null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
RIMVYDASE NORKUSE
přednesené dne 5. února 2026(1)
Věc C‑606/24
XY a další
proti
Ministerul Finanţelor
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Nezávislost soudů – Soud předem zřízený zákonem – Vnitrostátní právní úprava, která soudům nižšího stupně ukládá povinnost požádat nejvyšší soud o vydání předběžného rozhodnutí – Věci týkající se určení nebo vyplácení platových nároků nebo nároků souvisejících s odměňováním zaměstnanců placených z veřejných prostředků – Povinnost požádat o vydání předběžného rozhodnutí o právních otázkách, které nebyly dosud řešeny nejvyšším soudem – Dopad na řízení podle článku 267 SFEU“
I. Úvod
1. V této věci byl Soudní dvůr požádán, aby se opětovně zabýval problematikou týkající se právního státu a nezávislosti soudů, a to z hlediska vnitřní nezávislosti v rámci samotného soudnictví. Navzdory existenci rozsáhlé judikatury Soudního dvora vydané k zásadě nezávislosti soudců(2) nastoluje projednávaná věc novou právní otázku, a Soudní dvůr má rozhodnout o slučitelnosti vnitrostátního postupu pro vydání předběžného rozhodnutí s uvedenou zásadou. Vnitrostátní postup ukládá soudům nižšího stupně rozhodujícím v určitých věcech povinnost obrátit se na nejvyšší soud, aby tento mohl rozhodnout o právní otázce.
2. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko), byla předložena v rámci žaloby několika osob podané u uvedeného soudu proti Ministerul Finanțelor (ministr financí, Rumunsko; dále jen „žalovaný“), jež se týká mimo jiné platových nároků zaměstnanců vyplácených z veřejných prostředků.
3. Žádost se týká mimořádného nařízení – a sice OUG č. 62/2024(3) – přijatého rumunskou vládou v roce 2024, jehož cílem je zajistit jednotnou a harmonizovanou soudní praxi. OUG č. 62/2024 v podstatě stanoví, že pokud v průběhu řízení, které se týká mimo jiné platových nároků zaměstnanců placených z veřejných prostředků, soud projednávající věc v prvním stupni nebo v odvolacím řízení zjistí, že Înalta Curte de Casație şi Justiție (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko; dále jen „ÎCCJ“)(4) nerozhodl o právní otázce, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí ve věci samé, je povinen požádat ÎCCJ o vydání rozhodnutí o této otázce. Rozhodnutí o postoupení věci ÎCCJ se zasílá ostatním soudům příslušným k vydání rozhodnutí v prvním stupni nebo v odvolacím řízení v obdobných věcech. Tyto soudy musí přerušit řízení o obdobných žalobách, které jsou u nich projednávány, dokud ÎCCJ o dané právní otázce nerozhodne. Za tím účelem o ní musí ÎCCJ rozhodnout do 60 dnů ode dne, kdy mu byla věc předložena.
4. Žalobci v žalobě podané k předkládajícímu soudu tvrdí, že soudům nelze odejmout pravomoc rozhodovat ve věcech a jediný soudní orgán – zde ÎCCJ – nemůže rozhodovat o právní otázce, která se týká více různých případů. Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jakož i článek 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) brání takové vnitrostátní právní úpravě. Zdůrazňuje, že Legea nr. 134/2010 privind Codul de procedură civilă (zákon č. 134/2010 o občanském soudním řádu)(5) již stanoví možnost, aby soudy posledního stupně požádaly ÎCCJ o rozhodnutí o právní otázce, která si vyžaduje vyjasnění. Na rozdíl od postupu podle OUG č. 62/2024, který se vztahuje pouze na žaloby týkající se mimo jiné platových a penzijních nároků zaměstnanců placených z veřejných prostředků, je však postup podle občanského soudního řádu fakultativní a má širší věcnou působnost.
5. Vzhledem k tomu, že nezávislost soudců a právní jistota vyplývající ze soudržnosti a jednotnosti judikatury(6) jsou atributy neodmyslitelně spjaté s právním státem(7), může mezi těmito dvěma atributy vzniknout určité pnutí, které musí Soudní dvůr vyřešit.
6. Bylo by poněkud neupřímné neuznat bez dalšího určité podobnosti mezi postupem podle OUG č. 62/2024 a řízením upraveným v článku 267 SFEU. Soudní dvůr musí proto posoudit, jak spolu vzájemně souvisejí vnitrostátní postup pro vydání předběžného rozhodnutí a řízení o předběžné otázce vedené před Soudním dvorem a zda vnitrostátní postup podle OUG č. 62/2024 zasahuje do řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU a do přednosti unijního práva.
II. Právní rámec – rumunské právo
A. OUG č. 62/2024
7. Články 1 až 4 OUG č. 62/2024 stanoví:
„Článek 1
(1) Toto mimořádné nařízení se použije na řízení týkající se určení nebo vyplácení platových nároků nebo nároků souvisejících s odměňováním zaměstnanců placených z veřejných prostředků [...]
(2) Toto mimořádné nařízení se použije rovněž na řízení týkající se určení nebo vyplácení penzijních nároků [...]
[...]
Článek 2
(1) Pokud v průběhu řízení uvedeného v článku 1 soudní senát projednávající věc v prvním stupni nebo v odvolacím řízení po ověření zjistí, že [ÎCCJ] nerozhodl o právní otázce, na jejímž vyjasnění závisí rozhodnutí ve věci samé, a že tato právní otázka současně není předmětem probíhajícího řízení o opravném prostředku v zájmu zákona, je povinen požádat [ÎCCJ] o vydání rozhodnutí, které z principiálního hlediska vyřeší právní otázku, jež mu byla předložena.
(2) Předkládající soud zašle kopii předkládacího rozhodnutí spolu s oznámením adresovaným [ÎCCJ] prostřednictvím e-mailu rovněž ostatním soudům, které jsou v prvním stupni nebo v odvolacím řízení příslušné rozhodovat ve věcech obdobné povahy jako je věc, v níž bylo vydáno předkládací rozhodnutí. [...]
(3) Probíhající soudní řízení v obdobných věcech se přeruší až do rozhodnutí [ÎCCJ] o dané právní otázce. [...]
[...]
(5) Žádosti uvedené v odstavci 1 budou projednány přednostně, a to do 60 dnů ode dne, kdy byla věc [ÎCCJ] předložena.
(6) Odůvodnění rozhodnutí musí být vyhotoveno do 15 dnů ode dne vydání rozhodnutí a rozhodnutí musí být zveřejněno do 5 dnů ode dne vyhotovení odůvodnění v části I. Monitorul Oficial al României.
Článek 3
Ustanovení článků 1 a 2 se použijí také na řízení zahájená před nabytím účinnosti tohoto mimořádného nařízení.
Článek 4
Vedle ustanovení tohoto mimořádného nařízení se podpůrně použijí ustanovení [občanského soudního řádu] [...]“
B. Občanský soudní řád
8. Články 519 až 521 občanského soudního řádu týkající se předložení věci ÎCCJ pro vydání předběžného rozhodnutí za účelem vyřešení jedné nebo více právních otázek stanoví:
„Článek 519
Předmět žádosti
Pokud v průběhu řízení soudní senát [ÎCCJ], odvolacího soudu nebo okresního soudu projednávajícího věc v posledním stupni zjistí, že právní otázka, na jejímž vyjasnění závisí rozhodnutí ve věci samé, je nová a že o této otázce [ÎCCJ] doposud nerozhodl a tato právní otázka současně není předmětem probíhajícího řízení o opravném prostředku v zájmu zákona, může požádat [ÎCCJ] o vydání rozhodnutí, které z principiálního hlediska vyřeší právní otázku, jež je mu předkládána.
Článek 520
Řízení
(1) Předložení věci [ÎCCJ] provede soudní senát po poradě, jsou-li splněny podmínky stanovené v článku 519, rozhodnutím, proti kterému se nelze odvolat. Předkládací rozhodnutí musí obsahovat důvody pro přípustnost žádosti podle ustanovení článku 519, jakož i stanovisko soudního senátu a účastníků řízení.
(2) Rozhodnutím podle odstavce 1 se řízení přeruší do doby, než [ÎCCJ] vydá předběžné rozhodnutí, kterým vyřeší dotčenou právní otázku.
(3) Po zápisu věci do rejstříku [ÎCCJ] se předkládací rozhodnutí zveřejní na internetových stránkách uvedeného soudu.
(4) Probíhající soudní řízení v obdobných věcech mohou být do doby, než bude vydáno předběžné rozhodnutí, přerušena.
[...]
(7) [...] [předseda senátu] určí soudce, který vypracuje zprávu o právní otázce předložené k rozhodnutí. [...]
[...]
(10) Zpráva je doručena účastníkům řízení, kteří do 15 dnů od jejího doručení předloží [...] písemné vyjádření k právní otázce předložené k rozhodnutí.
[...]
(12) Žádost je projednána bez předvolání účastníků řízení do 3 měsíců ode dne vydání [předkládacího] rozhodnutí a rozhodnutí o ní musí být přijato alespoň dvěma třetinami soudců senátu. Zdržení se hlasování není přípustné.
Článek 521
Obsah a účinky rozhodnutí
(1) Senát pro řešení právních otázek rozhodne o žádosti formou rozhodnutí, a to pouze ve vztahu k právní otázce, která má být vyřešena.
[...]
(3) Jakékoli rozhodnutí o řešení právních otázek je závazné ode dne zveřejnění v části I Monitorul Oficial al României, a pokud jde o soud, který požádal o vyřešení dotčené právní otázky, ode dne vydání tohoto rozhodnutí.
[...]“
III. Spor v původním řízení a předběžné otázky
9. Dne 20. listopadu 2023 podali žalobci žalobu k Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti), kterou se domáhali, aby byla žalovanému mimo jiné uložena na základě zásady zákazu diskriminace povinnost přepočítat a vyplatit rozdíl mezi skutečně pobíranými platy a platy, které náleží podle nejvyšší platové úrovně za obdobné funkce v různých orgánech a institucích veřejné správy. Dne 14. června 2024, tudíž v průběhu tohoto řízení, nabylo účinnosti OUG č. 62/2024. V souladu s jeho článkem 3 se články 1 a 2 tohoto nařízení vztahují také na řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí jeho účinnosti. Na jednání konaném dne 4. září 2024 se předkládající soud účastníků řízení dotázal, zda považují za vhodné požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce. Žalobci v podstatě tvrdili, že soudu projednávajícímu spor o platových nárocích „nelze odejmout pravomoc rozhodovat ve věci a že jednomu soudnímu senátu[(8)] nemůže být svěřena pravomoc vyřešit na vnitrostátní úrovni právní otázku, která se týká několika samostatných procesních věcí“. Žalovaný tvrdil, že OUG č. 62/2024 bylo přijato za účelem sjednocení roztříštěné judikatury a zajištění stability právních vztahů v oblasti platových nároků zaměstnanců placených z veřejných prostředků.
10. Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti) se dne 17. září 2024 obrátil na Soudní dvůr a uvedl pět důvodů, které jej vedly k podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
11. Zaprvé podle judikatury ÎCCJ k článku 519 občanského soudního řádu je úloha tohoto soudu podle uvedeného ustanovení výjimečná. Této úlohy se ÎCCJ ujímá pouze tehdy, pokud právní otázka, která je zásadní pro rozhodnutí ve věci samé, není dostatečně jasná a může vést k nejednotné judikatuře. ÎCCJ nemá výsadní pravomoc nahrazovat soudce nebo kolegium soudců, kteří rozhodují ve věci. ÎCCJ může o právních otázkách, které vyvstanou v dané věci, rozhodovat, pouze pokud se vyznačují určitou složitostí. Kromě toho je postup podle článku 519 občanského soudního řádu fakultativní povahy a soudci mají volnost při posuzování složitosti právní otázky a při vedení řízení podle konkrétní skutkové situace ve věci. Uvedené ustanovení rovněž zajišťuje, že pouze soud posledního stupně může věc postoupit ÎCCJ, a to pokud dospěje k závěru, že se jedná o novou právní otázku, která není předmětem řízení o opravném prostředku v zájmu zákona podle článků 514 až 518 občanského soudního řádu. Mimoto se článek 519 tohoto řádu vztahuje na všechny osoby.
12. Naproti tomu OUG č. 62/2024 mění v případech, které spadají do jeho působnosti, fakultativní postup na postup povinný, neboť ukládá soudům povinnost postoupit věci ÎCCJ, i když nemají pochybnosti o věci samé. OUG č. 62/2024 mění obsah pojmu „právní otázka“ uvedeného v článku 519 občanského soudního řádu. Tento pojem není definován zákonem a ÎCCJ jeho smysl ve své judikatuře vyjasnil tak, aby bylo zajištěno striktní vymezení mezi analýzou a výkladem právních předpisů v rámci mechanismu sjednocování soudní praxe na jedné straně a konkrétními a specifickými rozhodnutími na straně druhé.
13. Kromě toho požadavek obrátit se na ÎCCJ a automatické přerušení řízení ve všech podobných věcech projednávaných před soudními orgány porušují zásadu nezávislosti soudců, neboť je zbavují možnosti uvážit, jaké by mělo být řešení dané právní otázky a jak by mělo být přizpůsobeno věci, kterou projednávají. To může vést ke značnému hromadění spisů u soudů, což bude ještě více komplikovat účinné vyřizování věcí a prodlužovat délku soudních řízení. To je v rozporu se stanoveným cílem OUG č. 62/2024, kterým je zefektivnění výkonu spravedlnosti.
14. Podle judikatury ÎCCJ není jeho úlohou podle článku 519 občanského soudního řádu uplatňovat právo za účelem vydání rozhodnutí v dané věci. To přísluší soudu, který věc projednává. Předkládající soud má za to, že citovaná judikatura ÎCCJ týkající se přípustnosti takového předkládání věcí je bezpředmětná, pokud jsou soudy povinny obrátit se na ÎCCJ ve všech věcech spadajících do působnosti OUG č. 62/2024.
15. Zadruhé je předkládající soud toho názoru, že OUG č. 62/2024 je v rozporu se zásadami právního státu a dělby státní moci. Představuje nepřípustný zásah výkonné moci do soudní činnosti. V OUG č. 62/2024 se neuvádí, proč se použije pouze v některých soudních řízeních, a nejsou zde stanoveny jasné a přesné podmínky nebo lhůty. Podle bodů odůvodnění OUG č. 62/2024 bylo jeho přijetí nezbytné z důvodu nejednotné soudní praxe, která mohla mít negativní dopad na státní rozpočet a sociálně-ekonomickou stabilitu. To znamená, že postup sjednocování soudní praxe by měl mít příznivé důsledky pro státní rozpočet, což svědčí o tom, že zákonodárce má určitá očekávání výsledků postupu sjednocování judikatury.
16. Zatřetí se předkládající soud domnívá, že OUG č. 62/2024 má negativní účinky z hlediska práva na spravedlivý proces zaručeného zejména článkem 47 Listiny. Účastníci řízení by mohli mít pocit, že toto mimořádné nařízení zvýhodňuje správní orgány v řízeních týkajících se platových nároků a že soudci soudů nižších stupňů nepožívají důvěry veřejnosti nezbytné k tomu, aby mohli přijímat rozhodnutí nezávisle, což by podkopávalo důvěru veřejnosti v soudní systém. Kromě toho by byl vytvořen nebezpečný precedens ve smyslu nadměrné centralizace judikatury a vynucené jednotnosti výkladu zákona v určitých kategoriích sporů. Mechanismy zajišťující soudržnost judikatury nemohou opomíjet požadavek na přístup k nezávislému a nestrannému soudu zřízenému zákonem.
17. Začtvrté s existencí rozdílné judikatury nelze zaměňovat skutečnost, že soudy projednávají velký počet věcí. V každém případě platí, že taková rozdílnost je vlastní každému soudnímu systému, který je založen na soustavě soudů prvního stupně a odvolacích soudů uplatňujících svou pravomoc v rámci územního obvodu dle jejich místní příslušnosti(9). Rumunská právní úprava(10) obsahuje dostatečné mechanismy pro sjednocování soudní praxe. Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti) má za to, že zásada nezávislosti soudců se uplatní i v rámci soudnictví jako takového. Podle Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátské komise) „by hierarchická organizace soudů ve smyslu podřízenosti soudců předsedům soudů nebo vyšším soudním instancím při soudcovské rozhodovací činnosti představovala zjevné porušení této zásady“(11).
18. Zapáté Curtea Constituțională a României (Ústavní soud, Rumunsko) v Hotărârea nr. 2 din 27 iunie 2019 (rozhodnutí č. 2 ze dne 27. června 2019; dále jen „rozhodnutí č. 2/2019“) potvrdil výsledky celostátního referenda ze dne 26. května 2019, v němž rumunský lid vyjádřil mimo jiné souhlas se zákazem přijímání mimořádných nařízení ze strany rumunské vlády v oblasti organizace soudnictví. OUG č. 62/2024 je takovým nařízením. Podle předkládajícího soudu by tudíž rumunská vláda by měla „splnit svou ústavní povinnost loajality“ a navrhnout Parlamentu, aby v této oblasti přijal zákon.
19. S ohledem na výše uvedené se Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU (ve spojení s článkem 2 SEU a článkem 47 [Listiny]) vykládán v tom smyslu, že zásada nezávislosti soudů brání takové vnitrostátní právní úpravě, která soudním senátům rozhodujícím ve věcech týkajících se určení nebo vyplácení platových nároků nebo nároků souvisejících s odměňováním zaměstnanců placených z veřejných prostředků ukládá povinnost požádat [ÎCCJ], aby ve všech věcech, které mají být rozhodnuty, vydal předběžné rozhodnutí o právních otázkách, které nebyly dosud řešeny nejvyšším soudem, a omezuje tak možnost soudů projednávajících příslušné věci rozhodnout věc nezávisle, a to pouze z důvodu, že nejednotná soudní praxe může mít negativní dopad na konsolidovaný státní rozpočet a sociálně-ekonomickou stabilitu země?“
IV. Řízení před Soudním dvorem
20. Předkládající soud požádal Soudní dvůr, aby rozhodl o projednání předložené věci ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora. Usnesením ze dne 12. února 2025 Soudní dvůr tuto žádost zamítl. Mimo jiné dospěl k závěru, že neexistují žádné výjimečné okolnosti, které by byly důvodem pro využití tohoto řízení.
21. Písemná vyjádření předložily rumunská vláda a Evropská komise.
22. Dne 30. září 2025 požádal Soudní dvůr rumunskou vládu, aby do dne 3. října 2025 předložila znění článků 514 až 521 občanského soudního řádu, které se použije na skutkové okolnosti věci v původním řízení. Rumunská vláda této žádosti vyhověla.
V. Posouzení
23. Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 2 SEU a článkem 47 Listiny, jakož i zásada nezávislosti soudů brání takové vnitrostátní právní úpravě, která ukládá vnitrostátním soudům, jež projednávají věci týkající se mimo jiné platových nároků zaměstnanců placených z veřejných prostředků, povinnost požádat nejvyšší soud, aby vydal předběžné rozhodnutí o právní otázce, která dosud nebyla posledně uvedeným soudem řešena. Předkládající soud má za to, že tato povinnost, spolu s povinností přerušit řízení vztahující se na ostatní soudy projednávající obdobné žaloby, ohrožuje nezávislost soudců soudů nižších stupňů.
24. Na úvod je užitečné zdůraznit některé aspekty rumunského soudního systému, které jsou relevantní pro pochopení mechanismu zavedeného OUG č. 62/2024 a jeho skloubení s povinnostmi vyplývajícími z unijního práva. Podle čl. 126 odst. 3 Constituția României (rumunská ústava) zajišťuje ÎCCJ v souladu se svými pravomocemi jednotný výklad a uplatňování práva ostatními soudy. Nejvyšší soudy mnoha členských států jsou pověřeny toutéž funkcí, kterou obecně plní v rámci projednávání věcí v řízeních o opravných prostředcích. Takové opravné prostředky jsou často omezeny na právní otázky(12). Z tohoto důvodu lze v zásadě ve věcech, v nichž vyvstala významná právní otázka, podat opravný prostředek k nejvyššímu soudu dotyčného členského státu. Aby se nejvyšší soudy mohly zaměřit na otázky zásadního významu, lze použít různá procesní pravidla, jako je například filtrování opravných prostředků(13).
25. V projednávané věci se jeví(14), že podle rumunského právního řádu nemusí být některé právní otázky, které vyvstaly ve věcech týkajících se mimo jiné určení nebo vyplácení platových nároků zaměstnanců placených z veřejných prostředků, nutně předmětem opravného prostředku podávaného k ÎCCJ. V těchto věcech vystupují jako soudy posledního stupně jiné soudy než ÎCCJ. OUG č. 62/2024 nicméně zavádí mechanismus, který zajišťuje, že právní otázka, o které by možná v řízení o opravném prostředku ÎCCJ nerozhodoval, bude přesto předložena tomuto soudu na základě mechanismu povinného podání žádosti o vydání předběžného rozhodnutí. Podle mého názoru tento mechanismus vyvolává další právní otázku, kterou se budu zabývat v poslední části tohoto stanoviska: který soud je za takových okolností soudem ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva?
26. Před tím, než přistoupím k analýze takových otázek, se budu zabývat posouzením pravomoci Soudního dvora v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Poté stručně připomenu relevantní aspekty stávající judikatury Soudního dvora týkající se právního státu, především s ohledem na postupy, jejichž cílem je sjednocení vnitrostátní judikatury, a následně tuto judikaturu podrobím analýze s přihlédnutím k pochybnostem vyjádřeným předkládajícím soudem. Konečně se zřetelem k vyjádření, jež v této souvislosti předložila Komise, posoudím, zda dotčený vnitrostátní postup může ohrozit dialog mezi rumunskými soudy a Soudním dvorem podle článku 267 SFEU a přednost unijního práva.
A. K pravomoci Soudního dvora a k přípustnosti předběžné otázky
27. Rumunská vláda a Komise mají za to, že článek 47 Listiny se na věc v původním řízení nevztahuje.
28. Působnost Listiny je v souvislosti s jednáním členských států definována v jejím čl. 51 odst. 1, podle kterého jsou ustanovení Listiny určena členským státům, pouze pokud uplatňují unijní právo. Základní práva zaručená v právním řádu Evropské unie se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace(15). Předkládající soud neposkytl žádné informace, které by nasvědčovaly tomu, že se spor v původním řízení týká výkladu nebo použití pravidla unijního práva uplatňovaného na vnitrostátní úrovni(16). V souladu s čl. 51 odst. 1 Listiny se tedy její článek 47 jako takový v uvedené věci nepoužije.
29. Článek 19 SEU, který vyjadřuje hodnotu právního státu zakotvenou v článku 2 SEU, pověřuje vnitrostátní soudy a Soudní dvůr úkolem zaručit plné uplatňování unijního práva ve všech členských státech a soudní ochranu práv, která pro jednotlivce z unijního práva vyplývají(17). Podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU musí členské státy stanovit systém prostředků a řízení zajišťujících účinnou právní ochranu „v oblastech pokrytých unijním právem“, a to bez ohledu na situaci, v níž členské státy toto právo uplatňují. Uvedené ustanovení se má mimo jiné vztahovat na každý vnitrostátní orgán způsobilý rozhodovat jakožto soud o otázkách, které se týkají výkladu nebo uplatňování unijního práva, a spadají tudíž do oblastí pokrytých tímto právem(18). Tak je tomu v případě předkládajícího soudu. Soudní dvůr uvedl, že samotná existence účinného soudního přezkumu sloužícího k zajištění dodržování unijního práva je inherentní existenci právního státu(19).
30. Vzhledem k tomu, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ukládá všem členským státům povinnost stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné soudní ochrany v oblastech pokrytých unijním právem ve smyslu zejména článku 47 Listiny, posledně uvedené ustanovení, ačkoliv se nepoužije ve sporu v původním řízení, musí být náležitě zohledněno pro účely výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU(20).
31. Soudní dvůr proto má v projednávané věci pravomoc vyložit článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.
32. Pokud jde o otázku přípustnosti, mám za to, že jak poznamenala rumunská vláda, odpověď Soudního dvora na otázku předkládajícího soudu založenou na čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU může poskytnout předkládajícímu soudu výklad unijního práva, který by mu umožnil rozhodnout o procesních otázkách vnitrostátního práva, jež se týkají jeho pravomoci i pravomoci ÎCCJ, před tím, než rozhodne o meritu sporu, který mu byl předložen(21). Kromě toho nic nenasvědčuje tomu, že by předkládající soud nemohl vyvodit důsledky z tohoto výkladu(22). Otázka je tedy přípustná.
B. Analýza
33. Podle ustálené judikatury platí, že organizace soudnictví v členských státech, zejména zřízení, složení, pravomoci a fungování vnitrostátních soudů, spadá do pravomoci těchto států. Členské státy však musí při výkonu této pravomoci dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva, a zejména z článků 2 a 19 SEU(23).
34. Zásada účinné soudní ochrany práv vyplývajících pro jednotlivce z unijního práva, na kterou odkazuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, představuje obecnou zásadu unijního práva potvrzenou v článku 47 Listiny. Jak již bylo uvedeno(24), ačkoli se posledně uvedené ustanovení v projednávané věci jako takové nepoužije, musí být náležitě zohledněno pro účely výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Z článku 47 druhého pododstavce první věty Listiny vyplývá, že každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Soudní dvůr zdůraznil, že záruky nezávislého, nestranného a předem zákonem zřízeného soudu jsou samotným základem práva na spravedlivý proces(25).
35. Existuje rozsáhlá judikatura Soudního dvora týkající se vnitřních(26) i vnějších(27) aspektů nezávislosti soudců. Cílem vnějšího aspektu nezávislosti je nejen zachovat nezávislost soudů na zákonodárné a výkonné moci v souladu se zásadou dělby moci, ale také ochránit soudce před neoprávněnými vlivy zevnitř daného soudu(28), a tím spíše ze strany jiných soudů.
36. Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU rovněž vyžaduje existenci soudu „předem zřízeného zákonem“, a to s ohledem na neoddělitelnou spojitost, která existuje mezi přístupem k takovému soudu a zárukami nezávislosti a nestrannosti soudců. Tento požadavek se týká nejen právního základu pro samotnou existenci soudu, ale také složení senátu v každé věci(29), jakož i všech ostatních ustanovení vnitrostátního práva, jejichž nedodržení vede k pochybení týkajícímu se účasti jednoho nebo více soudců na přezkumu věci(30). To zejména znamená, že konečné rozhodnutí ve věci přijímá pouze senát, kterému byla věc přidělena. Požadavky na účinnou právní ochranu tudíž předpokládají zejména existenci transparentních pravidel o složení senátů, která jsou jednotlivcům známa a mohou vyloučit jakýkoliv neoprávněný zásah do rozhodovacího procesu týkajícího se dané věci ze strany osob, které nejsou součástí senátu, kterému byla tato věc přidělena, a před nimiž účastníci řízení nemohli uplatnit své argumenty(31). Pro požadavky týkající se složení senátu se někdy používá pojem „zákonný soudce“(32).
37. Soudní dvůr uvedl, že členský stát může za určitých okolností svěřit výlučnou pravomoc rozhodovat o některých hmotněprávních otázkách spadajících do oblasti unijního práva jedinému orgánu nebo několika decentralizovaným orgánům. Svěření výlučné pravomoci jedinému soudu by tomuto soudu mohlo umožnit získat zvláštní odbornost, která umožní zkrátit průměrnou délku řízení nebo zajistit jednotnou praxi na státním území a tak přispívat k právní jistotě. Soudní dvůr rovněž uvedl, že určení decentralizovaných soudů, které jsou hierarchicky výše postavené a jejichž soudci mají větší odbornou zkušenost, může napomáhat jednotnějšímu a specializovanějšímu výkonu spravedlnosti v oblasti daného unijního hmotného práva, jakož i účinnější ochraně práv, která jednotlivcům vyplývají z tohoto práva(33). Členské státy nicméně nesou v každém jednotlivém případě odpovědnost za zajištění účinné ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva(34).
38. Pokud jde konkrétně o problematiku vnitrostátních opatření ke sjednocení vnitrostátní judikatury, Soudní dvůr v rozsudku Hann-Invest uvedl, že jakékoli vnitrostátní opatření nebo praxe, jejichž cílem je zamezit rozdílům v judikatuře nebo je napravit a zajistit tak právní jistotu, musí být v souladu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU(35). Soudní dvůr v tomto rozsudku taktéž uvedl(36), že procesní mechanismus, který soudci vnitrostátního soudu, jenž nezasedá v příslušném senátu, umožňuje postoupit věc rozšířenému senátu tohoto soudu, není v rozporu s požadavky vyplývajícími z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, pokud jsou splněny 3 podmínky: i) věc dosud nebyla projednána původně určeným senátem, ii) okolnosti, za nichž lze toto postoupení učinit, jsou jasně uvedeny v použitelných právních předpisech(37) a iii) postoupení nezbavuje dotčené osoby možnosti účastnit se řízení před tímto rozšířeným senátem(38). Jak Komise poznamenala, skutkové okolnosti projednávané věci se liší od skutkových okolností, které byly základem pro rozsudek Hann-Invest. OUG č. 62/2024 zavádí povinný postup pro sjednocování judikatury vyšším soudem, a sice ÎCCJ, a nikoli vnitřní mechanismus nebo praxi umožňující zásah do rozhodovací činnosti senátu nebo jiných osob vykonávajících určitou funkci v rámci dotyčného soudu. Kromě toho, ačkoliv je postoupení věci ÎCCJ v určitých případech povinné, na rozdíl od skutkového stavu uvedeného v rozsudku Hann-Invest je prováděno samotným senátem rozhodujícím ve věci. Navzdory takovým rozdílům se nicméně domnívám, že právní názor Soudního dvora vyjádřený v tomto rozsudku je z hlediska projednávané věci obzvláště přínosný. Tři podmínky v něm stanovené mají podle mého názoru obecnou povahu a lze je v projednávané věci uplatnit mutatis mutandis.
39. Ačkoli Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti) zpochybňuje legalitu OUG č. 62/2024 z řady důvodů, je třeba zdůraznit, že nezpochybňuje legalitu svého vlastního složení ani složení ÎCCJ. Jak navíc poznamenala Komise, na rozdíl od situace, která panovala v Polské republice v době vydání rozsudku ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců)(39), v projednávané věci není tvrzeno, že by postup podle OUG č. 62/2024 bránil vnitrostátním soudům, které mají uplatňovat unijní právo, aby zkoumaly, zda z hlediska svého složení představují nezávislé a nestranné soudy zřízené zákonem(40). Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti) rovněž netvrdí, že tyto soudy nejsou v rámci postupu stanoveného OUG č. 62/2024 nestranné(41). Předkládající soud tudíž nevyjádřil pochybnosti o jejich neovlivnitelnosti ve vztahu k vnějším skutečnostem a jejich neutralitě ve vztahu k zájmům střetávajícím se ve věci a takové pochybnosti nevznesl, ani pokud jde o ÎCCJ(42). V projednávané věci navíc údajný zásah do soudní nezávislosti nepochází od soudů nižšího stupně v Rumunsku ani od samotného ÎCCJ, ale spíše vyplývá z „povinného“ zapojení ÎCCJ do rozhodování o věcech projednávaných před soudy nižších stupňů na základě OUG č. 62/2024.
40. Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti) je však toho názoru, že rumunská výkonná moc přijetím OUG č. 62/2024 nepřiměřeně zasáhla do oblasti soudnictví a ohrozila nezávislost soudů nižších stupňů z důvodu povinnosti žádat ÎCCJ o vydání předběžného rozhodnutí. Předkládající soud zejména zdůraznil skutečnost, že kromě uvedeného mimořádného nařízení již v Rumunsku existuje řada postupů, jejichž cílem je zabránit vzniku rozdílné vnitrostátní judikatury a zaručit právní jistotu(43). Například články 514 až 518 občanského soudního řádu stanoví postup pro sjednocení judikatury v zájmu zákona(44), zatímco články 519 až 521 uvedeného řádu stanoví „obecný“ postup pro předkládání právních otázek ÎCCJ pro účely vydání předběžného rozhodnutí. Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti) hojně odkazuje na posledně uvedený postup, přičemž naznačuje, že OUG č. 62/2024 je přinejmenším do určité míry nadbytečné, a jeho přijetí bylo tedy neopodstatněné. Předkládající soud rovněž vyzdvihuje a kritizuje rozdíly mezi postupem podle článků 519 až 521 občanského soudního řádu a postupem podle OUG č. 62/2024. Kritizuje závaznou povahu OUG č. 62/2024, jakož i skutečnost, že se vztahuje na všechny soudy nižších stupňů, a nikoli na soudy rozhodující v posledním stupni, přičemž ukládá těmto soudům povinnost předkládat věci ÎCCJ, i když nemají žádné pochybnosti o meritu věci. Předkládající soud je v podstatě toho názoru, že tento postup vede k přisvojování si pravomoci soudů nižších stupňů ze strany ÎCCJ.
41. Rumunská vláda však podotýká, že OUG č. 62/2024 nezavádí „mechanický“ nebo „automatický“ postup pro předkládání jakýchkoliv nových právních otázek ÎCCJ. V souladu s články 519 a 520 občanského soudního řádu(45), které doplňují OUG č. 62/2024, si nové právní otázky nevyžadují předběžné rozhodnutí ÎCCJ. Předmětem žádosti o vydání předběžného rozhodnutí podávané k ÎCCJ mohou být pouze složité právní otázky, jež mohou vést k rozdílným rozhodnutím. Soudy nižšího stupně musí před předložením právní otázky ÎCCJ posoudit, zda jsou splněny všechny podmínky přípustnosti, a odůvodnění takového předložení musí být uvedeno v předkládacím rozhodnutí(46). Rumunská vláda rovněž uvedla, že aby nebyla oslabena role obecných soudů, má úloha ÎCCJ plynoucí z OUG č. 62/2024 výjimečnou povahu. Kromě toho, i když je výklad právní otázky podaný ÎCCJ podle čl. 521 odst. 3 občanského soudního řádu a čl. 126 odst. 3 rumunské ústavy závazný, uvedený soud jej nemůže použít na konkrétní okolnosti věci. Tato úloha náleží výlučně předkládajícímu soudu. Předběžné rozhodnutí ÎCCJ tedy poskytuje pouze abstraktní odpověď na složitou právní otázku.
42. Úvodem je třeba zdůraznit, že posouzení otázky, zda je přijetí dodatečného mechanismu pro sjednocování judikatury nezbytné, spadá v zásadě do pravomoci rumunského zákonodárce nebo výkonného orgánu(47). Stejně jako Komise mám za to, že existence jiných postupů s podobnými cíli a mechanismy stanovených ve vnitrostátním právu sama o sobě nezpochybňuje legalitu OUG č. 62/2024 z hlediska čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Uvedené nařízení podle všeho představuje lex specialis, který se v určitých případech odchyluje od článků 519 až 521 občanského soudního řádu. Postup podle OUG č. 62/2024 je těmito ustanoveními občanského soudního řádu rovněž doplňován a do značné míry je na nich i založen. Kromě toho se jeví, že judikatura ÎCCJ týkající se článků 519 až 521 občanského soudního řádu, a zejména pravomoc ÎCCJ stanovená v těchto článcích, se mutatis mutandis uplatní i v rámci postupu podle OUG č. 62/2024. Postačí poznamenat, že předkládající soud nezpochybňuje legalitu těchto ustanovení občanského soudního řádu a ostatně ani žádného jiného postupu směřujícího ke sjednocení judikatury v Rumunsku. Kromě toho žádná skutečnost uvedená ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, nenasvědčuje tomu, že by souběžná existence takových postupů vedla mimo jiné k právní nejistotě a tím k ohrožení zásad právního státu.
43. Jeví se(48), že pravomoc ÎCCJ a soudů, které mu předkládají právní otázky podle OUG č. 62/2024, je jasně a přesně vymezena vnitrostátní právní úpravou a judikaturou(49). Pravomoc ÎCCJ je striktně omezena na výklad složitých a abstraktních právních otázek, které mohou vést ke vzniku rozdílné judikatury ve věcech týkajících se mimo jiné platových nároků zaměstnanců placených z veřejných prostředků. Z toho vyplývá, že ačkoliv mají soudy nižšího stupně povinnost předložit takové právní otázky ÎCCJ za účelem poskytnutí výkladu, posledně uvedený soud plní svou úlohu podle OUG č. 62/2024 pouze za omezených a přesně definovaných okolností, a tato úloha je tedy svou povahou výjimečná. To vyplývá zejména z pravidel týkajících se přípustnosti žádostí o vydání předběžného rozhodnutí podle článku 519 občanského soudního řádu, který se na takové žádosti použije na základě OUG č. 62/2024(50). Za důležitější považuji skutečnost, že ÎCCJ nemá pravomoc uplatnit svůj výklad dané právní otázky na skutkové okolnosti konkrétní věci a vydat v této věci rozsudek. V návaznosti na čl. 521 odst. 1 občanského soudního řádu, a zejména s ohledem na to, že je v tomto článku použit výraz „pouze“, se jeví, že tato pravomoc je striktně vyhrazena soudu nižšího stupně, který ÎCCJ předložil právní otázku za účelem výkladu, nebo soudu nižšího stupně, který přerušil řízení v obdobné věci podle čl. 2 odst. 3 OUG č. 62/2024 do rozhodnutí ÎCCJ o právní otázce. Postup podle uvedeného nařízení, doplněný články 519 až 521 občanského soudního řádu, zajišťuje, že si ÎCCJ nepřisvojuje pravomoc příslušných soudů nižších stupňů rozhodovat o konkrétních skutkových okolnostech věci.
44. Nevylučuji, že pokud jsou soudy nižších stupňů zbaveny možnosti rozhodnout o dané právní otázce a je jim uložena povinnost, aby svěřily tento úkol ÎCCJ, může to být vnímáno jako projev určité nedůvěry vůči těmto soudům. Mám nicméně za to, že postup podle OUG č. 62/2024 může být přesto odůvodněn cílem zabránit vzniku rozporné judikatury na úrovni soudů nižších stupňů, jejíž sjednocení by mohlo v rámci běžného řízení o opravných prostředcích trvat značnou dobu(51). Je tedy na rumunských politických činitelích, aby zvážili dotčené zájmy a našli přiměřenou rovnováhu mezi cílem preventivně zajistit soudržnost judikatury a zachováním plné pravomoci soudů nižších stupňů rozhodovat ve věcech, které jim byly předloženy. Při plnění tohoto úkolu musí být zajištěno dodržení požadavků vyplývajících z čl. 19 odst. 1 SEU.
45. Jeví se(52), že pravomoc ÎCCJ se uplatní a jeho rozhodnutí o právní otázce je vydáno před tím, než senát, který byl původně určen, s konečnou platností(53) ve věci rozhodne. Rozhodnutí, jímž se řízení končí, tedy přijímá senát soudu nižšího stupně příslušný v dané věci, čímž je zaručeno, že první podmínka uvedená v rozsudku Hann-Invest je splněna(54). Tento závěr není zpochybněn povinností přerušit řízení v ostatních podobných věcech do doby, než ÎCCJ rozhodne o dané právní otázce, i když se tyto věci nacházejí již ve fázi závěrečné porady. Povinné přerušení řízení vedených před soudy nižších stupňů do doby, než nejvyšší, ústavní, nebo dokonce mezinárodní soudy rozhodnou o určité právní otázce, je neodmyslitelnou součástí různých vnitrostátních procesních systémů. Je to jasně odůvodněno cílem zabránit soudům nižších stupňů v přijímání rozhodnutí, která by mohla být v rozporu s (bezprostředně očekávaným) výkladem právní otázky ze strany nejvyššího, ústavního nebo mezinárodního soudu(55).
46. Kromě toho se jeví, že procesní požadavky týkající se postoupení věci ÎCCJ podle OUG č. 62/2024, zejména ty, které se týkají přípustnosti a pojmu „právní otázka“, jsou stanoveny vnitrostátní právní úpravou nebo judikaturou, a tudíž splňují druhou podmínku transparentnosti obsaženou v rozsudku Hann-Invest(56). Podle rumunské vlády a Komise je za účelem zajištění dodržování zásady audi alteram partem(57) věc postoupena ÎCCJ po poradě s účastníky řízení. Účastníci řízení mohou navíc předložit ÎCCJ k posuzované právní otázce písemná vyjádření. S ohledem na znění čl. 520 odst. 7 a 10 občanského soudního řádu je podle všeho zásada kontradiktornosti, která je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces a práva na účinnou právní ochranu(58), a tudíž mimo jiné třetí podmínka uvedená v rozsudku Hann-Invest, dodržena(59).
47. Ačkoli předkládající soud poznamenal, že OUG č. 62/2024 může vést k hromadění nevyřízených spisů u soudů, neuvedl, že by k takovému hromadění skutečně docházelo. Mimoto platí, že podle čl. 2 odst. 5 OUG č. 62/2024 musí být věci postoupené podle odstavce 1 téhož článku projednány přednostně, a to do 60 dnů ode dne, kdy byly ÎCCJ předloženy. Tento postup, jakož i související povinnost přerušit řízení v jiných podobných věcech(60) jsou jasné a přesné a nejeví se, že by mohly vést k nepřiměřeným průtahům v řízení, zejména s ohledem na procesní výhody vyplývající z předběžných rozhodnutí ÎCCJ, jejichž obsahem je výklad složitých právních otázek, a na objektivně krátkou dobu, o kterou se jedná. Postup upravený v OUG č. 62/2024 je nadto rychlejší než postup stanovený v článcích 519 až 521 občanského soudního řádu. V tomto ohledu stanoví článek 520 odst. 12 uvedeného řádu lhůtu 3 měsíců, v níž musí ÎCCJ rozhodnout. Podle všeho tedy OUG č. 62/2024 spíše posiluje, než oslabuje účinné vedení soudních řízení(61).
48. V rámci třetího důvodu pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti) zejména tvrdí, že prohlášení uvedená v odůvodnění OUG č. 62/2024 mohou vyvolávat dojem o podjatosti soudů a tak podkopávat důvěru veřejnosti v soudní systém(62). V podstatě se tedy opírá o rčení, že „spravedlnost musí být nejen vykonávána, musí být také vidět, že je vykonávána“(63).
49. Z preambule OUG č. 62/2024 jasně vyplývá, že rumunská výkonná moc byla toho názoru, že „existuje rozšířený a stále se prohlubující jev spočívající v nejednotné soudní praxi na úrovni soudů rozhodujících v řízeních, která se týkají určení nebo vyplácení platových nároků“ a že „tyto kategorie sporů mají přímý a značný dopad na státní konsolidovaný rozpočet, který je ještě umocněn nutností zaručit rovné zacházení v oblasti práva“. Odůvodnění rovněž uvádí, že OUG č. 62/2024 bylo přijato za účelem nápravy a předcházení vzniku negativních důsledků plynoucích z uvedeného jevu, jež se projevuje rozdílnou judikaturou.
50. Je třeba zdůraznit, že Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti) nezpochybňuje pravdivost ani objektivní povahu obsahu odůvodnění OUG č. 62/2024. Je z něj zřejmé, že přijetí uvedeného nařízení bylo odůvodněno existencí jevu spočívajícího ve výskytu rozporné judikatury soudů nižších stupňů v určité oblasti, jakož i obecnou potřebou zajistit stabilitu právních vztahů, a především i zabezpečením rovnosti před zákonem ve věcech spadajících do této oblasti. Skutečnost, že jednotná judikatura může přispět k větší předvídatelnosti rozpočtových výdajů, sama o sobě není v rozporu se zásadou právního státu zakotvenou v článku 2 a v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU. Jednotná judikatura může totiž posílit právní stát tím, že sníží právní nejistotu a zajistí rovnost před zákonem.
51. Za důležitější považuji, že ačkoliv odůvodnění OUG č. 62/2024 odkazuje na hospodářské a společenské dopady předmětné rozdílné judikatury, není v něm, a ostatně ani v samotném mimořádném nařízení, nic, co by ukládalo ÎCCJ povinnost rozhodovat určitým způsobem nebo co by vedlo rozumného člověka k pochybnostem o tom, zda by ÎCCJ rozhodl zcela nestranně. Jeví se proto, že OUG č. 62/2024 a jeho odůvodnění nevedou k podložené domněnce, že předběžná rozhodnutí ÎCCJ založená na této právní úpravě by mohla být nepřijatelně ovlivněna ve prospěch státu anebo státního rozpočtu. Pro úplnost rovněž uvádím, že podle rumunské vlády je nestranné projednání těchto věcí ze strany ÎCCJ potvrzeno rozhodnutími dosud vydanými v takových věcech. To musí však v konečném důsledku posoudit předkládající soud.
52. Pokud jde o pátý důvod, který vedl Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti) k předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru(64), mám za to, že navzdory odkazu uvedeného soudu na rozhodnutí č. 2/2019 Curtea Constituțională (Ústavní soud, Rumunsko) a výsledky celostátního referenda ze dne 26. května 2019 se nejeví, že by OUG č. 62/2024 bylo přijato v rozporu s vnitrostátním právní úpravou, zejména s vnitrostátním ústavním právem. Samotný předkládající soud zdůraznil, že dané referendum mělo pouze konzultativní charakter a jeho účinky jsou spíše politické než právní povahy. OUG č. 62/2024 navíc podle všeho posiluje ústavní úlohu ÎCCJ zakotvenou v čl. 126 odst. 3 rumunské ústavy, která spočívá v zajišťování jednotného uplatňování a výkladu práva všemi soudy.
C. K dopadům na dialog mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem podle článku 267 SFEU
53. Komise má za to, že jakýkoli procesní mechanismus, jehož cílem je zabránit vzniku rozdílné judikatury, musí zaručit účinnost řízení o předběžné otázce upraveného v článku 267 SFEU a dodržování zásady přednosti unijního práva. Podle čl. 412 odst. 1 bodu 7 občanského soudního řádu se podáním žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru soudní řízení přerušuje. Není zřejmé, zda se toto ustanovení vztahuje také na 60denní lhůtu stanovenou v čl. 2 odst. 5 OUG č. 62/2024. Pokud by ÎCCJ vydal rozhodnutí v této lhůtě, ačkoliv by považoval za nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, bylo by uvedené nařízení mimo jiné neslučitelné s článkem 267 SFEU. Mimoto platí, že jestliže by ÎCCJ vydal rozhodnutí, aniž by vyčkal odpovědi Soudního dvora, bylo by řízení o předběžné otázce de facto zbaveno užitečného účinku a ÎCCJ by nemohl zajistit účinné uplatňování unijního práva.
54. Jak již bylo uvedeno, ačkoliv organizace soudnictví v členských státech spadá do pravomoci těchto států, musí dané státy při výkonu této pravomoci dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva(65). Z mnou navrhované odpovědi na otázku předkládajícího soudu vyplývá, že i když unijní právo v zásadě nebrání tomu, aby členské státy zavedly takové postupy pro sjednocování vnitrostátní judikatury, jako je postup podle OUG č. 62/2024, jejich zavedení musí splňovat požadavky vyplývající z unijního práva, zejména z článku 267 SFEU(66).
55. V zájmu zachování specifických rysů a autonomie unijního právního řádu zavedly Smlouvy soudní systém určený k zajištění soudržného a jednotného výkladu unijního práva, přičemž stěžejním bodem tohoto systému je řízení o předběžné otázce upravené v článku 267 SFEU(67). Vnitrostátní soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, jako je například ÎCCJ, je povinen předložit Soudnímu dvoru žádost na základě čl. 267 třetího pododstavce SFEU, pokud je před ním vznesena otázka týkající se výkladu unijního práva nebo platnosti aktu sekundárního práva. Cílem této povinnosti je zejména předcházet tomu, aby v jakémkoli členském státě vznikala vnitrostátní judikatura, která nebude v souladu s pravidly unijního práva(68). Dotčený vnitrostátní soud nemůže být takové povinnosti zproštěn(69), ledaže by konstatoval, že vznesená otázka není relevantní, že dotčené ustanovení unijního práva již bylo předmětem výkladu Soudního dvora nebo že řádné uplatnění unijního práva je natolik zřejmé, že neponechává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost(70). Naproti tomu rozhodnutí jiných vnitrostátních soudů, která mohou účastníci řízení napadnout před soudem vyššího stupně, nejsou rozhodnutími ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU. Ačkoliv mají tyto soudy i nadále co nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr(71), nejsou povinny tak učinit(72).
56. Rozsudek vydaný Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce je pro vnitrostátní soud, jenž využil možnosti nebo splnil povinnost předložit předběžnou otázku, závazný při řešení jím projednávané věci, pokud jde o výklad unijního práva(73). V opačném případě by byl užitečný účinek článku 267 SFEU oslaben(74).
57. Jen ve stručnosti zdůrazňuji, že zavedení vnitrostátního mechanismu pro podávání žádostí o vydání předběžných rozhodnutí k nejvyššímu soudu může v určitých případech a v závislosti na fázi vnitrostátního řízení vyvolat další otázky ohledně určení soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU. Tato otázka nebyla v projednávané věci vznesena. Je však třeba se jí zabývat za účelem posouzení vzájemného vztahu mezi povinným vnitrostátním postupem pro vydání předběžného rozhodnutí, o nějž se jedná v projednávané věci, a systémem soudní ochrany vytvořeným unijním právem. V rámci postupu stanoveného v OUG č. 62/2024 není pochyb o tom, že když ÎCCJ rozhoduje o žádosti o vydání předběžného rozhodnutí podané soudy nižších stupňů a poskytuje závazný právní výklad k předložené právní otázce, vystupuje jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU(75). V případě, že k takovému předložení právní otázky nedojde nebo jej ÎCCJ shledá nepřípustným, vystupují rumunské soudy vydávající rozsudky, které nelze napadnout opravnými prostředky, jako soudy ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU(76). Tak je tomu i v případě, že tyto soudy rozhodují o jiných právních otázkách, které nebyly předloženy ÎCCJ. Kvalifikace soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU, tedy závisí na tom, zda tento soud předložil právní otázku ÎCCJ, či nikoliv. V každém případě mají všechny soudy i nadále možnost předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 267 druhého pododstavce SFEU.
58. Pokud jde o 60denní lhůtu stanovenou v čl. 2 odst. 5 OUG č. 62/2024, která se patrně vztahuje pouze na ÎCCJ(77), musí být při jejím uplatňování splněny požadavky vyplývající z unijního práva, zejména z čl. 267 třetího pododstavce SFEU(78). V tomto ohledu žádná skutečnost uvedená ve spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nenasvědčuje tomu, že by rumunské soudy nižších stupňů, včetně Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti), byly touto lhůtou vázány. Mimoto platí, že tyto soudy nižších stupňů se mohou podle všeho obrátit na Soudní dvůr s jakoukoli předběžnou otázkou, kterou pokládají za nezbytnou, a v kterémkoli okamžiku v průběhu řízení, který považují za vhodný, a to i poté, co ÎCCJ rozhodl o právní otázce v rámci postupu podle OUG č. 62/2024(79). Jeví se tedy, že připomínky Komise týkající se 60denní lhůty a článku 267 SFEU jsou z hlediska projednávané věci přinejmenším zčásti poněkud liché. Pro úplnost se nicméně budu stručně zabývat i 60denní lhůtou, která se vztahuje na ÎCCJ.
59. Zásada přednosti unijního práva, která zakotvuje nadřazenost unijního práva nad právem členských států, ukládá všem orgánům těchto států, včetně vnitrostátních soudů, povinnost zajišťovat plný účinek jednotlivých unijních norem, přičemž právo členských států nemůže narušovat účinek přiznaný těmto jednotlivým normám na jejich území(80). Z této zásady vyplývá, že vnitrostátní soudy musí zejména vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu způsobem, který je v souladu s unijním právem, konkrétně v projednávané věci s čl. 267 třetím pododstavcem SFEU. Tato povinnost však nesmí sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem. Vzhledem k tomu, že k výkladu vnitrostátního práva jsou příslušné pouze vnitrostátní soudy, přísluší jim, aby posoudily, zda je možné vykládat vnitrostátní právní úpravu dotčenou ve věci v původním řízení v souladu s požadavky článku 267 SFEU. Soudnímu dvoru však přísluší poskytnout těmto soudům ve světle skutečností uvedených v předkládacím rozhodnutí a v předložených vyjádřeních určitá užitečná vodítka(81).
60. S ohledem na skutečnost(82), že žádné ustanovení OUG č. 62/2024 podle všeho výslovně nebrání přerušení běhu dotčené 60denní lhůty zejména podle čl. 412 odst. 1 bodu 7 občanského soudního řádu, mám za to, že je možné vykládat dotčenou vnitrostátní právní úpravu v souladu s článkem 267 SFEU. Pokud tedy ÎCCJ předloží Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, musí za účelem zajištění užitečného účinku tohoto ustanovení na základě zásady přednosti přerušit řízení, které je před ním vedeno, do doby, než Soudní dvůr rozhodne o předběžné otázce, čímž zabrání uplynutí nebo riziku uplynutí dotčené lhůty. Kromě toho musí ÎCCJ následně toto rozhodnutí použít pro účely vyřešení jím projednávané věci(83). Takový výklad vnitrostátního práva, který by byl slučitelný s unijním právem, by podle mého názoru neznamenal výklad vnitrostátního práva contra legem.
VI. Závěry
61. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku položenou Tribunalul București (Soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko) následovně:
„Článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jakož i článek 267 TFEU
musí být vykládány v tom smyslu, že
nebrání tomu, aby vnitrostátní právní úprava zavedla mechanismus, jenž vnitrostátním soudům rozhodujícím ve věcech týkajících se určení nebo vyplácení platových nároků nebo nároků souvisejících s odměňováním zaměstnanců placených z veřejných prostředků ukládá povinnost požádat vnitrostátní nejvyšší soud, aby vydal předběžné rozhodnutí o právních otázkách, které dosud nebyly posledně uvedeným soudem řešeny, za předpokladu, že i) podmínky, za nichž lze věc předložit za účelem vydání předběžného rozhodnutí, jsou jasně stanoveny v použitelné právní úpravě, ii) předložení věci nezbavuje dotčené osoby možnosti účastnit se řízení před vnitrostátním nejvyšším soudem a iii) vnitrostátní právní úprava nebrání nejvyššímu soudu ani žádnému jinému soudu, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem podle vnitrostátního práva, aby splnil povinnost vyplývající z čl. 267 třetího pododstavce SFEU, ani nezbavuje soudy nižších stupňů možnosti, která jim byla přiznána čl. 267 druhým pododstavcem SFEU.“
1 Původní jazyk: angličtina.
2 Soudní dvůr se od vydání rozsudku ze dne 27. února 2018 ve věci Associação Sindical dos Juízes Portugueses (C‑64/16, EU:C:2018:117) vyjádřil k otázce nezávislosti soudců ve více než 30 věcech.
3 OUG nr. 62/2024 privind unele măsuri pentru soluționarea proceselor privind salarizarea personalului plătit din fonduri publice, precum și a proceselor privind prestații de asigurări sociale (mimořádné nařízení vlády č. 62/2024 o některých opatřeních k řešení případů týkajících se odměňování zaměstnanců placených z veřejných prostředků a případů týkajících se dávek sociálního zabezpečení) ze dne 13. června 2024, vyhlášené v Monitorul Oficial al României, část I, č. 559 ze dne 14. června 2024 (dále jen „OUG č. 62/2024“).
4 Tento soud je nejvyšším obecným soudem v Rumunsku.
5 Tribunalul București (soud prvního stupně v Bukurešti) rovněž stručně odkazuje na Codul de procedură penală (trestní řád).
6 Viz rozsudek ze dne 24. července 2023, Lin (C‑107/23 PPU, EU:C:2023:606, bod 114 a citovaná judikatura). Viz také rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 20. října 2011, Nejdet Şahin a Perihan Şahin v. Turecko (CE:ECHR:2011:1020JUD001327905, body 56 až 58), a ze dne 29. listopadu 2016, Lupeni Greek Catholic Parish a další v. Rumunsko (CE:ECHR:2016:1129JUD007694311, body 128, 134 a 135).
7 Viz bod 3 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2020/2092 ze dne 16. prosince 2020 o obecném režimu podmíněnosti na ochranu rozpočtu Unie (Úř. věst. 2020, L 433I, s. 1).
8 Konkrétně ÎCCJ.
9 ESLP, 4. června 2013, Tudor Tudor v. Rumunsko (ECLI:CE:ECHR:2009:0324JUD002191103, bod 29).
10 Viz občanský soudní řád a trestní řád.
11 Viz Zpráva o nezávislosti soudního systému – část I: Nezávislost soudců, přijatá Benátskou komisí na jejím 82. plenárním zasedání (Benátky (Itálie), 12. a 13. března 2010), CDL-AD(2010)004-e, bod 68, dostupná na adrese https://www.venice.coe.int/webforms/documents/?pdf=CDL-AD(2010)004-e.
12 Viz například Galič, A., A civil law perspective on the Supreme Court and its functions, Studia Iuridicia, sv. 81, Varšava, 2019, s. 44 až 86.
13 Viz stanovisko generálního advokáta N. Emilioua ve věci KUBERA (C‑144/23, EU:C:2024:522, bod 3), v němž poznamenal, že v posledních desetiletích se napříč členskými státy Evropské unie vyskytuje jakýsi trend zavádět filtrační mechanismy pro opravné prostředky podané nejvyššímu soudu. Ačkoliv určité formy filtračních mechanismů v současné době existují v několika členských státech, nejvyšší soudy v ostatních členských státech takové mechanismy nutně nemají zavedené. Kromě toho, pokud takové mechanismy i existují, může se jejich fungování v jednotlivých členských státech lišit.
14 S výhradou ověření předkládajícím soudem.
15 V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. listopadu 2024, S. (Změna složení soudního kolegia) (C‑197/23, EU:C:2024:956, body 35 až 39), a ze dne 4. září 2025, AW „T“ (C‑225/22, EU:C:2025:649, body 31 až 33, jakož i citovaná judikatura).
16 Rumunská vláda tvrdí, že se spor v původním řízení týká výlučně ustanovení vnitrostátního práva.
17 Rozsudek ze dne 8. května 2024, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ (Sdružení soudců a státních zástupců) (C‑53/23, EU:C:2024:388, bod 34).
18 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další (C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, dále jen „rozsudek Hann-Invest“, EU:C:2024:594, body 34 až 36).
19 Rozsudek ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses (C‑64/16, EU:C:2018:117, bod 36).
20 Článek 47 Listiny i čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU mají přímý účinek [rozsudek ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání) (C‑824/18, EU:C:2021:153, body 143 až 145)].
21 Obdobně viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny (C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 51).
22 Viz rozsudek ze dne 9. ledna 2024, G. a další (Jmenování soudců obecných soudů v Polsku) (C‑181/21 a C‑269/21, EU:C:2024:1, bod 69).
23 Rozsudky ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců) (C‑204/21, EU:C:2023:442, bod 63), a ze dne 14. listopadu 2024, S. (Změna složení soudního kolegia) (C‑197/23, EU:C:2024:956, bod 31).
24 Viz body 28, 30 a 31 tohoto stanoviska.
25 Rozsudek ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců) (C‑204/21, EU:C:2023:442, bod 71 a citovaná judikatura).
26 Vnitřní aspekt nezávislosti, který souvisí s nestranností, vyžaduje, aby byl zachován rovný odstup ve vztahu ke stranám sporu a jejich příslušným zájmům s ohledem na předmět sporu. V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander (C‑274/14, EU:C:2020:17, bod 61). Soudní dvůr v tomto rozsudku prohlásil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou Tribunal Económico-Administrativo Central (Ústřední hospodářsko-správní soud, Španělsko) za nepřípustnou. Soudní dvůr mimo jiné dospěl k závěru, že některé charakteristiky řízení o mimořádném opravném prostředku před Sala Especial para la Unificación de Doctrina (zvláštní senát pro sjednocování judikatury, Španělsko) působícím při Tribunal Económico-Administrativo Central (Ústřední hospodářsko-správní soud) přispívají k pochybnostem o tom, zda má uvedený soud postavení „třetí osoby“ ve vztahu ke střetávajícím se zájmům, a to z důvodu organizační a funkční vazby mezi tímto soudem a španělským ministerstvem hospodářství a financí.
27 Vnější aspekt nezávislosti vyžaduje, aby daný soud vykonával funkci zcela samostatně, aby nebyl hierarchicky vázán ani podřízen a od nikoho nepřijímal příkazy či pokyny jakéhokoliv původu. V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses (C‑64/16, EU:C:2018:117, bod 44 a citovaná judikatura).
28 Rozsudek ze dne 14. listopadu 2024, S. (Změna složení soudního kolegia) (C‑197/23, EU:C:2024:956, body 54 a 61, jakož i citovaná judikatura).
29 Viz rozsudek ze dne 6. března 2025, D. K. (Odnětí věci soudci) (C‑647/21 a C‑648/21, EU:C:2025:143, body 71 až 74, jakož i citovaná judikatura).
30 Rozsudek ze dne 14. listopadu 2024, S. (Změna složení soudního kolegia) (C‑197/23, EU:C:2024:956, body 63 a 64, jakož i citovaná judikatura). Viz také rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Krajowa Rada Sądownictwa (Setrvání soudce ve funkci) (C‑718/21, EU:C:2023:1015, body 47 až 53), který ve značné míře odkazuje na judikaturu ESLP týkající se právního státu a porušení čl. 6 odst. 1 EÚLP v Polské republice.
31 Rozsudek Hann-Invest, body 55 a 59.
32 Viz například článek 101 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland (Základní zákon Spolkové republiky Německo) ze dne 23. května 1949 (BGBl. s. 1), naposledy pozměněný Gesetz vom 19.12.2022 (zákon ze dne 19. prosince 2022 (BGBl. I s. 2478), který stanoví: „(1) [...] Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. [...]“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Viz také Dero-Bugny, D., „Le principe du juge légal en droit de l’Union européenne“, Journal du droit européen, 2022, s. 154.
33 Rozsudek ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců) (C‑204/21, EU:C:2023:442, body 264 až 266 a 279, jakož i citovaná judikatura). Vzhledem k povinnosti soudů nižších stupňů předložit v určitých případech právní otázky ÎCCJ plynoucí z OUG č. 62/2024 mám za to, že citovaná judikatura je per analogiam relevantní. Cílem postupu podle OUG č. 62/2024 je podle všeho zajistit v Rumunsku v určité oblasti práva jednotnou praxi, čímž přispívá k právní jistotě.
34 Soudní dvůr rovněž uvedl, že článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU nebrání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle které jsou rozhodnutí ústavního soudu pro obecné soudy závazná za předpokladu, že vnitrostátní právo zaručuje nezávislost uvedeného ústavního soudu zejména na zákonodárné a výkonné moci, jak je vyžadována těmito ustanoveními [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu) C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 44 a citovaná judikatura].
35 Viz bod 48 uvedeného rozsudku.
36 Viz jeho bod 80.
37 Tato podmínka odráží mimo jiné zásady transparentnosti a právní jistoty.
38 Tato podmínka odráží zásadu, že účastníci řízení musí být náležitě vyslechnuty, nebo zásadu kontradiktornosti.
39 C‑204/21, EU:C:2023:442.
40 Tamtéž, body 276 až 279.
41 Viz však body 15 a 48 až 51 tohoto stanoviska.
42 Viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu) (C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 123).
43 Viz první, druhý a čtvrtý důvod, které vedly předkládající soud k položení otázky Soudnímu dvoru, nastíněné v bodech 11 až 15 a 17 tohoto stanoviska. Z důvodu přehlednosti se jimi budu zabývat společně.
44 Procurorul General al României (Nejvyšší státní zástupce, Rumunsko) může mimo jiné požádat ÎCCJ o rozhodnutí o právních otázkách, na jejichž základě vznikla rozcházející se judikatura. Rozhodnutí ÎCCJ je vydáváno výhradně v zájmu zákona a nedotýká se posuzovaných soudních rozhodnutí ani situace účastníků předmětných řízení.
45 A relevantní judikaturou ÎCCJ.
46 Viz článek 520 občanského soudního řádu.
47 V tomto smyslu viz bod 33 tohoto stanoviska. Několik členských států zavedlo u svých nejvyšších soudů interní mechanismy pro podávání žádostí o vydání předběžných rozhodnutí, jejichž cílem je vyjasnit důležité právní otázky ve sporech projednávaných soudy nižších stupňů. Viz například článek 390 Kodeks postępowania cywilnego (polský občanský soudní řád), který stanoví: „§ 1. Jestliže se při projednávání odvolání vyskytne právní otázka, která vyvolává vážné pochybnosti, může soud odročit jednání a předložit tuto otázku k posouzení Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud je oprávněn projednat věc sám, nebo postoupit dotčenou otázku k posouzení rozšířenému senátu. § 2 Rozhodnutí Nejvyššího soudu o právní otázce je ve věci závazné“. Pro oficiální znění uvedeného právního předpisu v polském jazyce viz https://isap.sejm.gov.pl/isap.nsf/download.xsp/WDU19640430296/U/D19640296Lj.pdf. Viz také články 392 až 395 Wetboek van Burgerlijke Rechtsvordering (nizozemský občanský soudní řád), dostupného na adrese https://www.rechtspraak.nl/SiteCollectionDocuments/dutch-code-of-civil-procedure-2025.pdf. Jedinečnost rumunského postupu zavedeného ustanoveními OUG č. 62/2024 však plyne z jeho povinného charakteru v určitých případech, čímž je omezována diskreční pravomoc soudů nižších stupňů.
48 S výhradou ověření předkládajícím soudem.
49 Podobně jako v případě postupu upraveném v článcích 519 a 520 občanského soudního řádu.
50 Jedná se především o požadavek existence „právní otázky, na jejímž vyjasnění závisí rozhodnutí ve věci samé“.
51 Vzhledem k tomu, že OUG č. 62/2024 podle všeho zachovává pravomoc soudů nižších stupňů pro zjišťování skutkového stavu a uplatňování abstraktního rozhodnutí ÎCCJ o právní otázce na skutkový stav projednávané věci, zajišťuje, že judikatura není „nadměrně centralizována“. Viz vyjádření předkládajícího soudu shrnuté v bodě 16 tohoto stanoviska.
52 S výhradou ověření předkládajícím soudem.
53 Uvedl jsem pojem „s konečnou platností“, který nebyl v rozsudku Hann-Invest použit, neboť mám za to, s výhradou ověření předkládajícím soudem, že soudy nižších stupňů mohou v Rumunsku předložit právní otázku ÎCCJ v souladu s OUG č. 62/2024, i když již zahájily poradu, protože nezbytnost takového postupu se může ukázat právě až během ní. Kromě toho mohou být ostatní soudy nižších stupňů nuceny přerušit již zahájená řízení, pokud byla ÎCCJ předložena právní otázka, která je relevantní pro účely řízení, které před nimi probíhá.
54 Viz bod 38 tohoto stanoviska. Podobný přístup zaujal Výbor ministrů Rady Evropy, který doporučil, aby „hierarchická organizace soudů neoslabovala individuální nezávislost“ a aby „vyšší soudy nevydávaly soudcům pokyny ohledně způsobu, jakým by měli rozhodovat v jednotlivých případech, s výjimkou předběžných rozhodnutí [...]“ Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. Doporučení Výboru ministrů členským státům o soudcích: nezávislost, efektivnost a odpovědnost přijaté dne 17. listopadu 2010 na 1098. zasedání zástupců ministrů, CM/Rec(2010)12, body 22 a 23.
55 Viz například článek 163 Civilinio Proceso Kodekso (litevský občanský soudní řád), který stanoví povinné přerušení řízení soudem, jenž předkládá Lietuvos Respublikos Konstitucinis Teismas (Ústavní soud Litevské republiky) nebo Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy) otázku ústavnosti nebo legality právního aktu použitelného v dané věci nebo Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU. Povinnost přerušit řízení se vztahuje i na případy, kdy stejnou otázku již předložily jiné soudy. K dispozici na internetové adrese: https://e-seimas.lrs.lt/portal/legalAct/lt/TAD/TAIS.162435/asr.
56 Viz bod 38 tohoto stanoviska.
57 Někdy označované jako zásada kontradiktornosti.
58 Viz rozsudek Hann-Invest, bod 58.
59 Viz bod 38 tohoto stanoviska. Splnění těchto tří podmínek musí ověřit předkládající soud.
60 Viz čl. 2 odst. 3 OUG č. 62/2024.
61 Způsob, jakým postup skutečně funguje, musí ověřit předkládající soud.
62 Viz bod 16 tohoto stanoviska.
63 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 59).
64 Viz bod 18 tohoto stanoviska.
65 Viz bod 33 tohoto stanoviska.
66 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 2024, KUBERA (C‑144/23, EU:C:2024:881, bod 32).
67 Rozsudek ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců) (C‑204/21, EU:C:2023:442, body 274 a 275), a posudek 2/13 (Přistoupení Evropské unie k EÚLP) ze dne 18. prosince 2014 (EU:C:2014:2454, bod 198).
68 Rozsudek ze dne 15. října 2024, KUBERA (C‑144/23, EU:C:2024:881, bod 35).
69 Pokud jde o povinnost tohoto soudu uvést důvody, proč věc nepředložil Soudnímu dvoru, viz rozsudek ze dne 15. října 2024, KUBERA (C‑144/23, EU:C:2024:881, body 61 až 65). Viz také stanovisko generální advokátky T. Ćapeta ve věci Remling (C‑767/23, EU:C:2025:486, body 62 až 85). K otázce odpovědnosti členského státu za újmu vzniklou v důsledku toho, že vnitrostátní soud rozhodující v posledním stupni nepoložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku podle článku 267 třetího pododstavce SFEU, a zejména k významu odůvodnění v této souvislosti, viz stanovisko generální advokátky T. Ćapeta ve věci Ferreira da Silva e Brito a další (C‑293/24, EU:C:2025:850).
70 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 2024, KUBERA (C‑144/23, EU:C:2024:881, body 34 a 36). Viz také rozsudek ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi (C‑561/19, EU:C:2021:799, body 40 až 51), v němž Soudní dvůr stanovil podrobná kritéria pro posouzení otázky, zda je soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, zproštěn povinnosti stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU, tedy obrátit se na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. V tomto rozsudku Soudní dvůr vyjasnil a upřesnil svou dřívější judikaturu obsaženou mimo jiné v klíčovém rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit (283/81, EU:C:1982:335).
71 Tuto možnost přiznává čl. 267 druhý pododstavec SFEU.
72 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2005, Intermodal Transports (C‑495/03, EU:C:2005:552, bod 31).
73 Rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu) (C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 74).
74 Rozsudek ze dne 24. července 2023, Lin (C‑107/23 PPU, EU:C:2023:606, bod 134 a citovaná judikatura).
75 Podle čl. 521 odst. 3 občanského soudního řádu jsou rozhodnutí o právních otázkách závazná ode dne jejich zveřejnění.
76 V rozsudku ze dne 15. července 1964, Costa (6/64, EU:C:1964:66), Soudní dvůr uznal, že Guidice conciliatore di Milano (Smírčí soudce, Milán, Itálie) byl vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nebyla napadnutelná opravnými prostředky, a tudíž byl povinen předložit Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu Smlouvy.
77 S výhradou ověření předkládajícím soudem.
78 Obdobně viz rozsudek ze dne 15. října 2024, KUBERA (C‑144/23, EU:C:2024:881, bod 32).
79 Obdobně viz rozsudek ze dne 22. června 2010, Melki a Abdeli (C‑188/10 a C‑189/10, EU:C:2010:363, bod 52). To přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
80 Rozsudek ze dne 24. července 2023, Lin (C‑107/23 PPU, EU:C:2023:606, body 128 a 129 a citovaná judikatura).
81 Obdobně viz rozsudek ze dne 15. října 2024, KUBERA (C‑144/23, EU:C:2024:881, body 51 až 53).
82 S výhradou ověření předkládajícím soudem.
83 Rozsudek ze dne 24. července 2023, Lin (C‑107/23 PPU, EU:C:2023:606, bod 132 a citovaná judikatura).