62024CC0485 – stanovisko GA

62024CC0485  STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA RIMVYDASE NORKUSE přednesené dne 3. července 2025 ( 1 ) Věc C‑485/24 Locatrans Sarl proti ES [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Cour de cassation – chambre sociale (Francie)] „Řízení o předběžné otázce – Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Římská úmluva) – Článek 6 – Pracovní smlouva – Volba stran – Imperativní ustanovení rozhodného práva použitelná v případě, že strany rozhodné právo nezvolily – Hraniční určovatelé – Zaměstnanec vykonávající práci v několika smluvních státech – Obvyklé místo výkonu práce – Změna obvyklého místa výkonu práce při plnění smlouvy – Posouzení založené na celé době trvání smlouvy nebo na posledním období výkonu činnosti“ I. Úvod 1. Právním rámcem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ( 2 ). Konkrétně je podstatou otázky položené ze strany Cour de cassation (Francie) výklad článků 3 a 6 této úmluvy. Článek 3 zakotvuje zásadu svobodné vůle stran při volbě práva rozhodného pro smluvní závazkové vztahy. Podle této zásady, společné všem členským státům, se smlouva řídí právem, které si strany zvolily. Článek 6, jehož výklad je jádrem této otázky, zavádí mechanismus umožňující určit právo rozhodné pro pracovní smlouvu v případě, že si strany nezvolí rozhodné právo podle článku 3 úmluvy, a to odchylně od úpravy podle článku 4 úmluvy ( 3 ). 2. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla předložena v rámci soudního sporu mezi přepravní společností a řidičem, který pro uvedenou společnost pracoval, a to ve věci několika různých nároků na náhradu škody, které posledně uvedený uplatnil vůči svému bývalému zaměstnavateli v návaznosti na ukončení své pracovní smlouvy. 3. V tomto právním a skutkovém rámci se má Soudní dvůr na základě otázky položené předkládajícím soudem vyjádřit k výkladu pojmu „země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy. 4. Soudní dvůr bude mít konkrétně příležitost upřesnit úvahy, které uvedl v rozsudku Koelzsch ( 4 ), a to ve skutkovém rámci, jenž je obdobný zmíněnému rozsudku, avšak na základě otázky, která nebyla dosud řešena. Tato otázka se týká období výkonu práce, které musí předkládající soud zohlednit při určení práva, jež by bylo použitelné na základě tohoto ustanovení v případě, kdy zaměstnanec vykonával činnost u svého zaměstnavatele ve dvou různých etapách: nejprve v několika různých státech, a poté v období před ukončením pracovního poměru trvale v jediném státě. II. Právní rámec 5. Kromě článků 1, 3 a 6 Římské úmluvy [nyní článek 8 nařízení (ES) č. 593/2008] ( 5 ) má v projednávané věci zvláštní význam čl. 5 první pododstavec bod 1 Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 6 ) [nyní článek 19 nařízení (ES) č. 44/2001] ( 7 ). III. Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem 6. ES byl na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 15. října 2002 byl ES zaměstnán jako řidič u přepravní společnosti Locatrans Sàrl (dále jen „Locatrans“), se sídlem v Bettembourgu (Lucembursko). V pracovní smlouvě byl stanoven měsíční rozsah práce v trvání 166 hodin. Dále stanovila, že rozhodným právem je lucemburské právo a zeměmi, které jsou zásadně dotčeny dopravou, jsou Německo, země Beneluxu, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Rakousko. 7. Dopisem ze dne 14. ledna 2014 oznámila společnost Locatrans zaměstnanci své rozhodnutí zkrátit jeho týdenní pracovní dobu na 35 hodin, což odpovídá 151,55 hodiny měsíčně, a to počínaje dnem 16. července 2014. 8. Dopisem ze dne 31. března 2014 pak společnost Locatrans zaměstnanci oznámila, že na základě analýzy jeho činnosti za posledních osmnáct měsíců zjistila, že podstatnou část své závislé činnosti, konkrétně více než 50 %, vykonal ve Francii, a má povinnost jej přihlásit k francouzskému sociálnímu pojištění. 9. Dopisem ze dne 17. dubna 2014 společnost Locatrans potvrdila návrh, aby byl zaměstnanec zaměstnán u francouzské společnosti, a oznámila zaměstnanci, že ke dni 16. července 2014 přestal patřit mezi zaměstnance podniku, neboť nesouhlasil se zkrácením své pracovní doby. 10. Dne 8. ledna 2015 podal zaměstnanec ke conseil de prud’hommes de Dijon (pracovní soud v Dijonu, Francie) několik návrhů na náhradu škody, přičemž zpochybnil ukončení své pracovní smlouvy. 11. Conseil de prud’hommes de Dijon v rozsudku ze dne 4. dubna 2017 zamítl návrhy, které zaměstnanec vznesl, z důvodu, že na plnění a ukončení pracovní smlouvy zaměstnance je použitelné lucemburské právo, že jeho odstoupení od smlouvy bylo jasné a jednoznačné a není namístě je považovat za protiprávní ukončení pracovní smlouvy. 12. Cour d’appel de Dijon (odvolací soud v Dijon, Francie) svým rozsudkem ze dne 2. května 2019, v němž rozhodoval o odvolání podaném zaměstnancem, rozsudek ze dne 4. dubna 2017 zrušil. Soud v tomto ohledu uvedl, že podle dotčené pracovní smlouvy se strany rozhodly podřídit pracovní poměr lucemburskému právu. V dopise ze dne 31. března 2014 však společnost Locatrans uznala, že zaměstnanec vykonával podstatnou část svojí práce ve Francii a tuto okolnost doložil. S ohledem na článek 6 Římské úmluvy nemohla mít volba lucemburského práva stranami za následek zbavení zaměstnance ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení francouzského práva, jako jsou ustanovení týkající se změny a ukončení pracovní smlouvy. Uvedený soud tudíž překvalifikoval ukončení pracovní smlouvy na propuštění, konstatoval, že pro propuštění neexistoval žádný skutečný a závažný důvod, a uložil společnosti Locatrans povinnost uhradit zaměstnanci určité částky z titulu náhrady škody. 13. Společnost Locatrans podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Cour de cassation – chambre sociale (Kasační soud – sociálněprávní senát, Francie), který je předkládajícím soudem. 14. Tento soud v podstatě odkazuje na kolizní normu stanovenou v čl. 6 odst. 1 a 2 Římské úmluvy. V této souvislosti připomíná, že Soudní dvůr upřesnil kritéria pro výklad pojmu „místo, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci,“ ve smyslu tohoto ustanovení v případech, kdy zaměstnanec vykonává činnost ve více smluvních státech, a to zejména v rozsudku Koelzsch ( 8 ). V posledně uvedené věci Soudní dvůr rovněž vycházel ze své judikatury týkající se čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy, což podle uvedeného soudu dokládá, že zamýšlel podat jednoznačný výklad hraničních určovatelů ve věcech týkajících se určení příslušnosti a kolizních norem. Pokud jde o posledně uvedené ustanovení, předkládající soud připomněl rovněž význam rozsudku Weber ( 9 ). 15. Předkládající soud uvádí, že ačkoli by upřesnění, jež podal Soudní dvůr v rozsudku Koelzsch ( 10 ) v souvislosti s výkladem pojmu „místo, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci“, na základě zásady favor laboris mohla být k důvodem k tomu, aby bylo jako hraniční ukazatel použito poslední místo, kde zaměstnanec obvykle vykonával svou práci, tato skutečnost nemění nic na tom, že v rozsudku Weber ( 11 ) Soudní dvůr výslovně zmiňuje, že má být zohledněna „celá doba trvání pracovního poměru“, aniž použil hraniční určovatel posledního místa, kde zaměstnanec obvykle vykonával svou práci, který je uveden v bodě 54 uvedeného rozsudku. 16. S ohledem na uvedenou judikaturu pokládá předkládající soud otázku, zda je pro účely určení práva rozhodného v případě, že si je strany nezvolily, třeba v projednávané věci určit místo, kde dotyčná osoba obvykle vykonávala svou práci ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy, na základě celé doby trvání pracovního poměru, nebo zda je třeba v tomto směru vzít v úvahu poslední období výkonu práce. Předkládající soud má za to, že ačkoli je hraniční určovatel podle posledního místa, kde zaměstnanec obvykle vykonával svou práci, relevantní pro určení příslušného soudu, jelikož umožňuje zaměstnanci podat návrh k soudu s nižšími náklady, přetrvávají pochybnosti ohledně použitelnosti tohoto hraničního určovatele pro určení rozhodného práva v případě, že si je strany nezvolily, jelikož při uplatnění tohoto přístupu by se zejména na tutéž pracovní smlouvu postupně vztahovaly různé imperativní právní řády v závislosti na změnách místa výkonu práce. 17. Za těchto podmínek se Cour de cassation, chambre sociale (Kasační soud, sociálněprávní senát), rozhodnutím ze dne 10. července 2024, došlým Soudnímu dvoru téhož dne, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Musí být články 3 a 6 [Římské úmluvy] vykládány v tom smyslu, že pokud zaměstnanec vykonává ve prospěch svého zaměstnavatele tytéž činnosti ve více než jednom smluvním státě, je k určení rozhodného práva, které by se použilo v případě, kdyby si strany rozhodné právo nezvolily, třeba zohlednit celou dobu trvání pracovního poměru za účelem určení místa, kde dotyčná osoba obvykle vykonávala svou práci, nebo má být zohledněno poslední období výkonu práce, pokud zaměstnanec poté, co vykonával svou práci po jistou dobu na určitém místě, následně trvale vykonává své činnosti na jiném místě, které se má na základě jasně vyjádřené vůle stran stát novým obvyklým místem výkonu práce?“ 18. Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení, francouzská a česká vláda a Evropská komise. Ve věci nebylo nařízeno jednání. IV. K předběžné otázce 19. Podstatou jediné otázky předkládajícího soudu je, zda články 3 a 6 Římské úmluvy musí být vykládány v tom smyslu, že v případě, kdy zaměstnanec nejprve vykonával tytéž činnosti ve prospěch svého zaměstnavatele v několika různých státech a poté v období před ukončením pracovního poměru vykonával trvale činnost v jediném státě, s tím, že tento stát se měl podle jasné vůle stran stát novým obvyklým místem výkonu práce, a dále že se spor s tímto zaměstnancem týká ukončení smlouvy, je třeba pro určení místa, kde uvedený zaměstnanec obvykle vykonával svoji práci, a tudíž pro určení práva rozhodného v případě, že si strany právo nezvolily, vycházet z celé doby trvání pracovního poměru, nebo z posledního období výkonu práce. 20. Předkládající soud tedy v podstatě žádá odpověď na otázku, které z těchto dvou kritérií se použije na ukončení dotčené pracovní smlouvy, pokud je s ukončením smlouvy spojena kolize použitelných právních řádů ( 12 ). Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v případě prvního kritéria, tedy zohlednění celé doby trvání pracovního poměru, by byla důvodnost nároků uplatněných ze strany ES posuzována na základě lucemburského práva, a tyto nároky by pak bylo nutné zamítnout. Naproti tomu v případě použití druhého zvažovaného kritéria, tedy zohlednění pouze posledního období výkonu práce, by bylo rozhodné francouzské právo upravující změnu a ukončení pracovní smlouvy, které by bylo pro ES příznivější. 21. V tomto ohledu má předkládající soud za to, že lze důvodně pochybovat o tom, zda kritérium posledního místa, kde zaměstnanec obvykle vykonával svou práci, jež je relevantní pro určení příslušného soudu, je v případě, že si strany nezvolily rozhodné právo, použitelné i pro určení rozhodného práva v případě pracovní smlouvy, jelikož při použití tohoto přístupu by se zejména na tutéž pracovní smlouvu postupně vztahovaly různé imperativní právní řády v závislosti na změnách ovlivňujících místo výkonu práce. 22. Účastníci původního řízení a zúčastnění se neshodují na výkladu čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy. 23. Společnost Locatrans a česká vláda s odkazem na rozsudek Weber zejména tvrdí, že pokud zaměstnanec vykonává stejné činnosti ve prospěch svého zaměstnavatele ve více státech, je třeba pro určení místa, kde dotčený zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, a tedy rozhodného práva v případě, že si strany rozhodné právo nezvolily, zohlednit celou dobu trvání pracovního poměru. Francouzská vláda se domnívá, že i v takovém případě je třeba zohlednit poslední období výkonu práce, neboť jen tak je možné s ohledem na veškeré relevantní okolnosti určit existenci užších vazeb na jinou zemi. ES naproti tomu primárně namítá, že navzdory znění předběžné otázky nezměnil během doby trvání pracovního poměru místo výkonu své práce ( 13 ). Jeho situace je tak podle něj zjevně odlišná od situace ve věci, ve které byl vydán rozsudek Weber, kdy dotčený zaměstnanec plnil své pracovní povinnosti postupně na dvou různých místech. V každém případě, i kdyby byl rozsudek Weber skutečně považován za relevantní pro projednávanou věc, je třeba zohlednit poslední období výkonu práce. Komise uvádí, že v takové věci, jako je věc dotčená v původním řízení, kdy se spor týká ukončení smlouvy a kdy skutkové okolnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci nastaly po skončení smlouvy, je třeba zohlednit poslední období výkonu práce. 24. S ohledem na pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem a s přihlédnutím k argumentům předloženým účastníky původního řízení a zúčastněnými uvedu zaprvé několik obecných úvah ohledně cíle a obecné systematiky Římské úmluvy a kolizní normy obsažené v jejím článku 6 (oddíl A). Zadruhé se budu zabývat pojmem „země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy, a to ve světle relevantní judikatury, a z těchto úvah následně vyvodím důsledky pro projednávanou věc (oddíl B). A. Úvodní poznámky k cíli a obecné systematice Římské úmluvy a kolizní normy stanovené v jejím článku 6 25. Zaprvé je třeba připomenout, jak již dříve uvedl Soudní dvůr ( 14 ), že Římská úmluva byla podle své preambule uzavřena s cílem pokračovat v práci na sjednocení práva v oblasti mezinárodního práva soukromého, která již byla zahájena přijetím Bruselské úmluvy ( 15 ). 26. Z uvedené preambule rovněž vyplývá, že úmluva má za cíl stanovit jednotná pravidla týkající se práva rozhodného pro smluvní závazkové vztahy nezávisle na místu, ve kterém má být rozhodnutí vydáno. Jak totiž vyplývá ze zprávy k uvedené úmluvě, její přijetí bylo vedeno snahou odstranit nevýhody vyplývající z různorodosti kolizních norem v oblasti smluv ( 16 ). 27. Zadruhé, pokud jde o kontext kolizní normy stanovené v článku 6 Římské úmluvy, je třeba upozornit na obecná kritéria stanovená touto úmluvou pro určení rozhodného práva. V tomto ohledu jednotná pravidla obsažená v hlavě II uvedené úmluvy zakotvují zásadu, podle které má přednost vůle smluvních stran, kterým byla v článku 3 úmluvy přiznána svobodná volba rozhodného práva. V případě, že si strany rozhodné právo nezvolily, stanoví článek 4 úmluvy hraniční určovatele, na základě nichž musí toto rozhodné právo určit soud ( 17 ). Tato kritéria se použijí na všechny druhy smluv ( 18 ). 28. Jak je známo, pro některé typy smluv jsou stanovena rovněž zvláštní pravidla. Článek 6 Římské úmluvy zejména zakotvuje kolizní normu pro určení práva rozhodného pro individuální pracovní smlouvy. Tato zvláštní kolizní norma (stejně jako norma stanovená v článku 8 nařízení Řím I) je doplněna dvěma obecnými ustanoveními [odstavec 1 a odst. 2 písm. a)), podpůrně použitelným ustanovením (odst. 2 písm. b)] a ustanovením o výjimce (odst. 2 poslední věta) ( 19 ). Podle tvůrců úmluvy bylo účelem této zvláštní kolizní normy zavést vhodnější úpravu pro situace, kdy zájmy dotyčných států nejsou na stejné úrovni, a zároveň zajistit přiměřenější ochranu strany, která je ze socioekonomického hlediska považována za slabší stranu smluvního vztahu ( 20 ). 29. Na základě těchto obecných úvah čl. 6 odst. 1 úmluvy stanoví, že „[b]ez ohledu na článek 3 nesmí být zaměstnanec v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení práva, které by bylo použito podle odstavce 2 v případě neexistence volby rozhodného práva“ ( 21 ). V případě, že si strany takové právo nezvolily, upravuje čl. 6 odst. 2 této úmluvy dva hraniční určovatele, a to primárně „práv[o] země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci“ [písm. a)], které je tedy objektivně použitelným právem, nebo podpůrně „práv[o] země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnán, nevykonává-li zaměstnanec obvykle svou práci v jediné zemi“ [písm. b)] ( 22 ). V poslední větě tohoto odstavce 2 je stanovena výjimka, podle níž nejsou tyto dva hraniční určovatele použitelné, „vyplývá-li […] z okolností, že pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, [neboť v takovém případě se použije] na smlouvu právo této země“. 30. Právě v tomto kontextu ( 23 ) a s přihlédnutím k nutnosti zajistit soulad mezi jednotlivými ustanoveními unijního mezinárodního práva soukromého nyní přistoupím k výkladu pojmu „země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy. B. K pojmu „země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy 1.   K relevantní judikatuře a jazykovému, kontextuálnímu a teleologickému výkladu 31. Článek 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy stanoví, že bez ohledu na článek 4 se pracovní smlouva v případě, že si strany nezvolily rozhodné právo podle článku 3, řídí „právem země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, i když je dočasně zaměstnán v jiné zemi“. 32. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že k vymezení autonomního pojmu „právo země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci“ nepostačuje jazykový výklad. K tomuto pojmu ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy se Soudní dvůr poprvé vyjádřil v rozsudku Koelzsch ( 24 ) ( 25 ). a)   K rozsudku Koelzsch: obrysy předmětného pojmu 1) Cíl spočívající v zajištění přiměřené ochrany zaměstnance a nutnost širokého výkladu hraničního určovatele 33. V rozsudku Koelzsch použil Soudní dvůr při vymezení autonomního pojmu „právo země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci,“ široký výklad. Soudní dvůr v tomto směru především uvedl, že takový výklad nesmí opominout zohlednit výklad týkající se určovatelů stanovených v čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy, neboť tyto vymezují pravidla pro určení soudní příslušnosti pro stejné oblasti a utváří podobné pojmy ( 26 ). Na základě své judikatury vykládající toto ustanovení ( 27 ) Soudní dvůr připomněl, že v případě, kdy zaměstnanec vykonává svou profesní činnost ve více než jednom státě, je nutné zohlednit potřebu zajistit zaměstnanci jakožto slabší smluvní straně přiměřenou ochranu ( 28 ). 34. Soudní dvůr dále uvedl, že v oblasti pracovních smluv sledují Bruselská úmluva a Římská úmluva stejný cíl, a sice přiměřenou ochranu zaměstnance. S ohledem na tento cíl proto rozhodl, že článek 6 Římské úmluvy musí být vykládán tak, že zaručuje použití práva státu, v němž zaměstnanec vykonává svou profesní činnost, a nikoli práva státu sídla zaměstnavatele ( 29 ). Vzhledem k této totožnosti cílů obou úmluv Soudní dvůr rozhodl, že pro analýzu čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy zůstává relevantní judikatura vykládající čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy ( 30 ). 35. Soudní dvůr v neposlední řadě rozhodl, že v případě, že je práce vykonávána ve více než jednom členském státě, musí být hraniční určovatel země obvyklého místa výkonu práce vykládán široce a musí být chápán tak, že odkazuje na místo, kde nebo odkud zaměstnanec skutečně vykonává svou profesní činnost a v případě neexistence střediska činnosti místo, kde zaměstnanec vykonává podstatnou část své činnosti ( 31 ). Proto musí být při určení, zda zaměstnanec obvykle vykonává svou práci v jednom z dotčených států, hraniční určovatel stanovený v čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy ( 32 ) vykládán široce. Za tímto účelem Soudní dvůr zohlednil povahu práce v odvětví mezinárodní dopravy a upřesnil, že je třeba přihlédnout ke všem okolnostem, které charakterizují činnost daného zaměstnance ( 33 ). Za těchto podmínek Soudní dvůr rozhodl, že čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, kdy zaměstnanec vykonává svou činnost ve více než jednom smluvním státě, je zemí, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci ve smyslu tohoto ustanovení, země, kde nebo odkud zaměstnanec s přihlédnutím ke všem okolnostem, které charakterizují uvedenou činnost, plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli ( 34 ). 2) Základní pravidlo a metoda vycházející z indicií, která umožňuje jeho konkretizaci: kvalitativní kritérium 36. Z uvedené judikatury vyplývá, že pro posouzení, zda zaměstnanec obvykle vykonával svou práci v jednom ze smluvních států, a pro určení, ve kterém z nich se tak dělo, Soudní dvůr v bodě 50 rozsudku Koelzsch stanovil základní pravidlo založené na zohlednění různých skutkových kritérií. Podle tohoto pravidla je „zemí, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci“země, kde nebo odkud zaměstnanec s přihlédnutím ke všem okolnostem, které charakterizují uvedenou činnost, plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli ( 35 ). 37. Jako vodítko pro vnitrostátní soud při uplatňování uvedeného pravidla Soudní dvůr s přihlédnutím ke zvláštní povaze pracovněprávních vztahů v odvětví dopravy uvedl několik indicií, které lze při použití čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy vzít v úvahu. Vnitrostátní soud musí zejména určit, ve kterém státě se nachází místo, odkud zaměstnanec uskutečňuje své služební jízdy, dostává příkazy ke svým služebním jízdám a organizuje svoji práci, jakož i místo, kde se nacházejí pracovní nástroje. Musí rovněž ověřit, do jakých míst je přeprava převážně uskutečňována, na jakých místech se provádí překládka zboží, jakož i do jakého místa se zaměstnanec po uskutečnění svých služebních jízd vrací ( 36 ). 38. Mám za to, že tato „metoda vycházející z indicií“ je důležitým prvkem pro pochopení působnosti takového pojmu, jako je pojem „kde nebo odkud zaměstnanec obvykle vykonává svou práci“, při jeho použití v konkrétním případě. Podle Soudního dvora uvedená metoda umožňuje nejen nejlépe zohlednit realitu právních vztahů, neboť musí zohlednit všechny skutečnosti charakterizující činnost zaměstnance, ale rovněž zamezit tomu, aby tento pojem nebyl používán jako nástroj, ani nepřispíval k uplatňování strategií k obcházení pravidel ( 37 ). 39. Je třeba rovněž poznamenat, že Soudní dvůr se při stanovení výše uvedeného základního pravidla ( 38 ) opíral o svou judikaturu týkající se čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy ( 39 ). Je totiž třeba mít na paměti, že věci, ve kterých byla vydána rozhodnutí tvořící předmětnou judikaturu, se týkaly zaměstnance, jenž sice vykonával svou profesní činnost v několika státech, avšak v jednom z těchto států, v němž měl i své bydliště, měl kancelář, odkud vykonával práci pro svého zaměstnavatele a kam se vracel po každé zahraniční pracovní cestě. Soudní dvůr proto pro účely určení konkrétního místa, kde zaměstnanec „obvykle vykonává svoji práci“, rozhodl, že se jedná o místo, ze kterého zaměstnanec plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli, nebo o místo, kde se nachází skutečné středisko jeho profesní činnosti ( 40 ). 40. Kromě toho připomínám, že výraz „z níž“ byl do čl. 8 odst. 2 nařízení Řím I vložen ( 41 ), když byla Římská úmluva přeměněna na nařízení ( 42 ). Tímto novým výrazem tak unijní normotvůrce do nařízení začlenil judikaturu Soudního dvora k čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy ( 43 ). 41. Nicméně je třeba uvést, že Soudní dvůr se ve své judikatuře týkající se čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy v souvislosti s pracovní smlouvou plněnou na území více států setkal také s jinou situací, kdy žádné z mnoha dotčených míst nebylo možné určit jako místo, kde nebo odkud zaměstnanec vykonával svou profesní činnost. Tak je tomu v případě rozsudku Weber. b)   K rozsudku Weber: časové kritérium 42. Ve věci, ve které byl vydán rozsudek Weber, vyvstala zejména otázka, je-li pro určení, zda zaměstnanec vykonával svou práci „obvykle“ ve smluvním státě, třeba zohlednit „celou dobu trvání“ pracovního poměru, nebo pouze jeho poslední období ( 44 ). 43. Soudní dvůr zaprvé odlišil projednávanou věc od věcí Mulox IBC a Rutten, v nichž měl zaměstnanec, na rozdíl od věci Weber, v jednom ze smluvních států kancelář, která představovala skutečné středisko jeho profesní činnosti a odkud plnil podstatnou část svých povinností vůči zaměstnavateli ( 45 ). Vzhledem k těmto rozdílům dospěl Soudní dvůr k závěru, že judikatura vyplývající z uvedených rozsudků není v plném rozsahu uplatnitelná na uvedenou věc ( 46 ). Soudní dvůr nicméně uvedl, že tato judikatura zůstává relevantní, neboť z ní vyplývá, že v případě pracovní smlouvy plněné na území více smluvních států musí být čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na místo, kde nebo odkud s ohledem na všechny okolnosti dané věci zaměstnanec skutečně plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli ( 47 ). 44. Zadruhé vzhledem k těmto odlišným okolnostem Soudní dvůr upřesnil, že relevantním kritériem, které je třeba zohlednit při určení obvyklého místa výkonu práce ve smyslu tohoto ustanovení, je v zásadě místo, kde zaměstnanec odpracoval převážnou část své pracovní doby pro svého zaměstnavatele ( 48 ). Neexistují-li jiná kritéria, je tímto místem místo, kde zaměstnanec odpracoval většinu své pracovní doby ( 49 ). 45. Je třeba poznamenat, že podle názoru Soudního dvora toto časové kritérium, založené na délce pracovní doby v jednotlivých dotčených smluvních státech, logicky znamená, že pro určení místa, kde zaměstnanec vykonával nejvýznamnější část svého zaměstnání a kde se v takovém případě nachází těžiště jeho smluvního vztahu se zaměstnavatelem, je třeba vzít v úvahu celou dobu činnosti zaměstnance ( 50 ). Soudní dvůr tedy judikoval, že co se týče pracovní smlouvy, při jejímž plnění vykonává zaměstnanec tytéž činnosti ve prospěch jeho zaměstnavatele ve více než jednom smluvním státě, k určení místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, je třeba v zásadě zohlednit celou dobu trvání pracovního poměru ( 51 ). 46. V tomto ohledu považuji za důležité zdůraznit, že Soudní dvůr nicméně konstatoval něco, co by se na první pohled mohlo jevit jako výjimka z pravidla časového kritéria, podle něhož je obvyklým místem výkonu práce místo, kde zaměstnanec odpracoval většinu své pracovní doby. Domnívám se však, že nejde o výjimku, nýbrž o použití tohoto časového kritéria Soudním dvorem na konkrétní případ. Upřesnil totiž, že poslední období výkonu práce by mělo být zohledněno, pokud zaměstnanec poté, co vykonával svou práci během určitého období na určitém místě, nadále trvale vykonává své činnosti na jiném místě, bylo-li toto místo na základě jasně vyjádřené vůle stran určeno jako nové místo obvyklého výkonu práce ( 52 ). Při neexistenci skutečného střediska profesní činnosti zaměstnance tedy časové kritérium stanovené Soudním dvorem v uvedeném rozsudku vychází ze základního pravidla, od jehož uplatnění může být upuštěno pouze tehdy, pokud s ohledem na skutkové okolnosti případu má předmět daného sporu užší vazbu na jiné místo výkonu práce ( 53 ). K tomuto časovému kritériu, které má zvláštní význam pro posouzení předběžné otázky v projednávané věci, se vrátím později ( 54 ). 47. Shrnu-li tuto část své analýzy, zdůrazňuji zaprvé, že Soudní dvůr při formulaci zásady, že zemí, v níž zaměstnanec v rámci plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, je země, kde nebo odkud zaměstnanec s přihlédnutím ke všem aspektům, které charakterizují tuto práci, plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli, vycházel v bodě 50 rozsudku Koelzsch ze své judikatury ve věcech Mulox IBC ( 55 ) a Rutten ( 56 ). Jak jsem již vysvětlil, toto pravidlo bylo následně potvrzeno v bodech 49 a 50 rozsudku Weber ( 57 ). Z výše uvedeného vyplývá, že ověření tohoto pravidla tvoří východisko posouzení ze strany vnitrostátních soudů ve všech případech, kdy je pracovní smlouva plněna na území více smluvních států, jako je tomu v projednávané věci. 48. Zadruhé, jak jsem uvedl výše, Soudní dvůr stanovil pro určení státu, který lze považovat za „místo, kde nebo odkud“ zaměstnanec plní podstatnou část svých povinností vůči svému zaměstnavateli, kvalitativní ( 58 ) a časová kritéria ( 59 ), která vnitrostátní soudy ( 60 ) musí zohlednit. Ačkoli časové kritérium musí podle Soudního dvora v zásadě zohledňovat celou dobu činnosti zaměstnance ve vztahu k jeho zaměstnavateli, Soudní dvůr nicméně zároveň zakotvil uplatnění tohoto časového kritéria ve zvláštním případě, kdy má předmět daného sporu„užší vazbu na jiné místo výkonu práce“ ( 61 ). V takovém případě by měl vnitrostátní soud ( 62 ) ve svém posouzení zohlednit poslední období výkonu práce, a nikoli celou dobu činnosti ( 63 ). 49. Tuto judikaturu je tudíž třeba při posouzení projednávané věci zohlednit. 2.   K důsledkům, které je třeba vyvodit pro projednávanou věc z analýzy judikatury 50. V této fázi úvah podotýkám, že z argumentů předložených účastníky původního řízení a zúčastněnými vyplývá, že otázka položená předkládajícím soudem zřejmě leží na průsečíku dvou na první pohled odlišných linií judikatury. Na základě výše uvedené analýzy nicméně oba zmiňované přístupy, navzdory zdánlivému vzájemnému rozporu, tvoří součást jediné linie judikatury, v jejímž rámci Soudní dvůr stanovil základní pravidlo založené na zohlednění kvalitativních a časových kritérií při jeho uplatňování. V tomto ohledu je třeba připomenout, že vnitrostátní soudy musí vzít v potaz kritérium kvalitativní, které je rozhodujícím kritériem. Avšak v případě, že kvalitativní prvky neexistují nebo nejsou dostatečně přesné, se stává relevantním i kritérium časové. Kromě toho mohou být tato dvě kritéria souběžná a navzájem se doplňovat ( 64 ). Vnitrostátní soudy musí v každém případě zohlednit zásadu blízkosti a zásadu ochrany zaměstnanců. 51. Mimoto je třeba upozornit, že jelikož je pracovní poměr svou povahou trvalý, mohou se prvky charakterizující tento poměr, jako je výkon práce, místo jejího výkonu či odměna, měnit. Zejména v případě přeshraničního zaměstnání se země, kde zaměstnanec „obvykle vykonává svoji práci“, může měnit také v závislosti na změnách objektivních okolností ( 65 ). Jinými slovy, rozhodné právo se v případě, že si je strany nezvolí, může změnit v důsledku samotné povahy pracovního poměru, který je dlouhodobého charakteru. Nicméně vzhledem k tomu, že jedním z cílů Římské úmluvy je posílit důvěru ve stabilitu vztahů mezi smluvními stranami, musí změna rozhodného práva, která vyplývá z vývoje skutkových okolností, zároveň odpovídat jasné vůli stran. Takovou změnou totiž nesmí být nijak dotčeny právní vztahy, které vznikly předtím, než nastala, čímž by se spor ratione temporis nadále řídil právem rozhodným v okamžiku, kdy tyto okolnosti nastaly (tempus regit actum). 52. S ohledem na výše uvedené má zásadní význam otázka, jaké kritérium je v projednávané věci relevantní pro určení konkrétního okamžiku, kdy došlo ke vzniku předmětu sporu, aby bylo možné určit místo obvyklého výkonu práce zaměstnance, a tudíž rozhodné právo v případě, že si je strany nezvolily. 53. V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že společnost Locatrans informovala zaměstnance o tom, že z analýzy jeho činnosti za předchozích osmnáct měsíců vyplynulo, že vykonává podstatnou část své zaměstnanecké činnosti ve Francii, a z tohoto důvodu by měl být účastníkem francouzského systému sociálního zabezpečení. Podle předkládajícího soudu tak zaměstnanec během tohoto období předcházejícího ukončení pracovního poměru vykonával svou činnost trvale pouze ve Francii. Podle mého názoru lze tedy konstatovat, že na takový vývoj nebo změnu situace zaměstnance, v jejichž důsledku je jeho činnost trvale vykonávána v jediném smluvním státě, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu, se použije časové kritérium formulované Soudním dvorem v bodech 53 a 54 rozsudku Weber. Z uvedeného vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Locatrans, není zohlednění celé doby činnosti zaměstnance v projednávané věci relevantní, jelikož relevantní skutečnosti nastaly ke konci doby trvání smlouvy. 54. V tomto ohledu souhlasím s názorem Komise, že v takové věci, jako je věc dotčená v původním řízení, kdy se spor zaměstnance týká ukončení smlouvy a kdy skutkové okolnosti relevantní pro rozhodnutí o daném sporu nastaly ke konci doby trvání smlouvy, je třeba zohlednit poslední období výkonu práce ( 66 ), a to z následujících důvodů. 55. Zaprvé považuji za důležité zdůraznit, že použití nejrelevantnějšího kritéria (ať už kvalitativního, nebo časového) pro určení místa, kde zaměstnanec obvykle vykonával svou práci, ze strany vnitrostátních soudů musí zohledňovat cíl sledovaný článkem 6 Římské úmluvy, kterým je zajištění přiměřené ochrany zaměstnance. Musí tudíž být, pokud možno, zaručeno dodržování pravidel ochrany práce stanovených právem státu, v němž zaměstnanec vykonává svou profesní činnost ( 67 ). Jak však správně upozorňuje Komise, tohoto cíle lze plně dosáhnout pouze tehdy, pokud v případě změny nebo trvalé úpravy pracovního poměru v zemi, v níž je práce obvykle vykonávána, dojde zároveň ke změně rozhodného práva ( 68 ). 56. Zadruhé mám za to, že takový výklad je v souladu s cílem Římské úmluvy, kterým je zvýšit úroveň právní jistoty posílením důvěry ve stabilitu vztahu mezi smluvními stranami ( 69 ). Podle mého názoru nejde o to, že by kritérium obvyklého místa výkonu práce mělo obecně záviset na posledním místě, kde byla práce vykonávána, ale o to, aby v rámci metody vycházející z indicií a vzhledem ke skutečnosti, že se spor zaměstnance týká ukončení smlouvy, bylo použito časové kritérium týkající se „posledního období“. Správné použití tohoto časového kritéria by tudíž nemělo být pro strany nepředvídatelné. Konečně připomínám, že okamžik, od kterého lze toto místo považovat za obvyklé místo výkonu práce, je vymezen podmínkami stanovenými v rozsudku Weber ( 70 ). 57. Zatřetí tento výklad zajišťuje soulad mezi článkem 5 Bruselské úmluvy a článkem 6 Římské úmluvy (forum et ius) ( 71 ). Obecně totiž platí, že ve sporech vyplývajících z pracovních smluv jsou příslušné soudy místa, kde (nebo odkud) zaměstnanec obvykle vykonává svou práci (případně soudy posledního místa, kde obvykle vykonával svou práci) ( 72 ). Zároveň tento soud uplatní imperativní normy svého práva (lex loci laboris) ( 73 ). V tomto ohledu skutečnost, že použití tohoto časového kritéria týkajícího se „posledního období“ je podmíněno předmětem sporu, stavem v době, kdy nastaly relevantní skutečnosti, a jasnou vůlí stran, umožňuje vymezit situaci, na kterou se současně vztahuje několik právních řádů. V. Závěry 58. S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na předběžnou otázku Cour de Cassation – chambre sociale (Francie) následovně: „Článek 6 odst. 2 písm. a) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že zaměstnanec nejprve vykonával tytéž činnosti ve prospěch svého zaměstnavatele v několika různých státech a poté v období před ukončením pracovního poměru vykonával trvale činnost v jediném státě, s tím, že tento stát se měl podle jasné vůle stran stát novým obvyklým místem výkonu práce, a dále že zaměstnanec zpochybňuje ukončení smlouvy, je třeba pro určení místa, kde uvedený zaměstnanec obvykle vykonával svoji práci, a tudíž určení práva rozhodného v případě, že si je strany nezvolily, vycházet z posledního období výkonu práce.“ ( 1 ) – Původní jazyk: francouzština. ( 2 ) – Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (Úř. věst. 2005, C 169, s. 10, dále jen „Římská úmluva“). Pracovní smlouva se vzhledem k datu svého uzavření nadále řídí touto úmluvou. ( 3 ) – Článek 4 Římské úmluvy stanoví obecný mechanismus, který umožňuje určit právo rozhodné pro smlouvu v případě, že její strany neučinily volbu práva. ( 4 ) – Viz rozsudek ze dne 15. března 2011 (C‑29/10, dále jen Koelzsch, EU:C:2011:151, body 40, 46, 50 a výrok). ( 5 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. L 177, s. 6; dále jen „nařízení Řím I“). Uvedené nařízení, kterým byla nahrazena Římská úmluva, se použije na smlouvy uzavřené od 17. prosince 2009. Vzhledem k tomu, že sporná smlouva byla uzavřena dne 15. října 2002, použije se na spor v původním řízení ratione temporis tato úmluva. ( 6 ) – Bruselská úmluva ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32) , ve znění Úmluvy ze dne 29. listopadu 1996 o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království (Úř. věst. 1997, C 15, s. 1; dále jen „Bruselská úmluva“). ( 7 ) – Nařízení Rady ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42, dále jen „nařízení Brusel I“). Uvedeným nařízením byla nahrazena Bruselská úmluva. Nařízení Brusel I bylo zrušeno a nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1, dále jen „nařízení Brusel Ia“). Článek 19 nařízení Brusel I se stal článkem 21 nařízení Brusel Ia. ( 8 ) – Viz body 40, 46, 50 a výrok tohoto rozsudku. ( 9 ) – Viz rozsudek ze dne 27. února 2002 (C‑37/00, dále jen rozsudek Weber, EU:C:2002:122, body 54 a 58). ( 10 ) – Body 40 a 46 rozsudku. ( 11 ) – Bod 2 výroku rozsudku. ( 12 ) – Článek 1 odst. 1 Římské úmluvy stanoví, že „[t]ato úmluva se použije na závazky ze smluv, které mají vztah k právu různých zemí.“ ( 13 ) – ES totiž tvrdí, že přepravní činnost vykonával na více místech, přičemž si udržoval významnou vazbu na Francii, tedy stát svého bydliště, a jeho zaměstnavatel pouze vzal na vědomí tuto faktickou situaci, která existovala před skončením pracovního poměru. V tomto ohledu postačí připomenout, že na jedné straně v rámci spolupráce zavedené článkem 267 SFEU nepřísluší Soudnímu dvoru, nýbrž vnitrostátnímu soudu, aby zjistil skutečnosti, které vedly ke sporu, a vyvodil z nich důsledky pro rozhodnutí, které má vydat. Na straně druhé Soudní dvůr musí vzít v rámci rozdělení pravomocí mezi unijní soudy v úvahu skutkový a legislativní kontext, v němž vyvstávají předběžné otázky, který vyplývá z předkládacího rozhodnutí [viz zejména rozsudek ze dne 7. června 2018, Scotch Whisky Association,C‑44/17, EU:C:2018:415, bod 24 a citovaná judikatura)]. ( 14 ) – Viz rozsudek ze dne 6. října 2009, ICF (C‑133/08, EU:C:2009:617, body 22 a 23). ( 15 ) – V tomto ohledu je třeba připomenout, že v bodě 7 odůvodnění nařízení Řím I se uvádí, že „[v]ěcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s [nařízením Brusel I] a nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II)]“. Kromě toho se v bodě 7 odůvodnění nařízení Řím II uvádí, že „[v]ěcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s [nařízením Brusel I] a s nástroji upravujícími právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy“ (zvýrazněno autorem tohoto stanoviska). Zdůrazňuje se tak potřeba zajistit jednak koordinaci textů unijního mezinárodního práva soukromého a jednak soulad oblastí působnosti některých ustanovení těchto textů; viz zejména Gaudemet-Tallon, H. „Fasc. 337: Convention de Rome du 19 juin 1980 et règlement ‚Rome I‘ du 17 juin 2008 – Champ d’application – Clauses générales“, JurisClasseur Commercial, 2023, s. 1 až 39, zejména bod 81, a Szpunar, M., „Droit international privé de l’Union: cohérence des champs d’application et/ou des solutions?“, Revue critique du Droit International Privé, č. 3, 2018, s. 573 až 582. ( 16 ) – Zpráva profesora M. Giuliana z milánské univerzity a profesora P. Lagardea z pařížské univerzity o Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (neoficiální překlad) (Úř. věst. 1980, C 282, s. 1; dále jen „Giulianova a Lagardova zpráva“). ( 17 ) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 2009, ICF (C‑133/08, EU:C:2009:617, body 24 a 25), a ze dne 14. září 2023, Diamond Resorts Europe a další (C‑632/21, EU:C:2023:671, body 67 a 69). ( 18 ) – Viz rozsudek ze dne 6. října 2009, ICF (C‑133/08, EU:C:2009:617, bod 25). ( 19 ) – Podle autorů právní nauky se v článku 8 nařízení Řím I v podstatě opakuje článek 6 Římské úmluvy, a sice možnost zvolit si rozhodné právo, aniž je však dotčena ochrana zajištěná ustanoveními objektivně použitelného práva, kterým je obvykle právo státu obvyklého místa výkonu práce, nebo v případě, že takové místo neexistuje, právo státu, kde se nachází provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán, nepoužije-li se zmiňovaná výjimka. Viz zejména Lagarde, P. a Tenenbaum, A., „De la convention de Rome au règlement Rome I“, Revue critique de droit international privé, 2008, s. 727–780, zejména bod 18. Viz rovněž Palao, Moreno, G., „Article 8“, Commentary on the Rome I Regulation, Magnus, U. a Mankowski, P. (ed.), Verlag Dr. Otto Schmidt, Cologne, 2017, sv. 22, s. 577 až 599, zejména s. 586, bod 7. ( 20 ) – Viz Giulianova a Lagardova zpráva, s. 25. ( 21 ) – Je třeba připomenout, že článek 6 Římské úmluvy tak omezuje svobodu stran při volbě rozhodného práva zakotvenou v článku 3 této úmluvy. Jinými slovy, pokud rozhodné právo podle odstavce 2 poskytuje zaměstnancům větší ochranu, než jaká vyplývá z práva zvoleného stranami, mají ustanovení rozhodného práva přednost před odpovídajícími ustanoveními zvoleného práva a použijí se namísto nich. Viz Giulianova a Lagardova zpráva, s. 25. Ustanovení zvoleného práva je tedy třeba použít ve spojení s imperativními ustanoveními práva, jež by se objektivně použilo, pokud by strany rozhodné právo nezvolily, pokud jsou pro zaměstnance příznivější. V tomto smyslu viz Palao, Moreno, G., „Article 8“, Commentary on the Rome I Regulation, Magnus, U. a Mankowski, P. (ed.), op. cit., s. 586, zejména bod 6. ( 22 ) – Je třeba připomenout, že Soudní dvůr již uvedl, že „úmyslem zákonodárce bylo vytvořit hierarchii mezi kritérii, která musí být zohledněna pro účely určení rozhodného práva pro pracovní smlouvu“ (bod 34), tedy mezi písmeny a) a b) článku 6 odst. 2 Římské úmluvy. Soudní dvůr v tomto ohledu zejména rozhodl, že „pro účely určení rozhodného práva musí být přednostně zohledněn hraniční určovatel pro pracovní smlouvy dotčené v původním řízení, který se týká místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává práci, a jeho použití vylučuje zohlednění podpůrného kritéria místa, kde se nachází provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán“; [viz rozsudek ze dne 15. prosince 2011, Voogsgeerd (C‑384/10, dále jen rozsudek Voogsgeerd, EU:C:2011:842, body 32 a 34); pokud jde o námořní dopravu, viz bod 38 uvedeného rozsudku. Taková hierarchie se použije i na čl. 8 odst. 2 a 3 nařízení Řím I, přičemž v obou případech vede podle Soudního dvora k širokému výkladu kritéria země, v níž zaměstnanec obvykle vykonává svoji práci, zatímco kritérium provozovny, u které je zaměstnanec zaměstnán, lze použít pouze tehdy, pokud soud není schopen určit zemi obvyklého místa výkonu práce (v tomto smyslu viz také body 33 až 35 uvedeného rozsudku a citovaná judikatura). ( 23 ) – Pokud jde o tento právní kontext, viz rozsudek Koelzsch (body 33 až 36). ( 24 ) – Připomínám, že věc, ve které byl vydán uvedený rozsudek, se týkala propuštění řidiče nákladních vozidel v mezinárodní dopravě, který měl bydliště v Německu a byl zaměstnán lucemburskou společností, jež sama byla dceřinou společností dánské společnosti. Řidič byl účastníkem lucemburského systému sociálního zabezpečení. Činnost dceřiné společnosti spočívala v přepravě květin a jiných rostlin z Dánska na různá místa určení převážně v Německu, ale i v jiných evropských zemích, a to prostřednictvím nákladních vozidel, která byla registrována v Lucembursku a měla stanoviště v Německu, kde však uvedená dceřiná společnost neměla sídlo ani kancelářské prostory. Viz rozsudek Koelzsch (body 13 až 16). ( 25 ) – Připomínám, že podle Soudního dvora musí být tento pojem vykládán autonomně v tom smyslu, že obsah a působnost této kolizní normy musí být určeny na základě jednotných a autonomních kritérií, aby byla zajištěna plná účinnost Římské úmluvy s ohledem na cíle, které sleduje. V tomto smyslu viz rozsudek Koelzsch (bod 32 a citovaná judikatura). ( 26 ) – Viz rozsudek Koelzsch (bod 33 a citovaná judikatura). V tomto ohledu viz bod 25 tohoto stanoviska. Naopak, pokud jde o zohlednění odpovídajících ustanovení Římské úmluvy při autonomním výkladu pojmu uvedeného v čl. 19 bodu 2 nařízení Brusel I v oblasti letecké dopravy, viz rozsudek ze dne 14. září 2017, Nogueira a další (spojené věci C‑168/16 a C‑169/16, dále jen rozsudek Nogueira a další, EU:C:2017:688, body 55 a 56). ( 27 ) – Viz rozsudky ze dne 9. ledna 1997, Rutten (C‑383/95, dále jen rozsudek Rutten, EU:C:1997:7, bod 22), a ze dne 10. dubna 2003, Pugliese (C‑437/00, EU:C:2003:219, bod 18). ( 28 ) – Viz rozsudek Koelzsch (bod 41 a citovaná judikatura). ( 29 ) – V této souvislosti Soudní dvůr upřesnil, že zaměstnanec vykonává svou hospodářskou a sociální funkci v prvním státě a jeho pracovní činnost je ovlivněna profesním a politickým prostředím tohoto státu. Je tedy nutné zaručit dodržování pravidel ochrany práce stanovených právem této země v co možná nejširší míře. Viz rozsudek Koelzsch (bod 42). ( 30 ) – V tomto ohledu generální advokátka V. Trstenjak ve svém stanovisku ve věci Koelzsch (C‑29/10, EU:C:2010:789, bod 83) zdůraznila, že „nelze vycházet z obecného předpokladu, že všechny stejné nebo srovnatelné pojmy musejí být vykládány jednotně, ale že otázku, zda je nutné podat jednotný výklad, je nezbytné zkoumat vždy ve vztahu k okolnostem konkrétní věci“. ( 31 ) – Viz rozsudek Koelzsch, bod 45. ( 32 ) – Viz poznámka pod čarou 22 tohoto stanoviska. ( 33 ) – Viz rozsudek Koelzsch (bod 48). V tomto ohledu viz stanovisko generální advokátky V. Trstenjak ve věci Koelzsch (C‑29/10, EU:C:2010:789, body 93 až 96). ( 34 ) – Viz rozsudek Koelzsch (bod 50). ( 35 ) – Je důležité uvést, že jádrem posouzení ze strany vnitrostátního soudu je činnost zaměstnance, a nikoli zaměstnavatele; viz van Calster, G., European Private International Law, Bloomsbury, 2016, s. 111. ( 36 ) – Viz rozsudek Koelzsch, bod 49. Stejné indicie vzal Soudní dvůr v úvahu ve zvláštním případě námořní dopravy [viz rozsudek Voogsgeerd (bod 38)]. Ve zvláštním případě letecké dopravy měl Soudní dvůr za to, že je třeba rovněž zohlednit místo, kde se nacházejí letadla, na jejichž palubě je práce obvykle vykonávána [viz rozsudek Nogueira a další (bod 64)]. ( 37 ) – Viz rozsudek Nogueira a další (bod 62 a citovaná judikatura). ( 38 ) – Viz bod 36 tohoto stanoviska. ( 39 ) – Tento článek se stal čl. 19 odst. 2 nařízení Brusel I, nyní čl. 21 odst. 1 písm. b) bodem i) nařízení Brusel Ia. Připomínám, že výraz „odkud“ nebyl unijním normotvůrcem vložen do prvně jmenovaného ustanovení při přijetí nařízení Brusel I, nýbrž byl doplněn do druhého ustanovení při přijetí nařízení Brusel Ia. ( 40 ) – Pokud jde o zaměstnance vykonávající obchodní zastoupení v několika státech, viz rozsudky ze dne 13. července 1993, Mulox IBC (C‑125/92, dále jen rozsudek Mulox IBC, EU:C:1993:306, body 25 a 26) a Rutten (body 25 a 27). Připomínám, že v prvním z těchto rozsudků se Soudní dvůr poprvé vyjádřil k případu zaměstnance vykonávajícího práci v několika smluvních státech. ( 41 ) – Článek 8 odst. 2 nařízení Řím I stanoví, že „[v] míře, ve které nebylo právo rozhodné pro individuální pracovní smlouvu zvoleno stranami, se smlouva řídí právem země, v níž, případně z níž, zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci.“ Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. ( 42 ) – Jak uvádějí autoři právní nauky, cílem tohoto upřesnění je lépe chránit zaměstnance, jejichž pracovní náplň zahrnuje četné cesty na různá místa, jako je tomu v případě zaměstnanců pracujících v odvětví mezinárodní, letecké nebo námořní dopravy, jelikož tito zaměstnanci jsou často vázáni na pevnou pracovní základnu. V tomto smyslu viz Francq, S., „Le règlement Rome I sur la loi applicable aux obligations contractuelles. De quelques changements…“, Journal du droit international (Clunet), 2009, sv. 36, č. 1, s. 41 až 69. Podle generální advokátky V. Trstenjak je tato změna důležitá zejména proto, že toto ustanovení musí být vykládáno extenzivně; viz její stanovisko ve věci Koelzsch (C‑29/10, EU:C:2010:789, bod 77). ( 43 ) – V tomto ohledu viz poznámka pod čarou 40 tohoto stanoviska. ( 44 ) – Bod 26 uvedeného rozsudku. Připomínám, že v uvedené věci šlo o zaměstnance pracujícího na pozici kuchaře, kterého zaměstnavatel postupně vysílal na různá námořní zařízení, a to nejprve na zařízení nacházející se na kontinentálním šelfu přiléhajícím k Nizozemsku, a poté na zařízení ve výsostných vodách Dánska. ( 45 ) – Viz bod 39 tohoto stanoviska. Herbert Weber totiž neměl v žádném z dotčených smluvních států kancelář, která by „představovala skutečné středisko jeho profesní činnosti a odkud [by] plnil podstatnou část svých povinností vůči zaměstnavateli“. Viz rozsudek Weber (bod 48). ( 46 ) – Viz rozsudek Weber (bod 49). ( 47 ) – Viz rozsudek Weber (bod 49 a výrok 2). ( 48 ) – Viz rozsudek Weber (bod 50). V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že v takovém případě, kdy zaměstnanec po celé dotčené období výkonu práce trvale vykonával tutéž profesní činnost ve prospěch svého zaměstnavatele, je kvalitativní kritérium vycházející z povahy a významu práce vykonané na různých místech smluvních států zcela irelevantní; viz rozsudek ve věci Weber (bod 51). ( 49 ) – Viz rozsudek Weber (bod 58 a výrok 2). Připomeňme, že časové kritérium se objevilo již v jeho dřívější judikatuře ve spojení s kvalitativním kritériem zohledňujícím existenci kanceláře, odkud zaměstnanec organizuje svou profesní činnost; v tomto ohledu viz rozsudek Rutten (bod 27). ( 50 ) – Viz rozsudek Weber (bod 52). ( 51 ) – Viz rozsudek Weber (bod 58 a výrok 2). ( 52 ) – Viz rozsudek Weber (bod 54). ( 53 ) – Viz rozsudek Weber (body 53, 58 a výrok 2). Pokud jde o bod 53 uvedeného rozsudku, chtěl bych zdůraznit, že použití výrazu „má […] užší vazbu na jiné místo výkonu práce“ ze strany Soudního dvora nelze zaměňovat s ustanovením o výjimce obsaženým v poslední větě čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy. Je třeba připomenout, že Soudní dvůr v uvedeném rozsudku poskytl výklad čl. 5 bod 1 Bruselské úmluvy, který takové ustanovení o výjimce neobsahuje. ( 54 ) – V této souvislosti viz body 48 a 50 až 57 tohoto stanoviska. ( 55 ) – Body 24 až 26 uvedeného rozsudku. ( 56 ) – Body 23 a 27 uvedeného rozsudku. Viz bod 43 tohoto stanoviska. ( 57 ) – Viz bod 43 tohoto stanoviska. ( 58 ) – Toto kritérium vychází z povahy a významu práce vykonávané na různých místech ve smluvních státech v případě, kdy lze určit skutečné středisko činnosti zaměstnance. V tomto smyslu viz rozsudek Koelzsch (body 48 až 50). ( 59 ) – Toto kritérium vychází z doby odpracované v jednotlivých smluvních státech, která se použije, pokud zaměstnanec vykonával po celé dotčené období výkonu práce pro svého zaměstnavatele stejnou činnost. V tomto smyslu viz rozsudek Weber (body 51 a 52). ( 60 ) – Viz body 37 a 44 tohoto stanoviska. ( 61 ) – Tento výraz, který nelze zaměňovat s ustanovením o výjimce v poslední větě čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy (viz poznámka pod čarou 53 tohoto stanoviska), vychází zřejmě z bodu 25 rozsudku Mulox IBC: „vnitrostátní soud by mohl zohlednit skutečnost, že v okamžiku vzniku sporu, o němž rozhoduje, vykonával zaměstnanec svou práci výlučně na území tohoto smluvního státu.“ ( 62 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Weber (body 53 a 54). ( 63 ) – S ohledem na výše uvedené považuji za důležité uvést, že pokud předmět sporu spadá do doby začátku pracovního poměru, například jedná-li se o odškodnění zaměstnance za skutečnosti, které nastaly na začátku smluvního vztahu, měl by vnitrostátní soud při posuzování obvyklého místa výkonu práce vycházet právě z tohoto období. ( 64 ) – Tak by tomu bylo například tehdy, pokud by byla převážná část pracovních povinností zaměstnance vykonávána po dobu dvanácti měsíců v jedné zemi a poté po dobu deseti měsíců v jiné zemi. ( 65 ) – Pokud jde o čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I, viz a contrario mé stanovisko ve věci Liechtensteinische Landesbank (Österreich) (C‑279/24, EU:C:2025:380, bod 53). ( 66 ) – Toto časové kritérium by mohlo uplatněno ve spojení s kvalitativním kritériem spočívajícím ve skutečnosti, že zaměstnanec byl během téhož období svým zaměstnavatelem přihlášen k účasti na francouzském systému sociálního zabezpečení. Viz poznámka pod čarou 48 tohoto stanoviska. ( 67 ) – Viz rozsudek Koelzsch (bod 42) a poznámka pod čarou 29 tohoto stanoviska. ( 68 ) – Jak totiž správně zdůraznila Komise, tohoto cíle by nebylo dosaženo, pokud by zaměstnanec ve věci v původním řízení nepožíval stejné ochrany poskytované francouzským právem v případě porušení smlouvy jako jiný zaměstnanec, jehož pracovní poměr vznikl jen rok a půl před takovým porušením smlouvy a který během stejného období jednoho a půl roku vykonával ve Francii více než polovinu své práce. ( 69 ) – Viz rozsudek ze dne 6. října 2009, ICF (C‑133/08, EU:C:2009:617, body 23 a 44). ( 70 ) – Soudní dvůr stanovil tři podmínky: činnost musí být po určitou dobu vykonávána na určitém místě, činnost musí být trvale vykonávána na jiném místě a musí být jasnou vůli stran, aby se toto jiné místo stalo novým obvyklým místem výkonu práce. Viz rozsudek Weber (bod 54 a výrok 2). ( 71 ) – Viz bod 28 a poznámku pod čarou 15 tohoto stanoviska. ( 72 ) – Tento hraniční určovatel je stanoven v čl. 19 odst. 2 písm. a) nařízení Brusel I, nyní čl. 21 odst. 1 písm. b) bodu i) nařízení Brusel Ia. Jakkoli není uvedené kritérium není vždy použitelné na určení rozhodného práva (tempus regit actum), mohou být forum a ius slučitelné, pokud předmět sporu vznikl ke konci pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že nařízení Brusel I vstoupilo v platnost 1. března 2002, tedy dva dny po vyhlášení rozsudku Weber (bod 54), mohlo by toto kritérium být na základě uvedené judikatury rozhodující pro určení příslušného soudu v případě, že se předmět sporu týká ukončení smlouvy, existuje-li jasná vůle stran v tomto smyslu a toto „poslední místo“ je stabilní a trvalé. ( 73 ) – Stanovisko generální advokátky V. Trstenjak ve věci Koelzsch (C--29/10, EU:C:2010:789, bod 81).