62024CC0338 – stanovisko GA

62024CC0338  STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY LAILY MEDINA přednesené dne 19. června 2025 ( 1 ) Věc C‑338/24 LF proti Sanofi Pasteur SA [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal cour d’appel de Rouen (Odvolací soud v Rouenu, Francie)] „Řízení o předběžné otázce – Směrnice 85/374/EHS – Ochrana spotřebitele – Odpovědnost za vadné výrobky – Článek 13 – Vztah k obecnému systému odpovědnosti za zavinění – Nesplnění povinnosti obezřetnosti ve vztahu k rizikům spjatým s výrobkem – Článek 11 – Desetiletá prekluzivní lhůta – Uplynutí prekluzivní lhůty – Složitá a progresivní patologie – Právo na přístup k soudu – Článek 10 – Tříletá promlčecí lhůta – Počátek běhu promlčecí lhůty – Určení data ustálení zdravotního stavu“ I. Úvod 1. Již čtyřicet let uplynulo od okamžiku, kdy směrnice 85/374/EHS ( 2 ) zavedla systém objektivní odpovědnosti za vadné výrobky. Uvedená směrnice představuje jeden z neranějších a pravděpodobně nejtrvalejších ( 3 ) pokusů o harmonizaci v oblasti evropského soukromého práva, zejména práva upravujícího deliktní odpovědnost ( 4 ). Oblast, do níž uvedená směrnice zasáhla, tvoří samotnou podstatu závazkového práva ( 5 ). Citlivost tohoto zásahu podtrhuje i skutečnost, že cílem směrnice 85/374 je úplná harmonizace oblastí, které upravuje ( 6 ), což má za následek omezení prostoru pro uvážení, který je ponechán členským státům. Není tedy nikterak překvapivé, že řada záležitostí předložených Soudnímu dvoru v souvislosti s uvedenou směrnicí se zabývá tím, co je výstižně popisováno jako „skryté vady evropské harmonizace“ ( 7 ). 2. Cílem směrnice 85/374 je dosažení komplexní rovnováhy mezi jednotlivými dotčenými zájmy: zájmy spotřebitelů a výrobců, technologickým pokrokem a bezpečností výrobků. Jejím účelem je sice integrace trhu, nicméně obsahuje i významný lidský faktor v případech, kdy spotřebitelé utrpí újmu na zdraví způsobenou vadným výrobkem. Projednávaná věc se konkrétně týká výjimečné situace poškozených, kteří trpí progresivním onemocněním, jehož vznik je přisuzován očkování. Soudní dvůr je žádán, aby ve vztahu k takovým osobám posoudil, zda je uplatňování desetileté lhůty pro podání žaloby na náhradu škody zakotvené v uvedené směrnici slučitelné s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). II. Právní rámec 3. Článek 10 odst. 1 směrnice 85/374 stanoví: „Členské státy ve svých právních předpisech stanoví, že na řízení o náhradu škod podle této směrnice se vztahuje tříletá promlčecí lhůta. Lhůta začíná běžet ode dne, kdy se žalobce dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě, vadě a totožnosti výrobce.“ 4. Článek 11 téže směrnice uvádí: „Členské státy ve svých právních předpisech stanoví, že práva udělená poškozené osobě na základě této směrnice zanikají uplynutím deseti let ode dne, kdy výrobce uvedl do oběhu daný výrobek, který způsobil škodu, pokud poškozená osoba mezitím nedala podnět k zahájení řízení proti výrobci.“ III. Skutečnosti předcházející sporu v původním řízení a předběžné otázky 5. Dne 20. března 2003 byla LF očkována proti záškrtu, tetanu a dětské obrně, a to vakcínou Revaxis vyrobenou laboratoří Sanofi Pasteur. 6. LF tvrdí, že počínaje rokem 2004 začala trpět různými příznaky, infekcemi a bolestmi (postihujícími trávení, hrdlo, rameno, paži, ruce a krk a způsobujícími infekce močových cest, bolest bederní páteře a ztrátu vlasů), a proto byla od prosince 2005 opakovaně v pracovní neschopnosti. 7. Podstoupila různá lékařská vyšetření, včetně svalové biopsie levého deltového svalu dne 31. března 2008, která odhalila makrofágovou myofascitidu svědčící o přetrvávání hydroxidu hlinitého, adjuvantní (pomocné) látky používané v některých vakcínách. V období od 2. do 5. dubna 2013 byla LF pro tuto myofascitidu hospitalizována. 8. Dne 2. června 2015 LF předložila věc Commission de Conciliation et d’Indemnisation des Accidents Médicaux (smírčí a odškodňovací komise pro lékařské nehody, CCI), která nařídila vypracování znaleckého posudku. 9. Ten dospěl k závěru, že ke dni 20. září 2016 došlo k ustálení zdravotního stavu a že nelze dojít k závěru, že onemocnění LF bylo způsobeno vakcínou Revaxis. Dne 11. ledna 2017 CCI její žádost zamítla. 10. Návrhy ze dne 17. a 23. června 2020 podala LF proti třem různým žalovaným, včetně společnosti Sanofi Pasteur, žalobu k Tribunal Judiciaire d’Alençon (Soud v Alençonu, Francie), kterou se domáhala náhrady újmy, kterou utrpěla v důsledku tohoto očkování. Vycházela jak z odpovědnosti za vadné výrobky, tak z odpovědnosti za zavinění. 11. Usnesením ze dne 10. června 2021 soudce pověřený přípravou řízení u tribunal judiciaire d’Alençon (Soud v Alençonu) konstatoval, že nároky uplatňované LF žalobou proti společnosti Sanofi jsou promlčeny, a proto je zamítl. 12. Dne 30. června 2021 podala LF proti uvedenému usnesení odvolání. Rozsudkem ze dne 31. května 2022 cour d’appel de Caen (Odvolací soud v Caen, Francie) v podstatě napadené usnesení potvrdil a prohlásil návrhy LF založené na odpovědnosti za vadné výrobky a za zavinění za nepřípustné. 13. Rozsudkem ze dne 5. července 2023 Cour de cassation (Kasační soud, Francie) rozsudek vydaný cour d’appel de Caen (Odvolací soud v Caen) v podstatné části zrušil a postoupil věc cour d’appel de Rouen (Odvolací soud v Rouenu, Francie), který je předkládajícím soudem. 14. Cour de cassation (Kasační soud) v podstatě rozhodl, že článek 1245-16 Code Civil (občanský zákoník) (který provádí článek 10 směrnice 85/374) musí být vykládán v tom smyslu, že v případě škody na zdraví se okamžikem seznámení žalobce s újmou rozumí datum ustálení zdravotního stavu. Teprve toto datum umožňuje žalobci posoudit rozsah jemu způsobené újmy. V případě progresivní patologie, která znemožňuje stanovení data ustálení zdravotního stavu, nezačíná běžet tříletá promlčecí lhůta stanovená uvedeným ustanovením. 15. Dne 18. září 2023 předložila LF věc předkládajícímu soudu. 16. Ten uvádí, že projednávaná věc nastoluje několik otázek týkajících se výkladu směrnice 85/374. První se týká vztahu mezi systémem odpovědnosti za vadné výrobky a systémem odpovědnosti za zavinění. Konkrétně se jedná o to, zda je žalobkyně oprávněna podat žalobu na základě odpovědnosti za zavinění z jednoho z následujících důvodů: výrobce umožnil ponechání vadného výrobku v oběhu, výrobce nesplnil povinnost obezřetnosti s ohledem na rizika představovaná výrobkem, nebo obecně míra bezpečnosti dotčeného výrobku není dostatečná. 17. Zadruhé, pokud jde o systém odpovědnosti za vadné výrobky, zabývá se předkládající soud tím, zda desetiletá prekluzivní lhůta pro podání žaloby stanovená v článku 11 směrnice 85/374 porušuje právo na přístup k soudu v situaci, kdy poškozený trpí progresivní patologií. 18. Zatřetí se zabývá výkladem tříleté promlčecí lhůty pro podání žaloby stanovené v článku 10 směrnice 85/374. Zejména tím, zda okamžikem, kterým uvedená lhůta začíná běžet v případě takto složité progresivní patologie, jakou trpí LF, může být datum ustálení relevantního zdravotního stavu. 19. Za těchto okolností se cour d’appel de Rouen (Odvolací soud v Rouenu, Francie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Musí být článek 13 směrnice 85/374[…], jak byl vyložen v rozsudku ze dne 25. dubna 2002[, González Sánchez, C‑183/00, EU:C:2002:255 (dále jen ‚rozsudek González Sánchez‘)], podle něhož se poškozený může dovolávat jiných systémů smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti založených na jiných důvodech než těch, které stanoví tato směrnice, vykládán v tom smyslu, že osoba poškozená vadným výrobkem se může domáhat náhrady po původci škody na základě obecného systému odpovědnosti za zavinění, přičemž se může dovolávat zejména skutečnosti, že výrobek byl udržován v oběhu, že nebyla splněna povinnost obezřetnosti s ohledem na rizika představovaná výrobkem, nebo obecně že míra bezpečnosti tohoto výrobku není dostatečná? 2) Je článek 11 směrnice 85/374, podle kterého práva přiznaná poškozenému podle této směrnice zanikají uplynutím desetileté lhůty, která počíná běžet dnem, kdy byl výrobek, který způsobil škodu, uveden do oběhu, v rozporu s ustanoveními článku 47 Listiny […] z důvodu, že zbavuje poškozeného, který utrpěl progresivní škodu způsobenou vadným výrobkem, práva na přístup k soudu? 3) Musí být článek 10 směrnice 85/374, který za počátek běhu tříleté promlčecí lhůty stanoví ‚den, kdy se žalobce dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě‘, vykládán tak, že tato lhůta může začít běžet až dnem, kdy je znám celý rozsah škody, mj. stanovením data ustálení zdravotního stavu, které je definováno jako okamžik, od kterého se stav osoby, která utrpěla újmu na zdraví, již dále nevyvíjí, tudíž v případě progresivní patologie nezačne promlčecí lhůta běžet, a nikoli ode dne, kdy se škoda související s vadným výrobkem definitivně projevila, bez ohledu na její pozdější vývoj?“ 20. Písemná vyjádření předložily LF, Sanofi Pasteur, francouzská, německá a nizozemská vláda, Evropská komise a Rada Evropské unie. Uvedení zúčastnění se zúčastnili jednání, které se konalo dne 27. března 2025, a odpověděli na otázky položené Soudním dvorem k ústnímu zodpovězení. IV. Posouzení A.   K první předběžné otázce 21. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 13 směrnice 85/374 ve světle rozsudku González Sánchez vykládán v tom smyslu, že osoba poškozená vadným výrobkem se může domáhat náhrady škody po výrobci na základě obecného systému odpovědnosti za zavinění, přičemž se může dovolávat zejména skutečnosti, že výrobek byl udržován v oběhu, že nebyla splněna povinnost obezřetnosti s ohledem na rizika představovaná výrobkem, nebo obecně že míra bezpečnosti tohoto výrobku není dostatečná. 22. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že předkládající soud pokládá tuto otázku za účelem určení, zda je LF, žalobkyně v původním řízení, která tvrdí, že utrpěla újmu způsobenou vakcínou uváděnou na trh společností Sanofi Pasteur, aktivně legitimována k podání žaloby proti společnosti Sanofi Pasteur z titulu odpovědnosti za zavinění. LF u předkládajícího soudu konkrétně uvedla, že zavinění spočívá v tom, že Sanofi Pasteur nikterak nereagovala, a to navzdory tomu, že byla vyrozuměna o účincích své očkovací látky s obsahem hliníku. Sanofi Pasteur tvrdila, že zavinění, které jí LF přičítá, se neliší od údajné nedostatečné míry bezpečnosti. 23. Předkládající soud zdůrazňuje, že Cour de cassation (Kasační soud) v řadě rozsudků ( 8 ) rozhodl, že osoba, která utrpěla škodu způsobenou vadným výrobkem, může podat žalobu na základě zavinění výrobce. Toto zavinění může spočívat v tom, že výrobek, o němž je výrobci známo, že je stižen vadou, ponechá v oběhu, nebo v nesplnění povinnosti obezřetnosti, pokud jde o rizika spojená s výrobkem. 24. Ve světle uvedené judikatury musí být otázka předkládajícího soudu chápána tak, že jejím cílem je v podstatě určit, zda směrnice 85/374 brání tomu, aby se poškozená osoba domáhala konstatování odpovědnosti výrobce, pokud je tvrzené zavinění jedním z těch, které citovaná judikatura popisuje ( 9 ). 25. Aby bylo možno na uvedenou otázku odpovědět, je nutné na úvod připomenout povahu a základní vlastnosti systému odpovědnosti zavedeného směrnicí 85/374, jakož i vztah mezi uvedeným systémem a vnitrostátními systémy smluvní a mimosmluvní odpovědnosti. 1. K objektivní odpovědnosti založené na vadě výrobku 26. Článek 1 směrnice 85/374, podle kterého „[v]ýrobce je odpovědný za škodu způsobenou vadou svého výrobku“, ve spojení s prvním a druhým bodem jejího odůvodnění, stanoví zásadu objektivní odpovědnosti bez zavinění, resp. objektivní odpovědnosti výrobce za škodu způsobenou vadou jeho výrobků ( 10 ). 27. Z článku 4 směrnice 85/374 vyplývá, že pro uplatnění nároku na náhradu škody se od poškozené osoby požaduje, aby prokázala škodu, vadu a příčinnou souvislost mezi nimi. Splnění těchto tři podmínek k prokázání odpovědnosti postačuje. 28. Naproti tomu zavinění výrobce relevantní není. Systém odpovědnosti za vadné výrobky je objektivní, založený na vadě daného výrobku. Jinými slovy, jak uvádí akademická literatura, odpovědnost je „ ‚založena na vadě‘, není ‚založena na zavinění‘ “ ( 11 ). 29. Existence vady se prokazuje objektivními hledisky. Podle článku 6 směrnice 85/374 je výrobek vadný, neposkytuje-li bezpečnost, kterou lze oprávněně očekávat s přihlédnutím ke všem okolnostem, včetně prezentace výrobku, použití, které lze u výrobku důvodně očekávat, a doby uvedení výrobku do oběhu. Kromě toho podle šestého bodu odůvodnění uvedené směrnice musí být posouzení provedeno s přihlédnutím k oprávněným očekáváním veřejnosti ( 12 ). 30. Pokud jde o farmaceutické výrobky, včetně očkovacích látek, je nutno konstatovat, že s ohledem na jejich funkci a zamýšlený účel související s lidským zdravím a zvláštními požadavky skupiny uživatelů, kterým jsou tyto výrobky určeny, tedy pacientů, jsou požadavky na bezpečnost týkající se těchto výrobků, které mohou takoví pacienti oprávněně očekávat, zvláště vysoké ( 13 ). 31. Vyloučení subjektivních úvah týkajících se vady výrobku vyplývá rovněž z důvodů, které může výrobce uplatnit na svou obranu a zprostit se tak odpovědnosti, v souladu s článkem 7 směrnice 85/374. Konkrétně platí, že žádný z těchto důvodů neumožňuje uplatnění „subjektivního“ kritéria založeného na tom, co výrobce o výrobku věděl nebo měl vědět. Soudní dvůr tuto tezi potvrdil ve vztahu k tomu, co se obecně nazývá „možností odvolávat se na vývojové riziko“ stanovenou v čl. 7 písm. e) uvedené směrnice. Zmíněný důvod obrany umožňuje výrobci zprostit se objektivní odpovědnosti, pokud prokáže, že „stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek do oběhu, nebyl takový, aby umožnil odhalit vadu“. Soudní dvůr konstatoval, že dotčený důvod obrany nezohledňuje „stav znalostí, kterých si dotčený výrobce skutečně či subjektivně byl či mohl být vědom“ ( 14 ). 32. Úvahy související s tím, co výrobce skutečně věděl nebo měl vědět a zda byl nebo měl být schopen vadě zabránit, tedy nespadají do oblasti odpovědnosti za vadné výrobky založené na směrnici 85/374 ( 15 ). Zmíněné úvahy mohou být základem vnitrostátní odpovědnosti za zavinění. To mne přivádí ke vztahu mezi systémem odpovědnosti za vadné výrobky založeným směrnicí 85/374 a obecnými vnitrostátními systémy odpovědnosti. 2. Ke vztahu mezi systémem objektivní odpovědnosti zavedeným směrnicí 85/374 a vnitrostátními systémy odpovědnosti 33. Podle ustálené judikatury sleduje směrnice 85/374 v aspektech, které upravuje, úplnou harmonizaci právních a správních předpisů členských států ( 16 ). 34. Naproti tomu, jak vyplývá z osmnáctého bodu jejího odůvodnění, posláním směrnice 85/374 není harmonizovat vyčerpávajícím způsobem oblast odpovědnosti za vadné výrobky nad rámec otázek, které upravuje ( 17 ). 35. Článek 13 směrnice 85/374 stanoví základní pravidlo upravující vztah mezi systémem odpovědnosti bez zavinění zavedeným směrnicí a vnitrostátními systémy odpovědnosti: uvedená směrnice „se nedotýká žádných práv, která může poškozená osoba mít podle právních předpisů o smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti nebo na základě zvláštního systému odpovědnosti existujícího v okamžiku oznámení [uvedené] směrnice“. 36. V rozsudku González Sánchez Soudní dvůr rozhodl, že článek 13 směrnice 85/374 nelze vykládat tak, že umožňuje členským státům zachovat obecný systém odpovědnosti za vadné výrobky odlišný od systému stanoveného uvedenou směrnicí ( 18 ). 37. Odkaz v článku 13 směrnice 85/374 na práva, která může poškozená osoba uplatnit podle právních předpisů o smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti, musí být vykládán v tom smyslu, že systém zavedený dotčenou směrnicí „nebrání uplatnění jiných režimů smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti, které jsou založeny na odlišných základech, jako je odpovědnost za skryté vady nebo zavinění“ ( 19 ). 38. Je sice zřejmé, že systém odpovědnosti bez zavinění založený směrnicí 85/374 existuje souběžně s vnitrostátními systémy odpovědnosti za zavinění, nicméně otázkou, kterou je nutno se zabývat, je, zda se zavinění může vztahovat k vadě výrobku. 3. Může se zavinění vztahovat k vadě výrobku? 39. Jak již bylo uvedeno výše, systém odpovědnosti stanovený směrnicí 85/374 není spjat s žádným požadavkem na zavinění na straně výrobce ve vztahu k vadnému výrobku ( 20 ). V případě zavinění souvisejícího s vadným výrobkem se jedná o odpovědnost jiné povahy, než je odpovědnost stanovená směrnicí. Uvedená směrnice nebrání tomu, aby členský stát stanovil, že výrobce může nést odpovědnost za zaviněné jednání související s vadným výrobkem. Takové jednání může spočívat v dalším oběhu výrobku, který trpí vadou, které si je výrobce vědom, nebo nesplnění povinnosti obezřetnosti a povinnosti přijmout preventivní opatření v podobě navýšení investic do zkoušek a výzkumu ve vztahu k rizikům spojeným s výrobkem, o nichž byl výrobce vyrozuměn. 40. Uznání odpovědnosti za zavinění v takových situacích není v rozporu se systémem odpovědnosti stanoveným směrnicí 85/374. Je tomu tak proto, že jednání zakládající odpovědnost za zavinění nezávisí v relevantních situacích výlučně na vadě, byť se nutně vady a bezpečnosti výrobku týká. Je důkazem konkrétního protiprávního chování výrobce, které odlišuje povahu obecné odpovědnosti od povahy objektivní odpovědnosti stanovené směrnicí 85/374. 41. Je třeba uvést, že skutečnost, že výrobce nepostupoval obezřetně, přestože byl vyrozuměn o možných rizicích způsobení újmy v souvislosti s výrobkem, se liší rovněž od situace, o které Soudní dvůr rozhodoval v rozsudku Komise v. Francie ( 21 ). Podle uvedeného rozsudku Francie nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají ze směrnice 85/374, a to mimo jiné z důvodu nesprávného provedení článku 7 směrnice 85/374. Francouzské právo konkrétně stanovilo, že výrobce se nemůže spoléhat mimo jiné na možnost odvolávat se na riziko vývoje, ledaže by byl schopen prokázat, že přijal vhodná opatření k tomu, aby vada výrobku neměla následky (tzv. povinnost „sledování“ výrobku ( 22 )). Soudní dvůr konstatoval, že členské státy jsou sice oprávněny zcela vyloučit důvod pro zproštění se odpovědnosti stanovený v čl. 7 písm. e) směrnice 85/374 na základě jejího článku 15, nicméně nejsou oprávněny měnit podmínky, za kterých se dotčené zproštění odpovědnosti uplatní ( 23 ). 42. Zavedení obecného požadavku na sledování výrobku jako podmínky pro to, aby výrobce mohl využít možnosti odvolávat se na vývojové riziko, což bylo předmětem rozsudku Komise v. Francie ( 24 ), je aspektem odlišným od otázky vznesené v projednávané věci. Předkládající soud popisuje situaci, kdy výrobce nesplnil povinnost řádné péče a nepřijal vhodná opatření, aby zabránil škodlivým následkům vadného výrobku, ačkoli byl varován před možnými riziky vyplývajícími z vady výrobku. Vzniklá odpovědnost se tedy netýká výlučně vady výrobku, ale též zavinění přičítaného výrobci. 43. S ohledem na výše uvedené mám za to, že článek 13 směrnice 85/374 musí být ve světle rozsudku Soudního dvora ve věci González Sánchez vykládán v tom smyslu, že osoba poškozená vadným výrobkem se může na výrobci domáhat náhrady škody na základě obecného vnitrostátního systému odpovědnosti za zavinění, pokud takový systém není založen výlučně na vadě výrobku. Zavinění může spočívat zejména v ponechání výrobku v oběhu navzdory tomu, že výrobce o vadě výrobku věděl, nebo v nesplnění povinnosti obezřetnosti ve vztahu k rizikům spjatým s výrobkem, ačkoli byl výrobce o uvedených rizicích vyrozuměn. B.   Ke druhé předběžné otázce 44. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 11 směrnice 85/374, podle kterého práva přiznaná poškozenému podle uvedené směrnice zanikají uplynutím desetileté lhůty, která počíná běžet dnem, kdy byl výrobek, který způsobil škodu, uveden do oběhu, je v rozporu s právem na přístup k soudu zaručeným článkem 47 Listiny, pokud zbavuje poškozeného, který trpí progresivním onemocněním způsobeným vadným výrobkem, práva na přístup k soudu. 45. Článek 11 směrnice 85/374 upravuje úplnou harmonizaci pravidel v oblasti promlčení práv přiznaných poškozené osobě na základě uvedené směrnice ( 25 ). Zavádí jednotnou desetiletou lhůtu, jejímž uplynutím tato práva zanikají („prekluzivní lhůta“) a výrobce je zproštěn odpovědnosti v rámci tohoto systému zavedeného uvedenou směrnicí. Závazně stanoví za počátek této lhůty den, kdy výrobce uvedl do oběhu výrobek, který způsobil škodu. Jako jediný důvod přerušení běhu této lhůty stanovuje zahájení řízení proti tomuto výrobci ( 26 ). 46. V rozsudku Aventis Pasteur Soudní dvůr zdůraznil, že jak vyplývá z desátého bodu odůvodnění směrnice 85/374, harmonizace pravidel promlčení sledovaná touto směrnicí byla unijním normotvůrcem zamýšlena jak v zájmu poškozené osoby, tak v zájmu výrobce ( 27 ). 47. Tato harmonizace pravidel promlčení přispívá k obecnému cíli vyjádřenému v prvním bodě odůvodnění směrnice 85/374, který spočívá v odstranění rozdílů mezi vnitrostátními právními řády, které mohou způsobit rozdílný stupeň ochrany spotřebitele v Unii ( 28 ). 48. A dalším cílem směrnice 85/374 podle jedenáctého bodu jejího odůvodnění je, aby na úrovni Unie byla odpovědnost výrobce omezena na přiměřenou dobu s ohledem na postupné stárnutí výrobků, rostoucí přísnost bezpečnostních norem a stálé pokroky ve vědeckých a technických poznatcích ( 29 ). 49. Soudní dvůr dále podotýká, že záměr unijního normotvůrce specificky časově omezit režim objektivní odpovědnosti zavedený směrnicí 85/374 znamená rovněž vzít v úvahu skutečnost, že uvedený režim představuje pro výrobce větší zátěž než tradiční režim odpovědnosti, a to proto, aby nebylo bráněno technické inovaci a byla zachována možnost pojištění proti rizikům spojeným s touto specifickou odpovědností ( 30 ). 50. Cílem článku 11 směrnice 85/374 je tedy přiznat výrobci právní jistotu, pokud jde o přesný okamžik, ke kterému má být výrobce podle uvedené směrnice zproštěn odpovědnosti ( 31 ). 51. V kontextu projednávané věci se pochybnosti předkládajícího soudu týkají slučitelnosti článku 11 směrnice 85/374 s článkem 47 Listiny v rozsahu, v němž se prekluzivní lhůta, kterou stanoví, vztahuje na poškozené osoby trpící progresivním onemocněním. 52. Směrnice 85/374 neobsahuje žádnou definici toho, co představuje „progresivní onemocnění“. Pojem „škoda“ je definován v čl. 9 písm. a) jakožto škoda způsobená úmrtím nebo úrazem. Z rozsudku Veedfald vyplývá, že určení přesného obsahu uvedených druhů škody přísluší vnitrostátním zákonodárcům za podmínky, že osobám, kterým je škoda způsobena vadným výrobkem, bude zajištěna úplná a řádná náhrada ( 32 ). 53. Vzhledem k široké definici pojmu „škoda“ může uvedený pojem zahrnovat progresivní onemocnění ve smyslu zdravotního stavu, který se vyvíjí po dlouhou dobu. 54. Za účelem posouzení slučitelnosti článku 11 směrnice 85/374 s článkem 47 Listiny je nutno nejprve určit, zda lhůta pro podání žaloby zasahuje do práva zaručeného unijním právem. 55. Nizozemská vláda, Komise a Rada v písemných vyjádřeních tvrdí, že stanovení desetileté prekluzivní lhůty nepředstavuje omezení práva zaručeného unijním právem. Je tomu tak podle nich proto, že v okamžiku, kdy relevantní lhůta uplyne, právo poškozené osoby domáhat se náhrady škody zaniká. Vzhledem k tomu, že již žádné právo neexistuje, nemůže se poškozená osoba dovolávat práv a svobod zaručených unijním právem, a nemůže tedy dojít ani k porušení článku 47 Listiny. Prekluzivní lhůta musí být podle uvedeného názoru chápána jednoduše jako časové omezení práv, která poškozeným vyplývají ze směrnice 85/374, přičemž jakmile uvedená lhůta uplyne, Listina se již nepoužije. 56. S takovým přístupem se při výkladu článku 47 Listiny nemohu ztotožnit. 57. Článek 51 odst. 1 Listiny potvrzuje ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle níž se základní práva zaručená v právním řádu Unie uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem ( 33 ). 58. Článek 47 první pododstavec Listiny stanoví, že každý, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, má za podmínek stanovených uvedeným článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem. 59. Z ustálené judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že právo na účinnou právní ochranu je uplatnitelné již na základě samotného článku 47 Listiny, aniž by jeho obsah musel být upřesněn dalšími ustanoveními unijního práva nebo ustanoveními vnitrostátního práva členských států. Přiznání tohoto práva v určitém konkrétním případě však předpokládá, jak vyplývá z čl. 47 prvního pododstavce Listiny, že se osoba, která je uplatňuje, dovolává práv nebo svobod zaručených unijním právem ( 34 ). 60. Situace osoby poškozené vadným výrobkem, která se po výrobci domáhá náhrady škody z titulu odpovědnosti bez zavinění stanovené směrnicí 85/374, jasně spadá do unijního práva. Dovoláváním se práva na náhradu podle uvedené směrnice se poškozená osoba dovolává práva na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny. 61. Skutečnost, že článek 11 směrnice 85/374 stanoví prekluzivní lhůtu, jejímž uplynutím právo na náhradu škody zaniká, neznamená, že uvedený článek nelze podrobit přezkumu slučitelnosti s článkem 47 Listiny. Zánik hmotného práva je totiž pouze důsledkem uplatnění prekluzivní lhůty stanovené uvedenou směrnicí. Přezkum platnosti článku 11 směrnice 85/374 ve světle článku 47 Listiny by se měl zaměřit konkrétně na to, že byla zavedena prekluzivní lhůta, a na její vlastnosti, včetně její délky, okamžiku, kdy začíná běžet, a událostí, které mohou její běh pozastavit nebo přerušit. 62. Pokud by tomu tak nebylo, mohlo by se stát, že kterékoli časové omezení práva na podání žaloby za účelem uplatňování unijních práv stanovených sekundárním unijním právem (nebo členskými státy, pokud jednají v oblasti unijního práva), a to ve formě lhůty, po jejímž uplynutí práva zanikají, by bylo možno vyjmout z přezkumu platnosti z hlediska primárního práva v závislosti na tom, zda uplynula příslušná prekluzivní lhůta ( 35 ). 63. Takové řešení by bylo v rozporu se zásadami právního státu, podle nichž ani členské státy, ani unijní orgány nejsou vyňaty z přezkumu souladu svých aktů se Smlouvami ( 36 ). 64. Stanovení prekluzivní lhůty pro podání žaloby v článku 11 směrnice 85/374 musí být chápáno tak, že vede k omezení práva poškozené osoby na účinnou právní ochranu. Dále je nutno posoudit, zda může být takové omezení odůvodněné. 65. Soudní dvůr již rozhodl, že zásada účinné soudní ochrany zavedená článkem 47 spočívá na různých prvcích, k nimž patří i právo na přístup k soudům ( 37 ). 66. Článek 47 Listiny zajišťuje v unijním právu ochranu zavedenou v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“) ( 38 ). 67. Podle čl. 52 odst. 3 Listiny platí, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva, přičemž výše uvedené však nebrání tomu, aby unijní právo poskytovalo širší ochranu. Soudní dvůr musí tedy při výkladu článku 47 Listiny zohlednit odpovídající práva zaručená článkem 6 odst. 1 EÚLP, jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva, jakožto minimální úroveň ochrany ( 39 ). 68. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že právo na přístup k soudu není právem absolutním a může být předmětem přiměřených omezení, která sledují legitimní cíl a nenarušují samotnou podstatu tohoto práva ( 40 ). Jak totiž plyne z jejího čl. 52 odst. 1, Listina připouští omezení výkonu takových práv za předpokladu, že jsou tato omezení stanovena zákonem, respektují podstatu těchto práv a při dodržení zásady proporcionality jsou nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Evropská unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého ( 41 ). 69. Zaprvé, pokud jde o požadavek, podle kterého musí být každé omezení výkonu základních práv stanoveno zákonem, článek 11 směrnice 85/374 výslovně stanoví pravidlo týkající se prekluzivní lhůty. Zásada legality je tedy splněna. 70. Co se zadruhé týče zachování podstaty práva na přístup k soudu, Soudní dvůr rozhodl, že podstata práva na účinnou právní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny zahrnuje mimo jiné možnost nositele tohoto práva mít přístup k soudu, který má pravomoc zajistit dodržování práv, která nositeli tohoto práva zaručuje unijní právo, a za tím účelem zkoumat všechny právní a skutkové otázky relevantní pro řešení sporu, který mu je předložen ( 42 ). 71. V tomto ohledu je nutno podotknout, že z článku 11 směrnice 85/374 vyplývá, že po uplynutí desetileté prekluzivní lhůty zanikají pouze práva, které přiznává tato směrnice. Uvedený článek ve spojení s článkem 13 směrnice ( 43 ) nebrání tomu, aby poškozená osoba podala žalobu na základě norem vnitrostátního práva upravujících smluvní nebo mimosmluvní odpovědnost, pokud se příslušný vnitrostátní systém odpovědnosti liší od systému zavedeného zmíněnou směrnicí ( 44 ). 72. Komise, Rada a Nizozemské království tvrdí, že s ohledem na komplementaritu práv a opravných prostředků dostupných poškozenému k tomu, aby se domáhal náhrady na základě unijního a vnitrostátního práva, respektuje článek 11 směrnice 85/374 podstatu práva na přístup k soudu. Komise na jednání konkrétně tvrdila, že existuje mnoho „vrstev odpovědnosti“, které se mohou uplatnit, a s ohledem na tuto skutečnost nemůže dojít k porušení práva na přístup k soudu. 73. Problém tohoto postoje shledávám v tom, že přezkum ustanovení unijního práva podmiňuje práva a prostředky nápravy, které jsou případně dostupné podle vnitrostátního práva. Jak je zdůrazněno výše, podstata práva na účinnou právní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny zahrnuje mimo jiné možnost nositele tohoto práva mít přístup k soudu, který má pravomoc zajistit dodržování práv, která jsou mu zaručena unijním právem. V tomto ohledu, jak uvedla německá vláda na jednání, je tato možnost nezávislá na právech zaručených dané osobě vnitrostátním právem upravujícím deliktní odpovědnost. Kromě toho s ohledem na úplnou harmonizaci provedenou směrnicí 85/374 platí, že právo domáhat se náhrady škody v rámci systému odpovědnosti za vadné výrobky zavedeného uvedenou směrnicí zaniká každé poškozené osobě po uplynutí prekluzivní lhůty. Pokud členské státy stanoví právo dožadovat se náhrady po uplynutí uvedené lhůty, nemůže mít stejný základ, jako je základ stanovený uvedenou směrnicí. Dotčené osoby již nemohou mít prospěch ze systému objektivní odpovědnosti ve vztahu k vadnému výrobku, zejména z pravidel týkajících se důkazního břemene. 74. Otázka, zda prekluzivní lhůta stanovená v článku 11 směrnice 85/374 respektuje podstatu práva na přístup k soudu za účelem dodržování práva domáhat se náhrady škody zaručeného uvedenou směrnicí, tudíž nemůže záviset na případné existenci jiných práv a prostředků nápravy podle vnitrostátního práva, které mají jiný základ než ty stanovené uvedenou směrnicí. 75. V každém případě nemají členské státy žádnou povinnost stanovit delší promlčecí lhůtu v rámci svého obecného systému odpovědnosti, která by poškozeným osobám umožňovala podat žalobu na jiném základě, než je základ stanovený směrnicí 85/374. 76. Koexistence práv a prostředků nápravy s odlišným právním základem tedy podle všeho není způsobilá prokázat, že nedošlo k ohrožení podstaty práva na přístup k soudu. 77. Prekluzivní lhůta stanovená v článku 11 směrnice 85/374 má povahu „absolutní lhůty“ ( 45 ). Jedinou okolností, která může zabránit zániku práv, je skutečnost, že poškozená osoba mezitím zahájila řízení proti výrobci. Lhůta je bezpodmínečná ( 46 ) v tom smyslu, že se vztahuje systematicky na každou poškozenou osobu bez výjimek nebo individuálního posuzování povahy utrpěné újmy a schopnosti poškozených osob vzniklou škodu posoudit. 78. Evropský soud pro lidská práva zkoumal slučitelnost bezpodmínečných prekluzivních lhůt s právem na přístup k soudu v rozsudku Howald Moor a další v. Švýcarsko ( 47 ). Poškozené v uvedené věci trpěly onemocněním s dlouhou latencí způsobeným vystavením se azbestu, které se projevilo až po uplynutí desetileté prekluzivní lhůty stanovené vnitrostátním právem. Vzhledem k latenci u onemocnění souvisejících s azbestem trvající i několik desetiletí měl Evropský soud pro lidská práva za to, že by pevně stanovená desetiletá prekluzivní lhůta začínající běžet ode dne, kdy byla dotyčná osoba vystavena azbestovému prachu, vždy již uplynula ( 48 ). V případech, kdy je vědecky prokázáno, že dotčená osoba se objektivně nemůže o svém onemocnění dozvědět, musí být tato skutečnost při počítání prekluzivních lhůt brána v potaz ( 49 ). S ohledem na výjimečné okolnosti uvedené věci Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že uplatnění příslušné prekluzivní lhůty omezilo přístup k soudu do té míry, že byla porušena samotná podstata práva stěžovatelek ( 50 ). 79. Otázka slučitelnosti bezpodmínečných prekluzivních lhůt s právem na přístup k soudu byla vznesena ve vztahu k osobám trpícím progresivním onemocněním připisovaným podání očkovací látky, a to v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Sanofi Pasteur v. Francie ( 51 ). Vnitrostátní (francouzské) soudy měly v podstatě za to, že prekluzivní lhůta pro podání žaloby poškozenou osobou začíná běžet okamžikem ustálení škody. Farmaceutická společnost tvrdila, že způsob stanovení počátku běhu prekluzivní lhůty porušuje zásadu právní jistoty, jak je uznána v čl. 6 odst. 1 EÚLP, i její právo na pokojné užívání svého majetku zaručené článkem 1 protokolu č. 1. 80. Evropský soud pro lidská práva uznává, že existuje rozdíl mezi osobami poškozenými onemocněním s dlouhou latencí ve věci Howald Moor a další v. Švýcarsko a osobami trpícími progresivním onemocněním ve věci Sanofi Pasteur v. Francie. Zatímco v prvním uvedeném případě se poškozené osoby o své nemoci dozvěděly až poté, co lhůta pro podání žaloby uplynula, žaloba na náhradu škody podaná poškozenými osobami ve druhém případě nebyla v okamžiku diagnostikování nemoci prekludována ( 52 ). Uvedený rozdíl však nebyl pro ESLP rozhodující pro to, aby jeho posouzení práva osob trpících progresivním onemocněním na přístup k soudu bylo odlišné. 81. Evropský soud pro lidská práva totiž rozhodl, že ve věcech týkajících se náhrady škody způsobené zásahem do tělesné integrity mají mít poškození právo obrátit se na soud, až když jsou skutečně schopni vyčíslit vzniklou újmu, přičemž prekluze jejich žaloby na náhradu škody před tímto vyčíslením může představovat porušení jejich práva na soud ( 53 ). Měl za to, že vzhledem k tomu, že onemocnění poškozené osoby se vyvíjí a nedošlo k jeho ustálení, nebyla poškozená osoba schopna „v plném rozsahu vyčíslit vzniklou újmu“, a tudíž žalovat společnost, která vakcínu vyrobila, před okamžikem takového ustálení onemocnění, s cílem plného odškodnění ( 54 ). 82. Z uvedené judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že bezpodmínečné uplatnění prekluzivní lhůty na osoby trpící progresivním onemocněním může porušit právo na přístup k soudu, pokud není poškozené osobě umožněno podat žalobu na náhradu škody před tím, než bude schopna v plném rozsahu vyčíslit vzniklou újmu. 83. Při zohlednění této linie argumentace bezpodmínečné uplatnění prekluzivní lhůty stanovené v článku 11 směrnice 85/374 na všechny poškozené osoby, a zejména na ty, které trpí progresivním onemocněním a podle lékařských důkazů nemohly v plném rozsahu vyčíslit vzniklou újmu, zřejmě může zasáhnout do samotné podstaty jejich práva na přístup k soudu zaručeného článkem 47 Listiny. 84. Nizozemská vláda nicméně tvrdila, že podstata práva poškozených trpících progresivním onemocněním na přístup k soudu není článkem 11 směrnice 85/374 dotčena. Důvodem je skutečnost, že je jasné, že došlo ke vzniku újmy, byť se její rozsah může dále zvětšit. Osoba trpící progresivním onemocněním na rozdíl od poškozeného trpícího onemocněním s dlouhou latencí může podat žalobu na náhradu škody před uplynutím prekluzivní lhůty. 85. Tento názor podporuje i německá vláda a zastává názor, že je na členských státech, aby poškozeným osobám umožnily podat žalobu před uplynutím příslušné lhůty. V písemném vyjádření a posléze podrobně na jednání vysvětlila, že podle německých právních předpisů může poškozená osoba podat určovací žalobu (Festellungsklagge) ( 55 ). Taková žaloba směřuje k určení povinnosti výrobce zaplatit náhradu škody, i když se výše škody vyvíjí a není dosud vyčíslitelná. Navíc uvedená žaloba přerušuje desetiletou prekluzivní lhůtu stanovenou v článku 11 směrnice 85/374. 86. Bylo by tedy možno tvrdit, že je na vnitrostátním procesním právu, aby upravilo situaci poškozených trpících progresivním onemocněním a stanovilo vhodné mechanismy, které by zabránily prekluzi žalob těchto osob. V souladu s tímto přístupem by v případě, že by se situace těchto osob nezohlednila, právo na přístup k soudu porušoval nikoliv článek 11 směrnice 85/374, ale vnitrostátní procesní právo. 87. Tento přístup však neobstojí pod drobnohledem. Zaprvé je obtížně slučitelný s úplnou harmonizací prekluzivní lhůty provedenou zmíněným ustanovením a může vést k rozdrobení ochrany práva na přístup k soudu pro poškozené trpící progresivním onemocněním. V tomto ohledu je třeba připomenout, že na rozdíl od promlčecí lhůty podle čl. 10 odst. 2 směrnice 85/374, která ponechává nedotčené právní předpisy členských států upravující její zastavení nebo přerušení, tato prekluzivní lhůta na takové právní předpisy neodkazuje. V návaznosti na otázku, kterou Soudní dvůr položil Komisi na jednání ohledně charakteristiky prekluzivní lhůty podle článku 11, Komise tvrdila, že případné vnitrostátní procesní mechanismy, které se mohou použít k řešení situace progresivního onemocnění, by neměly ohrozit úplnou harmonizaci spojenou s prekluzivní lhůtou. 88. Zadruhé přístup spočívající v ponechání uvedené otázky na vnitrostátní procesní autonomii podle všeho není schopen vypořádat se s rizikem, že stanovení bezpodmínečné prekluzivní lhůty unijním právem povede k neúspěšnému uplatňování nároků. Pokud jsou poškozené osoby nuceny podávat žalobu předčasně, tedy dříve, než jsou schopny své onemocnění zhodnotit, jsou vystaveny riziku, že nebudou mít přístup ke všem informacím ( 56 ). Právní zástupce LF na jednání uvedl, že bez všech dostupných informací se poškozené osobě dostane nepříznivého odborného posudku. Žaloba poškozené osoby tedy nevyhnutelně povede k neúplné náhradě újmy, nebo v horším případě nebude úspěšná vůbec. Takový výsledek by byl v rozporu s článkem 47 Listiny, který zaručuje nositeli práva možnost připravit a podat účinnou žalobu. Slovy Evropského soudu pro lidská práva použitými v jeho judikatuře, právo na přístup k soudu musí být „praktické a účinné“, nikoli „teoretické nebo iluzorní“ ( 57 ). 89. Z uvedených důvodů mám za to, že bezpodmínečné uplatňování prekluzivní lhůty stanovené v článku 11 směrnice 85/374 na všechny poškozené bez ohledu na zvláštní okolnosti týkající se osob trpících progresivním onemocněním, u nichž před uplynutím uvedené lhůty nedošlo k ustálení onemocnění, nerespektuje podstatu práva na přístup k soudu zaručeného článkem 47 Listiny. 90. Zatřetí v případě, že by Soudní dvůr s mou analýzou týkající se podstaty práva na přístup k soudu nesouhlasil, bude nezbytné ověřit, zda prekluzivní lhůta stanovená v článku 11 směrnice 85/374 dodržuje zásadu proporcionality v rozsahu, v němž se použije na poškozené osoby trpící progresivním onemocněním. 91. Zásada proporcionality vyžaduje, aby omezení práv a svobod zakotvených v Listině, která mohou obsahovat zejména akty unijního práva, nepřekračovala meze toho, co je vhodné a nezbytné ke splnění sledovaných legitimních cílů nebo potřeby ochrany práv a svobod druhého. Pokud se nabízí volba mezi více vhodnými opatřeními, je třeba zvolit to nejméně omezující. Kromě toho nelze při sledování cíle obecného zájmu ztrácet ze zřetele skutečnost, že tento cíl je třeba uvést do souladu se základními právy dotčenými daným opatřením, a to vyváženým poměřením tohoto cíle s dotčenými právy, aby se zajistilo, že nepříznivé následky způsobené tímto opatřením nebudou nepřiměřené sledovaným cílům ( 58 ). 92. Pokud jde o otázku, zda prekluzivní lhůta odpovídá cíli obecného zájmu, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty slučitelné s unijním právem ( 59 ). Článek 11 výslovně zamýšlí poskytnout výrobci v rámci režimu objektivní odpovědnosti zavedeného touto směrnicí právní jistotu ( 60 ). 93. Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře rovněž uznává, že zákonné promlčecí lhůty, které představují jedno z legitimních omezení práva na soud, slouží důležitým účelům, a sice zajištění právní jistoty a konečné povahy rozhodnutí, ochraně potenciálních žalovaných subjektů před opožděnými žalobami, jimž je obtížné čelit, a zabránění nespravedlnosti, pokud by soudy musely rozhodovat o událostech, které se udály v dávné minulosti, na základě důkazů, které se v důsledku plynutí času mohly stát nespolehlivými a neúplnými ( 61 ). 94. Kromě toho ESLP zdůraznil, že zásada právní jistoty představuje jeden ze základních aspektů právního státu ( 62 ). 95. Právní jistota a řádný výkon spravedlnosti tedy představují cíle obecného zájmu uznané Unií ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny, které odůvodňují omezení výkonu práv zaručených jejím článkem 47. 96. Pokud jde o otázku, zda dotčená prekluzivní lhůta překračuje meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení uvedených cílů, je třeba uvést, že systém odpovědnosti bez zavinění stanovený směrnicí 85/374 je výsledkem komplexního poměřování různých zájmů ( 63 ). Z výše uvedené judikatury ( 64 ) vyplývá, že režim prekluze zajišťuje právní jistotu a zohledňuje skutečnost, že odpovědnost bez zavinění představuje pro výrobce větší zátěž než obecný vnitrostátní režim odpovědnosti, přičemž toto břemeno se rovněž projevuje v potřebě pojištění proti rizikům spojeným s uvedenou specifickou odpovědností ( 65 ). 97. Vzhledem k širokému prostoru pro uvážení, který má unijní normotvůrce k dispozici při poměřování jednotlivých dotčených zájmů, je prekluzivní lhůta deseti let od uvedení vadného výrobku na trh podle všeho „obecně“ a „v převážné většině případů“, jak uvedla Komise v písemném vyjádření, dostatečně dlouhá na to, aby poškozeným osobám umožnila podat žalobu proti výrobci. 98. Jak však výstižně uvádí právnická literatura, žádná „univerzální“ prekluzivní lhůta nemůže zajistit správné poměření zájmů poškozených osob, které utrpí újmu na zdraví, a výrobců ( 66 ). Ačkoli obecně je tato prekluzivní lhůta pro poškozené osoby dostatečně dlouhá, není přizpůsobena určitým výjimečným případům újmy na zdraví, kdy ke vzniku škody nedojde okamžitě nebo krátce po škodné události, neboť se jedná o progresivní patologii. Nezohlednění uvedené specifické situace by opomíjelo skutečnost, že zánik práv poškozené osoby nevyplývá z její nečinnosti, ale z toho, že bohužel onemocněla právě takovou chorobou. 99. Komise v písemném vyjádření a na jednání v podstatě uvedla, že poškozené osoby, jimž vzniká újma postupně, mohou i tak v prekluzivní lhůtě podat žalobu, jakmile si uvědomí nějaké příznaky, a získat tak určitou náhradu (un certain dédommagement). Ta bude nutně jen částečná, pokud účinky vadného výrobku nejsou v okamžiku podání žaloby zjistitelné v plném rozsahu. Kromě toho Komise uvedla, že pokud tak stanoví normy vnitrostátního práva, může poškozená osoba požádat o přerušení řízení až do doby, než bude škoda známa v plném rozsahu, aby mohla doplnit svůj původní návrh a získat plnou náhradu škody. 100. Z důvodů, které jsem uvedla výše ( 67 ), patrně nelze možnost získání částečné náhrady škody označit za uspokojivou z hlediska práva poškozené osoby na podání účinné žaloby. Kromě toho skutečnost, že vnitrostátní procesní právo může přiznat možnost podání návrhu na přerušení řízení do doby, než bude znám plný rozsah škoda, je nejen hypotetická, ale navíc by mohla být v závislosti na přesném znění ustanovení vnitrostátní práva neslučitelná s úplnou harmonizaci prekluzivní lhůty provedenou směrnicí 85/374. 101. Potřebu vypořádat se s nepřiměřenými důsledky uplatňování absolutní prekluzivní lhůty ve vztahu k určitým kategoriím újmy potvrzují i změny zavedené směrnicí (EU) 2024/2853 ( 68 ). Článek 17 odst. 2 uvedené směrnice zavádí výjimku ve vztahu k poškozeným, kteří nemohli zahájit řízení před uplynutím prekluzivní lhůty z důvodu latence újmy na zdraví. Pro uvedené poškozené se prekluzivní lhůta prodlužuje na 25 let. Z bodu 57 odůvodnění uvedené směrnice vyplývá, že unijní normotvůrce prodloužil prekluzivní lhůtu, „[a]by nedošlo k neodůvodněnému omezení možnosti náhrady škody způsobené vadným výrobkem […] v případech, kdy se příznaky újmy na zdraví podle lékařských důkazů objevují pomalu“. 102. Směrnice 2024/2853 se sice na věc v původním řízení nepoužije ( 69 ), nicméně důvody pro změnu prekluzivní lhůty prokazují, že nezohlednění zvláštností specifických kategorií újmy může nepříznivě ovlivnit právo dotčených poškozených osob na přístup k soudu. 103. Z uvedených důvodů mám za to, že uplatnění prekluzivní lhůty stanovené v článku 11 směrnice 85/374 nepřiměřeně nepříznivě ovlivňuje právo na přístup k soudu poškozených osob, které trpí progresivním onemocněním a z důvodu vyvíjející se povahy svého onemocnění nejsou schopny v plném rozsahu posoudit svůj stav, a tedy podat žalobu proti výrobci před uplynutím uvedené lhůty. 104. Stanovení podrobných pravidel přizpůsobení prekluzivní lhůty výjimečným případům poškozených osob, které trpí progresivním onemocněním, jakož i vyvážení všech dotčených zájmů přísluší unijnímu normotvůrci. 105. S ohledem na výše uvedené mám za to, že článek 11 směrnice 85/374, podle kterého práva udělená poškozené osobě na základě uvedené směrnice zanikají uplynutím deseti let ode dne, kdy výrobce uvedl do oběhu výrobek, který způsobil škodu, je ve světle článku 47 Listiny neplatný v rozsahu, v němž jeho použití způsobuje zánik práva na náhradu u poškozených osob trpících progresivním onemocněním, které podle lékařských důkazů nejsou z důvodu progresivní povahy svého zdravotního stavu schopny v plném rozsahu vyčíslit jim vzniklou újmu, a tedy v uvedené lhůtě zahájit řízení proti výrobci, čímž zbavuje tyto osoby práva na přístup k soudu. C.   Ke třetí předběžné otázce 106. Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda článek 10 směrnice 85/374 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě progresivního onemocnění začíná tříletá promlčecí lhůta pro vymáhání náhrady škody běžet až ode dne, kdy je znám celý rozsah újmy, zejména stanovením data ustálení zdravotního stavu, které je definováno jako okamžik, od kterého se stav osoby, která utrpěla újmu na zdraví, již dále nevyvíjí. Podpůrně se předkládající soud rovněž táže, zda uvedená promlčecí lhůta musí být chápána tak, že běží ode dne, kdy se újma související s vadným výrobkem definitivně projevila, bez ohledu na její pozdější vývoj. 107. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že Cour de cassation (Kasační soud) vrátil věc v původním řízení předkládajícímu soudu z důvodu, že cour d’appel de Caen (Odvolací soud v Caen) prohlásil žalobu podanou LF za nepřípustnou, aniž zkoumal, zda se její zdravotní stav ustálil ( 70 ). 108. Je nutno připomenout, že čl. 10 odst. 1 směrnice 85/374 stanoví, že tříletá promlčecí lhůta začíná běžet ode dne, kdy se žalobce „dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě, vadě a totožnosti výrobce“. Otázka předkládajícího soudu se zaměřuje na určení okamžiku, kdy se žalobkyně, poškozená osoba trpící progresivním onemocněním, dozvěděla o své újmě. 109. Podle ustálené judikatury z požadavků jednotného použití unijního práva i ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které za účelem vymezení svého smyslu a rozsahu výslovně neodkazuje na právo členských států, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt nejen s ohledem na jeho znění, ale i s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou, jejíž je součástí ( 71 ). 110. Článek 10 odst. 1 směrnice 85/374 neodkazuje výslovně na právo členských států, pokud jde o stanovení počátku běhu promlčecí lhůty. Článek 10 odst. 2 odkazuje na vnitrostátní právo pouze ve vztahu k úpravě stavění nebo přerušení promlčecí lhůty, nikoli ve vztahu k dies a quo. Autonomní a jednotný výklad počátku běhu promlčecí lhůty je navíc, jak vyplývá z bodu 10 odůvodnění uvedené směrnice, v souladu s jejím cílem, kterým je stanovit jednotnou omezující lhůtu pro uplatnění nároku na náhradu škody. 111. Pokud jde o znění čl. 10 odst. 1 směrnice 85/374, uvedené ustanovení váže počátek běhu promlčecí lhůty na povědomí (nebo předpokládané povědomí) o škodě. Z jeho znění samotného podle všeho není možné vyvodit, zda toto povědomí musí být chápáno tak, že vzniká až dnem ustálení zdravotního stavu poškozené osoby, nebo dnem, kdy se újma definitivně projevila, bez ohledu na její pozdější zvětšení. 112. Pokud jde o kontext čl. 10 odst. 1 směrnice 85/374, je třeba připomenout, že podle článku 4 uvedené směrnice se od poškozené osoby požaduje, aby prokázala škodu, vadu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou. Z článku 9 písm. a) směrnice 85/374 vyplývá, že se „škodou“ rozumí škoda způsobená úmrtím nebo úrazem. 113. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pro takový druh škody, o němž se hovoří v předcházejícím bodě, musí být osobě poškozené vadným výrobkem k dispozici plná a řádná náhrada ( 72 ). 114. Datum, kdy začíná běžet promlčecí lhůta podle čl. 10 odst. 1 směrnice 85/374, musí být stanoveno tak, aby bylo poškozené osobě umožněno prokázat, že jsou splněny všechny podmínky pro vznik odpovědnosti výrobce. Jak v podstatě tvrdila Komise, poškozený musí být dostatečně komplexně seznámen s okolnostmi týkajícími se všech uvedených podmínek, včetně dostatečně komplexního povědomí o škodě. Toto dostatečně komplexní povědomí umožňuje poškozené osobě získat plnou a řádnou náhradu. 115. Obecně lze za vhodně stanovenou podmínku, která musí být splněna, aby poškozené osoby mohly podat žalobu, považovat povědomí o datu, kdy se škoda definitivně projevila. Jak Komise v podstatě uvedla na jednání, existují případy újmy na zdraví, kdy není nutné čekat na její ustálení, neboť jsou k dispozici dostatečné informace o ní a v závislosti na okolnostech jejím budoucím vývoji. V situaci progresivního onemocnění, nedojde-li k ustálení zdravotního stavu, však poškozená osoba není schopna posoudit povahu utrpěné újmy. Datum ustálení musí být určeno na základě lékařských důkazů; nezávisí na osobním posouzení poškozené osoby ( 73 ). U těchto poškozených osob by promlčecí lhůta neměla začít běžet před datem ustálení zdravotního stavu, kterým se rozumí datum, kdy se jejich zdravotní stav přestane vyvíjet. 116. Alternativní okamžik navrhovaný předkládajícím soudem, a sice ten, kdy se škoda definitivně projeví, pokud je v případě progresivního onemocnění chápán jako den, kdy se projeví první příznaky, by mohlo vážně ohrozit možnost poškozené osoby podat účinnou žalobu na náhradu škody. Jak uvedla Komise v písemném vyjádření, v situaci, kdy se ještě škoda dostatečně neprojevila, by poškozená osoba mohla být odrazena od zahájení nákladného soudního řízení, ačkoli jen o několik měsíců nebo let později by mohla být schopna rozsah škody vymezit lépe. Kromě toho, pokud poškozená osoba podá žalobu v době, kdy je rozsah škody stále omezený a její zdravotní stav se dosud vyvíjí, může se stát, že jí bude přiznána jen částečná náhrada ( 74 ). 117. Pokud jde o cíl právní úpravy, jejíž je článek 10 směrnice 85/374 součástí, z bodu 9 odůvodnění směrnice vyplývá, že ochrana spotřebitele vyžaduje náhradu za úmrtí nebo úraz. Poškozená osoba musí mít možnost účinně uplatnit právo požadovat plnou a řádnou náhradu utrpěné újmy. 118. Německá vláda tvrdila, že tříletá promlčecí lhůta musí začít běžet okamžikem, kdy se škoda projeví a poškozená osoba , včetně osoby trpící progresivním onemocněním, se dozví o tom, že se škoda projevila. Jak již bylo uvedeno výše, situaci progresivní újmy řeší německé právní předpisy možností podat určovací žalobu ( 75 ). Německá vláda tvrdila, že uvedené řešení je použitelné i v případě následné škody, kterou lze „za normálních okolností“ očekávat. V případě nepředvídatelné „neobvyklé“ škody však začíná okamžikem, kdy se o ní žalobce dozvěděl, běžet nová promlčecí lhůta. 119. Komise v písemném vyjádření tvrdila, že není nepředstavitelné, že by poškozené osoby mohly v rámci některých vnitrostátních právních řádů žádat o zastavení řízení do doby, než bude škoda dostatečně známa. Komise však uznala, že taková možnost neexistuje ve všech členských státech. 120. Rozdílné přístupy, které mohou ve vnitrostátních právních řádech existovat, dokládají, že v závislosti na vnitrostátním procesním právu mohou existovat rozdílné úrovně ochrany možnosti poškozených osob domáhat se náhrady škody, přičemž platí, že promlčecí lhůta má být jednotná. Kromě toho může povinnost postupně navyšovat výši náhrady požadované na základě zvětšující se újmy vyplývající ze škodné události uložená poškozené osobě může být finančně i časově náročná, a ohrožovat tak plnou účinnost práva na náhradu škody ( 76 ). 121. Zajištění jednotného výkladu okamžiku začátku běhu promlčecí lhůty a účinnosti práva poškozené osoby, která trpí progresivním onemocněním, domáhat se náhrady škody vyžaduje, aby nebyla připuštěna domněnka, že uvedená lhůta začíná běžet před ustálením vzniklé újmy. Okamžik ustálení se určí na základě lékařských důkazů. 122. Podle tohoto výkladu čl. 10 odst. 1 směrnice 85/374 je třeba připustit, že v případě vyvíjející se nemoci začíná tříletá promlčecí lhůta běžet až dnem ustálení újmy, přestože se tato projevila již dříve. 123. Uvedený výklad článku 10 směrnice 85/374 musí být prováděn ve světle mé odpovědi na druhou předběžnou otázku analyzované v tomto stanovisku. Zachování užitečného účinku článku 10 pro osoby postižené progresivním onemocněním totiž vyžaduje, aby byla uvedená prekluzivní lhůta určena takovým způsobem, že bude zohledněna jejich specifická situace a právo na účinný prostředek nápravy podle článku 47 Listiny. 124. S ohledem na výše uvedené jsem toho názoru, že čl. 10 odst. 1 směrnice 85/374 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě progresivního onemocnění začíná tříletá promlčecí lhůta stanovená v uvedeném ustanovení běžet dnem ustálení škody, který je definován jako okamžik, od kterého se podle lékařských důkazů stav poškozené osoby již dále nevyvíjí. V. Závěry 125. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené cour d’appel de Rouen (Odvolací soud v Rouenu, Francie) odpověděl následovně: „1) Článek 13 směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky, jak byl vyložen v rozsudku Soudního dvora ze dne 25. dubna 2002, González Sánchez (C‑183/00, EU:C:2002:255), musí být vykládán v tom smyslu, že osoba poškozená vadným výrobkem se může na výrobci domáhat náhrady škody na základě obecného vnitrostátního systému odpovědnosti za zavinění, pokud takový systém není založen výlučně na vadě výrobku. Zavinění může spočívat zejména v ponechání výrobku v oběhu navzdory tomu, že výrobce o vadě výrobku věděl, nebo v nesplnění povinnosti obezřetnosti ve vztahu k rizikům spjatým s výrobkem, ačkoli byl výrobce o uvedených rizicích vyrozuměn. 2) Článek 11 směrnice 85/374, podle kterého práva udělená poškozené osobě na základě uvedené směrnice zanikají uplynutím deseti let ode dne, kdy výrobce uvedl do oběhu výrobek, který způsobil škodu, je ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie neplatný v rozsahu, v němž jeho použití způsobuje zánik práva na náhradu u poškozených osob trpících progresivním onemocněním, které podle lékařských důkazů nejsou z důvodu progresivní povahy svého zdravotního stavu schopny v plném rozsahu vyčíslit jim vzniklou újmu, a tedy v uvedené lhůtě zahájit řízení proti výrobci, čímž zbavuje zbavuje tyto osoby práva na přístup k soudu. 3) Článek 10 odst. 1 směrnice 85/374 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě progresivního onemocnění začíná tříletá promlčecí lhůta stanovená v uvedeném ustanovení běžet dnem ustálení škody, který je definován jako okamžik, od kterého se podle lékařských důkazů stav poškozené osoby již dále nevyvíjí.“ ( 1 ) – Původní jazyk: angličtina. ( 2 ) – Směrnice ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky (Úř. věst. 1985, L 210, s. 29; Zvl. vyd. 15/01, s. 257) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/34/ES ze dne 10. května 1999 (Úř. věst. 1999, L 141, s. 20; Zvl. vyd. 15/04, s. 147) (dále jen „směrnice 85/374“). ( 3 ) – Před přijetím směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024 o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS (Úř. věst. L, 2024/2853). ( 4 ) – White, F., „Directive 85/374/EEC concerning liability for defective products: In the name of the harmonisation, the internal market and consumer protection“, in Giliker, P. (ed.), Research Handbook on EU Tort Law, Edward Elgar, Cheltenham, Northampton, 2017. ( 5 ) – Cousy, H., „Chapter 3. Consumer protection through product liability. Theme I. Level and scope of harmonisation of the directive – Survival of national product liability regimes“ in Terryn, E., Straetmans G. a Colaert, V. (eds.), Landmark Cases of EU Consumer Law, In Honour of Jules Stuyck, Intersentia, Cambridge, Antverpy, Portland, 2013, s. 291 až 306, na s. 296. ( 6 ) – Rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Dutrueux (C‑495/10, EU:C:2011:869, bod 20). ( 7 ) – Binon, J.-M., „La responsabilité du fait des produits défectueux: Les vices cachés de l’harmonisation européenne“ in Van Schoubroeck, Over Grenzen, Liber Amicorum Herman Cousy, Intersentia, Antverpy, Cambridge, 2011, s. 591 až 603. ( 8 ) – Rozsudky ze dne 15. listopadu 2023 č. 22–21.174, 22–21.178, 22–21.179 a 22–21.180. Uvedené rozsudky byly vydány v rámci řízení o kasačních opravných prostředcích podaných jednotlivci poškozenými farmaceutickým přípravkem „Médiator“. ( 9 ) – Otázka, zda lze údajné zavinění za okolností daných v konkrétní věci skutečně prokázat, spadá do pravomoci předkládajícího soudu. ( 10 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, KRONE – Verlag, C‑65/20 (EU:C:2021:471, bod 31). Pojem „výrobce“ je definován v článku 3 směrnice 85/374. ( 11 ) – Taschner, H., C., „Product liability: Basic problems in a comparative law perspective“, in Fairgrieve, D. (ed.), Product Liability in Comparative Perspective, Cambridge University Press, Cambridge, 2005, s. 155 až 166, na s. 161 (kurzivou zvýraznila autorka xstanoviska). ( 12 ) – Rozsudek ze dne 10. června 2021, KRONE–Verlag (C‑65/20, EU:C:2021:471, bod 33). ( 13 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Boston Scientific Medizintechnik (C‑503/13 a C‑504/13, EU:C:2015:148, bod 39). ( 14 ) – Rozsudek ze dne 29. května 1997, Komise v. Spojené království (C‑300/95, EU:C:1997:255, bod 27). ( 15 ) – V tomto smyslu viz Van Dam, C., C., „Dutch case law on the EU Product Liability Directive“, in Fairgrieve, D. (ed.), s. 126 až 137, na s. 128. ( 16 ) – Rozsudky ze dne 25. dubna 2002, Komise v. Francie (C‑52/00, EU:C:2002:252, bod 24), a ze dne 21. prosince 2011, Dutrueux (C‑495/10, EU:C:2011:869, bod 20). ( 17 ) – Rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Dutrueux (C‑495/10, EU:C:2011:869, bod 21). ( 18 ) – Rozsudek González Sánchez, bod 30. ( 19 ) – Rozsudek González Sánchez, bod 31. ( 20 ) – V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta G. Tesaura ve věci Komise v. Spojené království (C‑300/95, EU:C:1997:35, bod 16). ( 21 ) – Rozsudek ze dne 25. dubna 2002, Komise v. Francie (C‑52/00, EU:C:2002:252). ( 22 ) – Ve francouzštině „obligation de suivi“. ( 23 ) – Rozsudek ze dne 25. dubna 2002, Komise v. Francie (C‑52/00, EU:C:2002:252, bod 47). ( 24 ) – Rozsudek ze dne 25. dubna 2002 (C‑52/00, EU:C:2002:252). ( 25 ) – Rozsudek ze dne 2. prosince 2009, Aventis Pasteur (C‑358/08, EU:C:2009:744, bod 37). ( 26 ) – V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 2. prosince 2009, Aventis Pasteur (C‑358/08, EU:C:2009:744, body 38 a 43). ( 27 ) – Tamtéž, bod 39. ( 28 ) – Tamtéž, bod 40. ( 29 ) – Tamtéž, bod 41. ( 30 ) – Tamtéž, bod 42. ( 31 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. prosince 2009, Aventis Pasteur (C‑358/08, EU:C:2009:744, bod 46). ( 32 ) – Rozsudek ze dne 10. května 2001, Veedfald (C‑203/99, EU:C:2001:258, bod 27). ( 33 ) – Rozsudek ze dne 10. září 2024, KS a další v. Rada a další (C‑29/22 P a C‑44/22 P, EU:C:2024:725, bod 67 a citovaná judikatura). ( 34 ) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 2020, État luxembourgeois (Právní ochrana proti žádosti o informace v daňové oblasti) (C‑245/19 a C‑246/19, EU:C:2020:795, body 55 a 56), a ze dne 17. listopadu 2022, Harman International Industries (C‑175/21, EU:C:2022:895, bod 32). ( 35 ) – Pokud jde o posouzení promlčecích lhůt stanovených vnitrostátními právními předpisy pro řízení ve věcech týkajících se spotřebitelského práva, viz rozsudky ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance (C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 30), a ze dne 8. září 2022, D. B. P. a další (Hypoteční úvěr v cizí měně) (C‑80/21 až C‑82/21, EU:C:2022:646, bod 99). ( 36 ) – Rozsudek ze dne 14. července 2022, Parlament v. Rada (Sídlo Evropského orgánu pro pracovní záležitosti) (C‑743/19, EU:C:2022:569, bod 33 a citovaná judikatura). ( 37 ) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. února 2022, SC Cridar Cons (C‑582/20, EU:C:2022:114, bod 50), a ze dne 8. prosince 2022, Orde van Vlaamse Balies a další (C‑694/20, EU:C:2022:963, bod 60). ( 38 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank (C‑132/20, EU:C:2022:235, bod 116). ( 39 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. února 2021, Consob (C‑481/19, EU:C:2021:84, bod 37 a citovaná judikatura). ( 40 ) – Rozsudek ze dne 24. února 2022, SC Cridar Cons (C‑582/20, EU:C:2022:114, bod 50 a citovaná judikatura). ( 41 ) – Rozsudek ze dne 8. prosince 2022, Orde van Vlaamse Balies a další (C‑694/20, EU:C:2022:963, bod 34). ( 42 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2020, État luxembourgeois (Právní ochrana proti žádosti o informace v daňové oblasti) (C‑245/19 a C‑246/19, EU:C:2020:795, bod 66). ( 43 ) – Viz výše bod 33 a násl. tohoto stanoviska. ( 44 ) – Viz má analýza v rámci první předběžné otázky. ( 45 ) – Fairgrieve, D., a kol., „Product Liability Directive“, in Machnikowski, P. (ed.), European Product Liability: An Analysis of the State of the Art in the Era of New Technologies, Intersentia, Cambridge, 2016, s. 90. ( 46 ) – Viz Havu, K., a Havu, T., „The ‚long-Stop‘ extinguishment rule in EU product liability“, Journal of European Consumer and Market Law, sv. 13 (4), 2024, s. 162 až 170, na s. 163. ( 47 ) – Rozsudek ESLP ze dne 11. března 2014, CE:ECHR:2014:0311JUD005206710. Viz též rozsudek ESLP ze dne 13. února 2024, Jann-Zwicker a Jann v. Švýcarsko, CE:ECHR:2024:0213JUD000497620. ( 48 ) – Rozsudek Howald Moor a další v. Švýcarsko, bod 74. ( 49 ) – Tamtéž, bod 78. ( 50 ) – Tamtéž, bod 79. ( 51 ) – Rozsudek ESLP ze dne 13. února 2020, CE:ECHR:2020:0213JUD002513716. ( 52 ) – Tamtéž, bod 55. ( 53 ) – Tamtéž, bod 55. ( 54 ) – Tamtéž, bod 55. ( 55 ) – Jak stanoví § 256 Zivilprozessordnung (německý občanský soudní řád). ( 56 ) – Viz Havu, K., a Havu, T., poznámka pod čarou 46, op. cit., s. 162, podle kterých „existence ustanovení o bezpodmínečném zániku může mít za nezamýšlený důsledek to, že bude žalobce pobízet k tomu, aby podávali žaloby ještě předtím, než budou mít k dispozici všechny informace, které potřebují, což může mít za následek neefektivní řízení, jehož výsledky přestanou být předvídatelné“. ( 57 ) – Viz rozsudek ESLP ze dne 13. května 2024, Jann-Zwicker a Jann v. Švýcarsko, bod 65 s dalšími odkazy. ( 58 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. prosince 2022, Orde van Vlaamse Balies a další (C‑694/20, EU:C:2022:963, bod 41 a citovaná judikatura). ( 59 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Profi Credit Slovakia (C‑485/19, EU:C:2021:313, bod 57 a citovaná judikatura). ( 60 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. prosince 2009, Aventis Pasteur (C‑358/08, EU:C:2009:744, bod 46). ( 61 ) – Rozsudek ESLP ze dne 13. února 2020, Sanofi Pasteur v. Francie, CE:ECHR:2020:0213JUD002513716, bod 50. ( 62 ) – Tamtéž, bod 52 a citovaná judikatura. ( 63 ) – V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 25. dubna 2002, Komise v. Francie (C‑52/00, EU:C:2002:252, bod 29). ( 64 ) – Viz body 48 až 50 tohoto stanoviska. ( 65 ) – Rozsudek ze dne 2. prosince 2009, Aventis Pasteur (C‑358/08, EU:C:2009:744, bod 42). ( 66 ) – Havu, K. a Havu, T., poznámka pod čarou 46, op. cit., s. 167. Viz též Howells, G. G., „Product liability – A history of harmonisation“ in Fairgrieve, D. (ed.), Product Liability in Comparative Perspective, poznámka pod čarou 11, op. cit., s. 202 až 217, na s. 210 kde autor podotýká, že desetiletá prekluzivní lhůta „by mohla být […] považována za potenciální příčinu vzniku nespravedlnosti“. ( 67 ) – Viz bod 88 tohoto stanoviska. ( 68 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. října 2024 o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS (Úř. věst. L 2024/2853). ( 69 ) – Článek 21 první věta směrnice 2024/2853 stanoví: „Směrnice 85/374[…] se zrušuje s účinkem ode dne 9. prosince 2026 [s účinností k 9. prosinci 2026]. Nadále se však použije na výrobky uvedené na trh nebo do provozu před tímto dnem.“ Z uvedeného ustanovení vyplývá, že směrnice 2024/2853 se nepoužije na vakcínu dotčenou ve věci v původním řízení, která byla podána před více než dvěma desetiletími. ( 70 ) – Rozsudek č. 22-18.914 Cour de cassation, Première Chambre Civile (první občanskoprávní senát Kasačního soudu) ze dne 5. července 2023. Uvedený rozsudek odráží ustálenou judikaturu Cour de cassation (Kasační soud), podle níž je datem, kdy se poškozená osoba dozvěděla nebo měla dozvědět o škodě, datum ustálení škody. Viz například rozsudek č. 15-20.022 Cour de cassation, Première Chambre Civile (první občanskoprávní senát Kasačního soudu) ze dne 15. června 2016. ( 71 ) – Rozsudek ze dne 8. dubna 2025, Úřad evropského veřejného žalobce (Soudní přezkum procesních úkonů), (C‑292/23, EU:C:2025:255, bod 51 a citovaná judikatura). ( 72 ) – Rozsudek ze dne 10. května 2001, Veedfald (C‑203/99, EU:C:2001:258, bod 27). ( 73 ) – Jourdain, P., „Le point de départ de la prescription en présence d’un dommage corporel évolutif“, RTD Civ. Revue trimestrielle de droit civil, 2023, s. 908, s odkazem na rozsudek č. 14-13.351 Cour de cassation, Première Chambre Civile (první občanskoprávní senát Kasačního soudu) ze dne 17. ledna 2018. ( 74 ) – Viz bod 88 tohoto stanoviska. ( 75 ) – Viz bod 85 tohoto stanoviska. ( 76 ) – Obdobně viz rozsudek ze dne 18. dubna 2024, Heureka Group (Internetové srovnávače cen) (C‑605/21, EU:C:2024:324, bod 60).