62024CC0631 – stanovisko GA

null STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA ATHANASIA RANTOSE přednesené dne 11. června 2026(1) Věci C‑631/24 P a C‑632/24 P Evropská komise proti Margrete Auken a dalším (C‑631/24 P) a Evropská komise proti Fabienu Courtoisovi a dalším (C‑632/24 P) „ Kasační opravný prostředek – Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Přístup k dokumentům orgánů Evropské unie – Článek 4 odst. 1 písm. b) – Výjimka týkající se ochrany soukromí a osobnosti jednotlivce – Článek 4 odst. 2 první odrážka – Výjimka týkající se ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby – Nařízení (EU) 2018/1725 – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů – Článek 9 odst. 1 písm. b) – Nezbytnost předání údajů pro konkrétní účel ve veřejném zájmu – Předání, které by mohlo poškodit oprávněné zájmy subjektu údajů, a přiměřenost tohoto předání – Dokumenty týkající se předběžných kupních smluv a kupních smluv uzavřených mezi Evropskou komisí a farmaceutickými podniky v souvislosti s pandemií covidu-19 – Částečné odepření přístupu – Zrušení rozhodnutí Komise v rozsahu, v němž odmítla širší přístup k prohlášením o neexistenci střetu zájmů podepsaným členy společného vyjednávacího týmu pro nákup očkovacích látek a k ujednáním o náhradě škody pro dotyčné farmaceutické podniky“ I.      Úvod 1.        Evropská komise se kasačními opravnými prostředky domáhá zrušení rozsudků Tribunálu Evropské unie ze dne 17. července 2024, Auken a další v. Komise (T‑689/21, dále jen „první napadený rozsudek“, EU:T:2024:476), kterým Tribunál částečně zrušil rozhodnutí Evropské komise C(2022) 1038 final ze dne 15. února 2022 přijaté podle článku 4 nařízení (ES) č. 1049/2001(2), na jehož základě byl paní Auken a dalším (dále jen „navrhovatelky“) poskytnut částečný přístup k předběžným kupním smlouvám a kupním smlouvám uzavřeným mezi Komisí a dotyčnými farmaceutickými společnostmi za účelem nákupu očkovacích látek proti covidu-19 (dále jen „první sporné rozhodnutí“), a Courtois a další v. Komise (T‑761/21, dále jen „druhý napadený rozsudek“, EU:T:2024:477), kterým Tribunál částečně zrušil rozhodnutí Evropské komise C(2022) 1359 final, ze dne 28. února 2022, přijaté podle tohoto článku 4, na jehož základě byl panu Courtoisovi a dalším (dále jen „navrhovatelé“) poskytnut částečný přístup k některým dokumentům týkajícím se nákupu očkovacích látek tímto orgánem v rámci pandemie covidu-19 (dále jen „druhé sporné rozhodnutí“), a francouzské znění posledně uvedeného rozhodnutí oznámeného dne 31. března 2022. 2.        Přístup veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady Evropské unie a Komise je upraven nařízením č. 1049/2001, zatímco zpracování osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie spadá do působnosti nařízení (EU) 2018/1725(3), přičemž oba tyto akty musí být pro účely posouzení projednávaných věcí vykládány společně. 3.        V rámci těchto věcí má Soudní dvůr v souvislosti s pandemií covidu-19 upřesnit zaprvé rozsah pravomoci Komise odepřít fyzickým osobám z důvodu ochrany osobních údajů přístup k dokumentům unijních orgánů týkajícím se v projednávaných věcech jmen členů společného vyjednávacího týmu složeného z úředníků Komise a malého počtu odborníků z členských států pro nákup očkovacích látek od farmaceutických podniků, a zadruhé rozsah výjimky vycházející z ochrany obchodních zájmů těchto podniků, pokud jde o ujednání o náhradě případné škody ze strany členských států, kterou by za normálních podmínek musely hradit uvedené podniky z titulu jejich odpovědnosti za jejich očkovací látky. II.    Právní rámec A.      Nařízení č. 1049/2001 4.        Článek 1 nařízení č. 1049/2001, nadepsaný „Účel“, v písm. a) stanoví: „Účelem tohoto nařízení je a)      vymezit zásady, podmínky a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu pro výkon práva na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady [Evropské unie] a Komise [...] uvedeného v článku 255 [ES] tak, aby se zajistil co nejširší přístup k dokumentům.“ 5.        Článek 4 uvedeného nařízení, nadepsaný „Výjimky“, v odstavcích 1 a 2 stanoví: „1.      Orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany: [...] b)      soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména podle právních předpisů Společenství o ochraně osobních údajů. 2.      Neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany –        obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví, [...]“ B.      Nařízení 2018/1725 6.        Článek 1 nařízení 2018/1725, nadepsaný „Předmět a cíle“, v odstavcích 1 a 2 stanoví: „1.      Toto nařízení stanoví pravidla týkající se ochrany fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a subjekty Unie a pravidla týkající se volného pohybu osobních údajů mezi nimi navzájem nebo mezi nimi a jinými příjemci, kteří jsou usazeni v Unii. 2.      Toto nařízení chrání základní práva a svobody fyzických osob, a zejména jejich právo na ochranu osobních údajů.“ 7.        Článek 3 tohoto nařízení, nadepsaný „Definice“, v bodě 13 stanoví: „Pro účely tohoto nařízení se rozumí: [...] 13)      ‚příjemcem‘ fyzická nebo právnická osoba, orgán veřejné moci, agentura nebo jiný subjekt, kterým jsou osobní údaje zpřístupněny, ať už se jedná o třetí stranu, či nikoli. [...].“ 8.        Článek 9 uvedeného nařízení, nadepsaný „Předávání osobních údajů jiným příjemcům usazeným v Unii, než jsou orgány a subjekty Unie“, v odstavci 1 stanoví: „Aniž jsou dotčeny články 4, 5, 6 a 10, lze osobní údaje předávat jiným příjemcům usazeným v Unii, než jsou orgány a subjekty Unie, pouze pokud: [...] b)      příjemce shledá, že předání údajů je nezbytné pro konkrétní účel ve veřejném zájmu, a správce v případě, že je důvod se domnívat, že mohou být poškozeny oprávněné zájmy subjektu údajů, shledá poté, co prokazatelně zváží různé protichůdné zájmy, že je přiměřené tyto osobní údaje pro tento konkrétní účel předat.“ III. Skutečnosti předcházející sporům 9.        Skutečnosti předcházející sporům, jak jsou vylíčeny Tribunálem v bodech 2 až 13 prvního napadeného rozsudku a v bodech 2 až 17 druhého napadeného rozsudku, lze pro účely tohoto stanoviska shrnout následovně, jelikož kontext obou věcí je společný. A.      Společný kontext obou věcí 10.      Dne 14. dubna 2020 přijala Rada nařízení (EU) 2020/521(4), kterým aktivovala mimořádnou podporu zavedenou nařízením (EU) 2016/369(5) s cílem umožnit Unii řešit v duchu solidarity krizi související s pandemií covidu-19 z důvodu rychlého šíření viru a nadnárodní povahy jeho důsledků, což si vyžádalo komplexní reakci. 11.      Dne 17. června 2020 zveřejnila Komise sdělení nazvané „Strategie EU pro očkovací látky proti COVID-19“(6). Tato strategie, jejímž cílem bylo urychlit vývoj, výrobu a zavádění očkovacích látek proti covidu-19, spočívala na dvou pilířích. Zaprvé měla zajistit dostatečnou výrobu očkovacích látek v Unii, a tím dostatečné zásobování jejích členských států prostřednictvím předběžných kupních smluv uzavřených s výrobci očkovacích látek prostřednictvím nástroje pro mimořádnou podporu, jež byla aktivována nařízením 2020/521. Zadruhé měla přizpůsobit regulační rámec Unie tehdejší naléhavosti a využít – v té době existující – regulační flexibilitu k urychlení vývoje, povolování a dostupnosti očkovacích látek a současně zachovat normy pro kvalitu, bezpečnost a účinnost očkovacích látek. 12.      Komise v této souvislosti uvedla, že členské státy se budou tohoto procesu účastnit od samého počátku a všechny zúčastněné členské státy budou zastoupeny v řídící radě, která jí bude nápomocna ve všech aspektech předběžných kupních smluv před jejich podpisem. Rovněž uvedla, že společný vyjednávací tým složený z Komise a několika odborníků z členských států bude pověřen vyjednáváním o předběžných kupních smlouvách (dále jen „společný vyjednávací tým“), přičemž tyto smlouvy měly být uzavírány jménem všech zúčastněných členských států. Komise rovněž uvedla, že bude odpovědná za postup zadávání veřejných zakázek jménem členských států a za uzavřené předběžné kupní smlouvy. 13.      Podle Komise měl být navrhovaný rámec považován za „pojistku“, která převádí část rizika z farmaceutického průmyslu na veřejné orgány výměnou za to, že měl být zajištěn spravedlivý a cenově dostupný přístup členských států k očkovací látce, jakmile bude k dispozici. B.      Věc C‑631/24 P 14.      Dopisem ze dne 20. ledna 2021 zaslaným předsedkyni a generální tajemnici Komise požádaly navrhovatelky, poslankyně Parlamentu, na základě nařízení č. 1049/2001 o přístup „k různým smlouvám – předběžným kupním smlouvám – uzavřeným mezi Komisí a farmaceutickými společnostmi za účelem nákupu očkovacích látek proti covidu-19“ (dále jen „původní žádost č. 1“). V tomto dopise bylo upřesněno, že podle jejich informací již byly podepsány smlouvy se společnostmi AstraZeneca, Sanofi-GSK, Johnson & Johnson, BioNTech-Pfizer, CureVac a Moderna, takže se žádost týkala těchto smluv, jakož i smluv, které měly být uzavřeny po datu podání žádosti, zejména plánovaná smlouva se společností Novavax. 15.      Dopisem ze dne 11. března 2021 informovala generální ředitelka generálního ředitelství (GŘ) Komise pro zdraví a bezpečnost potravin (dále jen „GŘ pro zdraví“) navrhovatelky, že identifikovala osm dokumentů relevantních pro původní žádost č. 1, a sice šest předběžných kupních smluv a dvě kupní smlouvy. Uvedla, že na internetových stránkách byla zveřejněna redigovaná verze tří z uvedených předběžných kupních smluv, a sice smluv uzavřených se společnostmi AstraZeneca, Sanofi-GSK a CureVac, a pokračuje posuzování zbývajících dokumentů a konzultace s dotyčnými třetími osobami za účelem přijetí rozhodnutí o jejich zpřístupnění. 16.      Dopisem ze dne 9. června 2021 generální ředitelka GŘ pro zdraví informovala navrhovatelky, že v odpovědi na první původní žádost byl poskytnut částečný přístup k devíti dokumentům, které byly identifikovány jako dokumenty spadající pod tuto žádost, a sice k osmi dokumentům uvedeným výše, jakož i k dodatečné kupní smlouvě uzavřené se společností Pfizer-BioNTech. Uvedla, že redigované verze uvedených dokumentů byly zveřejněny na internetových stránkách a některé jejich části byly skryty na základě výjimek týkajících se ochrany soukromí a osobnosti jednotlivce, ochrany obchodních zájmů, jakož i ochrany rozhodovacího procesu orgánů, které jsou stanoveny v čl. 4 odst. 1 písm. b), odst. 2 první odrážce a odst. 3 prvním pododstavci(7) nařízení č. 1049/2001. 17.      Dopisem ze dne 30. června 2021 podaly navrhovatelky potvrzující žádost, v níž požadovaly, aby Komise přehodnotila své stanovisko, pokud jde o devět identifikovaných dokumentů a povolila jejich zpřístupnění v plném rozsahu, s výjimkou částí, na které se vztahuje výjimka týkající se ochrany soukromí a osobnosti jednotlivce stanovená v čl. 4 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení (dále jen „potvrzující žádost“). Poukazovaly v ní zejména na okolnosti, že ceny uvedené ve všech uzavřených předběžných kupních smlouvách, jakož i úplná znění předběžných kupních smluv uzavřených se společnostmi AstraZeneca, Pfizer-BioNTech a Moderna v období od prosince 2020 do dubna 2021 unikly na sociální sítě a do médií. Dne 13. srpna 2021 generální sekretariát Komise navrhovatelky informoval, že stále není schopen odpovědět na jejich potvrzující žádost. Neposkytnutí odpovědi na tuto žádost vedlo k tomuto datu ke vzniku implicitního zamítavého rozhodnutí o uvedené žádosti v souladu s čl. 8 odst. 3 uvedeného nařízení(8). 18.      Dne 15. února 2022 a po konzultaci s dotyčnými farmaceutickými podniky v souladu s čl. 4 odst. 4 téhož nařízení (dále jen „dotyčné podniky“) přijala Komise první sporné rozhodnutí. V tomto rozhodnutí se uvádí, že generální sekretariát Komise provedl v rámci posuzování potvrzující žádosti nový přezkum odpovědi GŘ pro zdraví na původní žádost, po kterém bylo zjištěno, že se žádost o přístup k dokumentům týká třinácti dokumentů, a sice devíti dokumentů uvedených výše, jakož i čtyř dodatečných dokumentů. 19.      Prvním sporným rozhodnutím Komise poskytla částečný přístup k dokumentům uvedeným v bodě 11 prvního napadeného rozsudku. Konkrétně zpřístupnila větší část některých z těchto dokumentů, které byly částečně zpřístupněny již dříve, a poskytla částečný přístup k dalším dokumentům v redigované podobě, které dosud zpřístupněny nebyly(9). Redigované verze uvedených dokumentů byly přiloženy k prvnímu spornému rozhodnutí. 20.      K odůvodnění pouze částečného zpřístupnění dotčených smluv odkázala Komise v prvním sporném rozhodnutí na výjimku týkající se ochrany soukromí a osobnosti jednotlivce a dále ochrany obchodních zájmů dotyčných podniků. C.      Věc C‑632/24 P 21.      Dopisem ze dne 24. května 2021 zaslaným předsedkyni Komise a e-mailem z téhož dne zaslaným generálnímu sekretariátu Komise, požádali dva advokáti „jménem a v zájmu prvních 86000 signatářů petice platformy https://dejavu/legal/“, které zastupovali a mezi nimiž byli i navrhovatelé, o přístup, na základě nařízení č. 1049/2001, k některým dokumentům týkajícím se nákupu očkovacích látek Komisí jménem členských států v souvislosti s pandemií covidu-19 (dále jen „původní žádost č. 2“). Dopis obsahoval rovněž žádost o informace. Tato původní žádost č. 2 se týkala zejména kupních dohod podepsaných Komisí s výrobci očkovacích látek, totožnosti zástupců Unie, kteří se účastnili jednání s těmito výrobci, a prohlášení o přímých nebo nepřímých zájmech mezi těmito zástupci a uvedenými výrobci a byla sepsána tak, že se vztahovala na tyto dokumenty: zaprvé všechny smlouvy podepsané Komisí na základě nařízení 2020/521, zejména smlouvy se společnostmi Pfizer-BioNTech, Moderna, Johnson & Johnson, AstraZeneca, zadruhé seznam rozhodnutí o jmenování a úplnou totožnost zástupců Unie pro vyjednávání smluv (a sice, jméno, příjmení, profesní nebo institucionální zařazení) a zatřetí prohlášení o přímých nebo nepřímých zájmech mezi zástupci Unie uvedenými výše a výrobci, investory a finančníky v oblasti očkovacích látek a jiných léčivých přípravků(10). 22.      Dopisem ze dne 30. července 2021 generální ředitelka GŘ pro zdraví odpověděla na původní žádost č. 2 a uvedla, že identifikovala 46 dokumentů odpovídajících uvedené žádosti, a sice čtyři předběžné kupní smlouvy a tři kupní smlouvy, které Komise uzavřela se společnostmi AstraZeneca, Pfizer-BioNTech, Janssen a Moderna, 17 dokumentů nazvaných „návrhy memoranda o porozumění“ (draft term sheet) a 22 prohlášení o neexistenci střetu zájmů. Upřesnila, že částečný přístup byl poskytnut k předběžným kupním smlouvám a k výše uvedeným kupním smlouvám, jejichž částečně redigované verze byly zveřejněny na jedné z jejích internetových stránek. Některé části byly skryty na základě výjimek týkajících se ochrany soukromí a osobnosti jednotlivce, ochrany obchodních zájmů podniků, jakož i ochrany rozhodovacího procesu orgánů, které jsou stanoveny v čl. 4 odst. 1 písm. b), odst. 2 první odrážce a odst. 3 nařízení č. 1049/2001. Tyto části obsahují citlivé obchodní informace týkající se zejména dotyčných podniků, jejich subdodavatelů a přidružených společností, včetně vědeckých informací o očkovacích látkách, ceně, harmonogramu zavádění očkovacích látek, výrobní kapacitě, know-how, zapojení odborníků a partnerů, obchodních strategií a dalších informací obchodní hodnoty. Částečný přístup byl rovněž poskytnut k prohlášením o neexistenci střetu zájmů, z nichž bylo navrhovatelům zasláno pouze jedno vyhotovení, neboť tyto dokumenty se lišily pouze co do jména podepisující osoby, podpisu a data podpisu. Informace byly skryty na základě výjimky týkající se ochrany soukromí a osobnosti jednotlivce stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení. Komise naproti tomu uvedla, že přístup k 17 „návrhům memoranda o porozumění“ musí být v plném rozsahu odepřen na základě výjimek týkajících se ochrany obchodních zájmů podniků a ochrany rozhodovacího procesu orgánů stanovených v čl. 4 odst. 2 první odrážce, resp. čl. 4 odst. 3 uvedeného nařízení a k šesti z uvedených „návrhů memoranda o porozumění“ rovněž na základě výjimky týkající se ochrany soudního řízení stanovené v čl. 4 odst. 2 druhé odrážce téhož nařízení. 23.      Dne 13. srpna 2021 předložili navrhovatelé na základě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 potvrzující žádost, kterou se domáhali, aby Komise přehodnotila své stanovisko ohledně veškerých dokumentů, k nimž byl v plném nebo částečném rozsahu odepřen přístup (dále jen „potvrzující žádost č. 2“). Dne 24. září 2021 Komise informovala navrhovatele, že na ni stále není schopna odpovědět. Neposkytnutí odpovědi na potvrzující žádost vedlo k tomuto datu ke vzniku implicitního zamítavého rozhodnutí o potvrzující žádosti č. 2 (dále jen „implicitní zamítavé rozhodnutí“) v souladu s čl. 8 odst. 3 tohoto nařízení. 24.      Dne 28. února 2022, po konzultaci s dotyčnými farmaceutickými podniky podle čl. 4 odst. 4 uvedeného nařízení, přijala Komise na základě článku 4 téhož nařízení druhé sporné rozhodnutí (dále jen „explicitní rozhodnutí“), které bylo navrhovatelům oznámeno v angličtině dne 1. března 2022. Komise uvedla, že rozhodnutí bylo takto oznámeno v zájmu rychlosti a navrhovatelům bude v brzké době zaslán jeho francouzský překlad. 25.      V explicitním rozhodnutí Komise uvedla, že generální sekretariát provedl v rámci posuzování potvrzující žádosti č. 2 nový přezkum odpovědi GŘ pro zdraví na původní žádost. Na jeho základě došlo ke změně seznamu dokumentů relevantních pro danou žádost o přístup k dokumentům a počet identifikovaných dokumentů činil 66. Konkrétně se tato změna projevila odstraněním všech 17 dokumentů, které GŘ pro zdraví předtím označilo za „návrhy memoranda o porozumění“, k nimž byl v reakci na původní žádost č. 2 přístup zcela odepřen, a zařazením nových dokumentů, k nimž byl poskytnut částečný přístup, včetně předběžných kupních smluv, kupních smluv, jakož i 31 dopisů spadajících do korespondence mezi Komisí a členskými státy. Kromě toho byl poskytnut širší částečný přístup ke čtyřem předběžným kupním smlouvám a třem kupním smlouvám, k nimž byl již poskytnut částečný přístup na základě původní žádosti č. 2. Explicitním rozhodnutím byl tedy poskytnut částečný přístup, jak k předběžným kupním smlouvám, tak ke kupním smlouvám uvedeným v bodě 14 druhého napadeného rozsudku a k dalším dokumentům rovněž uvedeným v tomto bodě 14. 26.      V explicitním rozhodnutí Komise uvedla, že výjimka týkající se ochrany soukromí a osobnosti jednotlivce se vztahuje na všechny dotčené smlouvy a ostatní dokumenty vyjmenované v bodech 14 a 15 druhého napadeného rozsudku. Dále měla za to, že se na tyto smlouvy rovněž vztahuje výjimka týkající se ochrany obchodních zájmů podniků. Dne 31. března 2022 bylo navrhovatelům oznámeno francouzské znění explicitního rozhodnutí. IV.    Řízení před Tribunálem a napadené rozsudky A.      Věc T‑689/21 27.      Navrhovatelky podaly k Tribunálu žalobu, kterou se domáhaly zrušení prvního sporného rozhodnutí. Na podporu žaloby předložily šest žalobních důvodů vycházejících: zaprvé z nesprávného uplatnění výjimky týkající se ochrany obchodních zájmů podniků na informace, na které se uvedená výjimka nevztahuje, z nedostatečného odůvodnění v tomto ohledu, jakož i z nekonzistentního uplatňování uvedené výjimky; zadruhé z nedostatečného odůvodnění pro uplatnění výjimky týkající se ochrany obchodních zájmů podniků na sedm kategorií ujednání; zatřetí z nekonzistentního uplatňování nařízení č. 1049/2001, což vedlo k jeho porušení, a z porušení zásady řádné správy, jelikož Komise neskryla ujednání nebo informace téže povahy ve stejném rozsahu, jakož i z nedostatečného odůvodnění v tomto ohledu; začtvrté z porušení čl. 4 odst. 2 tohoto nařízení, jelikož Komise nezohlednila převažující veřejný zájem, jenž odůvodňuje zpřístupnění požadovaných informací, jakož i z nedostatečného odůvodnění v tomto ohledu; zapáté z porušení článku 42 a čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a čl. 10 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, a zašesté z porušení článků 7 a 8 uvedeného nařízení, jelikož Komise na základě prvního sporného rozhodnutí skryla některé informace, které dříve zpřístupnila, jakož i z nedostatečného odůvodnění v tomto ohledu. 28.      Tribunál zrušil první sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise odepřela širší přístup zaprvé k definicím výrazů „úmyslné pochybení“ (wilful misconduct) v předběžné kupní smlouvě uzavřené mezi Komisí a společností AstraZeneca a „veškeré přiměřené úsilí“ (best reasonable efforts) v předběžné kupní smlouvě a v kupní smlouvě uzavřené mezi Komisí a společností Pfizer-BioNTech, zadruhé k ujednáním o darování a dalším prodeji, a zatřetí k ujednáním o náhradě škody v předběžných kupních smlouvách a kupních smlouvách na nákup očkovacích látek proti covidu-19 uzavřených mezi Komisí a dotyčnými farmaceutickými podniky na základě čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001. Ve zbývající části Tribunál žalobu zamítl. B.      Věc T‑761/21 29.      Navrhovatelé podali k Tribunálu žalobu na zrušení implicitního zamítavého rozhodnutí, explicitního rozhodnutí a francouzského znění explicitního rozhodnutí ze dne 31. března 2022. Na podporu žaloby předložili v podstatě čtyři žalobní důvody vycházející zaprvé z neúplnosti seznamu dokumentů identifikovaných jako dokumenty spadající do rozsahu žádosti o přístup, zadruhé z nepoužitelnosti obou výjimek, jichž se Komise dovolává za účelem odůvodnění částečného odepření přístupu k požadovaným dokumentům, zatřetí z existence převažujícího veřejného zájmu odůvodňujícího plný přístup k požadovaným dokumentům a začtvrté z porušení zásady proporcionality. 30.      Druhým napadeným rozsudkem Tribunál rozhodl, že o návrhovém žádání znějícím na zrušení implicitního rozhodnutí č. 2, kterým se zamítá potvrzující žádost, již není důvodné rozhodovat. Zrušil druhé sporné rozhodnutí, jakož i francouzské znění tohoto rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise odepřela širší přístup k prohlášením o neexistenci střetu zájmů podepsaným členy společného vyjednávacího týmu na základě čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 a k ujednáním o náhradě škody v předběžných kupních smlouvách a kupních smlouvách uzavřených mezi Komisí a dotyčnými farmaceutickými podniky za účelem nákupu očkovacích látek proti covidu-19 na základě čl. 4 odst. 2 první odrážky tohoto nařízení. Ve zbývající části Tribunál žalobu zamítl. V.      Řízení před Soudním dvorem a návrhy účastníků řízení A.      Věc C‑631/24 P 31.      Na podporu kasačního opravného prostředku, který se týká prvního napadeného rozsudku, Komise předkládá čtyři důvody, z nichž první vychází z právního pochybení při výkladu povinnosti uvést odůvodnění, pokud jde o skryté části definic výrazů „úmyslné pochybení“ a „veškeré přiměřené úsilí“ (body 39 až 46 tohoto rozsudku); druhý z právního pochybení při výkladu čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001, porušení povinnosti uvést odůvodnění a zkreslení skutkového stavu, k nimž došlo v důsledku konstatování protiprávnosti skrytí smluvních ujednání o náhradě škody (body 157 až 171 uvedeného rozsudku); třetí z právního pochybení při výkladu čl. 4 odst. 2 první odrážky tohoto nařízení a povinnosti uvést odůvodnění, pokud jde o skrytí smluvních ujednání o dalším prodeji a darování (body 179 až 188 téhož rozsudku), a čtvrtý z právního pochybení při konstatování, že je prokázáno porušení čl. 11 odst. 1 a článku 42 Listiny (body 236 až 238 a 240 prvního napadeného rozsudku). 32.      Navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr odmítl kasační opravný prostředek jako zčásti nepřípustný a každopádně jej zamítl jako zčásti neopodstatněný, a uložil Komisi náhradu nákladů řízení. B.      Věc C‑632/24 P 33.      Na podporu kasačního opravného prostředku, který se týká druhého napadeného rozsudku, Komise předkládá tři důvody, z nichž první vychází ze zkreslení důkazů při posuzování nezbytnosti předat dotčené osobní údaje (body 63 až 92 tohoto rozsudku); druhý vychází z právního pochybení při výkladu čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725 ve spojení s čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 (body 52 až 92 tohoto rozsudku). Třetí důvod se týká opodstatněnosti odůvodnění odepření plného přístupu ke smluvním ujednáním o náhradě škody (body 154 až 174 uvedeného rozsudku) a má tři části, a sice právní pochybení při výkladu čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001, porušení povinnosti uvést odůvodnění a zkreslení důkazů ve třech případech. 34.      Navrhovatelé navrhují, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek, jakož i návrh na zrušení druhého napadeného rozsudku, nebo podpůrně aby zamítl návrh Komise, aby Soudní dvůr rozhodl o žalobě v prvním stupni ve věci T‑761/21 a vrátil tuto věc Tribunálu, případně ještě podpůrněji aby zamítl návrh Komise, aby Soudní dvůr sám zamítl žalobu v prvním stupni v uvedené věci. Navrhovatelé každopádně požadují, aby Soudní dvůr zamítl veškeré další návrhy Komise, včetně návrhů týkajících se náhrady nákladů řízení, a aby Komisi uložil, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené navrhovateli, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření. 35.      Účastníci řízení přednesli svou řeč a odpovědi na otázky položené Soudním dvorem na společném jednání v obou těchto věcech konaném dne 4. března 2026. VI.    Analýza 36.      Na základě žádosti Soudního dvora se v tomto stanovisku zaměřím na analýzu druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑632/24 P a druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑631/24 P, jakož i třetího důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑632/24 P, které budu zkoumat společně. A.      K druhému důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑632/24 P 37.      V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál svým závěrem, že Komise musí poskytnout přístup k prohlášením o neexistenci střetu zájmů, včetně osobních údajů členů společného vyjednávacího týmu, a konkrétně k jejich jménům, dopustil právního pochybení při výkladu čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725 ve spojení s čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001. 1.      K první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z nesprávného výkladu první podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725 a)      Argumentace účastníků řízení 38.      Komise tvrdí, že Tribunál nesprávně kvalifikoval cíl spočívající v ověření nestrannosti členů společného vyjednávacího týmu jako „konkrétní účel ve veřejném zájmu“ ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725. 39.      Podle Komise nelze tento cíl spojovat s účelem ve „veřejném“ zájmu. Nestrannost úředníků Komise a členských států totiž sice spadá do oblasti veřejného zájmu, avšak ověření této nestrannosti „jakoukoli fyzickou osobou“, která si vyžádá přístup k dotyčným dokumentům, neodpovídá takovému veřejnému zájmu, nýbrž osobnímu zájmu této osoby, pokud chce například uspokojit svou zvědavost. 40.      Navrhovatelé údajně neprokázali existenci „konkrétního“ účelu ve veřejném zájmu, který je uveden v bodě 71 druhého napadeného rozsudku. Podle Komise jsou úvahy Tribunálu natolik obecné, že by se mohly vztahovat na jakoukoli žádost o zpřístupnění osobních údajů úředníků Komise a členských států v rámci jakéhokoli postupu týkajícího se zvládání pandemie covidu-19. Na základě této úvahy by se tedy předpokládalo, že pokud jde o zpřístupnění například jmen úředníků Komise, kteří se podíleli na vypracování rozhodnutí o slučitelnosti státní podpory přijatého k řešení dopadů této pandemie, je prokázán konkrétní účel ve veřejném zájmu. Tribunál tedy nesprávně vyložil první podmínku stanovenou v čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725. 41.      Tento závěr není podle názoru Komise zpochybněn judikaturou Tribunálu citovanou v bodě 72 druhého napadeného rozsudku, podle níž obecná povaha odůvodnění předání osobních údajů nemá ve skutečnosti bezprostřední vliv na otázku, zda je předání nezbytné k dosažení cíle sledovaného žadatelem(11). V tomto ohledu Komise v první řadě tvrdí, že tato judikatura se týkala čl. 8 písm. b) nařízení (ES) č. 45/2001(12), které bylo nahrazeno nařízením 2018/1725, tedy ustanovení, podle nějž je nutné pouze to, aby příjemce osobních údajů „proká[zal] nezbytnost předání“. Ve druhé řadě tvrdí, že citovaná judikatura se netýká obecného a abstraktního odůvodnění pro předání osobních údajů, ale konkrétního odůvodnění týkajícího se chování členů Parlamentu při výkonu jejich funkce. Ve třetí řadě tento orgán pro každý případ připomíná, že judikatura Tribunálu nemůže být závazná pro výklad unijního práva Soudním dvorem. 42.      Komise má rovněž za to, že Tribunál nezohlednil významný rozdíl mezi věcí C‑632/24 P a věcí, v níž byl vydán rozsudek ClientEarth(13), pokud jde o výklad první podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725. Na rozdíl od posledně uvedené věci totiž navrhovatelé netvrdili, že úředníci a zaměstnanci Komise, o jejichž osobní údaje se jedná, jsou třetími osobami, které mohou ovlivnit rozhodovací proces tohoto orgánu z důvodu případných vazeb na průmyslnickou lobby. V projednávané věci zástupci Komise a členských států naopak sjednali smlouvy se zástupci dotyčných hospodářských subjektů přímo, bez zprostředkování ze strany třetích osob, které by mohly takové vztahy udržovat. Tribunál se pokusil tyto věci odlišit, když uvedl, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek ClientEarth, mohli navrhovatelé předložit indicie zpochybňující nestrannost dotyčných odborníků, protože znali jejich jména. V této věci však odborníci zveřejnili svá prohlášení o zájmech, a jejich totožnost byla tudíž známa. Spor se navíc netýkal zpřístupnění prohlášení o neexistenci střetu zájmů. Komise dodává, že okolnost, zda žadatel je, či není schopen prokázat existenci konkrétního účelu ve veřejném zájmu, nemůže mít za následek zrušení samotného požadavku na konkrétní povahu tohoto účelu. 43.      Kromě toho Komise tvrdí, že Tribunál nesprávně konstatoval, že zpřístupnění jmen členů společného vyjednávacího týmu je nezbytné ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725. Ve skutečnosti totiž Tribunál v bodě 73 druhého napadeného rozsudku pouze konstatoval, že „[ž]alobci mohli ověřit, zda členové společného vyjednávacího týmu nebyli ve střetu zájmů, pouze tehdy, když znali jejich příjmení, jména a profesní či institucionální zařazení“, aniž uvedl důvody, proč by zpřístupnění těchto informací představovalo jediný způsob, jak umožnit navrhovatelům ověřit neexistenci střetu zájmů. Jak je připomenuto v bodě 60 druhého napadeného rozsudku, ke splnění podmínky „nezbytnosti“ by žadatel musel prokázat, že předání osobních údajů je nejvhodnějším opatřením z těch, která by mohla být přijata k dosažení cíle sledovaného žadatelem, a je tomuto cíli přiměřené. 44.      Komise má za to, že v projednávané věci není zpřístupnění těchto osobních údajů osobám z řad veřejnosti bez jakékoli úřední funkce nezbytné, jelikož za účelem provedení požadovaných ověření postačuje zpřístupnit tyto údaje příslušným orgánům. Účelu „ověřit nestrannost členů společného vyjednávacího týmu“ bylo každopádně dosaženo zpřístupněním anonymizovaných verzí prohlášení o neexistenci střetu zájmů, které navrhovatelům umožnily ověřit, zda zaměstnanci Komise splnili povinnosti použitelné v rámci jakéhokoli zadávacího řízení Unie. 45.      Navrhovatelé zpochybňují opodstatněnost argumentů předložených Komisí. b)      Posouzení 46.      Úvodem připomínám, že podle judikatury Soudního dvora platí, že při posuzování vztahu mezi nařízením č. 1049/2001 a nařízením č. 45/2001, které bylo nahrazeno nařízením 2018/1725, za účelem použití výjimky stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 na projednávaný případ je třeba mít na paměti, že uvedená nařízení sledují odlišné cíle. První nařízení směřuje k zajištění co největší možné transparentnosti rozhodovacího procesu veřejných orgánů, jakož i informací, na kterých se jejich rozhodnutí zakládají. Jeho cílem je tedy co největší usnadnění výkonu práva na přístup k dokumentům, jakož i podpora řádné správní praxe. Cílem druhého nařízení je zajištění ochrany základních práv a svobod fyzických osob, zejména pak práva na soukromí v souvislosti se zpracováním osobních údajů(14). 47.      Nařízení č. 1049/2001 a nařízení 2018/1725 neobsahují ustanovení, která by výslovně upravovala přednost jednoho nařízení před druhým. V zásadě je třeba zajistit jejich plnou použitelnost. Jedinou výslovnou vazbu mezi oběma uvedenými nařízeními uvádí čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001, který stanoví výjimku z přístupu k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména podle právních předpisů Unie o ochraně osobních údajů(15). 48.      Navíc podle bodu 5 odůvodnění nařízení 2018/1725 platí, že kdekoliv ustanovení tohoto nařízení vycházejí ze stejných zásad jako ustanovení nařízení (EU) 2016/679(16), měla by být obě ustanovení vykládána jednotně, především proto, že režim nařízení 2018/1725 by měl být chápán jako odpovídající režimu nařízení (EU) 2016/679. 49.      Komise správně uvedla, že na rozdíl od čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1049/2001(17) jsou osobní údaje předávány v této souvislosti podle čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725 jiným příjemcům usazeným v Unii než orgánům a institucím Unie pouze tehdy, pokud podle první podmínky stanovené v tomto ustanovení „příjemce shledá, že předání údajů je nezbytné pro konkrétní účel ve veřejném zájmu“. 50.      V projednávané věci navrhovatelé požádali o poskytnutí informací o totožnosti členů společného vyjednávacího týmu. Ve druhém sporném rozhodnutí Komise dospěla k závěru, že v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 jim nemůže být přístup k těmto osobním údajům poskytnut. 51.      V kasačním opravném prostředku ve věci C‑632/24 P Komise tvrdí, že i když nestrannost úředníků Komise a členských států spadá do oblasti veřejného zájmu, nelze na její ověření „jakoukoli fyzickou osobou“, která si vyžádá přístup k dotyčným dokumentům, nahlížet tak, že souvisí s veřejným zájmem, ale odpovídá spíše osobnímu zájmu této osoby, pokud chce například uspokojit svou zvědavost. 52.      Takový argument nemůže podle mého názoru obstát. Článek 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725 se totiž týká předávání osobních údajů „příjemcům“. Článek 3 bod 13 tohoto nařízení definuje „příjemce“ jako fyzickou osobu. Z toho vyplývá, že uvedené nařízení v zásadě nevylučuje, aby si poskytnutí takových údajů za účelem ověření nestrannosti úředníků Komise vyžádala „jakákoli fyzická osoba“. Toto nařízení naopak výslovně uznává možnost jakékoli fyzické osoby mít přístup k osobním údajům, pokud splňuje všechny podmínky stanovené v tomto čl. 9 odst. 1 písm. b). Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, proto nelze přístup k osobním údajům nezbytným k ověření nestrannosti členů společného vyjednávacího týmu omezit pouze na příslušné orgány. 53.      Komise rovněž tvrdí, že Tribunál nesprávně rozhodl, že navrhovatelé prokázali existenci konkrétního účelu ve veřejném zájmu. V tomto ohledu odkazuje na bod 71 druhého napadeného rozsudku, v němž Tribunál rozhodl, že by transparentnost postupu Komise při jednáních s výrobci očkovacích látek proti covidu-19 a při uzavírání dotčených smluv jménem členských států mohla představovat konkrétní účel ve veřejném zájmu ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725, „neboť může přispět ke zvýšení důvěry občanů Unie ve strategii v oblasti očkování, kterou tento orgán prosazuje, a následně zejména k boji proti šíření nepravdivých informací o podmínkách sjednávání a uzavírání uvedených smluv [...], a to zejména tím, že občanům Unie umožní přesvědčit se o neexistenci jakéhokoliv střetu zájmů mezi členy společného vyjednávacího týmu a uvedenými výrobci očkovacích látek“. 54.      Mám za to, že se Tribunál nedopustil právního pochybení. Jak uvedl v bodě 70 druhého napadeného rozsudku, z bodu 2 odůvodnění nařízení č. 1049/2001 vyplývá, že transparentnost umožňuje, aby měly unijní orgány ve vztahu k občanům v demokratickém systému větší legitimitu, účinnost a odpovědnost. Kromě toho je bodu 28 odůvodnění nařízení 2018/1725(18) uvedeno, že konkrétní účely ve veřejném zájmu ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení by se mohly týkat transparentnosti orgánů a subjektů Unie. V projednávané věci byl přitom tento požadavek na transparentnost o to naléhavější, že bylo nutné přijmout urychleně rozhodnutí k řešení pandemie covidu-19. 55.      V tomto smyslu již Soudní dvůr rozhodl, že pokud je cílem vnitrostátního zákona přijetím zásady transparentnosti prohlášení o zájmech zajistit přednost veřejného zájmu při přijímání rozhodnutí osobami pracujícími ve veřejné službě, zaručit nestrannost těchto rozhodnutí a předcházet situacím střetu zájmů i vzniku a nárůstu korupce ve veřejné službě, tyto cíle jsou z důvodu, že spočívají v posílení záruk bezúhonnosti a nestrannosti osob s rozhodovací pravomocí ve veřejném sektoru, v předcházení střetům zájmů a v boji proti korupci ve veřejném sektoru, nesporně ve veřejném zájmu, a potažmo legitimní. Dbaní na to, aby osoby s rozhodovací pravomocí ve veřejném sektoru vykonávaly funkci nestranným a objektivním způsobem, a zabránit tomu, aby byly ovlivňovány soukromými zájmy, má totiž zajistit řádnou správu věcí veřejných a veřejného majetku(19). 56.      Stejně tak, pokud jde o farmaceutický průmysl, čl. 26 odst. 1 písm. a) nařízení (ES) č. 726/2004(20) stanoví, že v rámci farmakovigilance Evropská agentura pro léčivé přípravky ve spolupráci s členskými státy a Komisí vytvoří a spravuje evropský webový portál pro léčivé přípravky s cílem šířit informace týkající se léčivých přípravků registrovaných v Unii a prostřednictvím tohoto portálu tato agentura zveřejňuje alespoň jména členů výborů uvedených v čl. 56 odst. 1 písm. a) a aa) tohoto nařízení a členů koordinační skupiny a jejich odbornou kvalifikaci a prohlášení podle čl. 63 odst. 2 uvedeného nařízení(21). 57.      Podle tvrzení Komise jsou úvahy Tribunálu natolik obecné, že by se mohly vztahovat na jakoukoli žádost o zpřístupnění osobních údajů úředníků Komise a členských států v rámci jakéhokoli postupu týkajícího se zvládání pandemie covidu-19. Domnívám se však, že Tribunál v bodě 71 druhého napadeného rozsudku právně dostačujícím způsobem odůvodnil, proč navrhovatelé v konkrétním kontextu této pandemie prokázali existenci konkrétního účelu ve veřejném zájmu. 58.      Stran specifičnosti sledovaného účelu veřejného zájmu Komise na jednání upřesnila, že v rámci vyjednávání smluv s dotyčnými podniky podával společný vyjednávací tým zprávy řídicímu výboru („steering board“), který byl pověřen přijetím dotčených rozhodnutí. Komise také uvedla, že ověření nestrannosti úředníků, k němuž došlo na odborné úrovni, nemělo stejný význam jako ověření u osob s rozhodovacími pravomocemi nebo zastávajících vysoké hierarchické funkce. V této souvislosti považuji za důležité zdůraznit, že požadavek nestrannosti se vztahuje na všechny úředníky Komise ve všech fázích rozhodovacího procesu včetně případu, kdy působí v rámci orgánu, jehož činnost je především odborné povahy. 59.      Pokud jde o rozsudek Tribunálu ze dne 15. července 2015, Dennekamp v. Parlament(22), uvedený v bodě 72 druhého napadeného rozsudku, je třeba připomenout, že odůvodnění předání osobních údajů může být obecné povahy v tom smyslu, že se netýká konkrétního žadatele, zejména v souvislosti s pandemií covidu-19, kde se strategie očkování týkala všech občanů Unie. 60.      Nakonec má Komise za to, že rozsudek ClientEarth, na který Tribunál odkázal v bodech 90 a 91 druhého napadeného rozsudku, není v projednávané věci relevantní, jelikož navrhovatelé netvrdili, že úředníci a zaměstnanci Komise, o jejichž osobní údaje se jedná, představují třetí osoby, které mohou ovlivnit rozhodovací proces tohoto orgánu z důvodu případných vazeb na průmyslnickou lobby. Jak nicméně Tribunál uvedl v bodě 91 druhého napadeného rozsudku, navrhovatelé ve věci, ve které byl vydán rozsudek ClientEarth, byli informováni o jménech dotyčných odborníků a získali přístup k jejich prohlášením o zájmech, na rozdíl od věci C‑632/24 P. Jak přitom zaprvé Tribunál správně uvedl, navrhovatelé neznali totožnost odborníků, kteří byli jmenováni členskými státy do společného vyjednávacího týmu, takže nemohli doložit indicie zpochybňující jejich nestrannost. Zadruhé v bodě 58 rozsudku ClientEarth Soudní dvůr rozhodl, že navrhovatelům sice byla sdělena jména, životopisy a prohlášení o zájmech odborníků, kteří vznesli připomínky k návrhu pokynů Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) ohledně vědecké dokumentace předkládané spolu se žádostmi o povolení k uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh, avšak získání informací, které by jim umožnili určit, kdo z externích odborníků je autorem jednotlivých připomínek, bylo nezbytné k tomu, aby mohli prakticky ověřit nestrannost všech jednotlivých odborníků. Soudní dvůr měl v důsledku výše uvedeného v podstatě za to, že ani sdělení jmen uvedených odborníků nemusí být podle čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725 dostatečné. 61.      Pokud jde o nezbytnost zpřístupnění jmen členů společného vyjednávacího týmu ve smyslu tohoto ustanovení, Komise připomíná judikaturu Soudního dvora, podle níž jsou výjimky z ochrany osobních údajů a jejich omezení činěny v mezích toho, co je nezbytně nutné, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi více opatřeními vhodnými k dosažení sledovaných legitimních cílů, je třeba zvolit nejméně omezující opatření, což znamená ověřit, zda by těchto cílů nemohlo být přiměřeně dosaženo stejně účinným způsobem jinými prostředky, které by méně zasahovaly do základních práv subjektů údajů(23). 62.      Podle Komise není zpřístupnění těchto osobních údajů osobám z řad veřejnosti bez jakékoli úřední funkce nezbytné, protože za účelem provedení požadovaných ověření by stačilo zpřístupnit tyto údaje příslušným orgánům. Jak však bylo uvedeno v bodě 50 tohoto stanoviska, čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725 výslovně stanoví, že fyzickým osobám, včetně osob z řad veřejnosti, mohou být takové údaje sděleny, jsou-li splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Komise dodává, že jelikož již zpřístupnění anonymizovaných verzí prohlášení o neexistenci střetu zájmů umožnilo dosáhnout účelu ověření nestrannosti členů společného vyjednávacího týmu, měl Tribunál v bodě 73 druhého napadeného rozsudku nesprávně za to, že je nezbytné zpřístupnění „příjmení, jm[en] a profesní[ho] či institucionální[ho] zařazení“ členů společného vyjednávacího týmu. 63.      Komise však nevysvětluje, jak by zpřístupnění anonymizovaných verzí prohlášení o neexistenci střetu zájmů postačovalo k posouzení nestrannosti členů společného vyjednávacího týmu. Tyto anonymizované verze již totiž z povahy věci neumožňují provést externí ověření správnosti nebo úplnosti informací, které obsahují. Navíc je tento přístup podle všeho v rozporu s rozsudkem ClientEarth, v němž Soudní dvůr rozhodl, že pouhé sdělení jmen dotyčných odborníků a jejich prohlášení o zájmech neumožňuje zajistit konkrétní ověření nestrannosti každého z nich(24). 64.      S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti navrhuji, aby první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku byla zamítnuta jako neopodstatněná. 2.      K druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z nesprávného výkladu druhé podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725 a)      Argumentace účastníků řízení 65.      Komise v rámci první výtky tvrdí, že ze skutkových okolností prokázaných ve druhém napadeném rozsudku vyplývá, že zásah plynoucí ze zpřístupnění dotčených osobních údajů by byl pro členy společného vyjednávacího týmu obzvláště závažný. V tomto ohledu uvádí, že samotný Tribunál uznal v bodě 77 tohoto rozsudku zvláštní kontext, v němž tito členové museli pracovat, totiž období vyznačující se vysokou poptávkou po očkovacích látkách proti covidu-19 a zároveň nedůvěrou části občanů Unie vůči strategii Komise v oblasti očkování. Tribunál z toho v tomto bodě 77 podle jejího názoru dovodil, že vystavení členů společného vyjednávacího týmu nevyžádaným vnějším kontaktům po zveřejnění jejich totožnosti nebylo za těchto podmínek pouze hypotetické. Komise tvrdí, že nelze podceňovat závažné a vysoce pravděpodobné důsledky, které by zveřejnění totožnosti dotyčných úředníků široké veřejnosti mělo pro jejich soukromí. Podle jejího názoru by je takové zveřejnění vystavilo nevyžádaným vnějším kontaktům, které by se neomezovaly na novinářské kontakty, ale mohly by zahrnovat i útok na jejich fyzickou integritu a různé formy obtěžování, zejména ze strany zastánců „konspiračních teorií“, jejichž počet není v kontextu pandemie covidu-19 zanedbatelný. 66.      V rámci druhé výtky Komise připomíná, že Tribunál v bodě 80 druhého napadeného rozsudku uznal, že druhé sporné rozhodnutí zohlednilo odbornou úlohu členů společného vyjednávacího týmu v rámci procesu zadávání zakázek. Tito veřejní činitelé totiž nemají v rámci svého orgánu rozhodovací pravomoc ani nezastávají vysoké hierarchické funkce, takže cíl ověření jejich nestrannosti má jen omezený význam. 67.      V rámci třetí výtky Komise tvrdí, že cíle ověření nestrannosti členů společného vyjednávacího týmu již bylo dosaženo sdělením anonymizovaných verzí prohlášení o neexistenci střetu zájmů. Podpis těchto prohlášení všemi členy tohoto týmu sám o sobě prokazuje, že dodrželi své povinnosti nestrannosti a nezávislosti. Tribunál však v bodě 84 druhého napadeného rozsudku rozhodl, že pouhá skutečnost, že všichni členové společného vyjednávacího týmu podepsali prohlášení o neexistenci střetu zájmů, občanovi neumožňuje, aby se sám přesvědčil, že tito členové plnili své úkoly zcela nezávisle. Tribunál měl nesprávně za to, že každý občan může kdykoli vystupovat v pozici „neformálního policisty“ pověřeného vyšetřováním nestrannosti úředníků při výkonu jejich odborných funkcí. Právní řád Unie a právní řády členských států však tento úkol svěřují příslušným orgánům, jako jsou disciplinární orgány, policejní orgány a státní zástupci, které při vyšetřování poskytují vhodné záruky v oblasti ochrany údajů subjektů údajů, zatímco běžný občan by takové záruky zajistit nemohl. Z toho vyplývá, že Tribunál měl dospět k závěru, že zvláště závažný zásah do soukromí členů společného vyjednávacího týmu musí převážit nad účelem ověření nestrannosti těchto členů, kterého se dovolávají žalobci. 68.      Navrhovatelé zpochybňují opodstatněnost argumentů Komise. b)      Posouzení 69.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá z čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU, čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i čl. 168 odst. 1 písm. d) a čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, že kasační opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované body rozsudku, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, kterými je tento návrh konkrétně podpořen, jinak je kasační opravný prostředek nebo předmětný důvod kasačního opravného prostředku nepřípustný. V tomto ohledu Soudní dvůr rovněž rozhodl, že jako zjevně nepřípustný musí být odmítnut kasační opravný prostředek, který nemá koherentní strukturu, omezuje se na všeobecná tvrzení a neobsahuje přesné odkazy na body sporného rozhodnutí, které jsou údajně stiženy nesprávným právním posouzením(25). 70.      V projednávané věci konstatuji, že první dvě výtky uplatněné Komisí, které se týkají závažnosti zásahu a omezeného významu konkrétního účelu ve veřejném zájmu, pouze opakují úvahy Tribunálu, ale nezpochybňují je ani přesně neoznačují body druhého napadeného rozsudku, které jsou stiženy právním pochybením. Tyto dvě výtky musí být proto odmítnuty jako nepřípustné. 71.      Pokud jde o třetí výtku týkající se vyvážení zájmů v této věci, Komise tvrdí, že cíle ověření nestrannosti členů společného vyjednávacího týmu již bylo dosaženo sdělením anonymizovaných verzí prohlášení o neexistenci střetu zájmů a přístup k osobním údajům, které jsou nezbytné k ověření neexistence střetu zájmů, by měly mít pouze příslušné orgány, jako jsou disciplinární orgány, policejní orgány a státní zástupci. 72.      Komise tak opakuje argumenty podobné těm, jež uplatnila v rámci první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, takže podle mého názoru je nutné je ve světle judikatury Soudního dvora odmítnout(26). 73.      Komise rovněž poukazuje na rozusudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers(27), v němž Soudní dvůr v bodě 83 rozhodl, že pokud jde o vyvažování závažnosti zásahu plynoucího z přístupu široké veřejnosti k informacím o skutečných majitelích do základních práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny, přísluší boj proti praní peněz a financování terorismu přednostně veřejným orgánům a subjektům, jako jsou úvěrové či finanční instituce, kterým jsou v důsledku jejich aktivit ukládány konkrétní povinnosti v dané oblasti. Projednávaná věc však spočívá na odlišném právním rámci v tom, že konkrétní ověření nestrannosti úředníků Komise mohou vést jak příslušné orgány, tak i široká veřejnost. 74.      Mám tedy za to, že třetí výtka musí být zamítnuta jako neopodstatněná. 75.      Z toho vyplývá, že druhou část druhého důvodu kasačního opravného prostředku je třeba zčásti zamítnout jako neopodstatněnou a zčásti odmítnout jako nepřípustnou. 76.      Za těchto podmínek navrhuji, aby byl druhý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑632/24 P v plném rozsahu zamítnut. B.      K druhému důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑631/24 P a ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑632/24 P 77.      Podle judikatury Soudního dvora článek 1 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že účelem tohoto nařízení je poskytnout veřejnosti co nejširší právo na přístup k dokumentům unijních orgánů, s výhradou režimu výjimek založených na důvodech veřejného či soukromého zájmu, které vzhledem k tomu, že se odchylují od zásady stanovené v tomto článku, musí být vykládány a uplatňovány restriktivně. K těmto výjimkám z práva na přístup patří výjimka obsažená v čl. 4 odst. 2 první odrážce tohoto nařízení, podle níž neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány Unie přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany „obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví“. Pokud tedy dotyčný orgán rozhodne o odepření přístupu k dokumentu, o jehož poskytnutí byl požádán, je v zásadě povinen vysvětlit, jak by mohl přístup k tomuto dokumentu konkrétně a skutečně ohrozit zájem chráněný výjimkou stanovenou v článku 4 uvedeného nařízení, na kterou se tento orgán odvolává. Kromě toho musí být riziko takovéhoto ohrožení důvodně předvídatelné, a nikoli čistě hypotetické(28). 78.      V projednávané věci ze sporných rozhodnutí vyplývá, že Komise odepřela plný přístup k ujednáním o smluvní odpovědnosti dotyčných podniků, aby se vyhnula riziku odhalení údajně obchodně citlivých informací týkajících se zjištěných rizik souvisejících s prováděním dotčených smluv a finanční prahové hodnoty, které si uvedené podniky ve vztahu k uvedeným rizikům stanovily(29). 79.      Druhý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑631/24 P a třetí důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑632/24 P, jejichž podstata je obdobná, se dělí na tři části, z nichž první se týká možnosti strategického postupu vůči dotyčným podnikům; druhá konkurenční výhody poskytnuté konkurentům těchto podniků a třetí dopadů na dobrou pověst uvedených podniků. 1.      K první části vycházející z možnosti postupovat strategicky ve vztahu k dotyčným podnikům a)      Argumentace účastníků řízení 80.      Komise tvrdí, že Tribunál v bodech 157 až 161 prvního napadeného rozsudku a v bodech 160 až 164 druhého napadeného rozsudku odmítl důvod, který uvedla ve sporných rozhodnutích, podle něhož by přesná znalost mezí odpovědnosti dotyčného podniku umožnila postupovat vůči němu strategicky, neboť tento podnik by mohl být vystaven hospodářským důsledkům četných šikanózních a neodůvodněných žalob pouze s cílem získat náhradu škody související s použitím jeho očkovací látky. 81.      Komise zaprvé tvrdí, že úvaha formulovaná Tribunálem v bodě 158 prvního napadeného rozsudku a v bodě 161 druhého napadeného rozsudku(30) nezpochybňuje důvod, jejž uvedla ve sporných rozhodnutích, aby odůvodnila, proč odmítla zpřístupnit v širším rozsahu ujednání o náhradě škody dotyčným podnikům, a sice použití těchto ujednání v rámci žaloby na náhradu škody bez ohledu na okolnost, že se uvedená ujednání liší od pravidel upravujících odpovědnost dodavatele. 82.      Zadruhé Komise zdůrazňuje, že úvahy uvedené v bodě 159 prvního napadeného rozsudku a v bodě 162 druhého napadeného rozsudku(31) jsou nedostatečně odůvodněny a jsou zjevně nesprávné. Podle jejího názoru spočívají obchodní zájmy dotyčných podniků v nutnosti vyhnout se nárůstu žalob na náhradu škody, které by proti nim mohly být podány. I kdyby se dotčený zájem omezil pouze na cíl vyhnout se takovým žalobám, tyto body napadených rozsudků nevysvětlují, proč by takový zájem neměl být hoden ochrany. Kromě toho se judikatura citovaná ve druhé větě obou z těchto bodů týká případných dopadů na náklady řízení v rámci soudního řízení o žalobě, zatímco v projednávaných věcech se jedná nejen o ekonomické důsledky takového soudního řízení, ale také dopady na dobrou pověst výrobce v případě nárůstu počtu soudních sporů(32). 83.      Zatřetí Komise tvrdí, že bod 160 prvního napadeného rozsudku a bod 163 druhého napadeného rozsudku(33) jsou rovněž nesprávné a zkreslují obsah sporných rozhodnutí. Komise v těchto rozhodnutích jasně uvedla, že by přesná znalost mezí odpovědnosti dodavatele mohla podporovat strategický postup vůči dotyčným podnikům. 84.      Navrhovatelky tvrdí, že první část těchto důvodů kasačního opravného prostředku musí být odmítnuta jako zčásti nepřípustná a každopádně zamítnuta jako neopodstatněná. Navrhovatelé tvrdí, že tato část je neopodstatněná. b)      Posouzení 85.      Úvodem připomínám, že podle judikatury Soudního dvora může přístup k citlivým obchodním informacím týkajícím se obchodních strategií zúčastněných podniků, číselných údajů o prodejích, jejich podílů na trhu či jejich obchodních vztahů narušit ochranu obchodních zájmů uvedených podniků ve smyslu čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001(34). 86.      Pokud jde o bod 158 prvního napadeného rozsudku a bod 161 druhého napadeného rozsudku, je třeba rozlišovat mezi podmínkami upravujícími vznik odpovědnosti dotyčných podniků, které jsou upraveny vnitrostátními právními předpisy provádějícími směrnici 85/374(35), a mechanismy odškodnění stanovenými ve prospěch těchto podniků, které spočívají v tom, že členské státy uvedeným podnikům vrátí částky, jejichž úhrada třetím osobám by mohla být těmto podnikům uložena z titulu jejich mimosmluvní odpovědnosti. 87.      V tomto ohledu sice Tribunál ve výše uvedených bodech napadených rozsudků správně uvedl, že podání žalob na náhradu škody může dotyčným podnikům způsobit vysoké náklady, a to i v případě, že tyto žaloby budou následně zamítnuty jako neopodstatněné, avšak tato skutečnost nemění nic na tom, že ujednání o náhradě škody nemohou vést ke změně podmínek, za kterých mohou třetí osoby, které budou případně poškozené vadnou očkovací látkou, podat proti těmto podnikům žaloby na náhradu škody. Otázka náhrady škody přichází totiž v úvahu až později, poté, co je zjištěna odpovědnost dotyčného podniku za vady dotčeného výrobku, aby bylo možné určit, zda náhrada škody vyplacená poškozeným musí být v konečném důsledku nahrazena členským státem. Za těchto podmínek mám za to, že Tribunál se svou úvahou, že právo třetích osob podat žalobu je nezávislé jak na existenci, tak na obsahu ujednání o náhradě škody, nedopustil právního pochybení. Toto zjištění samo o sobě postačuje podle mého názoru k zamítnutí první části těchto důvodů kasačního opravného prostředku. 88.      Pokud jde o body 159 a 160 prvního napadeného rozsudku, jakož i o body 162 a 163 druhého napadeného rozsudku, podotýkám, že jsou uvedeny jen pro úplnost, jak o tom svědčí použití výrazu „mimoto“. Argumenty vznesené Komisí proti těmto bodům napadených rozsudků je tudíž nutné odmítnout jako irelevantní. 89.      V každém případě připomínám, že podle judikatury Soudního dvora platí, že pouhé nepodložené tvrzení týkající se obecného rizika zneužití nemůže vést k tomu, aby údaje obsažené v dokumentu, k němuž je požadován přístup, byly považovány za údaje, na které se vztahuje výjimka stanovená čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001, pokud neexistují žádná další upřesnění povahy, předmětu a rozsahu těchto údajů, která mohou unijnímu soudu objasnit, jak by zpřístupnění těchto údajů mohlo konkrétně a rozumně předvídatelným způsobem porušit ochranu obchodních zájmů osob dotčených týmiž údaji(36). V tomto případě se argument Komise vycházející z rizika nárůstu soudních sporů v případě úplného zpřístupnění doložky o náhradě škody nezdá být podložený, a je tedy hypotetický(37). 90.      Navrhuji proto, aby první část těchto důvodů kasačního opravného prostředku byla zamítnuta jako zčásti neopodstatněná a zčásti neúčinná. 2.      K druhé části vycházející z konkurenční výhody přiznané konkurentům dotyčných podniků a)      Argumentace účastníků řízení 91.      Komise uvádí, že Tribunál v bodech 162 až 166 prvního napadeného rozsudku a v bodech 165 až 169 druhého napadeného rozsudku zamítl druhý důvod uvedený ve sporných rozhodnutích, podle kterého úplné zpřístupnění ujednání o náhradě škody, a konkrétně těch, která vymezují přesné podmínky, za nichž je náhrada škody členským státem vyloučena, by nevyhnutelně odhalilo konkurentům dotyčného podniku, včetně těch, kteří nevyrábějí očkovací látky, „slabá místa“ v krytí odpovědnosti tohoto podniku a poskytlo by jim konkurenční výhodu, které by mohli využít například v reklamních sděleních a srovnávací reklamě. 92.      V tomto ohledu Komise zpochybňuje posouzení Tribunálu provedené v bodě 163 prvního napadeného rozsudku a v bodě 166 druhého napadeného rozsudku, podle kterého ujednání o náhradě škody byla „veřejně dostupná“ před přijetím sporných rozhodnutí(38). 93.      Komise má rovněž za to, že bod 164 prvního napadeného rozsudku a bod 167 druhého napadeného rozsudku, podle kterých všechny dotčené smlouvy obsahují ujednání o náhradě škody, která „v zásadě podobným způsobem“ uvádí hlavní specifické situace, v nichž je náhrada škody dotyčného podniku ze strany členského státu vyloučena, představuje nadměrné zjednodušení a zdroj nesprávného závěru ve srovnání s obsahem doložek popsaným v bodě 155 prvního napadeného rozsudku a v bodě 158 druhého napadeného rozsudku. 94.      Pokud jde o bod 165 prvního napadeného rozsudku a bod 168 druhého napadeného rozsudku, Komise tvrdí, že závěr Tribunálu je rovněž nesprávný. V tomto ohledu odkazuje na argumenty, které již uplatnila v prvních dvou částech těchto důvodů kasačního opravného prostředku. Kromě toho Tribunál zkreslil skutkový stav, jelikož ve sporných rozhodnutích byla konkurenční výhoda popsaná Komisí nejen výhodou na straně subjektů, které s ní uzavřely smlouvy, ale rovněž konkurenční výhodou jejich dalších konkurentů. 95.      Navrhovatelky a navrhovatelé tvrdí, že druhou část těchto důvodů kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout. b)      Posouzení 96.      Co se týče zaprvé argumentu Komise, který vychází z údajně nesprávné úvahy Tribunálu, že ujednání o náhradě škody byla „veřejně dostupná“, konstatuji, že Komise vyzývá Soudní dvůr, aby provedl nové posouzení skutkového stavu, zatímco s výjimkou případu, kdy se navrhovatel dovolává zkreslení skutkového stavu, k čemuž v projednávané věci nedošlo, musí být argumenty týkající se skutkových okolností, které vznáší, považovány za nepřípustné(39). 97.      Zadruhé, pokud jde o argument Komise, podle kterého Tribunál nesprávně kvalifikoval ujednání o náhradě škody obsažená v jednotlivých smlouvách jako „v podstatě podobná“, podotýkám, že rovněž tento argument se týká posouzení skutkového stavu provedeného Tribunálem. Takový argument je tedy třeba prohlásit za nepřípustný. V každém případě se nezdá, že by úvahy Tribunálu v bodě 164 prvního napadeného rozsudku a v bodě 67 druhého napadeného rozsudku byly v rozporu s úvahami uvedenými v bodě 155 prvního napadeného rozsudku a v bodě 158 druhého napadeného rozsudku, v nichž Tribunál uvedl, že většina situací je „v dotčených smlouvách v podstatě podobná“, pokud jde o konkrétní situace, v nichž bylo dohodnuto, že se náhrada škody ze strany členského státu neuplatní. 98.      Zatřetí, pokud jde o bod 165 prvního napadeného rozsudku a bod 168 druhého napadeného rozsudku, postačí zaprvé uvést, že argumenty uvedené v rámci první části těchto důvodů kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout, takže závěr Tribunálu uvedený v těchto bodech není nesprávný. Zadruhé bod 2.1.4 prvního sporného rozhodnutí a bod 2.2.4 druhého sporného rozhodnutí(40) zmiňovaly „konkurenty, jejichž smlouvy neobsahují doložku o náhradě škody“. Z bodu 162 prvního napadeného rozsudku a z bodu 165 druhého napadeného rozsudku přitom vyplývá, že druhý důvod uplatněný ve sporných rozhodnutích za účelem odepření úplného zpřístupnění ujednání o náhradě škody odkazoval na konkurenty dotyčného podniku, včetně těch, kteří nejsou výrobci očkovacích látek. Tribunál proto správně zohlednil důvod Komise. Kromě toho v bodě 165 prvního napadeného rozsudku a v bodě 168 druhého napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že jelikož všechny dotčené podniky ze zjištěného a legitimního důvodu měly k dispozici ujednání o náhradě škody, sporná rozhodnutí neobsahují nic, co by umožňovalo dospět k závěru, že by v případě širšího zpřístupnění ujednání o náhradě škody bylo riziko poškození obchodních zájmů dotčených podniků, zejména tím, že by uvedené podniky získaly konkurenční výhodu vůči sobě navzájem, ke dni přijetí tohoto rozhodnutí rozumně předvídatelné, a nikoliv čistě hypotetické. Použitím slovního spojení „navzájem“ Tribunál rozlišil mezi dotčenými podniky a ostatními farmaceutickými podniky, včetně těch, které nevyrábějí očkovací látky, čímž odpověděl na argument Komise. Z toho vyplývá, že Tribunál nezkreslil skutkové okolnosti, které mu byly předloženy k posouzení. 99.      Domnívám se proto, že druhá část těchto důvodů kasačního opravného prostředku musí být odmítnuta jako zčásti nepřípustná a zamítnuta jako zčásti neopodstatněná. 3.      Ke třetí části vycházející z dopadů na dobrou pověst dotyčných podniků a)      Argumentace účastníků řízení 100. Komise tvrdí, že pokud jde o třetí důvod uplatněný ve sporných rozhodnutích, a sice že přesná znalost mezí odpovědnosti dotyčných podniků by mohla mít dopad na jejich dobrou pověst u spotřebitelů a jejich případných obchodních partnerů, Tribunál jej v bodě 168 prvního napadeného rozsudku a v bodě 171 druhého napadeného rozsudku odmítl s odkazem na stejné argumenty, jako jsou ty, které byly uvedeny v bodech 163 až 165 a 166 až 168 těchto rozsudků. Podle Komise je takto obecně formulovaný odkaz v rozporu s povinností Tribunálu uvést odůvodnění. 101. Kromě toho Tribunál údajně zkreslil informace, které měl k dispozici, jakož i kontext, v němž byla sporná rozhodnutí přijata, když nezohlednil skutečnost, že dokumenty, k nimž byl požadován přístup, nejsou jednostrannými akty Komise, ale obchodními smlouvami, které mohou obsahovat důvěrné informace týkající se jak dotyčných podniků, tak jejich obchodních vztahů, a tyto smlouvy mají specifický účel, kterým je upravit vzájemné povinnosti mezi stranami týkající se dodávek obchodního výrobku členským státům. 102. Navrhovatelky mají za to, že třetí část těchto důvodů kasačního opravného prostředku musí být odmítnuta jako zčásti nepřípustná a každopádně zamítnuta jako neopodstatněná. Navrhovatelé s argumenty Komise nesouhlasí. b)      Posouzení 103. Co se týče údajně nedostatečného odůvodnění napadených rozsudků, pokud jde o dopady na dobrou pověst dotyčných podniků u spotřebitelů a jejich případných obchodních partnerů, připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že povinnost uvést odůvodnění neukládá Tribunálu, aby podal vyčerpávající vysvětlení ke každé jednotlivé úvaze uvedené stranami sporu, přičemž odůvodnění může být implicitní za podmínky, že účastněným osobám umožní seznámit se s důvody, o které se Tribunál opírá, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat soudní přezkum v rámci kasačního opravného prostředku(41). 104. Z bodu 168 prvního napadeného rozsudku a z bodu 171 druhého napadeného rozsudku přitom jasně vyplývá, že Tribunál dospěl k závěru, že argument Komise týkající se dopadů na dobrou pověst dotyčných podniků není opodstatněný, jelikož spočívá na stejných důvodech týkajících se rizika poškození obchodních zájmů, jaké již byly uplatněny v rámci druhé části projednávaných důvodů kasačního opravného prostředku. Odůvodnění obsažené v těchto bodech proto umožňuje právně dostačujícím způsobem zjistit důvody, pro které Tribunál tento argument odmítl. Z toho vyplývá, že uvedené body nejsou stiženy vadou nedostatečného odůvodnění. 105. Pokud jde o tvrzení, že Tribunál neúplně vylíčil relevantní skutečnosti, když nezohlednil kontext nebo obchodní povahu dotčených smluv, Komise neuvádí žádnou pasáž napadených rozsudků, v níž by se Tribunál takového zkreslení dopustil. Toto tvrzení proto musí být odmítnuto jako nepřípustné. V každém případě konstatuji, že v bodě 106 druhého napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že pokud jde o žalobní důvod vycházející z nepoužitelnosti výjimky týkající se ochrany obchodních zájmů podniků, dotčené smlouvy mají velký význam a mohou obsahovat citlivé důvěrné informace o dotčených podnicích a jejich obchodních vztazích ve smyslu judikatury citované v bodě 100 uvedeného rozsudku. Na tutéž judikaturu odkázal Tribunál v bodě 33 prvního napadeného rozsudku. 106. Mám tedy za to, že třetí část těchto důvodů kasačního opravného prostředku musí být zamítnuta jako zčásti neopodstatněná a odmítnuta jako zčásti nepřípustná. 107. Za těchto podmínek se mi druhý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑631/24 P a třetí důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑632/24 P jeví jako zčásti nepřípustné a zčásti neopodstatněné. VII. Závěry 108. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl druhý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑631/24 P, jakož i druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑632/24 P. 1      Původní jazyk: francouzština. 2      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331). 3      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 23. října 2018 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení nařízení (ES) č. 45/2001 a rozhodnutí č. 1247/2002/ES (Úř. věst. 2018, L 295, s. 39). 4      Nařízení o aktivaci mimořádné podpory podle nařízení (EU) 2016/369 a o změně jeho ustanovení s ohledem na výskyt onemocnění covid-19 (Úř. věst. 2020, L 117, s. 3). 5      Nařízení Rady ze dne 15. března 2016 o poskytování mimořádné podpory v rámci Unie (Úř. věst. 2016, L 70, s. 1). 6      COM(2020) 245 final. 7      Podle tohoto ustanovení se přístup k dokumentu, který orgán vypracoval k vnitřnímu použití nebo který obdržel a který se vztahuje k záležitosti, v níž orgán ještě nerozhodl, odepře, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění požadovaného dokumentu. 8      Článek 8 nařízení č. 1049/2001, nadepsaný „Vyřizování potvrzujících žádostí“, v odstavci 3 stanoví, že „[p]okud orgán neodpoví v předepsané lhůtě, považuje se to za zamítavou odpověď a žadatel je oprávněn zahájit proti němu soudní řízení nebo podat stížnost veřejnému ochránci práv podle odpovídajících ustanovení Smlouvy o ES.“ 9      Pro podrobnější popis dotyčných dokumentů viz bod 12 prvního napadeného rozsudku. 10      Pro podrobnější popis původní žádosti č. 2 viz bod 7 druhého napadeného rozsudku. 11      Viz rozsudek Tribunálu ze dne 15. července 2015, Dennekamp v. Parlament (T‑115/13, EU:T:2015:497, bod 61). 12      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2001, L 8, s. 1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102). 13      Rozsudek ze dne 16. července 2015, ClientEarth a PAN Europe v. EFSA (C‑615/13 P, dále jen „rozsudek ClientEarth“, EU:C:2015:489). 14      Viz rovněž rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Bavarian Lager (C‑28/08 P, EU:C:2010:378, bod 49). 15      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Bavarian Lager (C‑28/08 P, EU:C:2010:378, bod 57). 16      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1). 17      Podle tohoto ustanovení platí, že „[ž]ádosti o přístup k dokumentu se vyhotovují v jakékoli písemné podobě, včetně elektronické, v jednom z jazyků uvedených v článku 314 Smlouvy o ES, a to způsobem dostatečně přesným, aby orgán mohl dokument přesně určit. Žadatel nemusí uvádět důvody žádosti“. 18      Tento bod odůvodnění stanoví, že „[j]estliže by v Unii usazení příjemci jiní než orgány a subjekty Unie chtěli, aby jim orgány a subjekty Unie předaly osobní údaje, měli by prokázat, že předání těchto údajů je nezbytné buď pro plnění jejich úkolů, které vykonávají ve veřejném zájmu, nebo při výkonu veřejné moci, kterým jsou pověřeni. Popřípadě by tito příjemci měli prokázat, že předání těchto údajů je nezbytné pro konkrétní účel ve veřejném zájmu a správce by měl zjistit, zda je důvod se domnívat, že mohou být poškozeny oprávněné zájmy subjektu údajů. V takových případech by měl správce prokazatelně zvážit různé protichůdné zájmy, aby posoudil přiměřenost požadovaného předání osobních údajů. Tyto konkrétní účely ve veřejném zájmu by se mohly týkat transparentnosti orgánů a subjektů Unie“. 19      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija (C‑184/20, EU:C:2022:601, body 74 až 76). 20      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 31. března 2004, kterým se stanoví postupy Společenství pro registraci humánních a veterinárních léčivých přípravků a dozor nad nimi a kterým se zřizuje Evropská agentura pro léčivé přípravky (Úř. věst. 2004, L 136, s. 1; Zvl. vyd. 13/34, s. 229), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1027/2012 ze dne 25. října 2012 (Úř. věst. 2012, L 316, s. 38). 21      Poslední pododstavec tohoto ustanovení stanoví, že „[č]lenové správní rady, členové výborů, zpravodajové a odborníci, kteří se účastní zasedání nebo pracovních skupin [Evropské] agentury [pro léčivé přípravky], učiní při každém jednání prohlášení o jakýchkoli zvláštních zájmech, kterými by mohla být dotčena jejich nezávislost, s ohledem na pořad jednání. Tato prohlášení se zpřístupní veřejnosti“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). 22      T‑115/13, EU:T:2015:497, bod 61. 23      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 2024, Landeshauptstadt Wiesbaden (C‑61/22, EU:C:2024:251, body 83 a 84 a citovaná judikatura). 24      Viz bod 57 tohoto stanoviska. 25      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2025, Hamoudi v. Frontex (C‑136/24 P, EU:C:2025:977, body 54 a 55, jakož i citovaná judikatura). 26      Viz body 62 a 63 tohoto stanoviska. 27      C‑37/20 et C‑601/20, EU:C:2022:912. 28      Viz rozsudek ze dne 16. ledna 2025, Komise v. Pollinis France (C‑726/22 P, EU:C:2025:17, body 61 až 63 a citovaná judikatura). 29      Viz bod 146 prvního napadeného rozsudku a bod 150 druhého napadeného rozsudku. 30      V těchto bodech Tribunál dospěl k závěru, že i když skutečnost, že určitá společnost může čelit žalobám na náhradu škody, může mít nepochybně za následek vysoké náklady, ať již z hlediska hospodářských zdrojů, času nebo personálu, a to i v případě, že by byly tyto žaloby následně zamítnuty jako neopodstatněné, právo třetích osob případně poškozených vadnou očkovací látkou podat proti dotyčným podnikům žaloby na náhradu škody totiž vychází z vnitrostátních právních předpisů, kterými se provádí směrnice Rady 85/374 ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky (Úř. věst. 1985, L 210, s. 29; Zvl. vyd. 15/01, s. 257), a toto právo na podání žaloby je nezávislé na existenci a obsahu ujednání o náhradě škody. 31      Tribunál dospěl v těchto bodech k závěru, že zájem dotyčných podniků na tom, aby se vyhnuly žalobám na náhradu škody za předpokladu, že skutečně vyrobily a uvedly do oběhu vadnou očkovací látku, nelze považovat za obchodní zájem a každopádně nepředstavuje zájem hodný ochrany s ohledem zejména na právo každé osoby na uplatnění nároku na náhradu škody, která jí byla způsobena vadným výrobkem. 32      V těchto větách Tribunál zdůraznil, že „[s]naha vyhnout se vyšším nákladům spojeným se soudním řízením nepředstavuje zájem chráněný na základě čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2019, Intercept Pharma et Intercept Pharmaceuticals v. EMA, T‑377/18, nezveřejněný, EU:T:2019:456, body 55 a 56)“. 33      Ve smyslu těchto bodů neobsahují sporná rozhodnutí žádnou skutečnost umožňující dospět k závěru, že širší zpřístupnění mechanismu odškodnění dotyčných podniků by mohlo vést k podání žalob proti těmto podnikům. 34      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW (C‑365/12 P, EU:C:2014:112, bod 79 a citovaná judikatura). 35      V tomto ohledu, jak Soudní dvůr rozhodl, články 1 a 4 směrnice 85/374 vykládané ve světle prvního bodu jejího odůvodnění, stanoví zásadu objektivní odpovědnosti výrobce, jejímž základem je vada výrobku, která je podle článku 6 této směrnice definována jako nedostatečná míra bezpečnosti, kterou je spotřebitel oprávněn očekávat s přihlédnutím ke všem okolnostem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2026, Sanofi Pasteur, C‑338/24, EU:C:2026:248, bod 29). 36      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. října 2020, Intercept Pharma a Intercept Pharmaceuticals v. EMA (C‑576/19 P, EU:C:2020:873, bod 53 a citovaná judikatura). 37      V rámci kasačního opravného prostředku ve věci C‑631/24 P tedy Komise tvrdí, že ve své žalobní odpovědi před Tribunálem ve věci, v níž byl vydán první napadený rozsudek, poskytla číselné údaje. Z pasáže uvedené v této žalobní odpovědi však vyplývá, že se Komise omezila na konstatování, že „riziko masivních sporů zahájených spotřebiteli proti výrobcům očkovacích látek není abstraktní a jelikož v současné době více než 70 % Evropanů (tj. 447,2 milionu osob) byla podána alespoň jedna dávka očkovací látky, toto riziko spočívá ve velmi závažných finančních důsledcích pro jediného dodavatele“. 38      Podle těchto bodů napadených rozsudků byl důvod, proč byla ujednání o náhradě škody začleněna do dotčených smluv, totiž kompenzace rizik, kterým byly dotyčné podniky vystaveny v souvislosti se zkrácením lhůty pro vývoj očkovacích látek, veřejně dostupný před přijetím sporných rozhodnutí. 39      Viz rozsudek ze dne 12. září 2024, Anglo Austrian AAB v. ECB a Far-East (C‑579/22 P, EU:C:2024:731, bod 120, jakož i citovaná judikatura). 40      V těchto bodech je uvedeno, že „úplné zpřístupnění smluvních ustanovení týkajících se náhrady škody, zejména těch, která vymezují přesné podmínky, za nichž se dodavatel nemůže náhrady škody domáhat, by nevyhnutelně konkurentům dodavatele – a sice všem farmaceutickým společnostem, včetně těch, které nevyrábějí očkovací látky – odhalilo ‚slabiny‘ v krytí jeho případné odpovědnosti a poskytlo by jim konkurenční výhodu, které by mohli dále využít (v reklamních sděleních, srovnávací reklamě atd.). To by se samozřejmě týkalo konkurentů, jejichž smlouvy neobsahují doložku o náhradě škody, ale jejichž krytí v rámci obecného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku je veřejně dostupné.“ 41      Viz rozsudek ze dne 20. června 2024, EUIPO v. Indo European Foods (C‑801/21 P, EU:C:2024:528, bod 85 a citovaná judikatura).