null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
DEANA SPIELMANNA
přednesené dne 11. června 2026(1)
Věc C‑831/24 [Machski](i)
K. J.
proti
P.
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal okresní soud ve městě Białystok (Sąd Rejonowy w Białymstoku, Polsko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Směrnice 2008/48/ES – Smlouvy o spotřebitelském úvěru – Informační povinnost – Článek 10 odst. 2 – Uplatnitelné sankce – Článek 23 – Přezkum z úřední povinnosti“
Úvod
1. Předběžná otázka, na kterou se v souladu s žádostí Soudního dvora toto stanovisko zaměřuje, se v podstatě týká výkladu čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES(2). Soudní dvůr má posoudit, zda musí vnitrostátní soud z úřední povinnosti přezkoumat, zda věřitelé splnili svou povinnost poskytnout určité informace podle směrnice 2008/48, anebo zda má svůj přezkum omezit pouze na porušení, která namítá spotřebitel.
2. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podal okresní soud ve městě Białystok (Sąd Rejonowy w Białymstoku, Polsko) v rámci sporu mezi spotřebitelem K. J. a bankou P. (dále jen „banka“) ohledně porušení povinnosti uvést určité informace ve smlouvě o spotřebitelském úvěru a z toho vyplývajících důsledků ohledně vrácení částek dlužných z titulu úroků a poplatků zaplacených na základě této smlouvy.
3. Tato věc dává Soudnímu dvoru příležitost upřesnit svou judikaturu týkající se rozsahu soudního přezkumu v oblasti ochrany spotřebitelů, pokud jde o informace, které musí obsahovat úvěrová smlouva, ve smyslu směrnice 2008/48.
Právní rámec
Unijní právo
4. Bod 31 odůvodnění směrnice 2008/48 uvádí, že „[a]by se spotřebitel mohl seznámit se svými právy a povinnostmi podle úvěrové smlouvy, měla by tato smlouva jasně a výstižně uvádět veškeré nezbytné informace“.
5. Článek 10 této směrnice, který se týká informací, které mají být uvedeny v úvěrových smlouvách, v odst. 1 prvním pododstavci stanoví, že takové smlouvy se vypracovávají na papíře nebo na jiném trvalém nosiči. Jeho odstavec 2 uvádí informace, které musí být jasně a výstižně uvedeny v každé úvěrové smlouvě. Tento výčet zahrnuje mimo jiné:
„r) právo na předčasné splacení, postup předčasného splacení a informace o případném právu věřitele na odškodnění a o způsobu, kterým se toto odškodnění stanoví“.
6. Podle článku 23 téže směrnice, nadepsaného „Sankce“, „[č]lenské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“
Polské právo
7. Zákon o spotřebitelském úvěru (ustawa o kredycie konsumenckim) ze dne 12. května 2011, ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporu v původním řízení (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“)(3) provádí do polského právního řádu směrnici 2008/48.
8. Podle čl. 30 odst. 1 bodu 16 zákona o spotřebitelském úvěru musí smlouva o spotřebitelském úvěru uvádět „právo spotřebitele na předčasné splacení úvěru a postup pro předčasné splacení úvěru“.
9. Článek 45 odst. 1 tohoto zákona stanoví, že „[v] případě, že věřitel poruší čl. 29 odst. 1, čl. 30 odst. 1 body 1 až 8, 10, 11, 14 až 17, čl. 31 až 33, článek 33a a čl. 36a až 36c, vrátí spotřebitel, po předchozím písemném prohlášení doručeném věřiteli, úvěr bez úroků a dalších nákladů úvěru, které věřiteli náleží, ve lhůtě a způsobem dohodnutým ve smlouvě“.
Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
10. Dne 8. února 2017 uzavřel K. J. s bankou smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 133 411,29 polských zlotých (PLN) (přibližně 31 000 eur)(4). Celková výše úroků činila 54 730,67 PLN (přibližně 13 000 eur)(5) a K. J. se zavázal splatit úvěr v 96 měsíčních splátkách.
11. Článek 8 odst. 1 úvěrové smlouvy v podstatě stanovil, že dlužník má právo splatit celý úvěr nebo jeho část před datem splatnosti poslední splátky a že splacení se provede podle písemného pokynu dlužníka. Odstavce 2 a 3 tohoto ustanovení odkazovaly na finanční či související důsledky na dobu trvání smlouvy, které mohou vyplývat z uplatnění práva na předčasné splacení.
12. Dne 14. března 2024 zaslal K. J. prostřednictvím svého právního zástupce bance dopis s názvem „Reklamace s výzvou k úhradě a prohlášením podle čl. 45 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“, v němž se dovolával zániku práva věřitele na úroky a další náklady spojené s předmětným úvěrem, tj. sankce známé jako „bezplatný úvěr“, stanovené v tomto ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to z důvodu, že banka zejména nesplnila některé informační povinnosti uložené článkem 30 odst. 1 tohoto zákona(6).
13. Žalobou ze dne 10. července 2024 se K. J. u okresního soudu ve městě Białystok (Sąd Rejonowy w Białymstoku), předkládajícího soudu, domáhal sankce bezplatného úvěru a uložení povinnosti bance zaplatit mu částku 43 505,96 PLN (přibližně 10 200 eur)(7), což odpovídá součtu úroků a poplatků zaplacených K. J. v souvislosti s uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, navýšenému o zákonné úroky z prodlení a soudní poplatky.
14. Předkládající soud především vyjadřuje pochybnosti o rozsahu soudního přezkumu, který má provést při posuzování uplatnění sankce bezplatného úvěru stanovené v článku 45 zákona o spotřebitelském úvěru, který provádí článek 23 směrnice 2008/48, z důvodu, že banka porušila informační povinnost, kterou jí ukládá tento zákon. Konkrétně si klade otázku, zda se musí omezit na různá porušení, která spotřebitel uvádí ve svém písemném prohlášení, i kdyby se tato porušení neprokázala, anebo zda je naopak povinen z úřední povinnosti přezkoumat další porušení této informační povinnosti, která by mohla vést k uložení této sankce. V projednávané věci se K. J. nedovolával porušení povinnosti vymezit podmínky postupu předčasného splacení. Podle předkládajícího soudu by přitom takové nesplnění povinnosti mohlo být konstatováno.
15. Předkládající soud dále konstatoval, že dotčená úvěrová smlouva zejména neuvádí, kdo má provést určité úkony související s postupem předčasného splacení, ani pořadí a podmínky úkonů v souvislosti s takovým splacením, a klade si otázku, jak je třeba vykládat výraz „postup předčasného splacení“ uvedený v čl. 10 odst. 2 písm. r) směrnice 2008/48 a v podstatě převzatý do čl. 30 odst. 1 bodu 16 zákona o spotřebitelském úvěru.
16. Konečně se předkládající soud s ohledem na zásadu proporcionality táže na nezbytnost automatického uplatnění sankce stanovené polským právem v souladu s článkem 23 směrnice 2008/48, a to i v případě částečného nesplnění povinnosti uvedené v čl. 10 odst. 2 písm. r) této směrnice.
17. Za těchto okolností se okresní soud ve městě Białystok (Sąd Rejonowy w Białymstoku) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být článek 23 [směrnice 2008/48] vykládán v tom smyslu, že ukládá vnitrostátnímu soudu, při projednávání věci, v níž se spotřebitel dovolává povinnosti věřitele vrátit přeplatek v důsledku toho, že spotřebitel využil sankce stanovené vnitrostátním právem, spočívající v právu učinit písemné prohlášení vůči věřiteli, na základě kterého zaniká povinnost spotřebitele platit úroky z jistiny a další náklady úvěru, aby z úřední povinnosti zjistil, zda věřitel porušil i jiné vnitrostátní předpisy, než ty, kterých se spotřebitel dovolává v písemném prohlášení určeném věřiteli, jejichž porušení rovněž opravňuje spotřebitele k využití výše uvedené sankce?
2) Musí být čl. 10 odst. 2 písm. r) [směrnice 2008/48] vykládán v tom smyslu, že požadavek na jasné vymezení postupu předčasného splacení ukládá věřiteli povinnost formulovat popis tohoto postupu tak, aby spotřebitel mohl během plnění smlouvy zjistit, aniž si od věřitele vyžádá další informace (nebo s ním uzavře další dohody), krok za krokem, kdo, jakým způsobem a v jakém pořadí má provést úkony spojené s předčasným splacením, s jednoznačným označením události, která představuje poslední prvek tohoto postupu?
3) Musí být článek 23 [směrnice 2008/48] vykládán v tom smyslu, že nesplnění povinnosti poskytnout jasný a výstižný popis postupu předčasného splacení ve smyslu čl. 10 odst. 2 písm. r) této směrnice má vždy za následek uplatnění sankce vůči věřiteli, nebo může uplatnění sankce záviset na intenzitě nesplnění této povinnosti, zejména, zda je přípustné neuplatnění sankce za situace, kdy byl postup předčasného splacení popsán neúplně a za okolnosti konkrétní věci to nemá negativní vliv na práva a povinnosti spotřebitele?“
18. Písemná vyjádření předložili K. J., Evropská komise, polská vláda a banka.
Analýza
19. Úvodem podotýkám, že banka má v podstatě za to, že první předběžná otázka, na kterou se toto stanovisko zaměřuje, musí být prohlášena za nepřípustnou z důvodu, že se týká článku 23 směrnice 2008/48, ačkoli tento článek nesouvisí s obsahem uvedené otázky.
20. V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury je v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem upraveného v článku 267 SFEU věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že požadovaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také tehdy, pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(8).
21. V rámci téže spolupráce přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší, aby otázky, které jsou mu položeny, případně přeformuloval. V tomto ohledu je na Soudním dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména pak z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit(9). Soudní dvůr dále může zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve své otázce neodkázal(10).
22. I když se v projednávané věci první předběžná otázka tak, jak je formulována, výslovně týká pouze článku 23 směrnice 2008/48, který vyžaduje, aby členské státy stanovily účinné, přiměřené a odrazující sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice, je nutno konstatovat, že předkládající soud ve svém odůvodnění odkázal rovněž na informační povinnosti, které jsou uvedeny v ustanoveních zákona o spotřebitelském úvěru, jejichž cílem je provést čl. 10 odst. 2 této směrnice do vnitrostátního práva.
23. Podstatou otázky předkládajícího soudu tedy je, zda v případě, že je mu předložen spor, v němž se spotřebitel dovolává sankce bezplatného úvěru stanovené vnitrostátním právem, jejímž cílem je provést článek 23 směrnice 2008/48, v případě porušení vnitrostátních ustanovení přijatých podle čl. 10 odst. 2 této směrnice, musí z úřední povinnosti přezkoumat, zda věřitel opominul poskytnout jiné informace vyjmenované v tomto ustanovení než ty, kterých se výslovně dovolává samotný spotřebitel.
24. V této souvislosti musí být pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem ohledně rozsahu jeho soudního přezkumu v rámci uplatnění sankce stanovené v článku 45 zákona o spotřebitelském úvěru, který provádí článek 23 směrnice 2008/48 do vnitrostátního práva, chápány jako pokračování jeho pochybností týkajících se kontroly informací, které mají být uvedeny v úvěrových smlouvách v souladu s čl. 10 odst. 2 této směrnice, jehož porušení může být v souladu s vnitrostátním právem sankcionováno zánikem práva věřitele na úroky a jiné náklady dotčeného úvěru.
25. S ohledem na tyto úvahy a ve světle judikatury citované v bodě 21 tohoto stanoviska navrhuji konstatovat, že první předběžná otázka je přípustná, a za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu navrhuji, aby ji Soudní dvůr přeformuloval tak, aby posoudil, zda čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že ukládá vnitrostátnímu soudu, při projednávání věci, v níž se spotřebitel dovolává uplatnění sankce stanovené vnitrostátním právem za účelem provedení článku 23 této směrnice, přezkoumat z úřední povinnosti dodržení povinnosti uvést v úvěrové smlouvě, ve smyslu této směrnice, jasně a výstižně informace uvedené v čl. 10 odst. 2 této směrnice, a to i jiné informace, než jsou ty, u nichž se spotřebitel výslovně dovolává nesplnění.
26. Mám za to, že judikatura Soudního dvora umožňuje odpovědět na tuto otázku kladně.
27. V rozsudku Radlinger a Radlingerová(11) totiž Soudní dvůr dospěl k závěru, že čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který se zabývá sporem ohledně pohledávek z úvěrové smlouvy ve smyslu této směrnice, ukládá povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda byla dodržena informační povinnost stanovená v tomto ustanovení, a vyvodit důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají z porušení této informační povinnosti, za podmínky, že sankce splňují požadavky stanovené v článku 23 téže směrnice, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti(12).
28. Je pravda, že některé pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem v rámci této věci se konkrétně týkaly povinnosti uvedené v čl. 10 odst. 2 písm. d) směrnice 2008/48 informovat spotřebitele o „celkové výši úvěru a podmínkách čerpání“(13), a nikoli práva na předčasné splacení nebo postupu, který je třeba v tomto ohledu dodržet. Kromě toho spotřebitelé byli v insolvenčním řízení a v souladu s vnitrostátními pravidly byli omezeni, pokud jde o incidenční žalobu, kterou mohli podat proti dotčeným pohledávkám, přičemž tak tomu v projednávané věci patrně není(14).
29. Kromě toho unijní právo v zásadě od vnitrostátních soudů nevyžaduje, aby uplatnily z úřední povinnosti důvod vycházející z porušení unijních právních předpisů, jestliže by je přezkum takového důvodu donutil vykročit z rámce sporu vymezeného účastníky řízení a opřít se o jiné skutečnosti a okolnosti, než na kterých účastník řízení, který má zájem na uplatnění těchto ustanovení, založil svoji žalobu. Soudní dvůr uvedl, že toto omezení pravomoci vnitrostátního soudu je odůvodněno zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení a soud může jednat bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy veřejný zájem vyžaduje jeho zásah(15).
30. Nicméně je třeba předně připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora, na kterou se Soudní dvůr odvolal v rozsudku Radlinger a Radlingerová, vyplývá, že vnitrostátní soud je povinen z úřední povinnosti přezkoumat dodržení určitých ustanovení unijního práva v oblasti ochrany spotřebitelů, neboť bez takového přezkumu by nebylo možné dosáhnout cíle účinné ochrany spotřebitelů, zejména s ohledem na nezanedbatelné riziko, že spotřebitel nebude znát svá práva nebo bude mít potíže s jejich uplatněním(16). Z toho vyplývá, že účinná ochrana některých práv, která pro spotřebitele vyplývají z unijního práva, spadá pod veřejný zájem, který vyžaduje zásah vnitrostátního soudu z úřední povinnosti(17).
31. Tyto úvahy se poprvé prakticky uplatnily v judikatuře Soudního dvora týkající se možnosti(18), a následně povinnosti(19), soudu z úřední povinnosti zohlednit ustanovení směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách(20). Byly rovněž shledány platnými v oblasti práva spotřebitelského úvěru a vedly Soudní dvůr k tomu, že uznal pravomoc vnitrostátních soudů přezkoumávat z úřední povinnosti dodržování ochrany spotřebitelů stanovené v čl. 11 odst. 2 směrnice Rady 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru(21), jakož i povinnost z úřední povinnosti přezkoumat porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovené v článku 8 směrnice 2008/48(22).
32. Stejně tomu bylo, když Soudní dvůr dospěl k závěru, že vnitrostátní soud je povinen z úřední povinnosti přezkoumat porušení povinnosti písemně poučit spotřebitele o jejich právu odstoupit od smlouvy ve lhůtě nejméně sedmi dnů podle článku 4 směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory(23), jakož i o právu spotřebitele na přiměřené snížení kupní ceny zboží stanovené v kupní smlouvě v případě rozporu tohoto zboží se smlouvou, a to v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží(24).
33. Dále je třeba uvést, že podle Soudního dvora je povinnost vnitrostátního soudu přezkoumat z úřední povinnosti porušení určitých ustanovení unijního práva v oblasti ochrany spotřebitele odůvodněna tím, že systém ochrany vychází z myšlenky, že spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah(25). Taková povinnost se tedy uplatňuje s cílem vyrovnat, prostřednictvím pozitivního zásahu, který je vnější ve vztahu k samotným smluvním stranám, situaci nerovnosti spotřebitele vůči prodávajícímu nebo poskytovateli(26), pokud má vnitrostátní soud za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu(27).
34. Soudní dvůr již navíc konstatoval, že z čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 ve světle jejího bodu 31 odůvodnění vyplývá, že požadavek jasně a výstižně uvést v úvěrové smlouvě vypracované na papíře nebo na jiném trvalém nosiči informace uvedené v tomto ustanovení je nezbytný k tomu, aby se spotřebitel mohl seznámit se svými právy a povinnostmi(28). Informace o smluvních podmínkách a důsledcích uzavření smlouvy poskytnuté před uzavřením a při uzavírání smlouvy mají pro spotřebitele zásadní význam. Zejména na základě těchto informací se spotřebitel rozhoduje, zda chce být vázán podmínkami, které prodávající nebo poskytovatel vyhotovil předem(29).
35. Tento požadavek na uvedení údajů podle čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 přispívá navíc k dosažení cíle této směrnice, jímž je zajistit v oblasti spotřebitelských úvěrů provedení úplné a nutné harmonizace v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Unii a usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů(30). S ohledem na tento cíl musí být všechny prvky uvedené v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 nedílnou součástí úvěrové smlouvy(31).
36. V rozsudku Radlinger a Radlingerová tak Soudní dvůr dospěl k závěru, že to, že vnitrostátní soud zkoumá z úřední povinnosti, zda byly dodrženy povinnosti vyplývající z této směrnice 2008/48, představuje prostředek, který je vhodný k dosažení výsledku vytyčeného v čl. 10 odst. 2 této směrnice a přispívá k uskutečnění cíle uvedeného v bodě 31 odůvodnění(32). Z toho Soudní dvůr vyvodil, že vnitrostátní soud musí zajistit užitečný účinek ochrany spotřebitele požadované ustanoveními směrnice 2008/48, takže role, která je mu unijním právem přiznána v předmětné oblasti, se neomezuje na pouhou možnost vyslovit se k tomu, zda byly uvedené požadavky dodrženy, ale zahrnuje i povinnost posoudit dodržování informační povinnosti stanovené v čl. 10 odst. 2 této směrnice z úřední povinnosti, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu(33).
37. S ohledem na odůvodnění, které Soudní dvůr uvedl v tomto rozsudku(34), se domnívám, že řešení, které zvolil, se vztahuje na všech 22 informací uvedených v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 a lze jej použít na projednávanou věc. Skutečnost, že v projednávané věci byla věc v původním řízení zahájena spotřebitelem zastoupeným advokátem, neodůvodňuje odlišný závěr, neboť o obecné otázce rozsahu přezkumu z úřední povinnosti, jež přísluší vnitrostátnímu soudu, kterému byla věc předložena, musí být rozhodnuto bez ohledu na konkrétní okolnosti řízení(35).
Závěry
38. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první předběžnou otázku položenou okresním soudem ve městě Białystok (Sąd Rejonowy w Białymstoku, Polsko) následovně:
„Článek 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS
musí být vykládán v tom smyslu, že
ukládá vnitrostátnímu soudu, při projednávání věci, v níž se spotřebitel dovolává uplatnění sankce stanovené vnitrostátním právem za účelem provedení článku 23 této směrnice, přezkoumat z úřední povinnosti dodržení povinnosti uvést v úvěrové smlouvě, ve smyslu této směrnice, jasně a výstižně informace uvedené v čl. 10 odst. 2 této směrnice, a to i jiné informace, než jsou ty, u nichž se spotřebitel výslovně dovolává nesplnění.“
1 Původní jazyk: francouzština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66).
3 Dz. U. z roku 2024, číslo 1497.
4 Podle směnného kurzu ze dne 8. února 2017.
5 Podle směnného kurzu ze dne 8. února 2017.
6 Toto ustanovení v podstatě provádí čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48.
7 Podle směnného kurzu ze dne 10. července 2024.
8 Viz rozsudek ze dne 30. dubna 2024, M. N. (EncroChat) (C‑670/22, EU:C:2024:372, body 64 a 65, jakož i citovaná judikatura).
9 Viz rozsudek ze dne 22. ledna 2026, Herchoski (C‑902/24, EU:C:2026:42, bod 52 a citovaná judikatura).
10 Viz rozsudek ze dne 22. ledna 2026, Secab (C‑423/23, EU:C:2026:32, bod 28 a citovaná judikatura).
11 Rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C‑377/14, dále jen „rozsudek Radlinger a Radlingerová“, EU:C:2016:283).
12 Rozsudek Radlinger a Radlingerová (bod 71 a citovaná judikatura, bod 74 a výrok).
13 Viz stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci Radlinger a Radlingerová (C‑377/14, EU:C:2015:769, bod 49).
14 Viz rozsudek Radlinger a Radlingerová (bod 38).
15 Viz rozsudek ze dne 17. prosince 2009, Martín Martín (C‑227/08, dále jen „rozsudek Martín Martín“, EU:C:2009:792, body 19 a 20, jakož i citovaná judikatura).
16 V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard (C‑429/05, dále jen „rozsudek Rampion a Godard“, EU:C:2007:575, body 61, 62 a 65 a citovaná judikatura); ze dne 4. června 2015, Faber (C‑497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura), a Radlinger a Radlingerová (body 65 a 66).
17 Viz rozsudek ze dne 14. září 2023, Tuk Tuk Travel (C‑83/22, EU:C:2023:664, body 45 až 47, jakož i citovaná judikatura). V tomto smyslu viz rovněž rozsudek Martín Martín (body 21 až 29).
18 Viz rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C‑240/98 až C‑244/98, EU:C:2000:346, body 26 a 28), a ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C‑473/00, EU:C:2002:705, bod 36).
19 Mimo jiné viz rozsudky ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C‑243/08, dále jen „rozsudek Pannon GSM“, EU:C:2009:350, body 31, 32 a 35); ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C‑176/17, EU:C:2018:711, bod 42), a ze dne 17. května 2022, Ibercaja Banco (C‑600/19, EU:C:2022:394, bod 37 a citovaná judikatura); stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věcech Cofidis a OPR-Finance (C‑616/18 a C‑679/18, EU:C:2019:975, bod 32 a citovaná judikatura).
20 Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288; oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26.
21 Úř. věst. 1986, L 42, s. 48; Zvl. vyd. 15/01, s. 326. Viz rozsudek Rampion a Godard (body 60 až 63 a bod 69). Cílem čl. 11 odst. 2 směrnice 87/102 (která byla zrušena a nahrazena směrnicí 2008/48) bylo přiznat spotřebiteli právo uplatňovat práva vůči věřiteli.
22 Viz rozsudek ze dne 5. března 2020, OPR-Finance (C‑679/18, EU:C:2020:167, bod 23 a citovaná judikatura).
23 Úř. věst. 1985, L 372, s. 31. Viz rozsudek Martín Martín (bod 29), na který Soudní dvůr odkázal v rozsudku Radlinger a Radlingerová (bod 62).
24 Úř. věst. 1999, L 171, s. 12; Zvl. vyd. 15/04, s. 223. Viz rozsudek ze dne 3. října 2013, Duarte Hueros (C‑32/12, EU:C:2013:637, body 39 a 43), na který Soudní dvůr odkázal v rozsudku Radlinger a Radlingerová (bod 62). Dodávám, že Soudní dvůr rovněž dospěl k závěru o existenci povinnosti vnitrostátního soudu přezkoumat z úřední povinnosti postavení spotřebitele smluvní strany smlouvy, která může spadat do oblasti působnosti směrnice 1999/44 [viz rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber (C‑497/13, EU:C:2015:357, bod 48)]. I když Soudní dvůr připustil takovou povinnost, pokud jde o účinnou ochranu práva spotřebitele na ukončení smlouvy vyplývajícího z čl. 12 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (Úř. věst. 2015, L 326, s. 1), podrobil tento přezkum z úřední povinnosti určitým podmínkám [viz rozsudek ze dne 14. září 2023, Tuk Tuk Travel (C‑83/22, EU:C:2023:664, body 49 až 64)].
25 Mimo jiné viz rozsudky Pannon GSM (bod 22 a citovaná judikatura) a ze dne 1. října 2015, ERSTE Bank Hungary (C‑32/14, EU:C:2015:637, bod 39 a citovaná judikatura), na který Soudní dvůr odkazuje v rozsudku Radlinger a Radlingerová (bod 63).
26 Mimo jiné viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Pohotovosť (C‑470/12, EU:C:2014:101, bod 40 a citovaná judikatura), na který Soudní dvůr odkazuje v rozsudku Radlinger a Radlingerová (body 53 a 67), a ze dne 14. prosince 2023, Getin Noble Bank (Promlčecí lhůta u nároků na vrácení) (C‑28/22, EU:C:2023:992, bod 78 a citovaná judikatura).
27 V tomto smyslu mimo jiné viz rozsudky Pannon GSM (bod 32 a 35); ze dne 1. října 2015, ERSTE Bank Hungary (C‑32/14, EU:C:2015:637, body 39 až 41 a citovaná judikatura), na který Soudní dvůr odkazuje v rozsudku Radlinger a Radlingerová (bod 52), a ze dne 13. března 2025, APS Beta Bulgaria a Agencija za kontrol na prosročeni zadalženia AD (C‑337/23, EU:C:2025:183, bod 77 a citovaná judikatura).
28 Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další (C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 233 a citovaná judikatura).
29 Viz rozsudky Radlinger a Radlingerová (bod 64 a citovaná judikatura) a ze dne 30. října 2025, Mercedes-Benz Bank a Volkswagen Bank (C‑143/23, EU:C:2025:837, bod 66 a citovaná judikatura). Konkrétněji, Soudní dvůr již měl příležitost upřesnit význam uvedení, v úvěrové smlouvě, roční procentní sazby nákladů, jak stanoví čl. 10 odst. 2 písm. g) směrnice 2008/48 [viz usnesení ze dne 16. listopadu 2010, Pohotovosť (C‑76/10, EU:C:2010:685, bod 77); rozsudky ze dne 9. listopadu 2016, Home Credit Slovakia (C‑42/15, dále jen „rozsudek Home Credit Slovakia“, EU:C:2016:842, bod 68); ze dne 21. března 2024, Profi Credit Bulgaria (Doplňkové služby k úvěrové smlouvě) (C‑714/22, EU:C:2024:263, bod 53), a ze dne 13. března 2025, APS Beta Bulgaria a Agencija za kontrol na prosročeni zadalženia AD (C‑337/23, EU:C:2025:183, bod 98)], jakož i počtu a četnosti plateb podle čl. 10 odst. 2 písm. h) této směrnice, a případně upozornění na notářské poplatky, požadované záruky a pojištění, jak stanoví čl. 10 odst. 2 písm. n) a o) uvedené směrnice [viz rozsudek Home Credit Slovakia (bod 70)].
30 Viz rozsudky Radlinger a Radlingerová (bod 61); Home Credit Slovakia (body 31 a 32 a citovaná judikatura); ze dne 21. března 2024, Profi Credit Bulgaria (Doplňkové služby k úvěrové smlouvě) (C‑714/22, EU:C:2024:263, bod 50 a citovaná judikatura), a ze dne 13. února 2025, Lexitor (C‑472/23, EU:C:2025:89, bod 28).
31 V tomto smyslu viz rozsudek Home Credit Slovakia (bod 33).
32 Viz rozsudek Radlinger a Radlingerová (bod 68).
33 Viz rozsudek Radlinger a Radlingerová (bod 70 a citovaná judikatura, jakož i bod 74).
34 V tomto ohledu připomínám, že Soudní dvůr se často odvolával na závěry rozsudku Radlinger a Radlingerová i v jiných situacích [viz usnesení ze dne 28. listopadu 2018, PKO Bank Polski (C‑632/17, EU:C:2018:963, body 50 až 53); rozsudky ze dne 7. listopadu 2019, Profi Credit Polska (C‑419/18 a C‑483/18, EU:C:2019:930, bod 59), a ze dne 5. března 2020, OPR-Finance (C‑679/18, EU:C:2020:167, bod 23)].
35 Obdobně viz rozsudek ze dne 11. března 2020, Lintner (C‑511/17, EU:C:2020:188, bod 40), který odkazuje na rozsudek Rampion a Godard (body 62 a 65).