62024CC0221 – stanovisko GA

62024CC0221  STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY TAMARY ĆAPETA přednesené dne 22. května 2025 ( 1 ) Spojené věci C‑221/24 a C‑222/24 Naturvårdsverket proti UQ (C‑221/24) IC (C‑222/24) [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Svea hovrätt, Mark- och miljööverdomstolen (odvolací soud Svea ve Stockholmu, sekce pozemková a životního prostředí, Švédsko)] „Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Životní prostředí – Odpady – Nařízení (ES) č. 1013/2006 – Článek 24 odst. 2 – Nedovolená přeprava odpadů – Povinnost převzetí odpadů zpět – Převzetí odpadů zpět příslušným orgánem země odeslání – Využití a odstranění dotčeného odpadu proti vůli osob provádějících přepravu – Platnost – Právo na vlastnictví“ I. Úvod 1. „Pro jednoho odpad, pro druhého poklad.“ 2. Bráno doslova by však toto staré rčení mohlo sloužit jako omluva „odpadového imperialismu“ ( 2 ). Váš starý mobilní telefon? Je jedem pro chlapce z chudinských komunit v Ghaně, kteří se z něj spálením snaží získat drahé kovy ( 3 ). Vaše staré auto? Znečišťuje vzduch v Nigérii ( 4 ). 3. Právě proto, aby bránilo tomuto novému druhu kolonialismu, zakazuje nařízení (ES) č. 1013/2006 ( 5 ) (dále jen „nařízení o přepravě odpadů“) vývoz odpadů a nebezpečných odpadů mimo jiné do Afriky. Přesto, jak dokládají projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, problém nedovoleného obchodu s odpady přetrvává. 4. Projednávaná věc se týká přepravy kontejnerů ze Švédska do Kamerunu (přes Belgii) a do Demokratické republiky Kongo (přes Německo). Kontroly provedené příslušnými orgány v Antverpách (Belgie) a v Hamburku (Německo) odhalily, že dotčené kontejnery byly naloženy mimo jiné vozidly, elektronickými výrobky, pneumatikami, nábytkem, oděvy a bílým zbožím. Většina těchto věcí byla příslušnými orgány klasifikována jako „odpad“ nebo „nebezpečný odpad“, což znamená, že jejich vývoz z Unie je zakázán ( 6 ). 5. Příslušný orgán země vývozu, Naturvårdsverket (švédská agentura na ochranu životního prostředí), převzal tyto kontejnery zpět. Proti vůli žalobců v řízení v prvním stupni uvedený orgán rovněž odstranil nebo jiným způsobem využil obsah uvedených kontejnerů. V rámci probíhajícího odvolacího řízení je nyní Soudní dvůr žádán o výklad rozsahu „povinnosti převzetí odpadu zpět“, jak vyplývá z nařízení o přepravě odpadů, a o posouzení její slučitelnosti s právem na vlastnictví. II. Skutečnosti předcházející sporu a předběžné otázky 6. Evropská unie a její členské státy jsou smluvními stranami Basilejské úmluvy ( 7 ). Cílem uvedené úmluvy je stanovit globální rámec pro kontrolu pohybu nebezpečných odpadů nebo jiných odpadů, počínaje minimalizací vzniku těchto odpadů a podporou nakládání s nimi způsobem šetrným k životnímu prostředí, zejména pokud jsou uvedené odpady přepravovány přes hranice. 7. V roce 1995 byla na zasedání konference smluvních stran Basilejské úmluvy přijata tzv. „novela zákazu“ ( 8 ). Z podnětu koalice rozvojových zemí ( 9 ) novela zákazu zakazuje veškerý přeshraniční převoz nebezpečných odpadů „z rozvinutých průmyslových zemí do rozvojových zemí“ ( 10 ). 8. Basilejská úmluva a její novela zákazu tvoří součást unijního práva, a to prostřednictvím nařízení o přepravě odpadů ( 11 ). 9. Cílem uvedeného nařízení je stanovit postupy a kontrolní režimy pro přepravu odpadů ( 12 ). Uvedené nařízení striktně organizuje a upravuje dozor nad přepravou odpadů a její kontrolu, přičemž zohledňuje potřebu zachovávat, chránit a zlepšovat kvalitu životního prostředí ( 13 ), cíl spočívající ve snižování přepravy odpadů na minimum, jakož i účinné nakládání s takovými odpady, které je šetrné k životnímu prostředí ( 14 ), a to mimo jiné v souladu se zásadou blízkosti uplatňovanou v rámci nakládání s odpady ( 15 ). 10. Články 34 a 36 nařízení o přepravě odpadů zakazují vývoz odpadů určených k odstranění nebo využití z Unie do určitých třetích zemí ( 16 ). 11. Kamerun a Demokratická republika Kongo jsou součástí skupiny zemí, do nichž je výše uvedený vývoz zakázán ( 17 ). 12. Přeprava odpadů v rozporu s tímto zákazem se považuje za „nedovolenou“ přepravu ( 18 ). 13. Podle čl. 24 odst. 2 nařízení o přepravě odpadů musí odpad, který byl předmětem nedovolené přepravy, zásadně převzít zpět oznamovatel (oznamovatel de facto či de iure) a podpůrně příslušný orgán země odeslání. 14. Právě tato povinnost převzetí odpadů zpět a její důsledky jsou předmětem projednávaných žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. 15. Žalobci v prvním stupni v původním řízení, UQ (ve věci C‑221/24) a IC (ve věci C‑222/24), se snažili přepravit kontejnery ze Švédska do Kamerunu (přes Belgii) a ve druhé z uvedených věcí do Demokratické republiky Kongo (přes Německo). 16. Příslušné belgické a německé orgány označily věci nacházející se v těchto kontejnerech jako odpad a nebezpečný odpad ( 19 ). 17. Na základě uvedených informací a nabytí přesvědčení o tom, že neexistují dostatečné důkazy svědčící o opaku, agentura Naturvårdsverket rozhodla, že se UQ a IC dopustili nedovolené přepravy odpadů jejich vývozem do třetích zemí. Tato skutečnost založila povinnost převzetí odpadů zpět. 18. Naturvårdsverket se dotázala UQ a IC, zda mají v úmyslu kontejnery vrátit zpět sami, nebo zda je má sama převzít zpět a s odpadem naložit na jejich náklady. UQ a IC požádali Naturvårdsverket, aby se ujala procesu vrácení odpadů do Švédska, nicméně požadovali, aby jim byl vrácen obsah kontejnerů. Naturvårdsverket posledně uvedenému požadavku nevyhověla, neboť měla za to, že UQ a IC dostatečně neprokázali, že budou schopni odpad využít jiným způsobem nebo jej odstranit způsobem přijatelným z hlediska životního prostředí. 19. Uvedený orgán proto rozhodl, že odpad a nebezpečný odpad sám odstraní (ve věci C‑221/24) a využije jej jiným způsobem (ve věci C‑222/24). Za tímto účelem vyplnila Naturvårdsverket oznámení o přepravě odpadů, v němž se uvedla jako oznamovatel a osoba odpovědná za přepravu. Belgické, resp. německé orgány uvedené oznámení odsouhlasily. 20. Dotčené kontejnery byly převezeny zpět do Švédska, uskladněny v zařízení pro příjem odpadu a zkontrolovány příslušným orgánem dozoru, Länsstyrelsen i Norrbottens län (krajská správní rada v Norrbottenu, Švédsko). Uvedený orgán měl za to, že kontejnery obsahují směsný, zčásti nebezpečný odpad. Rovněž se ztotožnil s posouzením belgických a německých orgánů, že se v dotčených dvou případech jedná o nedovolenou přepravu odpadů a odpad musí být způsobem šetrným k životnímu prostředí odstraněn (ve věci C‑221/24) a využit jiným způsobem (ve věci C‑222/24). 21. UQ a IC podali proti rozhodnutím Naturvårdsverket žalobu k Nacka tingsrätt, Mark- och miljödomstolen (soud prvního stupně v Nacca, sekce pozemková a životního prostředí, Švédsko) (dále jen „soud prvního stupně, sekce pozemková a životního prostředí“). V obou věcech uvedený soud potvrdil rozhodnutí Naturvårdsverket, pokud jde o oprávnění uvedené agentury převzít obsah kontejnerů zpět do Švédska. Rozhodnutí však zrušil v rozsahu, v němž se týkají oprávnění uvedené agentury k odstranění obsahu dotčených kontejnerů nebo jeho využití jiným způsobem. Podle uvedeného soudu prvního stupně takové úkony omezují právo na vlastnictví, neboť postrádají právní základ. 22. Naturvårdsverket podala proti uvedenému rozhodnutí odvolání k Svea hovrätt, Mark- och miljööverdomstolen (odvolací soud Svea, sekce pozemková a životního prostředí, Stockholmu) (dále jen „odvolací soud Svea“). Naturvårdsverket má za to, že není jasné, jak může systém kontroly přeshraničního pohybu odpadů a využití odpadů, které jsou nedovoleně přepravovány přes hranice, fungovat, pokud příslušný orgán, který uvedený odpad převezme zpět, v projednávaných věcech Naturvårdsverket, nemá právo zajistit jeho využití a odstranění. 23. UQ a IC, kteří se dovolávají práva na vlastnictví, tvrdí, že Naturvårdsverket požádali pouze o vrácení kontejnerů do Švédska jejich jménem, ale nedali uvedené agentuře souhlas k odstranění či využití jejich obsahu. Podle nich neexistuje žádný právní základ, který by Naturvårdsverket opravňoval k tomu, aby si obsah kontejneru přivlastnila bez jejich svolení. Uvedení zúčastnění rovněž napadají tvrzení, že dotčené věci jsou odpadem, neboť v Africe by byly dále využívány. 24. Předkládající soud má za to, že není zřejmé, jakým způsobem by měla být vykládána povinnost převzetí odpadů zpět podle nařízení o přepravě odpadů. Poukazuje na to, že dotčená přeprava spadá do působnosti uvedeného nařízení, a je tedy vyžadováno oznámení o převzetí odpadů zpět do Švédska. Není si však jist, do jaké míry lze mít za to, že se uplatněním povinnosti převzetí odpadů zpět stanovené v čl. 24 odst. 2 nařízení o přepravě odpadů stává držitelem odpadu příslušný orgán, který je na základě této skutečnosti oprávněn nebo povinen dotčený odpad rovněž využít nebo odstranit, a to i přes nesouhlas původního odesílatele. Dále, pokud je takový výklad nařízení o přepravě odpadů správný, vznáší předkládající soud rovněž otázku slučitelnosti uvedeného účinku s právem na vlastnictví. 25. Za těchto skutkových a právních okolností se odvolací soud Svea rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Zahrnuje převzetí odpadu zpět podle čl. 24 odst. 2 písm. c) nařízení o přepravě odpadů povinnost nebo možnost orgánu místa odeslání využít nebo odstranit odpad po jeho převzetí zpět, pokud byly pro zpětnou přepravu vystaveny oznámení a průvodní doklad, v nichž je uveden způsob zpracování dotčeného odpadu v zemi určení? 2) Za jakých okolností může orgán místa odeslání uplatnit čl. 24 odst. 2 písm. d) za účelem využití nebo odstranění odpadu v zemi odeslání v případě nedovolené přepravy odpadu? Jak souvisí písmeno d) s písmenem c), mohou být například zpětné převzetí a využití/odstranění provedeny současně podle písmen c) a d), nebo je podmínkou uplatnění jednoho písmene, že postup podle bezprostředně předcházejícího písmene nebyl možný? 3. Může-li být čl. 24 odst. 2 nařízení o přepravě odpadů vykládán v tom smyslu, že po převzetí odpadů zpět připadá orgánu místa odeslání v konečném důsledku pravomoc dotčený odpad odstranit, i když si původní odesílatel přeje tohoto odpadu opětovně ujmout, je takový výklad slučitelný s ochranou vlastnictví podle článku 17 Listiny základních práv Evropské unie a článku 1 dodatkového protokolu k Evropské úmluvě?“ 26. Písemná vyjádření předložily Evropský parlament, Rada Evropské unie a Evropská komise. Uvedení zúčastnění a Naturvårdsverket přednesli ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 27. února 2025. III. Analýza A.   K otázkám výkladu 27. V rámci první a druhé předběžné otázky předkládajícího soudu, které navrhuji posuzovat společně, se uvedený soud v zásadě táže na podmínky a důsledky použití čl. 24 odst. 2 písm. c) nařízení o přepravě odpadů, jakož i na vztah uvedeného ustanovení k písmenům d) a e) téhož odstavce. 28. Článek 24 odst. 2 první pododstavec nařízení o přepravě odpadů stanoví: „Pokud za nedovolenou přepravu odpovídá oznamovatel, příslušný orgán místa odeslání zajistí, že dotyčný odpad: a) převezme zpět oznamovatel de facto, nebo pokud nebylo podáno oznámení, b) převezme zpět oznamovatel de iure, nebo pokud to není možné, c) převezme zpět samotný příslušný orgán místa odeslání nebo fyzická nebo právnická osoba jednající jeho jménem, nebo pokud to není možné, d) bude jiným způsobem využit nebo odstraněn v zemi určení nebo zemi odeslání samotným příslušným orgánem místa odeslání nebo fyzickou nebo právnickou osobou jednající jeho jménem, nebo pokud to není možné, e) bude jiným způsobem využit nebo odstraněn v jiné zemi samotným příslušným orgánem místa odeslání nebo fyzickou nebo právnickou osobou jednající jeho jménem, pokud s tím všechny dotčené příslušné orgány souhlasí.“ 29. Komise, která jako jediná ze zúčastněných předložila písemné vyjádření k uvedeným otázkám, má za to, že výše uvedené části čl. 24 odst. 2 jsou seřazeny v přesně daném pořadí, takže pouze v případě, že opatření uvedená pod určitým písmenem nemohou být provedena, lze uplatnit v pořadí následující písmeno. Komise podotýká, že je sice pravda, že čl. 24 písm. c) nařízení o přepravě odpadů nepřiznává příslušnému orgánu, který provádí zpětné převzetí, výslovně právo dotčené věci využít nebo odstranit, nicméně takovou pravomoc lze dovodit z teleologického výkladu cíle nařízení o přepravě odpadů. Totéž podle Komise vyplývá i z výkladu provedeného v souladu s Basilejskou úmluvou. 30. Na výzvu Soudního dvora, aby se vyjádřily k první a druhé předběžné otázce, se Parlament a Rada na jednání ztotožnily s vysvětlením Komise. Uvedené orgány mají za to, že pokud by byl čl. 24 odst. 2, a konkrétně písmeno c), vykládán pouze doslovně, vedlo by to k tomu, že by nebyl dostatečně zohledněn cíl, jehož dosažení má povinnost převzetí odpadů zpět zajistit. Uvedení zúčastnění vysvětlili, že převzetí nedovoleně přepravovaného odpadu zpět příslušným orgánem podle čl. 24 odst. 2 písm. c) nařízení o přepravě odpadů ve světle cíle takového nakládání s odpady, které je šetrné k životnímu prostředí, implicitně zahrnuje rovněž povinnost a právo uvedeného orgánu uvedený odpad využít a odstranit. 31. S výše uvedeným názorem souhlasím. 32. S přihlédnutím k mezinárodním závazkům Unie podle Basilejské úmluvy zaujal unijní normotvůrce postoj, podle kterého existuje riziko, že nebude možné zajistit nakládání s odpady způsobem šetrným k životnímu prostředí, bude-li takový odpad vyvážen do určitých třetích zemí ( 20 ). 33. Povinnost převzetí odpadů zpět zakotvená v čl. 24 odst. 2 nařízení o přepravě odpadů je přímým důsledkem tohoto výchozího postoje. 34. Podle bodu 25 odůvodnění uvedeného nařízení je v důsledku uvedené povinnosti „povinné, aby osoba, jejíž činnost je příčinou nedovolené přepravy, převzala dotčené odpady zpět nebo učinila jiná opatření k jejich využití nebo odstranění. Pokud tak neučiní, měly by zasáhnout příslušné orgány místa odeslání nebo případně místa určení.“ 35. Jak na jednání v podstatě vysvětlily Naturvårdsverket, Parlament, Rada i Komise, tato myšlenka se ve struktuře čl. 24 odst. 2 odráží následovně. 36. Zaprvé se písmena a), b) a c) týkají vrácení odpadu zpět do země odeslání. Uvedená část čl. 24 odst. 2 tedy upravuje situace, kdy dotčený odpad opustil oblast místní působnosti příslušného orgánu místa odeslání ( 21 ). Uvedená ustanovení stanoví přesné sestupné pořadí, v němž má být tato povinnost plněna, přičemž příslušný orgán místa odeslání působí jako „nouzové řešení“, jehož úkolem je zajistit vrácení dotčeného odpadu do země odeslání ( 22 ). 37. Zadruhé písmena d) a e) čl. 24 odst. 2 upravují situace, kdy dotčený odpad buď nikdy neopustil zemi odeslání, nebo se již ocitl v zemi určení, nebo se nachází ve třetí zemi. Aby se zabránilo mimo jiné dalšímu zbytečnému pohybu těchto zásilek a byl důrazně podpořen cíl spočívající v minimalizaci přepravy odpadů, musí být dotčený odpad využit nebo odstraněn v zemi odeslání, v zemi určení, nebo ve třetí zemi ( 23 ). 38. V takové situaci, jako je situace dotčená v projednávané věci, kdy zásilka odpadu opustila zemi odeslání a je zadržována v režimu tranzitu v členském státě, se tedy uplatní výlučně písmena a), b) a c) čl. 24 odst. 2. 39. Písmena d) a e) se tudíž na skutkové okolnosti projednávané věci nepoužijí. 40. V zásadě je tedy osobou odpovědnou za převzetí dotčeného odpadu zpět oznamovatel (de facto či de iure), a to v souladu s čl. 24 odst. 2 písm. a) a b). 41. Pokud by se byli UQ a IC rozhodli převzít zpět svůj nedovoleně přepravovaný odpad, použil by se čl. 24 odst. 2 písm. b). 42. Jak však vyplývá z vysvětlení předkládajícího soudu a z vnitrostátního spisu, UQ a IC výslovně požádali Naturvårdsverket, aby odpady vrátila do Švédska, neboť neměli dostatečné znalosti či zdroje k tomu, aby tak učinili sami. 43. UQ a IC tím odmítli jednat jako oznamovatelé podle čl. 24 odst. 2 písm. b) ( 24 ). 44. V takové situaci, a jak uvedli všichni zúčastnění, kteří se účastnili řízení, připadá na základě čl. 24 odst. 2 písm. c) nařízení o přepravě odpadů povinnost odpady vrátit Naturvårdsverket, která je příslušným orgánem ( 25 ). 45. Naturvårdsverket se rozhodla přijmout povinnost převzetí odpadů zpět, a v souladu s požadavky vyplývajícími z čl. 24 odst. 2 třetího pododstavce nařízení o přepravě odpadů tudíž následně podala u belgických a německých orgánů oznámení o přeshraniční přepravě odpadů nebo nebezpečných odpadů spadajících do působnosti nařízení o přepravě odpadů. 46. Jaké důsledky má přijetí povinnosti převzetí odpadů zpět uvedeným orgánem? 47. V řízení v prvním stupni měl soud prvního stupně, sekce pozemková a životního prostředí, za to, že povinnost převzetí odpadů zpět stanovená v čl. 24 odst. 2 písm. c) nezahrnuje možnost ani povinnost příslušného orgánu využít či odstranit odpad pocházející z nedovolené přepravy, a to z důvodu neexistence výslovné zmínky o takové možnosti či povinnosti. 48. Je jistě pravda, že písmena a), b) a c) čl. 24 odst. 2 nařízení o přepravě odpadů o žádných důsledcích povinnosti zpětného převzetí nehovoří. Pouze písmena d) a e) výslovně odkazují na nedovolenou přepravu odpadu, který „bude jiným způsobem využit nebo odstraněn“. 49. Přinejmenším anglické znění uvedeného ustanovení však může být vykládáno dvěma způsoby. Na jedné straně může vyjádření „bude jiným způsobem využit nebo odstraněn“ znamenat, že uvedené využití a odstranění představuje náhradní možnost oproti převzetí takového odpadu zpět. Na druhé straně lze uvedenou formulaci vykládat v tom smyslu, že využití a odstranění musí vždy následovat po převzetí odpadu zpět, ale může být „jiným způsobem“ provedeno bez převzetí odpadů zpět u těch druhů zásilek, u nichž převzetí zpět není nezbytné nebo proveditelné. 50. Ve světle vysvětlení podaných na jednání mám za to, že Soudní dvůr by měl přijmout druhý uvedený výklad. 51. Zaprvé podotýkám, jak vysvětlily Parlament, Rada a Komise, že čl. 24 odst. 2 nařízení o přepravě odpadů usiluje o vyjádření čl. 9 odst. 2 Basilejské úmluvy v unijním právu. Posledně uvedené ustanovení stanoví, že odpady z „nedovolené přepravy“, které nemohou být převzaty zpět vývozcem, producentem nebo státem vývozu, musí být „jiným způsobem zneškodněny v souladu s ustanoveními této úmluvy“ ( 26 ). Použití slov „jiným způsobem zneškodněny“, zejména ve světle španělského („eliminados de otro modo“) a francouzského („éliminés d’une autre manière“) znění uvedeného ustanovení, naznačuje, že povinnost převzetí odpadů zpět již zahrnuje povinnost využití nebo odstranění dotčených odpadů a odpad může být „jiným způsobem“ zneškodněn jinou osobou nebo orgánem jedině v případě, že nelze provést prvotní převzetí odpadu zpět. 52. Zadruhé, z článku 3 nařízení o přepravě odpadů, který je součástí téže hlavy jako článek 24 uvedeného nařízení, vyplývá, že odpad bude přepravován pouze za účelem odstranění nebo využití ( 27 ). Jinými slovy, pokud je nedovoleně přepravovaný odpad převzat oznamovatelem zpět, má se za to, že uvedená osoba zajistí jeho využití a odstranění ( 28 ). V uvedené hlavě nejsou uvedeny žádné jiné účely ( 29 ). Cílem povinnosti převzetí odpadu zpět je tedy napravit nedovolenou povahu uvedené přepravy tím, že bude opět podléhat rámci unijního práva, jehož cílem je zajistit využití a odstranění takto přepravovaného odpadu ( 30 ). 53. Z toho vyplývá, že neexistence výslovné zmínky v písmenech a), b) a c) čl. 24 odst. 2 nařízení o přepravě odpadů, jež by se týkala potřeby zajistit, aby odpad, který byl takto převzat zpět, byl odpovídajícím způsobem využit nebo odstraněn, neznamená, že oznamovatel nebo dotčený příslušný orgán tuto povinnost nemají. 54. Je tomu právě naopak: povinnost využít a odstranit odpad vzniká ve všech případech stanovených v čl. 24 odst. 2 písm. a), b) a c) a je implicitně zahrnuta v rámci vytvořeném nařízením o přepravě odpadů jako celku ( 31 ). 55. Pro účely projednávané věci to znamená, že UQ a IC se tím, že pověřili Naturvårdsverket, aby převzala zpět odpady z dotčené přepravy ( 32 ), vzdali možnosti uvedený odpad využít a odstranit v zařízení na zpracování odpadu podle svého výběru. 56. Jak vysvětlil Parlament, opačný výklad by nepatřičně motivoval hospodářské subjekty k tomu, aby se pokoušely o nedovolenou přepravu odpadů, počkaly na jejich vrácení příslušným orgánem, následně se opětovně ujaly držby těchto odpadů a poté se znovu pokusily je vyvézt, což je v přímém rozporu s účelem Basilejské úmluvy a nařízení o přepravě odpadů ( 33 ). 57. Z výše uvedených důvodů navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na první a druhou předběžnou otázku předkládajícího soudu následovně: článek 24 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1013/2006 musí být vykládán v tom smyslu, že stanoví povinnost příslušného orgánu země odeslání převzít odpad v případě nedovolené přepravy zpět a tento odpad využít a odstranit. B.   K otázce platnosti 58. Předkládající soud se třetí předběžnou otázkou pro případ, že první otázka je zodpovězena kladně, v podstatě táže, zda je pravomoc svěřená příslušnému orgánu k využití nebo odstranění odpadu z nedovolené přepravy po jeho převzetí zpět, jak je uvedeno v čl. 24 odst. 2 písm. c) nařízení o přepravě odpadů, slučitelná s ochranou práva na vlastnictví podle článku 17 Listiny ( 34 ). 59. Parlament, Rada i Komise mají za to, že právo na vlastnictví, které může být ve veřejném zájmu omezeno, nebrání omezením, která usilují o dosažení cíle spočívajícího v ochraně životního prostředí v případech nedovolené přepravy odpadů. Tyto orgány mají dále za to, že nařízení o přepravě odpadů nastoluje správnou rovnováhu mezi právem na vlastnictví na jedné straně a ochranou životního prostředí na straně druhé. Tato rovnováha je podle nich vyjádřena v čl. 24 odst. 2 uvedeného nařízení tím, že právo na vlastnictví a odpovědnost za využití a odstranění dotčeného odpadu jsou přiznány jeho držiteli a teprve následně příslušným orgánům členských států. 60. Na jednání se Naturvårdsverket s tímto postojem ztotožnila. 61. Zaprvé se nedomnívám, že povinnost příslušného orgánu převzít zpět odpad z nedovolené přepravy a tento odpad využít nebo odstranit zahrnuje i převod vlastnického práva z vlastníka odpadu na příslušné orgány. 62. Článek 24 odst. 2 písm. a) a b) nařízení o přepravě odpadů především ukládá oznamovateli dotčené nedovolené přepravy povinnost převzít uvedený odpad zpět a využít a odstranit jeho obsah. Osoba, která nedovolenou přepravu odpadu zařizuje, rovněž nemusí být vždy jeho vlastníkem. 63. Pokud uvedená osoba tuto povinnost převzít odpad zpět nesplní nebo se má za to, že není schopna tak učinit, čl. 24 odst. 2 písm. c) tuto povinnost využití a odstranění přenáší na příslušný orgán místa odeslání. 64. Přenesení povinnosti využití a odstranění odpadu na příslušný orgán místa odeslání nemá za následek převod vlastnických práv. 65. Případná vlastnická práva k dotčenému odpadu tak i nadále zůstávají jeho vlastníkovi, kterým nemusí být nutně osoba, která nedovolenou přepravu zařizuje. 66. Zadruhé čl. 24 odst. 2 písm. c) nařízení o přepravě odpadů neukládá žádné povinnosti, které by přesahovaly rámec povinností již uložených oznamovateli na základě čl. 24 odst. 2 písm. a) a b). 67. Přenesení uvedené povinnosti tedy nemá za následek žádné dodatečné omezení práva na vlastnictví nad rámec omezení, která každopádně již vyplývají z rámce stanoveného nařízením o přepravě odpadů. 68. Pro účely projednávané věci výše uvedené závěry znamenají, že vlastnická práva UQ a IC k obsahu zásilky, pokud taková práva existovala, nebyla přenesením povinnosti využití a odstranění odpadu z uvedených osob na Naturvårdsverket dotčena ( 35 ). 69. Nicméně i za předpokladu, že by bylo možné tvrdit, že vlastnická práva vlastníka odpadu byla omezena, protože nemůže svobodně rozhodovat o tom, co se má s uvedeným odpadem stát – může jej pouze odstranit nebo využít –, uvedené omezení nevyplývá z přenesení povinnosti převzetí odpadu zpět na příslušný orgán podle čl. 24 odst. 2 písm. c) nařízení o přepravě odpadů, nýbrž z obecnější právní úpravy nakládání s odpady v Unii ( 36 ). 70. Uvedené omezení práva na vlastnictví je tudíž zakotveno v právní úpravě a je přiměřené cíli ochrany životního prostředí. Uvedená otázka však jde nad rámec toho, co se žádá od Soudního dvora v projednávané věci. 71. Na základě výše uvedeného Soudnímu dvoru navrhuji, aby na třetí předběžnou otázku odpověděl následovně: posouzení třetí předběžné otázky neodhalilo žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost čl. 24 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1013/2006 ve světle článku 17 Listiny. IV. Závěry 72. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky, které položil Svea hovrätt, Mark- och miljööverdomstolen (odvolací soud Svea ve Stockholmu, sekce pozemková a životního prostředí), odpověděl následovně: „1) Ustanovení čl. 24 odst. 2 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů musí být vykládáno v tom smyslu, že stanoví povinnost příslušného orgánu země odeslání převzít odpad v případě nedovolené přepravy zpět a tento odpad využít a odstranit. 2) Posouzení třetí předběžné otázky neodhalilo žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost čl. 24 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1013/2006 ve světle článku 17 Listiny základních práv Evropské unie.“ ( 1 ) – Původní jazyk: angličtina. ( 2 ) – Abych použila výrok, který je připisován bývalému prezidentovi Keni, Danielovi arap Moimu; viz Clapp, A., „The story you’ve been told about recycling is a lie“, The New York Times, 14. února 2025, k dispozici na internetových stránkách: https://www.nytimes.com/2025/02/14/opinion/trash-recycling-global-waste-trade.html. ( 3 ) – Tito mladí chlapci a muži, označovaní za „burner boys“, se přehrabovali hromadami elektronického odpadu v Agbogbloshie, což je skládka odpadu v blízkosti centra hlavního města Ghany, Akkry, kde hledaly základní desky a dráty, které by mohli spálit. Viz Kwan, J., „Your old electronics are poisoning people at this toxic dump in Ghana“, Wired, 26. listopadu 2020, k dispozici na internetových stránkách: https://www.wired.com/story/ghana-ewaste-dump-electronics/. Viz též Univerzita OSN a Koordinační centrum Basilejské úmluvy pro africký region, Person in the port project – Assessing import of used electrical and electronic equipment into Nigeria (Projekt pracovníka v přístavu týkající se posuzování dovozu použitých elektrických a elektronických zařízení do Nigérie), 2017, k dispozici na internetových stránkách: https://collections.unu.edu/eserv/UNU:6349/PiP_Report.pdf. ( 4 ) – Viz Netherlands Human Environment and Transport Inspectorate (Nizozemská inspekce pro životní prostředí člověka a dopravu), „Used vehicles exported to Africa – A study on the quality of used export vehicles“ (Ojetá vozidla vyvážená do Afriky: studie kvality ojetých vozidel určených na vývoz), říjen 2020, k dispozici na internetových stránkách: https://www.ilent.nl/binaries/ilt/documenten/leefomgeving-en-wonen/stoffen-en-producten/chemische-stoffen-en-mengsels/rapporten/used-vehicles-exported-to-africa/Used+vehicles+exported+to+Africa.pdf (v níž se uvádí, že „vozidla, která jsou v současné době předmětem vývozu do Afriky, se podobají vozidlům demontovaným v Nizozemsku. Jsou stará a jejich osvědčení o pravidelné technické prohlídce je obvykle propadlé. Často se vyskytují problémy s emisním systémem […] a vozidla nesplňují emisní normu Euro 4/IV. To má za následek vysoké emise částic […] a rizika pro zdraví a životní prostředí v důsledku nekontrolovaného zacházení s vozidly po likvidaci“). Viz též Program OSN pro životní prostředí, „Used Vehicles and the Environment: A Global Overview of Used Light Duty Vehicles: Flow, Scale and Regulation“ (Ojetá vozidla a životní prostředí: celosvětový přehled ojetých lehkých vozidel: obchodní toky, rozsah a regulace), k dispozici na internetových stránkách: https://www.unep.org/resources/report/global-trade-used-vehicles-report (zdůrazňující skutečnost, že většina vývozů ojetých vozidel z Unie putuje do Nigérie nebo tam skončí). ( 5 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů (Úř. věst. 2006, L 190, s. 1) (dále jen „nařízení o přepravě odpadů“). ( 6 ) – Viz článek 36 nařízení o přepravě odpadů. ( 7 ) – Viz rozhodnutí Rady 93/98/EHS ze dne 1. února 1993 o uzavření Úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování (Basilejská úmluva) jménem Společenství (Úř. věst. 1993, L 39, s. 1; Zvl. vyd. 11/18, s. 301). Viz též rozsudek ze dne 21. ledna 2025, Conti 11. Container Schiffahrt II (C‑188/23, EU:C:2025:26, bod 45 a citovaná judikatura). ( 8 ) – Viz Program OSN pro životní prostředí, rozhodnutí přijaté na třetím zasedání konference smluvních stran Basilejské úmluvy, rozhodnutí III/1, změna Basilejské úmluvy (UNEP/CHW.3/35, 28. listopadu 1995) (dále jen „novela zákazu“). ( 9 ) – Viz rozhodnutí II/12 ve zprávě z druhého zasedání konference smluvních stran Basilejské úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování (UNEP/CHW.2/30, 25. března 1994), s. 1 („připomíná žádost skupiny 77 zemí na prvním zasedání konference smluvních stran Basilejské úmluvy […] o úplný zákaz veškerého vývozu nebezpečných odpadů ze zemí OECD do zemí, které nejsou členy OECD“). ( 10 ) – Viz novela zákazu, s. 1. ( 11 ) – Viz body 3 a 4 odůvodnění nařízení o přepravě odpadů. Viz též rozsudek ze dne 21. ledna 2025, Conti 11. Container Schiffahrt II (Basilejská úmluva) (C‑188/23, EU:C:2025:26, bod 46) (kde Soudní dvůr vysvětluje, že prostřednictvím nařízení o přepravě odpadů usiloval unijní normotvůrce o zajištění souladu unijního práva s Basilejskou úmluvou). ( 12 ) – Viz článek 1 nařízení o přepravě odpadů. ( 13 ) – Viz bod 7 odůvodnění nařízení o přepravě odpadů. ( 14 ) – Viz bod 8 odůvodnění nařízení o přepravě odpadů. ( 15 ) – Viz bod 20 odůvodnění nařízení o přepravě odpadů. ( 16 ) – Článek 34 nařízení o přepravě odpadů stanoví, že „[v]eškerý vývoz odpadů určených k odstranění se zakazuje“, zatímco článek 36 uvedeného nařízení zakazuje vývoz určitých odpadů „určených k využití v zemích, na které se nevztahuje rozhodnutí OECD“. ( 17 ) – Podle bodu 5 odůvodnění nařízení o přepravě odpadů je příslušným rozhodnutím OECD rozhodnutí Rady OECD C(2001)107/Final o revizi rozhodnutí OECD C(92)39/Final o kontrole přeshraničního pohybu odpadů určených k využití. Je nesporné, že Kamerun a Demokratická republika Kongo patří mezi země, na které se uvedené rozhodnutí vztahuje. ( 18 ) – Viz článek 2 bod 35 písm. f) nařízení o přepravě odpadů, podle kterého se „nedovolenou přepravou“ rozumí mimo jiné přeprava odpadů, která se „uskutečňuje v rozporu s“ články 34 a 36 uvedeného nařízení. V projednávané věci považuji za zřejmé, že existují i jiné důvody, proč by měly být dotčené přepravy považovány za nedovolené ve smyslu čl. 2 bodu 35 písm. f) nařízení o přepravě odpadů. Článek 2 bod 35 písm. a) a b) za nedovolenou přepravu považuje přepravu „odpadů“, která se uskutečňuje bez „oznámení“ všem dotčeným příslušným orgánům [písmeno a)] nebo bez souhlasu příslušných orgánů [písmeno b)]. Ze spisu podle všeho vyplývá, že žádný z uvedených předpokladů nebyl žalobci v řízení v prvním stupni v projednávané věci splněn. ( 19 ) – UQ a IC sice zpochybňují tvrzení, že obsah kontejnerů představuje „odpad“ ve smyslu nařízení o přepravě odpadů, nicméně tato otázka není projednávána u Soudního dvora a v každém případě spadá do pravomoci vnitrostátního soudu. Považuji za potřebné zdůraznit, že otázka, jakým způsobem je nutno rozlišovat „odpad“, resp. „nebezpečný odpad“ a „výrobky, které nejsou odpadem“, vyvstala rovněž při přípravě Basilejské úmluvy, neboť některé země neměly vůbec žádnou definici toho, co představuje „odpad“ pro účely věcné působnosti uvedené úmluvy (viz Program Organizace spojených národů pro životní prostředí, Ad hoc pracovní skupina právních a technických odborníků pověřených přípravou celosvětové úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států, organizační zasedání, [1987], první návrh Úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států, UNEP/WG.180/2, s. 4). Právě z toho důvodu, aby byl nastaven minimální standard, avšak nebylo ostatním signatářům bráněno v tom, aby šli nad rámec uvedeného standardu, stanoví konečné znění uvedené úmluvy rámec, který klasifikuje „odpady“ nebo „nebezpečné odpady“ odkazem buď na jejich zvláštní vlastnosti, nebo na vnitrostátní právo (viz čl. 1 odst. 1 písm. a) a b) a článek 2 Basilejské úmluvy). Otázka, zda věci dotčené ve věci v původním řízení mají pro někoho hodnotu a pro jiného ne, a mohly být tudíž opětovně využity, opraveny tak, aby plnily svou funkci, nebo jinak obchodovány v Kamerunu a v Demokratické republice Kongo, je tedy irelevantní pro účely klasifikace dotčených věcí podle unijního práva jakožto „odpadu“ nebo „nebezpečného odpadu“ ve smyslu nařízení o přepravě odpadů, irelevantní. ( 20 ) – V tomto smyslu viz příloha rozhodnutí Rady č. 97/640/ES ze dne 22. září 1997 o schválení změny Úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování (Basilejské úmluvy) jménem Společenství, jak ji stanoví rozhodnutí III/1 konference stran (Úř. věst. 1997, L 272, s. 45; Zvl. vyd. 11/26, s. 308), která cituje bod 7a preambule Basilejské úmluvy, a sice „uznávajíce, že pohyb nebezpečných odpadů přes hranice států, zvláště do rozvojových zemí, představuje vysoké riziko, že s nebezpečnými odpady nebude nakládáno způsobem šetrným k životnímu prostředí, jak vyžaduje tato úmluva“. ( 21 ) – Článek 24 odst. 2 písm. a), b) a c) nařízení o přepravě odpadů v unijním právu odráží povinnost zakotvenou v čl. 9 odst. 2 písm. a) Basilejské úmluvy, která vyžaduje od státu vývozu, že zajistí, aby dotčené odpady „byly převzaty zpět do státu vývozu vývozcem nebo producentem nebo v případě nutnosti jím samým na jeho území“. ( 22 ) – Považuji tudíž za zřejmé, že procesní otázka, zda není „možné“ ve smyslu čl. 24 odst. 2 nařízení o přepravě odpadů, aby určitá osoba nebo orgán vrátily odpad spadající do rozsahu uvedené povinnosti, je zcela podružná ve vztahu k hmotněprávní povinnosti uložené uvedeným nařízením, a sice jakýmkoli způsobem zajistit vrácení uvedeného odpadu do země odeslání. ( 23 ) – Což je rovněž důvod, proč čl. 24 odst. 2 třetí pododstavec nařízení o přepravě odpadů vyžaduje podání nového oznámení pouze v případech spadajících do působnosti písmen a) až c) uvedeného nařízení. ( 24 ) – Pro úplnost dodávám, že čl. 24 odst. 2 písm. a) nařízení o přepravě odpadů se v projednávané věci nepoužije, neboť UQ a IC nikdy dotčenou nedovolenou přepravu neoznámili. ( 25 ) – V souladu s čl. 25 odst. 1 nařízení o přepravě odpadů může uvedený orgán účtovat oznamovateli náklady vzniklé při dotčeném převzetí odpadu zpět. Jak však na jednání vysvětlila Naturvårdsverket, vzhledem k nákladům spojeným s takovým převzetím odpadu zpět a k nemožnosti fyzických osob je pokrýt nese ve většině případů uvedené náklady v konečném důsledku výlučně příslušný orgán místa odeslání. ( 26 ) – Viz čl. 9 odst. 2 písm. b) Basilejské úmluvy. ( 27 ) – Viz čl. 3 odst. 1 a 2 nařízení o přepravě odpadů. ( 28 ) – Článek 24 odst. 3 písm. b) nařízení o přepravě odpadů stanoví, že povinnost využít nebo odstranit odpad z nedovolené přepravy nese v případě přepravy, za kterou odpovídá příjemce, především uvedená osoba a teprve podpůrně samotný příslušný orgán nebo fyzická nebo právnická osoba jednající jeho jménem. ( 29 ) – Z tohoto důvodu musí být podle čl. 24 odst. 2 nařízení o přepravě odpadů v každém oznámení o převzetí odpadu zpět ve formuláři stanoveném v příloze IA nařízení o přepravě odpadů uvedeno, jakým způsobem budou dotčené odpady zpracovány a v jakém zařízení bude provedeno jejich využití nebo odstranění. ( 30 ) – Viz též čl. 22 odst. 8 nařízení o přepravě odpadů, který se zabývá otázkou, kdy povinnost zpětného převzetí nebo zajištění využití a odstranění odpadů končí, a který stanoví, že „[p]ovinnost oznamovatele a doplňující povinnost země odeslání převzít odpady zpět nebo zajistit jiné využití nebo odstranění končí, jakmile zařízení vydá potvrzení o jiném než předběžném využití nebo odstranění“. ( 31 ) – Jak upřesňují Parlament, Rada a Komise, to je rovněž důvod, proč čl. 25 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1157 ze dne 11. dubna 2024 o přepravě odpadů, o změně nařízení (EU) č. 1257/2013 a (EU) 2020/1056 a o zrušení nařízení (ES) č. 1013/2006 (Úř. věst. L 2024/1157) nyní jasně stanoví, že zpětné převzetí odpadu z nedovolené přepravy se provádí výlučně „za účelem zajištění jeho odstranění nebo využití“. ( 32 ) – Pro vyloučení pochybností uvádím, že i kdyby UQ a IC nepožádali Naturvårdsverket o zpětné převzetí dotčeného odpadu, a s výhradou potvrzení teze, že uvedené osoby nebyly držiteli povolení požadovaných k zajištění využití a odstranění odpadů způsobem šetrným k životnímu prostředí, byla by Naturvårdsverket v každém případě povinna dotčený odpad převzít zpět a využít jej a odstranit. ( 33 ) – Takový výklad by v praxi obdobně zavazoval příslušný orgán k uskladnění odpadu z nedovolené přepravy, který byl předmětem zpětného převzetí, v důsledku rizika vzniku závažné újmy na životním prostředí; obdobně viz rozsudek ze dne 5. října 1999, Lirussi a Bizzaro (C‑175/98 a C‑177/98, EU:C:1999:486, bod 53). ( 34 ) – I když je otázka předkládajícího soudu položena rovněž s odkazem na článek 1 prvního dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, jak správně podotýkají dotčené orgány, uvedená úmluva nepředstavuje právní nástroj formálně začleněný do unijního právního řádu, dokud k ní Unie nepřistoupí. Za těchto podmínek Soudní dvůr rozhodl, že unijní právo musí být vykládáno a platnost unijních aktů zkoumána vzhledem k základním právům zaručeným Listinou [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2020, Facebook Ireland a Schrems (C‑311/18, EU:C:2020:559, body 98 a 99, jakož i citovaná judikatura)]. ( 35 ) – V každém případě platí, že vzhledem k tomu, že čl. 24 odst. 2 nařízení o přepravě odpadů se nikterak nezmiňuje o tom, že by se vlastník odpadů z dotčené přepravy mohl domáhat případné kladné hodnoty odpadu po jeho využití a odstranění, a tedy takovému nároku nebrání, zachovali si UQ a IC právo požadovat vydání všech částí dotčené nedovolené přepravy, které nejsou odpadem, tedy veškerého svého majetku, který zbyl po využití a odstranění odpadu. ( 36 ) – Viz čl. 4 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES ze dne 19. listopadu 2008 o odpadech a o zrušení některých směrnic (Úř. věst. 2008, L 312, s. 3), podle kterého jsou odpady v konečném důsledku určeny buď k využití, nebo k odstranění. Jak je vysvětleno v bodě 31 odůvodnění uvedené směrnice, „[h]ierarchie způsobů nakládání s odpady stanoví pořadí priorit toho, co obecně představuje nejlepší celkovou volbu z hlediska životního prostředí v rámci právních předpisů a politiky v oblasti nakládání s odpady“.