null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 30. října 2025(1)
Věc C‑571/24
YO,
CT
proti
Bundesrepublik Deutschland,
za účasti
Kreis Bergstraße
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Oberverwaltungsgericht Berlin-Brandenburg (vrchní správní soud Berlín-Braniborsko, Německo)]
„ Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Přistěhovalecká politika – Směrnice 2003/86/ES – Právo na sloučení rodiny – Článek 10 odst. 3 písm. a) – Sloučení rodiny uprchlíka, který přicestoval jako nezletilá osoba bez doprovodu, s jeho nejbližšími příbuznými v přímé vzestupné linii – Nezletilá osoba bez doprovodu, která dosáhla plnoletosti před přiznáním postavení uprchlíka a před vydáním rozsudku ze dne 12. dubna 2018, A a S (C‑550/16, EU:C:2018:248) – Důsledky, které je třeba vyvodit z tohoto rozsudku, pro datum podání žádosti o sloučení rodiny“
I. Úvod
1. V probíhajícím řízení o předběžné otázce má Soudní dvůr upřesnit důsledky, které je třeba vyvodit z jeho rozsudku ze dne 12. dubna 2018, A a S(2), pokud jde o posouzení žádosti o sloučení rodiny podané na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86/ES(3)rodiči mladého státního příslušníka třetí země (dále jen „osoba usilující o sloučení rodiny“)(4), který vstoupil na území členského státu jako nezletilá osoba bez doprovodu, dosáhl plnoletosti během řízení o posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu a bylo mu přiznáno postavení uprchlíka před datem vydání tohoto rozsudku.
2. V uvedeném rozsudku Soudní dvůr vyjasnil podmínky, za kterých mohou nezletilé osoby bez doprovodu, které během tohoto řízení dosáhly plnoletosti, uplatnit právo na sloučení rodiny podle příznivějších ustanovení uvedeného článku. Soudní dvůr zejména rozhodl, že žádost o sloučení rodiny musí být podána v zásadě ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy bylo dotčené „nezletilé osobě“ přiznáno postavení uprchlíka(5).
3. V projednávané věci přitom dotčená „nezletilá osoba“ získala postavení uprchlíka k výrazně dřívějšímu datu, než je datum vydání rozsudku A a S, takže tato tříměsíční lhůta již uplynula v době, kdy se jeho rodiče, YO a CT, oba syrští státní příslušníci s bydlištěm v Turecku, rozhodli uplatnit právo na sloučení rodiny podle čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86. Právě v tomto kontextu se odehrává projednávaná věc, v níž generální konzulát Německa v Istanbulu (Turecko) zamítl jejich žádost s odůvodněním, že toto právo zaniklo dosažením plnoletosti dítěte a v každém případě nebyla jejich žádost podána v nejkratší možné lhůtě po přiznání postavení uprchlíka jejich synovi.
4. Oberverwaltungsgericht Berlin-Brandenburg (vrchní správní soud Berlín-Braniborsko, Německo), který je předkládajícím soudem, se v podstatě táže Soudního dvora, zda je třeba upravit pravidla, která Soudní dvůr stanovil v rozsudku A a S, a zejména zda je třeba počítat tříměsíční lhůtu od data vydání tohoto rozsudku nebo tuto lhůtu prodloužit. Německá vláda ve svém písemném vyjádření navrhuje, aby podání žádosti o sloučení rodiny bylo spojeno s absolutní věkovou hranicí, po jejímž překročení by tato úprava již nebyla možná.
5. V tomto stanovisku uvedu důvody, proč nesdílím názor, že by v tak zvláštní situaci, jako je tato, bylo vhodné spojit podání žádosti o sloučení rodiny na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 s dodržením pevně stanovené lhůty tří měsíců ode dne vydání rozsudku A a S. Naproti tomu navrhnu Soudnímu dvoru, aby použil domněnku, a stanovil tak lhůtu tří měsíců ode dne, kdy se předpokládá, že se osoba usilující o sloučení rodiny o tomto rozsudku dozvěděla.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
6. Článek 1 směrnice 2003/86 zní takto:
„Cílem této směrnice je stanovit podmínky pro uplatňování práva na sloučení rodiny státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států.“
7. Článek 2 písm. f) této směrnice stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[...]
f) ‚nezletilými osobami bez doprovodu‘ státní příslušníci třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti mladší 18 let, jež vstupují na území členských států bez doprovodu dospělé osoby, která za ně podle práva nebo zvyklostí odpovídá, a to po dobu, po kterou se skutečně nenacházejí v péči takové osoby; tato definice zahrnuje i nezletilé osoby, jež jsou ponechány bez doprovodu po vstupu na území členských států.“
8. V kapitole V uvedené směrnice, nadepsané „Sloučení rodiny uprchlíků“, se v čl. 10 odst. 3 písm. a) stanoví:
„Je-li uprchlíkem nezletilé dítě bez doprovodu, členské státy:
a) povolí vstup a pobyt za účelem sloučení rodiny jeho nejbližším příbuzným v přímé vzestupné linii, aniž se použijí podmínky stanovené v čl. 4 odst. 2 písm. a).“
B. Německé právo
9. Ustanovení § 36 Gesetz über den Aufenthalt, die Erwerbstätigkeit und die Integration von Ausländern im Bundesgebiet (zákon o pobytu, výdělečné činnosti a integraci cizinců na území Spolkové republiky)(6) ze dne 30. července 2004(7) (dále jen „AufenthG“), nadepsané „Sloučení s rodiči a jinými členy rodiny“, v odstavci 1 stanoví:
„Rodičům nezletilého cizince, který má povolení k pobytu podle § 23 odst. 4, § 25 odst. 1 nebo odst. 2 první věty první alternativy, povolení k trvalému pobytu podle § 26 odst. 3 nebo po udělení povolení k pobytu podle § 25 odst. 2 první věty druhé alternativy, povolení k trvalému pobytu podle § 26 odst. 4, musí být odchylně od ustanovení § 5 odst. 1 bodu 1 a § 29 odst. 1 bodu 2 uděleno povolení k pobytu, pokud na území Spolkové republiky Německo nepobývá žádný z rodičů oprávněný k péči o nezletilé dítě.“
III. Skutkový stav ve sporu v původním řízení a předběžné otázky
10. Osoba usilující o sloučení rodiny je syrským státním příslušníkem kurdského původu, narozeným dne 31. ledna 1999. Na německé území přicestoval dotyčný dne 6. srpna 2015 ve věku 16 let. Zastoupený opatrovnicí podal žádost o mezinárodní ochranu dne 3. června 2016, když mu bylo 17 let a 4 měsíce. Rozhodnutím Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, Německo) ze dne 15. května 2017 mu bylo ve věku 18 let a 3 měsíců přiznáno postavení uprchlíka.
11. Rodiče osoby usilující o sloučení rodiny nepodali žádost o sloučení rodiny po skončení řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, protože jejich dítě bylo opakovaně informováno svou opatrovnicí, svým advokátem a různými orgány a organizacemi příslušnými pro cizince, že v souladu s judikaturou Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) právo rodičů na sloučení s dítětem, kterému bylo přiznáno postavení uprchlíka podle § 36 odst. 1 AufenthG, existuje pouze do doby, než toto dítě dosáhlo plnoletosti(8). Podle předkládajícího soudu neměly s ohledem na tuto judikaturu a na rozhodovací praxi orgánů, která z ní v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení vyplývala, žádosti o sloučení rodiny založené na čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 pro uprchlíky nacházející se v takové situaci žádnou šanci na úspěch.
12. Ve svém rozsudku A a S Soudní dvůr rozhodl, že čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86, ve spojení s čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice, musí být vykládán v tom smyslu, že jako „nezletilá osoba“ ve smyslu tohoto ustanovení musí být kvalifikován státní příslušník třetí země, jenž byl mladší 18 let v okamžiku vstupu na území členského státu a podání žádosti o azyl v tomto státě, který však v průběhu azylového řízení dosáhl plnoletosti a následně mu bylo přiznáno postavení uprchlíka(9). V takovém případě musí být podle Soudního dvora žádost o sloučení rodiny podána v „přiměřené lhůtě“ a v zásadě ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy bylo dotčené „nezletilé osobě“ přiznáno postavení uprchlíka(10).
13. Poté, co se osoba usilující o sloučení rodiny dozvěděla o tomto rozsudku, požádala na jeho základě dopisem ze dne 24. dubna 2018 příslušný orgán pro cizince národní správy, velvyslanectví Německa v Turecku a generální konzulát Německa v Istanbulu o vydání povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny se svými rodiči a sourozenci. Tato osoba podala také žádost o restitutio in integrum jako předběžné opatření, pokud jde o lhůtu tří měsíců, která musí být v souladu s rozsudkem A a S v takovém případě v zásadě dodržena. Její rodiče požádali dopisem ze dne 11. července 2018 adresovaným německému velvyslanectví v Ankaře (Turecko) a generálnímu konzulátu Německa v Istanbulu o vydání víz za účelem sloučení rodiny. Dne 20. listopadu 2018 se dostavili na generální konzulát v Istanbulu, aby osobně podali svou žádost.
14. Rozhodnutími ze dne 10. dubna 2019 generální konzulát Německa v Istanbulu tyto žádosti zamítl s odůvodněním, že právo na sloučení rodiny rodičů uprchlíka existuje pouze do doby, než tento uprchlík dosáhne plnoletosti, a v každém případě rodiče nepodali žádost v nejkratší možné lhůtě po přiznání postavení uprchlíka jejich synovi.
15. Rozsudkem ze dne 30. března 2021 zamítl Verwaltungsgericht Berlin (správní soud v Berlíně, Německo) žalobu podanou rodiči osoby usilující o sloučení rodiny proti rozhodnutí generálního konzulátu Německa v Istanbulu, které se jich týkalo. Zaprvé rozhodl, že právo na sloučení rodiny nelze zakládat na § 36 odst. 1 AufenthG, který vyžaduje, aby byla osoba usilující o sloučení rodiny v době vydání správního rozhodnutí nezletilá, ani na čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86, který vyžaduje, aby jejich žádost byla podána ve lhůtě tří měsíců od přiznání postavení uprchlíka, jak stanoví rozsudek A a S. Zadruhé dospěl k závěru, že nic neodůvodňuje prodloužení lhůty nebo odložení počátku běhu této lhůty. Zatřetí rozhodl, že restitutio in integrum nebo „tolerance“ z důvodu vyšší moci nepřichází v úvahu, protože skutečnost, že žalobci nekonali včas z důvodu, že jejich žádost byla předem odsouzena k neúspěchu, nepředstavuje přípustný důvod pro překážku.
16. V rámci svého odvolání k Oberverwaltungsgericht Berlin Brandenburg (vrchní správní soud Berlín-Braniborsko) žalobci tvrdili, že nedodržení tříměsíční lhůty vyplývající z rozsudku A a S jim nemohlo být vytýkáno, protože tato lhůta mohla začít plynout až od okamžiku, kdy se o ní dotčené osoby dozvěděly. Tak tomu však v projednávané věci nebylo, protože žalobci nemohli před zveřejněním tohoto rozsudku vědět, že i přes to, že jejich syn dosáhl plnoletosti, mají právo na sloučení rodiny s ním. Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) jako nejvyšší soud na vnitrostátní úrovni totiž dosud rozhodoval tak, že sloučení rodiny rodičů s dítětem uprchlíkem podle § 36 odst. 1 AufenthG předpokládá v souladu se směrnicí 2003/86, že dítě je v době podání žádosti o sloučení rodiny stále nezletilé. Kromě toho dodržení lhůty tří měsíců po přiznání postavení uprchlíka pro podání takové žádosti nebylo dříve vyžadováno, ale bylo zavedeno teprve uvedeným rozsudkem Soudního dvora.
17. Předkládající soud, který vzal v úvahu argumenty předložené žalobci, se zabývá otázkou, za jakých podmínek mohli žalobci po vydání rozsudku A a S uplatnit právo na sloučení rodiny podle čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86.
18. Za těchto podmínek se Oberverwaltungsgericht Berlin-Brandenburg (vrchní správní soud Berlín-Braniborsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Platí lhůta tří měsíců od přiznání postavení uprchlíka, kterou je podle rozsudku [A a S] nezbytné dodržet u žádosti o sloučení rodiny podané na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) [směrnice 2003/86], pokud osoba usilující o sloučení rodiny v okamžiku vstupu na území členského státu a podání žádosti o azyl v [tomto] státě byla mladší 18 let, avšak v průběhu azylového řízení dosáhla plnoletosti, beze změny i tehdy, pokud tato lhůta v době vydání [tohoto rozsudku] již uplynula, přičemž podle tehdejší praxe státních orgánů a judikatury nejvyššího soudu v tomto členském státě plnoletý uprchlík již nemohl podat žádost o sloučení rodiny, která by mohla být úspěšná?
2) V případě záporné odpovědi na první otázku: Začíná lhůta v takových případech plynout až později nebo platí delší lhůta?“
19. Žalobci, německá vláda a Evropská komise předložili písemná vyjádření. Tito účastníci řízení a zúčastnění se zúčastnili jednání, které se konalo dne 18. září 2025 a během něhož rovněž odpověděli na otázky pro ústní odpověď položené Soudním dvorem.
IV. Analýza
20. Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu Soudnímu dvoru, které je třeba podle mého názoru zkoumat společně, je upřesnit, jaké důsledky je třeba vyvodit z rozsudku A a S pro posuzování žádosti o sloučení rodiny, kterou na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 podali rodiče nezletilé osoby bez doprovodu, která dosáhla plnoletosti během řízení o posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu a které bylo přiznáno postavení uprchlíka v době, která výrazně předcházela vydání tohoto rozsudku. Soudní dvůr je zejména vyzván, aby určil podmínky pro uplatnění lhůty pro podání takové žádosti o sloučení rodiny v této situaci.
21. Předtím, než se budu zabývat touto otázkou, a za účelem přesného určení jejího dosahu považuji za nezbytné připomenout kontext, v němž se projednávaná věc odehrává.
22. Zaprvé Soudní dvůr neomezil časové účinky rozsudku A a S(11).
23. Zadruhé zdůrazňuji, že podle ustálené judikatury není rozsudek vydaný v řízení o předběžné otázce konstitutivní, ale čistě deklaratorní(12). Výklad čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86, který Soudní dvůr poskytl v rozsudku v řízení o předběžné otázce A a S a který byl potvrzen rozsudkem ze dne 30. ledna 2024, Landeshauptmann von Wien (Sloučení rodiny nezletilého uprchlíka)(13), objasnil a upřesnil význam a dosah tohoto článku, tak jak měl být nebo by měl být chápán a uplatňován od jeho vstupu v platnost.
24. V této souvislosti připomínám, že Soudní dvůr rozhodl, že správní a soudní praxe, tak jak byla namítána vůči žalobcům v dané věci a která podmiňuje právo na sloučení rodiny podle čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 datem, kdy bylo dotčené nezletilé osobě přiznáno postavení uprchlíka, je v rozporu s unijním právem(14), a to ze tří důvodů:
– zaprvé, jelikož taková praxe, která podmiňuje právo na sloučení rodiny podle tohoto ustanovení tím, jak rychle žádost o mezinárodní ochranu příslušné vnitrostátní orgány vyřídí, zpochybňuje užitečný účinek uvedeného ustanovení;
– zadruhé, protože tato praxe, jelikož odrazuje tyto orgány od přednostního vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu podaných nezletilými osobami bez doprovodu, je v rozporu s cílem poskytovat zvláštní ochranu uprchlíkům, zejména nezletilým osobám bez doprovodu, a porušuje čl. 24 odst. 2 a 3 Listiny základních práv Evropské unie, a
– zatřetí, protože uvedená praxe je v rozporu se zásadami rovného zacházení a právní jistoty, jelikož pro dotčenou nezletilou osobu je naprosto nepředvídatelné, zda jí bude přiznáno právo na sloučení rodiny se svými rodiči.
25. Projednávaná věc ilustruje důsledky takové správní a soudní praxe.
26. Osoba usilující o sloučení rodiny totiž podala žádost o mezinárodní ochranu ve věku 17 let a 4 měsíců, tedy ve věku blížícím se plnoletosti, což by odůvodňovalo rychlé posouzení její žádosti. Přestože jsou členské státy pravidelně vyzývány, aby žádosti o mezinárodní ochranu nezletilých osob bez doprovodu vyřizovaly přednostně s ohledem na jejich zvláštní zranitelnost, trvalo řízení o posouzení žádosti osoby usilující o sloučení rodiny jedenáct měsíců, což je doba, která výrazně přesahuje obvyklé lhůty a je v rozporu s ustanoveními čl. 31 odst. 3 směrnice 2013/32/EU(15). Během tohoto řízení dotčená nezletilá osoba tedy samozřejmě dosáhla plnoletosti, čímž její rodiče, kteří pobývali v Turecku, ztratili právo podat žádost o sloučení rodiny na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86, a to v souladu se správní a soudní praxí platnou v té době v Německu.
27. V návaznosti na vydání rozsudku A a S, z něhož vyplývala neslučitelnost správní a soudní praxe dotčené ve věci v původním řízení s unijním právem, přitom zásada efektivity ukládala příslušným německým orgánům povinnost zajistit plný účinek práva na sloučení rodiny založeného na čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86, a to tím, že by upustily od použití této praxe při posuzování žádosti o sloučení rodiny podané žalobci(16).
28. Generální konzulát Německa v Istanbulu proto nemohl zamítnout žádost podanou žalobci s odůvodněním, že takové právo existovalo pouze do doby, než jejich syn dosáhl plnoletosti. Kromě toho jim nemohl vytýkat, že svou žádost nepodali v co nejkratší možné lhůtě po přiznání postavení uprchlíka osobě usilující o sloučení rodiny. Je totiž zřejmé, že v takové situaci, jako je situace, o kterou jde v projednávané věci a která nastala před vydáním rozsudku A a S, nelze vůči žalobcům namítat uplynutí lhůty, jejíž princip ani délka nebyly v době, kdy příslušný vnitrostátní orgán přiznal jejich dítěti postavení uprchlíka, ještě formálně stanoveny. Absence jasně stanovené lhůty proto podle mého názoru činí nepřípustným argument, že tato lhůta byla překročena(17).
29. Je na předkládajícím soudu, kterému byla předložena žaloba znějící na zrušení rozhodnutí generálního konzulátu Německa v Istanbulu o zamítnutí žádosti, aby zajistil plný účinek čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 pro účely řešení sporu, který je před ním veden. Na základě zásady loajální spolupráce stanovené v čl. 4 odst. 3 SEU to znamená odstranit protiprávní důsledky porušení unijního práva, a zejména napravit škody, které tím vznikly dotčeným osobám(18).
30. Právě za tímto účelem se tento soud obrací na Soudní dvůr.
31. V projednávané věci je nesporné, že nejvhodnějším opatřením k obnovení – přinejmenším s účinkem do budoucna – právní a faktické situace, v níž by se osoby jako žalobci nacházely, kdyby neexistovala dotčená správní a soudní praxe, je uznání přípustnosti žádosti o sloučení rodiny, kterou podali po vydání rozsudku A a S. Jak však zdůraznila Komise, nelze umožnit všem uprchlíkům, kteří byli v době vstupu na území hostitelského členského státu nezletilými osobami bez doprovodu, ale kteří během řízení o posouzení jejich žádosti o mezinárodní ochranu dosáhli plnoletosti, aby se bez časového omezení po vydání tohoto rozsudku dovolávali prospěchu z něj. Vzhledem k neúprosnému plynutí času totiž tito uprchlíci mohli dosáhnout pokročilého věku, který již nutně neodůvodňuje, aby jim bylo přiznáno právo na sloučení rodiny uvedené v čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86.
32. Proto je zásadní stanovit lhůtu, ve které měla být taková žádost o sloučení rodiny podána po datu vydání rozsudku A a S, jakož i počátek běhu této lhůty.
33. Předkládající soud, Komise a německá vláda se v podstatě shodují na stanovení lhůty tří měsíců ode dne vydání rozsudku A a S. Podle německé vlády je zásadní, aby tato lhůta začala plynout dnem, kdy se mladá plnoletá osoba mohla objektivně o tomto rozsudku dozvědět, a to za účelem zajištění stejného a předvídatelného zacházení se všemi žadateli. Tato vláda se tedy staví proti tomu, aby uvedená lhůta začala plynout dnem, kdy se mladá plnoletá osoba mohla o tomto rozsudku skutečně dozvědět, a to z důvodu, že takový postup by byl v rozporu se zásadou rovného zacházení a požadavky právní jistoty. Komise zaujímá diferencovanější postoj, neboť navrhuje zohlednit zvláštní okolnosti, za nichž může být opožděné podání žádosti o sloučení rodiny „objektivně omluvitelné“. Žalobci navrhují, aby tato lhůta tří měsíců začala plynout po uplynutí lhůty dvou týdnů od data vydání uvedeného rozsudku, což je lhůta, která by každému umožnila seznámit se s tímto rozsudkem.
34. Zdůrazňuji, že je nesporné, že v tak zvláštní situaci, jako je situace, o kterou jde v projednávané věci, musí být žádost o sloučení rodiny podána v přiměřené lhůtě. To nikdo nezpochybňuje. Jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku A a S, bylo by „neslučitelné s cílem stanoveným v čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86, kdyby uprchlík, který měl postavení nezletilé osoby bez doprovodu v okamžiku podání žádosti [o mezinárodní ochranu], ale stal se v průběhu řízení plnoletým, mohl uplatňovat toto ustanovení bez jakéhokoli časového omezení za účelem dosažení sloučení rodiny“(19).
35. Přesto se mi stanovení lhůty tří měsíců od data vydání rozsudku A a S, jak navrhuje zejména německá vláda, nezdá přiměřené. Toto řešení se sice zdá být inspirováno řešením, které Soudní dvůr přijal v tomto rozsudku, avšak situace, v níž se nacházejí žalobci, není srovnatelná se situací, v níž se nacházeli žalobci ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek.
36. V dané věci je lhůta pro podání žádosti o sloučení rodiny, která činí tři měsíce ode dne přiznání postavení uprchlíka, odůvodněna skutečností, že žadatel o mezinárodní ochranu byl informován o rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka, jelikož se jedná o individuální rozhodnutí. V souladu s článkem 22 směrnice 2011/95/EU(20) je žadatel informován hostitelským členským státem o právech a povinnostech, které jsou s jeho postavením spojeny, k nimž patří i právo na sloučení rodiny uznané v čl. 9 odst. 1 směrnice 2003/86. Dotčená osoba je proto v jazyce, kterému rozumí, plně informována o opatřeních, která musí bezodkladně přijmout, aby účinně uplatnila své právo na sloučení rodiny na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice.
37. Naproti tomu v takovém případě jako je projednávaný případ, je situace zcela odlišná. Rozsudek A a S totiž nebyl oznámen ani oficiálně sdělen osobě usilující o sloučení rodiny ani jejím rodičům, protože žádný z nich nebyl účastníkem řízení, v němž byl tento rozsudek vydán. Z diskusí na jednání vyplývá, že uvedený rozsudek se v Německu stal do určité míry známým, zejména v rámci spolků, a je skutečností, že osoba usilující o sloučení rodiny a její rodiče projevili zvláštní bdělost a péči, když podali žádosti o sloučení rodiny ve lhůtě tří měsíců od vydání tohoto rozsudku. Nemyslím si však, že by bylo možné jejich případ zobecnit. Vzhledem k rozmanitosti zjištěných situací nelze rozumně očekávat, že se mladý plnoletý uprchlík, který již není povinně zastoupen zákonným zástupcem a tento o něj již nepečuje, a který tedy již není nutně informován a neradí mu kvalifikovaný personál, dozví o rozsudku A a S v den jeho zveřejnění, vyvodí z něj právní důsledky a neprodleně podnikne kroky ke sloučení své rodiny, když jeho znalost jazyka a postupů hostitelského členského státu může být na nízké úrovni.
38. To platí tím spíše v případě rodičů, kteří pobývají v zemi původu nebo v jiné třetí zemi.
39. Podrobit tyto mladé plnoleté uprchlíky nebo jejich rodiče stejným požadavkům, jaké byly stanoveny v rozsudku A a S, a požadovat od nich, aby povinně uplatnili své právo na sloučení rodiny ve lhůtě tří měsíců od data vydání tohoto rozsudku, se mi jeví jako nepřiměřené vzhledem k velmi zvláštní situaci, v níž se nacházejí a která objektivně ospravedlňuje opožděné podání jejich žádosti.
40. Ani lhůta tří měsíců od data, kdy se osoba usilující o sloučení rodiny skutečně dozvěděla o rozsudku A a S, se mi však také nezdá být uspokojivým řešením. Nejprve toto datum není pro příslušný vnitrostátní orgán snadno určitelné, přičemž tento orgán by navíc mohl být vystaven riziku zneužívání ze strany dotčených osob. Uvedené datum by mohlo být navíc časově velmi vzdálené, takže by takové řešení mohlo být v rozporu s cíli režimu stanoveného v čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86. Konečně tento postup by porušoval požadavek právní jistoty a zjevně by vedl k odlišnému zacházení s osobami usilujícími o sloučení rodiny, protože počátek běhu této lhůty by se lišil v závislosti na individuálních okolnostech. V tomto bodě tedy sdílím obavy vyjádřené německou vládou.
41. Aby se těmto úskalím zabránilo, navrhuji použít domněnku, a tedy stanovit, že tato lhůta tří měsíců začíná plynout ode dne, kdy se předpokládá, že se osoba usilující o sloučení rodiny dozvěděla o rozsudku A a S. Vzhledem ke specifickým obtížím, s nimiž se mladistvý uprchlík mohl setkat při získávání úplných informací o judikatuře Soudního dvora, je přiměřené předpokládat, že se o něm mohl dozvědět po uplynutí šestiměsíční lhůty od vydání tohoto rozsudku(21).
42. Použití takové domněnky umožňuje v takové situaci, o jakou jde v projednávané věci, účinně uplatnit právo na sloučení rodiny na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 a zároveň zajistit, že tím, že se časově omezí použití příznivějších ustanovení, z nichž mají prospěch nezletilé osoby bez doprovodu pro účely sloučení rodiny, nebude ohroženo dosažení cílů tohoto režimu.
43. Stanovením této domněnky by Soudní dvůr uplatnil vůči osobám usilujícím o sloučení rodiny zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, a zároveň by připustil, že tyto osoby nemají nutně k dispozici dostatečné nástroje, aby byli okamžitě a plně informováni o judikatuře Soudního dvora. Zjednodušením důkazního břemene by tato domněnka umožnila příslušnému vnitrostátnímu orgánu stanovit datum, od kterého začíná plynout tříměsíční lhůta pro podání žádosti o sloučení rodiny v této situaci, čímž by byla zajištěna právní jistota, zejména předvídatelnost normy, jakož i rovné zacházení se žadateli o sloučení rodiny.
44. Vzhledem k významu dotčených zájmů by však tato domněnka neměla bránit příslušnému vnitrostátnímu orgánu v tom, aby zohlednil všechny okolnosti konkrétní věci a případně určil, do jaké míry lze žádost o sloučení rodiny, která byla podána po uplynutí této lhůty, považovat za přípustnou s ohledem na povahu důvodů, které vedly k tomuto zpoždění, a na péči, kterou projevila osoba usilující o sloučení rodiny nebo členové její rodiny.
45. S ohledem na tyto úvahy se domnívám, že žádost o sloučení rodiny podaná na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 rodiči nezletilé osoby bez doprovodu, která dosáhla plnoletosti během řízení o posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu a které bylo přiznáno postavení uprchlíka před datem vydání rozsudku A a S, musí být podána ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se předpokládá, že se osoba usilující o sloučení rodiny nebo členové její rodiny o tomto rozsudku dozvěděli, tj. po uplynutí lhůty šesti měsíců ode dne vydání uvedeného rozsudku.
46. Pokud jde o návrh německé vlády uvedený v jejím vyjádření, podle kterého by tato žádost o sloučení rodiny měla být spojena s absolutní věkovou hranicí 21 let, aby tak bylo zajištěno zachování souvislosti s postavením nezletilé osoby, domnívám se, že v rámci projednávané věci není nutné, ani dokonce vhodné, aby Soudní dvůr o takovém návrhu rozhodl.
47. Zaprvé obecné pravidlo, podle kterého musí být žádost o sloučení rodiny na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 podána předtím, než uprchlík dosáhne věku 21 let, spadá do oblasti hmotného práva Unie. Přitom je třeba konstatovat, že ačkoli unijní normotvůrce stanoví v čl. 4 odst. 5 této směrnice minimální věk osoby usilující o sloučení rodiny, aby se zabránilo vynuceným sňatkům, v čl. 10 odst. 3 písm. a) uvedené směrnice takové pravidlo nestanovil. Vzhledem k tomu, že neexistuje právní základ a pokud by se Soudní dvůr neměl ujmout role normotvůrce, se tudíž nedomnívám, že by mu příslušelo stanovit takové pravidlo. Není ani vhodné přiznat členským státům svobodu stanovit toto pravidlo, protože rozdíly ve vnitrostátních právních předpisech týkajících se péče o tuto specifickou kategorii uprchlíků, označovanou jako „přechodná kategorie“, by mohly narušit harmonizaci, o kterou usiluje unijní normotvůrce(22).
48. Zadruhé stanovení absolutní věkové hranice 21 let v souvislosti s uplatňováním čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 by vedlo Soudní dvůr k rozšíření předmětu otázek položených předkládajícím soudem. Vzhledem ke zvláštním potřebám ochrany nezletilých osob bez doprovodu, které dosáhnou plnoletosti v průběhu řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu(23), by totiž bylo třeba se zabývat otázkou, jaký by byl dosah standardizovaného pravidla s ohledem na judikaturu Soudního dvora(24). Dále by bylo třeba se zamyslet nad podmínkami tohoto pravidla, a zejména nad věkem, od kterého lze tuto mladou plnoletou osobu v zásadě považovat za dostatečně samostatnou a schopnou uspokojit své potřeby, aby mohla žít samostatně v hostitelském členském státě. Taková úvaha by však zjevně vyžadovala vyslechnout unijního normotvůrce a členské státy.
V. Závěry
49. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Oberverwaltungsgericht Berlin-Brandenburg (vrchní správní soud Berlín-Braniborsko, Německo) takto:
„Článek 10 odst. 3 písm. a) směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny
musí být vykládán v tom smyslu, že
pokud státní příslušník třetí země, který přicestoval na území členského státu jako nezletilá osoba bez doprovodu, dosáhl plnoletosti během řízení o posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu a získal postavení uprchlíka a práva s tímto postavením spojená před datem vydání rozsudku ze dne 12. dubna 2018, A a S (C‑550/16, EU:C:2018:248), musí být žádost o sloučení rodiny podána ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se předpokládá, že se osoba usilující o sloučení rodiny nebo členové její rodiny o tomto rozsudku dozvěděli, tj. po uplynutí lhůty šesti měsíců ode dne vydání uvedeného rozsudku.“
1 Původní jazyk: francouzština.
2 C‑550/16, dále jen „rozsudek A a S“, EU:C:2018:248.
3 Směrnice Rady ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (Úř. věst. 2003, L 251, s. 12; Zvl. vyd. 19/06, s. 224).
4 Podle čl. 2 písm. c) směrnice 2003/86 se „osobou usilující o sloučení rodiny“ rozumí „státní příslušník třetí země, který oprávněně pobývá v členském státě a žádá o sloučení rodiny nebo jehož rodinní příslušníci žádají o sloučení rodiny za účelem jeho následování“.
5 Viz rozsudek A a S (bod 61).
6 BGBl. 2004 I, s. 1950.
7 Ve znění zveřejněném dne 25. února 2008 (BGBl. 2008 I, s. 162), naposledy pozměněném § 3 zákona ze dne 8. května 2024 (BGBl. 2024 I, č. 152).
8 Předkládající soud uvádí rozsudek Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) ze dne 18. dubna 2013, 10 C 9/12, body 17 a násl.
9 Viz rozsudek A a S (bod 64 a výrok).
10 Viz rozsudek A a S (bod 61).
11 Viz rozsudek ze dne 6. března 2007, Meilicke a další (C‑292/04, EU:C:2007:132, body 34 až 37).
12 Viz rozsudky ze dne 18. listopadu 2021, État belge (Výcvik pilotů) (C‑413/20, EU:C:2021:938, bod 58), a ze dne 10. března 2022, Grossmania (C‑177/20, EU:C:2022:175, bod 41 a citovaná judikatura).
13 C‑560/20, EU:C:2024:96.
14 Viz rozsudek ze dne 30. ledna 2024, Landeshauptmann von Wien (Sloučení rodiny nezletilého uprchlíka) (C‑560/20, EU:C:2024:96, body 35, 51 a 57).
15 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60). Podle čl. 31 odst. 3 této směrnice členské státy zajistí, aby řízení o posouzení žádosti bylo skončeno do šesti měsíců od podání žádosti. Viz rovněž čl. 31 odst. 7 písm. b) uvedené směrnice.
16 Viz rozsudky ze dne 9. března 1978, Simmenthal (106/77, EU:C:1978:49, bod 24); ze dne 10. března 2022, Grossmania (C‑177/20, EU:C:2022:175, bod 64 a citovaná judikatura), a ze dne 1. srpna 2025, Alace a Canpelli (C‑758/24 a C‑759/24, EU:C:2025:591, bod 63).
17 V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 11. září 2019, Călin (C‑676/17, EU:C:2019:700, body 50 až 57). Sdílím názor Komise (bod 31 jejího vyjádření).
18 Viz rozsudek ze dne 10. března 2022, Grossmania (C‑177/20, EU:C:2022:175, bod 63 a citovaná judikatura).
19 Rozsudek A a S (bod 61).
20 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9). Tento článek 22 stanoví, že „[č]lenské státy poskytují osobám požívajícím mezinárodní ochrany co nejdříve poté, co jim bylo přiznáno postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany, přístup k informacím o právech a povinnostech týkajících se dotyčného postavení či statusu v jazyce, kterému rozumí nebo o němž lze důvodně předpokládat, že mu rozumí“.
21 Odkazuji na mé úvahy uvedené v bodě 37 tohoto stanoviska.
22 V tomto ohledu viz souhrnná zpráva Evropské migrační sítě z listopadu 2022, nadepsaná „Přechod nezletilých osob bez doprovodu do dospělosti“.
23 Podle právní nauky a různých specializovaných mezinárodních organizací patří tyto mladé plnoleté osoby do zvláštní kategorie uprchlíků, označované jako „přechodná kategorie“. V tomto ohledu viz Viterbo, H., a Ioffe, Y., „No Refuge from Childhood: How Child Protection Harms Refugees“, European Journal of International Law, European University Institut, Florencie, sv. 35, č. 3, 2024, s. 647 až 677, zejména s. 676. Viz rovněž UNICEF, „Enfants non accompagnés, Mettre l’enfant au centre“, listopad 2023; doporučení Výboru ministrů Rady Evropy CM/Rec(2019)4 ze dne 24. dubna 2019, nadepsané „Pomoc mladým uprchlíkům při přechodu do dospělosti“, jakož i pokyny připojené k tomuto doporučení (zejména bod 27) a praktický průvodce k uvedenému doporučení, nadepsaný „Dosažení věku 18 let s důvěrou“, duben 2023 (bod 3.7, s. 39 a násl.); tematický dokument komisaře pro lidská práva Rady Evropy, nadepsaný „Uplatnění práva uprchlíků na sloučení rodiny v Evropě“, červen 2017, zejména doporučení 7 (s. 5), jakož i rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy, Výboru pro migraci, uprchlíky a vysídlené osoby 1996 (2014) ze dne 23. dubna 2014, nadepsaná „Migrující děti: jaká práva mají v 18 letech?“.
24 Pokud jde o přístup Soudního dvora k otázce, do jaké míry dítě, které dosáhlo plnoletosti, nadále potřebuje přítomnost a péči svého rodiče, viz rozsudek ze dne 8. května 2013, Alarape a Tijani (C‑529/11, EU:C:2013:290, bod 28 a citovaná judikatura), který se týká práva na pobyt rodiče dítěte, které dosáhlo plnoletosti a pokračuje ve studiu v hostitelském členském státě, a rozsudek ze dne 30. září 2020, CPAS de Seraing (C‑402/19, EU:C:2020:759, bod 42), který se týká výkonu rozhodnutí o navrácení rodiče plnoletého dítěte.