62024CC0748 – stanovisko GA

62024CC0748  STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA DEANA SPIELMANNA přednesené dne 15. ledna 2026 ( 1 ) Věc C‑748/24 [Kotaňák] ( i ) Okresná prokuratúra Bratislava III Trestní řízení proti AC za účasti LZ [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Mestský súd Bratislava I (Městský soud Bratislava I, Slovensko)] „Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Justiční spolupráce v trestních věcech – Základní práva – Presumpce neviny a právo na obhajobu – Usnesení soudu prvního stupně o nevydání rozhodnutí ve věci samé z důvodu neexistence trestněprávní povahy zkoumaných skutků – Zrušení soudem vyššího stupně – Trestněprávní povaha těchto skutků tvrzená soudem vyššího stupně – Vhodná opatření k nápravě porušení presumpce neviny“ I. Úvod 1. Základní zásadou trestního řízení v právních státech je presumpce neviny, která se, jak zdůrazňoval Robert Badinter, „poprvé projevuje v procesní otázce – v důkazním břemenu […]. Ve skutečnosti však musí mít obviněný v každé fázi řízení, které je proti němu vedeno, k dispozici záruky chránící presumpci neviny […]. A především neexistuje-li jednoznačný důkaz, musí být pochybnosti vykládány ve prospěch obviněného ( 2 ). Proto je třeba v každé fázi umožnit, aby „právo zohledňovalo úvahy svědčící o nevině“ ( 3 ). 2. Svou předběžnou otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby upřesnil rozsah procesních záruk, které zahrnuje presumpce neviny v rámci předběžných rozhodnutí procesní povahy přijatých soudními orgány před zahájením řízení ve věci samé o vině obviněné osoby. 3. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná v rámci trestního řízení zahájeného proti AC z důvodu pomluvy se konkrétně týká výkladu článku 4 a čl. 6 odst. 1 směrnice (EU) 2016/343 ( 4 ) a článku 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). II. Právní rámec A. Unijní právo 4. Článek 48 odst. 1 Listiny, nadepsaný „Presumpce neviny a právo na obhajobu“, stanoví, že „[k]aždý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem“. 5. Body 9, 10, 16 a 48 odůvodnění směrnice 2016/343 znějí takto: „(9) Cílem této směrnice je posílit právo na spravedlivý proces v trestním řízení stanovením společných minimálních pravidel pro některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při řízení před soudem. (10) Stanovením společných minimálních pravidel pro ochranu procesních práv podezřelých a obviněných osob tato směrnice usiluje o posílení důvěry členských států v systémy trestního soudnictví jiných členských států, a tím usnadňuje vzájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech. Tato společná minimální pravidla mohou rovněž vést k odstranění překážek volného pohybu občanů na území členských států. […] (16) Presumpce neviny by byla porušena, pokud by veřejná prohlášení učiněná orgány veřejné moci nebo soudní rozhodnutí jiná než o vině označovala podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Taková prohlášení nebo soudní rozhodnutí by neměla vzbuzovat dojem, že je taková osoba vinná. Tím by neměly být dotčeny úkony trestního stíhání, jejichž cílem je prokázat vinu podezřelé nebo obviněné osoby, jako je obvinění, ani soudní rozhodnutí, v jejichž důsledku se stává podmíněný trest vykonatelným, za podmínky, že je dodrženo právo na obhajobu. Rovněž by tím neměla být dotčena předběžná rozhodnutí procesní povahy, která přijímají justiční nebo jiné příslušné orgány a jež jsou založena na podezření či usvědčujících důkazech, jako jsou rozhodnutí o vyšetřovací vazbě, pokud taková rozhodnutí neoznačují podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou. Před přijetím předběžného rozhodnutí procesní povahy by měl příslušný orgán nejprve ověřit, zda jsou důkazy usvědčující podezřelou nebo obviněnou osobu dostatečně průkazné pro dotčené rozhodnutí, a rozhodnutí by tyto usvědčující důkazy mělo uvádět. […] (48) Vzhledem k tomu, že tato směrnice stanoví minimální pravidla, měly by mít členské státy možnost rozšířit práva stanovená v této směrnici s cílem poskytnout vyšší úroveň ochrany. Úroveň ochrany poskytovaná členskými státy by nikdy neměla být nižší než normy stanovené Listinou nebo [Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen ‚EÚLP‘)] v souladu s tím, jak je vykládají Soudní dvůr a Evropský soud pro lidská práva[dále jen „ESLP“].“ 6. Článek 1 této směrnice stanoví: „Tato směrnice stanoví společná minimální pravidla týkající se: a) některých aspektů presumpce neviny v trestním řízení; b) práva být přítomen při trestním řízení před soudem.“ 7. Článek 3 uvedené směrnice uvádí: „Členské státy zajistí, aby byla podezřelá nebo obviněná osoba považována za nevinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“ 8. Článek 4 téže směrnice, nadepsaný „Označování na veřejnosti za vinného“, v odstavcích 1 a 2 upřesňuje: „1.   Členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině označována za vinnou. Tím nejsou dotčeny úkony prováděné v rámci trestního stíhání, jejichž účelem je prokázat vinu podezřelé nebo obviněné osoby, ani předběžná rozhodnutí procesní povahy, která přijaly soudní nebo jiné příslušné orgány a jež jsou založena na podezření či na usvědčujících důkazech. 2.   Členské státy zajistí, aby pro případ porušení povinnosti neoznačovat podezřelé nebo obviněné osoby za vinné, stanovené v odstavci 1 tohoto článku, byla k dispozici vhodná opatření v souladu s touto směrnicí, a zejména s článkem 10.“ 9. Článek 6 směrnice 2016/343, nadepsaný „Důkazní břemeno“, stanoví: „1.   Členské státy zajistí, aby důkazní břemeno při prokazování viny podezřelé nebo obviněné osoby leželo na obžalobě. Tím není dotčena případná povinnost soudce nebo příslušného soudu vyhledávat důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch podezřelé nebo obviněné osoby a právo obhajoby předkládat důkazy v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy. 2.   Členské státy zajistí, aby veškeré pochybnosti v otázce viny byly vykládány ve prospěch podezřelé nebo obviněné osoby, včetně případu, kdy soud posuzuje, zda má být dotčená osoba zproštěna obžaloby.“ 10. Článek 10 odst. 1 této směrnice stanoví: „Členské státy zajistí, aby podezřelé a obviněné osoby měly účinný prostředek právní ochrany, pokud jsou jejich práva přiznaná touto směrnicí porušena.“ B. Slovenská právní úprava 11. Ustanovení § 373 odst. 1 a 2 zákona č. 300/2005 Sb., trestní zákoník (zákon č. 300/2005 Z. z., Trestný zakon), ze dne 20. května 2005 (dále jen „trestní zákoník“), které vymezuje skutkovou podstatu trestného činu pomluvy, stanoví: „(1)   Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, poškodit jej v zaměstnání, v podnikání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na dva roky. (2)   Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 […] c) veřejně; […]“ 12. Ustanovení § 327 odst. 1 zákona č. 301/2005 Sb., trestní řád (zákon č. 301/2005 Z. z., Trestný poriadok), ze dne 24. května 2005 (dále jen „trestní řád“) stanoví, že „soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a důkazy, jejichž provedení odvolací soud nařídil“. C. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem 13. Dne 18. listopadu 2020 podal státní zástupce k Okresnímu soudu Bratislava III (Okresný súd Bratislava III, Slovensko) proti AC obžalobu pro přečin pomluvy ve smyslu § 373 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, jehož se měl obžalovaný dopustit tím, že zveřejnil na internetu několik videozáznamů obsahujících řadu nepravdivých tvrzení. 14. Usnesením ze dne 8. listopadu 2021 Okresní soud Bratislava III (Okresný súd Bratislava III) trestní stíhání zastavil z důvodu, že jednání uvedené v této obžalobě není trestným činem. 15. Státní zástupce podal proti tomuto usnesení stížnost. Usnesením ze dne 8. února 2022 Krajský soud v Bratislavě (Krajský súd v Bratislave) usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k novému projednání věci s pokynem, aby znovu posoudil veškeré důkazy. 16. Usnesením ze dne 3. října 2022 Okresní soud Bratislava III (Okresný súd Bratislava III) znovu zastavil trestní stíhání vedené na základě obžaloby proti AC. 17. Usnesením ze dne 18. dubna 2023 Krajský soud v Bratislavě (Krajský súd v Bratislave) toto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání znovu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně. 18. Po reorganizaci slovenského soudního systému byla dne 1. června 2023 příslušnost k projednání věci v původním řízení přenesena na Městský soud Bratislava I (Mestský súd Bratislava I), který je předkládajícím soudem. 19. AC u tohoto soudu tvrdí, že posouzení soudu rozhodujícího o opravném prostředku porušují jeho presumpci neviny, neboť nepřipouštějí žádný jiný závěr než konstatování jeho viny, ačkoliv nebylo nutné, aby soud rozhodující o opravném prostředku posuzoval opodstatněnost obvinění proti němu vznesených. Z tohoto důvodu má AC za to, že předkládající soud by neměl posouzení soudu rozhodujícího o opravném prostředku zohlednit. 20. Předkládající soud uvádí, že v souladu se slovenskými procesními pravidly je vázán posouzeními soudu rozhodujícího o opravném prostředku. Má však za to, že tato posouzení porušují presumpci neviny AC a že vnitrostátní právní úprava nestanoví vhodná opatření k zajištění dodržování této presumpce. 21. Za těchto podmínek se Městský soud Bratislava I (Mestský súd Bratislava I) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Brání právo na dodržování presumpce neviny stanovené v čl. 48 odst. 1 [Listiny] ve spojení s čl. 4 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 [směrnice 2016/343], jakož i zásada proporcionality, jakož i právo na obhajobu podle čl. 48 odst. 2 Listiny takovému postupu nadřízeného soudu, který v řízení o stížnosti státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání uvede v odůvodnění rozhodnutí následující právní a skutková zjištění, a to před rozhodnutím ve věci samé a bez provedení dokazování ve věci před soudem: ‚Nepravdivé informace čistě intimní povahy, které obviněný prostřednictvím svého videozáznamu zpřístupnil velkému počtu sledujících, mohou svým obsahem vážně narušit partnerské, rodinné a přátelské vztahy a podkopat důvěru v osobu poškozené […]. Z důkazů, jež byly provedeny v přípravném řízení a z nichž vycházel i [soud prvního stupně], nepochybně vyplývá, že obviněný ve vztahu k ní lže a útočí na ni, v důsledku čehož se ona v okruhu své rodiny a lidí ve svém okolí dostala do velmi nepříjemných situací. Intimní poměr mezi ní a SB je výmyslem obviněného a nikdy se nestalo to, co obviněný uváděl […] Co se týče vymezení, který ze zveřejněných údajů měl být nepravdivý, nepochybně jde o údaj, jehož pravdivost byla důkazy provedenými v přípravném řízení prověřována a týkala se intimního vztahu mezi poškozenou a svědkem SB a sexuálních praktik, jejichž provádění obviněný jednoznačně ve svém videozáznamu popsal.‘? 2) Má na odpověď na první otázku vliv skutečnost, že slovenská právní úprava ani praxe neukládaly nadřízenému soudu povinnost provést skutkové a právní hodnocení v odůvodnění zrušujícího usnesení a toto se mohlo omezit jen na konstatování toho, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je nesprávné, protože soud prvního stupně je povinen provést dokazování v hlavním líčení a v návaznosti na dokazování ve věci rozhodnout? 3) Má na odpověď na první otázku vliv skutečnost, že nadřízený soud při rozhodování o stížnosti státního zástupce rozhodl jen na základě důkazů provedených v přípravném řízení, které dosud nebyly provedeny ani před soudem prvního stupně? 4) V případě kladné odpovědi na první otázku, jsou vhodnými opatřeními k zajištění dodržování presumpce neviny ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2016/343 následující postupy a rozhodnutí: i) postup vnitrostátního soudu prvního stupně, který s odkazem zásadu přednosti a efektivity unijního práva nebude respektovat právní a skutková zjištění uvedená nadřízeným soudem v odůvodnění rozhodnutí v částech, které jsou v rozporu s unijním právem, přestože by podle vnitrostátních právních předpisů jinak byla právně závazná, a po provedení řádného dokazování sám ve věci rozhodne; nebo postup vnitrostátního soudu prvního stupně, který s odkazem na zásadu přednosti a efektivity unijního práva nebude respektovat právní a skutková zjištění uvedená nadřízeným soudem v odůvodnění rozhodnutí v částech, které jsou v rozporu s unijním právem, přestože by podle vnitrostátních právních předpisů jinak byla právně závazná, a ve věci sám znovu rozhodne stejným rozhodnutím o zastavení trestního stíhání, které již jednou bylo nadřízeným soudem zrušeno; nebo ii) vyloučení soudců nadřízeného soudu z řízení pro podjatost z důvodu porušení presumpce neviny na základě námitky podjatosti obviněného?“ 22. Obžalovaný AC, slovenská a maďarská vláda, jakož i Evropská komise předložili písemná vyjádření. AC a Komise přednesli ústní vyjádření na jednání konaném dne 16. října 2025. III. Analýza A. K přípustnosti otázek 23. Slovenská vláda tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná v plném rozsahu. Zaprvé podle ní neuvádí skutkové a právní okolnosti nezbytné k poskytnutí užitečné odpovědi ani důvody, proč je potřeba, aby Soudní dvůr na otázky odpověděl, a zadruhé požadovaný výklad není podle jejího názoru relevantní pro rozhodnutí sporu v původním řízení. 24. Podle ustálené judikatury se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 5 ). 25. Soudní dvůr již kromě toho zdůraznil, že odpověď na předběžné otázky může být nezbytná k tomu, aby mohl být předkládajícím soudům poskytnut výklad unijního práva, který by jim umožnil rozhodnout o procesních otázkách vnitrostátního práva před tím, než budou moci rozhodnout o meritu sporů, které jim byly předloženy ( 6 ). 26. Podstatou prvních tří otázek předkládajícího soudu v projednávané věci je, zda uvedená ustanovení unijního práva brání tomu, aby trestní soud, který rozhoduje o opravném prostředku proti předběžnému rozhodnutí procesní povahy, zaujal stanovisko k usvědčujícím důkazům tak, že posoudí naplnění znaků skutkové podstaty dotčeného trestného činu, ačkoli tak podle vnitrostátního práva nebyl povinen učinit a dokazování nebylo v této přípravné fázi řízení provedeno v plném rozsahu. Předkládající soud si rovněž klade otázku ohledně způsobu, jakým soud rozhodující o opravném prostředku zaujal stanovisko k presumpci neviny. Ve čtvrté otázce se předkládající soud táže na procesní důsledky kladné odpovědi na první tři otázky. 27. Jsem toho názoru, že ačkoli se předkládající soud ve značné míře opíral o argumentaci obhajoby, dostatečně přesně vymezil skutkové i právní okolnosti nezbytné k tomu, aby bylo možné na položené otázky poskytnout užitečnou odpověď. Dodávám, že obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce byl dostatečný k tomu, aby Komisi, maďarské vládě a AC, jakož i podpůrně slovenské vládě umožnil uplatnit právo předložit svá vyjádření, které jim přiznává článek 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. 28. Slovenská vláda kromě toho tvrdí, že požadovaný výklad není relevantní pro rozhodnutí sporu v původním řízení. Podle jejího názoru totiž případné porušení presumpce neviny odvolacím soudem nebrání předkládajícímu soudu zastavit trestní stíhání z jiného důvodu nebo je zastavit ze stejných důvodů, avšak na základě doplněného skutkového stavu. 29. Vzhledem k tomu, že slovenské právo ukládá předkládajícímu soudu povinnost řídit se posouzeními soudu rozhodujícího o opravném prostředku, mám za to, že odpovědi Soudního dvora na první tři otázky mu mohou poskytnout užitečné informace, které mu umožní posoudit soulad rozhodnutí soudu rozhodujícího o opravném prostředku s presumpcí neviny, a že odpověď na čtvrtou otázku mu případně umožní z toho vyvodit odpovídající procesní důsledky. Za těchto okolností nemám za to, že by požadovaný výklad unijního práva neměl zjevně žádný vztah k předmětu sporu v původním řízení. 30. V rámci třetí části čtvrté otázky se však předkládající soud v rámci procesních důsledků ve formě vhodných opatření ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2016/343 táže na možnost vyloučení soudců soudu rozhodujícího o opravném prostředku pro podjatost. 31. Jak z vyjádření slovenské vlády, tak z odpovědí na otázky položené na jednání přitom vyplývá, že předkládající soud nemá pravomoc rozhodovat o takto uvedeném vyloučení soudců soudu vyššího stupně ( 7 ). 32. Tato třetí část čtvrté otázky je tedy hypotetická, takže je nepřípustná. 33. Mám tedy za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je s výjimkou třetí části čtvrté otázky přípustná. B. K věci samé 1.   K první, druhé a třetí otázce 34. Podstatou prvních tří otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 4 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2016/343 ve spojení s článkem 48 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby trestní soud, který rozhoduje o opravném prostředku proti předběžnému rozhodnutí procesní povahy, zaujal stanovisko k usvědčujícím důkazům tak, že posoudí naplnění znaků skutkové podstaty dotčeného trestného činu, ačkoli tak není za účelem rozhodnutí povinen učinit a dokazování nebylo provedeno v plném rozsahu. a)   K nepoužitelnosti článku 6 směrnice 2016/343 35. Předkládající soud ve své první otázce zmiňuje čl. 6 odst. 1 směrnice 2016/343, podle něhož „[č]lenské státy zajistí, aby důkazní břemeno při prokazování viny podezřelé nebo obviněné osoby leželo na obžalobě [přičemž t]ím není dotčena případná povinnost soudce nebo příslušného soudu vyhledávat důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch podezřelé nebo obviněné osoby a právo obhajoby předkládat důkazy v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy“. 36. Slovenská vláda a Komise tvrdí, že toto ustanovení, které se týká rozhodnutí o vině, není ve sporu v původním řízení použitelné. 37. S tímto konstatováním souhlasím. 38. Připomínám totiž, že jak již Soudní dvůr rozhodl ve vztahu k rozhodnutím týkajícím se ponechání osoby ve vazbě ( 8 ), z článku 4 směrnice 2016/343 vyplývá, že tato směrnice odlišuje soudní rozhodnutí o vině, která se nutně přijímají až na konci trestního řízení, od jiných procesních úkonů, jako jsou úkony prováděné v rámci trestního stíhání a předběžná rozhodnutí procesní povahy. Skutečnost, že se v článku 6 směrnice 2016/343 hovoří o prokazování viny, tedy musí být chápána tak, že toto ustanovení má za cíl upravit rozdělení důkazního břemene pouze při přijímání soudních rozhodnutí o vině. 39. V projednávané věci se však položené otázky týkají přípravné fáze slovenského trestního řízení, během níž musí samosoudce ověřit, zda daná obžaloba představuje dostatečný základ pro zahájení trestního řízení, nebo zda je naopak třeba zastavit trestní stíhání, nebo věc projednat jiným způsobem. 40. Stejně jako rozhodnutí týkající se například ponechání obviněné osoby ve vazbě ( 9 ) nemůže být takové procesní rozhodnutí kvalifikováno jako soudní rozhodnutí o vině obviněné osoby a představuje naopak „jiné soudní rozhodnutí než rozhodnutí o vině“ ve smyslu článku 4 směrnice 2016/343. Skutečnost, jak tvrdí navrhovatel, že skutková a právní zjištění učiněná v rozhodnutí o opravném prostředku jsou pro soud prvního stupně závazná, zejména když konstatuje, že jsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu (v tomto případě pomluvy), na tomto závěru nic nemění. 41. Vzhledem k tomu, že se spor v původním řízení netýká meritorní otázky viny obviněné osoby, není proto nutné odpovídat na otázky položené na základě čl. 6 odst. 1 směrnice 2016/343. b)   K dosahu presumpce neviny 42. První tři předběžné otázky mě vedou k posouzení dosahu presumpce neviny jednak s ohledem na obsah předběžného rozhodnutí a jednak s ohledem na podmínky přijetí takového rozhodnutí. 1) K obsahu předběžného rozhodnutí (první otázka) 43. Předkládající soud se táže, zda trestní soud rozhodující o opravném prostředku proti předběžnému rozhodnutí procesní povahy porušil presumpci neviny tím, že se vyjádřil tak, jak to učinil. V tomto ohledu cituje výňatek z odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku. 44. Je třeba si připomenout, že z čl. 4 odst. 1 směrnice 2016/343 vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba zejména v soudních rozhodnutích jiných než o vině označována za vinnou, přičemž tím nejsou dotčena předběžná rozhodnutí procesní povahy, která přijaly soudní orgány a jež jsou založena na podezření či na usvědčujících důkazech. 45. Toto ustanovení musí být vykládáno zejména ve světle čl. 48 odst. 1 Listiny ( 10 ) a článku 3 směrnice 2016/343 týkajících se presumpce neviny, jakož i bodu 16 odůvodnění této směrnice, podle kterého dodržováním presumpce neviny nejsou dotčena předběžná rozhodnutí procesní povahy, která přijímají justiční nebo jiné příslušné orgány a jež jsou založena na podezření či usvědčujících důkazech, pokud taková rozhodnutí neoznačují podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou. Podle téhož bodu odůvodnění by měly soudní orgány před přijetím předběžného rozhodnutí procesní povahy nejprve ověřit, zda jsou důkazy usvědčující podezřelou nebo obviněnou osobu dostatečně průkazné pro dotčené rozhodnutí, a rozhodnutí by tyto usvědčující důkazy mělo uvádět. 46. Vzhledem k tomu, že směrnice 2016/343 a judikatura týkající se čl. 48 odst. 1 Listiny neobsahuje konkrétní vodítka k tomu, jak určit, zda je určitá osoba v soudním rozhodnutí označena za vinnou, je třeba vycházet zejména z judikatury ESLP ( 11 ). i) K judikatuře ESLP 47. Presumpce neviny se vztahuje na celé trestní řízení jako celek ( 12 ) a oblast působnosti čl. 6 odst. 2 EÚLP, „takto od počátku rozšířená nad rámec svého přirozeného pole působnosti, se postupně ještě dále rozšiřuje, zejména ratione temporis, tedy na fáze řízení, v nichž dotčená osoba již není nebo ještě není ‚obžalovanou‘ “ ( 13 ). Presumpce neviny tak zahrnuje jednak první rovinu, a to jako procesní záruku v rámci trestního řízení ( 14 ), a jednak druhou rovinu, jež se projeví po skončení trestního řízení a jejímž cílem je zejména ochrana pověsti dotčené osoby ( 15 ). S ohledem na skutkové okolnosti původního řízení se dále zaměřím pouze na první z těchto rovin. 48. V tomto ohledu připomínám, že presumpce neviny je porušena, pokud prohlášení takového orgánu veřejné moci, jako je soudce ( 16 ), týkající se obviněného vyjadřuje přesvědčení, že je vinen, ačkoli jeho vina nebyla předtím zákonným způsobem prokázána. Soudci tedy nesmí vycházet z předem utvořeného názoru, že obviněný spáchal vytýkaný čin: důkazní břemeno nese obžaloba a platí zásada in dubio pro reo – v pochybnostech ve prospěch obviněného ( 17 ). Presumpce neviny může být porušena i bez formálního konstatování, pokud oficiální prohlášení orgánu veřejné moci nebo odůvodnění soudního rozhodnutí vyvolává dojem, že soudce považuje dotčenou osobu za vinnou ( 18 ). 49. ESLP zdůrazňuje význam volby výrazů, které orgán veřejné moci použije před tím, než je dotčená osoba souzena a uznána vinnou z trestného činu ( 19 ). Je proto nutné rozlišovat mezi rozhodnutími či prohlášeními, která vyjadřují přesvědčení, že dotčená osoba je vinna, a těmi, která pouze popisují stav podezření. První z nich porušují presumpci neviny, zatímco druhá byla opakovaně považována za slučitelná s duchem článku 6 EÚLP ( 20 ). 50. Například v rozsudku Marziano v. Itálie soudce pro předběžné vyšetřování sice vyslovil určitou prognózu, avšak omezil se na konstatování, že navzdory důvodným podezřením, že dotčený spáchal popíraný trestný čin, jiné skutečnosti nasvědčují tomu, že před soudem by obžaloba měla jen malou šanci na úspěch ( 21 ). Takto bylo jeho rozhodnutí posouzeno ESLP jako popis „stavu podezření“, který neobsahuje konstatování viny, a tudíž není v rozporu s presumpcí neviny. 51. V rozsudku Lavents v. Lotyšsko poskytla soudkyně pověřená projednáním věci několik rozhovorů pro tisk, v nichž mimo jiné uvedla, že ještě neví, „zda bude rozsudek odsuzující nebo částečně zprošťující“, a vyjádřila velké překvapení nad tím, že obžalovaní trvají na své nevině ve všech bodech obžaloby, což porušovalo presumpci neviny ( 22 ), jelikož skutečnost, že dané výroky byly formulovány tázavě nebo pochybovačně, nestačila k tomu, aby byly vyloučeny z působnosti čl. 6 odst. 2 EÚLP. Podle ESLP je pro účely uplatnění tohoto ustanovení rozhodující „skutečný význam dotčených výroků, a nikoli jejich doslovné znění“. 52. V rozsudku ve věci Gucanovi v. Bulharsko ( 23 ) podal stěžovatel stížnost směřující proti odůvodnění rozhodnutí soudu, kterým byl ponechán ve vazbě. ESLP měl za to, že soudce okresního soudu se měl ujistit, že stále existuje důvodné podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin, a že použité výrazy ( 24 ) přesahovaly rámec pouhého popisu stavu podezření, což vedlo k porušení čl. 6 odst. 2 EÚLP. 53. Ačkoli je volba výrazů důležitá, připomeňme rovněž, že otázka, zda výrok veřejného činitele představuje porušení zásady presumpce neviny, musí být posuzována v kontextu konkrétních okolností, za nichž byl sporný výrok pronesen ( 25 ). V případě „nešťastných“ vyjádření je tedy třeba přezkoumat kontext celého řízení a jeho zvláštní charakteristiky, aby bylo možné určit, zda tato vyjádření porušují čl. 6 odst. 2 EÚLP ( 26 ). V rozsudku Daktaras v. Litva ( 27 ) byly sporné výroky proneseny státním zástupcem v rámci odůvodněného rozhodnutí, učiněného v předběžné fázi řízení, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele na zastavení trestního stíhání v dané věci. ESLP konstatoval, že tvrzení, podle něhož byla vina stěžovatele „prokázána“ materiály v soudním spise, bylo „nešťastné“, avšak s ohledem na kontext směřoval státní zástupce nikoli k otázce, zda je vina dotyčné osoby prokázána – což zjevně nepříslušelo státnímu zástupci posuzovat – nýbrž k otázce, zda spis obsahuje dostatek důkazů o vině dotyčné osoby, aby bylo možné odůvodnit jeho postoupení soudu. V tomto případě nebyla presumpce neviny shledána za porušenou. 54. Tento rozsudek Daktaras v. Litva, v němž sporné výroky pocházely od státního zástupce, však nabízí příležitost připomenout, že výroky soudců podléhají přísnějšímu zkoumání než výroky orgánů činných v trestním řízení, jako jsou policie či státní zastupitelství ( 28 ). 55. Nakonec lze uvést i nedávný rozsudek Ravier v. Francie, v němž ESLP neshledal porušení presumpce neviny v souvislosti s tím, že Státní rada (Conseil d’État, Francie) použila výraz, podle něhož stěžovatel „uskutečnil úkony mající podvodný charakter, jejichž cílem bylo narušit poctivost volebního hlasování“, jelikož rozhodnutí Státní rady (Conseil d’État) se týkalo čistě otázky voleb ( 29 ). 56. Předkládající soud tak musí zohlednit jak výrazy použité soudními orgány, tak konkrétní okolnosti, za kterých byly formulovány, jako je povaha a kontext dotčeného řízení. ii) Uplatnění na projednávanou věc 57. Je třeba připomenout, že v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, jež je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, spadá veškeré posouzení skutkových okolností věci do pravomoci vnitrostátního soudu. Soudní dvůr mu však může za účelem poskytnutí užitečné odpovědi v duchu spolupráce s vnitrostátními soudy poskytnout všechny údaje, o nichž má za to, že jsou nezbytné ( 30 ). 58. V první řadě připomínám, že obžaloba se v projednávané věci týká trestného činu pomluvy, jehož třemi znaky skutkové podstaty jsou podle slovenského práva zaprvé sdělení, zadruhé nepravdivý údaj, a zatřetí okolnost, že tento údaj „je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost“ dotčené osoby, zejména pokud jde o její zaměstnání nebo rodinné vztahy ( 31 ). 59. Ve druhé řadě, pokud jde o použité výrazy, poukazuji na to, že z některých pasáží odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku vyplývá, že je podle všeho přesvědčen, že tyto znaky skutkové podstaty trestného činu jsou v projednávané věci skutečně naplněny. Používá taková prohlášení, že „nepravdivé údaje“ byly „sdíleny s velkým počtem sledujících“ a že z důkazů, které byly předloženy v rámci vyšetřování a o které se Okresní soud Bratislava III (Okresný súd Bratislava III) rovněž opíral „nezpochybnitelně vyplývá“, že obviněný „šíří o poškozené lži“. 60. Podle mého názoru je třeba mít za to, že tyto výrazy jdou nad rámec pouhého podezření a že na základě usvědčujících skutečností, které vyplývají z vyšetřování, konstatují vinu obviněné osoby, pokud jde o lživost zpřístupněných údajů. 61. Lze mít za to, že soud rozhodující o opravném prostředku tak zaujal stanovisko k usvědčujícím důkazům, když posuzoval splnění znaků skutkové podstaty dotčeného trestného činu prostřednictvím výrazů, které překračují rámec pouhého podezření, a jasně vyjádřil přesvědčení, že obviněná osoba je vinna. 62. Ve třetí řadě, pokud jde o povahu dotčeného rozhodnutí a jeho kontext, je třeba zdůraznit, že je pravda, že vina obviněné osoby nebyla otázkou, která měla být vyřešena v rámci této přípravné fáze řízení. Nejednalo se totiž o to, zda skutek, jehož se týkalo stíhání, byl prokázán, ale zda může být případně podle vnitrostátního práva kvalifikován jako trestný čin, či nikoli. 63. To však nemůže odůvodnit formulace, které porušují presumpci neviny, neboť jinak by k vyloučení jakékoli možnosti porušení presumpce neviny v této fázi řízení postačovalo konstatovat, že otázka viny ještě není na pořadu dne. Takový přístup nelze připustit, jelikož záruka presumpce neviny se, jak již bylo uvedeno, vztahuje na celé trestní řízení a neupravuje pouze zkoumání opodstatněnosti obžaloby ( 32 ). 64. Dále doplňuji – jak již bylo rovněž uvedeno – že soudci, a zejména vyšetřující soudci, musí věnovat zvláštní pozornost výrazům, které používají ve svých rozhodnutích ( 33 ). 65. Kromě toho je v projednávané věci třeba uvést, že soud rozhodující o opravném prostředku v rámci předběžného řízení rozhoduje v posledním stupni ( 34 ), jeho rozhodnutí je v této přípravné fázi závazné pro soud prvního stupně, a výrazy, které používá, mohou mít rovněž vliv na soud nižšího stupně, který rozhoduje ve věci samé, což jeho rozhodnutí propůjčuje nezanedbatelný význam pro celé řízení, ať již bude dotyčná osoba nakonec postavena před trestní nebo občanskoprávní soud. 66. Navíc není pochyb o tom, že v této fázi řízení ( 35 ) lze bez obtíží použít formulace dodržující presumpci neviny, které jsou současně dostatečně přesvědčivé, pokud jde o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, aby bylo v případě potřeby odůvodněno postavení obviněné osoby před trestní soud. 67. Ani mě nepřesvědčila argumentace slovenské vlády, podle které je třeba rozlišovat mezi výrazy, jejichž cílem je uvést skutečnosti vycházející ze spisu a důkazy určené k ověření správnosti právního stanoviska týkajícího se otázky, zda mají předmětné pomluvy trestněprávní povahu, na straně jedné, a výrazy o vině ve věci samé, které mohou naznačovat, že byla porušena presumpce neviny, na straně druhé. Takový přístup totiž naznačuje, že rozhodnutí obsahuje ve vztahu k dodržení presumpce neviny pasáže, které lze od sebe oddělit. Je sice pravda, že nešťastně zvolený výraz či formulace mohou být za určitých okolností chápány jako nahodilé, avšak soudcům přesto přísluší dbát na to, aby nevzbuzovali dojem, že jednají s předem utvořenou představou o vině obviněné osoby. Podle mého názoru to znamená, že musí volit formulace celého odůvodnění svého rozhodnutí s mimořádnou pozorností a pečlivostí ( 36 ). 68. Je sice pravda, že nelze vyloučit, že narážky či nejednoznačné pasáže mohou být z hlediska presumpce neviny posouzeny jako nahodilé nebo vyvážené jinými částmi odůvodnění, z nichž vyplývá, že soudce není přesvědčen o tom, že je obviněný viněn ( 37 ). Výroky svědčící o přesvědčení soudce, jenž nerozhoduje o meritu věci, o tom, že je obviněný vinen, však mohou postačovat k tomu, aby zpochybnily celé odůvodnění, což musí být posuzováno případ od případu. 69. I když tedy právo na dodržování presumpce neviny stanovené v čl. 4 odst. 1 směrnice 2016/343, vykládaném ve světle čl. 48 odst. 1 Listiny, nebrání tomu, aby soud vyššího stupně, který rozhoduje o opravném prostředku podaném státním zástupcem proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání, zaujal stanovisko ke znakům skutkové podstaty dotčeného trestného činu za účelem odůvodnění svého rozhodnutí o tom, zda toto zastavení trestního stíhání zrušit, či nikoli, je tomu tak pouze v rozsahu, v němž neoznačuje obviněnou osobu za vinnou, což přísluší posoudit předkládajícímu soudu. 70. Má na tento závěr vliv skutečnost, že soud rozhodující o opravném prostředku nebyl podle vnitrostátního práva povinen provést v odůvodnění svého rozhodnutí v tomto ohledu skutkové a právní posouzení (druhá otázka), a to i přesto, že dokazování nebylo provedeno v plném rozsahu (třetí otázka)? Touto otázkou je třeba se nyní zabývat. 2) K podmínkám přijetí předběžného rozhodnutí (druhá a třetí otázka) 71. Je třeba připomenout, že směrnice 2016/343 se podle svého bodu 10 odůvodnění omezuje na stanovení společných minimálních pravidel pro ochranu procesních práv podezřelých a obviněných osob s cílem posílit důvěru členských států v systémy trestního soudnictví jiných členských států, a tím usnadnit vzájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech. Vzhledem k minimální povaze harmonizace sledované směrnicí 2016/343 nelze tedy tuto směrnici vykládat jako úplný a vyčerpávající nástroj, jehož účelem je stanovit všechny podmínky pro přijetí předběžného rozhodnutí. 72. Soudní dvůr již měl příležitost vyjádřit se k podmínkám přijetí předběžného rozhodnutí z hlediska presumpce neviny, zejména pokud jde o rozhodnutí o ponechání osoby ve vazbě. Takové rozhodnutí tak může být založeno na podezřeních či na usvědčujících důkazech, pokud neoznačuje osobu ve vazbě jako vinnou ( 38 ). Stejně tak v případě, že příslušný soud zkoumá – pro účely rozhodnutí o zákonnosti rozhodnutí o vazbě – důvodné podezření, že podezřelá nebo obviněná osoba spáchala vytýkaný trestný čin, může zvážit usvědčující i zprošťující důkazy, které mu byly předloženy, a odůvodnit své rozhodnutí nejen tím, že uvede skutečnosti, o něž se opřel, ale i tím, že rozhodne o námitkách obhájce dotyčné osoby, pokud takové rozhodnutí neoznačuje obviněnou osobu za vinnou ( 39 ). 73. Kromě toho Soudní dvůr rozhodl, že prostor pro uvážení členských států při přijímání opatření nezbytných pro účely čl. 4 odst. 1 směrnice 2016/343 zahrnuje i možnost uvést dohodu o snížení trestu uzavřenou mezi státním zástupcem a obviněnou osobou, která se doznala k vině, a v níž jsou zmíněny i další obviněné osoby, avšak za podmínky, že posledně uvedené osoby nejsou označovány za vinné ( 40 ). Stejná úvaha byla mutatis mutandis uplatněna i ve vztahu k rozhodnutí, jímž vnitrostátní soud přijal „dohodu o vině a trestu“ jednoho ze spoluobviněných ( 41 ). 74. Článek 4 odst. 1 směrnice 2016/343, jak je vykládán Soudním dvorem, tedy ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení, pokud jde o podmínky přijetí rozhodnutí přijatého v přípravné fázi vnitrostátním soudem, a zejména pokud jde o způsob posouzení jednotlivých důkazů a rozsah odůvodnění, které je povinen poskytnout v odpovědi na argumenty, které mu byly předloženy, jelikož takové otázky spadají výlučně do působnosti vnitrostátního práva. 75. V této souvislosti se předkládající soud v první řadě táže na skutkové a právní zjištění soudu rozhodujícího o opravném prostředku v rámci odůvodnění jeho rozhodnutí, i když mu to vnitrostátní právo neukládá (druhá otázka). 76. Kromě toho, že předkládající soud v tomto ohledu neodkazuje na žádné ustanovení svého vnitrostátního práva, jsem přitom toho názoru, že takové podrobné odůvodnění nijak nemění výklad dotčených ustanovení s ohledem na presumpci neviny. 77. Jak totiž zaprvé zdůraznila slovenská vláda, soud rozhodující o opravném prostředku rozhoduje usnesením a podle § 176 trestního řádu musí být každé usnesení jakožto soudní rozhodnutí řádně odůvodněno. 78. Zadruhé a v každém případě je v souladu s řádným výkonem spravedlnosti, aby soudní rozhodnutí, včetně rozhodnutí přijatých v této přípravné fázi řízení, dostatečným způsobem uváděla důvody, o které se opírají, pokud neobsahují formulaci předjímající vinu obviněné osoby. Zdá se ostatně, že dostatečně přesné odůvodnění může této obviněné osobě poskytnout lepší informace o obviněních, která jsou proti ní vznesena, a o důvodech, proč skutky, které slouží jako základ pro trestní stíhání, mohou být trestnými činy odůvodňujícími předání věci samé trestnímu soudu ( 42 ). 79. Dodávám, že takové odůvodnění, pokud dodržuje presumpci neviny, může být považováno za zvláště vhodné v takovém případě, jako je případ dotčený ve sporu v původním řízení, v němž soud rozhodující o opravném prostředku podruhé rozhoduje o usnesení o zastavení trestního stíhání vydaném soudem prvního stupně. 80. Nezdá se mi proto, že by ustanovení a zásady unijního práva uvedené předkládajícím soudem měly být vykládány tak, že brání tomu, aby bylo odůvodnění podrobné, pokud nepředjímá vinu obviněné osoby. 81. Ve druhé řadě skutečnost, že soud rozhodující o opravném prostředku rozhodl pouze na základě důkazů provedených v rámci vyšetřovacího řízení, tedy ve fázi, kdy dokazování nebylo provedeno v plném rozsahu (třetí otázka), se mi rovněž nejeví tak, že by mohla změnit odpověď na první otázku. 82. Připomínám, že jak vyplývá z vyjádření slovenské vlády, v přípravné fázi řízení dotčeného ve věci v původním řízení je třeba na základě vyšetřovacího spisu určit, zda zkoumaná obžaloba představuje spolehlivý základ pro další průběh řízení, zda vyšetřování bylo vedeno v souladu se zákonem a zda lze konat jednání před soudem, anebo zda je třeba postupovat jinak. Soud tak může trestní stíhání zastavit, pokud dotčené protiprávní jednání není trestné, což může být odůvodněno pouhými pochybnostmi nebo rozpory v důkazech. Posouzení soudců je zde zaměřeno na otázku, zda lze dotčené skutky kvalifikovat podle trestněprávních předpisů, či nikoli. 83. Již z povahy věci však mohou být v této fázi řízení použity pouze důkazy provedené v rámci vyšetřovacího řízení. To ostatně výslovně stanoví čl. 4 odst. 1 směrnice 2016/343, když zmiňuje, že soudní nebo jiné příslušné orgány mohou při přijímání předběžných rozhodnutí procesní povahy, jako je tomu v projednávané věci, vycházet z podezření nebo z usvědčujících důkazů. 84. Presumpce neviny nemůže bránit tomu, aby se soud, který rozhoduje o opravném prostředku proti předběžnému rozhodnutí, opíral o důkazy, které má v této fázi řízení k dispozici pro účely přijetí svého rozhodnutí, pokud neoznačuje obviněnou osobu za vinnou. 85. Ve třetí řadě má předkládající soud podle všeho pochybnosti o dodržení práva na obhajobu zaručeného čl. 48 odst. 2 Listiny z důvodu, že rozhodnutí soudu rozhodujícího o opravném prostředku bylo přijato, aniž měla obviněná osoba možnost se vyjádřit. 86. V tomto ohledu připomínám, že podle starší a ustálené judikatury ESLP se záruky spravedlivého procesu podle článku 6 EÚLP uplatní, pokud existuje „trestní obvinění“ ve smyslu tohoto ustanovení, a mohou tedy hrát roli ve fázi předcházející soudnímu řízení, pokud jejich počáteční nedodržení může vážně ohrozit spravedlnost řízení ( 43 ). Záruky spravedlivého procesu a mezi nimi i právo na obhajobu se tak uplatní již ve fázi vyšetřování ( 44 ). 87. Posouzení se však v zásadě provádí v rámci celého řízení a s ohledem na konkrétní okolnosti věci ( 45 ). 88. Pokud jde zaprvé o právo na obhajobu v rámci řízení o opravném prostředku, ze skutečností obsažených ve spise vyplývá, že obviněná osoba mohla předložit vyjádření v reakci na vyjádření státního zástupce v řízení o stížnosti. Pokud jde zadruhé o právo na obhajobu týkající se dodržení presumpce neviny v návaznosti na usnesení soudu rozhodujícího o opravném prostředku, je nutno konstatovat, že řízení má pokračovat před předkládajícím soudem, před nímž bude obviněná osoba moci uplatnit své argumenty. 89. Za těchto okolností mám za to, že pochybnosti předkládajícího soudu týkající se dodržení práva na obhajobu lze odmítnout. c)   Závěry k prvním třem otázkám 90. Jsem toho názoru, že předkládajícímu soudu je třeba odpovědět tak, že právo na dodržování presumpce neviny stanovené v článku 3 a čl. 4 odst. 1 směrnice 2016/343, vykládaných ve světle čl. 48 odst. 1 Listiny, nebrání tomu, aby trestní soud, který rozhoduje o opravném prostředku proti předběžnému rozhodnutí procesní povahy, zaujal stanovisko k usvědčujícím důkazům tak, že provede skutkové a právní posouzení naplnění znaků skutkové podstaty dotčeného trestného činu, ačkoli tak podle vnitrostátního práva nebyl povinen učinit a dokazování nebylo v této přípravné fázi řízení provedeno v plném rozsahu, pokud neoznačuje obviněnou osobu za vinnou, což přísluší posoudit předkládajícímu soudu. 2.   Ke čtvrté otázce 91. S ohledem na můj návrh odpovědi na první otázku a vzhledem k tomu, že bude na předkládajícím soudu, aby ve věci v původním řízení rozhodl, zda došlo k porušení presumpce neviny, či nikoli, mám za to, že je třeba odpovědět na čtvrtou otázku, jejímž cílem je určit opatření, která mají být v takovém případě přijata. 92. Prvními dvěma částmi této čtvrté otázky ( 46 ) se předkládající soud táže, zda by v případě konstatování, že došlo k porušení presumpce neviny, bylo vhodným opatřením ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2016/343 nezohlednění posouzení soudu rozhodujícího o opravném prostředku, který zrušil usnesení o zastavení trestního stíhání a poté buď vydání rozhodnutí po řádném provedení důkazů (první část), nebo vydání téhož rozhodnutí, jaké již zrušil soud rozhodujícího o opravném prostředku (druhá část). 93. Připomínám, že i když čl. 4 odst. 2 směrnice 2016/343 vyžaduje, aby byla stanovena „vhodná opatření“, toto ustanovení neupřesňuje povahu těchto opatření a pouze odkazuje „zejména“ na článek 10 této směrnice, což znamená, že uvedená opatření mohou mít zejména formu účinných prostředků právní ochrany, které má obviněná osoba k dispozici ve smyslu tohoto ustanovení. Navíc vzhledem k minimální povaze harmonizace sledované směrnicí 2016/343 nelze tuto směrnici vykládat jako úplný a vyčerpávající nástroj, jehož účelem je stanovit všechny podmínky pro přijetí vhodných opatření ( 47 ). 94. Při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti by tedy členské státy měly vymezit „vhodná opatření“ na základě jejich procesní autonomie v mezích vyplývajících ze zásad rovnocennosti a efektivity ( 48 ). 95. Úvodem konstatuji, že předkládající soud nezmiňuje vnitrostátní opravné prostředky, které byly v tomto ohledu zavedeny. 96. Slovenská vláda uvádí čtyři důvody opravného prostředku v případě, že soud vyššího stupně porušil presumpci neviny, a sice zaprvé možnost uplatnit námitku podjatosti soudců, pokud jim bude trestní věc následně přidělena k rozhodnutí ve věci samé, zadruhé možnost podat žalobu na určení odpovědnosti státu za škodu, zatřetí možnost podat ústavní stížnost a začtvrté možnost domáhat se odpovědnosti za kárné provinění soudců, kteří se takového porušení dopustili ( 49 ). 97. Komise naproti tomu tvrdí, že je třeba nejprve posoudit, jaká dostupná opatření mohou podezřelé nebo obviněné osoby znovu uvést do stejného postavení, v němž by se nacházely v případě, že by k porušení nedošlo, a teprve v případě, že vnitrostátní právo žádnou takovou možnost nestanoví, vyvstává otázka, zda je namístě ponechat rozhodnutí soudu vyššího stupně bez použití. 98. Z otázky položené předkládajícím soudem však vyplývá, že se netýká vhodných opatření přijatých členským státem k zajištění účinných opravných prostředků v případě porušení presumpce neviny, ale způsobu, jakým předkládající soud zajistí účinné dodržení této presumpce v případě, že se tohoto porušení případně dopustí soud rozhodující o opravném prostředku, který je ve vztahu k němu soudem vyššího stupně. 99. Domnívám se tedy, že aniž je dotčena vhodnost či nevhodnost opravných prostředků ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2016/343 zavedených ve vnitrostátním právu, jejich existence nevylučuje, aby soud, který čelí porušení presumpce neviny v přípravné fázi trestního řízení, musel jakožto obecný soud unijního práva přijmout určitá opatření k zajištění jejího dodržování ( 50 ). 100. Zaprvé předkládající soud zmiňuje možnost nepřihlédnout k rozhodnutí soudu vyššího stupně, o němž má za to, že je v rozporu s presumpcí neviny. 101. Podle mého názoru se takové opatření neopírá o čl. 4 odst. 2 směrnice 2016/343 z titulu vhodných opatření, nýbrž o přednost presumpce neviny vyplývající z čl. 48 odst. 1 Listiny a článku 3 uvedené směrnice. 102. Z písemných a ústních vyjádření zúčastněných stran, a to zejména slovenské a maďarské vlády totiž vyplývá, že takové opatření je v rozporu s pravidlem, podle kterého má právní názor soudu vyššího stupně ve vnitrostátním právu pro předkládající soud právně závaznou povahu ( 51 ). 103. Z judikatury Soudního dvora však vyplývá, že zásada přednosti práva Unie brání tomu, aby vnitrostátní soud, kterému přísluší rozhodnout v návaznosti na vrácení věci soudem vyššího stupně, který rozhodoval v rámci kasačního opravného prostředku, byl v souladu s vnitrostátním procesním právem vázán právními posouzeními soudu vyššího stupně, jestliže se s ohledem na výklad, který požadoval od Soudního dvora, domnívá, že uvedená posouzení nejsou v souladu s právem Unie ( 52 ). 104. Z toho vyplývá, že pokud by měl předkládající soud s ohledem na rozsudek Soudního dvora, který bude vydán, za to, že odůvodněním soudu rozhodujícího o opravném prostředku byla porušena presumpce neviny, neměl by se v rámci své pravomoci rozhodnout po vrácení věci soudem rozhodujícím o opravném prostředku domnívat, že je vázán věcnými posouzeními soudu rozhodujícího o opravném prostředku, o nichž má za to, že jsou stižena takovou vadou porušení, a neměl by k nim přihlížet. 105. V tomto ohledu mě nepřesvědčil argument slovenské vlády týkající se „vedlejší“ povahy případného porušení presumpce neviny z důvodu, že se netýká „nedílné součásti právního posouzení soudu vyššího stupně“. Je pravda, že právní posouzení soudu vyššího stupně v této fázi řízení nemusí být nutně závazné pro následné řízení o vině či nevině obviněné osoby ve věci samé a že porušení presumpce neviny v této fázi by mohlo být napraveno v pozdější fázi řízení ( 53 ). Nelze však vyloučit, že počáteční nedodržení některého z požadavků spravedlivého procesu ještě před zahájením řízení před soudem rozhodujícím ve věci samé může vážně ohrozit spravedlivost procesu ( 54 ). Pokud jde o nedodržení presumpce neviny, která patří mezi základní prvky spravedlivého trestního procesu, je třeba uvést, že i když výrazy použité v rozhodnutí soudu rozhodujícího o opravném prostředku nezavazují soud, jenž bude rozhodovat o věci samé, toto předběžné rozhodnutí vede k tomu, že obviněná osoba je, či není postoupena trestnímu soudu, což představuje rozhodující fázi trestního řízení. Kromě toho nelze vyloučit, že posouzení soudu rozhodujícího o opravném prostředku v této předběžné fázi, byť jsou v rozporu s presumpcí neviny, mohou mít určitý význam před soudem rozhodujícím ve věci samé, který je navíc vůči němu hierarchicky podřízený, což má případně důsledky i v oblasti důkazního břemene. 106. Zásada přednosti unijního práva tedy od této přípravné fáze trestního řízení vyžaduje, aby se nepřihlíželo k posouzením soudu rozhodujícího o opravném prostředku, o nichž má předkládající soud za to, že jsou v rozporu s presumpcí neviny. 107. Zadruhé se předkládající soud táže na procesní důsledky, které musí vyvodit ze zjištění, že soud rozhodující o opravném prostředku porušil presumpci neviny, a zejména na to, zda s ohledem na zásady přednosti a efektivity musí přehodnotit důkazy a znovu zkoumat, zda jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu. 108. Za účelem pochopení dosahu této otázky je třeba připomenout, že v této přípravné fázi řízení soud rozhodující o opravném prostředku dvakrát zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil, aby „znovu rozhodl“, přičemž v usnesení ze dne 8. února 2022 vydaném v řízení o stížnosti bylo upřesněno, že soud prvního stupně musí „přehodnotit získané důkazy a teprve poté jednotlivě zkoumat, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tvrzeného přečinu“, a poté rozhodnout ve věci v souladu s použitelnými právními předpisy. Rovněž je třeba poznamenat, že i kdyby měl předkládající soud za to, že odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku porušuje svými věcnými zjištěními, popřípadě alespoň některými z nich, presumpci neviny, nic to nemění na tom, že jeho zrušení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání se netýká meritorního posouzení viny obviněné osoby a má čistě procesní povahu. 109. Rovněž připomínám, že v rámci rozdělení funkcí mezi Soudní dvůr a vnitrostátní soudy, které je založeno na článku 267 SFEU, Soudnímu dvoru nepřísluší, aby vykládal ustanovení vnitrostátního práva, rozhodoval o slučitelnosti vnitrostátního opatření s unijním právem nebo uváděl, jaké pravidlo nebo cestu podle vnitrostátního práva musí předkládající soud zvolit. Je na předkládajícím soudu, aby podal výklad svého vnitrostátního práva v rámci své procesní autonomie, při dodržení zásady rovnocennosti, která vyžaduje, aby vnitrostátní pravidla nebyla méně příznivá než pravidla upravující obdobné situace podléhající vnitrostátnímu právu, a zásady efektivity, která vyžaduje, aby vnitrostátní procesní pravidla v praxi neznemožňovala nebo nadměrně neztěžovala výkon práv přiznaných unijním právem ( 55 ). S ohledem na výše uvedené však považuji za účelem poskytnutí určitých užitečných vodítek předkládajícímu soudu za relevantní upřesnit následující. 110. I když zásady přednosti a efektivity ( 56 ) vyžadují, aby se k posouzením soudu rozhodujícího o opravném prostředku, která jsou v rozporu s presumpcí neviny, nepřihlíželo, nejeví se mi, že by nutně vyžadovaly i vyloučení procesních účinků rozhodnutí soudu rozhodujícího o opravném prostředku. Rozlišuji totiž jednak mezi porušením unijního práva spočívajícím v nesplnění institucionálních požadavků kladených na dotčený soud, které může vést k závěru, že rozhodnutí vydané orgánem, který není nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem ve smyslu unijního práva ( 57 ), je třeba považovat za neúčinné, a jednak „situačním“ porušením záruky spravedlivého procesu, tedy porušením v konkrétním případě, jehož rozsah by byl omezen na posouzení provedená v projednávané věci soudem rozhodujícím o opravném prostředku. Jinými slovy, účinnost presumpce neviny nebrání podle mého názoru tomu, aby zrušení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, o němž rozhodl soud rozhodující o opravném prostředku, mělo procesní účinky a aby předkládající soud poté, co nepřihlédne k posouzením soudu rozhodujícího o opravném prostředku, o nichž má za to, že jsou v rozporu s presumpcí neviny, přijal nové rozhodnutí, v němž bude rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, či nikoli, a to případně tak, že přezkoumá skutečnosti obsažené ve spise v souladu s rozhodnutím soudu rozhodujícího o opravném prostředku. 111. Dodávám, že skutečnost, že předkládající soud v této fázi přijme nové řádně odůvodněné rozhodnutí, mu umožňuje odůvodnit to, že nebude přihlížet k věcným posouzením, která považuje za neslučitelná s presumpcí neviny, a tím zajistit, že bude všem dotčeným účastníkům řízení zaručen spravedlivý proces. A konečně takové rozhodnutí by mohlo rovněž představovat pro obviněnou osobu právní základ pro to, aby v případě potřeby mohla uplatnit právo na náhradu škody z důvodu tohoto porušení presumpce neviny. 112. Mám tedy za to, že v této přípravné fázi trestního řízení nebrání zásady přednosti a účinnosti presumpce neviny tomu, aby předkládající soud vyhověl usnesení vydanému soudem rozhodujícím o opravném prostředku v rozsahu, v němž mu ukládá povinnost vydat nové rozhodnutí, a přitom nepřihlížel k jeho posouzením, o nichž má za to, že jsou v rozporu s presumpcí neviny. 113. Jsem tedy toho názoru, že předkládajícímu soudu je třeba odpovědět tak, že čl. 4 odst. 2 směrnice 2016/343 musí být ve světle článku 3 této směrnice a čl. 48 odst. 1 Listiny vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby předkládající soud jednak nepřihlížel k posouzením soudu rozhodujícího o opravném prostředku, o nichž má za to, že jsou v rozporu s presumpcí neviny, a jednak znovu rozhodl v souladu se svým vnitrostátním procesním právem, jak je vymezeno zásadami rovnocennosti a efektivity. IV. Závěry 114. Ve světle výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Městským soudem Bratislava I (Mestský súd Bratislava I, Slovensko) následovně: „1) Právo na dodržování presumpce neviny stanovené v článku 3 a čl. 4 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, ve světle čl. 48 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání tomu, aby trestní soud, který rozhoduje o opravném prostředku proti předběžnému rozhodnutí procesní povahy, zaujal stanovisko k usvědčujícím důkazům tak, že provede skutkové a právní posouzení naplnění znaků skutkové podstaty dotčeného trestného činu, ačkoli tak podle vnitrostátního práva není povinen učinit a dokazování nebylo v této přípravné fázi řízení provedeno v plném rozsahu, pokud neoznačuje obviněnou osobu za vinnou, což přísluší posoudit předkládajícímu soudu. 2) Článek 4 odst. 2 směrnice 2016/343 ve světle článku 3 této směrnice a čl. 48 odst. 1 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby předkládající soud jednak nepřihlížel k posouzením soudu rozhodujícího o opravném prostředku, o nichž má za to, že jsou v rozporu s presumpcí neviny, a jednak znovu rozhodl v souladu se svým vnitrostátním procesním právem, jak je vymezeno zásadami rovnocennosti a efektivity.“ ( 1 ) – Původní jazyk: francouzština. ( i ) – Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran. ( 2 ) – Badinter, R., „La présomption d’innocence, histoire et modernité“, v Catala, P., Le droit privé français à la fin du XXe siècle: études offertes à Pierre Catala, Litec, Paříž, 2001, s. 134. ( 3 ) – Viz Vigouroux, C., „Présomption d’innocence“, v La conscience des droits. Mélanges en l’honneur de Jean-Paul Costa, Dalloz, Paříž, 2011, s. 657 a násl., zvláště s. 665. ( 4 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. 2016, L 65, s. 1) Připomeňme, že tato směrnice vzešla z vícefázového procesu založeného na článku 82 SFEU, který se týká justiční spolupráce v trestních věcech v Unii a stanoví zásadu vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí, jež je od zasedání Evropské rady v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 obecně označována za základní kámen justiční spolupráce v trestních věcech v Unii. Zelená kniha Evropské komise ze dne 26. dubna 2006 o presumpci neviny [COM(2006)174 final, 24. června 2006], poté usnesení Rady ze dne 30. listopadu 2009 o cestovní mapě pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení (Úř. věst. 2009, C 295, s. 1), které se stalo nedílnou součástí Stockholmského programu Evropské rady o prostoru svobody, bezpečnosti a práva (Stockholmský program – otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je) (Úř. věst. 2010, C 115, s. 1), vyústily v listopadu roku 2013 v návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a práva být přítomen při trestním řízení před soudem [COM(2013)821 final], a následně ve směrnici 2016/343, přijatou dne 9. března 2016 (viz Daminova, N., „The CJEU faced with ‘Presumption of Innocence’ Directive 2016/343: Reshaping the ECHR Standards?“, European Yearbook of Human Rights, Intersentia, 2022, s. 137 až 175). Tato směrnice, založená na pravomoci, kterou Unie má podle čl. 82 odst. 2 písm. b) SFEU k přijímání minimálních pravidel týkajících se práv osob v trestním řízení, je jednou ze šesti směrnic přijatých Unií za účelem stanovení společných minimálních norem zaručujících právo na přístup k nestranným soudům a práv podezřelých a obviněných osob, při provádění Stockholmského programu (viz Catteau, F., „Les droits procéduraux des personnes poursuivies et des victimes de criminalité devant la Cour de justice de l’Union. Vers un droit européen de la procédure pénale?“, Cahiers de droit européen, 2020/2-3, s. 485 až 547). ( 5 ) – Viz rozsudek ze dne 8. dubna 2025, Úřad evropského veřejného žalobce (Soudní přezkum procesních úkonů) (C‑292/23, EU:C:2025:255, bod 36, jakož i citovaná judikatura). ( 6 ) – Viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2021, Prokuratura Rejonowa w Mińsku Mazowieckim a další (C‑748/19 až C‑754/19, EU:C:2021:931, bod 48). ( 7 ) – Toto konstatování nicméně ponechává otevřenou možnost, na niž v písemném vyjádření poukázala i slovenská vláda, že v případě, že senát soudu vyššího stupně vysloví závěr o vině obviněné osoby ještě před jejím pravomocným odsouzením, může tato osoba uplatnit námitku podjatosti těchto soudců, pokud jim bude trestní věc znovu přidělena. ( 8 ) – Viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2019, Specializirana prokuratura (C‑653/19 PPU, dále jen „rozsudek Specializirana prokuratura, EU:C:2019:1024, body 32 a 33). ( 9 ) – Viz rozsudek Specializirana prokuratura (body 35 a 37): „Soudní rozhodnutí, jehož jediným účelem je případné ponechání obviněné osoby ve vazbě, má za cíl pouze rozhodnout o otázce, zda s ohledem na všechny relevantní okolnosti musí být tato osoba z vazby propuštěna, či nikoli, a neurčuje, zda je uvedená osoba vinna spácháním trestného činu, z něhož je obviňována. […] Takovéto rozhodnutí tedy nelze kvalifikovat jako soudní rozhodnutí o vině obviněné osoby ve smyslu této směrnice“. ( 10 ) – V tomto ohledu je třeba si připomenout, že čl. 52 odst. 3 Listiny upřesňuje, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Jak přitom vyplývá z vysvětlujících poznámek k článku 48 Listiny, které je v souladu s čl. 6 odst. 1 třetím pododstavcem SEU a s čl. 52 odst. 7 Listiny třeba zohlednit při jejím výkladu, tento článek 48 odpovídá čl. 6 odst. 2 a 3 EÚLP. Soudní dvůr tedy musí usilovat o to, aby jím podaný výklad čl. 48 odst. 1 Listiny zajišťoval úroveň ochrany, která bude v souladu s úrovní, jež je zaručena čl. 6 odst. 2 EÚLP, jak jej vykládá ESLP [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2021, IS (Protiprávnost předkládacího rozhodnutí) (C‑564/19, EU:C:2021:949, bod 101)]. ( 11 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. září 2019, AH a další (Presumpce neviny) (C‑377/18, EU:C:2019:670, bod 42). Pokud jde o použití ohledně znění tiskové zprávy vydané Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF), viz rozsudek ze dne 1. října 2025, OC v. Komise (T‑384/20 RENV, EU:T:2025:925, bod 91 a násl.). ( 12 ) – Viz rozsudek ESLP ze dne 25. března 1983, Minelli v. Švýcarsko (CE:ECHR:1983:0325JUD000866079, bod 30). ( 13 ) – Viz Repík, B., „Réflexions sur la jurisprudence de la Cour européenne des droits de l’homme concernant la présomption d’innocence“, in Liber amicorum Marc-André Eissen, Bruxelles, Bruylant/L. G. D. J., 1995, s. 331 až 345, zvláště s. 333. Viz rovněž Dold, B., „Artikel 6. Recht auf ein faires Verfahren“, in Frowein/Peukert, Europäische MenschenRechtsKonvention, EMRK-Kommentar, N. P. Engel Verlag, Kehl am Rhein, 2024, 4. vydání, s. 323 až 324, body 67 až 69. ( 14 ) – Presumpce neviny, která je považována za procesní záruku v rámci samotného trestního řízení, ukládá podmínky týkající se zejména důkazního břemene, skutkových a právních domněnek, práva nepřispívat k vlastnímu obvinění, zveřejnění věci před zahájením soudního řízení nebo formulace předčasných prohlášení o vině obviněného soudem ve věci samé nebo jiným veřejným orgánem. [viz rozsudky ESLP ze dne 12. července 2013, Allen v. Spojené království (CE:ECHR:2013:0712JUD002542409, bod 93), a ze dne 11. června 2024, Nealon a Hallam v. Spojené království (CE:ECHR:2024:0611JUD003248319, bod 101)]. ( 15 ) – Vzhledem k nutnosti dbát na to, aby právo zaručené čl. 6 odst. 2 EÚLP bylo konkrétní a účinné, ESLP totiž časem vymezil „druhý aspekt“ presumpce neviny, který se uplatní při ukončení trestního řízení, a to buď zproštěním obžaloby, nebo zastavením trestního stíhání. ESLP jasně vyjádřil, že po zastavení trestního stíhání vyžaduje presumpce neviny, aby byla v každém následném řízení, ať už je jakékoli povahy, zohledněna skutečnost, že dotyčná osoba nebyla odsouzena, a také že výrok rozsudku o zproštění viny musí být respektován každým orgánem, který se přímo nebo incidenčně vyslovuje k trestní odpovědnosti dotyčné osoby [rozsudek ESLP ze dne 11. června 2024, Nealon a Hallam v. Spojené království (CE:ECHR:2024:0611JUD003248319, body 102 až 109 a citovaná judikatura)]. V tomto ohledu viz Beernaert, M.-A., „La présomption d’innocence et ses prolongements au-delà du procès pénal (obs. sous Cour eur. dr. h., Gde Ch, arrêt Nealon et Hallam c. Royaume-Uni, 11 juin 2024)“, Revue trimestrielle des droits de l’homme, sv. 2, č. 142, 1. dubna 2025, s. 515 až 526. K tomuto rozlišování mezi oběma aspekty presumpce neviny viz rovněž Jebens, S. E., „The Scope of the Presumption of Innocence in Article 6 § 2 of the Convention – Especially on its Reputation-Related Aspect“, v Droits de l’homme – Regards de Strasbourg, Liber Amicorum Luzius Wildhaber, N. P. Engel, Kehl, 2007, s. 207 až 227. ( 16 ) – To zahrnuje rovněž rozličné formy písemných či ústních vyjádření orgánů veřejné moci (veřejných činitelů či soudců) obsažených v jakémkoli úkonu, jako jsou prohlášení v tisku nebo při rozhovorech, a to včetně odůvodnění soudního rozhodnutí soudcem či soudem v předběžné fázi řízení. Viz Dold, B., tamtéž, s. 460 až 462, body 369 až 372. ( 17 ) – Viz zejména rozsudek ESLP ze dne 6. prosince 1988, Barberà, Messegué a Jabardo v. Španělsko (CE:ECHR:1988:1206JUD001059083, bod 77). Uvádím zde také příklad ze starší soudní historie. V proslulém procesu de Landru, který byl zahájen dne 7. listopadu 1921 před porotním soudem departementu Seine-et-Oise ve Versailles (Francie), ilustrovala řeč de Landruova obhájce, advokáta Vincenta de Moro-Giafferiho, tuto zásadu tím, že se dotázal generálního advokáta Godefroye, jenž byl pověřen obžalobou: „jak lze dnes odsoudit člověka za vraždu deseti žen a být již zítra v situaci, kdy nebude možné vydat rodinám rozsudek na určení jejich úmrtí z důvodu, že nebylo nalezeno jediné tělo?“. De Landruův obhájce zašel dokonce ještě dále, a to ve scéně, která se stala proslulou, když tvrdil, že jedna z údajných obětí, považovaná za mrtvou, byla ve skutečnosti nalezena živá a je připravena vstoupit do soudní síně. Celá síň, včetně porotců, se prý v tu chvíli obrátila ke dveřím… Dle de Landruova obhájce to dokládalo, že si nikdo nebyl jist jeho vinou. Je třeba dodat, že generální advokát obratem opáčil, že jediný, kdo pohledem ke dveřím neuhnul, byl sám de Landru (viz internetové stránky francouzského ministerstva spravedlnosti týkající se procesu de Landru: https://www.justice.gouv.fr/actualites/actualite/proces-landru). ( 18 ) – Viz rozsudek ESLP ze dne 10. února 1995, Allenet de Ribemont v. Francie (CE:ECHR:1995:0210JUD001517589, bod 35), Revue trimestrielle des droits de l’homme, č. 24, 1995, s. 661 až 672, poznámka Spielmann, D. Viz také rozsudek ESLP ze dne 12. dubna 2012, Lagardère v. Francie (CE:ECHR:2012:0412JUD001885107, bod 74), a rozsudek ESLP ze dne 27. února 2014, Karaman v. Německo (CE:ECHR:2014:0227JUD001710310, bod 41). ( 19 ) – Viz Hirsch, C., „La présomption d’innocence dans la jurisprudence de la Cour européenne des droits de l’homme (2006–2013)“, Annales du droit luxembourgeois, Bruylant, Brusel sv. 23 (2013), 2015, zvláště s. 160 a násl. Viz také rozsudek ESLP ze dne 10. října 2000, Daktaras v. Litva (CE:ECHR:2000:1010JUD004209598, bod 41), a rozsudek ESLP ze dne 15. června 2021, Vardan Martirosyan v. Arménie (CE:ECHR:2021:0615JUD001361012, body 83 a 87) (citující judikaturu v oblasti výrazů použitých v případech ponechání ve vazbě). ( 20 ) – Viz rozsudky ESLP ze dne 28. listopadu 2002, Marziano v. Itálie (CE:ECHR:2002:1128JUD004531399, body 30 a 31), a ze dne 12. dubna 2012, Lagardère v. Francie (CE:ECHR:2012:0412JUD001885107, bod 75). ( 21 ) – Rozsudek ESLP ze dne 28. listopadu 2002, Marziano v. Itálie (CE:ECHR:2002:1128JUD004531399, bod 30). ( 22 ) – Rozsudek ESLP ze dne 28. listopadu 2002, Lavents v. Lotyšsko (CE:ECHR:2002:1128JUD005844200, body 126 a 127). ( 23 ) – Rozsudek ESLP ze dne 15. října 2013, Gucanovi v. Bulharsko (CE:ECHR:2013:1015JUD003452910, body 202 a 203). ( 24 ) – Soud uvedl, že je „stále toho názoru, že byl spáchán trestný čin a že obžalovaný se na něm podílel“. ( 25 ) – Viz zejména rozsudky ESLP ze dne 26. března 1982, Adolf v. Rakousko (CE:ECHR:1982:0326JUD000826978, body 36 až 41), a ze dne 27. února 2014, Karaman v. Německo (CE:ECHR:2014:0227JUD001710310, body 63 až 65 a citovaná judikatura). Viz také rozsudek ESLP ze dne 15. června 2021, Vardan Martirosyan v. Arménie (CE:ECHR:2021:0615JUD001361012, bod 81). V bodech 83 až 90 tohoto rozsudku ESLP pečlivě zkoumal znění každého dotčeného rozhodnutí v jejich příslušném kontextu. Například výraz „spáchaný čin“, byť nešťastný, je chápán v kontextu prodloužení vyšetřovací vazby s ohledem na povahu a nebezpečnost „spáchaného“ činu, který mimoto naznačuje, že stěžovatel je „obžalován z tohoto trestného činu“, přičemž jeho vina není otázkou, kterou je třeba v této fázi vyřešit, jak uvedl odvolací soud (bod 84). Viz naopak body 87 a 88 pro porušení čl. 6 odst. 2 EÚLP týkající se jiného rozhodnutí, které nebylo později v řízení opraveno. ( 26 ) – Viz rozsudek ESLP ze dne 3. října 2019, Fleischner v. Německo (CE:ECHR:2019:1003JUD006198512, bod 65), v němž ESLP uvádí, že vnitrostátní právo je součástí tohoto kontextu. ( 27 ) – Rozsudek ESLP ze dne 10. října 2000, Daktaras v. Litva (CE:ECHR:2000:1010JUD004209598, body 44 až 45). ( 28 ) – V rozsudku ESLP ze dne 21. září 2006, Pandy v. Belgie (CE:ECHR:2006:0921JUD001358302, body 19 a 43), byly výroky vyšetřujícího soudce uvedeny v tisku („Pandy se chce vydávat za Dreyfuse, ale já mám pro něj jiné vzory: Landru a doktora Petiota“). Tyto výroky byly posouzeny jako možné nahodilé a okrajové v rámci složitého vyšetřování, které proběhlo bez komplikací a které stěžovatel sám ocenil. ESLP však přesto rozhodl, že je třeba je kriticky zhodnotit z hlediska zásady presumpce neviny, neboť spočívaly v přirovnání stěžovatele k notoricky známým sériovým vrahům. Takové výroky nejsou „přípustné u vyšetřujícího soudce, jenž je podle belgického práva pověřen vyšetřováním jak v neprospěch, tak ve prospěch obviněného, což odůvodňuje přísnější přezkum“ (bod 45). ( 29 ) – Rozsudek ESLP ze dne 19. června 2025, Ravier v. Francie (CE:ECHR:2025:0619JUD003232422, body 40 až 42). ( 30 ) – Viz rozsudky ze dne 1. července 2008, MOTOE (C‑49/07, EU:C:2008:376, bod 30), a ze dne 30. května 2024, Amazon Services Europe (C‑665/22, EU:C:2024:435, bod 40). ( 31 ) – Viz § 373 odst. 1 trestního zákoníku. ( 32 ) – Viz rozsudky ESLP ze dne 25. března 1983, Minelli v. Švýcarsko (CE:ECHR:1983:0325JUD000866079, bod 30), a ze dne 30. března 2010, Poncelet v. Belgie (CE:ECHR:2010:0330JUD004441807, bod 50). ( 33 ) – Viz rozsudky ESLP ze dne 21. září 2006, Pandy v. Belgie (CE:ECHR:2006:0921JUD001358302, bod 43), a ze dne 21. června 2007, Kampanellis v. Řecko (CE:ECHR:2007:0621JUD000902905, bod 27) (týkající se výrazů použitých v rámci postoupení osoby k soudu vyšetřujícím soudcem). Viz také Dold, B., op. cit., s. 459, bod 367. ( 34 ) – V usneseních soudu rozhodujícího o opravném prostředku je uvedeno, že proti nim není možné podat běžný opravný prostředek. V této souvislosti viz rozsudek ESLP ze dne 15. června 2021, Vardan Martirosyan v. Arménie (CE:ECHR:2021:0615JUD001361012, bod 88). ESLP konstatoval, že je připraven zabývat se možností, že „District Court“ se dopustil pouze technické chyby spočívající v nesprávném formulování svého rozhodnutí, avšak poukázal na to, že napadené rozhodnutí již nikdy následně nebylo opraveno, neboť ho není možné napadnout opravnými prostředky. ( 35 ) – Kromě používání kondicionálu lze uvažovat o formulacích, které více respektují presumpci neviny a zaměřují se na skutky nikoli jako na „spáchané“, nýbrž jako „vytýkané“, například. ( 36 ) – Například v rozsudku ESLP ze dne 21. června 2007, Kampanellis v. Řecko (CE:ECHR:2007:0621JUD000902905, bod 28), byla sporná věta pronesena soudci v rámci odůvodněného rozhodnutí vydaného v předběžné fázi trestního řízení vedeného proti stěžovateli, kterým bylo rozhodnuto o jeho postoupení k soudu. ESLP přitom konstatoval, že použití výrazu „uklidnit“ jednoznačně vyjadřovalo představu, že ponechání stěžovatele ve vazbě mohlo vést k jeho zklidnění a omezení jeho trestné činnosti. ESLP shledal, že bez ohledu na umístění vyjádření v napadeném usnesení nejsou taková vyjádření přijatelná u soudců odvolacího senátu, kteří jsou podle řeckého práva povinni provádět vyšetřování jak v neprospěch, tak ve prospěch obviněného, což vyžaduje obzvlášť velkou pozornost při výběru použitých výrazů. ( 37 ) – Obdobně viz rozsudek ze dne 8. prosince 2022, HYA a další (Nemožnost vyslýchat svědky obžaloby) (C‑348/21, EU:C:2022:965, bod 58), týkající se existence kompenzačních prvků, které mohou vyvážit obtíže způsobené obhajobě v důsledku toho, že svědek nemohl být přímo křížově vyslechnut během soudní fáze trestního řízení. ( 38 ) – K ponechání osoby ve vazbě viz rozsudky ze dne 19. září 2018, Milev (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732, body 44 a 48), a Specializirana prokuratura (bod 29). ( 39 ) – V tomto smyslu viz usnesení ze dne 12. února 2019, RH (C‑8/19 PPU, EU:C:2019:110, body 57 až 60). ( 40 ) – Viz rozsudek ze dne 5. září 2019, AH a další (Presumpce neviny) (C‑377/18, EU:C:2019:670, bod 50). ( 41 ) – Viz usnesení ze dne 28. května 2020, UL a VM (C‑709/18, EU:C:2020:411, bod 35). ( 42 ) – Lze uvést příklad z lucemburského práva, a sice roli senátu pro předběžné projednání obžaloby, jejímž úkolem je „ověřit, zda k jednotlivým skutkům tvořícím podstatné prvky informace existují či neexistují indicie; senát následně posoudí, zda je třeba tyto indicie považovat za dostatečné (Le Poittevin, Code d’instr. cr. annoté, čl. 221, body 27 a 28). […] vyšetřující soud je výlučně povinen rozhodnout, zda existují či neexistují indicie umožňující věřit, že obviněný spáchal skutky za okolností, které spadají do působnosti trestněprávních předpisů“ (viz Thiry, R., Précis d’Instruction Criminelle en Droit Luxembourgeois, sv. II, Lucien de Bourcy, Lucemburk, 1984, s. 204 až 205). Viz též ohledně indicií viny a dostatečných důkazů role vyšetřujících soudů v belgickém soudním systému (Franchimont, M., Jacobs, A. a Masset, A., Manuel de procédure pénale, Larcier, Brusel, 2009, 3. vyd., s. 541) a ve francouzském soudním systému (na základě článku 184 francouzského trestního řádu). ( 43 ) – Viz rozsudky ESLP ze dne 24. listopadu 1993, Imbrioscia v. Švýcarsko (CE:ECHR:1993:1124JUD001397288, bod 36), a ze dne 27. listopadu 2008, Salduz v. Turecko (CE:ECHR:2008:1127JUD003639102, bod 50). ( 44 ) – Viz komentář Dold, B., op. cit., zvláště s. 323, bod 67. Viz rovněž rozsudek ESLP ze dne 9. listopadu 2018, Beuze v. Belgie (CE:ECHR:2018:1109JUD007140910, bod 147 a násl.), v němž ESLP připomíná, že „přístup spočívající v tom, že spravedlnost celého řízení se stane středobodem posouzení, které má být provedeno, není omezen na právo na přístup k obhájci stanovené v čl. 6 odst. 3 písm. c), ale je součástí širší judikatury týkající se práva na obhajobu zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy“. ( 45 ) – Viz rozsudek ESLP ze dne 12. května 2017, Simeonovi v. Bulharsko (CE:ECHR:2017:0512JUD002198004, bod 114, a zejména § 120), kde ESLP poskytl nevyčerpávající seznam faktorů, jež je třeba v případě potřeby zohlednit při posouzení dopadů procesních nedostatků, které nastaly ve fázi vyšetřování, na celkovou spravedlnost trestního řízení. Viz též rozsudek ESLP ze dne 9. listopadu 2018, Beuze v. Belgie (CE:ECHR:2018:1109JUD007140910, bod 148 a násl.), v němž ESLP upřesnil, že takový přístup kromě toho odpovídá úloze ESLP, která nespočívá v tom, aby rozhodoval in abstracto nebo sjednocoval různé právní systémy, ale aby stanovil záruky zajišťující, že postupy použité v každém konkrétním případě dodržují požadavky spravedlivého procesu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého obžalovaného. ( 46 ) – Připomínám, že vyloučení soudců soudu vyššího stupně, jak je uvedeno ve třetí části čtvrté otázky, je podle mého názoru hypotetické, a tudíž je nepřípustné (viz bod 32 tohoto stanoviska). ( 47 ) – Obdobně ohledně podmínek přijetí rozhodnutí o vzetí do vazby, viz rozsudek ze dne 19. září 2018, Milev (C‑310/18 PPU, EU:C:2018:732, bod 47), a usnesení ze dne 12. února 2019, RH (C‑8/19 PPU, EU:C:2019:110, bod 59). ( 48 ) – Viz rozsudek ze dne 5. září 2024, M. S. a další (Procesní práva nezletilé osoby), (C‑603/22, EU:C:2024:685, bod 170). ( 49 ) – Komise poukázala na výzvu k nápravě zaslanou v rámci řízení o porušení povinnosti týkajícího se provedení čl. 4 odst. 2 směrnice 2016/343 do slovenského práva [řízení o porušení povinnosti INFR(2024)2210], které ke dni jednání stále probíhalo. ( 50 ) – Obdobně viz rozsudky ze dne 5. června 2018, Kolev a další (C‑612/15, EU:C:2018:392, bod 94), týkající se zejména okamžiku, kdy má obhajoba přístup k písemnostem obsaženým ve spise, a ze dne 21. října 2021, ZX (Oprava obžaloby) (C‑282/20, EU:C:2021:874, body 28 a 32), týkající se nepřesností a nedostatků, jimiž je stižena obžaloba a které porušily právo obviněné osoby být podrobně informována o obžalobě. ( 51 ) – Slovenská vláda poukazuje na § 194 odst. 5 trestního řádu, podle něhož je právní názor soudu vyššího stupně vyslovený při zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně závazný pro soud nižšího stupně, ledaže tento právní názor zcela nebo zčásti pozbyl svého skutkového základu v důsledku změny skutkových zjištění, zejména poté, co soud nižšího stupně provedl nové dokazování. ( 52 ) – Viz rozsudky ze dne 5. října 2010, Elčinov (C‑173/09, EU:C:2010:581, body 30 až 32), a ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu) (C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 75). ( 53 ) – Jak uvádí Kuty, F., Justice pénale et procès équitable, Larcier, Brusel, 2023, 1. vyd., s. 1711: „porušení presumpce neviny vyšetřujícím soudcem nepředstavuje nenapravitelnou vadu. […] každý úkon vyšetřujícího soudce dotčený porušením presumpce neviny nemá sám o sobě za následek […] nemožnost spravedlivého procesu před soudem rozhodujícím ve věci samé“. ( 54 ) – Pokud jde o právo na pomoc obhájce od počátku řízení, viz rozsudky ESLP ze dne 24. listopadu 1993, Imbrioscia v. Švýcarsko (CE:ECHR:1993:1124JUD001397288, bod 36), a ze dne 27. listopadu 2008, Salduz v. Turecko (CE:ECHR:2008:1127JUD003639102, bod 54). V tomto ohledu je třeba uvést, že pokud trestní systém funguje „jako stroj k vrstvení viny“, je třeba zabránit tomu, aby byla „ ‚vrstva‘ viny příliš silná při zahájení jednání“ (viz Roets, D., La présomption d’innocence, Dalloz, Paříž, 2023, 2. vyd., s. 59 až 60). ( 55 ) – Viz rozsudek ze dne 21. října 2021, ZX (Oprava obžaloby) (C‑282/20, EU:C:2021:874, bod 35). V tomto ohledu je třeba připomenout, že bodle bodu 44 odůvodnění směrnice 2016/343 zásada účinnosti „vyžaduje, aby členské státy zavedly přiměřenou a účinnou právní ochranu pro případ porušení práva, jež jednotlivcům svěřuje právo Unie. Účinná právní ochrana při porušení jakéhokoli z práv stanovených v této směrnici by měla zajistit, aby podezřelá nebo obviněná osoba byla v co největší možné míře uvedena do stejného postavení, v němž by se nacházela v případě, že by k porušení nedošlo, s cílem ochrany práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu“. ( 56 ) – Vzhledem k tomu, že v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce chybí relevantní údaje, které by umožňovaly vyjádřit se k zásadě ekvivalence, se domnívám, že není namístě se jí zabývat. ( 57 ) – Viz rozsudek ze dne 4. září 2025, AW T (C‑225/22, EU:C:2025:649, bod 68).