62024CC0191 – stanovisko GA

null STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA NICHOLASE EMILIOUA přednesené dne 12. března 2026(1) Věc C‑191/24 P Crédit agricole SA, Crédit agricole Corporate & Investment Bank proti Evropské komisi „ Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Článek 101 SFEU – Euro Interbank Offered Rates – Článek 263 SFEU – Povinnost uvést odůvodnění – Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci – Vedlejší kasační opravný prostředek – Nepřihlédnutí k pozměňovacímu rozhodnutí ze strany Tribunálu – Článek 288 SFEU – Důkazní břemeno – Zásada ne ultra petita“ I.      Úvod 1.        Společnosti Crédit agricole SA a Crédit agricole Corporate & Investment Bank (společně dále jen „společnosti CA“) v rámci svého kasačního opravného prostředku navrhují, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu(2), jímž byla zčásti zamítnuta jejich žaloba na neplatnost a zčásti jí bylo vyhověno. Žaloba společností CA v podstatě směřovala proti dvěma rozhodnutím Evropské komise: i) rozhodnutí, kterým se ukončuje vyšetřování v odvětví úrokových derivátů v eurech (EIRD) (dále jen „sporné rozhodnutí“)(3) a ii) rozhodnutí, které bylo přijato následně a kterým se mění sporné rozhodnutí (dále jen „pozměňovací rozhodnutí“)(4). Komise rovněž podala vedlejší kasační opravný prostředek, kterým se domáhá, aby Soudní dvůr napadený rozsudek částečně zrušil. 2.        Na žádost Soudního dvora se budu ve své analýze provedené v rámci tohoto stanoviska zabývat pouze dvěma aspekty sporu: i) čtvrtým důvodem hlavního kasačního opravného prostředku, který se v podstatě týká výkonu pravomoci Tribunálu k soudnímu přezkumu v plné jurisdikci, pokud jde o výši pokuty uložené Komisí společnostem CA; a ii) jediným důvodem vzneseným v rámci vedlejšího kasačního opravného prostředku, který se v podstatě týká rozhodnutí Tribunálu nepřihlížet k doplňujícímu odůvodnění, které bylo do sporného rozhodnutí doplněno pozměňovacím rozhodnutím, při přezkumu odůvodnění týkajícího se jednoho z parametrů, které Komise použila pro výpočet výše pokuty. II.    Skutkový a právní rámec sporu 3.        Pro účely tohoto stanoviska lze skutkový a právní rámec projednávané věci shrnout následovně. 4.        Dne 7. prosince 2016 přijala Komise na základě článků 7 a 23 nařízení (ES) č. 1/2003(5) sporné rozhodnutí. Konstatovala, že společnosti CA a další podniky porušily článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o EHP tím, že se v období od 27. září 2006 do 19. března 2007 podílely na jediném a trvajícím protiprávním jednání, jehož cílem bylo narušit běžný průběh oceňování na trhu EIRD [čl. 1 písm. c) sporného rozhodnutí], a uložila uvedeným podnikům pokutu [čl. 2 písm. a), b) a c) sporného rozhodnutí]. Pokuta uložená společnostem CA činila 114 654 000 eur. 5.        Pokud jde o stanovení pokut, které byly uloženy podnikům, jež se podílely na protiprávním jednání, včetně společností CA, Komise uvedla, že není schopna plně uplatnit metodiku stanovenou ve svých „pokynech pro výpočet pokut“(6). Struktura uvedených pokynů vychází z dvoufázového přístupu: nejprve je stanovena základní částka pro každý podnik; poté je provedena úprava této částky směrem nahoru, popřípadě směrem dolů. Výpočet základní částky zpravidla vychází z hodnoty tržeb za zboží nebo služby, kterých se protiprávní jednání přímo nebo nepřímo týká, a to v rámci příslušné zeměpisné oblasti EHP. 6.        Nicméně vzhledem k tomu, že EIRD nevytváří tržby v obvyklém slova smyslu, Komise ve sporném rozhodnutí uvedla, že hodnota tržeb musí být stanovena prostřednictvím náhradní hodnoty. Komise považovala za vhodné zohlednit jako náhradní hodnotu peněžní příjmy z peněžních toků, které každá banka získala ze svého portfolia EIRD spojených s jakoukoliv dobou splatnosti v rámci sazby Euribor nebo EONIA a sjednala s protistranami usazenými v EHP(7). Komise rovněž považovala za vhodné snížit hodnoty peněžních příjmů použitím jednotného koeficientu, aby byly zohledněny zvláštnosti trhu EIRD. S přihlédnutím k řadě skutečností stanovila Komise koeficient snížení na 98,849 %(8). 7.        Každý z adresátů sporného rozhodnutí podal proti uvedenému rozhodnutí žalobu na neplatnost k Tribunálu. 8.        Rozsudkem ze dne 24. září 2019, HSBC Holdings a další v. Komise(9), Tribunál zrušil čl. 2 písm. b) sporného rozhodnutí z důvodu, že Komise právně dostačujícím způsobem neodůvodnila, proč byl koeficient snížení stanoven na 98,849 %, a nikoli na vyšší úrovni, a ve zbývající části žalobu zamítl. 9.        Dopisem ze dne 24. února 2021 informovala Komise společnosti CA a ostatní adresáty sporného rozhodnutí o svém záměru sporné rozhodnutí změnit ve světle rozsudku Tribunálu ve věci HSBC. Týmž dopisem, jakož i dopisem ze dne 16. dubna 2021 poskytla Komise všem adresátům sporného rozhodnutí další informace a vysvětlení k důvodům, proč byl koeficient snížení stanoven na 98,849 %. Společnosti CA předložily své vyjádření k uvedeným dopisům dne 7. května 2021. 10.      Dne 28. června 2021 přijala Komise pozměňovací rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že koeficient snížení použitý ve sporném rozhodnutí byl pro všechny jeho adresáty totožný, měla Komise za to, že úvahy Tribunálu v rozsudku HSBC týkající se nedostatečného odůvodnění se pravděpodobně použijí stejným způsobem i na pokuty uložené ostatním adresátům sporného rozhodnutí. Podle jejího názoru tak bylo v souladu se zásadou řádné správy vhodné napravit pochybení zjištěná v uvedeném rozsudku změnou sporného rozhodnutí ve vztahu ke společnostem CA i ostatním adresátům uvedeného rozhodnutí, a to doplněním odůvodnění týkajícího se koeficientu snížení. 11.      Rozsudkem ze dne 12. ledna 2023, HSBC Holdings a další v. Komise(10), Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu ve věci HSBC v rozsahu, v němž Tribunál zamítl hlavní návrhové žádání směřující ke zrušení článku 1 sporného rozhodnutí, jakož i návrhové žádání směřující podpůrně ke zrušení čl. 1 písm. b) uvedeného rozhodnutí. Dále Soudní dvůr zamítl žalobu podanou společnostmi HSBC ve věci T‑105/17 v rozsahu, v němž směřovala ke zrušení článku 1 sporného rozhodnutí a podpůrně čl. 1 písm. b) uvedeného rozhodnutí. 12.      Dne 27. listopadu 2024 Tribunál zamítl žalobu podanou společností HSBC Holdings a dalšími žalobkyněmi znějící zaprvé na zrušení článku 1 pozměňovacího rozhodnutí a čl. 2 písm. b) sporného rozhodnutí, v pozměněném znění, a zadruhé podpůrně na snížení výše pokuty, která jim byla uložena pozměňovacím rozhodnutím(11). III. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 13.      Žalobou podanou podle článku 263 SFEU se společnosti CA v podstatě domáhaly částečného zrušení sporného rozhodnutí nebo podpůrně snížení pokuty uložené uvedeným rozhodnutím. Dále se domáhaly zrušení pozměňovacího rozhodnutí nebo podpůrně toho, aby k uvedenému rozhodnutí nebylo přihlíženo. Konečně společnosti CA navrhovaly, aby Tribunál uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 14.      Komise navrhovala, aby Tribunál žalobu zamítl a uložil společnostem CA náhradu nákladů řízení. 15.      Dne 8. června 2019 a dne 30. března 2021 se Tribunál rozhodl přerušit řízení do vydání rozsudku Soudního dvora ve věci HSBC Holdings a další v. Komise(12). 16.      Dne 8. září 2021 podaly společnosti CA návrh na úpravu žaloby a dne 19. listopadu 2021 předložila Komise své vyjádření k uvedenému návrhu. 17.      Napadeným rozsudkem Tribunál: i) konstatoval, že ke změnám sporného rozhodnutí provedeným pozměňovacím rozhodnutím se nepřihlíží; ii) zrušil čl. 2 písm. a) sporného rozhodnutí z důvodu nesplnění povinnosti uvést odůvodnění; iii) při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci stanovil částku pokuty uložené společnostem CA ve výši 110 000 000 eur; iv) ve zbývající části žalobu zamítl; a v) rozhodl, že každá z účastnic řízení ponese vlastní náklady řízení. IV.    Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení 18.      Dne 21. března 2024 podaly společnosti CA proti rozsudku Tribunálu kasační opravný prostředek. Navrhují, aby Soudní dvůr: i) zrušil napadený rozsudek; ii) vrátil věc Tribunálu; a iii) uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 19.      Dne 3. června 2024 podala Komise vedlejší kasační opravný prostředek, v němž navrhuje, aby Soudní dvůr: i) zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž zrušuje čl. 2 písm. a) sporného rozhodnutí; ii) zamítl žalobu společností CA ve věci T‑113/17 v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení uvedeného ustanovení, nebo podpůrně vrátil věc Tribunálu; a iii) rozhodl, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto později, nebo uložil společnostem CA náhradu nákladů řízení. 20.      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl hlavní kasační opravný prostředek, a společnosti CA navrhují, aby Soudní dvůr zamítl vedlejší kasační opravný prostředek. 21.      Účastnice řízení byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 14. ledna 2026. V.      Posouzení 22.      Ve svém kasačním opravném prostředku uplatňují společnosti CA čtyři důvody, z nichž dva se skládají z různých částí. Jak je však uvedeno v úvodu tohoto stanoviska, ve své analýze hlavního kasačního opravného prostředku se budu věnovat pouze jeho čtvrtému důvodu, který se týká způsobu, jakým Tribunál vykonal svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci ve vztahu k výši pokuty. V tomto stanovisku se budu rovněž zabývat jediným důvodem, z něhož vychází vedlejší kasační opravný prostředek Komise, a sice odmítnutím Tribunálu přihlížet ke změnám provedeným ve sporném rozhodnutí prostřednictvím pozměňovacího rozhodnutí (dále jen „doplňující odůvodnění“). 23.      Nejprve se budu věnovat vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku Komise, který by v případě, že by byl opodstatněný, vedl ke zrušení napadeného rozsudku v rozsahu, v němž zrušuje čl. 2 písm. a) sporného rozhodnutí. V takovém případě by nebylo nezbytné zkoumat čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku společností CA. A.      K vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku Komise 24.      Vedlejší kasační opravný prostředek Komise směřuje proti bodům 515 až 526 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál – v rámci posuzování argumentů společností CA týkajících se údajného nedostatečného odůvodnění toho, proč byl koeficient snížení stanoven na 98,849 % – rozhodl, že k doplňujícímu odůvodnění nelze přihlížet. 1.      Argumenty účastnic řízení 25.      Komise tvrdí, že pozměňovací rozhodnutí je „rozhodnutím“ ve smyslu článku 288 SFEU. Skutečnost, že uvedeným rozhodnutím nebyl změněn výrok sporného rozhodnutí, nemá na jeho povahu vliv. Tribunál tím, že nepřihlédl k doplňujícímu odůvodnění uvedenému ve zmíněném rozhodnutí, upřel Komisi pravomoc přijmout, změnit nebo zrušit rozhodnutí na základě článku 7 nařízení č. 1/2003, čímž překročil pravomoc, kterou mu svěřuje článek 263 SFEU. 26.      Společnosti CA zaprvé tvrdí, že vedlejší kasační opravný prostředek je nepřípustný, neboť Komise uplatnila „nový důvod“, který nebyl vznesen v prvním stupni. Dále obhajují závěr Tribunálu, podle kterého neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi uvedením doplňujícího odůvodnění ve vyjádření určeném soudu a prostřednictvím pozměňovacího rozhodnutí. V neposlední řadě společnosti CA tvrdí, že pozměňovací rozhodnutí bylo v každém případě protiprávní, neboť Komise nebyla oprávněna sporné rozhodnutí změnit. 2.      Analýza 27.      Mám za to, že vedlejší kasační opravný prostředek Komise je přípustný a opodstatněný. a)      K přípustnosti 28.      Námitka nepřípustnosti vznesená společnostmi CA musí být bez dalšího zamítnuta. 29.      Z ustálené judikatury vyplývá, že nelze umožnit účastníku řízení, aby vznesl důvod, který neuplatnil před Tribunálem, poprvé až před Soudním dvorem, neboť by tím došlo k rozšíření kasačního opravného prostředku nad rámec sporu, který byl projednáván v řízení v prvním stupni. V řízení o kasačním opravném prostředku je tudíž pravomoc Soudního dvora omezena na posouzení právního řešení žalobních důvodů projednaných před soudem prvního stupně. Navrhovatel nicméně může uplatnit důvody vyplývající ze samotného napadeného rozsudku za účelem zpochybnění jeho právní opodstatněnosti(13). 30.      V projednávané věci nevidím žádné pravidlo ani zásadu, které by poskytovaly oporu námitce nepřípustnosti vznesené společnostmi CA. Společnosti CA nebyly schopny tuto otázku objasnit ani na jednání, když k tomu byly vyzvány. 31.      V prvním stupni byla Komise pouze žalovanou a nevznesla žádné meritorní důvody. Jediný důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku, který jednoznačně směřuje proti konkrétní části napadeného rozsudku, tedy nelze považovat za „nový“ ve vztahu k důvodům uplatněným v prvním stupni. 32.      Vedlejším kasačním opravným prostředkem se Komise domáhá zrušení napadeného rozsudku v části, ve vztahu k níž neměla ve věci úspěch. Podle čl. 177 odst. 1 a čl. 178 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora je Komise v zásadě oprávněna vznášet důvody a argumenty, které považuje za nezbytné ke zpochybnění zjištění Tribunálu, která jsou podle ní nesprávná. 33.      V této souvislosti může Komise v rámci kasačního opravného prostředku a za účelem zpochybnění závěrů Tribunálu rozebírat povahu, rozsah, účinek a účel pozměňovacího rozhodnutí. Uvedené otázky jsou v každém případě právními otázkami, na které se vztahuje zásada iura novit curia(14). Jakýkoli rozdíl ve výrazech použitých Komisí v jejím vedlejším kasačním opravném prostředku na jedné straně a v jejích vyjádřeních, která předložila v prvním stupni, na straně druhé je tedy ve vztahu k přípustnosti kasačního opravného prostředku irelevantní. 34.      Nyní přikročím k otázce opodstatněnosti důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku Komise. V zájmu přehlednosti nejprve nabídnu shrnutí relevantních pasáží napadeného rozsudku. b)      Závěry Tribunálu 35.      Tribunál v úvodu své analýzy správně zdůrazňuje, že v souladu s ustálenou judikaturou zahrnuje pravomoc Komise přijmout určitý akt nutně rovněž pravomoc takový akt změnit, pokud jsou v plném rozsahu dodržena příslušná ustanovení Smlouvy, včetně všech formálních požadavků a procesních záruk (bod 519 napadeného rozsudku). 36.      V bodech 520 až 526 napadeného rozsudku ovšem Tribunál následně uvedl důvody, proč měl za okolností daných v projednávané věci za to, že k doplňujícímu odůvodnění přihlížet nelze. A právě tyto pasáže napadeného rozsudku Komise zpochybňuje. 37.      Tribunál zejména konstatoval, že jelikož pozměňovací rozhodnutí nezměnilo výrok sporného rozhodnutí, ale pouze doplnilo jeho odůvodnění, nelze jej „považovat za nové rozhodnutí, kterým by se měnilo [sporné] rozhodnutí ve smyslu judikatury citované v bodě 519 [uvedeného rozsudku], ale musí být postaveno na roveň doplnění odůvodnění žalovanou v rámci soudního řízení“. 38.      V tomto ohledu Tribunál připomněl, že podle ustálené judikatury nemůže být chybějící odůvodnění napadeného aktu v zásadě zhojeno dodatečnými vysvětleními poskytnutými v průběhu řízení před unijním soudem. Tribunál podotkl, že Komise v projednávané věci netvrdila, že v době vydání sporného rozhodnutí nebylo možné je právně dostačujícím způsobem odůvodnit. Měl tedy za to, že doplnění odůvodnění poskytnuté v průběhu soudního řízení nemůže být přijato“, a rozhodl tudíž tak, že k pozměňovacímu rozhodnutí „nebude přihlédnuto“. 39.      Z důvodů, které podrobněji rozvedu níže, považuji některé aspekty uvedených tezí za poněkud matoucí. c)      Platnost pozměňovacího rozhodnutí 40.      Zaprvé podle ustálené judikatury aktům unijních orgánů v zásadě svědčí presumpce legality, a tudíž zakládají právní účinky tak dlouho, dokud nejsou zrušeny svým autorem ab initio, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeny za neplatné v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti(15). 41.      Napadený rozsudek však neobsahuje žádné prohlášení neplatnosti pozměňovacího rozhodnutí, ačkoli společnosti CA jeho platnost de facto napadly(16). Není-li takového prohlášení, nemohl Tribunál jednoduše „nepřihlédnout“ ke změnám provedeným pozměňovacím rozhodnutím ve sporném rozhodnutí. Tribunál tím porušil zásadu, z níž vychází judikatura zmíněná v předchozím bodě, když platnému rozhodnutí upřel právní účinky. 42.      Tribunál rovněž překročil pravomoci, které jsou mu svěřeny článkem 263 SFEU, jenž upravuje postup přezkumu legality aktů přijatých unijními orgány. V rámci takového řízení může unijní soud rozhodnout o tom, zda je určitý akt v souladu, nebo naopak v rozporu s právem. Tertium non datur: neexistuje žádná třetí kategorie aktů, které by byly platné, ale k jejich účinkům by přesto nemuselo být přihlíženo. Pokud je dotčený akt relevantní a použitelný (ratione materiae, temporis atd.) a jeho účinky nebyly pozastaveny na základě článků 278 a 279 SFEU, je třeba mít za to, že vyvolává veškeré právní účinky, a to i v případech, kdy byla jeho platnost zpochybněna(17). 43.      Zadruhé je nesporné, jak bylo uvedeno v bodě 35 výše, že pravomoc Komise přijmout určitý akt nutně obnáší i pravomoc takový akt změnit, pokud jsou v plném rozsahu dodržena příslušná ustanovení Smlouvy, jakož i všechny formální požadavky a procesní záruky. Přísné dodržování hmotněprávních i procesních pravidel je tudíž zásadní. Mohou například nastat okolnosti, které způsobí, že orgán již nemůže akt změnit – například pokud je původní akt „součástí přísně upraveného řízení vyznačujícího se povinností orgánu, který má pravomoc jednat, přijmout další akt procesního řetězce v určité lhůtě, přičemž tento orgán po uplynutí lhůty ztratí pravomoc rozhodovat“(18). 44.      Napadený rozsudek však neodkazuje na žádnou skutečnost, z níž by vyplývalo, že i) jedna nebo několik hmotněprávních či procesních podmínek pro přijetí pozměňovacího rozhodnutí nebyly v okamžiku jeho přijetí splněny, popřípadě že ii) Komise ztratila pravomoc uvedený akt změnit. 45.      Z toho vyplývá, že nelze mít za to, že Tribunál konstatoval – byť implicitně – že Komise nemohla pozměňovací rozhodnutí přijmout. 46.      Zatřetí mohou nastat situace, kdy navzdory skutečnosti, že hmotněprávní a procesní podmínky pro přijetí pozměňovacího aktu jsou podle všeho formálně splněny, orgán přesto vykonal svou pravomoc protiprávně, neboť nedodržel pravidlo či zásadu primárního práva. 47.      Unijní akt je tak neplatný, pokud se jeho autor dopustil „zneužití pravomoci“(19). Tak je tomu tehdy, „pokud se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů ukáže, že byl přijat za výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných cílů, než jsou cíle, pro které byla daná pravomoc svěřena, nebo vyhnout se postupu zvláště upravenému Smlouvou pro vyrovnání se s okolnostmi daného případu“(20). 48.      Kromě toho je samozřejmé, že pozměňovací akt musí respektovat obecné zásady unijního práva, včetně zejména zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání(21). Mohou tedy nastat situace, kdy se osoba dotčená určitým aktem může legitimně bránit nepříznivým právním účinkům vyplývajícím ze zrušení nebo změny existujícího aktu. Tak tomu může být zejména v případě, kdy dotčený unijní akt přiznává svému adresátovi určité subjektivní právo(22). 49.      Znovu zdůrazňuji, že žádná z uvedených okolností není v napadeném rozsudku ani zmíněna, natož prokázána. Uvedený rozsudek tedy nikterak nenaznačuje, že je sporné rozhodnutí neplatné z důvodu zneužití pravomoci nebo porušení Smluv či jakéhokoli právního pravidla týkajícího se jejich provádění. d)      Povaha pozměňovacího rozhodnutí a jeho částí 50.      Začtvrté rozhodnutí a spisy účastníka řízení předložené v rámci soudního řízení jsou jednoznačně odlišnými právními akty. Jsou přijímány různými postupy a mají značně odlišné právní účinky. Dokud je právní akt napadený před unijním soudem platný, nemůže jej uvedený soud v zásadě překvalifikovat na právní akt jiné povahy nebo druhu, než je povaha či druh aktu vyplývající z jeho znění. 51.      Článek 288 čtvrtý pododstavec SFEU stanoví, že „[r]ozhodnutí je závazné v celém rozsahu“. Tribunál tudíž nemohl rozhodnout tak, že s platným rozhodnutím bude zacházeno, jako kdyby – pro účely probíhajícího řízení – mělo pouze hodnotu vyjádření účastníka v rámci soudního řízení, aniž tím porušil článek 288 SFEU. 52.      Je pravda, že v určitém malém počtu výjimečných případů Soudní dvůr rozhodl, že akt, který byl před ním formálně napaden, byl ve skutečnosti jiným, „zastřeným“ aktem. V uvedených věcech Soudní dvůr zkoumal obsah aktu a okolnosti jeho přijetí, aby určil jeho skutečnou povahu(23). Zmíněná judikatura vychází především z nutnosti zabránit tomu, že bude ústavní zásada, podle které musí akty unijních orgánů v zásadě podléhat soudnímu přezkumu(24), oslabována pouhým přejmenováním nebo „zamaskováním“ dotčeného aktu(25). 53.      Citovaná judikatura je však v projednávané věci nepoužitelná. Pozměňovací rozhodnutí bylo přijato orgánem, který měl pravomoc jej přijmout na základě nařízení č. 1/2003, a jeho účelem skutečně bylo napravit případnou právní vadu postihující platnost aktu původního. Jeho přijetí tedy jednoznačně je úlohou Komise podle čl. 105 odst. 1 SFEU, a sice „[dbát] na provádění zásad vytyčených v článcích 101 a 102 [SFEU]“. Kromě toho je nesporné, že unijní soudy mají pravomoc přezkoumat v případě potřeby legalitu pozměňovacího rozhodnutí na základě článků 263, 267 a 277 SFEU. 54.      Zapáté napadený rozsudek podle všeho vychází z teze, že by dopad pozměňovacího rozhodnutí na probíhající řízení odůvodňoval odlišné posouzení pouze v případě, že by pozměňovací rozhodnutí změnilo výrok sporného rozhodnutí. 55.      Takový závěr nemůže být správný. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je normativní část aktu neoddělitelně spojena s jeho odůvodněním, takže musí být vykládána, pokud je to třeba, s přihlédnutím k důvodům, které vedly k jejímu přijetí(26). Podle článku 296 SFEU tvoří odůvodnění a normativní text závazného unijního aktu nerozdělitelný celek(27). Neexistuje tedy žádný principiální základ k tomu, aby v rámci řízení před unijním soudem bylo s aktem pozměněným pouze v jedné z uvedených dvou podstatných částí zacházeno jinak než s aktem, ve kterém byly pozměněny obě zmíněné části. 56.      Zašesté je pravda, jak uvedl Tribunál v napadeném rozsudku, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, zaprvé, že odůvodnění musí být v zásadě sděleno dotčené osobě současně s rozhodnutím nepříznivě zasahujícím do jejího právního postavení; a zadruhé, že nedostatek odůvodnění napadeného aktu nemůže být zhojen dodatečnými vysvětleními poskytnutými v průběhu řízení před unijními soudy. 57.      Žádná z uvedených linií judikatury však není v kontextu projednávané věci relevantní. Nejprve se budu zabývat druhou linií judikatury zmíněnou v předchozím bodě. 58.      Uvedená linie judikatury se týká – a to je vhodné zdůraznit – situací, kdy je dodatečné odůvodnění sporného aktu jeho autorem uvedeno v písemných a ústních vyjádřeních učiněných v průběhu řízení před unijními soudy(28). Podle mého názoru nelze tuto linii judikatury, a to ani analogicky, přenášet na okolnosti dané v projednávané věci, které se týkají změny odůvodnění vyplývající z formální změny sporného aktu samotného. 59.      Povinnost uvést odůvodnění sleduje dvojí cíl: zaprvé je jejím účelem umožnit dotčeným osobám pochopit důvody pro vydání aktu a případně se rozhodnout, zda zpochybní jeho platnost; a zadruhé je účelem zmíněné povinnosti umožnit unijním soudům vykonat jejich pravomoc soudního přezkumu(29). Pokud by bylo autorovi aktu umožněno vyjádřit důvody pro jeho přijetí poprvé až v soudní síni, jakmile již byl uvedený akt napaden, byl by článek 296 SFEU zjevně zbaven velké části svého užitečného účinku. Stejná logika se použije i na dodatečná vysvětlení poskytnutá neformálně před zahájením soudního řízení a poté opakovaně v jeho průběhu(30). 60.      Uvedená logika je však nepoužitelná v případě, kdy byl akt platně změněn a oznámen jeho adresátům řádně a včas. Není důležité, zda k takové změně dojde před zahájením soudního řízení, nebo až v jeho průběhu. Za takových okolností se pro adresáty stává závazným aktem v jeho pozměněném znění a jeho platnost, je-li napadena, je přezkoumávána unijními soudy. 61.      Naproti tomu původní znění aktu přestává v unijním právním řádu existovat a je možné jej „vzkřísit“ pouze tehdy, pokud je pozměňovací akt unijními soudy zrušen(31). Tribunál tím, že odmítl k pozměňovacímu rozhodnutí přihlédnout, de facto rozhodoval o platnosti rozhodnutí, které již ve své původní podobě neplatilo. 62.      Přihlédnutí k pozměňovacímu aktu v probíhajícím řízení tudíž není v rozporu s cíli sledovanými článkem 296 SFEU. Úprava řízení naopak umožňuje dosáhnout zmíněných cílů účinněji a bez zbytečných prodlení. 63.      Ze stejného důvodu je rovněž zcela irelevantní argumentace společností CA, v níž se dovolávají první výše uvedené linie judikatury – podle které musí být odůvodnění dotčené osobě v zásadě oznámeno současně s rozhodnutím, které nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení. Odůvodnění aktu, kterým jsou nyní společnosti CA vázány a jehož platnost Tribunál mohl přezkoumávat, je odůvodnění obsažené ve sporném rozhodnutí, ve znění pozměňovacího rozhodnutí. Uvedené odůvodnění bylo oznámeno v okamžiku změny rozhodnutí – a nutno předpokládat, že platně – aktem stejné právní formy, který měl stejné právní účinky. 64.      Musím ovšem zdůraznit jednu důležitou okolnost: pokud pozměňovací rozhodnutí změnilo původní odůvodnění, z něhož vychází uložení pokuty – z důvodu, že uvedené odůvodnění bylo nedostatečné, resp. bylo za takové považováno – nelze logicky dovodit, že povinnost zaplatit pokutu vyplývá z přijetí sporného rozhodnutí. Uvedená povinnost vzniká až ode dne přijetí pozměňovacího rozhodnutí, neboť jedině toto pozměňovací rozhodnutí je nyní právně dostatečným základem pro uložení pokuty. 65.      Jak bylo vysvětleno, odůvodnění a výrok rozhodnutí jsou neoddělitelně spjaty. Sama Komise ve svém vedlejším kasačním opravném prostředku uvedla, že „změna odůvodnění nutně obnáší též změnu (obsahu a rozsahu) výroku sporného rozhodnutí, neboť odůvodnění a výrok tvoří neoddělitelný celek, přestože výrok, je-li posuzován samostatně, zůstává formálně nezměněn“. 66.      V návaznosti na rozsudek Tribunálu ve věci HSBC lze konstatovat, že pokud měla Komise za to, že její rozhodnutí jako celek je správné, měla dvě základní možnosti dalšího postupu: i) zrušit sporné rozhodnutí a vydat jej znovu s určitými změnami; nebo ii) změnit sporné rozhodnutí pozměňovacím rozhodnutím. Legislativní technika, kterou Komise zvolila k přijetí opatření nezbytných k zajištění souladu s rozsudkem Tribunálu ve věci HSBC, spadá do prostoru pro uvážení, kterým uvedený orgán disponuje(32). Je nicméně zřejmé, že upřednostnění jedné legislativní techniky před druhou nesmí poškodit finanční zájmy adresátů sporného rozhodnutí. Opačný závěr by vedl k neodůvodněnému nerovnému zacházení s dotčenými podniky, a to pouze v závislosti na tom, zda byly jejich žaloby projednány (jako ve věci T‑105/17), nebo zda bylo řízení o jejich žalobách Tribunálem pozastaveno (jako ve věcech T‑106/17 a T‑113/17)(33). 67.      Na dotaz položený na jednání, zda s výše uvedeným souhlasí, Komise uvedla, že nikoli. Její argumenty týkající se této problematiky se však jeví být vnitřně nekonzistentní. Na jedné straně Komise rozporuje přístup Tribunálu k pozměňovacímu rozhodnutí, když zdůrazňuje, že výrok původního rozhodnutí je nutně dotčen změnami jeho bodů odůvodnění provedenými následně. Na druhé straně trvá na tom, že dodatečné odůvodnění představuje pouze podrobnější vysvětlení toho, o čem Komise rozhodovala při přijímání sporného rozhodnutí. Takový přístup je logicky neudržitelný: pokud je výrok skutečně dotčen, nemůže být dodatečné odůvodnění pouze vysvětlující povahy, a pokud je pouze vysvětlující povahy, nemůže mít podstatný dopad na výrok. Komise nemůže obhájit obě teze současně. Kromě toho, přijetí argumentu Komise v tomto ohledu by rovněž představovalo zpětné uplatnění pozměňovacího rozhodnutí, čímž by došlo ke zjevnému porušení ustálené obecné zásady unijního práva(34). 68.      Jsem tudíž toho názoru, že Komise je v zásadě oprávněna již existující rozhodnutí změnit, a to i v případě, že je ohledně uvedeného rozhodnutí vedeno řízení u unijních soudů. Tento závěr samozřejmě činím s výhradou, že postupem Komise nesmí dojít ke zneužití pravomoci ve smyslu článku 263 SFEU. Kromě toho Komise nemůže prostřednictvím pozměňovacího rozhodnutí „zhojit“ případnou neplatnost původního aktu se zpětnou účinností. e)       Řádný výkon spravedlnosti a hospodárnost řízení 69.      Zasedmé podle mého názoru je jasné, že Komise měla pravomoc změnit sporné rozhodnutí jak před jeho napadením ze strany společností CA, tak i po vydání rozsudku unijního soudu – a to tím spíše v případě, že mělo být sporné rozhodnutí uvedeným rozsudkem částečně zrušeno. Na dotaz položený na jednání, zda s uvedeným postojem souhlasí, společnosti CA potvrdily, že ano. 70.      Pokud tomu tak je, nevidím žádný rozumný základ pro tvrzení, že je pravomoc Komise změnit akt v období mezi uvedenými dvěma událostmi „paralyzována“. Pokud totiž Komise dospěje k závěru, že je dotčený akt neplatný, je zcela v souladu s její povinností řádné správy neprodleně přijmout opatření k odstranění případných vad. Pouhá skutečnost, že byl akt případně napaden před unijními soudy, je v uvedeném kontextu obecně irelevantní. 71.      Takový postoj se může na první pohled jevit v rozporu s účinnou ochranou práva žalobkyň na obhajobu, popřípadě v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti. Podrobnější zamyšlení nad touto otázkou však nevyhnutelně vede k jinému názoru. 72.      Pokud jde o právo žalobkyň na obhajobu, není uvedené právo porušeno za podmínky, že i) žalobkyně byly vyslechnuty autorem aktu před přijetím pozměňovacího aktu(35) a ii) unijní soudy jim poskytnou možnost změnit svá vyjádření a návrhy v probíhajícím řízení(36). Samotná existence zvláštního ustanovení v jednacím řádu Tribunálu – článku 86 uvedeného jednacího řádu – které umožňuje žalobcům upravovat žalobu, „[j]e-li akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem“, totiž jasně nasvědčuje tomu, že Komise má pravomoc měnit akt, který je předmětem řízení o žalobě na neplatnost. 73.      Kromě toho ze změny původního rozhodnutí nevyplývají pro adresáty sporného rozhodnutí žádné nepříznivé finanční důsledky, neboť, jak bylo vysvětleno výše, taková změna nepůsobí zpětně. Stejně tak platí, že změna nemá za následek procesní znevýhodnění žalobce: rozhodne-li se žalobce pro zpětvzetí své žaloby na neplatnost z důvodu uvedené změny, má Tribunál i nadále na základě čl. 136 odst. 2 svého jednacího řádu pravomoc uložit žalovanému náhradu nákladů řízení(37). 74.      Dále teze, podle které Komise nemůže změnit akt, který je předmětem probíhajícího soudního řízení, by byla podle mého názoru v rozporu s požadavkem řádného výkonu spravedlnosti. To platí obzvláště v případě, kdy si je Komise vědoma toho, že dotčený akt bude pravděpodobně zrušen, a má za to, že cílené změny by mohly k odstranění vad způsobujících protiprávnost aktu stačit. Za takových okolností by „nucené“ pokračování v řízení nesloužilo žádnému smysluplnému účelu. 75.      V takovém případě by řízení mohlo vést až k tomu, co by mohlo být přiléhavě nazváno „Pyrrhovým vítězstvím“ žalobkyň. Jakýkoli prospěch ze zrušení rozhodnutí by byl se vší pravděpodobností pouze omezený a současně krátkodobý. Komise by velmi pravděpodobně přijala pozměněný akt krátce po vydání rozsudku, což by žalobkyně, pokud by chtěly dosáhnout soudního přezkumu legality aktu v jeho pozměněném znění, nutilo zahájit druhé kolo soudního řízení. Takový výsledek by byl obtížně slučitelný s požadavky hospodárnosti řízení a účinné soudní ochrany a současně by zbytečně zatěžoval obě strany soudního řízení i unijní soud. 76.      Pokud by bylo naproti tomu žalobkyním umožněno upravovat v rámci původního řízení jejich žalobní důvody a návrhová žádání v návaznosti na změny provedené ve sporném aktu, zabránilo by se zbytečnému zdvojování řízení a spor by byl vyřešen rychleji a s vynaložením menších nákladů(38). Takový přístup je výhodný nejen pro účastníky řízení, ale též, byť spíše nepřímo, pro unijní soudy samotné. 77.      V neposlední řadě uvádím, že nepovažuji za přesvědčivé odkazy na vybrané rozsudky unijních soudů předkládané společnostmi CA, které údajně podporují jejich postoj. 78.      Společnosti CA se nejprve dovolávají rozsudku Soudního dvora ve věci Culin v. Komise(39). Uvedená věc se týkala rozhodnutí Komise, kterým byla zamítnuta stížnost podaná Annibalem Culinem, jedním z úředníků Komise; dotčenou stížností bylo napadeno jmenování jiného úředníka do funkce, o kterou se ucházel i A. Culin. Nebylo sporu o tom, že rozhodnutí, kterým byla dotčená stížnost zamítnuta, bylo nedostatečně odůvodněno. Poté, co A. Culin zahájil soudní řízení, však Komise doplnila uvedené rozhodnutí o dodatek, jehož účelem byla oprava původního rozhodnutí uvedením „skutečných důvodů“ zamítnutí jeho žádosti o jmenování. Soudní dvůr nicméně rozhodl, že ke zmíněnému dodatku nelze přihlížet, a rozhodnutí napadené A. Culinem zrušil(40). 79.      Na první pohled by rozsudek Culin mohl být vnímán tak, že poskytuje oporu argumentům společností CA. Při podrobnějším zkoumání však vychází najevo, že tomu tak není. 80.      Žaloba podaná A. Culinem nebyla standardní žalobou na neplatnost na základě tehdejšího článku 173 EHS (nyní článek 263 SFEU), ale žalobou podanou na základě článku 179 EHS (nyní článek 270 SFEU). Podle uvedeného ustanovení platí, že „Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat všechny spory mezi [Unií] a [jejími] zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním nebo pracovním řádu“(41). 81.      Hlava VII služebního řádu, která upravuje „Opravné prostředky“, stanoví v článku 90 povinný postup před zahájením soudního řízení, který musí být skončen ve stanovené lhůtě, přičemž uvedený postup je podmínkou pro podání případné žaloby k unijnímu soudu. Účelem postupu před zahájením soudního řízení je nabídnout stranám sporu možnost smírného narovnání a vymezit předmět sporu. Ve stadiu soudního řízení v zásadě platí, že předmět sporu nemůže být žádným z účastníků řízení měněn(42). Správní akt, který se podstatně liší od napadeného aktu, nemůže být přezkoumáván v rámci téhož řízení a vyžaduje novou žalobu podle článku 270 SFEU(43). Podobně platí, že námitky, které nebyly vzneseny v rámci postupu před zahájením soudního řízení, nemohou být vzneseny v řízení před Soudním dvorem(44). Uvedené aspekty řízení ve věci Culin byly zdůrazněny ve stanovisku generálního advokáta(45). 82.      V tomto kontextu je závěr Soudního dvora, podle kterého nebylo možné k dotčenému dodatku přihlížet, správný. Dodatek byl předložen po uplynutí lhůty a mimo postup stanovený v článku 90 služebního řádu, přičemž jeho obsah vykazuje podstatné odchylky od původního sporného aktu. Připuštění uvedeného dodatku by mělo za následek změnu předmětu sporu. 83.      Naproti tomu žaloba na neplatnost podle článku 263 SFEU se pravidly a zásadami uvedenými v předchozích bodech neřídí. Zjištění Soudního dvora v rozsudku Culin tak nejsou přímo přenositelná na takovou situaci, jako je situace dotčená v projednávané věci. V tomto kontextu lze připomenout, že situace posuzovaná Soudním dvorem v rozsudku Komise v. Di Bernardo(46), citovaném v napadeném rozsudku, byla srovnatelná se situací ve věci Culin: jednalo se o žalobu podanou na základě článku 270 SFEU proti rozhodnutí Komise týkajícímu se použití služebního řádu, kdy se Komise snažila doplnit odůvodnění uvedeného rozhodnutí až v pozdní fázi řízení. 84.      I argumentace rozsudkem Tribunálu ve věci Lucchini v. Komise(47), kterého se dovolávají společnosti CA, patrně vychází z určitého nedorozumění. Uvedená věc se týkala žaloby podané subjektem, kterému bylo adresováno rozhodnutí Komise o uložení pokuty za porušení unijních pravidel hospodářské soutěže. Příloha původního rozhodnutí, tak jak byla oznámena jeho adresátům, neobsahovala určité tabulky, které měly být součástí uvedeného rozhodnutí. Jakmile se Komise o zmíněném opomenutí dozvěděla, přijala v době kratší než jeden měsíc po oznámení původního rozhodnutí pozměňovací rozhodnutí, které chybějící tabulky obsahovalo a které bylo řádně oznámeno adresátům původního rozhodnutí(48). 85.      Společnost Lucchini ve své žalobě tvrdila, že uvedený postup je stižen několika právními vadami odůvodňujícími zrušení napadeného rozhodnutí. Zejména tvrdila, že jelikož v původním rozhodnutí chyběly dotčené tabulky, je uvedené rozhodnutí nedostatečně odůvodněno, přičemž následné doplnění dotčených tabulek prostřednictvím pozměňovacího rozhodnutí nemůže zmíněnou vadu napravit(49). 86.      V tomto kontextu měl Tribunál za to, že je „třeba ověřit, zda nezávisle na [dotčených] tabulkách chybějících v příloze prvního rozhodnutí […] z relevantních bodů odůvodnění tohoto rozhodnutí, na jejichž podporu byly tyto tabulky uvedeny, jasně a jednoznačně vyplývají úvahy Komise, a zda umožnily žalobkyni seznámit se s důvody přijatého opatření“. Dospěl k závěru, že skutečnost, že dotčené tabulky v rozhodnutí chyběly, nemá vliv na dostatečnost odůvodnění, a argumenty společnosti Lucchini z uvedeného důvodu odmítl(50). 87.      Podle mého názoru vykládají společnosti CA zmíněný rozsudek nesprávně. Vyjádření Tribunálu v bodě 80 uvedeného rozsudku, podle kterého je třeba ověřit, zda bylo původní rozhodnutí nezávisle na chybějících tabulkách dostatečně odůvodněno, nelze chápat jako implicitní dovození protiprávnosti pozdějšího doplnění uvedených tabulek. Argumenty žalobkyně vycházely z tvrzení, že původní rozhodnutí, které neobsahovalo dotčené tabulky, nebylo dostatečně jasné, aby jeho adresátům umožnilo pochopit úvahy Komise. Avšak vzhledem k tomu, že Tribunál konstatoval, že odůvodnění je navzdory neuvedení tabulek v příloze dostatečné, platnost změn jednoduše nebyla předmětem posuzování(51). 88.      Kromě toho by jakýkoli jiný výklad výše uvedené judikatury byl obtížně slučitelný s ustálenou judikaturou, v níž unijní soudy – z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a hospodárnosti řízení – připustily, že i navzdory provedení změn ve sporném aktu v průběhu soudního řízení lze žalobu na neplatnost projednat. Jak je uvedeno v bodě 72 výše, takové řešení je podmíněno tím, že předmět žaloby zůstane v podstatě nezměněn a žalobkyním bude poskytnuta možnost upravit své žalobní důvody a návrhová žádání. f)      Důsledky posouzení vedlejšího kasačního opravného prostředku 89.      S ohledem na výše uvedené mám za to, že vedlejší kasační opravný prostředek Komise je opodstatněný. Tribunál se dopustil nesprávného posouzení při přezkumu dostatečnosti odůvodnění týkajícího se výše pokuty uložené společnostem CA, když nepřihlédl k doplňujícímu odůvodnění obsaženému v pozměňovacím rozhodnutí. 90.      Společnosti CA nicméně navrhují, aby byl vedlejší kasační opravný prostředek zamítnut z důvodu, že samotné pozměňovací rozhodnutí je neplatné. Tento argument v podstatě představuje námitku neplatnosti ve smyslu článku 277 SFEU. 91.      V tomto ohledu je třeba uvést, že argumenty uplatněné na podporu uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku ve skutečnosti odpovídají argumentům předloženým společnostmi CA v prvním stupni. Jejich přezkum by vyžadoval podrobné právní i skutkové posouzení vyjádření předložených všemi účastnicemi řízení před Tribunálem, a to ve světle předložených důkazů. Žádné takové posouzení však není součástí napadeného rozsudku. Účastnice tohoto řízení u Soudního dvora navíc uvedené argumenty pouze souhrnně zrekapitulovaly. 92.      Za takových okolností mám za to, že stav řízení nedovoluje, aby Soudní dvůr vydal ohledně uvedené záležitosti konečný rozsudek. Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr i) vyhověl vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku Komise a zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž zrušuje čl. 2 písm. a) sporného rozhodnutí; ii) vrátil věc Tribunálu; a iii) rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. 93.      V následujícím řízení se bude Tribunál muset vypořádat se dvěma hlavními problémy. Zaprvé bude muset rozhodnout o tvrzení společností CA, že je pozměňovací rozhodnutí protiprávní, a mělo by být tudíž zrušeno. Zadruhé, pokud by Tribunál konstatoval, že pozměňovací rozhodnutí je platné, bude ještě muset posoudit, zda sporné rozhodnutí, ve znění pozměňovacího rozhodnutí, obsahuje náležité odůvodnění. 94.      Jak je vysvětleno výše, pokud by se Soudní dvůr přiklonil k mému závěru týkajícímu se vedlejšího kasačního opravného prostředku Komise, nebylo by nutné zkoumat čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku společností CA. Nicméně pro případ, že by Soudní dvůr zaujal odlišný názor, a v každém případě pro úplnost, se budu níže zabývat hlavními problémy vznesenými v rámci uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku. B.      Ke čtvrtému důvodu hlavního kasačního opravného prostředku 95.      V rámci čtvrtého důvodu svého kasačního opravného prostředku společnosti CA zpochybňují body 454 až 683 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál vykonal svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, pokud jde o výši pokuty, která měla být uložena. Tribunál poté, co posoudil argumenty předložené účastnicemi řízení, dospěl k závěru, že „okolnosti projednávaného případu budou z hlediska zásady individualizace a přiměřenosti trestu spravedlivě posouzeny stanovením pokuty ve výši 110 000 000 eur, za kterou jsou [společnosti CA] odpovědné“. 1.      Argumenty účastnic řízení 96.      Úvodem považuji za potřebné uvést, že formulace tohoto důvodu kasačního opravného prostředku společnostmi CA je poněkud matoucí. Uvedený důvod je rozdělen na dvě části, z nichž každá dále sestává z několika prvků a z kombinace hlavních a vedlejších argumentů. Mezi tvrzená pochybení patří mimo rozhodnutí ultra petita, nesprávný výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, protiprávní obrácení důkazního břemene, nesplnění povinnosti uvést odůvodnění, nezohlednění relevantních faktorů a porušení zásad rovného zacházení, kontradiktornosti a proporcionality. 97.      Vzhledem k takovému množství tvrzených vad nelze jednoznačně „oddělit zrno od plev“(52), tedy jinými slovy určit, které výtky jsou dostatečně podložené a které nikoli(53). Několik argumentů se podle všeho překrývá, zatímco jiné byly patrně vzneseny spíše za účelem posílení celkové kritiky než za účelem formulování samostatných a autonomních důvodů kasačního opravného prostředku. 98.      Jedna z výtek se nicméně jasně odlišuje od ostatních a podle všeho představuje jednu z hlavních výtek vznášených společnostmi CA proti této části napadeného rozsudku. Společnosti CA připomínají, že Tribunál rozhodl, že vzhledem k nedostatku podrobnějšího vysvětlení důvodů, proč Komise stanovila koeficient snížení na 98,849 %, Tribunál „nemůže provést důkladný přezkum právního a skutkového hlediska části rozhodnutí, která mohla mít významný vliv na pokutu uloženou [společnostem CA]“(54). 99.      Tribunál dospěl k uvedenému závěru, ovšem následně sám použil stejný koeficient snížení, jaký použila Komise, aniž – jak tvrdí společnosti CA – poskytl jakékoli bližší vysvětlení, pokud jde o základ uvedeného koeficientu. Podle společností CA je tedy odůvodnění rozsudku stiženo naprosto stejnou vadou v podobě nedostatku odůvodnění, jaká vedla Tribunál k nahrazení pokuty uložené ve sporném rozhodnutí. 100. Komise s tímto názorem nesouhlasí. Tvrdí, že Tribunál správně vykonal svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci a při té příležitosti stanovil řádnou výši pokuty. Zejména tvrdí, že Tribunál dostatečně vysvětlil jednotlivé faktory, k nimž přihlédl při stanovení koeficientu snížení na 98,849 %, čímž splnil svou povinnost uvést odůvodnění. 2.      Analýza 101. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku společností CA je podle mého názoru opodstatněný. Na vysvětlenou uvedu nejprve několik obecných poznámek týkajících se a) pojmu „pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci“ a b) povinnosti Tribunálu uvést odůvodnění při výkonu takové pravomoci. Poté se budu zabývat c) konkrétní výtkou uvedenou v bodech 98 a 99 výše a následně již stručněji d) ostatními argumenty vznesenými v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku. a)      Obecné poznámky I: pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci 102. Článek 261 SFEU stanoví, že „[n]ařízení vydaná společně Evropským parlamentem a Radou nebo Radou […] mohou na Soudní dvůr Evropské unie přenést pravomoc k soudnímu přezkumu v plné jurisdikci týkající se sankcí, které tato nařízení stanoví“. V tomto ohledu článek 31 nařízení č. 1/2003 stanoví, že „Soudní dvůr má neomezenou příslušnost přezkoumávat rozhodnutí [přijatá na základě uvedeného nařízení], kterými Komise stanovila pokutu nebo penále. Může uloženou pokutu nebo penále zrušit, snížit nebo zvýšit“. 103. Zjednodušeně řečeno, pojem „pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci“ označuje pravomoc unijního soudu přezkoumávat v plném rozsahu výši pokut uložených Komisí v rozhodnutích přijatých na základě článků 101 a 102 SFEU. Uvedený pojem by však neměl být stavěn na roveň „bezmezné“ přezkumné pravomoci. Jak bude vysvětleno níže, výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci je omezen řadou procesních a hmotněprávních zásad. Uvedený pojem znamená, že unijní soudy nejsou při výkonu takové pravomoci omezeny hranicemi, které jsou vlastní žalobě na neplatnost podle článku 263 SFEU, ale mohou samy potvrdit nebo zrušit pokutu, jakož i změnit její výši, ať již směrem nahoru, nebo směrem dolů. 104. Podle článku 263 SFEU unijní soud přezkoumává legalitu aktů orgánů, které byly v řízení před ním napadeny. Takový přezkum se v zásadě vztahuje na všechny skutkové i právní okolnosti uplatněné v napadeném aktu(55). Podle ustálené judikatury však platí, že pokud unijní orgány disponují prostorem pro uvážení nebo mají provádět komplexní technická posouzení, musí unijní soud vykonávat soudní přezkum s odpovídající mírou zdrženlivosti(56). 105. Konkrétně platí, že má-li unijní soud přezkoumávat výsledek politického zhodnocení provedeného v rámci prostoru pro uvážení nebo výsledek komplexního technického posouzení, může napadený akt zrušit pouze tehdy, pokud je uvedené posouzení stiženo „zjevným“ pochybením. Pochybení lze považovat za zjevné, pokud žalobce prokáže, že analýza provedená dotčeným orgánem je nepřiměřená nebo že závěry, které z ní byly vyvozeny, jsou nepřesvědčivé. Naproti tomu, pokud je rozhodnutí přijaté uvedeným orgánem přiměřeně odůvodněno ve světle skutkových okolností a důkazů existujících v okamžiku jeho přijetí, nemůže být považováno za protiprávní. 106. Z toho vyplývá, že v řízení podle článku 263 SFEU není unijní soud oprávněn provádět posouzení de novo ve vztahu k situaci, která vedla dotčený orgán k přijetí napadeného aktu, ani nahrazovat posouzení orgánu svým vlastním posouzením, pokud jde o to, co by podle jeho vlastního názoru představovalo nejvhodnější postup za daných okolností. Úlohou unijního soudu je pouze přezkoumávat legalitu dotčeného aktu a v relevantních případech jej prohlásit za neplatný nebo jej zrušit(57). 107. Naproti tomu při výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci přiznané článkem 261 SFEU a bez ohledu na širokou posuzovací pravomoc, kterou má Komise při definování a provádění své politiky v oblasti ukládání pokut, mohou unijní soudy: zaprvé zrušit pokutu nebo změnit její výši, i když k žádnému nesprávnému právnímu posouzení, natož zjevně nesprávnému právnímu posouzení, nedošlo; zadruhé učinit tak nahrazením posouzení Komise týkajícího se přiměřené výše pokuty svým vlastním posouzením(58); a zatřetí přihlédnout k veškerým relevantním právním nebo skutkovým okolnostem, včetně faktorů, které Komise neuvedla, popřípadě které neuplatnily podniky v průběhu správního řízení, jakož i k událostem, k nimž došlo po vydání rozhodnutí, jež bylo napadeno(59), aniž jsou unijní soudy vázány metodikou uvedenou v pokynech Komise pro výpočet pokut(60). Jinými slovy, posouzení de novo je přípustné. 108. Při výkonu pravomocí, které unijním soudům svěřuje článek 261 SFEU, unijní soudy nepřezkoumávají, přísně vzato, legalitu napadeného rozhodnutí ani odůvodnění, z něhož takové rozhodnutí vychází, ale spíše posuzují přiměřenost (pouze) jednoho konkrétního prvku takového rozhodnutí, a sice pokuty(61). Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci tedy představuje doplňkovou formu soudní pravomoci, resp. – z jiného úhlu pohledu – dodatečnou pravomoc svěřenou unijním soudům(62). Zatímco na soudní přezkum na základě článku 263 SFEU se uplatní použitelná pravidla vyšší právní síly – v projednávané věci články 101 a 102 SFEU, ustanovení nařízení č. 1/2003 a obecné zásady unijního práva – výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci na základě článku 261 SFEU se řídí především zásadami ekvity(63). 109. Uvedený pojem „ekvita“ je nutno chápat extenzivně. Ačkoli nepochybně zahrnuje přiměřenost, spravedlnost a zákaz diskriminace, rámec právě uvedených požadavků překračuje(64). Umožňuje unijnímu soudu provádět celkové a do určité míry subjektivní posouzení pokuty a její výše(65). I když se tedy Komise nedopustila žádného porušení použitelných pravidel a obecně vzato stanovila pokutu přiměřeně, jsou unijní soudy oprávněny změnit její výši, pokud dospějí k závěru, že by s ohledem na okolnosti věci byla přiměřenější jiná výše pokuty(66). 110. Nicméně platí, že uplatňovat argumenty odůvodňující výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci a v případě potřeby předkládat relevantní důkazy přísluší žalobkyním, případně Komisi, pokud navrhuje zvýšení pokuty. Unijní soudy nevykonávají uvedenou pravomoc z úřední povinnosti(67). 111. Je však nutno upřesnit, že to neznamená, že jsou unijní soudy při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci vázány zásadou ne ultra petita ve stejném rozsahu jako v rámci přezkumu platnosti(68). Podle ustálené judikatury jsou unijní soudy oprávněny uvedené pravomoci využít plně, pokud je jim stanovení výše pokuty předloženo k posouzení(69). Taková otázka jim může být předložena buď přímo prostřednictvím výslovné žádosti vyzývající Soudní dvůr, aby vykonal svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, nebo nepřímo, pokud účastník řízení požaduje snížení pokuty jako logický důsledek částečného zrušení napadeného rozhodnutí. 112. Uvedený závěr je důsledkem dvojí povahy pravomoci unijních soudů k soudnímu přezkumu v plné jurisdikci. Jejím hlavním cílem je poskytnout podnikům, kterým Komise – jednající v postavení správního orgánu – uložila pokutu, dodatečnou záruku soudní ochrany(70). Zároveň ale sleduje ještě vedlejší a doplňující cíl, kterým je konkrétně zajištění soudržnosti a účinnosti celkového systému vymáhání práva. 113. Jakmile je pravomoc stanovit komplexním způsobem výši pokuty přenesena ze správního orgánu na soudní moc, musí tato soudní moc rovněž zajistit, aby sankce splnila zamýšlený účel. Pokuta tak musí mít dostatečně odrazující povahu ve vztahu k podnikům, jejichž jednání může narušit strukturu nebo fungování vnitřního trhu, a proto snížit jeho plnou hospodářskou účinnost, zejména na úkor spotřebitelů(71). Právě z tohoto důvodu musí unijní soudy při stanovení výše pokuty přihlížet mimo jiné k jejímu odrazujícímu účinku(72) a mohou v relevantních případech uložit pokutu, která překračuje výši pokuty stanovené Komisí(73). b)      Obecné poznámky II: povinnost Tribunálu uvést odůvodnění 114. Ve světle výše uvedených úvah je nutno se vypořádat s následující otázkou, a sice otázkou rozsahu povinnosti Tribunálu uvést odůvodnění při výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, který se týká přezkumu uložené pokuty. 115. Odpověď na uvedenou otázku je v zásadě jednoznačná. Široká posuzovací pravomoc přiznaná unijním soudům článkem 261 SFEU nijak neumenšuje jejich povinnost uvést dostatečné odůvodnění v souladu s článkem 296 SFEU, článkem 36 statutu Soudního dvora Evropské unie a článkem 47 Listiny(74). 116. Hlavní zásady, jimiž se tato problematika řídí, jsou pevně zakotveny v příslušné judikatuře. Podle ustálené judikatury musí z odůvodnění rozsudku jasně a jednoznačně plynout úvahy Tribunálu, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody přijatého rozhodnutí a Soudní dvůr vykonat svůj soudní přezkum(75). Kromě toho má povinnost uvést odůvodnění ještě širší účel: představuje záruku proti svévoli tím, že zajišťuje, aby měly strany sporu jistotu v tom, že jejich argumenty byly řádně vyslechnuty, a zároveň ukládá soudům povinnost zakládat svá rozhodnutí na objektivních a ověřitelných důvodech(76). 117. Rozsah uvedené povinnosti se nicméně může lišit v závislosti na povaze dotčeného soudního rozhodnutí a je nutno jej analyzovat s přihlédnutím k dotčenému řízení v jeho celistvosti a s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, při zohlednění procesních záruk týkajících se uvedeného rozhodnutí(77). Soudní dvůr zejména konstatoval, že Tribunál není povinen poskytnout vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou z úvah uvedených účastníky sporu. Odůvodnění Tribunálu tedy může být za určitých okolností implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, proč Tribunál zamítl jejich žalobní důvody, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat svůj přezkum legality napadeného rozsudku(78). 118. V tomto kontextu, a zejména s ohledem na výkon pravomoci Tribunálu k soudnímu přezkumu v plné jurisdikci, musí být rozsah povinnosti uvést odůvodnění chápán ve světle procesních a hmotněprávních úvah vlastních výkonu takové pravomoci. V uvedeném ohledu lze podle mého názoru za obzvlášť relevantní považovat tři soubory faktorů. 119. Zaprvé, zatímco Tribunál může – ovšem nemusí – přihlížet i k okolnostem, argumentům a otázkám, na které jej účastníci řízení výslovně neupozornili(79), je v zásadě povinen posoudit všechny okolnosti, argumenty a otázky, které před ním byly účastníky řízení řádně vzneseny(80). To by se mělo přirozeně odrážet i v odůvodnění, z rozsudek vychází. Otázka, zda je nutno se takovými argumenty zabývat výslovně, a míra podrobnosti, s jakou je každý z nich posuzován, budou zjevně záviset na jejich relevanci, jasnosti a významu z hlediska dokazování. 120. Zadruhé Tribunál disponuje širokou posuzovací pravomocí při určování výše přiměřené pokuty v dané konkrétní věci. Uvedená posuzovací pravomoc však musí být vykonávána v souladu s obecnými zásadami unijního práva, a zejména se zásadami proporcionality, individualizace sankcí a rovného zacházení(81). Kromě toho by měla pokuta odpovídat především závažnosti a době trvání protiprávního jednání a zároveň by měla mít odrazující účinek(82). Z toho vyplývá, že kdykoli skutečně vyvstane některá z uvedených otázek, popřípadě několik těchto otázek, lze důvodně očekávat, že se jimi bude odůvodnění dostatečně podrobně zabývat. Jak totiž uvedl sám Tribunál v bodě 661 napadeného rozsudku, „v rámci své povinnosti uvést odůvodnění je [povinen] podrobně popsat faktory, k nimž přihlédl při stanovení výše pokuty“(83). 121. Zatřetí, jak bylo vysvětleno výše, při stanovení výše pokuty podle článku 261 SFEU není Tribunál vázán metodikou uvedenou v pokynech Komise pro výpočet pokut ani, logicky, žádnou alternativní metodikou, která byla případně použita ve sporném rozhodnutí. Podobně platí, že Tribunál není povinen řídit se nějakým konkrétním matematickým vzorcem nebo ekonomickým výpočtem(84). Nic mu ovšem nebrání v tom, aby tak učinil, pokud takový přístup považuje za vhodný. Tak tomu může být například v případě, kdy je týmž rozhodnutím uložena pokuta několika podnikům a dodržení určité konkrétní metodiky – jako je například metodika použitá Komisí – může posloužit k zajištění rovného zacházení s uvedenými podniky(85). 122. A naopak, pokud Tribunál považuje za vhodné se zcela nebo zčásti od uvedených metodik odchýlit, měl by se zvláštní pečlivostí vyjmenovat skutečnosti, k nimž při stanovení přiměřené výše pokuty přihlédl, a v relevantních případech poskytnout orientační vysvětlení jejich relativního významu(86). To však nevyžaduje, aby se odůvodnění stalo sofistikovaným a pedantským cvičení v počtech(87). Je zjevné, že podle článku 261 SFEU jsou naprosto legitimní určitá posouzení ex bono et aequo. Kromě toho, v některých případech může postačovat i stručné odůvodnění – založené na celkovém posouzení všech relevantních faktorů či odkazující na zjištění, která již byla učiněna na jiném místě rozsudku(88). 123. V podstatě platí, že od Tribunálu lze rozumně očekávat, že s dostatečnou jasností, přesností a vnitřní soudržností vysvětlí základní kroky, jak postupoval ve svém odůvodnění, jakož i povahu a důležitost zohledněných faktorů(89). 124. Tvrzený nedostatek odůvodnění může být samozřejmě předmětem přezkumu v rámci řízení o kasačním opravném prostředku. Je však nutno připomenout, že pokud se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, nevykoná Soudní dvůr svou vlastní pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, aby nahradil posouzení Tribunálu svým vlastním posouzením. Pouhé tvrzení navrhovatele, že pokuta uložená Tribunálem je nenáležitá nebo nespravedlivá, tedy nestačí. Taková pokuta může být zrušena pouze v případě, že bude prokázáno, že je „nadměrná, a to natolik, že je nepřiměřená“(90). 125. Právě s odkazem na uvedené zásady se budu nyní zabývat argumenty předloženými v tomto ohledu společnostmi CA. c)      K nesplnění povinnosti uvést odůvodnění v projednávané věci 126. V bodech 659 až 683 napadeného rozsudku Tribunál vyjmenoval faktory, k nimž přihlédl při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, pokud jde o stanovení výše pokuty. Zkoumal tři kategorie skutečností: závažnost a dobu trvání protiprávního jednání (body 663 až 679), existenci polehčujících okolností (body 680 a 681) a odrazující účinek pokuty (bod 682). Poté, co Tribunál provedl, jak se sám vyjádřil, „spravedlivé posouzení“ všech relevantních okolností, stanovil pokutu na částku ve výši 110 000 000 eur (bod 683), což je částka nepatrně nižší, než byla pokuta uložená na základě čl. 2 písm. a) sporného rozhodnutí(91). 127. Ve světle zásad uvedených v předcházející části se odůvodnění Tribunálu týkající se výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci jeví na první pohled podrobné a metodické. Je jasně strukturováno tak, aby čtenář mohl sledovat logický postup v rámci odůvodnění rozsudku, vyjmenovává skutečnosti považované za relevantní pro posouzení s uvedením jejich relativní důležitosti a činí tak v souladu s ustálenou judikaturou. 128. Při bližším zkoumání – a v souladu s argumenty předloženými společnostmi CA – však lze některé aspekty takového odůvodnění podrobit kritice. Některé pasáže podle všeho nejsou při porovnání se zjištěními učiněnými v jiných částech téhož rozsudku vnitřně konzistentní. 129. Tak v bodě 664 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že použije „metodiku, která stejně jako ta, kterou Komise použila v projednávané věci, nejprve stanoví základní částku pokuty, která může být následně upravena s ohledem na konkrétní okolnosti věci“. V této souvislosti považoval Tribunál za vhodné použít snížené peněžní příjmy jako náhradní hodnotu tržeb coby výchozího údaje, přičemž jiné použitelné metody výpočtu považoval za nevhodné nebo neodůvodněné. Byla tak přijata hodnota peněžních příjmů použitá Komisí ve vztahu ke společnostem CA (body 665 až 668 napadeného rozsudku). 130. Dále v bodech 669 až 673 napadeného rozsudku Tribunál hned v úvodu podotkl, že mezi účastnicemi řízení je nesporné, že „zohlednění pouze peněžních příjmů jako základu pro výpočet pokuty by vedlo k uložení příliš odrazující pokuty“. Měl tedy za to, že je nutné použít koeficient snížení ke snížení uvedených příjmů. Dále Tribunál v podstatě uvedl pět bodů. Zaprvé Komise použila jednotný koeficient snížení stanovený na 98,849 %. Zadruhé uvedený koeficient snížení je „výsledkem složitého postupu, který odráží řadu faktorů“ a jedná se o „přibližné stanovení hodnoty [a] pojmově tedy neexistuje jediný možný faktor snížení“. Zatřetí alternativní koeficienty snížení navržené společnostmi CA nebyly považovány za vhodné. Začtvrté mezi účastnicemi řízení bylo nesporné, že „koeficient snížení činí nejméně 98,849 %“. Zapáté „stanovení pokuty v rámci výkonu soudního přezkumu v plné jurisdikci není přesným aritmetickým úkonem“. 131. Znění napadeného rozsudku sice není v tomto bodě zcela jasné, nicméně je podle všeho důvodné z výše uvedeného dovozovat, že Tribunál nakonec použil stejný koeficient snížení, jaký byl použit ve sporném rozhodnutí, a sice 98,849 %. Výše pokuty stanovená Tribunálem při výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci je totiž nápadně blízká výši pokuty uložené Komisí(92). Tento výklad má dále oporu v rozsudku ze dne 20. prosince 2023, JPMorgan Chase a další v. Komise(93), který Tribunál vydal téhož dne a v němž byla, na podkladě téměř totožného odůvodnění týkajícího se této otázky, stanovena pokuta v naprosto stejné výši, jaká byla uvedena ve sporném rozhodnutí(94). 132. V bodech 494 až 512 napadeného rozsudku ovšem Tribunál konstatoval, že odůvodnění sporného rozhodnutí, pokud jde o stanovení koeficientu snížení na 98,849 %, je nedostatečné. Podotkl, že pouze několik, a poměrně neurčitých, pasáží ve sporném rozhodnutí poskytuje náhled na úvahy Komise, jimiž odůvodnila stanovení koeficientu snížení na uvedené konkrétní úrovni. Takový nedostatek byl považován za obzvláště problematický vzhledem k ústřednímu významu koeficientu snížení v metodice použité Komisí pro stanovení pokuty. 133. S ohledem na uvedené skutečnosti je poněkud překvapivé, že se Tribunál nakonec s tímtéž koeficientem snížení zcela ztotožnil. Pro přesnost uvádím, že samozřejmě není vyloučena možnost, že Tribunál na základě vlastního posouzení dospěl k závěru, že zmíněný koeficient je ve skutečnosti ten nejvhodnější. Pouhá skutečnost, že Komise dostatečně nevysvětlila svůj výpočet, nutně neznamená, že výchozí hodnota byla nesprávná(95). 134. Pokud však Tribunál skutečně k takovému závěru dospěl, měl to uvést výslovně a upřesnit, že podle jeho vlastního odhadu představuje koeficient snížení ve výši 98,849 % nejvhodnější koeficient, a – alespoň stručně – vysvětlit důvody, na jejichž základě k takovému závěru dospěl. 135. Napadený rozsudek však žádný z uvedených aspektů neobsahuje. Zaprvé, jak je uvedeno v bodě 131 výše, napadený rozsudek neuvádí výslovně ani to, že koeficient snížení použitý Tribunálem byl stanoven na 98,849 %. Zadruhé napadený rozsudek neobsahuje nic, co by vysvětlovalo, proč byla uvedená konkrétní hodnota považována za nejvhodnější. 136. Samozřejmě je pravda, že to byly společnosti CA, kdo měl předložit argumenty na podporu tvrzení, že dotčená metodika a konkrétní číselné údaje použité Komisí vedly k uložení nepřiměřené, diskriminační či jinak nespravedlivé pokuty. Nicméně skutečnost, že alternativní koeficienty snížení navržené společnostmi CA byly považovány za nadměrné, sama o sobě neznamená, že Tribunál byl povinen potvrdit hodnotu přijatou ve sporném rozhodnutí. 137. Zjevně se nejednalo o situaci, kdy se nabízí pouze pár předem stanovených alternativ. Sám Tribunál uznal, že hodnota použitá Komisí je pouze přibližným stanovením hodnoty, takže žádný koeficient snížení nelze považovat za ten jediný správný. 138.  Přesto, navzdory nedostatku jakéhokoliv zřetelného vysvětlení ve sporném rozhodnutí, které by ozřejmilo důvody, proč by měl být za vhodný považován právě koeficient snížení ve výši 98,849 %, Tribunál uvedenou hodnotu potvrdil, a to v podstatě z toho důvodu, že alternativy navržené společnostmi CA nebylo možné upřednostnit. Znění napadeného rozsudku navozuje dojem, že si Tribunál z hodnot navržených účastnicemi řízení zvolil takovou, kterou považoval za „menší zlo“. 139. Podle mého názoru uvedený přístup neodpovídá takové kvalitě posouzení, jaká je od Tribunálu požadována při výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci podle článku 261 SFEU. Pokud se Tribunál rozhodne zrušit pokutu uloženou rozhodnutím a nahradit ji jinou, musí sám určit částku, kterou považuje ve světle všech relevantních okolností za nejpřiměřenější. Takto mohl Tribunál přijmout jakoukoli hodnotu, která byla podle něj vhodnou náhradou hodnoty použité Komisí, a zároveň – pokud to tak chtěl – uplatnit do značné míry podobný metodický rámec. 140. Podpůrně, pokud Tribunál dospěl k závěru, že není schopen určit vhodný koeficient snížení, měl použít jinou metodiku, nikoli takovou, jejíž použití sám považoval za neurčité či nikoli optimální. Jeho rozhodnutí postupovat jinak je tedy obtížně slučitelné s logikou pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, která mu byla svěřena. 141. Domnívám se tedy, že Tribunál neposkytl dostatečné odůvodnění způsobu, jakým vykonal pravomoci, které mu byly svěřeny článkem 261 SFEU(96). I za předpokladu, že se účastnice řízení shodly na tom, že „koeficient snížení činí nejméně 98,849 %“ – což je teze, kterou společnosti CA důrazně popírají a která podle všeho nemá ani oporu ve spise – byla by uvedená okolnost v každém případě v této souvislosti irelevantní. Nebylo by tím vyřešeno hlavní tvrzení společností CA, podle kterého byla uvedená hodnota nepřiměřeně nízká, a měla tak za následek uložení nespravedlivé pokuty. 142. Kromě toho, pouhou skutečnost, že žádná z účastnic řízení podávajících kasační opravný prostředek nenavrhla koeficient snížení, jehož hodnota by byla nižší, než jakou použila Komise, nemůže Tribunál považovat za důkaz potvrzující přiměřenost uvedené číselné hodnoty. Mohu-li si dovolit lehce ironickou poznámku, pak – pokud je mi známo – žádný podnik, kterému byla Komisí uložena pokuta, ještě nikdy nenapadl rozhodnutí z toho důvodu, že je uložená sankce příliš nízká. Unijní soudy přirozeně nikdy nepovažovaly nevznesení takových námitek za indicii toho, že pokuta uložená Komisí nutně musela být přiměřená. 143. Nedostatek jasného vysvětlení důvodů, proč se Tribunál rozhodl použít stejný koeficient snížení, jaký použila Komise – navzdory vlastnímu zjištění Tribunálu, že Komise neposkytla náležité odůvodnění uvedeného koeficientu – je obzvláště problematický za konkrétních okolností daných v projednávané věci. Jistě není třeba připomínat, že použití náhradní hodnoty Komisí – konkrétně peněžních příjmů – namísto hodnoty tržeb podniků je v této oblasti novinkou. Vzhledem k novosti uvedeného přístupu a otázkám použité metodiky, které takový přístup vyvolává v souvislosti s provedeným výpočtem, bylo důvodné očekávat komplexnější odůvodnění tohoto bodu. Zjevně se nejednalo o věc, v níž by v tak ústřední otázce mohlo být velmi stručné či pouze implicitní odůvodnění považováno za dostatečné. 144. Z uvedených důvodů mám za to, že dotčené odůvodnění je nedostatečné a vnitřně nesoudržné, pokud jde o výpočet pokuty uložené Tribunálem při výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci. Čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku společností CA je tedy nutno vyhovět a napadený rozsudek částečně zrušit. d)      K ostatním částem čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku a argumentům uplatněným v jeho rámci 145. Vzhledem k mému závěru, že vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku musí být vyhověno a podpůrně je třeba vyhovět i čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku společností CA, již není nutné zabývat se podrobně ostatními argumenty předloženými společnostmi CA na podporu uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku. Budu se jimi tedy zabývat pouze velmi stručně. 146. Zaprvé společnosti CA tvrdí, že výkonem své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci rozhodl Tribunál ultra petita. Podle názoru společností CA Tribunál nemohl uložit pokutu v rámci uvedené pravomoci, neboť vyhověl jejich hlavnímu návrhu na zrušení pokuty uložené Komisí, přičemž návrh na snížení pokuty byl formulován pouze podpůrně. 147. S takovým posouzením se neztotožňuji. Jak jsem již vysvětlil, role zásady ne ultra petita je při přezkumu pokuty Tribunálem v rámci výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci pouze omezená. Unijní soud je oprávněn vykonávat svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, pokud je mu otázka výše pokuty předložena k posouzení. Záleží tedy na tom, zda účastník řízení Tribunál o přezkum dotčené pokuty požádal. Tak tomu v řízení v prvním stupni zjevně bylo, neboť společnosti CA tak učinily přímo i nepřímo. Soudní dvůr již v minulosti rozhodl, že skutečnost, že se žalobce domáhal snížení pokuty podpůrně, nebrání výkonu pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci(97). 148. Zadruhé nepovažuji za přesvědčivé tvrzení společností CA, že Tribunál nemohl vykonat svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, aniž předtím provedl dokazování, a to z toho důvodu, že chyběly určité podrobnosti týkající se metodiky výpočtu Komise. Tribunál nebyl vázán metodikou přijatou ve sporném rozhodnutí a rozhodl se použít metodiku, která byla podobná, byť nikoli ve všech ohledech stejná(98). Proti uvedenému rozhodnutí jako takovému nelze nic namítat. Problém v projednávané věci spočívá v nesplnění povinnosti takové rozhodnutí dostatečně odůvodnit. 149. Zatřetí nepovažuji za přesvědčivé ani tvrzení společností CA, že Tribunál při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci nepřihlédl k některým relevantním skutečnostem uplatňovaným společnostmi CA. Argument, podle kterého údajně hrály společnosti CA v protiprávním jednání pouze okrajovou roli, byl řádně posouzen v bodech 635 až 639 napadeného rozsudku. Dále, tvrzení, že Komise ve sporném rozhodnutí použila článek 101 SFEU na chování, které nemělo žádné účinky na trh, resp. ze kterého neměly společnosti CA žádný prospěch, jsou zjevně irelevantní. Je nesporné, že v případě omezení z hlediska účelu se prokázání účinků nevyžaduje. Ani skutečnost, že podnik neměl z protisoutěžní dohody žádný prospěch, by podle mého názoru neměla mít za následek uložení mírnější sankce. 150. V neposlední řadě se přikláním k názoru společností CA, podle kterého mohlo dojít k porušení zásady rovného zacházení či přinejmenším k nesprávnému uplatnění pravidel upravujících důkazní břemeno v rozsahu, v jakém Tribunál nepřihlédl k rozdílným metodám používaným některými bankami k výpočtu peněžních příjmů. 151. Úvodem musím uvést, že existence rozdílných přístupů v tomto ohledu byla ve sporném rozhodnutí připuštěna a není mezi účastnicemi řízení sporná(99). Komise nicméně ve sporném rozhodnutí i v řízení před Tribunálem trvala na tom, že dopad uvedených rozdílů na výpočet pokut je zanedbatelný(100). Společnosti CA zase tvrdí, že s ohledem na ústřední úlohu koeficientu snížení by i drobné odchylky v údajích o peněžních příjmech použitých při výpočtu pokut mohly potenciálně vést k rozdílům v konečných částkách, které již nejsou ani zdaleka zanedbatelné. 152.  Vzhledem k tomu, že spis neobsahuje spolehlivé údaje týkající se této problematiky, mám za to, že Soudní dvůr nemůže ověřit, zda použité údaje vedly, navzdory určité různorodosti, ke srovnatelným výsledkům. 153. V tomto ohledu je třeba uvést, že Tribunál konstatoval, že Komise nepřijala dodatečná opatření v rámci prováděného šetření, aby objasnila rozdíly v metodách používaných jednotlivými bankami, přestože některé z nich Komisi řádně upozornily na obtíže, s nimiž se potýkaly při poskytování požadovaných údajů o peněžních příjmech(101). Je rovněž nesporné, že zúčastněné banky nikdy neměly plný přístup k podrobným výpočtům provedeným Komisí(102). Ani Tribunál nepožadoval, aby Komise uvedené výpočty předložila v průběhu řízení v prvním stupni, přestože byla tato záležitost předmětem intenzivní diskuse mezi účastnicemi řízení. 154. Je skutečně pravda, jak uvedla Komise na jednání, že i v případech, kdy používá tradičnější metodiku uvedenou ve svých pokynech pro výpočet pokut, musí výpočty nutně vycházet z údajů o tržbách poskytnutých samotnými podniky. Takové údaje mohou přirozeně odrážet rozdíly v organizační struktuře, obchodních strategiích a účetních postupech jednotlivých podniků. 155. Považuji však za zřejmé, že v uvedených situacích je riziko významných odchylek ve výpočtu údajů o tržbách, přinejmenším potenciálně, nesrovnatelně menší než v případech, jako je projednávaná věc. Jak je uvedeno výše, v projednávané věci byla metodika stanovená v pokynech pro výpočet pokut použita inovativním způsobem v důsledku uplatnění nově vytvořené náhradní hodnoty, jejíž vhodnost byla mezi účastnicemi řízení sporná a jejíž uplatňování mělo za následek vznik rozdílů v přístupech jednotlivých dotčených podniků. 156. V každém případě, ačkoli nelze od Komise důvodně očekávat, že bude ověřovat každý nepatrný detail v údajích předložených každým jednotlivým podnikem, proti němuž je vedeno řízení na základě nařízení č. 1/2003, stále platí, že je Komise povinna zajistit dodržování zásady rovného zacházení. To znamená zaprvé, že je Komise povinna ověřovat srovnatelnost údajů, pokud v tomto ohledu vzniknou určité pochybnosti, a zadruhé, že použije nejvhodnější soubor údajů pro každý podnik, pokud se uvedené podniky nenacházejí ve zcela srovnatelné situaci(103). 157. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je pro mne obtížné pochopit, proč Tribunál i) vycházel z nepodloženého tvrzení Komise, že různorodost použitých údajů neměla žádný podstatný dopad na výsledek, a ii) dospěl k závěru, že společnosti CA právně dostačujícím způsobem neprokázaly, že posouzení Komise bylo nesprávné. V důsledku takové úvahy byla, podle mého názoru, společnostem CA de facto uložena povinnost předložit probatio diabolica, resp. jim bylo, poněkud prozaičtěji řečeno, uloženo nepatřičné důkazní břemeno, což je odrazem nesprávného uplatnění pravidel upravujících důkazní břemeno. Takový postup Tribunálu měl za následek, že Tribunál neověřil řádně opodstatněnost žalobního důvodu společností CA vycházejícího z porušení zásady rovného zacházení. VI.    Závěry 158. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr vyhověl vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku podanému Komisí nebo podpůrně čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku uplatněnému společnostmi Crédit agricole SA a Crédit agricole Corporate & Investment Bank. 1      Původní jazyk: angličtina. 2      Rozsudek ze dne 20. prosince 2023, Crédit agricole a Crédit agricole Corporate and Investment Bank v. Komise (T‑113/17, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2023:847). 3      Rozhodnutí Komise C(2016) 8530 final ze dne 7. prosince 2016 v řízení podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP [věc AT.39914 – Úrokové deriváty v eurech (EIRD)]. 4      Rozhodnutí Komise C(2021) 4610 final ze dne 28. června 2021, kterým se mění sporné rozhodnutí. 5      Nařízení Rady ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205). 6      Pokyny pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení (ES) č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2) (dále jen „pokyny pro výpočet pokut“). 7      „Euribor“ je zkratka pro Euro Interbank Offered Rate a „EONIA“ je zkratka pro Euro Overnight Index Average. 8      Viz body 639 až 648 odůvodnění sporného rozhodnutí. 9      T‑105/17, dále jen „rozsudek Tribunálu ve věci HSBC“, EU:T:2019:675). 10      Rozsudek ze dne 12. ledna 2023, HSBC Holdings a další v. Komise (C‑883/19 P, EU:C:2023:11). V uvedeném řízení bylo usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 16. července 2020, HSBC Holdings a další v. Komise (C‑883/19 P, EU:C:2020:601), povoleno vedlejší účastenství společnostem CA na podporu návrhových žádání účastnic řízení, které podaly kasační opravný prostředek. 11      Rozsudek ze dne 27. listopadu 2024, HSBC Holdings a další v. Komise (T‑561/21, EU:T:2024:869). 12      Viz výše, bod 11 tohoto stanoviska. 13      Viz zejména rozsudek ze dne 5. září 2024, Komise v. Česká republika (Kapesní zapalovače) (C‑494/22 P, EU:C:2024:684, body 129 a 130, jakož i citovaná judikatura). 14      Obdobně viz rozsudek ze dne 3. září 2024, Illumina a Grail v. Komise (C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:677, bod 134). 15      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 100 a citovaná judikatura). 16      Viz výše, bod 13 tohoto stanoviska. 17      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. června 2010, Lafarge v. Komise (C‑413/08 P, EU:C:2010:346, body 81 až 86). 18      Názor generálního advokáta A. Tizzana ve věci Komise v. Rada (C‑27/04, EU:C:2004:313, bod 135). 19      Viz zejména čl. 263 druhý pododstavec SFEU. 20      Viz například rozsudek ze dne 20. září 2017, Tilly-Sabco v. Komise (C‑183/16 P, EU:C:2017:704, bod 64 a citovaná judikatura). 21      Viz například rozsudek ze dne 20. června 1991, Cargill v. Komise (C‑248/89, EU:C:1991:264, bod 20 a citovaná judikatura). 22      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 22. září 1983, Verli-Wallace v. Komise (159/82, EU:C:1983:242, bod 8 a citovaná judikatura). 23      Viz například rozsudek ze dne 30. června 1993, Parlament v. Rada a Komise (C‑181/91 a C‑248/91, EU:C:1993:271, bod 14). 24      Tedy až na výjimky, jako jsou ty uvedené v čl. 24 odst. 1 SEU a v článku 275 SFEU. 25      Jedná se o problém, na který sami autoři Smluv pamatovali již na počátku. Viz stanovisko generálního advokáta M. Lagrange ve věci Assider v. Vysoký úřad (3/54, EU:C:1954:6, s. 171). Viz též Arena, A., „La tutela giurisdizionale dinanzi alla Corte di giustizia: origini, evoluzione e tratti distintivi“, in Mastroianni, R., Il diritto processuale dell’Unione europea, Giappichelli, 2025, s. 10 až 16. 26      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 26. března 2020, HUNGEOD a další (C‑496/18 a C‑497/18, EU:C:2020:240, bod 69 a citovaná judikatura). 27      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2013, Maďarsko v. Komise (T‑240/10, EU:T:2013:645, body 89 a 90). 28      Viz zejména rozsudky ze dne 26. listopadu 1981, Michel v. Parlament (195/80, EU:C:1981:284, body 20 až 22); ze dne 19. července 2012, Alliance One International a Standard Commercial Tobacco v. Komise a Komise v. Alliance One International a další (C‑628/10 P a C‑14/11 P, EU:C:2012:479, bod 77); ze dne 20. září 2011, Evropaïki Dynamiki v. EIB (T‑461/08, EU:T:2011:494, body 109 a 115); a ze dne 12. prosince 2013, Nabipour a další v. Rada (T‑58/12, EU:T:2013:640, body 36 až 39). 29      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise (C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 148 a citovaná judikatura). 30      Viz například rozsudek ze dne 10. července 2019, Komise v. Icap a další (C‑39/18 P, EU:C:2019:584, body 39 až 41). 31      V tomto smyslu viz například rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers (C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 88). 32      Viz čl. 266 první pododstavec SFEU. 33      Viz výše, body 7, 8, 15 a 16 tohoto stanoviska. 34      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. ledna 1979, Racke (98/78, EU:C:1979:14, bod 19); ze dne 21. února 1991, Zuckerfabrik Süderdithmarschen a Zuckerfabrik Soest (C‑143/88 a C‑92/89, EU:C:1991:65, bod 49); a ze dne 25. ledna 2022, VYSOČINA WIND (C‑181/20, EU:C:2022:51, body 47 až 49). 35      Viz zejména čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). 36      Viz, mimo jiné, rozsudky ze dne 3. března 1982, Alpha Steel v. Komise (14/81, EU:C:1982:76, body 7 a 8); ze dne 2. února 2012, Dow Chemical v. Komise (T‑77/08, EU:T:2012:47, bod 35); ze dne 12. prosince 2013, Nabipour a další v. Rada (T‑58/12, EU:T:2013:640, bod 20); a ze dne 17. prosince 2014, Pilkington Group a další v. Komise (T‑72/09, EU:T:2014:1094, bod 46). 37      V případě podání kasačního opravného prostředku proti rozsudku Tribunálu platí podle článku 141 jednacího řádu Soudního dvora stejná zásada i v řízení před Soudním dvorem. 38      Obdobně viz rozsudek ze dne 3. března 1982, Alpha Steel v. Komise (14/81, EU:C:1982:76, bod 8). 39      Rozsudek ze dne 7. února 1990 (C‑343/87, dále jen „rozsudek Culin“, EU:C:1990:49). 40      Tamtéž, bod 11. 41      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska. Viz nařízení č. 31 (EHS), č. 11 (ESUO), kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst., anglické zvláštní vydání: řada I, sv. 1959-1962, s. 135), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební řád“). 42      V tomto ohledu viz rozsudky ze dne 23. dubna 2002, Campogrande v. Komise (C‑62/01 P, EU:C:2002:248, bod 33), a ze dne 8. března 2023, SE v. Komise (T‑763/21, EU:T:2023:113, bod 14). 43      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. dubna 2002, Campogrande v. Komise (C‑62/01 P, EU:C:2002:248, bod 34), a ze dne 11. listopadu 2020, AD v. ECHA (T‑25/19, EU:T:2020:536, bod 32). 44      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2002, Campogrande v. Komise (C‑62/01 P, EU:C:2002:248, bod 34 a citovaná judikatura). 45      Stanovisko generálního advokáta J. Mischa ve věci Culin v. Komise (343/87, EU:C:1989:342, body 6 až 17). 46      Rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo (C‑114/19 P, EU:C:2020:457). 47      Rozsudek ze dne 9. prosince 2014 (T‑91/10, dále jen „rozsudek Lucchini“, EU:T:2014:1033). 48      Tamtéž, body 42 až 45. 49      Tamtéž, body 74 a 75. 50      Tamtéž, body 76 až 102. 51      Lze rovněž dodat, že v bodech 107 až 110 rozsudku Lucchini Tribunál výslovně posuzoval argumenty žalobkyně vycházející z toho, že přijetí pozměňovacího rozhodnutí porušilo zásady právní jistoty a dodržování práva na obhajobu, a uvedené argumenty odmítl. 52      Obecně se má za to, že je tento výraz převzat z Bible, Matouš 3:12. 53      Obdobně viz stanovisko generálního advokáta M. Watheleta ve věci Telefónica a Telefónica de España v. Komise (C‑295/12 P, EU:C:2013:619, body 7 až 9). V této souvislosti bych pouze na okraj dodal, že sdílím názor vyjádřený mým ctěným kolegou, generálním advokátem N. Wahlem, který již v minulosti navrhoval Soudnímu dvoru, aby při ukládání náhrady nákladů řízení zohledňoval zbytečnou délku a složitost vyjádření účastníků řízení, jakož i jejich nekonkrétnost a nepřesnost. Viz stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Feralpi a další v. Komise (C‑85/15 P, C‑86/15 P a C‑87/15 P, C‑88/15 P a C‑89/15 P, EU:C:2016:940, body 134 až 139). 54      S odkazem na bod 511 napadeného rozsudku. 55      Viz zejména rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise (C‑386/10 P, EU:C:2011:815, bod 67). 56      V tomto ohledu viz mé stanovisko ve věci ECB v. Crédit lyonnais (C‑389/21 P, EU:C:2022:844, body 49 a 50). 57      Podrobněji a s dalšími odkazy viz tamtéž, body 41 až 74. 58      Viz například rozsudek ze dne 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise (C‑3/06 P, EU:C:2007:88, bod 61 a citovaná judikatura). V této souvislosti viz též rozsudek ze dne 4. července 2024, Westfälische Drahtindustrie a Pampus Industriebeteiligungen v. Komise (C‑70/23 P, EU:C:2024:580, bod 47). 59      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, SCA Holding v. Komise (C‑297/98 P, EU:C:2000:633, bod 55); a stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci Komise v. Tomkins (C‑286/11 P, EU:C:2012:499, bod 43 a citovaná judikatura). 60      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 16. června 2022, Quanta Storage v. Komise (C‑699/19 P, EU:C:2022:483, bod 167 a citovaná judikatura). 61      Viz rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Galp Energía España a další v. Komise (C‑603/13 P, EU:C:2016:38, body 76 a 77). 62      Viz například rozsudek ze dne 8. prosince 2011, KME Germany a další v. Komise (C‑389/10 P, EU:C:2011:816, bod 130), a stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Pilkington Group a další v. Komise (C‑101/15 P, EU:C:2016:258, bod 116). Viz též Bernardeau, L., a Christienne, J.-P., Les amendes en droit de la concurrence: pratique décisionnelle et contrôle juridictionnel du droit de l’Union, Larcier, 2013, s. 800 a 801. 63      Viz například rozsudek ze dne 28. března 1984, Officine Bertoli v. Komise (8/83, EU:C:1984:129, bod 29). 64      K důležitosti širokého výkladu uvedeného pojmu viz stanovisko generálního advokáta A. Tizzana ve věci Dansk Rørindustri a další v. Komise (C‑189/02 P, EU:C:2004:415, body 129 až 133). V této souvislosti viz též Arabadžev, A., „Unlimited Jurisdiction: What Does It Mean Today?“, in Cardonnel, P. a další (eds), Constitutionalising the EU Judicial System – Essays in Honour of Pernilla Lindh, Hart, 2012, s. 400. 65      Viz Wahl, N., „Enjeu et limites actuelles de la jurisprudence relative à la compétence de pleine juridiction conférée au juge de l’Union en matière de concurrence“, in Tizzano, A. a daší, La Cour de justice de l’Union européenne sous la présidence de Vassilios Skouris – Liber amicorum, Bruylant, 2017, s. 735. 66      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 2025, Intel Corporation v. Komise (T‑1129/23, EU:T:2025:1091, bod 107). 67      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise (C‑386/10 P, EU:C:2011:815, bod 64), a ze dne 26. ledna 2017, Duravit a další v. Komise (C‑609/13 P, EU:C:2017:46, bod 32). 68      Podobně viz stanoviska generálního advokáta M. Poiarese Madura ve věci Groupe Danone v. Komise (C‑3/06 P, EU:C:2006:720, bod 49), generálního advokáta P. Mengozziho ve věci Komise v. Tomkins (C‑286/11 P, EU:C:2012:499, bod 37) a generálního advokáta N. Wahla ve věci Total v. Komise (C‑597/13 P, EU:C:2015:207, bod 58). 69      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 26. září 2013, Alliance One International v. Komise (C‑679/11 P, EU:C:2013:606, bod 103 a citovaná judikatura). 70      Viz například rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise (C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, bod 445). 71      Obdobně viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Sumal (C‑882/19, EU:C:2021:800, bod 36). 72      Viz níže, bod 120 tohoto stanoviska. 73      Viz například rozsudek ze dne 12. prosince 2007, BASF a UCB v. Komise (T‑101/05 a T‑111/05, EU:T:2007:380, bod 222). 74      V tomto smyslu viz například rozsudek ze dne 12. ledna 2023, Lietuvos geležinkeliai v. Komise (C‑42/21 P, EU:C:2023:12, bod 154 a citovaná judikatura). Viz též rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin (C‑434/13 P, EU:C:2014:2456, body 81 až 85). 75      Viz například rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise (C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 81). 76      Viz ESLP ze dne 15. prosince 2022, Rutar a Rutar Marketing d.o.o. v. Slovinsko (CE:ECHR:2022:1215JUD002116420, bod 62). 77      Viz například rozsudek ze dne 23. října 2014, flyLAL-Lithuanian Airlines (C‑302/13, EU:C:2014:2319, bod 52). 78      Viz například rozsudek ze dne 18. července 2013, Dow Chemical a další v. Komise (C‑499/11 P, EU:C:2013:482, bod 57). 79      Viz výše, bod 110 tohoto stanoviska. 80      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. července 2014, Telefónica a Telefónica de España v. Komise (C‑295/12 P, EU:C:2014:2062, bod 57); ze dne 12. ledna 2017, Timab Industries a CFPR v. Komise (C‑411/15 P, EU:C:2017:11, bod 108); a ze dne 9. listopadu 2023, Altice Group Lux v. Komise (C‑746/21 P, EU:C:2023:836, body 221 až 223 a 229). 81      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 16. června 2022, Quanta Storage v. Komise (C‑699/19 P, EU:C:2022:483, bod 167 a citovaná judikatura). 82      Obdobně viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Altice Group Lux v. Komise (C‑746/21 P, EU:C:2023:836, bod 246). Mezi další skutečnosti, které mohou být zohledněny, patří zejména „jednání každého z podniků, úloha každého z nich při zavádění kartelové dohody nebo jednání ve vzájemné shodě, zisk, který mohou z těchto dohod nebo jednání mít, jejich velikost a hodnota dotyčného zboží, jakož i nebezpečí, které představují protiprávní jednání tohoto druhu pro unijní cíle“ [viz rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Komise v. Siemens Österreich a další a Siemens Transmission & Distribution a další v. Komise (C‑231/11 P až C‑233/11 P, EU:C:2014:256, body 53 a 91)]. Viz též stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci E.ON Energie v. Komise (C‑89/11 P, EU:C:2012:375, body 113 až 115). 83      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska. 84      Obdobně viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, Finnboard v. Komise (C‑298/98 P, EU:C:2000:634, bod 87). 85      Viz například rozsudky ze dne 18. září 2003, Volkswagen v. Komise (C‑338/00 P, EU:C:2003:473, body 146 a 147) a ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise (C‑408/12 P, EU:C:2014:2153, bod 98). 86      V tomto smyslu viz usnesení ze dne 9. března 2000, Sarrió v. Komise (C‑291/98 P, EU:C:2000:112, bod 98). 87      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. září 2016, Trafilerie Meridionali v. Komise (C‑519/15 P, EU:C:2016:682, bod 55). 88      Viz například rozsudky ze dne 6. prosince 2012, Komise v. Verhuizingen Coppens (C‑441/11 P, EU:C:2012:778, bod 82), a ze dne 9. října 2014, ICF v. Komise (C‑467/13 P, EU:C:2014:2274, bod 64). 89      Obdobně viz rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise (C‑521/09 P, EU:C:2011:620, bod 151). 90      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 12. ledna 2023, Lietuvos geležinkeliai v. Komise (C‑42/21 P, EU:C:2023:12, bod 153 a citovaná judikatura). 91      Viz výše, bod 17 tohoto stanoviska. Důvodem byla skutečnost, že Tribunál konstatoval, že Komise ve sporném rozhodnutí nesprávně přičítala určité chování společnostem CA. Viz body 413 až 428, 451 až 453 a 679 napadeného rozsudku. 92      Pokud jde o důvody, viz poznámka pod čarou 89 výše. 93      T‑106/17, EU:T:2023:832. 94      Viz bod 124 mého stanoviska ve věci JPMorgan Chase a JPMorgan Chase Bank, National Association v. Komise, C‑160/24 P, které bylo rovněž předneseno dnešního dne. 95      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. května 2013, Eni v. Komise (C‑508/11 P, EU:C:2013:289, bod 99), a ze dne 9. června 2016, PROAS v. Komise (C‑616/13 P, EU:C:2016:415, bod 51). 96      Obdobně viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Servier a další v. Komise (C‑201/19 P, EU:C:2022:577, bod 257). 97      Viz rozsudek ze dne 26. září 2013, Alliance One International v. Komise (C‑679/11 P, EU:C:2013:606, body 105 až 107). 98      Bod 664 napadeného rozsudku. 99      Viz zejména body 539 až 556 napadeného rozsudku. 100      Viz zejména body 531, 549, 551, 554, 572, 574, 575, 577, 579 až 581 a 587 napadeného rozsudku. 101      Body 560 až 569 napadeného rozsudku. 102      Tamtéž, bod 576. 103      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‑580/12 P, EU:C:2014:2363, body 51 až 66).