62024CC0621
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 23. října 2025 (
1
)
Věc C‑621/24
Landkreis Schweinfurt
proti
FB
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Bundessozialgericht (Spolkový sociální soud, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Azylová politika – Směrnice 2013/33/EU – Přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu – Článek 17 – Obecná ustanovení o materiálních podmínkách přijetí – Rozsah požadavku na zajištění odpovídající životní úrovně – Rovné zacházení – Článek 20 odst. 1 – Omezení výhod materiálních podmínek přijetí – Pojem ‚následná žádost‘ – Vnitrostátní předpis vylučující z nároku na dávky určené k pokrytí potřeb na ošacení, zboží běžného použití a spotřební zboží do domácnosti žadatele, vůči nimž bylo přijato rozhodnutí o přemístění podle nařízení (EU) č. 604/2013, ledaže prokáží zvláštní okolnosti – Přípustnost“
I. Úvod
1.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se v podstatě týká rozsahu práva, přiznaného v čl. 17 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2013/33/EU (
2
), na materiální podmínky přijetí, které žadatelům o mezinárodní ochranu (
3
) zajišťují odpovídající životní úroveň za účelem ochrany jejich tělesného a duševního zdraví a zaručení jejich živobytí na území členského státu, v němž žádají o azyl (
4
).
2.
Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v rámci sporu mezi FB, mladým afgánským státním příslušníkem, žadatelem o mezinárodní ochranu, a Landkreis Schweinfurt (okres Schweinfurt, Německo), ve věci legality rozhodnutí, kterým byl této osobě odňat nárok na dávky určené k pokrytí jejích potřeb na ošacení, zboží běžného použití a spotřební zboží do domácnosti z důvodu, že má být vyhoštěna z území státu v důsledku výkonu rozhodnutí o přemístění přijatého na základě nařízení (EU) č. 604/2013 (
5
).
3.
Bundessozialgericht (Spolkový sociální soud, Německo) se nejprve táže Soudního dvora, zda hostitelský členský stát může zacházet s žadateli, vůči nimž bylo přijato rozhodnutí o přemístění podle tohoto nařízení, méně příznivě než s žadateli, kteří naopak mají na území tohoto státu zůstat.
4.
Daný soud se dále snaží určit, zda uvedený členský stát zajišťuje žadatelům odpovídající životní úroveň, která jim zaručí živobytí a ochranu jejich tělesného a duševního zdraví, když jim poskytuje věcné dávky pokrývající ubytování, stravu, hygienické a zdravotní potřeby, ale v zásadě je vylučuje z nároku na příspěvek na ošacení a peněžitou dávku určenou k pokrytí jejich potřeb v oblasti zboží běžného použití a spotřebního zboží do domácnosti.
5.
Konečně se uvedený soud táže Soudního dvora, zda lze takové omezení výhod materiálních podmínek přijetí přijmout na základě čl. 20 odst. 1 prvního pododstavce 1 písm. c) směrnice 2013/33 z důvodu, že žádost podaná státním příslušníkem třetího státu představuje v projednávané věci následnou žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32/EU (
6
).
6.
Nejprve uvedu důvody, proč se domnívám, že čl. 17 odst. 2 první pododstavec a čl. 17 odst. 5 směrnice 2013/33 brání vnitrostátnímu předpisu, který automaticky vylučuje z nároku na dávky určené k pokrytí potřeb na ošacení a v oblasti zboží běžného použití a spotřebního zboží do domácnosti, vůči němuž bylo přijato rozhodnutí o přemístění, které však dosud nebylo vykonáno. V této souvislosti se opřu o zásady, které Soudní dvůr postupně vymezil v rozsudcích ze dne 27. září 2012, Cimade a GISTI (
7
), ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (
8
), ze dne 14. ledna 2021, The International Protection Appeals Tribunal a další (
9
), a konečně ze dne 1. srpna 2022, Ministero dell’Interno (Odnětí materiálních podmínek přijetí) (
10
). Připomínám zejména, že povinnost hostitelského členského státu zajistit žadatelům odpovídající životní úroveň, která jim zaručí živobytí a ochranu jejich tělesného a duševního zdraví, vyžaduje poskytnout osobám, které nejsou finančně soběstačné, příspěvek na ošacení a denní příspěvek, a to až do jejich skutečného přemístění do členského státu odpovědného za posouzení jejich žádosti o mezinárodní ochranu.
7.
Poté vysvětlím, že takové vyloučení nemohlo být v projednávané věci založeno na ustanoveních čl. 20 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2013/33, jelikož taková žádost, jako je žádost, kterou podal FB, nepředstavovala „následnou žádost“ z důvodů, které Soudní dvůr uvedl v rozsudku Khan Yunis a Baabda (
11
), vydaném dne 19. prosince 2024, tedy několik měsíců po podání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
II. Právní rámec
A.
Unijní právo
1. Směrnice 2013/32
8.
Podle čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32 se „následnou žádostí“ rozumí „další žádost o mezinárodní ochranu, která byla učiněna po přijetí pravomocného rozhodnutí o předchozí žádosti, včetně případů, kdy žadatel vzal svou žádost výslovně zpět, a případů, kdy rozhodující orgán po konkludentním zpětvzetí odmítl žádost podle čl. 28 odst. 1“.
2. Směrnice 2013/33
9.
Body 8, 11 a 35 odůvodnění směrnice 2013/33 uvádějí:
„(8)
K zajištění rovného zacházení s žadateli v celé Unii by tato směrnice měla být uplatňována ve všech stadiích řízení o žádostech o mezinárodní ochranu, na všechny druhy uvedených řízení a ve všech místech a zařízeních, v nichž se žadatelé zdržují, a po dobu, po kterou jsou oprávněni zůstat na území členských státu jakožto žadatelé.
[…]
(11)
Měly by být stanoveny takové normy pro přijímání žadatelů, které budou postačovat k zajištění důstojné úrovně života a srovnatelných životních podmínek ve všech členských státech.
[…]
(35)
Tato směrnice dodržuje základním lidská práva a ctí zásady uznávané zejména Listinou základních práv Evropské unie[ (
12
)]. Jejím cílem je především zajistit plné respektování lidské důstojnosti a podpořit uplatňování článků 1, 4, 6, 7, 18, 21, 24 a 47 Listiny; tato směrnice musí být odpovídajícím způsobem provedena.“
10.
Podle jejího článku 1 je účelem směrnice 2013/33 stanovení norem pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v členských státech.
11.
Článek 2 písm. g) uvedené směrnice definuje pojem „materiální podmínky přijetí“ jako „takové podmínky přijetí, mezi které patří ubytování, strava a ošacení, poskytované ve formě věcného plnění, peněžitých dávek nebo poukázek, jakož i kombinace uvedených tří forem, a dále denní příspěvky“.
12.
Tato směrnice se podle svého čl. 3 odst. 1 „vztahuje na všechny státní příslušníky třetích zemí […], kteří na území […] členského státu učiní žádost o mezinárodní ochranu, po dobu, po kterou jsou oprávněni zůstat na území členského státu jakožto žadatelé“.
13.
Článek 17 směrnice 2013/33, nadepsaný „Obecná ustanovení o materiálních podmínkách přijetí a zdravotní péči“, v odst. 2 prvním pododstavci a v odstavcích 3 a 5 stanoví:
„2. Členské státy zajistí, aby materiální podmínky přijetí umožňovaly odpovídající životní úroveň žadatelů, která jim zaručí živobytí a ochranu jejich tělesného a duševního zdraví.
[…]
3. Členské státy mohou vyhradit poskytování všech nebo některých materiálních podmínek přijetí a zdravotní péče těm žadatelům, kteří nemají dostatečné vlastní prostředky k dosažení odpovídající životní úrovně pro zajištění zdraví a živobytí.
[…]
5. Poskytují-li členské státy materiální podmínky přijetí ve formě peněžitých dávek nebo poukázek, určí se jejich hodnota na základě úrovně nebo úrovní stanovených podle práva nebo praxe daného členského státu, tak aby žadatelé mohli mít stejnou životní úroveň jako státní příslušníci tohoto státu. Členské státy mohou použít méně příznivé zacházení s žadateli ve srovnání s vlastními státními příslušníky, zejména pokud je materiální podpora částečně poskytována formou věcných dávek nebo pokud je cílem výše uvedených úrovní, které jsou používány pro vlastní státní příslušníky, zajistit životní úroveň vyšší, než jak je v případě žadatelů stanoveno podle této směrnice.“
14.
Článek 20 této směrnice, nadepsaný „Omezení nebo odnětí výhod materiálních podmínek přijetí“, stanoví:
„1. Členské státy mohou omezit nebo ve výjimečných a řádně odůvodněných případech odejmout výhody materiálních podmínek přijetí, pokud žadatel:
[…]
c)
podal následnou žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32[…].
[…]
5. Rozhodnutí o omezení nebo odnětí výhod materiálních podmínek přijetí […] se přijímají vždy v jednotlivém případě [individuálně], objektivně a nestranně a musí obsahovat odůvodnění. Rozhodnutí musí vycházet z konkrétní situace dotyčné osoby, […] a zohledňovat zásadu proporcionality. Za všech okolností musí členské státy zajistit přístup ke zdravotní péči podle článku 19 a důstojné životní podmínky pro všechny žadatele.
6. Členské státy zajistí, aby výhody materiálních podmínek přijetí nebyly odejmuty ani omezeny před přijetím rozhodnutí podle odstavce 5.“
3. Nařízení Dublin III
15.
Body 11 a 12 odůvodnění nařízení Dublin III uvádějí:
„(11)
Směrnice […] 2013/33[…] by se měla použít na postup k určení příslušného členského státu podle tohoto nařízení, s výhradou omezení týkajících se uplatňování uvedené směrnice.
(12)
Kromě toho by se měla použít směrnice […] 2013/32[…], aniž jsou jí dotčena ustanovení týkající se procesních záruk podle tohoto nařízení, s výhradou omezení týkajících se uplatňování uvedené směrnice.“
16.
Článek 18 tohoto nařízení stanoví „povinnosti příslušného členského státu“ takto:
„1. Členský stát příslušný podle tohoto nařízení je povinen:
[…]
c)
přijmout zpět za podmínek stanovených v článcích 23, 24, 25 a 29 státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, jejíž žádost se posuzuje a která vzala svou žádost zpět a učinila žádost v jiném členském státě, nebo která se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu.
2. […]
V případech uvedených v odst. 1 písm. c), v nichž příslušný členský stát ukončil posuzování žádosti, která byla žadatelem vzata zpět předtím, než bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé v první instanci, tento členský stát zajistí, aby žadatel měl právo požádat o dokončení posouzení své žádosti nebo podat novou žádost o mezinárodní ochranu, která není posuzována jako následná žádost ve smyslu ve směrnice 2013/32[…]. V těchto případech členské státy zajistí, aby bylo dokončeno posouzení žádosti.
[…]“
B.
Německé právo
1. Zákon o materiálních podmínkách přijetí
17.
Podle § 1 odst. 1 bodu 5 Asylbewerberleistungsgesetz (zákon o podmínkách poskytovaných žadatelům o azyl) ve znění zveřejněném dne 5. srpna 1997 (
13
) a naposledy pozměněném prostřednictvím § 18 Gesetz zur Stärkung der Impfprävention gegen COVID-19 und zur Änderung weiterer Vorschriften im Zusammenhang mit der COVID-19-Pandémie (zákon o posílení prevence očkováním proti onemocnění covid-19 a o změně dalších předpisů v souvislosti s pandemií covidu-19) (
14
) ze dne 10. prosince 2021 (dále jen „zákon o materiálních podmínkách přijetí“):
„(1) Nárok na podmínky stanovené tímto zákonem mají cizí státní příslušníci, kteří skutečně pobývají na spolkovém území a
[…]
5.
mají vykonatelnou povinnost opustit území, i když příkaz k opuštění území pod pohrůžkou vyhoštění ještě nebo již není vykonatelný.“
18.
Ustanovení § 1a tohoto zákona, nadepsané „Omezení práv“, stanoví:
„(1) Osoby oprávněné podle § 1 odst. 1 bodu 5, kterým bylo stanoveno datum k opuštění území a mají možnost území opustit, nemají ode dne následujícího po datu stanoveném k opuštění území nárok na podmínky podle § 2, § 3 a § 6, ledaže nemohly opustit území z důvodů, za které nenesou odpovědnost. Do okamžiku, kdy opustí území nebo jsou vyhoštěny, jsou jim poskytovány podmínky k pokrytí potřeb týkajících se stravy a ubytování, včetně topení, hygienických a zdravotnických potřeb. Pouze za zvláštních okolností konkrétního případu mohou být poskytovány i další podmínky ve smyslu § 3 odstavce 1 první věty. Tyto podmínky jsou obvykle poskytovány ve formě věcných plnění.
[…]
(7) Osobám oprávněným podle § 1 odst. 1 bodu 1 nebo 5, jejichž žádost o azyl Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, Německo) odmítl podle § 29 odst. 1 bodu 1 Asylgesetz (AsylG) [(zákon o azylu) (
15
) ze dne 26. června 1992] ve spojení s jeho § 31 odst. 6 jako nepřípustnou a nařídil jejich vyhoštění podle § 34a odst. 1 první věty druhé hypotézy uvedeného zákona, jsou poskytovány pouze podmínky podle odstavce 1, i když rozhodnutí není dosud pravomocné. První věta neplatí, pokud soud nařídil odkladný účinek žaloby podané proti rozhodnutí o vyhoštění.“
19.
Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o materiálních podmínkách přijetí stanoví:
„Osobám oprávněným podle § 1 jsou poskytovány podmínky k pokrytí potřeb týkajících se stravy, ubytování, vytápění, ošacení, zdravotnických potřeb a spotřebního zboží do domácnosti (nezbytné potřeby). Navíc jim jsou poskytovány dávky na pokrytí osobních potřeb každodenního života (nezbytné osobní potřeby).“
20.
Ustanovení § 6 odst. 1 tohoto zákona zní takto:
„Další podmínky mohou být poskytovány zejména tehdy, pokud jsou v konkrétním případě nezbytné k zajištění živobytí nebo zdraví, nutné k pokrytí zvláštních potřeb dětí nebo potřebné ke splnění povinnosti součinnosti podle správního práva. […]“
2. Zákon o azylu
21.
Ustanovení § 29 zákona o azylu ve znění zveřejněném dne 2. září 2008 (
16
) a naposledy pozměněném § 9 Gesetz zur Weiterentwicklung des Ausländerzentralregisters (zákon o rozšíření centrálního informačního systému) (
17
) ze dne 9. července 2021, nadepsané „Nepřípustné žádosti“, v odst. 1 bodě 1 stanoví:
„Žádost o azyl je nepřípustná, pokud
1. je jiný členský stát
a)
podle nařízení [Dublin III] […]
[…]
příslušný k provedení azylového řízení.“
22.
Ustanovení § 34a odst. 1 tohoto zákona stanoví:
„Má-li být cizinec vyhoštěn […] do státu příslušného k provedení azylového řízení […], nařídí spolkový úřad pro migraci a uprchlíky vyhoštění do tohoto státu, jakmile je jisté, že toto vyhoštění lze provést. To platí rovněž tehdy, pokud cizinec podal žádost o azyl v jiném členském státě, který je příslušný pro provedení azylového řízení podle ustanovení unijního práva nebo mezinárodní smlouvy, nebo pokud cizinec tuto žádost vzal před rozhodnutí spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky zpět. […]“
III. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky
23.
FB je afghánský státní příslušník, který přicestoval do Německa dne 25. srpna 2021 ve věku 19 let a dne 6. září 2021 byl zaregistrován jako žadatel o mezinárodní ochranu. Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky požádal Rumunsko o jeho přijetí zpět s odůvodněním, že FB tam již dříve, dne 6. srpna 2021, podal žádost o mezinárodní ochranu, kterou poté konkludentně vzal zpět (
18
).
24.
Pokud jde o materiální podmínky přijetí, které mu byly přiznány od září 2021, FB byl ubytován ve středisku prvotního přijetí nacházejícím se v okrese Schweinfurt. Obdržel věcná plnění stanovená v § 3 a 3a zákona o materiálních podmínkách přijetí, a sice vytápěné a udržované ubytování, stravu, ošacení, dodávky energií do domácnosti, potřeby péče o tělo a hygienické potřeby, jakož i přístup k místní bezdrátové síti. Kromě toho obdržel peněžitou dávku na pokrytí svých „nezbytných osobních potřeb“ ve výši 101,25 eur na období od 6. do 30. září 2021 a ve výši 121,50 eur měsíčně od října 2021 (
19
).
25.
Poté, co Rumunsko souhlasilo, že FB přijme zpět, přijal Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky dne 25. října 2021 rozhodnutí o nepřípustnosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu a nařídil jeho přemístění do prvně uvedeného státu (
20
). Konec lhůty pro přemístění byl stanoven na 22. dubna 2021. FB podal proti rozhodnutí o přemístění žalobu, která byla zamítnuta rozsudkem Verwaltungsgericht Würzburg (Správní soud ve Würzburgu, Německo) ze dne 21. prosince 2021.
26.
Po vyslechnutí FB okres Schweinfurt rozhodnutím ze dne 9. prosince 2021 omezil výhody materiálních podmínek přijetí, které mu byly přiznány, na základě § 1a odst. 7 zákona o materiálních podmínkách přijetí (
21
). Toto rozhodnutí bylo použitelné na období od 1. ledna do 30. června 2022. Od 1. ledna 2022 měl tedy FB nárok na věcná plnění pokrývající jeho potřeby v oblasti bydlení, stravování, vytápění, osobní hygieny a zdravotní péče, jakož i lékařskou pomoc v případě nemoci. Naproti tomu ztratil nárok na dávky stanovené k pokrytí jednak svých „nezbytných potřeb“ na ošacení, zboží běžného použití a spotřební zboží do domácnosti a jednak svých „nezbytných osobních potřeb“, uvedených v § 3 odst. 1 druhé větě tohoto zákona, tedy výdajů na dopravu, komunikaci, volný čas, zábavu, kulturu, ubytovací a restaurační služby a jiné zboží a služby. Ze sporného rozhodnutí, připojeného k vnitrostátnímu spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že FB neuplatnil zvláštní okolnosti odůvodňující poskytnutí těchto jiných dávek. Přemístění původně plánovaná na 19. ledna 2022 a poté na 2. března 2022 nemohla být provedena z důvodů, které nelze přičítat FB, protože Rumunsko od 1. března 2022 z důvodu války na Ukrajině přemístění neakceptuje. Dne 23. února 2022 byl FB přemístěn do jiného okresu, kde se na něj vztahovaly podmínky, které v této souvislosti nejsou zpochybňovány. Je tedy nesporné, že v projednávané věci sporné období trvalo od 1. ledna 2022 do 22. února 2022.
27.
FB podal žalobu k Sozialgericht Würzburg (Sociální soud ve Würzburgu, Německo), kterou se domáhal přiznání výhodnějších materiálních podmínek přijetí, a zejména peněžité dávky na pokrytí svých nezbytných osobních potřeb během tohoto sporného období.
28.
Ačkoli uvedený soud tuto žalobu rozsudkem ze dne 20. ledna 2023 zamítl, Bayerisches Landessozialgericht (Bavorský sociální soud, Německo) jí naproti tomu rozsudkem ze dne 31. května 2023 vyhověl z důvodu, že omezení stanovené v § 1a odst. 7 zákona o materiálních podmínkách přijetí vyžaduje prokázání jednání v rozporu s povinnostmi, k čemuž přitom v projednávané věci nedošlo. Okres Schweinfurt tedy podal proti tomuto rozsudku opravný prostředek „Revision“ k předkládajícímu soudu.
29.
Za těchto podmínek se Bundessozialgericht (Spolkový sociální soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1)
Je právní úprava členského státu, podle které mají žadatelé […], v závislosti na svém postavení osoby s vykonatelnou povinností opustit území, během lhůty pro přemístění podle nařízení [Dublin III] nárok výlučně na ubytování, stravu, hygienické a zdravotnické potřeby a ošetření v případě nemoci a podle okolností konkrétního případu na ošacení a zboží běžného použití a spotřební zboží do domácnosti, v souladu s minimální úrovní uvedenou v čl. 17 odst. 2 a 5 směrnice 2013/33?
2)
V případě záporné odpovědi na první otázku:
a)
Musí být čl. 20 odst. 1 první věta písm. c) směrnice 2013/33 ve spojení s čl. 2 písm. q) směrnice [2013/32] vykládán v tom smyslu, že následná žádost se vztahuje i na situace, ve kterých žadatel již dříve podal žádost o mezinárodní ochranu v jiném členském státě a Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky na tomto základě žádost jako nepřípustnou podle nařízení [Dublin III] odmítl a nařídil vyhoštění?
b)
Závisí odpověď na otázku, zda se v této situaci jedná o následnou žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32[…], na okamžiku zpětvzetí žádosti, nebo okamžiku rozhodnutí jiného členského státu podle článku 27 nebo 28 této směrnice?
c)
Musí být čl. 20 odst. 1 první věta písm. c) směrnice 2013/33 ve spojení s jejím čl. 20 odst. 5 a 6, jakož i Listinou […] vykládán v tom smyslu, že je přípustné omezit výhody podmínek přijetí na podmínky sloužící k pokrytí potřeb týkajících se stravy a ubytování včetně topení, jakož i hygienických a zdravotnických potřeb, ošetření v případě nemoci a v závislosti na konkrétním případě ošacení a zboží běžného použití a spotřební zboží do domácnosti?“
30.
Písemná vyjádření předložili FB, německá a belgická vláda, jakož i Evropská komise. Tyto zúčastněné strany (s výjimkou belgické vlády) se zúčastnili jednání konaného dne 4. září 2025, na němž rovněž odpověděli na otázky k ústnímu zodpovězení položené Soudním dvorem.
IV. Analýza
A.
Úvodní poznámka
31.
Vzhledem k obsahu výměny názorů, k níž došlo na jednání před Soudním dvorem, považuji za užitečné formulovat úvodní poznámku týkající se rozsahu otázek položených předkládajícím soudem.
32.
Německá vláda na jednání tvrdila, že čl. 27 odst. 3 písm. a) nařízení Dublin III musí být v rozsahu, v němž dotčené osobě přiznává právo zůstat v daném členském státě, dokud nebude rozhodnuto o odvolání nebo o přezkumu, vykládán tak, že brání použití směrnice 2013/33. Podle této vlády totiž vzhledem k tomu, že rozhodnutí o přemístění přijaté ve vztahu k FB nabylo právní moci, neměl již FB právo pobývat na německém území, a proto nespadal do působnosti této směrnice, jak je definována v jeho čl. 3 odst. 1, i když přemístění nebylo ve skutečnosti provedeno.
33.
Zdůrazňuji, že tento argument nebyl německou vládou vznesen v jejím písemném vyjádření a jeho posouzení podle mého názoru přesahuje rámec sporu vymezeného předkládajícím soudem. Ten totiž vychází z předpokladu, že FB pro dotčené období do působnosti směrnice 2013/33 spadá, a to i přes zamítnutí jeho žaloby proti rozhodnutí o přemístění do Rumunska a pravomocnou povahu tohoto rozhodnutí. V této souvislosti se předkládající soud omezuje na to, že se táže Soudního dvora na výklad čl. 17 odst. 2 a 5 a čl. 20 této směrnice, pokud jde o rozsah práva přiznaného tomuto žadateli na materiální podmínky přijetí, které mu zajistí odpovídající životní úroveň. Připomínám přitom, že podle ustálené judikatury přísluší pouze vnitrostátnímu soudu, aby vymezil předmět otázek, které zamýšlí položit Soudnímu dvoru (
22
).
34.
Za těchto okolností se domnívám, že Soudní dvůr nemůže rozšířit předmět otázek předložených předkládajícím soudem tím, že je posoudí ve světle čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III a bude zkoumat, zda v důsledku vyčerpání opravného prostředku stanoveného v tomto ustanovení FB již neměl právo pobývat na německém území, i když rozhodnutí o přemístění nebylo vykonáno, a tudíž nespadal do působnosti směrnice 2013/33. Vzhledem k tomu, že tato otázka značně přesahuje rámec vymezený předkládajícím soudem, domnívám se, že Soudní dvůr se musí omezit na výklad ustanovení této směrnice, na která uvedený soud výslovně odvolává.
B.
Podmínky použití obecných ustanovení o materiálních podmínkách přijetí uvedených v článku 17 směrnice 2013/33 (první otázka)
35.
Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 17 odst. 2 první pododstavec a čl. 17 odst. 5 směrnice 2013/33 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které příslušný orgán odejme žadatelům, vůči nimž bylo přijato rozhodnutí o přemístění podle nařízení Dublin III, nárok na dávky určené k pokrytí potřeb na ošacení, zboží běžného použití a spotřební zboží do domácnosti, vyplácené ve formě věcných nebo peněžitých dávek, ledaže prokáží existenci zvláštních okolností.
36.
Tato otázka vyžaduje analýzu toho, jak má hostitelský členský stát zacházet s žadatelem, jenž má být přemístěn do členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, před posouzením rozsahu požadavku týkajícího se zajištění odpovídající životní úrovně uvedeného v čl. 17 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2013/33. Tuto analýzu provedu s ohledem na situaci žadatele, který stejně jako FB neměl vlastní prostředky, jak bylo upřesněno na jednání.
1. K zacházení s žadateli, vůči nimž bylo přijato rozhodnutí o přemístění
37.
Článek 17 směrnice 2013/33 v souladu se svým nadpisem stanoví obecná ustanovení o materiálních podmínkách přijetí.
38.
Odstavec 2 tohoto článku definuje předmět a účel opatření týkajících se materiálních podmínek přijetí a vyžaduje, aby členské státy zajistily odpovídající životní úroveň „žadatelů“, která jim zaručí živobytí a ochranu jejich tělesného a duševního zdraví.
39.
Odstavec 5 uvedeného článku definuje pravidla použitelná pro stanovení výše peněžitých dávek nebo poukázek vyplácených za tímto účelem, přičemž upřesňuje, že členské státy mohou použít méně příznivé zacházení s žadateli ve srovnání s vlastními státními příslušníky, zejména pokud je materiální podpora částečně poskytována formou věcných dávek nebo pokud je cílem výše uvedených úrovní, které jsou používány pro vlastní státní příslušníky, zajistit životní úroveň vyšší, než jak je v případě žadatelů stanoveno směrnicí 2013/33.
40.
Předkládající soud se Soudního dvora táže, zda kromě povoleného rozdílného zacházení s žadatelem a státním příslušníkem může hostitelský členský stát mimoto zacházet odlišně s žadateli, vůči nimž bylo přijato rozhodnutí o přemístění do členského státu příslušného k posouzení jejich žádosti, přičemž těmto žadatelům je přiznáno méně příznivé zacházení než ostatním žadatelům.
41.
S ohledem na cíl směrnice 2013/33 a na formulace, jimiž je tento cíl vyjádřen, není pochyb o tom, že unijní normotvůrce neměl v úmyslu zavést proměnlivý režim přijetí, v němž by podmínky přijetí žadatele ve skutečnosti závisely na tom, zda členský stát, v němž se nachází, je státem, který bude s konečnou platností rozhodovat o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. S výjimkou zvláštních ustanovení, která tento normotvůrce výslovně stanovil pro zranitelné osoby (články 21 až 25 směrnice), zajištěné osoby (článek 10) nebo osoby, které jsou předmětem sankce z důvodu svého jednání (článek 20), žádný prvek, ať už textový, kontextuální, nebo teleologický, takové rozdílné zacházení neumožňuje.
42.
Zaprvé za současného stavu unijního práva žádný z nástrojů tvořících společný evropský azylový systém nestanoví zvláštní právní postavení žadatele, vůči němuž bylo přijato rozhodnutí o přemístění, ani pro něj nestanoví zvláštní právní režim (
23
).
43.
Pokud jde o směrnici 2013/33, Soudní dvůr již v rozsudku IPAT rozhodl, že „žadatelé, s nimiž jsou vedena ‚řízení o žádostech o mezinárodní ochranu‘ zavedená nařízením Dublin III, zjevně spadají do osobní působnosti [této] směrnice“ (
24
), a tato směrnice nerozlišuje podle toho, zda je s žadatelem vedeno řízení o přemístění (
25
). Soudní dvůr uvedl, že unijní normotvůrce používá jednotně a obecně pojem „žadatel“ uvedený v čl. 2 písm. b) směrnice, který se vztahuje na „jednu kategorii žadatelů“, která zahrnuje všechny státní příslušníky třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti, kteří podají žádost o mezinárodní ochranu, o které dosud nebylo s konečnou platností rozhodnuto (
26
). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o přemístění nepředstavuje rozhodnutí, jímž by bylo pravomocně rozhodnuto o žádosti o mezinárodní ochranu, Soudní dvůr dospěl k závěru, že přijetí takového rozhodnutí nemůže dotčenou osobu zbavit postavení „žadatele“ ve smyslu tohoto ustanovení a práv s tímto postavením spojených (
27
). Je přitom třeba uvést, že čl. 17 odst. 2 téže směrnice odkazuje na „žadatele“ bez jakéhokoli rozlišení.
44.
Zadruhé cílem směrnice 2013/33 není zaručit integraci žadatelů v hostitelském členském státě, ale zajistit účinné uspokojení jejich nezbytných a bezprostředních potřeb, aby bylo v souladu s body 11 a 35 odůvodnění této směrnice zajištěno dodržování jejich základních práv.
45.
V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že dodržování lidské důstojnosti a práva na azyl, uznaných v článcích 1 a 18 Listiny, se vztahuje nejen na žadatele, kteří se nacházejí na území členského státu odpovědného za posouzení jejich žádosti, ale také na ty, kteří čekají, až bude tento stát určen (
28
).
46.
Tato úvaha musí být rozšířena na žadatele, kteří čekají na své skutečné přemístění do členského státu příslušného k posouzení jejich žádosti. Samotný pojem „přijetí“ totiž vyžaduje zohlednění objektivního kritéria, a sice místa, kde se žadatel nachází, a nikoli uplatnění pravidel stanovených v nařízení Dublin III a související praxe, z níž vyplývá, že datum přemístění a jeho uskutečnění jsou v konečném důsledku nejisté. Soudní dvůr to ostatně správně zdůraznil, když připomněl, že vyloučení žadatelů z nároku na určité materiální podmínky přijetí nelze odůvodnit krátkostí řízení o určení členského státu příslušného s ohledem na lhůty týkající se řízení o převzetí žadatele a jeho přijetí zpět stanovené v článcích 21 až 25 a článku 29 nařízení Dublin III, jakož i s ohledem na situaci, kdy k přemístění nedojde ve stanovených lhůtách (
29
). Projednávaná věc je toho příkladem, protože nejenže maximální lhůta, ve které mělo být rozhodnutí o přemístění provedeno, činila šest měsíců – což je extrémně dlouhá doba, pokud žadatel, který není finančně soběstačný, nemá nárok na příspěvek na ošacení ani denní příspěvek – ale toto rozhodnutí nebylo nikdy vykonáno.
47.
Vyloučení žadatelů z výhod materiálních podmínek přijetí z důvodu, že se nenacházejí „na správném místě“ podle kritérií odpovědnosti stanovených v nařízení Dublin III, by znamenalo porušení jejich základních práv. Objektivně se nacházejí v podobné situaci jako žadatelé, kteří pobývají v členském státě příslušném k posouzení jejich žádosti nebo čekají na určení tohoto státu. Jejich potřeby jsou stejné: i když nejsou povinni spolupracovat při posuzování své žádosti, musí mít kde bydlet, co jíst, co na sebe a musí disponovat finančními prostředky, které jim umožní zachovat si minimální důstojnost a soběstačnost, aby mohli požívat práv, která jim přiznává směrnice 2013/33.
48.
Takový přístup by rovněž nebyl v souladu s cílem směrnice 2013/33, jak je vyjádřen v bodě 8 jejího odůvodnění, kterým je „zajištění rovného zacházení s žadateli v celé Unii, [přičemž tato] směrnice [by] měla být uplatňována ve všech stadiích řízení o žádostech o mezinárodní ochranu, na všechny druhy uvedených řízení a ve všech místech a zařízeních, v nichž se žadatelé zdržují, a po dobu, po kterou jsou oprávněni zůstat na území členských státu jakožto žadatelé“ (
30
). Řízení o přemístění a převzetí žadatele nebo jeho přijetí zpět členským státem odpovědným za posouzení jeho žádosti, které se provádí v souladu s nařízením Dublin III, je ze své podstaty „řízením o žádostech o mezinárodní ochranu“ (
31
). Z výkladu bodu 11 odůvodnění tohoto nařízení ve spojení s jeho čl. 20 odst. 5 dále vyplývá, že pravidla přijetí stanovená směrnicí 2013/33 se vztahují na postup k určení příslušného členského státu, přičemž tento postup je ukončen až v okamžiku, kdy tento stát žadatele převezme nebo přijme zpět. Soudní dvůr to potvrdil v rozsudku IPAT, když rozhodl, že povinnost dotyčného členského státu poskytnout žadateli podmínky přijetí „zaniká až jeho konečným přemístěním do dožádaného členského státu“ (
32
).
49.
Konečně zatřetí připuštění toho, že hostitelský členský stát může přerušit poskytování podpory žadatelům z důvodu, že není státem odpovědným za posouzení jejich žádosti, by bylo v rozporu s účelem společného evropského azylového systému, protože by to znamenalo, že značná část žadatelů by podléhala vnitrostátním pravidlům, která jsou mnohem méně příznivá než harmonizovaná pravidla stanovená v tomto režimu. Takové opatření by zjevně neumožňovalo „zajistit návaznost, pokud jde o ochranu a práva, na které mají nárok podle [nařízení Dublin III] a podle dalších příslušných právních nástrojů týkajících se azylu“, o kterou unijní normotvůrce usiluje v článku 31 tohoto nařízení.
50.
S ohledem na tyto skutečnosti mám tedy za to, že čl. 17 odst. 2 první pododstavec a čl. 17 odst. 5 směrnice 2013/33 brání vnitrostátnímu předpisu, podle kterého je s žadateli, vůči nimž bylo přijato rozhodnutí o přemístění do členského státu příslušného k posouzení jejich žádosti o mezinárodní ochranu, zacházeno méně příznivě než s ostatními žadateli.
51.
Nyní je třeba zkoumat druhý aspekt první otázky předložené předkládajícím soudem: Zajišťuje členský stát žadatelům odpovídající životní úroveň, která jim zaručí živobytí a ochranu jejich tělesného a duševního zdraví, pokud je vylučuje z nároku na příspěvek na ošacení a denní příspěvek určený na nákup zboží běžného použití a spotřební zboží do domácnosti?
2. K rozsahu požadavku týkajícího se zajištění odpovídající životní úrovně
52.
Připomínám, že čl. 17 odst. 2 první pododstavec směrnice 2013/33 stanoví zásadu, podle které musí vnitrostátní opatření týkající se materiálních podmínek přijetí zajistit odpovídající životní úroveň žadatelů, která jim zaručí živobytí a ochranu jejich tělesného a duševního zdraví.
53.
Za účelem určení rozsahu a způsobů poskytování podpory vyžadované tímto ustanovením předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby upřesnil rozsah požadavku na zajištění odpovídající životní úrovně a obsah povinností, které z něj pro členské státy vyplývají.
54.
V hospodářském právu výraz „životní úroveň“ odkazuje na hospodářský a sociální blahobyt osoby nebo skupiny osob, a zejména na její schopnost uspokojovat své základní i nezákladní potřeby. V rámci směrnice 2013/33 unijní normotvůrce odkazuje jak na požadavek týkající se zajištění „odpovídající“ životní úrovně, tak na požadavek týkající se zachování „důstojných“ životních podmínek, aniž vymezuje rozsah těchto požadavků. Předkládající soud se proto snaží zjistit, zda je možné mezi nimi najít paralelu.
55.
V prvé řadě, čl. 17 odst. 2 první pododstavec směrnice 2013/33 neobsahuje jakýkoliv výslovný odkaz na právo členských států za účelem vymezení smyslu a rozsahu pojmu „odpovídající životní úroveň“. V souladu s ustálenou judikaturou je tedy třeba tento pojem vykládat autonomně a jednotně s přihlédnutím nejen ke znění tohoto ustanovení, ale rovněž k jeho kontextu a cílům sledovaným touto směrnicí (
33
).
56.
Na základě této metody Soudní dvůr definoval rozsah požadavku na zachování důstojných životních podmínek stanoveného v čl. 20 odst. 5 směrnice 2013/33 jako zákaz, aby členské státy uvrhly žadatele do situace krajní materiální nouze, v níž by nemohl uspokojovat své nejzákladnější potřeby, jako je zejména potřeba se ubytovat, najíst, obléct a umýt, a kterou by bylo poškozováno také jeho tělesné či duševní zdraví nebo v důsledku které by se ocitl v zanedbaném stavu, jenž je v rozporu s lidskou důstojností (
34
). V rozsudku Cimade a GISTI Soudní dvůr již rozhodl, že žadateli nelze odepřít ochranu minimálních norem pro přijímání stanovených směrnicí 2003/9, byť by tomu tak bylo jen dočasně po podání žádosti o azyl a před tím, než by byl skutečně přemístěn, neboť by tím byl porušen zejména účel této směrnice a požadavky článku 1 Listiny, podle kterého musí být respektována a chráněna lidská důstojnost (
35
).
57.
V článku 17 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2013/33 unijní normotvůrce vyžaduje, aby opatření týkající se materiálních podmínek přijetí zajišťovala nikoli „důstojnou“, nýbrž „odpovídající“ životní úroveň.
58.
Zdůrazňuji, že členské státy musí zajistit tuto životní úroveň prostřednictvím opatření týkajících se „materiálních podmínek přijetí“, které tedy tvoří její složky. Tyto podmínky jsou definovány v čl. 2 písm. g) směrnice 2013/33 jako „ubytování, strava a ošacení, poskytované ve formě věcného plnění, peněžitých dávek nebo poukázek, jakož i kombinace uvedených tří forem, a dále denní příspěvky“. Unijní normotvůrce sice přiznává členským státům prostor pro uvážení, pokud jde o formu, ve které jsou uvedené podmínky nabízeny, avšak přesně definuje jejich obsah tím, že určuje potřeby, které je třeba uspokojit. Jak dokládá použití spojek „a“ a „jakož i“, jsou materiální podmínky přijetí kumulativní a musí být považovány za neoddělitelně spojené, jelikož představují prostředek k zajištění odpovídající životní úrovně žadateli, který není finančně soběstačný. V kontextu čl. 17 odst. 2 prvního pododstavce této směrnice je tedy právo na odpovídající životní úroveň chápáno jako složené právo, jehož požívání závisí na současném splnění každé z těchto podmínek (
36
).
59.
Proto členské státy nemohou zavést režim „à la carte“ tak, že některou z těchto složek odstraní nebo odejmou. V tomto ohledu bych uvedl, že znění čl. 17 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 2013/33 se liší od znění použitého v odstavci 3 téhož článku, který členským státům umožňuje poskytování „všech nebo některých“ uvedených podmínek, pokud má žadatel vlastní prostředky. Z toho vyplývá, že podle čl. 17 odst. 2 prvního pododstavce uvedené směrnice se členské státy nemohou zprostit povinnosti zajistit žadateli ubytování, stravu a ošacení a vyplácet mu denní příspěvek.
60.
Ve druhé řadě, výraz „odpovídající“ zahrnuje poskytování dávek, které jsou přizpůsobeny k zajištění nikoli přístupu k souboru hospodářských, sociálních a kulturních práv, ale k zajištění živobytí žadatele a ochrany jeho tělesného a duševního zdraví. Unijní normotvůrce ostatně v čl. 17 odst. 3 směrnice 2013/33 výslovně odkazuje na dostatečné prostředky k dosažení „odpovídající životní úrovně pro zajištění zdraví a živobytí“ (
37
) žadatele. To znamená poskytování dávek, jejichž obsah bude přizpůsoben individuální situaci žadatele v dané společnosti a v daném období (
38
). Zvláště upřesňující jsou v tomto ohledu ustanovení čl. 17 odst. 5 této směrnice, která za tímto účelem vyžadují, aby hodnota peněžitých dávek nebo poukázek vyplácených v rámci materiálních podmínek přijetí byla stanovena „na základě úrovně nebo úrovní stanovených podle práva nebo praxe daného členského státu“. Naproti tomu, pokud je příspěvek na ošacení poskytován ve věcné formě, domnívám se, že by měl žadateli umožnit přístup k oblečení a obuvi, které jsou přiměřeně slušné, vhodné pro dané pohlaví a věk, sezónní a v dostatečném množství.
61.
S ohledem na tyto textové prvky požadavek na zajištění odpovídající životní úrovně uvedený v čl. 17 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2013/33, ačkoli pokrývá základní potřeby žadatele, přesahuje právo na pouhé přežití. Žadatel musí mít možnost vést důstojný život s přístupem k prostředkům, které jsou dostatečné a přiměřené k uspokojení potřeb v oblasti bydlení, stravování, oblečení a zdravotní péče a k zajištění minimální soběstačnosti v dané společnosti a v dané době (
39
).
62.
Kontext tohoto ustanovení umožňuje podpořit výklad, podle kterého má tento požadavek mnohem širší věcný dosah než požadavek týkající se zachování důstojné životní úrovně.
63.
Požadavek na zajištění odpovídající životní úrovně se totiž vztahuje k poskytování materiálních podmínek přijetí, jejichž podmínky jsou stanoveny v článku 17 směrnice 2013/33, zatímco požadavek na zachování důstojných životních podmínek spadá do kontextu omezení nebo dokonce odnětí těchto podmínek, jak je stanoveno v článku 20 této směrnice (
40
). Tento poslední požadavek tedy představuje výjimku, která se použije pouze v situacích charakterizovaných zneužitím práva nebo jednáním žadatele, které je v rozporu s právními předpisy. Unijní normotvůrce tím, že vyžaduje, aby byla zajištěna integrita a důstojnost žadatele, i když mu byly všechny materiální podmínky přijetí nebo jejich část odňaty, zavádí minimální hranici, pod kterou členské státy nemohou klesnout.
64.
Naproti tomu požadavek týkající se zajištění odpovídající životní úrovně stanovený v čl. 17 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2013/33 představuje normu a má nutně širší věcnou působnost. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. února 2014, Saciri a další (
41
), v němž Soudní dvůr požaduje, aby úroveň materiálních podmínek přijetí, zejména finanční podpora poskytovaná za tímto účelem, byla dostatečná k zajištění „důstojné a odpovídající“ životní úrovně pro zajištění zdraví a živobytí žadatelů.
65.
Konečně odepření materiálních podmínek přijetí stanovených v čl. 17 odst. 2 směrnice 2013/33 a určených k pokrytí potřeb na ošacení, zboží běžného použití a spotřební zboží do domácnosti by zjevně bylo v rozporu s cílem sledovaným unijním normotvůrcem.
66.
Pokud jde o podporu určenou na ošacení, je všeobecně uznáváno, že oblečení je nezbytnou podmínkou pro požívání lidských práv obecně (
42
). Připomínám, že podle Soudního je potřeba se oblékat „základní“ potřebou, stejně jako potřeba bydlení a stravy, protože přispívá k zachovávání lidské důstojnosti. Nošení roztrhaného a špinavého oblečení je navíc nejviditelnějším a nejvýraznějším projevem nouze. Oblečení přispívá nejen k ochraně duševního zdraví, ale zjevně také k zachování fyzického zdraví dotyčné osoby, protože vhodné oblečení chrání tělo před nepříznivými povětrnostními podmínkami, chladem, deštěm atd. Oblečení je také prostředkem k zajištění účinného uplatnění práv, která jsou žadateli přiznána, jako je právo na volný pohyb, právo na odborné vzdělávání nebo právo na přístup na pracovní trh.
67.
Pokud jde o denní příspěvek, ten rovněž představuje podstatnou součást materiálních podmínek přijetí, neboť jak Komise na jednání opakovaně zdůraznila, umožňuje žadateli minimální míru soběstačnosti. Tento příspěvek, který je žadateli k volné dispozici a je koncipován jako „kapesné“, jehož výše závisí na jednotlivých členských státech, mu musí umožnit nakupovat základní spotřební zboží, jako jsou výrobky osobní hygieny nebo jízdenky pro veřejnou dopravu. Podle Agentury Evropské unie pro otázky azylu (AUEA) (
43
) má tento příspěvek několik cílů: zaprvé umožnit žadatelům dosáhnout základní výše životního minima mimo základní potřeby, jako je ubytování, strava nebo ošacení; zadruhé zajistit minimální standard zapojení žadatelů do společenského a kulturního života v členském státě, v němž žijí, a zatřetí poskytnout žadatelům určitou míru nezávislosti (
44
). Dodávám, že tento příspěvek rovněž umožňuje žadatelům splnit povinnost spolupráce, kterou mají v rámci řízení o své žádosti o mezinárodní ochranu, a to tím, že reagují na různá předvolání a dostavují se k pohovorům, a rovněž jim umožňuje využívat práva, která jim náležejí, například právo na odborné vzdělávání nebo přístup ke zdravotní péči.
68.
V tomto ohledu bych uvedl, že v mezinárodním právu je uznáváno, že právo na odpovídající životní úroveň – které se také označuje jako právo na „dostatečnou“ nebo „přiměřenou“ životní úroveň – vyžaduje, aby každý měl přístup nejen k odpovídající stravě, odpovídajícímu bydlení, odpovídajícímu ošacení a nezbytné lékařské péči a sociálním službám, ale také k dalším hospodářským, sociálním a kulturním právům, která jsou v dané společnosti v dané době nezbytná, jako je právo na vzdělání nebo právo na práci (
45
). Zboží a služby musí být dostupné v dostatečném množství a kvalitě, přizpůsobené pohlaví nebo věku a vhodné z kulturního hlediska. I když v názorech na přesný rozsah tohoto práva existují rozdíly, je obecně uznáváno, že toto právo souvisí s výkonem dalších práv, z nichž některá jsou méně závazná než jiná, a vychází z práva na lidskou důstojnost (
46
). Z čistě ekonomického hlediska tedy Světová banka uvádí, že odpovídající životní úroveň znamená žít nad hranicí chudoby dané společnosti. Podle ní je pro zajištění odpovídající životní úrovně nutné pokrýt dva druhy výdajů: výdaje nezbytné na stravu a nákup základních potřeb a dodatečné výdaje, které odrážejí náklady na účast na každodenním životě ve společnosti a které se liší podle jednotlivých zemí (
47
).
69.
Ze všech těchto skutečností vyplývá, že požadavek na zajištění odpovídající životní úrovně stanovený v čl. 17 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2013/33 brání tomu, aby členský stát odepřel žadateli dávky určené k pokrytí jeho potřeb na ošacení a zboží běžného použití a spotřební zboží do domácnosti.
70.
Takové vnitrostátní pravidlo, jako je pravidlo dotčené ve věci v původním řízení, je podle mého názoru o to problematičtější, že spočívá na automatickém vyloučení těchto dávek.
71.
V tomto ohledu připomínám, že čl. 17 odst. 2 první pododstavec směrnice 2013/33 vychází ze zásady poskytnutí denního příspěvku a dávek určených k pokrytí potřeb žadatele v oblasti ubytování, stravování a ošacení. Tato zásada poskytnutí je o to důležitější, že žadatel není finančně soběstačný a nemůže okamžitě vstoupit na trh práce, aby uspokojil své vlastní potřeby, a zajistil si tak určitou životní úroveň. Hostitelský členský stát může odejmout všechny nebo část těchto materiálních podmínek přijetí pouze v případě, že žadatel disponuje vlastními prostředky ve smyslu čl. 17 odst. 3 této směrnice, nebo v případě, že zneužil přijímací systém nebo byl sankcionován za závažné porušení řádu ubytovacích středisek nebo za použití hrubého násilí, jak je uvedeno v čl. 20 odst. 1 až 4 této směrnice.
72.
Takový právní režim, jako je ten, o který se jedná ve věci v původním řízení, je přitom založen na opačné zásadě, než je zásada, ze které vychází čl. 17 odst. 2 první pododstavec směrnice 2013/33, neboť stanoví automatické vyloučení dávek určených k pokrytí potřeb žadatele v oblasti ošacení a zboží běžného použití a spotřebního zboží do domácnosti. Z diskuzí na jednání vyplynulo, že správní rozhodnutí o vyloučení z nároku na tyto dávky je automatické, jakmile je přijato rozhodnutí o přemístění, a to bez ohledu na individuální situaci žadatele. Žadatel je pak nucen podat žádost u příslušného vnitrostátního orgánu, v níž může požádat o obnovení příspěvku na ošacení pouze v případě, že prokáže zvláštní okolnosti (
48
). V projednávané věci mám za to, že sporné rozhodnutí bylo přijato, aniž by mu předcházelo individuální posouzení, které by umožnilo vyhodnotit potřeby FB a důsledky, které by mělo jeho vyloučení z nároku na příspěvek na ošacení a peněžitou dávku pro jeho další pobyt na území státu.
73.
S ohledem na všechny tyto úvahy se domnívám, že čl. 17 odst. 2 první pododstavec a čl. 17 odst. 5 směrnice 2013/33 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která automaticky vylučuje žadatele z nároku na dávky určené k pokrytí jeho potřeb na ošacení a zboží běžného použití a spotřební zboží do domácnosti pouze z důvodu, že bylo ve vztahu k němu přijato rozhodnutí o přemístění podle nařízení Dublin III.
C.
K omezení nebo odnětí výhod materiálních podmínek přijetí z důvodu podání následné žádosti (druhá otázka)
74.
Předkládající soud pokládá druhou předběžnou otázku pro případ, že právní režim dotčený ve věci v původním řízení nesplňuje požadavek týkající se zajištění odpovídající životní úrovně stanovený v čl. 17 odst. 2 prvním pododstavci a čl. odst. 5 směrnice 2013/33.
75.
Pomocí tří podotázek, které tato otázka zahrnuje, se předkládající soud snaží zjistit, zda takový režim, jako je režim dotčený v projednávané věci, může být odůvodněn na základě čl. 20 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2013/33, podle kterého může hostitelský členský stát omezit výhody materiálních podmínek přijetí, pokud žadatel podal následnou žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32. Podle uvedeného soudu by totiž žádost o mezinárodní ochranu podaná v Německu mohla představovat „následnou žádost“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení. Žádné z těchto ustanovení se však nevyjadřuje k otázce, zda se jedná o následnou žádost také v případě, který se týká více členských států. Kromě toho se uvedený soud táže, zda takový režim splňuje záruky výslovně stanovené v čl. 20 odst. 5 a 6 uvedené směrnice, zejména záruky týkající se respektování lidské důstojnosti.
76.
Především je třeba uvést, že tyto otázky byly Soudnímu dvoru položeny před tím, než poskytl zásadní vysvětlení k pojmu „následná žádost“ v rozsudku Khan Yunis a Baabda, na který odkazuji.
77.
V daném rozsudku Soudní dvůr v podstatě potvrdil, že pojem „následná žádost“ ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32 zahrnuje situaci, kdy žadatel podá novou žádost poté, co jiný členský stát rozhodl o žádosti, kterou tento žadatel podal dříve (
49
). Soudní dvůr však upřesnil, že první členský stát, ve kterém žadatel podal svou žádost, musí o této žádosti vydat „pravomocné rozhodnutí“ ve smyslu čl. 2 písm. e) této směrnice (
50
).
78.
Z informací uvedených v předkládacím rozhodnutí přitom vyplývá, že novou žádost podanou FB dne 6. září 2021 v Německu jako „následnou žádost“ ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32 kvalifikovat nelze, čímž se čl. 20 odst. 1 první pododstavec písm. c) směrnice 2013/33 stává nepoužitelným. Všichni účastníci jednání se tak shodují na tom, že uvedená žádost byla podána před přijetím pravomocného rozhodnutí o žádosti, kterou FB podal již dříve, dne 6. srpna 2021, v Rumunsku a poté konkludentně vzal zpět.
79.
Lhůta čtyř týdnů byla zjevně příliš krátká na to, aby rumunské orgány mohly provést úplné posouzení této první žádosti a určit, zda FB splňuje podmínky pro přiznání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany.
80.
Kromě toho bylo rozhodnutí o nepřípustnosti žádosti podané FB v Německu přijato před uplynutím devítiměsíční lhůty, kterou jsou členské státy podle čl. 28 odst. 2 směrnice 2013/32povinny dodržet předtím, než začnou novou žádost zpracovávat jako následnou žádost v případě konkludentního zpětvzetí první žádosti.
81.
Konečně mám za to, že podle čl. 20 odst. 5 a čl. 23 odst. 1 nařízení Dublin III Německo uplatnilo odpovědnost Rumunska a požádalo o přijetí FB zpět na základě čl. 18 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení z důvodu, že FB podal novou žádost německým orgánům poté, co konkludentně vzal zpět žádost, kterou předtím podal rumunským orgánům. Rumunsko souhlasilo s přijetím dotyčné osoby zpět na základě tohoto článku. Tento právní základ však podle mého názoru předpokládá, že první žádost nebyla zamítnuta, a tudíž že nebylo přijato pravomocné rozhodnutí (
51
).
82.
Za těchto okolností navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32, na který odkazuje čl. 20 odst. 1 první pododstavec písm. c) směrnice 2013/33, musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „následná žádost“ nezahrnuje situaci, kdy žadatel podá novou žádost v členském státě předtím, než jiný členský stát přijme pravomocné rozhodnutí o dříve podané žádosti.
V. Závěry
83.
S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Bundessozialgericht (Spolkový sociální soud, Německo) následovně:
„1)
Článek 17 odst. 2 první pododstavec a čl. 17 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu,
musí být vykládány v tom smyslu, že
brání vnitrostátní právní úpravě, která automaticky vylučuje osobu žádající o mezinárodní ochranu z dávek určených na pokrytí jejích potřeb na ošacení a zboží běžného použití a spotřební zboží do domácnosti pouze z toho důvodu, že vůči ní bylo přijato rozhodnutí o přemístění podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států.
2)
Článek 2 písm. q) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, na který odkazuje čl. 20 odst. 1 první pododstavec písm. c) směrnice 2013/33,
musí být vykládán v tom smyslu, že
pojem „následná žádost“ nezahrnuje situaci, kdy žadatel o mezinárodní ochranu podá novou žádost v členském státě předtím, než jiný členský stát přijme pravomocné rozhodnutí o dříve podané žádosti.“
(
1
) – Původní jazyk: francouzština.
(
2
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (Úř. věst. 2013, L 180, s. 96).
(
3
) – Dále jen „žadatelé“.
(
4
) – Dále jen „hostitelský členský stát“.
(
5
) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“).
(
6
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60).
(
7
) – C‑179/11, dále jen „rozsudek Cimade a GISTI, EU:C:2012:594.
(
8
) – C‑233/18, EU:C:2019:956.
(
9
) – C‑322/19 a C‑385/19, dále jen „rozsudek IPAT, EU:C:2021:11.
(
10
) – C‑422/21, EU:C:2022:616. Viz rovněž věc Sidi Bouzid (C‑184/24), která je v současné době projednávána.
(
11
) – C‑123/23 a C‑202/23, dále jen „rozsudek Khan Yunis a Baabda EU:C:2024:1042.
(
12
) – Dále jen „Listina“.
(
13
) – BGBl. 1997 I, s. 2022.
(
14
) – BGBl 2021 I, s. 5162.
(
15
) – BGBl. 1992 I, s. 1126.
(
16
) – BGBl. 2008 I, s. 1798.
(
17
) – BGBl 2021 I, s. 2467.
(
18
) – Tato situace odpovídá situaci v čl. 28 odst. 1 druhém pododstavci písm. b) směrnice 2013/32.
(
19
) – Z vnitrostátního práva vyplývá, že „nezbytné osobní potřeby“ žadatelů zahrnují výdaje na dopravu, komunikaci, volný čas, zábavu, kulturu, ubytovací a restaurační služby a jiné zboží a služby.
(
20
) – Dále jen „rozhodnutí o přemístění“.
(
21
) – Dále jen „sporné rozhodnutí“
(
22
) – Viz rozsudky ze dne 23. října 1997, Franzén (C‑189/95, EU:C:1997:504, bod 79), a ze dne 17. října 2024, Sony Computer Entertainment Europe (C‑159/23, EU:C:2024:887, bod 28).
(
23
) – V tomto ohledu viz moje stanovisko ve spojených věcech The International Protection Appeals Tribunal a další (C‑322/19 a C‑385/19, EU:C:2020:642, bod 53).
(
24
) – Rozsudek IPAT (bod 65), kurzivou zvýraznil autor stanoviska. Viz rovněž body 61 až 73, zejména bod 67 tohoto rozsudku. V uvedeném rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že článek 15 směrnice 2013/33 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která žadateli o výhody podmínky přijetí nepřiznává přístup na trh práce pouze z toho důvodu, že na základě nařízení Dublin III bylo rozhodnuto o jeho přemístění. Rozsudek IPAT vychází ze zásad, které Soudní dvůr stanovil v bodech 36 až 50 rozsudku Cimade a GISTI. V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že členský stát, kterému byla podána žádost o mezinárodní ochranu, je povinen poskytnout minimální podmínky přijetí stanovené směrnicí Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl (Úř. věst. 2003, L 31, s. 18; Zvl. vyd. 19/06, s. 101), která byla zrušena a nahrazena směrnicí 2013/33, i tomu žadateli, v jehož případě se na základě nařízení Rady (ES) č. 343/2003 Rady ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (Úř. věst. 2003, L 50, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 109), které bylo zrušeno a nahrazeno nařízením Dublin III, rozhodne vyzvat jiný členský stát, aby tohoto žadatele převzal nebo přijal zpět.
(
25
) – Viz rozsudek IPAT (bod 64).
(
26
) – Viz rozsudky IPAT (bod 67) a Cimade a GISTI (bod 40).
(
27
) – V tomto smyslu viz rozsudek IPAT (body 64 a 68).
(
28
) – Viz rozsudek Cimade a GISTI (body 42 a 43).
(
29
) – Viz rozsudek Cimade a GISTI (body 44 a 45).
(
30
) – Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
(
31
) – Viz moje stanovisko ve spojených věcech The International Protection Appeals Tribunal a další (C‑322/19 et C‑385/19, EU:C:2020:642, bod 67).
(
32
) – Viz rozsudek IPAT (bod 68).
(
33
) – Viz rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck (292/82, EU:C:1983:335, bod 12); ze dne 29. února 2024, Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl (Následná náboženská konverze) (C‑222/22, EU:C:2024:192, bod 25), a ze dne 4. září 2025, Casa Judeţeană de Asigurări de Sănătate Mureș a další (C‑489/23, EU:C:2025:651, bod 31).
(
34
) – Viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Ministero dell'Interno (Odnětí materiálních podmínek přijetí) (C‑422/21, EU:C:2022:616, body 39 a 40), který odkazuje na rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956, body 46 až 48).
(
35
) – Viz rozsudek Cimade a GISTI (bod 56).
(
36
) – V tomto ohledu viz v mezinárodním právu Eide, A., a Eide, W. B., „Adequate Standard of Living“, in Moeckli, D., a další, International Human Rights Law, 4. vydání, Oxford University Press, Oxford, 2022, s. 187 až 208.
(
37
) – Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.
(
38
) – V tomto ohledu viz Smith, R. K. M., International Human Rights Law, 10. vydání, Oxford University Press, Oxford, 2022, zejména kapitola 16, nadepsaná „The right to an adequate standard of living“, s. 307 až 321, bod 16.1.2, jakož i Eide, A. a Eide, W. B., „Article 25“, in Alfredsson, G., a Eide, A., The Universal Declaration of Human Rights: a Common Standard of Achievement, Kluwer Law International, Haag, 2023, s. 523 až 550.
(
39
) – Viz Eide, A., a Eide, W. B., „Adequate Standard of Living“, op. cit., zejména bod 2. Viz rovněž Trebilcock, A., „La notion de droit à un niveau de vie suffisant“, in Thouvenin, J.-M., a Trebilcock, A., Le droit international social: Droits Économiques, Sociaux et Culturels, s. 1664 až 1680, zejména bod 19.
(
40
) – Viz rovněž body 11 a 35 odůvodnění směrnice 2013/33.
(
41
) – C‑79/13, EU:C:2014:103, bod 40.
(
42
) – K otázce existence práva na odpovídající ošacení viz Graham, L., G., „Reasserting the Right to Adequate Clothing in International Human Rights Law“, Human Rights Law Review, svazek 24, č. 1, 2024.
(
43
) – EUAA nahradila Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO).
(
44
) – EASO, Pokyny týkající se podmínek přijetí: operativní normy a ukazatele, září 2016, s. 33.
(
45
) – Toto právo je zakotveno zejména v čl. 25 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948, který stanoví, že „[k]aždý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli“ (viz Eide, A. a Eide, W. B., „Článek 25“, op. cit., zejména s. 531 a 532). Toto právo je rovněž zakotveno v článku 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který byl přijat Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 16. prosince 1966 a vstoupil v platnost dne 3. ledna 1976 a který v odstavci 1 stanoví, že „[s]táty, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek“).
(
46
) – Viz Trebilcock, A., op. cit., zejména body 14, 20 a 21, jakož i Smith, R., K., M., op. cit., zejména bod 16.1.
(
47
) – Viz Eide, A., a Eide, W. B., „Adequate Standard of Living“, op. cit., zejména bod 2.
(
48
) – Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že žadatel byl při přijímání sporného rozhodnutí „vyslechnut“.
(
49
) – Viz rozsudek Khan Yunis a Baabda (bod 53).
(
50
) – Viz rozsudek Khan Yunis a Baabda (bod 74). Pojmem „pravomocné rozhodnutí“ se v souladu s čl. 2 písm. e) směrnice 2013/32 rozumí „rozhodnutí, zda je státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti přiznáno postavení uprchlíka nebo doplňková ochrana na základě směrnice [Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9)], které již nepodléhá opravnému prostředku podle kapitoly V směrnice [2013/32]“.
(
51
) – V souladu s ustanovením čl. 18 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III je na dožádaném členském státě zajistit, aby „žadatel měl právo požádat o dokončení posouzení své žádosti nebo podat novou žádost o mezinárodní ochranu, která není posuzována jako následná žádost“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).