62024CC0758
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 10. dubna 2025 (
1
)
Spojené věci C‑758/24 [Alace] a C‑759/24 [Canpelli] (
i
)
LC (C‑758/24)
a
CP (C‑759/24)
proti
Commissione Territoriale per il riconoscimento della Protezione Internazionale di Roma – sezione procedure alla frontiera II
[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které podal Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě, Itálie)]
„Řízení o předběžné otázce – Mezinárodní ochrana – Směrnice 2013/32/EU – Společná řízení o přiznání a odnětí mezinárodní ochrany – Články 36 a 37 – Rozsah pojmu ‚bezpečná země původu‘ a pojmu s ním spojeného – Domněnka bezpečnosti země původu – Způsob označení – Označení, prostřednictvím vnitrostátního zákona, třetí země, která nemusí zaručovat přiměřenou ochranu před nebezpečím pronásledování nebo vážné újmy, pokud jde o určité kategorie osob – Prostor členských států pro uvážení – Možnost stanovit výjimky pro omezené a jasně identifikovatelné kategorie osob – Článek 46 odst. 1 a 3 – Právo na účinnou soudní ochranu – Zveřejnění zdrojů informací – Pravomoc vnitrostátního soudu posoudit zákonnost aktu označení“
I. Úvod
1.
Pojem „bezpečné země původu“, jehož zásady a způsoby uplatňování jsou vymezeny v článcích 36 a 37, jakož i v příloze I směrnice 2013/32/EU (
2
), umožňuje členským státům zavést zvláštní režim pro posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, v jehož rámci mohou urychlit řízení a vést je na hranicích nebo v tranzitních prostorech z důvodu, že žadatelé z takové země požívají v této zemi dostatečné ochrany před nebezpečím pronásledování nebo vážné újmy na základních právech.
2.
Zavedení pojmu „bezpečné země původu“ do unijního práva vyvolalo mnoho otázek, včetně legitimity a objektivity posouzení, které členské státy v této souvislosti používají (
3
). Již v roce 1992, kdy byl tento pojem poprvé zaveden do mezinárodního uprchlického práva, si Guy Serle Goodwin-Gill položil tuto otázku v referenčním příspěvku: „Who then is to say that countries are safe? And by whose standards? Secret men in secret rooms reading secret memos? No“ (
4
).
3.
Tyto věci se týkají právě otázky rozsahu pravomocí a kompetencí členských států v souvislosti s označováním bezpečných zemí původu a navazují na rozsudek ze dne 4. října 2024, Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky (
5
). Předběžné otázky položené Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě, Itálie) jsou vzneseny ve zvláštním kontextu, v němž jsou oba dotyční žadatelé o mezinárodní ochranu státními příslušníky třetí země, kterou italský zákonodárce označil za bezpečnou zemi původu, konkrétně Bangladéše, a následně byli převezeni do zajišťovacího zařízení v Gjadëru (Albánie), kde byla jejich žádost posouzena ve zrychleném řízení „na hranicích“ a poté zamítnuta jako zjevně neopodstatněná (
6
).
4.
První až třetí předběžná otázka se týkají uplatňování pojmu „bezpečné země původu“ a jejich cílem je objasnit povinnosti, které mají členské státy v této souvislosti, aby byla zaručena existence účinné soudní ochrany ve smyslu článku 46 směrnice 2013/32 a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (
7
). Předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby upřesnil, do jaké míry může členský stát označit třetí zemi jako bezpečnou zemi původu aktem s právní silou zákona, aniž by žadatel z dotčené země a vnitrostátní soud, který projednává žalobu podanou proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti, mohli napadnout a přezkoumat zákonnost takového označení v rámci úplného a ex nunc posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, a to z důvodu nezveřejnění zdrojů informací, na nichž je toto označení založeno.
5.
Čtvrtá předběžná otázka se týká samotného pojmu „bezpečná země původu“ a jejím cílem je objasnit znění přílohy I směrnice 2013/32. Zatímco dostupné zdroje informací o obecné situaci v Bangladéši poukazují na existenci nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy u některých kategorií osob žijících v této zemi, předkládající soud se Soudního dvora táže, zda může členský stát označit třetí zemi za bezpečnou zemi původu, pokud část jejího obyvatelstva (
8
) nemusí v uvedené zemi požívat dostatečné ochrany.
II. Právní rámec
A.
Unijní právo
6.
Body 18, 40 a 42 odůvodnění směrnice 2013/32 uvádějí:
„(18)
Je v zájmu členských států i žadatelů o mezinárodní ochranu, aby bylo rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu přijato co možná nejdříve, aniž by tím bylo dotčeno provedení přiměřeného a úplného posouzení.
[…]
(40)
Rozhodujícím faktorem pro posouzení odůvodněnosti žádosti o mezinárodní ochranu je míra bezpečnosti žadatele v zemi jeho původu. Pokud lze třetí zemi pokládat za bezpečnou zemi původu, měly by mít členské státy možnost označit ji za bezpečnou a vycházet z domněnky, že je pro daného žadatele bezpečná, pokud žadatel neprokáže opak.
[…]
(42)
Označení třetí země jako bezpečné země původu pro účely této směrnice nemůže být absolutní zárukou bezpečnosti státních příslušníků dané země. Hodnocení, z něhož toto označení vychází, může ze své podstaty vzít v úvahu pouze všeobecnou občanskou, právní a politickou situaci v dané zemi a to, zda jsou původci pronásledování, mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání v praxi postižitelní, jsou-li v této zemi shledáni odpovědnými. Proto je důležité, aby v případě, kdy žadatel prokáže, že v jeho konkrétní situaci existují oprávněné důvody nepokládat danou zemi za bezpečnou, nebylo označení této země jako bezpečné považováno v jeho případě za směrodatné.“
7.
Článek 31 této směrnice, nadepsaný „Řízení o posouzení žádosti“, v odstavci 8 písm. b) stanoví:
„Členské státy mohou stanovit, že se řízení o posouzení žádosti v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II urychlí nebo uskuteční na hranicích nebo v tranzitním prostoru podle článku 43, pokud:
[…]
b)
žadatel pochází z bezpečné země původu ve smyslu této směrnice […]“
8.
Článek 36 uvedené směrnice, nadepsaný „Pojem bezpečné země původu“, stanoví:
„1. Třetí zemi, která je v souladu s touto směrnicí označena za bezpečnou zemi původu, lze po jednotlivém posouzení žádosti považovat ve vztahu k určitému žadateli za bezpečnou zemi původu, pouze pokud:
a)
žadatel má státní příslušnost této země, nebo
b)
žadatel je osobou bez státní příslušnosti a dříve v této zemi běžně pobýval
a žadatel nepředložil žádné závažné důvody pro to, aby tuto zemi nebylo možno v jeho konkrétní situaci považovat za bezpečnou a mohl tak být uznán za osobu požívající mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU[ (
9
)].
2. Členské státy dále ve vnitrostátních právních předpisech stanoví pravidla a úpravy týkající se použití pojmu bezpečné země původu.“
9.
Článek 37 směrnice 2013/32, nadepsaný „Vnitrostátní označení třetích zemí za bezpečné země původu“, zní takto:
„1. Členské státy mohou za účelem posuzování žádostí o mezinárodní ochranu ponechat v platnosti nebo přijmout právní předpisy, které v souladu s přílohou I umožňují označit na vnitrostátní úrovni bezpečné země původu.
2. Členské státy zajistí pravidelný přezkum situace ve třetích zemích označených jako bezpečné podle tohoto článku.
3. Hodnocení, zda je země v souladu s tímto článkem bezpečnou zemí původu, se zakládá na řadě zdrojů informací, zejména informací z jiných členských států, od [Agentury Evropské unie pro otázky azylu (EUAA) (
10
)], Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Rady Evropy a jiných významných mezinárodních organizací.
4. Členské státy oznámí [Evropské] [k]omisi země, které v souladu s tímto článkem označily za bezpečné země původu.“
10.
Článek 46 této směrnice, týkající se „[p]ráv[a] na účinný opravný prostředek“, stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby měl žadatel o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti:
a)
rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, včetně rozhodnutí:
i)
o tom, že je žádost nedůvodná, pokud jde o postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany,
[…]
iii)
vydaného na hranici nebo v tranzitním prostoru členského státu podle čl. 43 odst. 1,
[…]
3. Členské státy pro dosažení souladu s odstavcem 1 zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice [2011/95], a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně.
[…]“
11.
Příloha I směrnice 2013/32, nadepsaná „Určení bezpečných zemí původu pro účely čl. 37 odst. 1“, zní takto:
„Země se považuje za bezpečnou zemi původu, pokud lze na základě tamější právní situace, uplatňování práva v rámci demokratického systému a obecné politické situace prokázat, že v ní obecně a soustavně nedochází k pronásledování podle článku 9 směrnice [2011/95], k mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
Při tomto hodnocení se vezme v úvahu mimo jiné rozsah, v jakém je poskytována ochrana proti pronásledování nebo špatnému zacházení prostřednictvím:
a)
příslušných právních předpisů země a způsobu, jakým se uplatňují;
b)
dodržování práv a svobod stanovených v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod [ (
11
)] nebo Mezinárodním paktu o občanských a politických právech [ (
12
)] nebo Úmluvě [proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (
13
)], a to zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 [EÚLP] nelze odchýlit;
c)
dodržování zásady nenavracení podle Ženevské úmluvy [o právním postavení uprchlíků (
14
)];
d)
systému účinných opravných prostředků proti porušování těchto práv a svobod.“
B.
Italské právo
1. Legislativní nařízení č. 25/2008
12.
Článek 2a odst. 1 až 4 decreto legislativo n. 25 – Attuazione della direttiva 2005/85/CE recante norme minime per le procedure applicate negli Stati membri ai fini del riconoscimento e della revoca dello status di rifugiato [legislativní nařízení č. 25 o provedení směrnice 2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (Úř. věst. 2005, L 326, s. 13)] (
15
) ze dne 28. ledna 2008, ve znění decreto-legge n. 158 – Disposizioni urgenti in materia di procedure per il riconoscimento della protezione internazionale (nařízení vlády s mocí zákona č. 158 o naléhavých ustanovení o poskytování mezinárodní ochrany) (
16
) ze 23. října 2024 (
17
) stanoví:
„1. Při použití kvalifikačních kritérií stanovených unijní právní úpravou a zjištění ze zdrojů informací poskytnutých příslušnými mezinárodními organizacemi se za bezpečné země původu považují tyto země: Albánie, Alžírsko, Bangladéš, Bosna a Hercegovina, Kapverdy, Pobřeží slonoviny, Egypt, Gambie, Gruzie, Ghana, Kosovo, Severní Makedonie, Maroko, Černá Hora, Peru, Senegal, Srbsko, Srí Lanka a Tunisko.
2. Stát, který není členem Evropské unie, lze považovat za bezpečnou zemi původu, pokud lze na základě jeho právního řádu, uplatňování práva v rámci demokratického systému a celkové politické situace prokázat, že v něm obecně a trvale nedochází k pronásledování […], ani k mučení nebo jiným formám nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, ani k nebezpečí svévolného násilí v situacích vnitřního nebo mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Označení bezpečné země původu může být provedeno s výjimkou částí území nebo kategorií osob.
3. Pro účely posouzení uvedeného v odstavci 2 se zohlední mimo jiné rozsah, v němž je poskytována ochrana před pronásledováním a špatným zacházením prostřednictvím:
a)
příslušných právních a správních předpisů dané země a způsobu jejich uplatňování;
b)
dodržování práv a svobod zakotvených v [EÚLP], Mezinárodním paktu o občanských a politických právech […], a [Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání], zejména práv, od nichž se nelze odchýlit podle čl. 15 odst. 2 [EÚLP];
c)
dodržování zásady stanovené v článku 33 úmluvy [o právním postavení uprchlíků];
d)
systému účinné právní ochrany proti porušování těchto práv a svobod.
4. Posouzení, zda je stát, který není členem [Unie], bezpečnou zemí původu, je založeno na informacích poskytnutých Commissione nazionale per il diritto di asilo [Národní komise pro právo na azyl, Itálie], která rovněž využívá informace shromážděné dokumentačním střediskem […], jakož i další zdroje informací, včetně zejména informací z jiných členských států […], [EUAA], UNHCR, Rady Evropy a dalších příslušných mezinárodních organizací.
4a. Seznam bezpečných zemí původu se pravidelně aktualizuje aktem s právní silou zákona a oznamuje se [Komisi]. Za účelem aktualizace seznamu uvedeného v odstavci 1 Consiglio dei Ministri [Rada ministrů, Itálie] každoročně do 15. ledna projedná zprávu, v níž v souladu s prvořadými požadavky bezpečnosti a kontinuity mezinárodních vztahů a s přihlédnutím k informacím uvedeným v odstavci 4 informuje o situaci zemí zařazených na stávající seznam a zemí, jejichž zařazení hodlá podpořit. Vláda předá tuto zprávu příslušným parlamentním výborům.“
13.
Článek 9 odst. 2a legislativního nařízení č. 25/2008 stanoví:
„Rozhodnutí o zamítnutí žádosti podané žadatelem […] se odůvodní výhradně tím, že se v něm uvede, že žadatel neprokázal existenci závažných důvodů pro to, aby se dospělo k závěru, že země původu označená za bezpečnou není bezpečná s ohledem na konkrétní situaci samotného žadatele.“
14.
Článek 28b odst. 1 písm. b) tohoto legislativního nařízení stanoví:
„Žádost se považuje za zjevně neopodstatněnou […], pokud nastane jedna z těchto skutečností:
[…]
b)
žadatel pochází ze země označené jako bezpečná země původu ve smyslu článku 2a.“
2. Meziresortní vyhláška
15.
Článek 1 odst. 2 decreto – Aggiornamento della lista dei Paesi di origine sicuri prevista dall’articolo 2-bis del decreto legislativo 28 gennaio 2008, n. 25 (vyhláška o pravidelné aktualizaci seznamu bezpečných zemí původu stanoveného v článku 2a legislativního nařízení [č. 25/2008]) (
18
) ze dne 7. května 2024 zní takto:
„Při posuzování žádostí o mezinárodní ochranu se konkrétní situace žadatele posuzuje na základě informací obsažených v záznamech o zemi původu uvedených v preambuli.“
III. Skutkové okolnosti sporů v původních řízeních a předběžné otázky
16.
Žalobci v původních řízeních jsou státními příslušníky Bangladéše. Poté, co byli italskými orgány zachráněni na moři, byli v souladu s čl. 3 odst. 2 a 3 protokolu o porozumění uvedeného v poznámce pod čarou 6 tohoto stanoviska převezeni do záchytného střediska v Gjadëru, kde každý z nich podal dne 16. října 2024 žádost o mezinárodní ochranu.
17.
V souladu s příslušnými vnitrostátními ustanoveními tyto žádosti posuzovala ve zrychleném řízení na hranicích Commissione Territoriale per il riconoscimento della Protezione Internazionale di Roma – sezione procedure alla frontiera II (územní komise pro udělení mezinárodní ochrany v Římě, sekce řízení na hranicích II, Itálie). Rozhodnutími ze dne 17. října 2024 tato územní komise zamítla jejich žádosti jako zjevně neopodstatněné, neboť se jim nepodařilo vyvrátit domněnku bezpečnosti země původu.
18.
Dne 25. října 2024 podal každý z žalobců proti těmto rozhodnutím žalobu k Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě), který se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1)
Brání unijní právo, a zejména články 36, 37 a 38 směrnice [2013/32], rovněž ve spojení s body 42, 46 a 48 odůvodnění této směrnice a vykládané ve světle článku 47 [Listiny] (a článků 6 a 13 [EÚLP]) tomu, aby vnitrostátní zákonodárce, který má pravomoc umožnit sestavení seznamů bezpečných zemí původu a upravit kritéria, která je třeba dodržovat, a zdroje, které je třeba pro tento účel použít, rovněž přímo označil třetí zemi za bezpečnou zemi původu prostřednictvím legislativního aktu primární právní síly?
2)
Brání v každém případě unijní právo, a zejména články 36, 37 a 38 směrnice 2013/32, rovněž ve spojení s body 42, 46 a 48 odůvodnění této směrnice a vykládané ve světle článku 47 [Listiny] (a článků 6 a 13 [EÚLP]) tomu, aby zákonodárce označil třetí zemi za bezpečnou zemi původu, aniž zpřístupnil a učinil ověřitelné zdroje použité k odůvodnění tohoto označení, čímž brání žadateli o azyl zpochybnit, a soudu přezkoumat, jejich původ, autoritu, spolehlivost, relevanci, aktuálnost, úplnost a v každém případě jejich obsah obecně, a učinit vlastní závěr o tom, zda jsou splněny hmotněprávní podmínky pro takové označení stanovené v příloze I [uvedené] směrnice?
3)
Musí být unijní právo, a zejména články 36, 37 a 38 směrnice 2013/32, rovněž ve spojení s body 42, 46 a 48 odůvodnění této směrnice a vykládané ve světle článku 47 [Listiny] (a článků 6 a 13 [EÚLP]) vykládány v tom smyslu, že soud může v rámci zrychleného řízení na hranicích [pro osoby pocházející ze] země původu označené za bezpečnou v každém případě použít informace o zemi původu, které sám čerpá ze zdrojů uvedených v čl. 37 odst. 3 [uvedené] směrnice a které jsou užitečné pro zjištění, zda jsou splněny hmotněprávní podmínky pro takové označení stanovené v příloze I [téže] směrnice?
4)
Brání unijní právo, a zejména články 36, 37 a 38 směrnice 2013/32, jakož i její příloha I, rovněž ve spojení s body 42, 46 a 48 odůvodnění této směrnice a vykládané ve světle článku 47 [Listiny] (a článků 6 a 13 [EÚLP]) tomu, aby byla třetí země označena za ‚bezpečnou zemi původu‘, pokud v této zemi existují kategorie osob, pro které tato země nesplňuje hmotněprávní podmínky pro takové označení stanovené v příloze I [uvedené] směrnice?“
19.
Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2024 byly věci C‑758/24 a C‑759/24 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.
20.
Předkládající soud požádal o projednání věci v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. Rozhodnutím ze dne 19. listopadu 2024 Soudní dvůr tuto žádost zamítl.
21.
Předkládající soud rovněž podpůrně požádal, aby byly projednávané věci projednány ve zrychleném řízení o předběžné otázce podle článku 105 jednacího řádu. Dne 21. listopadu 2024 předseda Soudního dvora této žádosti vyhověl.
22.
LC (věc C‑758/24) a CP (věc C‑759/24), italská, bulharská, česká, německá, řecká, francouzská, kyperská, lotyšská, litevská, maďarská, maltská, nizozemská, rakouská, polská, slovenská, finská a švédská vláda, jakož i Komise předložili písemná nebo ústní vyjádření. Na jednání, které se konalo dne 25. února 2025, mohli odpovědět na otázky k ústnímu zodpovězení položené Soudním dvorem.
IV. Analýza
A.
K přípustnosti
23.
V rámci svého vyjádření italská vláda namítá nepřípustnost první, druhé a čtvrté předběžné otázky.
24.
Zaprvé tato vláda tvrdí, že předkládající soud neupřesňuje pravidlo unijního práva, které upravuje podmínky označování třetích zemí za bezpečné země původu a brání takovému označení prostřednictvím legislativního aktu.
25.
Je však třeba poznamenat, že předkládající soud v bodech 17 až 28 žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyčerpávajícím způsobem uvádí příslušná ustanovení mezinárodního práva, unijního práva a italského práva. Kromě toho body odůvodnění nařízení vlády s mocí zákona č. 158/2024, na které odkazuje, výslovně odkazují jak na směrnici 2013/32, tak na rozsudek CV, takže právní rámec je jasně stanoven.
26.
Zadruhé italská vláda tvrdí, že požadovaný výklad týkající se způsobu tohoto označování je pro rozhodnutí sporu v původních řízeních irelevantní, neboť nemá žádný praktický dopad na konkrétní situaci žalobců a výsledek jejich žalob (
19
). V tomto ohledu poukazuje na to, že Bangladéš byl již označen za bezpečnou zemi původu meziresortní vyhláškou. Nařízení vlády s mocí zákona č. 158/2024 se omezilo na to, že ze seznamu bezpečných zemí původu vyloučilo ty, pro které existují teritoriální výjimky na základě rozsudku CV, a změny provedené tímto nařízením, pokud jde o postup přijímání seznamu bezpečných zemí původu, nemají vliv na postup posuzování a přezkumu bezpečnostních podmínek každé země zařazené na tento seznam.
27.
Předběžné otázky však nejsou pokládány z tohoto úhlu pohledu. Jak zdůrazňuje předkládající soud, změny zavedené nařízením vlády s mocí zákona č. 158/2024 mají zjevný dopad na možnosti a způsoby soudního přezkumu tohoto označení, neboť jejich účinkem bylo povýšení označení třetích zemí jako bezpečných zemí původu na úroveň legislativní normy, aniž by italský zákonodárce objasnil metodu posouzení a konkrétně používaná kritéria nebo zdroje, z nichž čerpal relevantní informace o celkové situaci v dotčených zemích.
28.
Zatřetí italská vláda tvrdí, že čtvrtá otázka je abstraktní a hypotetická, neboť předkládající soud neprovedl žádné šetření, aby zjistil, že Bangladéš není bezpečnou zemí původu pro určité kategorie osob a žalobci patří do jedné z těchto kategorií.
29.
Avšak vzhledem k tomu, že označení třetí země za bezpečnou zemi původu má významné procesní důsledky pro způsob vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu podaných žadateli z této země, není taková otázka v rámci přezkumu zákonnosti tohoto označení ani abstraktní, ani hypotetická.
30.
Podle mého názoru tedy přípustnosti předběžných otázek nic nebrání.
B.
K věci samé
31.
Předkládající soud v každé z předběžných otázek odkazuje na články 36, 37 a 38 směrnice 2013/32. Zatímco články 36 a 37 této směrnice skutečně definují zásadu a způsoby uplatňování pojmu „bezpečné země původu“, článek 38 směrnice stanoví podmínky pro použití jiného právního pojmu, a to pojmu „bezpečné třetí země“. Vzhledem k tomu, že se spory v původních řízeních netýkají „bezpečných třetích země“ a že se tento pojem řídí odlišnými pravidly, budu tyto otázky zkoumat pouze s ohledem na ustanovení článků 36 a 37 směrnice.
1. K první předběžné otázce týkající se povahy pravidla označujícího třetí země za bezpečné země původu
32.
Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda články 36 a 37 směrnice 2013/32 musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát prostřednictvím legislativního aktu označil třetí země za bezpečné země původu.
33.
Tato otázka vyplývá ze skutečnosti, že až do přijetí nařízení vlády s mocí zákona č. 158/2024 italské orgány označovaly třetí země jako bezpečné země původu ve dvou fázích. V první fázi zákon definoval právní rámec pro toto označení (metodu, kritéria, zdroje informací, posuzované skutečnosti), zatímco poté příslušný správní orgán prostřednictvím meziresortní vyhlášky určil bezpečné země původu na základě informačních listů týkajících se těchto zemí.
34.
Nařízení vlády s mocí zákona č. 158/2024 přitom tento režim změnilo tak, že svěřilo toto označení italskému zákonodárci. Článek 2a legislativního nařízení č. 25/2008 za bezpečné země původu označuje několik třetích zemí, včetně Bangladéše. Zdá se, že tento legislativní zásah zavedl významnou změnu do režimu soudních sporů ve vnitrostátním právu, neboť volba označit třetí země za bezpečné země původu nikoliv správním aktem, ale legislativním aktem, ze samotné podstaty tohoto pravidla omezila soudní přezkum zákonnosti tohoto označení, který mají provádět obecné soudy, čímž byl omezen výkon práva žalobce na obhajobu. V tomto ohledu žalobce ve věci C‑759/24 poukazuje na to, že vnitrostátní soud by musel zahájit řízení o ústavním přezkumu v rámci vedlejšího řízení k hlavnímu řízení.
35.
Tato první otázka týkající se povahy vnitrostátního pravidla sama o sobě nevyvolává žádné zvláštní potíže.
36.
Žádné ustanovení směrnice 2013/32 neupřesňuje orgán nebo orgány členských států, které by měly být odpovědné za označování bezpečných zemí původu na vnitrostátní úrovni, bez ohledu na to, zda existuje vnitrostátní seznam nebo příslušný nástroj pro tento účel. V článku 37 odst. 1 směrnice se pouze uvádí, že „[č]lenské státy mohou za účelem posuzování žádostí o mezinárodní ochranu ponechat v platnosti nebo přijmout právní předpisy, které v souladu s přílohou I umožňují označit na vnitrostátní úrovni bezpečné země původu“. Výraz „právní předpisy“ („legislation“ v anglickém znění nebo „normativa“ v italském znění) je třeba chápat v nejširším smyslu a zahrnuje akty právní nebo správní povahy.
37.
Proto mají členské státy široký prostor pro uvážení, pokud jde o volbu procesních prostředků a podmínek určených k tomu, aby ve vnitrostátním právu zajistily označení třetích zemí za bezpečné země původu. Nic nebrání tomu, aby toto označení vyplývalo z aktu legislativní právní síly, jelikož taková volba ve skutečnosti spadá do institucionální a procesní autonomie, která je jim přiznána.
38.
Z článku 288 třetího pododstavce SFEU však vyplývá, že tato volnost nemá žádný dopad na povinnost uloženou členským státům přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění přednosti unijního práva a plné účinnosti dotyčné směrnice v souladu s jejím cílem a povinnostmi, které stanoví (
20
). Z toho vyplývá, že akt, kterým členský stát označí třetí země jako bezpečné země původu, nesmí mít žádný vliv na jeho povinnosti dodržovat základní zásady a záruky uvedené v kapitole II směrnice 2013/32, a zejména respektovat právo na účinný opravný prostředek přiznané žadatelům o mezinárodní ochranu podle článku 46 této směrnice.
39.
S ohledem na tyto skutečnosti navrhuji odpovědět tak, že články 36 a 37 směrnice 2013/32 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání praxi, podle které členský stát prostřednictvím legislativního aktu označí třetí zemi za bezpečnou zemi původu, pokud taková praxe zaručuje přednost unijního práva a zajišťuje plný účinek této směrnice v souladu s povinnostmi, které stanoví, a s cíli, které sleduje.
40.
V této souvislosti předkládající soud pokládá druhou a třetí otázku.
2. Ke druhé a třetí předběžné otázce, které se týkají zpřístupnění zdrojů informací pro účely soudního přezkumu aktu označujícího třetí zemi za bezpečnou zemi původu
41.
Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda články 36 a 37, jakož i čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32, vykládané ve světle článku 47 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že brání praxi, podle které členský stát označí třetí zemi za bezpečnou zemi původu legislativním aktem, aniž žadatel pocházející z dotyčné země a vnitrostátní soud rozhodující o žalobě podané proti zamítavému rozhodnutí, které bylo vůči němu přijato, mohou zpochybnit, resp. přezkoumat zákonnost takového označení s ohledem na podmínky uvedené v příloze I této směrnice, a to z důvodu nezveřejnění zdrojů informací, na nichž je toto označení založeno.
42.
Kromě toho se předkládající soud třetí otázkou Soudního dvora táže, zda za takových okolností může vnitrostátní soud přezkoumat zákonnost takového označení s ohledem na podmínky stanovené v uvedené příloze na základě zdrojů informací, které sám shromáždil ze zdrojů uvedených v čl. 37 odst. 3 uvedené směrnice.
43.
Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že tyto otázky vyplývají ze skutečnosti, že existuje a priori rozpor mezi dostupnými informacemi o obecné situaci v Bangladéši a domněnkou stanovenou v článku 2a legislativního nařízení č. 25/2008, že tato země je bezpečnou zemí původu. Na rozdíl od dřívějšího režimu přitom akt označující třetí země za bezpečné země původu nezveřejňuje konkrétní zdroje informací, na jejichž základě italský zákonodárce posoudil bezpečnost dané země, a zejména její schopnost zaručit obyvatelstvu dostatečnou ochranu před nebezpečím pronásledování nebo vážné újmy. Předkládající soud proto tvrdí, že v případě neexistence přístupu k těmto informacím by byli jak dotčený žalobce, tak soud, u něhož žalobce podal žalobu, zbaveni možnosti zpochybnit, resp. přezkoumat zákonnost takové domněnky bezpečnosti prostřednictvím ověření původu, autority, spolehlivosti, relevance, aktuálnosti a úplnosti těchto zdrojů.
44.
Uvedené otázky se tedy netýkají přezkumu, který musí tento soud provést, pokud jde o uplatňování ustanovení čl. 36 odst. 1 směrnice 2013/32, který vyžaduje, aby byla v individuálním případě vyvrácena domněnka bezpečnosti dotčené země, pokud se na základě subjektivního a podrobného posouzení žádosti ukáže, že tato země není bezpečná z důvodu individuální situace žadatele. Týkají se pouze případů, kdy žadatel sám zpochybňuje označení země svého původu jako bezpečné země původu.
45.
Z bodů 25 a 50 odůvodnění, jakož i z čl. 46 odst. 1 směrnice 2013/32 vyplývá, že žadatelé o mezinárodní ochranu pocházející ze třetí země, která byla označena za bezpečnou zemi původu, jejichž žádost je předmětem zrychleného řízení o posouzení žádosti, musí mít právo na účinný opravný prostředek před soudem proti rozhodnutím vydaným vůči nim na hranici nebo v tranzitním prostoru. Článek 46 odst. 3 této směrnice vymezuje rozsah tohoto práva, když upřesňuje, že členské státy musí zajistit, aby soud, u něhož je napadeno rozhodnutí o dotyčné žádosti o mezinárodní ochranu, provedl „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice [2011/95]“.
46.
Mimoto z judikatury Soudního dvora vyplývá, že vlastnosti opravného prostředku upraveného v článku 46 směrnice 2013/32 musí být určeny v souladu s článkem 47 Listiny, který je potvrzením zásady účinné soudní ochrany (
21
).
47.
Právě na základě těchto zásad Soudní dvůr v rozsudku ze dne 28. července 2011, Samba Diouf (
22
), rozhodl, že důvody, které vedly správní orgán k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ve zrychleném řízení, musí podléhat soudnímu přezkumu (
23
). A právě v souladu s těmito zásadami Soudní dvůr také nedávno v rozsudku CV rozhodl, že právo na účinný opravný prostředek zaručené čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 vyžaduje, aby příslušný soud, na základě úplného a ex nunc posouzení, které stanoví unijní normotvůrce, a na základě skutečností obsažených ve spise a těch, se kterými byl seznámen v průběhu řízení, přihlédl k tomu, že došlo k porušení materiálních požadavků označení třetí země jako bezpečné země původu uvedených v příloze I uvedené směrnice, i když toto porušení není na podporu tohoto opravného prostředku výslovně namítáno (
24
). Podle Soudního dvora je tedy povinností členských států upravit vnitrostátní právo tak, aby příslušný soud při rozhodování o uvedených opravných prostředcích posoudil všechny skutkové a právní okolnosti, které mu umožní provést aktualizované posouzení daného případu, včetně zákonnosti takového označení (
25
).
48.
Z toho vyplývá, že pouhá okolnost, že je třetí země legislativním aktem označena za bezpečnou zemi původu, nemůže mít za následek její vynětí z tohoto přezkumu zákonnosti, neboť jinak by byl čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 zbaven užitečného účinku. Vzhledem k tomu, že tento legislativní akt tím, že provádí takové označení, určuje žádosti o mezinárodní ochranu, které mohou být posuzovány v rámci zrychleného řízení nebo vést k tomuto řízení na hranici nebo v tranzitním prostoru, a to v souladu s článkem 31 odst. 8 písm. b) této směrnice, uvedený legislativní akt provádí unijní právo a musí bez ohledu na svůj název nebo formu, kterou má ve vnitrostátním právu, zajistit dodržování hmotněprávních a procesních záruk přiznaných žadatelům o mezinárodní ochranu unijním právem.
49.
Navzdory názorům vyjádřeným v tomto ohledu několika členskými státy v jejich vyjádřeních se mi tedy jeví zásadní, aby vnitrostátní zákonodárce zajistil dostatečné a náležité zveřejnění informací, jakož i zdrojů informací, na jejichž základě mohl vyvodit bezpečnost dotčených zemí ve smyslu čl. 37 odst. 1 směrnice 2013/32 v případě, že je toto označení napadeno u příslušného správního nebo soudního orgánu.
50.
Je pravda, že ani čl. 37 odst. 3 směrnice 2013/32, ani žádné jiné ustanovení této směrnice neukládá členskému státu povinnost zveřejnit zdroje informací, na nichž založil domněnku bezpečnosti dotčené země.
51.
Jak systematika směrnice 2013/32, tak její cíle však hovoří ve prospěch jejich zveřejnění. Toto zveřejnění přispívá k provedení přiměřeného a úplného posouzení, stejně jako k efektivnímu přístupu žadatele pocházejícího ze třetí země, která byla označena jako bezpečná země původu, k zárukám a základním zásadám, jež mu přiznává unijní normotvůrce, v souladu s cíli uvedenými v bodech odůvodnění 18 a 20 této směrnice.
52.
Zaprvé zveřejnění zdrojů informací posiluje důvěryhodnost a autoritu domněnky bezpečnosti, což přispívá k rychlosti a účinnosti řízení o posuzování žádostí o mezinárodní ochranu. Právní domněnka, kterou stanoví článek 2a legislativního nařízení č. 25/2008, je obvykle definována jako důsledek, který zákon nebo soud vyvozuje ze známé skutečnosti pro neznámou skutečnost, jejíž existenci činí známá skutečnost pravděpodobnou (
26
). Neexistuje tedy žádná objektivní jistota o existenci dostatečné ochrany žadatelů v zemi původu. Jistota domněnky bude záviset na jistotě skutečností, z nichž je domněnka vyvozena, na jejich autoritě, spolehlivosti, relevanci, aktuálnosti, úplnosti a správnosti důsledků, které z nich vnitrostátní zákonodárce vyvodil.
53.
Zadruhé tím, že unijní normotvůrce vyžadoval zachování individuálního posouzení žádosti podané státním příslušníkem třetí země označené jako bezpečná země původu (
27
), neměl v úmyslu omezit příslušný správní orgán na pouhou registrační kancelář. Bez ohledu na právní nebo správní povahu pravidla, kterým se třetí země označují za bezpečné země původu, zůstává tento orgán příslušný k „přiměřenému posuzování“ žádosti a je třeba uvést, že k tomuto účelu musí mít k dispozici „přiměřené prostředky“, včetně pracovníků řádně vyškolených v používání informací o zemi původu nebo právních znaleckých posudků (čl. 4 odst. 1 a 3 směrnice 2013/32). Z toho vyplývá, že okolnosti prokazující schopnost, nebo naopak neschopnost země původu zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou na základních právech představují rozhodující skutečnost jak pro obecné posouzení vedoucí ke stanovení domněnky bezpečnosti dotyčné země, tak symetricky pro individuální posouzení situace žalobce, které případně vede k vyvrácení této domněnky (
28
). Základní prvky posouzení zůstávají stejné a jsou založeny na váze a relevanci zdrojů informací.
54.
Vyvratitelná povaha domněnky bezpečnosti tedy vyžaduje, aby byl příslušný správní orgán schopen posoudit souvislost a hodnověrnost tvrzení žadatele [čl. 4 odst. 5 písm. c) směrnice 2011/95] a závažnost důvodů, které žadatel uvedl pro vyvrácení této domněnky (čl. 36 odst. 1 směrnice 2013/32), ve světle těchto zdrojů informací.
55.
Stejně tak vyvratitelná povaha domněnky bezpečnosti vyžaduje, aby byl žadatel seznámen s důvody, proč je země jeho původu považována za bezpečnou, aby ji mohl účinněji vyvrátit odlišením své individuální situace od obecné situace, na níž je tato domněnka založena. Přiznání mezinárodní ochrany na základě zdrojů informací žadatel zpravidla nikterak nezpochybňuje. Naproti tomu je tomu jinak v případě zamítnutí. Proto musí být jakákoli domněnka bezpečnosti třetí země založena na postupu zaručujícím transparentnost při shromažďování a zpracovávání informací týkajících se její obecné situace, tedy informací, na jejichž základě vnitrostátní zákonodárce rozhodl, že tato země může být označena za bezpečnou zemi původu. Jak vyplývá z ustanovení čl. 37 odst. 3 směrnice 2013/32 a navzdory demonstrativní povaze seznamu, který obsahuje, zde není prostor ani potřeba pro informace kvalifikované jako citlivé nebo důvěrné (
29
).
56.
V této souvislosti lze mít za to, že zveřejnění těchto zdrojů informací spadá pod povinnost spolupráce, kterou má členský stát na základě čl. 4 odst. 1 in fine směrnice 2011/95.
57.
Zatřetí se mi zdá, že dostatečné a přiměřené zveřejnění zdrojů informací, na nichž je založena domněnka bezpečnosti, nelze oddělit od práva na účinný opravný prostředek, které žadatelům ze třetí země označené za bezpečnou zemi původu, pro niž je zavedeno zrychlené řízení, přiznává čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32.
58.
Účinnost soudního přezkumu zaručeného článkem 47 Listiny vyžaduje, aby měl žadatel možnost znát důvody, na nichž je založeno rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu (
30
). Pokud jsou tedy tyto důvody totožné s důvody, na nichž je založena domněnka bezpečnosti země jeho původu, umožňuje mu zveřejnění těchto zdrojů hájit svá práva a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na příslušný soud s žalobou.
59.
Kromě toho, jak Soudní dvůr rozhodl, účinnost soudního přezkumu vyžaduje, aby příslušný soudní orgán provedl úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky týkající se žádosti o mezinárodní ochranu, včetně případného porušení materiálních požadavků takového označení uvedených v příloze I směrnice 2013/32 (
31
). Tento imperativ vyžaduje, aby měl tento orgán přístup ke zdrojům informací, které pro tento účel používá vnitrostátní zákonodárce.
60.
Začtvrté tím, že zákonodárce členského státu zajistí zveřejnění těchto zdrojů informací, poskytne všem příslušným vnitrostátním orgánům ostatních členských států společný a jednotný referenční rámec, což umožní nikoli vyloučit, ale alespoň omezit situace, kdy tyto orgány přijímají rozdílná posouzení týkající se žadatelů pocházejících z téže země původu.
61.
Je totiž nesporné, že kritéria stanovená v příloze I směrnice 2013/32 jsou definována obecně a abstraktně a okolnosti prokazující schopnost nebo naopak neschopnost země zajistit dostatečnou ochranu pro své obyvatelstvo jsou v jednotlivých členských státech a u různých vnitrostátních orgánů posuzovány velmi odlišně (
32
). Jak uvádí Guy Serle Goodwin-Gill (
33
),„o informace není nouze […] Ale buďme realističtí, existuje problém s ověřenými informacemi: omezují možnosti a mohou vést oběma směry. Stejně jako nám mohou naznačovat, že žádné nebezpečí neexistuje, v jiných případech pouze potvrzují opak“ (
34
).
62.
S ohledem na tyto skutečnosti se domnívám, že navzdory mlčení v textech, systematika, na níž je pojem „bezpečné země původu“ založen, a cíle, které unijní normotvůrce v této souvislosti sleduje, znamenají, že členské státy musí poskytnout přístup ke zdrojům informací, na jejichž základě předpokládají bezpečnost dotčených zemí, a to tím spíše, že zdroje uvedené v čl. 37 odst. 3 směrnice 2013/32 jsou veřejnými zdroji. Takový přístup může být stanoven v souladu s formami a postupy stanovenými ve vnitrostátním právu, například připojením k aktu označujícího třetí země jako bezpečné země původu nebo k jeho příloze, nebo jejich následným sdělením na žádost žadatele nebo příslušného správního či soudního orgánu.
63.
V případě, že tyto zdroje nejsou zveřejněny, vyžaduje účinnost soudního přezkumu, aby příslušný soud, který má veškeré odborné znalosti potřebné v této oblasti, založil své posouzení na zdrojích informací, které považuje za nejvýznamnější pro posouzení zákonnosti tohoto označení (
35
). Na rozdíl od běžného řízení se zrychlené řízení prováděné na hranicích ve vztahu k žadateli ze třetí země označené jako bezpečná země původu provádí s ohledem na předem stanovený seznam. Vzhledem k tomu, že posouzení týkající se bezpečnosti země se vyvíjí, a v případě, že toto posouzení nebylo pravidelně revidováno, nelze tomuto orgánu bránit v tom, aby provedl aktualizaci všeobecné občanské, právní a politické situace v dané zemi.
64.
S ohledem na všechny tyto úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že články 36 a 37 a čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32, vykládané ve světle článku 47 Listiny základních práv a svobod, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání praxi, na základě které členský stát legislativním aktem označí třetí zemi za bezpečnou zemi původu, pokud má vnitrostátní soud, který rozhoduje o žalobě proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu podané žadatelem z této země, na základě požadavku úplného a ex nunc posouzení stanoveného v čl. 46 odst. 3, k dispozici zdroje informací, na jejichž základě vnitrostátní zákonodárce dovodil bezpečnost dotčené země.
65.
V případě nezveřejnění těchto zdrojů informací může příslušný soud přezkoumat zákonnost takového označení s ohledem na podmínky stanovené v příloze I směrnice na základě zdrojů informací, které sám shromáždil ze zdrojů uvedených v čl. 37 odst. 3 téže směrnice.
3. Ke čtvrté předběžné otázce týkající se možnosti označit třetí zemi za bezpečnou zemi původu, přestože určité kategorie osob nepožívají v této zemi dostatečné ochrany
66.
Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda článek 36 a čl. 37 odst. 1 směrnice 2013/32, jakož i její příloha I musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát označil třetí zemi za bezpečnou zemi původu pro účely posouzení žádostí o mezinárodní ochranu, přestože určité kategorie osob nemusí v této zemi požívat dostatečné ochrany před nebezpečím pronásledování nebo vážné újmy.
67.
Na tuto otázku existují dvě možné odpovědi, z nichž každá vychází z výkladu, který je podle mého názoru právně obhajitelný.
68.
První vychází ze striktního a poněkud idealistického výkladu základní definice pojmu „bezpečná země původu“ uvedené v příloze I směrnice 2013/32 a spočívá v odmítnutí takové možnosti. Podle předkládajícího soudu je toto řešení v souladu s rozsudkem CV. Pokud by Soudní dvůr takové řešení přijal, pak by členský stát mohl označit třetí zemi jako bezpečnou zemi původu pouze tehdy, kdyby prokázal, že právní a politická situace v této zemi charakterizuje demokratický systém, v němž státní příslušníci a osoby bez státní příslušnosti, které v ní pobývají, požívají dostatečné ochrany před nebezpečím pronásledování nebo vážné újmy, a to bez ohledu na to, kde se nacházejí na území této země, a bez ohledu na jejich rasu, národnost, politické nebo náboženské názory nebo příslušnost k určité sociální skupině.
69.
Takové řešení by mělo zaručit, že každý, kdo pochází z takové země, a priori nepotřebuje mezinárodní ochranu, a umožnilo by zajistit jednotné vyřizování všech žádostí podaných státními příslušníky této země. V kontextu, který se vyznačuje silným migračním tlakem, se mi však zdá, že toto řešení zbavuje pojem „bezpečné země původu“ části užitečného účinku. Jeho nevýhodou by totiž bylo, že by z vnitrostátních seznamů bezpečných zemí původu byly vyloučeny země, jejichž instituce zaručují právní stát a dodržování základních práv a svobod, ale které přesto selhávají ve svém poslání, pokud jde o jednu nebo více omezených a identifikovatelných kategorií osob. Členské státy by tedy byly povinny vyřizovat všechny žádosti státních příslušníků těchto zemí v rámci běžného řízení, přestože naprostá většina těchto žadatelů mezinárodní ochranu skutečně nepotřebuje. To by vedlo k přetížení služeb příslušných vnitrostátních orgánů a k prodloužení řízení o posouzení žádostí, což by bylo na úkor žadatelů, kteří skutečně potřebují mezinárodní ochranu.
70.
Z tohoto důvodu navrhuji, aby Soudní dvůr přijal spíše druhé řešení. To spočívá v připuštění existence prostoru pro uvážení na straně členských států, který jim umožňuje označit třetí zemi za bezpečnou zemi původu, pokud určí jednu nebo více omezených, ale jasně identifikovatelných kategorií osob, které jsou v této zemi ohroženy, a výslovně a odpovídajícím způsobem je vyloučit z domněnky bezpečnosti, která je s ní spojena.
71.
Uvědomuji si, že takové řešení se zdá být v rozporu s tím, co Soudní dvůr rozhodl v rozsudku CV. V tomto rozsudku Soudní dvůr uznal existenci prostoru pro uvážení nikoliv na straně členských států, ale na straně unijního normotvůrce (
36
), a rozhodl, že členské státy nemohou stanovit teritoriální výjimky. Kromě toho upřímně připouštím, že uplatnění pojmu „bezpečné země původu“ by mohlo být paradoxně výrazně složitější.
72.
Toto řešení má však oporu nejen ve znění směrnice 2013/32, ale rovněž v systematice a účelu systému, jehož je tento pojem součástí. V případech, kdy je azylový systém členského státu vystaven silnému migračnímu tlaku a vysokému podílu zjevně neopodstatněných žádostí státních příslušníků některých zemí, by se totiž jednalo o vyvážené řešení, které by umožnilo na jedné straně sladit cíl rychlého posouzení těchto žádostí s potřebou zaručit u všech žádostí odpovídající zpracování v souladu s ustanoveními směrnice 2013/32 (
37
). Navíc by se jednalo o pragmatické řešení, které by zohledňovalo aktuální omezení zatěžující vnitrostátní azylové systémy, stejně jako změny unijní právní úpravy, k nimž došlo v souvislosti se vstupem nařízení 2024/1348 v platnost dne 11. června 2024.
73.
Ke každému z těchto bodů se ještě vrátím.
74.
Zaprvé takové řešení, pokud je provázeno dostatečnými omezeními a zárukami, není v rozporu s definicí pojmu „bezpečná země původu“.
75.
Podle přílohy I prvního pododstavce směrnice 2013/32 „[z]emě se považuje za bezpečnou zemi původu, pokud lze na základě tamější právní situace, uplatňování práva v rámci demokratického systému a obecné politické situace prokázat, že v ní obecně a soustavně nedochází k pronásledování podle článku 9 směrnice [2011/95], k mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu“.
76.
Z použití příslovcí „uniformément (soustavně)“ a „jamais ([nikdy])“ ve francouzském znění přílohy I směrnice 2013/32 nevyvozuji žádné závěry (
38
). Ze srovnávací jazykové analýzy této přílohy vyplývá, že každé z těchto příslovcí nemá odpovídající význam v jiných jazykových zněních přílohy. Body 68 a 69 rozsudku ve věci CV, na které předkládající soud výslovně odkazuje, se mi proto nezdají být použitelné analogicky.
77.
Ostatní jazyková znění přílohy I směrnice 2013/32 podmiňují označení třetí země za bezpečnou zemi původu tím, že lze prokázat, že v ní obecně a „konstantně“ (
39
) nebo obecně a „trvale“ (
40
) (nebo „nepřetržitě“ (
41
), „pravidelně“ (
42
), „soustavně“ (
43
), „stále“ (
44
) nebo „konzistentně“ (
45
)) „nedochází k pronásledování“. Tato jiná jazyková znění se zdají být více v souladu se záměrem unijního normotvůrce zohlednit stabilitu třetí země pro účely jejího označení za bezpečnou zemi původu (
46
), přičemž stabilita je rovněž kritériem požadovaným směrnicí 2011/95 pro účely uplatňování ustanovení o ukončení mezinárodní ochrany (
47
). Kromě toho nelze předpokládat něco, co se může změnit, a členské státy tudíž nemohou vycházet z domněnky, že určitá země je schopna zajistit dostatečnou ochranu před nebezpečím pronásledování nebo vážné újmy, pokud z ověřených informačních zdrojů vyplývá, že tato schopnost je pouze dočasná.
78.
Proto se ve své analýze zaměřím na význam příslovce „obecně“, které je společné všem jazykovým znění přílohy I směrnice 2013/32.
79.
Ze sémantického hlediska se výrazy „obecný“, „obecně“ nebo také „obvykle“ vztahují na událost, skutečnost nebo jakoukoli jinou okolnost, která se vyskytne ve většině případů nebo je použitelná na velmi velký počet osob, aniž by byly zohledněny jednotlivé případy. Toto příslovce tedy obsahuje prvek abstrakce (
48
). Z toho vyvozuji, že z terminologického hlediska může být třetí země označena za bezpečnou zemi původu, pokud je s ohledem na různá kritéria uvedená v příloze I směrnice 2013/32 prokázáno, že ne každý z jejích státních příslušníků, ale většina z nich je chráněna před nebezpečím pronásledování nebo vážné újmy, přičemž se rozumí, že mohou existovat specifické situace, kdy tato země nezaručuje dostatečnou ochranu před takovou újmou. Bod 42 odůvodnění této směrnice upřesňuje, že toto označení nepředstavuje „absolutní“ záruku bezpečnosti pro státní příslušníky uvedené země s ohledem na povahu posouzení, které může ze své podstaty vzít v úvahu pouze všeobecnou občanskou, právní a politickou situaci v dané zemi. Unijní normotvůrce tedy jasně připouští, že pojem „bezpečné země původu“ a domněnka bezpečnosti, která z toho vyplývá, jsou zevšeobecněny.
80.
Zadruhé systematika, na které je založen pojem „bezpečné země původu“, svědčí o této dichotomii mezi zobecněním a výjimkami. Tento právní pojem má dva aspekty: na jedné straně objektivní a obecný aspekt, který se odráží v označení třetích zemí v aktu s obecnou působností jako bezpečných zemí původu splňujících požadavky a kritéria stanovená v článku 37 a příloze I směrnice 2013/32, a na druhé straně subjektivní a individuální aspekt, který se odráží v provedení individuálního posouzení žádosti, na jehož základě může být příslušný vnitrostátní orgán povinen vyloučit domněnku bezpečnosti dané země v souladu s čl. 36 odst. 1 této směrnice.
81.
Pokud přitom unijní normotvůrce vyžaduje, aby příslušné vnitrostátní orgány vyloučily (ex post) domněnku bezpečnosti země pokaždé, když po individuálním posouzení žádosti dospějí k závěru, že dotyčná osoba může být z důvodu své individuální situace vystavena nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy v zemi původu, nevidím žádný pádný důvod, který by bránil tomu, aby se členský stát po posouzení celkové situace v této zemi rozhodl vyloučit (ex ante) z působnosti této domněnky kategorii nebo kategorie osob, které již byly identifikovány jako ohrožené v dané zemi.
82.
Takový způsob uplatňování pojmu „bezpečné země původu“, pokud je založen na důsledném posouzení kritérií stanovených v příloze I směrnice 2013/32, umožňuje členským státům, zejména těm, které jsou vystaveny velkému migračnímu tlaku a je u nich podáváno mnoho zjevně neopodstatněných žádostí, sledovat cíle uvedené směrnice.
83.
V této souvislosti připomínám, že v souladu s bodem 18 a 20 odůvodnění směrnice musí mít členské státy možnost urychlit řízení o posouzení žádosti, pokud je zřejmé, že žádost bude shledána neopodstatněnou, a zároveň zajistit, aby bylo provedeno „přiměřené a úplné posouzení“ (
49
). Jakmile však členský stát zjistí, že země zaručuje stabilní a dostatečné bezpečnostní podmínky pro převážnou většinu svého obyvatelstva v souladu s kritérii stanovenými v příloze I směrnice 2013/32, a určí kategorii nebo kategorie osob, které jsou v této zemi potenciálně ohroženy, tento členský stát usiluje o sladění cíle urychlit řízení o posouzení žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž je zřejmé, že jsou neopodstatněné z důvodu země původu dotyčné osoby, a zároveň zaručit přiměřené a úplné posouzení žádostí podaných kategoriemi osob, které jsou vyloučeny z použití pojmu „bezpečné země původu“, přičemž tyto žádosti jsou posuzovány běžným postupem podle čl. 31 odst. 1 až 7 uvedené směrnice.
84.
V souladu s londýnským usnesením (
50
) toto řešení zachovává účinnost a rychlost řízení o posouzení pro všechny žadatele o mezinárodní ochranu tím, že snižuje tlak na některé vnitrostátní azylové systémy a umožňuje soustředit zdroje na žadatele, kteří mezinárodní ochranu skutečně potřebují. Jak zdůrazňuje řecká vláda ve svém vyjádření, vyloučení určitých kategorií osob z uplatňování tohoto pojmu spíše posiluje, než oslabuje ochranu žadatelů z bezpečné země původu, přičemž nizozemská vláda dodává, že takový způsob osvobozuje tyto žadatele od povinnosti vyvrátit domněnku bezpečnosti jejich země původu.
85.
Zatřetí tento způsob uplatňování pojmu „bezpečné země původu“ lze podle mého názoru přijmout na základě čl. 36 odst. 2 směrnice 2013/32. Tím, že unijní normotvůrce stanoví, že „[č]lenské státy dále ve vnitrostátních právních předpisech stanoví pravidla a úpravy týkající se použití [tohoto pojmu]“ (
51
), dává členským státům určitý prostor pro uvážení, který podle mého názoru mohou členské státy využít ke sledování legitimních cílů. Členské státy si mohou přát zaručit vyšší úroveň ochrany základních práv pro určité kategorie osob. V době velkého přílivu žadatelů si také mohou přát co nejúčinněji rozdělit prostředky a zdroje svého vnitrostátního azylového systému, aby příslušné vnitrostátní orgány zbavily žádostí, které jsou zjevně neopodstatněné.
86.
Upřesňuji však, že pokud členský stát přijme dodatečné pravidlo nebo úpravu za účelem uplatnění pojmu „bezpečné země původu“ ve vnitrostátním právu, provádí unijní právo, takže jeho prostor pro uvážení je tímto právem ohraničen.
87.
Prostor pro uvážení, který je přiznán členským státům, nesmí být především využíván členskými státy takovým způsobem, který by ohrožoval cíl směrnice 2013/32, zejména cíl, na němž je založen pojem „bezpečné země původu“, a její užitečný účinek (
52
).
88.
To znamená, že členský stát musí při posuzování obecné situace ve třetí zemi určit kategorii nebo kategorie ohrožených osob, aby je výslovně vyloučil z uplatňování pojmu „bezpečné země původu“ a související domněnky bezpečnosti. Příslušný vnitrostátní orgán, u něhož je podána žádost o mezinárodní ochranu, musí být skutečně schopen okamžitě identifikovat a rozlišit osoby spadající do těchto kategorií, aby mohl zahájit běžné řízení o posouzení stanovené v čl. 31 odst. 1 až 7 směrnice 2013/32.
89.
Jakékoli vyloučení, které by nebylo formalizováno, by oslabilo ochranu žadatelů o mezinárodní ochranu z dotčených zemí.
90.
To rovněž znamená, že takový způsob uplatnění pojmu „bezpečné země původu“ nemá vliv na povinnost členského státu zajistit dodržování požadavků stanovených v příloze I směrnice 2013/32, zejména zajistit, aby se právní a politická situace v dotyčné zemi vyznačovala demokratickým systémem, v jehož rámci obyvatelstvo obecně požívá trvalé ochrany před nebezpečím pronásledování nebo vážné újmy.
91.
Tento pojem vyžaduje, aby členské státy omezily osobní výjimky na poměrně omezený počet osob, neboť jinak by hrozilo zpochybnění domněnky bezpečnosti, na níž spočívá označení dané třetí země jako bezpečné země původu. Stanovení příliš mnoha osobních výjimek, příliš mnoha kategorií ohrožených osob, by ve skutečnosti odráželo skutečnost, že země původu není bezpečná.
92.
Pokud je tedy za bezpečnou zemi původu označena třetí země, v níž je uvedeno, že existuje několik kategorií osob, které mohou být vystaveny nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy (například osoby patřící ke komunitě LGBTQIA+, oběti genderově podmíněného násilí, včetně mrzačení ženských pohlavních orgánů, etnické a náboženské menšiny, osoby obviněné z politických trestných činů a osoby odsouzené k trestu smrti), z nichž některé nelze bez dalšího identifikovat, pojem „bezpečné země původu“ by se podobal fikci. Tyto výjimky totiž vzhledem ke své povaze a rozsahu odrážejí spíše existenci celoplošných a systémových nedostatků nebo selhání dotčené třetí země v plnění povinností vůči jejímu obyvatelstvu a takové označení není vhodné ani přiměřené s ohledem na požadavky stanovené v příloze I směrnice 2013/32.
93.
Je tedy na členských státech, aby vykonávaly jim svěřený prostor pro uvážení v přísném souladu se zásadou proporcionality tak, aby jimi provedené označení a s ním spojené vyloučení ohrožených kategorií osob zaručovalo důsledné a systematické dosažení cílů sledovaných unijním normotvůrcem (
53
).
94.
Konečně začtvrté se domnívám, že takový výklad umožňuje zohlednit nařízení 2024/1348, které vstoupilo v platnost 11. června 2024 (
54
). Článek 61 odst. 2 tohoto nařízení totiž výslovně opravňuje členské státy k tomu, aby určily třetí země jako bezpečné země původu, s výjimkami pro jasně identifikovatelné kategorie osob (
55
). Je sice pravda, že v souladu s čl. 79 odst. 2 se uvedené nařízení použije až od 12. června 2026, nicméně je již součástí unijního právního řádu a zdálo by se mi paradoxní požadovat po členských státech, které se nyní rozhodly označit třetí země za bezpečné země původu s výjimkami pro určité kategorie osob, aby takový způsob uplatnění zrušily, pokud jsou vyzvány, aby se řádně připravily na provádění uvedeného nařízení v rámci přechodných opatření stanovených v jeho článku 75.
95.
S ohledem na všechny tyto úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že článek 36 a čl. 37 odst. 1, jakož i příloha I směrnice 2013/32 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát označil třetí zemi za bezpečnou zemi původu pro účely posouzení žádostí o mezinárodní ochranu a zároveň určil omezené kategorie osob, které mohou být v této zemi vystaveny nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy, pokud je právní a politická situace v této zemi charakterizována demokratickým systémem, v němž obyvatelstvo požívá trvalé ochrany před takovým nebezpečím, a tento členský stát výslovně vyloučí tyto kategorie osob z použití pojmu „bezpečné země původu“ a související domněnky bezpečnosti.
V. Závěry
96.
S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě, Itálie) následovně:
„1)
Články 36 a 37 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany
musí být vykládány v tom smyslu, že
nebrání praxi, podle které členský stát prostřednictvím legislativního aktu označí třetí zemi za bezpečnou zemi původu, pokud taková praxe zaručuje přednost unijního práva a zajišťuje plný účinek této směrnice v souladu s povinnostmi, které stanoví, a s cíli, které sleduje.
2)
Články 36 a 37, jakož i čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32, vykládané ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie,
musí být vykládány v tom smyslu, že
nebrání praxi, na základě které členský stát legislativním aktem označí třetí zemi za bezpečnou zemi původu, pokud má vnitrostátní soud, který rozhoduje o žalobě proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu podané žadatelem z této země, na základě požadavku úplného a ex nunc posouzení stanoveného v čl. 46 odst. 3, k dispozici zdroje informací, na jejichž základě vnitrostátní zákonodárce dovodil bezpečnost dotčené země.
V případě nezveřejnění těchto zdrojů informací může příslušný soud přezkoumat zákonnost takového označení s ohledem na podmínky stanovené v příloze I směrnice na základě zdrojů informací, které sám shromáždil ze zdrojů uvedených v čl. 37 odst. 3 téže směrnice.
3)
Článek 36 a čl. 37 odst. 1, jakož i příloha I směrnice 2013/32
musí být vykládány v tom smyslu, že
nebrání tomu, aby členský stát označil třetí zemi za bezpečnou zemi původu pro účely posouzení žádostí o mezinárodní ochranu a zároveň určil omezené kategorie osob, které mohou být v této zemi vystaveny nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy, pokud je právní a politická situace v této zemi charakterizována demokratickým systémem, v němž obyvatelstvo požívá trvalé ochrany před takovým nebezpečím, a tento členský stát výslovně vyloučí tyto kategorie osob z použití pojmu ‚bezpečné země původu‘ a související domněnky bezpečnosti.“
(
1
) – Původní jazyk: francouzština.
(
i
) – Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
(
2
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60).
(
3
) – Viz zejména obecná poznámka Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) o pojmu země a postavení uprchlíka ze dne 26. července 1991, jakož i rezoluce 1471 (2005) nazvaná „Zrychlené azylové řízení v členských státech Rady Evropy“, přijatá dne 5. října 2005 Parlamentním shromážděním Rady Evropy, bod 8.2 odst. 3. Pokud jde o právní nauku, viz zejména Labayle, H., „Le droit d’asile en France: normalisation ou neutralisation“, Revue française de droit administratif, Dalloz, Paříž, č. 2, 1997, s. 242 až 280; Martenson, H., a McCarthy, J., „ ‚In General, No Serious Risk of Persecution‘: Safe Country of Origin Practices in Nine European States“, Journal of Refugee Studies, sv. 11, Oxford University Press, Oxford, č. 3, 1998, s. 304 až 325; Costello, C., „The Asylum Procedures Directive and the Proliferation of Safe Country Practices: Deterrence, Deflection and the Dismantling of International Protection?“, European Journal of Migration and Law, sv. 7, Wolters Kluwer, Haag, č. 1, 2005, s. 35 až 70; John Hopkins, M., „The Emperor’s New Safe Country Concepts: A UK Perspective on Sacrificing Fairness on the Altar of Efficiency“, International Journal of Refugee Law, sv. 21, Oxford University Press, Oxford, č. 2, 2009, s. 218 až 255; Teitgen-Colly, C., „Le concept de pays sûr“, in Broyelle, C., a Julien-Laferrière, F., Mélanges François Julien-Laferrière, Bruylant, Brusel, 2011, s. 525 až 576; Hunt, M., „The Safe Country of Origin Concept in European Asylum Law: Past, Present and Future“, International Journal of Refugee Law, sv. 26, Oxford University Press, Oxford, č. 4, 2014, s. 500 až 535, a Costello, C., „Safe Country? Says Who?“, International Journal of Refugee Law, sv. 28, Oxford University Press, Oxford, č. 4, 2016, s. 601 až 622.
(
4
) – Volný překlad: „Kdo může říci, že země jsou bezpečné? A podle jakých měřítek? Tajní muži v tajných místnostech čtou tajné zápisy? Ne.“ Viz Goodwin-Gill, G. S., „Safe Country, Says Who?“, International Journal of Refugee Law, sv. 4, Oxford University Press, Oxford, č. 2, 1992, s. 248 až 250, zejména s. 249.
(
5
) – C‑406/22, dále jen „rozsudek CV, EU:C:2024:841.
(
6
) – Rozhodnutí přijaté při provádění Protocollo tra il Governo della Repubblica italiana e il Consiglio dei ministri della Repubblica di Albania per il rafforzamento della collaborazione in materia migratoria nonché norme di coordinamento con l’ordinamento interno (protokol mezi vládou Italské republiky a Radou ministrů Albánské republiky o posílení spolupráce v otázkách migrace a pravidlech koordinace s vnitrostátním právním řádem), uzavřeného v Římě dne 6. listopadu 2023 a ratifikovaného prostřednictvím legge n. 14 (zákon č. 14) ze dne 21. února 2024 (GURI č. 44 ze dne 22. února 2024, s. 1).
(
7
) – Dále jen „Listina“.
(
8
) – Výrazem „obyvatelstvo“ mám na mysli nejen státní příslušníky dotyčné třetí země, ale i osoby bez státní příslušnosti, které v této zemi běžně pobývaly, a to v souladu s čl. 36 odst. 1 směrnice 2013/32.
(
9
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9).
(
10
) – EUAA nahradila Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO).
(
11
) – Podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, dále jen „EÚLP“.
(
12
) – Přijatém Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 16. prosince 1966 a vstoupila v platnost dne 23. března 1976.
(
13
) – Přijaté v New Yorku Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1984, Recueil des traités des Nations unies, sv. 1465, s. 85, č. 24841 (1987).
(
14
) – Podepsané v Ženevě dne 28. července 1951 [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], která vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954, doplněná Protokolem o právním postavení uprchlíků uzavřeným v New Yorku dne 31. ledna 1967, který vstoupil v platnost dne 4. října 1967.
(
15
) – GURI č. 40 ze dne 16. února 2008, s. 11.
(
16
) – GURI č. 249 ze dne 23. října 2024, s. 1, dále jen „legislativní nařízení č. 25/2008“.
(
17
) – Dále jen „nařízení vlády s mocí zákona č. 158/2024“. Toto nařízení vlády s mocí zákona bylo přijato zejména na základě bodu 2 výroku rozsudku CV. Bylo přijato jednak vzhledem „k mimořádné nutnosti a naléhavosti určení bezpečných zemí původu s ohledem na [tento rozsudek], s vyloučením zemí, které nesplňují podmínky pro některé části svého území“, a jednak s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (Úř. věst. L 2024/1348), zejména jeho čl. 61 odst. 2, „který je sice použitelný od 12. června 2026, ale naznačuje směr sdílený členskými státy“.
(
18
) – GURI č. 105 ze dne 7. května 2024, s. 23, dále jen „meziresortní vyhláška“.
(
19
) – Řecká vláda rovněž namítala nepřípustnost třetí otázky z důvodu, že by byla hypotetická, pokud by se předkládající soud touto otázkou snažil obecně, a nikoli v rámci konkrétní situace žadatele, zpochybnit zařazení třetí země na vnitrostátní seznam bezpečných zemí původu.
(
20
) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. března 2022, Lombard Lízing (C‑472/20, EU:C:2022:242, bod 35 a citovaná judikatura).
(
21
) – Viz rozsudek CV (bod 86 a citovaná judikatura).
(
22
) – C‑69/10, EU:C:2011:524.
(
23
) – Viz bod 58 tohoto rozsudku.
(
24
) – Viz bod 3 výroku tohoto rozsudku.
(
25
) – Viz rozsudek CV (bod 87 a citovaná judikatura).
(
26
) – Viz Cornu, G., Vocabulaire juridique, PUF, Paříž, 15. vydání, 2024
(
27
) – Článek 4 odst. 3 písm. a) směrnice 2011/95 vyžaduje, aby příslušný správní orgán zohlednil „všechny významné skutečnosti týkající se země původu v době rozhodování o žádosti, včetně právních předpisů [této] země původu a způsobu jejich uplatňování“ (což v podstatě odpovídá skutečnostem, které již byly zohledněny pro účely označení třetí země za bezpečnou zemi původu).
(
28
) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2021, Secretary of State for the Home Department (C‑255/19, EU:C:2021:36, bod 36 a citovaná judikatura).
(
29
) – V tomto smyslu viz Goodwin-Gill, G. S., „Safe Country, Says Who?“, op.cit.
(
30
) – Obdobně viz rozsudky ze dne 23. října 2014, Unitrading (C‑437/13, EU:C:2014:2318, bod 20 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 29. dubna 2021, Banco de Portugal a další (C‑504/19, EU:C:2021:335, bod 57 a citovaná judikatura).
(
31
) – Viz bod 47 tohoto stanoviska.
(
32
) – Zatímco tedy Conseil d’État (Státní rada, Francie) v rozsudku č. 375474 ze dne 10. října 2014 zrušila zařazení Kosovské republiky na vnitrostátní seznam bezpečných zemí původu, ale potvrdila toto zařazení, pokud jde o Albánskou republiku (viz zejména body 14 a 16 tohoto rozsudku), Conseil d’État (Státní rada, Belgie), v rozsudku č. 228/902, vyhlášeném o několik dní později, dne 23. října 2014, vynesla opačný rozsudek, kterým potvrdila platnost královského výnosu o zařazení Kosovské republiky na seznam bezpečných zemí původu, ale zrušila platnost tohoto výnosu ve vztahu k Albánské republice, neboť v podstatě rozhodla, že situace v této zemi není dostatečně stabilní.
(
33
) – Goodwin-Gill, G. S., „Safe Country, Says Who?“, op. cit.
(
34
) – Volný překlad.
(
35
) – Pro ilustraci viz rozsudek ESLP ze dne 21. listopadu 2019, Ilias a Ahmed v. Maďarsko (EC:ECHR:2019:1121JUD004728715), v němž ESLP rozhodl, že příslušné orgány mají povinnost vyhledat všechny relevantní informace, které jsou obecně dostupné pro účely jejich posouzení (bod 141).
(
36
) – Viz bod 81 tohoto rozsudku.
(
37
) – Viz rozsudky CV (body 78 a 79 a citovaná judikatura), a ze dne 4. října 2024, Elliniko Symvoulio gia tous Prosfyges a Ypostirixi Prosfygon sto Aigaio (C‑134/23, EU:C:2024:838, bod 52 a citovaná judikatura).
(
38
) – Příslovce „soustavně“ naznačuje, že třetí země může být označena za bezpečnou zemi původu pouze tehdy, když zaručuje soustavnou ochranu před nebezpečím pronásledování nebo vážné újmy na svém území nebo ve vztahu ke svým státním příslušníkům nebo obyvatelům, a doplnění příslovce „nikdy“ [ve francouzském znění] naznačuje, že tato ochrana musí být rovněž absolutní.
(
39
) – V dánském („til stadighed“), německém („durchgängig“), italském („costantemente“), lotyšském („konsekventi“), maltském („konsistentement“), rumunském („consecvent“) a švédském („genomgående“) znění.
(
40
) – V řeckém („mónima“), chorvatském („trajno“) a nizozemském („duurzame“) znění.
(
41
) – Ve finském znění („jatkuvasti“).
(
42
) – Ve slovinském znění („redno“).
(
43
) – Ve španělském („sistemática“), českém („soustavně“), anglickém („consistenlty“), litevském („sistemingai“), polském („konsekwentnie“), portugalském („sistemático“) a slovenském („sústavne“) znění.
(
44
) – V estonském znění („järjekindlat“).
(
45
) – V maďarském znění („következetesen“).
(
46
) – Viz závěry Rady ze dne 30. listopadu 1992 o zemích, ve kterých zpravidla neexistuje vážné nebezpečí pronásledování (dále jen „londýnské usnesení“) [bod 4 písm. D)].
(
47
) – Viz čl. 11 odst. 2 a čl. 16 odst. 2 směrnice 2011/95.
(
48
) – Dictionnaire de l’Académie française definuje příslovečné určení: „d'une manière ou de manière générale“ [obecným způsobem], „d'une façon ou de façon générale“ [obecnou formou], „en général“ [obecně] nebo „en règle générale“ [zpravidla] jako „globalement, abstraction faite des cas particuliers, le plus souvent“ [celkově, bez ohledu na konkrétní případy, nejčastěji].
(
49
) – Viz rozsudek CV (bod 78 a citovaná judikatura).
(
50
) – Viz bod 2 tohoto usnesení.
(
51
) – Zatímco francouzské znění čl. 36 odst. 2 směrnice 2013/32 používá výraz „notion“ [koncept], všechna ostatní jazyková znění tohoto ustanovení používají výraz „pojem“, s výjimkou maďarského jazykového znění, které používá výraz „zásada“.
(
52
) – Obdobně viz rozsudek ze dne 12. prosince 2019, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Sloučení rodiny – Sestra uprchlíka) (C‑519/18, EU:C:2019:1070, bod 62 a citovaná judikatura).
(
53
) – Viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2024, Corván a Bacigán (C‑289/23 a C‑305/23, EU:C:2024:934, bod 50 a citovaná judikatura). Některé členské státy se například mohou domnívat, že země, pro které Komise přijala balíček „Rozšíření“ (Albánie, Bosna a Hercegovina, Kosovo, Černá Hora, Severní Makedonie, Srbsko, Gruzie, Moldavsko, Ukrajina a Turecko), jsou bezpečné, ale mohly by v rámci svého prostoru pro uvážení a s cílem zachovat základní práva jednotlivců (a poskytnout dodatečnou úroveň ochrany) rovnou stanovit, že se tento pojem nebude vztahovat na omezené a velmi specifické kategorie osob: například v případě Gruzie vyloučit z domněnky bezpečnosti osoby LGBTQIA+.
(
54
) – Viz čl. 79 odst. 1 tohoto nařízení.
(
55
) – Tento článek, který je třeba vykládat ve spojení s bodem 80 odůvodnění uvedeného nařízení, stanoví, že „[j]ak na úrovni Unie, tak na vnitrostátní úrovni lze třetí zemi označit za bezpečnou zemi původu s výjimkou určitých částí jejího území nebo jasně identifikovatelných kategorií osob“.