62024CC0198 – stanovisko GA

62024CC0198  STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA NICHOLASE EMILIOUA přednesené dne 30. října 2025 ( 1 ) Věc C‑198/24 TQ proti Mr Green Limited [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (Zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni, Rakousko)] „Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských a obchodních věcech – Vymáhání přeshraničních pohledávek – Řízení o evropském příkazu k obstavení účtů – Nařízení (EU) č. 655/2014 – Povaha řízení o vydání příkazu k obstavení jako řízení ex parte – Článek 11 – Důsledky podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v průběhu uvedeného řízení – Podmínky pro vydání příkazu k obstavení – Článek 7 – Periculum in mora – Skutečné riziko, že bez příkazu k obstavení bude následné vymáhání pohledávky věřitele zmařeno nebo podstatně ztíženo – Aspekty, které mohou být zohledněny při posuzování uvedené podmínky“ I. Úvod 1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (Zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni, Rakousko), byla předložena v rámci jednoho z mnoha řízení ( 2 ) týkajících se on-line hazardních her nabízených společnostmi se sídlem na Maltě. Nejenže jsou internetové stránky, které tyto společnosti provozují, přístupné i z jiných členských států, obvykle jsou na tyto jiné členské státy (v tomto případě Rakousko) i zaměřeny (prostřednictvím názvů takových internetových stránek, jazyka, který je na nich používán, reklamy atd.). Uvedené společnosti poskytují své služby na základě koncesí na hazardní hry vydaných maltským úřadem pro hazardní hry a podle maltského práva. Ne vždy jsou však takové společnosti též držitelkami koncesí vydaných orgány těchto cílových členských států, které by je opravňovaly k nabízení takových her na jejich území, jak vyžaduje právní úprava hazardních her zmíněných států. 2. Takových on-line hazardních her se účastní značný počet spotřebitelů v uvedených cílových členských státech, přičemž řada z nich v nich prohrává značné částky peněz. V posledních letech se tito hráči pokoušejí získat náhradu za své ztráty podáváním občanskoprávních žalob proti maltským společnostem provozujícím hazardní hry u svých místních soudů ( 3 ). Typicky tvrdí, že i) spotřebitel vsadil a prohrál své sázky v hazardních hrách na základě smlouvy o hazardních hrách uzavřené s některou z uvedených společností; ii) vzhledem k tomu, že dotčená společnost nebyla držitelkou koncese vydané orgány cílového členského státu, byly jí nabízené hazardní hry protiprávní, a uvedená smlouva je tudíž podle místního smluvního práva absolutně neplatná; iii) dotčená společnost je z tohoto důvodu povinna takové sázky vrátit podle pravidel upravujících bezdůvodné obohacení. Již tisíce takových žalob zjevně byly či stále jsou předmětem řízení probíhajících v Rakousku a Německu. Podle všeho lze rovněž říci, že soudy uvedených členských států dosud ve většině případů těmto žalobám vyhověly. 3. Není nikterak překvapivé, že maltské společnosti provozující hazardní hry takové restituční nároky zpochybňují. Podle všeho též odmítají rozsudky, které proti nim vydaly soudy příslušné podle místa bydliště spotřebitelů, dobrovolně splnit, neboť taková rozhodnutí považují za zjevně nesprávná. Uvedené společnosti tvrdí, že vzhledem k tomu, že jejich služby jsou poskytovány na základě maltských koncesí na hazardní hry, které často povolují nabízení hazardních her na Maltě i z Malty, jsou oprávněny nabízet takové služby v celé Unii, a to v souladu se svobodou zakotvenou v článku 56 SFEU. 4. Podle uvedených společností cílové členské státy neoprávněně nebo nepřiměřeně omezují jejich svobodu poskytovat služby, když proti nim z důvodu ochrany hráčů (jako je předcházení podvodům, hráčské závislosti a souvisejícím problémům) uplatňují svá pravidla týkající se hazardních her a své požadavky na koncese. Tytéž společnosti tvrdí, že maltská pravidla týkající se hazardních her a dohled vykonávaný maltským úřadem pro hazardní hry poskytují hráčům dostatečnou ochranu, což je významné hledisko, které soudy v místě bydliště spotřebitele neberou v úvahu. 5. Maltským společnostem provozujícím hazardní hry se v tomto ohledu dostalo podpory ze strany maltského zákonodárce. Ten měl za to, že cílové členské státy omezují svobodu těchto společností poskytovat služby podle článku 56 SFEU a že „součástí dlouhodobě uplatňovaných pravidel veřejného pořádku na Maltě je podpora usazování provozovatelů hazardních her na Maltě, kteří nabízejí vnitrostátní i přeshraniční poskytování služeb v souladu s vnitrostátními právními předpisy, a to ve snaze podpořit soukromé podniky v souladu s článkem 18 maltské Ústavy“ ( 4 ), a tudíž dne 12. června 2023 přijal návrh zákona č. 55, kterým byl do maltského zákona o hazardních hrách vložen článek 56A ( 5 ). Zmíněný článek v podstatě stanoví, že žalobu, která zpochybňuje soulad služeb poskytovaných maltskými společnostmi na základě maltské koncese na hazardní hry s právem, musí maltské soudy považovat za nepřípustnou. Dále stanoví, že žádný zahraniční rozsudek, kterým bude takové žalobě vyhověno, nebude na Maltě uznán ani vykonán. 6. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vychází z uvedených okolností a týká se konkrétní otázky, zda hráč, který uplatňuje takový nárok na vrácení peněžních prostředků proti maltské společnosti provozující hazardní hry, bude v budoucnu moci svůj nárok vymáhat prostřednictvím evropského příkazu k obstavení účtů (dále jen „příkaz k obstavení“ nebo„příkaz“) podle nařízení (EU) č. 655/2014 ( 6 ). Toto předběžné opatření směřuje na peněžní prostředky, které má údajně dotčená společnost na bankovních účtech v několika členských státech. 7. V tomto ohledu žádá předkládající soud o objasnění jedné z podmínek pro vydání příkazu k obstavení (které jsou stanoveny v článku 7 nařízení o EPOÚ), a sice povinnosti žalobce prokázat „naléhavou potřebu“ takového opatření (podmínka obecně nazývaná periculum in mora, kterou se Soudní dvůr dosud nikdy nezabýval). Předkládající soud se táže, jaký druh důkazů musí věřitel, který vydání takového opatření požaduje, v tomto ohledu předložit. Mimo jiné žádá předkládající soud o objasnění toho, zda musí být vydání příkazu k obstavení podmíněno výlučně prokázáním aspektů nasvědčujících subjektivnímu úmyslu dlužníka zmařit vymáhání pohledávky, jako jsou úkony spočívající v rozptýlení, ukrytí nebo převedení majetku, nebo zda lze při takovém posuzování zohlednit i objektivní faktory, včetně zásahů vnitrostátního zákonodárce, jako je tomu právě v projednávané věci. II. Právní rámec A.   Nařízení o EPOÚ 8. Příkaz k obstavení je zajišťovacím opatřením, kterým dochází ke „zmrazení“ majetku. Konkrétně podle článků 2 a 5 nařízení EPOÚ se může takového opatření domáhat v „přeshraničních případech“ osoba (označovaná v nařízení o EPOÚ jako „věřitel“), která uplatňuje peněžitou pohledávku v „občanských a obchodních věcech“ vůči jiné osobě (označované v nařízení o EPOÚ jako „dlužník“), a to buď před podáním návrhu na zahájení řízení ve věci samé, v průběhu takového řízení, nebo po získání rozhodnutí (popřípadě soudního smíru či veřejné listiny), na jehož základě je dlužník povinen zaplatit. Příkaz může být vydán soudem příslušným rozhodovat ve věci samé, resp. soudem, který vydal rozhodnutí ve věci samé ( 7 ). Vydaný příkaz ukládá příslušné finanční instituci či institucím závaznou povinnost „obstavit“ peněžní prostředky uložené na jednom či více bankovních účtech nacházejících se na území jiného členského státu, čímž dlužníkovi nebo kterékoli osobě jím zmocněné zakazuje s takovými aktivy nakládat, převádět je nebo je jinak zatěžovat, a to s cílem zajistit, aby byly tyto prostředky k dispozici pro účely pozdějšího výkonu související pohledávky věřitele ( 8 ). Aby bylo zajištěno rychlé provedení příkazu k obstavení, je takový příkaz automaticky (a bez výjimky) vykonatelný v členském státě, kde jsou účet či účty, které příkaz postihuje, vedeny ( 9 ). Účelem uvedeného prostředku nápravy podle unijního práva je zlepšit účinnost přeshraničního výkonu rozhodnutí a podpořit tak fungování vnitřního trhu a zajistit věřitelům „účinný přístup ke spravedlnosti“ v Unii ( 10 ). 9. Nařízení o EPOÚ stanoví jednotná pravidla upravující nejrůznější otázky týkající se „vzniku“, „trvání“ a „zániku“ takového příkazu k obstavení ( 11 ). Konkrétně článek 7 uvedeného nařízení stanoví hmotněprávní podmínky pro vydání takového příkazu. V odstavci 1 zmíněný článek stanoví, že „[s]oud vydá příkaz k obstavení, pokud věřitel předložil dostatečné důkazy, které soud přesvědčí, že existuje naléhavá potřeba zajišťovacího opatření ve formě příkazu k obstavení, protože existuje skutečné riziko, že bez takového opatření bude následné vymáhání pohledávky věřitele vůči dlužníkovi zmařeno nebo podstatně ztíženo“. III. Skutkový stav, řízení před vnitrostátním soudem a předběžná otázka 10. Společnost Mr Green Limited (dále jen „Mr Green“) nabízí on-line hazardní hry prostřednictvím internetových stránek www.mrgreen.com ze svého sídla na Maltě, a to (mimo jiné) v Rakousku. Uvedená společnost je držitelkou koncese na hazardní hry vydané maltským úřadem pro hazardní hry podle maltského práva. Není však držitelkou koncese podle rakouského Glücksspielgesetz (zákon o hazardních hrách). 11. V období od 3. ledna 2017 do 25. dubna 2019 se TQ, spotřebitel s obvyklým bydlištěm ve Vídni (Rakousko), účastnil hazardních her na internetových stránkách společnosti Mr Green. Během uvedeného období vsadil a nakonec prohrál celkem 62878 eur. 12. Následně podal TQ proti společnosti Mr Green restituční žalobu u Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (Zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni). TQ tvrdil, že společnost Mr Green není držitelkou koncese na základě zákona o hazardních hrách, a příslušná smlouva o hazardních hrách je tudíž absolutně neplatná, z čehož pro uvedenou společnost vyplývá povinnost vrátit sázky, které TQ prohrál. 13. Rozsudkem ze dne 2. prosince 2021 rakouský soud žalobě vyhověl a uložil společnosti Mr Green povinnost zaplatit částku 62878 eur s úroky a náklady řízení. Odvolání podané uvedenou společností bylo zamítnuto rozsudkem Oberlandesgericht Wien (Vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) ze dne 21. února 2022. Oba rozsudky nabyly právní moci a vykonatelnosti dne 13. dubna 2022. 14. Dne 13. února 2024 podal TQ ohledně pohledávky, která mu byla uvedenými rozsudky přiznána, návrh na vydání příkazu k obstavení u Bezirksgericht Innere Stadt Wien (Okresní soud Vídeň centrum, Rakousko), který měl postihnout bankovní účty, jejichž majitelkou je údajně společnost Mr Green a které jsou vedeny v Irsku, Lucembursku, na Maltě a ve Švédsku. 15. Pokud jde o požadavek existence periculi in mora stanovený v čl. 7 odst. 1 nařízení o EPOÚ, TQ v podstatě tvrdil, že i) společnost Mr Green se snažila vykonávací řízení vedené v Rakousku zmařit tím, že svůj majetek z uvedené země vyvedla, a to konkrétně tak, že blíže neupřesněného dne před 16. únorem 2021 ukončilasmluvní vztah se společností Dimoco Europe GmbH, poskytovatelem platebních služeb, u něhož měla společnost Mr Green kladný zůstatek a který jako poddlužník až do začátku února 2021 platil pohledávky, jež byly uplatněny proti společnosti Mr Green; existovalo skutečné riziko (ve smyslu uvedeného ustanovení), že společnost Mr Green podnikne podobné kroky i v jiných členských státech a veškerý svůj majetek převede na Maltu. Pokud by se tak stalo, bylo by vymáhání pohledávky TQ „zmařeno nebo podstatně ztíženo“ ve smyslu zmíněného ustanovení, neboť ii) v důsledku nedávno přijatého článku 56A maltského zákona o hazardních hrách bylo vymáhání takových pohledávek na Maltě vůči maltské společnosti provozující hazardní hry prakticky znemožněno. 16. Usnesením ze dne 15. února 2024 Bezirksgericht Innere Stadt Wien (Okresní soud Vídeň centrum) návrh TQ zamítl z důvodu nesplnění podmínky existence periculi in mora stanovené v čl. 7 odst. 1 nařízení o EPOÚ. Uvedený soud měl konkrétně za to, že neexistuje „naléhavá potřeba“ takového opatření, jelikož TQ podal návrh až po uplynutí doby dvou let ode dne, kdy se rozhodnutí, jejichž výkon chtěl zajistit, stala vykonatelnými; v každém případě pak i) kroky, které učinila společnost Mr Green v roce 2021, nepostačují k prokázání existence „skutečného rizika“, že bez takového příkazu bude vymáhání pohledávky TQ „zmařeno nebo podstatně ztíženo“ v roce 2024, a ii) ačkoli Prim’Awla tal-Qorti Ċivili (maltský soud prvního stupně) na základě článku 56A maltského zákona o hazardních hrách skutečně odmítl rakouské rozsudky vykonat, není zřejmé, zda vyšší soudy na Maltě rozhodly, resp. rozhodnou stejným způsobem. 17. TQ podal proti uvedenému usnesení opravný prostředek „Rekurs“ k Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (Zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni). Zmíněný soud podotkl, že výsledek řízení o podaném opravném prostředku závisí na správném výkladu čl. 7 odst. 1 nařízení o EPOÚ, a rozhodl se tudíž řízení přerušit a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Musí být ustanovení čl. 7 odst. 1 [nařízení o EPOÚ] vykládáno v tom smyslu, že jednání dlužníka, ke kterým došlo před třemi nebo více lety, nebo překážky při výkonu rozhodnutí v členském státě dlužníka se nemají zohledňovat?“ 18. Písemná vyjádření předložili TQ, společnost Mr Green, belgická a maltská vláda, jakož i Evropská komise. Uvedení zúčastnění byli zastoupeni na jednání, které se konalo dne 19. června 2025. IV. Analýza 19. Takový návrh na vydání příkazu k obstavení, jako je návrh podaný TQ u rakouských soudů, je zjevně přípustný. Zejména platí, že daná situace spadá do působnosti nařízení o EPOÚ. TQ se totiž svým návrhem domáhá zajištění výkonu „peněžité pohledávky v občanských a obchodních věcech“ ( 12 ) v „přeshraničním případu“ ( 13 ). 20. Předkládající soud má naproti tomu pochybnosti o tom, zda lze takový návrh za okolností, jako jsou okolnosti, které nastaly v projednávané věci, považovat za opodstatněný. Jak bylo uvedeno v úvodu, zodpovězení této otázky závisí na tom, zda jsou splněny podmínky pro vydání příkazu k obstavení (stanovené v článku 7 nařízení o EPOÚ). Otázce předkládajícího soudu se v tomto ohledu budu zabývat v části B. Než však přistoupím k zodpovězení položené otázky, budu se v části A věnovat předběžnému problému projednávanému u Soudního dvora, který se týká vhodného vyřešení vztahu mezi řízením o předběžné otázce a řízením o EPOÚ. A.   K problematice vhodného vyřešení vztahu mezi řízením o předběžné otázce a řízením o EPOÚ 21. Podmínkou účinnosti opatření přijatých za účelem „zmrazení“ majetku je, aby byl jejich součástí určitý moment překvapení. Peněžní prostředky vedené na bankovních účtech představují vysoce likvidní aktiva. Nespolupracující dlužník by v případě, že by byl předem informován o tom, že jeho účet bude takovým opatřením postižen, mohl dotčené peněžní prostředky rychle odčerpat prostřednictvím jednoduché elektronické bankovní transakce ještě před tím, než by mohlo být opatření vykonáno. 22. Ve snaze takový moment překvapení zachovat a zabránit tak tomu, že se výše popsané riziko skutečně naplní, považoval unijní normotvůrce za podstatné, aby o návrzích na vydání příkazu k obstavení bylo rozhodováno (a případně, aby byly vydávány) vnitrostátními soudy v řízeních ex parte, pouze na základě informací a důkazů poskytnutých věřitelem. Pokud jde o tuto první fázi řízení o EPOÚ (dále jen „fáze vydání příkazu“), stanoví článek 11 nařízení o EPOÚ, že „[d]lužník není vyrozuměn o návrhu […] ani vyslechnut před vydáním příkazu“. Podle článků 24 a 25 a čl. 28 odst. 1 nařízení je totiž dlužník vyrozuměn teprve poté, co dotčená banka příkaz provedla. Dlužník má následně podle článku 33 uvedeného nařízení právo navrhnout zrušení příkazu u vydávajícího soudu, přičemž v této druhé fázi řízení o EPOÚ bude i vyslechnut (dále jen „fáze přezkumu příkazu“). 23. V tomto jinak promyšleném rámci právní úpravy však přece jen vznikají určité problémy v případě, kdy jsou vnitrostátním soudům, jako je Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (Zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni), předloženy návrhy na vydání příkazu k obstavení, avšak tyto soudy si nejsou jisty výkladem požadavků stanovených v nařízení o EPOÚ, včetně podmínek zakotvených v článku 7 uvedeného nařízení, a prostřednictvím řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU žádají Soudní dvůr o objasnění této problematiky. 24. Je naprosto logické, že vnitrostátní soudy podobně jako předkládající soud v projednávané věci chtějí takové vysvětlení získat již ve fázi vydání příkazu, před přijetím rozhodnutí, kterým bude příkaz k obstavení vydán (zejména z toho důvodu, že podle čl. 17 odst. 1 nařízení o EPOÚ mají povinnost v dané fázi přezkoumat, zda jsou uvedené požadavky splněny). Kromě toho jsou tyto soudy jednoznačně oprávněny o rozhodnutí o předběžné otázce v takové fázi řízení požádat ( 14 ). Problém však spočívá v tom, že zahájení řízení o předběžné otázce v této fázi řízení může jakožto neúmyslný důsledek procesních pravidel upravujících řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem ohrozit nezbytnou důvěrnost probíhajícího řízení o návrhu na vydání příkazu k obstavení. 25. Konkrétně připomínám, že podle čl. 23 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie platí, že je-li vnitrostátním soudem podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, oznámí kancelář Soudního dvora předkládací rozhodnutí účastníkům původního řízení. Kromě toho mají podle čl. 23 druhého pododstavce statutu a čl. 96 odst. 1 písm. a) jednacího řádu Soudního dvora titíž účastníci řízení právo předložit Soudnímu dvoru vyjádření. Pokud jde o vnitrostátní řízení týkající se příkazu k obstavení podle nařízení o EPOÚ, je zřejmé, že výrazem „účastníci původního řízení“ se rozumí i dlužník. 26. Pokud jde o posledně uvedený bod, jsem si vědom, že pokud jde o řízení na vnitrostátní úrovni, jsou „účastníci původního řízení“ obvykle určeni s ohledem na použitelná vnitrostátní procesní pravidla a toto určení logicky (neboť se jedná o otázku vnitrostátního práva) provádí předkládající soud (jak stanoví čl. 97 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora) ( 15 ). Řízení týkající se příkazu k obstavení se však vyznačuje jistou zvláštností, a sice tím, že se řídí především jednotnými procesními pravidly stanovenými unijním právem v nařízení o EPOÚ. „Účastníci řízení“ tedy musí být určeni v souladu s těmito posledně zmíněnými pravidly. Vzhledem k tomu, že uvedená pravidla jsou součástí unijního práva, je na Soudním dvoru, aby za účelem zajištění soudržnosti napříč všemi členskými státy poskytl jednotný výklad ( 16 ). 27. Ze systematického výkladu dotčených pravidel vyplývá, že dlužníkem je jednoduše odpůrce v takovém řízení, neboť podle definice obsažené v čl. 4 odst. 7 nařízení o EPOÚ se jedná o subjekt, „vůči němuž“ věřitel usiluje o vydání příkazu k obstavení. Skutečnost, že dlužník nemá být vyrozuměn o fázi vydání příkazu (ani nemá být v této fázi vyslechnut), resp. že mu bude umožněno se bránit až ve fázi přezkumu příkazu, na výše uvedeném nic nemění. Tyto dvě fáze je totiž nutno považovat za nedílnou součást jediného procesního rámce, tedy řízení o EPOÚ, který zásadně vychází z kontradiktorního vztahu věřitele a dlužníka týkajícího se vydání zajišťovacího opatření ( 17 ). 28. Souhrnně lze říci, že je-li žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vnitrostátním soudem podána ve fázi vydání příkazu, musí být dlužník o uvedené žádosti Soudním dvorem obvykle vyrozuměn a má právo se řízení o předběžné otázce účastnit. To má nutně za následek, že se dlužník předčasně dozví o návrhu na vydání příkazu k obstavení směřujícího vůči jeho účtu či účtům, který byl podán u vnitrostátního soudu. Právě k tomu vlastně ve vztahu ke společnosti Mr Green v projednávané věci došlo. 29. To vede podle mého názoru ke vzniku poněkud nešťastné situace, neboť tím opětovně vzniká právě to riziko, které se normotvůrce snažil článkem 11 nařízení o EPOÚ zmírnit, a sice riziko, že dlužník před výkonem příkazu majetek, který má být příkazem postižen, ukryje nebo rozptýlí. Věřitel, který návrh podal, by mohl v důsledku těchto skutečností utrpět nenapravitelnou újmu a došlo by k porušení jeho práva na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Rovněž dochází k narušení účinnosti systému zavedeného článkem 267 SFEU ( 18 ). V konečném důsledku se totiž může ukázat, že užitečnost rozhodnutí o předběžné otázce vydaného Soudním dvorem je pro vnitrostátní soud v dotčené věci pouze omezená, zejména pokud je vydání příkazu k obstavení ve světle takového rozhodnutí považováno za legitimní, avšak dlužník v mezidobí svůj majetek již ukryl nebo rozptýlil, čímž účinnost podaného návrhu zmařil. 30. Taková situace by se v budoucnu již neměla opakovat. Je nutno nalézt pragmatické řešení, které i) zachová právo vnitrostátních soudů podávat žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se požadavků stanovených nařízením o EPOÚ (což je rovněž zásadní pro zajištění jednotného uplatňování uvedeného nástroje v celé Unii) a zároveň ii) zachová užitečný účinek nařízení o EPOÚ a ochrání zájmy věřitele. 31. Možným řešením by bylo, že by Soudní dvůr (nově) vyložil článek 23 statutu a čl. 96 odst. 1 písm. a) jednacího řádu v tom smyslu, že pokud vnitrostátní soud podá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se nařízení o EPOÚ během fáze vydání příkazu, nebude dlužník, přestože formálně je „účastníkem původního řízení“, o podané žádosti vyrozuměn, a tím spíše nebude oprávněn předkládat Soudnímu dvoru vyjádření. Tento přístup vykazuje jistou „symetrickou“ logiku, což je na první pohled žádoucí: „zúčastnění“ (jako je dlužník) by se mohli účastnit řízení o předběžné otázce, pokud tak mohou učinit v původním řízení a právě v takovém rozsahu. Domnívám se však, že takové řešení není ani proveditelné, ani vhodné. 32. Jednoduše jde totiž proti znění článku 23 statutu i čl. 96 odst. 1 písm. a) jednacího řádu, který všem„účastníkům“ vnitrostátního řízení přiznává právo být vyrozuměni o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané v průběhu vnitrostátního řízení, jakož i právo předkládat Soudnímu dvoru vyjádření. Žádná výjimka není stanovena pro osoby, které nejsou vyrozuměny o původním řízení, popřípadě nemají právo se řízení u předkládajícího soudu účastnit ( 19 ). 33. Dále připomínám, že tvůrci článku 23 statutu a čl. 96 odst. 1 písm. a) jednacího řádu umožnili „účastníkům původního řízení“ účastnit se řízení o předběžné otázce za účelem zaručení jejich práva být vyslechnut jakožto součásti jejich základního práva na spravedlivý proces (chráněného článkem 47 Listiny). Výklad unijního práva podaný Soudním dvorem v odpovědi na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce má totiž obvykle významný, ne-li rozhodující, vliv na výsledek vnitrostátního řízení. Výjimka pro „zúčastněné“ v postavení dlužníka během fáze vydání příkazu by byla ve světle uvedeného cíle problematická. 34. Konkrétně v kontextu řízení na vnitrostátní úrovni, jež se týká příkazu k obstavení, je uplatnění práva dlužníka být vyslechnut pouze odloženo (do provedení příkazu). Příležitost přesvědčit vnitrostátní soud, že požadavky stanovené pro vydání příkazu ve skutečnosti splněny nebyly, dlužník nakonec má (ve fázi přezkumu příkazu). 35. Naproti tomu, pokud vnitrostátní soud předloží žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve fázi vydání příkazu a dlužník není o takové žádosti vyrozuměn ani není oprávněn předložit Soudnímu dvoru vyjádření, poskytne Soudní dvůr závazný výklad nařízení o EPOÚ, kterým bude s vysokou pravděpodobností jednou provždy rozhodnuto o zákonnosti navrhovaného příkazu k obstavení, aniž by měl dlužník jakoukoli možnost se k dané záležitosti vyjádřit. Takový výklad bude pro vnitrostátní soud závazný pro celou zbývající část řízení o EPOÚ. Pokud takový výklad zájmy dlužníka poškozuje, nebude mít dlužník skutečnou možnost argumentovat ve prospěch odlišného výkladu před vnitrostátním soudem ani před Soudním dvorem ve fázi přezkumu příkazu (ledaže by vnitrostátního soudce přesvědčil, což není příliš pravděpodobné, aby v uvedené fázi podal novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se téže otázky či otázek unijního práva). V tomto ohledu bude dlužníkovi právo být vyslechnut upřeno. 36. Podle mého názoru by měly vnitrostátní soudy upřednostnit takový přístup, že se zdrží podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve fázi vydání příkazu, a místo toho takovou žádost podají až následně po případném provedení příkazu k obstavení ( 20 ). 37. Ve fázi vydání příkazu není vnitrostátní soud povinen mít absolutní jistotu, že podmínky stanovené v nařízení o EPOÚ pro vydání příkazu k obstavení jsou v plném rozsahu splněny. Pokud jde například o podmínku stanovenou v čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení, měl by vnitrostátní soud, jak bude rozvedeno v následující části tohoto stanoviska, příkaz vydat, pokud věřitel předložil dostatečné důkazy prokazující skutečné riziko pro vymáhání jeho pohledávky. V uvedeném okamžiku se nevyžaduje úplné prokázání a je přípustné, aby přetrvávala určitá míra nejistoty. Stejná zásada se uplatní ve vztahu k výkladu uvedené podmínky: pokud se s ohledem na judikaturu Soudního dvora týkající se čl. 7 odst. 1 výklad navrhovaný věřitelem jeví opodstatněným a dotčená podmínka je celkově splněna, pak by jakékoli přetrvávající pochybnosti vnitrostátního soudu o jejím přesném významu měly být vyhrazeny k pozdějšímu posouzení a příkaz k obstavení by měl být vydán ( 21 ). 38. Rozhodnutí vydané vnitrostátním soudem ve fázi vydání příkazu je totiž ve skutečnosti pouze „prozatímní“. Zákonnost vydaného příkazu k obstavení bude de facto opětovně posuzována týmž vnitrostátním soudem ve fázi přezkumu příkazu. Právě ve fázi přezkumu příkazu budou účastníci řízení o uvedených požadavcích podrobně diskutovat. Pokud tato diskuse potvrdí pochybnosti vnitrostátního soudu, bude mít uvedený soud možnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se dotčené záležitosti, aby si zajistil konečný výklad uvedených požadavků. Teprve poté přijme vnitrostátní soud konečné a komplexní rozhodnutí o zákonnosti příkazu k obstavení, a to případně i ve světle výkladu podaného Soudním dvorem. 39. Proti výše uvedenému by bylo možno argumentovat tím, že fáze přezkumu příkazu k obstavení není automatická, ale probíhá pouze tehdy, pokud se dlužník domáhá zrušení uvedeného opatření podle článku 33 nařízení o EPOÚ. Vnitrostátní soud, zejména soud, na který se vztahuje působnost čl. 267 třetího pododstavce SFEU, a který má tedy povinnost předkládat žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách týkajících se unijního práva, může mít důvodné obavy z toho, že pokud žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nepodá ve fázi vydání příkazu, hrozí, že možnost takovou žádost podat již později mít nebude, konkrétně pokud dlužník nepodá proti příkazu k obstavení opravný prostředek. 40. Je nicméně nutno zaprvé podotknout, že pravděpodobnost, že dlužník nebude usilovat o zrušení příkazu, je poměrně malá. Zmrazení peněžních prostředků na bankovním účtu zpravidla není opatřením, které by dlužníci ignorovali. Kromě toho při vydání příkazu k obstavení je v rozhodnutí sděleném dlužníkovi tento výslovně upozorněn na skutečnost, že může podat návrh na zrušení příkazu. Uvedený nástroj to navíc dlužníkovi obzvlášť usnadňuje. Zrušení se může domáhat kdykoli a využít k tomu jednoduchý standardní formulář ( 22 ). 41. Zadruhé, pokud by měl vnitrostátní soud skutečné pochybnosti o potenciální nečinnosti dlužníka, což není příliš pravděpodobné, mohlo by opatrné a tvůrčí používání ustanovení nařízení o EPOÚ nabídnout účinný procesní prostředek nápravy. Zejména čl. 35 odst. 2 uvedeného nařízení umožňuje vydávajícímu soudu v případech, kdy to povoluje jeho vnitrostátní procesní právo, příkaz k obstavení z vlastního podnětu zrušit, pokud došlo ke „změně okolností“. Tento pojem není v nařízení EPOÚ definován ani omezen a podle mého názoru je dostatečně široký na to, aby zahrnoval i situace, kdy po vydání příkazu poskytne Soudní dvůr takový výklad uvedeného nařízení, který má dopad na soulad přijatého opatření s právem. Vnitrostátní soud by tudíž mohl i) vydat příkaz k obstavení, poté ii) podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za účelem přezkumu souladu příkazu s právem z vlastního podnětu podle čl. 35 odst. 2 a iii) uvedené opatření ve světle odpovědi Soudního dvora zrušit nebo potvrdit. 42. Je nutno připustit, že řešení, které navrhuji, může vést k tomu, že dlužník bude muset strpět delší období odpovídající délce řízení o předběžné otázce, během kterého bude jeho účet zmrazen na základě příkazu k obstavení, přičemž v konečném důsledku by mohla nastat taková situace, kdy uvedený příkaz vycházel z výkladu unijního práva, který byl následně shledán nesprávným. Soudní dvůr by nicméně nejistou situaci dlužníka mohl vzít v úvahu a žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se nařízení o EPOÚ upřednostnit. Ve výjimečných případech, kdy by příkaz k obstavení vážně ohrozil možnost dlužníka uspokojovat základní životní potřeby, by navíc Soudní dvůr mohl využít naléhavého řízení o předběžné otázce (PPU), popřípadě alespoň zrychleného řízení o předběžné otázce (PPA), které různými prostředky zkracují délku řízení před Soudním dvorem na pouhých několik týdnů. B.   K článku 7 odst. 1 nařízení o EPOÚ 43. Článek 7 nařízení o EPOÚ obsahuje hmotněprávní podmínky pro vydání příkazu k obstavení. Uvedené podmínky se liší v závislosti na tom, zda věřitel před podáním návrhu již získal vykonatelný titul, který dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit související pohledávku. 44. Pokud již věřitel takový titul získal, stejně jako je tomu v případě TQ, použije se pouze čl. 7 odst. 1. Podle uvedeného ustanovení soud, u něhož byl návrh na vydání příkazu k obstavení podán, příkaz k obstavení „vydá“, pokud „věřitel předložil dostatečné důkazy, které soud přesvědčí, že existuje naléhavá potřeba [takového] zajišťovacího opatření […], protože existuje skutečné riziko, že bez takového opatření bude následné vymáhání pohledávky věřitele vůči dlužníkovi zmařeno nebo podstatně ztíženo“. 45. Předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda se může v uvedeném kontextu zohledňovat „jednání dlužníka, ke kterým došlo před třemi nebo více lety“ a „překážky při výkonu rozhodnutí v členském státě dlužníka“. Takový poměrně konkrétní dotaz je odrazem skutkových okolností, kterých se TQ dovolává na podporu svého návrhu na vydání příkazu k obstavení, jak jsou shrnuty v bodě 15 výše, a sice: i) vypovězení smlouvy s rakouským poskytovatelem platebních služeb (Dimoco Europe) společností Mr Green v roce 2021 a ii) přijetí článku 56A maltského zákona o hazardních hrách maltským zákonodárcem. 46. Domnívám se, že Soudní dvůr by neměl poskytovat individuální odpověď na takový skutkový stav; k položené předběžné otázce by měl naopak zaujmout obecný přístup, a to zejména z toho důvodu, že výkladem čl. 7 odst. 1 nařízení o EPOÚ se dosud nezabýval. Jak je tedy uvedeno v následujících částech tohoto stanoviska, Soudní dvůr by měl podle mého názoru nabídnout obecná vysvětlení týkající se 1) významu podmínky zakotvené v uvedeném ustanovení a 2) druhů důkazů, které může věřitel předložit k prokázání toho, že dotčená podmínka byla splněna. V tomto kontextu je třeba se zabývat rovněž případnou relevancí okolností zmíněných předkládajícím soudem v jeho otázce. Poskytnutím takové odpovědi bude Soudní dvůr nápomocen předkládajícímu soudu a současně sníží pravděpodobnost podávání žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce týkajících se čl. 7 odst. 1 jinými soudy v budoucích věcech. 1. K otázce „naléhavé potřeby“ příkazu k obstavení 47. Nejprve uvedu nesporné skutečnosti. Vzhledem k tomu, že čl. 7 odst. 1 nařízení o EPOÚ neodkazuje na vnitrostátní právní předpisy členských států, musí být toto ustanovení vykládáno autonomně, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování v celé Unii. 48. Po tomto upřesnění uvádím, že ve světle vysvětlení poskytnutých v předkládacím rozhodnutí a diskuse vedené před Soudním dvorem je podle mne nezbytné zabývat se dvěma vzájemně provázanými otázkami, které jsou pro účinné fungování systému zavedeného nařízením o EPOÚ klíčové, týkajícími se výkladu čl. 7 odst. 1 uvedeného nástroje. 49. Zaprvé na rozdíl od předpokladu předkládajícího soudu a vyjádření společnosti Mr Green a maltské vlády platí, že čl. 7 odst. 1 neukládá povinnost splnění dvou samostatných požadavků, tedy „naléhavé potřeby“ příkazu k obstavení a „skutečného rizika“, že bez takového opatření bude následné vymáhání pohledávky věřitele zmařeno nebo podstatně ztíženo. Ze znění uvedeného ustanovení naopak jednoznačně vyplývá, že zmíněné pojmy představují dva neoddělitelné aspekty jediné podmínky: věřitel musí prokázat, že existuje „naléhavá potřeba“ dotčeného opatření, „protože“ existuje „skutečné riziko“ pro následné vymáhání jeho pohledávky (tedy „naléhavá potřeba“ je důsledkem „skutečného rizika“). To je v podstatě odrazem požadavku na existenci periculi in mora („nebezpečí z prodlení“ či „naléhavosti“), který je společný mnoha prostředkům nápravy ( 23 ). 50. Zadruhé, jak předkládající soud nyní správně předpokládá a jak rovněž tvrdili i zúčastnění, kteří předložili Soudnímu dvoru vyjádření (s výjimkou belgické vlády), „skutečné riziko“ zmíněné v čl. 7 odst. 1 nařízení o EPOÚ musí být chápáno tak, že se v podstatě týká rizika, že by dlužník mohl podniknout určité kroky, jako je rozptýlení, ukrytí nebo zničení majetku nebo prodej majetku pod jeho hodnotou, s cílem vyhnout se zaplacení dluhu. 51. Je nutno připustit, že znění čl. 7 odst. 1 nařízení o EPOÚ není ve vztahu k této problematice jednoznačné. Jak je uvedeno výše, odkazuje pouze na „skutečné riziko“, že následné vymáhání pohledávky věřitele „bude zmařeno nebo podstatně ztíženo“. Takové neurčité pojmy, pokud by byly posuzovány izolovaně, by se mohly vztahovat nejen na riziko toho, že (nespolupracující) dlužník bude jednat tak, aby se vyhnul zaplacení, ale také (jak tvrdí belgická vláda) na jakékoli jiné „skutečné“ hrozby pro vymáhání pohledávky, jako je riziko toho, že se (spolupracující) dlužník před výkonem rozhodnutí ocitne v platební neschopnosti při běžné obchodní činnosti z důvodu nepříznivých nebo zhoršujících se finančních okolností, popřípadě skutečnost, že dlužník musí uspokojit pohledávky více věřitelů.. 52. Z bodu 14 odůvodnění nařízení o EPOÚ nicméně vyplývá, že záměr normotvůrce odráží restriktivnější výklad uvedený v bodě 50 výše. Konkrétně třetí pododstavec uvedené bodu odůvodnění uvádí, že příkaz k obstavení je odůvodněný pouze tehdy, pokud by bez takového opatření mohly být následný výkon nebo vymáhání pohledávky věřitele znemožněny nebo podstatně ztíženy, „neboť existuje skutečné riziko, že v okamžiku, kdy bude věřitel moci dosáhnout výkonu existujícího nebo budoucího rozhodnutí, dlužník již[rozptýlil], ukryl nebo zničil svůj majetek nebo jej prodal pod jeho hodnotou, a to v neobvyklém rozsahu nebo neobvyklým způsobem“. Další oporu nachází takový přístup ve čtvrtém pododstavci, který jasně uvádí, že „pouhá skutečnost, že dlužník má více věřitelů“ nebo „pouhá skutečnost, že finanční okolnosti dlužníka jsou nepříznivé nebo se zhoršují“, nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k vydání příkazu k obstavení. 53. Přípravné práce na nařízení o EPOÚ v tomto ohledu záměr normotvůrce potvrzují. Tehdejší 7 odst. 1 písm. b) obsažený v návrhu nařízení o EPOÚ předloženém Komisí původně formuloval podmínku existence periculi in mora široce, když stanovil, že „pozdější výkon [by byl] zmařen nebo významně ztížen, včetně toho, že existuje nebezpečí, že odpůrce může majetek, uložený na jednom či více bankovních účtech, jež mají být obstaveny, převést, ukrýt nebo se jej zbavit“. Během jednání v Radě vyjádřily některé delegace podporu zachování tohoto širokého přístupu; většina delegací se však domnívala, že s ohledem na potenciálně „drakonické“ účinky příkazu k obstavení na dlužníka, kdy tento příkaz značně omezuje základní právo dlužníka na vlastnictví, a může dokonce zcela paralyzovat jeho hospodářskou činnost, je nutno nastolit „odpovídající rovnováhu“ mezi zájmy věřitele a zájmy dlužníka. Z uvedeného důvodu bylo dohodnuto, že by takové opatření mělo být přiznáno pouze v případě, že existuje „skutečné riziko“, že by se dlužník mohl pokusit vyhnout placení ( 24 ). Podmínka existence periculi in mora měla být vyjádřena v tomto duchu. Po několika přepracováních čl. 7 odst. 1 nařízení EPOÚ bylo nakonec rozhodnuto, že i) samotné ustanovení zůstane stručné a bude odkazovat pouze na existenci „skutečného rizika“ pro vymáhání, zatímco ii) „konkrétní vysvětlivky“ týkající se povahy uvedeného rizika budou zahrnuty do některého bodu odůvodnění, kterým se nakonec stal bod 14 odůvodnění ( 25 ). 54. S ohledem na výše uvedené úvahy je nutno dospět k závěru, že čl. 7 odst. 1 nařízení o EPOÚ stanoví jedinou podmínku, která odpovídá tradičnímu chápání institutu periculum in mora. Ve světle bodu 14 odůvodnění uvedeného nařízení musí být dotčené ustanovení chápáno v tom smyslu, že tato podmínka je splněna, pokud věřitel předložil dostatečné důkazy k tomu, aby soud, u něhož byl podán návrh na vydání příkazu k obstavení, přesvědčil o tom, že existuje naléhavá potřeba příkazu k obstavení, neboť existuje skutečné riziko, že nebude-li takové opatření vydáno, pak v okamžiku, kdy bude věřitel moci dosáhnout výkonu existujícího nebo budoucího rozhodnutí, dlužník již rozptýlil, ukryl nebo zničil svůj majetek nebo jej prodal pod jeho hodnotou, a tím vymáhání pohledávky věřitele zmařil nebo přinejmenším podstatně ztížil. 2. Čím lze takovou „naléhavou potřebu“ prokázat? 55. Jak zdůrazňuje čl. 7 odst. 1 nařízení o EPOÚ, věřitel nese břemeno předložení „dostatečných důkazů“ k prokázání, že v dané věci existuje „skutečné riziko“, že nebude-li požadovaný příkaz k obstavení vydán, může se stát, že v okamžiku, kdy bude věřitel moci dosáhnout výkonu existujícího nebo budoucího rozhodnutí, dlužník již rozptýlil, ukryl nebo zničil svůj majetek nebo jej prodal pod jeho hodnotou. 56. Důkazní břemeno, které věřitel nese, by však mělo respektovat „odpovídající rovnováhu“ zmíněnou v bodě 53 výše. Na jedné straně platí na rozdíl od toho, co ve svém vyjádření uvedla maltská vláda, že od věřitele nelze požadovat, aby plně dokázal, že dlužník má v úmyslu vyhnout se zaplacení nebo že se o to již v současné době pokouší. Takový požadavek by byl v praxi jen zřídka splnitelný a byla by jím vážně ohrožena užitečnost nařízení o EPOÚ. Na druhé straně, aby se zabránilo vydání příkazu k obstavení vůči dlužníkovi, který vůbec nemá v úmyslu vyhnout se placení, nemůže ani návrh věřitele spočívat na pouhých domněnkách nebo obecných tvrzeních. Podle mého názoru je „vyvážený“ přístup takový, kdy věřitel bude povinen předložit konkrétní indicie, jež zakládají důvodnou pravděpodobnost, že nebude-li příkaz vydán, může se stát, že v okamžiku, kdy bude možno přijmout opatření k vymáhání pohledávky, již dlužník rozptýlil, ukryl nebo zničil svůj majetek nebo jej prodal pod jeho hodnotou. 57. Čtvrtý pododstavec bodu 14 odůvodnění nařízení o EPOÚ obsahuje výčet okolností, které mohou takové indicie představovat. Tento výčet logicky odkazuje především na úkony dlužníka související s jeho majetkem, které se jeví „neobvyklé“, tj. postrádají hospodářské nebo obchodní opodstatnění – například „čerpání z účtů a uskutečňování výdajů“ dlužníkem, které se nejeví jako nezbytné „na zachování běžné podnikatelské činnosti nebo pravidelné rodinné výdaje“. Takové úkony mohou vyvolávat důvodné podezření, že dlužník již skutečně podniká kroky k ukrytí nebo zbavení se majetku. Uvedenému výčtu se budu podrobně věnovat níže. Pro účely projednávané věci stačí podotknout, jak naznačuje výraz „například“ použitý v uvedeném pododstavci, že dotčený výčet není taxativní, ale pouze demonstrativní. Jak správně uvádí Komise, každý prvek, který samostatně nebo společně s jinými může nasvědčovat existenci „skutečného rizika“, že se dlužník může pokoušet o to, aby se vyhnul zaplacení, může představovat relevantní důkaz. Jak tentýž pododstavec zmíněného bodu odůvodnění dále upřesňuje, vnitrostátní soudy jsou povinny provést v individuálním případě „celkové posouzení“ všech skutečností, kterých se věřitelé v tomto ohledu dovolávají. 58. Ve věci v původním řízení nepřísluší Soudnímu dvoru, ale předkládajícímu soudu, aby provedl takové „celkové posouzení“ na základě důkazů předložených TQ na podporu jeho návrhu. Nicméně vzhledem k tomu, že projednávaná věc je první, jež se týká čl. 7 odst. 1 nařízení o EPOÚ, je vhodné poskytnout předkládajícímu soudu všechny aspekty výkladu unijního práva, které by mu mohly při provádění zmíněného posouzení napomoci. 59. Začnu nejvýraznější okolností, které se TQ dovolává, a sice přijetím článku 56A maltského zákona o hazardních hrách maltským zákonodárcem, což předkládající soud ve své otázce označuje za „překážky při výkonu rozhodnutí v členském státě dlužníka“. Na rozdíl od vyjádření společnosti Mr Green a maltské vlády je uvedená skutečnost podle mého názoru v rámci „celkového posouzení“, které přísluší předkládajícímu soudu, jednoznačně relevantní. 60. Obecně platí, že pouhá skutečnost, že má dlužník majetek v jiném členském státě, než je členský stát soudu, který vydal titul pro vymáhání pohledávky věřitele, nebo že dlužník převedl – popřípadě právě převádí – svůj majetek z jednoho členského státu do jiného, sama o sobě nestačí k prokázání existence „skutečného rizika“ pro vymáhání pohledávky věřitele. Bez ohledu na úmysly dlužníka v tomto ohledu se totiž dlužník obvykle nemůže tímto způsobem zaplacení svých dluhů vyhnout. Věřitel totiž v zásadě může takový titul uplatnit i v uvedeném jiném členském státě, a to téměř tak snadno jako v členském státě původu, a sice na základě mechanismů stanovených v nařízení Brusel Ia ( 26 ). Na základě pravidel zakotvených v uvedeném nařízení a v souladu se zásadou vzájemné důvěry, na níž jsou zmíněná pravidla založena, jsou rozhodnutí nebo veřejná listina vydané v jednom členském státě v zásadě automaticky vykonatelné ve všech ostatních členských státech. 61. Nicméně, jak uvádí belgická vláda a Komise, jiná situace nastává v případě, kdy členský stát přijme právní předpis (v projednávané věci článek 56A maltského zákona o hazardních hrách), který ukládá soudům uvedeného státu povinnost takovým zahraničním rozhodnutím, jako je rozhodnutí, kterým bylo vyhověno žalobě věřitele, odepřít na území uvedeného členského státu vykonatelnost. 62. Otázka, zda je článek 56A maltského zákona o hazardních hrách slučitelný s nařízením Brusel Ia, což je otázka, která vyvolala u Soudního dvora rozsáhlou diskusi, jde nad rámec analýzy v projednávané věci ( 27 ). Relevantní je, že Prim’Awla tal-Qorti Ċivili (maltský soud prvního stupně) se uvedeným ustanovením podle všeho řídí. Opravné prostředky proti rozhodnutím uvedeného soudu jsou nyní údajně projednávány před Qorti tal-Appell (Odvolací soud, Malta), přičemž zmíněný odvolací soud může následně zaujmout odlišné stanovisko. Skutečností však zůstává, že na základě uvedeného zákona existuje přinejmenším důvodná pravděpodobnost, že vymáhání pohledávky TQ na Maltě se ukáže být nemožným. 63. Vzhledem k tomu, že vůči dlužníkovi nelze na území dotčeného členského státu přijmout žádná opatření směřující k výkonu rozhodnutí, je majetek, který v dotčeném členském státě dlužník má (což v případě společností provozujících hazardní hry, které jsou usazeny v uvedeném členském státě a z něj provozují činnost, patrně znamená většinu tohoto majetku), před věřitelem de facto„ukryt“. Dále, ačkoli právní předpis jako je článek 56A maltského zákona o hazardních hrách nemá vliv na možnost věřitele podat návrh na výkon svého rozhodnutí v jiných členských státech, jak tvrdí maltská vláda, současně tento právní předpis dlužníka motivuje k tomu, aby svůj možný majetek, který případně drží v jiných členských státech, převedl do dotčeného členském státu, a tím svůj majetek před věřitelem „ukryl“ úplně, jak tvrdí TQ. 64. Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Mr Green a maltská vláda, zohlednění takového aspektu nezpochybňuje „odpovídající rovnováhu“ mezi zájmy věřitele a zájmy dlužníka, o jejíž nastolení normotvůrce usiloval. Přestože cílem nařízení o EPOÚ není, jak bylo uvedeno výše, chránit věřitele před jakýmkoli rizikem ohrožujícím vymáhání jeho pohledávky, ale před rizikem, že se dlužník vyhne zaplacení, nevyplývá z toho, že při posuzování uvedeného rizika mohou být zohledňovány pouze minulé či současné úkony dlužníka. Aspekty uvedené ve čtvrtém pododstavci bodu 14 odůvodnění nařízení o EPOÚ jsou sice logicky založeny především ( 28 ) na chování dlužníka, jedná se ale pouze o demonstrativní výčet, jak je uvedeno výše. Aby příkaz k obstavení plnil svůj účel, musí být riziko toho, že se dlužník vyhne zaplacení, posuzováno realisticky. Jakékoli indicie nasvědčující takovému riziku by tudíž měly být zohledněny ( 29 ). 65. Jak ovšem uvádí Komise, taková okolnost nemůže sama o sobě postačovat k prokázání toho, že je splněna podmínka existence periculi in mora zakotvená v čl. 7 odst. 1 nařízení o EPOÚ. V projednávané věci totiž nelze důvodně na abstraktní úrovni předpokládat, že každá maltská společnost provozující hazardní hry využije možnosti, kterou jí nabízí článek 56A maltského zákona o hazardních hrách, a veškerý svůj majetek „ukryje“ na Maltě, aby se vyhnula zaplacení nároků hráčů domáhajících se vrácení svých peněžních prostředků, jako je nárok uplatňovaný TQ. Podle mého názoru to závisí na „celkovém posouzení“, provedeném v individuálním případě, jiných aspektů nasvědčujících existenci důvodné pravděpodobnosti, že nebude-li vydán příkaz k obstavení, může dotčená společnost této možnosti využít (což by následně odůvodnilo „zmrazení“ případných peněžních prostředků, které má uvedená společnost v jiných členských státech, aby se uvedené riziko eliminovalo). Tato úvaha mne přivádí k ostatním okolnostem věci v původním řízení. 66. Zaprvé, jak naznačuje čtvrtý pododstavec bodu 14 odůvodnění nařízení o EPOÚ, relevantní je v tomto ohledu „postoj dlužníka k věřitelově pohledávce“. Společnost Mr Green v projednávané věci výslovně odmítá pravomocná rozhodnutí vydaná rakouskými soudy ve prospěch TQ splnit a je zcela důvodné se domnívat, zejména proto, že to společnost Mr Green uvedla před Soudním dvorem, že se bude uvedená společnost dovolávat článku 56A maltského zákona o hazardních hrách, aby výkonu dotčených rozsudků na Maltě zabránila. Jak správně zdůrazňuje belgická vláda, takové aspekty mohou v rámci „celkového posouzení“ přispět k prokázání existence požadovaného „skutečného rizika“. 67. Zadruhé, jak vyplývá ze čtvrtého pododstavce bodu 14 odůvodnění nařízení o EPOÚ, relevantní jsou i „povaha dlužníkova majetku“ a „všechny úkony, které dlužník v souvislosti se svým majetkem v nedávné době provedl“. Společnosti, které například vlastní nemovitosti v několika členských státech, nemusí být vždy s to je snadno zcizit, a tedy „ukrýt“ celý svůj majetek v členském státě, kde jsou usazeny. Taková situace je ovšem naproti tomu pravděpodobnější v případech, kdy se pohledávka věřitele týká společnosti provozující činnost on-line z dotčeného členského státu, která jinde nemá žádný majetek, nebo jen určitou část majetku. V tomto kontextu mohou kroky, které uvedená společnost podnikne ve vztahu k uvedenému potenciálnímu majetku, jako je převod peněžních prostředků z bankovních účtů, jež má společnost případně v jiných členských státech, nebo uzavření těchto bankovních účtů, představovat indicie nasvědčující existenci takového rizika „ukrytí“, pokud se takové kroky jeví jako „neobvyklé“, tedy postrádající hospodářské nebo obchodní opodstatnění. 68. Podobně je v projednávané věci relevantní i ukončení obchodního vztahu, který udržovala s poskytovatelem platebních služeb (Dimoco Europe) v Rakousku, společností Mr Green, což mělo za následek převod kladného zůstatku společnosti Mr Green u uvedeného poskytovatele služeb. Zejména pokud jde o společnosti působící on-line, které v členských státech, na které se zaměřují, mají buď omezený, nebo dokonce žádný majetek, může být kladný zůstatek u takového poskytovatele platebních služeb jedním z mála aktiv, která taková společnost vlastní v jiné zemi než v členském státě svého sídla. Pokud se takové ukončení jeví jako „neobvyklé“, jak tvrdí Komise, může nasvědčovat širší strategii dlužníka, kterou je „ukrývání“ veškerého majetku na Maltě. Mezi uvedenými dvěma skutečnostmi však musí existovat časová spojitost. To je důvodem, proč bod 14 odůvodnění nařízení EPOÚ zmiňuje „úkony provedené v nedávné době“ dlužníkem v souvislosti s jeho majetkem. Úkon, které je časově příliš vzdálený, již nemůže nasvědčovat tomu, že dotčené riziko přetrvává ještě v době, kdy je návrh na vydání příkazu k obstavení posuzován. To však musí být určeno s ohledem na ostatní okolnosti zohledňované v rámci „celkového posouzení“. Ověření těchto skutečností přísluší v projednávané věci předkládajícímu soudu. 69. Než přistoupím k závěru, rád bych se vyjádřil ještě k jednomu poslednímu bodu, který vyvolal rozsáhlou diskuzi u Soudního dvora, a sice načasování podání návrhu TQ na vydání příkazu k obstavení. Jeho pohledávka patrně vznikla v 2019 (kdy se účastnil hazardních her nabízených společností Mr Green); společnost Mr Green vypověděla smlouvu se společností Dimoco Europe v únoru 2021; rozsudky rakouských soudů, kterými bylo pohledávce TQ vyhověno, nabyly právní moci a vykonatelnosti dne 13. dubna 2022; a článek 56A maltského zákona o hazardních hrách byl přijat dne 12. června 2023. Přesto podal TQ návrh na vydání příkazu až dne 13. února 2024. Společnost Mr Green a maltská vláda tvrdí, že toto prodlení je samo o sobě dostatečným důvodem k tomu, aby navrhovaný příkaz k obstavení vydán nebyl ( 30 ). 70. Nařízení o EPOÚ však věřiteli neukládá povinnost podat návrh právě v okamžiku, kdy „skutečné riziko“ pro vymáhání jeho pohledávky vznikne. Jediným relevantním faktorem je, zda uvedené „riziko“ trvá i v okamžiku, kdy tak věřitel učiní. To, zda mohl návrh podat i dříve, samo o sobě podstatné není. Připouštím, jak je již naznačeno výše, že skutečnost, že některé skutečnosti nastaly již před řadou let, může v závislosti na okolnostech naznačovat, že relevantní riziko již neexistuje buď z toho důvodu, že nic nenasvědčuje tomu, že bude dlužník nadále jednat tak, aby se vyhnul výkonu rozhodnutí, nebo z toho důvodu, že dlužník již takové úkony uskutečnil a nyní je příliš pozdě na to, aby byl příkaz k obstavení účinný. Vyřešení této otázky by nicméně v projednávané věci bylo úkolem předkládajícího soudu. V. Závěry 71. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (Zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni, Rakousko) odpověděl následovně: „Článek 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 655/2014 ze dne 15. května 2014, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech, musí být vykládán v tom smyslu, že podmínka stanovená v uvedeném ustanovení je splněna, pokud věřitel předložil dostatečné důkazy, aby soud, u něhož byl podán návrh na vydání příkazu k obstavení, přesvědčil, že existuje naléhavá potřeba příkazu k obstavení, protože existuje skutečné riziko, že nebude-li takové opatření vydáno, pak v okamžiku, kdy bude věřitel moci dosáhnout výkonu existujícího nebo budoucího rozhodnutí, dlužník již rozptýlil, ukryl nebo zničil svůj majetek nebo jej prodal pod jeho hodnotou, a tím vymáhání pohledávky věřitele zmařil nebo přinejmenším podstatně ztížil.“ ( 1 ) – Původní jazyk: angličtina. ( 2 ) – Viz již má stanoviska ve věci Wunner (C‑77/24, EU:C:2025:432) a ve věci European Lotto and Betting a Deutsche Lotto- und Sportwetten (C‑440/23, EU:C:2025:668). V tomto stanovisku zopakuji určitá kontextuální vysvětlení odrážející vyjádření zúčastněných v uvedených věcech. ( 3 ) – Příslušnost uvedených soudů je odvozena z pravidla forum actoris stanoveného ve prospěch spotřebitelů podle čl. 18 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1) (dále jen „nařízení Brusel Ia“). ( 4 ) – Viz https://parlament.mt/14th-leg/acts/act-xxi-of-2023/ (poslední přístup dne 7. září 2025). ( 5 ) – Viz L-Att tal-2023 li jemenda l-Att dwar il-Logħob (novela zákona o hazardních hrách z roku 2023) (doplněk Úředního věstníku Malty, č. 21,071 ze dne 16. června 2023 – část A, s. 473). L-Att dwar il-Logħob (zákon o hazardních hrách) (doplněk Úředního věstníku Malty, č. 19,991 ze dne 15. května 2018 – část A, s. 509) (dále jen „maltský zákon o hazardních hrách“). ( 6 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 15. května 2014, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2014, L 189, s. 59) (dále jen „nařízení o EPOÚ“). ( 7 ) – Viz článek 6 nařízení o EPOÚ. ( 8 ) – Viz body 4, 5, 7 a 47 odůvodnění a čl. 1 odst. 1 nařízení o EPOÚ. ( 9 ) – Viz článek 22 nařízení o EPOÚ. ( 10 ) – Viz body 1 až 5 odůvodnění nařízení o EPOÚ. ( 11 ) – Viz čl. 1 odst. 1 nařízení o EPOÚ. Procesní otázky, které nejsou uvedeným nařízením upraveny, se řídí vnitrostátním právem soudu, u něhož byl podán návrh (viz čl. 46 odst. 1). ( 12 ) – Zaprvé, pohledávka TQ je „peněžní“, neboť zní „na zaplacení konkrétní peněžní částky“ (viz čl. 4 bod 5 nařízení o EPOÚ). Zadruhé, dotčená žaloba se týká „občanských a obchodních věcí“, neboť byla podána soukromou osobou proti jiné soukromé osobě na základě běžných pravidel občanského práva. Konečně, nepoužije se žádná z výjimek vyjmenovaných v čl. 2 odst. 2 až 4 uvedeného nařízení. ( 13 ) – Protože bankovní účty, které mají být obstaveny na základě navrhovaného příkazu k obstavení, jsou vedeny v jiných členských státech, než je členský stát soudu, u něhož byl podán návrh [viz čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení o EPOÚ]. ( 14 ) – Obdobně viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, European Superleague Company (C‑333/21, EU:C:2023:1011, bod 58 a citovaná judikatura). ( 15 ) – Až doposud kancelář Soudního dvora zastávala uvedený přístup. V rozsudku ze dne 7. listopadu 2019, K. H. K. (Obstavení bankovních účtů) (C‑555/18, EU:C:2019:937), byl dlužník považován za „účastníka původního řízení“. Naproti tomu v rozsudku ze dne 20. dubna 2023, Starkinvest (C‑291/21, EU:C:2023:299), dlužník za účastníka původního řízení považován nebyl. To vyplývalo z rozdílných informací poskytnutých předkládajícími soudy v každé z uvedených věcí. ( 16 ) – Ponechání této otázky na vnitrostátních procesních pravidlech podle čl. 46 odst. 1 nařízení o EPOÚ by mělo za následek vznik rozdílů v právu dlužníka být vyslechnut před Soudním dvorem v závislosti na tom, ve kterém členském státě se předkládající soud nachází. ( 17 ) – Několik ustanovení nařízení o EPOÚ označuje „věřitele“ i „dlužníka“ za „strany“ řízení o EPOÚ (viz čl. 36 odst. 2 a 3 a článek 37). Je zajímavé, že v návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se zavádí evropský příkaz k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech [COM(2011) 445 final, dále jen „návrh nařízení o EPOÚ“] byly spolu s výrazy „věřitel“ a „dlužník“ používány i výrazy „navrhovatel“ a „odpůrce“. V Radě Evropské unie se objevila tendence upřednostnit zachování jediného souboru výrazů, přičemž výrazy „věřitel“ a „dlužník“ byly upřednostněny jednoduše z toho důvodu, že se jevily širší; viz mimo jiné „Pracovní skupina pro otázky občanského práva (příkaz k obstavení účtů)“, dokument 16427/11, 7. listopadu 2011, s. 4. Viz též Cuniberti, G. a Migliorini, S., The European Account Preservation Order Regulation: A Commentary, Cambridge University Press, Cambridge – New York, 2018, s. 32 a 278. ( 18 ) – Viz rozsudek ze dne 21. února 1991, Zuckerfabrik Süderdithmarschen a Zuckerfabrik Soest (C‑143/88 a C‑92/89, dále jen rozsudek Zuckerfabrik, EU:C:1991:65, body 17 až 19). ( 19 ) – A skutečně, kdykoli Soudní dvůr obdrží žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou v rámci zkráceného vnitrostátního řízení ex parte (například řízení o vydání platebních rozkazů), je odpůrce oprávněn se řízení o rozhodnutí o předběžné otázce účastnit (viz například rozsudky ze dne 14. prosince 1971, Politi,43/71, EU:C:1971:122, s. 1042 a 1043; ze dne 18. června 1998, Corsica Ferries France,C‑266/96, EU:C:1998:306, bod 17; a ze dne 21. prosince 2023, European Superleague Company,C‑333/21, EU:C:2023:1011, body 53 a 54). ( 20 ) – Nevytýkám předkládajícímu soudu v tomto případě jeho rozhodnutí, neboť nevěděl ani nemohl důvodně předpokládat, že podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nevyhnutelně povede k tomu, že bude dlužník vyrozuměn. ( 21 ) – Naproti tomu, pokud je návrh věřitele šikanózní, měl by jej předkládající soud jednoduše odmítnout, přičemž v takovém případě podle všeho není nutné žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podávat. ( 22 ) – Viz čl. 19 odst. 3 písm. f) a čl. 36 odst. 1 nařízení o EPOÚ. ( 23 ) – Viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, K. H. K. (Obstavení bankovních účtů) (C‑555/18, EU:C:2019:937, bod 40), a Silverstri, E., „Article 7: Conditions for issuing a Preservation Order“, in Gascón Inchausti, F. a D’Alessandro, E. (eds.), The European Account Preservation Order – A Commentary on Regulation (EU) No 655/2014, Edward Elgar Publishing, 2022, s. 81 a 82, body 7.05 a 7.06. Obdobně viz rozsudek Zuckerfabrik (bod 28). Je pravda, že bod 14 odůvodnění nařízení o EPOÚ uvádí, že věřitel by měl prokázat, že „jeho pohledávka naléhavě vyžaduje soudní ochranu a že výkon existujícího nebo budoucího rozhodnutí by bez příkazu mohl být zmařen nebo podstatně ztížen“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). To je však podle mého názoru pouze odrazem užití nepřesné formulace normotvůrcem (srov. s body 28 a 33 rozsudku Zuckerfabrik). Kromě toho připomínám, že body odůvodnění unijního aktu, ačkoli mohou osvětlit neurčité části vlastních ustanovení aktu (viz například bod 52 níže), nemají právní závaznost a nemohou být užitečně uplatňovány jako důvod pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění (viz rozsudek ze dne 2. dubna 2009, Tyson Parketthandel,C‑134/08, EU:C:2009:229, bod 16 a citovaná judikatura). ( 24 ) – Viz Rada Evropské unie, vyjádření delegace Spojeného království v „Pracovní skupině pro otázky občanského práva (příkaz k obstavení účtů)“, dokument 13140/12, 13. srpna 2012, s. 5 a 6; vyjádření delegace Švédska v „Pracovní skupině pro otázky občanského práva (příkaz k obstavení účtů)“, dokument 13140/12, 27. srpna 2012, s. 2; vyjádření delegace Německa v „Pracovní skupině pro otázky občanského práva (příkaz k obstavení účtů)“, dokument 13140/12, 28. srpna 2012, s. 8; vyjádření delegace Irska v „Pracovní skupině pro otázky občanského práva (příkaz k obstavení účtů)“, dokument 13140/12, 5. září 2012, s. 4; vyjádření delegace Finska v „Pracovní skupině pro otázky občanského práva (příkaz k obstavení účtů)“, dokument 13140/12, ADD 11, 7. září 2012. ( 25 ) – Viz předsednictví „Pracovní skupiny pro otázky občanského práva (příkaz k obstavení účtů)“, dokument 8806/13 LIMITE, 26. dubna 2013, s. 2 až 4; Generální sekretariát Rady, 6. února 2014, dokument 6215/14, s. 7 a 21. Viz též Evropský parlament, postoj přijatý v prvním čtení dne 15. dubna 2014 k přijetí [nařízení o EPOÚ] [EP-PE_TC1-COD(2011)0204], s. 8 a 35. ( 26 ) – Obdobně viz rozsudek ze dne 10. února 1994, Mund & Fester (C‑398/92, EU:C:1994:52, body 18 až 22). ( 27 ) – Soudní dvůr by tedy v projednávané věci neměl k této otázce poskytovat žádná vodítka. ( 28 ) – Bod 14 odůvodnění totiž rovněž odkazuje na „povahu dlužníkova majetku“. ( 29 ) – Otázka, zda je v projednávané věci článek 56A maltského zákona o hazardních hrách slučitelný s nařízením Brusel Ia, a zda jsou tedy podle unijního práva maltské společnosti provozující hazardní hry oprávněny bránit se proti vymáhání pohledávek hráče na vrácení peněžních prostředků na Maltě, jak tvrdí společnost Mr Green a maltská vláda, je v uvedeném kontextu opět irelevantní. I kdyby tomu tak bylo, taková společnost by nebyla oprávněna vyhýbat se zaplacení uvedených pohledávek v celé Unii přesunem svého majetku do dotčeného členského státu. Příkaz k obstavení může být vydán za účelem předcházení uvedenému riziku. ( 30 ) – Pokud jde o tentýž názor, viz bod 16 výše.