62024CC0477 – stanovisko GA

62024CC0477  STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA RIMVYDASE NORKUSE přednesené dne 25. září 2025 ( 1 ) Věc C‑477/24 [Deldwyn] ( i ) Minister for Justice proti I. T. [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko)] „Řízení o předběžné otázce – Občanství Unie – Právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států – Směrnice 2004/38/ES – Odvozené právo pobytu – Právo pobytu rodinných příslušníků občana Unie – Manželství mezi občanem Unie a státním příslušníkem třetí země – Zachování práva pobytu státního příslušníka třetí země v případě rozvodu – Občan Unie v okamžiku rozvodu již nevykonává činnost – Článek 7 odst. 3 písm. b) – Výpočet doby, která trvá ‚více než jeden rok‘ – Požadavek jediného nepřetržitého období nebo možnost kumulace dob trvání zaměstnání v průběhu řady let – Pojem ‚řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný‘ – Právo na přístup ke spisu obsahujícímu informace o minulosti občana Unie z hlediska práce či sociálního zabezpečení“ I. Úvod 1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ( 2 ) byla předložena v rámci odvolacího řízení vedeného mezi Minister for Justice (ministr spravedlnosti, Irsko) (dále jen „ministr“) a I. T. (dále jen „navrhovatel“), státním příslušníkem země mimo EHP a bývalým manželem občanky Unie ( 3 ), v souvislosti s rozhodnutím ministra, kterým odmítl dovolit navrhovateli, aby si ponechal pobytovou kartu, jež by mu umožnila setrvat v Irsku na dobu neurčitou. Navrhovatel byl mimo jiné informován, že jeho právo pobytu závisí na tom, zda jeho bývalá manželka i nadále vykonává v Irsku práva, která pro ni vyplývají ze Smlouvy o EU, a nepředložil důkazy o činnosti ( 4 ) své bývalé manželky v uvedeném členském státě v okamžiku zahájení rozvodového řízení. 2. Ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se předkládající soud táže, zda výraz „jeden rok“ uvedený v čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38/ES ( 5 ) vyžaduje, aby byl dotčený rok jediným nepřetržitým obdobím, nebo zda lze kratší doby zaměstnání rozložené do několika let sečíst, a tím dosáhnout doby jednoho roku. Kromě toho si předkládající soud klade otázku, zda skutečnost, že bývalá manželka navrhovatele pobírala v Irsku dávku při hledání zaměstnání (jobseeker’s allowance), znamená, že byla „řádně zapsána jako nedobrovolná nezaměstnaná“ v souladu s uvedeným ustanovením. Konečně se předkládající soud táže, zda a případně za jakých podmínek je ministr povinen poskytnout navrhovateli spis, jehož se dovolává za účelem zamítnutí žádosti navrhovatele o trvalý pobyt a který obsahuje údaje týkající se bývalé manželky navrhovatele, mimo jiné informace o její minulosti z hlediska práce či sociálního zabezpečení. II. Právní rámec A.   Unijní právo 3. Článek 7 směrnice 2004/38, nadepsaný „Právo pobytu po dobu delší než tři měsíce“, stanoví: „1.   Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud: a) jsou v hostitelském členském státě zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými; nebo b) mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika; nebo […] 2.   Právo pobytu stanovené v odstavci 1 se vztahuje rovněž na rodinné příslušníky doprovázející nebo následující v hostitelském členském státě občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, za předpokladu, že tento občan Unie splňuje podmínky stanovené v odst. 1 písm. a), b) nebo c). 3.   Pro účely odst. 1 písm. a) si občan Unie, který již není zaměstnanou osobou ani samostatně výdělečně činnou osobou, ponechává postavení zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné v těchto případech: […] b) je řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný poté, co byl zaměstnán více než jeden rok[,] a je řádně zaregistrován u příslušného úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání; c) je řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný po skončení pracovní smlouvy na dobu určitou kratší jednoho roku nebo poté, co se během prvních dvanácti měsíců stal nedobrovolně nezaměstnaným, a zaregistrován u příslušného úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. V tom případě si postavení pracovníka ponechává na dobu alespoň šesti měsíců; […]“ 4. Článek 13 uvedené směrnice, nadepsaný „Zachování práva pobytu rodinných příslušníků v případě rozvodu, prohlášení manželství za neplatné nebo ukončení registrovaného partnerství“, stanoví: „[…] 2.   Aniž je dotčen druhý pododstavec, nevede rozvod […] ke ztrátě práva pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, pokud: a) manželství […] trvalo před zahájením řízení o rozvodu […] alespoň tři roky, z toho nejméně jeden rok v hostitelském členském státě; nebo […] Právo pobytu dotyčných osob, které nezískaly právo trvalého pobytu, je podmíněno prokázáním skutečnosti, že jsou zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými nebo že mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, nebo jsou příslušníky rodiny osoby splňující tyto požadavky a tato rodina byla již založená v hostitelském členském státě. Pojem ‚dostatečné prostředky‘ je vymezen v čl. 8 odst. 4. Takovým rodinným příslušníkům je zachováno právo pobytu na výlučně osobním základě.“ 5. Článek 14 uvedené směrnice, nadepsaný „Zachování práva pobytu“, stanoví: “[…] 2. Občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům náleží právo pobytu stanovené v článcích 7, 12 a 13, dokud splňují podmínky uvedených ustanovení. […]“ B.   Irské právo 6. Směrnice 2004/38 byla do irského práva provedena S. I. č. 548/2015 – European Communities (Free Movement of Persons) Regulations 2015 [nařízení z roku 2015 týkající se Evropských společenství (Volný pohyb osob)] ( 6 ) (dále jen „nařízení z roku 2015“). Podle předkládajícího soudu neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi čl. 6 odst. 3 písm. c) nařízení z roku 2015 a čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38. III. Spor v původním řízení a předběžné otázky 7. Navrhovatel je státním příslušníkem země mimo EHP. Do Irska přicestoval na základě studentského víza v říjnu 2002. V červenci 2009 uzavřel navrhovatel v Irsku manželství s občankou Unie a požádal o povolení k pobytu v Irsku na základě směrnice 2004/38 a nařízení z roku 2015, a to z titulu svého postavení manžela občanky Unie. Uvedená žádost byla v únoru 2010 zamítnuta. Navrhovatel podal dne 17. července 2011 další žádost, která byla opět zamítnuta, a to dne 9. února 2012. V obou případech byla důvodem zamítnutí skutečnost, že z šetření provedených u zaměstnavatele ( 7 ) dotčené občanky Unie vyplynulo, že v okamžiku posuzování dané žádosti ( 8 ) již tato osoba u zaměstnavatele uvedeného v žádosti zaměstnána nebyla. Navrhovatel podal třetí žádost o povolení k pobytu v Irsku v březnu 2013. Při této příležitosti mu bylo uděleno povolení k pobytu na dobu pěti let, až do září 2018. V červnu 2014, tedy následně po udělení tohoto povolení, bylo mezi navrhovatelem a jeho manželkou zahájeno řízení o rozvodu. Rozsudek o rozvodu byl vydán v červenci 2014 v zemi původu občanky Unie. K uvedenému datu trvalo manželství pět let. 8. Povolení k pobytu v Irsku, které bylo navrhovateli uděleno, nebylo po rozvodu zrušeno a navrhovatel v uvedeném státě nadále pracoval. Jeho bývalá manželka nadále pobývala v Irsku (byť s případnými přestávkami, kdy odjížděla do země svého původu a vracela se zpět). 9. V srpnu 2018 navrhovatel požádal, aby mu bylo udělené povolení k pobytu zachováno na osobním základě, s odkazem na čl. 10 odst. 2 nařízení z roku 2015 ( 9 ), který stanoví možnost zachování práva pobytu v případě rozvodu za určitých okolností, pokud manželství trvalo alespoň tři roky, z toho nejméně jeden rok v Irsku. Uvedená žádost byla v říjnu 2019 zamítnuta z důvodu, že navrhovatel nepředložil žádný důkaz o tom, že by v době zahájení rozvodového řízení byla jeho bývalá manželka zaměstnána v Irsku nebo by měla dostatečné prostředky ( 10 ). 10. Dne 17. října 2019 požádal navrhovatel o přezkum zamítavého rozhodnutí a vyžádal si kopii informací získaných od Department of Employment Affairs and Social Protection (Ministerstvo pro otázky zaměstnanosti a sociální ochranu, Irsko, dále jen „DEASP“). Navrhovatel uvedl, že on a jeho bývalá manželka již neudržují žádný vztah, ale že jeho právní zástupci se na ni obrátili s žádostí o součinnost, a sice poskytnutí podrobných informací o jejích činnostech v Irsku během období uvedených ministrem, přičemž zopakoval své přesvědčení, že jeho bývalá manželka pobírala dávky sociálního zabezpečení alespoň po část uvedeného období. Navrhovatel uvedl, že nemá bez součinnosti a spolupráce své bývalé manželky žádnou možnost ověřit si svou domněnku, že jeho bývalá manželka v tomto období pobírala dávky sociálního zabezpečení. 11. Dne 22. listopadu 2021 vydal ministr konečné rozhodnutí potvrzující zamítavé rozhodnutí ( 11 ). Uvedené rozhodnutí vycházelo z toho, že ve spisu nejsou uvedeny žádné informace týkající se okolností, za nichž dotčená občanka Unie ukončila své předchozí zaměstnání, zda se jednalo o dobrovolné nebo nedobrovolné ukončení pracovního poměru. Kromě toho není ve spise uvedeno nic, co by nasvědčovalo tomu, že před svou registrací u DEASP byla zaměstnána po dobu delší než jeden rok nebo měla uzavřenou smlouvu na dobu určitou kratší než jeden rok. Postoj ministra vycházel z toho, že zaměstnání občanky Unie trvalo 37 týdnů v roce 2013 a dva týdny v roce 2014. Podle zamítavého rozhodnutí dotčená občanka Unie „nevykonávala svá práva vyplývající ze Smluv Unie na základě nedobrovolné nezaměstnanosti v roce 2014, tedy v roce, kdy bylo zahájeno a skončeno rozvodové řízení, neboť období nezaměstnanosti uvedené osoby nepředcházela doba odpracovaných dvanácti měsíců“. V konečném rozhodnutí bylo rovněž uvedeno, že dotčená občanka Unie sice pobírala v roce 2014 dávky, nicméně ministr není vázán žádným určením provedeným DEASP a trvající vyplácení dávek sociálního zabezpečení občanu Unie není pro záležitost týkající se práv vyplývajících ze Smluv Unie, která je předložena ministrovi k rozhodnutí, určující. 12. Podle předkládajícího soudu z protokolu o rozhodnutí ministra nevyplývá, že by byla posuzována otázka, zda dotčená občanka Unie během doby svého pobytu v Irsku případně nepracovala po dobu delší než jeden rok před zářím 2013, kdy poprvé obdržela dávku při hledání zaměstnání. Tyto předchozí doby výkonu činnosti nebyly zohledněny při rozhodování o tom, zda dotčená občanka Unie vykonávala práva vyplývající ze Smluv Unie v Irsku ke dni zahájení rozvodového řízení. 13. Navrhovatel požádal o soudní přezkum rozhodnutí ministra u High Court (Vrchní soud, Irsko). Rozsudkem ze dne 1. února 2023 High Court (Vrchní soud) dotčené rozhodnutí zrušil. Zmíněný soud uvedl, že ministr se soustředil na pracovněprávní situaci občanky Unie v období bezprostředně předcházejícím její žádosti o dávku při hledání zaměstnání a v období 12 měsíců předcházejících zahájení rozvodového řízení. Ministr naproti tomu nezohlednil postavení občanky Unie z hlediska jejích pracovních poměrů a pobytu v letech 2009 až 2012, a to navzdory tomu, že se navrhovatel těchto skutečností dovolával. High Court (Vrchní soud) rozhodl, že čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 ani čl. 6 odst. 3 písm. c) bod ii) nařízení z roku 2015 nepodmiňují zachování postavení zaměstnané osoby tím, že zaměstnaná osoba, která je občanem Unie, prokáže, že dobu dvanácti měsíců trvání zaměstnání vykonala nepřetržitě a bezprostředně před tím, než se zaregistrovala jako nedobrovolně nezaměstnaná osoba, aby si zachovala právo pobytu podle čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38. High Court (Vrchní soud) měl dále za to, že neposkytnutí záznamů navrhovateli týkajících se příspěvků jeho bývalé manželky za roky 2009, 2010, 2011 a 2012 v nějaké upravené nebo vhodné formě, pokud jsou obsaženy v informacích získaných od DEASP a ministr je měl k dispozici, resp. skutečnost, že se během rozhodovacího procesu ministr s uvedenými záznamy transparentním způsobem nevypořádal, ohrožuje spravedlivost řízení s ohledem na procesní okolnosti věci, když ministr byl vyrozuměn o tom, že navrhovatel tvrdil, že jeho bývalá manželka během uvedených let pracovala, přičemž v tomto smyslu předložil určité podpůrné důkazy, nicméně neměl přístup k dalším informacím z důvodu nedostatku spolupráce z její strany. 14. Ministr podal proti rozhodnutí High Court (Vrchní soud) odvolání ke Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o odvolání vyžaduje výklad unijního práva, přerušil Court of Appeal (Odvolací soud) řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1. a) Předpokládá nebo vyžaduje výraz ‚jeden rok‘ v [čl.] 7 odst. 3 písm. b) směrnice [2004/38] […], aby byl dotčený rok jediným nepřetržitým obdobím? 1. b) Je-li odpověď na otázku pod bodem 1a) záporná, má skutečnost, že se doby zaměstnání, které v součtu tvoří dotčený jeden rok, případně nakumulovaly nebo nasčítaly během období čtyř nebo pěti let, za následek, že se na dotčeného občana Unie nevztahuje čl. 7 odst. 3 písm. b) [směrnice 2004/38]? 2. Je nutno skutečnost, že občan Unie pobíral dávku při hledání zaměstnání od [DEASP] v Irsku, vykládat tak, že je tento občan Unie ‚řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný‘ v Irsku ve smyslu [čl.] 7 odst. 3 písm. b) směrnice [2004/38]? 3. Vyžaduje obecná zásada unijního práva, která odráží [článek] 41 Listiny, aby [ministr] poskytl navrhovateli svou spisovou dokumentaci (je-li to nezbytné, pak ve vhodně upravené formě), resp. podpůrně, je splnění takové povinnosti vyžadováno směrnicí [2004/38] vykládanou ve světle této obecné zásady, přičemž k poskytnutí spisové dokumentace má dojít buď: a) před vydáním rozhodnutí o zachování práva pobytu/pobytové karty podle článku 14 směrnice [2004/38], pokud jde o článek 13 nebo čl. 7 odst. 3 [uvedené] směrnice; nebo b) jakmile navrhovatel napadne takové rozhodnutí cestou soudního přezkumu?“ IV. Řízení před Soudním dvorem 15. Písemná vyjádření předložili navrhovatel, německá vláda, Irsko a Evropská komise. V tomto stanovisku a v souladu s žádostí Soudního dvora se budu zabývat první a druhou otázkou, které předložil Court of Appeal (Odvolací soud). V. Posouzení A.   Úvodní poznámky 16. Účelem směrnice 2004/38 ( 12 ) je usnadnit výkon práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které čl. 21 odst. 1 SFEU přiznává přímo občanům Unie, a jejím cílem je zejména uvedené právo posílit ( 13 ). V tomto ohledu přiznává směrnice 2004/38 všem státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie ve smyslu čl. 2 odst. 2 uvedené směrnice ( 14 ) a kteří tohoto občana Unie doprovází nebo následují v jiném členském státě, než jehož je státním příslušníkem ( 15 ), právo na vstup do hostitelského členského státu a právo pobytu v něm ( 16 ). 17. Článek 7 směrnice 2004/38 stanoví podmínky, za kterých mají občané Unie a jejich rodinní příslušníci právo pobytu v hostitelském členském státě po dobu delší než tři měsíce ( 17 ), a kteří tedy ještě nemají právo trvalého pobytu na základě čl. 16 odst. 1 směrnice 2004/38 ( 18 ). 18. Článek 7 odst. 1 písm. a) směrnice 2004/38 stanoví, že všichni občané Unie mají takové právo pobytu za podmínky, že mají v hostitelském členském státě postavení zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné ( 19 ). V souladu s čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38 mají občané Unie právo pobytu v hostitelském členském státě, aniž jsou hospodářsky činní, pokud jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, a mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu ( 20 ). Článek 7 odst. 1 písm. c) rovněž stanoví za určitých podmínek právo pobytu studentů. 19. Článek 7 odst. 2 směrnice 2004/38 přiznává rodinným příslušníkům občanů Unie, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí a kteří doprovázejí nebo následují v hostitelském členském státě občana Unie, právo pobytu v uvedeném členském státě, pokud občan Unie splňuje podmínky zmíněné mimo jiné v čl. 7 odst. 1 písm. a), b) nebo c) uvedené směrnice ( 21 ). V souladu s čl. 14 odst. 2 směrnice 2004/38 trvá právo rodinných příslušníků občana Unie pobývat v hostitelském členském státě na základě, mimo jiné, čl. 7 odst. 2 uvedené směrnice, pouze dokud občan Unie ( 22 ) splňuje podmínky stanovené v uvedeném ustanovení ( 23 ). V tomto ohledu Soudní dvůr zdůraznil, že práva přiznaná rodinným příslušníkům směrnicí 2004/38, včetně jejího článku 7, nejsou autonomními právy, nýbrž právy odvozenými od výkonu svobody pohybu občanem Unie ( 24 ). 20. Článek 7 odst. 3 směrnice 2004/38 stanoví, že pro účely čl. 7 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice si občan Unie, který již není v hostitelském členském státě zaměstnanou osobou ani samostatně výdělečně činnou osobou, ponechává za určitých okolností postavení zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné ( 25 ). Článek 7 odst. 3 směrnice 2004/38 upravuje odstupňovaný systém podmínek pro zachování uvedeného postavení, přičemž první podmínka odkazuje na důvod neschopnosti občana Unie pracovat a druhá podmínka odkazuje na počáteční dobu trvání výkonu činnosti občana Unie v hostitelském členském státě. V tomto ohledu se podmínky pro zachování postavení zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné liší podle toho, zda je počáteční doba činnosti delší nebo kratší než jeden rok ( 26 ). Občan Unie, který vykonával činnost v postavení zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné v hostitelském členském státě, si ponechává postavení zaměstnané osoby na neurčito, pokud: i) není dočasně schopen pracovat v důsledku nemoci nebo úrazu ( 27 ); ii) pracoval jako zaměstnaná osoba nebo jako osoba samostatně výdělečně činná v hostitelském členském státě více než jeden rok před tím, než se stal nedobrovolně nezaměstnaným ( 28 ); nebo iii) zahájil odbornou přípravu ( 29 ). 21. Naproti tomu podle čl. 7 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/38 si občan Unie, který v hostitelském členském státě vykonával činnost jako zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná po dobu kratší než jeden rok před tím, než se stal nedobrovolně nezaměstnaným, ponechává postavení pracovníka pouze po dobu, kterou případně uvedený členský stát stanoví, přičemž tato doba nesmí být kratší než šest měsíců. V rozsudku Tarola Soudní dvůr rozhodl, že občan Unie si uvedené postavení zachovává poté, co v hostitelském členském státě vykonával činnost po dobu dvou týdnů před tím, než se stal nedobrovolně nezaměstnaným. Soudní dvůr zdůraznil, že důvody, proč je občan Unie nezaměstnaný podle čl. 7 odst. 3 písm. b) ( 30 ) a čl. 7 odst. 3 písm. c) ( 31 ) směrnice 2004/38, musí být nezávislé na jeho vůli. 22. S ohledem na skutečnost, že rodinní příslušníci občana Unie, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí, nemají samostatné právo pobytu na základě článku 7 směrnice 2004/38, ale pouze práva odvozená od výkonu svobody pohybu občanem Unie, zavádí směrnice 2004/38 v určitých případech právní záruky na ochranu rodinných příslušníků občana Unie ( 32 ). V tomto ohledu čl. 13 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/38 zaručuje, že v případě rozvodu si manžel nebo manželka občana Unie, kteří jsou státními příslušníky třetí země, mohou zachovat své právo pobytu v hostitelském členském státě jako právo osobní, nikoli odvozené ( 33 ). Osobní právo je podmíněno tím, že manželství trvalo před zahájením rozvodového řízení alespoň tři roky, z toho jeden rok v hostitelském členském státě. Ze skutečností obsažených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle všeho vyplývá, že navrhovatel tyto podmínky splňuje. Kromě toho musí dotyčná osoba před nabytím práva trvalého pobytu splnit podmínky stanovené v čl. 13 odst. 2 druhém pododstavci směrnice 2004/38, a sice podmínku, že dotyčná osoba prokáže buď to, že je zaměstnanou osobou, nebo má pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, nebo jsou příslušníky rodiny osoby splňující tyto požadavky, a tato rodina již byla založena v hostitelském členském státě. Soudní dvůr upřesnil, že tyto podmínky odpovídají podmínkám uvedeným v čl. 7 odst. 1 písm. a), b) a d) směrnice 2004/38, jež musí splnit samotní občané Unie, aby mohli požívat práva dočasného pobytu po dobu delší než tři měsíce na území hostitelského členského státu ( 34 ). 23. Navrhovatel tedy musí prokázat, zda měl v okamžiku zahájení rozvodového řízení právo pobytu v Irsku. Vzhledem k tomu, že se navrhovatel dovolává práva pobytu své bývalé manželky, občanky Unie, závisí jeho právo na tom, zda takové právo měla v uvedené době ona ( 35 ). Právě tyto podmínky jsou jádrem sporu ve věci v původním řízení ( 36 ). 24. Zejména z bodu 10 odůvodnění směrnice 2004/38 vyplývá, že cílem podmínek stanovených v článku 7 uvedené směrnice je zejména zamezit tomu, aby se občan Unie a jeho rodinní příslušníci stali nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu ( 37 ). Uvedené riziko potenciálně vzniká z toho důvodu, že v souladu s čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38 se občan Unie může domáhat stejného zacházení v působnosti Smlouvy jako státní příslušníci hostitelského členského státu, pokud jeho pobyt na území hostitelského členského státu splňuje podmínky stanovené směrnicí 2004/38. Uvedené ustanovení se vztahuje i na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky hostitelského členského státu a mají právo pobytu. S výhradou výjimky stanovené v čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38 se tak občan Unie může domáhat stejného přístupu k sociální pomoci na základě čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38 jako státní příslušníci hostitelského členského státu, pokud jeho pobyt na území uvedeného členského státu splňuje podmínky stanovené směrnicí 2004/38 ( 38 ). B.   K první otázce 25. Podstatou první otázky předkládajícího soudu, která je rozdělena na dvě části ( 39 ), je, zda se výrazem „více než jeden rok“ ( 40 ) uvedeným v čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 rozumí jediné nepřetržité období hospodářské činnosti, nebo zda může tento výraz odkazovat na součet samostatných či oddělených dob výkonu takové činnosti, které nastaly v průběhu čtyř nebo pěti let. 26. Navrhovatel má za to, že není důvod se domnívat, že se výrazem „více než jeden rok“ uvedeným v čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 rozumí jediné nepřetržité období. Uvedený výraz se může vztahovat na „nasčítaná období kratší než jeden rok“. Irsko a německá vláda mají za to, že se uvedený výraz vztahuje na jediné nepřetržité období jednoho roku. Postoj Komise je více diferencovaný. Komise má za to, že se tento výraz v zásadě vztahuje na dobu ekonomické činnosti vyznačující se určitým stupněm vazby na hospodářský život hostitelského členského státu, což znamená minimální míru nepřetržitosti hospodářské činnosti v uvedeném státě. Dále zahrnuje podstatný příspěvek unijního pracovníka do rozpočtu hostitelského členského státu prostřednictvím placení daní a příspěvků na sociální zabezpečení. Požadavek nepřetržitosti nemůže vyloučit dvě nebo více období skutečné a efektivní práce vykonané v hostitelském členském státě, které společně trvají déle než jeden rok, pouze z toho důvodu, že jsou tato období výsledkem činnosti na základě po sobě jdoucích pracovních smluv s různými zaměstnavateli, což platí i v případě, že mezi takovými pracemi vzniknou určité přestávky. 27. Je nutno zdůraznit, že směrnice 2004/38 nedefinuje, co se rozumí výrazem „více než jeden rok“ uvedeným v čl. 7 odst. 3 písm. b) ( 41 ) uvedené směrnice ( 42 ). Samotný doslovný výklad uvedeného výrazu v různých jazykových zněních ( 43 ) navíc neumožňuje jednoznačně určit, zda se vztahuje na jediné nepřetržité nebo nepřerušované období delší než jeden rok, nebo na celkovou dobu delší než jeden rok, kterou tvoří součet dvou nebo více samostatných období, z nichž každé je kratší než jeden rok. Tuto nejasnost lze konfrontovat s jinými unijními předpisy v oblastech svobody pohybu a pobytu osob, v nichž unijní normotvůrce výslovně odkázal na určitou nepřerušenou dobu nebo na nepřetržitou dobu ( 44 ). Možná o něco pozoruhodnější je skutečnost, že články 16 a 17 směrnice 2004/38 samotné odkazují v souvislosti s právem trvalého pobytu na nepřetržitou dobu pobytu v hostitelském členském státě. Článek 16 odst. 1 směrnice 2004/38 tak například stanoví, že „[p]rávo trvalého pobytu v hostitelském členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let“ ( 45 ). Za účelem zmírnění striktního a jednoznačného znění uvedeného ustanovení navíc čl. 16 odst. 3 směrnice 2004/38 stanoví, že v určitých případech není nepřetržitost pobytu dotčena, například „dočasnou nepřítomností po dobu nepřesahující celkem šest měsíců v roce“ ( 46 ). 28. Na rozdíl od toho, co tvrdí Irsko, se nedomnívám, že znění čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 „je na první pohled jasné“ ( 47 ). Pro výklad uvedeného ustanovení je tedy nutno vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a obecnou systematiku právní úpravy, jejíž je součástí, jakož i cíle, které sleduje ( 48 ). 29. Pokud jde o kontext a obecnou systematiku, je třeba hned na počátku konstatovat, že skutečnost, že čl. 16 odst. 1 směrnice 2004/38 výslovně odkazuje na nepřetržitou dobu, zatímco čl. 7 odst. 3 písm. b) uvedené směrnice nikoli, by naznačoval, že čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice takovou nepřetržitost nevyžaduje. Dotčená ustanovení se však nacházejí v různých kapitolách směrnice 2004/38, které jasně rozlišují mezi právem pobytu (kapitola III) a právem trvalého pobytu (kapitola IV), jakož i podmínkami, které musí být splněny, aby bylo možno uvedených různých práv požívat ( 49 ). Nedomnívám se tedy, že je neexistence výslovného požadavku nepřetržitosti v čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 určující. 30. Je tedy vhodné zohlednit pravidla obsažená v kapitole III směrnice 2004/38 upravující právo pobytu, zejména její článek 7, jakož i cíle sledované uvedenými pravidly. 31. Článek 7 odst. 3 směrnice 2004/38, který se týká situací, kdy si občan Unie, jenž dočasně přestal vykonávat činnost jako zaměstnanec nebo samostatně výdělečně činná osoba, zachovává postavení zaměstnané osoby, jakož i s ním související právo pobytu na základě čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice ( 50 ), vychází z předpokladu, že tento občan je k dispozici a je schopný se v přiměřené lhůtě znovu začlenit na trh práce hostitelského členského státu ( 51 ). Nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi zabezpečením volného pohybu pracovníků ( 52 ) na jedné straně a zajištěním toho, aby systémy sociálního zabezpečení hostitelských členských států nebyly nepřiměřeně zatíženy, na straně druhé ( 53 ). Vyvážení a sladění těchto vzájemně si konkurujících a legitimních zájmů v čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 a pečlivé odstupňování, které bylo do uvedeného ustanovení unijním normotvůrcem zakotveno, odráží (částečně) zásadu proporcionality ( 54 ) stanovenou v čl. 5 odst. 4 SEU ( 55 ). 32. Jak je uvedeno výše, ochrana přiznaná na základě čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38, konkrétně délka uvedené ochrany, se může lišit mimo jiné v závislosti na důvodech ukončení činnosti v hostitelském členském státě a délce takové původní činnosti ( 56 ). Lze tedy sice načrtnout jasnou paralelu mezi písmenem b) a písmenem c) čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38, která obě odkazují na občana Unie, jenž je „řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný“, přičemž během této doby je dotyčný občan „zaregistrován jako uchazeč o zaměstnání“, nicméně uvedená ustanovení se značně liší, pokud jde o dobu, po kterou si zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná zachovává takové postavení v závislosti na tom, zda je počáteční doba její činnosti v hostitelském členském státě delší nebo kratší než jeden rok ( 57 ). Vzhledem k tomu, že písmeno b) i písmeno c) čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 vycházejí ze skutečnosti, že činnost občana Unie byla nedobrovolně přerušena ( 58 ) a v přiměřené době znovu vstoupí na pracovní trh v hostitelském členském státě, je zřejmé, jak zdůraznila německá vláda ( 59 ), Irsko ( 60 ) a Komise ( 61 ), že zahrnutí krátkých, roztroušených nebo sporadických období hospodářské činnosti sečtených za delší období ( 62 ) do rámce výrazu „více než jeden rok“ může v praxi smazat rozdíl mezi uvedenými ustanoveními ( 63 ) a pečlivým odstupňováním zakomponovaným unijním normotvůrcem do jednotlivých bodů čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 ( 64 ), čímž dojde k narušení spravedlivé rovnováhy nastolené uvedeným ustanovením ( 65 ). V tomto ohledu mám za to, že zvýšená ochrana poskytovaná na základě čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 – která může být časově neomezená ( 66 ) – vyžaduje odpovídající přispění a vazbu k hospodářství hostitelského členského státu ( 67 ), která je jak trvalá, tak udržovaná ve srovnání s nižší ochranou poskytovanou na základě čl. 7 odst. 3 písm. c) ( 68 ) uvedené směrnice, kde například hospodářská činnost trvající po dobu dvou týdnů ( 69 ) postačuje k tomu, aby mohla dotčená osoba požívat ochrany přiznané posledně uvedeným ustanovením. Vzhledem k tomu, že ve světle rozsudku Tarola je časová hranice zakotvená v čl. 7 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/38 nízká ( 70 ), otázka nepřetržitosti v rámci uvedeného ustanovení nevyvstává. 33. V tomto ohledu by smazání rozdílu mezi písmenem b) a písmenem c) čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 mohlo představovat nepřiměřenou zátěž pro systémy sociálního zabezpečení hostitelských členských států. Kromě toho by byl plný dopad takové zátěže nepředvídatelný, neboť by mohly být zohledňovány doby trvání zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti v hostitelském členském státě rozložené do období mnoha let, proložené dobami, kdy v hostitelském členském státě daná osoba žádnou práci nevykonává, což by mohlo vést k zachování postavení zaměstnané osoby a práv s tímto postavením souvisejícím na dobu neurčitou. Mám tedy za to, že výraz „více než jeden rok“ znamená nejen minimální dobu trvání dotčené hospodářské činnosti ( 71 ), ale v zásadě i nepřetržitost takové činnosti. 34. Ačkoli požadavek nepřetržité doby více než jednoho roku pro zachování postavení zaměstnané osoby podle čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 v zásadě vhodně a spravedlivě slaďuje zjištěná protichůdná práva, zájmy a zásady, o které jde, jakož i spravedlivou rovnováhu, jíž musí být dosaženo, mám za to, že je nezbytné posoudit i to, zda existují i určité omezené doby nečinnosti, které by na tuto nepřetržitost neměly mít vliv ( 72 ). Takové posouzení je nezbytné k zajištění plného zachování zásady proporcionality zakotvené v čl. 5 odst. 4 SEU. 35. Úvodem je nutno zdůraznit, jak uvádí Komise, že čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 se sice vztahuje na činnost v rámci pracovního poměru i na samostatnou výdělečnou činnost, nicméně samostatná výdělečná činnost může být ze své povahy charakterizována jako přerušovaná série řady pracovních úkolů. Výklad čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38, který by bez výjimky vyžadoval pouze jedinou nepřetržitou dobu výkonu práce, by občanům Unie ztěžoval možnost dovolávat se uvedeného ustanovení a byl by neslučitelný s jeho zamýšlenou věcnou působností ( 73 ). 36. Pokud jde o doby, kdy dotčená osoba dobrovolně žádnou práci nevykonává, bylo by příliš formalistické a přísné, kdyby se občanovi Unie poté, co v hostitelském členském státě pracoval nepřetržitě po dobu 10 měsíců a dobrovolně z práce odešel, aby se například věnoval naléhavé rodinné záležitosti nebo situaci, při jeho návratu do práce předchozí doba výkonu práce automaticky smazala, resp. začala počítat znovu od nuly. V takovém případě by osoba, která pracovala po dobu 10 měsíců a po dvouměsíčním přerušení opět nastoupila do práce na dalších 10 měsíců před tím, než se stala nedobrovolně nezaměstnanou, nemohla požívat ochrany přiznané čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38. Automatické a rigidní uplatňování požadavku nepřetržité a nepřerušované doby více než jednoho roku by například nezohledňovalo skutečnost, že občan Unie si sice našel práci v hostitelském členském státě, ale má stále své rodinné povinnosti a další závazky (jinde), které vyžadují jeho fyzickou přítomnost ( 74 ). Nemusí být vždy možné se těmto závazkům a povinnostem věnovat během dob dovolené za kalendářní rok, na kterou případně pracovníkovi vznikne nárok v prvním roce činnosti v hostitelském členském státě ( 75 ), popřípadě na dálku ( 76 ). 37. Soudní dvůr navíc již v roce 1988 připustil, že „nepřerušovaná kariéra je dnes méně častá, než tomu bylo dříve“ ( 77 ). Kromě toho je obecně známo ( 78 ), že se může stát, že se pracovníci při přechodu z jedné práce na jinou rozhodnou pro krátké přerušení pracovní činnosti ( 79 ). Pokud splňují ostatní podmínky čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38, bylo by zbytečně přísné takové pracovníky automaticky vyloučit z práv, která uvedená směrnice stanoví, pokud pracovali celkově déle než jeden rok, byť byla tato doba proložena krátkými pauzami nebo přerušeními, které celkově trvaly pouze omezenou dobu. 38. Z toho vyplývá, že výraz „více než jeden rok“ uvedený v čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 sice v zásadě odkazuje na jedinou nepřetržitou dobu delší než jeden rok, nicméně s ohledem na skutečnost, že pojem „pracovník“ nesmí být vykládán restriktivně ( 80 ) – což v důsledku uvedeného platí i pro podmínky, za kterých si může daná osoba takové postavení zachovat –, nemělo by k přerušení uvedené nepřetržité doby dojít v důsledku krátkých dob přiměřené délky ( 81 ), které nepřesahují celkově dobu dvou měsíců v případě dobrovolného přerušení nebo šest měsíců v případě nedobrovolné nezaměstnanosti ( 82 ). 39. Je nutno zdůraznit, že doba dvou měsíců dobrovolné nečinnosti je ze své povahy krátkou vzhledem k době delší jednoho roku zakotvené v čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38, resp. v porovnání s ní. Analogicky se řídí odůvodněním, resp. logikou, z níž vychází čl. 16 odst. 3 směrnice 2004/38. Článek 16 odst. 3 směrnice 2004/38 mimo jiné stanoví, že nepřítomnosti, které trvají po celkovou dobu šesti měsíců, resp. až dvanácti po sobě jdoucích měsíců v určitých případech, nepřeruší pětiletou nepřetržitou dobu pobytu v hostitelském členském státě. Délka doby přerušení, která je přípustná podle čl. 16 odst. 3 směrnice 2004/38, se v podstatě liší podle toho, zda vyplývá z volby občana Unie, nebo byla vynucena okolnostmi. 40. Pokud jde o dobu šesti měsíců v případě nedobrovolné nezaměstnanosti, domnívám se, že se jedná o dobu vhodnou, a to s ohledem na minimální dobu pro zachování postavení pracovníka stanovenou v čl. 7 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/38 ( 83 ) a za účelem zajištění toho, že nebude oslabován nebo smazáván rozdíl mezi uvedeným ustanovením a čl. 7 odst. 3 písm. b) dotčené směrnice. Odráží rovněž diferencovaný přístup unijního normotvůrce v čl. 16 odst. 3 směrnice 2004/38, pokud jde o délku přípustného přerušení v závislosti na tom, zda bylo dobrovolné, nebo nedobrovolné ( 84 ). 41. Dotčenou dobu, resp. doby dobrovolného nebo nedobrovolného přerušení však nelze zohledňovat při výpočtu požadované doby trvání zaměstnání ( 85 ) v délce více než jednoho roku stanovené v čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38. 42. Mám tedy za to, že na první otázku předkládajícího soudu je nutno odpovědět tak, že výraz „více než jeden rok“ uvedený v čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 by měl být vykládán tak, že v zásadě znamená jediné nepřetržité období. V souladu se zásadou proporcionality nedojde k přerušení uvedeného období v důsledku krátkých dob přiměřené délky, kdy daná osoba nevykonává práci, které nepřesahují celkově dva měsíce, je-li přerušení dobrovolné, nebo šest měsíců, je-li důsledkem nedobrovolné nezaměstnanosti. Dotčenou dobu či doby přerušení nelze zohledňovat při výpočtu požadované doby zaměstnání delší než jeden rok, jak stanoví čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38. C.   Ke druhé otázce 43. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda nárok občana Unie na dávku při hledání zaměstnání znamená, že je tento občan Unie „řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný“ v hostitelském členském státě podle čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38. 44. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že předkládající soud žádá o výklad výrazu „řádně zapsán“, nikoli výrazu „nedobrovolný nezaměstnaný“ ve smyslu v čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 ( 86 ). Předkládající soud si v podstatě klade otázku, zda skutečnost, že DEASP ( 87 ) vyplatilo bývalé manželce navrhovatele dávku při hledání zaměstnání, musí být ministrem ( 88 ) přijata jako důkaz, že byla daná osoba řádně zapsána jako nedobrovolná nezaměstnaná ve smyslu čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38, popřípadě zda musí být tato skutečnost v rámci uvedeného posouzení přinejmenším zohledněna. 45. Navrhovatel má za to, že DEASP musí vydat rozhodnutí o tom, zda je nezaměstnanost nedobrovolná, či nikoli, a je uvedené rozhodnutí z hlediska unijního práva pro ministra závazné. Přiznáním dávky při hledání zaměstnání občanovi Unie dává DEASP najevo, že daná osoba splňuje kritéria čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38. Podpůrně je nutno uvedené zjištění považovat za velmi významné. V případě, že ministr nepovažuje postoj DEASP za určující, měl by ministr uvést důvody, proč k uvedenému postoji nepřihlíží. 46. Německá vláda tvrdí, že taková osoba, jako je navrhovatel, která se snaží prokázat odvozené právo pobytu vyplývající z práv, jichž požívá jeho bývalá manželka, se může dovolávat skutečnosti, že uvedená manželka obdržela od DEASP dávku při hledání zaměstnání, aby prokázala, že bývalá manželka byla „řádně zapsána jako nedobrovolná nezaměstnaná“ ve smyslu čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38. Německá vláda zdůraznila zvláštní okolnosti projednávané věci, a sice nedostatečnou spolupráci ze strany občanky Unie a odmítnutí irských orgánů poskytnout navrhovateli příslušná potvrzení, čímž mu bylo znemožněno uplatnit práva stanovená směrnicí 2004/38. Podle uvedené vlády platí, že není-li již možné určit, zda byla nezaměstnanost nedobrovolná, je tato skutečnost přičitatelná výlučně postupům irských orgánů, jako je nemožnost prokázat skutkové okolnosti nebo výmaz relevantních informací z databází. Tato situace nemůže jít k tíži navrhovatele. 47. Irsko má za to, že registrace jako uchazeč o zaměstnání u DEASP splňuje pouze část požadavků čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 a taková registrace sama o sobě nepředstavuje a nemůže představovat základ pro to, aby si občan Unie zachoval postavení zaměstnané osoby. Jasně existuje dodatečný požadavek na to, aby byla nezaměstnanost „nedobrovolná“. Tato okolnost není irskými orgány při poskytování dávky při hledání zaměstnání posuzována. Kromě toho navrhovatel vždy nese důkazní břemeno, pokud jde o prokázání skutečnosti, že jeho bývalá manželka, občanka Unie, byla nedobrovolnou nezaměstnanou. Podle Irska tak skutečnost, že občanka Unie pobírala dávku při hledání zaměstnání vyplácenou DEASP, sama o sobě z hlediska práva neznamená, že je v Irsku „řádně zapsána jako nedobrovolná nezaměstnaná“ ve smyslu čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice. 48. Podle Komise mohou být pro určení, zda je nezaměstnanost dobrovolná, či nikoli, relevantní důvody, proč mobilní občan Unie přestal v hostitelském členském státě vykonávat hospodářskou činnost. Požadavek „nedobrovolné“ nezaměstnanosti stanovený v čl. 7 odst. 3 písm. b) a c) směrnice 2004/38 omezuje zachování postavení zaměstnané osoby na situace, kdy k ukončení veškeré hospodářské činnosti (nikoli však nutně k ukončení konkrétní práce) došlo z důvodů nezávislých na vůli mobilního občana Unie. Alternativní výklad by mohl mobilním pracovníkům umožnit, aby si zachovali postavení zaměstnané osoby i v případě, že ukončí veškerou činnost v hostitelském členském státě čistě z vlastní vůle. Současně platí, že nárok na dávku při hledání zaměstnání dotčený v projednávané věci závisí na tom, zda mobilní občan Unie prokáže, že je pro účely výkonu práce k dispozici a práci skutečně hledá, pouze není schopen získat vhodné zaměstnání. Lze si tedy představit, že příslušné orgány by mohly mít pro účely ověření toho, zda nárok občana Unie na dávku při hledání zaměstnání stále trvá, k dispozici doplňující informace o povaze a rozsahu úsilí vynakládaného občanem Unie při hledání práce a o výsledku tohoto úsilí, které by byly relevantní pro určení, zda bylo jeho postavení nezaměstnaného dobrovolné, či nikoli. To je však záležitost, k jejímuž ověření má nejlepší předpoklady předkládající soud. 49. Ze znění čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 vyplývá, že aby si občan Unie zachoval postavení zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné, musí splnit tři samostatné kumulativní podmínky, a sice: i) být „řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný“; ii) poté, co byl zaměstnán více než jeden rok, a iii) být zaregistrován u příslušného úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Kumulativní povaha uvedených podmínek vyplývá z použití výrazů „poté“ a „a“ ve zmíněném ustanovení. Registrace jako uchazeč o zaměstnání poté, co byl zaměstnán více než jeden rok, tedy nestačí k tomu, aby si občan Unie zachoval postavení zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné podle čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38. Občan Unie musí rovněž splnit samostatný požadavek být „řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný“. 50. Pojem „řádně zapsán“ není ve směrnici 2004/38 definován a způsob, jakým musí být nedobrovolná nezaměstnanost prokázána nebo zapsána, v ní není stanoven. Z toho tedy vyplývá, že při neexistenci unijních pravidel v dotčené oblasti a v souladu se zásadou procesní autonomie je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby stanovil pravidla, kdy je daná osoba řádně zapsána jako nedobrovolná nezaměstnaná ve smyslu čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38, avšak za podmínky, že uvedená pravidla nebudou méně příznivá než pravidla upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a v praxi neznemožní nebo nadměrně neztíží výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) ( 89 ). 51. Ve věci v původním řízení vyvstává pouze otázka zásady efektivity. 52. S výhradou ověření předkládajícím soudem lze podle všeho říci, že čl. 6 odst. 3 písm. c) nařízení z roku 2015, podobně jako čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38, zmiňuje pouze to, že má být občan Unie „řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný“, aniž by bylo konkrétně uvedeno, jak by měl být takový zápis prokázán. Kromě toho ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nevyplývá, že by dotčenou otázku řešily jiné vnitrostátní zákony, prováděcí předpis či předpisy nebo judikatura. 53. Především však předkládající soud neuvedl právní základ a podmínky pro získání dávky při hledání zaměstnání v Irsku. Uvedený soud zejména nevysvětlil, zda přiznání dávky při hledání zaměstnání ze strany DEASP závisí na zjištění uvedeného subjektu, že je dotčená osoba nezaměstnaná z důvodů nezávislých na její vůli, přičemž pokud tomu tak je, pak jakým způsobem a v jakém rozsahu mohou být takové okolnosti relevantní pro posouzení nároku na uvedenou dávku. Mám tedy vážné pochybnosti o tom, zda je druhá předběžná otázka ve skutečnosti přípustná, neboť předkládající soud nevysvětlil znění relevantních vnitrostátních předpisů, jejichž použití na uvedenou otázku přichází v úvahu, jak požaduje čl. 94 písm. b) jednacího řádu Soudního dvora. 54. Pro případ, že by Soudní dvůr považoval druhou předběžnou otázku za přípustnou, bych rád zdůraznil, že podle Komise ministr před High Court (Vrchní soud) tvrdil, že při posuzování nároku na dávku při hledání zaměstnání DEASP nikterak nezjišťuje důvody, proč daná osoba odešla z předchozího zaměstnání ( 90 ). Irsko ve svém vyjádření předloženém Soudnímu dvoru rovněž tvrdí, že irské orgány při poskytování dávky při hledání zaměstnání neposuzují, zda je nezaměstnanost „nedobrovolná“. 55. Patrně by však bylo možno říci, že v souladu s veřejně dostupnými informacemi poskytnutými orgánem zřízeným ze zákona a spadajícím do působnosti Department of Social Protection (Ministerstvo pro sociální ochranu, Irsko, dříve DEASP) a s výhradou ověření předkládajícím soudem platí, že daná osoba může ztratit nárok na dávku po určitou dobu (až na devět týdnů), pokud „odešla z práce dobrovolně a bez závažného důvodu“ ( 91 ). Z toho vyplývá ( 92 ), že Ministerstvo pro sociální ochranu při poskytování dávky při hledání zaměstnání v současné době zjišťuje ( 93 ), resp. má přinejmenším pravomoc zjišťovat důvody, proč je osoba nezaměstnaná, a může uvedené osobě dočasně upřít nárok na dávku, pokud je nezaměstnaná dobrovolně. Patrně tedy dochází k určitému překrývání podmínek pro získání dávky při hledání zaměstnání v Irsku a výrazu „nedobrovolný nezaměstnaný“ uvedeného v čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 ( 94 ). 56. Pokud předkládající soud zjistí, že DEASP takové pravomoci v rozhodné době mělo a nárok na dávku při hledání zaměstnání v podstatě vyžaduje, aby byla osoba „nedobrovolná nezaměstnaná“ ( 95 ), mám za to, že skutečnost, že občan Unie získal od uvedeného orgánu dávku při hledání zaměstnání, musí být ministrem zohledněna při posuzování otázky, zda si občan Unie může zachovat postavení zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné podle čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38. Za takových okolností představuje vyplacení dávky při hledání zaměstnání prima facie důkaz toho, že byl občan Unie „řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný“ ve smyslu čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 ( 96 ). 57. Ministr může uvedené důkazy vyvrátit prokázáním toho, že byl občan Unie (dočasně) vyloučen z dávky při hledání zaměstnání nebo mu byl nárok na tuto dávku (dočasně) odepřen, neboť jeho nezaměstnanost byla dobrovolná, či jakýmkoli jiným relevantním důkazem. Je nutno zdůraznit, že ministr při prokazování, mimo jiné, historie předchozích zaměstnání bývalé manželky navrhovatele, skutečnosti, že neměla postavení zaměstnané osoby, jakož i skutečnosti, že pobírala dávku při hledání zaměstnání „v období od září 2013 do září 2017“, vycházel do značné míry z informací obdržených od DEASP o uvedené osobě. Ministr má tedy možnost získat informace od DEASP, aby dotčený prima facie důkaz vyvrátil. 58. Pokud tedy jde o druhou předběžnou otázku předkládajícího soudu, mám za to, že nárok občana Unie na dávku při hledání zaměstnání představuje prima facie důkaz o tom, že byl občan Unie „řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný“, pokud uvedený nárok závisí na tom, že je daná osoba nezaměstnaná z důvodů nezávislých na její vůli, a příslušný vnitrostátní orgán, který uvedenou dávku poskytuje, zjišťuje, resp. má pravomoc zjišťovat důvody, proč je uvedená osoba nezaměstnaná. VI. Závěry 59. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první a druhou předběžnou otázku položenou Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko) odpověděl následovně: „Článek 7 odst. 3 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že – tam uvedený výraz ‚více než jeden rok‘ v zásadě znamená jediné nepřetržité období. V souladu se zásadou proporcionality nedojde k přerušení uvedeného období v důsledku krátkých dob přiměřené délky, kdy daná osoba nevykonává práci, které nepřesahují celkově dva měsíce, je-li přerušení dobrovolné, a šest měsíců, je-li důsledkem nedobrovolné nezaměstnanosti. Dotčenou dobu či doby přerušení nelze zohledňovat při výpočtu požadované doby zaměstnání delší než jeden rok, jak stanoví čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38; – nárok občana Unie na dávku při hledání zaměstnání představuje prima facie důkaz o tom, že byl občan Unie ‚řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný‘, pokud uvedený nárok závisí na tom, že je daná osoba nezaměstnaná z důvodů nezávislých na její vůli, a příslušný vnitrostátní orgán, který uvedenou dávku poskytuje, zjišťuje, resp. má pravomoc zjišťovat důvody, proč je uvedená osoba nezaměstnaná.“ ( 1 ) – Původní jazyk: angličtina. ( i ) – Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádného ze zúčastněných. ( 2 ) – Projednávanou žádost podal Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko) kanceláři Soudního dvora dne 9. července 2024. ( 3 ) – Navrhovatel a jeho bývalá manželka se rozvedli v červenci 2014. ( 4 ) – V postavení zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné. ( 5 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46, a oprava v Úř. věst. 2011, L 327, s. 70). ( 6 ) – https://www.irishstatutebook.ie/eli/2015/si/548/made/en/print ( 7 ) – Jak je uvedeno v příslušných formulářích žádosti. ( 8 ) – Což bylo při každé příležitosti někdy v době po podání žádosti. ( 9 ) – Irsko ve svém písemném vyjádření uvedlo, že čl. 10 odst. 2 nařízení z roku 2015 je ustanovením provádějícím čl. 13 odst. 2 směrnice 2004/38. ( 10 ) – Navrhovatel byl v dopise, kterým byla jeho žádost zamítnuta, informován, že „z informací, které má ministr k dispozici od [DEASP], vyplývá, že dotčená občanka [Unie] nevykonávala svá práva v době od 13. září 2013 do 23. září 2017 prostřednictvím zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, studia, nedobrovolné nezaměstnanosti nebo z důvodu, že má dostatečné prostředky, v souladu s čl. 6 odst. 3 nařízení [z roku 2015]“. V protokolu o písemném rozhodnutí pracovník EU Treaty Rights Division (oddělení pro práva vyplývající ze Smluv Unie) rozhodl, že žádost navrhovatele musí být zamítnuta, neboť: „z informací získaných od DEASP vyplývá, že dotčená občanka [Unie] nevykonávala svá [práva vyplývající ze Smluv Unie] v Irsku prostřednictvím zaměstnání v den zahájení rozvodového řízení v […] červnu 2014, pobývala zde, ale pobírala dávku při hledání zaměstnání od 13. září 2013 do 23. září 2017“. ( 11 ) – Věc byla projednána soudním úředníkem k přípustnosti přezkumu, který je ve věci v původním řízení vedeném u irských soudů též osobou vypovídající za ministra. ( 12 ) – Viz body 1 až 4 odůvodnění směrnice 2004/38. ( 13 ) – Rozsudek ze dne 11. dubna 2019, Tarola (C‑483/17, dále jen „rozsudek Tarola“, EU:C:2019:309, bod 23 a citovaná judikatura). Soudní dvůr zdůraznil, jak vyplývá ze samotného znění článků 20 a 21 SFEU, že právo občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států není bezpodmínečné, ale podléhá omezením a podmínkám stanoveným Smlouvou o FEU, jakož i ustanoveními přijatými k jejímu provedení. Unijní normotvůrce tato omezení a tyto podmínky upravil směrnicí 2004/38 [rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí), C‑930/19, EU:C:2021:657, bod 78 a citovaná judikatura]. ( 14 ) – Podle čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/38 je „manžel nebo manželka“„rodinným příslušníkem“. ( 15 ) – Tento stát budu označovat jako hostitelský členský stát. ( 16 ) – Článek 3 odst. 1 směrnice 2004/38 definuje „oprávněné osoby“, které požívají práv přiznaných směrnicí, jako „všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují“. Účel a odůvodnění těchto práv přiznaných rodinným příslušníkům se zakládá na zjištění, že odmítnutí uznání takovýchto práv by mohlo narušit svobodu pohybu občana Unie tím, že by jej odradilo od výkonu jeho práv na vstup do hostitelského členského státu a pobyt v něm. Rozsudek ze dne 16. července 2015, Singh a další (C‑218/14, dále jen „rozsudek Singh“.EU:C:2015:476, bod 50). ( 17 ) – Článek 6 směrnice 2004/38 odkazuje na právo pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků v hostitelském členském státě po dobu do tří měsíců. ( 18 ) – Viz též článek 17 směrnice 2004/38 o výjimkách pro osoby již nepracující v hostitelském členském státě a jejich rodinné příslušníky. Článek 21 směrnice 2004/38 stanoví, že „[p]ro účely této směrnice může být nepřetržitost pobytu doložena jakýmikoliv důkazními prostředky, které se používají v hostitelském členském státě […]“. ( 19 ) – Viz rozsudek Tarola, bod 24. ( 20 ) – Rozsudek ze dne 15. července 2021, A (Veřejná zdravotní péče) (C‑535/19, EU:C:2021:595, bod 53 a citovaná judikatura). Taková podmínka se zakládá na myšlence, že výkon práva pobytu občanů Unie může být podřízen legitimním zájmům členských států, jako je ochrana veřejných financí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2013, Brey,C‑140/12, EU:C:2013:565, bod 55). Je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury musí mít občan Unie dostatečné prostředky, avšak unijní právo neobsahuje, byť sebemenší požadavek ohledně původu těchto prostředků. Tyto prostředky může poskytnout mimo jiné státní příslušník třetího státu, který je manželem občanky Unie, resp. manželkou občana Unie (v tomto smyslu viz rozsudek Singh bod 74 a citovaná judikatura). ( 21 ) – Jak uvedla Komise, čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38 obsahuje řadu různých právních základů, přičemž občané Unie mají v souladu s nimi právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce. Vzhledem k tomu, že se právní základ pobytu může v průběhu času měnit, může občan Unie nasčítat několik dob legálního pobytu na základě několika právních základů stanovených v čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38. ( 22 ) – A rodinní příslušníci občana Unie. ( 23 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Chief Appeals Officer a další (C‑488/21, EU:C:2023:1013, bod 59). ( 24 ) – Odvozená povaha takových rodinných práv odráží jejich primární cíl podle směrnice 2004/38, kterým je podpora svobody pohybu občanů Unie [viz rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí), C‑930/19, EU:C:2021:657, body 74 a 82 a citovaná judikatura]. ( 25 ) – Soudní dvůr rozhodl, že uvedené okolnosti v čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 nejsou vyjmenovány taxativně (viz rozsudek Tarola, bod 26 a citovaná judikatura). Viz též rozsudek ze dne 19. června 2014, Saint Prix (C‑507/12, EU:C:2014:2007, body 31 a 38). V bodech 28, 40 a 41 posledně uvedeného rozsudku Soudní dvůr konstatoval, že čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 se nevztahuje výslovně na situaci ženy, která se nachází ve zvláštní situaci z důvodu tělesných omezení vyplývajících z pokročilého stadia těhotenství a situace po narození dítěte. Skutečnost, že uvedená omezení přinutí ženu přestat vykonávat závislou činnost během doby nezbytné pro její zotavení, přitom v zásadě není způsobilá zbavit tuto osobu postavení „pracovníka“ ve smyslu článku 45 SFEU. Okolnost, že takováto osoba nebyla po několik měsíců na pracovním trhu hostitelského členského státu skutečně přítomna, neznamená, že tato osoba přestala po tuto dobu k uvedenému trhu patřit, pokud začne v přiměřené lhůtě po porodu opět pracovat nebo si najde jiné zaměstnání. Viz též rozsudek ze dne 19. září 2019, Dakneviciute (C‑544/18, EU:C:2019:761, bod 41), který je založen na článku 49 SFEU. ( 26 ) – Viz rozsudek Tarola, bod 43. ( 27 ) – Viz čl. 7 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/38. ( 28 ) – Viz čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38. Dotčená osoba se musí zaregistrovat jako uchazeč o zaměstnání u příslušného úřadu práce. ( 29 ) – Viz čl. 7 odst. 3 písm. d) směrnice 2004/38. ( 30 ) – Rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Gusa (C‑442/16, EU:C:2017:1004, bod 45). ( 31 ) – Viz rozsudek Tarola, body 46, 48 a 49. ( 32 ) – Viz například články 12 a 13 směrnice 2004/38. ( 33 ) – Článek 13 odst. 2 směrnice 2004/38 tak představuje odchylku od zásady, podle které rodinným příslušníkům občana Unie nepřísluší samostatné právo na pobyt, ale spíše odvozená práva podle uvedené směrnice [rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí), C‑930/19, EU:C:2021:657, bod 34]. ( 34 ) – Rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí) (C‑930/19, EU:C:2021:657, body 61 a 62). ( 35 ) – Soudní dvůr upřesnil, že manžel či manželka, který je občanem Unie, státního příslušníka třetí země musí pobývat v hostitelském členském státě v souladu s čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38 až do dne zahájení řízení o rozvodu, aby se tento státní příslušník třetí země mohl dovolávat zachování svého práva pobytu v tomto členském státě na základě čl. 13 odst. 2 této směrnice (rozsudek Singh, bod 66). Tyto požadavky byly Soudním dvorem pozměněny a zmírněny v případech domácího násilí [rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí), C‑930/19, EU:C:2021:657, bod 43]. Mám za to, že je relevantní i čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38. ( 36 ) – V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je několikrát zmíněno, že bývalá manželka navrhovatele pobírala dávku při hledání zaměstnání, „dávky sociálního zabezpečení“ a přídavek na dítě. Data přijetí takových plateb a jejich relevance jsou, s výjimkou dávky při hledání zaměstnání, poněkud nejasné. V projednávané žádosti se navíc odkazuje na doby zaměstnání občanky Unie v Irsku po zahájení rozvodového řízení. Postačí uvést, že v souladu s čl. 13 odst. 2 písm. a) jsou relevantní pouze doby před zahájením rozvodového řízení. ( 37 ) – Viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2014, Dano (C‑333/13, EU:C:2014:2358, bod 71), který odkazuje na čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38. Podle mého názoru z rozsudku Tarola, bodů 51 a 52, vyplývá, že obavy vyjádřené v bodě 10 odůvodnění uvedené směrnice odkazují na její článek 7 v plném rozsahu. ( 38 ) – Je nutno zdůraznit, že čl. 45 odst. 2 SFEU stanoví, že volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. V oblasti sociálních výhod je uvedené ustanovení konkretizováno v čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (Úř. věst. 2011, L 141, s. 1). Soudní dvůr konstatoval, že cíl spočívající v zabránění nepřiměřené finanční zátěži pro hostitelský členský stát tudíž nemůže odůvodnit nerovné zacházení mezi migrujícími pracovníky a jejich rodinnými příslušníky – jak jsou definováni v článku 2 směrnice 2004/38 – ve srovnání s tuzemskými pracovníky v oblasti přístupu k sociální pomoci (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Chief Appeals Officer a další, C‑488/21, EU:C:2023:1013, body 49 a 71). Soudní dvůr naproti tomu uvedl, že členský stát má možnost odmítnout přiznat sociální pomoc ekonomicky neaktivním občanům Unie, kteří využívají svobody pohybu a nemají dostatečné prostředky k tomu, aby si mohli činit nárok na pobyt na základě této směrnice (rozsudek ze dne 15. července 2021, The Department for Communities in Northern Ireland, C‑709/20, EU:C:2021:602, bod 78 a citovaná judikatura). Soudní dvůr tak, mimo jiné, v kontextu článku 7 směrnice 2004/38 jasně rozlišil mezi pracovníky a hospodářsky nečinnými občany Unie. ( 39 ) – Oběma částmi se budu zabývat společně. ( 40 ) – Ačkoli předběžná otázka zmiňuje pouze výraz „jeden rok“, mám za to, že v rámci řízení v projednávané věci a ve světle samotného znění čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 je vhodné věnovat se výkladu výrazu „více než jeden rok“. ( 41 ) – Výrazy „kratší jednoho roku“ a „během prvních dvanácti měsíců“ uvedené v čl. 7 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/38 – které rovněž nejsou definovány – samy o sobě nepřispívají k zodpovězení otázky, zda musí být doba uvedená v čl. 7 odst. 3 písm. b) uvedené směrnice nepřetržitá, či nikoli. ( 42 ) – Kromě toho si nejsem vědom toho, že by se Soudní dvůr touto otázkou zabýval ve své judikatuře. V rozsudku ze dne 12. března 2014, O. a B. (C‑456/12, EU:C:2014:135, bod 59), odpověděl Soudní dvůr na otázku, zda je kumulace více krátkodobých pobytů v hostitelském členském státě způsobilá založit odvozené právo pobytu rodinnému příslušníkovi občana Unie, který je státním příslušníkem třetího státu, při návratu tohoto občana do členského státu, jehož je státním příslušníkem, tak, že pouze pobyt splňující podmínky uvedené v odst. 1 a 2 článku 7 nebo článku 16 směrnice 2004/38 je způsobilý takovéto právo pobytu založit. V tomto ohledu krátkodobé pobyty, jako jsou víkendy či dovolené strávené v jiném členském státě než v členském státě, jehož je tento občan státním příslušníkem, i pokud by byly zohledněny jako celek, spadají pod článek 6 směrnice 2004/38 a nesplňují uvedené podmínky. S ohledem na dlouhé doby pobytu občanky Unie v Irsku ve věci v původním řízení není článek 6 směrnice 2004/38 relevantní. ( 43 ) – Je nutno podotknout, že obdobné výrazy použité v jednotlivých jazykových zněních dotčeného ustanovení mají stejný význam jako výraz použitý v anglickém znění („for more than one year“) (česky „více než jeden rok“).Jednotlivá jazyková znění tedy neodkazují na jediné nepřetržité nebo nepřerušované období. Kromě toho jednotlivá jazyková znění nestanoví, že by doby jednoho roku mohlo být dosaženo součtem dvou nebo více kratších období. Tak například francouzské znění používá výraz „pendant plus d’un an“, španělské znění výraz „durante más de un año“, portugalské znění výraz „durante mais de um ano“, italské znění výraz „per oltre un anno“, řecké znění výraz „άνω του ενός έτους“, německé znění výraz „nach mehr als einjähriger“, bulharské znění výraz „повече от една година“, litevské znění výraz „daugiau kaip vienerius metus“, lotyšské znění výraz „ilgāk nekā vienu gadu“, estonské znění výraz „üle ühe aasta“, české znění výraz „více než jeden rok“, a rumunské znění výraz „perioadă de peste un an“. ( 44 ) – Viz například odstavec 2 kapitoly 2 přílohy XII Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 2003, L 236, s. 876), který stanoví přechodná ustanovení týkající se volného pohybu osob a konkrétně zmiňuje vstup polských státních příslušníků na trh práce „stávajícího členského státu“ na „nepřerušenou dobu 12 měsíců nebo delší“. Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska. V rozsudku ze dne 13. září 2018, Prefeta (C‑618/16, EU:C:2018:719, bod 55), Soudní dvůr rozhodl, že dotčené ustanovení během přechodného období opravňuje Spojené království, aby vyloučilo z požívání výhod podle čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 polského státního příslušníka, který nesplnil podmínku výkonu registrované pracovní činnosti na jeho území po nepřerušenou dobu dvanácti měsíců stanovenou vnitrostátními právními předpisy. Soudní dvůr však nevyložil výraz „více než jeden rok“ uvedený v čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 ani neuvedl, že je uvedený výraz rovnocenný výrazu „nepřerušená doba 12 měsíců nebo delší“. Viz též čl. 4 odst. 1 směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (Úř. věst. 2004, L 16, s. 44; Zvl. vyd. 19/06, s. 272), který stanoví, že „[č]lenské státy přiznávají právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta státním příslušníkům třetích zemí, kteří bezprostředně před podáním příslušné žádosti pobývali oprávněně a nepřetržitě na jejich území po dobu pěti let“. Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska. ( 45 ) – Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska. ( 46 ) – Uvedené ustanovení umožňuje v některých případech delší nepřítomnost. Obdobně viz čl. 4 odst. 3 směrnice 2003/109, který stanoví, že „[o]bdobí nepřítomnosti na území dotyčného členského státu nepřerušují běh doby uvedené v odstavci 1 a budou zahrnuta do jejího výpočtu, nedosahuje-li délka uvedených období nepřítomnosti šesti po sobě jdoucích měsíců a nepřekračuje-li úhrnem délku deseti měsíců v rámci doby uvedené v odstavci 1“. ( 47 ) – Německá vláda má rovněž za to, že v běžném jazyce se výrazem „jeden rok“ míní „nepřetržitá doba jednoho roku“. ( 48 ) – Viz rozsudek Tarola, bod 37. Obdobně viz rozsudek ze dne 30. ledna 2020, Tim (C‑395/18, EU:C:2020:58, bod 36 a citovaná judikatura). ( 49 ) – Článek 16 odst. 1 směrnice 2004/38 výslovně stanoví, že právo trvalého pobytu, které mají občané Unie, kteří na území hostitelského členského státu nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let, „není vázáno na splnění podmínek stanovených v kapitole III“. Toto právo tedy mimo jiné nepodléhá podmínkám stanoveným v čl. 7 odst. 1 písm. b) této směrnice, mít pro sebe a svou rodinu dostatečné prostředky, jakož i komplexní zdravotní pojištění [rozsudek ze dne 10. března 2022, Commissioners for Her Majesty’s Revenue and Customs (Komplexní zdravotní pojištění), C‑247/20, EU:C:2022:177, bod 54]. ( 50 ) – A proto rovný přístup k sociální pomoci v hostitelském členském státě, jako mají státní příslušníci, avšak s výhradou čl. 7 odst. 3 písm. c) a čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38. ( 51 ) – Rozsudek ze dne 13. září 2018, Prefeta (C‑618/16, EU:C:2018:719, body 37 a 39 a citovaná judikatura). ( 52 ) – Směrnice 2004/38 sice upravuje právo občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, ovšem ústřední a privilegované postavení zaměstnaných osob – resp. hospodářsky činných osob – v rámci uvedené směrnice, a zejména jejího článku 7, nelze podceňovat (viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2014, Dano, C‑333/13, EU:C:2014:2358, body 73 až 78). ( 53 ) – Viz rozsudek Tarola, bod 50. Viz též bod 10 odůvodnění směrnice 2004/38. ( 54 ) – Cílem uvedené zásady, kterou se řídí obsah a forma činnosti Unie, je zajistit, aby byla taková činnost způsobilá zaručit uskutečnění sledovaných cílů a nepřekročila meze toho, co je k dosažení uvedených cílů nezbytné (rozsudek ze dne 24. února 2022, Viva Telecom Bulgaria, C‑257/20, EU:C:2022:125, bod 112). ( 55 ) – Toto vyvažování se někdy označuje jako proporcionalita stricto sensu. „K dosažení souladu se zásadou proporcionality musí být přijatá opatření vhodná k dosažení sledovaných legitimních cílů a nesmí jít nad rámec toho, co je k dosažení těchto cílů nezbytné (existuje-li několik možností úpravy, je třeba zvolit tu nejméně omezující)[,] a způsobené nepříznivé následky nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (vnitřní vyvažování nebo proporcionalita stricto sensu).“ (Stanovisko generálního advokáta M. Bobka ve věci Pöpperl, C‑187/15, EU:C:2016:194, bod 45). ( 56 ) – Viz bod 30 tohoto stanoviska a rozsudek Tarola, bod 43. ( 57 ) – Viz rozsudek Tarola, bod 43. Občan Unie, který vykonával činnosti jako zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná v hostitelském členském státě, si ponechává postavení pracovníka na dobu neurčitou, pokud pracoval jako zaměstnaná osoba nebo jako osoba samostatně výdělečně činná v hostitelském členském státě „více než jeden rok“ před tím, než se stal nedobrovolným nezaměstnaným, v souladu s čl. 7 odst. 3 písm. b) uvedené směrnice. Naproti tomu občan Unie, který vykonávat v hostitelském členském státě činnost jako zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná po dobu kratší než jeden rok, si ponechává postavení pracovníka pouze po dobu, kterou uvedený členský stát případně určí, za předpokladu, že tato doba není kratší než šest měsíců, jak stanoví čl. 7 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/38. ( 58 ) – A tedy z důvodů nezávislých na vůli občana Unie (rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Gusa, C‑442/16, EU:C:2017:1004, body 31 a 45, a rozsudek Tarola, body 46, 48 a 49). ( 59 ) – Německá vláda má za to, že takový výklad by znamenal, že doby zaměstnání, které daná osoba absolvovala v hostitelském členském státě před mnoha lety, například jako sezónní pracovník, by mohly být zohledňovány pro účely přiznání neomezeného práva pobytu na základě čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38, přestože dotčená osoba tam v nedávné minulosti pracovala pouze po dobu jednoho měsíce. ( 60 ) – Irsko se domnívá, že tvrzení, že by podle čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 měly být různé krátké období výkonu práce sčítány v průběhu doby čtyř nebo pěti let, je zcela nepodložené, když mezi uvedenými krátkými dobami zaměstnání by daná osoba mohla de facto ztratit postavení zaměstnané osoby, jakmile by byla nezaměstnaná po dobu nejméně 6 měsíců, a to v souladu s čl. 7 odst. 3 písm. c) uvedené směrnice: „Tvrzení, že po několika letech, během nichž se střídala krátká období výkonu práce (po dobu jednoho nebo dvou měsíců) a dlouhá období nezaměstnanosti, by bylo možno tyto roky nějakým způsobem zpětně vyhodnotit a dospět k závěru, že si dotčená osoba v souladu s právem zachovala základní postavení zaměstnané osoby, se všemi s tím souvisejícími právy a dávkami, je neopodstatněné.“ Irsko dále tvrdí, že „je zcela nejasné, za jaké období by bylo možno dovolávat se toho, že nasčítáním krátkých období práce došlo k dosažení doby jednoho roku požadované unijním normotvůrcem. Byly by to čtyři roky nebo pět let, jak je navrhováno v projednávané věci, nebo by to mohlo být deset či patnáct let?“ ( 61 ) – Podle Komise je právo ponechat si postavení „zaměstnané osoby“ na dobu neurčitou na základě čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 založeno na předpokladu, že mobilní občan EU, který vykonává hospodářskou činnost více než jeden rok, přispívá jako stálý příslušník pracovní síly a má dostatečnou znalost trhu práce, aby v přiměřené lhůtě opět začal pracovat a hospodářsky přispívat hostitelskému státu, včetně příspěvků do jeho systému sociálního zabezpečení. ( 62 ) – Trvající celkově více než jeden rok. ( 63 ) – Zejména pokud kterákoli doba přerušení přesáhne minimální dobu ochrany v délce šesti měsíců stanovenou v čl. 7 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/38. ( 64 ) – Zejména čl. 7 odst. 3 písm. b) a čl. 7 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/38. ( 65 ) – V bodě 48 rozsudku Tarola Soudní dvůr uvedl, že čl. 7 odst. 1 písm. c) směrnice 2004/38 se použije „ve všech situacích, kdy byl pracovník z důvodů nezávislých na jeho vůli nucen ukončit činnost v hostitelském členském státě před uplynutím jednoho roku […]“. Podle mého názoru to znamená, že čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38 se vztahuje na jediné nepřetržité období delší než jeden rok. Prvek nepřetržitosti vyplývá spíše z francouzského znění rozsudku, které používá slovní spojení „avant l’échéance d’une année“. ( 66 ) – Pokud jsou splněny ostatní podmínky stanovené v uvedeném ustanovení. ( 67 ) – Placením daní a příspěvků na sociální zabezpečení (obdobně viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Chief Appeals Officer a další, C‑488/21, EU:C:2023:1013, bod 71). ( 68 ) – Použití výrazů „kratší jednoho roku“ nebo „během prvních dvanácti měsíců“ v čl. 7 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/38 svědčí ve prospěch výkladu, podle kterého doba jednoho roku stanovená v uvedeném ustanovení a implicitně vyplývající z čl. 7 odst. 3 písm. b) uvedené směrnice je jediným kritickým „blokem“, resp. nepřetržitým obdobím. ( 69 ) – Viz rozsudek Tarola, bod 54. Obdobně viz rozsudek ze dne 4. června 2009, Vatsouras a Koupatantze (C‑22/08 a C‑23/08, EU:C:2009:344, bod 30), ve kterém měl Soudní dvůr za to, že navzdory krátkému trvání profesní činnosti nelze vyloučit, že je daná osoba pracovníkem ve smyslu článku 45 SFEU. ( 70 ) – V uvedené věci se jednalo o dva týdny. ( 71 ) – Rozsudek ze dne 15. září 2015, Alimanovic (C‑67/14, EU:C:2015:597, bod 60). ( 72 ) – Obdobně viz čl. 16 odst. 3 směrnice 2004/38. ( 73 ) – Obdobně viz stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci Tarola (C‑483/17, EU:C:2018:919, body 45 až 49). ( 74 ) – Takové problémy totiž mohou nastat především během prvního roku výkonu svobody pohybu občana Unie. ( 75 ) – Zejména z toho důvodu, že nárok na čerpání dovolené za kalendářní rok v prvním roce výkonu činnosti může být v některých členských státech velmi výrazně omezený z důvodu požadavku minimální doby trvání pracovního poměru. ( 76 ) – Bez ohledu na zlepšení v moderních komunikacích a dopravě. V tomto ohledu platí, že některé byrokratické záležitosti lze vyřešit pouze tím, že se pracovník dostaví osobně. ( 77 ) – Rozsudek ze dne 21. června 1988, Lair (39/86, EU:C:1988:322, bod 38). ( 78 ) – Viz například zpravodajský článek Eurostatu ze dne 16. února 2023, nadepsaný „Ve třetím čtvrtletí roku 2022 opustilo v Evropské unii své pracovní místo tři a půl milionu osob“, k dispozici na internetových stránkách https://ec.europa.eu/eurostat/web/products-eurostat-news/w/ddn-20230216-2. Tento článek poukazuje na nárůst počtu osob ve věku od 25 do 54 let, které opustily svou práci ve třetím čtvrtletí roku 2022, ve srovnání s rokem 2021, a to mimo jiné z osobních důvodů, včetně touhy po větším množství volného času, cestování a změně místa bydliště. ( 79 ) – Tento jev se někdy nazývá „jobbymoon“. Pokud jde o vhled do problematiky změn kariérního postupu a jevu zvaného „jobcrafting“ a „pixelated market“, viz Bersin, J., „The Labor Market Has Totally Changed: Are You Really Ready?“, 31. března 2024, aktualizováno dne 6. dubna 2024, k dispozici na internetových stránkách https://joshbersin.com/2024/03/the-needs-of-employees-have-totally-changed-are-you-really-ready/. Viz též https://www.shrm.org/mena/executive-network/insights/people-strategy/pixelated-workforce-arrived-ready. ( 80 ) – Rozsudek ze dne 21. února 2013, N. (C‑46/12, EU:C:2013:97, bod 39). „Tento pojem musí být, v rozsahu, ve kterém definuje působnost základní svobody zakotvené ve Smlouvě o FEU, vykládán široce.“ (stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci G. M. A. (Uchazeč o zaměstnání), C‑710/19, EU:C:2020:739, bod 37). ( 81 ) – Poměrně k době jednoho roku stanovené v čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38. ( 82 ) – V takových případech, kdy je doba zaměstnání nebo výkonu samostatné výdělečné činnosti v hostitelském členském státě „kratší jednoho roku“ nebo trvá „dvanáct měsíců“, požívá občan Unie ochrany podle čl. 7 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/38 za podmínek v něm stanovených. Je nutno zdůraznit, že občan Unie si sice ponechává postavení pracovníka po dobu nejméně šesti měsíců a má právo pobytu a rovné zacházení, nicméně uvedené postavení není rovnocenné zaměstnání pro účely čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 a doba nedobrovolné nezaměstnanosti nemůže být zohledněna při výpočtu požadované doby zaměstnání nebo výkonu samostatné výdělečné činnosti delší než jeden rok. ( 83 ) – Což je šest měsíců. ( 84 ) – Tento výklad je rovněž v souladu s hlavním cílem směrnice 2004/38, kterým je – jak bylo připomenuto v bodě 16 tohoto stanoviska – posílit právo volného pohybu a pobytu všech občanů Unie, jakož i s cílem konkrétně sledovaným jejím čl. 7 odst. 3, kterým je zajistit právo pobytu pro osoby, které ukončily pracovní činnost pro nedostatek práce kvůli okolnostem nezávislým na jejich vůli, a to tím, že je jim ponecháno postavení pracovníka (viz rozsudek Tarola, bod 49 a citovaná judikatura). ( 85 ) – Tento výraz jsem zdůraznil, abych poukázal na skutečnost, že čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38 používá výraz „poté, co byl zaměstnán“. Mám tedy za to, že vyžaduje, aby osoba byla skutečně zaměstnána, tudíž nestačí, pokud pouze požívá postavení zaměstnané osoby. ( 86 ) – V tomto ohledu, a jak bylo uvedeno výše, byly posledně uvedené výrazy vyloženy Soudním dvorem (viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Gusa, C‑442/16, EU:C:2017:1004, body 31 a 45). Obdobně viz rozsudek Tarola, body 46, 48 a 49. ( 87 ) – Což je podle irského práva subjekt, který má pravomoc vyplácet dávku při hledání zaměstnání. ( 88 ) – Což je podle irského práva subjekt, který má pravomoc vydávat povolení k pobytu. ( 89 ) – Rozsudek ze dne 27. června 2018, Diallo (C‑246/17, EU:C:2018:499, body 45 a 59, jakož i citovaná judikatura). ( 90 ) – Komise odkázala na rozsudek soudce Phelana ve věci I. T. v. Minister for Justice ([2023] IEHC 40, bod 72). ( 91 ) – V tomto smyslu viz https://www.citizensinformation.ie/en/social-welfare/unemployed-people/jobseekers-allowance/. Citizens Information Board (Rada pro poskytování informací občanům, Irsko) je orgán zřízený zákonem, který podporuje poskytování informací, poradenství a právní pomoci ohledně široké škály veřejných a sociálních služeb. Provozuje internetové stránky s informacemi pro občany, citizensinformation.ie. Rada pro poskytování informací občanům spadá do působnosti Ministerstva pro sociální ochranu (dříve DEASP). ( 92 ) – S výhradou ověření předkládajícím soudem. ( 93 ) – Předkládající soud musí posoudit, zda tato pravidla a podmínky existovaly i v době rozhodné z hlediska věci v původním řízení. ( 94 ) – Rozsah tohoto překrývání závisí na pravidlech a podmínkách pro přiznání dávky při hledání zaměstnání, a tedy možná na významu formulace „odešla z práce dobrovolně a bez závažného důvodu“. ( 95 ) – V souladu s čl. 7 odst. 3 písm. b) směrnice 2004/38. ( 96 ) – V tomto ohledu a jak již bylo uvedeno, cílem směrnice 2004/38 je usnadnit a posílit výkon práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které čl. 21 odst. 1 SFEU přiznává přímo občanům Unie.