62024CC0557
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 13. listopadu 2025 (
1
) (
i
)
Věc C‑557/24 P
Malacalza Investimenti Srl,
Vittorio Malacalza
proti
Evropské centrální bance (ECB)
„Kasační opravný prostředek – Hospodářská a měnová politika – Mimosmluvní odpovědnost – Rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) týkající se Banca Carige – Směrnice 2014/59/EU – Ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí – Články 27 až 29 – Opatření včasného zásahu – Nařízení (EU) č. 1024/2013 – Článek 4 odst. 3 a článek 16 – Rozhodnutí ECB o uložení opatření včasného zásahu vůči bance – Uložení přísnějších obezřetnostních požadavků – Dopad na práva akcionářů a požadavek mimosmluvní odpovědnosti vůči ECB“
1.
Společnost Malacalza Investimenti Srl a Vittorio Malacalza podali k Tribunálu žalobu založenou na článku 268 SFEU, kterou se domáhali náhrady škody, jež jim údajně vznikla v důsledku jednání Evropské centrální banky (ECB) při výkonu její funkce obezřetnostního dohledu nad Banca Carige SpA v letech 2014 až 2019.
2.
Tribunál v rozsudku ze dne 5. června 2024, Malacalza Investimenti a Malacalza v. ECB (T‑134/21, EU:T:2024:362; dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl. Žalobci v prvním stupni nyní podali proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru.
3.
Ve svém stanovisku se zaměřím na opatření včasného zásahu, která může ECB přijmout vůči úvěrové instituci v obtížích. Posoudím, zda a za jakých podmínek mají akcionáři této instituce právo podat proti ECB žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku uplatnění těchto opatření.
I. Právní rámec
A.
Unijní právo
1. Nařízení (EU) č. 1024/2013 (
2
)
4.
Článek 4 („Úkoly svěřené ECB“) stanoví:
„1. V rámci článku 6 má ECB v souladu s odstavcem 3 tohoto článku výlučnou pravomoc plnit ve vztahu ke všem úvěrovým institucím usazeným v zúčastněných členských státech následující úkoly pro účely obezřetnostního dohledu:
[…]
d)
zajistit dodržování aktů uvedených v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci, které stanoví pro úvěrové instituce obezřetnostní požadavky v oblasti kapitálových požadavků, sekuritizace, omezení velkých expozic, likvidity, pákového efektu a podávání zpráv a zveřejňování informací o těchto záležitostech;
e)
zajistit dodržování aktů uvedených v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci stanovujících požadavky, aby úvěrové instituce zavedly spolehlivé systémy správy a řízení, včetně požadavků na způsobilost a bezúhonnost osob odpovědných za řízení úvěrových institucí, procesy řízení rizik, mechanismy vnitřní kontroly, zásady a postupy odměňování a účinné interní postupy pro hodnocení kapitálové přiměřenosti, včetně modelů založených na interním ratingu;
f)
provádět kontroly v rámci dohledu, včetně, je-li to vhodné v koordinaci s orgánem EBA – zátěžových testů a jejich možného zveřejnění, s cílem zjistit, zda systémy, strategie, postupy a mechanismy zavedené úvěrovými institucemi a kapitál, který tyto instituce mají v držení, zajišťují řádné řízení a pokrytí jejich rizik, a na základě této kontroly prováděné v rámci dohledu uložit úvěrovým institucím zvláštní dodatečné kapitálové požadavky, zvláštní požadavky na zveřejňování informací, zvláštní požadavky na likviditu a jiná opatření, která mohou příslušné orgány uložit podle příslušných zvláštních právních předpisů Unie;
[…]
i)
plnit úkoly týkající se dohledu nad ozdravnými plány, provádět včasný zásah, jestliže úvěrová instituce nebo skupina, nad nimiž ECB vykonává dohled na konsolidovaném základě, nedodržují příslušné obezřetnostní požadavky nebo je pravděpodobné, že je nedodrží, a pouze v případech, jež jsou v příslušných právních předpisech Unie výslovně stanoveny pro příslušné orgány, strukturální změny požadované po úvěrových institucích v zájmu předcházení finančnímu napětí nebo selhání, s výjimkou jakýchkoli pravomocí k řešení problémů;
[…]
3. Pro účely plnění úkolů jí svěřených tímto nařízením a s cílem zajistit vysoké standardy dohledu uplatňuje ECB všechny příslušné právní předpisy Unie a, pokud jsou těmito právními předpisy Unie směrnice, také vnitrostátní právní předpisy provádějící tyto směrnice. Pokud jsou příslušnými právními předpisy Unie nařízení a pokud tato nařízení aktuálně členským státům výslovně umožňují různé varianty, měla by ECB uplatňovat také vnitrostátní právní předpisy, jimiž se tyto varianty provádějí.
[…]“
5.
Článek 16 („Pravomoci dohledu“) stanoví:
„1. Pro účely plnění úkolů svěřených jí v čl. 4 odst. 1 a aniž jsou dotčeny další pravomoci jí svěřené, má ECB pravomoci stanovené v odstavci 2 tohoto článku, na jejichž základě může od jakékoli úvěrové instituce, finanční holdingové společnosti nebo smíšené finanční holdingové společnosti v zúčastněných členských státech požadovat, aby v počáteční fázi přijala nezbytná opatření zaměřená na řešení příslušných problémů za jakékoli z níže uvedených okolností:
a)
úvěrová instituce nesplňuje požadavky aktů uvedených v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci;
b)
ECB má důkazy, že úvěrová instituce v příštích 12 měsících pravděpodobně poruší požadavky aktů uvedených v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci;
c)
na základě kontrol v rámci dohledu v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. f) bylo stanoveno, že systémy, strategie, procesy a mechanismy uplatňované úvěrovou institucí a kapitál a likvidita, které drží, nezajišťují řádné řízení a pokrytí jejích rizik.
2. Pro účely čl. 9 odst. 1 má ECB zejména tyto pravomoci:
a)
požadovat, aby instituce držely kapitál nad rámec kapitálových požadavků uvedených v aktech, na něž odkazuje čl. 4 odst. 3 první pododstavec, v souvislosti s prvky rizik a riziky, které nejsou upraveny příslušnými akty Unie;
b)
požadovat posílení systémů, procesů, mechanismů a strategií;
c)
požadovat, aby instituce předložily plán na obnovení souladu s požadavky dohledu podle aktů uvedených v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci a stanovily lhůtu pro jeho provedení, včetně zlepšení tohoto plánu z hlediska oblasti působnosti a lhůty;
d)
požadovat, aby instituce používaly specifický systém tvorby opravných položek a rezerv nebo zacházení s aktivy z hlediska kapitálových požadavků;
e)
zakázat nebo omezit obchody, operace nebo síť institucí nebo požadovat upuštění od činností, které znamenají nadměrné riziko pro zdraví instituce;
f)
požadovat snížení rizika obsaženého v činnostech, produktech a systémech institucí;
g)
požadovat od institucí omezení pohyblivé složky odměny stanovením její výše jako procentního podílu celkových čistých výnosů v případě, že je tato složka odměny neslučitelná s udržováním řádné kapitálové základny;
h)
požadovat, aby instituce využívaly čisté zisky k posílení svého kapitálu;
i)
omezit nebo zakázat, aby instituce rozdělovala výnosy akcionářům, společníkům nebo držitelům nástrojů vedlejšího kapitálu tier 1, pokud tento zákaz nepředstavuje nesplnění závazků dané instituce;
j)
uložit dodatečné nebo častější podávání zpráv, včetně zpráv o kapitálové a likviditní pozici;
k)
uložit zvláštní požadavky na likviditu, včetně omezení týkajících se nesouladu splatností mezi aktivy a pasivy;
l)
požadovat poskytnutí doplňujících informací;
m)
kdykoli odvolat členy vedoucího orgánu úvěrových institucí, kteří neplní požadavky stanovené v aktech uvedených v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci.“
2. Směrnice 2014/59/EU (
3
)
6.
Článek 27, nadepsaný „Opatření včasného zásahu“, v odstavci 1 stanoví:
„Pokud instituce porušuje nebo, mimo jiné z důvodu rychle se zhoršujících finančních podmínek, včetně zhoršující se likvidní situace, rostoucí míry cizího financování, nesplácených úvěrů nebo koncentrace expozic, posuzováno na základě souboru podmínek, které mohou zahrnout požadavek na kapitál instituce plus 1,5 procentního bodu, pravděpodobně v blízké budoucnosti nebude splňovat kterýkoli požadavek nařízení (EU) č. 575/2013, směrnice 2013/36/EU nebo hlavy II směrnice 2014/65/EU nebo jakýkoli z článků 3 až 7, 14 až 17, a článků 24, 25 a 26 nařízení (EU) č. 600/2014, zajistí členské státy, aby příslušné orgány měly k dispozici, aniž jsou dotčena případná opatření uvedená v článku 104 směrnice 2013/36/EU, alespoň tato opatření:
a)
uložit vedoucímu orgánu instituce, aby zavedl jeden nebo více mechanismů nebo opatření uvedených v ozdravném plánu nebo v souladu s čl. 5 odst. 2 aktualizoval takový ozdravný plán, pokud se okolnosti, které vedly ke včasnému zásahu, liší od předpokladů uvedených v původním ozdravném plánu, a zavedl jeden nebo více mechanismů nebo opatření stanovených v aktualizovaném plánu v určité lhůtě s cílem zajistit, že podmínky uvedené v návětí již nebudou platit;
b)
uložit vedoucímu orgánu instituce, aby posoudil situaci, identifikoval opatření k překonání jakýchkoli zjištěných problémů a vypracoval akční program k jejich překonání a harmonogram jeho provádění;
c)
uložit vedoucímu orgánu instituce, aby svolal – nebo svolat přímo, pokud tak vedoucí orgán neučiní – valnou hromadu akcionářů instituce, a v obou případech stanovit její pořad jednání a požadovat, aby akcionáři projednali přijetí určitých rozhodnutí;
d)
uložit odvolání nebo nahrazení jednoho nebo více členů vedoucího orgánu nebo vrcholného vedení, pokud je zjištěno, že tyto osoby nejsou schopny plnit své úkoly podle článku 13 směrnice 2013/36/EU nebo článku 9 směrnice 2014/65/EU;
e)
uložit vedoucímu orgánu instituce, aby v souladu s případným ozdravným plánem vypracoval plán pro jednání o restrukturalizaci dluhů s některými nebo všemi jejími věřiteli;
f)
požadovat změny obchodní strategie instituce;
g)
požadovat změny právní nebo provozní struktury instituce a
h)
získat, a to i prostřednictvím kontrol na místě, a poskytnout orgánu příslušnému k řešení krize veškeré informace nezbytné k aktualizaci plánu řešení krize a přípravě možného řešení krize instituce a k ocenění aktiv a závazků instituce v souladu s článkem 36.“
7.
Článek 28 upravuje odstranění vrcholného vedení a vedoucího orgánu a článek 29 dočasného správce.
B.
Italské právo: TUB (
4
)
8.
Článek 53 odst. 1 písm. da) svěřuje orgánu dohledu pravomoc zveřejňovat informace týkající se úvěrových institucí, zejména informace o kapitálové přiměřenosti, omezení rizika, podílech, které mohou být vlastněny, řízení a administrativní nebo účetní organizaci.
9.
Článek 53a odst. 1 písm. d) stanoví, že vyžaduje-li to situace, může orgán dohledu přijmout zvláštní opatření vůči jedné nebo více bankám nebo bankovnímu systému jako celku. Tato opatření mohou zahrnovat:
–
omezení činností nebo územní struktury banky;
–
zákaz, aby tato banka prováděla určité operace, a to i korporátní povahy, a rozdělovala zisk nebo jiné položky kapitálu, jakož i v případě finančních nástrojů, které mohou být zahrnuty do kapitálu pro účely dohledu, zákaz úročení;
–
stanovení omezení celkové částky variabilní části odměny v bance, je-li to nezbytné pro zachování zdravého kapitálového základu, a v případě bank, které využívají výjimečných zásahů veřejné podpory, stanovení omezení celkové odměny členů statutárních orgánů.
10.
Podle čl. 69q odst. 1 písm. a) může Italská centrální banka přijmout opatření včasného zásahu, která jsou v něm uvedena, pokud v důsledku rychlého zhoršení situace dotyčné banky nebo její skupiny konstatuje nebo očekává zejména porušení nařízení č. 575/2013 a hlavy II směrnice 2014/65 (
5
).
11.
Podle čl. 69q odst. 1 písm. b) a článku 70 může orgán dohledu zavést dočasnou správu nad institucí v případě závažného porušení právních nebo správních předpisů, závažných nesrovnalostí v řízení úvěrové instituce, je-li zhoršení situace banky nebo bankovní skupiny obzvláště výrazné, jsou-li předvídatelné značné ztráty aktiv nebo je-li o dočasnou správu požádáno na základě odůvodněné žádosti správních orgánů nebo mimořádné valné hromady úvěrové instituce.
12.
Podle článku 69r může Italská národní banka požádat úvěrovou instituci nebo mateřskou společnost bankovní skupiny, jsou-li splněny podmínky stanovené v čl. 69q odst. 1 písm. a) TUB, aby i jen částečně provedly přijatý ozdravný plán, připravily plán jednání se všemi nebo některými věřiteli o restrukturalizaci dluhu nebo případně změnily svou právní formu.
II. Skutkový stav
13.
V bodech 2 až 25 napadeného rozsudku Tribunál uvedl skutkové okolnosti, které shrnuji níže.
14.
Banca Carige je významnou úvěrovou institucí se sídlem v Itálii, která je kótovaná na burze a od roku 2014 podléhá přímému obezřetnostnímu dohledu ze strany ECB podle nařízení č. 1024/2013.
15.
Společnost Malacalza Investimenti a T. Malacalza byli akcionáři Banca Carige (
6
).
16.
Dne 23. dubna 2015 schválila mimořádná valná hromada akcionářů Banca Carige navýšení kapitálu o 850 milionů eur za účelem nápravy nedostatku kapitálu, jenž byl zjištěn komplexním posouzením provedeným ECB v roce 2014.
17.
Dne 9. prosince 2016 přijala ECB „opatření včasného zásahu“ spočívající v tom, že požádala Banca Carige, aby do 28. února 2017 předložila strategický plán a operační plán ke snížení poskytování úvěrů se selháním. Plány měly jasně uvést opatření, která mají být přijata, a časový harmonogram pro dosažení tohoto cíle.
18.
V září 2017 schválila správní rada Banca Carige, v reakci na opatření včasného zásahu, plán rekapitalizace, který zahrnoval zejména navýšení kapitálu o 560 milionů eur, jež mělo být provedeno do konce roku 2017. Poté, co Commissione nazionale per le società e la borsa (Národní komise pro společnosti a burzu, Itálie) schválila prospekt, bylo nakonec dne 21. prosince 2017 dokončeno navýšení kapitálu ve výši 544 milionů eur.
19.
Dne 28. prosince 2017 ECB oznámila Banca Carige své rozhodnutí, kterým se stanoví obezřetnostní požadavky na rok 2018. Banca Carige se následně neúspěšně pokoušela zvýšit kapitál, aby dodržela příslušné požadavky. Pokus o emisi kapitálových nástrojů v roce 2018 neuspěl třikrát (v březnu, květnu a červnu), a to z důvodu nízkého zájmu investorů.
20.
Tyto neúspěchy zvýšily ve správní radě Banca Carige napětí ohledně toho, jak napravit neplnění kapitálových požadavků a provést plán rekapitalizace z roku 2017.
21.
Tyto neshody vedly k řadě odstoupení, včetně odstoupení V. Malacalzy, což vyžadovalo jmenování nové správní rady (
7
).
22.
Dne 14. září 2018 s ohledem na neúspěch Banca Carige při pokusu uvést své kapitálové nástroje na trh odmítla ECB schválit plán zachování kapitálu, který Banca Carige vypracovala, a požádala ji, aby nejpozději do 30. listopadu 2018 předložila a nechala svou správní radou schválit nový plán na obnovení a trvalé zajištění dodržování majetkových požadavků nejpozději do 31. prosince 2018.
23.
Dne 12. listopadu 2018 přijala správní rada Banca Carige v reakci na žádost ECB plán na posílení kapitálu, který obsahoval dvě etapy: a to nejprve emisi podřízených dluhopisů kategorie 2 a poté zvýšení kapitálu podléhající schválení akcionářů.
24.
První etapa byla provedena upsáním dluhopisů ve výši 318,2 milionu eur ze strany Fondo interbancario di tutela dei depositi (Dobrovolný intervenční fond mezibankovního fondu pro ochranu vkladů, Itálie) (dále jen „FITD“) a ve výši 1,8 milionu eur ze strany Banco di Desio e della Brianza SpA.
25.
Proti realizaci druhé etapy se postavila valná hromada akcionářů banky Banca Carige, která navýšení kapitálu neschválila, což vedlo k odstoupení několika členů její správní rady. To vedlo ke zrušení správní rady na základě čl. 18 odst. 12 stanov Banca Carige a článku 2386 italského občanského zákoníku. Čtyři členové, kteří neodstoupili ze správní rady, zůstali ve funkci k zajištění běžné správy.
26.
Dne 1. ledna 2019 rozhodla ECB o zavedení dočasné správy nad bankou v souladu s ustanoveními TUB s následujícími účinky:
–
rozpuštění správní rady a nahrazení bývalých členů třemi dočasnými správci, mezi nimiž byli zejména P. Modiano a F. Innocenzi;
–
rozpuštění dozorčího výboru a nahrazení bývalých členů třemi jinými osobami a
–
svěření úkolu spočívajícího v přijetí opatření nezbytných k zajištění toho, aby Banca Carige opět splňovala majetkové požadavky trvalým způsobem, novým orgánům.
27.
Dne 2. ledna 2019 bylo přijetí rozhodnutí o zavedení dočasné správy oznámeno tiskovou zprávou. Toto opatření bylo třikrát prodlouženo (29. března, 30. září a 20. prosince 2019) s cílem stabilizovat situaci Banca Carige a umožnit dokončení posílení kapitálu.
28.
Dne 9. srpna 2019 Banca Carige, Cassa Centrale Banca – Credito Cooperativo Italiano, FITD a Dobrovolný intervenční fond FITD podepsaly rámcovou dohodu definující aspekty podnikatelského plánu. Tento plán zejména stanovil navýšení kapitálu o 700 milionů eur a emisi nových podřízených dluhopisů kategorie 2.
29.
Dne 18. září 2019 měla ECB na základě článku 56 TUB za to, že plánované navýšení kapitálu není v rozporu s řádným a obezřetným řízením banky. Dne 20. září 2019 mimořádná valná hromada akcionářů Banca Carige schválila navýšení kapitálu o 700 milionů eur.
30.
Dne 31. ledna 2020 po provedení navýšení kapitálu byla na řádné valné hromadě akcionářů Banca Carige zvolena nová správní rada a nová dozorčí rada. Po těchto volbách převedli dočasní správci a dozorčí výbor téhož dne správu banky na nově zvolené orgány, čímž ukončili dočasnou správu Banca Carige.
III. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek
31.
Navrhovatelé se u Tribunálu domáhali, aby bylo ECB uloženo zaplatit společnosti Malacalza Investimenti 870525670 eur a V. Malacalzovi 9546022 eur (nebo jakoukoli jinou vyšší či nižší částku považovanou za adekvátní, která bude v případě potřeby stanovena na základě zásad ekvity) (
8
).
32.
Podle navrhovatelů tato škoda vznikla v důsledku protiprávního jednání ECB při výkonu jejího obezřetnostního dohledu nad Banca Carige.
33.
ECB se žalobě bránila.
34.
Evropské komisi bylo povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání ECB.
35.
V napadeném rozsudku (bod 28) měl Tribunál za to, že se navrhovatelé dovolávali osmi protiprávností jako důvodu mimosmluvní odpovědnosti ECB, a sice:
–
dostatečně závažného porušení italských právních předpisů ze strany ECB, jelikož nezasáhla, aby napravila klamavá prohlášení ohledně odolnosti Banca Carige učiněná jejími správci;
–
dostatečně závažného porušení unijních právních předpisů ze strany ECB při stycích se správní radou Banca Carige;
–
dostatečně závažného porušení italských právních předpisů ze strany ECB, pokud jde o schválení zvýšení kapitálu dne 18. září 2019, které je v rozporu s předkupním právem stanoveným statutem Banca Carige;
–
dostatečně závažného porušení italských právních předpisů ze strany ECB v souvislosti se jmenováním dočasných správců dotčených střetem zájmů;
–
dostatečně závažného porušení různých předpisů a zásad ze strany ECB při přijímání opatření včasného zásahu;
–
dostatečně závažného porušení zásady proporcionality ze strany ECB v rozhodnutí o kapitálu, jelikož Banca Carige byla uložena příliš krátká lhůta na to, aby mohla splnit požadavky na kapitál, které jí byly uloženy;
–
dostatečně závažného porušení zásady ochrany legitimního očekávání ze strany ECB tím, že poskytla ujištění akcionářům ohledně situace Banca Carige, a
–
dostatečně závažného porušení práva na vlastnictví přiznaného akcionářům ze strany ECB tím, že výrazně snížila hodnotu jejich podílů v Banca Carige.
36.
Po podrobné analýze těchto protiprávností vytýkaných ECB dospěl Tribunál k závěru (body 216 a 217 napadeného rozsudku), že žádná z nich nezakládá mimosmluvní odpovědnost ve smyslu čl. 340 třetího pododstavce SFEU.
37.
Tribunál tak žalobu zamítl, aniž bylo nutné posoudit, zda jsou splněny ostatní podmínky vyžadované k založení odpovědnosti unijního orgánu, nebo se vyjadřovat k důkazním prostředkům požadovaným navrhovateli.
IV. Řízení před Soudním dvorem
38.
Dne 14. srpna 2024 podali společnost Malacalza Investimenti a V. Malacalza kasační opravný prostředek, kterým se domáhají zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Tribunálu. Podpůrně navrhují, aby Soudní dvůr rozhodl přímo o kasačním opravném prostředku v souladu s jejich návrhovými žádáními. Kromě toho navrhují, aby byla ECB a Komisi uložena náhrada nákladů řízení.
39.
Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňují navrhovatelé sedm důvodů rozdělených do několika částí, kterým předchází úvodní poznámky.
40.
ECB navrhuje, aby Soudní dvůr odmítl kasační opravný prostředek jako nepřípustný, nebo jej podpůrně zamítl jako neopodstatněný, a v obou případech uložil navrhovatelům náhradu nákladů řízení. Ještě podpůrněji ECB navrhuje, aby Soudní dvůr vrátil věc Tribunálu v případě, že se rozhodne vyhovět kasačnímu opravnému prostředku a zrušit napadený rozsudek.
41.
Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek odmítl, neboť je zčásti nepřípustný či irelevantní a zcela neopodstatněný, a aby uložil navrhovatelům náhradu nákladů řízení.
42.
Na žádost Soudního dvora se mé stanovisko bude týkat výlučně první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku.
V. Úvodní úvahy o mimosmluvní odpovědnosti ECB jako orgánu obezřetnostního dohledu
43.
Jedna z klíčových otázek vznesených v řízení před Tribunálem se týkala režimu mimosmluvní odpovědnosti Unie v oblasti obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi.
44.
ECB, podporovaná Komisí, prosazovala zvláštní, přísnější režim, podobný režimu některých členských států (
9
), který by omezoval odpovědnost orgánů dohledu na případy úmyslného jednání nebo hrubé nedbalosti. Podle jejího názoru by tento přístup:
–
měl být uplatňován na unijní úrovni v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států uvedenými v čl. 340 třetím pododstavci SFEU;
–
je nezbytný k zachování činnosti ECB tím, že jí umožňuje jednat v obecném zájmu, aniž by byla ochromena obavou, že bude povolána k odpovědnosti i v případě mírné nedbalosti nebo pouhé protiprávnosti.
45.
Tribunál v napadeném rozsudku nepřijal zvláštní režim mimosmluvní odpovědnosti, pokud jde o obezřetnostní dohled ECB nad úvěrovými institucemi. Místo toho se držel režimu, který se obecně vztahuje na všechny orgány a instituce Unie: musí dojít k dostatečně závažnému porušení pravidla, které přiznává práva jednotlivcům (
10
).
46.
Kasační opravný prostředek se ve skutečnosti netýká této části napadeného rozsudku: ECB a Komise nepodaly vzájemný kasační opravný prostředek, aby zpochybnily odmítnutí Tribunálu uznat zvláštní a přísnější režim mimosmluvní odpovědnosti ECB při výkonu jejích pravomocí v oblasti obezřetnostního dohledu.
47.
Nicméně pro účely rozvinutí argumentace v tomto stanovisku považuji za vhodné uvést, že obecný režim mimosmluvní odpovědnosti stanovený judikaturou Soudního dvora považuji za vhodný a dostatečný k prokázání mimosmluvní odpovědnosti ECB. Tento režim umožňuje ECB vykonávat své funkce obezřetnostního dohledu, aniž je ohrožena nebo omezena nároky poškozených hospodářských subjektů více než jiné orgány Unie.
48.
Pro výkon jejích pravomocí v oblasti obezřetnostního dohledu článek 4 nařízení č. 1024/2013 svěřuje ECB pravomoc přijímat určitá opatření (
11
), jejichž schválení musí předcházet posouzení rizikového profilu dotčených úvěrových institucí. ECB musí u každé z nich určit události, které by ji mohly ovlivnit, s ohledem na rozmanitost institucí, jejich velikost a modely podnikání (
12
).
49.
Opatření v oblasti obezřetnostního dohledu představují „intervenční“ zásahy do činnosti úvěrových institucí: mohou mít zřejmé ekonomické dopady na jejich akcionáře, stejně jako na finanční systém jako celek.
50.
Analýzy a opatření obezřetnostního dohledu přitom vyžadují provedení posouzení, která z důvodu své komplexní povahy odůvodňují to, aby byla ECB podle judikatury Soudního dvora přiznána široká posuzovací pravomoc (
13
).
51.
Obezřetnostní dohled je totiž činností obecného zájmu, jejímž cílem je udržet finanční stabilitu. Tato pravomoc byla ECB svěřena z důvodu její hluboké znalosti finančního systému. Tato okolnost odůvodňuje širokou posuzovací pravomoc, kterou má ECB při přijímání nejvhodnějších opatření obezřetnostního dohledu v každém jednotlivém případě.
52.
ECB se dopouští dostatečně závažného porušení pravidel unijního práva ve smyslu judikatury Soudního dvora v oblasti mimosmluvní odpovědnosti, pokud závažným a zjevným způsobem překročila meze své posuzovací pravomoci při přijímání politik obezřetnostního dohledu (
14
).
53.
Závažné a zjevné porušení unijních pravidel ze strany ECB obvykle znamená jednání, které lze označit za hrubou nedbalost nebo úmyslné pochybení. Nicméně i určité jednání ECB, které nesplňuje tyto atributy (hrubá nedbalost nebo úmysl), spočívá v přijetí zjevně nesprávných nebo nevhodných opatření v oblasti obezřetnostního dohledu, by mohlo založit její odpovědnost.
54.
Rozhodnutí ECB se přijímají, opakuji, v tak technických a složitých oblastech, jako je obezřetnostní dohled nad finančními institucemi. To však nebrání tomu, aby na ně byla uplatněna odpovídající úroveň soudního přezkumu, aby byly splněny požadavky právního státu, jako je tomu v případě každého z orgánů, institucí a jiných subjektů Unie. Všechny tyto orgány, instituce a subjekty totiž podléhají přezkumu legality svých aktů, zejména z hlediska jejich souladu se Smlouvami a obecnými zásadami práva (
15
).
55.
Žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti je v tomto kontextu nepřímým prostředkem k ověření legality aktů ECB. Článek 340 třetí pododstavec SFEU mimo jiné stanoví, že ECB nahradí v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jí nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce.
56.
Podle Soudního dvora:
–
Povinnost nahradit škodu, která vznikla jednotlivcům, nemůže podléhat podmínce vycházející z pojmu „zavinění jdoucího nad rámec dostatečně závažného porušení [unijního] práva“, takže uložení takové dodatečné podmínky by znamenalo zpochybnit právo na náhradu škody, které má svůj základ v unijním právním řádu (
16
).
–
Pokud jde o úmyslnou povahu jednání orgánu veřejné moci v oblasti bankovního dohledu, unijní právo „brání vnitrostátní právní úpravě, která váže nárok jednotlivců na náhradu újmy na další podmínku, jež překračuje rámec dostatečně závažného porušení unijního práva a vychází z úmyslné povahy tohoto postupu“ (
17
).
57.
Moje analýza první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku bude tedy vycházet ze stejného předpokladu, jaký přijal Tribunál: na ECB se musí vztahovat kritéria, která stanovila judikatura Soudního dvora v oblasti mimosmluvní odpovědnosti orgánů a institucí Unie.
58.
Podle této judikatury je vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU vázán na splnění následujících kumulativních podmínek (
18
):
–
dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům;
–
skutečná existence škody a
–
existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti ze strany původce jednání a škodou způsobenou poškozeným osobám.
59.
První podmínka, která se týká protiprávnosti jednání vytýkaného dotčenému orgánu, instituci nebo jinému subjektu Unie má dva aspekty: a) vyžaduje porušení normy unijního práva, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, a b) toto porušení musí být dostatečně závažné (
19
).
60.
Pokud jde o první aspekt tohoto požadavku, Soudní dvůr rozhodl, že
–
„[práva jednotlivců vznikají] nejen tehdy, když to ustanovení unijního práva výslovně stanoví, ale také v důsledku pozitivních či negativních povinností, které tato ustanovení jasně stanoveným způsobem ukládají jak jednotlivcům, tak členským státům a orgánům, institucím nebo jiným subjektům Unie“ (
20
).
–
„V důsledku porušení takových povinností může dojít k zásahu do práv, která jsou takto implicitně jednotlivcům přiznána na základě dotčených ustanovení unijního práva. Plná účinnost těchto ustanovení a ochrana práv, která přiznávají, vyžadují, aby jednotlivci měli možnost získat náhradu škody“ (
21
).
61.
Pro účely projednávané věci není nezbytné, aby ustanovení, jejichž porušení je tvrzeno, měla přímý účinek (
22
).
62.
Požadavek, aby porušené pravidlo přiznávalo práva jednotlivcům, nevyvolal před unijními soudy výraznější množství sporů; ty se soustředily spíše na posouzení, zda porušení pravidla unijního práva (které přiznává práva jednotlivcům) bylo dostatečně závažné.
VI. Analýza první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku
63.
Jak jsem již uvedl, na žádost Soudního dvora se mé stanovisko bude týkat výlučně první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku.
64.
V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé Tribunálu vytýkají, že porušil články 69q a 69r TUB ve spojení s články 4 a 16 nařízení č. 1024/2013 a zásady ochrany legitimního očekávání, rovného zacházení, proporcionality, ochrany vlastnictví, zákazu zneužití práva a důkazního břemene.
65.
První část druhého důvodu kasačního opravného prostředku se konkrétně zaměřuje na článek 69q TUB. Podle navrhovatelů se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že vnitrostátní pravidla přijatá k provedení článků 27 až 29 směrnice 2014/59 nepřiznávají akcionářům dotčených bank práva.
66.
Odůvodnění Tribunálu bylo v napadeném rozsudku obsaženo v následujících argumentech:
–
„[P]odle čl. 69q odst. 1 písm. a) [TUB] může Banca d’Italia (Italská národní banka) přijmout opatření včasného zásahu, která jsou v něm uvedena, pokud v důsledku rychlého zhoršení situace dotyčné banky nebo její skupiny konstatuje nebo očekává zejména porušení [nařízení č. 575/2013] a hlavy II [směrnice 2014/65]“ (
23
).
–
„[Článek] 69q odst. 1 písm. a) [TUB] [se] vztahuje na ECB na základě článku 9 nařízení č. 1024/2013, podle kterého tento orgán jedná jako příslušný orgán namísto vnitrostátního orgánu, pokud, jako je tomu v projednávané věci, instituce podléhající dohledu spadají do jeho pravomoci podle článku 4 nařízení č. 1024/2013“ (
24
).
–
„Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že se čl. 69q odst. 1 písm. a) [TUB] omezuje na to, že orgánu dohledu přiznává pravomoc přijímat opatření včasného zásahu, pokud jsou po hodnocení, které mu přísluší provést, splněny podmínky v něm stanovené, samo o sobě toto ustanovení nepřiznává práva jednotlivcům, jejichž dodržování by se mohli domáhat u unijního soudu“ (
25
).
–
„[P]řípadný účinek zásahu ECB na zájmy akcionářů úvěrové instituce nemůže být zohledněn za účelem vzniku mimosmluvní odpovědnosti této instituce, pokud cílem právní normy, na níž je tato intervence založena, není konkrétně zakládat nebo chránit právo, které jim bylo přiznáno dostatečně definovaným způsobem“ (
26
).
–
„[J]e třeba mít za to, že čl. 69q odst. 1 písm. a) [TUB], který sleduje cíl veřejného zájmu, nepřiznává práva jednotlivcům a že právě za účelem dosažení tohoto cíle byl v projednávané věci proveden přijetím opatření včasného zásahu, a proto musí být první výtka zamítnuta“ (
27
).
67.
Jak vysvětlím níže, nejsem přesvědčen, že odůvodnění Tribunálu v této části rozsudku, zejména v jeho bodě 129, je z právního hlediska správné.
A.
Povaha opatření přijatých ECB a dopad na práva akcionářů.
68.
Nejprve připomenu, že včasné opatření bylo vyjádřeno v obou rozhodnutích ECB ze dne 9. prosince 2016. V prvním rozhodnutí ECB přijala opatření včasného zásahu spočívající v tom, že požádala Banca Carige, aby do 28. února 2017 předložila strategický plán a operační plán ke snížení poskytování úvěrů se selháním. V druhém rozhodnutí měla ECB po analýze finanční situace Banca Carnige za to, že jsou splněny podmínky stanovené v čl. 16 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1024/2013, a proto musí úvěrová instituce přijmout opatření stanovená v čl. 16 odst. 2 písm. a), i), j) a k) tohoto nařízení (
28
).
69.
V posledně uvedeném ustanovení jsou v příslušných písmenech uvedena následující opatření, která může ECB uložit:
„a)
požadovat, aby instituce držely kapitál nad rámec kapitálových požadavků uvedených v aktech, na něž odkazuje čl. 4 odst. 3 první pododstavec, v souvislosti s prvky rizik a riziky, které nejsou upraveny příslušnými akty Unie;
[…]
i)
omezit nebo zakázat, aby instituce rozdělovala výnosy akcionářům, společníkům nebo držitelům nástrojů vedlejšího kapitálu tier 1, pokud tento zákaz nepředstavuje nesplnění závazků dané instituce;
j)
uložit dodatečné nebo častější podávání zpráv, včetně zpráv o kapitálové a likviditní pozici;
k)
uložit zvláštní požadavky na likviditu, včetně omezení týkajících se nesouladu splatností mezi aktivy a pasivy“.
70.
Opatření včasného zásahu uložená ECB v jejích rozhodnutích ze dne 9. prosince 2016 měla přímý a nepřímý dopad na právní postavení akcionářů Banca Carige. Jejich cílem bylo zajistit stabilitu finančního systému, ale také chránit zájmy vkladatelů a akcionářů úvěrových institucí (
29
).
71.
Zejména opatření včasného zásahu uložené Banca Carige [na základě čl. 16 odst. 2 písm. i) nařízení č. 1024/2013], které zakazovalo nebo omezovalo rozdělování výnosů akcionářům, společníkům nebo držitelům nástrojů vedlejšího kapitálu tier 1, mělo přímý dopad na hlavní právo akcionáře společnosti, a to právo na získání dividend z jeho akcií.
72.
Ostatní opatření včasného zásahu, která ECB nařídila Banca Carige (
30
), měla za cíl napravit rozhodnutí této instituce s cílem zastavit zhoršování její finanční situace. Všechna tato opatření měla rovněž dopad na práva jejích akcionářů.
73.
Pokud by přitom tato opatření včasného zásahu mohla být považována za zjevně nesprávná nebo nevhodná, ECB by způsobila zhoršení majetkové situace Banca Carige, a tím by došlo k omezení práv jejích akcionářů. To by představovalo porušení ustanovení nařízení č. 1024/2013 ze strany ECB, které by zároveň mohlo porušit implicitní práva akcionářů vyplývající z tohoto unijního pravidla.
74.
Plná účinnost nařízení č. 1024/2013 a ochrana práva akcionářů na to, aby jim ECB svým jednáním nezpůsobila újmu na jejich právním postavení, kterou nejsou povinni snášet, vyžadují, aby v případě, že bylo takové jednání přijato při porušení (dostatečně závažném) jeho ustanovení, mají tito akcionáři možnost získat náhradu škody a žalovat ECB z titulu mimosmluvní odpovědnosti.
75.
Nedávný rozsudek ECB a Komise v. Corneli je v tomto ohledu velmi důležitý (
31
). V něm Soudní dvůr uznal aktivní legitimaci F. Corneli jako akcionářky Banca Carige k podání žaloby na neplatnost před Soudním dvorem proti rozhodnutí ECB o zavedení dočasné správy nad touto bankou, což byl další krok ECB v rámci jejího obezřetnostního dohledu nad Banca Carige (
32
).
76.
V rozsudku ECB a Komise v. Corneli Soudní dvůr uznává bezprostřední dotčení F. Corneli (
33
) a její zájem na zrušení rozhodnutí ECB, protože „dle jejího názoru jí v důsledku rozhodnutí přijatých dočasnými správci Banca Carige, které jmenovala ECB, vznikla škoda, jejíž náhrady se hodlá domoci“ (
34
).
77.
Pokud mohla F. Corneli podat žalobu na neplatnost rozhodnutí ECB o dočasné správě banky (protože její postavení akcionářky z ní činilo osobu bezprostředně a osobně dotčenou a mající zájem na podání žaloby na neplatnost), je logické vyvodit, že měla také možnost domáhat se mimosmluvní odpovědnosti ECB za toto rozhodnutí.
78.
Soudní dvůr tedy dospěl k závěru, že pravidla upravující opatření pro dočasnou správu úvěrové instituce přijatá ECB implicitně přiznávají akcionářům této instituce jak možnost napadnout tato opatření soudní cestou, tak případně právo podat žalobu na ECB z titulu mimosmluvní odpovědnosti.
79.
Přeneseme-li tuto úvahu na právní situaci společnosti Malacalza Investimenti a V. Malacalzy ve vztahu k opatření včasného zásahu ohledně Banca Carige, domnívám se, že jsou tyto situace srovnatelné. Malacalza Investimenti a V. Malacalza tedy měli aktivní legitimaci k podání žaloby na neplatnost opatření včasného zásahu a k podání žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti proti ECB.
80.
Tribunál zdůrazňuje (body 126 a 129 napadeného rozsudku) skutečnost, že ECB uložením opatření včasného zásahu ohledně Banca Carige sleduje veřejný zájem na ochraně stability finančního systému. Ve skutečnosti však musí tento veřejný zájem bez výjimky existovat ve všech rozhodnutích ECB, což neznamená, že těmito rozhodnutími může ignorovat práva akcionářů této společnosti, jejichž dodržování musí rovněž zajistit.
81.
Práva akcionářů úvěrové instituce odpovídají pozitivním a negativním povinnostem, které unijní pravidlo ukládá ECB (
35
). Pokud ECB, i když disponuje širokou posuzovací pravomocí, nedodrží svou povinnost respektovat pravidla nařízení č. 1024/2013, která upravují přijetí opatření včasného zásahu, nevidím důvod, proč by jednotlivci dotčení tímto opatřením nemohli podat žalobu k unijním soudům, a to buď prostřednictvím žaloby na neplatnost, nebo žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti.
B.
Judikatura Soudního dvora týkající se porušení ustanovení unijního práva, která nepřiznávají práva jednotlivcům
82.
Tento závěr je třeba porovnat s (poměrně řídkou) judikaturou Soudního dvora, která připouští existenci pravidel unijního práva, jež nepřiznávají jednotlivcům práva, pokud jde o vymáhání mimosmluvní odpovědnosti orgánů samotné Unie.
83.
Ve finanční oblasti Soudní dvůr v rozsudku Paul a další (
36
) zamítl žalobu na náhradu škody poté, co rozhodl, že předmětná ustanovení neměla za cíl přiznat práva jednotlivcům.
84.
Rozsudek ve věci Paul a další se týkal ustanovení, jejichž cílem bylo mimo jiné chránit vkladatele úvěrových institucí. Příslušná pravidla se vyznačovala velkou složitostí a výslovně nezmiňovala práva jednotlivců (
37
).
85.
V tomto zvláštním právním rámci Soudní dvůr:
–
Uvedl, že pojištění vkladů (
38
) představuje zvláštní režim ochrany vkladatelů, což hovořilo proti tomu, aby jim bylo navíc přiznáno právo na náhradu škody (
39
). Nebylo tedy nutné, aby stát měl vůči vkladatelům odpovědnost, která nebyla stanovena vnitrostátním právem nebo byla tímto právem dokonce vyloučena (
40
).
–
Uvedl, že pokud vnitrostátní právo zavedlo systém pojištění vkladů, směrnice 94/19 nebrání vnitrostátní právní úpravě, která vylučuje, aby fyzické osoby mohly žádat náhradu škody, která jim vznikla v důsledku nedostatečného nebo nesprávného dohledu ze strany vnitrostátního orgánu dohledu nad úvěrovými institucemi, nebo aby mohly uplatňovat odpovědnost státu podle unijního práva na základě toho, že tyto dohledové činnosti jsou prováděny v obecném zájmu (
41
).
86.
Následně však Soudní dvůr v téže oblasti rozhodl, že „čl. 1 bod 3 podbod i) směrnice 94/19 […] představuje právní pravidlo přiznávající jednotlivcům práva umožňující vkladatelům podat žalobu na náhradu újmy způsobené opožděným vyplacením náhrady vkladů“ (
42
).
87.
Znění rozsudků Paul a další a Kantarev odhaluje obtíže při přijímání jednotného kritéria v této oblasti. Pro nalezení vhodné odpovědi bude tedy nutné přistoupit k výkladu každého ustanovení s ohledem na jeho účel a kontext.
88.
V jiných oblastech, než je finanční regulace, Soudní dvůr rovněž vydal rozsudky, v nichž se vyslovil proti uznání toho, že účelem porušeného pravidla unijního práva je přiznat práva jednotlivcům:
–
V rozsudku Berlington Hungary (
43
) Soudní dvůr rozhodl, že směrnice 98/34/ES (
44
) nezakládá práva ani povinnosti jednotlivcům, a že se tedy tito jednotlivci nemohou dovolávat nedodržení článků 8 a 9 této směrnice k založení odpovědnosti dotyčného členského státu na základě unijního práva.
–
V rozsudku Ministre de la Transition écologique Soudní dvůr uplatnil stejné negativní kritérium ve vztahu k čl. 13 odst. 1 a čl. 23 odst. 1 směrnice 2008/50/ES (
45
) a odmítl, že by tyto články přímo nebo implicitně přiznávaly práva jednotlivcům (
46
).
89.
Podle mého názoru není odvolání se na obecné cíle (například ochrana zdraví a životního prostředí obecně) dostatečným důvodem k odmítnutí toho, že pravidla, která z nich vycházejí, implicitně přiznávají práva jednotlivcům.
90.
I když ve věcných oblastech, kterých se týkají rozsudky, které jsem právě citoval, může být takový důsledek přijatelný, v jiných oblastech, které se vyznačují výraznějším (a negativním) dopadem příslušných ustanovení na právní a majetkové postavení dotčených osob, tomu tak není.
91.
Jak jsem již uvedl, opatření včasného zásahu přijatá ECB vůči Banca Carige přímo a nepřímo bránila výkonu práv akcionářů, což mělo nepříznivý dopad na jejich právní a majetkovou situaci. Tuto nespornou skutečnost nemění ani okolnost, že ECB přijetím těchto opatření sledovala cíl obecného zájmu, kterým je ochrana finanční stability Unie.
92.
Tito akcionáři měli tedy možnost získat náhradu škody, pokud opatření přijatá v rané fázi nejen že negativně ovlivnila jejich majetková práva, ale také představovala zjevné porušení pravidla unijního práva a existovala příčinná souvislost mezi tímto porušením a vzniklou škodou.
93.
S ohledem na prostor pro uvážení přiznaný ECB při přijímání opatření včasného zásahu bude pravděpodobně nesnadné prokázat existenci dostatečně závažného porušení použitelných pravidel unijního práva, ale to lze objasnit až po odpovídající analýze podstaty tvrzení navrhovatelů.
94.
S ohledem na výše uvedené mám za to, že se Tribunál v bodech 119 až 129 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr vyhověl první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku a zrušil tuto část rozsudku Tribunálu.
VII. K žalobě před Tribunálem
95.
Článek 61 první pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie stanoví, že v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu může Soudní dvůr vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.
96.
Vzhledem k velmi omezené povaze mé analýzy kasačního opravného prostředku, která se omezuje na první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku, nemohu navrhnout, aby Soudní dvůr vydal konečné rozhodnutí ve věci. Za těchto okolností a s ohledem na skutečnost, že v případě vyhovění této části druhého důvodu kasačního opravného prostředku je třeba věcně přezkoumat důvody předložené navrhovateli před Tribunálem, považuji za rozumnější vrátit věc Tribunálu k rozhodnutí.
VIII. Přiznání náhrady nákladů řízení
97.
Ze stejných důvodů není namístě rozhodovat o nákladech řízení.
IX. Závěry
98.
S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr vyhověl první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku a zrušil body 119 až 129 rozsudku Tribunálu ze dne 5. června 2024, Malacalza Investimenti a Malacalza v. ECB (T‑134/21, EU:T:2024:362).
(
1
) – Původní jazyk: španělština.
(
i
) – Body 68 a 70, jakož i poznámka pod čarou 28 tohoto stanoviska byly po jeho prvním zpřístupnění změněny s cílem uvést také rozhodnutí ECB ECB/SSM/2016 – F1T87K3OQ20V1UORLH26/26 ze dne 9. prosince 2016.
(
2
) – Nařízení Rady ze dne 15. října 2013, kterým se ECB svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63).
(
3
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190).
(
4
) – Decreto legislativo n. 385 – Testo unico delle leggi in materia bancaria e creditizia (legislativní nařízení č. 385 obsahující konsolidované znění zákonů v oblasti bankovnictví a úvěrů) ze dne 1. září 1993 (GURI č. 230 ze dne 30. září 1993 a běžný dodatek GURI č. 92, dále jen „TUB“).
(
5
) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 1) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU (přepracované znění) (Úř. věst. 2014, L 173, s. 349).
(
6
) – V době podání této žaloby vlastnila společnost Malacalza Investimenti 15288774 kmenových akcií představujících přibližně 2,016 % kapitálu banky a V. Malacalza vlastnil 121017 kmenových akcií představujících přibližně 0,011 % kapitálu banky. Vittorio Malacalza byl členem a místopředsedou správní rady banky od 31. března 2016 do 3. srpna 2018.
(
7
) – Akcionáři Banca Carige na mimořádné valné hromadě dne 20. září 2018 jmenovali nové členy správní rady, do funkce předsedy jmenovali P. Modiana a do funkce výkonného ředitele F. Innocenziho.
(
8
) – Kromě toho se v případě potřeby domáhali prohlášení opatření, jejichž protiprávnost je namítána, za neplatná.
(
9
) – Busch, D., a McMeel, G., „Liability of Financial Supervisors and Resolution Authorities: Perspectives from Comparative and European Union Law“, European Business Law Review, sv. 34, č. 5 (2023), s. 725; Busch, D., Gortsos, C., a McMeel, G., Liability of financial supervisors and resolution authorities, Oxford University Press, Oxford, 2022; a Almhofer, M., „The liability of authorities in supervisory and resolution activities“, in Zilioli, C., a Wojcik, K.-P. (eds.), Judicial Review in the European Banking Union, Edward Elgar, Cheltenham, 2021, s. 221 a 234.
(
10
) – Napadený rozsudek, body 48 až 57.
(
11
) – Mezi ně patří udělování a odebírání bankovních licencí, dohled nad uplatňováním platných regulačních obezřetnostních požadavků a interních systémů posuzování rizik, možnost uložit zvláštní požadavky na vedlejší kapitál, jakož i možnost stanovit přizpůsobená pravidla správy.
(
12
) – Viz bod 17 odůvodnění nařízení č. 1024/2013.
(
13
) – Rozsudky ze dne 8. května 2019, Landeskreditbank Baden-Württemberg v. ECB (C‑450/17 P, EU:C:2019:372, bod 86), a ze dne 4. května 2023, ECB v. Crédit lyonnais (C‑389/21 P, EU:C:2023:368, bod 55).
(
14
) – Pokud jde o vnitrostátní systém mimosmluvní odpovědnosti slovinského obezřetnostního dohledu ve vztahu k reorganizačním opatřením úvěrových institucí, v rozsudku ze dne 13. září 2022, Banka Slovenije (C‑45/21, EU:C:2022:670, bod 75), bylo uvedeno, že „s ohledem na vysoký stupeň komplexnosti a naléhavosti, kterým se vyznačuje provádění reorganizačních opatření ve smyslu směrnice 2001/24, takový systém odpovědnosti nelze uplatnit na škody způsobené prováděním těchto opatření národní centrální bankou, aniž by bylo požadováno, aby porušení povinností řádné péče, které je jí vytýkáno, bylo závažné“.
(
15
) – Rozsudky ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament (294/83, EU:C:1986:166, bod 23); ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461, bod 281), a ze dne 26. června 2012, Polsko v. Komise (C‑336/09 P, EU:C:2012:386, bod 36).
(
16
) – Rozsudek ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, bod 79).
(
17
) – Rozsudky ze dne 25. března 2021, Balgarska Narodna Banka (C‑501/18, EU:C:2021:249, bod 121), a ze dne 4. října 2018, Kantarev (C‑571/16, EU:C:2018:807; dále jen rozsudek Kantarev, body 126 až 128).
(
18
) – Rozsudky ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol (C‑755/21 P, EU:C:2024:202; dále jen Kočner v. Europol, bod 117); ze dne 28. června 2022, Komise v. Španělsko (Porušení unijního práva zákonodárcem) (C‑278/20, EU:C:2022:503, bod 31); ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 32); Kantarev (bod 94), a ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise (C‑352/98 P, EU:C:2000:361, bod 42).
(
19
) – Rozsudky Kočner v. Europol (bod 118), a ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 36).
(
20
) – Rozsudky Kočner v. Europol (bod 119); ze dne 22. prosince 2022, Ministre de la Transition écologique a Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší) (C‑61/21, EU:C:2022:1015; dále jen rozsudek Ministre de la Transition écologique, bod 46), a ze dne 11. listopadu 2021, Stichting Cartel Compensation a Equilib Netherlands (C‑819/19, EU:C:2021:904, bod 47).
(
21
) – Rozsudky Kočner v. Europol (bod 120), a ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další (C‑6/90 a C‑9/90, EU:C:1991:428, body 33 a 34).
(
22
) – Rozsudek Ministre de la Transition écologique, bod 47: „[přímý účinek] není […] nezbytný […], ani sám o sobě dostačující […] [pro naplnění první ze tří podmínek] [(že porušené pravidlo práva přiznává práva jednotlivcům)]“. Viz rovněž rozsudky ze dne 11. června 2015, Berlington Hungary a další (C‑98/14, EU:C:2015:386, body 108 a 109), a ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, body 18 až 22).
(
23
) – Napadený rozsudek, bod 120.
(
24
) – Napadený rozsudek, bod 121.
(
25
) – Napadený rozsudek, bod 122.
(
26
) – Napadený rozsudek, bod 124.
(
27
) – Napadený rozsudek, bod 129.
(
28
) – Jedná se o rozhodnutí ECB/SSM/2016 – F1T87K3OQ20V1UORLH26/25 ECB ze dne 9. prosince 2016, které stanoví požadavky založené na článcích 69q a 69r TUB a uložené Banca Carige, a rozhodnutí ECB ECB/SSM/2016 — F1T87K3OQ20V1UORLH26/25 ze dne 9. prosince 2016, které stanoví body 1.3.2, 1.3.3 a 1.3.4.
(
29
) – Podle bodu 47 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. 2013, L 176, s. 338) „[d]ohled nad institucemi na konsolidovaném základě je zaměřen na ochranu zájmů vkladatelů a investorů institucí a na zajištění stability finančního systému“.
(
30
) – Jedná se o opatření stanovená v čl. 16 odst. 2 písm. a), j) a k) nařízení č. 1024/2013: požadavek na kapitál nad rámec kapitálových požadavků uvedených v aktech, na něž odkazuje čl. 4 odst. 3 první pododstavec, v souvislosti s prvky rizik a riziky, které nejsou upraveny příslušnými akty Unie; dodatečné nebo častější podávání zpráv, včetně zpráv o kapitálové a likviditní pozici; a zvláštní požadavky na likviditu, včetně omezení týkajících se nesouladu splatností mezi aktivy a pasivy.
(
31
) – Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 2025, ECB a Komise v. Corneli (C‑777/22 P a C‑789/22 P, EU:C:2025:580; dále jen „rozsudek ECB a Komise v. Korneli“). Tento rozsudek se týká práv menšinové akcionářky Banca Carige, která byla dotčena rozhodnutím ECB o zavedení dočasné správy nad touto bankou. Předmětem tohoto kasačního opravného prostředku jsou naopak opatření včasného zásahu, která ECB uložila téže úvěrové instituci.
(
32
) – Body 26 až 29 tohoto stanoviska.
(
33
) – Rozsudek ECB a Komise v. Corneli (bod 66): „[o]d zavedení dočasné správy nad Banca Carige a po dobu trvání této situace […] byla F. Corneli zbavena přinejmenším možnosti vykonat své právo, které jí náleží jakožto akcionáři banky, spojit se s jinými akcionáři této banky, aby společně vykonávali některá z práv uvedených v předchozím bodě. To je účinek na právní postavení F. Corneli, který přímo vyplývá z přijetí sporných rozhodnutí, jež v tomto ohledu neponechávala adresátovi žádný prostor pro uvážení“.
(
34
) – Rozsudek ECB a Komise v. Corneli (bod 101).
(
35
) – Rozsudek Kočner v. Europol (body 119 a 120).
(
36
) – Rozsudek ze dne 12. října 2004, Paul a další (C‑222/02, EU:C:2004:606; dále jen rozsudek Paul a další, body 38, 41, 44 a 46).
(
37
) – Rozsudek Paul a další (bod 42). Hlavním cílem tehdy platných ustanovení bylo dosáhnout vzájemného uznávání povolení a systémů obezřetnostního dohledu. To umožnilo vydávat bankám jednotná povolení pro celou Unii a uplatňovat zásadu, že obezřetnostní dohled vykonává domovský členský stát.
(
38
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů (Úř. věst. 1994, L 135, s. 5; Zvl. vyd. 06/02, s. 252).
(
39
) – Rozsudek Paul a další (bod 45).
(
40
) – Rozsudek Paul a další (bod 43).
(
41
) – Rozsudek Kantarev (bod 90) a rozsudek Paul a další (bod 32).
(
42
) – Rozsudek Kantarev (bod 4 výroku). V bodech 102 až 104 tohoto rozsudku Soudní dvůr vysvětlil, že konstatování nedisponibility vkladů má přímý dopad na právní situaci vkladatele, neboť aktivuje mechanismus pojištění vkladů, potažmo vyplacení náhrady vkladatelům. V rozsudku ze dne 25. března 2021, Balgarska Narodna Banka (C‑501/18, EU:C:2021:249), bodě 60, Soudní dvůr uvedl, že čl. 7 odst. 6 směrnice 94/19 musí být vykládán v tom smyslu, že právo vkladatele na náhradu, s nímž toto ustanovení počítá, se vztahuje pouze na vyplacení ze systému pojištění vkladů do výše uvedené v čl. 7 odst. 1a této směrnice.
(
43
) – Rozsudek ze dne 11. června 2015, Berlington Hungary a další (C‑98/14, EU:C:2015:386, body 108 a 109).
(
44
) – Směrnice Evropského Parlamentu a Rady ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20 s. 337).
(
45
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 21. května 2008 o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu (Úř. věst. 2008, L 152, s. 1).
(
46
) – Rozsudek Ministre de la Transition écologique (bod 56): „[k]romě toho, že předmětná ustanovení směrnice 2008/50 a směrnic, které jí předcházely, tedy neobsahují výslovné přiznání práv jednotlivcům v tomto ohledu, povinnosti, které tato ustanovení v zájmu výše uvedeného obecného cíle vymezují, neumožňují mít za to, že by jednotlivcům či kategoriím jednotlivců byla v tomto případě implicitně přiznána, v důsledku těchto povinností, individuální práva, jejichž porušení by bylo způsobilé založit odpovědnost členského státu za újmu způsobenou jednotlivcům“. V bodech 54 a 55 téhož rozsudku se uvádí, že příslušné články směrnice 2008/50 a další související články stanoví „poměrně jasné a přesné povinnosti, co se týče výsledku, který jsou členské státy povinny zajistit“, ale že „[t]yto povinnosti nicméně sledují […] obecný cíl ochrany lidského zdraví a životního prostředí jako celku“.