62024CC0408
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 4. září 2025 (
1
)
Věc C‑408/24
Rakouská republika
proti
Austrian Airlines AG
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko)]
„Řízení o předběžné otázce – Letecká doprava – Jednotné evropské nebe – Nařízení (ES) č. 549/2004 – Článek 2 bod 4 – Nařízení (ES) č. 550/2004 – Článek 8 – Poskytovatel letových navigačních služeb – Výpadek serveru pro výměnu zpráv na letišti Vídeň-Schwechat – Porušení povinností poskytovatele služeb – Zpoždění při odbavování a přijímání letů – Majetková újma vzniklá leteckému dopravci – Porušení normy poskytující ochranu jednotlivcům – Vnitrostátní nebo unijní právo – Žaloba na náhradu újmy – Odpovědnost státu“
I. Úvod
1.
Chrání unijní, resp. vnitrostátní právní předpisy o fungování a bezpečnosti systému letecké dopravy leteckého dopravce, který musí jakožto uživatel vzdušného prostoru za úplatu využívat služby poskytovatele letových navigačních služeb kontrolovaného státem? A může tento dopravce podat proti státu žalobu na náhradu majetkové újmy, která mu vznikla v důsledku toho, že tento poskytovatel porušil povinnost stanovenou v těchto právních předpisech? Tyto otázky tvoří jádro žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jejíž předložení bylo v podstatě podníceno rozsudkem Soudního dvora ve věci Skeyes (
2
).
2.
Podle ustálené judikatury je podmínkou vzniku takového nároku na náhradu újmy z titulu odpovědnosti státu porušení normy (unijního práva), která přiznává právo jednotlivcům nebo jejímž cílem je (též) alespoň jejich ochrana (
3
). Soudní dvůr zakládá požadavek existence této odpovědnosti na zásadě účinné právní ochrany, jakož i na základním právu na účinnou soudní ochranu ve smyslu čl. 19 odst. 1 prvního pododstavce směrnice. 2 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (
4
).
3.
Cílem předběžné otázky je zejména vyjasnit, zda je potřebná norma sloužící k ochraně jednotlivců zakotvena v unijním právu, nebo popřípadě ve vnitrostátním právu. Závěry uvedené v rozsudku Skeyes (
5
) ohledně práva na účinnou soudní ochranu v oblasti řízení letového provozu jsou v tomto ohledu nejednoznačné. Soudnímu dvoru se tedy naskýtá příležitost upřesnit svou dosavadní judikaturu.
II. Právní rámec
A.
Unijní právo
1. Nařízení (ES) č. 549/2004
4.
Článek 1 odst. 1 nařízení (ES) č. 549/2004 (
6
) stanoví:
„Cílem iniciativy jednotné evropské nebe je zdokonalit stávající normy bezpečnosti leteckého provozu, přispět k udržitelnému rozvoji systému letecké dopravy a zlepšit celkovou výkonnost systému uspořádání letového provozu (ATM) a letových navigačních služeb (ANS) pro všeobecný letový provoz v Evropě tak, aby byly splněny požadavky všech uživatelů vzdušného prostoru. Jednotné evropské nebe zahrnuje konzistentní celoevropskou síť tratí, systémy uspořádání sítě a uspořádání letového provozu, které jsou založeny výhradně na bezpečnosti, výkonnosti a technických hlediscích, ku prospěchu všech uživatelů vzdušného prostoru. Toto nařízení tento cíl naplňuje tím, že zřizuje harmonizovaný právní rámec pro vytvoření jednotného evropského nebe.“
5.
Článek 2 nařízení č. 549/2004 stanoví mimo jiné následující definice:
„[…]
4.
‚letovými navigačními službami‘ [se] rozumějí služby letového provozu, komunikační služby, navigační služby a služby pro přehled o provozu, meteorologické služby pro letovou navigaci a letecké informační služby;
5.
‚poskytovateli letových navigačních služeb‘ [se] rozumějí veškeré veřejné nebo soukromé subjekty, které poskytují letové navigační služby pro všeobecný letový provoz;
[…]
8.
‚uživateli vzdušného prostoru‘ [se] rozumí provozovatelé letadel provozovaných v rámci všeobecného letového provozu;
[…]
11.
‚letovými provozními službami‘ [se] rozumějí různé letové informační služby, pohotovostní služby, letové poradní služby a služby řízení letového provozu (oblastní, přibližovací a letištní služby řízení letového provozu);
[…]“
2. Nařízení (ES) č. 550/2004
6.
Článek 1 odst. 1 nařízení (ES) č. 550/2004 (
7
), nadepsaný „Oblast působnosti a účel“, stanoví:
„V oblasti působnosti [nařízení č. 549/2004] se toto nařízení týká poskytování letových navigačních služeb v jednotném evropském nebi. Účelem tohoto nařízení je stanovit společné požadavky pro bezpečné a účinné poskytování letových navigačních služeb [v Unii].“
7.
Článek 6 nařízení č. 550/2004, který je obsažen v kapitole II, nadepsané „Pravidla pro poskytování služeb“, a nese nadpis „Společné požadavky“, zní:
„Společné požadavky pro poskytování letových navigačních služeb se vymezují postupem stanoveným v čl. 5 odst. 3 [nařízení č. 549/2004]. Společné požadavky se týkají:
–
technické a provozní způsobilosti a přiměřenosti,
–
systémů a postupů pro řízení provozní bezpečnosti a kvality,
–
systémů podávání zpráv,
–
[kvality služeb,]
–
finanční způsobilosti,
–
odpovědnosti a pojistného krytí,
–
vlastnické a organizační struktury včetně ochrany před střetem zájmů,
–
lidských zdrojů včetně odpovídajících plánů na nábor pracovníků,
–
[bezpečnosti].“
8.
Článek 7 nařízení č. 550/2004, nadepsaný „Vydávání osvědčení poskytovatele letových navigačních služeb“, mimo jiné stanoví:
„1. Poskytování všech letových navigačních služeb [v Unii] podléhá osvědčení, které je vydáváno členskými státy.
[…]
3. Vnitrostátní dozorové orgány vydají poskytovateli letových navigačních služeb osvědčení […]
4. Osvědčení vymezuje práva a povinnosti poskytovatelů letových navigačních služeb […]
[…]“
9.
Článek 8 nařízení č. 550/2004, nadepsaný „Určení poskytovatelů letových provozních služeb“, mimo jiné zní:
„1. Členské státy zajistí výlučné poskytování letových provozních služeb v rámci jednotlivých bloků vzdušného prostoru vztahujících se ke vzdušenému prostoru, který spadá pod jejich pravomoc. Za tímto účelem členské státy určí poskytovatele letových provozních služeb, který je držitelem osvědčení platného [v Unii].
[…]
3. Členské státy vymezí práva a povinnosti určených poskytovatelů služeb letového provozu. Tyto povinnosti mohou zahrnovat podmínky včasného poskytnutí relevantních informací umožňujících identifikaci pohybů všech letadel ve vzdušném prostoru spadajícím pod jejich pravomoc.
4. Členské státy mohou volně uvážit, koho vyberou za poskytovatele služeb letového provozu, pokud tento poskytovatel plní požadavky a podmínky uvedené v článcích 6 a 7.
[…]“
3. Prováděcí nařízení (EU) č. 1035/2011
10.
Bod 1 přílohy I prováděcího nařízení (EU) č. 1035/2011 (
8
), nadepsaný „Všeobecné požadavky pro poskytování letových navigačních služeb“, stanoví následující:
„Technická a provozní způsobilost a schopnost
Poskytovatelé letových navigačních služeb jsou schopni poskytovat služby bezpečným, účinným, soustavným a udržitelným způsobem, který je v souladu s přiměřenou úrovní celkové poptávky po daném vzdušném prostoru. Za tímto účelem udržují přiměřené technické a provozní kapacity a odborné znalosti“
B.
Vnitrostátní právo
1. Luftfahrtgesetz (zákon o letectví)
11.
Pravidla o řízení letového provozu jsou obsažena v Bundesgesetz über die Luftfahrt vom 2. Dezember 1957 (
9
) [spolkový zákon o letectví ze dne 2. prosince 1957, zkráceně Luftfahrtgesetz (zákon o letectví), dále jen „LFG“], a to v jeho osmé části, nadepsané „Řízení letového provozu, provoz civilních letadel a zvláštní bezpečnostní opatření“.
12.
Ustanovení § 120 LFG, nadepsané „Zajištění řízení letového provozu“, mimo jiné zní:
„(1) Pokud není v mezinárodních dohodách nebo na jejich základě, v unijních právních předpisech nebo v tomto spolkovém zákoně stanoveno jinak, zajišťuje řízení letového provozu jakožto úkol státu spadající do výkonu veřejné moci společnost Austro Control GmbH. Společnost Austro Control GmbH je určena k výlučnému provádění letových provozních služeb podle § 119 odst. 2 bodu 1 písm. a) a meteorologických služeb pro letovou navigaci podle § 119 odst. 2 bodu 1 písm. c) jako výlučný poskytovatel ve smyslu článků 8 a 9 nařízení (ES) č. 550/2004 o poskytování letových navigačních služeb v jednotném evropském nebi (‚nařízení o poskytování služeb‘) […].
[…]
(5) Poskytovatelé letových navigačních služeb jsou povinni mít k dispozici zařízení pro leteckou navigaci odpovídající mezinárodním standardům, která jsou nezbytná pro řádné a bezpečné plnění úkolů v oblasti řízení letového provozu, které jim byly svěřeny, jakož i udržovat je v provozuschopném stavu a řádně je provozovat.
[…]“
2. Austro-Control-Gesellschaft-Gesetz (zákon o společnosti Austro Control) a Amtshaftungsgesetz (zákon o odpovědnosti za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci)
13.
Bundesgesetz über die Austro Control Gesellschaft mit beschränkter Haftung (spolkový zákon o společnosti Austro Control Gesellschaft mit beschränkter Haftung) (
10
) (dále jen „zákon o ACG“) obsahuje v článku I ustanovení o zřízení společnosti Austro Control, jejích úkolech a pravomocích, jakož i o odpovědnosti spolkového státu. Za škody způsobené třetím osobám touto společností při plnění jejích úkolů odpovídá výlučně spolkový stát [§ 10 odst. 1 zákona o ACG ve spojení s § 1 odst. 1 Amtshaftungsgesetz (
11
) (zákon o odpovědnosti za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, dále jen „AHG“)].
III. Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem
14.
Společnost Austro Control Österreichische Gesellschaft für Zivilluftfahrt mit beschränkter Haftung (dále jen „Austro Control“) je společnost založená na základě zákona o ACG, jejímž jediným společníkem je Rakouská republika (dále jen „spolkový stát“). Společnost Austro Control má plnit všechny úkoly, které byly dříve svěřeny Bundesamt für Zivilluftfahrt (Spolkový úřad pro civilní letectví, Rakousko), a to zejména úkol spočívající v řízení letového provozu, spadající do výkonu veřejné moci.
15.
Žalobkyně v původním řízení, společnost Austrian Airlines AG, je letecká společnost se sídlem na svém domovském letišti ve Vídni-Schwechatu (Rakousko). Za účelem provádění letů z a do Vídně využívá letových provozních služeb společnosti Austro Control a musí za tyto služby platit poplatky.
16.
Dne 28. srpna 2016 došlo k poruše serveru pro výměnu zpráv („Aeronautical Fixed Telecommunication Network“, dále jen „server AFTN“) provozovaného společností Austro Control, který je součástí sítě AFTN sloužící k přenosu letových informací mezi leteckými společnostmi, společností Austro Control a organizací Eurocontrol. Proto došlo ke zpožděním při odbavování a přijímání letů, jakož i k nahromadění cestujících, které se dotklo žalobkyně. Žalobkyně podala následně proti spolkovému státu k Landgericht für Zivilrechtssachen Wien (zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni, Rakousko) žalobu na náhradu majetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci ve výši 373170,46 eura. Na podporu své žaloby mimo jiné tvrdí, že společnost Austro Control zaviněně nesplnila povinnost udržovat server AFTN v provozuschopném stavu. Proti zamítavému rozsudku Landgericht (zemský soud) podala žalobkyně odvolání k Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) jakožto odvolacímu soudu. Tento soud zrušil rozsudek Landgericht (zemský soud). Proti tomuto rozhodnutí směřuje opravný prostředek „Rekurs“, který spolkový stát podal k předkládajícímu soudu, tedy k Oberster Gerichtshof in Zivilsachen (Nejvyšší soud v občanskoprávních věcech, Rakousko).
17.
Žalovaný spolkový stát zastává názor, že jeho odpovědnost nepřichází v úvahu již proto, že ustanovení vnitrostátního i unijního práva o řízení letového provozu slouží pouze veřejnému zájmu na bezpečném letovém provozu, a nikoli ochraně majetkových zájmů leteckých dopravců.
18.
Předkládající soud v této souvislosti odkazuje na svou judikaturu, podle které se dokonce i v případě zaviněného porušení právních předpisů nahrazuje pouze újma, jejímuž vzniku mělo porušené ustanovení zabránit nebo jejíž zabránění je jím alespoň rovněž zamýšleno. Pouze v tomto případě existuje souvislost protiprávnosti mezi újmou a porušenou normou. Pro založení odpovědnosti je tedy rozhodující ochranný účel porušené normy, který je třeba zjistit pomocí jejího výkladu. Kromě toho podle něj odpovědnost přichází v úvahu pouze tehdy, pokud porušená norma chrání rovněž individuální zájmy. To zpravidla vyžaduje, aby mezi poškozeným a veřejnoprávním subjektem, jehož orgány údajně porušily úřední povinnost, existoval zvláštní právní vztah. Závěr o účelu spočívajícím rovněž v ochraně individuálních zájmů je naproti tomu třeba odmítnout v případě, že se plnění veřejných úkolů týká tak velkého a neurčitého počtu osob, že lze tyto osoby považovat za veřejnost. V případě takovéto ochrany, která má pouze nepřímou povahu, odpovědnost nepřichází v úvahu ani v případě protiprávního a zaviněného jednání.
19.
Podle předkládajícího soudu je společnost Austro Control podle § 120 odst. 1 LFG určena k provádění letových provozních služeb „jako výlučný poskytovatel ve smyslu článk[u] 8 […] nařízení (ES) č. 550/2004“. Soudní dvůr toto ustanovení unijního práva vyložil ve svém rozsudku Skeyes (
12
). Ve sporu v původním řízení, kterého se týkal tento rozsudek, napadl poskytovatel letových provozních služeb penále, které mu bylo uloženo na návrh leteckého dopravce s cílem přimět ho k opětovnému otevření vzdušného prostoru uzavřeného z důvodu stávky řídících letového provozu. Je pravda, že poskytovatel letových provozních služeb tvrdil, že letecký dopravce nemá ani „subjektivní právo“ podat takový návrh, ani odpovídající (účinný) prostředek nápravy. Soudní dvůr však uznal, že uživatelé vzdušného prostoru mají v případě, že poskytovatel letových provozních služeb nesplní své povinnosti, nárok na účinnou právní ochranu. Zejména uznal, že článek 8 nařízení č. 550/2004 – ve spojení s čl. 2 bodem 4 nařízení č. 549/2004 – uživateli vzdušného prostoru přiznává práva, která mohou být dotčena poskytovatelem letových provozních služeb.
20.
Předkládající soud si proto klade otázku, zda tato ustanovení chrání i čistě majetkové zájmy uživatele vzdušného prostoru, a mohou tedy založit nárok na náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné moci. V této souvislosti je podle něj třeba vzít v potaz, že žalobkyně je jakožto uživatel vzdušného prostoru odkázána na služby společnosti Austro Control jako poskytovatele letových provozních služeb a musí platit poplatek za využití služeb a zařízení řízení letového provozu při příletu na letiště a při odletu z nich. Předkládající soud má za to, že tato skutečnost svědčí ve prospěch existence zvláštního právního vztahu k žalovanému státu a proti jeho názoru, že cílem předpisů o bezpečnosti letectví je výlučně zohlednění bezpečnostních hledisek, a tedy obecného zájmu.
21.
Oberster Gerichtshof in Zivilsachen (Nejvyšší soud v občanskoprávních věcech, Rakousko) proto přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být článek 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 550/2004 ze dne 10. března 2004, o poskytování letových navigačních služeb v jednotném evropském nebi (nařízení o poskytování služeb), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1070/2009 ze dne 21. října 2009, ve spojení s článkem 2 bodem 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 549/2004 ze dne 10. března 2004, kterým se stanoví rámec pro vytvoření jednotného evropského nebe (rámcové nařízení), ve znění nařízení (ES) č. 1070/2009, vykládán v tom smyslu, že účelem poskytování letových provozních služeb je rovněž ochrana jednotlivého uživatele vzdušného prostoru před vznikem čistě majetkové újmy v důsledku protiprávního a zaviněného neplnění povinností poskytovatele letových navigačních služeb pověřeného poskytováním letových navigačních služeb?“
22.
V řízení před Soudním dvorem předložily písemná vyjádření žalobkyně Austrian Airlines, žalovaný spolkový stát, zastoupený Finanzprokuratur (Finanční prokuratura, Rakousko), Rakouská republika, Francouzská republika a Evropská komise. Jednání konaného dne 21. května 2025 se účastnily s výjimkou Francouzské republiky tyto zúčastněné strany a Belgické království a zodpověděly ústní dotazy Soudního dvora.
IV. Právní analýza
A.
Úvodní poznámky
23.
Předběžná otázka se týká odpovědnosti státu za majetkovou újmu způsobenou uživateli vzdušného prostoru v důsledku případného nesplnění povinností poskytovatele letových navigačních služeb, který je kontrolován státem. Podmínkou uplatnění tohoto nároku (na náhradu újmy z titulu odpovědnosti státu) je, že relevantní ustanovení sekundárních unijních právních předpisů týkajících se bezpečnosti letového provozu dotčeným uživatelům vzdušného prostoru přiznávají práva (
13
) nebo je přiznání takových práv ze strany vnitrostátního zákonodárce – alespoň jejich cílem (
14
).
24.
Závěry učiněné v tomto ohledu v rozsudku Skeyes (
15
) jsou nejednoznačné, ne-li zavádějící. V podstatě se týkají následně vyvstávající otázky, zda musí právní řád členského státu za účelem ochrany leteckých dopravců stanovit účinnou soudní ochranu. Naproti tomu primárně vyvstávající otázka, zda případně porušená ustanovení sekundárního unijního práva přiznávají práva jednotlivcům, resp. zda alespoň sledují cíl jejich ochrany, v něm naopak není důkladně prozkoumána (
16
). Jak rovněž zmiňuje předkládající soud, již tato věc však k takovému posouzení zavdala dostatečný podnět. Poskytovatel letových navigačních služeb dotčený v uvedené věci totiž výslovně tvrdil, že letečtí dopravci nemohou z článku 8 nařízení č. 550/2004 ve spojení s čl. 2 bodem 4 nařízení č. 549/2004 vyvozovat žádná „subjektivní práva“ (
17
).
25.
Se závěrem, že ustanovení o řízení letového provozu nezakládají „subjektivní práva“, nemohu než souhlasit.
26.
Za účelem jeho odůvodnění nejprve prozkoumám, zda příslušná ustanovení unijního práva přiznávají jednotlivcům práva, na jejichž základě mohou podat žalobu na náhradu újmy z titulu odpovědnosti státu (oddíl B). Poté se budu věnovat otázce, zda tato ustanovení ve smyslu judikatury o odpovědnosti státu sledují cíl přiznat jednotlivcům alespoň práva, která musí být konkretizována ve vnitrostátním právu. V této souvislosti se rovněž budu zabývat tím, zda a do jaké míry je zapotřebí upřesnit závěry Soudního dvora, ke kterým dospěl v rozsudku Skeyes (oddíl C).
B.
Odpovědnost státu na základě článku 8 nařízení č. 550/2004 ve spojení s čl. 2 bodem 4 nařízení č. 549/2004?
27.
V rozsahu, v němž ustanovení unijního práva jednotlivcům přiznávají práva, je tito jednotlivci mohou – zejména vůči státu – vymáhat soudní cestou (primární soudní ochrana) (
18
). V případě porušení těchto ustanovení přichází za určitých podmínek v úvahu i žaloba na náhradu újmy z titulu odpovědnosti státu (sekundární soudní ochrana) (
19
).
28.
Ustanovení, která jsou předmětem sporu, jsou obsažena v nařízení, které je podle čl. 288 druhého pododstavce SFEU v členských státech přímo použitelné. Nařízení však mohou výjimečně vyžadovat přijetí vnitrostátních prováděcích předpisů (
20
). Tak je tomu v případě předmětných ustanovení, která jako taková jednotlivcům nepřiznávají žádná vymahatelná práva (
21
).
29.
Již celková systematika nařízení č. 549/2004 a č. 550/2004, z nichž první nese název „rámcové nařízení“, naznačuje, že tato nařízení vyžadují – podobně jako směrnice ve smyslu čl. 288 třetího pododstavce SFEU – doplňující a upřesňující provedení do vnitrostátního práva. Mnohá jejich ustanovení proto mají pouze povahu definice nebo programu a ponechávají členským státům široký prostor pro uvážení, pokud jde o jejich provedení.
30.
Platí to i pro článek 8 nařízení č. 550/2004 ve spojení s čl. 2 bodem 4 nařízení č. 549/2004, pokud jde o poskytování letových navigačních služeb.
31.
Článek 2 bod 4 nařízení č. 549/2004 se omezuje na definici pojmu „letové navigační služby“ vymezující ho jako „služby letového provozu, komunikační služby, navigační služby a služby pro přehled o provozu, meteorologické služby pro letovou navigaci a letecké informační služby“.
32.
Článek 8 nařízení č. 550/2004, nadepsaný „Určení poskytovatelů letových provozních služeb“, po členských státech pouze požaduje, aby mimo jiné zajistily „výlučné poskytování letových provozních služeb v rámci jednotlivých bloků vzdušného prostoru vztahujících se ke vzdušnému prostoru, který spadá pod jejich pravomoci“ a za tímto účelem určily „poskytovatele letových provozních služeb, který je držitelem osvědčení platného [v Unii]“ (odstavec 1), jakož i vymezily „práva a povinnosti“ těchto poskytovatelů (odstavec 3). Jejich obsah však v tomto ustanovení není blíže určen. Kromě toho podle čl. 8 odst. 4 členské státy mohou volně uvážit, koho vyberou za tohoto poskytovatele.
33.
V souladu s „minimálními požadavky“, které musí být splněny podle bodu 1 odůvodnění, článek 6 nařízení č. 550/2004 naopak stanoví, že společné požadavky pro poskytování letových navigačních služeb se vymezují teprve postupem (projednání ve výboru) stanoveným v čl. 5 odst. 3 nařízení č. 549/2024 (
22
). Mezi tyto požadavky patří zejména „technick[á] a provozní způsobilos[t] a přiměřenos[t]“, „systém[y] a postup[y] pro řízení provozní bezpečnosti a kvality“,„systém[y] podávání zpráv“, [„kvalita služeb“,] „odpovědnos[t]“, „pojistn[é] krytí“ a „[bezpečnost]“. „Povinnosti“ uvedené v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 550/2004 neupřesňují ani „Všeobecné požadavky pro poskytování letových navigačních služeb“ upravené v bodě 1 přílohy I prováděcího nařízení č. 1035/2011, na které Komise poprvé poukázala při jednání. Tyto požadavky pouze obecně stanoví, že tyto „služby [je třeba poskytovat] bezpečným, účinným, soustavným a udržitelným způsobem“.
34.
Článek 8 odst. 1, 3 a 4 nařízení č. 550/2004 ve spojení s bodem 1 přílohy I prováděcího nařízení č. 1035/2011 tedy členským státům v podstatě pouze ukládá, aby stanovily vnitrostátní právní rámec pro poskytování letových navigačních služeb ve smyslu čl. 2 bodu 4 nařízení č. 549/2004, vybraly, resp. určily poskytovatele služeb, kteří jsou za tímto účelem nezbytní, jakož i stanovily jejich „práva a povinnosti“. Stejně tak čl. 7 odst. 1, 3 a 4 nařízení č. 550/2004 od členských států pouze vyžaduje, aby v rámci vydávání osvědčení poskytovatelům letových navigačních služeb, kteří splňují společné požadavky uvedené v článku 6 tohoto nařízení, těmto poskytovatelům vydali osvědčení, ve kterých jsou uvedeny jejich „práva a povinnosti“. Tento závěr potvrzuje obecně koncipovaná definice letových navigačních služeb uvedená v čl. 2 bodě 4 nařízení č. 549/2004 (bod 31 výše).
35.
Ani z těchto, ani z jiných ustanovení výše uvedených nařízení však přímo nevyplývá, jak mají být tato práva a povinnosti upraveny po obsahové stránce, natož zda a do jaké míry jejich dodržování slouží rovněž ochraně uživatelů vzdušného prostoru. Úprava práv a povinností provedená vnitrostátním zákonodárcem musí pouze umožnit dosažení – obecného – cíle spočívajícího ve vytvoření účinného systému letecké dopravy se stálou vysokou úrovní provozní bezpečnosti letecké dopravy (
23
) na jednotném evropském nebi (
24
), na kterém je zajištěno bezpečné, účinné, soustavné a udržitelné poskytování letových navigačních služeb (
25
).
36.
Z toho vyvozuji, že výše uvedená ustanovení unijního práva, zejména článek 8 nařízení č. 550/2004 ve spojení s čl. 2 bodem 4 nařízení č. 549/2004, uživatelům vzdušného prostoru nepřiznávají žádná vymahatelná subjektivní práva. Vzhledem ke svému neurčitému obsahu nemohou představovat samostatný základ pro žalobu na náhradu újmy podanou k vnitrostátnímu soudu (
26
).
37.
Jak ukáži níže, výše uvedený rozsudek Skeyes tento závěr nezpochybňuje.
C.
Ostatní kritéria pro vznik odpovědnosti státu ve světle rozsudku Skeyes
38.
Porušení přímo použitelného ustanovení unijního práva a subjektivního práva, které toto ustanovení zakládá, však není nezbytnou podmínkou vzniku odpovědnosti státu (
27
). Naopak, přiznání práv jednotlivcům musí být pouze cílem takového ustanovení. Skutečnost, že takové ustanovení slouží také jiným zájmům, v tomto ohledu nevylučuje, že je jeho cílem rovněž ochrana jednotlivců (
28
). Kromě toho je pro vznik odpovědnosti státu nezbytné, aby bylo zjištěno dostatečně závažné porušení tohoto ustanovení (
29
).
39.
Podle rozsudku Skeyes (
30
) letové navigační služby uvedené zejména v článku 8 nařízení č. 550/2004 ve spojení s čl. 2 bodem 4 nařízení č. 549/2004, které mají být poskytovány soustavně, slouží, jak tvrdí i společnost Austrian Airlines a Komise, nejen zájmu veřejnosti na zajištění účinného a bezpečného jednotného evropského nebe, ale i zájmům a hospodářské činnosti uživatelů vzdušného prostoru, tedy leteckých dopravců. Je pravda, že prospěch z bezpečnosti letectví mají i letečtí dopravci včetně jejich zákazníků a musí nést náklady na letové navigační služby, vzniklé v souvislosti s jejich činností (
31
). V souladu s tím je podle čl. 1 odst. nařízení č. 549/2004 ve spojení s bodem 7 jeho odůvodnění účelem iniciativy „jednotné evropské nebe“ zdokonalení současných norem bezpečnosti, a to rovněž aby „splňovala požadavky všech uživatelů vzdušného prostoru“. Mimoto je třeba tento vzdušný prostor jakožto omezený zdroj uspořádat prostřednictvím konzistentní celoevropské sítě tratí a příslušných systémů uspořádání sítě způsobem, který je „založen[ý] výhradně na bezpečnosti, výkonnosti a technických hlediscích, ku prospěchu všech uživatelů vzdušného prostoru“, a jehož „optimální a účinné využívání je možné jen za předpokladu, že budou brány v úvahu veškeré požadavky uživatelů“.
40.
Pouhá skutečnost, že uživatelé vzdušného prostoru jsou samostatně uvedeni vedle veřejnosti, však nepostačuje k tomu, aby byl leteckým dopravcům přiznán vymahatelný nárok na náhradu újmy vůči státu. Zejména k tomuto účelu nepostačují „práva a povinnosti“ poskytovatele letových navigačních služeb kontrolovaného státem, které jsou v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 550/2004 uvedeny pouze obecně. Vzhledem k neurčitosti obsahu dané normy není možné dospět k závěru, že se poskytovatel služeb dopustil porušení takového práva nebo takové povinnosti, které lze přičíst státu, tedy že svou službu poskytl vadně, ani nelze posoudit, zda je toto porušení dostatečně „závažné“ (
32
).
41.
Jinak by tomu případně mohlo být v případě – o kterém v projednávané věci není třeba rozhodnout –, že vnitrostátní zákonodárce tato ustanovení unijního práva vůbec neprovede nebo že poskytovatel služeb kontrolovaný státem (zjevně protiprávně) zcela odmítne poskytovat služby letového provozu. Podmínka uznaná judikaturou pro žalobu na náhradu újmy z titulu odpovědnosti státu, spočívající v tom, že cílem porušeného ustanovení unijního práva je přiznat práva jednotlivcům (bod 38 výše), se totiž často týká situací, kdy vnitrostátní zákonodárce v rozporu se svou povinností provést směrnici, která je mimo jiné stanovena v daném ustanovení, ve vnitrostátním právním systému požadovaná práva a povinnosti buď (ve stanovené lhůtě) vůbec nezavede, nebo je provede nesprávně (
33
). V projednávané věci tomu tak však zjevně není (viz bod 45 níže).
42.
Kromě toho situace, ze které vycházel rozsudek Skeyes (
34
), není srovnatelná se situací dotčenou ve věci v původním řízení, takže úvahy Soudního dvora je třeba chápat pouze ve vztahu k věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek.
43.
Zaprvé se tato věc netýkala žaloby na náhradu újmy, nýbrž předběžných opatření. V dané věci totiž hrozilo, že by dotčený uživatel vzdušného prostoru na základě použitelného vnitrostátního práva neměl žádnou účinnou možnost dosáhnout předběžné soudní ochrany za účelem účinné ochrany svých zájmů. Belgický zákonodárce totiž dostatečně jasně neupravil podmínky pro uplatnění takového procesního prostředku, resp. pravomoci, a to zejména pokud jde o soudní přezkum výkonu diskreční pravomoci správních orgánů (
35
).
44.
Zadruhé se Soudní dvůr v rozsudku Skeyes vůbec nezabýval otázkou, zda ustanovení článku 8 nařízení č. 550/2004 ve spojení s čl. 2 bodem 4 nařízení č. 549/2004, pokud jde o jejich obsah, leteckým dopravcům přiznávají subjektivní práva nebo zda je to jejich cílem (bod 24 výše). V bodě 37 tohoto rozsudku dokonce výslovně konstatuje, že nařízení č. 550/2004 uživatelům vzdušného prostoru nepřiznává právo na soudní přezkum. V bodech 39 až 49 tohoto rozsudku naopak pouze z normativního kontextu a cílů tohoto nařízení, jakož i článku 16 Listiny vyvozuje, že uživatelé vzdušného prostoru jsou nositeli určitých práv na základě článku 8 nařízení č. 550/2004 ve spojení s čl. 2 bodem 4 nařízení č. 549/2004. Prostřednictvím těchto úvah však Soudní dvůr pouze zamýšlí založit právo těchto uživatelů na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 47 prvního pododstavce Listiny ve spojení s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, aby bylo možno vnitrostátní pravidla přezkoumat z hlediska jejich slučitelnosti se zásadou efektivity stanovenou unijním právem (
36
).
45.
Zatřetí na rozdíl od situace dotčené ve věci Skeyes, jak zúčastněné strany souhlasně uvedly při jednání, v projednávané věci neexistuje ve vnitrostátním právu mezera v soudní ochraně. Odpovědnost státu za případná porušení povinností poskytovatele letových navigačních služeb je v něm totiž podrobně upravena. Podle této právní úpravy se poškozený uživatel vzdušného prostoru může, jak dokládá projednávaná věc, u soudu dovolávat porušení povinnosti provozovatele udržovat potřebná zařízení v provozuschopném stavu a provozovat je, která je stanovena v § 120 odst. 5 LFG a § 2 odst. 1 zákona o ACG, prostřednictvím uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné moci podle § 10 odst. 1 zákona o ACG ve spojení s § 1 odst. 1 AHG (bod 11 a násl. výše).
46.
Výše uvedené potvrzují kritéria uznaná Soudním dvorem, pokud jde o vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU. Podmínky, za kterých mohou Evropská unie a členské státy nést odpovědnost za škodu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva, by se neměly lišit (
37
). Ochrana jednotlivců v oblasti náhrady újmy se nemůže měnit v závislosti na tom, zda je původcem porušení a z něho vyplývající újmy orgán na úrovni Unie, nebo členského státu (
38
).
47.
I v tomto ohledu je tedy mimo jiné třeba prokázat dostatečně závažné porušení právní normy, která má přinejmenším za cíl přiznat práva jednotlivcům (
39
).
48.
V rámci mimosmluvní odpovědnosti Unie by však z důvodů uvedených výše v bodech 38 a 40 nebylo možno získat odškodnění za hypotetické (dostatečně závažné) porušení ustanovení článku 8 nařízení č. 550/2004 ve spojení s čl. 2 bodem 4 nařízení č. 549/2004 ze strany orgánů Unie ani před unijními soudy. Neurčitost těchto ustanovení a široká diskreční pravomoc poskytnutá v jejím důsledku adresátovi normy by vylučovala jak to, že se jedná o právní normy, jejichž účelem je ochrana práv jednotlivců, tak i závěr o dostatečně závažném porušení, resp. jeho příčinné souvislosti s nastalou újmou (
40
).
D.
Dílčí závěry
49.
Ustanovení článku 8 nařízení č. 550/2004 ve spojení s čl. 2 bodem 4 nařízení č. 549/2004 tedy neposkytují ochranu třetím osobám. Nemohou proto sama o sobě představovat základ pro vznik nároku leteckých dopravců na náhradu újmy z titulu odpovědnosti státu. Tato odpovědnost vyplývá nanejvýš z vnitrostátního práva, které doplňuje, resp. upřesňuje ustanovení unijního práva. Pro jeho výklad a použití je příslušný výlučně předkládající soud. Posledně uvedený soud musí zejména ověřit, zda vnitrostátní právní předpisy provádějící tato ustanovení uznávají subjektivní práva, která mohou být základem této odpovědnosti. V této souvislosti musí předkládající soud rovněž vzít v potaz povinnost nahradit majetkovou újmu (
41
). Posouzení otázky, zda porušení vnitrostátní právní normy, která popřípadě poskytuje ochranu třetím osobám, způsobilo majetkovou újmu, příp. zda se na tuto újmu vztahuje ochranný účel porušené normy, se řídí především vnitrostátním právem, a to při dodržení zásady efektivity stanovené unijním právem (
42
).
V. Závěry
50.
Navrhuji, aby Soudní dvůr na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou předložil Oberster Gerichtshof in Zivilsachen (Nejvyšší soud v občanskoprávních věcech, Rakousko), odpověděl takto:
„Článek 8 nařízení (ES) č. 550/2004 ve spojení s čl. 2 bodem 4 nařízení (ES) č. 549/2004 nepředstavuje vhodný základ pro žalobu na náhradu újmy z titulu odpovědnosti státu podanou uživatelem vzdušného prostoru za účelem získání náhrady majetkové újmy, která mu vznikla v důsledku toho, že poskytovatel letových navigačních služeb porušil své povinnosti. Tuto žalobu lze nanejvýš založit na vnitrostátních ustanoveních provádějících tato ustanovení unijního práva. Vnitrostátní soudy jsou povinny vykládat tato vnitrostátní ustanovení v souladu se zásadou efektivity stanovenou unijní právem.“
(
1
) – Původní jazyk: němčina.
(
2
) – Rozsudek ze dne 2. června 2022 (C‑353/20, EU:C:2022:423).
(
3
) – V tomto smyslu rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Deutsche Umwelthilfe (C‑752/18, EU:C:2019:1114, bod 54 a citovaná judikatura).
(
4
) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, body 20 a násl. a 39), a ze dne 6. října 2020, État luxembourgeois (Právní ochrana proti žádosti o informace v daňové oblasti) (C‑245/19 a C‑246/19, EU:C:2020:795, bod 98 a násl., zejména bod 101 a citovaná judikatura). K potřebě „účinné právní ochrany práv vyplývajících pro jednotlivce z unijního práva“ viz například rozsudky ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu) (C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, body 167 a 168), a ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců) (C‑204/21, EU:C:2023:442, bod 69 a citovaná judikatura).
(
5
) – Rozsudek ze dne 2. června 2022 (C‑353/20, EU:C:2022:423, bod 35 a násl.).
(
6
) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 549/2004 ze dne 10. března 2004, kterým se stanoví rámec pro vytvoření jednotného evropského nebe (rámcové nařízení) (Úř. věst. 2004, L 96, s. 1; Zvl. vyd. 07/08, s. 23), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1070/2009 ze dne 21. října 2009 (Úř. věst. 2009, L 300, s. 34).
(
7
) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 550/2004 ze dne 10. března 2004, o poskytování letových navigačních služeb v jednotném evropském nebi (nařízení o poskytování služeb (Úř. věst. 2004, L 96, s. 10; Zvl. vyd. 07/08, s. 31), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1070/2009 ze dne 21. října 2009 (Úř. věst. 2009, L 300, s. 34).
(
8
) – Prováděcí nařízení Komise (EU) ze dne 17. října 2011, kterým se stanoví společné požadavky pro poskytování letových navigačních služeb a mění nařízení (ES) č. 482/2008 a (EU) č. 691/2010 (Úř. věst. 2011, L 271, s. 23); později nahrazené prováděcím nařízením Komise (EU) 2017/373 ze dne 1. března 2017, kterým se stanoví společné požadavky na poskytovatele služeb v oblasti uspořádání letového provozu/letových navigačních služeb a jiných funkcí sítě uspořádání letového provozu a dohled nad nimi, zrušují nařízení (ES) č. 482/2008, prováděcí nařízení (EU) č. 1034/2011, (EU) č. 1035/2011 a (EU) 2016/1377 a mění nařízení (EU) č. 677/2011 (Úř. věst. 2017, L 62, s. 1), které je použitelné až od 2. ledna 2020 a v projednávané věci se nepoužije.
(
9
) – BGBl. č. 253/1957.
(
10
) – BGBl. č. 898/1993.
(
11
) – BGBl. č. 20/1949.
(
12
) – Rozsudek ze dne 2. června 2022 (C‑353/20, EU:C:2022:423).
(
13
) – Od rozsudku ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, body 20 a 39), se uznává, že tento nárok na náhradu újmy vůči státu může být založen i na přímo použitelném ustanovení unijního práva.
(
14
) – Viz například rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Ministre de la Transition écologique a Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší) (C‑61/21, EU:C:2022:1015, bod 44 a násl.).
(
15
) – Rozsudek ze dne 2. června 2022 (C‑353/20, EU:C:2022:423).
(
16
) – Soudní dvůr se v tomto ohledu omezil na poměrně vágní konstatování, že zaprvé s ohledem na kontext a cíl sledovaný nařízením č. 550/2004 „ povinnosti uvedené v článku 8 ve spojení s čl. 2 bodem 4 nařízení č. 549/2004 [představují] služby poskytované v zájmu uživatelů vzdušného prostoru, a mohou jim tedy přiznávat práva“, zadruhé „takoví uživatelé vzdušného prostoru, jako jsou letecké společnosti, […] mají práva přiznaná použitelným sekundárním unijním právem“, a zatřetí jsou tito uživatelé na základě těchto ustanovení „nosite[li] určitých práv“; viz rozsudek ze dne 2. června 2022, Skeyes (C‑353/20, EU:C:2022:423, body 45, 46 a 49; kurzivou zvýraznila autorka stanoviska).
(
17
) – Viz rozsudek ze dne 2. června 2022, Skeyes (C‑353/20, EU:C:2022:423, bod 22).
(
18
) – Pokud jde o právo jednotlivce dovolávat se před soudem přímo použitelných ustanovení směrnic, viz již rozsudek ze dne 19. ledna 1982, Becker (8/81, EU:C:1982:7, bod 17 a násl.).
(
19
) – Viz rozsudky ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další (C‑6/90 a C‑9/90, EU:C:1991:428, bod 31 a násl.), a ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, body 20 a 39). Souhrnně rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Ministre de la Transition écologique a Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší) (C‑61/21, EU:C:2022:1015, body 46 a 47 a citovaná judikatura).
(
20
) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. ledna 2001, Monte Arcosu (C‑403/98, EU:C:2001:6, body 26 až 28), ze dne 14. dubna 2011, Vlaamse Dierenartsenvereniging a Janssens (C‑42/10, C‑45/10 a C‑57/10, EU:C:2011:253, bod 47 a násl.), a ze dne 30. května 2024, Expedia (C‑663/22, EU:C:2024:433, body 40 až 42 a citovaná judikatura).
(
21
) – Pokud jde o opačnou situaci, viz stanovisko generálního advokáta A. Rantose ve věci Electrabel a další (C‑633/23, EU:C:2025:131, body 34 až 36).
(
22
) – Viz prováděcí nařízení Komise č. 1035/2011 (poznámka pod čarou 8 výše).
(
23
) – Body 1 a 3 odůvodnění nařízení č. 549/2004.
(
24
) – Článek 1 odst. 1 nařízení č. 549/2004.
(
25
) – Viz bod 4 odůvodnění, jakož i čl. 1 odst. 1 nařízení č. 550/2004: „[T]oto nařízení [se] týká poskytování letových navigačních služeb v jednotném evropském nebi. Účelem tohoto nařízení je stanovit společné požadavky pro bezpečné a účinné poskytování letových navigačních služeb [v Unii].“
(
26
) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Ministre de la Transition écologique a Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší) (C‑61/21, EU:C:2022:1015, bod 46 a násl.). K obdobné systematice článku 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů (Úř. věst. 1994, L 135, s. 5; Zvl. vyd. 06/02, s. 252), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/14/ES ze dne 11. března 2009 (Úř. věst. 2009, L 68, s. 3), pokud jde o ochranu vkladatelů, viz rozsudky ze dne 12. října 2004, Paul a další (C‑222/02, EU:C:2004:606, bod 40 a násl.); ze dne 4. října 2018, Kantarev (C‑571/16, EU:C:2018:807, bod 90 a násl.), ze dne 25. března 2021, Balgarska Narodna Banka (C‑501/18, EU:C:2021:249, bod 51 a násl., zejména bod 57). Viz rovněž stanovisko generální advokátky C. Stix-Hackl ve věci Paul a další (C‑222/02, EU:C:2003:637, body 75 a násl., ve kterém neuznává ani přímý účinek tohoto ustanovení); v tomto ohledu viz rovněž má stanoviska ve věci Kantarev (C‑571/16, EU:C:2018:412, body 78 a násl.), jakož i ve věci Ministre de la Transition écologique a Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší) (C‑61/21, EU:C:2022:359, body 82 a násl.). V tomto smyslu viz k odpovědnosti za zdravotnické prostředky rozsudek ze dne 16. února 2017, Schmitt (C‑219/15, EU:C:2017:128, bod 55 a násl.). Jinak je tomu, pokud jde o ochranu předkladatelů nabídek převzetí, viz rozsudek ze dne 10. prosince 2020, Euromin Holdings (Cyprus) (C‑735/19, EU:C:2020:1014, bod 79 a násl.). Pokud jde o primární soudní ochranu v souvislosti s přímým účinkem, viz rovněž, a contrario, rozsudky ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek) (C‑205/20, EU:C:2022:168, body 18 a 19 a citovaná judikatura), a ze dne 21. prosince 2023, Papier Mettler Italia (C‑86/22, EU:C:2023:1023, body 76 a 77).
(
27
) – V tomto ohledu je zásadní rozsudek ze dne 9. listopadu 1995, Francovich (C‑479/93, EU:C:1995:372, bod 10 a násl.). Kromě toho viz rozsudky ze dne 10. prosince 2020, Euromin Holdings (Cyprus) (C‑735/19, EU:C:2020:1014, bod 81 a citovaná judikatura), a ze dne 22. prosince 2022, Ministre de la Transition écologique a Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší) (C‑61/21, EU:C:2022:1015, bod 47 a citovaná judikatura); jakož i má stanoviska ve věci Kantarev (C‑571/16, EU:C:2018:412, bod 88 a citovaná judikatura) a ve věci Euromin Holdings (Cyprus) (C‑735/19, EU:C:2020:697, bod 96).
(
28
) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. října 1996, Dillenkofer a další (C‑178/94, C‑179/94 a C‑188/94 až C‑190/94, EU:C:1996:375, bod 39), jakož i mé stanovisko ve věci Euromin Holdings (Cyprus) (C‑735/19, EU:C:2020:697, bod 92).
(
29
) – V tomto smyslu rozsudek ze dne 28. července 2016, Tomášová (C‑168/15, EU:C:2016:602, bod 22 a citovaná judikatura), ze dne 4. října 2018, Kantarev (C‑571/16, EU:C:2018:807, bod 94), ze dne 10. prosince 2020, Euromin Holdings (Cyprus) (C‑735/19, EU:C:2020:1014, bod 79), a ze dne 22. prosince 2022, Ministre de la Transition écologique a Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší) (C‑61/21, EU:C:2022:1015, bod 44 a násl.). Viz rovněž mé stanovisko ve věci Euromin Holdings (Cyprus) (C‑735/19, EU:C:2020:697, body 87, 88, 92 a 94), jakož i ve věci Ministre de la Transition écologique a Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší) (C‑61/21, EU:C:2022:359, body 72 a násl.).
(
30
) – Rozsudek ze dne 2. června 2022, Skeyes (C‑353/20, EU:C:2022:423, bod 37 a násl. zejména body 45, 46 a 49).
(
31
) – Viz rozsudek ze dne 2. června 2022, Skeyes (C‑353/20, EU:C:2022:423, bod 37 a násl., zejména body 42 a 46, a další s odkazem na bod 22 odůvodnění a článek 15 nařízení č. 550/2004).
(
32
) – K tomuto kritériu viz například stanovisko generální advokátky T. Ćapeta ve věci Dyson a další v. Komise (C‑122/22 P, EU:C:2023:552, body 65 a násl.).
(
33
) – Viz již rozsudek ze dne 9. listopadu 1995Francovich (C‑479/93, EU:C:1995:372, bod 10 a násl.). Viz například rovněž situaci, ze které vychází rozsudek ze dne 4. října 2018, Kantarev (C‑571/16, EU:C:2018:807, bod 89 a násl.). V bodech 102 a 104 Soudní dvůr proto pouze dovozuje, že „účelem [dotyčného pravidla unijního práva] je mimo jiné chránit vkladatele“, resp. že se jedná o pravidlo unijního práva „přiznávající práva jednotlivcům“ [resp. v německém znění „které má jednotlivcům přiznat práva (dem Einzelnen Rechte verleihen soll) (ve francouzském jazykovém znění: „vise notamment à protéger les déposants“, resp. „ayant pour objet de conférer des droits aux particuliers“; kurzivou zvýraznila autorka stanoviska). V tomto ohledu viz rovněž má stanoviska ve věci Kantarev (C‑571/16, EU:C:2018:412, body 78 a násl., zejména body 81 a 82), jakož i ve věci Euromin Holdings (Cyprus) (C‑735/19, EU:C:2020:697, bod 97 s upozorněním na nutnost konkretizovat potřebnou ochranu prostřednictvím ustanovení vnitrostátního správního, občanského a procesního práva).
(
34
) – Rozsudek ze dne 2. června 2022 (C‑353/20, EU:C:2022:423, bod 37 a násl.).
(
35
) – Rozsudek ze dne 2. června 2022, Skeyes (C‑353/20, EU:C:2022:423, bod 56 s upozorněním na skutečnost, že přezkum výkonu diskreční pravomoci správního orgánu nebo státem kontrolovaného poskytovatele letových navigačních služeb zřejmě může být vyňat z pravomoci občanskoprávního soudu, kterému byl předložen daný spor).
(
36
) – Viz rozsudek ze dne 2. června 2022,Skeyes (C‑353/20, EU:C:2022:423, bod 37 a násl., zejména body 48, 50, 51 a 54 až 56).
(
37
) – Rozsudek ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise (C‑352/98 P, EU:C:2000:361, bod 39 a násl., mimo jiné s odkazem na rozsudek ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame, C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79).
(
38
) – K této otázce viz podrobně stanovisko generální advokátky T. Ćapeta ve věci Dyson a další v. Komise (C‑122/22 P, EU:C:2023:552, body 64 a násl.).
(
39
) – S odkazem na kritéria týkající se přímého účinku viz rozsudek ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol (C‑755/21 P, EU:C:2024:202, body 117 až 120 a citovaná judikatura).
(
40
) – K podmínkám vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie viz podrobně stanovisko generální advokátky T. Ćapeta ve věci Dyson a další v. Komise (C‑122/22 P, EU:C:2023:552, body 65 a násl.).
(
41
) – Například v případě porušení ustanovení směrnice, které přiznává práva jednotlivcům, musí tedy náhradu majetkové újmy, která vznikla přímo v jeho důsledku, poskytnout stát, viz rozsudek ze dne 14. března 2013, Leth (C‑420/11, EU:C:2013:166, bod 32 a násl., zejména bod 44), jakož i mé stanovisko ve věci Leth (C‑420/11, EU:C:2012:701, body 32 a násl.).
(
42
) – Viz rozsudky ze dne 5. června 2014, Kone a další (C‑557/12, EU:C:2014:1317, bod 29 a násl.), a ze dne 12. prosince 2019, Otis Gesellschaft a další (C‑435/18, EU:C:2019:1069, bod 25 a násl.). Viz rovněž má stanoviska ve věci KONE a další (C‑557/12, EU:C:2014:45, bod 31), a ve věci Otis Gesellschaft a další (C‑435/18, EU:C:2019:651, bod 47 a násl.).