62024CC0319 – stanovisko GA

null STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA ANDREY BIONDIHO přednesené dne 5. února 2026(1) Věc C‑319/24 P Evropská komise proti Sinopec Chongqing SVW Chemical Co. Ltd, Sinopec Great Wall Energy & Chemical (Ningxia) Co. Ltd, Central-China Company, Sinopec Chemical Commercial Holding Co. Ltd „ Kasační opravný prostředek – Dumping – Dovoz určitých polyvinylalkoholů pocházejících z Číny – Konečné antidumpingové clo – Prováděcí nařízení (EU) 2020/1336 – Neposkytnutí spolupráce – Článek 18 odst. 1 a 6 nařízení (EU) 2016/1036 – Spravedlivé srovnání na stejné obchodní úrovni – Početní zjištění běžné hodnoty v případě podstatných zkreslení v zemi vývozu – Článek 2 odst. 6a a 10 nařízení 2016/1036 – Úpravy – Jediná hospodářská entita – Článek 2 odst. 10 písm. i) nařízení 2016/1036 – Nevratná DPH – Článek 2 odst. 10 písm. k) nařízení 2016/1036“ Obsah I. Úvod II. Ke kasačnímu opravnému prostředku A. K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z porušení článku 18 základního nařízení 1. Kontext sporné otázky 2. Stručné shrnutí argumentů účastnic řízení 3. Analýza a) K přípustnosti prvního důvodu kasačního opravného prostředku a pravomoci Soudního dvora b) K věci samé 1) Článek 18 základního nařízení 2) Použití na projednávanou věc B. Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 10 základního nařízení a zásady řádné správy 1. Kontext sporné otázky 2. Stručné shrnutí argumentů účastnic řízení 3. Analýza a) Početní zjištění běžné hodnoty podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení b) Povinnost provést spravedlivé srovnání podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení 1) Spravedlivé srovnání na stejné obchodní úrovni 2) Spravedlivé srovnání v případech, kdy je běžná hodnota početně zjištěna podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení 3) Důkazní břemeno a důkazní standard týkající se úprav c) K první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku d) Ke druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku 1) Údajné zkreslení skutkového stavu 2) Důkazní standard požadovaný podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení 3) Údajné porušení zásady řádné správy C. Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z výkladu čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení 1. Kontext sporné otázky 2. Stručné shrnutí argumentů účastnic řízení 3. Analýza a) Úprava podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení b) K první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku c) Ke druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku 1) K přípustnosti 2) K věci samé III. K vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku A. K přípustnosti a účinnosti vedlejšího kasačního opravného prostředku B. K prvnímu důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku C. Ke druhému důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku D. Ke třetímu důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku E. Ke čtvrtému důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku IV. K žalobě před Tribunálem V. K nákladům řízení VI. Závěry I.      Úvod 1.        Projednávaná věc vyvolává důležité otázky týkající se antidumpingových šetření Evropské komise. 2.        Jedná se o první věc, v níž je Soudní dvůr žádán o výklad uplatnění nové metodiky stanovené v čl. 2 odst. 6a základního nařízení(2), která se používá pro početní zjištění běžné hodnoty v případě vývozů ze zemí, u nichž je zjištěno, že jejich vnitřní trh vykazuje podstatná zkreslení. Rozsudkem Soudního dvora bude ve značné míře ovlivněno to, jakým způsobem bude Komise v budoucnu vést šetření, v nichž bude uvedená metodika používána. Projednávaná věc rovněž poskytuje Soudnímu dvoru příležitost dále upřesnit rozsah posuzovací pravomoci Komise při použití dostupných údajů v souladu s článkem 18 základního nařízení v případě nedostatečné spolupráce účastníků řízení, jakož i rozsah úprav podle čl. 2 odst. 10 písm. i) a k) základního nařízení. 3.        Věc se týká kasačního opravného prostředku podaného Komisí a vedlejšího kasačního opravného prostředku podaného třemi společnostmi ze skupiny Sinopec(3), jedné z největších čínských skupin obchodních společností, které byly v prvním stupni žalobkyněmi. Kasační opravný prostředek a vedlejší kasační opravný prostředek se týkají rozsudku Tribunálu Evropské unie(4) (dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zrušil prováděcí nařízení Komise o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz určitých polyvinylalkoholů pocházejících z Čínské lidové republiky(5) (dále jen „sporné nařízení“). 4.        Sporným nařízením Komise v podstatě uložila mimo jiné konečné antidumpingové clo ve výši 17,3 % na dovoz některých výrobků PVAL společnosti Sinopec. 5.        V návaznosti na zjištění, že v Číně dochází k „podstatným zkreslením“(6), provedla Komise početní zjištění běžné hodnoty v souladu s metodikou stanovenou v čl. 2 odst. 6a písm. a) základního nařízení(7), včetně částky, kterou považovala za nezkreslenou a přiměřenou částku pro prodejní, správní a režijní náklady (dále jen „PSR náklady“) a pro zisk(8). 6.        V tomto kontextu zjistila Komise zaprvé, pokud jde o společnost Sinopec Ningxia, určité závažné nedostatky v údajích poskytnutých v souvislosti s jejími výrobními náklady. Při početním zjišťování běžné hodnoty pro uvedenou společnost proto Komise použila „dostupné údaje“ v souladu s čl. 18 odst. 1 základního nařízení(9). Komise se pro každý typ dotčeného výrobku rozhodla použít nejvyšší početně zjištěné běžné hodnoty ostatních spolupracujících vyvážejících výrobců(10). 7.        Zadruhé Komise provedla úpravy vývozní ceny směrem dolů, přičemž odečetla náklady na pojištění, dopravu, manipulaci a nakládku, náklady na úvěr a bankovní poplatky (dále jen „sporné náklady“)(11). Zatřetí Komise provedla úpravu vývozní ceny směrem dolů podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení(12). Začtvrté Komise provedla úpravu běžné hodnoty směrem nahoru podle čl. 2 odst. 10 písm. b) základního nařízení(13). 8.        V napadeném rozsudku Tribunál zaprvé konstatoval, že Komise porušila článek 18 základního nařízení tím, že vypočítala běžnou hodnotu společnosti Sinopec Ningxia tak, že pro každý typ výrobku použila nejvyšší běžnou hodnotu ostatních vyvážejících výrobců(14). Zadruhé Tribunál konstatoval, že Komise porušila povinnost podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení provést spravedlivé srovnání vývozní ceny a běžné hodnoty na stejné obchodní úrovni, když Komise od vývozní ceny odečetla „sporné náklady“. Tribunál rovněž konstatoval, že Komise porušila zásadu řádné správy tím, že po společnosti Sinopec požadovala předložení nepřiměřených důkazů(15). Zatřetí Tribunál konstatoval, že Komise porušila čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení tím, že dospěla k závěru, že funkce společnosti Sinopec Central-China jsou obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize(16). 9.        Tribunál tudíž zrušil sporné nařízení, pokud jde o společnost Sinopec, v rozsahu, v němž se Komise dopustila výše uvedených porušení. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. 10.      Komise podala k Soudnímu dvoru kasační opravný prostředek a společnost Sinopec vedlejší kasační opravný prostředek. II.    Ke kasačnímu opravnému prostředku 11.      Kasačním opravným prostředkem se Komise, podporovaná společností Kuraray Europe GmbH (dále jen „společnost Kuraray“), vedlejší účastnicí řízení v prvním stupni, domáhá, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek a uložil společnosti Sinopec náhradu nákladů řízení v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku. 12.      Společnost Sinopec, podporovaná společností Wegochem Europe BV (dále jen „společnost Wegochem“), vedlejší účastnicí řízení v prvním stupni, v podstatě navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl, a podpůrně, aby vrátil věc Tribunálu k novému posouzení a uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 13.      Na podporu kasačního opravného prostředku uplatňuje Komise tři důvody kasačního opravného prostředku, v nichž tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného posouzení, když konstatoval, že došlo k porušením uvedeným v bodě 8 tohoto stanoviska. A.      K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z porušení článku 18 základního nařízení 14.      První důvod kasačního opravného prostředku Komise se týká závěrů Tribunálu učiněných v bodech 211 až 221 napadeného rozsudku. V uvedených bodech Tribunál vyhověl žalobnímu důvodu, v jehož rámci společnost Sinopec tvrdila, že Komise porušila článek 18 základního nařízení. 15.      Relevantní ustanovení článku 18 základního nařízení jsou formulována následovně: „1.      Pokud účastník řízení odepře přístup k nezbytným informacím nebo je neposkytne ve lhůtách stanovených tímto nařízením nebo pokud závažným způsobem brání šetření, mohou prozatímní nebo konečná pozitivní nebo negativní zjištění vycházet z dostupných údajů. […] 5.      Pokud se závěry, včetně určení běžné hodnoty, opírají o odstavec 1, včetně informací obsažených v podnětu, musí být tyto informace, je-li to proveditelné a s ohledem na lhůty pro šetření, ověřeny na základě informací z jiných dostupných nezávislých zdrojů, jako jsou zveřejněné ceníky, úřední dovozní statistiky a celní výkazy, nebo na základě informací získaných v průběhu šetření od jiných účastníků řízení. […] 6.      Nespolupracuje-li účastník řízení vůbec nebo jen částečně a následkem toho nejsou některé podstatné informace sděleny, může být pro něj výsledek šetření méně příznivý, než kdyby při šetření spolupracoval.“ 1.      Kontext sporné otázky  16.      V bodech 327 až 329 odůvodnění sporného nařízení se uvádí, že poté, co Komise zjistila závažné nedostatky ve vykázaných výrobních nákladech týkajících se společnosti Sinopec Ningxia, rozhodla se použít „dostupné údaje“ v souladu s článkem 18 základního nařízení, pokud jde o výpočet běžné hodnoty uvedené společnosti. Běžná hodnota byla pro zmíněnou společnost početně zjištěna v souladu s čl. 2 odst. 6a základního nařízení s využitím informací poskytnutých ostatními spolupracujícími vyvážejícími výrobci. Konkrétně pro každý typ výrobku vykázaný uvedenou společností použila Komise nejvyšší vypočtenou běžnou hodnotu ostatních spolupracujících vyvážejících výrobců. 17.      V bodě 333 odůvodnění sporného nařízení Komise odmítla tvrzení, že je uvedený přístup sankční. Komise měla za to, že jelikož „nemohla ověřit, a proto ani použít údaje poskytnuté společností Sinopec Ningxia pro početní stanovení její běžné hodnoty, neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že by běžná hodnota pro společnost Sinopec Ningxia podle druhu výrobku byla nižší než nejvyšší běžná hodnota podle druhu výrobku ostatních spolupracujících výrobců, kteří používají podobné suroviny“. 18.      V napadeném rozsudku měl Tribunál za to, že Komise ve sporném nařízení uplatnila domněnku, že běžná hodnota společnosti Sinopec Ningxia podle druhu výrobku není nižší než nejvyšší běžná hodnota ostatních spolupracujících vyvážejících výrobců. Tribunál konstatoval, že unijní normotvůrce neměl v úmyslu zavést na základě článku 18 základního nařízení takovou právní domněnku, a tudíž zbavit unijní orgány jakéhokoli důkazního požadavku. Tribunál podotkl, že Komise na jednání před Tribunálem uznala, že uplatnila tuto domněnku, a že na konkrétní dotaz odpověděla, že skutečností vyplývající ze spisu, z níž vycházela, když systematicky používala nejvyšší běžnou hodnotu mezi hodnotami ostatních vyvážejících výrobců, byl nedostatek spolupráce ze strany společnosti Sinopec Ningxia. Tribunál dospěl k závěru, že uplatněním takové domněnky Komise porušila článek 18 základního nařízení. 2.      Stručné shrnutí argumentů účastnic řízení 19.      V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise, podporovaná společností Kuraray, tvrdí, že se Tribunál v napadeném rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu a použití článku 18 základního nařízení. Komise uvádí, že na rozdíl od toho, co konstatoval Tribunál, Komise neuplatnila v bodech 329 a 333 odůvodnění sporného nařízení žádnou „domněnku“ vycházející z nedostatku spolupráce ze strany společnosti Sinopec Ningxia. Komise ze skutečnosti, že společnost Sinopec Ningxia opakovaně neposkytla chybějící údaje, jednoduše vyvodila, že její běžné hodnoty musí být přinejmenším na úrovni nejvyšších běžných hodnot pro stejné typy výrobků vyráběné ostatními spolupracujícími vyvážejícími výrobci. Komise má tedy za to, že společnost Sinopec Ningxia „nepotrestala“, ale pouze použila údaje ze spisu týkající se uvedených ostatních vyvážejících výrobců. Komise rovněž v žádné z písemností předložených v řízení v prvním stupni na takovou domněnku neodkázala. Tribunál tedy nesprávně vyložil úvahy, jež Komise uvedla v bodě 333 odůvodnění sporného nařízení. 20.      Společnost Wegochem úvodem tvrdí, že první důvod kasačního opravného prostředku Komise je nepřípustný, neboť směřuje ke zpochybnění skutkových zjištění učiněných Tribunálem v napadeném rozsudku. Podle společnosti Wegochem Tribunál konstatoval, že Komise domněnku uplatnila a společnost Sinopec Ningxia potrestala. Komise tudíž Soudní dvůr žádá, aby znovu posoudil příslušné důkazy a skutkové okolnosti. 21.      Společnost Sinopec, podporovaná společností Wegochem, v podstatě tvrdí zaprvé, že Komise nevyvodila závěr, ale uplatnila domněnku. Kromě argumentace uvedené v bodě 333 odůvodnění sporného nařízení Komise nepředložila žádné důkazy ani argumentaci na podporu systematického výběru nejvyšší běžné hodnoty zjištěné pro každý typ výrobku. Tribunál správně konstatoval, že jedinou skutečností, z níž Komise vycházela, byl nedostatek spolupráce. Vyvodil tedy správný závěr, že Komise uplatnila domněnku. Zadruhé, i kdyby Komise nějaký závěr vyvodila, neopravňovalo by ji to k výběru určité konkrétní skutečnosti za účelem sankcionování nedostatku spolupráce. Z judikatury Světové obchodní organizace (WTO) vyplývá, že pokud určité informace nebyly poskytnuty, nemůže orgán jednoduše předpokládat, že chybějící informace jsou nezbytně usvědčující, a nemůže je vykládat v co nejnepříznivějším světle. Zatřetí obava Komise, podle níž by přístup Tribunálu mohl vyvážející výrobce motivovat k tomu, že budou selektivně odmítat spolupráci, je přehnaná. Článek 18 odst. 6 základního nařízení nevyžaduje, aby byl výsledek méně příznivý. Komise mohla použít jiné hodnoty, jako je vážený průměr běžných hodnot ostatních vývozců, které rovněž mohly být „méně příznivé“. Místo toho Komise postupovala tak, aby byly vybrané náhradní skutečnosti ve vztahu ke společnosti Sinopec co možná nejnepříznivější. 3.      Analýza a)      K přípustnosti prvního důvodu kasačního opravného prostředku a pravomoci Soudního dvora 22.      Pokud jde o námitku nepřípustnosti vznesenou společností Wegochem, z ustálené judikatury vyplývá, že vedlejší účastník není oprávněn uplatnit námitku nepřípustnosti žaloby, pokud taková námitka není obsažena v návrhových žádáních žalovaného(17). 23.      V projednávané věci společnost Sinopec nevznesla žádnou námitku nepřípustnosti týkající se prvního důvodu kasačního opravného prostředku. Z toho vyplývá, že společnost Wegochem nebyla oprávněna vznést námitku nepřípustnosti, a Soudní dvůr tedy není povinen takovou námitku posuzovat. 24.      Otázka pravomoci Soudního dvora věc projednat a rozhodnout je však nepominutelnou podmínkou řízení a Soudní dvůr ji může zkoumat v kterékoli fázi řízení, a to i bez návrhu(18). 25.      Tudíž vzhledem k tomu, že jak vyplývá z ustálené judikatury, Soudní dvůr není příslušný ke zjišťování skutkového stavu v rámci kasačního opravného prostředku(19), ledaže došlo k jeho zkreslení(20), vyvolává námitka nepřípustnosti vznesená společností Wegochem otázku týkající se pravomoci Soudního dvora, kterou by měl Soudní dvůr zkoumat i bez návrhu. 26.      V projednávané věci ovšem první důvod kasačního opravného prostředku nesměřuje ke zpochybnění úvah týkajících se skutkového stavu. Právě naopak, v uvedeném důvodu je vznesena právní otázka týkající se výkladu článku 18 základního nařízení, a zejména rozsahu prostoru pro uvážení, kterým Komise disponuje, když se rozhodne zohlednit „dostupné údaje“ v případech nedostatku spolupráce ze strany účastníka řízení. Komise dále zpochybňuje výklad bodu 333 odůvodnění sporného nařízení provedený v napadeném rozsudku a tvrdí, že Tribunál zkreslil smysl uvedeného bodu odůvodnění. Soudní dvůr má tedy pravomoc k posouzení prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise. b)      K věci samé 1)      Článek 18 základního nařízení 27.      Aby bylo možno se vypořádat s argumentem Komise, podle kterého se Tribunál v napadeném rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení týkajícího se článku 18 základního nařízení, je nezbytné hned na úvod připomenout, že základní nařízení nesvěřuje Komisi pravomoc přinutit účastníky řízení, aby se účastnili šetření nebo předložili informace. Komise je tedy závislá na jejich dobrovolné spolupráci při poskytování nezbytných informací(21). 28.      Unijní normotvůrce v čl. 18 odst. 1 základního nařízení stanovil, že pokud účastník řízení neposkytne nezbytné informace nebo pokud klade závažným způsobem překážky šetření, mohou zjištění vycházet z „dostupných údajů“(22). Kromě toho čl. 18 odst. 6 uvedeného nařízení stanoví, že pokud účastník řízení nespolupracuje, může být pro něj výsledek šetření méně příznivý, než kdyby při šetření spolupracoval. 29.      Jak vyplývá z bodu 27 odůvodnění základního nařízení, článek 18 základního nařízení odráží záměr unijního normotvůrce napomoci Komisi při získávání důkazů v situaci, kdy musí čelit faktickým překážkám způsobeným nedostatkem spolupráce účastníků řízení(23). Tribunál tudíž dospěl k závěru, že cílem článku 18 základního nařízení je umožnit Komisi vést šetření, i když účastníci řízení odmítnou spolupracovat nebo spolupracují nedostatečně(24). 30.      S ohledem na výše uvedené jsou účastníci řízení povinni spolupracovat podle svých nejlepších možností a musí poskytnout všechny informace, kterými disponují a které orgány považují za nezbytné k tomu, aby učinily svá zjištění(25). Navíc nebezpečí, že v případě nedostatku spolupráce podniků, kterých se šetření týká, orgány zohlední „dostupné údaje“, které mohou být v souladu s čl. 18 odst. 1 a 6 základního nařízení méně příznivé, je vlastní antidumpingovému řízení a má za cíl povzbuzovat loajální a pečlivou spolupráci těchto podniků(26). 31.      V zájmu efektivnosti a účinnosti antidumpingového řízení musí být zajištěno, aby účastníci řízení spolupracovali skutečně a plně na šetření tím, že budou jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nebránit šetření. Záporné důsledky, kterým může být vystaven účastník řízení v případě vadné nebo částečné spolupráce – v tom smyslu, že se může nacházet v méně výhodné situaci, než by byl, pokud by plně na šetření spolupracoval – musí fungovat jako motivace k plné a bezvýhradné spolupráci na šetření(27). Jakékoli jiné řešení by mohlo ohrozit účinnost obchodních ochranných opatření v Unii pokaždé, když je unijním orgánům odepřena spolupráce v rámci šetření(28). 32.      Je třeba rovněž zdůraznit, že v oblasti společné obchodní politiky, a konkrétně v oblasti obchodních ochranných opatření disponují unijní orgány z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí přezkoumávat, širokou posuzovací pravomocí(29). V této souvislosti, pokud Komise zakládá svá zjištění na „dostupných údajích“ v situacích, kdy jsou předložené údaje nedostatečné, má uvedený orgán širokou posuzovací pravomoc při výběru nejlepších možných dostupných údajů, které jsou ve spise, a není povinen vysvětlit, v čem jsou použité dostupné údaje nejlepší možné, jelikož taková povinnost nevyplývá ani z článku 18 základního nařízení, ani z judikatury(30). 33.      Dále musí být podle ustálené judikatury soudní přezkum takového posouzení omezen na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla, zda jsou věcně správná skutková zjištění a zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění nebo zda nedošlo ke zneužití pravomoci(31). 34.      Nicméně právě s ohledem na posuzovací pravomoc Komise je klíčový důsledný soudní přezkum, byť ve výše uvedených mezích. Konkrétně platí, že komplexní povaha těchto hospodářských a právních hodnocení prováděných Komisí nesmí soudům bránit v tom, aby ověřily věcnou správnost, spolehlivost a logičnost důkazů, o něž se Komise opírá, to, zda důkazy obsahují všechny relevantní informace, které je třeba zohlednit pro posouzení komplexní situace, a to, zda mohou být podkladem pro závěry z nich vyvozené(32). 2)      Použití na projednávanou věc 35.      V projednávané věci je nesporné, že společnost Sinopec Ningxia neposkytla spolehlivé údaje týkající se jejích výrobních nákladů, a že v důsledku nedostatku spolupráce z její strany mohla Komise vycházet z „dostupných údajů“ v souladu s čl. 18 odst. 1 základního nařízení pro účely početního zjištění běžné hodnoty pro uvedenou společnost. 36.      Tribunál měl však v bodě 218 napadeného rozsudku za to, že v bodech 329 a 333 odůvodnění sporného nařízení Komise poté, co konstatovala, že žalobkyně nespolupracovaly, uplatnila domněnku, že běžná hodnota pro společnost Sinopec Ningxia podle druhu výrobku není nižší než nejvyšší běžná hodnota ostatních vyvážejících výrobců podle druhu výrobku. 37.      Domněnku lze obecně definovat jako právní mechanismus spočívající v tom, že se z určité skutečnosti, která je jistá (resp. souboru skutečností, které jsou jisté), vyvodí skutečnost, která je nejistá (resp. soubor skutečností, které jsou nejisté)(33). 38.      Vzhledem k tomu, že podle článku 18 základního nařízení existuje možnost učinit na základě „dostupných údajů“ určitá zjištění a straně, která nespolupracuje vůbec nebo jen částečně, vyhradit méně příznivé zacházení, než kdyby spolupracovala, jsou orgány Unie oprávněny k tomu, aby z přímých důkazů skutečností, jež mohly zjistit na základě údajů, jež mají k dispozici, vyvozovaly nepřímý důkaz skutečností, které jsou kvůli nedostatečné spolupráci stran i nadále neznámé. Jinými slovy, článek 18 základního nařízení umožňuje orgánům Unie opírat se o domněnky za předpokladu, že existuje logická a rozumná souvislost mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, které jsou i nadále neznámé. Pokud by byla těmto orgánům odepřena možnost uplatnit takovéto domněnky, vznikla by nepřiměřená překážka bránící přijímání obchodních ochranných opatření v Unii pokaždé, když je unijním orgánům odepřena spolupráce v rámci šetření(34). 39.      Ve sporném nařízení však není nikde uvedeno, že Komise uplatnila domněnku. Kromě toho Komise zpochybňuje výklad sporného nařízení provedený Tribunálem, když tvrdí, že Tribunál nesprávně vykládá smysl bodu 333 odůvodnění, když dochází k závěru, že Komise uplatnila domněnku. Komise rovněž popírá, že by použití domněnky uznala. 40.      Z pozorného výkladu bodu 333 odůvodnění sporného nařízení (viz bod 17 tohoto stanoviska) vyplývá, že Komise v uvedeném bodě odůvodnění neprokázala ani nevyvodila žádnou skutečnost ani pravděpodobnost skutečnosti z jiné skutečnosti. V uvedeném bodě odůvodnění Komise pouze odmítla jako neprokázaný argument společnosti Sinopec týkající se sankční povahy rozhodnutí Komise zvolit z „dostupných údajů“ nejvyšší běžné hodnoty, podle druhu výrobku, z běžných hodnot ostatních spolupracujících vyvážejících výrobců. Komise pouze uvedla, že nebylo prokázáno, že by byl uvedený přístup sankční, neboť ve spise nebyla uvedena žádná skutečnost, která by prokazovala, že by běžná hodnota pro společnost Sinopec Ningxia podle druhu výrobku byla nižší než nejvyšší běžná hodnota podle druhu výrobku ostatních spolupracujících vyvážejících výrobců, kteří používají podobné suroviny. 41.      Z tohoto důvodu zaprvé vzhledem k tomu, že Komise nevyvodila žádnou (nejistou) skutečnost z jiné (jisté) skutečnosti, nelze mít podle mého názoru za to, že uvedený orgán uplatnil jakoukoli domněnku. Komise neurčila ani nevyvodila běžnou hodnotu pro společnost Sinopec Ningxia. Pouze vzala na vědomí neexistenci jakýchkoli důkazů, které by dokládaly tvrzenou sankční povahu jejího rozhodnutí systematicky používat nejvyšší běžnou hodnotu ostatních spolupracujících vyvážejících výrobců. 42.      Zadruhé, jelikož je prokázáno, že společnost Sinopec Ningxia neposkytla spolehlivé údaje umožňující určit její běžné hodnoty, je tvrzení obsažené v bodě 333 odůvodnění sporného nařízení týkající se neexistence důkazů umožňujících Komisi posoudit, zda by byly uvedené hodnoty nižší než hodnoty zvolené, správné a není stiženo žádným zjevně nesprávným posouzením. 43.      V tomto ohledu pouhá existence možnosti vycházet z jiných údajů nebo skutečností dostupných ve spise nestačí k prokázání zjevně nesprávného posouzení Komise. Jak je připomenuto výše, cílem článku 18 základního nařízení je umožnit Komisi ukončit šetření bez ohledu na dočasné omezující překážky, včetně případů nedostatku spolupráce, kdy má Komise široký prostor pro uvážení při posuzování a hodnocení „dostupných údajů“. 44.      Při výkonu své posuzovací pravomoci, jak vyplývá z bodu 32 tohoto stanoviska, musí Komise zvolit „dostupné údaje“, které jsou obsaženy ve spise a jsou dostatečně průkazné, přičemž současně zajišťují efektivnost a účinnost obchodních ochranných opatření v Unii i v případech nedostatečné spolupráce. Komise nemůže zvolit „dostupné údaje“, pokud by jejich použití mělo za následek vznik prospěchu v důsledku nedostatečné spolupráce při šetření. Pokud tedy ve spise nejsou obsaženy žádné spolehlivé údaje týkající se nákladů společnosti Sinopec z důvodu nedostatečné spolupráce z její strany, nemůže se uvedená společnost domáhat použití jiných hodnot, jako je průměrná běžná hodnota ostatních spolupracujících vyvážejících výrobců, neboť by tím společnost Sinopec mohla mít prospěch ze své nedostatečné spolupráce. Jak správně uvádí Komise, použití takové hodnoty by mohlo nežádoucím způsobem vyvážející výrobce motivovat k tomu, aby selektivně odmítali spolupracovat ve všech oblastech, kde jsou si vědomi toho, že jim ve srovnání s ostatními vývozci vznikly vyšší než průměrné náklady. V každém případě společnost Sinopec neposkytla žádné vysvětlení, proč měla Komise použít uvedenou hodnotu namísto nejvyšší běžné hodnoty podle druhu výrobku ostatních spolupracujících vyvážejících výrobců. 45.      Dále není prokázáno, že Komise výběrem takové běžné hodnoty vybrala nejméně příznivé „dostupné údaje“ a společnost Sinopec Ningxia tak sankcionovala. Údaje ostatních spolupracujících vyvážejících subjektů totiž nejsou jedinými dostupnými údaji, které mohla Komise zohlednit v důsledku nedostatečné spolupráce společnosti Sinopec Ningxia. Jak vyplývá z čl. 18 odst. 5 základního nařízení, „dostupné údaje“ mohou rovněž zahrnovat informace poskytnuté evropskými výrobci v jejich podnětu, dostupné údaje z nezávislých zdrojů, jako jsou zveřejněné ceníky, úřední statistiky a celní výkazy. Ve světle těchto různých zdrojů, které rovněž mohly být zohledněny, není prokázáno, že Komise tím, že vycházela z nejvyšší běžné hodnoty podle druhu výrobku ostatních spolupracujících vyvážejících výrobců, způsobila, že náhradní údaje budou pro společnost Sinopec Ningxia ty nejnepříznivější. Údajná sankční povaha této volby tedy není podložena. 46.      V každém případě platí, jak je zmíněno výše, že riziko toho, že „dostupné údaje“ mohou vést v případě nedostatečné spolupráce k méně příznivému výsledku ve smyslu čl. 18 odst. 6 základního nařízení, je vlastní antidumpingovému řízení a společnost Sinopec Ningxia si měla být tohoto rizika dobře vědoma. 47.      Závěrem uvádím, že ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že Tribunál v bodech 211 až 221 napadeného rozsudku nesprávně vyložil smysl bodu 333 odůvodnění sporného nařízení a dopustil se nesprávného právního posouzení porušujícího článek 18 základního nařízení. Prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku Komise by tedy podle mého názoru mělo být vyhověno. B.      Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 10 základního nařízení a zásady řádné správy 48.      Druhý důvod kasačního opravného prostředku Komise vznáší důležité otázky vzájemného vztahu mezi povinností Komise provést spravedlivé srovnání ve smyslu čl. 2 odst. 10 základního nařízení a početním zjištěním běžné hodnoty podle čl. 2 odst. 6a téhož nařízení v případě vývozů ze zemí, u nichž je zjištěno, že jejich vnitřní trh vykazuje podstatná zkreslení. Jsou v něm vzneseny rovněž další důležité otázky týkající se důkazního břemene a důkazního standardu ve vztahu k úpravám nezbytným k zajištění spravedlivého srovnání. 49.      Článek 2 odst. 6a písm. a) základního nařízení stanoví: „Pokud se při provádění tohoto nebo kteréhokoli jiného relevantního ustanovení [základního nařízení] zjistí, že není vhodné použít domácí ceny a náklady v zemi vývozu, jelikož v této zemi dochází k podstatným zkreslením ve smyslu písmene b), běžná hodnota se zjistí početně výhradně na základě výrobních nákladů a nákladů na prodej odrážejících nezkreslené ceny nebo referenční hodnoty, a to při dodržení následujících pravidel. Zdroje, které Komise může použít, zahrnují: –        odpovídající výrobní náklady a náklady na prodej ve vhodné reprezentativní zemi, jejíž úroveň hospodářského rozvoje je podobná jako v zemi vývozu, pokud jsou relevantní údaje snadno dostupné; […] –        nezkreslené mezinárodní ceny, náklady nebo referenční hodnoty, pokud to uzná za vhodné; nebo –        domácí náklady, avšak pouze pokud je na základě přesných a vhodných důkazů […] možné jednoznačně stanovit, že nejsou zkreslené. […] Početně zjištěná běžná hodnota zahrnuje nezkreslenou a přiměřenou částku pro správní, prodejní a režijní náklady a pro zisk.“ 50.      Článek 2 odst. 10 základního nařízení stanoví: „Mezi vývozní cenou a běžnou hodnotou se provede spravedlivé srovnání. Toto srovnání se provede na stejné obchodní úrovni a na základě prodeje uskutečněného ve stejné nebo co nejbližší době, jakož i s náležitým přihlédnutím k jiným rozdílům, které ovlivňují srovnatelnost cen. Nejsou-li takto určená běžná hodnota a vývozní cena srovnatelné na tomto základě, provedou se pokaždé náležité individuální úpravy o rozdíly u činitelů, na které bylo upozorněno a které prokazatelně ovlivňují ceny a srovnatelnost cen. […] Pokud jsou splněny výše uvedené podmínky, mohou se provést úpravy pro [činitele uvedené pod písmeny a) až k)] […]“ 51.      Druhý důvod kasačního opravného prostředku Komise se týká zjištění Tribunálu v bodech 124 až 139 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál dospěl k závěru, že Komise tím, že od vývozní ceny odečetla „sporné náklady“ (tj. náklady na pojištění, dopravu, manipulaci a nakládku, úvěry a bankovní poplatky), porušila povinnost provést spravedlivé srovnání na stejné obchodní úrovni ve smyslu čl. 2 odst. 10 základního nařízení, neboť uvedené náklady pravděpodobně nebyly odečteny od početně zjištěné běžné hodnoty. 1.      Kontext sporné otázky  52.      Ve sporném nařízení(35) Komise početně zjistila běžnou hodnotu v souladu s metodou stanovenou v čl. 2 odst. 6a základního nařízení pro vyvážející země vykazující podstatná zkreslení. Početně zjištěná běžná hodnota vycházela z nezkreslených hodnot v reprezentativní zemi (Turecko) zvýšených o 17,6 % pro PSR náklady a o 4 % pro zisk. PSR náklady byly vypočteny na základě údajů týkajících se tureckého výrobce, společnosti Ilkalem Ticaret Ve Sanayi A.S. (dále jen „společnost Ilkalem“)(36). V bodě 341 odůvodnění sporného nařízení dospěla Komise k závěru, že běžná hodnota byla početně zjištěna podle typu výrobku na základě ceny „ze závodu“. 53.      Aby Komise u vývozní ceny dosáhla stejné obchodní úrovně, jako je běžná hodnota, tedy úrovně „ze závodu“, odečetla Komise od vývozní ceny „sporné náklady“(37). 54.      V připomínkách k poskytnutí konečných informací společnost Sinopec napadla skutečnost, že Komise z vývozní ceny vyňala „sporné náklady“, ačkoli tyto náklady nebyly údajně odstraněny z PSR nákladů výrobce v reprezentativní zemi(38). 55.      Komise se uvedenou otázkou zabývala v bodě 314 odůvodnění sporného nařízení, který zní následovně: „Komise s tímto tvrzením nesouhlasila. Komise upozornila, že nic nenasvědčuje tomu, že by tyto náklady byly zahrnuty do prodejních, správních a režijních nákladů vykázaných za výrobce v reprezentativní zemi. Vyvážející výrobci zařazení do vzorku navíc neposkytli žádný důkaz o opaku. Toto tvrzení bylo proto zamítnuto.“ 56.      Společnost Sinopec uvedený závěr napadla před Tribunálem, přičemž tvrdila, že Komise porušila čl. 2 odst. 10 základního nařízení. 57.      Tribunál uvedenému žalobnímu důvodu vyhověl. Zaprvé v bodech 124 až 127 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že úpravy směřující k dosažení úrovně „ze závodu“ vývozní ceny jsou nezbytné k zajištění „spravedlivého srovnání“ vyžadovaného článkem 2 odst. 10 základního nařízení pouze tehdy, pokud je běžná hodnota rovněž vypočtena na úrovni „ze závodu“. Tribunál byl toho názoru, že podle judikatury přísluší Komisi, která se rozhodla provést dotčené srovnání na úrovni „ze závodu“, prokázat, že tyto úpravy byly nezbytné k tomu, aby srovnání bylo spravedlivé. 58.      Zadruhé v bodech 128 až 139 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že i za předpokladu, že by důkazní břemeno nesla společnost Sinopec, a nikoli Komise, společnost Sinopec v každém případě žádost o úpravy řádně podložila. Tribunál konstatoval, že Komise založila výpočet PSR nákladů na údajích týkajících se společnosti Ilkalem z „databáze Orbis“, které nebyly dostatečně podrobné, aby vyloučily, že zahrnují „sporné náklady“. Tribunál proto rozhodl tak, že Komise, která sama neměla k dispozici přesnější rozpis PSR nákladů společnosti Ilkalem, nemohla po společnosti Sinopec rozumně požadovat, aby žádost o úpravy běžné hodnoty více podložila předložením údajů týkajících se třetí osoby, které jsou konkrétnější než údaje, které měla Komise k dispozici. Podle konstatování Tribunálu tedy Komise v bodě 314 odůvodnění sporného nařízení od společnosti Sinopec požadovala, aby předložila nepřiměřený důkaz. Tribunál dále dospěl k závěru, že na rozdíl od situace řešené v rozsudku ve věci Changmao(39) Komise neposkytla společnosti Sinopec údaje, které by jí umožnily žádost o úpravu více podložit. 2.      Stručné shrnutí argumentů účastnic řízení 59.      Druhý důvod kasačního opravného prostředku Komise je rozdělen na dvě části. 60.      V první části Komise, podporovaná společností Kuraray, zpochybňuje body 126 a 127 napadeného rozsudku. Komise tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil čl. 2 odst. 10 základního nařízení a změnil ustálená pravidla obrácením důkazního břemene ve vztahu k úpravám. Podle Komise Tribunál zaměnil povinnosti Komise podle čl. 2 odst. 6a a čl. 2 odst. 10. základního nařízení. 61.      V druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise rozporuje body 128 až 139 napadeného rozsudku. Zaprvé Komise tvrdí, že Tribunál zkreslil skutkový stav, když konstatoval, že společnost Sinopec ve svých vyjádřeních k poskytnutí konečných informací tvrdila, že PSR náklady použité v rámci početního zjištění běžné hodnoty „s největší pravděpodobností“ zahrnovaly „sporné náklady“. V připomínkách k poskytnutí konečných informací ovšem ve skutečnosti nebyla provedena žádná analýza pravděpodobnosti. Uvedený argument uplatnila pouze společnost Wegochem ve spise vedlejší účastnice v řízení před Tribunálem. Zadruhé Tribunál nesprávně použil důkazní standard stanovený v čl. 2 odst. 10 základního nařízení. Tribunál pouze konstatoval, že nelze „vyloučit“, že údaje společnosti Ilkalem použité ke stanovení početně zjištěných PSR nákladů zahrnovaly „sporné náklady“. Tribunál tedy řádně neprokázal, že početně zjištěná běžná hodnota skutečně, nebo i jen pravděpodobně zahrnovala „sporné náklady“. Zatřetí Tribunál nesprávně uplatnil zásadu řádné správy, když dospěl k závěru, že Komise uložila společnosti Sinopec nepřiměřené důkazní břemeno, přestože poskytla všechny údaje, které měla k dispozici ve vztahu k požadované úpravě. 62.      Pokud jde o první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise, společnost Wegochem úvodem tvrdí, že uvedená část je irelevantní, neboť výrok napadeného rozsudku se neopírá o jeho body 126 a 127. Poté společnost Sinopec, podporovaná společností Wegochem, zaprvé uvádí, že zmíněná část spočívá na nesprávném předpokladu, podle kterého u výdajů, které jsou součástí „procesu zpětného očištění“, není nutné prokazovat, že se jedná o činitele ovlivňující srovnatelnost cen, zatímco ve vztahu k výdajům, které nejsou součástí „procesu zpětného očištění“, taková povinnost existuje. Takový přístup je však v rozporu s unijním právem a judikaturou i právem a judikaturou WTO. Komise nese důkazní břemeno prokázání existence rozdílu ovlivňujícího srovnatelnost cen ve vztahu ke každé úpravě, kterou provádí. Zadruhé v každém případě společnost Sinopec tvrdí, že odůvodnění Komise pro „zpětné očištění“ vývozní ceny na úroveň „ze závodu“ je stiženo vadou, jelikož neexistovaly žádné důkazy o tom, že běžná hodnota vypočtená podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení byla rovněž na úrovni „ze závodu“. Tvrzení uvedené ve sporném nařízení, podle kterého byla běžná hodnota početně zjištěna na úrovni „ze závodu“, bylo nepodložené. 63.      Pokud jde o druhou část druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise, společnost Sinopec zaprvé zpochybňuje údajné zkreslení skutkového stavu. V připomínkách k poskytnutí konečných informací společnost Sinopec odkázala – nezávisle na společnosti Wegochem – na pravděpodobnost, že vývozní cena „ze závodu“ je srovnávána s běžnou hodnotou na odlišné obchodní úrovni. Zadruhé žádost o úpravu byla řádně podložena a Tribunál použil správný důkazní standard. Není nutné jednoznačně stanovit, že výše PSR nákladů zahrnovala „sporné náklady“. Podle ustálené unijní judikatury stačí, že určitou skutečnost nelze vyloučit. Zatřetí, pokud jde o nesprávné uplatnění zásady řádné správy, situace projednávaná v rozsudku ve věci Changmao se lišila od situace dané v projednávané věci. 3.      Analýza  64.      Vzhledem k tomu, že druhý důvod kasačního opravného prostředku nastoluje otázku vzájemného vztahu mezi odstavci 6a a 10 článku 2 základního nařízení, považuji za vhodné nejprve objasnit kontext uvedených ustanovení ve světle stávající judikatury [oddíly a) a b)] a následně analyzovat obě části druhého důvodu kasačního opravného prostředku [oddíly c) a d)]. a)      Početní zjištění běžné hodnoty podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení 65.      Článek 2 odst. 6a základního nařízení (viz bod 49 tohoto stanoviska) zavádí zvláštní režim, kterým se stanoví pravidla pro určení běžné hodnoty v případě vývozů ze zemí, u nichž je zjištěno, že jejich vnitřní trh vykazuje podstatná zkreslení, jak jsou vymezena uvedeným ustanovením. Zmíněný zvláštní režim byl zaveden nařízením (EU) 2017/2321(40), kterým byl změněn článek 2 základního nařízení vložením nového odstavce 6a a úpravou odstavce 7, který před provedením zmíněné změny upravoval zvláštní režim pro výpočet běžné hodnoty v případě dovozů ze „zemí bez tržního hospodářství“. 66.      Zatímco podle předchozího znění čl. 2 odst. 7 základního nařízení byla běžná hodnota pro země bez tržního hospodářství určována na základě skutečných cen a nákladů spolupracujícího výrobce ve třetí zemi s tržním hospodářstvím, podle nové metodiky upravené v čl. 2 odst. 6a má být běžná hodnota vyvážejících výrobců početně zjišťována na základě hypotetických nezkreslených výrobních nákladů a přiměřených částek pro PSR náklady a pro zisk. 67.      Jak Komise vysvětlila, při použití metodiky podle čl. 2 odst. 6a si Komise od vyvážejících výrobců vyžádá informace o výrobních faktorech a množstvích použitých při výrobě každého druhu dotčeného výrobku, následně určí nezkreslené hodnoty použitých výrobních faktorů na základě „snadno dostupných“ informací, jak je stanoveno v čl. 2 odst. 6a písm. a) první odrážce základního nařízení, a nahradí zkreslené ceny a náklady uvedenými hodnotami za účelem zjištění nezkreslených výrobních nákladů. 68.      Pokud jde o PSR náklady dotčené v tomto důvodu kasačního opravného prostředku, čl. 2 odst. 6a písm. a) poslední pododstavec základního nařízení vyžaduje, aby byla připočtena „nezkreslená a přiměřená“ částka pro PSR náklady a pro zisk, má-li být běžná hodnota početně zjištěna na základě nezkreslených nákladů. 69.      Cílem čl. 2 odst. 6a základního nařízení je zabránit použití zkreslených údajů o cenách a nákladech ve vyvážející zemi pro účely antidumpingových šetření(41). 70.      Kromě toho stejně jako v případě předchozího znění čl. 2 odst. 7 týkajícího se „země bez tržního hospodářství“ i čl. 2 odst. 6a základního nařízení je výrazem vůle unijního normotvůrce zaujmout přístup vlastní unijnímu právnímu řádu, a to zavedením zvláštního režimu stanovícího podrobná pravidla pro výpočet běžné hodnoty v případě dovozů, kdy ve vyvážející zemi existují podstatná zkreslení. Jak tedy správně podotkl Tribunál(42), v souladu se zásadami rozvinutými judikaturou týkající se dřívějšího znění čl. 2 odst. 7 nelze čl. 2 odst. 6a základního nařízení považovat za opatření, které má zajistit v unijním právním řádu splnění zvláštní povinnosti převzaté v rámci dohod WTO. Právo WTO totiž nestanovilo pravidla pro výpočet běžné hodnoty pro dovoz v případě existence podstatných zkreslení ve vyvážející zemi(43). 71.      Podobně se judikatura týkající se předchozího znění čl. 2 odst. 7, podle níž mají unijní orgány širokou posuzovací pravomoc při určování běžné hodnoty ve vztahu k zemím bez tržního hospodářství(44), rovněž považuje za použitelnou na určení běžné hodnoty podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení. 72.      V tomto ohledu není stanovení přiměřeného rozpětí pro PSR náklady výjimkou z použití uvedené judikatury. Kromě toho čl. 2 odst. 6a písm. a) poslední pododstavec základního nařízení nestanoví žádnou konkrétní metodiku pro stanovení uvedeného rozpětí. V rámci uvedených dvou parametrů (tedy „nezkreslená a přiměřená“ částka) Komise disponuje širokou posuzovací pravomocí. Totéž platí pro databázi použitou ke shromáždění údajů relevantních pro početní zjištění běžné hodnoty a PSR nákladů(45). 73.      Je tedy na účastníku řízení, má-li v úmyslu zpochybnit spolehlivost údajů použitých Komisí k výpočtu PSR nákladů, aby svá tvrzení doložil důkazy, které mohou konkrétně zpochybnit důvěryhodnost metody nebo údajů použitých tímto orgánem(46). b)      Povinnost provést spravedlivé srovnání podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení 74.      Podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení (viz bod 50 tohoto stanoviska) by mělo být provedeno spravedlivé srovnání mezi vývozní cenou a běžnou hodnotou, a to na stejné obchodní úrovni. Pokud nelze provést spravedlivé srovnání běžné hodnoty a vývozní ceny, provedou se náležité úpravy o rozdíly u činitelů, na které bylo upozorněno a které prokazatelně ovlivňují ceny a srovnatelnost cen. 75.      Znění první věty čl. 2 odst. 10 základního nařízení je jasně převzato z první věty článku 2.4 antidumpingové dohody, jelikož používá v podstatě stejné výrazy(47). Z toho lze tedy vyvodit, že přinejmenším pokud jde o povinnost provést „spravedlivé srovnání“ mezi vývozní cenou a běžnou hodnotou na stejné obchodní úrovni, znění uvedeného ustanovení svědčí o zjevné vůli unijního normotvůrce provést do unijního práva zvláštní povinnost stanovenou v článku 2.4 antidumpingové dohody(48). 1)      Spravedlivé srovnání na stejné obchodní úrovni 76.      Článek 2 odst. 10 základního nařízení vyžaduje, aby bylo spravedlivé srovnání provedeno na stejné obchodní úrovni, aniž je upřesněno, na jaké úrovni by mělo být takové srovnání provedeno. Je tedy na Komisi, aby zvolila vhodnou obchodní úroveň v rámci svého prostoru pro uvážení(49). Srovnání na stejné obchodní úrovni sice jen částečně naplňuje povinnost spravedlivého srovnání(50), nicméně jedná se o jeden ze základních parametrů, které „přispívají k dosažení cíle v podobě spravedlivého srovnání“(51). Srovnání běžné hodnoty a vývozní ceny na různých obchodních úrovních tudíž nikdy nelze považovat za spravedlivé. 77.      Pro účely srovnání běžné hodnoty a vývozní ceny na stejné obchodní úrovni může být nezbytné provést úpravu uvedených hodnot za účelem odstranění částí ceny nebo nákladů, které nevznikly na obchodní úrovni zvolené pro účely srovnání(52). Při srovnání běžné hodnoty a vývozní ceny by totiž vznikla nerovnováha, pokud by nebyla provedena žádná úprava na základě čl. 2 odst. 10 základního nařízení ve formě odečtení z vývozní ceny (resp. z běžné hodnoty) nákladů, které nejsou zahrnuty do určení běžné hodnoty (resp. vývozní ceny), na obchodní úrovni zvolené pro účely srovnání(53). 78.      Uvedený proces se nazývá „zpětným očištěním“ běžné hodnoty a vývozní ceny na stejné obchodní úrovni. Spočívá v tom, že jsou z obou hodnot odstraněny prvky, které nenáleží do rámce obchodní úrovně zvolené pro účely srovnání. Cílem úprav podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení je totiž zejména obnovení symetrie mezi běžnou hodnotou a vývozní cenou(54) na stejné obchodní úrovni. 79.      Podle ustálené judikatury unijních soudů vyplývá jak ze znění, tak ze struktury čl. 2 odst. 10 základního nařízení, že úpravu vývozní ceny nebo běžné hodnoty lze provést pouze k zohlednění rozdílů u činitelů, které ovlivňují obě ceny, a ovlivňují tedy jejich srovnatelnost, za účelem zajištění toho, že srovnání bude provedeno na stejné obchodní úrovni(55). 2)      Spravedlivé srovnání v případech, kdy je běžná hodnota početně zjištěna podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení 80.      Povinnost provést spravedlivé srovnání na stejné obchodní úrovni podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení a související judikatury se nepochybně použije i v případech, kdy je běžná hodnota početně zjištěna podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení. V takovém případě se však úhel pohledu obvykle mírně liší od případů, kdy je běžná hodnota určena podle obvyklých pravidel. Pokud je totiž běžná hodnota početně zjištěna podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení, Komise vychází z hypotetických nezkreslených výrobních nákladů a přiměřených částek pro PSR náklady a pro zisk. Tudíž platí, že Komise by neměla odstraňovat prostřednictvím „zpětného očištění“ náklady, které nenáleží do rámce obchodní úrovně zvolené pro účely srovnání, ale měla by nejprve početně určit běžnou hodnotu na zvolené obchodní úrovni s využitím údajů, které jsou hned na počátku „snadno dostupné“ a nezahrnují náklady uvedeného druhu. 81.      V tomto ohledu, jak v podstatě uvedl Tribunál v rozsudku ve věci CCCME, i když se praxe úprav může ukázat podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení jako nezbytná k zohlednění rozdílů existujících mezi vývozní cenou a běžnou hodnotou, které ovlivňují jejich srovnatelnost, určité odpočty nicméně nelze provést z hodnoty, která byla vykonstruována, a tudíž není skutečná. Tato hodnota totiž v zásadě není dotčena skutečnostmi, které mohou ohrozit její srovnatelnost, protože byla určena uměle přidáním různých skutečností, mezi nimiž se však nenacházejí ty, které musí být odečteny(56). 82.      Souhrnně lze konstatovat, že kdykoli Komise početně zjišťuje běžnou hodnotu podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení na základě „snadno dostupných“ údajů na obchodní úrovni zvolené pro účely srovnání (včetně PSR nákladů, které byly v rámci široké posuzovací pravomoci Komise na uvedené obchodní úrovni určeny jako „nezkreslené a přiměřené“), není důvod provádět úpravy za účelem dalšího zpětného očištění běžné hodnoty, ledaže je prokázáno, že uvedená hodnota (či související PSR náklady) obsahuje prvky, které nenáleží do rámce uvedené obchodní úrovně. 83.      V této souvislosti je nutno ve vztahu ke spravedlivému srovnání běžné hodnoty početně zjištěné podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení a vývozní ceny podotknout, že Soudní dvůr již rozhodl, konkrétně s odkazem na PSR náklady, že určení běžné hodnoty a určení vývozní ceny se řídí odlišnými pravidly, a proto prodejní náklady, administrativní výdaje a režijní náklady nemusí být nezbytně v obou případech posuzovány stejným způsobem(57). 3)      Důkazní břemeno a důkazní standard týkající se úprav 84.      Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud účastník řízení žádá na základě čl. 2 odst. 10 základního nařízení o provedení úprav určených k dosažení srovnatelnosti běžné hodnoty a vývozní ceny pro účely určení dumpingového rozpětí, musí předložit důkaz, že je jeho žádost odůvodněná. Důkazní břemeno toho, zda je třeba provést zvláštní úpravy, musí tedy nést subjekty, které se jich zamýšlejí dovolávat, bez ohledu na jejich postavení. Z toho vyplývá, že je na straně, která se chce dovolávat takové úpravy, aby prokázala, že činitel, na jehož základě je tato úprava požadována, může ovlivnit ceny, a tudíž jejich srovnatelnost(58). 85.      Žádá-li tedy výrobce o použití úpravy, a to zpravidla snížením běžné hodnoty nebo logicky zvýšením vývozních cen, je tento subjekt povinen uvést a prokázat, že podmínky pro provedení takové úpravy jsou splněny. Domnívá-li se Komise, že je třeba naopak použít úpravu snižující vývozní cenu, je uvedený orgán povinen předložit alespoň shodující se indicie, jež prokáží, že je uvedená podmínka nezbytná k provedení úpravy splněna(59). 86.      Soudní dvůr nedávno potvrdil, že pravidlo, podle kterého je na straně, která žádá o úpravu jednoho z činitelů uvedených v čl. 2 odst. 10 základního nařízení, aby prokázala, že tento činitel může ovlivnit ceny, a tudíž jejich srovnatelnost, se uplatní bez ohledu na metodu použitou při určení běžné hodnoty(60). 87.      Skutečnost, že běžná hodnota je vypočtena na základě čl. 2 odst. 6a základního nařízení, a tedy na základě údajů od vyvážejících výrobců ve vhodné reprezentativní zemi, tudíž nemůže zmírnit důkazní břemeno vyplývající z judikatury citované v bodě 84 výše(61). c)      K první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku 88.      Úvodem podotýkám na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Wegochem, že první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku není podle mého názoru irelevantní. Závěr Tribunálu (v bodě 139 napadeného rozsudku), podle kterého musí být vyhověno žalobnímu důvodu společnosti Sinopec, spočívá na dvou různých liniích argumentace(62). První část druhého důvodu kasačního opravného prostředku směřuje proti první linii argumentace Tribunálu (obsažené v bodech 124 až 127 napadeného rozsudku, viz bod 57 tohoto stanoviska). Pokud by byla uvedená část rozsudku zachována, pak by závěr Tribunálu, podle kterého je nutno vyhovět žalobnímu důvodu společnosti Sinopec, obstál, a nebylo by nezbytné analyzovat druhou část druhého důvodu kasačního opravného prostředku. První část je tudíž relevantní. 89.      První část druhého důvodu kasačního opravného prostředku se v podstatě týká otázky důkazního břemene ve vztahu k úpravám spočívajícím v odečtu „sporných nákladů“ od vývozní ceny. Komise zpochybňuje závěr Tribunálu uvedený v bodě 127 napadeného rozsudku, podle kterého jí příslušelo „prokázat, že tyto úpravy byly nezbytné k tomu, aby srovnání vývozní ceny a běžné hodnoty bylo spravedlivé“. 90.      Pro vyřešení uvedené otázky je zásadní mít na paměti skutkové okolnosti věci popsané v bodech 52 až 55 tohoto stanoviska. V projednávané věci Komise početně zjistila běžnou hodnotu v souladu s čl. 2 odst. 6a základního nařízení. V bodě 341 odůvodnění sporného nařízení Komise dospěla k závěru, že běžná hodnota byla vypočtena podle typu výrobku na základě ceny „ze závodu“. 91.      Zajištění spravedlivého srovnání na stejné obchodní úrovni v souladu s čl. 2 odst. 10 základního nařízení vyžadovalo, aby Komise určila vývozní cenu na stejné obchodní úrovni, tj. na úrovni „ze závodu“. Aby snížila vývozní cenu na uvedenou obchodní úroveň, odečetla Komise od vývozní ceny „sporné náklady“, čímž uplatnila „postup zpětného očištění“ zmíněný v bodech 77 a 78 tohoto stanoviska. 92.      Je nesporné, že „sporné náklady“ nespadají do obchodní úrovně „ze závodu“, která byla vybrána Komisí, a že odečet uvedených nákladů byl nezbytný pro snížení vývozní ceny na úroveň „ze závodu“. 93.      Před Komisí i před Tribunálem totiž společnost Sinopec nerozporovala nutnost odečtu uvedených nákladů od vývozní ceny za účelem snížení dotčené hodnoty na úroveň „ze závodu“. Společnost Sinopec spíše zpochybňovala spravedlnost srovnání mezi vývozní cenou a početně zjištěnou běžnou hodnotou, když tvrdila, že do početně zjištěné běžné hodnoty byly možná zahrnuty „sporné náklady“. Společnost Sinopec výslovně zpochybnila, že běžná hodnota byla početně zjištěna na úrovni „ze závodu“. 94.      Byla to tedy společnost Sinopec, jež požádala o úpravu početně zjištěné běžné hodnoty, aby bylo zajištěno spravedlivé srovnání. Podpůrně a ze stejného důvodu (tj. z toho důvodu, že podle společnosti Sinopec nebyla běžná hodnota početně zjištěna na úrovni „ze závodu“) požádala společnost Sinopec Komisi, aby neprováděla „zpětné očištění“ vývozní ceny od „sporných nákladů“. Takový výklad skutkových okolností je výslovně potvrzen zněním bodu 128 napadeného rozsudku i přímo vyjádřeními společností Sinopec a Wegochem. 95.      S ohledem na uvedené skutkové okolnosti platí dvě úvahy. 96.      Zaprvé mám za to, že Komise v projednávané věci unesla důkazní břemeno (jak vyžaduje judikatura zmíněná v bodech 84 a 85 tohoto stanoviska) týkající se nutnosti provést úpravu vývozní ceny směrem dolů, aby ji snížila na obchodní úroveň „ze závodu“ vybranou pro spravedlivé srovnání. 97.      Jakmile ze spisu vyplynulo, že vývozní cena obsahuje prvky („sporné náklady“), které nespadají do této obchodní úrovně, bylo zcela jasné, že je třeba takové náklady odečíst (in re ipsa)(63). Jak je totiž připomenuto v bodě 76 tohoto stanoviska, srovnání na různých obchodních úrovních nemůže být nikdy spravedlivé. Na rozdíl od toho, co tvrdí společnosti Sinopec a Wegochem, nebylo nutné dále prokazovat, že uvedené výdaje jsou činiteli ovlivňujícími srovnatelnost cen. Vzhledem k tomu, že uvedené výdaje nenáležely do rámce obchodní úrovně zvolené pro srovnání, již pojmově srovnatelnost cen ovlivnily(64). 98.      Vzhledem k povinnosti zaručit spravedlivé srovnání ve smyslu čl. 2 odst. 10 základního nařízení měla samozřejmě Komise zajistit, aby byla běžná hodnota rovněž početně zjištěna na stejné obchodní úrovni, tj. na úrovni „ze závodu“. To je však otázka týkající se určení běžné hodnoty, nikoli zpětného očištění vývozní ceny. Komise v bodě 341 odůvodnění sporného nařízení dospěla k závěru, že běžná hodnota byla vypočítána na úrovni „ze závodu“. Dokud není prokázáno, že byl uvedený závěr nesprávný a běžná hodnota nebyla na uvedené úrovni početně zjištěna, což prokázáno nebylo, jak uvidíme níže, netýká se tato otázka zpětného očištění vývozní ceny na obchodní úroveň zvolenou pro srovnání. 99.      Zadruhé, jak vyplývá z bodu 93 tohoto stanoviska, byla to právě společnost Sinopec, jež tvrdila, v rozporu se závěrem Komise, že běžná hodnota nebyla početně zjištěna na úrovni „ze závodu“, a tudíž požádala o úpravu uvedené běžné hodnoty, aby bylo zajištěno spravedlivé srovnání. Podle judikatury uvedené v bodech 84 a 85 tohoto stanoviska tudíž společnost Sinopec nesla důkazní břemeno prokázání, že je nezbytné provést úpravu běžné hodnoty za účelem dosažení úrovně „ze závodu“, resp. podpůrně že odečet „sporných nákladů“ pro účely zpětného očištění vývozní ceny na uvedenou obchodní úroveň zvolenou pro spravedlivé srovnání není nezbytný. 100. Tribunál se tudíž dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 126 a 127 napadeného rozsudku v zásadě konstatoval, že se Komise dopustila pochybení, když neprokázala, že odečty „sporných nákladů“ od vývozní ceny „byly nezbytné k tomu, aby srovnání […] bylo spravedlivé“. Komise ve skutečnosti prokázala nutnost úprav vývozní ceny směrem dolů, aby byla vývozní cena snížena na obchodní úroveň zvolenou pro účely spravedlivého srovnání. Naopak společnost Sinopec tvrdila, že běžná hodnota není početně zjištěna na uvedené obchodní úrovni, a je tudíž nutné ji upravit, aby bylo zajištěno spravedlivé srovnání. Společnost Sinopec měla svá tvrzení odůvodnit. 101. Zmíněný závěr není zpochybněn argumentem společnosti Sinopec, podle kterého neexistuje žádný důkaz toho, že běžná hodnota početně zjištěná podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení byla rovněž na úrovni „ze závodu“. 102. Je pravda, jak tvrdí společnost Sinopec, že běžná hodnota početně zjištěná s využitím metodiky čl. 2 odst. 6a základního nařízení není nutně a pojmově stanovena na úrovni „ze závodu“. Početně zjištěná běžná hodnota je však na úrovni „ze závodu“, pokud Komise při jejím početním zjištění zahrne do výpočtu pouze prvky náležející do rámce uvedené obchodní úrovně. 103. A konečně, pokud Komise určí běžnou hodnotu podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení, pak otázka, zda je uvedená běžná hodnota početně zjištěna na úrovni „ze závodu“, závisí na údajích použitých pro její početní zjištění. Jak vyplývá z bodů 80 až 82 tohoto stanoviska, Komise by neměla pro výpočet PSR nákladů, které budou zahrnuty do početně zjištěné běžné hodnoty na úrovni „ze závodu“, používat údaje, které obsahují výdaje, jež nejsou vynaloženy na uvedené obchodní úrovni. Pokud Komise takové údaje použije, bude muset upravit početně zjištěnou běžnou hodnotu odečtením uvedených výdajů. 104. Ovšem právě to tvrdí společnost Sinopec a právě ona měla takové tvrzení prokázat, aby dosáhla provedení požadované úpravy početně zjištěné běžné hodnoty. Tato otázka se týká věcně druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, která se vztahuje k důkaznímu standardu. Nemá žádný vliv na otázku, kdo nese důkazní břemeno, tedy v projednávané věci společnost Sinopec, jež rozporovala tvrzení, že byla běžná hodnota početně zjištěna na obchodní úrovni ze závodu, a požadovala úpravu. 105. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy mám za to, že první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise je třeba vyhovět. d)      Ke druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku 106. Druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku směřuje proti bodům 128 až 139 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál analyzoval jiný scénář, v němž důkazní břemeno ohledně sporných úprav nesla společnost Sinopec(65). V této části jsou vzneseny tři otázky týkající se zaprvé údajného zkreslení skutkového stavu Tribunálem [oddíl d) bod 1)], zadruhé důkazního standardu pro úpravu běžné hodnoty požadované společností Sinopec [oddíl d) bod 2)] a zatřetí porušení zásady řádné správy, kterého se údajně dopustila Komise tím, že požadovala důkazy, které byly nepřiměřené [oddíl d) bod 3)]. 1)      Údajné zkreslení skutkového stavu 107. Zaprvé je nezbytné zabývat se argumentem Komise vycházejícím z tvrzení, že Tribunál zkreslil skutkový stav, když měl v bodě 128 napadeného rozsudku za to, že společnost Sinopec ve vyjádření k poskytnutí konečných informací tvrdila, že běžná hodnota byla početně zjištěna se zahrnutím nákladů, které „s největší pravděpodobností“ zahrnovaly „sporné náklady“. 108. Judikatura stanoví náročné požadavky na prokázání tvrzení, že došlo ke zkreslení skutkového stavu. Tribunál by musel učinit zjištění, jejichž věcná nesprávnost vyplývá z písemností ve spisu. Zkreslení musí zjevně vyplývat z uvedených písemností a Tribunál musel zjevně překročit meze přiměřeného posouzení důkazů(66). 109. V projednávané věci ze znění připomínek společnosti Sinopec k poskytnutí konečných informací vyplývá, že společnost Sinopec v uvedeném dokumentu namítala, že zatímco „sporné náklady“ byly odečteny od vývozní ceny, aby ji snížily na úroveň „ze závodu“, nebyla stejná úprava provedena pro početní zjištění běžné hodnoty. Společnost Sinopec tvrdila, že Komise srovnávala vývozní cenu na úrovni ze závodu s početně zjištěnou běžnou hodnotou, u níž nebylo zřejmé, na jaké obchodní úrovni byla tato početně zjištěná běžná hodnota stanovena. Běžná hodnota byla tudíž stanovena „pravděpodobně na úrovni hodnoty ‚s dodáním‘ “. 110. Z takové textové analýzy připomínek ke konečným informacím vyplývá, že ve vyjádření společnosti Sinopec nebyla žádná konkrétní „analýza pravděpodobnosti“, jak tvrdí Komise. Ze spisu Soudního dvora vyplývá, že scénář pravděpodobnosti byl skutečně poprvé uveden společností Wegochem v řízení před Tribunálem. 111. Kromě toho popis tvrzení společnosti Sinopec uvedený Tribunálem v bodě 128 napadeného rozsudku není věcně nesprávný. Podstata uvedeného tvrzení (tj. odečtení „sporných nákladů“ od vývozní ceny, nikoli od početně zjištěné běžné hodnoty) je jasně vyjádřena. Kromě toho použití výrazu „pravděpodobně“, i když vyjadřuje nižší úroveň jistoty než výraz „s největší pravděpodobností“, nasvědčuje provedení určité analýzy pravděpodobnosti. 112. Nedomnívám se tedy, že by byly náročné požadavky na prokázání zkreslení skutkového stavu v projednávané věci splněny. Podle ustálené judikatury však legalita rozhodnutí Komise musí být posuzována v závislosti na informacích, které mohla mít Komise k dispozici v okamžiku, kdy jej přijala(67). Bude tedy nezbytné meritorně posoudit, zda společnost Sinopec žádost o úpravu sporné běžné hodnoty odůvodnila řádně, když pouze odkázala na své vyjádření (viz bod 109 tohoto stanoviska) a nepřipojila k uvedenému vyjádření žádné další argumenty. 2)      Důkazní standard požadovaný podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení 113. Zadruhé je nezbytné posoudit argument Komise, podle kterého Tribunál nesprávně uplatnil důkazní standard ve vztahu k úpravám podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení. 114. Pokud jde o důkazní standard požadovaný pro úpravy podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení, judikatura citovaná v bodě 85 tohoto stanoviska upřesňuje, že žádá-li výrobce o použití úpravy, a to zpravidla snížením běžné hodnoty, je tento subjekt povinen uvést a prokázat, že podmínky pro provedení takové úpravy jsou splněny. 115. Pokud jde konkrétně o PSR náklady početně zjištěné podle čl. 2 odst. 6a písm. a) posledního pododstavce základního nařízení, je tedy v souladu s judikaturou Tribunálu zmíněnou v bodě 73 tohoto stanoviska na účastníkovi řízení, aby svá tvrzení doložil důkazy, které mohou konkrétně zpochybnit důvěryhodnost metody nebo údajů použitých Komisí, má-li v úmyslu zpochybnit spolehlivost údajů použitých Komisí. 116. V napadeném rozsudku Tribunál v bodě 128 dospěl k závěru, že společnost Sinopec řádně odůvodnila žádost o úpravu běžné hodnoty, konkrétně o PSR náklady, za účelem zajištění spravedlivého srovnání. Tribunál rovněž v bodě 132 napadeného rozsudku konstatoval, že nelze vyloučit, že údaje týkající se turecké společnosti Ilkalem převzaté z databáze Orbis použité Komisí ke stanovení PSR nákladů zahrnovaly „sporné náklady“. Fakticky konstatoval, že uvedené údaje nebyly dostatečně podrobné nebo přesné, aby bylo možné s jistotou určit, zda do nich byly zahrnuty „sporné náklady“(68). 117. První závěr, který lze vyvodit přímo z napadeného rozsudku, je, že během šetření Komise, a dokonce ani na úrovni Tribunálu nebylo jednoznačně prokázáno, že „sporné náklady“ byly skutečně zahrnuty do údajů, které Komise použila pro výpočet PSR nákladů podle čl. 2 odst. 6a písm. a) posledního pododstavce základního nařízení. Pokud by společnost Sinopec prokázala, že takové náklady do uvedených údajů zahrnuty byly, pak z bodů 80 a 82 tohoto stanoviska vyplývá, že Komise měla provést úpravu početně zjištěné běžné hodnoty za účelem odstranění prvků, které nenáležely do rámce obchodní úrovně zvolené pro spravedlivé srovnání. Tak tomu ovšem v projednávané věci zjevně nebylo. 118. S ohledem na uvedené skutečnosti se nedomnívám, že by bylo možné mít za to, že společnost Sinopec v žádosti o úpravy, viz bod 109 tohoto stanoviska, prokázala, že podmínky pro uplatnění takové úpravy byly splněny, jak vyžaduje judikatura zmíněná v bodě 114 tohoto stanoviska. Jednalo se samozřejmě o obzvláště obtížný úkol, neboť relevantní údaje se týkaly třetí osoby, tureckého výrobce Ilkalem, a ani sama Komise neměla k dispozici údaje, které by jí umožňovaly určit, zda „sporné náklady“ byly do uvedených údajů zahrnuty, či nikoli(69). 119. V této souvislosti lze stále pochybovat zaprvé o tom, zda s ohledem na pochybnosti formulované v připomínkách společnosti Sinopec k poskytnutí konečných informací neměla Komise přesto vyloučit dotčené údaje z databáze Orbis, neboť nebyly dostatečně přesné, aby bylo možné určit, zda jsou „sporné náklady“ zahrnuty do početně zjištěných PSR nákladů, či nikoli. 120. V tomto ohledu je ovšem nutno podotknout, že v bodě 215 odůvodnění sporného nařízení Komise uvedla, že dostupné údaje za společnost Ilkalem byly „celkově stejně podrobné jako jakékoli veřejně dostupné finanční údaje, které Komise při těchto [antidumpingových] šetřeních obvykle používá. Úroveň podrobností, které jsou v současné době u této společnosti k dispozici, tedy poskytuje všechny potřebné informace, takže společnost není pro toto šetření nevhodná“. Společnost Sinopec tato prohlášení nerozporovala. Nenapadala vhodnost uvedených údajů pro početní zjištění PSR nákladů. Komise tedy neměla žádný důvod uvedené údaje vyloučit. 121. Zadruhé lze rovněž považovat za sporné, zda Komise neměla z důvodu pochybností uvedených v připomínkách společnosti Sinopec k poskytnutí konečných informací přesto vyhledat přesnější údaje, aby bylo zajištěno spravedlivé srovnání podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení. 122. V tomto ohledu je vhodné připomenout, že podle čl. 2 odst. 6a písm. a) základního nařízení by Komise měla běžnou hodnotu početně zjišťovat na základě „snadno dostupných údajů“. 123. Požadavek na to, aby byly údaje „snadno dostupné“, zajišťuje, aby Komise v rámci početního zjišťování běžné hodnoty podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení používala údaje, které lze rychle získat a ověřit(70). Rovněž zajišťuje, aby Komise při početním zjišťování běžné hodnoty používala údaje, které jsou veřejně dostupné či jinak ověřitelné účastníky řízení (při zachování důvěrnosti údajů), kteří se tak mohou k uvedeným údajům v průběhu šetření vyjádřit. To má zásadní význam pro procesní spravedlnost početního zjišťování běžné hodnoty a spravedlivý proces(71). 124. Je nepochybně úkolem Komise, aby zajistila spravedlivé srovnání podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení, včetně případů, kdy je běžná hodnota početně zjišťována podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení na základě „snadno dostupných“ údajů. Jak je však připomenuto v bodě 27 tohoto stanoviska, vyšetřovací pravomoci Komise v antidumpingových řízeních jsou omezené, neboť základní nařízení nepřiznává Komisi žádnou vyšetřovací pravomoc, která by jí umožňovala donutit společnosti k účasti na šetření nebo k poskytnutí informací. 125. V této souvislosti Komise v bodě 238 odůvodnění sporného nařízení uvedla, že „další rozdělení [PSR] nákladů [společnosti Ilkalem] [není] snadno dostupné“. V témže bodě odůvodnění Komise správně podotkla, že základní nařízení stanoví, že Komise musí používat informace, které jsou „snadno dostupné“ a nevyžadují dotazování výrobců v reprezentativní zemi. Rovněž konstatovala, že i kdyby bylo možné od těchto výrobců tyto informace požadovat a ověřit, jednalo by se s největší pravděpodobností o důvěrné údaje. Společnost Sinopec tato prohlášení nezpochybnila. Navíc společnost Sinopec ani společnost Wegochem ve svých vyjádřeních neupřesňují, jakým způsobem či na jakém místě mohla Komise nalézt přesnější údaje. 126. Obecně řečeno, není vyloučeno, že v určitých případech nejsou „snadno dostupné údaje“, které Komise používá pro početní zjištění běžné hodnoty, dostatečně podrobné, aby vyvrátily žádosti o úpravu, které, jako v projednávané věci, samy nejsou dostatečně podložené. 127. To však neznamená, že v takových případech Komise nemůže uvedené údaje využít za účelem početního zjištění běžné hodnoty. To platí tím spíše, pokud vhodnost použitých údajů není sama o sobě zpochybněna(72). Judikatura Soudního dvora potvrzuje, že určení běžné hodnoty na základě takových údajů není nepřiměřené ani nevhodné(73). 128. Kromě toho, jak je připomenuto v bodě 72 tohoto stanoviska, Komise má široký prostor pro uvážení při stanovení nezkreslených a přiměřených PSR nákladů, které mají být použity při početním zjištění běžné hodnoty podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení. Standardem soudního přezkumu je tedy za těchto okolností zjevně nesprávné posouzení(74). Z toho vyplývá, že prvky, kterých se dovolává žalobkyně na podporu zneplatnění uvedeného posouzení, musí být dostatečné k tomu, aby se dotčená analýza stala nepřesvědčivou. To se v projednávané věci nestalo. 129.  Ze všech výše uvedených úvah lze dovozovat dva důsledky. 130. Zaprvé se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, pokud jde o důkazní standard požadovaný ve vztahu k úpravám podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení, když dospěl k závěru, že společnost Sinopec ve vyjádřeních k poskytnutí konečných informací řádně odůvodnila žádost o úpravu početně zjištěné běžné hodnoty. 131. Zadruhé, přestože Tribunál v napadeném rozsudku výslovně neuvedl, že v důsledku žádosti společnosti Sinopec o úpravu měla Komise za účelem zajištění spravedlivého srovnání provést požadovanou úpravu běžné hodnoty, lze takový závěr vyvodit ze skutečnosti, že Tribunál vyhověl žalobnímu důvodu společnosti Sinopec týkajícímu se porušení čl. 2 odst. 10 základního nařízení. 132. Nicméně, jak je uvedeno v bodě 92 tohoto stanoviska, zatímco u vývozní ceny bylo nesporné, že „sporné náklady“ měly být odečteny, jelikož nespadaly do obchodní úrovně zvolené pro účely srovnání, pro početně zjištěnou běžnou hodnotu nebylo přesně uvedeno a nebylo prokázáno, že uvedené náklady byly zahrnuty do údajů použitých pro výpočet PSR nákladů(75), jak konstatoval sám Tribunál. Právě to Komise uvádí v první větě bodu 314 odůvodnění sporného nařízení(76), která tedy v tomto ohledu není nesprávná. 133. Tribunál se tím, že vyhověl žalobnímu důvodu společnosti Sinopec a v podstatě měl za to, že podmínky pro připuštění sporných úprav početně zjištěné běžné hodnoty byly v projednávané věci splněny, dopustil dalšího nesprávného právního posouzení ve vztahu k důkaznímu standardu požadovanému pro úpravy podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení. 3)      Údajné porušení zásady řádné správy 134. V neposlední řadě je nutno posoudit argument Komise týkající se údajně nesprávného konstatování Tribunálu, že došlo k porušení zásady řádné správy. 135. Tento poslední argument z druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku se týká dvou výtek učiněných Tribunálem. Zaprvé v bodech 134 a 135 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že Komise tím, že společnost Sinopec vyzvala, aby více podložila svou žádost o úpravu předložením údajů týkajících se třetí osoby, které jsou konkrétnější než údaje, které měla sama k dispozici, požadovala předložení nepřiměřeného důkazu. Zadruhé v bodě 138 napadeného rozsudku Tribunál Komisi rovněž vytýká, že neposkytla společnosti Sinopec údaje, které by jí umožnily více podložit její žádost o úpravu. 136. Úvodem podotýkám, jak správně poznamenal Tribunál, že čl. 2 odst. 10 základního nařízení nepřejímá konkrétně ustanovení obsažené v poslední větě článku 2.4 antidumpingové dohody, podle kterého „[ú]řady oznámí dotyčným stranám, které informace jsou nezbytné k zajištění správného srovnání a nebudou je nerozumně zatěžovat takovými důkazy“(77). Uvedené ustanovení podle všeho nebylo konkrétně provedeno do žádného jiného článku základního nařízení. Z článku 2 odst. 10 ani z žádného jiného ustanovení uvedeného nařízení tudíž nelze dovozovat, že existovala jasná vůle unijního normotvůrce provést zvláštní povinnost vyplývající z poslední věty čl. 2.4 antidumpingové dohody(78). 137. Článek 2 odst. 10 základního nařízení jako takový sice nestanoví unijním orgánům žádnou pozitivní povinnost spočívající v poskytnutí konkrétních informací dotčeným stranám týkajících se možných úprav za účelem zajištění spravedlivého srovnání, to však neznamená, že v základním nařízení není zohledněn požadavek vyjádřený v poslední větě článku 2.4 antidumpingové dohody. Tento požadavek je součástí procesního systému vytvořeného unijním normotvůrcem v rámci antidumpingových řízení, která orgány provádějí podle uvedeného nařízení, vykládaného ve světle zásady řádné správy zakotvené v článku 41 Listiny základních práv(79). 138. Pokud jde o první výtku Tribunálu týkající se uložení nepřiměřeného důkazního břemene, odkazuje Tribunál na bod 314 odůvodnění sporného nařízení (viz bod 55 tohoto stanoviska). 139. V uvedeném bodě odůvodnění Komise konstatovala zaprvé, že nic nenasvědčuje tomu, že by „sporné náklady“ byly zahrnuty do PSR nákladů vykázaných za tureckého výrobce, a zadruhé, že společnost Sinopec „navíc“ „neposkytl[a] žádný důkaz o opaku“. V uvedeném bodě odůvodnění Komise v podstatě zamítla jako nepodloženou žádost společnosti Sinopec o úpravu běžné hodnoty, kterou společnost Sinopec učinila v připomínkách k poskytnutí konečných informací (viz bod 109 tohoto stanoviska). 140. Jak je připomenuto v bodě 112 tohoto stanoviska, legalita takového zamítnutí musí být posuzována ve světle informací předložených společností Sinopec, a nikoli na základě pozdějších argumentů, které byly doplněny následně. V tomto ohledu argumenty předložené v řízení před Tribunálem, a to zejména společností Wegochem, dokládají, že žádost společnosti Sinopec mohla být nepochybně podložena více, než ve skutečnosti byla, s cílem více zpochybnit údaje obsažené v databázi Orbis použité Komisí. Argument týkající se údajného nemožného důkazního břemene tak nemůže zhojit skutečnost, že žádost o úpravu početně zjištěné běžné hodnoty nebyla dostatečně podložena. 141.  V každém případě, i kdyby bylo pro společnost Sinopec nepřiměřeně obtížné prokázat, jak vyžaduje judikatura zmíněná v bodě 114 tohoto stanoviska, že „sporné náklady“ byly zahrnuty do údajů společnosti Ilkalem vložených do databáze Orbis, z bodů 125 a 126 tohoto stanoviska vyplývá, že nepanovala-li definitivní jistota ohledně určitých tvrzených okolností týkajících se „snadno dostupných“ informací použitých pro početní zjištění běžné hodnoty podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení, byla Komise oprávněna uvedené údaje použít pro početní zjištění běžné hodnoty, přestože nebyly natolik dostatečně podrobné, aby jednoznačně vyvrátily nepodloženou žádost o úpravu. 142. V této souvislosti je nutno z hlediska širšího politické koncepce podotknout, že v kontextu metodiky upravené v čl. 2 odst. 6a základního nařízení by připuštění žádostí o úpravy početně zjištěné běžné hodnoty, které nejsou právně dostačujícím způsobem podloženy, jak vyžaduje judikatura zmíněná v bodech 114 a 115 tohoto stanoviska, mohlo narušovat celou metodiku založenou na využívání snadno dostupných údajů. 143. Druhá výtka Tribunálu se týká skutečnosti, že Komise neposkytla společnosti Sinopec údaje, které by jí umožnily její žádost více podložit. 144. V tomto ohledu uvádím, že přestože platí, jak je uvedeno v bodě 137 tohoto stanoviska, že v rámci procesního systému vytvořeného základním nařízením pro antidumpingová řízení, vykládaného ve světle zásady řádné správy, mají účastníci antidumpingového řízení určitá procesní práva ve vztahu k informacím nezbytným pro provedení spravedlivého srovnání ve smyslu čl. 2 odst. 10 základního nařízení, nikde není psáno, že by Komise měla těmto účastníkům řízení poskytovat informace, které nemá k dispozici ve spise. To znamená buď, že účastníci řízení tvrdí, že Komise neshromáždila dostatečné údaje, a tudíž se v průběhu šetření dovolávají porušení povinnosti náležité péče ze strany Komise (z bodů 119 až 128 tohoto stanoviska ovšem vyplývá, že v projednávané věci tomu tak není), nebo to znamená, že se účastníci řízení nemohou dovolávat porušení zásady řádné správy kvůli tomu, že neobdrželi informace, které ve spise obsaženy nejsou. 145. Jakmile je prokázáno, že Komise poskytla účastníkům řízení všechny relevantní informace obsažené ve spise, které lze poskytnout, nelze konstatovat porušení zásady řádné správy pouze z toho důvodu, že Komise neposkytla některému účastníkovi řízení údaje, které by mu umožnily více podložit jím podanou žádost. Uvedený závěr má oporu v rozsudku Changmao, v němž Soudní dvůr dospěl k závěru, že v takové situaci nemůže navrhovatelka Komisi důvodně vytýkat, že nejednala v souladu se zásadou řádné správy a porušila její právo na obhajobu tím, že jí uložila nepřiměřené důkazní břemeno(80). 146. Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že i třetímu argumentu v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku je nutno podle mého názoru vyhovět, a v důsledku toho je třeba vyhovět druhému důvodu kasačního opravného prostředku Komise v plném rozsahu. C.      Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z výkladu čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení 147. Třetí důvod kasačního opravného prostředku Komise se týká závěrů Tribunálu v bodech 65 až 113 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál rozhodl, že Komise porušila čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení tím, že uplatnila úpravu snižující vývozní cenu podle zmíněného ustanovení. 148. Článek 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení stanoví, že se „[p]rovede […] úprava o rozdíly v provizích, které se vyplácejí za daný prodej. Provizí se rozumí rovněž obchodní přirážka obchodníka k cenám výrobku nebo obdobného výrobku, pokud tento obchodník plní funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího svou činnost za úplatu formou provize“. 1.      Kontext sporné otázky 149. Jak vyplývá z bodů 365 až 374 odůvodnění sporného nařízení, Komise měla za to, že úprava snížením vývozní ceny podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení je odůvodněná. 150. Konkrétně v bodě 373 odůvodnění sporného nařízení měla Komise za to, že při zkoumání celkového obrazu skupiny Sinopec a činnosti společnosti Sinopec Central China, společnosti ve spojení, která prováděla všechny prodeje na vývoz dotčených výrobků společnosti Sinopec do Unie, „nemůže být [společnost Sinopec Central China] považována za interní prodejní oddělení, ale spíše za obchodníka ve smyslu čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení“. K tomuto závěru dospěla Komise na základě pěti skutečností, které zohlednila ve své analýze(81): –        zaprvé společnost Sinopec Central-China hledala zákazníky a navázala s nimi kontakty, –        zadruhé společnost Sinopec Chongqing, výrobce dotčených výrobků, uskutečňovala přímý prodej na vývoz, –        zatřetí společnosti Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia, další výrobce dotčených výrobků, uskutečňovaly přímý prodej v Číně, –        začtvrté společnosti Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia nesly prodejní náklady, –        zapáté společnost Sinopec Central-China rovněž uváděla na trh produkty vyrobené jinými výrobci než společnostmi Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia. 151. Společnost Sinopec výše uvedený závěr napadla u Tribunálu. 152. V napadeném rozsudku Tribunál zaprvé odmítl argument Komise, že úprava podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení musí být v zásadě provedena, jakmile podnik založí obchodní společnost ve spojení za účelem uskutečnění prodeje na vývoz(82). 153. Zadruhé se Tribunál ztotožnil s názorem Komise, že vzhledem k existenci společné kontroly je nezbytné zjistit, zda souhrn relevantních skutečností prokazuje existenci „jediného hospodářského subjektu“, zda tedy funkce vykonávané obchodníkem ve spojení jsou podobné funkcím interního prodejního oddělení. Tribunál tudíž ověřoval, zda Komise předložila dostatek shodujících se indicií umožňujících prokázat, že navzdory existenci společné kontroly nelze mít za to, že společnost Sinopec Central-China působila jako interní prodejní oddělení, a že v důsledku toho bylo nezbytné provést spornou úpravu(83). 154. Tribunál tudíž analyzoval každý z pěti výše uvedených skutečností. Dospěl k závěru, že první a pátá skutečnost nejsou relevantní pro účely určení, zda je společnost Sinopec Central-China vnitřním prodejním oddělením, nebo prodejním zástupcem(84), že druhá a třetí skutečnost nejsou důkazem toho, že společnost Sinopec Central-China nemůže být kvalifikována jako vnitřní prodejní oddělení(85) a že čtvrtá skutečnost nezměnila posouzení druhé a třetí skutečnosti(86). 155. S ohledem na výše uvedené úvahy dospěl Tribunál k závěru, že druhá a třetí skutečnost nestačí k založení souboru shodujících se indicií, které by prokazovaly, že funkce společnosti Sinopec Central-China jsou funkcemi obdobnými funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize, nebo by bránily uznání jejího postavení jako vnitřního prodejního oddělení. Za těchto okolností je podle Tribunálu třeba dospět k závěru, že Komise nepředložila důkaz, který jí přísluší v souladu s judikaturou, takže se dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že Sinopec Central-China vykonávala funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize(87). 2.      Stručné shrnutí argumentů účastnic řízení 156. Třetí důvod kasačního opravného prostředku Komise je rozdělen na dvě části. 157. V první části Komise, podporovaná společností Kuraray, zpochybňuje body 65 a 79 napadeného rozsudku. Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení a porušil zásadu důkazního břemene týkající se úpravy, jak je upravena v příslušné judikatuře. V projednávané věci Komise řádně unesla důkazní břemeno. Důkazy předložené Komisí měly přenést důkazní břemeno na společnost Sinopec, aby prokázala, že úprava podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení nebyla odůvodněná. Z toho vyplývá, že body 69 a 70 napadeného rozsudku jsou stiženy nesprávným právním posouzením. 158. Ve druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku Komise zaprvé tvrdí, že se Tribunál tím, že analyzoval samostatně každou ze skutečností uvedených v bodě 150 tohoto stanoviska, dopustil nesprávného právního posouzení použitím čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení. Podle judikatury lze význam uvedených skutečností posuzovat pouze v souhrnu, nikoli přihlížením ke každé z nich zvlášť. Uvedené skutečnosti mohou mít smysl pouze tehdy, jsou-li zohledněny jako celý soubor indicií na podporu závěru formulovaného ve sporném nařízení. Komise tvrdí, že Tribunál uvedený standard neuplatnil. Zadruhé Komise zpochybňuje závěry Tribunálu týkající se každé z pěti skutečností uvedených v bodě 150 tohoto stanoviska. Konkrétně pokud jde o třetí z nich, Komise tvrdí, že Tribunál porušil povinnost uvést odůvodnění. 159. Pokud jde o první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku, společnost Sinopec, podporovaná společností Wegochem, argumenty Komise zpochybňuje. 160. Pokud jde o druhou část třetího důvodu kasačního opravného prostředku, společnost Wegochem úvodem tvrdí, že je nepřípustná, neboť se snaží rozporovat skutková zjištění Tribunálu. Společnosti Sinopec a Wegochem dále napadají argumenty Komise týkající se každé z výše uvedených pěti skutečností. 3.      Analýza a)      Úprava podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení 161. Podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení lze provést úpravu o rozdíly v provizích, které se vyplácejí za daný prodej. Druhá věta uvedeného ustanovení upřesňuje, že provizí se rozumí rovněž obchodní přirážka obchodníka k cenám výrobku nebo obdobného výrobku, pokud tento obchodník plní funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize. 162. Druhá věta byla do čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení vložena nařízením Rady (ES) č. 1972/2002(88). Z bodu 6 odůvodnění uvedeného nařízení vyplývá, že účelem tohoto vložení bylo vyjasnit, v souladu s obvyklou praxí orgánů, že takové úpravy by měly být rovněž provedeny, i když strany nejednají na základě vztahů zmocnitel – obchodní zástupce, avšak dosahují stejného hospodářského výsledku, neboť vystupují jako kupující a prodávající. Ustanovení čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení tudíž umožňuje úpravu nejen o rozdíly v provizích, které se vyplácejí za daný prodej, ale také o přirážku obchodníků k ceně výrobku, pokud plní funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize. 163. Jak však Tribunál správně uvedl v bodě 60 a násl. napadeného rozsudku, z judikatury vyplývá, že úprava podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení nemůže být provedena, pokud výrobce a jeho distributor ve spojení, který je pověřený vývozem do Unie, tvoří jedinou hospodářskou entitu(89). 164. Okolnost, že jsou výrobní a prodejní činnosti rozděleny mezi společnosti s odlišnou právní subjektivitou v rámci skupiny, totiž nemění nic na skutečnosti, že se jedná o jedinou hospodářskou entitu. Taková skupina jednoduše interně organizuje činnosti prováděné v jiných případech jedinou hospodářskou entitou. Hospodářským důvodem pro uznání existence jediné hospodářské entity je zabránit umělému vyloučení nákladů na prodej z ocenění výrobku jednoduše z toho důvodu, že skupina využívá samostatnou právní dceřinou společnosti, nikoli vnitřní prodejní oddělení. Obě korporátní struktury jsou hospodářsky rovnocenné(90). 165. Z toho vyplývá, že distributor, který tvoří jedinou hospodářskou entitu s výrobcem se sídlem ve třetím státě, nemůže být považován za distributora, který vykonává funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení(91). 166. Jediná hospodářská entita existuje, pokud výrobce svěřuje distribuční společnosti úkoly, které obvykle spadají do působnosti interního prodejního oddělení, pokud jde o jeho výrobky, které hospodářsky ovládá(92). Přestože je tedy existence kontroly vykonávané výrobcem ve vztahu k obchodníkovi ve spojení, popřípadě společné kontroly vykonávané nad oběma uvedenými společnostmi podmínkou existence jediné hospodářské entity, může být existence takové entity zjištěna pouze v případě, že funkce vykonávané obchodníkem ve spojení jsou obdobné funkcím vykonávaným vnitřním prodejním oddělením(93). 167. Analýza tedy vychází z funkčního přístupu. Rozhodující je obsah, nikoli forma. V rámci přezkumu existence jediné hospodářské entity mezi výrobcem a jeho distributorem ve spojení je rozhodující zohlednění hospodářské reality vztahů mezi tímto výrobcem a tímto distributorem. S ohledem na požadavek týkající se závěru o hospodářské realitě vztahů mezi uvedeným výrobcem a uvedeným distributorem musí unijní orgány zohlednit „všechny relevantní činitele“ umožňující určit, zda tento distributor vykonává funkce vnitřního prodejního oddělení tohoto výrobce, či nikoli(94). 168. Zejména je nezbytné posoudit funkci vykonávanou obchodníkem ve spojení v rámci skupiny, do které patří. Komise by měla posuzovat všechny funkce, vykonávané uvedenou společností v rámci uvádění na trh a vývozu dotčeného výrobku, jakož i dalších výrobků, a to jak v rámci skupiny, tak ve vztazích s nezávislými třetími výrobci(95). 169. Povinnost zohlednit hospodářskou realitu vztahů mezi výrobcem a distributorem ve spojení směřuje k zohlednění takových skutečností, jako je úroveň autonomie distributora ve spojení(96), rozložení rizik, struktura odměňování společnosti ve spojení, výlučnost vztahu nebo možnost zastupovat jiné nezávislé výrobce(97). b)      K první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku 170. V první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku Komise v podstatě zpochybňuje body 69 a 70 napadeného rozsudku. V uvedených bodech Tribunál odmítl argument Komise, že existuje „obecné pravidlo“, které v zásadě vyžaduje úpravu podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení, jakmile podnik založí obchodní společnost ve spojení za účelem uskutečnění prodeje na vývoz. 171. Uvedené posouzení Tribunálu však neobsahuje žádné nesprávné právní posouzení a na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, neporušuje zásadu důkazního břemene týkajícího se úpravy, jak je upravena v relevantní judikatuře. 172. Jak Tribunál správně uvedl v bodech 65 až 68 napadeného rozsudku a jak vyplývá z bodu 84 tohoto stanoviska, podle ustálené judikatury musí důkazní břemeno týkající se zvláštních úprav uvedených v čl. 2 odst. 10 základního nařízení nést účastník řízení, který se jich chce dovolávat. Domnívá-li se tedy Komise, že je třeba použít úpravu snižující vývozní cenu z toho důvodu, že prodejní společnost ve spojení s výrobcem, v projednávané věci společností Sinopec Central-China, vykonává funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize, je Komise povinna předložit alespoň shodující se indicie, jež prokáží, že tato podmínka je splněna(98). 173. Jedině v případě, že Komise předložila shodující se indicie, které mohou prokázat, že dotčená prodejní společnost vykonávala funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize, přísluší této společnosti nebo jejímu výrobci ve spojení, aby předložili důkaz, že úprava podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení není odůvodněná, např. tím, že prokáží, že představují jedinou hospodářskou entitu(99). 174. Z toho vyplývá zaprvé, že v judikatuře nebylo stanoveno žádné obecné pravidlo, které by ukládalo povinnost provést úpravu podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení pouze z toho důvodu, že podnik založí obchodní společnost ve spojení za účelem uskutečnění prodeje na vývoz. 175. Komise musí předložit shodující se indicie prokazující, že i přes existenci kontroly vykonávané výrobcem ve vztahu k obchodníkovi ve spojení, resp. společné kontroly vykonávané nad oběma uvedenými společnostmi, plní prodejní společnost spojená s výrobcem (distributor ve spojení) funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize. 176. V projednávané věci však byla otázka, zda Komise předložila dostatečné indicie, aby mohla dospět k závěru, že společnost Sinopec Central-China plnila uvedené funkce navzdory svému postavení distributora ve spojení, právě tou otázkou, která je předmětem druhé části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku. 177. Zadruhé k přenesení důkazního břemene na společnost Sinopec, na které Komise odkazuje v kasačním opravném prostředku a které je zmíněno v bodě 173 tohoto stanoviska, dochází až poté, co Komise předloží takové shodující se indicie. 178. Z toho vyplývá, že první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být zamítnuta. c)      Ke druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku 1)      K přípustnosti 179. Pokud jde o druhou část třetího důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba se nejprve zabývat námitkou nepřípustnosti vznesenou společností Wegochem. Jak bylo uvedeno v bodech 22 až 25 tohoto stanoviska, na které odkazuji, společnost Wegochem není oprávněna takovou námitku vznášet. Ovšem s ohledem na skutečnost, že uvedená námitka vyvolává otázku týkající se pravomoci Soudního dvora, měl by ji Soudní dvůr zkoumat z úřední povinnosti. 180. Podle ustálené judikatury není Soudní dvůr příslušný ke zjišťování skutkového stavu, ani v zásadě k přezkoumání důkazů, které Tribunál použil na podporu tohoto skutkového stavu(100). Tudíž vzhledem k tomu, že se ve druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku Komise domáhá opětovného posouzení důkazů, kterých se dovolával Tribunál na podporu svého závěru, že Komise neunesla důkazní břemeno, které jí příslušelo, aby prokázala, že společnost Sinopec Central-China plnila funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize, nemá Soudní dvůr pravomoc takový důvod kasačního opravného prostředku přezkoumávat, s výhradou zkreslení těchto důkazů(101). 181. Otázka, zda Tribunál použil správnou normu při přezkumu důkazů, však představuje právní otázku, která spadá do pravomoci Soudního dvora(102). Ve stejném smyslu platí, že otázka relevance skutečností zohledněných Komisí při určování, zda distributor ve spojení plní funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího svou činnost za úplatu formou provize, nebo zda pro účely čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení existuje jediná hospodářská entita, jsou rovněž právními otázkami, které lze přezkoumávat v rámci řízení o kasačním opravném prostředku(103). 2)      K věci samé 182. Pokud jde o věc samu, Komise nejprve zpochybňuje standard posouzení důkazů uplatněný Tribunálem. 183. V tomto ohledu souhlasím s Komisí, že podle judikatury by pět skutečností uvedených v bodě 150 tohoto stanoviska, které představují soubor indicií, nemělo být posuzováno podle svého individuálního významu, ale souhrnně, jako úplný soubor indicií podporujících závěr dovozený ve sporném nařízení. 184. Jak totiž vyplývá z judikatury zmíněné v bodech 167 a 168 tohoto stanoviska, při určování, zda je úprava podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení odůvodněná, nebo nikoli, neboť výrobce a jeho distributor ve spojení odpovědný za vývoz do Unie tvoří jedinou hospodářskou entitu, je třeba vzít v úvahu „všechny relevantní činitele“ týkající se hospodářské reality vztahů mezi tímto výrobcem a uvedeným distributorem. 185. V projednávané věci však Tribunál celkové posouzení všech činitelů podporujících závěr Komise formulovaný ve sporném nařízení provedl. Tribunál nejprve v bodech 82 až 111 napadeného rozsudku analyzoval každou z pěti skutečností jednotlivě a následně dospěl v bodě 112 ke konečnému závěru, přičemž výslovně odkázal na všech pět skutečností tvořících soubor indicií. Tribunál dospěl k závěru, že jediné dvě skutečnosti, které považoval za relevantní, a sice druhá a třetí skutečnost, nestačí k založení souboru shodujících se indicií, které by prokazovaly, že funkce společnosti Sinopec Central-China jsou funkcemi obdobnými funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize. Výtku Komise, podle které Tribunál uplatnil nesprávný standard posouzení, je tudíž nutno odmítnout. 186. Komise dále zpochybňuje analýzu Tribunálu provedenou ve vztahu ke každé z pěti skutečností zmíněných v bodě 150 výše, které představují soubor indicií podporujících její závěr vyvozený ve sporném nařízení. 187. V tomto ohledu uvádím, že závěr, k němuž Tribunál dospěl v bodě 112 napadeného rozsudku po posouzení uvedených skutečností v souhrnu, byl založen pouze na dvou z pěti skutečností, z nichž Komise vycházela ve sporném nařízení, protože Tribunál dvě skutečnosti odmítl jako irelevantní (v pořadí první a pátou skutečnost) a o třetí skutečnosti (v pořadí čtvrtá skutečnost) konstatoval, že nijak nezměnila jeho posouzení zbývajících dvou skutečností. 188. I když tedy Tribunál uplatnil správný standard posouzení v bodě 112 napadeného rozsudku, pak pokud bude prokázáno, že jeho souhrnné posouzení vycházelo z neúplného souboru nepřímých indicií v důsledku nesprávného právního posouzení při hodnocení relevance některých činitelů, bylo by celé posouzení stiženo vadou. 189. Pokud jde o první z pěti skutečností uvedených v bodě 150 výše, a sice že společnost Sinopec Central-China hledala zákazníky a navázala s nimi kontakty, měl Tribunál v bodech 82 až 84 napadeného rozsudku za to, že uvedená skutečnost není relevantní. Tribunál zastával názor, že uvedená skutečnost není pro účely analýzy relevantní, neboť hledání zákazníků a navazování kontaktů s nimi jsou činnosti, které mohou být vykonávány jak interním prodejním oddělením, tak obchodním zástupcem. 190. Uvedenou analýzu, která se v rozsahu, v němž se týká relevance skutečnosti zohledněné při určování existence jediné hospodářské entity, týká právní otázky, Komise zpochybňuje(104). 191. Jak je připomenuto výše(105), určení existence jediné hospodářské entity vyžaduje zkoumání celkových funkcí vykonávaných distributorem ve spojení při uvádění dotčeného výrobku na trh a jeho vývozu s ohledem na hospodářskou realitu vztahu uvedeného distributora s výrobcem. 192. V této souvislosti souhlasím s Tribunálem, že hledání zákazníků a navázání kontaktů s nimi je činnost, která může být v případě neexistence externího obchodního zástupce vykonávána vnitřním prodejním oddělením. Domnívám se tudíž, že se Tribunál nedopustil pochybení, když měl za to, že první skutečnost není rozhodující pro určení, zda distributor ve spojení působí jako vnitřní prodejní oddělení, nebo jako obchodní zástupce. 193. To, že určitá skutečnost nemusí být nutně rozhodující, však neznamená, že je irelevantní. 194. Skutečnost, že distributor ve spojení vyhledává zákazníky a navazuje s nimi kontakty, je relevantním činitelem pro pochopení celkových funkcí, které subjekt ve spojení vykonává ve světle svého hospodářského vztahu s výrobcem. Pokud by bylo prokázáno, že subjekt ve spojení nevyhledával zákazníky a nenavazoval s nimi kontakt přímo, bylo by to významnou indicií toho, že uvedený subjekt nevykonává funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize. Z judikatury totiž vyplývá, že Tribunál považoval skutečnost, že distributor ve spojení uváděl výrobky na trh, obhospodařoval kontakty se stávajícími a potenciálními zákazníky, získával a přijímal objednávky a sjednával prodeje, za relevantní skutečnost pro určení toho, zda daný subjekt jednal jako zástupce(106). 195. Tribunál se tudíž dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 84 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že první skutečnost není relevantní pro účely určení, zda společnost Sinopec Central-China jednala jako zástupce vykonávající činnost za úplatu formou provize ve smyslu čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení. 196. Pokud jde o druhou skutečnost uvedenou v bodě 150 výše, která spočívá v tom, že společnost Sinopec Chongqing uskutečňovala přímý prodej na vývoz, Komise nevytýká žádné konkrétní nesprávné právní posouzení v analýze provedené Tribunálem v bodech 85 až 94 napadeného rozsudku. Tvrdí, že Tribunál opomněl spojit posouzení přímých prodejů s analýzou jejich relevance, pokud jde o hospodářský vztah mezi společnostmi Sinopec Chongqing a Sinopec Central-China. Nicméně, pokud má být výtka Komise chápána jako návrh na přezkoumání hodnocení důkazů, které provedl Tribunál, je takový návrh v řízení o kasačním opravném prostředku nepřípustný. Má-li být výtka Komise chápána tak, že směřuje proti standardu posouzení použitému Tribunálem, byla již uvedená výtka odmítnuta v bodech 182 až 185 tohoto stanoviska. 197. Pokud jde o třetí skutečnost uvedenou v bodě 150 výše, Tribunál v bodech 97 a 98 napadeného rozsudku rozhodl, že existence přímých domácích prodejů uskutečněných společnostmi Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia sice prokazuje, že uvedené společnosti měly strukturu nezbytnou k prodeji svých výrobků bez využití služeb prostředníků, nicméně výrobci mohou legitimně využívat odlišných vnitřních oddělení nebo subjektů ve spojení pro vývozní transakce, než které využívají pro své domácí trhy. Tribunál tudíž dospěl k závěru, že třetí skutečnost není průkaznou indicií, která by mohla bránit uznání postavení společnosti Sinopec Central-China jako vnitřního prodejního oddělení. 198. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, nevidím v takové argumentaci žádné rozpory. Výtce vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění Tribunálem tedy nelze vyhovět. Pokud Komise navrhuje Soudnímu dvoru, aby přezkoumal posouzení důkazů provedené Tribunálem a dospěl k jinému závěru, než jaký byl vyvozen v napadeném rozsudku, je takový návrh v řízení o kasačním opravném prostředku nepřípustný. 199. Pokud jde o čtvrtou skutečnost uvedenou v bodě 150 výše, a sice že společnosti Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia nesly prodejní náklady, Tribunál ji v bodech 100 až 102 napadeného rozsudku spojil s druhou a třetí skutečností a dospěl k závěru, že čtvrtá skutečnost nijak nemění posouzení druhé a třetí skutečnosti. 200. Sama Komise spojuje svou výtku směřující proti uvedené části rozsudku s protiprávností analýz týkajících se druhé a třetí skutečnosti. Z předchozích bodů tohoto stanoviska však vyplývá, že výtky směřující proti analýze týkající se druhé a třetí skutečnosti musí být odmítnuty. Z uvedeného důvodu nelze vyhovět ani výtce Komise směřující proti analýze Tribunálu týkající se čtvrté skutečnosti. 201. Pokud jde konečně o pátou skutečnost uvedenou v bodě 150 výše, která spočívá v tom, že společnost Sinopec Central-China rovněž uváděla na trh produkty vyrobené jinými výrobci než společnostmi Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia, Tribunál dospěl v bodě 111 napadeného rozsudku k závěru, že uvedená skutečnost není relevantní k prokázání toho, že Sinopec Central-China vykonávala funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize. Analýza, která vedla k uvedenému závěru, je rozdělena na dvě části. Zaprvé v bodech 106 až 108 napadeného rozsudku Tribunál nejprve připomněl relevantní judikaturu a následně konstatoval, že Komise neprovedla přezkum podílu prodejů všech výrobků nakoupených od jiných společností než společností Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia na celkovém obratu společnosti Sinopec Central-China, a tudíž se nemůže dovolávat páté skutečnosti na podporu tvrzení, že nedošlo ke vzniku jediného hospodářského subjektu. Zadruhé Tribunál v bodech 109 a 110 napadeného rozsudku rozhodl, že v každém případě i za předpokladu, že by Komise byla oprávněna posuzovat pouze obrat společnosti Sinopec Central-China dosažený z jejích prodejů PVAL, bylo prokázáno, že nákupy, ze strany společností Sinopec Central-China, PVAL vyráběných třetími výrobci představují pouze 2 % jejích nákupů PVAL od společností Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia a že PVAL, které Sinopec Central-China nakoupila od třetích výrobců, byly v každém případě prodány v Číně jedné „společnosti ve spojení“. 202. Komise zpochybňuje uvedenou analýzu, která se stejně jako v případě první skutečnosti týká v rozsahu, v němž se týká relevance skutečnosti zohledněné pro účely určení existence jediné hospodářské entity, právní otázky(107). 203. Pokud jde o první část analýzy, z níž Tribunál vycházel pro účely formulace závěru v bodě 111 napadeného rozsudku, podotýkám, že analýza uvedená v bodech 106 a 107 uvedeného rozsudku je v souladu s judikaturou, která je v nich zmíněna. Závěr v bodě 108 uvedeného rozsudku, podle kterého se Komise vůbec nemohla dovolávat páté skutečnosti jako relevantního činitele, protože neprovedla analýzu podílu prodejů všech výrobků nakoupených od jiných společností než společností Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia na celkovém obratu, je však podle mého názoru nesprávný. 204. Jak je připomenuto výše(108), judikatura opravňuje unijní orgány, aby pro účely určení, zda existuje jediná hospodářská entita, zohlednily „všechny relevantní činitele“ týkající se hospodářské reality vztahů mezi výrobcem a distributorem ve spojení. V důsledku toho nelze uvedené činitele zužovat pouze na analýzu podílu prodejů všech výrobků provedených distributorem ve spojení na celkovém obratu. Relevantním činitelem, který jsou unijní orgány oprávněny ve své analýze zohlednit, může být i podíl prodejů dotčeného výrobku(109). Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 111 napadeného rozsudku konstatoval, že pátá skutečnost není relevantní, neboť Komise neprovedla analýzu podílu prodejů všech výrobků uskutečněných společností Sinopec Central-China na celkovém obratu. 205. Pokud jde o druhou část analýzy, která je obsažena v bodech 109 a 110 napadeného rozsudku, Tribunál ji uvedl slovy „v každém případě“, a pojal ji tedy jako obiter dictum. I když to Tribunál v uvedených bodech neuvedl výslovně, lze podle všeho konstatovat, že v podstatě dospěl k závěru, podle něhož z analýzy velmi omezeného podílu na obratu týkajícího se (pouze) dotčeného výrobku vygenerovaného společností Sinopec Central-China od jiných nezávislých výrobců (posuzovaných Komisí) vyplývá, že pátá skutečnost nepředstavuje důkaz dostačující k tomu, aby bylo možné mít za to, že uvedená společnost plnila funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize. 206. Je ovšem nutno podotknout, že uvedený (implicitní) závěr týkající se páté skutečnosti není vůbec zmíněn v bodě 112 napadeného rozsudku, v němž provedl Tribunál celkové posouzení dotčených pěti skutečností. Tribunál tudíž pátou skutečnost vůbec nezohlednil jako indicii v rámci uvedeného celkového posouzení, když ji (nesprávně) považoval za irelevantní. 207. Závěrem uvádím, že se Tribunál dopustil podle mého názoru dvou nesprávných právních posouzení, když měl za to, že první a pátá skutečnost nejsou relevantní v rámci analýzy prováděné pro účely určení, zda společnost Sinopec Central-China plnila navzdory svému postavení společnosti ve spojení funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize. 208. Tudíž je vzhledem k tomu, že celkové posouzení důkazů provedené Tribunálem v bodě 112 napadeného rozsudku bylo založeno pouze na druhé a třetí skutečnosti, neboť Tribunál nesprávně odmítl první a pátou skutečnost jako irelevantní, nutno dospět k závěru, že uvedené celkové posouzení je stiženo vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení. 209. Z uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr vyhověl druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku Komise. III. K vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku 210. Vedlejší kasační opravný prostředek společnosti Sinopec se týká bodů 141 až 159 napadeného rozsudku. V uvedených bodech Tribunál zamítl žalobní důvod, kterým společnost Sinopec zpochybnila rozhodnutí Komise upravit běžnou hodnotu směrem nahoru podle čl. 2 odst. 10 písm. b) základního nařízení tak, aby odrážela rozdíl mezi sazbou daně z přidané hodnoty (DPH), která má být zaplacena, a sazbou vrácení DPH z vývozu. 211. Vedlejším kasačním opravným prostředkem se společnost Sinopec domáhá, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž potvrdil úpravu běžné hodnoty o nevratnou DPH, zrušil sporné nařízení v rozsahu, v němž takovou úpravu provedlo, a uložil Komisi náhradu nákladů řízení; podpůrně společnost Sinopec navrhuje, aby Soudní dvůr vrátil věc Tribunálu a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. 212. Komise, podporovaná společností Kuraray, navrhuje, aby Soudní dvůr vedlejší kasační opravný prostředek zamítl a uložil společnosti Sinopec náhradu nákladů řízení. Společnost Kuraray rovněž navrhuje, aby Soudní dvůr prohlásil vedlejší kasační opravný prostředek za nepřípustný. 213. Na podporu svého vedlejšího kasačního opravného prostředku uplatňuje společnost Sinopec čtyři důvody. 214. V bodech 141 až 159 napadeného rozsudku Tribunál potvrdil rozhodnutí Komise, jak je formulováno v bodech 387 a 388 odůvodnění sporného nařízení, upravit početně zjištěnou běžnou hodnotu tak, aby byla zohledněna nevratná DPH zahrnutá do vývozní ceny. Tribunál konstatoval, že znění sporného nařízení sice není snadno pochopitelné, nicméně pokud je posuzováno v kontextu a podepřeno důkazy obsaženými ve správním spise, pak Komise dostatečně prokázala zaprvé, že vývozní cena zahrnuje nevratnou DPH, zatímco běžná hodnota byla početně zjištěna s využitím údajů reprezentativní země v souladu s čl. 2 odst. 6a základního nařízení bez DPH, a zadruhé, že v důsledku výše uvedeného taková asymetrie odůvodňuje úpravu běžné hodnoty směrem nahoru, aby bylo zajištěno spravedlivé srovnání mezi uvedenou hodnotou a vývozní cenou(110). 215. Tribunál ovšem konstatoval, že se Komise dopustila nesprávného posouzení, když vycházela z čl. 2 odst. 10 písm. b) základního nařízení jakožto právního základu pro takovou úpravu, neboť uvedené ustanovení se výslovně nevztahuje na početně zjištěné běžné hodnoty založené na údajích reprezentativní země. Přesto rozhodl, že zmíněné pochybení není rozhodující, jelikož čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení umožňuje Komisi provést úpravu o jiné činitele ovlivňující srovnatelnost cen, včetně nevratné DPH(111). A.      K přípustnosti a účinnosti vedlejšího kasačního opravného prostředku 216. Zaprvé společnost Kuraray tvrdí, že vedlejší kasační opravný prostředek je nepřípustný v plném rozsahu. Podle společnosti Kuraray společnost Sinopec nevysvětlila ani neprokázala, jaký prospěch by jí vedlejší kasační opravný prostředek přinesl. 217. Námitkou nepřípustnosti společnost Kuraray v podstatě zpochybňuje zájem společnosti Sinopec na podání vedlejšího kasačního opravného prostředku. Podle ustálené judikatury má navrhovatel právní zájem na podání kasačního opravného prostředku tehdy, je-li kasační opravný prostředek svým výsledkem způsobilý přinést prospěch straně, která jej podala. Soudní dvůr může navíc i bez návrhu vznést otázku nedostatku zájmu účastníka řízení na podání kasačního opravného prostředku nebo na pokračování v řízení o kasačním opravném prostředku(112). 218. Jak je vysvětleno v bodech 22 až 25 tohoto stanoviska, vzhledem k tomu, že společnost Kuraray je vedlejší účastnicí, není oprávněna takovou námitku nepřípustnosti vznášet. Nicméně s ohledem na skutečnost, že uvedená námitka se týká pravomoci Soudního dvora, měl by ji Soudní dvůr zkoumat z úřední povinnosti. 219. Podle mého názoru není pochyb o tom, že společnost Sinopec má zájem na podání vedlejšího kasačního opravného prostředku. Pokud by bylo vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku vyhověno a Soudní dvůr by rozhodl, že se Tribunál dopustil nesprávného posouzení, když měl za to, že lze provést úpravu podle čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení, došlo by ke snížení běžné hodnoty použité pro stanovení dumpingového rozpětí společnosti Sinopec, a tudíž i jejího antidumpingového cla. To by nepochybně přineslo společnosti Sinopec prospěch. 220. Zadruhé Komise nevznáší námitku nepřípustnosti, nicméně uvádí, že vedlejší kasační opravný prostředek je v plném rozsahu irelevantní, neboť nebyl podán proti bodům 160 až 164 napadeného rozsudku. Společnost Sinopec zejména nezpochybnila bod 160 uvedeného rozsudku, v němž Tribunál použitím výrazu „nezbytné“ údajně potvrdil nezbytnost úpravy. Zmíněný bod je tedy v rozporu s argumenty společnosti Sinopec vznesenými ve vedlejším kasačním opravném prostředku. 221. Bod 160 napadeného rozsudku představuje pouze shrnutí argumentů společnosti Sinopec uplatněných v rámci druhé výtky třetí části druhého žalobního důvodu v prvním stupni. Nejedná se o konstatování Tribunálu. Skutečnost, že uvedený bod nebyl napaden konkrétně, nemá žádný dopad na účinnost vedlejšího kasačního opravného prostředku. B.      K prvnímu důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku 222. V rámci prvního důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnost Sinopec tvrdí, že Tribunál tím, že v napadeném rozsudku změnil právní základ úpravy o nevratnou DPH, a to z původního čl. 2 odst. 10 písm. b) na čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení, nesprávně vyložil úvodní větu čl. 2 odst. 10, jakož i čl. 2 odst. 10 písm. k) uvedeného nařízení. 223. Společnost Sinopec tvrdí, že v projednávané věci Komise neprokázala, že jsou splněny podmínky stanovené v čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení, neboť ve sporném nařízení neuplatnila zmíněné ustanovení, ale čl. 2 odst. 10 písm. b) základního nařízení. Nepříslušelo Tribunálu, ale Komisi, aby provedla úpravu na základě čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení a prokázala, že podmínky pro použití uvedeného ustanovení byly splněny. Úlohou Tribunálu je pouze přezkum legality aktů Komise, nikoli oprava právních pochybení, kterých se zmíněný orgán dopustil. Nepřípustné nahrazení právního základu Tribunálem umožnilo, aby úprava obstála, navzdory tomu, že Komise neunesla důkazní břemeno. 224. Komise, podporovaná společností Kuraray, s argumenty společnosti Sinopec nesouhlasí. 225. V bodech 153 až 156 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že Komise konstatovala, že vývozní cena výrobků zahrnuje částku odpovídající nevratné DPH, zatímco běžná hodnota byla vypočtena bez DPH, a tudíž uvedená asymetrie odůvodňuje úpravu běžné hodnoty směrem nahoru, aby bylo zajištěno spravedlivé srovnání běžné hodnoty a vývozní ceny. 226. Společnost Sinopec zmíněné body napadeného rozsudku ani zjištění v nich obsažená nerozporuje. Společnost Sinopec zejména nezpochybňuje nezbytnost provedení úpravy běžné hodnoty směrem nahoru, aby bylo zajištěno spravedlivé srovnání ve smyslu čl. 2 odst. 10 základního nařízení s ohledem na výše uvedenou asymetrii, která nepochybně ovlivnila srovnatelnost cen. 227. V bodě 157 napadeného rozsudku dospěl Tribunál k závěru, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když měla za to, že právním základem pro úpravu běžné hodnoty směrem nahoru je čl. 2 odst. 10 písm. b) základního nařízení. Tribunál však rozhodl, že uvedené pochybení neodůvodňuje zrušení sporného nařízení, neboť nemělo rozhodující vliv na posouzení Komise, jelikož podmínky pro uplatnění čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení byly v každém případě splněny. Právě ono „nahrazení právního základu“ úpravy, jak dotčený postup kvalifikuje společnost Sinopec, je napadáno v rámci tohoto důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku. 228. Zjištění Tribunálu uvedené v bodě 157 napadeného rozsudku však podle mého názoru neobsahuje žádné nesprávné právní posouzení. 229. Zaprvé se Tribunál nedopustil žádného pochybení, když konstatoval, že byly splněny podmínky pro uplatnění čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení. 230. Podle zmíněného ustanovení „[ú]pravu lze […] provést o rozdíly v jiných činitelích, které nejsou uvedeny v [čl. 2 odst. 10 písm. a) až j) základního nařízení], pokud se prokáže, že ovlivňují srovnatelnost cen […], zejména pokud na základě rozdílů v těchto činitelích platí zákazníci na domácím trhu trvale různé ceny“. 231. Uvedené ustanovení představuje zbytkové „univerzální“ ustanovení, které bylo zavedeno do antidumpingových právních předpisů Unie(113) s cílem umožnit úpravy o „jiné činitele“, které nejsou konkrétně uvedeny v čl. 2 odst. 10 písm. a) až j) základního nařízení, a pozměnit tak výlučný charakter uvedeného ustanovení, pokud jde o činitele úprav(114). 232. Jak jsem podotkl v bodech 225 a 226 tohoto stanoviska, je nesporné, že zahrnutí částky odpovídající nevratné DPH do vývozní ceny a početní zjištění běžné hodnoty bez DPH představovala rozdíl v činitelích ovlivňujících ceny a jejich srovnatelnost, který odůvodňoval úpravu běžné hodnoty směrem nahoru podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení za účelem zajištění spravedlivého srovnání. Podmínka stanovená v první větě uvedeného ustanovení je tedy splněna. 233. Pokud jde o závěrečnou část věty v čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení, která zní „zejména pokud na základě rozdílů v těchto činitelích platí zákazníci na domácím trhu trvale různé ceny“, pak použití výrazu „zejména“ naznačuje, že dotčené ustanovení neukládá žádné další požadavky. Jeho cílem je spíše uvést příklad situace, kdy je uvedená podmínka – tedy že je prokázáno, že dotčený činitel ovlivňuje srovnatelnost cen – splněna. 234. Tribunál, který dospěl k závěru, podle něhož bylo prokázáno, že asymetrie týkající se DPH mezi početně zjištěnou běžnou hodnotou a vývozní cenou ovlivňuje srovnatelnost cen, se nedopustil žádného nesprávného posouzení, když konstatoval, že podmínky pro uplatnění čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení byly splněny. 235. Zadruhé v situaci, kdy je prokázáno, že úprava byla nezbytná k zajištění spravedlivého srovnání ve smyslu čl. 2 odst. 10 základního nařízení a že byly splněny podmínky čl. 2 odst. 10 písm. k) téhož nařízení, má nesprávné právní posouzení, kterého se Komise dopustila tím, že kvalifikovala dotčenou úpravu jako úpravu podle čl. 2 odst. 10 písm. b) základního nařízení, čistě formální povahu. Zmíněná nesprávná právní kvalifikace úpravy totiž neměla žádný rozhodující vliv ani na posouzení Komise, že je úprava nezbytná, ani na výši úpravy a z ní vyplývající dumpingové rozpětí. Jak správně konstatoval Tribunál, pochybení čistě formálního významu, zejména pochybení týkající se právního základu, nemůže vést ke zrušení dotčeného unijního aktu(115). 236. Zatřetí, pokud jde o údajné překročení pravomoci Tribunálu, která je omezena na přezkum legality aktů Komise, nedomnívám se, že Tribunál překročil své přezkumné pravomoci tím, že nahradil posouzení Komise vlastním posouzením. Tribunál totiž ke svému závěru dospěl na základě činitelů, které tvoří nedílnou součást úvah Komise uvedených ve sporném nařízení, a výsledek posouzení Tribunálu je v souladu s normativní částí tohoto aktu(116). Tribunál neprovedl nové posouzení skutkového stavu, které by nahrazovalo posouzení Komise, a tudíž nezasáhl do široké posuzovací pravomoci uvedeného orgánu v oblasti obchodní politiky, odůvodněné složitostí hospodářských, politických a právních situací, které musí Komise posuzovat(117). 237. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr první důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Sinopec zamítl jako neopodstatněný. C.      Ke druhému důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku 238. Druhý důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Sinopec směřuje proti bodu 158 napadeného rozsudku. Společnost Sinopec tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil čl. 2 odst. 6a základního nařízení, když konstatoval, že početně zjištěná běžná hodnota „nahrazuje“ cenu dotčeného výrobku na domácím trhu země vývozu. Podle společnosti Sinopec je sice pravda, že cílem běžné hodnoty početně zjištěné podle metodiky stanovené v čl. 2 odst. 3 až 6 základního nařízení je stanovit náhradní hodnotu za prodejní cenu na domácím trhu, nicméně to neplatí pro čl. 2 odst. 6a základního nařízení, který vyžaduje, aby Komise domácí prodeje vůbec nezohledňovala. Podle společnosti Sinopec je však prokázání toho, že „na základě rozdílů v těchto činitelích platí zákazníci na domácím trhu trvale různé ceny“, nezbytnou podmínkou provedení úpravy podle čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení. 239. Komise, podporovaná společností Kuraray, s argumenty společnosti Sinopec nesouhlasí. Společnost Kuraray dále tvrdí, že druhý důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku je nepřípustný, neboť není dostatečně jasný a přesný, aby mohl Soudní dvůr provést přezkum. Podle společnosti Kuraray tedy nesplňuje požadavky stanovené v čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora. 240. Pokud jde zaprvé o přípustnost druhého důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku, mám za to, že i kdyby měl Soudní dvůr provést z úřední povinnosti analýzu námitky nepřípustnosti vznesené společností Kuraray, která jakožto vedlejší účastnice řízení není oprávněna takovou námitku vznášet, jak vyplývá z bodů 22 až 25 tohoto stanoviska, není tento důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku nepřípustný. Druhý důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku totiž přesně uvádí kritizované části rozsudku, jehož zrušení společnost Sinopec navrhuje (tj. bod 158 napadeného rozsudku), jakož i právní argumenty, kterými je tento důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku konkrétně podpořen (tedy údajné porušení čl. 2 odst. 6a základního nařízení)(118). 241. Podle mého názoru je však druhý důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku irelevantní. Jak jsem uvedl v bodě 233 tohoto stanoviska, závěrečná část věty v čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení nestanoví žádný další požadavek. Místo toho odkazuje na specifickou situaci, kdy je podmínka stanovená v první části věty – tedy že je prokázáno, že rozdíl v dotčených činitelích ovlivňuje srovnatelnost cen – splněna. V bodech 153 až 157 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že Komise byla oprávněna provést dotčenou úpravu běžné hodnoty směrem nahoru, neboť uvedená podmínka byla splněna. Tudíž, i kdyby byl bod 158 uvedeného rozsudku stižen právní vadou týkající se výkladu čl. 2 odst. 6a základního nařízení ve spojení se závěrečnou částí věty v čl. 2 odst. 10 písm. k) uvedeného nařízení, jak tvrdí společnost Sinopec, nezpochybnila by taková vada závěr, podle kterého byla dotčená úprava v projednávané věci odůvodněná. 242. V každém případě druhý důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku rovněž vychází z nesprávného výkladu napadeného rozsudku. Tribunál totiž tím, že v bodě 128 napadeného rozsudku konstatoval, že početně zjištěná běžná hodnota „nahrazuje“ cenu dotčeného výrobku na domácím trhu země vývozu, neměl na mysli, jak naznačuje společnost Sinopec ve své argumentaci, že Komise má při početním zjišťování běžné hodnoty zohledňovat domácí prodeje. Tribunál měl spíše na mysli, že početně zjištěná běžná hodnota podle čl. 2 odst. 6a základního nařízení nahrazuje v rámci spravedlivého srovnání mezi běžnou hodnotou a vývozní cenou běžnou hodnotu, jak je definována v čl. 2 odst. 1 základního nařízení. 243. Navrhuji tudíž Soudnímu dvoru, aby zamítl i druhý důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Sinopec. D.      Ke třetímu důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku 244. V rámci třetího důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnost Sinopec tvrdí, že Tribunál zkreslil důkazy, které měl k dispozici, když neposoudil relevanci rozhodnutí US Court of International Trade (Soud pro mezinárodní obchod, Spojené státy americké), které potvrdilo, že úpravy o nevratnou DPH jsou protiprávní nejen v rámci spravedlivého srovnání, ale i při početním zjišťování běžné hodnoty. Podle společnosti Sinopec se Tribunál tím, že na uvedené rozhodnutí v napadeném rozsudku nikterak neodkázal, a nezabýval se tedy s otázkou jeho relevance, dopustil zkreslení důkazů. Společnost Sinopec tvrdí, že uvedeným zkreslením je dotčen závěr formulovaný v bodě 156 napadeného rozsudku, podle kterého Komise prokázala nezbytnost úpravy o nevratnou DPH. 245. Komise, podporovaná společností Kuraray, s argumenty společnosti Sinopec nesouhlasí. Společnost Kuraray rovněž tvrdí, že třetí důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku je nepřípustný z toho důvodu, že společnost Sinopec neuvedla žádnou skutečnost na podporu tvrzení o údajném zkreslení důkazů. Podle společnosti Kuraray tedy tento důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku nesplňuje požadavky stanovené v čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora. 246. Opět mám za to, že pokud jde zaprvé o námitku nepřípustnosti vznesenou společností Kuraray, i kdyby měl Soudní dvůr z úřední povinnosti analyzovat uvedenou námitku, kterou společnost Kuraray jakožto vedlejší účastnice řízení není oprávněna vznášet(119), není třetí důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku nepřípustný. Stejně jako předchozí důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku i třetí důvod přesně uvádí kritizované části rozsudku, jehož zrušení společnost Sinopec navrhuje (tj. bod 156 napadeného rozsudku), jakož i právní argumenty, kterými je tento důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku konkrétně podpořen [tedy údajné zkreslení důkazů nezohledněním výše uvedeného rozhodnutí US Court of International Trade (Soud pro mezinárodní obchod)]. 247. Podle mého názoru je však nutno třetí důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku zamítnout z meritorních důvodů. 248. Zaprvé souhlasím s Komisí, že soudržnost praxe unijních orgánů s přístupem orgánů Spojených států je irelevantní. Rozhodnutí US Court of International Trade (Soud pro mezinárodní obchod) je příkladem praxe v jiné zemi, která může inspirovat určitý výklad antidumpingového práva Unie, nelze ji ale kvalifikovat jako „důkaz“. Tudíž vzhledem k tomu, že žádné důkazy neexistují, nemůže dojít k jejich „zkreslení“. 249. Zadruhé nesplnění povinnosti posoudit důkazy každopádně nemůže vést k jejich zkreslení. Podle judikatury výtka vycházející ze zkreslení důkazů vyžaduje, aby navrhovatel přesně uvedl skutečnosti, které Tribunál zkreslil, a rovněž prokázal pochybení v analýze, která podle něj vedla Tribunál k tomuto zkreslení(120). 250. Z toho vyplývá, že zkreslení důkazů předpokládá, že tyto byly posouzeny způsobem, který je zjevně v rozporu s jejich obsahem. Společnost Sinopec ovšem netvrdí, že Tribunál zkreslil posouzení rozhodnutí US Court of International Trade (Soud pro mezinárodní obchod), které Tribunálu předložila. Spíše tvrdí, že Tribunál uvedený důkaz ve svém posouzení vůbec nezohlednil. Takové tvrzení v podstatě představuje výtku vycházející z nesplnění povinnosti uvést odůvodnění. 251. I kdyby však měla být výtka společnosti Sinopec vykládána takovým způsobem, měla by být rovněž zamítnuta. Ze skutečnosti, že napadený rozsudek neodkazuje na dotčené rozhodnutí US Court of International Trade (Soud pro mezinárodní obchod), nutně vyplývá, že Tribunál považoval takové rozhodnutí za irelevantní. Neexistence takového odkazu v uvedeném rozsudku každopádně nebrání společnosti Sinopec, aby vznesla výtky proti napadenému rozsudku ve vedlejším kasačním opravném prostředku nebo aby Soudní dvůr uvedené výtky přezkoumal. 252. Navrhuji tudíž Soudnímu dvoru, aby zamítl i třetí důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Sinopec. E.      Ke čtvrtému důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku 253. V rámci čtvrtého důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnost Sinopec zpochybňuje body 150 až 156 napadeného rozsudku. Dovolává se porušení práva být vyslechnut a povinnosti uvést odůvodnění. 254. Zaprvé společnost Sinopec tvrdí, že kvůli změně právního základu pro úpravu o nevratnou DPH z čl. 2 odst. 10 písm. b) na čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení nemohla společnost Sinopec předložit důkazy na podporu tvrzení, že nebyly splněny podmínky čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení. Společnost Sinopec připouští, že měla příležitost předložit v řízení před Tribunálem argumentaci týkající se toho, zda byly podmínky čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení splněny. Právo být vyslechnut před Komisí, autorem aktu, se však liší od možnosti být vyslechnut před Tribunálem. Společnost Sinopec tvrdí, že pokud by jí bylo umožněno předložit své argumenty, konkrétně tvrzení týkající se podmínky stanovené v závěrečné části věty v čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení, je možné, že by Komise přijala jiné rozhodnutí. 255. Zadruhé společnost Sinopec tvrdí, že navzdory jejím žádostem Komise nevysvětlila, proč byla dotčená úprava nezbytná, když je běžná hodnota založena na informacích pocházejících ze třetího státu. Komise předložila vysvětlení teprve v řízení před Tribunálem. Pokud je Komisi umožněno předkládat vysvětlení důvodů, proč zaujala určitý přístup, až v průběhu soudního řízení před unijními soudy, zejména pokud bylo takové vysvětlení výslovně požadováno v průběhu správního řízení, přičemž unijní soudy konstatovaly, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, hrozí riziko, že povinnost uvést odůvodnění a právo účastníků řízení být vyslechnuti pozbydou smyslu. 256. Komise, podporovaná společností Kuraray, s argumenty společnosti Sinopec nesouhlasí. 257. Pokud jde zaprvé o údajné porušení práva být vyslechnut, podotýkám, že argument společnosti Sinopec je zaměřen na podmínku stanovenou v závěrečné části věty v čl. 2 odst. 10 písm. k) základního nařízení. Jak jsem však uvedl v bodech 233 a 241 tohoto stanoviska, závěrečná část věty v uvedeném ustanovení nestanoví žádný další požadavek, pouze odkazuje na specifickou situaci, kdy je splněna podmínka stanovená v předcházející části věty. Tudíž v takové situaci, kdy je podmínka uvedená v předchozí části věty splněna, a úprava je tedy odůvodněná, platí, že i kdyby byla pravda, že společnost Sinopec neměla příležitost předložit své argumenty týkající se podmínky stanovené v závěrečné části věty, nemělo by to žádný dopad na dotčenou úpravu. Tento důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku je tedy podle mého názoru irelevantní. 258. V každém případě podle ustálené judikatury platí, že i když nelze navrhovatelce uložit povinnost prokázat, že rozhodnutí Komise by bylo odlišné při neexistenci dotčeného procesního pochybení, ale pouze že taková hypotéza není zcela vyloučena, protože by si tato strana mohla lépe zajistit obhajobu, kdyby nedošlo k tomuto pochybení, nic to nemění na tom, že existence pochybení týkajícího se práva na obhajobu může vést ke zrušení dotčeného aktu pouze, pokud existuje možnost, že z důvodu tohoto pochybení by správní řízení mohlo vést k jinému výsledku, a tím konkrétně porušit právo na obhajobu(121). 259. V projednávané věci však společnost Sinopec neuvedla žádnou skutečnost, která by dokládala, že v situaci, kdy byla úprava odůvodněná, jak je uvedeno v bodech 225 a 226 tohoto stanoviska, mohlo správní řízení vést k jinému výsledku. 260. Pokud jde o druhou část čtvrtého důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku, Tribunál v bodě 152 napadeného rozsudku správně rozhodl, že podle judikatury Soudního dvora „nařízení, kterým se stanoví antidumpingová cla, musí obsahovat hlavní úvahy Komise, ale nemusí obsahovat zvláštní odůvodnění pro každý z četných skutkových argumentů uplatněných zúčastněnými stranami“ a že „Tribunál může požádat Komisi o doplňující vysvětlení a tato vysvětlení zohlednit při přezkumu, pokud se zakládají na skutečnostech, které jsou součástí spisu Komise“. 261. Společnost Sinopec uvedenou judikaturu nezpochybňuje a nezpochybňuje ani, že dodatečná vysvětlení poskytnutá Komisí byla založena na skutečnostech uvedených ve spise Komise. S ohledem na uvedené okolnosti nemůže ani druhá část tohoto důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku obstát. 262. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl i čtvrtý důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Sinopec, a aby tedy zamítl vedlejší kasační opravný prostředek v plném rozsahu. IV.    K žalobě před Tribunálem 263. Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje. 264. Mám za to, že taková situace nastala zaprvé ve vztahu ke druhé výtce třetího žalobního důvodu vzneseného společností Sinopec před Tribunálem, která se týká údajné sankční povahy zdroje dostupných údajů. Z bodů 35 až 46 tohoto stanoviska totiž vyplývá, že se Komise nedopustila žádného zjevně nesprávného posouzení v bodech 329 a 333 odůvodnění sporného nařízení, když početně zjistila běžnou hodnotu pro společnost Sinopec Ningxia v souladu s čl. 2 odst. 6a základního nařízení s využitím informací poskytnutých ostatními spolupracujícími vyvážejícími výrobci podle článku 18 téhož nařízení, a zejména, pokud jde o každý druh výrobku vykázaný uvedenou společností, s využitím nejvyšší běžné hodnoty ostatních spolupracujících vyvážejících výrobců. Výše zmíněnou druhou výtku třetího žalobního důvodu vzneseného společností Sinopec je tedy třeba zamítnout v plném rozsahu. 265. Zadruhé mám za to, že Soudní dvůr může vydat konečné rozhodnutí i ve vztahu k první a druhé části druhého žalobního důvodu vzneseného společností Sinopec před Tribunálem, který vychází z porušení čl. 2 odst. 10 základního nařízení. 266. Pokud jde o výtku vycházející z porušení povinnosti provést u „sporných nákladů“ spravedlivé srovnání na stejné obchodní úrovni ve smyslu čl. 2 odst. 10 základního nařízení mezi vývozní cenou a početně zjištěnou běžnou hodnotou podle čl. 2 odst. 6a uvedeného nařízení, vyplývá z bodů 64 až 146 tohoto stanoviska, že se Komise v tomto ohledu nedopustila ve sporném nařízení žádného zjevně nesprávného posouzení. Uvedená výtka obsažená ve druhé části druhého žalobního důvodu vzneseného v prvním stupni musí být tedy zamítnuta. 267. Pokud jde o výtku vycházející z porušení čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení, vyplývá z bodů 161 až 169 a 184 tohoto stanoviska, že pro zodpovězení otázky, zda je úprava podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení odůvodněná, neboť obchodník ve spojení plní funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize, nebo zda není odůvodněná, jelikož výrobce a jeho distributor ve spojení odpovědný za vývoz do Unie tvoří jedinou hospodářskou entitu, je nezbytné zohlednit „všechny relevantní činitele“ týkající se hospodářské reality vztahů mezi nimi. 268. V projednávané věci je tedy nezbytné analyzovat oněch pět skutečností uvedených v bodě 150 tohoto stanoviska, které představují soubor nepřímých indicií podporujících závěr Komise ve sporném nařízení, podle kterého byla úprava odůvodněná. Je nezbytné ověřit, zda Komise předložila alespoň shodující se indicie, jež prokáží, že podmínky pro použití úpravy byly splněny(122). 269. Pokud jde o první skutečnost, tedy že společnost Sinopec Central-China hledala zákazníky a navázala s nimi kontakty, z bodů 189 až 194 tohoto stanoviska vyplývá, že uvedená činnost je relevantní pro určení, zda subjekt ve spojení plní funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize, není ale rozhodující pro posouzení, zda distributor ve spojení působí jako vnitřní prodejní oddělení, nebo jako obchodní zástupce. 270. Pokud jde o druhou skutečnost týkající se toho, že společnost Sinopec Chongqing uskutečňovala přímý prodej na vývoz do Spojených států, odkazuji na analýzu provedenou v bodech 88 až 93 napadeného rozsudku, která správně uplatňuje relevantní judikaturu. Uvedená skutečnost je tudíž pro dotčenou analýzu relevantní, ale vzhledem k nízkému objemu prodejů použitelnému pro účely srovnání, jakož i zvláštnostem projednávané věci, nepředstavuje taková skutečnost sama o sobě průkazný důkaz toho, že jsou splněny podmínky pro uplatnění úpravy podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení. 271. Pokud jde o třetí skutečnost, tedy že společnosti Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia uskutečňovaly přímý prodej v Číně, odkazuji na analýzu provedenou v bodech 95 až 99 napadeného rozsudku, která správně uplatňuje relevantní judikaturu. Ačkoli je tedy i uvedená skutečnost pro analýzu relevantní, nepředstavuje sama o sobě přesvědčivý důkaz, že jsou splněny podmínky pro uplatnění úpravy podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení. 272. Totéž platí pro čtvrtou skutečnost uvedenou v bodě 150 tohoto stanoviska, která se týká toho, že společnosti Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia nesly prodejní náklady. Vzhledem k tomu, že není předmětem sporu, že společnosti Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia nesly náklady pouze ve vztahu k prodejům na čínském domácím trhu, a pokud jde o společnost Sinopec Chongqing, i ve vztahu k přímému prodeji na vývoz do Spojených států, je existence uvedených prodejních nákladů spjata s druhou, resp. třetí skutečností. 273. Konečně, pokud jde o pátou skutečnost týkající se toho, že společnost Sinopec Central-China rovněž uváděla na trh produkty vyrobené jinými výrobci než společnostmi Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia, je prokázáno, že ve spise nejsou žádné údaje týkající se podílu prodejů všech výrobků nakoupených od jiných společností než společností Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia na celkovém obratu. Ze spisu však vyplývá, že nákupy PVAL společností Sinopec Central-China od třetích výrobců představují pouze 2 % jejích nákupů PVAL od společností Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia. Obrat společnosti Sinopec Central-China z prodeje PVAL tedy vychází z PVAL, které tato společnost nakoupila téměř v plném rozsahu od společností Sinopec Chongqing a Sinopec Ningxia. Kromě toho je rovněž nesporné, že PVAL, které společnost Sinopec Central-China nakoupila od třetích výrobců, nebyly vyvezeny do Unie, ale byly prodány v Číně jedné společnosti ve spojení, a představovaly tedy transakce uvnitř skupiny. S ohledem na výše uvedené skutečnosti uvádím, že ačkoli je skutečnost, že obchodník ve spojení prodává zboží pocházející od jiných výrobců než od výrobce ve spojení, důležitou skutečností, kterou je třeba zohlednit v rámci analýzy, za konkrétních okolností daných v projednávané věci je nutno dospět k závěru, že pátá skutečnost nepředstavuje dostatečnou indicii nasvědčující závěru, že obchodník ve spojení plnil funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize. 274. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy týkající se první až páté skutečnosti mám za to, že za konkrétních okolností daných v projednávané věci uvedené skutečnosti v souhrnu nepředstavují dostatečný soubor shodujících se nepřímých indicií, které by prokazovaly, že společnost Sinopec Central-China plnila funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize. Za těchto okolností je nutno dospět k závěru, že Komise neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byly splněny podmínky pro odůvodnění úpravy podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení. První části druhého žalobního důvodu vzneseného společností Sinopec je tudíž nutno vyhovět. V.      K nákladům řízení 275. Článek 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 138 odst. 1 a 3 uvedeného jednacího řádu, které se na řízení o kasačním opravném prostředku použijí na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval, a pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Soudní dvůr rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení. Článek 140 odst. 3 uvedeného jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, stanoví, že Soudní dvůr může rozhodnout, že vedlejší účastník ponese vlastní náklady řízení. 276. Pokud se Soudní dvůr ztotožní s mým posouzením kasačního opravného prostředku Komise a vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Sinopec, bude společnost Sinopec účastníkem řízení, který neměl ve věci úspěch. Za těchto okolností a vzhledem k tomu, že Komise a společnost Kuraray požadovaly, aby byla společnosti Sinopec uložena náhrada nákladů řízení, navrhuji, aby Soudní dvůr uložil společnosti Sinopec náhradu nákladů řízení vynaložených Komisí a společností Kuraray v rámci kasačního opravného prostředku a vedlejšího kasačního opravného prostředku. 277. V konečném rozsudku o žalobě v prvním stupni, který navrhuji, má ovšem společnost Sinopec úspěch v jednom ze tří žalobních důvodů uplatněných v prvním stupni, které byly předmětem kasačního opravného prostředku, zatímco ve zbývající části, včetně žalobního důvodu, který byl předmětem vedlejšího kasačního opravného prostředku, se žaloba zamítá. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala, aby byla společnosti Sinopec uložena náhrada nákladů řízení v prvním stupni, navrhuji, aby Soudní dvůr uložil společnosti Sinopec, aby nesla 75 % vlastních nákladů řízení v prvním stupni a nahradila 75 % nákladů řízení vynaložených Komisí v prvním stupni, a dále uložil Komisi, aby nesla 25 % vlastních nákladů řízení v prvním stupni a nahradila 25 % nákladů řízení vynaložených společností Sinopec v prvním stupni. VI.    Závěry 278. Ve světle výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby: –        zrušil rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 21. února 2024, Sinopec Chongqing SVW Chemical a další v. Komise (T‑762/20, EU:T:2024:113), v rozsahu, v němž zrušuje prováděcí nařízení Komise (EU) 2020/1336 ze dne 25. září 2020 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz určitých polyvinylalkoholů pocházejících z Čínské lidové republiky, pokud jde o společnosti Sinopec Chongqing SVW Chemical Co. Ltd, Sinopec Great Wall Energy & Chemical (Ningxia) Co. Ltd a Central-China Company, Sinopec Chemical Commercial Holding Co. Ltd. V rozsahu, v němž Evropská komise pro výpočet sazby antidumpingového cla na dovoz polyvinylalkoholů vyráběných a prodávaných těmito společnostmi do Evropské unie provedla Evropská komise úpravy vývozní ceny směrem dolů podle čl. 2 odst. 10 písm. e), g), i) a k) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie; –        zrušil prováděcí nařízení 2020/1336, pokud jde o společnosti Sinopec Chongqing SVW Chemical Co. Ltd, Sinopec Great Wall Energy & Chemical (Ningxia) Co. Ltd a Central-China Company, Sinopec Chemical Commercial Holding Co. Ltd v rozsahu, v němž Komise pro výpočet sazby antidumpingového cla na dovoz polyvinylalkoholů vyráběných a prodávaných těmito společnostmi do Evropské unie provedla úpravy vývozní ceny směrem dolů podle čl. 2 odst. 10 písm. i) nařízení 2016/1036; –        ve zbývající části žalobu v prvním stupni zamítl; –        zamítl vedlejší kasační opravný prostředek podaný společnostmi Sinopec Chongqing SVW Chemical Co. Ltd, Sinopec Great Wall Energy & Chemical (Ningxia) Co. Ltd a Central-China Company, Sinopec Chemical Commercial Holding Co. Ltd; –        uložil společnostem Sinopec Chongqing SVW Chemical Co. Ltd, Sinopec Great Wall Energy & Chemical (Ningxia) Co. Ltd a Central-China Company, Sinopec Chemical Commercial Holding Co. Ltd náhradu nákladů řízení vynaložených Komisí a společností Kuraray Europe GmbH v souvislosti s kasačním opravným prostředkem a vedlejším kasačním opravným prostředkem; –        uložil společnostem Sinopec Chongqing SVW Chemical Co. Ltd, Sinopec Great Wall Energy & Chemical (Ningxia) Co. Ltd a Central-China Company, Sinopec Chemical Commercial Holding Co. Ltd, aby nesly 75 % vlastních nákladů řízení v prvním stupni a nahradily 75 % nákladů řízení vynaložených Komisí v prvním stupni, a uložil Komisi, aby nesla 25 % vlastních nákladů řízení v prvním stupni a nahradila 25 % nákladů řízení vynaložených uvedenými společnostmi v prvním stupni; –        uložil společnosti Wegochem Europe BV, aby nesla vlastní náklady řízení; –        uložil společnosti Kuraray Europe GmbH, aby nesla vlastní náklady řízení v prvním stupni. 1      Původní jazyk: angličtina. 2      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2016, L 176, s. 21; dále jen „základní nařízení“). Článek 2 odst. 6a byl vložen nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/2321 ze dne 12. prosince 2017, kterým se mění základní nařízení a nařízení (EU) 2016/1037 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 338, s. 1). 3      Sinopec Chongqing SVW Chemical Co. Ltd (dále jen „Sinopec Chongqing“), Sinopec Great Wall Energy & Chemical (Ningxia) Co. Ltd (dále jen „Sinopec Ningxia“) a Central-China Company, Sinopec Chemical Commercial Holding Co. Ltd (dále jen „Sinopec Central-China“) (společně dále jen „společnost Sinopec“). 4      Rozsudek ze dne 21. února 2024, Sinopec Chongqing SVW Chemical a další v. Komise (T‑762/20, EU:T:2024:113). 5      Prováděcí nařízení Komise (EU) 2020/1336 ze dne 25. září 2020 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz určitých polyvinylalkoholů pocházejících z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2020, L 315, s. 1). 6      Ve smyslu čl. 2 odst. 6a písm. b) základního nařízení. Viz body 91, 170 a 171 odůvodnění sporného nařízení. Komise vycházela zejména ze zprávy o Číně ze dne 20. prosince 2017, kterou zveřejnila v souladu s čl. 2 odst. 6a písm. c) základního nařízení. 7      Viz znění uvedeného článku v bodě 49 tohoto stanoviska. 8      Viz body 172 a 222, resp. bod 87 odůvodnění sporného nařízení. 9      Viz znění uvedeného článku v bodě 15 tohoto stanoviska. 10      Body 327 až 333 odůvodnění sporného nařízení. 11      Body 313, 314 a 357 odůvodnění sporného nařízení. 12      Body 358 a 373 odůvodnění sporného nařízení. 13      Bod 388 odůvodnění sporného nařízení. 14      Body 211 až 221 napadeného rozsudku. 15      Body 125 až 139 napadeného rozsudku. 16      Body 65 až 113 napadeného rozsudku. 17      Viz rozsudek ze dne 28. března 2019, River Kwai International Food Industry v. AETMD (C‑144/18 P, EU:C:2019:266, bod 23 a citovaná judikatura). 18      Viz rozsudky ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise (C‑313/90, EU:C:1993:111, bod 23), a ze dne 6. října 2020, Bank Refah Kargaran v. Rada (C‑134/19 P, EU:C:2020:793, bod 25 a citovaná judikatura). 19      Viz mimo jiné rozsudek ze dne 14. prosince 2017, EBMA v. Giant (China) (C‑61/16 P, EU:C:2017:968, bod 33 a citovaná judikatura). 20      Viz mimo jiné usnesení ze dne 13. února 2025, RS v. EIB (C‑614/24 P, EU:C:2025:103, bod 12 a citovaná judikatura). 21      Viz rozsudek ze dne 14. prosince 2017, EBMA v. Giant (China) (C‑61/16 P, EU:C:2017:968, bod 54 a citovaná judikatura). 22      Viz rozsudek ze dne 4. září 2014, Simon, Evers & Co. (C‑21/13, EU:C:2014:2154, bod 33). Jak vyplývá z jeho znění, je třeba mít za to, že čl. 18 odst. 1 základního nařízení provádí do unijního práva článek 6.8 Dohody o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994 (Úř. věst. 1994, L 336, s. 103) (dále jen „antidumpingová dohoda“), a musí být tedy co možná nejvíce vykládán ve světle uvedeného článku. Viz stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci EBMA v. Rada (C‑61/16 P, EU:C:2017:615, bod 44 a citované odkazy). 23      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Simon, Evers & Co. (C‑21/13, EU:C:2014:261, bod 65). 24      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2017, EBMA v. Giant (China) (C‑61/16 P, EU:C:2017:968, bod 55). Viz též bod 181 napadeného rozsudku. 25      Viz rozsudek ze dne 14. prosince 2017, EBMA v. Giant (China) (C‑61/16 P, EU:C:2017:968, bod 56). 26      Ve stejném duchu viz též rozsudek Tribunálu ze dne 2. října 2024, CCCME a další v. Komise (T‑263/22, EU:T:2024:663, bod 227 a citovaná judikatura Tribunálu) (dále jen „rozsudek Tribunálu ve věci CCCME“). 27      Ve stejném duchu viz stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci EBMA v. Rada (C‑61/16 P, EU:C:2017:615, bod 53). 28      Obdobně viz rozsudky ze dne 4. září 2014, Simon, Evers & Co. (C‑21/13, EU:C:2014:2154, bod 37), a ze dne 26. ledna 2017, Maxcom v. City Cycle Industries (C‑248/15 P, C‑254/15 P a C‑260/15 P, EU:C:2017:62, bod 67). 29      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 2. prosince 2021, Komise a GMB Glasmanufaktur Brandenburg v. Xinyi PV Products (Anhui) Holdings (C‑884/19 P a C‑888/19 P, EU:C:2021:973, bod 117 a citovaná judikatura). 30      Ve stejném duchu viz rozsudek Tribunálu ve věci CCCME, bod 213 a citovaná judikatura Tribunálu. Viz též bod 188 napadeného rozsudku. 31      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Hubei Xinyegang Special Tube (C‑891/19 P, EU:C:2022:38, body 35 a 36, jakož i citovaná judikatura). 32      V tomto ohledu viz obdobně má stanoviska ve věcech ABLV Bank v. SRB (C‑602/22 P, EU:C:2025:347, bod 73) a Deutsche Lufthansa v. Ryanair a další C‑457/23 P, EU:C:2025:802, body 16 a 17). 33      Viz stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Anbouba v. Rada (C‑605/13 P a C‑630/13 P, EU:C:2015:2, bod 50) a stanovisko generálního advokáta M. Bobka ve věci W a další (C‑621/15, EU:C:2017:176, bod 32). 34      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Simon, Evers & Co. (C‑21/13, EU:C:2014:261, bod 69). 35      Body 335 až 341 odůvodnění sporného nařízení. 36      Viz body 338, 339, jakož i 213 až 220 odůvodnění sporného nařízení. 37      Viz bod 357 odůvodnění sporného nařízení. 38      Viz bod 313 odůvodnění sporného nařízení a bod 128 napadeného rozsudku. 39      Rozsudek ze dne 28. dubna 2022, Changmao Biochemical Engineering v. Komise (C‑666/19 P, EU:C:2022:323) (dále jen „rozsudek Changmao“). 40      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2017, kterým se mění nařízení (EU) 2016/1036 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie, a nařízení (EU) 2016/1037 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 338, s. 1). 41      Tribunál na tuto skutečnost správně poukázal v bodě 32 napadeného rozsudku. 42      Viz body 41 až 43 napadeného rozsudku. 43      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Komise v. Rusal Armenal (C‑21/14 P, EU:C:2015:494, body 47 až 50). 44      Viz rozsudek ze dne 27. října 2011, Dongguan Nanzha Leco Stationery v. Rada (C‑511/09 P, EU:C:2011:696, bod 33 a citovaná judikatura). Viz též bod 32 tohoto stanoviska. 45      V tomto ohledu viz rozsudek Tribunálu ve věci CCCME, bod 96 a citovaná judikatura Tribunálu. 46      V tomto ohledu viz rozsudek Tribunálu ve věci CCCME, bod 97 a citovaná judikatura Tribunálu. 47      V tomto ohledu viz stanovisko generálního advokáta G. Pitruzzelly ve věci Donex Shipping and Forwarding (C‑104/19, EU:C:2020:159, body 43 a 44). 48      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Komise v. Rusal Armenal (C‑21/14 P, EU:C:2015:494, body 47 až 50). 49      Vzhledem k tomu, že článek 2.4 antidumpingové dohody stanoví, že takové srovnání bude provedeno „obvykle při podmínce ‚ze závodu‘ “, což odpovídá úrovni „ze závodu“. 50      Aby bylo srovnání spravedlivé, musí být nestranné, objektivní a spravedlivé; v tomto ohledu viz zpráva odvolacího orgánu WTO ze dne 5. září 2017 nazvaná „Evropská unie – antidumpingová opatření uložená na některé mastné alkoholy z Indonésie“, WT/DS442/AB/R, bod 5.21. 51      Tamtéž. 52      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Dongguan Nanzha Leco Stationery v. Rada (C‑511/09 P, EU:C:2011:35, bod 90). 53      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 2011, Dongguan Nanzha Leco Stationery v. Rada (C‑511/09 P, EU:C:2011:696, bod 36). 54      Viz rozsudek ze dne 19. září 2013, Dashiqiao Sanqiang Refractory Materials v. Rada (C‑15/12 P, EU:C:2013:572, bod 29). Viz též rozsudek ze dne 10. března 2009, Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP v. Rada (T‑249/06, EU:T:2009:62, body 194 a 195). V tomto ohledu viz též bod 157 in fine napadeného rozsudku. 55      Viz rozsudek Changmao, bod 138 a citovaná judikatura. 56      Viz rozsudek Tribunálu ve věci CCCME, bod 188, a ve vztahu k předchozímu znění čl. 2 odst. 7 základního nařízení viz rozsudek ze den 18. března 2009, Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada (T‑299/05, EU:T:2009:72, bod 266). 57      Rozsudek ze dne 16. února 2012, Rada a Komise v. Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP (C‑191/09 P a C‑200/09 P, EU:C:2012:78, bod 51 a citovaná judikatura). 58      Viz rozsudek Changmao, bod 139 a citovaná judikatura. 59      Rozsudky ze dne 16. února 2012, Rada a Komise v. Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP (C‑191/09 P a C‑200/09 P, EU:C:2012:78, bod 61), a ze dne 26. října 2016, PT Musim Mas v. Rada (C‑468/15 P, EU:C:2016:803, bod 84). 60      Viz rozsudek Changmao, bod 151. 61      Viz rozsudek Tribunálu ve věci CCCME, bod 197. 62      To jasně vyplývá z použití výrazu „v každém případě“ v bodě 128 napadeného rozsudku. 63      To bylo potvrzeno Soudním dvorem, když konstatoval, že to, že jsou vypočtená běžná hodnota a vývozní cena určeny ve dvou různých fázích uvádění na trh, může odůvodňovat úpravu. Viz rozsudek ze dne 27. října 2011, Dongguan Nanzha Leco Stationery v. Rada (C‑511/09 P, EU:C:2011:696, bod 39). V podobném smyslu a contrario viz rozsudek ze dne 10. března 1992, Sharp Corporation v. Rada (C‑179/87, EU:C:1992:113, body 15 až 19). 64      Z uvedeného důvodu se domnívám, že rozlišování mezi úpravami podle čl. 2 odst. 10 první věty základního nařízení týkajícími se „procesu zpětného očištění“ (u kterého by nebylo třeba prokazovat, že se jedná o činitele ovlivňující srovnatelnost cen) a úpravami podle třetí věty téhož ustanovení (u nichž by taková povinnost existovala), které bylo předmětem diskuse mezi účastnicemi řízení, je svým způsobem „nepravým protikladem“. Všechny úpravy se totiž musí týkat činitelů ovlivňujících srovnatelnost cen (viz judikatura zmíněná v bodě 79 tohoto stanoviska). Ovšem činitele, které nenáleží do rámce obchodní úrovně zvolené pro spravedlivé srovnání, pojmově srovnatelnost cen ovlivňují. 65      Podle mého názoru není pochyb o tom, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, bude muset Soudní dvůr analyzovat druhou část druhého důvodu kasačního opravného prostředku, i když vyhoví první části uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku. Jak je uvedeno v bodě 88 tohoto stanoviska, závěr Tribunálu v této souvislosti spočívá na dvou alternativních souborech úvah. 66      Viz mimo jiné rozsudek ze dne 27. června 2024, Servier a další v. Komise (C‑201/19 P, EU:C:2024:552, body 60 a 61 a citovaná judikatura). 67      V tomto smyslu viz ex multi rozsudek ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste v. UFEX a další (C‑341/06 P a C‑342/06 P, EU:C:2008:375, bod 90 a citovaná judikatura). 68      Viz bod 132 in fine a bod 134 in fine napadeného rozsudku. 69      K této otázce viz bod 134 a násl. níže. 70      Vzhledem k tomu, že Komise může používat „snadno dostupné“ údaje, měla by mít možnost rychle získat a ověřit nezbytné údaje o nákladech (z reprezentativní země) za účelem početního zjištění běžné hodnoty, a tudíž vypočítat dumpingové rozpětí v přísné lhůtě stanovené pro antidumpingová šetření. 71      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 21. února 2024, Inner Mongolia Shuangxin Environment-Friendly Material v. Komise (T‑763/20, EU:T:2024:114, bod 86 a násl., zejména bod 98 a násl.). Uvedený rozsudek, vydaný ve stejný den jako napadený rozsudek, se rovněž týká sporného nařízení. 72      V tomto ohledu sice orgány „musí přijmout opatření s cílem vyjasnit navrhovanou úpravu a následně určit, zda a do jaké míry je taková úprava odůvodněná“, nicméně „povinnost spravedlivého srovnání neznamená, že orgány musí přijmout každou žádost o úpravu“. Viz zpráva odvolacího orgánu WTO ze dne 15. července 2011 nazvaná „Evropská společenství – konečná antidumpingová opatření uložená na některé spojovací prostředky ze železa nebo oceli pocházející z Číny“, WT/DS397/AB/RW, bod 488. 73      Obdobně k předchozímu znění čl. 2 odst. 7 základního nařízení viz rozsudek Changmao, bod 107, v němž Soudní dvůr potvrdil, že Komise je oprávněna určit běžnou hodnotu, aniž předtím požádala o podrobnější informace o některých údajích. 74      Viz body 33 a 34 tohoto stanoviska. 75      Uvedené řešení je v souladu se zprávou odvolacího orgánu WTO ze dne 18. ledna 2016, nazvanou „Evropská společenství – konečná antidumpingová opatření uložená na některé spojovací prostředky ze železa nebo oceli pocházející z Číny“, WT/DS397/AB/RW, bod 5.163 (a další odkazy), podle které „není-li orgánům prokázáno, že existuje rozdíl ovlivňující srovnatelnost cen, neexistuje povinnost provést úpravu“. 76      Připomenuto v bodě 55 tohoto stanoviska. 77      Viz bod 129 napadeného rozsudku. Viz též stanovisko generálního advokáta G. Pitruzzelly ve věci Donex Shipping and Forwarding (C‑104/19, EU:C:2020:159, bod 46). 78      Stanovisko generálního advokáta G. Pitruzzelly ve věci Donex Shipping and Forwarding (C‑104/19, EU:C:2020:159, bod 48). 79      Tamtéž, body 51 a 56. 80      Viz rozsudek Changmao, bod 152. 81      Viz bod 80 napadeného rozsudku. 82      Bod 69 a násl. napadeného rozsudku. 83      Bod 79 a násl. napadeného rozsudku. 84      Body 84 a 111 napadeného rozsudku. 85      Body 94 a 99 napadeného rozsudku. 86      Bod 102 napadeného rozsudku. 87      Bod 112 napadeného rozsudku. 88      Nařízení ze dne 5. listopadu 2002, kterým se mění nařízení (ES) č. 384/96 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 2002, L 305, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 132). 89      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 26. října 2016, PT Musim Mas v. Rada (C‑468/15 P, EU:C:2016:803, bod 39). 90      V tomto smyslu viz tamtéž, body 40 a 41. 91      Tamtéž, bod 42. 92      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. října 1988, Canon a další v. Rada (277/85 a 300/85, EU:C:1988:467, bod 39), a ze dne 10. března 1992, Ricoh v. Rada (C‑174/87, EU:C:1992:108, bod 14). Viz též rozsudek ze dne 25. června 2015, PT Musim Mas v. Rada (T‑26/12, EU:T:2015:437, bod 43 a citovaná judikatura). 93      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 25. června 2015, PT Musim Mas v. Rada (T‑26/12, EU:T:2015:437, bod 48). 94      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 26. října 2016, PT Musim Mas v. Rada (C‑468/15 P, EU:C:2016:803, bod 43). 95      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 25. června 2015, PT Musim Mas v. Rada (T‑26/12, EU:T:2015:437, bod 51). 96      Vnitřní oddělení se obvykle řídí přísnými korporátními protokoly. Nemají oprávnění vyjednávat o cenách mimo úzce vymezené rozpětí a používat vnitřní systémy výrobce, zatímco externí zástupci obvykle požívají větší obchodní samostatnosti při stanovování místních prodejních cen a obchodních strategií a fungují spíše na základě zmocnění než přímého hierarchického vztahu. 97      Vnitřní oddělení pracují výlučně pro skupinu ve spojení a nemohou zastupovat jiné výrobce, zatímco externí zástupci mohou zastupovat více výrobců a obvykle mají vlastní portfolio zákazníků. 98      Viz rozsudek ze dne 26. října 2016, PT Musim Mas v. Rada (C‑468/15 P, EU:C:2016:803, body 83 a 84 a citovaná judikatura). 99      Tamtéž, bod 85. 100      Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 26. října 2016, PT Musim Mas v. Rada (C‑468/15 P, EU:C:2016:803, bod 27 a citovaná judikatura). 101      V tomto smyslu viz tamtéž, bod 28. 102      Viz mimo jiné rozsudek ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala (C‑413/06 P, EU:C:2008:392, bod 117 a citovaná judikatura). 103      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. října 2016, PT Musim Mas v. Rada (C‑468/15 P, EU:C:2016:803, bod 36 a násl.). 104      Viz bod 181 tohoto stanoviska. 105      Viz body 167 a 168 tohoto stanoviska. 106      Viz rozsudek ze dne 25. června 2015, PT Musim Mas v. Rada (T‑26/12, EU:T:2015:437, bod 80). 107      Viz bod 181 tohoto stanoviska. 108      Viz body 167 a 168 tohoto stanoviska. 109      V tomto smyslu viz a contrario rozsudek ze dne 26. října 2016, PT Musim Mas v. Rada (C‑468/15 P, EU:C:2016:803, body 44 a 45). 110      Body 149 až 156 napadeného rozsudku. 111      Body 157 a 158 napadeného rozsudku. 112      Viz ex multis, usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 27. října 2011, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Rada a Parlament [C‑605/10 P(R), EU:C:2011:710, bod 15 a citovaná judikatura]. 113      Uvedené ustanovení bylo do dřívějšího znění základního nařízení vloženo nařízením Rady (ES) č. 2331/96 ze dne 2. prosince 1996, kterým se mění nařízení (ES) č. 384/96 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1996, L 317, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 76). Uvedené ustanovení bylo zavedeno v návaznosti na zprávu panelu GATT ze dne 28. dubna 1995 ve věci GD/253 („EHS – uložení antidumpingového cla na dovozy audiokazet z Japonska“), ve které panel považoval tehdejší právní předpisy Společenství za příliš restriktivní, neboť platil konkrétní a taxativní výčet úprav [viz důvodová zpráva ke Komisí předloženému návrhu nařízení Rady (ES), kterým se mění nařízení (ES) č. 384/96, COM(96) 145 final (Úř. věst. 1996, C 159, s. 6)]. 114      Viz bod 2 odůvodnění nařízení č. 2331/96. 115      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. prosince 1996, Portugalsko v. Rada (C‑268/94, EU:C:1996:461, bod 79), a ze dne 23. února 1988, Spojené království v. Rada (131/86, EU:C:1988:86, bod 11). Ve stejném duchu viz též judikatura Tribunálu citovaná v bodě 157 napadeného rozsudku. 116      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. prosince 2011, France Télécom v. Komise (C‑81/10 P, EU:C:2011:811, bod 33). 117      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2012, Rada a Komise v. Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP (C‑191/09 P a C‑200/09 P, EU:C:2012:78, bod 68). 118      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 28. září 2023, Changmao Biochemical Engineering v. Komise (C‑123/21 P, EU:C:2023:708, bod 87). 119      Viz body 22 až 25 a 218 tohoto stanoviska. 120      V tomto ohledu viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 24. října 2024, Komise v. Intel Corporation (C‑240/22 P, EU:C:2024:915, bod 228 a citovaná judikatura). 121      Viz mimo jiné rozsudek ze dne 5. května 2022, Zhejiang Jiuli Hi-Tech Metals v. Komise (C‑718/20 P, EU:C:2022:362, bod 49 a citovaná judikatura). 122      Viz rozsudek ze dne 26. října 2016, PT Musim Mas v. Rada (C‑468/15 P, EU:C:2016:803, body 83 a 84 a citovaná judikatura). Viz též bod 172 tohoto stanoviska.