62024CC0582 – stanovisko GA

null STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA RIMVYDASE NORKUSE přednesené dne 18. června 2026(1) Věc C‑582/24 P PB proti Jednotnému výboru pro řešení krizí „ Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Dočasní zaměstnanci – Psychické obtěžování – Žádost o pomoc – Zamítnutí žádosti – Neexistence alespoň neúplného důkazu – Právo na obhajobu – Právo být vyslechnut – Zásada nestrannosti – Zásada řádné správy – Povinnost řádné péče – Odpovědnost“ I.      Úvod 1.        Prostřednictvím svého kasačního opravného prostředku se PB domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 26. června 2024, PB v. CRU (T‑789/22, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2024:426), kterým Tribunál zamítl jeho žalobu podanou na základě článku 270 SFEU a znějící zaprvé na zrušení rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) ze dne 15. února 2022, kterým byla zamítnuta jeho žádost o pomoc, a zadruhé na náhradu škody, kterou utrpěl v důsledku tohoto rozhodnutí. 2.        V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko zaměří na první, druhou, čtvrtou a pátou výtku, jež byly vzneseny v první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, které se týkají pojmu „objektivní nestrannost“, jakož i zásad důvěrnosti a transparentnosti v souvislosti se žádostí o pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“). 3.        Tato věc je pro Soudní dvůr příležitostí k upřesnění své judikatury v oblasti veřejné služby, a sice jasnějším vymezením zásady objektivní nestrannosti, s cílem zaručit, aby ji unijní orgány, instituce a jiné subjekty používaly ve své správní praxi soudržně a účinně. Současně by měl Soudní dvůr upřesnit také způsob, jakým musí být tato zásada skloubena s požadavky důvěrnosti a transparentnosti použitelnými na vyřizování žádostí o pomoc, při dodržení procesních práv dotčených osob a integrity správního rozhodovacího procesu. II.    Právní rámec 4.        Článek 11a odst. 1 služebního řádu stanoví: „Není-li dále stanoveno jinak, úředník se při plnění svých služebních povinností nesmí zabývat záležitostí, na které má, přímo nebo nepřímo, osobní, zvláště rodinný nebo finanční zájem, jenž by mohl ohrozit jeho nezávislost.“ 5.        Jak stanoví čl. 12a odst. 1 a 3 služebního řádu, „[ú]ředník se zdrží veškerých projevů psychického nebo sexuálního obtěžování“, přičemž obtěžováním se rozumí „každé nepřístojné chování, které trvá po delší dobu, je opakované nebo systematické a zahrnuje mluvené nebo psané projevy, úmyslná jednání nebo gesta učiněná úmyslně, které mohou těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka“. 6.        Článek 24 služebního řádu stanoví: „Unie pomáhá všem úředníkům zejména při postupu proti jakékoli osobě, která se dopustila vyhrožování, urážky nebo pomluvy nebo jiného útoku vůči osobě nebo majetku, kterému je tato osoba nebo člen její rodiny vystavena z důvodů svého postavení nebo služebních povinností. Společně a nerozdílně nahradí úředníkovi škody utrpěné v takových případech, pokud úředník nezpůsobil škodu úmyslně nebo hrubou nedbalostí a nemůže-li získat náhradu způsobené škody od jejího původce.“ 7.        Článek 90 odst. 2 služebního řádu stanoví: „Každá osoba, na kterou se tento služební řád vztahuje, se může obrátit na orgán oprávněný ke jmenování se stížností na opatření, které se jí nepříznivě dotýká, pokud uvedený orgán rozhodl nebo pokud nepřijal opatření stanovené služebním řádem. Tato stížnost musí být podána do tří měsíců. [...]“ III. Skutečnosti předcházející sporu, řízení před Tribunálem a napadený rozsudek A.      Skutečnosti předcházející sporu 8.        Navrhovatel byl u SRB zaměstnán ode dne 1. listopadu 2016 jako dočasný zaměstnanec podle čl. 2 písm. f) pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“), a sice jako právník sekretariátu oddělení 01 v platové třídě AD 6. Poté, co úspěšně prošel externím výběrovým řízením, byl od 1. října 2017 přeřazen do platové třídy AD 7 a pokračoval ve výkonu funkcí, zprvu jako seniorní odborník v oblasti politiky a vnějších vztahů a poté jako seniorní odborník v oblasti práva. Žádné další přeřazení mu pak již nebylo přiznáno. 9.        Vzhledem k tomu, že se navrhovatel považoval za oběť psychického obtěžování ze strany předsedkyně SRB, podal dne 15. října 2021 žádost o pomoc na základě článku 24 služebního řádu, který je na dočasné zaměstnance použitelný na základě článku 11 PŘOZ (dále jen „žádost o pomoc“), k útvaru pro boj proti obtěžování v rámci SRB. V této žádosti poukázal na různá jednání, jež podle jeho mínění zakládají psychické obtěžování, které má dopad na jeho duševní pohodu a které vedlo k pracovnímu vyčerpání. 10.      Jeho výtky byly soustředěny do tří hlavních směrů: 11.      Zaprvé přičítal předsedkyni různé formy individuálního chování: urážlivé projevy na veřejnosti, opakovanou kritiku výsledků jeho práce, postupné ignorování, nedostatečnou komunikaci a nedodržené sliby ohledně jeho interní mobility. Zvláště upozornil na událost, k níž došlo na schůzi ze dne 19. září 2018, která se týkala jeho magisterské práce, v níž kritizoval vedení SRB, a po níž byl vyzván, aby stáhl kopie, které předtím rozšířil. Poukázal rovněž na křik předsedkyně na veřejnosti, odmítnutí interního přeložení, neexistenci povýšení bez ohledu na počet odpracovaných let i na příznivá doporučení, odmítnutí úpravy pracovní doby, jakož i chybějící uznání jeho práce v hodnotících zprávách předsedkyně. 12.      Zadruhé napadl bývalého vedoucího jeho oddělení, který se stal místopředsedou SRB, a obvinil jej, že přispěl k jeho marginalizaci a k tomu, že nebyl povýšen, a dále že některá vnitřní řízení dokonce ovlivnil v jeho neprospěch. Měl za to, že předsedkyně a místopředseda jednali ve vzájemné shodě, aby poškodili jeho profesní postup a vytvořili o něm negativní obraz. 13.      Zatřetí navrhovatel tvrdil, že tato jednání byla součástí širšího institucionálního rámce, který se vyznačoval nedostatečnou transparentností a systémovými organizačními problémy. Zmínil především skutečnost, že nebyla sdělována některá vnitřní rozhodnutí, chaotické postupy v oblasti řízení zaměstnanců, vysokou míru obměňování zaměstnanců, údajné výhrůžky vůči nemocným zaměstnancům a používání systému přeřazování, který označil za nátlakový nástroj. 14.      SRB na plenárním zasedání dne 18. listopadu 2021 odňal pro účely vyřízení této žádosti předsedkyni pravomoci orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv (OOUPS) a svěřil tyto pravomoci jinému stálému členu (dále jen „určený OOUPS“). Tento orgán pověřil útvar pro dodržování předpisů, aby žádost předběžně přezkoumal. 15.      Útvar pro dodržování předpisů si od navrhovatele vyžádal podrobnosti a důkazy a vyzval útvar pro lidské zdroje a místopředsedu, aby předložili vyjádření. Ve své předběžné zprávě ze dne 31. ledna 2022 konstatoval neexistenci neúplného důkazu tvrzených skutečností a doporučil, aby byla žádost zamítnuta bez zahájení formálního šetření, přičemž se navrhovateli ponechá možnost poskytnout další prvky. 16.      Když určený OOUPS obdržel vyjádření navrhovatele k předběžné zprávě, zamítl rozhodnutím oznámeným navrhovateli dne 15. února 2022 (dále jen „sporné rozhodnutí“) žádost o pomoc s odůvodněním, že nebyly splněny kumulativní podmínky zakládající obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu a že nebyl předložen žádný dostatečný důkaz. 17.      Po tomto rozhodnutí požádal navrhovatel o přístup ke spisu a k jednotlivým dokumentům, a to jak na základě práva na přístup k dokumentům, tak na základě práva na ochranu osobních údajů. Útvar pro dodržování předpisů mu předal shrnutí některých sdělení, zejména vyjádření útvaru pro lidské zdroje a místopředsedy v postavení bývalého vedoucího oddělení, v němž navrhovatel pracuje, jakož i stručný popis opatření preventivní ochrany, jehož účelem bylo omezit přímé styky s předsedkyní. 18.      Na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, který je na dočasné zaměstnance použitelný na základě článku 46 PŘOZ, podal navrhovatel dne 9. května 2022 stížnost (dále jen „stížnost“), kterou rovněž doplnil dodatečnými žádostmi o poskytnutí přístupu, zejména pokud jde o případné střety zájmů, rozhodovací řetězec a vnitřní komunikaci, k níž došlo v rámci předběžného posouzení. Tato stížnost byla zamítnuta rozhodnutím SRB ze dne 6. září 2022, které bylo navrhovateli oznámeno dne 7. září 2022 (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“). 19.      Navrhovatel si poté vzal pracovní volno z osobních důvodů. Poté, co skončil mandát předsedkyně a funkce se ujal nový předseda, byl navrhovatel v prosinci 2022 informován o záměru neobnovit jeho pracovní smlouvu. Rozhodnutími ze dne 22. a 27. února 2023 mu bylo formálně sděleno, že jeho pracovní smlouva bude ukončena ke dni 30. září 2023 a že je zbaven svých funkcí. B.      Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 20.      Navrhovatel podal proti spornému rozhodnutí žalobu k Tribunálu, v níž vznesl na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení tři žalobní důvody, z nichž první vychází z procesních vad a z porušení práva na obhajobu, druhý z porušení článku 24 služebního řádu, povinnosti řádné péče, povinnosti poskytnout pomoc a zásady řádné správy a třetí ze zjevně nesprávného posouzení skutečností uvedených v žádosti o pomoc, chybně použité metodiky a porušení článku 12a služebního řádu. Na podporu svých návrhových žádání znějících na náhradu škody se dovolával rovněž porušení práva být vyslechnut a práva na obhajobu. 21.      Tribunál tuto žalobu napadeným rozsudkem v plném rozsahu zamítl. C.      Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení 22.      Navrhovatel svým kasačním opravným prostředkem navrhuje, aby Soudní dvůr: –        zrušil napadený rozsudek; –        rozhodl ve věci, a sice tak, že zruší napadené rozhodnutí a rozhodnutí o zamítnutí; –        uložil SRB povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 50 000 eur a  –        uložil SRB náhradu nákladů řízení před Tribunálem i řízení před Soudním dvorem. 23.      SRB ve své kasační odpovědi navrhuje, aby Soudní dvůr: –        odmítl kasační opravný prostředek jako nepřípustný a každopádně jej zamítl v plném rozsahu jako neopodstatněný a –        uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení. IV.    Právní analýza A.      Důvody, které vznesl navrhovatel v kasačním opravném prostředku, a rozsah, v jakém mají být přezkoumány 24.      Na podporu návrhových žádání znějících na zrušení se navrhovatel ve svém kasačním opravném prostředku dovolává dvou důvodů. První důvod, který je rozdělen na dvě části, se týká zaprvé toho, jakým způsobem byl v napadeném rozsudku posouzen první žalobní důvod vznesený v prvním stupni, a zadruhé posouzení druhého žalobního důvodu vzneseného před Tribunálem. Druhý důvod kasačního opravného prostředku se týká toho, jakým způsobem byl v napadeném rozsudku posouzen třetí žalobní důvod vznesený v prvním stupni. Kromě toho vznesl navrhovatel další důvod kasačního opravného prostředku na podporu svého návrhu na náhradu škody. 25.      Jak již bylo uvedeno výše, toto stanovisko se omezí pouze na přezkum první, druhé, čtvrté a páté výtky první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku. V zájmu přehlednosti bude tato analýza soustředěna na jednotlivé právní problémy, jichž se tyto výtky týkají. Nejprve bude přezkoumána první a druhá výtka v rozsahu, v němž se týkají dodržení zásady objektivní nestrannosti(2), a následně čtvrtá a pátá výtka týkající se zásad důvěrnosti(3) a transparentnosti(4), jež jsou použitelné v rámci žádosti o pomoc podané na základě článku 24 služebního řádu. 26.      Výše uvedené uspořádání analýzy je namístě proto, že ač jsou zásady nestrannosti, transparentnosti a důvěrnosti v unijním právním řádu navzájem úzce propojeny, přesto si z normativního hlediska zachovávají vlastní autonomii. Nestrannost, která je zakotvena v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), je součástí zásady řádné správy(5). Transparentnost, která vychází zejména z článku 15 SFEU a článku 42 Listiny, má zaručit otevřené správní řízení, zatímco důvěrnost má chránit takové oprávněné zájmy(6), jako je právo na obhajobu a ochrana osobních údajů. Tyto zásady jsou navíc v právu veřejné služby používány různými způsoby s ohledem na zvláštní charakteristiky služebních vztahů. Pro jejich sladění je v každém jednotlivém případě nutné dosáhnout rovnováhy podle požadavků řádné správy. B.      K údajnému porušení zásady objektivní nestrannosti 1.      Pojem „nestrannost“ v unijním právu 27.      Dříve než bude zahájen meritorní přezkum odůvodnění rozsudku Tribunálu s ohledem na případné porušení zásady nestrannosti, je třeba připomenout působnost této zásady v unijním právním řádu, a sice v podobě, v jaké ji vykládá Soudní dvůr. 28.      Z ustálené judikatury vyplývá, že unijní orgány, instituce a jiné subjekty jsou povinny dodržovat základní práva zaručená unijním právem, mezi něž patří právo na řádnou správu zakotvené v článku 41 Listiny(7). Toto právo zahrnuje zejména právo každého na to, aby byly jeho záležitosti řešeny nestranně. V tomto ohledu má požadavek nestrannosti zásadní význam, neboť úzce souvisí se zásadou rovného zacházení, která je základem unijního právního řádu. Má za cíl zejména zabránit situacím střetu zájmů úředníků a zaměstnanců, kteří jednají na účet orgánů, a zajistit nezávislost a integritu orgánů z hlediska jak jejich vnitřního fungování, tak jejich vnějšího obrazu. Vztahuje se proto na všechny okolnosti, které musí zaměstnanec rozumně chápat tak, že jsou v očích třetích stran takové povahy, že by mohly ovlivnit jeho nezávislost v dané záležitosti(8). 29.      Judikatura Soudního dvora upřesňuje, že tento požadavek zahrnuje dvě vzájemně se doplňující složky. Zaprvé subjektivní nestrannost, která znamená, že člen dotyčného orgánu nesmí být při vyřizování dané záležitosti podjatý nebo osobně zaujatý. Zadruhé objektivní nestrannost, která se týká záruk, jež poskytuje daná organizace a průběh řízení. V tomto ohledu musí orgán poskytnout dostatečné záruky pro vyloučení veškerých oprávněných pochybností, pokud jde o případnou zaujatost. Není nutné prokázat skutečnou existenci nedostatku nestrannosti. Postačuje, že může objektivně vzniknout legitimní pochybnost, která nemůže být rozptýlena(9). Posouzení je prováděno z pohledu rozumného a informovaného vnějšího pozorovatele a ve světle očekávané nezávislosti, jíž se musí řízení vyznačovat. 30.      Z judikatury rovněž vyplývá, že určité okolnosti, jako je například předchozí vědomost o okolnostech daného případu těmi, kteří se mají účastnit přijímání soudního nebo správního rozhodnutí, nepostačují samy o sobě k tomu, aby mohl být konstatován nedostatek nestrannosti. Taková vědomost může totiž souviset s předchozím nebo souběžným výkonem pracovních činností a nelze z ní automaticky vyvodit existenci zaujatosti. K tomu, aby mohlo být konstatováno porušení požadavku objektivní nestrannosti, je nezbytné stanovit, zda v konkrétním případě existuje taková konkrétní objektivní skutečnost, jako je střet zájmů u úředníků a zaměstnanců jednajících na účet unijních orgánů, institucí a jiných subjektů, která může vyvolat u třetích osob oprávněnou pochybnost nestrannosti dotčeného řízení(10). Požadavek nestrannosti lze považovat za nesplněný pouze v případě, že taková pochybnost nemůže být s ohledem na organizaci a průběh daného řízení rozumně vyloučena. 31.      To, zda Tribunál nezohlednil pojem „objektivní nestrannost“, jak tvrdí navrhovatel, je tedy třeba posoudit právě ve světle těchto úvah. 2.      K údajnému porušení zásady nestrannosti útvarem pro dodržování předpisů a její vedoucí 32.      Prostřednictvím první části prvního důvodu, která se týká bodů 46 až 52, 116, 117 a 176 napadeného rozsudku, se navrhovatel dovolává porušení zásady objektivní nestrannosti z důvodu střetu zájmů na straně paní B, vedoucí útvaru pro dodržování předpisů SRB. a)      Vyjádření účastníků řízení 33.      Navrhovatel tvrdí, že Tribunál porušil tuto zásadu tím, že vyloučil existenci střetu zájmů na straně paní B, který vycházel z jejich předchozích osobních styků a ze skutečnosti, že si byla vědoma jeho potíží s předsedkyní SRB, jakož i jeho záměru podat stížnost na obtěžování. Tato situace byla podle jeho názoru takové povahy, aby vzbudila oprávněnou pochybnost ohledně zaujatosti, takže paní B měla z řízení odstoupit. Kromě toho vytýká Tribunálu, že rozhodl ultra petita; že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že uváděl argument vycházející z možných kontaktů s jinými členy útvaru, a že přijal odůvodnění kruhem. Dále tvrdí, že SRB neposkytl žádný důkaz o nestrannosti paní B; že předání některých dokumentů a změna orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv nepostačovaly k rozptýlení pochybnosti, a že v důsledku všech těchto okolností bylo řízení stiženo vadou ve smyslu článku 11a služebního řádu. 34.      SRB odpovídá, že navrhovatel neprokázal údajnou důvěrnost ani existenci konkrétního rizika zaujatosti, neboť pouhá znalost okolností nepostačuje k tomu, aby bylo konstatováno porušení zásady objektivní nestrannosti. Tvrdí, že důkazní břemeno náleží navrhovateli a že argumenty týkající se nepředání dokumentů sledují neoprávněný cíl toto důkazní břemeno obrátit, aniž bylo přitom uvedeno, jakým způsobem mohly tyto dokumenty ovlivnit sporné rozhodnutí. Výtky týkající se ochranného opatření uvedeného v bodě 176 napadeného rozsudku, argumentu uvedeného v bodě 48 uvedeného rozsudku a údajného rozhodnutí ultra petita jsou podle názoru SRB neúčinné nebo nedostatečně opodstatněné, neboť neobsahují žádný poznatek, který by umožňoval konstatovat existenci střetu zájmů na straně útvaru pro dodržování předpisů. b)      Analýza napadeného rozsudku 1)      Odůvodnění uvedené Tribunálem 35.      V bodech 42 až 52 napadeného rozsudku Tribunál zkoumá výtku, podle níž navrhovatel tvrdil, že předběžné posouzení jeho žádosti o pomoc bylo provedeno v rozporu se zásadou objektivní nestrannosti. 36.      Tribunál nejprve připomíná použitelný právní rámec. S odkazem na článek 41 Listiny zdůrazňuje, že každý má právo na to, aby byly jeho záležitosti řešeny nestranně. Nestrannost obsahuje subjektivní složku (neexistence osobní zaujatosti) a objektivní složku, která znamená, že orgán musí poskytnout dostatečné záruky pro vyloučení veškerých oprávněných pochybností ohledně zaujatosti. Posouzení musí být prováděno z pohledu objektivní a informované třetí osoby a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. 37.      Na základě těchto zásad Tribunál uvádí, že dříve, než útvar pro dodržování předpisů provedl předběžné posouzení, ověřil existenci případných střetů zájmů, zejména konzultací s vedoucím právního útvaru. Dále konstatuje, že předsedkyně – která byla žádostí o pomoc dotčena – byla rozhodnutím plenárního zasedání SRB vyloučena z řízení a byly jí odňaty pravomoci OOUPS, které byly svěřeny jinému stálému členu. Podle Tribunálu se tedy dotčená osoba neúčastnila přijímání rozhodnutí o žádosti o pomoc. Navrhovatel ostatně neprokázal, že by se v situaci konkrétního střetu zájmů ocitli i jiní členové útvaru pro dodržování předpisů. 38.      Co se konkrétně týče vedoucí útvaru pro dodržování předpisů, Tribunál uvádí, že ji sám navrhovatel označil za „kamarádku“. Má však za to, že tato okolnost nepostačuje sama o sobě k tomu, aby byla konstatována existence střetu zájmů ve smyslu článku 11a služebního řádu nebo aby vzbudila oprávněnou pochybnost týkající se její objektivní nestrannosti. Dále poukazuje na to, že na základě předběžného posouzení bylo doporučeno, aby byla žádost zamítnuta bez zahájení šetření, což podle jeho názoru neumožňuje konstatovat, že mohla údajná existence osobních vazeb zvýhodnit navrhovatele nebo ovlivnit objektivitu posouzení. 39.      Tribunál má tedy za to, že neexistuje žádný konkrétní poznatek, který by umožňoval zastávat názor, že postup předběžného posouzení byl stižen vadou spočívající v nedostatku objektivní nestrannosti. Zamítl proto žalobní důvod vycházející z porušení této zásady ze strany útvaru pro dodržování předpisů a vedoucí tohoto útvaru. 2)      Posouzení 40.      Úvodem je třeba poukázat na to, že v bodě 45 napadeného rozsudku uvedl Tribunál před svou analýzou pečlivě uspořádaný přehled judikatury Soudního dvora týkající se zásady nestrannosti, v němž důsledně připomíná základy a hlavní náležitosti této zásady v unijním právním řádu. V bodě 45 napadeného rozsudku přitom zcela správně a v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora rozlišuje mezi subjektivní a objektivní nestranností a v bodě 46 tohoto rozsudku výslovně zdůrazňuje, že v této věci je zpochybňována pouze posledně jmenovaná nestrannost. 41.      Otázkou, která vyvstala v rámci projednávaného řízení o kasačním opravném prostředku, není tedy za těchto okolností nedodržení právního kritéria, které je použitelné samo o sobě, nýbrž to, jakým způsobem Tribunál použil toto kritérium na okolnosti projednávané věci v okamžiku, kdy zkoumal výtky vycházející z údajné existence střetu zájmů. Navrhovatel v podstatě tvrdí, že účast určitých osob v řízení, v němž bylo vydáno sporné rozhodnutí, mohla zakládat situace střetu zájmů, a potažmo z pohledu rozumného a informovaného vnějšího pozorovatele vyvolat oprávněnou pochybnost, pokud jde o jejich nestrannost. Dotčenými osobami byli vedoucí útvaru pro dodržování předpisů, předsedkyně a místopředseda SRB. 42.      Mezi okolnosti, které mohly podle názoru navrhovatele vyvolávat zdání střetu zájmů na straně vedoucí útvaru pro dodržování předpisů, patřila zejména skutečnost, že tato vedoucí zaprvé již měla vědomost o situaci navrhovatele(11) a že zadruhé tyto informace získala v rámci vztahu přátelství, který mezi nimi existoval(12). Přestože mezi těmito poznatky existuje určitá souvislost, z objektivních důvodů je nutné je přezkoumat odděleně. i)      Relevantnost okolnosti, že vedoucí útvaru pro dodržování předpisů měla vědomost o situaci navrhovatele 43.      Navrhovatel tvrdí, že vedoucí útvaru pro dodržování předpisů měla vědomost o jeho situaci, neboť se jí svěřil s těžkostmi, jímž byl vystaven. V tomto ohledu je třeba uvést, že Tribunál tento argument výslovně zkoumal a konstatoval, že to byl sám navrhovatel, kdo oznámil vedoucí útvaru pro dodržování předpisů předmět jeho žádosti o pomoc. Přestože se odůvodnění Tribunálu mohou jevit jako poněkud stručné, z napadeného rozsudku vyplývá, že se v podstatě přiklání ke zlehčení argumentů navrhovatele, neboť má za to, že důvody, jež mohly zakládat případnou zaujatost vedoucí útvaru pro dodržování předpisů – pokud by vůbec mohla být taková zaujatost konstatována – v konečném důsledku vzešly přímo od navrhovatele. 44.      Na první pohled nelze argumenty Tribunálu vyloučit. Pokud by totiž musel být nedostatek nestrannosti vyvozen z pouhé vědomosti o určité faktické situaci, znamenalo by to, že by navrhovatel mohl ovlivňovat průběh správního řízení tím, že by pouhým předáním informací osobám účastnícím se tohoto řízení u nich vyvolal jejich údajnou nezpůsobilost k účasti v řízení. Nelze totiž připustit, aby bylo jednomu účastníkovi řízení umožněno užitečně se dovolávat pochybnosti týkající se nestrannosti daného orgánu na základě situace, k níž sama zásadním způsobem přispěla, ledaže by mohlo být konstatováno, že objektivně ověřitelné poznatky mohly i přesto a bez ohledu na toto přispění vyvolat u objektivního a informovaného pozorovatele oprávněnou pochybnost, pokud jde o neutralitu řízení. Tribunál podle všeho tímto způsobem implicitně kritizuje tento pohled na objektivní nestrannost, který zřejmě zastává navrhovatel. 45.      Přestože Tribunál neupřesňuje úvahy tvořící základ těchto argumentů, teoreticky by tyto argumenty mohly vycházet buď z pojmu „zneužití práva“, nebo z obecné zásady, podle níž se nikdo nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti (nemo auditur propriam turpitudinem allegans). V každém případě mají obě tyto zásady shodné účinky, neboť znamenají, že žádný z účastníků řízení nesmí získat právní výhodu z protiprávní situace, kterou sám způsobil nebo k níž zásadním způsobem přispěl. Přesná kvalifikace této úvahy však nemá v této věci rozhodující význam, neboť daná věc se této otázky primárně netýká. Ve skutečnosti je třeba určit, zda předchozí vědomost o určité skutečnosti může sama o sobě představovat indicii objektivní zaujatosti. Analýza by proto měla být zaměřena na tuto obecnější otázku. 46.      Takto široký výklad pojmu „objektivní zaujatost“, podle něhož by mohla pouhá předchozí vědomost o určité faktické situaci představovat okolnost, která může vyvolat oprávněné pochybnosti, pokud jde o neutralitu osoby účastnící se řízení, by byl v případě potřeby jen stěží v praxi proveditelný a mohl by administrativu vystavovat překážkám, jež by mohly ohrozit její řádné fungování. Není náhodou, že Soudní dvůr nevykládá pojem „objektivní nestrannost“ takto široce. Jak již bylo připomenuto, z jeho judikatury vyplývá, že předchozí vědomost o skutkovém stavu u těch, kteří se mají účastnit přijímání soudního nebo správního rozhodnutí, nepředstavuje sama o sobě okolnost, která by mohla vést k tomu, že toto rozhodnutí by bylo stiženo procesní vadou ve formě nedostatku nestrannosti(13). 47.      Taková předchozí vědomost se totiž často ukáže jako nevyhnutelná vzhledem k odborné činnosti dříve nebo souběžně vykonávané dotčenými osobami(14). Je tedy třeba určit, zda v konkrétním případě existuje objektivní prvek – jako je například střet zájmů u úředníků a zaměstnanců jednajících na účet unijních orgánů, institucí a jiných subjektů – který by mohl vyvolat v očích třetích osob oprávněnou pochybnost, pokud jde o nestrannost daného řízení. 48.      Tato judikatura nabývá v této věci na významu tím spíše, že osobou pověřenou dohledem nad dodržováním unijního práva, vnitřních přepisů i etických standardů použitelných na zaměstnance a na rozhodovací orgány je právě vedoucí útvaru pro dodržování předpisů, který je součástí subjektu Unie. Útvar pro dodržování předpisů má obecně za úkol zajistit předcházení porušování služebních povinností a jejich odhalování, poskytovat administrativě poradenství v oblasti otázek týkajících se etiky a střetů zájmů a přispívat k provádění vnitřních nástrojů kontroly a řádné správy(15). 49.      Za těchto okolností není ničím neobvyklým, je-li vedoucí tohoto útvaru obeznámena s případnou nefunkčností služebních pravidel nebo s jejich porušováním, včetně případů obtěžování mezi spolupracovníky. Vzhledem k tomu, že je kontaktní osobou pro podávání žádostí o pomoc, oznámení a stížností ze strany zaměstnanců, jakož i pro neformální komunikaci týkající se dodržování profesních povinností, je již ze své podstaty určena k tomu, aby získávala vědomost o interních případech v rámci dané agentury. Nelze proto očekávat, že by vedoucí útvaru pro dodržování předpisů v rámci plnění takových funkcí vůbec nevěděla o údajné existenci obtěžování v rámci agentury. 50.      Vyplývá z toho, že pouhá skutečnost, že by vedoucí útvaru pro dodržování předpisů měla mít z důvodu svých institucionálních povinností vědomost o pracovním postavení některých úředníků nebo zaměstnanců – mezi něž může případně patřit i navrhovatel – nemůže sama o sobě odůvodnit pochybnosti týkající se její objektivní nestrannosti. Taková domněnka by šla nad rámec požadavků vyplývajících ze záruk nestrannosti a nebyla by slučitelná se zásadami řádného fungování veřejné služby. Vedoucí útvaru pro dodržování předpisů je totiž povinna neustále dodržovat povinnosti nezávislosti a integrity, které jsou uloženy všem úředníkům Unie, a to bez ohledu na to, zda získává při plnění svých pracovních úkolů informace od zúčastněných osob nebo z jiných zdrojů. 51.      Okolnost, že se navrhovatel svěřil vedoucí útvaru pro dodržování předpisů a že tím posledně jmenovaná získala určité povědomí o jeho situaci – což je součástí výkonu jejích funkcí – nemůže tedy sama o sobě vyvolávat rozumné pochybnosti, pokud jde o její objektivní nestrannost. ii)    Relevantnost údajného přátelského vztahu s vedoucí útvaru pro dodržování předpisů 52.      S ohledem na výše uvedené nelze vyloučit, že by ve věci v původním řízení mohla existence střetu zájmů vyvolat oprávněné pochybnosti, pokud jde o objektivní nestrannost vedoucí útvaru pro dodržování předpisů. Navrhovatel vytýká v tomto ohledu Tribunálu, že nedodržel rozsah tohoto požadavku, když nevzal v úvahu přátelské vztahy údajně existující mezi navrhovatelem a vedoucí útvaru pro dodržování předpisů. Jeho argument musí být chápán v tom smyslu, že navrhovatel se svěřil se svou situací uvedené vedoucí právě díky vztahu jejich vzájemné důvěry, který mezi nimi existoval. 53.      V této souvislosti je třeba zaprvé uvést, že Tribunál správně odkázal na článek 11a služebního řádu, podle něhož se úředník při plnění svých povinností nesmí zabývat záležitostí, na které má, přímo nebo nepřímo, osobní, zvláště rodinný nebo finanční zájem, jenž by mohl ohrozit jeho nezávislost. Zadruhé Tribunál zdůraznil, že útvar pro dodržování předpisů provedl předběžný přezkum existence případného střetu zájmů, z něhož neplynul žádný poznatek, který by tomu nasvědčoval. 54.      Za těchto podmínek nebyl Tribunál v zásadě povinen provést hlubší právní analýzu otázky, do jaké míry mohly údajný přátelský vztah mezi navrhovatelem a vedoucí útvaru pro dodržování předpisů a komunikace týkající se situace navrhovatele v rámci tohoto vztahu důvěry představovat střet zájmů. Přesto je však pro úplnost třeba podrobněji přezkoumat argumenty, které navrhovatel v tomto ohledu vznesl. 55.      Teoreticky mohou mezilidské vztahy vést ke vzniku „střetu zájmů“ ve smyslu unijního práva veřejné služby. Z přezkumu souboru relevantních ustanovení, jimiž se řídí chování úředníků a jiných zaměstnanců Unie, vyplývá, že osobní zájmy – zejména rodinné zájmy, ale i jiné soukromé vazby – mohou ohrozit nezávislost a nestrannost těchto úředníků a zaměstnanců, nebo přinejmenším vyvolat zdání tohoto ohrožení. 56.      Je pravda, že žádné ze zkoumaných ustanovení výslovně nezakazuje existenci přátelské vztahy mezi úředníky. Ani „přátelství“ jako takové není považováno za zvláštní situaci, která by mohla vyvolávat oprávněné pochybnosti, pokud jde o nestrannost dotyčných úředníků. To však nemění nic na tom, že jsou tito úředníci vázáni konkrétní povinností obezřetnosti, aby předcházeli jakýmkoli situacím, které by mohly vést ke střetu zájmů, zvláště při přijímání rozhodnutí, jimiž mohou být dotčeny třetí osoby. Za tímto účelem vyplývá relevantní úprava, jíž se řídí chování úředníků, z obecných ustanovení, jejichž znění je natolik obecné, aby umožňovalo zahrnout rozmanité situace, jež by mohly v praxi nastat. 57.      Podle článku 11a služebního řádu jsou úředníci a jiní zaměstnanci povinni zabránit jakékoli situaci, v níž by se jejich osobní zájmy mohly střetnout s jejich profesními povinnostmi. Výslovně je uvedeno, že osobní zájmy, a zvláště rodinné zájmy by mohly vést ke střetu zájmů. Tento střet zájmů se vztahuje nejen na případy, kdy je konstatováno skutečné porušení nestrannosti, ale zahrnuje i situace, v nichž se objektivně jeví, že by se mohlo stát, že dotyčný zaměstnanec nedodržuje při výkonu funkcí požadovanou neutralitu a nezávislost. 58.      Obdobné požadavky vyplývají i z jednotlivých kodexů řádné správní praxe, jež se použijí v rámci orgánů a institucí Unie. Například kodex Evropského veřejného ochránce práv zakazuje jakékoli jednání vedené osobními nebo rodinnými zájmy(16). Kodex Komise ukládá zaměstnancům povinnost jednat nestranně a nezávisle na jakémkoli osobním zájmu(17). Rovněž tak kodex SRB stanoví, že jeho členové a zaměstnanci se musí vyvarovat jakékoli situace, která by mohla vést ke střetu zájmů nebo by mohla být v tomto smyslu vnímána, přičemž takový střet zájmů nastává zejména v případě, že soukromé nebo osobní zájmy mohou ovlivnit nestranný a objektivní výkon jejich činností nebo by mohly být takto vnímány(18). 59.      Znamená to, že pouhá existence mezilidských vztahů – bez ohledu na to, zda se jedná o známosti, profesní kontakty(19), nebo dokonce o přátelství – by sama o sobě neměla zakládat „střet zájmů“. V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu skutečnost, že úředníci a jiní zaměstnanci Unie mají své funkce vykonávat v pracovním prostředí, jež se vyznačuje úzkou a často dlouhodobou spolupráci a které podporuje vznik osobních vztahů. Uplatnění opačného přístupu by znamenalo, že by nebyl zohledněn vedl k popření způsobu, jakým skutečně administrativa funguje, a mohl by toto řádné fungování narušit, neboť právě dobré vztahy mezi zaměstnanci se zásadním způsobem podílejí na zachovávání zdravého a produktivního pracovního prostředí. Na druhou stranu je třeba s ohledem na individuální okolnosti dané věci ověřit, zda dotčený vztah objektivně může vyvolat oprávněné pochybnosti, pokud jde o nestrannost dotčené osoby. 60.      Taková situace může nastat, existuje-li velmi úzký osobní vztah a má-li dotyčný úředník přijmout rozhodnutí, které se přímo týká osoby, s níž tento vztah udržuje, nebo má-li se na přijetí tohoto rozhodnutí podílet. V tomto smyslu může přátelství představovat relevantní okolnost, svědčí-li o osobní blízkosti, která je natolik výrazná, že může z pohledu rozumné a informované třetí osoby ohrozit nebo alespoň zpochybnit nestranné plnění funkcí(20). Nepřímé důkazy takového úzkého osobního vztahu mohou být vyvozeny například z účasti na společných činnostech mimo pracovní prostředí nebo z přítomnosti na rodinných akcích. 61.      Takové posouzení si ovšem žádá konkrétní a individualizovanou analýzu. Je třeba konstatovat existenci objektivního prvku – například úzkého osobního vztahu spojeného s rozhodovací pravomocí nebo s určitým vlivem – který by mohl v očích třetích osob vyvolat oprávněné pochybnosti, pokud jde o nestrannost administrativy. Pokud takový prvek neexistuje, existence osobního nebo přátelského vztahu nemůže sama o sobě postačovat k tomu, aby zakládala střet zájmů ve smyslu práva veřejné služby Evropské unie. 62.      Otázka, zda natolik úzký vztah existoval i v této věci, je skutkovou otázkou, kterou měl v zásadě posoudit Tribunál v řízení v prvním stupni. Tento postoj vychází z rozdělení příslušnosti mezi unijní soudy v rámci řízení o kasačním opravném prostředku(21). Proto je třeba uvést, že argumenty vznesené navrhovatelem neobsahují nic, co by umožňovalo konstatovat, že vztah mezi ním a vedoucí útvaru pro dodržování předpisů je natolik úzký, že překračuje takový pracovní rámec, jaký může existovat mezi úředníky nebo zaměstnanci v každém jiném unijním orgánu, instituci nebo subjektu. 63.      Vzhledem k tomu, že navrhovatel tvrdí, že proběhla výměna názorů na hierarchii a na obtíže, s nimiž se údajně setkal – aniž byla ostatně samotná existence této výměny názorů podložena důkazy – z těchto tvrzení spíše vyplývá, že dotčený vztah spadal do pracovního kontextu a týkal se typických hledisek spadajících do pravomoci útvaru pro dodržování předpisů v rámci agentury(22). 64.      S ohledem na neexistenci dostatečně konkrétních indicií svědčících o existenci střetu zájmů tedy nelze Tribunálu vytýkat, že v této věci nedodržel rozsah zásady objektivní nestrannosti. Správně se přitom omezil pouze na přezkum žaloby z pohledu skutkových okolností, jež měl k dispozici. iii) Argumenty Tribunálu vycházející z neexistence dopadu údajné zaujatosti 65.      Každopádně je však třeba upozornit na nesprávné právní posouzení uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku a spočívající v tom, že Tribunál měl v bodě 51 napadeného rozsudku za to, že poznatkem, který může vyloučit veškeré pochybnosti týkající se nezávislosti vedoucí útvaru pro dodržování předpisů, je okolnost, že tento útvar po předběžném posouzení zamítl žádost o pomoc, aniž zahájil správní šetření. 66.      Tím, že Tribunál přikládal zvláštní váhu obsahu rozhodnutí přijatého na základě tohoto posouzení, založil podle všeho své posouzení objektivní nestrannosti na úvahách vycházejících z neexistence osobního zájmu na straně vedoucí útvaru pro dodržování předpisů, z jejího jednání, jež mohlo navrhovatele případně zvýhodňovat, a konečně z výsledku řízení, který byl pro navrhovatele nepříznivý. Takové úvahy by mohly být chápány v tom smyslu, že existenci porušení objektivní nestrannosti vyvozují z projevu konkrétní zaujatosti nebo skutečného vlivu na výsledek řízení, přestože požadavek objektivní nestrannosti má spíše za cíl předcházet jakékoli oprávněné pochybnosti, pokud jde o neutralitu tohoto řízení, bez ohledu na důkaz skutečné zaujatosti nebo na smysl přijatého rozhodnutí. 67.      Je totiž třeba připomenout, že podle ustálené judikatury má požadavek objektivní nestrannosti za cíl předcházet veškerým oprávněným pochybnostem, pokud jde o neexistenci zaujatosti při vyřizování dané záležitosti. Pro posouzení dodržení tohoto požadavku nemá význam prokázání skutečné zaujatosti ani projev konkrétního osobního zájmu na straně osob, které se mají účastnit řízení(23). Cílem je pouze určit, zda mohou objektivně ověřitelné okolnosti vyvolat v očích objektivního a informovaného pozorovatele oprávněnou pochybnost, pokud jde o neutralitu šetření. Obdobně platí, že nestrannost daného řízení nesmí být posuzována podle jeho výsledku, neboť okolnost, že dané rozhodnutí bylo přijato ve prospěch dotyčné osoby nebo v její neprospěch, je v tomto ohledu sama o sobě irelevantní. 68.      Vyplývá z toho, že Tribunál by v zásadě neměl vyloučit existenci oprávněných pochybností o objektivní nestrannosti pouze z důvodu, že dotčená osoba neměla na výsledku řízení žádný osobní zájem nebo že rozhodnutí, které bylo přijato, pro ni nebylo příznivé. Takový přístup by totiž mohl neoprávněně omezit působnost zásady objektivní nestrannosti, neboť staví tuto zásadu na roveň pouhé neexistenci osobního střetu zájmů nebo neexistenci prokázané zaujatosti, přestože tato zásada má za cíl rovněž chránit důvěru v neutralitu správních řízení, kterou je nutné jednotlivcům umožnit(24). 69.      Konstatování tohoto nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku nicméně v této věci nepostačuje k jeho zrušení. Ze znění celého rozsudku totiž vyplývá, že se Tribunál neomezil pouze na zmínku o neexistenci osobního zájmu nebo konkrétního vlivu na výsledek řízení, ale že provedl celkové posouzení relevantních okolností této věci, aby určil, zda mohou vyvolat oprávněnou pochybnost týkající se objektivní nestrannosti řízení. Vzal přitom v úvahu zvláště zdroj, z něhož se vedoucí útvaru pro dodržování předpisů dozvěděla o daných skutečnostech, jakož i okolnost, že neměla žádný vliv na rozhodování při přijímání sporného rozhodnutí, a institucionální záruky, jež poskytuje SRB. 70.      Přestože tedy mohou být některé části odůvodnění uvedeného v bodě 51 napadeného rozsudku chápány v tom smyslu, že příliš spojují neexistenci osobního zájmu nebo výsledek řízení s existencí objektivní nestrannosti, za těchto podmínek to nemění nic na tom, že Tribunál v konečném důsledku posoudil veškeré okolnosti projednávané věci v souladu s požadavky kladenými unijním právem. Nelze proto mít za to, že by byl napadený rozsudek v důsledku zjištěného nedostatku v odůvodnění stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, která by odůvodňovala jeho zrušení. 71.      Vyplývá z toho, že první část prvního důvodu musí být zamítnuta. 3.      K údajnému porušení zásady nestrannosti z důvodu hierarchického vztahu mezi předsedkyní a místopředsedou 72.      Prostřednictvím druhé části prvního důvodu, která se týká bodů 54 až 68, 70 až 72, 75, 76, 79 a 81 až 84 napadeného rozsudku, se navrhovatel dovolává několika porušení povinnosti nestrannosti při vyřizování žádosti o pomoc. a)      Vyjádření účastníků řízení 73.      Navrhovatel v tomto ohledu tvrdí, že podřízená osoba nemůže zasahovat do přezkumu stížnosti, která se týká hierarchicky nadřízené osoby, a sice z důvodu rizika nátlaku nebo odvety, jež by mohlo narušit její nestrannost. Má za to, že Tribunál chybně vyloučil možnost, že předsedkyně SRB ovlivňuje ostatní ředitele včetně OOUPS, jakož i jiné zaměstnance, a že se dopustil téhož pochybení i pokud jde o úlohu místopředsedy. Podpůrně se dovolává zkreslení skutkového stavu, přičemž uvádí, že místopředseda měl skutečnou možnost ovlivnit přezkum jeho stížnosti, přestože Tribunál uvádí opak. 74.      SRB tvrdí, že z pouhého hierarchického vztahu mezi podřízenou osobou a nadřízenou osobou, jíž se týká stížnost, nelze vyvodit žádnou obecnou domněnku zaujatosti. Existence střetu zájmů musí být konstatována konkrétně, a to na základě jednoznačných skutečností prokazujících skutečné riziko porušení nestrannosti, což navrhovatel neučinil. Co se dále týče údajného zkreslení skutečností v bodě 81 napadeného rozsudku, navrhovatel nevznesl žádný konkrétní argument umožňující konstatovat, že tomu tak skutečně je. b)      Analýza napadeného rozsudku 1)      Odůvodnění uvedené Tribunálem 75.      V bodech 54 až 68 napadeného rozsudku zkoumá Tribunál výtku, podle níž byla objektivní nestrannost porušena hierarchickou podřízeností zúčastněných osob ve vztahu k dotčené předsedkyni. Připomíná, že napadené rozhodnutí nepřijala předsedkyně, nýbrž OOUPS, a to na základě formálního rozhodnutí, jež přijal SRB na plenárním zasedání a jímž byla předsedkyni odňata pravomoc k vyřízení žádosti o pomoc. Tribunál provádí analýzu použitelného institucionálního rámce, zvláště nařízení (EU) č. 806/2014(25), a zdůrazňuje, že předsedkyně nemá žádnou pravomoc jmenovat ani odvolávat jiné stálé členy SRB. Určený OOUPS vykonával tudíž svou pravomoc na základě kolektivního rozhodnutí a nikoli na základě vztahu osobní podřízenosti ve vztahu k předsedkyni. Vyvozuje z toho, že pouhá existence abstraktního hierarchického vztahu nepostačuje k vyvolání oprávněné pochybnosti týkající se objektivní nestrannosti, neexistují-li konkrétní skutečnosti potvrzující skutečný vliv na dané řízení. 76.      V bodech 69 až 84 napadeného rozsudku se Tribunál zabývá úlohou místopředsedy, jíž se rovněž týkají některá tvrzení a jež byla zkoumána v souvislosti s předběžným posouzením. Připomíná, že povinnost poskytnout pomoc vyžaduje, aby administrativa pečlivě přezkoumala tvrzené skutečnosti, a může zahrnovat i vyslechnutí osob, jež by mohly mít k dispozici relevantní informace, včetně osob, jichž se daná záležitost týká. Tribunál uvádí, že místopředseda se nepodílel na přijímání rozhodnutí o žádosti o pomoc a že v okamžiku posuzování již nebyl přímým nadřízeným navrhovatele. Jeho vyslechnutí se týkalo skutečností, o nichž věděl jakožto bývalý vedoucí útvaru nebo vzhledem ke svému postavení v SRB. 77.      Tribunál má za to, že pouhá obava z odvety nebo existence předchozího vztahu nadřízenosti nepostačují samy o sobě k tomu, aby byl konstatován nedostatek objektivní nestrannosti. Zdůrazňuje, že žádná konkrétní skutečnost neprokazuje, že by předsedkyně ovlivňovala místopředsedu nebo že by se místopředseda podílel zásadním způsobem na napadeném rozhodnutí. Kromě toho uvádí, že některé poznatky vyplývající ze spisu, zejména to, že místopředseda podpořil ve své hodnotící zprávě některé žádosti o mobilitu podané navrhovatelem, jsou jen stěží slučitelné s představou jednání ve vzájemné shodě, které mělo navrhovatele poškodit. Tribunál z toho vyvozuje, že navrhovatel neprokázal existenci oprávněných pochybností týkajících se objektivní nestrannosti dotčených osob, a v jednotlivých výše uvedených bodech tento žalobní důvod zamítl. 2)      Posouzení i)      K úloze předsedkyně 78.      Navrhovatel prostřednictvím svých argumentů poukazuje na nesprávné právní posouzení, jehož se měl Tribunál dopustit tím, že nekonstatoval existenci porušení požadavku objektivní nestrannosti, přestože osoby, jichž se týká stížnost kvůli obtěžování, zaujímají hierarchicky nejvyšší postavení v SRB. Prostřednictvím této výtky navrhovatel v podstatě upozorňuje na údajné strukturální nedostatky v organizaci tohoto subjektu, jež podle něj brání tomu, aby bylo patřičně zajištěno dodržování požadavků nestrannosti a nezávislosti. 79.      Svými argumenty v podstatě tvrdí, že by měla být uznána domněnka zaujatosti u administrativních organizací vyznačujících se jasně stanovenou hierarchickou strukturou. Takový postoj, podle něhož je hierarchické postavení dotyčných osob považováno za rozhodující faktor nedostatku objektivní nestrannosti, však nelze přijmout. Jak bude totiž uvedeno níže, tento postoj není slučitelný se způsobem, jakým je objektivní nestrannost chápána v unijním právu a který vyžaduje, aby byly určeny konkrétní a objektivně ověřitelné skutečnosti, jež mohou vyvolat oprávněnou pochybnost týkající se neutrality řízení. 80.      Úvodem je třeba připomenout, že zásada nestrannosti vyžaduje, aby administrativa poskytla při vyřizování stížností, které jsou jí podávány, dostatečné záruky vyloučení veškerých oprávněných pochybností týkajících se neexistence zaujatosti(26). Nestrannost obsahuje subjektivní složku, která se týká neexistence osobní zaujatosti, a objektivní složku, která vyžaduje, aby bylo posouzeno, zda průběh řízení a rozdělení úloh mohou bez ohledu na individuální jednání dotyčných osob vzbudit důvěru a vyloučit jakékoli důvodné podezření ze zaujatosti. Vyplývá z toho, že přezkum musí vycházet z objektivně ověřitelných skutečností posuzovaných z pohledu objektivního a informovaného pozorovatele a že sám o sobě nevyžaduje, aby byla prokázána skutečná zaujatost. 81.      Použije-li se toto analytické vymezení na postavení předsedkyně SRB v organizační struktuře agentury, lze na jeho základě konstatovat, že pouhá okolnost, že určitá osoba zaujímá hierarchicky nadřazené postavení nebo že je dokonce součástí vedení dané instituce, nemůže sama o sobě zakládat porušení zásady objektivní nestrannosti. Takové tvrzení by vedlo k domněnce, že v případě podání stížnosti na řídící orgán existuje strukturální podjatost, což by bylo neslučitelné s obvyklým fungováním každé administrativy a zbavilo by povinnost určit konkrétní okolnosti způsobilé k vyvolání oprávněné pochybnosti, kterou připomíná judikatura, jejího smyslu(27). Znamená to, že existence hierarchického vztahu je z hlediska nestrannosti relevantní pouze v případě, že ji doprovázejí objektivní známky vlivu, závislosti nebo zájmu, jež umožňují mít za to, že osoby pověřené přezkoumáním nemají ve skutečnosti odstup, který je nezbytný k neutrálnímu vyřízení dané záležitosti. 82.      Za těchto podmínek je třeba přezkoumat, zda se předsedkyně bez ohledu na své postavení přímo nebo nepřímo podílela na vyřízení žádosti o pomoc, nebo zda si zachovala možnost ovlivnit zúčastněné osoby. Nejvýznamnější okolností je v tomto ohledu skutečnost, že předsedkyni byly její pravomoci OOUPS pro účely vyřízení žádosti o pomoc odňaty formálním rozhodnutím SRB přijatým na plenárním zasedání a že tyto pravomoci byly přeneseny na určený OOUPS. Účelem takového opatření je právě vyloučit riziko, že dotčená osoba bude, byť pouze částečně, „rozhodovat o své vlastní záležitosti“(28). Představuje v podstatě velmi významnou institucionální záruku, neboť vede k funkčnímu oddělení osoby, jíž se daná žádost týká, od orgánu, který má o této žádosti rozhodnout(29). 83.      Dále je třeba posoudit, zda je tato formální záruka z hlediska požadavku objektivní nestrannosti dostatečná, nebo zda je s ohledem na další poznatky ze spisu nutné mít za to, že oprávněná pochybnost nadále existuje. Případná nedostatečnost takové záruky by mohla vznikat například v případech, kdy je ponechána konkrétní pravomoc řídit osoby pověřené prováděním šetření, nebo kdy dochází ke komunikaci o meritu věci či existují objektivně rozpoznatelné, byť neformální pokyny, projevy nátlaku či signály. Pokud však přesné a ověřitelné poznatky takové povahy neexistují, pouhá okolnost, že je předsedkyni ponechána obecná institucionální pravomoc v oblasti organizace, nepostačuje ke konstatování, že dané řízení neposkytuje dostatečné záruky. Objektivní nestrannost nevyžaduje neexistenci jakékoli hierarchie v rámci administrativy, nýbrž neexistenci zapojení se nebo vlivu, jež by mohly rozumně vyvolat pochybnosti ohledně neutrality přezkumu. 84.      Tytéž úvahy platí, i pokud jde o výtky vycházející z údajné „atmosféry“ závislosti nebo obav z odvety. Takový argument může teoreticky souviset s objektivní nestranností, ale musí být podepřen konkrétními skutečnostmi, jež umožňují posoudit skutečný stav a míru tvrzené „škodlivé“ atmosféry. Není-li takto podepřen, zůstává pouze obecným předpokladem, který nepostačuje ke konstatování, že se poskytnuté institucionální záruky jeví objektivnímu a informovanému pozorovateli jako nedostatečné(30). Zvláště v případě, že je rozhodovací pravomoc svěřena určenému OOUPS, který má svou vlastní pravomoc a opírá se o jiný právní základ, nemůže být existence abstraktní hierarchické závislosti postavena na roveň neexistenci nezávislosti ve smyslu zásady objektivní nestrannosti. 85.      Vzhledem k tomu, že předsedkyně byla formálně vyloučena z rozhodování; že pravomoc k vyřízení žádosti o pomoc byla přenesena na určený OOUPS a že neexistuje žádný konkrétní poznatek, který by umožňoval konstatovat přímý či nepřímý vliv předsedkyně na předběžný přezkum nebo na sporné rozhodnutí, nemůže tedy okolnost týkající se hierarchického postavení předsedkyně v SRB sama o sobě odůvodnit konstatování, že došlo k porušení zásady objektivní nestrannosti. Výtka vycházející z nedostatku objektivní nestrannosti související s institucionální úlohou předsedkyně nemůže za těchto podmínek obstát, neboť neexistují žádné objektivně ověřitelné okolnosti, jež by mohly vyvolat oprávněnou pochybnost, pokud jde o neutralitu řízení. 86.      V odůvodnění napadeného rozsudku Tribunál tyto poznatky správně zohlednil. Zejména uvedl, že SRB přijal řadu opatření nezbytných k zaručení, že o žádosti o pomoc, kterou podal navrhovatel, bude rozhodovat určený OOUPS – a nikoli předsedkyně. Přestože připustil možné potíže vyplývající z hierarchické struktury subjektu, řádně zohlednil opatření, jež administrativa zavedla, aby vyloučila veškeré riziko neoprávněného vlivu nebo jeho zdání. Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že se Tribunál nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že v této věci nemůže být konstatováno žádné porušení zásady objektivní nestrannosti. ii)    K úloze místopředsedy 87.      Argumenty navrhovatele týkající se místopředsedy SRB musí být přezkoumány samostatně. Navrhovatel v tomto ohledu v podstatě tvrdí, že účast místopředsedy na předběžném posouzení jeho žádosti o pomoc vyvolává oprávněné pochybnosti, pokud jde o nestrannost řízení, neboť místopředseda zaujímal v agentuře vysoké hierarchické postavení a tvrzené skutečnosti se jej v některých ohledech týkaly. V rámci této argumentace je však v podstatě ve vztahu k místopředsedovi uplatňována výše uvedená úvaha týkající se předsedkyně, která vychází z toho, že k vyvolání pochybnosti, pokud jde o nestrannost tohoto řízení, postačuje pouhé vysoké hierarchické postavení osoby, která je vyzvána, aby se vyjádřila v rámci vnitřního řízení. 88.      Pouhá skutečnost, že se osoba, která zaujímá vysoké hierarchické postavení, má vyjádřit v rámci projednávání žádosti o pomoc, nemůže být jako taková postavena na roveň účasti na rozhodování nebo zásadnímu vlivu na výsledek řízení. V rámci předběžného posouzení, jehož cílem je posoudit existenci neúplného důkazu obtěžování, může být pro administrativu nezbytné shromáždit informace od různých osob, jež by mohly objasnit okolnosti dané věci, včetně osob, na něž si navrhovatel stěžuje. Takové opatření vyplývá z povinnosti přezkoumat žádost o pomoc pečlivě a důsledně a nesmí být vykládáno v tom smyslu, že samo o sobě znamená nedostatek objektivní nestrannosti(31). 89.      Přesto je však třeba ověřit, zda mohla účast místopředsedy vyvolat z pohledu objektivního a informovaného pozorovatele oprávněnou pochybnost, pokud jde o neutralitu řízení. V této souvislosti je důležité uvést, že místopředseda neměl pravomoc k vyřízení žádosti o pomoc a že se neúčastnil přijetí sporného rozhodnutí. Jeho účast spočívala pouze v tom, že jakožto bývalý nadřízený navrhovatele poskytl informace, které si vyžádal útvar pro dodržování předpisů v rámci předběžného posouzení. Vzhledem k tomu, že neexistují konkrétní a ověřitelné poznatky umožňující konstatovat, že měl vliv na konečné posouzení, jež učinil určený OOUPS, nebo na průběh řízení, pouhá okolnost, že byl vyzván k tomu, aby poskytl vyjádření, nepostačuje ke konstatování nedostatku objektivní nestrannosti. 90.      Ve prospěch tohoto závěru hovoří i to, že objektivní nestrannost nesmí být posuzována na základě obecné domněnky, podle níž každá osoba, která je součástí hierarchie určitého orgánu, ze zásady postrádá nezávislost nezbytnou k tomu, aby poskytla relevantní informace v rámci vnitřního správního šetření. Pokud by se taková domněnka připustila, vedla by k ohrožení obvyklého chodu administrativy a bránila by jí ve shromažďování poznatků nezbytných ke zjišťování skutkového stavu. Neexistují-li zvláštní okolnosti prokazující existenci osobního zájmu, přímého podílu na vytýkaných skutečnostech nebo vlivu na konečné rozhodnutí, čistě informativní účast místopředsedy ve stadiu vyšetřování nesmí být chápána v tom smyslu, že by mohla vyvolat oprávněnou pochybnost, pokud jde o nestrannost řízení. 91.      Vyplývá z toho, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že účastí místopředsedy na předběžném posouzení žádosti o pomoc nebyla porušena zásada objektivní nestrannosti. Vzhledem k tomu, že místopředseda nevykonával rozhodovací pravomoc a nepodílel se na přijetí sporného rozhodnutí a že neexistuje žádný konkrétní poznatek, který by umožňoval zjistit existenci neoprávněného vlivu na průběh řízení, nemohou okolnosti, jichž se dovolává navrhovatel, vyvolat u objektivního a informovaného pozorovatele oprávněnou pochybnost, pokud jde o neutralitu přezkumu jeho žádosti o pomoc. 92.      Z výše uvedeného vyplývá, že druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku musí být zamítnuta. C.      K údajnému porušení povinnosti transparentnosti 93.      Prostřednictvím čtvrté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která se týká bodů 99, 102, 104, 106 a 108 až 110 napadeného rozsudku, se navrhovatel dovolává porušení povinnosti transparentnosti způsobeného tím, že mu nebyly oznámeny některé dokumenty. 1.      Pojem „transparentnosti“ v unijním právu 94.      Zásada transparentnosti se nerozlučně pojí se zásadou řádné správy. Tato zásada, kterou se řídí činnost unijní administrativy, zahrnuje několik hledisek. V tomto ohledu čl. 41 odst. 2 písm. b) Listiny výslovně přiznává právo každého na přístup ke spisu, který se jej týká. V rámci řízení zahájených na základě článku 24 služebního řádu musí být tento požadavek transparentnosti chápán ve spojení s právem být vyslechnut a se zásadou kontradiktornosti, jež rovněž představují složky zásady řádné správy(32). Podle ustálené judikatury si právo být vyslechnut žádá, aby bylo v případě řízení zahájených na základě článků 12a a 24 služebního řádu v souvislosti s nařčením z obtěžování umožněno každému, jehož zájmy mohou být dotčeny rozhodnutím administrativy, účinně se vyjádřit ke skutečnostem, z nichž administrativa hodlá ve svém rozhodnutí vycházet(33). 95.      Z tohoto hlediska je nutné, aby byl přístup ke spisu i k relevantním informacím umožňujícím dotyčné osobě účinně se vyjádřit poskytnut nejen osobě obviněné v žádosti o pomoc, ale i stěžovateli. Aby byl přitom zaručen užitečný účinek práva být vyslechnut, tento přístup musí být zajištěn v rámci postupu před zahájením soudního řízení(34). Výtku vznesenou navrhovatelem je tedy třeba zkoumat ve světle těchto úvah. 2.      Vyjádření účastníků řízení 96.      Navrhovatel tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 99 napadeného rozsudku rozhodl, že navrhovatel neměl právo požadovat kopii zmocnění, jímž bylo vedoucí jeho útvaru uděleno oprávnění k podepsání zamítavého rozhodnutí. Skutečnost, že tato osoba byla obeznámena se stížností, ostatně podle navrhovatele prokazuje, že při vyřizování žádosti o pomoc byla porušena povinnost důvěrnosti. Kromě toho navrhovatel uvádí, že s ohledem na zvláště citlivou povahu dané věci měla sporné rozhodnutí výjimečně přijmout trojice ředitelů SRB a že stížnost podaná proti rozhodnutí této trojice měla být postoupena k vyřízení orgánu mimo SRB. Podle názoru navrhovatele Tribunál nepřezkoumal argument týkající se nedostatku nestrannosti na straně SRB a v bodech 145 až 156 napadeného rozsudku se nesprávně omezil pouze na posouzení toho, zda byla porušena důvěrnost, a sice ověřením existence odvetných opatření. 97.      SRB zaprvé tvrdí, že povinnost předat navrhovateli informace o postupu vyřizování žádosti o pomoc, která pro SRB vyplývá z judikatury, se týká pouze výpovědí svědků. Zadruhé navrhovatel nepoukázal na žádné nesprávné právní posouzení týkající se bodů 104 a 108 napadeného rozsudku, což znamená, že projednávaná čtvrtá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je v tomto ohledu nepodložená. Zatřetí SRB uvádí, že se navrhovatel omezil pouze na zpochybnění pořadí, v němž se Tribunál zabýval jeho argumenty, a že nevysvětlil, jakým způsobem mohly skutečnosti, k nimž došlo po přijetí sporného rozhodnutí, ovlivnit legalitu tohoto rozhodnutí. Začtvrté SRB uvedl, že tvrzení obsažené v kasačním opravném prostředku, podle něhož jsou „všichni zaměstnanci SRB podřízeni předsedkyni“, může být chápáno pouze v tom smyslu, že navrhovatel zpochybnil nestrannost nové vedoucí jeho útvaru. 3.      Analýza napadeného rozsudku a)      Odůvodnění uvedené Tribunálem 98.      Tribunál zamítl výtku vycházející z nedostatku transparentnosti a z pochybení při přijetí rozhodnutí o zamítnutí stížnosti. Zaprvé uvedl, že navrhovatel neprokázal existenci právní povinnosti, která by SRB ukládala, aby mu oznámil přenesení pravomocí, jichž se dovolává. Právo na přístup k informacím v řízení tohoto druhu je omezeno na informace nezbytné k účinnému výkonu procesních práv, zejména práva být vyslechnut. Navrhovateli bylo oznámeno rozhodnutí ze dne 18. listopadu 2021, jímž SRB odňal předsedkyni pravomoci týkající se žádosti o pomoc a přenesl je na jinou osobu. Neoznámení jiných dokumentů týkajících se vnitřních přenesení pravomocí nemůže být za těchto podmínek chápáno jako porušení zásady transparentnosti. 99.      Zadruhé Tribunál přezkoumal argument, podle něhož bylo zamítavé rozhodnutí chybně podepsáno novou vedoucí oddělení navrhovatele navrhovatel. Uvádí, že v souladu s použitelným právním rámcem vykonává pravomoci OOUPS zpravidla SRB na plenárním zasedání, které je přenáší na předsedu a může zajistit i jejich další přenesení. V této věci byla stížnost projednávána trojicí členů SRB jmenovaných v souladu s relevantními vnitřními předpisy, což vylučovalo jakékoli pochybení, co se týče orgánu příslušného k rozhodnutí o této stížnosti. Podpis vedoucí sekretariátu je ostatně pouze vyjádřením formálního ověření rozhodnutí podle vnitřních předpisů týkajících se podepisování rozhodnutí SRB. 100. Za těchto okolností dospěl Tribunál k závěru, že neoznámení přenesení pravomocí ani náležitosti podepsání zamítavého rozhodnutí neumožňují zpochybnit řádný průběh řízení či pravomoc osoby, která rozhodla o stížnosti. Skutečnosti uplatňované navrhovatelem proto nemohou prokázat porušení požadavků transparentnosti nebo použitelných procesních pravidel, což znamená, že tato výtka musí být zamítnuta. b)      Posouzení 101. Co se týče údajného porušení zásady transparentnosti, jehož se dovolává navrhovatel, úvodem je třeba poukázat na to, že Tribunál měl za to, že navrhovatel nemá právo na přístup k dokumentu potvrzujícímu zapojení nové vedoucí jeho oddělení do postupu přezkoumání jeho stížnosti, zejména k dokumentu obsahujícímu podpis rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto zahájení šetření. 102. Tribunál v této souvislosti nejprve v bodech 98 až 105 napadeného rozsudku přezkoumal argumenty navrhovatele týkající se podepsání zamítavého rozhodnutí a neoznámení některých vnitřních dokumentů týkajících se přenesení pravomocí. V bodě 106 napadeného rozsudku zejména uvedl, že rozhodnutí týkající se stížnosti měl přijmout OOUPS a že v souladu s použitelným právním rámcem SRB náleží tato pravomoc plenárnímu zasedání. Tribunál dále v bodech 107 až 109 uvedeného rozsudku konstatoval, že se předsedkyně omezila pouze na to, že pověřila autentizací rozhodnutí vedoucí sekretariátu, která byla současně i vedoucím oddělení navrhovatele, a že její podpis měl čistě formální povahu a nebyl spojen s přenesením rozhodovací pravomoci. Za těchto podmínek dospěl Tribunál v bodě 110 napadeného rozsudku k závěru, že tyto poznatky nesvědčí o žádném procesním pochybení, a argumenty vznesené navrhovatelem zamítl. 103. Přestože přímo z tohoto posouzení nevyplývá nesprávné právní posouzení, vyvstává nicméně otázka, zda Tribunál nepodal příliš restriktivní výklad rozsahu práva na přístup, neboť je omezil jen na některé kategorie dokumentů. V tomto smyslu uvádí Tribunál v bodě 99 napadeného rozsudku, že navrhovatel neprokázal, že by měla administrativa právní povinnost oznamovat více informací, než uznává judikatura. Judikaturu, jíž se dovolává, nelze totiž chápat v tom smyslu, že stanovuje taxativní výčet dokumentů, které lze zpřístupnit. Soudní dvůr totiž rozhodl, že osoba, která podala stížnost na obtěžování, je k tomu, aby mohla účinně předložit své vyjádření před tím, než administrativa rozhodne, oprávněna obdržet minimálně shrnutí vyjádření obviněné osoby a jednotlivých vyslechnutých svědků. K tomuto případnému předání musí dojít v souladu se zásadou důvěrnosti(35). 104. Použití výrazu „minimálně“ svědčí jednoznačně o tom, že zmíněné informace představují pouze procesní minimum, nikoli taxativní výčet informací nebo dokumentů, jež lze stěžovateli poskytnout, aby se s nimi seznámil. Soudní dvůr měl v úmyslu tímto výrazem zdůraznit, že stěžovateli musí být umožněno, aby se seznámil s určitými informacemi nebo s určitými dokumenty, z nichž by mohla administrativa vycházet v rozhodnutí, které se jej týká. Totéž platí i v rámci postupu před vyřizováním žádosti o pomoc a může se případně týkat výpovědí svědků, jež však musí být zpřístupňovány v souladu se zásadou důvěrnosti. 105. Tato judikatura spadá pod kontext práva být vyslechnut, které představuje obecnou zásadu unijního práva zakotvenou v čl. 41 odst. 2 Listiny. Podle ustálené judikatury musí mít každá dotčená osoba možnost užitečným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu správního řízení před přijetím každého rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jejích zájmů(36). Z tohoto hlediska musí mít stěžovatel možnost se vyjádřit k relevantním skutečnostem uvedeným ve spisu a být vyslechnut, případně i opakovaně, ke skutečnostem, které se ho týkají, zejména v rozsahu, v němž příslušný orgán posuzuje jeho vlastní jednání(37). 106. Za těchto podmínek přísluší Tribunálu, aby přezkoumal, zda byl dokument, jehož zpřístupnění navrhovatel na základě čl. 41 odst. 2 Listiny požadoval, takové povahy, aby mu umožnil užitečným způsobem vyjádřit jeho stanovisko v průběhu řízení před přijetím rozhodnutí, které se jej týká. V rámci takového přezkumu je třeba zaprvé posoudit, zda se přístup k tomuto dokumentu jevil nezbytným nebo alespoň užitečným k tomu, aby umožnil navrhovateli vyjádřit užitečným způsobem jeho stanovisko ke skutečnostem, z nichž by mohlo vycházet rozhodnutí administrativy. Zadruhé je třeba ověřit, zda k tomuto poskytnutí přístupu mělo dojít ve stadiu řízení, v němž mohl dotyčný ještě účinně vykonávat své právo být vyslechnut, tj. před přijetím rozhodnutí, které by se mohlo dotknout jeho zájmů. Posouzení, jež měl Tribunál vykonat, mělo přitom vycházet zaprvé z funkčního kritéria, které se týká užitečnosti dokumentu pro účinný výkon práva být vyslechnut, a zadruhé z časového kritéria, které se týká okamžiku řízení, v němž měl být tento přístup zaručen. 107. Bez ohledu na možná upřesnění, jež by mohl Soudní dvůr v tomto ohledu uvést ve svém rozsudku, případně cestou nahrazení odůvodnění, lze podle všeho pochybovat o tom, že by takové objasnění mohlo zpochybnit závěr učiněný Tribunálem, podle něhož nemá navrhovatel žádné právo na přístup k předmětným přenesením pravomocí, a to tím spíše že není zřejmé, jaký konkrétní zájem by navrhovatel na přístupu k těmto dokumentům mohl mít. 108. Navrhovatel totiž ve své žalobě podané v prvním stupni i ve svém kasačním opravném prostředku tvrdí, že přístup k uvedeným přenesením pravomocí je nezbytný zaprvé k ověření legality výkonu pravomocí administrativy a zadruhé k ujištění, že se postupu vyřízení jeho žádosti o pomoc neúčastní žádná osoba, která se ocitla v situaci případného střetu zájmů. Jak nicméně uvedu níže, tyto argumenty nejsou přesvědčivé. 109. Úvodem je třeba upřesnit, že podle výše uvedené judikatury náleží administrativě v rámci uplatnění práva dotyčného úředníka na přístup určitá posuzovací pravomoc, a to pokud jde jak o informace, které mu musí být sděleny, tak o konkrétní podmínky jejich sdělení. V rámci uplatňování této pravomoci musí brát administrativa v úvahu zaprvé předpokládaný zájem úředníka a zadruhé třetích osob na zachování důvěrnosti(38). Je věcí unijních soudů, aby v rámci soudního přezkumu, který vykonávají, ověřily, zda administrativa uplatnila tuto posuzovací pravomoc dovoleným způsobem. V projednávané věci splnil Tribunál tuto povinnost tím, že podrobně uvedl právní základy, z nichž administrativa vycházela, jakož i dokumenty, které byly sděleny navrhovateli. 110. Tímto způsobem Tribunál zamítl argument navrhovatele, podle něhož byl rozhodovací postup stižen nesrovnalostmi. K tomu je třeba konstatovat zaprvé, že navrhovatel ve svém písemném vyjádření neuvádí, jaké konkrétní nesrovnalosti SRB skutečně vytýká. Zadruhé je třeba poukázat na to, že výhrady, jež vyjadřuje, příliš nesouvisí se samotným předmětem sporu, tj. s nařčeními některých konkrétních zaměstnanců z obtěžování, ale týkají se spíše následného správního řízení. Za těchto podmínek lze podle všeho pochybovat o tom, že by přístup k uvedeným přenesením pravomocí mohl být nějakým způsobem užitečný k podepření tvrzení o údajném obtěžování, jež navrhovatel předkládá. 111. Ke tvrzení navrhovatele, že by přístup k přenesením pravomocí mohl nějakým způsobem umožnit předejít případným střetům zájmů, je třeba uvést, že Tribunál měl ve svém rozsudku správně za to, že zaprvé útvaru pro dodržování předpisů byla již postoupena pravomoc, aby případné střety zájmů zjišťoval, a zadruhé předsedkyně i místopředseda SRB, proti nimž byla žádost o pomoc podána, byli z rozhodovacích postupů týkajících se navrhovatele vyloučeni. Jak již bylo v tomto stanovisku uvedeno, tato opatření byla přijata právě proto, aby vyloučila veškeré riziko neoprávněného vlivu nebo jeho zdání(39). Byla tudíž takové povahy, že splňovala potřebu navrhovatele ohledně nestranného vyřízení jeho žádosti o pomoc. 112. A konečně je třeba připomenout, že unijní právo ukládá přijetí opatření v případě, že mohou objektivní skutečnosti vyvolat oprávněné pochybnosti, pokud jde o nestrannost administrativy. Naproti tomu pouhá nedůvěra v administrativu nebo obava z odvety nepostačují samy o sobě k tomu, aby podložily takový požadavek, neexistují-li konkrétní indicie, jež by mohly zpochybnit její objektivní nestrannost. 113. Požadavek nestrannosti nesmí být totiž vykládán v tom smyslu, že ukládá administrativě povinnost přijmout preventivní opatření v reakci na pouhé subjektivní obavy, pokud neexistuje žádná objektivně ověřitelná skutečnost, která by vyvolala u objektivního a informovaného pozorovatele oprávněnou pochybnost, pokud jde o neutralitu řízení(40). Opačný výklad by vystavil administrativu téměř nepřekonatelným obtížím, neboť řádnost řízení mohla záviset na čistě subjektivních pocitech jeho účastníků. 114. V projednávané věci se navrhovatel omezuje pouze na vyjádření obecné nedůvěry v administrativu agentury, aniž jmenuje osoby, k nimž má výhrady, a aniž uvádí konkrétní okolnosti, jimiž by mohly být tyto výhrady podepřeny. Za těchto podmínek je třeba mít za to, že neexistovala žádná objektivní skutečnost, která by odůvodnila přiznání práva na přístup k dotčeným přenesením pravomocí. Znamená to, že je třeba v podstatě souhlasit se závěrem Tribunálu, podle něhož neměl navrhovatel žádné právo na přístup k těmto dokumentům. 115. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy musí být čtvrtá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuta v rozsahu, v němž vychází z údajného porušení zásady transparentnosti. D.      K údajnému porušení požadavku důvěrnosti 116. V páté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která se týká bodů 115 až 118, 124 až 126, 134, 135, 137 až 141, 142 až 144, 149 až 153, 155 a 156 napadeného rozsudku, navrhovatel vytýká porušení ustanovení zaručujících důvěrnost vyřízení stížnosti. 1.      Pojem „důvěrnost“ v unijním právu 117. Některá z ustanovení unijního práva veřejné služby, jako je například článek 339 SFEU nebo články 17 a 19 služebního řádu, ukládají zvláštní povinnosti důvěrnosti v zájmu řádného chodu služby. Povinnost důvěrnosti má různé projevy podle daných oblastí a musí být uvedena v soulad s ostatními požadavky unijního práva, jež by s ní mohly být v rozporu, zejména se zásadou transparentnosti, ochranou osobních údajů a dodržováním práva na obhajobu. Tato povinnost byla stejně jako ostatní zásady unijního správního práva upřesněna judikaturou unijních soudů, které definovaly její působnost i meze. 118. V rámci správního řízení zásada důvěrnosti obecně vyžaduje, aby byly informace shromážděné při šetření sdělovány pouze osobám, jejichž účast na projednání dané věci je považována za nezbytnou, a aby nebyly šířeny více, než je nezbytně nutné pro potřeby daného šetření a pro přijetí rozhodnutí. Uvedený požadavek má zaručit ochranu oprávněných zájmů dotčených osob a chránit integritu správního rozhodovacího postupu. Tyto úvahy jsou obzvláště relevantní v souvislosti s vyřizováním žádostí o pomoc podaných na základě článku 24 služebního řádu. Vychází-li tedy žádost z tvrzeného psychického obtěžování, povinnost poskytnout pomoc zahrnuje zejména povinnost administrativy s vážností, rychle a ve vší důvěrnosti přezkoumat takovou žádost a informovat žadatele o postupu jejího vyřizování(41). 2.      Vyjádření účastníků řízení 119. Navrhovatel tvrdí, že se Tribunál neřídil předpisy zaručujícími důvěrnost vyřízení jeho žádosti o pomoc. Uvádí, že byla údajně porušeno bezpečnost, neboť SRB dostatečně nezajistil, aby jeho stížnost a jeho osobní údaje získal pouze omezený počet osob, což mu údajně způsobilo újmu. Zpochybňuje analýzu provedenou Tribunálem, podle níž se nemohl užitečně dovolávat porušení ochrany osobních údajů, neboť neprokázal konkrétní porušení svých práv a svobod ani se neobrátil na Evropského inspektora ochrany údajů. 120. Dále vytýká Tribunálu rozpor v odůvodnění, který je způsoben tím, že ačkoli Tribunál tvrdí, že důvěrnost byla ve vztahu k předsedkyni chráněna, neboť předsedkyně nepůsobila jako OOUPS, současně připouští, že místopředseda, který byl vyslechnut při předběžném posouzení, měl povědomí o některých prvcích stížnosti. Právě toto předání představuje podle navrhovatele nedodržení důvěrnosti a svědčí o nesprávném právním posouzení uvedeném v bodech 123 až 135 napadeného rozsudku. Navrhovatel dále tvrdí, že jeho argument týkající se použití sdílené funkční e-mailové schránky nebyl řádně přezkoumán, neboť se týkal údajného střetu zájmů na straně vedoucí útvaru pro dodržování předpisů a povinnosti omezit šíření stížnosti. 121. SRB odpovídá, že navrhovatel nepoukázal na žádné konkrétní nesprávné právní posouzení v úvahách Tribunálu a že se omezil pouze na zpochybnění způsobu, jakým Tribunál uspořádal svou analýzu. Tvrdí, že navrhovatel vychází z nesprávného předpokladu, když uvádí, že Tribunál údajně při zamítnutí návrhu na náhradu škody vycházel z toho, že nebylo prokázáno porušení osobních údajů nebo že nebyl nejdříve kontaktován Evropský inspektor ochrany údajů. SRB souhlasí s úvahami, jež Tribunál uvedl v souvislosti se zapojením předsedkyně a místopředsedy do vyřizování žádosti o pomoc, a má za to, že jejich účastí nebyla porušena důvěrnost řízení. A konečně zdůrazňuje, že podle názoru Tribunálu bylo sporné rozhodnutí založeno výlučně na neexistenci byť neúplného důkazu tvrzeného obtěžování, nikoli na úvahách týkajících se důvěrného vyřízení věci, což znamená, že výsledek řízení nebyl ovlivněn žádným tvrzeným nedodržením důvěrnosti. 3.      Analýza napadeného rozsudku a)      Odůvodnění uvedené Tribunálem 122. Tribunál nejprve vyloučil argumenty navrhovatele týkající se okolnosti, že SRB odmítl poskytnout v rámci řízení o zpřístupnění dokumentů určité dokumenty. Uvedl, že tyto informace se týkaly skutečností, k nimž došlo po přijetí napadeného rozhodnutí a vyplývaly z odlišného řízení, jehož základem je nařízení č. 1049/2001(42). Konstatoval každopádně, že navrhovateli byl již poskytnut přístup k zásadním informacím ze spisu, a to sdělením předběžné zprávy a prohlášení místopředsedy a útvaru pro dodržování předpisů, z nichž vycházelo posouzení jeho žádosti o pomoc. 123. Následně Tribunál přezkoumal výtky vycházející z tvrzeného porušení důvěrnosti vyřízení žádosti o pomoc. Připomněl, že použitelné vnitřní předpisy zaručují důvěrnost takových postupů, a konstatoval, že skutečnosti, jichž se dovolává navrhovatel, neprokazují, že došlo k neoprávněnému šíření informací. Konkrétně účast místopředsedy v předběžném posouzení nepředstavovala sama o sobě porušení důvěrnosti vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí se netýkalo výlučně jeho prohlášení, ale současně i prohlášení útvaru pro dodržování předpisů, a že vyslechnutí místopředsedy bylo odůvodněno okolnostmi projednávané věci. 124. Dále měl Tribunál za to, že skutečnosti uvedené na důkaz toho, že předsedkyně o stížnosti věděla, vycházely z pouhých dohadů a nebyly podloženy žádným konkrétním důkazem. Zamítl rovněž argumenty vycházející z použití sdílené funkční e-mailové schránky nebo z tvrzených dopadů stížnosti na postup ukončení pracovní smlouvy navrhovatele. Za těchto podmínek dospěl k závěru, že navrhovatel neposkytl žádný poznatek, který by umožnil konstatovat porušení důvěrnosti vyřízení žádosti o pomoc, a že napadené rozhodnutí vycházelo výlučně z neexistence alespoň neúplného důkazu tvrzeného obtěžování. b)      Posouzení 125. Co se týče argumentu navrhovatele, podle něhož konzultace místopředsedy SRB v rámci předběžného posouzení jeho žádosti o pomoc představovala porušení důvěrnosti, je třeba zaprvé připomenout, že požadavek důvěrnosti, který je kladen na vyřízení stížnosti podané na základě článku 24 služebního řádu, má zejména zaručit, že informace týkající se žádosti nebudou šířeny ve větším rozsahu, než jaký je nezbytný pro vyřízení této žádosti. 126. Tento požadavek má dvojí účel: zaprvé chránit osobu, která podala stížnost, proti rizikům plynoucím z neodůvodněného šíření citlivých informací, a zadruhé chránit práva a pověst dotčených osob, dokud nebudou uváděné skutečnosti prokázány. Tento požadavek však nesmí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje úplnou důvěrnost celého řízení, která by bránila administrativě sdělovat některé informace ze stížnosti osobám, jejichž účast se jeví jako nezbytná k tomu, aby bylo možné řádně posoudit okolnosti dané věci(43). 127. Dále je třeba připomenout, že při provádění článku 24 služebního řádu náleží administrativě široká posuzovací pravomoc, pokud jde o opatření, jež mají být přijata, a o nástroje vhodné k zajištění ochrany dotčeného úředníka(44). Náleží jí tedy, aby podle okolností každého případu určila opatření nezbytná k ověření uváděných skutečností a aby posoudila, zda je třeba zahájit správní šetření. Výkon této posuzovací pravomoci podléhá nicméně kontrole ze strany unijního soudu, jemuž přísluší ověřit, že se administrativa nedopustila zjevně nesprávného právního posouzení a že neporušila použitelné procesní záruky. 128. Požadavek důvěrnosti, kterým je vázán přezkum žádosti o pomoc, ostatně přímo vyplývá z povinnosti řádné péče, kterou musí administrativa dodržovat ve svých vztazích s úředníky a která vyplývá z požadavků řádné správy zakotvených v článku 41 Listiny. Na základě této povinnosti musí administrativa při rozhodování o situaci úředníka zohlednit veškeré okolnosti, které mohou být pro její rozhodnutí určující, a přitom přihlížet nejen k zájmu služby, ale také k zájmu dotyčného úředníka(45). Za tímto účelem musí shromáždit veškeré relevantní informace(46). 129. Judikatura Soudního dvora týkající se článku 24 služebního řádu v tomto ohledu upřesňuje, že jsou-li proti úředníku ve výkonu jeho funkcí vznesena závažná obvinění, jež mohou poškodit jeho pracovní bezúhonnost, je administrativa povinna zaprvé přijmout veškerá užitečná opatření, aby ověřila, zda jsou tato obvinění podložená. Prokáže-li se, že jsou tato obvinění nepodložená, náleží jí, aby zadruhé tato obvinění zamítla a přijala veškerá opatření nezbytná k tomu, aby byla obnovena dobrá pověst úředníka, který byl neoprávněně obviněn(47). V rámci plnění těchto povinností je nutné, aby mohla administrativa provádět nezbytná ověření a shromažďovat relevantní informace od osob, jež by mohly objasnit okolnosti dané věci. 130. V této souvislosti není vyloučeno, že některé z osob, proti nimž stížnost směřuje, by mohly být vyzvány k poskytnutí vysvětlení nebo informací o uváděných skutečnostech. Taková konzultace může představovat běžné důkazní opatření a jako taková nemůže být považována za neslučitelnou s požadavkem důvěrnosti, za předpokladu, že je sdělování informací týkajících se stížnosti omezeno na to, co je nezbytně nutné pro potřeby šetření. 131. Současně je však třeba zřetelně odlišit dvě situace. Na jedné straně je konzultace s osobou, která by mohla poskytnout relevantní informace v rámci předběžného šetření stížnosti, součástí běžných oprávnění administrativy v rámci dokazování. Na straně druhé by mohlo dojít k porušení povinnosti důvěrnosti, pokud by administrativa sdělila informace týkající se stížnosti osobám, jejichž účast není k vyřízení dané záležitosti nezbytná, nebo pokud by takové sdělení vedlo k nadměrnému šíření citlivých informací obsažených ve stížnosti. Problematická by byla také situace, kdy by se osoba, proti níž stížnost směřuje, měla podílet na rozhodovacím procesu o této stížnosti, nebo by měla možnost ovlivnit výsledek tohoto procesu. 132. V projednávané věci vyplývá z konstatování Tribunálu, že místopředseda SRB byl vyslechnut pouze za účelem získání informací v rámci předběžného posouzení žádosti o pomoc. V bodech 74, 75 a 135 napadeného rozsudku Tribunál rovněž uvedl, že předsedkyně i místopředseda SRB, proti nimž směřovala žádost o pomoc, byli z rozhodovacího procesu týkajícího se vyřízení této žádosti vyloučeni. Kromě toho byla přijata organizační opatření, aby se zamezilo jakémukoli riziku nežádoucího ovlivňování průběhu řízení. Za těchto podmínek byla konzultace místopředsedy podle všeho součástí dokazování nezbytného k posouzení stížnosti a jako taková nemůže být chápána v tom smyslu, že svědčí o porušení povinnosti důvěrnosti. 133. V tomto smyslu vychází argument navrhovatele z myšlenky, že veškeré sdělování informací týkajících se stížnosti osobě, proti níž tato stížnost směřuje, představuje již z podstaty porušení důvěrnosti řízení. Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že by administrativě příslušela povinnost zachovat absolutní důvěrnost, což je jen stěží slučitelné s požadavky plynoucími z prošetřování žádosti o pomoc. Z unijního práva ostatně žádné takové pojetí důvěrnosti nevyplývá. Unijní právo požaduje pouze to, aby byly informace sdělovány pouze v rozsahu nezbytném k vyřízení stížnosti a aby se osoby, proti nimž tato stížnost směřuje, neocitly v situaci, která by jim umožnila ovlivnit konečné rozhodnutí. 134. Pouhá konzultace místopředsedy v rámci předběžného posouzení za těchto okolností nemůže být postavena na roveň porušení důvěrnosti při vyřizování žádosti o pomoc. Neexistují-li poznatky prokazující, že stížnost byla šířena ve větším rozsahu, než bylo nezbytné pro šetření, nebo že osoby, proti nimž stížnost směřuje, ovlivňovaly rozhodovací proces, nebyl požadavek důvěrnosti podle všeho porušen. 135. Pátá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku tedy musí být zamítnuta v rozsahu, v němž navrhovatel vytýká Tribunálu, že porušil rozsah požadavku důvěrnosti. V.      Závěry 136. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby zamítl první, druhou, čtvrtou a pátou výtku první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku. 1–      Původní jazyk: francouzština. 2–      Viz bod 27 a násl. tohoto stanoviska. 3–      Viz bod 93 a násl. tohoto stanoviska. 4–      Viz bod 116 a násl. tohoto stanoviska. 5–      Mader, O., EU Civil Service Law: A Practitioner’s Guide. Oxford, 2024, s. 26; Pilorge-Vrancken, J., Gervasoni, S., Le droit de la fonction publique de l’Union européenne, Brusel, 2017, s. 162. 6–      Pokud jde o zásadu transparentnosti, viz rozsudek ze dne 18. července 2017, Komise v. Breyer (C‑213/15 P, EU:C:2017:563, bod 50 a násl.), a pokud jde o zásadu důvěrnosti, usnesení ze dne 3. dubna 2000, Německo v. Parlament a Rada (C‑376/98, EU:C:2000:181, bod 10 a násl.). 7–      Viz rozsudky ze dne 21. října 2021, Parlament v. UZ (C‑894/19 P, EU:C:2021:863, bod 51), a ze dne 11. ledna 2024, Hamers v. Cedefop (C‑111/22 P, EU:C:2024:5, bod 44). 8–      Viz rozsudky ze dne 21. října 2021, Parlament v. UZ (C‑894/19 P, EU:C:2021:863, bod 53), a ze dne 11. ledna 2024, Hamers v. Cedefop (C‑111/22 P, EU:C:2024:5, bod 46). 9–      Viz rozsudky ze dne 21. října 2021, Parlament v. UZ (C‑894/19 P, EU:C:2021:863, bod 54), a ze dne 11. ledna 2024, Hamers v. Cedefop (C‑111/22 P, EU:C:2024:5, bod 47). 10–      Viz rozsudky ze dne 21. října 2021, Parlament v. UZ (C‑894/19 P, EU:C:2021:863, bod 55), a ze dne 11. ledna 2024, Hamers v. Cedefop (C‑111/22 P, EU:C:2024:5, bod 48). 11–      Viz bod 43 a násl. tohoto stanoviska. 12–      Viz bod 52 a násl. tohoto stanoviska. 13–      Viz bod 30 tohoto stanoviska. 14–      Viz bod 106 stanoviska generálního advokáta P. Pikamäe ve věci Parlament v. UZ (C‑894/19 P, EU:C:2021:497). 15–      Podle zprávy Evropského parlamentu nazvané EU Agencies and Conflicts of Interest (2020) zavedly agentury Unie v rámci svých řídicích systémů strukturované vnitřní mechanismy, které mají zajistit dodržování unijního práva. Při výkonu organizační autonomie, kterou jim přiznávají jejich zakládající akty, přijímají vnitřní pravidla a mechanismy přizpůsobené jejich struktuře, jež zahrnují zvláště politiky v oblasti střetů zájmů, postupy prohlašování a přezkumu zájmů, mechanismy oznamování a nástroje vnitřní kontroly. Tyto mechanismy, které jsou součástí rámců řízení rizik a řádné správy, spoluutvářejí institucionální strukturu agentur a mají zaručit legalitu, integritu a transparentnost jejich činnosti. 16–      V souladu s článkem 8 („Nestrannost a nezávislost“) Evropského kodexu řádné správní praxe, vypracovaného Evropským veřejným ochráncem práv a schváleného Parlamentem usnesením přijatým na plénu konaném dne 6. září 2001 (Úř. věst. 2002, C 72 E, s. 331), povinnost nestrannosti vyžaduje, aby úředník upustil „od jakéhokoliv svévolného činu, který by nepříznivě ovlivnil příslušníky veřejnosti i od jakéhokoliv přednostního zacházení z jakýchkoliv důvodů“. Uvedený kodex vyžaduje, aby jednání úředníka nebylo nikdy vedeno „osobními, rodinnými nebo národními zájmy nebo politickými tlaky“. Úředník se rovněž nesmí „účastnit rozhodování, na němž má on nebo někdo z jeho blízkých finanční zájem“. 17–      Kodex řádného úředního chování zaměstnanců Evropské komise vůči veřejnosti (Úř. věst. 2000, L 267, s. 63) stanoví: „Zaměstnanci jednají za všech okolností objektivně a nestranně v zájmu Unie a veřejného blaha. Jejich jednání se provádí zcela nezávisle v rámci politiky určené Komisí a jejich jednání není v žádném případě vedeno osobními nebo národními zájmy, ani politickými tlaky“. 18–      Článek 2 odst. 2 („Hlavní zásady“) kodexu chování SRB ukládá členům Rady, stálým pozorovatelům, náhradníkům a pozorovatelům, aby dodržovali nejvyšší standardy etického chování a aby jednali čestně, nezávisle a nestranně bez ohledu na vlastní zájmy. V souladu s čl. 9 odst. 1 („Střet zájmů“) tohoto kodexu musí tyto osoby rovněž zabránit jakékoli situaci, která by mohla vést ke střetu zájmů, k němuž dochází v případě, že mohou soukromé nebo osobní zájmy ovlivnit nestranný a objektivní výkon jejich funkcí nebo že mohou vyvolat takové zdání (viz rozhodnutí SRB ze dne 24. června 2020, kterým se přijímá kodex chování, SRB/PS/2020/16, dostupné na internetových stránkách SRB). 19–      V tomto ohledu viz usnesení ze dne 13. června 2006, Mancini v. Komise (C‑172/05 P, EU:C:2006:393, bod 33), v němž Soudní dvůr potvrdil posouzení učiněné Tribunálem, podle něhož by v rámci přezkumu existence střetu zájmů neměla existence profesních vztahů mezi úředníkem a třetí osobou v zásadě znamenat, že je porušena nebo zdánlivě porušena nezávislost tohoto úředníka v případě, že se má vyjádřit k záležitosti, která se této třetí osoby týká. 20–      V tomto ohledu viz usnesení Soudu pro veřejnou službu ze dne 25. února 2014, García Dominguez v. Komise (F‑155/12, EU:F:2014:24, bod 37), z něhož vyplývá, že existence přátelského vztahu může v zásadě způsobit střet zájmů, existuje-li mezi dotyčnými osobami „přímá vazba“. Nicméně pokud se dvě osoby vzájemně sledují jakožto „přátelé“ na takové sociální síti, jako je Facebook, tato okolnost nemůže sama o sobě dokládat existenci skutečného přátelského vztahu v obvyklém slova smyslu. Taková vazba může totiž svědčit nanejvýš o tom, že existuje ochota sdílet informace obecného nebo profesního zájmu, a nemusí být nutně spojena s existencí úzkého osobního vztahu mezi dotyčnými osobami. 21      Z článku 256 SFEU a z čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že kasační opravný prostředek je omezen na právní otázky. Pouze Tribunál je tedy příslušný ke zjištění a posouzení relevantních skutkových okolností a k hodnocení důkazů. Pokud tyto důkazy byly získány řádně a byla dodržena pravidla použitelná v oblasti dokazování, posouzení skutkového stavu a důkazů přísluší pouze Tribunálu a s výhradou případu jejich zkreslení nepředstavuje právní otázku, která by podléhala přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku (viz rozsudek ze dne 26. února 2026, Martinair Holland v. Komise, C‑386/22 P, EU:C:2026:131, bod 57). 22–      Viz bod 49 a násl. tohoto stanoviska. 23–      Konkrétně Soudní dvůr rozhodl, že není nutné prokázat existenci „nedostatku nestrannosti“, aby bylo prokázáno, že organizace správního řízení neskýtá dostatečné záruky k vyloučení jakýchkoliv legitimních pochybností o případné zaujatosti. Postačuje, že v tomto ohledu existuje „legitimní pochybnost“, která nemůže být rozptýlena (viz rozsudky ze dne 27. března 2019, August Wolff a Remedia v. Komise, C‑680/16 P, EU:C:2019:257, bod 37; ze dne 21. října 2021, Parlament v. UZ, C‑894/19 P, EU:C:2021:863, bod 54, a ze dne 11. ledna 2024, Hamers v. Cedefop, C‑111/22 P, EU:C:2024:5, bod 47). 24      Jak uvedl generální advokát P. Pikamäe ve svém stanovisku předneseném ve věci Parlament v. UZ (C‑894/19 P, EU:C:2021:497, body 108 a 109), důkazní břemeno týkající se existence oprávněné pochybnosti o případné předpojatosti nesmí být považováno za nadměrně tíživé, neboť z judikatury nevyplývá, že by bylo nutné pozitivně prokázat existenci nedostatku nestrannosti. Postačuje, že existuje legitimní pochybnost týkající se možné předpojatosti, která nemůže být odstraněna. Posouzení dodržení podmínky týkající se subjektivní nestrannosti není nutné ani v případech, kdy již bylo zjištěno porušení objektivní nestrannosti. 25–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1). 26      Viz rozsudky ze dne 21. října 2021, Parlament v.UZ (C‑894/19 P, EU:C:2021:863, bod 54), a ze dne 11. ledna 2024, Hamers v. Cedefop (C‑111/22 P, EU:C:2024:5, bod 47). 27      Viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise (C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 158), v němž Soudní dvůr rozhodl, že skutečnost, že dva útvary Komise patří do stejné organizační struktury, nemůže sama o sobě zpochybnit objektivní nestrannost tohoto orgánu, neboť uvedené útvary jsou nutně součástí struktury administrativy, k níž patří. Vyplývá z toho, že vnitřní struktura orgánu nemůže sama o sobě způsobit riziko porušení nestrannosti. Existence takového rizika musí být naopak podpořena konkrétními skutečnostmi. 28–      Jedním z nejstarších vyjádření zásady nestrannosti je zásada nemo iudex in causa sua („nikdo nesmí být ve své věci soudcem“). Pochází z římské právní tradice a vychází z myšlenky, že žadatel nesmí rozhodovat o věci, na níž má osobní zájem, který by mohl ovlivnit – nebo zdánlivě ovlivnit – nezávislé vyřešení této věci. Pramenem této zásady jsou zejména pravidla týkající se iudex suspectus, která jsou součástí Corpus iuris civilis (Digeste, D. 5,1,17 a Justiniánův zákoník, C. 3,5). Tato zásada, kterou převzalo kanonické právo a která se následně stala součástí evropských právních tradic, se postupně změnila v obecnou právní zásadu, považovanou v současnosti za hlavní složku práva na spravedlivý proces a práva na řádnou správu. Jejím cílem je nejen předcházet veškerým skutečně zneužívajícím situacím, ale současně i chránit důvěru v nástroj rozhodování, a sice poskytnutím záruky, že bude učiněno po právu, a to způsobem objektivně nestranným (viz Vermeule, A., „Contra Nemo Iudex in Sua Causa: The Limits of Impartiality“, The Yale Law Journal, sv. 122, č. 2 (listopad 2012), s. 384). 29–      Viz stanovisko generální advokátky T. Ćapeta ve věci Vivacom Bulgaria (C‑369/23, EU:C:2024:612, bod 51), která se týká možnosti snížit riziko podjatosti tak, že bude zajištěno, aby pravomoc rozhodovat o nároku na náhradu škody náležela jinému subjektu, než jakého se tento nárok týká. 30–      Co se týče tvrzených obav souvisejících s účastí určitého soudce v daném složení senátu, je třeba uvést, že unijní soudy i Evropský soud pro lidská práva zkoumají, zda mohou být obavy vyjádřené účastníky řízení považovány za objektivně odůvodněné [viz rozsudky ze dne 2. října 2025, WV v. Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ), C‑243/24 P, EU:C:2025:742, body 53 až 61; ze dne 19. června 2015, Z v. Soudní dvůr Evropské unie, T‑88/13 P, EU:T:2015:393, body 57 a 73; a ESLP ze dne 23. dubna 2015, Morice v. Francie, CE:ECHR:2015:0423JUD002936910, body 79 až 91]. 31–      Viz bod 128 a násl. tohoto stanoviska. 32–      Pokud jde o analýzu vztahu mezi článkem 41 a články 42 a 47 Listiny, viz Craig, P., „Article 41 – The Right to Good Administration“, in Peers, S., Hervey, T., Kenner, J. a Ward, A. (dir.), The EU Charter of Fundamental Rights: A Commentary, Oxford 2021, s. 1127. 33–      Viz rozsudky ze dne 4. dubna 2019, OZ v. EIB (C‑558/17 P, EU:C:2019:289, bod 58), a ze dne 25. června 2020, HF v. Parlament (C‑570/18 P, EU:C:2020:490, bod 59). 34–      Viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci OZ v. EIB (C‑558/17 P, EU:C:2018:930, body 49 až 51). 35–      Rozsudek ze dne 25. června 2020, HF v. Parlament (C‑570/18 P, EU:C:2020:490, bod 60). 36–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, M. (C‑277/11, EU:C:2012:744, bod 87 a citovaná judikatura). 37–      Viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci OZ v. EIB (C‑558/17 P, EU:C:2018:930, bod 53). 38–      Viz rozsudek ze dne 25. června 2020, HF v. Parlament (C‑570/18 P, EU:C:2020:490, body 57 až 66). 39–      Viz body 85 a 89 tohoto stanoviska. 40–      Evropský soud pro lidská práva měl za to, že má-li být rozhodnuto o tom, zda v dané věci existuje oprávněný důvod obávat se nedostatku nestrannosti na straně soudce, hledisko obviněné osoby může být zohledněno, avšak nemá rozhodující význam. Zásadní je to, zda mohou být obavy dotčené osoby považovány za objektivně odůvodnitelné (viz rozsudky ze dne 21. prosince 2000, Wettstein v. Švýcarsko, CE:ECHR:2000:1221JUD003395896, bod 44, a ze dne 7. srpna 1996, Ferrantelli a Santangelo v. Itálie, CE:ECHR:1996:0807JUD001987492, bod 58). 41–      Viz rozsudky ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament (T‑570/16, EU:T:2017:283, bod 47), a ze dne 22. března 2023, Colombani v. ESVČ (T‑113/22, EU:T:2023:154, bod 35). 42      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331). 43–      Jak uvedl generální advokát H. Saugmandsgaard Øe ve svém stanovisku ve věci HF v. Parlament (C‑570/18 P, EU:C:2020:44, bod 66), důvěrnost neznamená „právo na utajení“, ale musí být zajištěna s ohledem na další oprávněné zájmy. 44–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 1990, Schneemann a další v. Komise (C‑137/88, EU:C:1990:69, bod 9), a rozsudky ze dne 12. července 2011, Komise v. Q (T‑80/09 P, EU:T:2011:347, bod 86), a ze dne 13. července 2018, Curto v. Parlament (T‑275/17, EU:T:2018:479, bod 99). 45–      Viz rozsudek ze dne 28. května 1980, Kuhner v. Komise (33/79 a 75/79, EU:C:1980:139, bod 22). 46–      Podle Livolsi, T./Schiano, R., Statut de la fonction publique de l'Union européenne: commentaire article par article (vydali Perillo, E./Giacobbo-Peyronnel, V.), Brusel 2017, s. 178, ukládá povinnost řádné péče administrativě, aby shromáždila veškeré relevantní informace včetně informací týkajících se zájmu dotyčného úředníka, a to dříve, než přijme rozhodnutí, které se jej týká. Povinnost řádné péče je přitom považována za jednu ze složek zásady řádné správy, která požaduje, aby orgán oprávněný ke jmenování přijímal rozhodnutí s plnou znalostí věci, neboť v opačném případě by bylo jen stěží možné mít za to, že je lze řádně odůvodnit. 47–      Viz rozsudek ze dne 18. října 1976, N v. Komise (128/75, EU:C:1976:139, bod 10).