62024CC0447
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 18. září 2025 (
1
)
Věc C‑447/24 [Höldermann] (
i
)
Staatsanwaltschaft Berlin
za účasti:
SO
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Vrchní zemský soud v Berlíně (Kammergericht Berlin, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV – Vzájemné uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody – Článek 9 odst. 1 písm. i) – Důvody k odmítnutí uznání a výkonu – Osoba, která se osobně nezúčastnila soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí – Výjimky – Jmenování zmocněnce – Podmínka týkající se vědomosti o plánovaném jednání soudu – Vyrozumění o datu a místu konání jednání soudu – Dobrovolné a jednoznačné vzdání se práva dotyčné osoby být přítomna při řízení před soudem – Prostor příslušného orgánu vykonávajícího členského státu pro uvážení – Povinnost konformního výkladu“
I. Úvod
1.
Právo na spravedlivý proces představuje jednu ze základních zásad demokratické společnosti. Právo podezřelé nebo obviněné osoby na to, aby byla přítomna při řízení před soudem, z tohoto práva vychází a mělo by být zajištěno v celé Evropské unii (
2
). Toto právo však není absolutní. Za určitých podmínek by měla mít podezřelá nebo obviněná osoba možnost se tohoto práva výslovně nebo mlčky vzdát, musí to však učinit jednoznačně (
3
).
2.
V této souvislosti se projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká výkladu čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (
4
) ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299 (
5
).
3.
Tato žádost byla předložena v rámci řízení o výkonu rozsudku vydaného v Polsku, kterým byl německý státní příslušník odsouzen k trestu odnětí svobody, v Německu. Poté, co sám požádal polské soudy o výkon tohoto trestu v Německu, se tento státní příslušník nyní proti tomuto výkonu brání před příslušným německým soudem.
4.
V projednávané věci je Soudní dvůr zejména vyzván, aby upřesnil, co je třeba rozumět výrazem „o plánovaném jednání soudu věděla“, který je uveden v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, jakož i prostor pro uvážení, který mají příslušné orgány při uplatňování důvodu k odmítnutí uznání a výkonu uvedeného v čl. 9 odst. 1 písm. i) tohoto rámcového rozhodnutí. V tomto ohledu zdůrazňuji, že tato věc spadá do skutkového kontextu, který vykazuje určité rozdíly ve srovnání s kontextem věci Khuzdar (C‑95/24), v níž dnes rovněž přednesu stanovisko (
6
).
5.
V tomto stanovisku navrhnu Soudnímu dvoru, aby toto ustanovení vyložil koherentně s tím, co stanoví směrnice 2016/343, jak byla vyložena Soudním dvorem. To mě povede zejména k závěru, že podmínka stanovená v uvedeném ustanovení, podle které musí dotyčná osoba o plánovaném jednání soudu vědět, vyžaduje, aby byla vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, přičemž je třeba upřesnit, že existují situace, v nichž by se mělo mít za to, že dotyčná osoba byla na základě svého chování takto vyrozuměna.
6.
Vysvětlím důvody, proč tento výklad může podle mého názoru nejlépe usnadnit vzájemné uznávání soudních rozhodnutí mezi členskými státy tím, že zaručí jak cíle spočívající v boji proti beztrestnosti a podpoře společenské rehabilitace odsouzených osob, tak právo těchto osob na obhajobu.
II. Právní rámec
A.
Unijní právo
7.
Článek 9 rámcového rozhodnutí 2008/909, nadepsaný „Důvody k odmítnutí uznání a výkonu“, v odst. 1 písm. i) stanoví:
„Příslušný orgán vykonávajícího státu může odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu, pokud:
[...]
i)
podle osvědčení uvedeného v článku 4 se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud ovšem osvědčení neuvádí, že tato osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího státu:
i)
byla včas
–
osobně předvolána, a tudíž vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, nebo jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla,
a
–
byla informována, že rozhodnutí může být vydáno, pokud se jednání soudu nezúčastní,
nebo
ii)
o plánovaném jednání soudu věděla a zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a byla tímto zástupcem skutečně na jednání soudu obhajována
nebo
iii)
poté, co obdržela rozhodnutí a byla výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí:
–
výslovně uvedla, že rozhodnutí nenapadne,
nebo
–
nepodala návrh na obnovení řízení nebo odvolání v příslušné lhůtě.“
B.
Německé právo
8.
Ustanovení § 84b Gesetz über die internationale Rechtshilfe in Strafsachen (zákon o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech) (
7
) ze dne 23. prosince 1982 ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „IRG“), nadepsané „Další podmínky přípustnosti“, stanoví:
„(1) Výkon rozhodnutí není přípustný, pokud
[...]
2.
se odsouzená osoba osobně nezúčastnila soudního jednání, na němž se rozhodnutí zakládá;
[...]
(3) Odchylně od odst. 1 bodu 2 je výkon rozhodnutí přípustný i v případě, že
1.
odsouzená osoba byla včas
a)
osobně předvolána na jednání soudu, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, nebo
b)
jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, takže bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že o plánovaném jednání soudu věděla, a
c)
byla v této souvislosti upozorněna, že rozhodnutí může být vydáno i v její nepřítomnosti,
[...]
3.
odsouzená osoba věděla o plánovaném jednání soudu a zmocnila obhájce, aby ji na jednání soudu obhajoval, a byla tímto obhájcem skutečně na jednání soudu obhajována.
(4) Odchylně od odst. 1 bodu 2 je výkon rozhodnutí přípustný rovněž tehdy, když odsouzená osoba po doručení rozhodnutí
1.
výslovně uvedla, že vydané rozhodnutí nenapadne, nebo
2.
v příslušných lhůtách nepodala návrh na obnovu řízení nebo odvolání.
Odsouzená osoba předtím musí být výslovně poučena o svém právu na obnovu řízení nebo na provedení odvolacího řízení, kterého se může účastnit a při kterém lze opětovně přezkoumat skutkové okolnosti věci včetně nových důkazů a zrušit původní rozhodnutí.“
III. Skutkový stav sporu v původním řízení a předběžné otázky
9.
Rozsudkem ze dne 5. srpna 2019 odsoudil Krajský soud v Zelené Hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze, Polsko) SO k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku za členství v organizované zločinecké skupině (
8
).
10.
Rozsudkem ze dne 24. března 2022 zamítl odvolací soud v Poznani (Sąd Apelacyjny w Poznaniu, Polsko) odvolání podané obhájcem SO proti tomuto rozsudku.
11.
Rozhodnutím ze dne 30. ledna 2023 vyhověl Krajský soud v Zelené hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze) žádosti SO o výkon trestu odnětí svobody v Německu z důvodu, že je německým státním příslušníkem, trvale žije v Berlíně (Německo) a jeho rodina rovněž žije v tomto členském státě.
12.
Dopisem ze dne 2. února 2023, k němuž bylo přiloženo toto rozhodnutí, osvědčení podle čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909, rozsudek ze dne 5. srpna 2019 a rozsudek vydaný v odvolacím řízení, jakož i oznámení o žádosti SO v německém a polském jazyce požádal tento soud Staatsanwaltschaft Berlin (státní zastupitelství v Berlíně, Německo) jakožto příslušný německý orgán o převzetí výkonu trestu.
13.
Státní zastupitelství v Berlíně tedy požádalo senát pro výkon trestů Zemského soudu v Berlíně (Landgericht Berlin, Německo), aby prohlásil výkon trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem ze dne 5. srpna 2019 za přípustný.
14.
SO před tímto senátem pro výkon trestů s návrhem státního zastupitelství v Berlíně nesouhlasil, přičemž zejména tvrdil, že se osobně zúčastnil pouze 2 ze 28 jednacích dní soudního jednání v Polsku, které se podle něj konalo v prvním stupni po dobu více než čtyř a půl roku, a že se osobně neúčastnil ani odvolacího jednání. SO uvedl, že neví, zda byl ve zbývajících 26 dnech hlavního líčení v prvním stupni a během jednání o odvolání obhajován.
15.
Uvedený senát pro výkon trestů požádal Krajský soud v Zelené hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze) o doplňující informace, přičemž tento soud v dopise ze dne 31. července 2023 uvedl, že SO se v prvním stupni osobně zúčastnil tří soudních jednání v letech 2012 a 2014, vypovídal k věci samé a požádal, aby byla další jednání v případě, že se nedostaví, uskutečněna v jeho nepřítomnosti. SO byl poučen o svém právu na účast na jednání a o povinnosti oznámit jakoukoli změnu své adresy, na které může být předvolán, a uvést za tímto účelem adresu v Polsku. SO se naproti tomu osobně nezúčastnil odvolacího řízení, ale využil pomoci obhájce, který se účastnil jednání v obou stupních. Přítomnost obžalovaného na řízení vedeném odvolacím soudem není podle polského práva, stejně jako přítomnost obhájce, povinná. Předvolání na jednání o odvolání bylo doručeno na adresu v Polsku, kterou SO uvedl pro účely doručování, a to do kanceláře jeho obhájce.
16.
Dopisem ze dne 19. září 2023 poskytl Krajský soud v Zelené Hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze) v návaznosti na novou žádost senátu pro výkon trestů Zemský soud v Berlíně (Landgericht Berlin) doplňující informace týkající se řízení v prvním stupni.
17.
Rozhodnutím ze dne 24. listopadu 2023 tento senát pro výkon trestů zamítl návrh státního zastupitelství v Berlíně na prohlášení výkonu trestu SO v Německu za přípustný, jelikož podle informací poskytnutých Krajským soudem v Zelené hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze) nebyl SO předvolán k některým soudním jednáním, přičemž bylo upřesněno, že není zřejmé, že při těchto jednáních v prvním stupni byly provedeny procesní úkony, které byly významné pouze pro spoluobžalované, ani to, že by se SO o těchto jednáních dozvěděl jiným způsobem. Stejně tak se jich v jeho zastoupení nezúčastnil ani obhájce.
18.
Státní zastupitelství v Berlíně podalo proti tomuto rozhodnutí okamžitou stížnost k Vrchnímu zemskému soudu v Berlíně (Kammergericht Berlin, Německo), který je předkládajícím soudem. Na podporu této stížnosti tvrdí, že osobní účast SO na některých jednáních, během nichž se vyjádřil k věci samé a požádal o konání jednání i v jeho nepřítomnosti, je dostatečná, protože jeho neúčast na dalších jednacích dnech se zakládala na jeho autonomním rozhodnutí. Kromě toho sám SO prostřednictvím své obhájkyně podal u Krajského soudu v Zelené Hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze) žádost o vykonání trestu v Německu, a zřekl se tak ochrany vyplývající z § 84b odst. 1 bodu 2 IRG.
19.
Podle prohlášení právního zástupce SO posledně uvedený o konání odvolacího řízení nevěděl. Nebyl předvolán na jeho adrese v Německu. V důsledku toho ani nemohl udělit zmocnění k zastupování při hlavním líčení v situaci, kdy „o plánovaném jednání soudu věděl“.
20.
V návaznosti na žádost předkládajícího soudu obhájce, který před polskými soudy obhajoval SO, v prohlášení ze dne 28. února 2024 uvedl, že jeho zmocnění se vztahuje jak na řízení v prvním stupni, tak na řízení ve druhém stupni, že SO uvedl adresu jeho kanceláře jako adresu, na kterou lze v Polsku doručovat písemnosti a na kterou mu lze podle polského práva platně doručovat dopisy, a že v odvolacím řízení ho nahradila jeho kolegyně. Je pravděpodobné, že neinformoval SO o datu jednání, neboť přítomnost SO na jednání nebyla povinná, a že tento obhájce byl nahrazen obhájkyní.
21.
Na prvním místě si předkládající soud klade otázku, zda předvolání k soudu doručené zmocněnci, kterého odsouzená osoba ustanovila pro doručování písemností, splňuje podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě i) první odrážce rámcového rozhodnutí 2008/909.
22.
V tomto ohledu má tento soud za to, že pojem „jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, uvedený v čl. 9 odst. 1 písm. i) tohoto rámcového rozhodnutí musí být chápán stejným způsobem jako pojem uvedený v článku 4a rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV (
9
), který již Soudní dvůr vyložil (
10
), jelikož tato dvě ustanovení mají totožné znění, byla změněna týmž rámcovým rozhodnutím a neexistuje žádný důvod, aby se případy předání za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu a případy převzetí rozsudku o odsouzení posuzovaly odlišně. Tento pojem by se tedy měl vztahovat pouze na stupeň řízení, pokud je trestní řízení složeno z několika stupňů, v němž bylo po novém skutkovém a právním posouzení pravomocně rozhodnuto o vině dotyčné osoby a o jejím odsouzení k trestu. V projednávané věci se jedná o jednání o odvolání konané dne 24. března 2022 před odvolacím soudem v Poznani (Sąd Apelacyjny w Poznaniu), a nikoli o řízení v prvním stupni, na které se zaměřil senát pro výkon trestů Zemského soudu v Berlíně (Landgericht Berlin).
23.
Předkládající soud se přiklání k názoru, že záporná odpověď na položenou otázku vyplývá z rozsudků ze dne 24. května 2016, Dworzecki (
11
), a ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (
12
), které se týkají totožného ustanovení obsaženého v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí 2002/584, v nichž Soudní dvůr rozhodl, že předvolání, které bylo předáno dospělé osobě, která je členem domácnosti dotyčné osoby a zavázala se toto předvolání dotyčné osobě předat, splňuje podmínky uvedené v tomto ustanovení pouze tehdy, pokud vydaný evropský zatýkací rozkaz umožňuje prověřit, že a případně kdy tato dospělá osoba toto předvolání dotyčné osobě skutečně předala. Justiční orgán vystavujícího členského státu tedy musí ve vydaném evropském zatýkacím rozkazu uvést skutečnosti, na jejichž základě shledal, že dotyčná osoba skutečně převzala úřední informaci o datu a místě konání jednání soudu. Tuto judikaturu lze podle předkládajícího soudu vztáhnout i na osvědčení podle čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909, které v projednávané věci takové informace neobsahuje.
24.
Skutkový stav projednávané věci se však liší od skutkového stavu, který vedl k vydání těchto rozsudků. Obhájce, kterému byla písemnost doručena, byl totiž SO u příslušných justičních orgánů označen jako zmocněnec pro doručování s uvedením jeho adresy jako adresy, na kterou mohou být písemnosti doručeny. Z toho lze vyvodit, že SO si přál, aby písemnosti doručené zmocněnci pro doručování byly postaveny na roveň písemnostem doručeným jemu samému.
25.
Na druhém místě v případě záporné odpovědi na první otázku se předkládající soud domnívá, že je třeba posoudit, zda byla odsouzená osoba v odvolacím řízení zastoupena způsobem, který vede k odpadnutí důvodu pro odmítnutí výkonu. Předkládající soud se tedy táže, zda jsou splněny podmínky pro použití čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, pokud odsouzená osoba v okamžiku, kdy zmocnila svého obhájce, aby ji zastupoval, nevěděla o datu konání jednání soudu, ale pouze o tom, že se jednání soudu bude konat.
26.
Tento soud uvádí, že podle tohoto ustanovení musí stanovení data jednání soudu chronologicky předcházet udělení plné moci obhájci. To však nutně neplatí pro odvolací řízení. Uvedený soud totiž uvádí, že obecně platí, že osoba odsouzená v prvním stupni, která zmocní svého obhájce k podání odvolání, jej zmocní rovněž k tomu, aby ji obhajoval v odvolacím řízení, a to i v případě nepřítomnosti, pokud to vnitrostátní právo umožňuje a přítomnost této osoby není při jednání v odvolacím řízení vyžadována. Tentýž soud poznamenává, že uvedená osoba s jistotou ví, že se bude konat jednání o odvolání, protože podává odvolání, ale ještě není obeznámena s přesným datem, na které odvolací soud dané jednání naplánuje.
27.
Podle předkládajícího soudu postačuje pouhá skutečnost, že se bude konat odvolací řízení, vzhledem k tomu, že v dalším průběhu řízení je pouze na obžalovaném, který podal odvolání, zda bude udržovat kontakt se soudem a svým obhájcem, aby se mohl obeznámit s datem konání řízení.
28.
Předkládající soud dodává, že i v případech, kdy obhájce podá odvolání bez vědomí svého klienta, pokud s ním není v kontaktu a z opatrnosti hodlá dodržet lhůtu pro podání odvolání, nebude odvolací řízení pokračovat, aniž obhájce obrátí na klienta a obdrží od něj potvrzení. Z tohoto důvodu tento soud z účasti zvoleného obhájce a obhájkyně, která ho nahradila před odvolacím soudem v Poznani (Sąd Apelacyjny w Poznaniu), dovozuje, že došlo ke konzultaci s SO, a že SO tedy jistě věděl o blížícím se odvolacím řízení, a to i kdyby v době, kdy došlo ke konzultaci, ještě nebylo stanoveno datum jeho konání.
29.
Na třetím místě v případě záporné odpovědi na první otázku a kladné odpovědi na druhou otázku v tom smyslu, že datum jednání soudu již musí být stanoveno a dotyčná osoba o něm musí vědět v okamžiku, kdy zmocní svého obhájce, předkládající soud uvádí, že převzetí výkonu trestu by nebylo přípustné podle § 84b odst. 1 bodu 2 IRG, jelikož výjimka stanovená v § 84b odst. 3 bodu 3 IRG není použitelná.
30.
Tento soud však poznamenává, že zatímco čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909 přiznává příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu posuzovací pravomoc, § 84b odst. 1 bod 2 IRG stanoví absolutní důvod pro odmítnutí. Uvedený soud má za to, že nemůže vykládat toto ustanovení contra legem, to znamená v tom smyslu, že by při přezkumu důvodu pro odmítnutí disponoval posuzovací pravomocí, která jde nad rámec výjimek stanovených v § 84b odst. 3 a 4 IRG.
31.
Předkládající soud uvádí, že pokud by disponoval posuzovací pravomocí, bylo by převzetí výkonu trestu považováno za přípustné. Navzdory odvolání, které podal, totiž SO neudržoval dostatečný kontakt s polskými justičními orgány ani se svým obhájcem, jehož adresu kanceláře uvedl jako adresu, na kterou mu lze doručovat písemnosti. Navíc samotný SO požádal o převzetí výkonu trestu v Německu. S ohledem na tyto okolnosti tento soud neshledává oprávněný zájem SO na tom, aby byl výkon jeho trestu v tomto členském státě odmítnut.
32.
To vede uvedený soud k tomu, aby se dotázal Soudního dvora na slučitelnost německého právního předpisu se zásadou přednosti unijního práva, i když odpověď ve smyslu neslučitelnosti by mohla být dovozena z rozsudku ze dne 21. prosince 2023 ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (
13
), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.
33.
Na čtvrtém místě si předkládající soud klade otázku, zda se odsouzená osoba může vzdát ochrany vyplývající z čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909, a pokud ano, zda žádost zaslaná touto osobou příslušnému orgánu vydávajícího členského státu, aby byl trest vykonán v jejím členském státě původu, představuje takové vzdání se ochrany.
34.
Postoj SO je rozporný, jelikož na jedné straně v Polsku navrhl, aby byl trest vykonán v Německu, aniž vznesl výhrady nebo námitky proti trestu, a na druhé straně v tomto ohledu nyní vznáší námitky v Německu. Předkládající soud má za to, že tato okolnost by měla být zohledněna v rámci výkonu posuzovací pravomoci, kterou by měl mít, ale kterou mu vnitrostátní právo nepřiznává.
35.
I když rámcové rozhodnutí 2008/909 neobsahuje žádný právní základ, z něhož by bylo možné vyvodit, že se odsouzená osoba může vzdát ochrany vyplývající z čl. 9 odst. 1 písm. i) tohoto rámcového rozhodnutí, tento soud uvádí, že toto ustanovení upravuje rovněž situace, v nichž se tato osoba může svým postojem, který zaujme v řízení, rozhodnout, zda chce využít ochrany před výkonem rozhodnutí vydaného v nepřítomnosti. Bod iii) uvedeného ustanovení totiž stanoví možnost této osoby vzdát se práva napadnout rozhodnutí vydané v nepřítomnosti. Pokud tedy vykonatelnost rozhodnutí může v tomto ohledu záviset na vůli odsouzené osoby, mohl by v úvahu přicházet závěr, že další výkon tohoto rozhodnutí závisí na téže vůli, kterou v projednávané věci projevil SO, když podal u Krajského soudu v Zelené Hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze) žádost o výkon trestu v Německu.
36.
Za těchto podmínek se Vrchní zemský soud v Berlíně (Kammergericht Berlin) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1)
Splňuje předvolání doručené tuzemskému zmocněnci pro doručování, kterého si ustanovil odsouzený, požadavky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě i) první odrážce rámcového rozhodnutí [2008/909]?
2)
Musí být čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí [2008/909] vykládán v tom smyslu, že je nutné, aby soudní jednání bylo naplánováno již v době udělení zmocnění a dotyčná osoba věděla o plánovaném datu jednání, nebo postačuje, že dotyčná osoba zmocnění udělí nebo potvrdí a je jí s jistotou známo, že se takové jednání bude konat?
3)
Je slučitelné s předností unijního práva, že německý zákonodárce v § 84b odst. 1 bodě 2 [IRG] upravil případ odsouzení v nepřítomnosti jako absolutní důvod nepřípustnosti [žádosti o výkon], ačkoli čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí [2008/909] v tomto ohledu stanoví pouze fakultativní důvod pro odmítnutí?
4)
Může se dotyčná osoba vzdát ochrany vyplývající z čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí [2008/909] a umožnit tak výkon rozsudku vydaného v nepřítomnosti odsouzeného i v případě, že nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodech i) až iii) tohoto rámcového rozhodnutí? Je takovýmto vzdáním se ochrany podání žádosti o vykonání trestu v domovském státě učiněné u příslušného orgánu vydávajícího státu?“
37.
Polská vláda a Evropská komise předložily písemná vyjádření a zúčastnily se, stejně jako SO, jednání konaného dne 15. května 2025, na němž odpověděly na otázky k ústnímu zodpovězení položené Soudním dvorem.
IV. Analýza
38.
Na rozdíl od věci Khuzdar (C‑95/24), která je předmětem samostatného stanoviska předneseného dnešního dne, se projednávaná věc netýká odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584. Tato věc se týká žádosti o uznání rozsudku a o výkon trestu podle rámcového rozhodnutí 2008/909, a to nezávisle na výkonu takového zatýkacího rozkazu.
39.
Připomínám, že stejně jako rámcové rozhodnutí 2002/584 konkretizuje i rámcové rozhodnutí 2008/909 zásady vzájemné důvěry a vzájemného uznávání v oblasti trestního práva. Toto rámcové rozhodnutí posiluje justiční spolupráci v oblasti uznávání a výkonu trestních rozsudků v případech, kdy byly osoby odsouzeny k trestu odnětí svobody nebo k opatření spojenému se zbavením osobní svobody v jiném členském státě, s cílem usnadnit jejich společenskou rehabilitaci (
14
).
40.
Článek 4 odst. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí 2008/909 tak stanoví možnost, aby byl rozsudek spolu s osvědčením uvedeným v příloze I tohoto rámcového rozhodnutí postoupen členskému státu státní příslušnosti odsouzené osoby, v němž tato osoba žije. V souladu s čl. 6 odst. 2 písm. a) uvedeného rámcového rozhodnutí není v takovém případě vyžadován souhlas odsouzené osoby.
41.
Účelem rámcového rozhodnutí 2008/909 je podle jeho čl. 3 odst. 1 stanovení pravidel, podle nichž členský stát, s cílem usnadnit společenskou rehabilitaci odsouzené osoby, uznává rozsudky a provádí výkon trestů uložených soudem jiného členského státu.
42.
Za tímto účelem článek 8 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu je v zásadě povinen vyhovět žádosti o uznání rozsudku a o výkon trestu odnětí svobody nebo opatření spojeného se zbavením osobní svobody uložených v jiném členském státě, která mu byla postoupena v souladu s články 4 a 5 uvedeného rámcového rozhodnutí. Nevyhovět takové žádosti v zásadě může pouze z důvodů k odmítnutí uznání a výkonu, které jsou taxativně vyjmenovány v článku 9 téhož rámcového rozhodnutí (
15
).
43.
Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká důvodu stanoveného v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909.
44.
Pro účely přezkumu předběžných otázek je třeba se zaměřit pouze na odvolací řízení ve věci v původním řízení. Soudní dvůr již rozhodl, pokud jde o článek 4a rámcového rozhodnutí 2002/584, že pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ ve smyslu tohoto ustanovení musí být chápán tak, že se jím označuje řízení, které vedlo k přijetí soudního rozhodnutí, jímž byla osoba, jejíž předání je v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu požadováno, pravomocně odsouzena (
16
). Co se konkrétně týče takového případu, o jaký se jedná v původním řízení, kdy řízení probíhalo ve dvou po sobě následujících stupních, tedy v prvním stupni, po němž následovalo odvolací řízení, Soudní dvůr rozhodl, že pro účely použití čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 je relevantní pouze stupeň řízení, v němž bylo přijato rozhodnutí o odvolání, pokud bylo v tomto stupni řízení vydáno rozhodnutí, které již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, a je jím tudíž pravomocně rozhodnuto o věci samé (
17
).
45.
Vzhledem k tomu, že čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 byly do těchto dvou rámcových rozhodnutí vloženy rámcovým rozhodnutím 2009/299, a že se dále znění a cíle těchto dvou ustanovení shodují, je třeba stejný výklad uplatnit i v rámci projednávané věci.
46.
Otázky položené předkládajícím soudem vyvstaly v rámci trestního řízení, jehož cílem je vykonat v Německu trest uložený v Polsku německému státnímu příslušníkovi, který sám požádal polské soudy o výkon tohoto trestu v Německu, ale nyní se proti němu brání před příslušným německým soudem.
47.
Toto řízení se týká situace, kdy podle polského práva odsouzená osoba nejenže se sama nezúčastnila většiny jednání v prvním stupni, ale především poté, co prostřednictvím svého obhájce podala odvolání proti rozsudku prvního stupně, se nezúčastnila ani jednoho jednání v odvolacím řízení, o jehož datu a místě nebyla osobně vyrozuměna. Tato osoba však byla zastoupena obhájkyní, která nahradila právního zástupce, kterého tato osoba zmocnila, aby ji obhajoval před polským soudem prvního stupně a odvolacím soudem, a kterému bylo na její žádost doručeno předvolání k odvolacímu řízení.
A.
K první předběžné otázce
48.
Touto otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda čl. 9 odst. 1 písm. i) bod i) první odrážka rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládán v tom smyslu, že předvolání, které bylo doručeno právnímu zástupci, kterého odsouzená osoba zmocnila k obhajobě a kterého určila v členském státě odsouzení k přijímání písemností, splňuje podmínky stanovené tímto ustanovením.
49.
Ze znění čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 vyplývá, že toto ustanovení stanoví důvod, pro který je možné odmítnout uznání rozsudku postoupeného jiným členským státem a výkon jím uloženého trestu odnětí svobody nebo opatření spojeného se zbavením osobní svobody, pokud se odsouzená osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno odsuzující rozhodnutí. Tato možnost má však tři výjimky, uvedené v bodech i) až iii) tohoto ustanovení, které zbavují příslušný orgán vykonávajícího členského státu možnosti odmítnout uznání a výkon rozsudku, který mu byl postoupen.
50.
Pokud jde konkrétně o čl. 9 odst. 1 písm. i) bod i) rámcového rozhodnutí 2008/909, příslušný orgán vykonávajícího členského státu je této možnosti zbaven, pokud dotyčná osoba byla „osobně předvolána, a tudíž vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, nebo „jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla“, a navíc „byla informována, že rozhodnutí může být vydáno, pokud se jednání soudu nezúčastní“.
51.
Soudní dvůr ohledně čl. 4a odst. 1 písm. a) bodu i) rámcového rozhodnutí 2002/584 rozhodl, že výrazy „osobně předvolána“ a „jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místě konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla“, představují autonomní pojmy unijního práva a musí být vykládány jednotně na celém území Unie (
18
). Tuto judikaturu lze přenést na ustanovení se stejným zněním obsažené v rámcovém rozhodnutí 2008/909, které rovněž vyplývá z rámcového rozhodnutí 2009/299.
52.
V rozsudku ze dne 24. května 2016, Dworzecki (
19
), Soudní dvůr rovněž rozhodl, že čl. 4a odst. 1 písm. a) bod i) rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že takové předvolání, které nebylo oznámeno přímo dotyčné osobě, nýbrž bylo na adrese jejího bydliště předáno dospělé osobě, která je členem téže domácnosti a která se zavázala jej dotyčné osobě předat, ač na základě evropského zatýkacího rozkazu nelze prověřit, zda a případně kdy tato dospělá osoba toto předvolání dotyčné osobě skutečně předala, nesplňuje samo o sobě podmínky stanovené v tomto ustanovení (
20
).
53.
Případ týkající se předvolání k soudu doručeného právnímu zástupci, kterého odsouzená osoba zmocnila ke své obhajobě a kterého určila v členském státě, kde byla odsouzena, jako osobu oprávněnou přijímat písemnosti, nelze podle mého názoru přirovnávat k situaci, která vedla k vydání tohoto rozsudku.
54.
Tento případ podle mého názoru spíše spadá pod výjimku stanovenou v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909. Jiné rozhodnutí by vedlo ke zbavení tohoto ustanovení, jehož použití na rozdíl od toho, co stanoví čl. 9 odst. 1 písm. i) bod i) tohoto rámcového rozhodnutí, závisí na podmínce, že dotyčná osoba zmocnila právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a byla tímto zástupcem skutečně na jednání soudu obhajována, užitečného účinku.
55.
Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na první předběžnou otázku odpověděl tak, že čl. 9 odst. 1 písm. i) bod i) rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládán v tom smyslu, že předvolání, které je doručeno zmocněnci, kterého odsouzená osoba určila k přijímání písemností, neumožňuje jako takové příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu uplatnit výjimku stanovenou v tomto ustanovení, jelikož tento případ spadá pod čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) tohoto rámcového rozhodnutí.
B.
Ke druhé předběžné otázce
56.
Touto otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládán v tom smyslu, že v okamžiku udělení zmocnění právnímu zástupci musí být datum konání jednání soudu již stanoveno a dotyčná osoba o něm musí vědět, anebo zda stačí, aby dotyčná osoba zmocnění udělila nebo potvrdila a je jí s jistotou známo, že se takové jednání bude konat.
57.
Připomínám, že toto ustanovení se vztahuje na situaci, kdy dotyčná osoba, která věděla o plánovaném jednání soudu, zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a byla tímto zástupcem skutečně na jednání soudu obhajována.
1. Vědomost o plánovaném jednání soudu vyžaduje, aby byla dotyčná osoba vyrozuměna o datu a místu konání jednání soudu
58.
Ve většině jazykových verzí rámcového rozhodnutí 2008/909 nevyplývá ze znění čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) tohoto rámcového rozhodnutí žádný výslovný požadavek, aby dotyčná osoba věděla o přesném datu jednání, na jehož konci byla odsouzena, byla-li zastoupena právním zástupcem. Italské znění tohoto ustanovení se liší v tom, že používá výraz essendo al corrente della data fissata (věděla o stanoveném datu) (
21
).
59.
V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že formulace použitá v některých jazykových verzích ustanovení unijního práva nemůže sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení, ani jí nemůže být přiznána přednostní povaha oproti jiným jazykovým verzím (
22
).
60.
I když je třeba uvést, že většina jazykových verzí je méně přesná než italská verze, je třeba zdůraznit, že výraz connaissance du procès prévu, který se objevuje zejména ve francouzské verzi čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, má v některých jazykových verzích ekvivalent „věděla o stanoveném jednání“ (
23
) nebo „o plánovaném jednání soudu věděla“ (
24
). Tyto dva výrazy tak lze vykládat tak, že v sobě implicitně obsahují požadavek vědomosti o datu stanoveného pro jednání, jelikož patrně naznačují, že datum jednání již bylo stanoveno a že právě tuto informaci musí dotyčná osoba znát. Dodávám, že anglický výraz the scheduled trial s určitým členem naznačuje, že datum je součástí pojmu „stanovené jednání“, protože „scheduled“ předpokládá přesné datum a hodinu.
61.
Z těchto skutečností vyvozuji, že ačkoli je pravda, že výslovný požadavek, aby dotyčná osoba věděla o přesném datu jednání, je v jazykových verzích čl. 9 odst. 1 písm. i) a ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 ojedinělý, značný počet těchto verzí naznačuje, že tento požadavek je neodmyslitelnou součástí tohoto ustanovení.
62.
Analytická poznámka 25/003 vypracovaná ředitelstvím výzkumu a dokumentace Soudního dvora Evropské unie podle mého názoru umožňuje toto zjištění podpořit, když posuzuje způsob, jakým byla uvedená ustanovení a čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 provedeny do právních řádů vybraných členských států. Několik skutečností uvedených v této poznámce si zasluhuje pozornost za účelem objasnění způsobu, jakým může být výraz „o plánovaném jednání soudu věděla“ chápán.
63.
Na prvním místě je třeba poznamenat, že výraz procès, který je uveden v tomto slovním spojení, může mít v různých úředních jazycích dva různé významy. Tento výraz totiž může odkazovat jak na řízení jako celek, tak na jednání. V bulharské, španělské, chorvatské, dánské, řecké, francouzské, litevské, nizozemské, rumunské a slovinské verzi těchto ustanovení je použit výraz, který je doslovným překladem anglického slova „trial“ (soudní řízení) a z čistě terminologického hlediska může označovat jak soudní jednání, tak celé řízení (
25
). Je však třeba zdůraznit, že v konkrétním kontextu rámcových rozhodnutí 2002/584 a 2008/909 je ve vnitrostátních právních řádech v zásadě vykládán ve smyslu „soudní jednání“.
64.
Konkrétně verze v italském jazyce používají v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 výraz processo, který doslova znamená „řízení“, a nikoli „soudní jednání“, což je pojem, pro který má italský jazyk zvláštní výraz („udienza“). Slovní spojení „vědomost o datu konání jednání“ je však obecně vykládáno tak, že odkazuje na „vědomost o datu prvního soudního jednání v rámci řízení“, nebo obecně na datum jednání, na němž je možné se dostavit k soudu a řádně se účastnit soudního řízení.
65.
Dodávám, že česká, německá, maďarská, polská a švédská verze čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 používají výrazy jednání, Verhandlung, tárgyalás, rozprawa a förhandling, které znamenají „jednání“ (
26
).
66.
Z těchto skutečností vyvozuji, že výraz „o plánovaném jednání soudu věděla“ je ve vnitrostátních právních řádech převážně vykládán tak, že označuje plánované jednání.
67.
Na druhém místě, pokud jde o otázku, zda výraz „o plánovaném jednání soudu věděla“ znamená, že dotyčná osoba musí vědět o přesném datu konání jednání soudu, nebo zda postačuje pouhá skutečnost, že věděla o tom, že bylo jednání soudu nařízeno (aniž konkrétně znala jeho datum), podotýkám, že s ohledem na posouzení provedení dotčených ustanovení do několika vnitrostátních právních řádů lze v rámci právních řádů členských států identifikovat tři kategorie.
68.
V první kategorii právní předpisy, kterými se do vnitrostátního práva provádí čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, nestanoví žádné zvláštní požadavky ohledně vědomosti o jednání soudu (
27
). V těchto právních řádech totiž stačí, aby odsouzená osoba, která se osobně nezúčastnila jednání, které vedlo k jejímu odsouzení, byla na tomto jednání zastoupena obhájcem, aby mohl být evropský zatýkací rozkaz vydaný na její osobu nebo rozsudek vynesený na konci uvedeného jednání vykonán ve vykonávajícím členském státě. Uvedené právní řády se tedy vyznačují tím, že v jejich vnitrostátních právních předpisech výslovně ani implicitně neexistuje žádný požadavek, aby odsouzená osoba měla vědomost o jednání soudu (a a fortiori o jeho datu).
69.
Druhá kategorie zahrnuje většinu vnitrostátních právních řádů (
28
). V těchto právních řádech právní předpisy, kterými se do vnitrostátního práva provádí čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, stanoví, že odsouzená osoba musí mít vědomost o plánovaném jednání nebo plánovaném řízení, aniž výslovně odkazují na požadavek vědomosti o datu jednání. V uvedených právních řádech tak existuje shoda mezi formulací uvedenou v čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 a v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 na straně jedné a ustanoveními vnitrostátního práva na straně druhé.
70.
Je však třeba uvést, že i když výraz „datum“ není v právních řádech obsažených v této druhé kategorii výslovně uveden, použití výrazu „vědomost o plánovaném jednání soudu“ přinejmenším u některých z nich naznačuje, že vědomost o jednání soudu nemůže být pojímána bez vědomosti o přesném datu jeho konání.
71.
Neexistence formálního požadavku týkajícího se vědomosti o datu jednání tedy musí být relativizována, jelikož v některých právních řádech je datum patrně implicitně obsaženo v pojmu „plánovaném“, který je spojen s výrazem „jednání soudu“, takže nutnost, aby se odsouzená osoba dozvěděla o datu jednání soudu, nelze vyloučit.
72.
Jak jsem uvedl výše, takový závěr může vyplývat například z anglického výrazu the scheduled trial („stanovené jednání“) (
29
).
73.
Ve třetí kategorii právní předpisy, kterými se do vnitrostátního práva provádí čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, stanoví, že odsouzená osoba musí konkrétně vědět o datu jednání (
30
).
74.
Je třeba uvést, že provedení těchto ustanovení do právních řádů spadajících do této třetí kategorie je tedy přesnější, než co stanoví uvedená ustanovení stricto sensu. Nicméně podobně, jak bylo uvedeno v souvislosti s právními řády obsaženými ve druhé kategorii, musí být tento závěr relativizován, jelikož zmínka o „vědomosti o plánovaném jednání“, která se objevuje v některých dotčených jazykových verzích předmětných ustanovení, může sama o sobě znamenat nutnost jasného a účinného vyrozumění odsouzené osoby o datu jednání soudu.
75.
Podle mého názoru všechny údaje vyplývající z různých jazykových verzí čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 podporují výklad, podle kterého musí dotyčná osoba vědět o plánovaném datu a místě konání jednání soudu.
76.
Tato analýza je podle mého názoru podpořena posouzením systematiky a cílů rámcového rozhodnutí 2008/909. V tomto ohledu připomínám, že z ustálené judikatury vyplývá, že ustanovení unijního práva musí být vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech unijních jazycích a v případě rozdílů mezi různými jazykovými zněními musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (
31
).
77.
Pokud jde o systematiku tohoto rámcového rozhodnutí, podotýkám, že jeho čl. 9 odst. 1 písm. i) bod i) vylučuje, aby příslušný orgán vykonávajícího členského státu mohl odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu, zejména pokud byla dotyčná osoba osobně předvolána, a tudíž vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, nebo jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla. Takto formulované ustanovení naznačuje, že vědomost o plánovaném jednání soudu vyžaduje, aby dotyčná osoba byla vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání jednání soudu. Z toho lze vyvodit, že totožný odkaz v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 na podmínku, podle které dotyčná osoba o plánovaném jednání soudu věděla, by měl mít stejný význam, a sice že obsahuje ze své podstaty stejný požadavek na přesné vyrozumění o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, i když toto ustanovení neopakuje, co je třeba rozumět výrazem „o plánovaném jednání soudu věděla“.
78.
Naopak mě nepřesvědčuje argument, že by se mělo mít za to, že neexistence výslovného odkazu na to, že dotyčná osoba ví o datu a místě konání jednání soudu, v uvedeném ustanovení, by se dala vysvětlit tím, že tato osoba zmocnila právního zástupce, aby ji na jednání soudu obhajoval. Podmínka týkající se udělení takového zmocnění totiž podle mého názoru nemůže nahradit právo dotyčné osoby osobně se účastnit řízení před soudem. I kdyby se tedy tato osoba rozhodla zmocnit právního zástupce, aby ji na jednání soudu obhajoval, měla by mít k dispozici dostatečně přesné informace o datu a místu konání jednání soudu, aby se tam mohla osobně dostavit, pokud si to přeje, a to až do okamžiku, kdy se jednání soudu skutečně uskuteční.
79.
Z toho vyplývá, že dobrovolné a jednoznačné vzdání se práva osobně se účastnit řízení před soudem musí být v rámci čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 prokázáno splněním dvou podmínek, a sice jednak vyrozuměním odsouzené osoby o datu a místu konání jednání soudu a jednak účinnou obhajobou při řízení před soudem právním zástupcem, kterého tato osoba zmocnila.
80.
Podmínka týkající se účinné obhajoby při řízení před soudem právním zástupcem, kterého tato osoba zmocnila, jak je uvedeno v tomto ustanovení, tak odpovídá podmínce uvedené v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě i) druhé odrážce tohoto rámcového rozhodnutí, podle níž byla tato osoba informována, že rozhodnutí může být vydáno, pokud se jednání soudu nezúčastní. Podmínka týkající se vědomosti o datu a místu konání jednání soudu je společná pro body i) a ii) čl. 9 odst. 1 písm. i) uvedeného rámcového rozhodnutí. Je však třeba upřesnit, že v souladu s tím, co je uvedeno v bodě 9 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299, může plánované datum jednání soudu z praktických důvodů zpočátku zahrnovat několik možných termínů v krátkém časovém úseku.
81.
Mám za to, že výklad, podle kterého vědomost o plánovaném jednání soudu vyžaduje, aby byla dotyčná osoba vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, odpovídá vůli unijního normotvůrce, která je vyjádřena zejména v bodě 4 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299, a sice že cílem tohoto rámcového rozhodnutí je zpřesnit vymezení těchto společných důvodů, což by mělo umožnit vykonávajícímu orgánu vykonat rozsudek či rozhodnutí i přes neúčast dotyčné osoby na jednání soudu při plném dodržení práv dané osoby na obhajobu. Článek 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 má zajistit vysokou úroveň ochrany a umožnit příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu uznat rozsudek vynesený proti dotyčné osobě navzdory její nepřítomnosti na jednání soudu, ve kterém byla odsouzena, při plném dodržení jejího práva na obhajobu (
32
). Konkrétně z článku 1 rámcového rozhodnutí 2009/299 ve spojení s body 1 a 15 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí výslovně vyplývá, že čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 byl pozměněn s cílem chránit právo obžalovaného osobně se účastnit trestního řízení, které je proti němu vedeno, a zlepšit vzájemné uznávání soudních rozhodnutí mezi členskými státy (
33
). Je rovněž třeba zdůraznit, že právo obžalovaného být přítomen na jednání představuje základní prvek práva na obhajobu a obecně má zásadní význam při dodržování práva na spravedlivý trestní proces, které je zakotveno v čl. 47 druhém a třetím pododstavci a v článku 48 Listiny základních práv Evropské unie (
34
).
82.
Výklad, který navrhuji, je podle mého názoru podpořen zohledněním směrnice 2016/343.
2. Výklad potvrzený zohledněním směrnice 2016/343
83.
Směrnice 2016/343 doplnila normotvorný rámec zavedený zejména rámcovým rozhodnutím 2009/299. Je třeba připomenout, že tato směrnice byla přijata na základě čl. 82 odst. 2 písm. b) SFEU. Z tohoto ustanovení vyplývá, že za účelem usnadnění vzájemného uznávání a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech může unijní normotvůrce stanovit minimální pravidla týkající se zejména práv osob v trestním řízení. Cíl uvedené směrnice, jak uvádějí body 9 a 10 jejího odůvodnění, spočívá v posílení práva na spravedlivý proces v trestním řízení, a to tak, že se posílí důvěra členských států v systémy trestního soudnictví jiných členských států, potažmo v usnadnění vzájemného uznávání rozhodnutí v trestních věcech (
35
). Jak výslovně potvrzuje bod 33 odůvodnění této směrnice, právo být přítomen při řízení před soudem je nedílnou součástí základního práva na spravedlivý proces (
36
).
84.
Členské státy však mohou v souladu s článkem 8 směrnice 2016/343 za určitých podmínek stanovit, že se řízení před soudem bude konat v nepřítomnosti, přičemž pokud se takové řízení koná, i když nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 této směrnice, má dotyčná osoba na základě čl. 8 odst. 4 a článku 9 uvedené směrnice, které mají přímý účinek, právo „na nové řízení před soudem nebo jiný prostředek právní nápravy, který umožní nově posoudit skutkový stav věci […] a který může vést ke zrušení původního rozhodnutí“ (
37
).
85.
V souladu s tím, co stanoví čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343, mohou členské státy stanovit, že řízení před soudem, jež může vést k rozhodnutí o vině či nevině podezřelé nebo obviněné osoby, se může konat v její nepřítomnosti, pokud podezřelá nebo obviněná osoba byla o řízení před soudem řádně vyrozuměna a na následky nedostavení se k soudu upozorněna [písm. a) tohoto ustanovení], nebo podezřelá nebo obviněná osoba, jež byla o řízení před soudem vyrozuměna, je zastupována zmocněným obhájcem, jehož si tato podezřelá či obviněná osoba zvolila, nebo jenž jí byl ustanoven státem [písm. b) uvedeného ustanovení].
86.
Jak vyplývá z čl. 8 odst. 4 a článku 9 této směrnice, právo na nové řízení před soudem je vyhrazeno osobám, jejichž řízení před soudem je vedeno v nepřítomnosti, i když nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 uvedené směrnice (
38
). Jinými slovy, osoba odsouzená v nepřítomnosti může být zbavena práva na nové řízení před soudem pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 (
39
). Proto jsou-li splněny podmínky stanovené v uvedeném čl. 8 odst. 2, může soudní jednání v nepřítomnosti vést k rozhodnutí, které lze v souladu s odstavcem 3 uvedeného článku (
40
) vykonat bez povinnosti dotčeného členského státu stanovit právo na nové řízení před soudem (
41
).
87.
Soudní dvůr měl příležitost upřesnit, že písmena a) a b) čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 se použijí alternativně a každé z nich stanoví dvě kumulativní podmínky, z nichž první vyžaduje, aby byla dotyčná osoba vyrozuměna o řízení před soudem (
42
). V tomto ohledu se Soudní dvůr opřel o bod 36 této směrnice, který upřesňuje, že skutečnost, že podezřelá nebo obviněná osoba byla vyrozuměna o řízení před soudem, by měla být chápána tak, že tato osoba byla osobně předvolána nebo byla úředně vyrozuměna o dni a místě konání uvedeného řízení jiným způsobem tak, aby si byla uvedeného řízení vědoma (
43
). Soudní dvůr tak rozhodl, že je na vnitrostátním soudu, který má přezkoumat, zda jsou splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 uvedené směrnice, aby ověřil, zda byl dotyčné osobě dán na vědomost úřední dokument, ve kterém je jasně uveden den a místo konání řízení před soudem a v případě, že není zastoupena zmocněným obhájcem, následky případného nedostavení se k soudu (
44
).
88.
Druhá podmínka stanovená v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 k tomu, aby mohla být osoba odsouzená v nepřítomnosti zbavena práva na nové řízení před soudem, může být splněna buď v souladu s čl. 8 odst. 2 písm. a) a odst. 4 této směrnice tehdy, když byla tato osoba řádně upozorněna na následky nedostavení se k soudu, nebo v souladu s čl. 8 odst. 2 písm. b) a odst. 4 uvedené směrnice, když byla tato osoba při řízení před soudem zastoupena obhájcem, kterého si sama zvolila nebo který jí byl ustanoven státem (
45
).
89.
Z toho vyplývá, že zatímco se druhá podmínka liší podle toho, zda se na dotčenou situaci vztahuje čl. 8 odst. 2 písm. a) nebo b) směrnice 2016/343, první podmínka týkající se vyrozumění dotyčné osoby o řízení před soudem je společná pro obě tato ustanovení (
46
).
90.
Považuji za vhodné mít za to, že body i) a ii) čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 jsou postaveny na stejném základě.
91.
Analogicky k tomu, co Soudní dvůr rozhodl ve vztahu k čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, je třeba mít za to, že v každé ze situací uvedených v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodech i) až iii) rámcového rozhodnutí 2008/909, uznání rozsudku a výkon trestu nezasahuje do práva dotyčné osoby na obhajobu ani do práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, jak jsou zakotvena v článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv (
47
).
92.
Článek 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 stanoví v bodech i) až iii) podmínky, za kterých je třeba mít za to, že se dotyčná osoba dobrovolně a jednoznačně vzdala práva zúčastnit se jednání, takže uznání rozsudku a výkon trestu, který byl uložen osobě odsouzené v nepřítomnosti, nemohou být podmíněny tím, že tato osoba má nárok na obnovu řízení v její přítomnosti v členském státě odsouzení (
48
).
93.
Vzhledem k tomu, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 rovněž stanoví podmínky, za kterých lze mít za to, že odsouzená osoba se dobrovolně a jednoznačně vzdala práva být přítomna při řízení před soudem, a může být proto zbavena práva na nové řízení před soudem (
49
), domnívám se, že musí existovat soudržnost mezi výkladem tohoto ustanovení a čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909.
94.
Tato soudržnost je odůvodněna skutečností, že tato ustanovení sledují stejný cíl, kterým je posílení práva na spravedlivý proces v trestním řízení s cílem usnadnit vzájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech, a jsou součástí stejného celkového systému záruk (
50
). Uvedená ustanovení jsou tak součástí obecnějšího normativního rámce, který poskytuje osobám, proti nimž je vedeno trestní řízení, soudržné záruky.
95.
Je zajisté pravda, že rámcové rozhodnutí 2008/909 stejně jako rámcové rozhodnutí 2002/584 zavádí systém vzájemného uznávání založený na zásadě vzájemné důvěry, a že jeho účelem není harmonizace vnitrostátních právních předpisů, jak vyplývá z bodu 14 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299 (
51
).
96.
Je rovněž pravda, že když měl Soudní dvůr upřesnit vztah mezi směrnicí 2016/343 a rámcovým rozhodnutím 2002/584, vycházel ze zjištění, že toto rámcové rozhodnutí obsahuje zvláštní ustanovení, a sice článek 4a, který se týká právě případu evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, týkajícího se osoby, která se nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí o uložení tohoto trestu nebo tohoto opatření (
52
). V tomto kontextu Soudní dvůr upřesnil, že případný nesoulad vnitrostátního práva vystavujícího členského státu s ustanoveními směrnice 2016/343 nemůže představovat důvod, který by mohl vést k odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu (
53
). Soudní dvůr uvedl, že dovolávat se ustanovení směrnice s cílem zabránit výkonu evropského zatýkacího rozkazu by totiž umožnilo obejít systém zavedený rámcovým rozhodnutím 2002/584, který taxativně stanoví důvody pro odmítnutí výkonu (
54
). V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že směrnice 2016/343 neobsahuje ustanovení použitelná na vydávání a výkon evropských zatýkacích rozkazů (
55
). S ohledem na tyto úvahy Soudní dvůr rozhodl, že článek 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že vykonávající justiční orgán nemůže odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud dotyčná osoba uprchla do vykonávajícího členského státu, a zabránila tak tomu, aby byla osobně předvolána, a nezúčastnila se osobně jednání soudu, pouze z toho důvodu, že mu nebyla poskytnuta záruka, že v případě předání vystavujícímu členskému státu bude respektováno právo na nové řízení před soudem, jak je definováno v článcích 8 a 9 směrnice 2016/343 (
56
).
97.
Tento postoj Soudního dvora podle mého názoru odráží vůli unijního normotvůrce vyjádřenou v bodě 3 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299 již nepodmiňovat výkon evropského zatýkacího rozkazu tím, že vystavující orgán poskytne záruky, jejichž přiměřenost měl vykonávající orgán posoudit, aby osobě, na kterou byl tento zatýkací rozkaz vydán, byla zaručena možnost požádat ve vystavujícím členském státě o obnovu řízení. S cílem odstranit potíže spojené se vzájemným uznáváním rozhodnutí vydaných v nepřítomnosti dotyčné osoby, jež vyplývají z rozdílné ochrany základních práv v členských státech (
57
), se unijní normotvůrce rozhodl stanovit jasné a společné důvody pro neuznání rozhodnutí, která byla vydána v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně (
58
).
98.
Z tohoto hlediska postoj Soudního dvora spočívající v odmítnutí vytvoření důvodu pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu z důvodu případného nesouladu vnitrostátního práva vystavujícího členského státu s ustanoveními směrnice 2016/343 (
59
) nebrání podle mého názoru tomu, aby čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 byly vykládány koherentně s čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343.
99.
Je třeba zdůraznit, že podobnost těchto ustanovení vedla Soudní dvůr k tomu, aby zdůraznil funkční vazbu mezi ustanoveními této směrnice a rámcového rozhodnutí 2002/584 (
60
). Toto konstatování platí podle mého názoru také pro ustanovení rámcového rozhodnutí 2008/909.
100.
Tato funkční vazba, která zajišťuje soudržnost a srozumitelnost systému procesních záruk, jež požívají osoby odsouzené v nepřítomnosti, mě v kontextu uplatňování rámcového rozhodnutí 2008/909 vede k závěru, že za účelem určení, zda situace odpovídá některému z případů uvedených v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu i) nebo ii) tohoto rámcového rozhodnutí, a zda v důsledku toho uznání rozsudku a výkon trestu nemohou být příslušným orgánem vykonávajícího členského státu odmítnuty, je třeba zohlednit podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2016/343, jak byly určeny a upřesněny Soudním dvorem.
101.
Jiné rozhodnutí by mohlo vést k tomu, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu by byl povinen uznat rozsudek a vykonat trest, i když podmínky uvedené v čl. 8 odst. 2 písm. a) nebo b) směrnice 2016/343 nejsou splněny, a osoba odsouzená v nepřítomnosti tedy nemůže být platně zbavena svého práva na nové řízení. Konkrétně připustit, že uplatnění čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 závisí na podmínkách, které jsou mírnější než podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2016/343, jako je pouhá vědomost o tom, že se bude konat soudní řízení, bez dalších podrobností, by mohlo tento orgán zavázat k uznání rozsudku, který by však mohl být zpochybněn v novém řízení, pokud by se konalo.
102.
Připomínám přitom, že v souladu s tím, co stanoví čl. 8 odst. 3 směrnice 2016/343, může být rozhodnutí vůči dotyčné osobě vykonáno v případě, že bylo přijato v souladu s čl. 8 odst. 2 této směrnice. Domnívám se tedy, že je logické vycházet z toho, že jsou-li splněny podmínky stanovené v písmenech a) nebo b) tohoto ustanovení a dotyčná osoba může být v důsledku toho zbavena svého práva na nové řízení před soudem a rozhodnutí může být vykonáno, příslušný orgán vykonávajícího členského státu nemůže takovému výkonu bránit na základě důvodu pro odmítnutí uznání a výkonu stanoveného v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909.
103.
Tyto skutečnosti potvrzují můj názor, že stejně jako v případech uvedených v čl. 8 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2016/343 (
61
) je třeba mít za to, že čl. 9 odst. 1 písm. i) body i) a ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 jsou použitelné alternativně a že každý z nich stanoví dvě kumulativní podmínky, z nichž první vyžaduje, aby dotyčná osoba věděla o plánovaném jednání soudu, což znamená, že musela být vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání jednání soudu.
104.
Druhá podmínka stanovená v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodech i) a ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, aby příslušný orgán vykonávajícího členského státu nemohl uplatnit svou pravomoc odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu, je buď to, že odsouzená osoba byla informována, že rozhodnutí může být vydáno, pokud se jednání soudu nezúčastní, nebo že tato osoba zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a byla tímto zástupcem skutečně na jednání soudu obhajována.
105.
Tato poslední podmínka, spolu s podmínkou týkající se vyrozumění dotyčné osoby o datu a místu konání jednání soudu, dokládá, že v souladu s tím, co je uvedeno v bodě 10 rámcového rozhodnutí 2009/299, si tato osoba vědomě zvolila zastupování právním zástupcem namísto osobní přítomnosti na jednání soudu.
106.
Naproti tomu na rozdíl od toho, co by mohlo naznačovat znění čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, se nedomnívám, že toto ustanovení vyžaduje, aby vyrozumění dotyčné osoby o plánovaném datu a místu konání jednání soudu nutně předcházelo zmocnění udělenému jejímu právnímu zástupci k tomu, aby ji na tomto jednání soudu obhajoval. Uvedené ustanovení musí být spíše vykládáno tak, že stanoví dvě kumulativní podmínky, které však nemusí být nutně splněny v určitém pořadí. Přijetí jiného výkladu by vedlo k uložení nadměrných formálních požadavků, jako je nutnost potvrdit nebo obnovit zmocnění pro odvolací řízení, přestože toto zmocnění bylo původně uděleno pro celé řízení. Je-li účelem vyrozumění dotyčné osoby o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, jak se domnívám, umožnit této osobě, aby byla přítomna při řízení před soudem, nezáleží na tom, zda je tato informace poskytnuta před tím, než je právnímu zástupci uděleno zmocnění, nebo po jeho udělení. Ostatně uvádím, že když Soudní dvůr upřesnil podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2016/343, nezdůraznil nutnost chronologického pořadí mezi vyrozuměním dotyčné osoby o jednání soudu a zmocněním uděleném obhájci. Kromě toho uvádím, že pokud dotyčná osoba zmocní obhájce, aby podal odvolání a zastupoval ji v odvolacím řízení, toto zmocnění nutně předchází vyrozumění o datu a místu konání odvolacího řízení, které z podstaty věci nejsou v této fázi známy.
107.
Dodávám, že pokud by dodržení takového chronologického pořadí bylo uloženo v rámci výjimky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, mohlo by to vést k výraznému omezení případů uplatnění této výjimky, což by bylo v rozporu s pravidlem, podle kterého musí být důvody k odmítnutí uznání a výkonu vykládány restriktivně. V této souvislosti připomínám, že jakákoli výjimka ze zásady vzájemného uznávání musí být vykládána restriktivně (
62
). Pokud jde o čl. 9 odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí 2008/909, Soudní dvůr rozhodl, že podmínka oboustranné trestnosti představuje výjimku ze zásady uznání rozsudku a výkonu trestu. Tudíž působnost důvodu pro odmítnutí uznání rozsudku a výkonu trestu vycházejícího z nedostatku oboustranné trestnosti podle tohoto ustanovení musí být vykládána restriktivně, aby se omezily případy odmítnutí uznání a výkonu (
63
). Jak již Soudní dvůr uvedl, restriktivní výklad uvedeného ustanovení přispívá k dosažení cíle usnadnit společenskou rehabilitaci odsouzené osoby, který je sledován rámcovým rozhodnutím 2008/909, jak je uvedeno v jeho čl. 3 odst. 1 (
64
). Tato vodítka by podle mého názoru měla být uplatňována v rámci uplatňování důvodu k odmítnutí uznání a výkonu stanoveného v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909.
108.
Ze všech výše uvedených skutečností vyvozuji, že čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládán v tom smyslu, že výjimka stanovená v tomto ustanovení vyžaduje splnění dvou kumulativních podmínek, a sice že dotyčná osoba byla vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání jednání soudu a dále že zmocnila právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a byla tímto zástupcem skutečně na jednání soudu obhajována. Toto vyrozumění nemusí nutně předcházet zmocnění udělenému uvedenému zástupci.
109.
Nyní je třeba upřesnit způsob, jakým musí příslušný orgán vykonávajícího členského státu ověřit, zda jsou tyto podmínky splněny.
3. Ověření podmínek stanovených v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909
a) K první podmínce: případy, kdy se má za to, že dotyčná osoba byla dostatečně vyrozuměna
110.
Za účelem ověření, zda je splněna první podmínka stanovená v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, považuji opět za relevantní zohlednit judikaturu týkající se směrnice 2016/343. V této souvislosti Soudní dvůr totiž určil situace, v nichž se musí mít za to, že dotyčná osoba byla vyrozuměna o konání jednání soudu.
111.
Za účelem ověření, zda je splněna první podmínka uvedená v čl. 8 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2016/343, Soudní dvůr uvedl, že jak vyplývá z bodu 38 odůvodnění této směrnice, při posuzování této otázky je třeba věnovat zvláštní pozornost tomu, jaké úsilí vyvinuly orgány veřejné moci, aby osobu odsouzenou v nepřítomnosti vyrozuměly o konání jednání, a tomu, jaké úsilí vyvinula tato osoba sama, aby obdržela příslušné informace. V důsledku toho jsou podle Soudního dvora pro účely posouzení této podmínky relevantní případné přesné a objektivní indicie, že uvedená osoba byla úředně vyrozuměna o tom, že je obžalována ze spáchání trestného činu, a věděla tedy, že proti ní bude vedeno řízení před soudem, avšak úmyslně jedná tak, aby se vyhnula úřednímu obdržení informací o datu a místě konání jednání před soudem. Existence takových přesných a objektivních indicií může být konstatována například tehdy, když tatáž osoba úmyslně sdělila příslušným orgánům nesprávnou adresu, anebo se již na oznámené adrese nenachází (
65
). Skutečnost, že dotyčná osoba úmyslně bránila státu ve vyrozumění, je tedy relevantní okolností pro posouzení dostatečnosti informací, které jí byly předány.
112.
Na základě těchto skutečností uvádím, že ve věci v původním řízení patrně příslušné orgány odsuzujícího členského státu neporušily svou povinnost náležité péče za účelem vyrozumění SO o konání odvolacího řízení. Není totiž zpochybňováno, že tyto orgány zaslaly včas úřední dokument uvádějící datum a místo konání jednání soudu na adresu, kterou SO těmto orgánům sdělil, a sice adresu kanceláře svého právního zástupce, a že tento dokument byl skutečně doručen na tuto adresu. Tím, že SO uvedl uvedenou adresu, vyjádřil přání, aby byly písemnosti zaslané kanceláři jeho právního zástupce postaveny na roveň písemnostem doručovaným jemu samému.
113.
Naproti tomu SO lze vytýkat, že nesplnil svou povinnost postupovat s náležitou péčí. Jak totiž uvádí předkládající soud, navzdory odvolání, které podal, SO neudržoval dostatečný kontakt s polskými justičními orgány ani se svým právním zástupcem, jehož adresu kanceláře uvedl jako adresu, na kterou mu měly být doručovány veškeré písemnosti. Vzhledem k tomu, že tento kontakt, který by mu umožnil seznámit se s datem a místem konání jednání soudu, neudržoval, nemůže se SO nyní u příslušného orgánu vykonávajícího členského státu odvolávat na to, že tyto informace neměl k dispozici. Skutečnost, že právní zástupce sám neinformoval SO o datu a místě odvolacího řízení, se mi v této souvislosti nezdá relevantní.
114.
Za těchto podmínek mám za to, že zaslání úředního dokumentu příslušnými orgány členského státu odsouzení, v němž je uvedeno datum a místo konání jednání soudu, na adresu, kterou odsouzená osoba těmto orgánům sdělila jako adresu, na kterou mají být zasílány všechny doručované písemnosti, tj. adresu kanceláře jejího právního zástupce, a doklad o tom, že tento dokument byl skutečně doručen na tuto adresu, představují vyrozumění této osoby o tomto datu a místě.
115.
Z toho vyplývá, že je třeba mít za to, že odsouzená osoba věděla o datu a místu konání jednání soudu (
66
).
116.
Vzhledem k tomu, že první podmínka uvedená v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 je tedy podle mého názoru splněna, je třeba ověřit, zda tomu tak je i v případě druhé podmínky.
b) Ke druhé podmínce: zmocnění právního zástupce, který obhajoval dotyčnou osobu na jednání soudu
117.
Pokud jde o zastupování zmocněným obhájcem, Soudní dvůr upřesnil, že existence „zmocnění“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2016/343 vyžaduje, aby sama dotyčná osoba zmocnila obhájce, případně obhájce, který jí byl ustanoven z úřední povinnosti, aby ji zastupoval při řízení před soudem v nepřítomnosti (
67
). Z toho vyplývá, že pouhá okolnost, že osoba odsouzená v nepřítomnosti byla obhajována obhájcem ustanoveným ex offo během celého soudního řízení vedeného v její nepřítomnosti, není dostačující ke splnění druhé podmínky stanovené v tomto ustanovení (
68
).
118.
Podle Soudního dvora zastoupení obhájcem umožňuje prokázat, že osoba souzená v nepřítomnosti se dobrovolně a jednoznačně vzdala práva být přítomna při řízení před soudem pouze tehdy, pokud tato osoba vědomě ponechala na tomto obhájci, aby ji zastupoval před soudem rozhodujícím ve věci, což předpokládá, že jej výslovně zmocnila, aby ji v její nepřítomnosti zastupoval v řízení před soudem (
69
).
119.
Na základě těchto skutečností, kterými se podle mého názoru musí řídit posouzení druhé podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, se domnívám, že s ohledem na spis, který má Soudní dvůr k dispozici, a s výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, je třeba mít za to, že tato podmínka je v projednávané věci splněna.
120.
SO zmocnil právního zástupce, kterého si zvolil, aby jej obhajoval jak v průběhu řízení v prvním stupni, tak v průběhu odvolacího řízení. Okolnost, že SO byl v odvolacím řízení obhajován obhájkyní, která nahradila tohoto právního zástupce, mi nepřipadá problematická, pokud jde o otázku, zda byl SO před odvolacím soudem zastoupen zmocněným zástupcem, jelikož tato obhajoba, jejíž účinnost není zpochybňována, navazuje na zmocnění, které bylo uvedenému zástupci uděleno.
121.
Na základě všech těchto skutečností se domnívám, že za takových okolností, jako jsou okolnosti původního řízení, jsou podmínky pro použití výjimky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 splněny. Příslušný orgán vykonávajícího členského státu proto nemůže odmítnout uznat rozsudek a vykonat trest.
122.
V každém případě, i kdyby předkládající soud dospěl ke zjištění, že tyto podmínky nejsou splněny, je třeba zdůraznit, že podle svého vnitrostátního práva nemůže být nucen odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu. Má totiž prostor pro uvážení při rozhodování, zda chce uplatnit důvod pro odmítnutí uznání rozsudku a pro odmítnutí výkonu trestu stanovený v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě i) rámcového rozhodnutí 2008/909. Třetí předběžná otázka se týká této problematiky.
C.
Ke třetí předběžné otázce
123.
Podstatou této otázky předkládajícího soudu je, aby Soudní dvůr rozhodl, zda čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu povinnost odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu, pokud se neuplatní žádná z výjimek stanovených v tomto ustanovení.
124.
Z důvodů, které jsem uvedl ve svém dnes předneseném stanovisku ve věci Khuzdar (C‑95/24) a na které odkazuji, je třeba na tuto otázku podle mého názoru odpovědět kladně.
D.
Ke čtvrté předběžné otázce
125.
Touto otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, zda čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládán v tom smyslu, že se odsouzená osoba může vzdát ochrany vyplývající z tohoto ustanovení, a umožnit tak výkon odsuzujícího rozsudku vyneseného v nepřítomnosti, i když podmínky stanovené v uvedeném ustanovení nejsou splněny. Předkládající soud se zejména táže, zda skutečnost, že dotyčná osoba požádala příslušný orgán členského státu odsouzení, aby byl trest vykonán v členském státě, jehož je státním příslušníkem, představuje takové vzdání se ochrany.
126.
Úvodem upřesňuji, že odpověď na tuto otázku je v rámci původního řízení užitečná pouze v rozsahu, v němž by předkládající soud musel konstatovat, že podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) tohoto rámcového rozhodnutí nejsou splněny.
127.
Připomínám, že čl. 9 odst. 1 písm. i) uvedeného rámcového rozhodnutí stanoví v bodech i) až iii) podmínky, za kterých se má za to, že se dotyčná osoba dobrovolně a jednoznačně vzdala práva zúčastnit se jednání, takže uznání rozsudku a výkon trestu, který byl uložen osobě odsouzené v nepřítomnosti, nemohou být podmíněny tím, že tato osoba má nárok na obnovu řízení v její přítomnosti v členském státě odsouzení (
70
).
128.
Konkrétně z čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu iii) rámcového rozhodnutí 2008/909 vyplývá, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu nemůže odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu, pokud poté, co obdržela rozhodnutí a byla výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí, odsouzená osoba výslovně uvedla, že rozhodnutí nenapadne nebo nepodala návrh na obnovení řízení nebo odvolání v příslušné lhůtě.
129.
Podle mého názoru skutečnost, že dotyčná osoba požádala příslušný orgán členského státu odsouzení, aby byl trest vykonán v členském státě, jehož je státním příslušníkem, nesplňuje jako taková podmínky uvedené v tomto ustanovení.
130.
Je pravda, že v projednávané věci se postoj SO může jevit jako rozporný, jelikož tím, že požaduje, aby byl trest vykonán v Německu, patrně tento trest akceptuje. Je však třeba zdůraznit, že SO může takovou žádost podat a zároveň si vyhradit právo požádat o obnovu řízení.
131.
Po tomto upřesnění je však třeba v tomto kontextu zohlednit judikaturu týkající se totožného ustanovení obsaženého v rámcovém rozhodnutí 2002/584. Z této judikatury totiž vyplývá, že jelikož čl. 4a odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí upravuje případ fakultativního odmítnutí výkonu, může vykonávající justiční orgán v každém případě i poté, co shledá, že okolnosti, na které se vztahují výjimky stanovené zejména v písmenech a) až c) tohoto ustanovení, nezahrnují dotčenou situaci, zohlednit další okolnosti, které mu umožní se ujistit, že předání dotyčné osoby nepovede k porušení jejího práva na obhajobu, a zejména chování dotyčné osoby (
71
).
132.
S ohledem na tuto judikaturu, která je podle mého názoru obdobně použitelná v rámci uplatnění čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909, mám za to, že mezi tyto okolnosti patří žádost dotyčné osoby o výkon jejího trestu v členském státě, jehož je státním příslušníkem. Příslušný orgán vykonávajícího členského státu tak může zajistit rovnováhu mezi cíli spočívajícími v boji proti beztrestnosti, usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby a zaručení jejího práva na obhajobu.
133.
V důsledku toho navrhuji, aby Soudní dvůr na čtvrtou předběžnou otázku odpověděl tak, že čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládán v tom smyslu, že v bodech i) až iii) stanoví podmínky, za kterých je třeba mít za to, že se odsouzená osoba dobrovolně a jednoznačně vzdala práva být přítomna při řízení před soudem. Skutečnost, že tato osoba požádala příslušný orgán členského státu odsouzení o výkon trestu v členském státě, jehož je státním příslušníkem, sama o sobě nesplňuje podmínky uvedené v bodě iii) tohoto ustanovení. Taková žádost však patří mezi okolnosti, které příslušný orgán vykonávajícího členského státu může zohlednit při výkonu své posuzovací pravomoci, aby rozhodl, zda si přeje uplatnit důvod k odmítnutí uznání a výkonu stanovený v čl. 9 odst. 1 písm. i) tohoto rámcového rozhodnutí, či nikoliv.
V. Závěry
134.
S ohledem na všechny předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Vrchním zemským soudem v Berlíně (Kammergericht Berlin, Německo) následovně:
„1)
Článek 9 odst. 1 písm. i) bod i) rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009
musí být vykládán v tom smyslu, že
předvolání, které je doručeno zmocněnci, kterého odsouzená osoba určila k přijímání písemností, neumožňuje jako takové příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu uplatnit výjimku stanovenou v tomto ustanovení, jelikož tento případ spadá pod čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) tohoto rámcového rozhodnutí.
2)
Článek 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299
musí být vykládán v tom smyslu, že
výjimka stanovená v tomto ustanovení vyžaduje splnění dvou kumulativních podmínek, a sice že dotyčná osoba byla vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání jednání soudu a dále, že zmocnila právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a byla tímto zástupcem skutečně na jednání soudu obhajována. Toto vyrozumění nemusí nutně předcházet zmocnění udělenému uvedenému zástupci.
Zaslání úředního dokumentu příslušnými orgány členského státu odsouzení, v němž je uvedeno datum a místo konání jednání soudu, na adresu, kterou odsouzená osoba těmto orgánům sdělila jako adresu, na kterou mají být zasílány všechny doručované písemnosti, tj. adresu kanceláře jejího právního zástupce, a doklad o tom, že tento dokument byl skutečně doručen na tuto adresu, představují vyrozumění této osoby o tomto datu a místě. Je tedy třeba mít za to, že uvedená osoba věděla o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, takže je třeba mít za to, že první podmínka uvedená v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 ve znění pozdějších předpisů je splněna.
3)
Článek 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299
musí být vykládán v tom smyslu, že
brání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu povinnost odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu, pokud se neuplatní žádná z výjimek stanovených v tomto ustanovení.
Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby s přihlédnutím k veškerému svému vnitrostátnímu právu a při použití výkladových metod uznaných tímto právem vyložil svou vnitrostátní právní úpravu v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí 2008/909 ve znění pozdějších předpisů.
4)
Článek 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299
musí být vykládán v tom smyslu, že
v bodech i) až iii) stanoví podmínky, za kterých je třeba mít za to, že se odsouzená osoba dobrovolně a jednoznačně vzdala práva být přítomna při řízení před soudem. Skutečnost, že tato osoba požádala příslušný orgán členského státu odsouzení o výkon trestu v členském státě, jehož je státním příslušníkem, sama o sobě nesplňuje podmínky uvedené v bodě iii) tohoto ustanovení. Taková žádost však patří mezi okolnosti, které příslušný orgán vykonávajícího členského státu může zohlednit při výkonu své posuzovací pravomoci, aby rozhodl, zda si přeje uplatnit důvod k odmítnutí uznání a výkonu stanovený v čl. 9 odst. 1 písm. i) tohoto rámcového rozhodnutí, či nikoliv.“
(
1
) – Původní jazyk: francouzština.
(
i
) – Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
(
2
) – Viz bod 33 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. 2016, L 65, s. 1). Viz rovněž rozsudek ze dne 20. května 2025, Kačev (C‑135/25 PPU, dále jen rozsudek Kačev, EU:C:2025:366, bod 31 a citovaná judikatura).
(
3
) – Viz bod 35 odůvodnění směrnice 2016/343. Viz rovněž bod 1 odůvodnění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24).
(
4
) – Úř. věst. 2008, L 327, s. 27.
(
5
) – Dále jen „rámcové rozhodnutí 2008/909“.
(
6
) – V této věci dotyčná osoba uprchla, aniž si zvolila adresu pro účely doručování, takže ji slovenský soud nemohl najít ani jí doručit předvolání k soudnímu jednání.
(
7
) – BGBl. 1982 I, s. 2071.
(
8
) – Dále jen „rozsudek ze dne 5. srpna 2019“.
(
9
) – Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34) ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299 (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“).
(
10
) – Předkládající soud v tomto ohledu odkazuje na rozsudky ze dne 10. srpna 2017, Tupikas (C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628), a ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (C‑397/22, EU:C:2023:1030).
(
11
) – C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346.
(
12
) – C‑397/22, EU:C:2023:1030.
(
13
) – C‑396/22, EU:C:2023:1029.
(
14
) – Viz rozsudky ze dne 9. listopadu 2023, Staatsanwaltschaft Aachen (C‑819/21, EU:C:2023:841, bod 19), a ze dne 4. září 2025, C. J. (Výkon trestu v návaznosti na EZR) (C‑305/22, EU:C:2025:665, bod 45).
(
15
) – Viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Staatsanwaltschaft Aachen (C‑819/21, EU:C:2023:841, bod 20).
(
16
) – Viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (C‑398/22, EU:C:2023:1031, bod 29 a citovaná judikatura).
(
17
) – Viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (C‑398/22, EU:C:2023:1031, bod 32 a citovaná judikatura).
(
18
) – Viz rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki (C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, bod 32).
(
19
) – C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346.
(
20
) – Viz rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki (C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, bod 54).
(
21
) – Italské znění čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 je formulováno totožně.
(
22
) – Viz zejména rozsudky ze dne 25. března 2010, Helmut Müller (C‑451/08, EU:C:2010:168, bod 38), a ze dne 3. července 2025, Smiliev (C‑263/24, EU:C:2025:525, bod 67).
(
23
) – Viz zejména německá a maďarská jazyková verze.
(
24
) – Viz zejména česká a polská jazyková verze. Viz rovněž švédská verze, která odkazuje na „vědomost o plánovaném jednání“.
(
25
) – V bulharském jazyce: proces; ve španělském jazyce: juicio; v chorvatském jazyce: suđenje; v dánském jazyce: retssag; v řeckém jazyce: díkis; ve francouzském jazyce: procès; v litevském jazyce: teisminis nagrinėjimas; v nizozemském jazyce: proces; v rumunském jazyce: procesul a ve slovinském jazyce: sojenje.
(
26
) – Naproti tomu slovenská a finská jazyková verze těchto ustanovení odkazují rovněž na procès (konania a oikeudenkäynnistä), ale tento pojem je vykládán ve smyslu „řízení“, a nikoli „jednání“.
(
27
) – Tato kategorie zahrnuje mimo jiné Chorvatskou republiku, Lucemburské velkovévodství a Polskou republiku.
(
28
) – Do této kategorie patří zejména Belgické království (s ohledem na provedení dotčených ustanovení do vnitrostátního práva ve francouzském a nizozemském jazyce), Bulharská republika, Česká republika, Dánské království, Spolková republika Německo, Irsko, Řecká republika, Kyperská republika, Litevská republika, Maďarsko, Nizozemské království, Rakouská republika, Slovenská republika, Finská republika (s ohledem na provedení dotčených ustanovení do vnitrostátního práva ve finském a švédském jazyce) a Švédské království. Uvedená kategorie zahrnuje rovněž Italskou republiku, ale pouze pokud jde o provedení čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584.
(
29
) – Je tomu tak rovněž v případě kyperských právních předpisů, které používají řecký výraz „tis programmatisménis díkis“, který je ekvivalentem anglického výrazu „the scheduled trial“. V Bulharsku použití slova „nasrochen“ (plánovaného, nařízeného, stanoveného) pro jednání vychází ze slova „nasrochvam“, které znamená „stanovit okamžik, kdy se akce uskuteční“, což naznačuje, že pojem „plánované jednání soudu“ v bulharském právu zahrnuje také stanovení konkrétního data. V Dánsku se používá výraz „den berammede retssag“, což se doslovně překládá jako „naplánované jednání soudu“. Skutečnost, že jednání soudu bylo naplánováno, znamená, že pro jednání ve věci bylo stanoveno datum a hodina. V Maďarsku se používá výraz „kitűzött tárgyalás“, což doslovně znamená „stanovené jednání soudu“, což znamená, že již bylo stanoveno datum jednání soudu. V České republice použití přídavného jména „nařízeném“, které znamená doslova „stanovené“ nebo „naplánované“ v souvislosti s výrazem „jednání“ (audience), naznačuje, že již bylo stanoveno datum jednání.
(
30
) – Tato kategorie zahrnuje zejména Španělské království, Francouzskou republiku, Rumunsko, Slovinskou republiku, jakož i Italskou republiku, avšak v případě posledně uvedeného členského státu pouze pokud jde o provedení čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909. Konkrétně Španělské království používá výrazy „vědomost o datu a místě konání jednání soudu“, Francouzská republika, „vědomost o datu a místě konání procès“ („procès“ ve smyslu „jednání“), Italská republika [pouze k provedení čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909], „vědomost o stanoveném datu jednání“, Rumunsko, „vědomost o dni, měsíci, roku a místě dostavení se k soudu“ a Slovinská republika „vědomost o dni a místě konání jednání“.
(
31
) – Viz zejména rozsudky ze dne 27. října 1977, Bouchereau (30/77, EU:C:1977:172, bod 14), a ze dne 13. února 2025, Verbraucherzentrale Berlin (Pojem počáteční smluvní období) (C‑612/23, EU:C:2025:82, bod 31 a citovaná judikatura).
(
32
) – Obdobně viz zejména rozsudky ze dne 17. prosince 2020, Generalstaatsanwaltschaft Hamburg (C‑416/20 PPU, dále jen rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Hamburg, EU:C:2020:1042, bod 39 a citovaná judikatura), a ze dne 23. března 2023, Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu) (C‑514/21 a C‑515/21, EU:C:2023:235, bod 50 a citovaná judikatura).
(
33
) – Obdobně viz zejména rozsudek ze dne 23. března 2023, Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu) (C‑514/21 a C‑515/21, EU:C:2023:235, bod 50).
(
34
) – Viz zejména rozsudek ze dne 23. března 2023, Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu), (C‑514/21 a C‑515/21, EU:C:2023:235, bod 60 a citovaná judikatura).
(
35
) – Viz zejména rozsudek ze dne 15. září 2022, HN (Řízení proti vyhoštěnému obžalovanému) (C‑420/20, EU:C:2022:679, bod 53 a citovaná judikatura).
(
36
) – Viz zejména rozsudek Kačev (bod 31 a citovaná judikatura).
(
37
) – Viz zejména rozsudek Kačev (bod 32 a citovaná judikatura). Dále jen „právo na nové řízení před soudem“.
(
38
) – Viz rozsudek ze dne 19. května 2022, Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) (C‑569/20, EU:C:2022:401, bod 29).
(
39
) – Viz rozsudky ze dne 19. května 2022, Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) (C‑569/20, EU:C:2022:401, bod 31); ze dne 16. ledna 2025, VB II (Poučení o právu na nové řízení před soudem) (C‑400/23, EU:C:2025:14, bod 59); ze dne 16. ledna 2025, Stangalov (C‑644/23, EU:C:2025:16, bod 36), a Kačev (bod 33).
(
40
) – Podle tohoto ustanovení může být rozhodnutí, které bylo přijato podle odstavce 2, vůči dotčené podezřelé či obviněné osobě vykonáno.
(
41
) – Viz rozsudek ze dne 19. května 2022, Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) (C‑569/20, EU:C:2022:401, bod 30).
(
42
) – Viz rozsudek Kačev (bod 34). Soudní dvůr zdůraznil, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 přiznává zvláštní význam vyrozumění dotčené osoby, jelikož jakoukoli možnost vést řízení v nepřítomnosti výslovně podmiňuje tím, že tato osoba byla o řízení před soudem vyrozuměna [viz rozsudek ze dne 15. září 2022, HN (Řízení proti vyhoštěnému obžalovanému) (C‑420/20, EU:C:2022:679, bod 51)].
(
43
) – Viz rozsudek ze dne 15. září 2022, HN (Řízení proti vyhoštěnému obžalovanému) (C‑420/20, EU:C:2022:679, bod 52).
(
44
) – Viz rozsudek ze dne 19. května 2022, Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) (C‑569/20, EU:C:2022:401, bod 41).
(
45
) – Viz rozsudek Kačev (bod 38).
(
46
) – Podle Soudního dvora tedy platí, že pokud dotyčná osoba nebyla o jednání před soudem v její věci včas vyrozuměna, nebo pokud tato osoba o konání uvedeného jednání sice vyrozuměna byla nebo se má za to, že toto vyrozumění obdržela, avšak nebyla upozorněna na následky nedostavení se k soudu, ani nebyla na tomto jednání zastupována zmocněným obhájcem, má tato osoba v zásadě od okamžiku, kdy se dozví o rozhodnutí vyneseném v nepřítomnosti, právo na nové řízení před soudem [viz zejména rozsudek Kačev (bod 42 a citovaná judikatura)].
(
47
) – Viz zejména rozsudek ze dne 23. března 2023, Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu), (C‑514/21 a C‑515/21, EU:C:2023:235, bod 73 a citovaná judikatura).
(
48
) – Obdobně viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni (C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 52).
(
49
) – Viz rozsudek ze dne 19. května 2022, Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) (C‑569/20, EU:C:2022:401), v němž Soudní dvůr rozhodl, že možnost poskytnutá v čl. 8 odst. 2 a 3 směrnice 2016/343 členským státům vést řízení v nepřítomnosti v případě, že jsou splněny podmínky stanovené v odstavci 2 tohoto čl. 8, a vykonat rozhodnutí bez stanovení práva na nové řízení, vychází z předpokladu, že v situaci uvedené v odstavci 2 se dotyčná osoba, která byla řádně vyrozuměna, dobrovolně a jednoznačně vzdala práva být přítomna při řízení před soudem (bod 34 tohoto rozsudku).
(
50
) – V souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem Soudní dvůr uvedl, že „rámcové rozhodnutí 2002/584 je součástí celkového systému záruk účinné soudní ochrany stanovených jinými unijními právními předpisy“ [rozsudek ze dne 28. ledna 2021, Specializirana prokuratura (Poučení o právech) (C‑649/19, EU:C:2021:75, bod 76)].
(
51
) – Viz usnesení ze dne 20. září 2024, Anacco (C‑504/24 PPU, dále jen usnesení Anacco, EU:C:2024:779, bod 51).
(
52
) – Viz rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Hamburg (bod 45).
(
53
) – Viz rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Hamburg (bod 46).
(
54
) – Viz rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Hamburg (bod 47). Viz rovněž usnesení Anacco (bod 55).
(
55
) – Viz rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Hamburg (bod 47).
(
56
) – Viz rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Hamburg (bod 56). Kromě toho připomínám, že v rozsudku ze dne 23. března 2023, Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu), (C‑514/21 a C‑515/21, EU:C:2023:235), Soudní dvůr rozhodl, že závazek vystavujícího členského státu přiznat osobě, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, právo na obnovu řízení v případě, že byla odsouzena v nepřítomnosti, čímž bylo porušeno její právo na obhajobu, přitom nepatří mezi podmínky uvedené v článku 5 rámcového rozhodnutí 2002/584. Z toho plyne, že unijní právo brání tomu, aby vykonávající justiční orgán mohl předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, podřídit takové podmínce (bod 80 tohoto rozsudku). Soudní dvůr nicméně upřesnil, že tento orgán tudíž může případně prostřednictvím žádosti o doplňující informace ve smyslu čl. 15 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí požádat vystavující členský stát o ujištění, že osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, bude upozorněna na skutečnost, že na základě práva vystavujícího členského státu bude mít právo na obnovu řízení, kterého se bude moci účastnit a které umožní přezkoumání věci samé včetně nových důkazů a zrušení původního rozhodnutí, přičemž se rozumí, že pokud by vystavující členský stát poskytl takové ujištění, byl by vykonávající justiční orgán povinen předat dotyčnou osobu v souladu s čl. 4a odst. 1 písm. d) uvedeného rámcového rozhodnutí (bod 82 uvedeného rozsudku).
(
57
) – Viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni (C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 62), a usnesení Anacco (bod 58).
(
58
) – Viz bod 4 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299. V návaznosti na změny zavedené tímto rámcovým rozhodnutím rámcové rozhodnutí 2002/584 provádí harmonizaci podmínek výkonu evropského zatýkacího rozkazu v případě odsuzujících rozhodnutí vynesených v nepřítomnosti, jež odráží shodu, které všechny členské státy dosáhly ohledně rozsahu, jejž mají mít v unijním právu procesní práva osob odsouzených v nepřítomnosti, na něž se vztahuje evropský zatýkací rozkaz [viz zejména rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni (C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 62), jakož i usnesení Anacco (bod 58)].
(
59
) – V tomto ohledu Soudní dvůr poukazuje na nemožnost dovolávat se směrnice 2016/343 k zabránění výkonu evropského zatýkacího rozkazu nad rámec důvodů pro odmítnutí výkonu stanovených rámcovým rozhodnutím 2002/584 [viz rozsudek Generalstaatsanwaltschaft Hamburg (bod 55)].
(
60
) – Viz rozsudek ze dne 16. ledna 2025, VB II (Poučení o právu na nové řízení před soudem) (C‑400/23, EU:C:2025:14, bod 48). Viz rovněž usnesení Anacco (bod 52).
(
61
) – Viz rozsudek Kačev (bod 34).
(
62
) – Viz zejména rozsudky ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem) (C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 39); ze dne 14. července 2022, Procureur général près la cour d’appel d’Angers (C‑168/21, EU:C:2022:558, bod 40), a ze dne 6. června 2023, O. G. (Evropský zatýkací rozkaz vydaný na státního příslušníka třetí země) (C‑700/21, EU:C:2023:444, bod 33). Viz rovněž usnesení Anacco (body 41 a 42, jakož i citovaná judikatura).
(
63
) – Viz rozsudek ze dne 11. ledna 2017, Grundza (C‑289/15, EU:C:2017:4, bod 46).
(
64
) – Viz rozsudek ze dne 11. ledna 2017, Grundza (C‑289/15, EU:C:2017:4, body 50 a 51).
(
65
) – Viz zejména rozsudek Kačev (bod 35 a citovaná judikatura).
(
66
) – Pokud jde o případ útěku dotyčné osoby, obdobně viz rozsudek Kačev (bod 37 a citovaná judikatura).
(
67
) – Viz zejména rozsudek Kačev (bod 41 a citovaná judikatura).
(
68
) – Viz rozsudek Kačev (bod 59).
(
69
) – Viz rozsudek Kačev (bod 61).
(
70
) – Obdobně viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni (C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 52).
(
71
) – Rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (C‑396/22, EU:C:2023:1029, body 41 a 42, jakož i citovaná judikatura).