62024CC0560 – stanovisko GA

62024CC0560  STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA RIMVYDASE NORKUSE přednesené dne 15. ledna 2026 ( 1 ) Věc C‑560/24 [Besthame] ( i ) R. S. proti Minister for Justice [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Court of Appeal (odvolací soud, Irsko)] „Řízení o předběžné otázce – Občanství Unie – Právo volného pohybu a pobytu na území členských států – Směrnice 2004/38/ES – Rodinní příslušníci občana Unie – Odvozené právo pobytu – Následná naturalizace rodinného příslušníka – Článek 35 – Podvod nebo zneužití práva nebo účelový sňatek“ I. Úvod 1. Právní otázka, kterou vznáší toto předkládací rozhodnutí, zní následovně: Mohou příslušné orgány členského státu prošetřovat a případně určit nebo dospět k závěru, že osoba, která v minulosti požívala odvozené právo pobytu jako rodinný příslušník občana Unie podle směrnice 2004/38/ES ( 2 ), zneužila právo nebo se dopustila podvodu, a to i v případě, že tato osoba mezitím získala státní příslušnost tohoto členského státu a její pobyt v tomto členském státě již není založen na této směrnici? 2. Tato otázka je položena Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko) v rámci sporu mezi R. S. (dále jen „navrhovatel v původním řízení“), irským naturalizovaným státním příslušníkem, a Minister for Justice (ministryně spravedlnosti, Irsko, dále jen „ministryně spravedlnosti“) ohledně zjištění, které učinila ministryně spravedlnosti, že před získáním irského státního občanství uzavřel navrhovatel v původním řízení, který byl v té době státním příslušníkem třetího státu, účelový sňatek s občankou Unie nebo poskytl nesprávné či zavádějící informace za účelem získání povolení k pobytu jako rodinný příslušník občana Unie. 3. Při přezkumu této otázky se Soudní dvůr bude podruhé zabývat výkladem článku 35 směrnice 2004/38. Ačkoli Soudní dvůr již odkázal na zneužití práva nebo podvod zejména ve své judikatuře týkající se volného pohybu osob ( 3 ), první žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu tohoto článku byla položena v rozsudku McCarthy a další ( 4 ). V uvedeném rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že členský stát nemůže podmiňovat právo na vstup státního příslušníka třetího státu předchozím získáním víza, pokud je tento státní příslušník držitelem pobytové karty jako rodinný příslušník občana Unie. Soudní dvůr upřesnil, že uvedený článek nepřipouští opatření, která z důvodu obecné prevence brání rodinným příslušníkům ve vstupu na území státu bez víza ( 5 ). 4. Projednávaná věc naproti tomu poskytuje Soudnímu dvoru příležitost vyjádřit se k výkladu článku 35 směrnice 2004/38 z jiného úhlu pohledu. Výklad, o který žádá předkládající soud, se netýká zneužití práva jako takového, ale toho, zda je tato směrnice určena k tomu, aby takové zneužití práva vymezila, jakož i právních důsledků, které vyplývají ze zjištění existence tohoto zneužití, k němuž došlo v minulosti a které bylo pravomocně konstatováno příslušnými orgány členského státu. Ve věci v původním řízení totiž předkládající soud konstatoval existenci účelového sňatku, přičemž tato kvalifikace sňatku není v projednávané věci sporná. 5. V této souvislosti má předkládající soud pochybnosti o tom, zda je článek 35 směrnice použitelný v případě, že dotčená osoba již není „oprávněnou osobou“ ve smyslu uvedené směrnice v hostitelském členském státě, a v případě kladné odpovědi, zda toto ustanovení umožňuje příslušným orgánům prošetřovat existenci účelového sňatku a konstatovat jeho existenci, aniž by z toho vyvozovaly další bezprostřední právní důsledky. 6. V tomto stanovisku Soudnímu dvoru zejména navrhnu, aby rozhodl, že situace, kdy dotčená osoba již není „oprávněnou osobou“ podle směrnice 2004/38, spadá do působnosti této směrnice. II. Právní rámec A.   Unijní právo 7. V rámci tohoto stanoviska budu odkazovat na body 25 a 28 odůvodnění směrnice 2004/38, jakož i na čl. 2 body 1 a 2 písm. a), čl. 3 odst. 1, čl. 15 odst. 1 a 3, čl. 30 odst. 1 a 3, čl. 31 odst. 1 a 3, článek 35 a článek 36 této směrnice. B.   Irské právo 8. Směrnice 2004/38 byla do irského práva provedena prostřednictvím European Communities (Free Movement of Persons) Regulations 2015 (S. I. No 548 of 2015) [nařízení z roku 2015 týkající se Evropských společenstvích (Volný pohyb osob)] (S. I. č. 548 z roku 2015), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „nařízení z roku 2015“). 9. Článek 27 nařízení z roku 2015, nadepsaný „Zánik nároků“, v odstavcích 1, 2 a 4 stanoví: „(1)   Ministr může zrušit, odmítnout vydání či případně odmítnout udělení některého z následujících opatření, pokud v souladu s tímto článkem rozhodne, že dotčené právo, nárok nebo případně právní postavení je požadováno na základě podvodu nebo zneužití práva: [...] (b) pobytová karta […] (2)   Má-li ministr na základě oprávněných důvodů podezření, že právo, nárok nebo právní postavení rodinného příslušníka, který má povolení k pobytu, vyplývající z tohoto nařízení, jsou požadovány nebo byly získány na základě podvodu nebo zneužití práva, je oprávněn provést šetření a opatřit si informace, které jsou přiměřeně nezbytné k prošetření věci. [...] (4)   V tomto článku pojem ‚zneužití práva‘ zahrnuje i účelový sňatek [...]“. 10. Článek 28 tohoto nařízení, nadepsaný „Účelový sňatek“, stanoví: „(1)   Ministr může při rozhodování o jakékoli záležitosti související s tímto nařízením upustit od zohlednění konkrétního sňatku jako k faktoru, který má vliv na takové rozhodnutí, pokud se domnívá, že jde o účelový sňatek, nebo o tom, že jde o účelový sňatek, již rozhodl. (2)   Má-li ministr při rozhodování o záležitosti související s tímto nařízením, v jehož rámci je třeba přihlédnout ke konkrétnímu sňatku, přiměřené důvody domnívat se, že se jedná o účelový sňatek, může dotčeným manželům zaslat oznámení, v němž požádá, aby ve lhůtě stanovené v uvedeném oznámení poskytli písemně či ústně informace, které jsou přiměřeně nezbytné k ujištění ministra, že sňatek není účelovým sňatkem.“ III. Skutkový stav v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem 11. R. S., narozený ve třetí zemi, přicestoval do Irska v roce 2002 jako držitel povolení k pobytu pro studenty. V roce 2010, šestnáct dní před uplynutím platnosti tohoto povolení k pobytu, se R. S., který byl v té době státním příslušníkem třetí země, oženil s občankou Unie, která uplatnila své právo na volný pohyb a pobyt v Irsku. Následně mu byla jakožto rodinnému příslušníkovi občana Unie vydána pobytová karta na dobu pěti let. 12. V roce 2015 získal R. S. irské občanství. Od té doby je jeho pobyt v Irsku založen na tomto občanství. V roce 2018 se R. S. a jeho manželka rozvedli. V roce 2019 podala státní příslušnice třetí země žádost o pobyt v Irsku z důvodu, že je matkou dítěte, které je irským občanem a jehož biologickým otcem je R. S. Tato žádost vedla k prošetření, zda manželství uzavřené v roce 2010 bylo účelovým sňatkem. 13. Rozhodnutím ze dne 18. prosince 2019 ministryně spravedlnosti „zrušila“ pobytovou kartu vydanou v roce 2010 z důvodu, že R. S. na podporu své žádosti o pobytovou kartu předložil zavádějící dokumenty a manželství uzavřené v roce 2010 bylo účelovým sňatkem. Na základě žádosti o přezkum podané R. S. bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím ze dne 8. září 2020. 14. Dne 1. února 2022 však ministryně spravedlnosti po korespondenci s právními zástupci R. S. přijala nové rozhodnutí. Tímto rozhodnutím zrušila rozhodnutí ze dne 8. září 2020, zrušil rozhodnutí ze dne 18. prosince 2019 a konstatovala, že R. S. předložil nepravdivé nebo zavádějící dokumenty nebo informace a uzavřel účelový sňatek s cílem získat právní postavení nebo právo, na které by jinak neměl nárok podle směrnice 2004/38. Ministryně dospěla k závěru, že „jakýkoli nárok nebo jakékoli právní postavení přiznané na základě [této] směrnice v návaznosti na [tento] sňatek [...] jsou považovány od počátku za neplatné“. 15. R. S. podal k High Court (Vrchní soud, Irsko) žalobu znějící na neplatnost (certiorari) tří rozhodnutí ze dne 8. září 2020, 13. února 2020 a 1. února 2022 s odůvodněním, že ministryně spravedlnosti jednala ultra vires. Na R. S. se totiž, jakožto na irského občana, již nevztahuje žádné ustanovení nařízení z roku 2015 ani směrnice 2004/38, která tedy nemohla ministryni spravedlnosti opravňovat k přijetí těchto rozhodnutí. High Court (Vrchní soud) tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 18. května 2023. 16. R. S. se tedy obrátil na Court of Appeal (odvolací soud), který je předkládajícím soudem. 17. Tento soud nejprve uvádí, že rozhodnutí ze dne 1. února 2022 nelze vykládat jako zrušení nebo odepření práva na pobyt, ale jako „konstatování“, „zjištění“ nebo „závěr“ ohledně minulé situace nebo minulého jednání R. S. Dodává, že toto rozhodnutí naznačuje, že toto konstatování nebo zjištění lze zvážit v pozdějším kontextu přehodnocení statusu irského občanství R. S., přičemž uznává, že jakékoli pozdější přehodnocení zohledňuje všechny okolnosti a základní práva R. S. Pokud jde o přehodnocení irského občanství R. S., uvedený soud uvádí, že vzhledem k nedávným rozhodnutím Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko) neexistuje v současné době žádný ústavní postup, který by umožňoval provést šetření za účelem odebrání tohoto občanství. 18. S ohledem na argumenty, které mu byly předloženy, se předkládající soud na prvním místě táže na působnost směrnice 2004/38, a zejména jejího článku 35. 19. V této souvislosti, i když poukazuje na rozdíly mezi okolnostmi projednávané věci a okolnostmi věci, v níž byl vydán rozsudek Lounes ( 6 ), má předkládající soud za to, že z uvedeného rozsudku je možné vyvodit, že směrnice 2004/38 přestává být použitelná na státního příslušníka třetí země, který je rodinným příslušníkem občana Unie, pokud tento státní příslušník nabude státní příslušnost hostitelského členského státu, a z tohoto důvodu již neodpovídá definici pojmu „oprávněná osoba“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice. V rozsudku Chenchooliah ( 7 ) však Soudní dvůr rozhodl, že se uvedená směrnice vztahuje na rozhodnutí o vyhoštění přijaté vůči státnímu příslušníkovi třetí země, který pobýval v hostitelském členském státě jako rodinný příslušník občana Unie, i když tento státní příslušník třetí země již není „oprávněnou osobou“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 téže směrnice. 20. Předkládající soud si klade otázku, zda se směrnice 2004/38 i nadále analogicky vztahuje na situaci, kdy se příslušný orgán členského státu snaží určit, zda osoba původně nezískala právo pobytu na základě této směrnice zneužitím práva nebo podvodem, a to v okamžiku, kdy tato osoba již není „oprávněnou osobou“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice. 21. Dále předkládající soud uvádí, že čl. 27 odst. 1 a 2 nařízení z roku 2015 opravňuje ministra spravedlnosti zaprvé zrušit, odmítnout vydat nebo odmítnout udělit pobytovou kartu, o kterou bylo požádáno na základě podvodu nebo zneužití práva, a zadruhé prošetřovat podezření z podvodu nebo zneužití práva. Zatímco zrušení nemůže mít zpětnou účinnost, prošetřování se může týkat jak současných nebo probíhajících žádostí o pobytovou kartu, tak i pobytových karet získaných v minulosti. Vyvstává však otázka, zda lze vyšetřovací pravomoc vykonávat samostatně, bez konkrétních opatření, jako je zrušení nebo zamítnutí práva na pobyt, trestní stíhání, řízení o vyhoštění nebo řízení o odnětí irského občanství. 22. Podle předkládajícího soudu by taková samostatná pravomoc mohla být implicitně obsažena v čl. 27 odst. 2 nařízení z roku 2015. Mohla by být odůvodněna s ohledem na účel a kontext tohoto nařízení jako celku, včetně režimu občanství Unie, který vyžaduje existenci spolehlivého systému předcházení, odhalování a potírání podvodů a zneužívání práva. Aby bylo možné v případě potřeby provést výklad čl. 27 odst. 2 uvedeného nařízení v souladu s unijním právem, považuje tento soud za nezbytné určit, zda se směrnice 2004/38 vztahuje na naturalizovaného státního příslušníka členského státu pouze v rozsahu, v jakém tato směrnice tomuto členskému státu umožňuje prošetřovat sňatek uzavřený za účelem získání občanství v době, kdy tento státní příslušník měl právo pobytu v uvedeném členském státě na základě této směrnice. 23. Za těchto okolností se Court of Appeal (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. července 2024, došlým kanceláři Soudního dvora dne 19. srpna 2024, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Vztahuje se směrnice 2004/38 [...] na osobu, která dříve získala odvozené právo pobytu v členském státě na základě toho, že je manželem nebo manželkou občana Unie, který v hostitelském státě využívá práva vyplývající ze Smlouvy, ale která se později stala občanem hostitelského státu a již jí nenáleží žádná odvozená práva v hostitelském státě podle této směrnice, pouze pokud jde o prošetření a (případně) o rozhodnutí nebo vyvození závěru, že se v minulosti dopustila podvodu nebo zneužití práv nebo uzavřela účelový sňatek ve smyslu článku 35 směrnice s cílem získat právo podle této směrnice?“ 24. Písemná vyjádření předložili R. S., ministr spravedlnosti, Irsko, německá vláda, jakož i Evropská komise. Ústní vyjádření jménem R. S., Irska, německé vlády a Komise byla přednesena na jednání konaném dne 15. října 2025. IV. Analýza 25. Podstatou jediné předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda článek 35 směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje příslušným vnitrostátním orgánům prošetřovat a případně určit nebo dospět k závěru, že se osoba, která předtím požívala odvozeného práva volného pohybu na základě této směrnice, dopustila podvodu nebo zneužití práva, pokud pobyt této osoby v dotyčném členském státě již není založen na uvedené směrnici, a to i v případě, že mezitím nabyla státní příslušnost tohoto členského státu ( 8 ). 26. Účastníci původního řízení a zúčastněné strany se ve svých písemných a ústních vyjádřeních neshodují na výkladu článku 35 směrnice 2004/38. 27. Obecně řečeno, navrhovatel v původním řízení a německá vláda pochybují o tom, že se tato směrnice vztahuje na osobu, která jako státní příslušník třetí země požívala v členském státě odvozené právo pobytu jako manžel migrujícího občana Unie, pokud tato osoba mezitím získala státní příslušnost hostitelského členského státu. V podstatě se totiž domnívají, že taková osoba již nespadá pod pojem „oprávněná osoba“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice, takže se na ni tato směrnice již nevztahuje. Konkrétně, podle německé vlády spadá určení existence zneužití práva nebo podvodu do působnosti vnitrostátního práva. Navrhují proto odpovědět na otázku položenou předkládajícím soudem záporně. Ministryně spravedlnosti, Irsko, jakož i Komise naproti tomu tvrdí, že článek 35 směrnice 2004/38 je v projednávané věci použitelný. Jednomyslně zdůrazňují zejména to, že toto ustanovení je vyjádřením obecné zásady zákazu zneužití práva. Navrhují proto odpovědět na předběžnou otázku kladně. 28. Za účelem odpovědi na otázky předkládajícího soudu začnu svou analýzu několika obecnými úvahami (oddíl A). V další části rozptýlím veškeré pochybnosti o tom, zda se směrnice 2004/38 a zejména její článek 35 použijí na situaci dotčenou ve věci v původním řízení (oddíl B), a na závěr přezkoumám rozsah pravomocí, které toto ustanovení přiznává členským státům (oddíl C). A.   Několik obecných úvah o použitelnosti směrnice 2004/38 29. Nejprve je třeba připomenout, že z bodů 3 a 4 směrnice 2004/38 vyplývá, že jejím účelem je usnadnit výkon základního a osobního práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které je občanům Unie přiznáno čl. 21 odst. 1 SFEU, a uvedená směrnice usiluje zejména o posílení tohoto práva ( 9 ). Bod 5 odůvodnění této směrnice zdůrazňuje, že má-li být výše uvedené právo vykonáváno v objektivně existujících podmínkách důstojnosti, je třeba je zaručit také rodinným příslušníkům těchto občanů bez ohledu na jejich státní příslušnost ( 10 ). V souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora však tato směrnice neposkytuje žádná samostatná práva rodinným příslušníkům občana Unie, kteří jsou státními příslušníky třetího státu. Případná práva přiznaná těmto státním příslušníkům na základě uvedené směrnice jsou tedy právy odvozenými od práv, která náleží dotyčnému občanu Unie z důvodu využití svobody pohybu ( 11 ). Soudní dvůr totiž opakovaně připomněl, že podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 spadají do její oblasti působnosti a jsou oprávněni využívat práv, která z ní vyplývají, občané Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, jakož i jejich rodinní příslušníci ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice, kteří je doprovázejí nebo následují ( 12 ). 30. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci navrhovatel v původním řízení po uzavření manželství se státní příslušnicí členského státu s bydlištěm v Irsku v roce 2010 pobýval v tomto členském státě jako manžel občanky Unie, která využila svobody pohybu a pobytu v jiném členském státě, než jehož je státním příslušníkem, je nesporné, že požíval odvozeného práva pobytu na základě směrnice 2004/38 a spadal do působnosti této směrnice. Z předkládacího rozhodnutí však vyplývá, že v roce 2015 nabyl irskou státní příslušnost, a z tohoto důvodu od té doby pobývá v Irsku jako irský státní příslušník. O několik let později, v roce 2018, se manželé rozvedli. Je tedy zřejmé, že jelikož tato směrnice upravuje pouze podmínky vstupu a pobytu občana Unie a jeho rodinných příslušníků v hostitelském členském státě, navrhovatel v původním řízení již nesplňuje definici „oprávněné osoby“ uvedené směrnice ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice ( 13 ). 31. Z toho vyplývá, že v okamžiku, kdy navrhovatel v původním řízení nabyl práva přiznaná směrnicí 2004/38 a během období, kterého se týkalo šetření ohledně existence účelového sňatku, tedy v letech 2010 až 2015, měl navrhovatel v původním řízení postavení osoby, na kterou se vztahuje tato směrnice ( 14 ), jakožto manžel občanky Unie, která využila svobody pohybu tím, že se přestěhovala do jiného členského státu, než jehož byla státním příslušníkem, a pobývala v něm. Naproti tomu v důsledku jeho naturalizace Irskem v průběhu roku 2015 ( 15 ) se jeho právní postavení změnilo jak z hlediska vnitrostátního práva, tak z hlediska směrnice, takže podle rozsudku Lounes ( 16 ) v okamžiku zahájení tohoto šetření v roce 2019 již tato směrnice neupravovala jeho pobyt v tomto členském státě ( 17 ). 32. Je tedy třeba mít za to, že se uvedená směrnice nemůže uplatnit, jelikož navrhovatel v původním řízení již není „oprávněnou osobou“ z hlediska odvozeného práva na vstup a pobyt v hostitelském členském státě ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38? 33. Domnívám se, že nikoli. 34. Jak vysvětlím níže, ztráta postavení oprávněné osoby ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 neznamená, že se tato směrnice již nepoužije, pokud jako v projednávané věci příslušné vnitrostátní orgány konstatují, že v okamžiku, kdy měl navrhovatel v původním řízení postavení oprávněné osoby, došlo ke zneužití nebo podvodu podle pravidel stanovených touto směrnicí. V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr pečlivě rozlišoval mezi oblastí působnosti uvedené směrnice a postavením oprávněné osoby podle tohoto ustanovení ( 18 ). Z toho podle mého názoru vyplývá, že zatímco občané Unie a jejich rodinní příslušníci, kteří uplatňují práva přiznaná směrnicí 2004/38, spadají do její působnosti a jsou oprávněnými osobami ve smyslu uvedeného ustanovení, osoby, které již tato práva neuplatňují, protože ztratily postavení oprávněných osob, mohou i nadále spadat do působnosti této směrnice, jelikož, jak názorně vysvětlím níže v tomto stanovisku, tato směrnice obsahuje ustanovení, jejichž použití nevyžaduje, aby dotčená osoba měla toto postavení v okamžiku jejich použití ( 19 ). 35. Po tomto upřesnění se v následujících řádcích zaměřím na otázku, zda se směrnice 2004/38, zejména její článek 35, použije v projednávané věci. B.   K použitelnosti článku 35 směrnice 2004/38 36. Za účelem určení, zda je článek 35 směrnice 2004/38 použitelný v projednávané věci, je třeba ověřit jeho působnost ratione temporis, tedy zjistit, zda se toto ustanovení použije, pokud dotčená osoba měla v minulosti postavení oprávněné osoby podle této směrnice ve smyslu jejího čl. 3 odst. 1, přičemž toto postavení ztratila v okamžiku, kdy se mělo použít prvně uvedené ustanovení. 37. Podle ustálené judikatury je při výkladu ustanovení unijního práva nutné zohlednit nejen jeho znění, nýbrž i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 20 ). Historie vzniku ustanovení unijního práva může rovněž poskytnout informace relevantní pro jeho výklad ( 21 ). Za tímto účelem provedu doslovný, kontextový a teleologický výklad tohoto ustanovení. 1. K doslovnému výkladu 38. Je třeba především připomenout, že článek 35 směrnice 2004/38, nadepsaný „Zneužití práv“, stanoví, že „[č]lenské státy mohou přijmout potřebná opatření k odepření, pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného touto směrnicí v případě zneužití práv nebo podvodu, například účelových sňatků. Veškerá taková opatření musí být přiměřená a spojená s procesními zárukami stanovenými v článcích 30 a 31.“ 39. Zaprvé uvádím, že nic ve znění tohoto ustanovení neumožňuje dospět k závěru, že by tímto ustanovením měl unijní normotvůrce v úmyslu časově omezit možnost členských států přijmout „potřebná opatření k odepření, pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného [uvedenou] směrnicí v případě zneužití práv nebo podvodu“ ( 22 ). Jinými slovy, toto znění nestanoví, že členský stát je povinen přijmout pouze „potřebná opatření“ související s právem, které v současné době vyvolává právní účinky podle směrnice 2004/38. Zavedení takového časového omezení by totiž v praxi znamenalo uložení dalšího prvku, který není ve znění uvedeného ustanovení stanoven. Naopak neexistence takového časového omezení znamená, že tato možnost se chápe jako možnost členských států přijmout taková opatření, a to nezávisle na tom, zda dotčená osoba uplatňuje nebo uplatňovala právo, které jí bylo přiznáno na základě téže směrnice. 40. Zadruhé znění článku 35 směrnice 2004/38, které používá příčestí minulé „přiznaného“, naznačuje, že unijní normotvůrce má na mysli zejména práva, která dotčená osoba má nebo měla na základě směrnice 2004/38 ( 23 ). 41. Zatřetí uvádím, že použití slova „odepření“ v tomto ustanovení zahrnuje odmítnutí vstupu nebo pobytu v hostitelském členském státě osobám uvedeným v čl. 3 odst. 1 této směrnice, pokud tyto osoby získaly práva přiznaná touto směrnicí zneužitím práva nebo podvodem, a nesplňují tedy podmínky pro to, aby mohly požívat práva podle uvedené směrnice ( 24 ). V tomto případě by se tedy jednalo o (případné) budoucí právo na vstup nebo pobyt, které ještě nevzniklo, jelikož uvedená osoba nesplňuje podmínky stanovené směrnicí 2004/38 pro získání postavení „oprávněné osoby“ ve smyslu tohoto ustanovení. 42. Začtvrté uvádím, že použití slov „pozastavení“ a „odnětí“ v článku 35 směrnice 2004/38 naznačuje, že se jedná o pozastavení nebo odnětí práva uděleného touto směrnicí, bez ohledu na to, zda toto právo již vyčerpalo své účinky ( 25 ). Tato dvě slova mohou mít tedy zpětný účinek, protože mohou vést k zániku některých budoucích, ale i minulých účinků takového práva ( 26 ). Použití dvou odlišných slov v zásadě odpovídá záměru unijního normotvůrce zahrnout jak vnitrostátní opatření umožňující zrušit právo ex nunc (jako je zejména zrušení pobytové karty), tak i jeho odnětí ex tunc ( 27 ). 43. Z tohoto výkladu tedy vyplývá, že rozhodnutí unijního normotvůrce použít výrazy „odepření, pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného touto směrnicí“ jasně vyjadřuje vůli pokrýt v čase dotčené právo na vstup nebo pobyt (budoucí, současné nebo minulé), pokud je toto právo „přiznáno [uvedenou směrnicí]“, což umožňuje mít za to, že se tato směrnice použije bez ohledu na skutečnost, že toto právo již není vykonáváno. 44. Jsem tedy toho názoru, že znění článku 35 směrnice 2004/38 vede k závěru, že toto ustanovení je použitelné na opatření přijatá na základě práva přiznaného touto směrnicí během doby, po kterou byl nositel tohoto práva „oprávněnou osobou“ ve smyslu této směrnice, a to bez ohledu na současnou situaci dotčené osoby. 45. Je však třeba posoudit, zda normativní kontext, do kterého spadá článek 35 uvedené směrnice, tento výklad podporuje, či nikoli. 2. Ke kontextuálnímu výkladu a) Vnitřní nebo systematický výklad 46. Pokud jde o kontext, jehož součástí je článek 35 směrnice 2004/38, na prvním místě uvádím, že výklad uvedený v předchozích bodech není vyvrácen zněním bodu 28 odůvodnění této směrnice, podle kterého „[č]lenské státy by měly mít možnost přijmout potřebná opatření k ochraně před zneužíváním práv nebo podvody, a zejména před účelovými manželstvími nebo jakoukoliv jinou formou vztahů uzavíraných výlučně za účelem získání práva na volný pohyb a pobyt“. Široká formulace tohoto bodu odůvodnění, stejně jako formulace tohoto článku 35 totiž nestanoví žádné časové omezení týkající se přijímání takových opatření členskými státy. V tomto ohledu uvádím, že znění bodu 28 odůvodnění odkazuje na „účelov[á] [manželství] nebo jakoukoliv jinou form[u] [uzavíraných] vztahů“, čímž naznačuje, že opatření, která by členské státy „měly mít možnost přijmout“ podle uvedeného článku 35, mohou mít zpětnou účinnost, jelikož tato manželství nebo vztahy již ve většině případů existovaly v době, kdy bude toto ustanovení případně uplatněno. 47. Na druhém místě uvádím, že článek 1 směrnice 2004/38, nadepsaný „Předmět“, stanoví v písm. a), že jejím cílem je zejména stanovit „podmínky výkonu práva volného pohybu a pobytu na území členských států občany Unie a jejich rodinnými příslušníky“. Vzhledem k tomu, že se článek 35 směrnice 2004/38 vztahuje na situace, v nichž podmínky pro výkon práva na volný pohyb a pobyt stanovené touto směrnicí byly splněny pouze formálně, takže tyto podmínky nebyly dodrženy, spadá tento článek pod první uvedené ustanovení. 48. V tomto ohledu, jak vyplývá ze systematiky směrnice 2004/38, konkrétně z kapitol II až IV týkajících se podmínek výkonu práv pobytu stanovených touto směrnicí, tato směrnice zavádí systém, který pokrývá vývoj situace občanů Unie a jejich rodinných příslušníků v hostitelském členském státě, jakož i práva, která jim přiznává, a to od okamžiku jejich příchodu do členského státu jiného než toho, jehož jsou státními příslušníky, až do okamžiku jejich odjezdu z tohoto členského státu ( 28 ). Tento systém totiž zahrnuje jak jednotlivé fáze výkonu práva na volný pohyb občana a jeho rodinných příslušníků (vstup, pobyt nebo odjezd), tak práva, která těmto osobám náleží a která odpovídají jednotlivým fázím (právo na vstup, právo na pobyt, právo na zachování práva pobytu nebo odjezdu). Pokud tedy v určitém okamžiku (včetně, jako v projednávané věci, okamžiku zneužívajícího nabytí dotčeného práva) občan Unie nebo jeho rodinní příslušníci již nesplňují podmínky stanovené směrnicí 2004/38, což má za následek ztrátu (i se zpětnou účinností) jejich postavení „oprávněných osob“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice, a tím i jejich práva na vstup a pobyt v hostitelském členském státě, to však neznamená, že se na ně nevztahují jiná ustanovení této směrnice ( 29 ). 49. V tomto měnícím se kontextu pojmu „oprávněná osoba“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 považuji za důležité zdůraznit, že článek 35 této směrnice se týká práva na pohyb a pobyt, které bylo po určitou dobu vykonáváno, a z něhož by dotčená osoba nikdy neměla mít prospěch podle uvedené směrnice, jelikož podmínky pro výkon tohoto práva splňovala pouze uměle ( 30 ). Jak Komise zdůraznila, tento článek 35 se vztahuje na právní situace, které vznikly v okamžiku získání práva přiznaného směrnicí 2004/38, aby bylo možné tyto situace kvalifikovat s ohledem na postupy nebo skutečnosti, které prokazují, že toto právo bylo získáno zneužívajícím způsobem ( 31 ), a to i v případě, že dotčená osoba již toto právo nevykonává a nemá již postavení „oprávněné osoby“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice. 50. Konečně na třetím místě dodávám, že „Závěrečná ustanovení“ uvedená v kapitole VII směrnice 2004/38, jejíž nedílnou součástí je článek 35, se týkají účinného provádění této směrnice jako celku ( 32 ). Aniž bych musel tato ustanovení podrobně zkoumat, uvádím zejména, že z umístění článků 35 a 36 v této kapitole VII vyplývá, že se jedná o obecná ustanovení týkající se možnosti, resp. povinnosti členských států přijmout opatření v případě porušení ustanovení uvedené směrnice ( 33 ). 51. Je skutečností, že na rozdíl od článku 35 se článek 36 týká občanů Unie nebo jejich rodinných příslušníků, kteří v zásadě legálně vykonávají práva, která jim byla přiznána směrnicí 2004/38, ale nesplnili některé správní formality stanovené touto směrnicí ( 34 ). Kromě toho jsou opatření uvedená v těchto dvou ustanoveních odlišné povahy, jedná se totiž o individuální nebo zvláštní opatření a obecná opatření ( 35 ). Navzdory těmto rozdílům však nevidím důvod, proč bych měl považovat tato dvě ustanovení za nepoužitelná v případě, že dotčená osoba již není oprávněnou osobou podle této směrnice. Naopak, jak jsem již zdůraznil, tato dvě ustanovení spadají pod jiná ustanovení uvedené směrnice ( 36 ). Jiný výklad by měl za následek, že ani opatření podle článku 35, ani sankce přijaté členskými státy podle článku 36 by nemohly být uplatněny vůči osobě, která již nemá práva přiznaná směrnicí 2004/38, a to ani v případě, kdyby při nabytí nebo výkonu těchto práv došlo ke zneužití práva nebo k porušení povinností uložených touto směrnicí, což by uvedená ustanovení zbavilo jejich podstaty. b) Vnější výklad nebo přípravné práce 52. Z přípravných prací ke směrnici 2004/38 vyplývá, že článek 35 nebyl v původním návrhu Komise obsažen ( 37 ). Tento článek byl totiž přidán Radou „za účelem upřesnění, že v případě zneužití práv nebo podvodu mohou členské státy odepřít, pozastavit nebo odejmout jakékoli právo přiznané [touto] směrnicí“ ( 38 ). To potvrzuje záměr unijního normotvůrce, jak vyplývá z bodu 28 odůvodnění uvedené směrnice, umožnit členským státům „přijmout potřebná opatření k ochraně před zneužíváním práv nebo podvody, a zejména před účelovými manželstvími“, a to nezávisle na aktuální situaci dotčené osoby, která požívá nebo požívala právo přiznané touto směrnicí. 53. To potvrzují také nezávazné pokyny Komise z roku 2009 ( 39 )a 2023 ( 40 ), které zmiňují možnost, aby členské státy v případě zneužití nebo podvodu přijaly potřebná opatření podle článku 35 směrnice 2004/38 „kdykoli“, ať už „za účelem odmítnutí přiznat“ práva přiznaná touto směrnicí, nebo „pozastavení nebo odnětí“ těchto práv ( 41 ). 54. Z toho vyplývá, že doslovný výklad uvedený v bodě 44 tohoto stanoviska, podle něhož se článek 35 směrnice 2004/38 vztahuje na takovou situaci, jako je situace v původním řízení, je podpořen normativním kontextem a systematikou směrnice, v níž je toto ustanovení obsaženo. 55. Po tomto upřesnění si předkládající soud rovněž klade otázku, zda lze obdobně vycházet ze závěrů vyplývajících z rozsudku Chenchooliah ( 42 ), aby mohl mít za to, že článek 35 směrnice 2004/38 je použitelný na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení. Touto otázkou se nyní budu zabývat. c) K závěrům vyplývajícím z judikatury vycházející z rozsudku Chenchooliah 56. V uvedeném rozsudku Soudní dvůr zdůraznil, že pojem „oprávněná osoba“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 je „dynamickým“ pojmem v tom smyslu, že postavení oprávněné osoby, přestože bylo v minulosti nabyto, může následně zaniknout, pokud podmínky stanovené tímto ustanovením již nejsou splněny ( 43 ). Dále Soudní dvůr uvedl, že tato směrnice neobsahuje pouze pravidla upravující podmínky nabytí jednotlivých druhů práv pobytu, která jsou v ní stanovena, a podmínky, jež musí být splněny, aby bylo možné dotyčných práv nadále využívat ( 44 ). Dodal, že tato směrnice obsahuje také soubor pravidel, která mají za cíl upravit situaci vyplývající ze ztráty některého z těchto práv, a to mimo jiné v případě, kdy občan Unie opustí hostitelský členský stát ( 45 ). 57. V tomto kontextu Soudní dvůr na prvním místě konstatoval, že v situaci, kdy se občan Unie vrátil do členského státu, jehož je státním příslušníkem, a tedy již v hostitelském členském státě nevykonává své právo volného pohybu přiznané unijním právem, již nemá státní příslušník třetí země – manžel nebo manželka uvedeného občana Unie postavení „oprávněné osoby“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice, pokud zůstane v hostitelském členském státě a již se svým manželem nebo manželkou nepobývá ( 46 ). Na druhém místě Soudní dvůr rozhodl, že i když ztráta tohoto postavení má za následek, že dotyčný státní příslušník třetí země již nepožívá práv pohybu a pobytu na území hostitelského členského státu, která po určitou dobu měl, jelikož již nesplňuje podmínky, kterým tato práva podléhají, tato ztráta neznamená, že se směrnice 2004/38 již nepoužije na přijetí rozhodnutí o vyhoštění této osoby hostitelským členským státem z takového důvodu ( 47 ). 58. Je pravda, že v bodě 64 rozsudku Chenchooliah Soudní dvůr s odkazem na bod 95 rozsudku Metock a další připomněl, že „jakmile státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem občana Unie, přísluší na základě [směrnice 2004/38] právo na vstup a právo pobytu v hostitelském členském státě, tento hostitelský členský stát může tato práva omezit pouze při dodržení článků 27 a 35 této směrnice“. V bodě 67 tohoto prvního rozsudku měl však Soudní dvůr za to, že závěr plynoucí z bodu 95 rozsudku Metock a další se nepoužije na situaci, o kterou se jednalo ve věci v původním řízení ve věci, v níž byl vydán rozsudek Chenchooliah, ve které státní příslušnice třetí země již nebyla oprávněnou osobou podle uvedené směrnice ( 48 ). 59. Nedomnívám se, že by tento závěr Soudního dvora mohl být vykládán v tom smyslu, že chtěl spojit použití článku 35 směrnice 2004/38 s dobou, během níž je dotyčná osoba „oprávněnou osobou“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice. Tento bod chápu spíše tak, že Soudní dvůr jednoduše rozlišil situace, které vedly k těmto dvěma rozsudkům, a to konkrétně skutečnost, že v první situaci, která byla předmětem věci, v níž byl vydán rozsudek Metock a další, měl příslušník třetí země odvozené právo pobytu (současné) ( 49 ) v hostitelském členském státě ve smyslu směrnice, zatímco ve druhé situaci, která byla předmětem věci Chenchooliah, dotyčná státní příslušnice třetího státu toto odvozené právo (minulé) ztratila ( 50 ). Vzhledem k tomu, že se tyto dvě situace lišily, zůstávala otázka, zda ztráta postavení „oprávněné osoby“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 znamenala, že rozhodnutí o vyhoštění vydané hlavně z toho důvodu, že jí bylo odepřeno právo pobytu na základě směrnice 2004/38, nespadá do působnosti této směrnice, ale je pouze věcí vnitrostátního práva použitelného mimo působnost této směrnice ( 51 ). 60. Jak jsem právě uvedl výše, Soudní dvůr v bodě 69 rozsudku Chenchooliah dospěl k závěru, že tato otázka vyžaduje zápornou odpověď, přičemž v bodě 79 uvedeného rozsudku oddělil pojem „oprávněná osoba“ ve smyslu tohoto ustanovení od působnosti jiných ustanovení směrnice 2004/38, zejména jejího článku 15 ( 52 ). 61. V této souvislosti vyvstává otázka, zda závěry této judikatury potvrzují kontextuální a systematický výklad tohoto článku 35, který jsem provedl. 62. V tomto ohledu je třeba uvést, jak to učinil Soudní dvůr v bodě 70 rozsudku Chenchooliah, že směrnice 2004/38 „neobsahuje pouze pravidla upravující podmínky nabytí jednotlivých druhů práv pobytu, která jsou v ní stanovena, a podmínky, jež musí být splněny, aby bylo možné dotyčných práv nadále využívat“ ( 53 ), ale kromě toho stanoví „soubor pravidel, která mají za cíl upravit situaci vyplývající ze ztráty některého z těchto práv, a to mimo jiné v případě, kdy občan Unie opustí hostitelský členský stát“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). 63. Z použití slov „mimo jiné“ v bodě 70 rozsudku Chenchooliah vyplývá, že „soubor pravidel“ stanovených směrnicí 2004/38, „která mají za cíl upravit situaci vyplývající ze ztráty některého z těchto práv“, se nijak neomezuje na případ odjezdu občana Unie nebo jeho rodinných příslušníků z hostitelského členského státu. Stačí totiž připomenout, že v kontextu a systematice této směrnice se právní situace vzniklé v okamžiku získání práva přiznaného touto směrnicí mohou vyvíjet až do okamžiku, kdy přestanou existovat z jiných důvodů, než je odchod oprávněné osoby podle uvedené směrnice, a mimo jiné z důvodu udělení státního občanství dotčené osobě hostitelským členským státem. Tyto právní situace mohou rovněž zaniknout s ohledem na okolnosti, které prokazují, že toto právo bylo získáno zneužívajícím nebo podvodným způsobem, což vede k jeho zrušení nebo odnětí. 64. Lze tedy tvrdit, že zjištění vnitrostátního orgánu o existenci účelového sňatku by mohlo vést zejména k „formálnímu a retroaktivnímu odnětí“ odvozených práv, která státní příslušník třetího státu ve skutečnosti získal zneužívajícím nebo podvodným způsobem na základě směrnice 2004/38, což by znamenalo „retroaktivní ztrátu“„formálního“ prospěchu z těchto práv, a to bez ohledu na to, jako je tomu v projednávané věci, zda byla v minulosti uplatňována, zda jsou stále uplatňována nebo zda mohou být uplatňována v budoucnosti ( 54 ). 65. Z toho vyplývá, že je možné analogicky vycházet ze závěrů vyplývajících z rozsudku Chenchooliah a dospět k závěru, že článek 35 směrnice 2004/38 je použitelný na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení. 3. Teleologický výklad 66. Na prvním místě bych rád připomněl, že s ohledem na cíl směrnice 2004/38, kterým je usnadnit výkon základního a individuálního práva volně se pohybovat a pobývat na území členských států, které čl. 21 odst. 1 SFEU přímo přiznává občanům Unie ( 55 ), nelze její ustanovení vykládat restriktivně a v žádném případě nesmějí být zbavena velké části svého obsahu a užitečného účinku. Vzhledem k tomu, že článek 35 směrnice 2004/38 umožňuje členským státům omezit práva občanů Unie a jejich rodinných příslušníků volně se pohybovat a pobývat na území členských států, odkazuje toto ustanovení na procesní záruky stanovené touto směrnicí, které jim zajišťují vysokou úroveň ochrany ( 56 ). Na rozdíl od toho, co tvrdí německá vláda, by tedy restriktivní výklad uvedeného ustanovení zbavil tyto procesní záruky jejich podstaty a připravil by tak o tuto ochranu osoby obviněné ze zneužívajícího nebo podvodného jednání, ač tyto záruky právě umožňují zajistit účinnost těchto práv a přispívají tak k cíli této směrnice. 67. Tvrdit opak a mít za to, že článek 35 směrnice 2004/38 se nepoužije, pokud občan Unie a jeho rodinní příslušníci již nemají postavení oprávněných osob, by totiž v rozporu s vůlí unijního normotvůrce znamenalo ignorovat požadavek přiměřenosti při přijímání „potřebných opatření“, jak jsou uvedena v tomto článku, a dále by to bylo v rozporu s články 30 a 31 této směrnice, které se týkají oznamování rozhodnutí a přístupu k soudním a správním opravným prostředkům. V takovém případě by se na dotčené osoby nevztahovala obecná unijní zásada proporcionality ani tato dvě poslední ustanovení, zatímco procesní záruky, které uvedená ustanovení stanoví (jejichž cílem, jak jsem právě uvedl, je zachovat účinnost práv přiznaných směrnicí), byly koncipovány tak, aby chránily dotčené osoby právě v okamžiku, kdy tyto osoby ztrácejí práva z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, veřejného zdraví nebo z jiných důvodů, a jejich cílem je zejména upravit případná vyhoštění ( 57 ). 68. V důsledku toho, aby byla zajištěna účinnost směrnice 2004/38 a práv, která z ní vyplývají, musí mít osoba, jíž je vytýkáno zneužívající nebo podvodné jednání, možnost toto obvinění napadnout a bránit se, a to s využitím účinných procesních opravných prostředků, což vyplývá také z práva na účinnou soudní ochranu zaručeného čl. 47 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie ( 58 ). 69. Pokud jde na druhém místě o účel článku 35 směrnice 2004/38, musím uvést, jak uvedla Komise ve svém písemném vyjádření, že se může stát, že jednání, které představuje „zneužití práva“, se neprojeví v okamžiku, kdy k tomuto zneužití dojde, ale až později. Zneužívající povaha účelového sňatku je totiž odhalena až poté, co mohly být shromážděny důkazy o formálně sezdaném páru ( 59 ). Proto výklad, podle něhož by se použití článku 35 omezovalo na období, během něhož je osoba stále oprávněnou osobou z hlediska odvozeného práva přiznaného směrnicí, by proto znamenal vyloučit z působnosti tohoto ustanovení situace, jako je situace v původním řízení, v níž zůstal účelový sňatek po dostatečně dlouhou dobu neodhalen, čímž by byl účel tohoto ustanovení zbaven své podstaty. 70. Kromě toho je třeba připomenout, že toto ustanovení je výrazem obecné zásady unijního práva, spočívající v zákazu zneužití práva. Pojem účelového sňatku tedy musí být vykládán ve světle této zásady. Touto otázkou se budu zabývat v následující části. 71. Z toho vyplývá, že teleologický výklad směrnice 2004/38 hovoří ve prospěch možnosti použití jejího článku 35. C.   K boji proti zneužití práva v kontextu článku 35 směrnice 2004/38 1. K námitkám uplatňovaným německou vládou 72. Jak jsem již uvedl, německá vláda se domnívá, že článek 35 směrnice 2004/38 není v projednávané věci použitelný. Ve svém písemném vyjádření zejména tvrdila, že následná kontrola zneužívajícího nebo podvodného získání práva pobytu přiznaného směrnicí spadá v souladu s procesní autonomií členských států do působnosti vnitrostátního práva. 73. Tento názor nesdílím. 74. Na prvním místě, je sice pravda, že boj proti zneužití práva se týká jak unijního práva, tak vnitrostátních práv, nicméně posouzení zneužívajícího nebo podvodného využití unijního právního řádu musí být provedeno podle tohoto právního řádu, a to zejména, jak správně poznamenala Komise, aby bylo zajištěno „jednotné uplatňování“ ustanovení unijního práva ( 60 ). Konkrétně bych rád připomněl, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora směrnice 2004/38 nezbavuje členské státy veškeré pravomoci v oblasti kontroly vstupu a pobytu rodinných příslušníků občanů Unie na jejich území. Nicméně jakmile rodinnému příslušníkovi občana Unie, který není státním příslušníkem žádného členského státu, přísluší na základě směrnice 2004/38 právo na vstup a právo pobytu v hostitelském členském státě, tento hostitelský členský stát může toto právo omezit pouze při dodržení článků 27 a 35 této směrnice ( 61 ). 75. Z toho vyplývá, že pokud by se mělo za to, stejně jak uvádí německá vláda, že dodatečná kontrola zneužívajícího nebo podvodného nabytí práva volného pohybu a pobytu podle směrnice 2004/38 spadá do vnitrostátní pravomoci, znamenalo by to zaprvé ignorovat okamžik původního nabytí práva přiznaného touto směrnicí, a tedy nezohlednění klíčového prvku, jímž je unijní právní rámec, který nabytí tohoto práva určuje. Takové porušení by bylo v rozporu zejména s obecnou zásadou právní jistoty, která je vlastní unijnímu právnímu řádu. Bylo by totiž v rozporu s touto zásadou přijmout přístup, podle kterého se nabytí práv přiznaných směrnicí řídí unijním právem, zatímco určení zneužívající povahy takového nabytí se řídí vnitrostátním právem. Zadruhé takový přístup by navíc znamenal, že by každý členský stát mohl uplatňovat vlastní kritéria pro určení, zda došlo ke zneužití práv přiznaných uvedenou směrnicí, a tím by narušil užitečný účinek unijního práva. Směrnice 2004/38 se proto musí použít na posouzení zneužití práva, které bylo uplatněno v rámci této směrnice. 76. Na druhém místě, jak jsem již zmínil výše, článek 35 směrnice 2004/38 konkretizuje obecnou zásadu unijního práva zakazující zneužití práva, jejímž cílem je zajistit účinnost boje proti zneužívajícím praktikám ( 62 ). V této souvislosti je třeba připomenout, že ačkoli článek 35 směrnice nedefinuje pojem „zneužití práva“, jedná se o autonomní pojem unijního práva, k němuž se Soudní dvůr již vyjádřil. Soudní dvůr tak upřesnil, že k prokázání zneužití práva se vyžaduje zaprvé souhrn objektivních skutečností, ze kterých vyplývá, že i přes formální dodržení podmínek stanovených unijní právní úpravou nebylo dosaženo cíle sledovaného touto právní úpravou, a zadruhé naplnění subjektivního znaku, který spočívá v záměru získat výhodu vyplývající z unijní právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání ( 63 ). Kumulativní objektivní a subjektivní podmínky zneužití, které Soudní dvůr vymezil ve své judikatuře, totiž umožňují zejména rozlišit, a to je důležité, legitimní uplatnění práv od zneužívání práv přiznaných směrnicí ( 64 ). V rámci tohoto pojmu a s ohledem na bod 28 odůvodnění lze pro účely této směrnice definovat účelové sňatky jako sňatky uzavřené zaprvé bez skutečného vztahu mezi stranami, jejichž vztah je čistě umělý, a zadruhé s jediným cílem umožnit manželovi nebo manželce, kteří by jinak neměli právo volného pohybu a pobytu přiznané občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům unijním právem, aby tohoto práva využili ( 65 ). Naopak je třeba zdůraznit, že skutečnost, že dvě osoby mohou mít z jejich skutečného sňatku určitou výhodu, jako je zejména právo pobytu, neznamená nutně, že se jedná o sňatek uzavřený pro formální účely, a tedy došlo ke zneužití práva ( 66 ). 77. Vyvstává však ještě otázka, jaký je rozsah kontrolních pravomocí, které článek 35 směrnice 2004/38 přiznává členským státům. 2. Rozsah kontrolních pravomocí, které článek 35 přiznává členským státům 78. V této fázi mé analýzy je tedy odpověď na otázku předkládajícího soudu částečně jasná. Článek 35 směrnice 2004/38 totiž musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje členským státům odejmout, pozastavit nebo odepřít, a to i se zpětným účinkem, právo pobytu přiznané směrnicí, i když toto právo již pozbylo účinku. 79. Kromě toho uvádím, že práva přiznaná směrnicí 2004/38, která byla nabyta zneužívajícím způsobem, ale která jejich držitel již po určitou dobu, v projednávané věci po dobu nejméně pěti let, nevykonával, nejenže mohla v minulosti vyvolávat právní účinky, ale mohou tyto účinky vyvolávat i nadále v současné době i v budoucnu. Skutečnost, že právo přiznané směrnicí bylo dříve nabyto zneužívajícím způsobem, umožňuje vnitrostátním orgánům podle článku 35 směrnice přijmout potřebná opatření k zabránění tomu, aby zneužití staršího práva sloužilo jako základ pro získání stávajících nebo budoucích dodatečných práv. I když tedy toto právo pobytu již není uplatňováno, jak je tomu v projednávané věci, formální odnětí uvedeného práva by případně mohlo umožnit vnitrostátním orgánům napravit právní účinky, které z něj vyplývají ( 67 ). 80. V tomto ohledu, pokud jde o prostor pro uvážení, který mají členské státy při výkonu této kontrolní pravomoci, je třeba zdůraznit, že ze znění článku 35 směrnice 2004/38 vyplývá, že použitím slovesa „mohou“ toto ustanovení pouze opravňuje členské státy k tomu, aby přijaly buď některá z opatření v něm uvedených, nebo všechna tato opatření, tj. odepření, pozastavení nebo odnětí práva přiznaného směrnicí. Naproti tomu žádný výraz v uvedeném ustanovení nelze vykládat tak, že by naznačoval, že členské státy jsou povinny přijmout jedno, více nebo všechna uvedená opatření. Z výrazu „potřebná opatření“ uvedeného v témže ustanovení totiž vyplývá, že členské státy mají určitou volnost při určování opatření, která jsou nezbytná s ohledem na konkrétní zneužívající praktiky představující vytýkané zneužití. Vnitrostátní orgány tak mohou individuálně a případ od případu konstatovat zneužití práva, pokud opatření, která přijmou, dodržují obecnou zásadu proporcionality (vhodnost, nezbytnost a přiměřenost stricto sensu) a podléhají procesním zárukám stanoveným uvedenou směrnicí. 81. Svou předběžnou otázkou se však předkládající soud ještě táže, zda článek 35 směrnice 2004/38 umožňuje příslušným vnitrostátním orgánům prošetřovat účelový sňatek a případně jej konstatovat nebo dospět k závěru o jeho existenci. 82. Na prvním místě je třeba uvést, že provedení „potřebných opatření“ uvedených v článku 35 směrnice 2004/38 nutně předpokládá, že členské státy mají pravomoc prošetřovat zneužití práva, u kterého lze oprávněně předpokládat, že k němu došlo v okamžiku nabytí práva přiznaného touto směrnicí ( 68 ). Konkrétněji, jak zdůrazňuje Komise, tato vyšetřovací pravomoc umožňuje vnitrostátním orgánům nejprve posoudit a určit skutkový stav, a poté na základě těchto skutečností případně kvalifikovat právní situace, které vznikly v okamžiku nabytí tohoto práva, jako zneužívání ve smyslu tohoto ustanovení. I když konstatování zneužití práva nepředstavuje stricto sensu opatření spočívající v odepření, pozastavení nebo odnětí práva přiznaného uvedenou směrnicí, představuje toto konstatování nicméně nezbytnou a předběžnou etapu před případným přijetím jakéhokoli opatření uvedeného v tomto ustanovení, a to logicky, i když toto právo již přestalo vyvolávat své účinky. Jak tvrdí ministryně spravedlnosti, Irsko a Komise, vyšetřovací pravomoc představuje autonomní pravomoc členských států, která může vést ke konstatování zneužití práva nebo podvodu. Spadá proto do procesní autonomie členských států a musí být v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity, jakož i s články 7 a 9 Listiny základních práv Evropské unie. 83. Na druhém místě musím dodat, jak zúčastněné strany diskutovaly na jednání, že do procesní autonomie členských států spadá také časové omezení možnosti členských států přijímat opatření podle článku 35 směrnice 2004/38 ( 69 ). 84. Na třetím místě je třeba připomenout, že jelikož unijní právo nestanoví konkrétní sankce v oblasti boje proti zneužívání a podvodům v souvislosti s právy přiznanými touto směrnicí, možnost stanovit tento druh sankcí spadá do vnitrostátního právního řádu členských států, pokud jsou tyto sankce účinné, nediskriminační a přiměřené ( 70 ). 85. Konečně na čtvrtém místě uvádím, že Irsko na jednání v odpovědi na otázku Soudního dvora zdůraznilo, že k získání irského občanství naturalizací musí osoba oprávněně pobývat po určitou dobu v Irsku. Na jednání však připomnělo, že původní řízení se netýká zbavení navrhovatele v původním řízení irské státní příslušnosti. 86. V každém případě a pro úplnost je třeba připomenout, jak vyplývá z ustálené judikatury, že pokud ztráta irské státní příslušnosti vede ke ztrátě statusu občana Unie a práv z něj vyplývajících, musí tato ztráta dodržovat zásadu proporcionality, co se týče jejích důsledků na situaci dotyčné osoby a případně jejích rodinných příslušníků s ohledem na unijní právo ( 71 ). V. Závěry 87. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na jedinou předběžnou otázku položenou Court of Appeal (odvolací soud, Irsko) následovně: „Článek 35 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38 ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011, musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje příslušným vnitrostátním orgánům prošetřovat a případně určit nebo dospět k závěru, že se osoba, která předtím požívala odvozeného práva volného pohybu na základě této směrnice, dopustila podvodu nebo zneužití práva, pokud pobyt této osoby v dotčeném členském státě již není založen na uvedené směrnici, a to i v případě, že mezitím nabyla státní příslušnost tohoto členského státu.“ ( 1 ) – Původní jazyk: francouzština. ( i ) – Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran. ( 2 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46) ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 (Úř. věst. 2011, L 141, s. 1 a opravy Úř. věst. 2004, L 229, s. 35, a Úř. věst. 2005, L 197, s. 34) (dále jen „směrnice 2004/38“). ( 3 ) – V tomto ohledu viz rozsudky ze dne 7. července 1992, Singh (C‑370/90, EU:C:1992:296, bod 24); ze dne 23. září 2003, Akrich (C‑109/01, EU:C:2003:491, body 55 až 58), a ze dne 19. října 2004, Zhu a Chen (C‑200/02, EU:C:2004:639, body 34 až 37). V posledně uvedeném rozsudku se Soudní dvůr omezil na odmítnutí argumentace členského státu založené na údajném zneužití práva. Pokud jde o judikaturu, v níž Soudní dvůr zmínil článek 35 směrnice 2004/38, aniž by toto ustanovení bylo uvedeno ve výroku rozsudku, viz rozsudky ze dne 25. července 2008, Metock a další (C‑127/08, dále jen rozsudek Metock, EU:C:2008:449, bod 75). Viz rovněž rozsudek ze dne 26. března 2019, SM (Dítě v péči zajišťované prostřednictvím alžírského institutu kafala) (C‑129/18, EU:C:2019:248), jakož i stanovisko generálního advokáta M. Campos Sánchez-Bordony v této věci (body 112 až 117). ( 4 ) – Rozsudek ze dne 18. prosince 2014, McCarthy a další (C‑202/13, dále jen rozsudek McCarthy a další, EU:C:2014:2450). ( 5 ) – Viz rozsudek McCarthy a další (bod 58 a výrok). ( 6 ) – Rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, Lounes (C‑165/16, dále jen Lounes, EU:C:2017:862). ( 7 ) – Rozsudek ze dne 10. září 2019, Chenchooliah (C‑94/18, dále jen Chenchooliah, EU:C:2019:693). ( 8 ) – I když se předběžná otázka ve skutečnosti týká pouze ztráty postavení oprávněné osoby požívající práva přiznaného směrnicí 2004/38 z důvodu nabytí státního občanství hostitelského členského státu, mám za to, že pro účely určení použitelnosti článku 35 této směrnice je naturalizace dotčené osoby pouze jedním z případů, které vedou ke ztrátě tohoto postavení. Oprávněná osoba podle uvedené směrnice totiž může přijít o své postavení z jiných důvodů, jako je zejména odchod z uvedeného členského státu. Viz bod 63 tohoto stanoviska. Mám tedy za to, že je odůvodněné zaujmout obecný přístup, který se při výkladu tohoto ustanovení neomezuje striktně na ztrátu postavení oprávněné osoby naturalizací, zejména z důvodů řádného výkonu spravedlnosti. Obdobně viz mé stanovisko ve věci JYSK (C‑117/24, EU:C:2025:372, bod 60). ( 9 ) – Viz zejména rozsudky Metock (bod 82); ze dne 12. března 2014, O. a B. (C‑456/12, EU:C:2014:135, bod 35) a ze dne1. srpna 2025, Jobcenter Arbeitplus Bielefeld(C‑397/23, EU:C:2025:602, bod 44 a citovaná judikatura). ( 10 ) – Viz zejména rozsudek Lounes (bod 31) a McCarthy a další (body 31 a 33 a citovaná judikatura). ( 11 ) – Viz zejména rozsudek Lounes (bod 32) a McCarthy a další (bod 34 a citovaná judikatura). ( 12 ) – Viz zejména rozsudek Lounes (bod 34 a citovaná judikatura). V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že „jestliže by občané Unie nebyli oprávněni v hostitelském členském státě vést normální rodinný život, výkon svobod, které jim zaručuje Smlouva, by byl vážně narušen“, [viz rozsudek Metock (bod 62)]. ( 13 ) – Viz obdobně rozsudek Lounes (bod 43). ( 14 ) – Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že navrhovateli v původním řízení byla v roce 2010 jakožto rodinnému příslušníkovi občana Unie vydána pobytová karta na dobu pěti let. Předkládající soud však neuvádí, zda měl právo trvalého pobytu na základě článku 16 směrnice 2004/38. ( 15 ) – R. S. na jednání uvedl, že dne 23. dubna 2016 získal irskou státní příslušnost. ( 16 ) – Připomínám, že věc, v níž byl vydán tento rozsudek, se týkala španělské státní příslušnice, které poté, co od roku 1996 pobývala ve Spojeném království, bylo v roce 2009 uděleno britské občanství, přičemž dotyčná si ponechala i své španělské občanství. V roce 2014 se tato státní příslušnice provdala za alžírského státního příslušníka. Ten podal žádost o pobytovou kartu jako manžel občana Unie, avšak Secretary of State for the Home Department (ministr vnitra, Spojené království) jeho žádost zamítl z důvodu, že překročil dobu povoleného pobytu v tomto členském státě v rozporu s kontrolami v oblasti imigrace. ( 17 ) – Viz obdobně rozsudek Lounes (body 41 a 44). V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že španělská státní příslušnice, jíž Spojené království udělilo státní občanství, již nespadá do pojmu „oprávněná osoba“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38, a dále že tato směrnice již neupravuje podmínky pobytu dotyčné v tomto členském státě, neboť tento pobyt je již ze své podstaty bezpodmínečný. Soudní dvůr proto prohlásil, že její manžel, který je státním příslušníkem třetího státu, nepožívá odvozeného práva pobytu v dotčeném členském státě na základě ustanovení této směrnice. Viz rovněž stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Lounes (C‑165/16, EU:C:2017:407). ( 18 ) – Soudní dvůr v bodě 34 rozsudku Lounes uvedl, že „z čl. 3 odst. 1 [...] směrnice [2004/38] vyplývá, že do její oblasti působnosti spadají a osobami požívajícími práv z ní plynoucích jsou občané Unie, kteří se stěhují ‚do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky‘, nebo v takovém členském státě pobývají, a jejich rodinní příslušníci [...], kteří je doprovázejí nebo následují“. Viz bod 29 tohoto stanoviska. ( 19 ) – Stačí uvést, že směrnice 2004/38 neobsahuje kapitolu nadepsanou „Oblast působnosti“. Naproti tomu obsahuje „Kapitolu I“, nadepsanou „Obecná ustanovení“, která obsahuje mimo jiné článek 1, nadepsaný „Předmět“, a článek 3, nadepsaný „Oprávněné osoby“. ( 20 ) – Viz rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck (292/82, EU:C:1983:335, bod 12), a ze dne 1. srpna 2022, Familienkasse Niedersachsen-Bremen (C‑411/20, EU:C:2022:602, bod 51). ( 21 ) – Viz rozsudky ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada (C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 50); ze dne 11. dubna 2019, Tarola (C‑483/17, EU:C:2019:309, bod 37), jakož i ze dne 11. ledna 2024, Inditex (C‑361/22, EU:C:2024:17, bod 43 a citovaná judikatura). ( 22 ) – Viz zejména jazyková znění v angličtině („refuse, terminate or withdraw“), němčině („zu verweigern, aufzuheben oder zu widerrufen“), španělštině („denegar, extinguir o retirar“), italštině („rifiutare, estinguere o revocare“), litevštině („atsisakyti, nutraukti ar panaikinti“) a rumunštině („refuza, anula sau retrage“). ( 23 ) – Viz zejména jazyková znění v angličtině („any rights conferred“), němčině („die durch diese Richtlinie verliehenen Rechte“), španělštině („cualquier derecho conferido“), italštině („un diritto conferito“), litevštině („bet kokią šia direktyva suteiktą teisę“) a rumunštině („orice drept conferit“). ( 24 ) – Například odmítnutí vydat pobytovou kartu nebo ji prodloužit. V tomto ohledu viz bod 53 tohoto stanoviska. ( 25 ) – Pokud jde zejména o anglický jazyk, sloveso „terminate“ obecně znamená ukončení probíhající situace, zatímco sloveso „withdraw“ může znamenat odnětí, ale také vzetí zpět nebo zrušení. V italském jazyce použití slovesa „estinguere“ evokuje rovněž probíhající situaci, zatímco „revocare“ naznačuje zpětvzetí předchozího prohlášení nebo zavedené situace, aniž by bylo nutné, aby někdo byl v držení toho, co je odňato. Totéž platí pro německé jazykové znění, sloveso „widerrufen“ znamená „zpětvzetí toho, co bylo řečeno nebo uvedeno“. ( 26 ) – V tomto ohledu viz bod 49 tohoto stanoviska. ( 27 ) – Nelze vyloučit, že některé vnitrostátní právní předpisy mohou stanovit zrušení se zpětným účinkem nebo omezit rozsah zrušení na účinky, které ještě musí být vykonány. V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí dotčené ve věci v původním řízení se týká „konstatování“, „zjištění“ nebo „závěru“ vyplývajícího z dřívější situace nebo dřívějšího jednání navrhovatele v původním řízení, zejména že nároky byly „považovány od počátku za neplatné“. Ministryně spravedlnosti se tak podle všeho zabývá minulým prohlášením a neodnímá navrhovateli jeho současné právo, ale právo, které mu bylo přiznáno v minulosti a které navrhovatel v původním řízení v současné době již nepožívá. Irsko na jednání vysvětlilo, že takové zjištění vede k závěru, že se má za to, že právo pobytu, které bylo v praxi vykonáno, nikdy z právního hlediska kvůli zneužívajícím praktikám, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. ( 28 ) – Pokud jde o strukturu směrnice 2004/38, viz zejména kapitola II, nadepsanou „Právo na opuštění a na vstup“, a kapitola III, nadepsanou „Právo pobytu“ [po dobu do tří měsíců (článek 6) a po dobu delší než tři měsíce (článek 7). Posledně uvedená kapitola rovněž upravuje podmínky zachování práva pobytu, podmínky, za nichž toto právo zaniká (články 12 až 14), a procesní záruky (článek 15)]. Viz rovněž kapitola IV, nadepsaná „Právo trvalého pobytu“ (články 16 až 21). ( 29 ) – Viz body 34 a 49 tohoto stanoviska. Jinými slovy, systém zavedený směrnicí 2004/38 pokrývá „celý životní cyklus“ výkonu práva na volný pohyb občana Unie a jeho rodinných příslušníků. Viz stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci Chenchooliah (C‑94/18, EU:C:2019:433, body 70 až 75). ( 30 ) – Viz bod 47 tohoto stanoviska. Naproti tomu vzhledem k tomu, že se tento článek 35 netýká práva pohybu a pobytu, kterého měla dotyčná osoba využít, ale které by mělo být omezeno z důvodů veřejného pořádku, bezpečnosti nebo veřejného zdraví, nevztahuje se na něj čl. 1 písm. c) této směrnice. Takové omezení z uvedených důvodů spadá pod ustanovení kapitoly VI, nadepsané „Omezení práva vstupu a práva pobytu z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví“. ( 31 ) – Jinými slovy, okamžik nabytí práva přiznaného směrnicí 2004/38 logicky určuje její použití. K významu tohoto prvku se vrátím v bodech 75 a 82 tohoto stanoviska. Pokud jde o důkaz o zneužívajících praktikách, viz bod 76 tohoto stanoviska. ( 32 ) – Jedná se zejména o ustanovení týkající se zveřejnění (článek 34), zrušení předchozích směrnic (článek 38), zpráv o uplatňování směrnice (článek 39), způsobů provedení (článek 40), vstupu v platnost (článek 41) a příjemců (článek 42). ( 33 ) – Článek 36 směrnice 2004/38, nadepsaný „Sankce“ stanoví, že „[č]lenské státy stanoví sankce za porušení vnitrostátních pravidel přijatých k provedení této směrnice a přijmou opatření potřebná k jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné a přiměřené. [...]“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Připomínám, že článek 36 směrnice 2004/38 kodifikuje ustálenou judikaturu Soudního dvora v této oblasti. Viz zejména rozsudky ze dne 12. prosince 1989, Messner (C‑265/88, EU:C:1989:632, bod 15), a ze dne 30. dubna 1998, Komise v. Německo (C‑24/97, EU:C:1998:184, bod 14 a citovaná judikatura). ( 34 ) – Viz čl. 5 odst. 5 o ohlášení přítomnosti dotyčných osob v hostitelském členském státě v přiměřené lhůtě; čl. 8 odst. 2; čl. 9 odst. 3 a čl. 20 odst. 2 o správních formalitách pro občany Unie a jejich rodinné příslušníky (povinnost registrace a žádosti o pobytovou kartu). ( 35 ) – Opatření stanovená v článku 36 směrnice 2004/38 jsou totiž obecné povahy, zatímco, jak již Soudní dvůr uvedl, opatření, která mohou být přijata vnitrostátními orgány na základě článku 35 směrnice 2004/38, jejichž cílem je odepření, pozastavení nebo odnětí práva přiznaného touto směrnicí, „musí být založena na individuálním přezkumu každého jednotlivého případu“ a mají tedy zvláštní povahu. Viz rozsudek McCarthy a další (body 49 a 52 a citovaná judikatura). ( 36 ) – Viz bod 47 a poznámka pod čarou 34 tohoto stanoviska. ( 37 ) – Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, ze dne 29. června 2001, COM(2001) 257 final (Úř. věst. 2001, C 270 E, s. 150). ( 38 ) – Společný postoj Rady (ES) č. 6/2004 ze dne 5. prosince 2003 (Úř. věst. 2004, C 54 E, s. 12, zejména s. 32). Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. ( 39 ) – Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 2. července 2009 o pokynech pro lepší provádění a uplatňování směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, COM(2009) 313 final, s. 16 (dále jen „pokyny Komise z roku 2009“). ( 40 ) – Sdělení Komise „Pokyny týkající se práva volného pohybu občanů EU a jejich rodin“ ze dne 6. prosince 2023, C(2023) 8500 final (Úř. věst. 2023, C 1392, s. 99) (dále jen „pokyny Komise z roku 2023“). ( 41 ) – Viz pokyny Komise z roku 2009, s. 20, a z roku 2023, s. 72. ( 42 ) – Tento rozsudek byl vydán v rámci sporu mezi mauricijskou státní příslušnicí pobývající v Irsku a Minister for Justice and Equality (ministr spravedlnosti a rovnosti) ve věci rozhodnutí o její deportaci, které bylo vůči ní přijato na základě ustanovení irských právních předpisů poté, co se její manžel, který byl občanem Unie, vrátil do členského státu, jehož byl státním příslušníkem, a sice do Portugalska, kde vykonal trest odnětí svobody. S rozhodnutím o deportaci byl na základě vnitrostátního práva bez dalšího spojen zákaz vstupu na území platný na neomezenou dobu. ( 43 ) – Viz rozsudky Chenchooliah (bod 62) a Lounes (body 38 až 42). K „dynamické“ nebo „vývojové“ povaze pojmu „oprávněná osoba“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 viz rozsudek Metock (body 73, 80 a 99). Viz stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci Chenchooliah (C‑94/18, EU:C:2019:433, body 47 až 67 a 70). ( 44 ) – Viz rozsudek Chenchooliah (bod 70). Viz rovněž bod 48 a poznámka pod čarou 28 tohoto stanoviska. ( 45 ) – Viz rozsudek Chenchooliah (bod 70). ( 46 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Chenchooliah (body 59 až 63). ( 47 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Chenchooliah (bod 79). Připomínám, že článek 15 směrnice 2004/38, nadepsaný „Procesní záruky“, v odstavci 1 stanoví, že „[n]a veškerá rozhodnutí o omezení volného pohybu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků z jiných důvodů než veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví se obdobně použijí postupy stanovené v článcích 30 a 31“. Odstavec 3 tohoto článku stanoví, že „[h]ostitelský členský stát nesmí zakázat vstup do země v souvislosti s rozhodnutím o vyhoštění podle odstavce 1“. Podle Soudního dvora tento článek 15 stanoví „režim, který se uplatní v případě, kdy právo dočasného pobytu na základě této směrnice zanikne, zejména pokud občan Unie nebo jeho rodinný příslušník, který měl v minulosti právo pobytu po dobu do tří měsíců podle článku 6 nebo po dobu delší než tři měsíce podle článku 7 této směrnice, již nesplňuje podmínky dotyčného práva pobytu, a hostitelský členský stát jej tudíž v zásadě může vyhostit“ (viz bod 74 uvedeného rozsudku). ( 48 ) – Viz poznámka pod čarou 42 tohoto stanoviska. ( 49 ) – Viz rozsudek Chenchooliah (bod 65). ( 50 ) – Viz rozsudek Chenchooliah (bod 66). ( 51 ) – Viz rozsudek Chenchooliah (bod 68). ( 52 ) – Viz bod 57 tohoto stanoviska. Jak totiž poznamenali někteří autoři odborné literatury, „ochrana spojená s občanstvím Unie se tak rozšiřuje: státní příslušníci třetích zemí, kteří požívají odvozeného práva pobytu, jsou chráněni více než státní příslušníci třetích zemí, kteří nikdy nebyli spojeni s občanem Unie“. Viz Ritleng, D., „Scope and meaning of Article 15 of Directive 2004/38: Yes but no: Chenchooliah“, Common Market Law Review, sv. 57, č. 4, 2020, s. 1183 až 1200, zejména s. 1195. ( 53 ) – Viz bod 56 tohoto stanoviska. ( 54 ) – V projednávané věci měla tato retroaktivní ztráta práv přiznaných směrnicí 2004/38 za následek, jak uvádí předkládající soud, že tato práva jsou považována za „od počátku za neplatná“. ( 55 ) – Viz zejména rozsudky Metock (bod 82); ze dne 12. března 2014, O. a B. (C‑456/12, EU:C:2014:135, bod 35) a ze dne 1. srpna 2025, Jobcenter Arbeitplus Bielefeld(C‑397/23, EU:C:2025:602, bod 44 a citovaná judikatura). ( 56 ) – Jak vyplývá z bodu 25 odůvodnění směrnice 2004/38, cílem těchto procesních záruk je zejména zajistit vysokou úroveň ochrany práv občanů Unie a jejich rodinných příslušníků v případě odepření vstupu do jiného členského státu nebo pobytu v něm. ( 57 ) – Viz poznámka pod čarou 47 tohoto stanoviska. ( 58 ) – Připomínám, že čl. 31 odst. 3 směrnice 2004/38 stanoví, že „[v] opravném řízení je umožněno posouzení zákonnosti rozhodnutí, skutečností a okolností, na kterých je založeno. Toto řízení zajišťuje, že rozhodnutí není nepřiměřené, zejména s ohledem na požadavky stanovené v článku 28“. ( 59 ) – Viz zejména sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě „Pomáhat vnitrostátním orgánům v boji proti zneužívání práva na volný pohyb: Příručka pro řešení otázky údajných účelových sňatků mezi občany EU a státními příslušníky třetích zemí v kontextu práva EU o volném pohybu občanů EU“ (SWD/2014/0284 final), COM (2014) 604 final, část 4.2. (dále jen „příručka pro řešení otázky údajných účelových sňatků“). Viz rovněž COM(2014) 284 final, část 4.5, s. 42. ( 60 ) – Obdobně viz rozsudek ze dne 23. března 2000, Diamantis (C‑373/97, EU:C:2000:150, bod 34 a citovaná judikatura). ( 61 ) – Viz judikatura citovaná v bodě 58 tohoto stanoviska. ( 62 ) – Obecná zásada zákazu zneužití práva byla potvrzena rozsudkem ze dne 14. prosince 2000, Emsland-Stärke (C‑110/99, EU:C:2000:695, body 52 a 53). Soudní dvůr ji výslovně uznal jako obecnou zásadu unijního práva v rozsudku ze dne 5. července 2007, Kofoed (C‑321/05, EU:C:2007:408, bod 38). Viz nedávný rozsudek ze dne 10. listopadu 2011, Foggia – SGPS (C‑126/10, EU:C:2011:718, bod 50). V tomto ohledu viz Tridimas, P. T., The General Principles of Law: Who Needs Them? Les Cahiers de Droit Européen, svazek 52, č. 1, 2015, s. 419-441, zejména s. 427. ( 63 ) – Viz rozsudky ze dne 14. prosince 2000, Emsland-Stärke (C‑110/99, EU:C:2000:695, body 52 a 53), a McCarthy a další (bod 54 a citovaná judikatura). Viz rovněž stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci McCarthy a další (C‑202/13, EU:C:2014:345, body 108 až 115). ( 64 ) – Zejména v kontextu volného pohybu osob již Soudní dvůr připomněl, že okolnost, že se státní příslušník členského státu rozhodl získat odbornou kvalifikaci v jiném členském státě, než ve kterém má bydliště, aby v něm požíval výhodnějších právních předpisů, sama o sobě neumožňuje dospět k závěru, že došlo ke zneužití práva. Obdobně viz rozsudek ze dne 17. července 2014, Torresi (C‑58/13 a C‑59/13, EU:C:2014:2088, bod 50), jakož i stanovisko generálního advokáta N. Wahla v těchto spojených věcech (C‑58/13 a C‑59/13, EU:C:2014:265, body 91 a 92). ( 65 ) – Viz bod 28 odůvodnění směrnice 2004/38 a pokyny Komise z roku 2023, s. 72: „[z]neužití může mít [...] podobu i jiných účelových vztahů“. ( 66 ) – Obdobně viz rozsudky ze dne 9. března 1999, Centros (C‑212/97, EU:C:1999:126, bod 27), a ze dne 23. září 2003, Akrich (C‑109/01, EU:C:2003:491, bod 55). V tomto ohledu uvádím, jak uvedla Komise, že „sňatek nelze považovat za účelový sňatek pouze z toho důvodu, že usnadňuje přistěhovalectví, či dokonce přináší jakoukoli jinou výhodu. Kvalita vztahu není pro použití článku 35 relevantní“. Viz pokyny Komise z roku 2009, s. 16. K indiciím možného zneužití, které by mohlo vést k prošetření, viz Příručka k účelovým sňatkům, s. 7, bod 4.1. Viz rovněž rozsudky Soudního dvora ESVO ze dne 9. února 2021, Kerim (E-1/20, bod 36), a ze dne 23. listopadu 2021, Q a další (E-16/20, body 59 až 64). ( 67 ) – Tak je tomu zejména v případě sociálních dávek nebo sociálních výhod, které by mohly být nadále vypláceny nebo požadovány občanem Unie nebo jeho rodinnými příslušníky, kteří jsou státními příslušníky třetího státu, na základě neoprávněně kumulovaného počtu let pobytu. V takovém případě by bylo možné si představit, že sociální dávky by mohly být odmítnuty nebo že by dokonce mohlo být vnitrostátními orgány požadováno jejich vrácení. ( 68 ) – Z pokynů Komise z roku 2009 (s. 16) a z roku 2023 (s. 71) vyplývá, že směrnice 2004/38 „nebrání členským státům v tom, aby vyšetřovaly individuální případy, ve kterých existuje odůvodněné podezření ze zneužití. Unijní právo nicméně zakazuje systematické kontroly“. ( 69 ) – Možnost dotčené osoby účinně napadnout obvinění ze zneužití práv nebo podvodu a účinně uplatňovat své právo na obhajobu by mohla být ohrožena, pokud by vnitrostátní orgány vznesly toto obvinění až po dlouhé době. ( 70 ) – Jako zejména občanskoprávní zrušení účinků účelového sňatku nebo správní pokuty. V tomto ohledu viz pokyny Komise z roku 2009, s. 16 a z roku 2023, s. 71 a 72. ( 71 ) – Viz rozsudky ze dne 2. března 2010, Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104, body 39, 41, 42, 45, 55 a 56), a ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další (C‑221/17, EU:C:2019:189, body 30 až 32 a 40). Viz také rozsudky ze dne 18. ledna 2022, Wiener Landesregierung (Odvolání příslibu udělení státního občanství) (C‑118/20, EU:C:2022:34); ze dne 21. října 2020, Stadt Duisburg (Zachování získaných práv po naturalizaci) (C‑720/19, EU:C:2020:847), jakož i ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti) (C‑689/21, EU:C:2023:626).