62024CC0168
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NICHOLASE EMILIOUA
přednesené dne 27. března 2025 (
1
)
Věc C‑168/24
PMJC SAS
proti
[W] [X],
[M] [X],
[X] Créative SAS
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Cour de cassation (Kasační soud, Francie)]
„Řízení o předběžné otázce – Ochranné známky – Směrnice 2008/95/ES a 2015/2436 – Důvody pro zrušení ochranné známky – Klamavé užívání – Ochranná známka odpovídající příjmení tvůrce – Převod ochranné známky – Jednání nového vlastníka ochranné známky, jehož cílem je uvádět spotřebitele v domnění, že se tvůrce stále podílí na tvorbě výrobků označených ochrannou známkou“
I. Úvod
1.
Podle unijního práva může být ochranná známka zrušena mimo jiné z důvodu, že v důsledku užívání vlastníkem pro výrobky nebo služby, pro které byla zapsána, může vést ke klamání veřejnosti, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ těchto výrobků nebo služeb (
2
).
2.
V minulosti byla relevance tohoto pravidla diskutována v souvislosti s ochrannými známkami odpovídajícími jménu původního tvůrce a výrobce těchto výrobků v situaci, kdy se tento tvůrce na činnosti podniku, který je vlastníkem takové ochranné známky, již nepodílí. V tomto ohledu Soudní dvůrve svém rozsudku Emanuel (
3
) objasnil, že pouhé přerušení vztahu mezi tvůrcem na jedné straně a vlastníkem ochranné známky na straně druhé nemá samo o sobě za následek to, že by taková ochranná známka byla klamavá, a tudíž mohla být zrušena.
3.
V projednávané věci je však tento závěr předmětem zkoumání na pozadí poněkud složitějších okolností.
4.
Projednávaná věc se konkrétně týká francouzské společnosti [W] [X], kterou založil [W] [X] za účelem prodeje oděvů a módních doplňků. Po provedení kolektivního řízení, jehož byla uvedená společnost předmětem, byla práva ke dvěma francouzským ochranným známkám – které obě odpovídají příjmení [W] [X] (dále jen „sporné ochranné známky“) – převedena na společnost PMJC, société par actions simplifiée (zjednodušená akciová společnost) (dále jen „PMJC“).
5.
[W] [X] zpočátku pro tuto společnost nadále pracoval, nicméně následně se jejich cesty rozešly a vypukl mezi nimi spor, který vedl mimo jiné k podání projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. V původním řízení společnost PMJC žaluje [W] [X] pro nekalosoutěžní jednání a tvrdí, že [W] [X] zasahuje do jejích práv ze sporných ochranných známek. Vzájemnou žalobou se [W] [X] domáhá zrušení práv společnosti PMJC k uvedeným ochranným známkám z důvodu, že PMJC klame spotřebitele, kteří se domnívají, že [W] [X] se nadále podílí na tvorbě výrobků opatřených spornými ochrannými známkami.
6.
Na pozadí těchto skutkových okolností se Cour de cassation (Kasační soud, Francie), kterému byla věc předložena, zabývá tím, zda unijní právo umožňuje zrušit ochrannou známku odpovídající příjmení původního tvůrce z důvodu, že je po převodu využívána za podmínek, které mohou veřejnost skutečně uvést v domnění, že původní tvůrce se stále podílí na tvorbě zboží opatřeného touto ochrannou známkou, i když tomu tak už není.
II. Právní rámec
A.
Unijní právo
7.
Článek 12 odst. 2 směrnice 2008/95 stanovoval, že „majitel ochranné známky [může být] zbaven svých práv, jestliže známka po dni, ke kterému byla zapsána:
„[…]
b)
v důsledku užívání majitelem nebo s jeho souhlasem pro výrobky nebo služby, pro které byla zapsána, může vést ke klamání veřejnosti, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ těchto výrobků nebo služeb.“
8.
Toto ustanovení bylo v podstatě totožné s čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 89/104 (
4
), která byla směrnicí 2008/95 nahrazena.
9.
Směrnice 2008/95 byla zase nahrazena směrnicí 2015/2436. Znění jejího čl. 20 písm. b) je v podstatě opět stejné jako znění čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2008/95 [a čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 89/104 (
5
)].
10.
Podle článku 20 směrnice 2015/2436 totiž „ochranná známka může být zrušena, pokud známka po dni, ke kterému byla zapsána:
„[…]
b)
v důsledku užívání vlastníkem nebo s jeho souhlasem pro výrobky nebo služby, pro které byla zapsána, může vést ke klamání veřejnosti, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ těchto výrobků nebo služeb.“
B.
Vnitrostátní právo
11.
Podle čl. L. 714‑6 písm. b) Code de la proprieté intellectuelle (zákoník duševního vlastnictví) ve znění použitelném na skutkové okolnosti projednávané věci se zrušení svých práv vystavuje vlastník ochranné známky, která se stala v důsledku jeho jednání způsobilou vést ke klamání, zejména ohledně povahy, kvality nebo zeměpisného původu zboží nebo služby.
III. Skutkový stav, vnitrostátní řízení a předběžná otázka
12.
Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že společnost [W] [X], kterou v roce 1978 založil [W] [X] za účelem prodeje oděvů a módních doplňků, se stala předmětem kolektivního řízení. V důsledku uvedeného řízení byla hmotná a nehmotná aktiva společnosti, včetně zejména práv ke sporným ochranným známkám, a sice „[W] [X]“, č. 1640795 (
6
), a „[W] [X]“, č. 3201616 (
7
), převedena v roce 2012 na společnost PMJC.
13.
[W] [X] pokračoval ve spolupráci se společností PMJC až do smluvně stanoveného data, tedy 31. prosince 2015.
14.
Dne 21. června 2018 podala PMJC proti [W] [X] žalobu. Tvrdila, že [W] [X] se tím, že prostřednictvím společnosti [X] Creative, société par actions simplifiée (zjednodušená akciová společnost), pokračuje ve svých profesních a uměleckých činnostech, dopouští se nekalé a parazitní soutěže a zasahuje do práv společnosti PMJC ze sporných ochranných známek. Vzájemnou žalobou se [W] [X] domáhal zrušení práv společnosti PMJC k těmto ochranným známkám, a to z toho důvodu, že je společnost PMJC užívala v období mezi koncem roku 2017 a začátkem roku 2019 klamavým způsobem, konkrétně tak, že uváděla veřejnost v domnění, že tvůrcem výrobků opatřených uvedenými ochrannými známkami je [W] [X].
15.
V řízení v prvním stupni byla tato vzájemná žaloba zamítnuta, nicméně Cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži, Francie) jí vyhověl a rozsudkem ze dne 12. října 2022 práva společnosti PMJC ke sporným ochranným známkám zrušil.
16.
Podle uvedeného rozsudku nebrání unijní právo rozhodnutí o zrušení ochranné známky tvořené příjmením tvůrce, pokud nabyvatel této ochranné známky svými postupy uvádí veřejnost v domnění, že tvůrce se stále podílí na navrhování zboží, nebo vyvolává dostatečně vážné nebezpečí takového klamání.
17.
Cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži) rozhodl, že v projednávané věci tomu tak skutečně je, přičemž podotkl, mimo jiné, že společnost PMJC byla dvakrát odsouzena za porušení autorských práv [W] [X] k jeho nedávným dílům, která nebyla v roce 2012 na společnost PMJC převedena. Ve svém rozsudku dospěl uvedený soud k závěru, že sporné ochranné známky se staly klamavými, neboť jejich užívání spočívá v jejich umísťování na výrobky opatřené ozdobnými prvky, které představují porušení autorského práva [X] [Y].
18.
PMJC podala kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud), který je předkládajícím soudem.
19.
Před uvedeným soudem společnost PMJC kritizuje rozsudek Cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži), a to zejména s odkazem na rozsudek Soudního dvora ve věci Emanuel. Podle společnosti PMJC musí být tento rozsudek vykládán v tom smyslu, že její jednání, i kdyby jeho cílem bylo namluvit spotřebiteli, že [W] [X] je stále tvůrcem výrobků nesoucích sporné ochranné známky nebo že se [W] [X] na jejich tvorbě stále podílí, nemůže mít vliv na ochranné známky samotné.
20.
S ohledem na rozdílné názory na výklad výše uvedeného rozsudku Emanuel se Cour de cassation (Kasační soud, Francie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2008/95[…] a čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436[…] vykládány v tom smyslu, že brání rozhodnutí o zrušení ochranné známky tvořené příjmením tvůrce z toho důvodu, že ochranná známka je po převodu využívána za podmínek, které mohou veřejnost skutečně uvést v domnění, že tento tvůrce se stále podílí na tvorbě označeného zboží, i když tomu tak už není?“
21.
Písemná vyjádření předložily společnost PJMC, francouzská vláda a Evropská komise. Jednání se nekonalo.
IV. Analýza
22.
Projednávaná věc se týká pravidla unijního práva, podle kterého může být ochranná známka zrušena, pokud „v důsledku užívání vlastníkem […] pro výrobky nebo služby, pro které byla zapsána, může vést ke klamání veřejnosti, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ těchto výrobků nebo služeb“ (
8
).
23.
Pokud jde o konkrétní okolnosti, ve vztahu k nimž je třeba toto pravidlo analyzovat, podotýkám, že předkládací rozhodnutí uvádí, že společnost PMJC byla dvakrát odsouzena za porušení autorských práv [X] [Y]. Z formulace předběžné otázky však vyplývá, že problém, který je nutno řešit, je širší a týká se i otázky, zda se výše uvedené pravidlo vztahuje i na situaci, kdy vlastník ochranné známky užívá ochrannou známku tvořenou příjmením osoby způsobem, který veřejnost uvádí v domnění, že daný tvůrce se stále podílí na tvorbě výrobků označených dotčenou ochrannou známkou, i když tomu tak není. Úvahy vyjádřené v tomto stanovisku se tedy budou opírat o tuto (širší) hypotézu, jak je definována v předběžné otázce.
24.
Nejprve se budu ve své analýze věnovat rozsudku Emanuel, který představuje hlavní prvek judikatury Soudního dvora týkající se této problematiky (A). Poté vysvětlím, proč použitelné pravidlo unijního práva v zásadě nebrání zrušení ochranné známky odpovídající jménu tvůrce, je-li užívána výše popsaným způsobem, avšak za podmínky, že toto užívání účinně brání plnění základní funkce uvedené ochranné známky (B). Nakonec se budu zabývat argumentací společnosti PMJC vycházející z čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (C).
A.
Rozsudek Emanuel
25.
V tomto pododdíle identifikuji ratio decidendi výše uvedeného rozsudku (1) a vysvětlím, proč na rozdíl od toho, co tvrdí společnost PMJC, tento rozsudek odpověď na předběžnou otázku nedává (2).
1. Ratio decidendi
26.
Věc, ve které byl vydán zmíněný rozsudek, se týkala ochranných známek pro módní výrobky, které obsahovaly jméno Elisabeth Emanuel, návrhářky svatebních šatů, jež se stala slavnou poté, co navrhla svatební šaty princezny Diany (
9
). Pro projednávanou věc je relevantní, že E. Emanuel převedla svůj podnik na třetí osobu, což, zjednodušeně řečeno, znamenalo převod zapsané ochranné známky nesoucí její jméno a následně přerušení vazby mezi E. Emanuel a vlastníkem ochranné známky. Nový vlastník následně požádal o zápis upravené verze uvedené ochranné známky, která i nadále nesla jméno E. Emanuel. V této fázi měla E. Emanuel za to, že jelikož všechny vazby mezi ní a podnikem nového vlastníka byly přerušeny, ochranná známka se stala klamavou. Postavila se tak proti zápisu pozměněné ochranné známky a rovněž podala návrh na zrušení původní ochranné známky.
27.
Otázky položené Soudnímu dvoru se v podstatě týkaly toho, zda skutečnost, že E. Emanuel již není spojena s tvorbou výrobků označených ochrannými známkami obsahujícími její jméno, znamená, že uvedené ochranné známky jsou klamavé (a nemohou být tudíž zapsány), resp. se staly klamavými (a mohou být tedy zrušeny) (
10
).
28.
Soudní dvůr odpověděl na v obou ohledech záporně.
29.
Nejprve se zabýval otázkou zamítnutí zápisu z důvodu klamavosti ochranné známky.
30.
Tato specifická otázka se v minulosti řídila pravidlem, podle kterého „do rejstříku nebudou zapsány, a jsou-li zapsány, budou prohlášeny neplatnými“„ochranné známky, které by mohly klamat veřejnost, např. pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ zboží nebo služby“ (
11
), a i dnes tomu není jinak.
31.
V tomto ohledu Soudní dvůr v podstatě dospěl k závěru, že přerušení vazby mezi tvůrcem a podnikem, který je vlastníkem ochranné známky obsahující jméno uvedeného tvůrce, nemá samo o sobě za následek, že se ochranná známka stane klamavou, a jako takové tedy neovlivňuje způsobilost této ochranné známky k zápisu. Soudní dvůr sice uznal, že by spotřebitel mohl být ovlivněn při koupi určitého oděvu nesoucího ochrannou známku tvořenou jménem osoby (mylnou) představou, že jeho tvůrcem je určitá konkrétní osoba, jako byla E. Emanuel v uvedeném řízení, nicméně to samo o sobě nemůže způsobit to, že by se uvedená ochranná známka tvořená jménem osoby stala klamavou, protože vlastnosti a jakost výrobku označeného ochrannou známkou zůstávají i nadále zaručeny podnikem, který je novým vlastníkem ochranné známky (
12
).
32.
Tento závěr odráží obecný předpoklad, že základní funkcí ochranné známky je, stručně řečeno, sloužit jako označení původu výrobku označeného touto ochrannou známkou a zaručit, že odpovědnost za kvalitu výrobku (či služby) může být přisouzena jedinému podniku (
13
). Do tohoto předpokladu je vtělena myšlenka, že ochranná známka zaručuje, že výrobek byl vyroben (či vytvořen) pod kontrolou jediného podniku, tj. vlastníka ochranné známky (
14
).
33.
V uvedené věci Soudní dvůr na základě této logiky zaprvé vysvětlil, proč ochranná známka tvořená jménem osoby může být převedena na jinou osobu (a de facto opustit sféru vlivu původního tvůrce), aniž by tato skutečnost sama o sobě způsobila, že se ochranná známka stane klamavou (a bránila zápisu pozměněné verze této ochranné známky).
34.
Zadruhé v bodě 53 rozsudku Emanuel uplatnil Soudní dvůr tento závěr na návrh E. Emanuel na zrušení ochranné známky, přičemž poukázal na skutečnost, že podmínky příslušného důvodu zrušení na jedné straně a podmínky příslušného důvodu zamítnutí zápisu na straně druhé jsou totožné.
35.
K této poslední části odůvodnění se ještě vrátím níže, nicméně závěr rozsudku Emanuel je takový, že nelze úspěšně tvrdit, že se ochranná známka odpovídající jménu módního návrháře stává klamavou pouze proto, že vazba mezi tvůrcem a podnikem, který dodává výrobky pod touto ochrannou známkou, zanikne. Takové rozštěpení samo o sobě neovlivňuje způsobilost ochranné známky být zapsána ani nepředstavuje důvod pro její zrušení.
36.
Podotýkám, že opačné řešení by ve skutečnosti ohrozilo samotnou způsobilost ochranné známky odpovídající jménu určité fyzické osoby být samostatným předmětem obchodních transakcí (
15
). Tento závěr ovšem není ve věci v původním řízení nikterak nejasný ani zpochybňovaný.
37.
Sporné jsou důsledky podpůrného závěru Soudního dvora v bodě 50 uvedeného rozsudku. Soudní dvůr v něm v podstatě uvedl, že pokud by bylo prokázáno, že nový vlastník měl v úmyslu namluvit spotřebitelům, že E. Emanuel je stále tvůrkyní výrobků označených ochrannou známkou, mohlo by být takové jednání případně považováno za lstivé, ale nemohlo by se rovnat klamání, a nemohlo by tudíž „[ovlivnit] ochrannou známku jako takovou, a v důsledku toho možnost ji zapsat“ (
16
).
38.
PMJC na základě tohoto konstatování tvrdí, že i kdyby bylo prokázáno, že se snažila klamavě uvádět spotřebitele v domnění, že [X] [W] se stále podílí na tvorbě výrobků označených ochrannou známkou, nemohlo by to založit důvod pro zrušení sporných ochranných známek. Z vyjádření společnosti PMJC v podstatě vyplývá, že i když se konstatování v bodě 50 rozsudku Emanuel týká zápisu ochranné známky, použije se mutatis mutandis na její zrušení, a to ve světle poznámky Soudního dvora v jeho bodě 53, podle které „aspekt zrušení“ daný ve věci musí být s ohledem na totožnost použitelných podmínek posuzován stejně jako „aspekt zápisu“.
39.
Níže vysvětlím, proč je tento postoj nesprávný.
2. Přesný dosah rozsudku Emanuel
40.
Pro pochopení přesného dosahu rozsudku Emanuel je nezbytné blíže analyzovat jeho dopady na oba aspekty projednávané věci, a sice aspekt zápisu na jedné straně [pod písmenem a) níže] a aspekt zrušení na straně druhé [pod písmenem b) níže].
a) Zápis
41.
Úvodem je třeba uvést, že posuzování důvodu pro zamítnutí zápisu z důvodu klamavosti ochranné známky (jejíž obsah je uveden výše v bodě 30 tohoto stanoviska) se provádí s ohledem na označení předložené k zápisu, a to na základě jeho vnitřních charakteristických rysů (
17
) (které jsou posuzovány ve vztahu k výrobkům nebo službám, pro které je zápis požadován, a na základě vnímání veřejností (
18
)).
42.
V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že „aby bylo možno konstatovat, že ochranná známka byla zapsána v rozporu s důvodem pro zamítnutí týkajícím se nebezpečí klamání, musí být prokázáno, že označení předložené k zápisu jako ochranná známka by samo o sobě vyvolalo toto nebezpečí“ (
19
).
43.
Podobně z judikatury Tribunálu týkající se čl. 7 odst. 1 písm. g) nařízení 2017/1001 (obdoba v rámci ochranných známek EU) vyplývá, že použitelnost důvodu pro zamítnutí zápisu z důvodu klamání předpokládá dostatečně přesné označení potenciálních vlastností výrobků nebo služeb, na které se vztahuje posuzovaná ochranná známka, které budou považovány za klamavé, pokud je cílový spotřebitel uváděn v domnění, že výrobky, s nimiž je dotčená ochranná známka spojena, mají určité vlastnosti, jež ovšem ve skutečnosti nemají (
20
).
44.
Naproti tomu užívání ochranné známky jejím vlastníkem není pro účely posouzení způsobilosti k zápisu relevantní a nemůže zpětně způsobit neplatnost zápisu. Soudní dvůr totiž v podstatě potvrdil, že ochrannou známku nelze prohlásit za neplatnou na základě toho, jakým způsobem s ní její vlastník nakládá (
21
). Tribunál zase vysvětlil, že „ve věci prohlášení neplatnosti se jedná o to, zda ochranná známka měla být nezapsána ab initio z důvodů existujících již ke dni podání přihlášky ochranné známky, přičemž zohlednění pozdějších skutečností či důkazů může sloužit pouze k objasnění okolností existujících k tomuto okamžiku“ (
22
).
45.
Ve světle těchto skutečností je konstatování Soudního dvora v bodě 50 rozsudku Emanuel (týkající se irelevance lstivého jednání pro účely zápisu) dokonale slučitelné s logikou, kterou se řídí posuzování způsobilosti označení k zápisu tohoto označení jako ochranné známky. Vzhledem k tomu, že toto posouzení zohledňuje pouze označení a jeho vnímání veřejností ve vztahu k dotčeným výrobkům nebo službám, je totiž zcela logické, že lstivé jednání vlastníka, jehož cílem je uvádět veřejnost v omyl, pokud jde o to, kde je skutečným tvůrcem výrobků označených ochrannou známkou, je irelevantní. To je rovněž důvod, proč Soudní dvůr v uvedeném bodě dospěl k závěru, že takové machinace nemohou ovlivnit šance na zápis, které uvedené označení má.
46.
Naproti tomu, jak vysvětlím nyní, uvedený rozsudek neumožňuje dospět k závěru, že stejné jednání je jako takové irelevantní i v rámci důvodu zrušení, o které se jedná v projednávané věci.
b) Zrušení
47.
Hlavní zdroj nejasností, pokud jde o dopady rozsudku Emanuel na projednávanou věc, vyplývá z výkladu jeho bodů 50 a 53 v jejich vzájemné souvislosti. Připomínám, že v prvním uvedeném bodě Soudní dvůr rozhodl, že případný lstivý postup nemá vliv na možnost zápisu označení jako ochranné známky. Bod 53 pak obsahuje odůvodnění zrušení ochranné známky, v němž Soudní dvůr uplatňuje svůj dřívější závěr týkající se aspektu zápisu daného ve věci (irelevance přerušení vztahu), a to s poukazem na totožnost podmínek, které se uplatní v obou kontextech.
48.
Připouštím, že tyto dvě pasáže mohou na první pohled vést ke stejnému závěru, ke kterému dospěla společnost PMJC. Bylo by totiž možné tvrdit, že vzhledem k tomu, že Soudní dvůr vyloučil relevanci lstivého postupu pro účely zápisu (bod 50), musí totéž platit i v kontextu zrušení ochranné známky, neboť Soudní dvůr dovozuje svůj závěr týkající se aspektu zrušení z vysvětlení, že podmínky použitelné v obou kontextech jsou stejné (bod 53).
49.
Pečlivější posouzení však vede k odlišnému výsledku.
50.
Zaprvé klíčový závěr uvedeného rozsudku týkající se aspektu zápisu daného ve věci totiž není obsažen v bodě 50, ale v bodě 49, který ve spojení s bodem 48 v podstatě stanoví, že přerušení vazby mezi tvůrcem a novým vlastníkem ochranné známky nemá samo o sobě vliv na zápis ochranné známky odpovídající jménu uvedeného tvůrce. Tento závěr je následně osvětlen v bodě 51 rozsudku. Naproti tomu konstatování v bodě 50 doplňuje uvedený hlavní závěr vyjádřením k (hypotetickému) případu lstivého postupu vlastníka (a irelevantnosti tohoto postupu pro účely zápisu). Vzhledem k tomu, že bod 53 v podstatě opakuje hlavní závěr obsažený v bodě 51 (když je zde konstatováno, že přerušení vazby je obdobně irelevantní i v kontextu zrušení), je přirozené z uvedeného dovozovat, že závěr týkající se zrušení odkazuje na hlavní zjištění (irelevanci přerušení vztahu), nikoli na dodatečné konstatování v bodě 50 (irelevanci lstivého postupu).
51.
Zadruhé, pokud jde o poukaz na skutečnost, že použitelné podmínky jsou totožné, uvedený v bodě 53, i jen letmým srovnáním relevantních ustanovení, která se použijí na zamítnutí zápisu na jedné straně a na zrušení ochranné známky na druhé straně, lze odhalit zásadní rozdíl. Ačkoli jsou výčty použitelných kritérií pro posuzování klamavosti/klamavé povahy ochranné známky v obou případech stejné („povaha, jakost nebo zeměpisný původ“) a oba tyto výčty jsou rovněž otevřené („například“/„zejména“), relevantní vstupní údaje pro posuzování těchto kritérií se, jak podotýkají francouzská vláda a Komise, zásadně liší. V tomto ohledu z čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436 (a jeho právních předchůdců) jasně vyplývá, že posouzení důvodu zrušení, o který se v projednávané věci jedná, musí vzít v úvahu užívání ochranné známky (po jejím zápisu). Naproti tomu platí, že tento prvek není relevantní ve fázi zápisu, a to z důvodů, které jsem uvedl v předchozím pododdíle.
52.
Ačkoli tedy nepovažuji za zcela jasné, co přesně měl Soudní dvůr na mysli, když uvedl, že podmínky pro zrušení a podmínky pro zamítnutí zápisu stanovené příslušnými ustanoveními právních předpisů jsou stejné, mám za to, že pokud by Soudní dvůr zamýšlel vyloučit relevanci lstivého postupu popsaného v bodě 50 rozsudku rovněž v souvislosti se zrušením, poskytl by výslovné vysvětlení. Důvodem je skutečnost, že na rozdíl od fáze zápisu, který je založen výlučně na vlastnostech označení jako takového, neexistuje žádný zjevný základ pro nezohlednění jednání, ke kterému došlo po zápisu, při analýze související se zrušením ochranné známky.
53.
Zatřetí v rámci skutkových okolností uvedené věci nebylo zmíněno žádné konkrétní – a potenciálně lstivé – jednání nového vlastníka a oba aspekty uvedené věci musely být posuzovány pouze ve světle (pouhého) přerušení vztahu mezi tvůrcem a novým vlastníkem ochranné známky. Tato okolnost opět podporuje závěr, že dosah bodu 53 rozsudku Emanuel se týká irelevance přerušení vztahu v kontextu zrušení ochranné známky (obdobně k tomu, co Soudní dvůr uvedl v hlavním závěru týkajícím se zápisu).
54.
Na základě těchto úvah a v souladu se stanoviskem francouzské vlády a Komise nesdílím názor společnosti PMJC, podle kterého je rozsudek Emanuel určující pro odpověď na otázku položenou v projednávané věci. Problém, na němž je tato otázka založena, tedy musí být předmětem nového posouzení.
B.
Posouzení dotčeného důvodu zrušení
55.
Než přistoupím k posouzení dosahu dotčeného důvodu zrušení za účelem navržení odpovědi na předběžnou otázku (2), budu se v úvodu tohoto pododdílu věnovat nejprve několika výchozím poznámkám k problematice, jaké konkrétní pravidlo se použije ratione temporis (2).
1. Úvodní poznámky
56.
Předkládající soud ve své předběžné otázce žádá o výklad čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2008/95 i čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436.
57.
Podotýkám, že směrnice 2015/2436 vstoupila v platnost dne 15. ledna 2019. Z judikatury Soudního dvora v podstatě vyplývá, že okamžikem rozhodným pro určení, která z obou směrnic se použije, je den podání žaloby na zrušení (
23
).
58.
V tomto ohledu sice z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že žaloba v původním řízení byla společností PMJC podána v roce 2018, nicméně žaloba na zrušení podle mého názoru vyplývá ze vzájemné žaloby podané [X] [Y]. U vzájemné žaloby však není uvedeno žádné datum. V předkládacím rozhodnutí se uvádí, že ve své vzájemné žalobě [X] [Y] tvrdí, že ke klamavému užívání sporných ochranných známek docházelo „od konce roku 2017 do začátku roku 2019“, z čehož vyplývá, že uvedená vzájemná žaloba byla v každém případě podána později než „na začátku roku 2019“. Z toho lze podle všeho dovodit, že použitelnou směrnicí by mohla být směrnice 2015/2436, byť to samozřejmě přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
59.
Otázka, která z uvedených dvou směrnic se použije, se nicméně v kontextu projednávané věci jeví jako bezpředmětná, neboť výsledné pravidlo z nich vyplývající je v podstatě stejné.
60.
V tomto ohledu mne nepřesvědčilo tvrzení Komise, podle kterého změna francouzského znění čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436, a sice nahrazení předchozího vyjádření „est propre […] à induire le public en erreur“ (
24
) (které odráží anglickou formulaci „being liable to mislead – může vést ke klamání“) slovy „risque […] d’induire le public en erreur“ („vyvolává nebezpečí klamání veřejnosti“), odráží vůli normotvůrce rozšířit působnost tohoto ustanovení i na situace, které dříve případně do působnosti tohoto ustanovení nespadaly, a to včetně situace, kdy existuje pouze možnost, že bude veřejnost uvedena v omyl.
61.
Na jedné straně mám na rozdíl od tohoto názoru za to, že dříve použité francouzské znění „est propre à“ již zahrnovalo existenci nebezpečí, že by veřejnost mohla být uvedena v omyl (na rozdíl od skutečného klamání).
62.
Na druhé straně Soudní dvůr již poměrně záhy upřesnil, že dotčený případ zrušení ochranné známky ve skutečnosti předpokládá, že lze zjistit „skutečné klamání nebo dostatečně vážné nebezpečí klamání spotřebitele“ (
25
).
63.
To znamená, že i když skutečné klamání není jediným případem, v němž by se uplatnil dotčeného důvodu zrušení, je výsledné kritérium poměrně striktní, přičemž pouhá možnost, že veřejnost bude uvedena v omyl ohledně určitého rysu výrobku, nestačí. Právě naopak, výraz „vážné nebezpečí“ použitý Soudním dvorem podle mého názoru vyjadřuje spíše nutnost existence vysokého stupně pravděpodobnosti, že ke skutečnému klamání dojde.
64.
A konečně k podobné změně, jaká byla provedena ve francouzském znění, v jiných jazykových zněních podle všeho nedošlo (
26
). Z tohoto hlediska musí být výsledné kritérium podle obou směrnic považováno za totožné a chápáno ve smyslu dříve vyjádřeném Soudním dvorem. Uvedenou změnu (pro kterou se mi nepodařilo nikde nalézt žádné vysvětlení) totiž nelze považovat za důkaz vůle normotvůrce zmírnit toto pravidlo, když ve všech ostatních jazykových zněních zůstala příslušná část stejná (
27
).
65.
V následující analýze budu proto v zájmu jednoduchosti odkazovat pouze na čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436 (s tím, že můj závěr bude platný i v případě, že by předkládající soud určil, že rozhodným aktem je směrnice 2008/95).
2. Působnost použitelného pravidla
66.
Pro účely určení, zda se důvod zrušení ochranné známky dotčený v projednávané věci může vztahovat i na takovou situaci, jako je situace popsaná v předběžné otázce, posoudím znění čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436 (a) a kontext, v němž se uvedené ustanovení vyskytuje, jakož i cíle, které daná směrnice sleduje (b).
a) Znění
67.
Pokud jde nejprve o znění použitelného ustanovení, uvádím, že kritérium stanovené v čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436 (a jeho právních předchůdcích) je definováno užíváním ochranné známky vlastníkem nebo s jeho souhlasem, které může vést ke klamání veřejnosti, pokud jde o povahu (atd.) výrobků a služeb, na které se ochranná známka vztahuje. Francouzské znění směrnice je podobně výslovné, když uvádí, že ochranná známka musí být považována za klamavou, pokud její užívání vyvolává nebezpečí uvedení veřejnosti v omyl.
68.
Podotýkám, že znění uvedeného ustanovení je velmi otevřené.
69.
Zaprvé uvedené ustanovení odkazuje na užívání ochranné známky jejím vlastníkem bez jakéhokoli zvláštního omezení nad rámec skutečnosti, že se musí týkat dotčené ochranné známky a mít za následek, že může vést ke klamání veřejnosti. Přesná definice takového užívání tedy uvedena není.
70.
Zadruhé z uvedeného ustanovení rovněž vyplývá, že klamavé užívání se nemusí nutně týkat jakosti, povahy nebo zeměpisného původu výrobků a služeb, na které se ochranná známka vztahuje, jak dokládá otevřená povaha vyjmenovaných kritérií. Pokud jde o tuto okolnost, domnívám se, že v důsledku otevřené povahy uvedeného výčtu je zbytečná diskuse o tom, zda lze „omyl v osobě“, který je předmětem posuzování v projednávané věci, spojovat s některým z těchto vyjmenovaných kritérií, resp. s kterým konkrétním kritériem takový „omyl v osobě“ souvisí.
71.
Nevidím tedy obdobně jako francouzská vláda důvod, proč by předmět omylu, který může vést k uplatnění důvodu zrušení dotčeného v projednávané věci, musel být, jak tvrdí společnost PMJC, omezen na určité konkrétní aspekty výrobků označených ochrannou známkou, jako jsou například aspekty týkající se jejich složení nebo zvláštního způsobu jejich výroby (PMJC nabízí příklad ochranné známky odkazující na zlato, která by byla užívána pro výrobky, jež žádné zlato neobsahují, resp. příklad ochranné známky odkazující na bio výrobu, které by byly užívány pro výrobky, jež by byly ve skutečnosti vyráběny průmyslově).
72.
Je pravda, že v kontextu čl. 58 odst. 1 písm. c) nařízení 2017/1001, který je v podstatě totožný s čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436, z praxe EUIPO vyplývá, že ke klamavému užívání ochranné známky dochází, pokud vlastnosti výrobků neodpovídají jasnému sdělení vyplývajícímu z označení. To by platilo například pro ochrannou známku obsahující slovní prvky „kozí“ a „sýr“ a obrazový prvek znázorňující kozu, přičemž tato ochranná známka by byla spojena se sýrem, který nebyl vyroben z kozího mléka, nebo pro ochrannou známku „čistá nová vlna“ zapsanou pro oděvy, která by byla užívána pro oděvy vyrobené z umělého vlákna (
28
). Pokud jde o ochranné známky, které jsou tvořeny zeměpisným označením nebo takové označení obsahují, bude klamavé užívání prokázáno, pokud, zjednodušeně řečeno, výrobky nebudou vyráběny na místě odpovídajícím dotčené ochranné známce (
29
).
73.
V tomto duchu lze podle všeho chápat tvrzení společnosti PMJC, že uvádění v omyl, kterého by se případně dopustila, pokud jde o konkrétního tvůrce výrobků označených ochrannou známkou, nemůže vést ke zrušení sporných ochranných známek, neboť takové uvádění v omyl by nemělo vliv na sdělení vyplývající z ochranné známky a představovalo by prvek, který má ve vztahu k dotčené ochranné známce a výrobku povahu vnějšího prvku.
74.
Zaprvé připomínám, že zohlednění prvků, které jsou vůči označení prvky vnějšími, je právě tím, co dotčený důvod zrušení ochranné známky odlišuje od „paralelního“ důvodu pro zamítnutí zápisu z důvodu klamavosti označení, jak již bylo vysvětleno.
75.
Zadruhé jediným možným sdělením, které by pravděpodobně mohlo z ochranné známky odpovídající jménu módního návrháře vyplývat, je skutečnost, že výrobky označené ochrannou známkou byly (v určitém okamžiku) vytvořeny tímto tvůrcem nebo v nějaké spojitosti s ním, jak Soudní dvůr podle všeho připustil v rozsudku Emanuel (
30
). Relevance takového dojmu pro účely zrušení (nebo zápisu) však byla právě v uvedeném rozsudku vyloučena, a to z dobrých důvodů. Podobně se Tribunál ztotožnil se závěrem, podle kterého „je používání ochranných známek tvořených příjmením rozšířenou praxí ve všech obchodních odvětvích a dotčená veřejnost si je dobře vědoma toho, že za každou ochrannou známkou tvořenou příjmením se nutně neskrývá návrhář stejného jména“ (
31
).
76.
Ať je tomu jakkoli, přijetí argumentace společnosti PMJC by znamenalo, že taková ochranná známka tvořená jménem, jako jsou ochranné známky dotčené v projednávané věci, by se jen stěží mohla stát klamavou, jak v podstatě uvádí francouzská vláda. Pouhá skutečnost, že se tvůrce, jehož jméno odpovídá ochranné známce, nepodílel na tvorbě výrobků označených ochrannou známkou, totiž nemůže vést ke zrušení uvedené ochranné známky, jak bylo jasně konstatováno v rozsudku Emanuel, což by zároveň platilo i pro jakékoli jednání vlastníka, které vyvolává mylný opačný dojem (neboť by se takové jednání týkalo prvku, který má vůči ochranné známce a výrobkům povahu vnějšího prvku, jak tvrdí společnost PMJC).
77.
Mám za to, že takový závěr je nutno odmítnout. Nejen proto, že jak tvrdí francouzská vláda, není důvod zacházet s ochrannými známkami tvořenými jménem jinak než s ostatními ochrannými známkami (vyloučením možnosti, že by se jejich užívání mohlo stát klamavým), ale rovněž proto, jak jsem již uvedl, že ze znění čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436 vyplývá, že pro posouzení, které je třeba provést na základě tohoto ustanovení, je důležité, zda užívání takové ochranné známky klame veřejnost, pokud jde o některou konkrétní vlastnost výrobku (či vyvolává dostatečně vážné nebezpečí takového klamání). Jinými slovy, skutečnost, že samotná ochranná známka tvořená jménem nemůže být nositelkou žádného nepravdivého sdělení týkajícího se určité konkrétní vlastnosti výrobků označených touto ochrannou známkou, neodpovídá na otázku, zda nemůže takové sdělení vyplývat z konkrétního užívání uvedené ochranné známky.
78.
Nevidím tedy důvod, proč by se klamavé užívání ochranné známky nemohlo týkat skutečného tvůrce prodávaných výrobků či možná obecněji otázky, kdo je tvůrcem výrobku, pokud by bylo nutno dospět k závěru, že užívání ochranné známky vyvolává mylný dojem, že výrobky jí označené byly vytvořeny v nějaké vazbě na určitého tvůrce, takže veřejnost je ohledně této konkrétní záležitosti ve skutečnosti klamána (resp. existuje dostatečně vážné nebezpečí takového klamání).
79.
Skutečnost, že taková situace může spadat do působnosti čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436, je podle mého názoru dále potvrzena posouzením kontextu výše uvedeného ustanovení a cílů směrnice 2015/2436.
b) Kontext a cíle
80.
Pokud jde o kontext, je třeba uvést, že dotčené ustanovení je součástí kapitoly 2 oddílu 4 směrnice 2015/2436, který upravuje tři různé případy zrušení ochranné známky (které bývaly podobně upraveny v článku 12 směrnice 2008/95).
81.
První případ se týká zrušení z důvodu, zjednodušeně řečeno, „neexistence řádného užívání“ ochranné známky. V tomto ohledu čl. 19 odst. 1 směrnice 2015/2436 stanoví, že „[o]chranná známka může být zrušena, pokud vlastník bez náležitého důvodu během nepřetržitého období pěti let ochrannou známku řádně neužíval v daném členském státě pro výrobky či služby, pro které byla zapsána“.
82.
Podotýkám, že cílem tohoto pravidla je sice snížit celkový počet ochranných známek zapsaných a chráněných v Unii (a tudíž snížit počet sporů, které v souvislosti s nimi vznikají), nicméně toto pravidlo rovněž vyjadřuje šíře myšlenku, že „[o]chranné známky splňují svůj účel, kterým je rozlišovat výrobky nebo služby a umožňovat spotřebitelům provádět informovaný výběr, pouze pokud jsou na trhu skutečně užívány“ (
32
). V tomto duchu Soudní dvůr zejména upřesnil, že pojem „skutečné užívání“ je třeba chápat „jako faktické užívání v souladu se základní funkcí ochranné známky, kterou je zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli shodnost původu výrobku nebo služby tím, že jim umožní tento výrobek nebo službu odlišit bez možnosti záměny od výrobku nebo služby, které mají jiný původ“ (
33
).
83.
Ohledně druhého scénáře čl. 20 písm. a) směrnice 2015/2436 upravuje zrušení ochranné známky ve vztahu k situaci, kdy „se v důsledku činnosti nebo nečinnosti vlastníka stala [ochranná známka] v oblasti obchodu označením obvyklým pro výrobky nebo služby, pro které byla zapsána“. V takové situaci je cílem zrušit ochranu ochranných známek, které se staly obvyklým označením, a ztratily tak rozlišovací způsobilost (a to, zjednodušeně řečeno, často v důsledku obzvlášť významného obchodního úspěchu) (
34
), takže nadále nejsou způsobilé plnit svou funkci označení původu (
35
).
84.
Třetí případ zrušení je právě situace, o kterou se jedná v projednávané věci.
85.
Zatímco každý z těchto tří případů se zjevně týká odlišné situace, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že ve vztahu ke všem je nutno mít za to, že se jimi uplatňují logika a cíle, z nichž vycházejí pravidla týkající se ochranných známek, která stanoví, že práva, která jsou jimi svěřena vlastníkovi ochranné známky, jsou chráněna pouze po dobu, po kterou ochranná známka nadále plní svou základní funkci označení původu (
36
), přičemž tato funkce se odráží v samotné definici ochranné známky, jež ji popisuje jako označení, které je mimo jiné způsobilé „odlišit výrobky nebo služby jednoho podniku od výrobků či služeb jiných podniků“ (
37
). Pokud již tato funkce není nadále plněna, mohou být majitelé ochranných známek zbaveni svých práv (
38
).
86.
Soudržnost tohoto systému by tudíž patrně narušilo, kdyby byl dosah třetího důvodu zrušení ochranné známky dotčeného v projednávané věci vykládán tak, že kategoricky a za všech okolností vylučuje možnost zrušit ochrannou známku tvořenou jménem, přestože z jejího užívání vyplývá mylné sdělení týkající se toho, kdo je tvůrcem výrobků nebo služeb označených ochrannou známkou, což ochranné známce brání v tom, aby zaručovala, že výrobky označené ochrannou známkou byly vytvořeny pod kontrolou podniku vlastníka.
87.
V této fázi připomínám, že hlavní závěr, ke kterému Soudní dvůr dospěl v rozsudku Emanuel, byl odůvodněn skutečností, že přerušení vztahu mezi ochrannou známkou tvořenou jménem a tvůrcem nemělo vliv na základní funkci ochranné známky, protože kvalitu výrobků označených ochrannou známkou zaručoval nový vlastník dotčené ochranné známky. Soudní dvůr z tohoto důvodu odmítl myšlenku, že nesprávná domněnka na straně spotřebitele, pokud jde o to, kdo příslušné oděvy vytvořil (která je ovšem, jak Soudní dvůr připustil, fakticky pravděpodobná), může mít vliv na zápis nebo vést ke zrušení ochranné známky.
88.
Mám za to, že by nebylo v souladu s tímto závěrem, pokud by bylo možno tvrdit, že vzhledem k tomu, že přerušení vztahu není samo o sobě problémem pro zápis a relevantním faktorem pro zrušení, nemůže žádné užívání takové „odštěpené“ ochranné známky tvořené jménem nikdy vést k jejímu zrušení. Takový závěr by totiž znamenal zajištění potenciálně trvalé ochrany ochranné známky navzdory skutečnosti, že její užívání vlastníkem je v rozporu s výše uvedenou logikou, a ztěžoval možnost spotřebitele jednoduše rozlišovat výrobky označené ochrannou známkou od výrobků vyráběných pod kontrolou jiného subjektu (a možná neoprávněně těžil z práce jiného podniku).
89.
V tomto ohledu podotýkám, že Tribunál se již ve svém rozsudku Fiorucci ztotožnil se stejným postojem, jaký zastávám v projednávané věci. Při zamítání návrhu na zrušení ochranné známky odpovídající jménu módního návrháře totiž odkázal na skutečnost, že žalobce nepředložil dostatečné důkazy v tomto smyslu, nikoli na to, že takovému návrhu podanému na základě důvodu zrušení spočívajícího v klamavém užívání ochranné známky nelze vyhovět (
39
).
90.
Podobný postoj zaujal i generální advokát D. Ruiz-Jarabo Colomer ve svém stanovisku ve věci Emanuel. V podstatě připomněl, že přerušením vazby mezi ochrannou známkou a tvůrcem není změněna hlavní funkce ochranné známky pro účely zrušení, a poté dodal, že „aby vnitrostátní soud rozhodl o klamání, jehož by veřejnost mohla být obětí, přísluší mu přezkoumat specifické okolnosti sporu za účelem vyhodnocení důsledků užívání ochranné známky“ (
40
).
91.
Závěrem připomínám, že ze závěru Soudního dvora v rozsudku Emanuel vyplývá, že přerušení vazby mezi tvůrcem a vlastníkem ochranné známky tvořené jménem nezakládá samo o sobě („na základě této jediné zvláštnosti“) důvod pro zrušení ochranné známky. Z tohoto prvku odůvodnění však naprosto logicky vyplývá, že takové přerušení může vést k opačnému výsledku, je-li spjato s jinými faktory, jak rovněž tvrdí francouzská vláda.
92.
Současně, jak v podstatě podotýká Komise, je podle mého názoru nutno závěry učiněné v rozsudku Emanuel i nadále chápat jako hlavní pravidlo, které se použije v situaci, kdy je přerušena vazba mezi ochrannou známkou tvořenou jménem a tvůrcem, jehož jménu uvedená ochranná známka odpovídá. V tomto smyslu znovu připomínám následně učiněné konstatování, že „je používání ochranných známek tvořených příjmením rozšířenou praxí ve všech obchodních odvětvích a dotčená veřejnost si je dobře vědoma toho, že za každou ochrannou známkou tvořenou příjmením se nutně neskrývá návrhář stejného jména“ (
41
).
93.
Závěr, podle kterého se užívání odštěpené ochranné známky tvořené jménem stalo klamavým, musí tudíž nutně spočívat na robustních důkazních prostředcích, které prokazují, že ochranná známka ztratila svou schopnost plnit svou základní funkci v důsledku klamání, resp. vážného nebezpečí takového klamání na straně vlastníka ochranné známky, pokud jde o to, kdo je tvůrcem výrobku, přičemž toto klamání je vyvoláno užíváním ochranné známky.
94.
Konkrétně mám za to, že k tomu, aby mohlo dojít ke zrušení ochranné známky obsahující jméno tvůrce, musí důkazy prokazovat jednání vlastníka, jehož cílem bylo vytvořit v myslích spotřebitelů mylný dojem o vazbách mezi výrobky označenými ochrannou známkou a původním tvůrcem, přičemž intenzita, rozsah nebo vzorec tohoto jednání musí být takové, aby vedly k závěru, že od cílové veřejnosti již nelze rozumně očekávat, že nebude předpokládat, že se dotčený tvůrce podílel na tvorbě konkrétních výrobků (nebo služeb).
95.
Otázka, zda takové jednání, jako je jednání popsané předkládajícím soudem, v konečném důsledku odůvodňuje zrušení sporných ochranných známek z důvodu klamavého užívání, je samozřejmě záležitostí posouzení skutkového stavu, které přísluší provést vnitrostátnímu soudu. V tomto ohledu jsem nicméně toho názoru, že prvky relevantní pro účely takového posouzení by mohly zahrnovat například reklamní kampaň vlastníka ochranné známky, v níž by byl zmíněn tvůrce a která by vytvářela falešný dojem, že se tento tvůrce ve skutečnosti podílel na uměleckém dohledu nad výrobky označenými ochrannou známkou, jak v podstatě navrhuje Komise, nebo jiné druhy sdělení ze strany vlastníka ochranné známky, v nichž by uváděl, že konkrétní výrobky označené ochrannou známkou byly vytvořeny ve spolupráci s dotčeným tvůrcem, nebo též použití takových ozdobných prvků na výrobcích označených ochrannou známkou, jaké tvoří součást specifického tvůrčího univerza dotčeného tvůrce nebo jsou pro něj charakteristické, aniž by se na ně vztahovala vlastnická práva převedená společně se spornými ochrannými známkami, což má za následek vyvolání mylného dojmu na straně spotřebitele, pokud jde o původ výrobků označených ochrannou známkou (resp. otázku, kdo je jejich tvůrcem).
96.
Ve světle výše uvedených úvah a v souladu se stanovisky vyjádřenými francouzskou vládou a Komisí mám za to, že čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2015/2436 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání rozhodnutí o zrušení ochranné známky tvořené příjmením tvůrce z toho důvodu, že ochranná známka je po převodu využívána za podmínek, které mohou veřejnost skutečně uvést v domnění, že tento tvůrce se stále podílí na tvorbě označeného zboží, i když tomu tak už není. Dále jsem toho názoru, že k rozhodnutí o tom, zda takové užívání ochranné známky musí být považováno za klamavé ve smyslu uvedeného ustanovení, je nezbytné, aby z předložených důkazů vyplývalo, že dotčená ochranná známka již není způsobilá plnit základní funkci označení původu, a to zejména z důvodu, že jednání vlastníka této ochranné známky skutečně vyvolává v mysli cílové veřejnosti klamný dojem, že existuje spojení mezi výrobkem označeným ochrannou známkou a tvůrcem, nebo užívání ochranné známky vyvolává dostatečně vážné nebezpečí takového klamání, a pokud od cílové veřejnosti již není možno rozumně očekávat, že nebude předpokládat, že se dotčený tvůrce na tvorbě daného výrobku označeného ochrannou známkou podílel.
97.
Dále se musím ještě zabývat posouzením tvrzení společnosti PMJC, podle kterého výše uvedený obecný závěr – že jednání popsané v předběžné otázce spadá do působnosti dotčeného důvodu zrušení a v závislosti na okolnostech může vést ke zrušení ochranné známky tvořené jménem – představuje „nepřiměřenou sankci“, která zasahuje do jejího práva vlastnit majetek zaručeného čl. 17 odst. 2 Listiny, neboť by bylo vhodnější, aby bylo takové jednání řešeno podle pravidel jiných oblastí práva.
C.
Článek 17 odst. 2 Listiny, zrušení ochranné známky a použitelnost pravidel z jiných oblastí práva
98.
V úvodu tohoto pododdílu připomenu, že ochranné známky jsou chráněny podle čl. 17 odst. 2, který stanoví, že „[d]uševní vlastnictví je chráněno“ (
42
).
99.
V tomto ohledu souhlasím se společností PMJC, že zrušení ochranné známky má vážné důsledky pro vlastníka ochranné známky, pro kterého může ochranná známka představovat hodnotný obchodní majetek (
43
).
100.
Toto právo se nicméně neprojevuje jako absolutní výsada, ale musí k němu být přihlíženo ve vztahu k jeho funkci ve společnosti (
44
). Jeho výkon tedy může být omezen v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 52 odst. 1 Listiny.
101.
Pokud jde nyní o argumenty společnosti PMJC, lze je podle všeho chápat tak, že pokud by zrušení ochranné známky bylo důsledkem jejího jednání spočívajícího v klamání veřejnosti, pokud jde o skutečného tvůrce výrobků označených dotčenou ochrannou známkou, jednalo by se o nepřiměřený důsledek, neboť takové jednání je již řešeno pravidly jiných oblastí práva, jako je klamavá reklama nebo nekalá soutěž. Podle společnosti PMJC nemají tato pravidla natolik drastické důsledky, jako je zrušení ochranné známky.
102.
Argumenty uvedené společnosti chápu v tom smyslu, že závěr učiněný v předchozím oddíle vede k výkladu čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436, který je v rozporu s čl. 17 odst. 2 Listiny, jelikož má za následek nepřiměřené omezení jejího práva na vlastnictví, které překračuje meze toho, co je za okolností projednávané věci nezbytné.
103.
Zaprvé připomínám, že ustanovení sekundárního práva, jako je čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436, musí být samozřejmě vykládána způsobem, který nekoliduje se základními právy chráněnými unijním právním řádem (
45
).
104.
Pokud jde o zvláštní požadavek nezbytnosti, který je součástí kritéria přiměřenosti vtěleného do čl. 52 odst. 1 Listiny, jsem toho názoru, že právní důsledky vyplývající z pravidel jiných právních oblastí, jako jsou pravidla zmíněná společností PMJC, resp. pravidla autorského práva zmíněná v předkládacím rozhodnutí, nelze považovat za alternativní opatření, která by byla stejně účinná jako zrušení ochranné známky, a to ve světle cíle, který příslušná pravidla unijního práva týkající se ochranných známek sledují, a sice zachování právní ochrany spjaté s danou ochrannou známku pouze v rozsahu, v jakém je zachována základní funkce této ochranné známky, jak bylo vysvětleno výše.
105.
Tato zvláštní pravidla sice sledují cíle, které jsou vlastní té které oblasti práva, nicméně žádné z nich neumožňuje vyvodit závěry z jednání vlastníka ochranné známky, pokud toto jednání ovlivňuje samotnou základní funkci ochranné známky jako označení původu.
106.
V tomto duchu Soudní dvůr vysvětlil, že unijní pravidla týkající se ochranných známek sice přiznávají majiteli ochranné známky určitá práva, avšak rovněž vyvozují „následky z chování tohoto majitele“ (
46
), což může zahrnovat i zrušení ochrany spjaté s ochrannou známkou, je-li ohrožena její základní funkce. Takového výsledku by naproti tomu nebylo možno dosáhnout, pokud by právní důsledky, které je třeba vyvodit z jednání vlastníka ochranné známky, měly být omezeny na právní důsledky stanovené v jiných oblastech práva, jako jsou oblasti zmiňované společností PMJC.
107.
Pokud jde o přiměřenost stricto sensu, tedy otázku, zda jsou nevýhody způsobené výkladem dotčeného ustanovení nepřiměřené ve vztahu ke sledovaným cílům, Soudní dvůr již vysvětlil, že unijní normotvůrce přijetím příslušných důvodů zrušení nastavil rovnováhu mezi ochranou zájmů podniků jakožto vlastníků ochranných známek na jedné straně a veřejným zájmem na zachování ochrany přiznané ochranné známce, dokud může plnit svou základní funkci označení původu, na straně druhé (
47
).
108.
Domnívám se, že výše navrhovaný výklad je v souladu s touto rovnováhou. Z předchozí analýzy totiž vyplývá, že porušení jiných právních pravidel vlastníkem ochranné známky sice může být relevantní pro posouzení toho, zda by měla být ochranná známka zrušena, nicméně toto souběžné porušení nemůže mít za následek automatické rozhodnutí o zrušení bez širšího posouzení otázky, zda ochranná známka ztratila svou způsobilost plnit svou základní funkci.
109.
Ve světle uvedených úvah mám za to, že mnou navrhovaný výklad čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436 není v rozporu s čl. 17 odst. 2 Listiny.
V. Závěry
110.
S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby Cour de cassation (Kasační soud, Francie) odpověděl následovně:
„Článek 12 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, a čl. 20 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince 2015, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách,
musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání rozhodnutí o zrušení ochranné známky tvořené příjmením tvůrce z toho důvodu, že ochranná známka je po převodu využívána za podmínek, které mohou veřejnost skutečně uvést v domnění, že tento tvůrce se stále podílí na tvorbě označeného zboží, i když tomu tak už není.
K rozhodnutí o tom, zda takové užívání ochranné známky musí být považováno za klamavé ve smyslu uvedených ustanovení, je nezbytné, aby z předložených důkazů vyplývalo, že dotčená ochranná známka již není způsobilá plnit základní funkci označení původu, a to zejména z důvodu, že jednání vlastníka této ochranné známky skutečně vyvolává v mysli cílové veřejnosti klamný dojem, že existuje spojení mezi výrobkem označeným ochrannou známkou a tvůrcem, nebo užívání ochranné známky vyvolává dostatečně vážné nebezpečí takového klamání, a pokud od cílové veřejnosti již není možno rozumně očekávat, že nebude předpokládat, že se dotčený tvůrce na tvorbě daného výrobku označeného ochrannou známkou podílel.“
(
1
) – Původní jazyk: angličtina.
(
2
) – Jak je stanoveno v čl. 20 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince 2015, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. 2015, L 336, s. 1) (dále jen „směrnice 2015/2436“), a v čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. 2008, L 299, s. 25) (dále jen „směrnice 2008/95“).
(
3
) – Rozsudek ze dne 30. března 2006, Emanuel (C‑259/04, EU:C:2006:215) (dále jen „rozsudek Emanuel“).
(
4
) – První směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. 1989, L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92) (dále jen „směrnice 89/104“).
(
5
) – Později vysvětlím, že toto neplatí tak úplně pro francouzské znění čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436, což ovšem nemá žádný vliv na výsledné pravidlo.
(
6
) – Pro „kosmetické výrobky a přípravky“ a „oděvy“.
(
7
) – Pro „oděvy (oblečení) pro ženy, muže a děti“ a „služby módních návrhářů; (oděvní) styling“.
(
8
) – Jak zní v současné době obsah čl. 20 písm. b) směrnice 2015/2436 a v podstatě i dvou právních předchůdců tohoto ustanovení, a sice čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2008/95 a čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 89/104.
(
9
) – Stanovisko generálního advokáta D. Ruiz-Jaraba Colomera ve věci Emanuel (C‑259/04, EU:C:2006:50, dále jen „stanovisko ve věci Emanuel“, body 3 a 4).
(
10
) – Použitelná pravidla unijního práva pracují s výrazem „klamat“ v kontextu příslušného důvodu pro zamítnutí zápisu ochranné známky, stejně jako v kontextu příslušného důvodu pro zrušení (zapsané) ochranné známky. Aniž je nutné zkoumat toto lingvistické řešení hlouběji, podotýkám, že i Soudní dvůr používá výraz „klamat“ pro obě situace (zápis i zrušení) (rozsudek ze dne 4. března 1999, Consorzio per la tutela del formaggio Gorgonzola (C‑87/97, EU:C:1999:115, bod 41, dále jen „rozsudek Gorgonzola“).
(
11
) – Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska. V současné době je toto pravidlo zakotveno v čl. 4 odst. 1 písm. g) směrnice 2015/2436, který je v podstatě totožný s čl. 3 odst. 1 písm. g) směrnice 89/104, o který se jednalo v rozsudku Emanuel. Uvedený důvod pro zamítnutí zápisu představuje jeden z několika absolutních důvodů pro zamítnutí či neplatnost ochranných známek, které jsou dnes uvedeny v článku 3 směrnice 2015/2436 a brání zápisu ochranné známky, a je-li ochranná známka zapsána omylem, mohou vést k prohlášení této ochranné známky za neplatnou.
(
12
) – Rozsudek Emanuel, body 48 a 49.
(
13
) – Viz například rozsudky ze dne 8. června 2017, W. F. Gözze Frottierweberei a Gözze (C‑689/15; EU:C:2017:434, bod 41 a citovaná judikatura, dále jen „rozsudek Gözze Frottierweberei“), a ze dne 13. května 2020, SolNova v. EUIPO – Canina Pharma (BIO-INSECT Shocker) (T‑86/19, EU:T:2020:199, bod 72 a citovaná judikatura).
(
14
) – Stanovisko generálního advokáta P. Cruz Villalóna ve věci Backaldrin Österreich The Kornspitz Company (C‑409/12, EU:C:2013:563, bod 27, dále jen „stanovisko Kornspitz“).
(
15
) – Viz stanovisko ve věci Emanuel, body 35 až 40. V kontextu ochranných známek EU nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1) (dále jen „nařízení 2017/1001“) stanoví, že „[o]chranná známka EU může být převedena nezávisle na převodu podniku pro všechny výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pro některé z nich“. Podobně článek 21 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví z roku 1995, tvořící přílohu 1C Dohody o zřízení Světové obchodní organizace, podepsané v Marrákeši dne 15. dubna 1994 a schválené rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986–1994) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80), stanoví, že „[č]lenové mohou stanovit podmínky pro poskytnutí licence a převod ochranných známek s tím, že se rozumí, […] že majitel zapsané ochranné známky bude mít právo převodu ochranné známky, aniž by nezbytně došlo k převodu předmětu činnosti, k němuž ochranná známka náleží“.
(
16
) – Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
(
17
) – Stanovisko ve věci Emanuel, bod 57. Viz též například rozsudek ze dne 29. června 2022, Hijos de Moisés Rodríguez González v. EUIPO – Irlande a Ornua (La Irlandesa 1943), T‑306/20, EU:T:2022:404, bod 27, dále jen „rozsudek La Irlandesa“.
(
18
) – Viz například rozsudky ze dne 22. března 2018, Safe Skies v. EUIPO – Travel Sentry (TSA LOCK) (T‑60/17, EU:T:2018:164, bod 63 a citovaná judikatura), nebo La Irlandesa, bod 71.
(
19
) – Rozsudek Gözze Frottierweberei, bod 55 a citovaná judikatura. Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
(
20
) – Rozsudky ze dne 14. prosince 2022, Devin v. EUIPO – Haskovo Chamber of Commerce and Industry (DEVIN) (T‑526/20, EU:T:2022:816, bod 119 a citovaná judikatura), nebo ze dne 29. listopadu 2023, Myforest Foods v. EUIPO (MYBACON) (T‑107/23, EU:T:2023:769, bod 30 a citovaná judikatura). Klamavá povaha byla potvrzena například ve věci týkající se označení „WINE OH!“ užívaného pro „minerální vody, sodovky a ostatní nealkoholické nápoje“, a to z důvodu rozporu mezi označením a povahou výrobků, které mají být tímto označením opatřeny, přičemž tento dojem dále zesilovalo i užití vykřičníku. Uvedená ochranná známka však byla nicméně i tak považována za ochrannou známku, která může být zapsána pro jiné výrobky a služby (rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu ze dne 7. března 2006, R 1074/2005-4-WINE OH!, body 20 až 24).
(
21
) – Rozsudek Frottierweberei a Gözze, body 56 a 57.
(
22
) – Rozsudek La Irlandesa, bod 68.
(
23
) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 2022, Maxxus Group (C‑183/21, EU:C:2022:174, bod 30).
(
24
) – Které se vyskytuje v dříve použitelném čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2008/95.
(
25
) – Rozsudky Gorgonzola, bod 41, a Emanuel, bod 47. Tato poznámka byla učiněna v souvislosti se směrnicí 89/104, jejíž čl. 12 odst. 2 písm. b) byl obdobou čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2008/95. V souvislosti s ochrannou známkou EU viz rozsudek La Irlandesa, bod 55 a citovaná judikatura, nebo rozsudek ze dne 22. června 2022, Unite the Union v. EUIPO – WWRD Ireland (WATERFORD) (T‑739/20, EU:T:2022:381, body 46 až 49).
(
26
) – Rovněž podotýkám, že až na dvě výjimky, jimiž jsou finské a maďarské znění, všechna jazyková znění směrnice 2008/95, zdá se, již vycházela z myšlenky (pouhého) nebezpečí (či dokonce možnosti) klamání veřejnosti.
(
27
) – Viz například rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Björnekulla Fruktindustrier (C‑371/02, EU:C:2004:275, bod 16, dále jen „rozsudek Björnekulla“).
(
28
) – Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), Metodické pokyny týkající se průzkumu ochranných známek Evropské unie, část D Zrušení, oddíl 2 Důležitá ustanovení, 31. března 2024, dostupné na internetových stránkách https://guidelines.euipo.europa.eu/, s. 1465, bod 2.4.4.
(
29
) – Tamtéž. Ochranná známka Mövenpick of Switzerland byla zrušena z toho důvodu, že dotčené výrobky byly vyráběny v Německu. Rozhodnutí prvního odvolacího senátu ze dne 12. února 2009, R 697/2008-1, Biscosuisse – Chocosuisse v. Mövenpick Holding, body 17 až 19.
(
30
) – Rozsudek Emanuel (bod 48) a bod 31 tohoto stanoviska výše.
(
31
) – Rozsudek ze dne 14. května 2009, Fiorucci v. OHMI – Edwin (ELIO FIORUCCI) (T‑165/06, EU:T:2009:157, dále jen „rozsudek Fiorucci“, body 30 a 31). Viz též stanovisko ve věci Emanuel, bod 63.
(
32
) – Bod 31 odůvodnění směrnice 2015/2436. Viz též rozsudek ze dne 22. října 2020, Ferrari (C‑720/18 a C‑721/18, EU:C:2020:854, bod 32 a citovaná judikatura).
(
33
) – Rozsudek ze dne 15. ledna 2009, Silberquelle (C‑495/07, EU:C:2009:10, bod 17 a citovaná judikatura).
(
34
) – Viz stanovisko ve věci Kornspitz, bod 30. Ve stanovisku generálního advokáta P. Légera ve věci Björnekulla Fruktindustrier (C‑371/02, EU:C:2003:615, bod 50) jsou uvedeny jako příklady slova „walkman“, „celofán“ nebo „aspirin“.
(
35
) – Rozsudek ze dne 6. března 2014, Backaldrin Österreich The Kornspitz Company (C‑409/12, EU:C:2014:130, bod 22 a citovaná judikatura, dále jen „rozsudek Kornspitz“).
(
36
) – Viz rozsudek Kornspitz, bod 22 a citovaná judikatura.
(
37
) – Článek 3 směrnice 2015/2436. Viz též bod 13 jejího odůvodnění v tomtéž smyslu a bod 16 tohoto odůvodnění, který poukazuje na to, že „cílem [ochranné známky] je především zajistit ochranné známce funkci označení původu“ (viz rozsudek Kornspitz, bod 21 a citovaná judikatura).
(
38
) – Rozsudky Kornspitz, bod 22 a citovaná judikatura, a Björnekulla, bod 22.
(
39
) – V souvislosti s ochrannou známkou EU viz rozsudek Fiorucci, body 36 a 37.
(
40
) – Stanovisko ve věci Emanuel, bod 70.
(
41
) – Rozsudek Fiorucci, body 30 a 31.
(
42
) – Pokud jde o použití na ochranné známky, viz rozsudek ze dne 30. ledna 2019, Planta Tabak (C‑220/17, EU:C:2019:76, body 91 až 100, dále jen „rozsudek Planta Tabak“), nebo rozsudek ESLP ze dne 11. ledna 2007, Anheuser-Busch Inc. v. Portugalsko, CE:ECHR:2007:0111JUD007304901, bod 72 v kontextu článku 1 prvního Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje právo na ochranu vlastnictví.
(
43
) – Jak bylo rovněž připuštěno například ve stanovisku generálního advokáta F. G. Jacobse ve věci Parfums Christian Dior (C‑337/95, EU:C:1997:222, bod 39). Pokud jde o uznání závažných následků zrušení, viz stanovisko ve věci Kornspitz, bod 30.
(
44
) – Rozsudek ve věci Planta Tabak, bod 94 a citovaná judikatura.
(
45
) – V tomto smyslu viz například rozsudek ze dne 30. ledna 2024, Landeshauptmann von Wien (Sloučení rodiny s nezletilým uprchlíkem) (C‑560/20, EU:C:2024:96, bod 48).
(
46
) – Rozsudek ze dne 27. dubna 2006, Levi Strauss (C‑145/05, EU:C:2006:264, bod 27).
(
47
) – V tomto ohledu tamtéž, bod 29, a rozsudek Kornspitz, bod 32 a citovaná judikatura. Viz též stanovisko ve věci Kornspitz, bod 31. Podotýkám, že tato rovnováha je dále posílena pravidlem vycházejícím z článku 21 směrnice 2015/2436, podle kterého platí, že existují-li důvody zrušení jen pro určité výrobky nebo služby, musí se zrušení týkat pouze jich.