62024CC0182
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 10. dubna 2025 (
1
)
Věc C‑182/24
RB, jako dědic Clauda Chabrola,
AD, zastoupený svým opatrovníkem, NM, jako dědic Clauda Chabrola,
DR, jako dědic Clauda Chabrola,
ZB, jako dědic Clauda Chabrola,
VQ, jako dědička Clauda Chabrola,
RZ, jako dědic Paula Gégauffa,
DQ, jako dědic Paula Gégauffa,
FI, jako dědička Paula Gégauffa,
LF, jako dědička Paula Gégauffa
proti
Société des Auteurs et Compositeurs Dramatiques (SACD),
Radio Days SARL,
Brinter Company Ltd,
BS,
MW,
Artedis SA,
Panoceanic Films SA,
za účasti:
Société des auteurs, compositeurs et éditeurs de musique (SACEM),
HU, jako dědice Pierra Jansena,
YG, jako dědice Elleryho Queena,
VH, jako dědice Elleryho Queena,
IA,
ID, jako dědice Jeana Patricka Manchetta,
Pozůstalosti po Danielu Boulangerovi, jako dědičky Daniela Boulangera,
HK, jako dědice Clauda Brulého,
QY, jako dědice Clauda Brulého,
WY, jako dědice Clauda Brulého,
KE, jako dědice Clauda Brulého,
NA, jako dědice Clauda Brulého,
IY, jako dědice Clauda Brulého,
Pozůstalosti po Nicholasi Blakeovi, jako dědičky Nicholase Blakea,
Pozůstalosti po Edwardu Atiyahovi, jako dědičky Edwarda Atiyaha,
Pozůstalosti po Ellerym Queenovi, jako dědičky Elleryho Queena,
Pozůstalosti po Richardu Neelym, jako dědičky Richarda Neelyeho,
Pozůstalosti po Patricii Highsmith,
Pozůstalosti po Charlotte Armstrong, jako dědičky Charlotte Armstrong,
WI, jako dědice Clauda Ranka,
QT, jako dědice Huberta Monteilheta
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal tribunal judiciaire de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie)]
„Řízení o předběžné otázce – Autorské právo a práva s ním související – Dodržování práv duševního vlastnictví – Přiměřené ochranné prostředky – Směrnice 2001/29/ES – Článek 8 – Směrnice 2004/48/ES – Článek 3 – Směrnice 2006/116/ES – Články 1 a 2 – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Vnitrostátní právní úprava podmiňující přípustnost žaloby na ochranu práv duševního vlastnictví podané spoluautorem vyzváním ostatních spoluautorů ke vstupu do řízení – Procesní autonomie – Zásada efektivity“
1.
V roce 1990 postoupili filmový režisér Claude Chabrol a scénárista Paul Gégauff distribuční společnosti práva na užití některých svých filmů na dobu třiceti let.
2.
V roce 2019, již po úmrtí Clauda Chabrola a Paula Gégauffa, jejich dědicové podali na distribuční společnost a další s ní spojené společnosti žalobu, v níž se mimo jiné domáhali náhrady škody vzniklé v důsledku porušení smluvních povinností a porušení autorských práv.
3.
Žalovaní namítali, jako důvod nepřípustnosti žaloby, že všichni spoluautoři, kteří se podíleli na vzniku filmů, nebo jejich dědici nebyli vyzvání ke vstupu do řízení. Tvrdili, že podle francouzského práva žaloba znějící na dodržování práv autorů díla vzniklého ve spolupráci („dílo vzniklé ve spolupráci“) vyžaduje, aby byli ke vstupu do řízení vyzváni všichni spoluautoři.
4.
Soud, který má tento spor rozhodnout, pokládá Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky, jejichž podstatou je, zda je povinnost vyzvat ke vstupu do řízení všechny spoluautory, která je podmínkou přípustnosti žaloby, slučitelná s unijním právem. Zejména se směrnicí 2001/29/ES (
2
), směrnicí 2004/48/ES (
3
), směrnicí 2006/115/ES (
4
) a směrnicí 2006/116/ES (
5
) ve spojení s články 17 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
I. Právní rámec
A.
Unijní právo
1. Směrnice 2001/29
5.
Článek 8 („Sankce a ochranné prostředky“) stanoví:
„1. Členské státy stanoví přiměřené sankce a ochranné prostředky proti porušování práv a povinností stanovených v této směrnici a přijmou veškerá nezbytná opatření, aby tyto sankce a ochranné prostředky byly používány. Sankce takto stanovené musí být účinné, přiměřené a odrazující.
2. Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby nositelé práv dotčení protiprávním jednáním prováděným na jeho území mohli podat žalobu na náhradu škody a/nebo žádat o soudní zákaz, popřípadě o zabavení jak materiálu porušujícího právo, tak zařízení, výrobků nebo součástek uvedených v čl. 6 odst. 2.
[…].“
2. Směrnice 2004/48
6.
Článek 3 („Obecná povinnost“) stanoví:
„1. Členské státy stanoví opatření, řízení a nápravná opatření potřebná k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví, na něž se vztahuje tato směrnice. Tato opatření, řízení a nápravná opatření musí být spravedlivá a nestranná a nesmějí být nadměrně složitá nebo nákladná, nesmějí obsahovat nerozumné lhůty ani nesmějí mít za následek bezdůvodná zdržení.
2. Tato opatření, řízení a nápravná opatření musí být rovněž účinná, přiměřená a odrazující a musí být používána způsobem, který zabraňuje vzniku překážek právně dovoleného obchodu a poskytuje záruky proti jejich zneužití.“
3. Směrnice 2006/116
7.
Článek 1 („Trvání autorského práva“) stanoví:
„1. Práva autora literárního nebo uměleckého díla ve smyslu článku 2 Bernské úmluvy trvají po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti bez ohledu na den, kdy bylo dílo oprávněně sděleno veřejnosti.
2. U díla spoluautorů se doba stanovená v odstavci 1 počítá od smrti posledního žijícího autora.
[…].“
8.
Článek 2 („Kinematografická a audiovizuální díla“) stanoví:
„1. Hlavní režisér kinematografického nebo audiovizuálního díla se považuje za jeho autora nebo jednoho z autorů. Členské státy mohou označit i jiné spoluautory.
2. Doba ochrany kinematografických nebo audiovizuálních děl končí 70 let po smrti poslední z těchto žijících osob, bez ohledu na skutečnost, zda jsou tyto osoby označeny za spoluautory: hlavního režiséra, autora scénáře, autora dialogu a skladatele hudby, která byla zvlášť vytvořena pro užití v kinematografickém nebo audiovizuálním díle.“
9.
Článek 9 („Osobnostní práva“) stanoví:
„Tato směrnice se nedotýká předpisů členských států upravujících osobnostní práva.“
B.
Francouzské právo
1. Code de la propriété intellectuelle (Zákoník duševního vlastnictví) (
6
)
10.
Článek L. 113-2 stanoví:
„Za vzniklé ve spolupráci se označuje dílo, na jehož vzniku se podílelo několik fyzických osob […]“.
11.
Článek L. 113-3 stanoví:
„Dílo vzniklé ve spolupráci je společným vlastnictvím spoluautorů.
Spoluautoři musí vykonávat svá práva ve vzájemné dohodě.
V případě neexistence dohody je rozhodnutí na občanskoprávním soudu.
Pokud účast každého ze spoluautorů odpovídá různým žánrům, může každý z nich, pokud není dohodnuto jinak, samostatně využívat svůj osobní příspěvek, aniž by tím bylo jakkoli dotčeno využívání společného díla.“
12.
Článek L. 113-7 stanoví
„Postavení autora audiovizuálního díla mají fyzická osoba nebo osoby, které uskutečňují duševní vytvoření tohoto díla. Není-li prokázán opak, má se za to, že spoluautory audiovizuálního díla vytvořeného ve spolupráci jsou: 1) autor scénáře; 2) autor adaptace; 3) autor mluveného textu; 4) autor hudebních skladeb se slovy nebo beze slov, které byly speciálně uskutečněny pro dané dílo; 5) režisér […].“
2. Code de procedure civil (občanský soudní řád) (
7
)
13.
Článek 126 stanoví, že pokud lze situaci, která vedla k důvodu nepřípustnosti, zhojit, nepřípustnost bude odmítnuta, jestliže důvod nepřípustnosti do doby, než má soud rozhodnout, pominul.
14.
Podle článku 659 platí, že pokud osoba, které má být písemnost doručena, nemá známou adresu, bydliště nebo pracoviště, sepíše soudní vykonavatel úřední záznam, v němž přesně popíše kroky, které podnikl za účelem vyhledání adresáta písemnosti. Téhož dne nebo nejpozději první následující pracovní den pod sankcí neplatnosti zašle soudní vykonavatel adresátovi doporučeným dopisem s doručenkou na poslední známou adresu kopii úředního záznamu, k níž připojí kopii dokumentu, který je předmětem doručení.
15.
Podle článku 780, který se týká písemné části řízení před soudy prvního stupně, je za dohled nad řízením odpovědný soudce senátu, který věc projednává a který zajišťuje hladký průběh řízení, zejména včasnou výměnu a předávání písemností.
16.
Podle článku 788 vykonává soudce, který vede občanskoprávní řízení, veškeré pravomoci nezbytné pro předávání, získávání a předkládání dokumentů.
II. Skutkový stav, spor a předběžné otázky
17.
Relevantní skutkový stav, jak je popsán v předkládacím rozhodnutí (
8
), je následující:
–
V letech 1967 až 1974 režíroval Claude Chabrol čtrnáct filmů. Z toho pět ve spolupráci s Paulem Gégauffem, autorem dialogů, scénářů a adaptací.
–
Filmové materiály patřily jejich výrobci, společnosti SA Les Films La Boétie, která je, v likvidaci, postoupila smlouvou ze dne 25. března 1982 anglické společnosti Brinter Co.
–
Smlouvami ze dne 8. června 1990 postoupil Claude Chabrol společnosti Brinter Company Ltd (dále jen „společnost Brinter“) právo „pokračovat v užívání“ (
9
) několika filmů po dobu třiceti let. Pan BS vystupoval jako ředitel společnosti Brinter.
–
Práva Paula Gégauffa na užívání pěti filmů, na nichž spolupracoval, byla předmětem smluv ze dne 8. června 1990, jež podepsali čtyři jeho dědicové se společností Brinter, které postoupili právo „pokračovat v užívání“ filmů po dobu třiceti let (
10
).
–
Pověřením k prodeji ze dne 1. ledna 1990 zmocnila společnost Brinter společnost Artedis SA, aby po dobu dvanácti měsíců, s možností prodloužení mlčky, uzavírala kupní smlouvy přímo s kupujícími a přijímala odměnu. Tato smlouva se týkala čtrnácti dotčených filmů s výjimkou jednoho z nich. Paní MW vystupovala jako ředitelka společnosti Artedis.
–
Na základě smlouvy ze dne 18. února 2012 postoupila společnost Brinter společnosti Panoceanic Films SA právo užívat pět dotčených filmů.
18.
Dne 11. července 2019 podali dědicové Clauda Chabrola a Paula Gégauffa žalobu na společnosti Brinter, Artedis, Panoceanic Films, Radio Days SARL, paní MW a pana BS (
11
) pro porušení smlouvy a porušení autorských práv (
12
) ke čtrnácti filmům, z nichž u pěti byl spoluautorem Paul Gégauff.
19.
Dne 27. ledna 2020 vznesli žalovaní námitku nepřípustnosti vycházející z toho, že ke vstupu do řízení nebylo vyzváno devatenáct spoluautorů filmů, o které se jedná v řízení.
20.
Podáními ze dne 5. května a 12. června 2020 žalobci za účelem zhojení vad svých žalob vyzvali ke vstupu do řízení:
–
Sedm fyzických osob, které považovali za spoluautory nebo dědice dříve zemřelých spoluautorů (
13
).
–
Osm „pozůstalostí“ spoluautorů, u nichž nebyli schopni identifikovat fyzické osoby, které mají postavení dědiců (
14
).
–
Dvě společnosti pro kolektivní správu autorských práv, z nichž jedna zastupuje autory a skladatele dramatických děl (
15
) a druhá zastupuje autory, skladatele a vydavatele hudebních děl (
16
).
21.
Usnesením ze dne 9. února 2023 (
17
) soudce rozhodující v občanskoprávním řízení nařídil žalovaným, aby poskytli identifikační údaje spoluautorů a nositelů práv k filmům.
22.
Žalobci ani s těmito informacemi nebyli schopni najít a vyzvat ke vstupu do řízení všechny spoluautory a nositele práv k filmům, a to z důvodu počtu filmů (čtrnáct), jejich stáří (byly vyrobeny v letech 1967 až 1974), komplexnosti vedlejších účastníků (režisér, scénárista, skladatel hudby, autor již existujícího literárního díla) a úmrtí některých spoluautorů, jejichž dědicové nejsou známi nebo nemají bydliště ve Francii.
23.
Tribunal judiciaire de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie), který má spor rozhodnout, uvádí, že „od 27. ledna 2020 […] je spor ochromen v důsledku nemožnosti určit jejich početné následné dědice [spoluautorů filmů]“ (
18
).
24.
Rovněž zdůraznil, že „[…] účastníci řízení věnovali významnou péči určení spoluautorů nebo jejich dědiců, aniž by tito mohli být řádně vyzváni ke vstupu do řízení, jak vyžaduje vnitrostátní judikatura opírající se o článek L. 113-3 [CPI]“ (
19
).
25.
Předkládající soud má za to, že pokud jde o právo na účinnou soudní ochranu zaručené Listinou, žalobci v původním řízení fakticky nemají přístup k civilnímu soudu, který má rozhodnout o podstatě jejich návrhových žádání, pokud nemohou vést řízení proti všem dědicům spoluautorů dotčených děl (
20
). Právo žalobců na užívání autorských práv tedy bude záviset na jejich schopnosti identifikovat ostatní spoluvlastníky těchto práv (
21
).
26.
Za těchto okolností předkládající soud pokládá Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky:
„1)
Mohou být články 2, 3, 4 a 8 směrnice 2001/29 […], články 1 až 3 směrnice 2004/48 […] a dále články 1, 2 a 9 směrnice 2006/116 […] v rozsahu, v němž autorovi a spoluautorovi kinematografického nebo audiovizuálního díla zaručují jak výhradní právo povolit nebo zakázat rozmnožování svých děl a jejich sdělování veřejnosti, tak dobu ochrany, která končí 70 let po smrti posledního žijícího z těch, kdo na díle spolupracovali, přičemž současně zavazují členské státy k tomu, aby stanovily účinné, přiměřené a odrazující sankce a vhodné prostředky proti porušování autorských práv, jakož i opatření, řízení a nápravné postupy, které nejsou nadměrně složité nebo nákladné, ani neobsahují nepřiměřené lhůty nebo nemají za následek bezdůvodná zdržení, vykládány v tom smyslu, že žaloba pro porušení autorského práva k dílu vzniklému ve spolupráci ze strany jeho nositele vyžaduje k tomu, aby byla přípustná, to, aby ke vstupu do řízení byli vyzváni všichni spoluautoři?
2)
Musí být právo nositele autorského práva na účinnou soudní ochranu a na přístup k soudu, které je součástí práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno články 2, 3, 4 a 8 směrnice 2001/29 […], ve spojení s články 1 až 3 směrnice 2004/48 […], jakož i s články 1, 2 a 9 směrnice 2006/116 […], směrnicí 2006/115 […] a s články 17 a 47 Listiny […], vykládáno v tom smyslu, že přípustnost žaloby pro porušení autorského práva je podmíněna tím, aby ke vstupu do řízení byli vyzváni všichni spoluautoři díla, či nikoli?“
III. Řízení před Soudním dvorem
27.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 5. března 2024.
28.
Písemná vyjádření předložili:
–
Společně dědicové Clauda Chabrola (paní DR a paní VQ a pánové ZB a AD, přičemž posledně jmenovaný je zastoupen svým opatrovníkem) a dědicové Paula Gégauffa (pan RZ a pan DQ a paní FI a paní LF).
–
Samostatně dědic Clauda Chabrola, pan RB.
–
Společně pan BS, paní MW, společnost Artedis, společnost Brinter, společnost Panoceanic Films a společnost Radio Days (žalovaní v původním řízení).
–
Rakouská a francouzská vláda, jakož i Evropská komise.
29.
Soudní dvůr nepovažoval konání jednání za nezbytné.
IV. Posouzení
A.
Úvodní poznámky
1. Použitelná ustanovení
30.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výhradně procesního problému vyplývajícího z výkladu článku L. 113-3 CPI. Nejedná se o věcnou působnost autorských práv, která by po vyřešení procesní námitky mohla vstoupit do hry.
31.
Článek L. 113-3 stanoví, že spoluautoři díla vzniklého ve spolupráci musí vykonávat svá práva ve vzájemné dohodě. Vnitrostátní judikatura jej vyložila v tom smyslu, že „spoluautor díla vzniklého ve spolupráci, který činí právní kroky za účelem ochrany svých majetkových práv, je povinen pod sankcí nepřípustnosti vyzvat ke vstupu do řízení ostatní autory díla, nelze-li jeho příspěvek oddělit od příspěvků spoluautorů“ (
22
).
32.
Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda je takto vykládané vnitrostátní pravidlo v souladu s unijním právem, jehož ustanovení, která uvádí ve svých dvou předběžných otázkách, se dovolává.
33.
Mezi tato ustanovení patří směrnice 2006/115, k jejímuž obsahu však předkládající soud neuvádí nic, pokud jde o její případný dopad na spor, ani neupřesňuje, které články konkrétně vyvolávají jeho pochybnosti. Proto se podle mého názoru může odpověď Soudního dvora obejít bez analýzy tohoto ustanovení.
34.
Jinak je tomu v případě směrnice 2001/29, směrnice 2004/48 a směrnice 2006/116. Všechny tři směrnice obsahují ustanovení, která jako taková mohou ovlivnit odpověď na předběžnou otázku:
–
Článek 8 odst. 1 a 2 směrnice 2001/29 ukládá členským státům povinnost stanovit ochranné prostředky proti porušování autorského práva a práv s ním souvisejících a zajistit, aby nositelé těchto práv mohli podat žalobu na náhradu škody.
–
Článek 3 odst. 1 a 2 směrnice 2004/48 ukládá členským státům, aby stanovily řízení a nápravná opatření potřebná k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví. Tato řízení a nápravná opatření nesmějí být nadměrně složitá nebo nákladná, ale naopak účinná, přiměřená a odrazující.
–
Článek 1 odst. 2 směrnice 2006/116, který upravuje dobu trvání autorského práva, uvádí, že u díla spoluautorů se doba ochrany počítá od smrti posledního žijícího autora.
35.
Pokud jde o články 17 a 47 Listiny, je to článek 47, který má největší dopad na spor, neboť autorské právo je z hlediska soudní ochrany uznáváno unijními pravidly, což otevírá prostor pro uplatnění samotné Listiny (čl. 51 odst. 1). Článek 17 odst. 2 Listiny („duševní vlastnictví je chráněno“) je třeba vykládat při použití ustanovení sekundárního práva, v nichž se tato ochrana konkretizuje.
2. Autorská práva, o která se jedná v řízení
36.
Předkládací rozhodnutí v několika svých bodech uvádí, že nároky „consorts“ (
23
) Chabrola a Gégauffa zahrnují autorská práva majetkové i osobnostní povahy (
24
).
37.
Ačkoli v projednávané věci není pochyb o majetkové povaze údajně porušených autorských práv, je sporné, zda se jedná i o práva osobnostní. Pokud by se to potvrdilo, je třeba mít na paměti, že článek 9 směrnice 2006/116 vylučuje, aby se její ustanovení dotýkala předpisů členských států upravujících osobnostní práva.
38.
Bude na předkládajícím soudu, aby určil, jaká autorská práva (majetková nebo osobnostní) mohla být porušena. Pro zodpovězení předběžných otázek, které se omezují na námitku nepřípustnosti vznesenou žalovanými, zahrnutí nebo vyloučení osobnostních práv autorů nemá velký význam.
B.
Odpověď na předběžné otázky
39.
Podle mého názoru lze tyto dvě otázky řešit společně. Moje analýza se bude zabývat jak problémy, které vyvolává spoluvlastnictví autorských práv, tak podmínkami a omezeními kladenými na obranu těchto práv v soudním řízení.
1. Spoluvlastnictví autorského práva
40.
Unijní právo buď předpokládá možnost spoluvlastnictví (společné vlastnictví) autorských práv, nebo na něj výslovně odkazuje.
41.
Směrnice 2001/29 (
25
) a směrnice 2004/48 (
26
) odkazují na „autora“ nebo „nositele práva duševního vlastnictví“, přičemž tyto výrazy jsou používány bez rozdílu v jednotném nebo množném čísle.
42.
Směrnice 2006/116 uznává spoluvlastnictví autorských práv: její bod 14 odůvodnění odkazuje na „případ[y], kdy je jedna nebo více fyzických osob identifikována jako autor“. Její čl. 1 odst. 2 se konkrétně týká případu „díla spoluautorů“.
43.
Pokud jde konkrétně o kinematografická nebo audiovizuální díla, článek 2 směrnice 2006/116 umožňuje státům označit vedle hlavního režiséra i „jiné spoluautory“. Tak je tomu v projednávané věci.
44.
Lze tedy tvrdit, že pokud je několik osob autory nebo nositeli práv duševního vlastnictví ke kinematografickému dílu, jsou chráněny všechny tyto osoby. Jak ony, tak po jejich smrti jejich dědicové mají právo na respektování autorských práv ke kinematografickému dílu vytvořenému ve spolupráci.
45.
Stejně jako v případě sesterské oblasti průmyslového vlastnictví (
27
) je i v případě autorského práva problémem, jak mohou spoluvlastníci bránit své nároky, vzhledem k tomu, že unijní pravidla nezmiňují procesní pravidla vhodná pro zajištění ochrany těchto práv.
46.
Článek 4 písm. a) směrnice 2004/48 uznává právo „žádat o použití opatření, řízení a nápravných opatření […] nositel[ům] práv duševního vlastnictví v souladu s použitelným právem“ (
28
).
47.
Soudní dvůr má za to, že odkaz na použitelné právo „je třeba […] chápat jako odkaz na příslušné vnitrostátní právní předpisy i případně na unijní právní předpisy“ (
29
).
48.
Unijní právo však neobsahuje zvláštní ustanovení týkající se podávání žalob spoluvlastníky autorských práv. V tomto ohledu neexistuje harmonizace a členským státům přísluší přijmout vhodná pravidla upravující podávání takových žalob u svých soudů. Unijní právo nestanoví podmínky, kterým podléhá výkon práv spoluvlastníků jako takových (
30
).
49.
Proto je „použitelným právem“ pro soudní ochranu autorského práva ke společnému dílu v zásadě právo členských států.
2. Vnitrostátní pravidlo, meze procesní autonomie a článek 47 Listiny
50.
Pravidlo obsažené v článku L. 113-3 CPI mi připadá ve svém doslovném znění nezpochybnitelné. Nevidím důvod odmítat ustanovení, které pouze stanoví, že spoluautoři díla vzniklého ve spolupráci musí vykonávat svá práva ve vzájemné dohodě, a pokud této shody nedosáhnou, rozhodne o věci soud.
51.
Toto pravidlo je v souladu s obvyklým chápáním spoluvlastnictví majetku a práv v různých právních řádech (
31
). Tím spíše, že podle vnitrostátní judikatury je společný výkon práv spoluautorů vyžadován pouze v rozsahu, v němž nelze příspěvek jednoho z autorů oddělit od příspěvků spoluautorů (
32
).
52.
Převedení tohoto pravidla do procesní roviny francouzskou judikaturou vedlo k vyvození důvodu nepřípustnosti žalob: žaloby budou a limine odmítnuty, pokud spoluautor díla, který činí právní kroky na obranu svých práv, nevyzval k účasti v řízení ostatní spoluvlastníky.
53.
Jak uznává sama francouzská vláda (
33
), kombinace pravidla CPI a soudního výkladu znamená omezení přístupu k soudu. Nezdá se mi však, že by byla sama o sobě sporná, s výhradou toho, co hned uvedu o jejích mezích.
54.
Právní řády jednotlivých členských států mohou přípustnost žaloby podané spoluvlastníkem společného díla podmínit tím, že ostatní spoluautoři budou vyzváni k účasti v řízení. Takový procesní požadavek je logický v případech, kdy zákon zavádí „nezbytné aktivní litisconsortium“ (
34
). Nic nebrání tomu, aby, jako je tomu v projednávané věci, zákon vyžadoval, když ne povinnou přítomnost dalších žalobců, tak alespoň jejich předvolání (
35
).
55.
Takové pravidlo, bez ohledu na to, zda má původ v judikatuře, či nikoli, spadá do procesní autonomie členských států, a může být tedy přijato, pokud odpovídá legitimním cílům a nepřekračuje meze, které uvedu níže.
56.
Toto pravidlo vychází z legitimních cílů zdůrazněných francouzskou vládou a Komisí. Chrání práva nepřítomných spoluvlastníků na rovnoprávném základě tím, že jim umožňuje mít dostatek informací k tomu, aby se řízení zúčastnili, nebo nezúčastnili (
36
). Ve stejném rozsahu přispívá k právní jistotě a řádnému výkonu spravedlnosti tím, že předvídá problémy, které by mohly nastat v souvislosti s překážkou litispendence, následným spojením žalob, možností protichůdných rozhodnutí, pokud by každý spoluautor jednal samostatně, nebo snahou vyhnout se následným žalobám ze strany spoluautorů, kteří nebyli předvoláni (
37
).
57.
Omezení, které toto pravidlo ukládá spoluvlastníkovi autorského práva, musí být podrobeno dvojímu zkoumání, a to z hlediska jeho souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity na jedné straně (
38
) a s požadavky vyplývajícími z článku 47 Listiny na straně druhé. Tento článek zakotvuje zásadu účinné právní ochrany práv přiznaných jednotlivcům unijním právním řádem.
58.
Tato dualita přístupů povede ke stejnému výsledku, pokud by nakonec předkládající soud usoudil, že v projednávané věci výkon práva na soudní ochranu za účelem obrany autorských práv podléhá procesní povinnosti, jejíž splnění je nadměrně obtížné nebo nemožné.
59.
Vzhledem k tomu, že použití zásady rovnocennosti zde není zpochybňováno, celá diskuse se týká zásady efektivity. V tomto ohledu francouzská vláda tvrdí, že předmětná povinnost není nadměrně obtížně splnitelná a nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné k dosažení sledovaných cílů (
39
), neboť:
–
Neexistuje povinnost vyzvat k účasti v řízení všechny spoluautory, pokud se spor týká individualizovatelné části díla.
–
Cílem předvolání všech spoluvlastníků není zajistit, aby se skutečně zúčastnili řízení: stačí, že jsou vyzváni, aby měli možnost se účastnit.
–
Stačí uvést jméno a adresu osoby, která má být předvolána. Nejsou-li její údaje známy, umožňuje článek 659 občanského soudního řádu doručení předvolání na její poslední známou adresu.
–
I když jméno a bydliště osob, které mají být předvolány, nejsou známy, mohou být důvody nepřípustnosti žaloby zhojeny a soud má pravomoc uložit třetím osobám povinnost poskytnout tyto údaje týkající se neznámých spoluvlastníků.
60.
Tyto změny předmětné procesní povinnosti jistě zmírňují její přísnost, ale nevylučují možnost, že v takových situacích, jako je situace v projednávané věci, může použití pravidla, i když zmírněného, vést k ochromení samotného řízení, a tím k nedostatečné ochraně práv žalobců.
61.
Francouzská vláda totiž připouští, že vyzvání všech spoluautorů k účasti v řízení může v určitých případech představovat „[…] nepřiměřený požadavek, který může žalobci znemožnit nebo nadměrně ztížit výkon práv přiznaných unijním právem“. V takových případech, dodává, „může soud […] přijmout méně přísný výklad kritéria přípustnosti“ (
40
).
62.
Bude jistě na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda s ohledem na konkrétní okolnosti sporu uplatnění procesních požadavků kladených na žalobce neporušuje zásadu efektivity a článek 47 Listiny.
63.
K takovému porušení dojde, pokud se žalobcům navzdory jejich úsilí a náležité péči nepodaří z důvodů, které nemohou ovlivnit, předvolat všechny spoluvlastníky. V takové situaci by striktní požadavek vyzvat spoluvlastníky k účasti v řízení, pod sankcí nepřípustnosti žaloby, mohl znemožnit nebo nadměrně ztížit výkon práv přiznaných unijními pravidly (
41
).
64.
Předkládající soud má tedy dvě možnosti:
–
Pokud to považuje za relevantní, může vnitrostátní pravidlo vykládat v méně přísném smyslu navrženém francouzskou vládou, aby jej uvedl do souladu s požadavky unijního práva. Podle francouzské vlády nabízí vnitrostátní právní předpisy pro tento účel dostatečnou flexibilitu, aniž je nutné vykládat příslušná ustanovení contra
legem (
42
).
–
Pokud se však domnívá, že nemůže vykládat procesní pravidlo způsobem iuxta legem v souladu s unijním právem, protože mu v tom brání judikatura nejvyššího francouzského soudu, jejíž použití v projednávané věci nezvratně vede k porušení článku 47 Listiny, musí upustit od jeho uplatnění (
43
).
65.
Kterákoli z těchto možností by měla vést ke stejnému výsledku: právo spoluvlastníků bránit své nároky vůči těm, kteří (údajně) porušili jejich autorská práva, nemůže být podmíněno procesními požadavky, které jsou nemožné nebo velmi obtížně splnitelné, což by v praxi znamenalo neutralizaci tohoto práva.
66.
Aniž bych chtěl nahradit předkládající soud v jeho úsudku, mohu mu navrhnout některá vodítka, která usnadní sladění dotčeného procesního pravidla s unijním právem a zároveň odblokují paralýzu řízení a zabrání dalším průtahům.
67.
V každém případě trvám na tom, že pouze předkládající soud (který má logicky lepší znalost vnitrostátního práva) může provést konformní výklad, o němž jsem se zmínil dříve.
68.
V projednávané věci žalobci, ačkoli pro sebe uplatňují majetkové a osobnostní důsledky vyplývající z jejich autorských práv, uvádějí, že svou žalobou „jednají ve společném zájmu spoluvlastníků“ (
44
) a usilují o „ochranu práv všech spoluautorů filmů“ (
45
).
69.
Ačkoli žalobci, jak sami přiznávají, vystupují na obranu společného duševního vlastnictví, úspěch jejich žaloby bude ku prospěchu všech spoluvlastníků filmů. Rozsudek, který ukončí spor potvrzením existence porušení autorského práva, bude (přinejmenším nepřímo) ve prospěch právního postavení všech spoluvlastníků.
70.
Žalobci tedy neusilují o omezení autorských práv k dílu vzniklému ve spolupráci, která mají ostatní spoluvlastníci. Naopak svou procesní reakcí na (údajné) porušení těchto práv usilují o zlepšení právní situace všech spoluautorů. V pravém slova smyslu se nejedná o upřednostnění zájmů spoluautorů před zájmy jiných autorů, přičemž v takovém případě by bylo třeba nalézt správnou rovnováhu.
71.
V této souvislosti obrany spoluvlastnického práva si kladu otázku, zda pravidla upravující spoluvlastnictví ve francouzském právu neodůvodňují, aby jeden ze spoluvlastníků mohl výjimečně podniknout kroky ve prospěch společné věci, a to i bez vyzvání ke vstoupení do řízení a bez výslovného souhlasu všech spoluvlastníků.
72.
Písemné vyjádření pana RB poukazuje na tuto možnost. Připomíná právní úpravu francouzského občanského zákoníku týkající se nedělitelnosti a to, že článek 815-2 tohoto zákoníku umožňuje každému držiteli nedělitelné věci přijmout nezbytná opatření k jejímu zachování, i když nejsou naléhavá (
46
).
73.
Z jiného úhlu pohledu by bylo možné použít obdobně pravidlo použitelné v případě, že jeden ze spoluvlastníků nemůže projevit svou vůli. V takovém případě může jiný spoluvlastník společné věci, na základě soudního povolení, nahradit chybějící souhlas.
74.
Podle třetího odstavce článku L. 113-3 CPI totiž platí, že v případě neexistence dohody mezi spoluautory díla vzniklého ve spolupráci přísluší občanskoprávnímu soudu, aby v tomto ohledu rozhodl. Předkládajícímu soudu přísluší rozhodnout, zda „neexistence dohody“ uvedená v tomto ustanovení zahrnuje případ, kdy takové dohody nebylo dosaženo, protože není možné určit všechny spoluautory díla vzniklého ve spolupráci.
75.
Nevylučuji ani možnost využití jedné ze zásad, které se v občanském právu mnoha států uplatňují při správě cizího majetku bez zmocnění. Na základě této zásady mohou mít úkony učiněné osobou, která spravuje záležitosti jiné osoby, aniž je tomu povinna, v její prospěch a bez jejího odporu, příznivý účinek pro tuto jinou osobu, přičemž „dobrovolný správce“ přebírá povinnosti zmocněnce.
76.
Je-li spoluvlastníkovi přiznána způsobilost hájit společné právo ve prospěch všech spoluvlastníků, měla by mít tato věcná pravomoc svůj procesní dopad. Tím by byla překonána překážka, kterou představuje povinnost vyzvat k účasti v řízení ty nositele práv, jejichž identifikace je de facto prakticky nemožná.
77.
Obranu autorského práva ke společné věci tedy může uplatnit jeden nebo více spoluvlastníků, pokud je vzhledem k okolnostem nemožné předvolat ostatní, a to ani po vynaložení náležité péče k jejich identifikaci a vyzvání k účasti v řízení.
78.
Opakuji, že cílem těchto vodítek není nahradit úlohu předkládajícího soudu při hledání přijatelných řešení podle vnitrostátního práva. Pokud mu žádné z výše uvedených pravidel, ustanovení a zásad neumožňuje vykládat vnitrostátní právo v souladu s článkem 47 Listiny ve spojení s příslušnými ustanoveními směrnic o ochraně autorského práva, musí upustit od uplatnění ustanovení neslučitelného s unijním právem. V tomto ohledu je irelevantní, že taková neslučitelnost nevyplývá striktně z CPI, ale z výkladu, který k němu podaly vnitrostátní soudy.
V. Závěry
79.
S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět tribunal judiciaire de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie) následovně:
„Článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti a článek 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví ve spojení s články 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie,
musí být vykládány v tom smyslu, že
v zásadě nebrání tomu, aby přípustnost žaloby pro porušení práv duševního vlastnictví ke společnému dílu několika autorů byla podmíněna tím, že jsou všichni spoluautoři vyzváni k účasti v řízení.
Použití této podmínky však nesmí znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv jedním nebo více spoluautory, přičemž v takovém případě musí vnitrostátní soud upřednostnit právo na účinnou právní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny.“
(
1
) – Původní jazyk: španělština.
(
2
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230).
(
3
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (Úř. věst. 2004, L 157, s. 45 a oprava v Úř. věst. 2004, L 195, s. 16).
(
4
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. 2006, L 376, s. 28).
(
5
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (Úř. věst. 2006, L 372, s. 12).
(
6
) – Loi n.o 92-597 du 1 juillet 1992, relative au code de la propriété intellectuelle (JORF n.o 0153, de 3 de julio de 1992) (zákon č. 92–597 ze dne 1. července 1992 o zákoníku duševního vlastnictví (JORF č. 0153 ze dne 3. července 1992). Dále jen „CPI“.
(
7
) – Décret n.o 75-1123 du 5 décembre 1975 instituant un nouveau code de procédure civile (JORF n.o 0285, de 9 de diciembre de 1975) (nařízení č. 75-1133 ze dne 5. prosince 1975 o zavedení nového občanského soudního řádu (JORF č. 0285 ze dne 9. prosince 1975).
(
8
) – Body 1 až 12 a 42 až 60 předkládacího rozhodnutí.
(
9
) – Postoupení tohoto práva se vztahovalo na komerční i nekomerční kinematografické promítání, televizní vysílání, videogramy vytvořené jakoukoli tehdy neznámou technickou metodou, jakož i právo na remake.
(
10
) – Podmínky těchto smluv se zdají být podobné těm, které uzavřel Claude Chabrol se společností Brinter.
(
11
) – Ve svém písemném vyjádření (bod 1) jeden z dědiců Clauda Chabrola (pan RB) uvádí, že to byl pan BS, kdo získal autorská práva ke čtrnácti filmům prostřednictvím svých společností Brinter a Artedis. Dodává, že paní MW je manželkou pana BS a řídí společnosti Artedis, Panoceanic Films a Radio Days.
(
12
) – Podle předkládacího rozhodnutí (bod 54) „se žaloba vzhledem k návrhovým žádáním účastníků řízení jeví jako žaloba znějící na porušení majetkových a osobnostních autorských práv, která mají mimosmluvní povahu, v důsledku čehož jsou vznášeny hlavní nároky na náhradu újmy. Některé z těchto nároků rovněž podporují žalobu na smluvní odpovědnost a ukončení smluvních aktů z důvodu uplynutí doby, v důsledku rozvazující klauzule nebo na základě soudního rozhodnutí pro neplnění smluvních povinností“.
(
13
) – Bod 57 předkládacího rozhodnutí.
(
14
) – Bod 57 předkládacího rozhodnutí. „Pozůstalosti“ vyzvané ke vstupu do řízení: „pozůstalost po Charlotte Armstrong“, „pozůstalost po Danielu Boulangerovi“, „pozůstalost po Nicholasi Blakeovi“, „pozůstalost po Claudovi Brulém“, „pozůstalost po Edwardu Atiyahovi“, „pozůstalost po Ellerym Queenovi“, „pozůstalost po Richardu Neelym“ a „pozůstalost po Patricii Highsmith“.
(
15
) – Société des auteurs et compositeurs dramatiques (SACD) (společnost autorů a skladatelů dramatických děl). Podle předkládacího rozhodnutí (bod 59) ji žalobci nejprve považovali za zástupce „pozůstalostí“ a následně za povinnou sdělit jména osob, které jsou dědici spoluautorů nebo jsou za takové považovány.
(
16
) – Société des auteurs, compositeurs et éditeurs de musique (SACEM) (společnost autorů hudebních děl, skladatelů a hudebních vydavatelů).
(
17
) – Ačkoli je toto datum uvedené v předkládacím rozhodnutí, jedná se zřejmě o překlep, neboť ve skutečnosti se jedná o datum 16. února 2023. To zdůrazňuje pan RB ve svém písemném vyjádření.
(
18
) – Bod 55 předkládacího rozhodnutí.
(
19
) – Bod 116 předkládacího rozhodnutí.
(
20
) – Bod 120 předkládacího rozhodnutí.
(
21
) – Bod 132.1 předkládacího rozhodnutí.
(
22
) – Rozsudek ze dne 10. května 1995, vydaný v rámci řízení o kasačním opravném prostředku č. 93-10.945 prvním občanskoprávním senátem Cour de cassation (Kasační soud, Francie), citovaný v bodě 77.1 předkládacího rozhodnutí. Body 78 a 79 předkládacího rozhodnutí kromě toho citují rozsudky téhož soudu ze dne 12. května 2011 vydaný v rámci řízení o kasačním opravném prostředku č. 10-14.646 („přípustnost žaloby pro porušení [autorských práv] podané jedním ze spoluautorů nebo jeho dědiců […] je podmíněna vyzváním všech [spoluautorů] ke vstupu do řízení“) a ze dne 21. března 2018 vydaný v rámci kasačního opravného prostředku č. 17-14.728 („pokud spoluautor […] může jednat sám na obranu svého osobnostního práva, je tomu tak za podmínky, že jeho příspěvek může být individualizován; […] v opačném případě musí […] ke vstupu do řízení vyzvat ostatní autory“).
(
23
) – Použití výrazu „consorts“ předkládajícím soudem pro označení dědiců Clauda Chabrola a Paula Gégauffa lze chápat v procesním smyslu, tj. v rozsahu, v němž jsou tito dědicové litis consortes. Následně se budu zabývat výrazem „litisconsortium“ jakožto procesním institutem.
(
24
) – Body 24, 25 a 27 předkládacího rozhodnutí obsahují návrhová žádání některých žalobců, kteří se výslovně dovolávají porušení osobnostních práv. V bodě 54 téhož rozhodnutí předkládající soud uvádí, že „žaloba je podána jako žaloba pro porušení majetkových a osobnostních autorských práv mimosmluvní povahy, které odůvodňuje hlavní návrhová žádání na náhradu škody […]“.
(
25
) – Článek 2 písm. a) směrnice 2001/29, pokud jde o výlučné právo „udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech“ v případě jejich děl. Právo je přiznáno „autorům“.
(
26
) – Článek 4 písm. a) směrnice 2004/48 vyžaduje, aby členské státy uznaly „jako osoby oprávněné žádat o použití opatření, řízení a nápravných opatření uvedených v této kapitole: a) nositele práv duševního vlastnictví v souladu s použitelným právem; […]“ Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
(
27
) – Článek 1 směrnice 2004/48 stanoví, že pro účely této směrnice pojem „práva duševního vlastnictví“ zahrnuje práva průmyslového vlastnictví.
(
28
) – Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. Legitimace přiznaná nositelům těchto práv se logicky vztahuje na spoluautory společného díla a jako v projednávané věci na jejich dědice.
(
29
) – Rozsudek ze dne 7. srpna 2018, SNB-REACT (C‑521/17, EU:C:2018:639, bod 31).
(
30
) – Obdobně, pokud jde o ochranu spolumajitelů práv z ochranných známek EU, viz rozsudek ze dne 27. dubna 2023, Legea (C‑686/21, EU:C:2023:357, bod 36): „[Pokud jde o] nařízení č. 40/94 [ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění nařízení Rady (ES) č. 422/2004 ze dne 19. února 2004 (Úř. věst. 2004, L 70, s. 1)], […] ačkoli toto nařízení uznává spoluvlastnictví ochranné známky Evropské unie, neobsahuje žádné ustanovení upravující podmínky výkonu práv plynoucích z této ochranné známky jejími spolumajiteli […]“. Ve svém stanovisku v této věci (C‑686/21, EU:C:2022:977) jsem se zmínil o obecných problémech spojených se spoluvlastnictvím ochranných známek.
(
31
) – V bodě 67 svého písemného vyjádření Komise tvrdí, že sporné pravidlo je „vlastní režimu podílového spoluvlastnictví“.
(
32
) – Rozsudek ze dne 10. května 1995, vydaný v rámci kasačního opravného prostředku č. 93-10.945 prvním občanskoprávním senátem Cour de cassation (Kasační soud).
(
33
) – Bod 50 písemného vyjádření francouzské vlády.
(
34
) – „Nezbytné aktivní litisconsortium“ vyžaduje jakožto nevyhnutelnou podmínku přítomnost několika žalobců, jejichž společná žaloba v řízení představuje povinnost stanovenou buď zákonem, nebo povahou dotčeného vztahu.
(
35
) – Výraz „předvolání“ ve svém procesním významu odpovídá výzvě k účasti v řízení nabízené určité osobě.
(
36
) – Body 53 až 56 písemného vyjádření francouzské vlády a body 69 a 70 písemného vyjádření Komise.
(
37
) – Body 58 až 62 písemného vyjádření francouzské vlády a bod 72 písemného vyjádření Komise.
(
38
) – „[…] při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity)“. Rozsudek ze dne 30. dubna 2024, M. N. (EncroChat) (C‑670/22, EU:C:2024:372, bod 129).
(
39
) – Body 71 až 78 písemného vyjádření francouzské vlády.
(
40
) – Body 85 a 86 písemného vyjádření francouzské vlády.
(
41
) – I když se v uvedené věci nejednalo o námitku nepřípustnosti žaloby, Soudní dvůr rozhodl, že výkladem vnitrostátního pravidla o předkládání a získávání důkazů může dojít „k závažnému porušení základního práva na účinný procesní prostředek a základních práv duševního vlastnictví, kterých požívá nositel autorského práva“, přičemž takový výklad v praxi znemožňuje „prokázání tvrzeného porušení autorského práva“. Rozsudek ze dne 18. října 2018, Bastei Lübbe (C‑149/17, EU:C:2018:841, bod 51).
(
42
) – Rozsudek ze dne 11. července 2024, Skarb Państwa (Nevýznamně opožděná platba nebo opožděná platba pohledávky v bagatelní výši) (C‑279/23, EU:C:2024:605, bod 29): „zásada povinnosti výkladu vnitrostátního práva v souladu s unijním právem vyžaduje, aby vnitrostátní soudy, při dodržení mimo jiné zákazu výkladu vnitrostátního práva contra legem, učinily vše, co spadá do jejich pravomoci s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí“.
(
43
) – Tamtéž, bod 30: „Požadavek konformního výkladu s sebou konkrétně nese i povinnost vnitrostátních soudů případně změnit ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice. Vnitrostátní soud se proto nemůže platně domnívat, že dotčené vnitrostátní ustanovení nelze vyložit konformně s unijním právem pouze z toho důvodu, že toto ustanovení bylo předtím konstantně vykládáno v rozporu s unijním právem“.
(
44
) – Písemné vyjádření paní RB, bod 17.
(
45
) – Písemná vyjádření ostatních dědiců Clauda Chabrola a Paula Gégauffa, body 21 a 22.
(
46
) – Body 12 a násl. písemného vyjádření pana RB, v nichž tvrdí, že žaloba pro porušení autorského práva je zaměřena na „zachování“ těchto práv a tato žaloba je ze své povahy podána na obranu společného zájmu spoluvlastníků. Stejně tak z písemných vyjádření (body 27 a 28) ostatních dědiců Clauda Chabrola a Paula Gégauffa vyplývá, že žaloba podaná žalobci má obrannou povahu, jejímž cílem je ochrana společného zájmu všech spoluautorů a jejich dědiců. Předkládací rozhodnutí (bod 86) obecně odkazuje na možnost omezit se na podání návrhu na ochranné opatření.