null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
LAILY MEDINA
přednesené dne 16. dubna 2026(1)
Věc C‑879/24
Evropská komise
proti
Dánskému království
„ Nesplnění povinnosti státem – Stanovení společného rámce pro uznávání minimálních odborných kvalifikací v odvětví vnitrozemské plavby – Směrnice (EU) 2017/2397 a směrnice (EU) 2021/1233 – Článek 39 odst. 3 a 4 – Povinnost uvést v účinnost opatření, která jsou nezbytná pro dosažení souladu s uvedenými směrnicemi – Neprovedení nebo nesdělení prováděcích opatření – Článek 260 odst. 3 SFEU – Návrh na uložení povinnosti zaplatit paušální částku a platit denní penále“
I. Úvod
1. Evropská komise se žalobou domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Dánské království tím, že nepřijalo právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s: i) čl. 39 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/2397 ze dne 12. prosince 2017 o uznávání odborných kvalifikací ve vnitrozemské plavbě a o zrušení směrnic Rady 91/672/EHS a 96/50/ES(2) a ii) čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1233 ze dne 14. července 2021, kterou se mění směrnice (EU) 2017/2397, pokud jde o přechodná opatření pro uznávání osvědčení třetích zemí(3), nebo v každém případě tím, že takové právní a správní předpisy nesdělilo Komisi, nesplnilo povinnosti podle uvedených ustanovení.
2. Kromě toho Komise navrhuje, aby Soudní dvůr uložil Dánskému království povinnost zaplatit Komisi paušální částku a platit denní penále ode dne vyhlášení rozsudku.
3. Projednávaná žaloba pro nesplnění povinnosti vykazuje dva hlavní aspekty. První se týká výkladu kritéria, podle kterého vnitrozemská plavba není na území členského státu technicky možná ve smyslu čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397, přičemž při splnění uvedeného kritéria je členský stát v plném rozsahu vyňat z povinnosti provedení této směrnice.
4. Druhý aspekt je procesní povahy a týká se výkladu čl. 260 odst. 3 SFEU. Uvedené ustanovení, zavedené Lisabonskou smlouvou, upravuje mechanismus, který Komisi umožňuje navrhnout Soudnímu dvoru, aby členskému státu uložil peněžitou sankci od prvního konstatování podle článku 258 SFEU, podle kterého dotčený členský stát nesplnil povinnost sdělit opatření provádějící směrnici přijatou legislativním postupem.
5. Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru možnost posoudit použitelnost postupu stanoveného v čl. 260 odst. 3 SFEU v situaci, kdy unijní normotvůrce zaujal cílený přístup k provedení a dotčený členský stát se opírá o zvláštní ustanovení dotčené směrnice, které členské státy zprošťuje povinnosti jejího provedení, jsou-li splněna určitá kritéria. Z důvodů, které vysvětlím ve svém stanovisku, jsem toho názoru, že čl. 260 odst. 3 SFEU není použitelný, pokud samotná existence povinnosti provedení vyžaduje výklad Soudního dvora.
II. Právní rámec
A. Směrnice 2017/2397
6. Článek 2 směrnice 2017/2397, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 3 stanoví:
„Aniž je dotčen čl. 39 odst. 3, tato směrnice se rovněž nevztahuje na osoby, které se plaví v členských státech, jejichž vnitrozemské vodní cesty nejsou napojeny na splavnou síť jiného členského státu, a které se plaví:
a) výlučně v rámci omezených cest místního významu, kdy vzdálenost od místa odjezdu nepřesahuje v žádném okamžiku deset kilometrů; nebo
b) v rámci cest sezónní povahy.“
7. Článek 39 směrnice 2017/2397, nadepsaný „Provedení“, stanoví:
„1. Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do dne 17. ledna 2022. Znění těchto předpisů neprodleně sdělí Komisi.
[…]
3. Odchylně od odstavce 1 tohoto článku je členský stát, ve kterém jsou všechny osoby vyjmuty z povinnosti v souladu s čl. 2 odst. 3, povinen uvést v účinnost pouze ta opatření, která jsou nezbytná pro zajištění souladu s článkem 10, pokud jde o uznávání osvědčení o kvalifikaci a plaveckých služebních knížek, s článkem 38, pokud jde o uznávání platných osvědčení, jakož i s článkem 15. Tento členský stát uvede tato opatření v účinnost do dne 17. ledna 2022.
Tento členský stát nemůže vydávat osvědčení Unie o kvalifikaci nebo schvalovat výcvikové programy nebo simulátory, dokud ve vnitrostátním právu neprovede a neuplatní zbývající ustanovení této směrnice a neuvědomí o tom Komisi.
4. Odchylně od odstavce 1 tohoto článku není členský stát povinen tuto směrnici provést, pokud vnitrozemská plavba není na jeho území technicky možná.
Tento členský stát nemůže vydávat osvědčení Unie o kvalifikaci ani schvalovat výcvikové programy nebo simulátory, dokud ve vnitrostátním právu neprovede a neuplatní ustanovení této směrnice a neuvědomí o tom Komisi.“
B. Směrnice 2021/1233
8. Směrnice 2021/1233 změnila směrnici 2017/2397, pokud jde o přechodná opatření pro uznávání osvědčení třetích zemí. Článkem 1 směrnice 2021/1233 byl konkrétně změněn čl. 10 odst. 3 směrnice 2017/2397 a do článku 38 směrnice 2017/2397 byl doplněn sedmý odstavec.
9. Článek 2 odst. 1 směrnice 2021/1233 stanoví:
„1. Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do dne 17. ledna 2022. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.
Tyto předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.
Odchylka stanovená v čl. 39 odst. 4 směrnice (EU) 2017/2397 se použije obdobně.“
III. Postup před zahájením soudního řízení a řízení před Soudním dvorem
10. Dne 24. března 2022 zaslala Komise Dánskému království formální upozornění, v němž mu vytýkala, že jí nesdělilo opatření přijatá k provedení ustanovení uvedených v čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397 a v čl. 2 odst. 1 směrnice 2021/1233 ke dni uplynutí lhůty pro provedení uvedených ustanovení, tedy ke dni 17. ledna 2022.
11. V odpovědi ze dne 25. května 2022 Dánské království uvedlo, že uvedené dvě směrnice není povinno do svého vnitrostátního práva provést. V tomto ohledu se dovolávalo čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397, který jej podle jeho názoru zprošťuje povinnosti uvedené dvě směrnice provést.
12. Komise považovala odpověď Dánského království za neuspokojivou, proto uspořádala několik jednání s dánskými orgány. Zmíněná jednání však nevedla ke sdělení prováděcích opatření Komisi.
13. Dne 28. září 2023 zaslala Komise Dánskému království odůvodněná stanoviska, v nichž uvedla, že nebyla přijata opatření nezbytná k úplnému provedení směrnice 2017/2397 a směrnice 2021/1233 a vyzvala Dánské království, aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne oznámení těchto odůvodněných stanovisek splnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z těchto směrnic.
14. Dánské království odpovědělo na odůvodněná stanoviska Komise dne 28. listopadu 2023. V odpovědi do značné míry zopakovalo odpověď na výzvu a trvalo na tom, že jej čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397 zprošťuje povinnosti uvedenou směrnici provést, tudíž není povinno provést ani směrnici 2021/1233. Zopakovalo, že v Dánsku neexistují žádné vnitrozemské vodní cesty.
15. Komise dospěla k závěru, že Dánské království neprovedlo směrnici 2017/2397 v užším rozsahu, jak je stanoveno v jejím čl. 39 odst. 3, neprovedlo směrnici 2021/1233 a nesdělilo relevantní vnitrostátní prováděcí opatření, a proto podalaz uvedených důvodů projednávanou žalobu.
IV. Posouzení
16. Podle článku 1 směrnice 2017/2397 stanoví tato směrnice podmínky a postupy pro osvědčování kvalifikací osob podílejících se na provozování plavidel na vnitrozemských vodních cestách Unie, jakož i pro uznávání těchto kvalifikací v členských státech. Zavedením osvědčení Unie o kvalifikaci a osvědčování odborné kvalifikace má zmíněná směrnice, jak vyplývá z bodu 5 jejího odůvodnění, za cíl usnadnit mobilitu, zajistit bezpečnou plavbu a zajistit ochranu lidského života a životního prostředí(4).
17. Podle bodu 10 odůvodnění směrnice 2017/2397 však dotčená směrnice připouští určité výjimky z úplného provedení, pokud jde o členské státy, v nichž vnitrostátní vodní cesty nejsou napojeny na splavné vnitrozemské vodní cesty jiného členského státu, a za účelem snížení nákladů. Podle bodu 15 odůvodnění uvedené směrnice jsou výjimky připuštěny pro členské státy, v nichž je vnitrozemská plavba občasnou činností, která je pouze místní nebo sezónní povahy a je vykonávána na vodních cestách bez napojení na další členské státy. V uvedených členských státech by sice měla být dodržována zásada uznávání profesních osvědčení podle dotčené směrnice, nicméně administrativní zátěž by měla být přiměřená. Zmíněný bod odůvodnění uvádí, že je proto odůvodněné umožnit dotčeným členským státům, aby provedly pouze minimální ustanovení nezbytná pro uznávání profesních osvědčení.
18. Kromě toho z bodu 16 odůvodnění uvedené směrnice vyplývá, že pro některé členské státy, v nichž je vnitrozemská plavba technicky nemožná, by požadavek provedení uvedené směrnice znamenal nepřiměřenou administrativní zátěž.
19. Všechny zmíněné úvahy se odrážejí v cíleném přístupu k provedení(5) stanoveném v článku 39 směrnice 2017/2397. Uvedený článek obecně rozděluje členské státy do tří skupin podle způsobu provedení směrnice do vnitrostátního práva: členské státy, které jsou povinny provést směrnici v plném rozsahu (čl. 39 odst. 1), členské státy, které ji musí provést v omezeném a minimálním rozsahu (čl. 39 odst. 2 a 3), a členské státy, které nejsou vůbec povinny směrnici provést (čl. 39 odst. 4). Odchylky od povinnosti úplného provedení vycházejí v podstatě z neexistence vnitrozemských vodních cest napojených na splavnou síť jiného členského státu (čl. 39 odst. 2 a 3) a z technické nemožnosti vnitrozemské plavby (čl. 39 odst. 4).
20. Konkrétně čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397 upravuje velmi omezenou (nebo minimální) povinnost provést pouze tři ustanovení, a sice články 10, 38 a 15. Uvedená odchylka od povinnosti úplného provedení se použije na členské státy, v nichž jsou všechny osoby vyjmuty z povinnosti v souladu s čl. 2 odst. 3 uvedené směrnice. Tato výjimka se vztahuje na osoby, které se plaví v členských státech, jejichž vnitrozemské vodní cesty nejsou napojeny na splavnou síť jiného členského státu, a které se plaví výlučně v rámci krátkých cest místního významu (kdy vzdálenost od místa odjezdu nikdy nepřesahuje 10 kilometrů) nebo v rámci cest sezónní povahy.
21. Ustanovení čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397 stanoví úplnou odchylku od povinnosti provedení a použije se na členský stát, pokud vnitrozemská plavba není na jeho území technicky možná.
22. Směrnice 2021/1233 změnila směrnici 2017/2397, pokud jde o přechodná opatření pro uznávání osvědčení třetích zemí. Změna se konkrétně týká čl. 10 odst. 3 a článku 38 směrnice 2017/2397 (obě ustanovení spadají v souladu s čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397 do povinnosti minimálního provedení). Článek 2 odst. 1 směrnice 2021/1233 stanoví, že odchylka stanovená v čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397 se na směrnici 2021/1233 použije obdobně.
23. V návaznosti na uvedená vysvětlení se budu nejprve zabývat otázkou, zda Dánské království ve smyslu článku 258 SFEU své povinnosti nesplnilo, a poté použitelností čl. 260 odst. 3 SFEU za okolností projednávané věci.
A. K nesplnění povinnosti ve smyslu článku 258 SFEU
1. Argumenty zúčastněných stran
24. Komise uvádí, že Dánské království je jedním z členských států, které jsou na základě čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397 povinny provést uvedenou směrnici do svého vnitrostátního práva v omezeném rozsahu. Dánsko je rovněž povinno provést směrnici 2021/1233 v souladu s čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397. V projednávané věci Dánské království nesdělilo žádné opatření k provedení těchto dvou směrnic.
25. Na rozdíl od toho, co tvrdí Dánské království, jsou podle Komise v souladu s čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397 z povinnosti provedení vyňaty pouze Kyperská republika a Republika Malta, na jejichž území nejsou žádné vnitrozemské vodní cesty, na nichž je možná plavba. Dánské vnitrozemské vodní cesty sice nejsou napojeny na splavnou síť jiného členského státu, nicméně vnitrozemská vodní doprava je v Dánsku možná a je skutečně prováděna, například v přístavech města Aalborg, na řekách Guden a Odense a v kodaňském přístavu. Přístav v Aalborgu se označuje jako „vnitrozemský přístav“, zatímco přístav v Odense je popisován jako „přístav na kanálu“. Na řece Guden provozuje hlavní provozovatel sezónní plavby. V kodaňském přístavu nabízí jistý provozovatel výlety lodí na kanálech.
26. Komise tvrdí, že jelikož jsou pro některé dánské přístavy, dánské kanály a vodní cesty podmínky stanovené v čl. 2 odst. 3 směrnice 2017/2397 splněny, je uvedený členský stát v souladu s čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397 povinen provést uvedené dvě směrnice v omezeném rozsahu.
27. Uvedený orgán dodává, že pokud Dánské království poukazuje na jiné dokumenty nebo právní akty, které zmiňují neexistenci vnitrozemských vodních cest na dánském území, jako je mapa transevropských sítí (TEN-T) z roku 1996(6), popřípadě směrnice (EU) 2016/1629(7), je takový odkaz irelevantní. Mapa TEN-T pouze uvádí, že dánské přístavy nejsou součástí transevropských sítí. Působnost směrnice 2016/1629 je odlišná od působnosti směrnice 2017/2397. Zatímco směrnice 2016/1629 se týká technických požadavků na plavidla vnitrozemské plavby, směrnice 2017/2397 se týká odborných kvalifikací ve vnitrozemské plavbě.
28. V každém případě Komise připomíná, že podle ustálené judikatury neexistence některé činnosti v určitém členském státě upravené směrnicí nemůže uvedený stát osvobodit od povinnosti přijmout opatření k zajištění přiměřeného provedení všech ustanovení takové směrnice(8).
29. Dánské království již v úvodu žalobní odpovědi uvádí, že se spor týká vymezení působnosti směrnic 2017/2397 a 2021/1233. Dánské království a Komise se zásadně rozcházejí v otázce, zda je vnitrozemská plavba v Dánsku „technicky možná“ ve smyslu čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397. Otázkou tedy není, zda Dánsko přijalo včas opatření k provedení uvedených dvou směrnic a zda uvedená opatření sdělilo Komisi, ale spíše zda je vůbec povinno zmíněné dvě směrnice provést do vnitrostátního práva. Takové upřesnění je zásadní vzhledem k návrhům Komise podle čl. 260 odst. 3 SFEU, přičemž podmínky použití uvedeného ustanovení splněny nejsou.
30. Zmíněný členský stát zaprvé podotýká, že je na Komisi, aby prokázala, že vnitrozemská plavba je na jeho území technicky možná, což Komise neučinila.
31. Zadruhé Dánské království tvrdí, že z historie vzniku směrnice 2017/2397 vyplývá, že Dánsko, Kypr a Malta byly z její působnosti výslovně vyloučeny ještě téměř tři týdny před dosažením konečné dohody mezi Evropským parlamentem a Radou, což postoj Dánského království potvrzuje.
32. Zatřetí Dánské království tvrdí, že působnost směrnic 2017/2397 a 2021/1233 musí být vykládána ve spojení s působností směrnice 2016/1629. V seznamu vnitrozemských vodních cest EU uvedeném v příloze I směrnice 2016/1629 nejsou zmiňovány dánské vnitrozemské vodní cesty. Kromě toho článek 40 směrnice 2016/1629 Dánsko z působnosti uvedené směrnice vylučuje.
33. Začtvrté Dánské království zdůrazňuje, že jiné právní nástroje, jako je mapa vnitrozemských vodních cest a přístavů hlavní sítě členských států uvedená v příloze I nařízení (EU) 2024/1679(9) nebo mapa evropské sítě vodních cest a přístavů, jež vyplývá z Evropské dohody o hlavních vnitrozemských vodních cestách mezinárodního významu (AGN)(10), potvrzují neexistenci vnitrozemských vodních cest na dánském území.
34. Zapáté Dánské království tvrdí, že některé přístavy nebo kanály, na které poukazuje Komise, jsou napojeny na moře, a nemohou být tedy definovány jako vnitrozemské vodní cesty s ohledem na definici „vnitrozemské vodní cesty“ podle čl. 3 bodu 1 směrnice 2017/2397. To platí pro Limford (přístav v Aalborgu), fjord řeky Odense (přístav v Odense) a kodaňské kanály (přístav v Kodani). Jiná jezera nebo řeky, jako jsou silkeborská jezera, řeka Guden a řeka Odense, jsou na rozdíl od velkých říčních sítí, jejichž úprava je hlavním cílem směrnice 2017/2397, využívány malými plavidly pro účely rekreační plavby.
35. V neposlední řadě Dánské království uvádí, že platné vnitrostátní právní předpisy zajišťují uznávání odborných kvalifikací držitelů osvědčení pro vnitrozemskou plavbu.
36. Komise v replice tvrdí, že předložila dostatečné důkazy prokazující skutečnost, že se na Dánské království vztahuje povinnost provést směrnici 2017/2397 v omezeném rozsahu v souladu s jejím čl. 39 odst. 3, a to s ohledem na předložené důkazy týkající se sezónní plavby nebo plavby v omezené zeměpisné oblasti na vzdálenost kratší než 10 kilometrů. Vzhledem k tomu, že Dánské království má v úmyslu dovolávat se odchylky stanovené v čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397, nese právě ono důkazní břemeno prokázání skutečnosti, že splňuje přísné podmínky stanovené v uvedené výjimce, což neučinilo.
37. Pokud jde o historii vzniku směrnice 2017/2397, Komise tvrdí, že Parlament a Rada nedospěly k jasnému závěru, že Dánské království, Republika Malta a Kyperská republika by měly být považovány za členské státy vyňaté z působnosti uvedené směrnice. V konečném přijatém znění nejsou uvedené členské státy v článku 39 zmíněny, což ponechává prostor pro výklad toho, co je v každém členském státě technicky možné. Kromě toho je podle článku 41 uvedené směrnice tato směrnice určena všem členským státům.
38. Podle Komise je třeba odmítnout tvrzení Dánského království vycházející z vyloučení tohoto členského státu z působnosti směrnice 2016/1629. Výjimka přiznaná Dánskému království v uvedené směrnici se nevztahuje automaticky na směrnici 2017/2397, jejíž působnost je odlišná, a to navzdory synergiím mezi oběma zmíněnými právními akty. Kromě toho bod 27 odůvodnění směrnice 2016/1629, ale ani ostatní právní nástroje, kterých se Dánské království dovolává, neumožňují dospět k závěru, že v dotčeném členském státě neexistují žádné vnitrozemské vodní cesty.
39. Totéž platí pro argumenty předkládané Dánským královstvím za účelem zpochybnění kvalifikace přístavů, vodních cest a jezer, které Komise uvádí jako příklady vnitrozemských vodních cest. Skutečnost, že uvedené vodní cesty jsou napojeny na moře, jakož i působení mořských podmínek a skutečnost, že tyto vodní cesty nejsou součástí velké říční sítě, nemají žádný vliv na jejich individuální kvalifikaci jako „vnitrozemské vodní cesty“ ve smyslu čl. 3 bodu 1 směrnice 2017/2397. Komise rovněž zdůrazňuje, že v souladu s článkem 50 o vymezení vnitřních vod v Úmluvě Organizace spojených národů o mořském právu (dále jen „UNCLOS“)(11) jsou ústí řek, zálivy a přístavy kvalifikovány jako „vnitřní vody“, což je pojem odlišný od pojmu „pobřežní moře“.
40. V duplice má Dánské království zaprvé za to, že výjimky stanovené směrnicí 2016/1629 by měly mít vliv na použití výjimek zakotvených ve směrnici 2017/2397. Obě směrnice upravují stejnou námořní oblast. Pojem „vnitrozemské vodní cesty“ by tudíž měl být vykládán stejným způsobem, aby se zabránilo rozdílům ve výkladu uvedeného pojmu. Zadruhé opakuje, že příklady vnitrozemských vodních cest uváděné Komisí nepostačují k prokázání existence takových vodních cest v Dánsku. Přístavy v Kodani, Aalborgu a Odense (uváděné Komisí jako příklady) se všechny týkají vodních cest napojených na moře, které jsou z tohoto důvodu vystaveny mořským podmínkám, jako jsou příliv a odliv a vliv mořské vody. Na tom nic nemění ani vymezení uvedené v článku 50 UNCLOS.
2. Analýza
41. Podle ustálené judikatury Soudního dvora se existence nesplnění povinnosti musí posuzovat vzhledem ke stavu, v němž se členský stát nacházel v době, kdy uplynula lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku Komise, přičemž změny, ke kterým došlo následně, nemohou být Soudním dvorem brány v úvahu(12).
42. Jak vyplývá ze žalobní odpovědi a dupliky, které předložilo Dánské království v tomto řízení, ke dni uplynutí lhůty stanovené v odůvodněných stanoviscích ze dne 28. září 2023 Dánsko nepřijalo právní a správní předpisy nezbytné ke splnění povinnosti omezeného provedení stanovené v čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397 a v čl. 2 odst. 1 směrnice 2021/1233, a tudíž ke dni uplynutí uvedené lhůty takové předpisy ani nesdělilo Komisi(13).
43. Podle Dánského království však nesplnění povinnosti pro provedení těchto ustanovení nenastalo, neboť v uvedeném členském státě není vnitrozemská plavba technicky možná, a tudíž se použije výjimka z provedení stanovená v čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397.
44. Pro účely určení, zda se může Dánské království dovolávat výjimky stanovené v čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397, je nutno nejprve určit rozsah uvedené výjimky.
45. Pojem „vnitrozemská vodní cesta“ je definován v čl. 3 bodě 1 směrnice 2017/2397 jako „vodní cesta jiná než moře určená pro plavbu plavidel uvedených v článku 2“.
46. Pojem „technicky [možná]“ vnitrozemská plavba není ve směrnici 2017/2397 definován. Podle ustálené judikatury je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí(14). Informace relevantní pro výklad takového ustanovení může poskytnout rovněž historie jeho vzniku(15).
47. Pokud jde o znění čl. 39 odst. 4, pojem „technicky [možná]“ plavba se vztahuje k vnitrozemským vodním cestám. Technická možnost plavby je určována zeměpisnými podmínkami a technickými požadavky (jako je hloubka vodních cest a ponor), které umožňují bezpečnou plavbu(16). Vnitrozemská plavba tedy může být považována za technicky nemožnou buď v případě, že v členském státě neexistují žádné vnitrozemské vodní cesty, nebo pokud takové vodní cesty nejsou vhodné pro plavbu.
48. Pokud jde o kontext pojmu „technicky možná“ vnitrozemská plavba, je třeba podotknout, že uvedený pojem spadá do rámce odchylky od povinnosti provést směrnici 2017/2397. Jakožto odchylka od obecného pravidla provedení musí být vykládán restriktivně.
49. Jak je již uvedeno výše, směrnice 2017/2397 zakotvuje cílený přístup k provedení založený na zeměpisných charakteristikách členských států(17) s cílem zohlednit jak situaci členských států, v nichž nejsou prováděny přeshraniční činnosti nebo v nichž je vnitrozemská plavba jen občasnou činností, která je pouze místní nebo sezónní povahy, tak situaci členských států, v nichž vnitrozemská plavba není technicky možná.
50. Podle bodu 15 odůvodnění směrnice 2017/2397 je pro členské státy, v nichž je vnitrozemská plavba občasnou činností, která je pouze místní nebo sezónní povahy a je vykonávána na vodních cestách bez napojení na další členské státy, povinnost provedení omezená, aby bylo zajištěno, že administrativní zátěž provedení bude přiměřená. Podle bodu 16 odůvodnění by členské státy, v nichž vnitrozemská plavba není technicky možná, neměly nést nepřiměřenou zátěž jejího provedení.
51. Z kontextu čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397 vyplývá, že neexistence napojení vnitrozemských vodních cest na jiné členské státy nebo neexistence vnitrozemské vodní dopravy nestačí k úplnému vynětí členského státu z povinnosti provedení. Zároveň platí, že existence minimální činnosti vnitrozemské plavby postačuje k tomu, aby dotčený členský stát spadal do působnosti minimální povinnosti provedení stanovené v čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397.
52. Pokud jde o cíl výrazu „technicky nemožná“ a účel právní úpravy, jejíž je součástí, je nutno připomenout, že cílem směrnice 2017/2397 je harmonizovat odborné kvalifikace členů posádek ve vnitrozemské plavbě za účelem usnadnění mobility, zajištění bezpečné plavby a zajištění ochrany lidského života a životního prostředí. Z bodu 16 odůvodnění uvedené směrnice vyplývá, že cílem výjimky z povinnosti provedení stanovené pro členské státy, v nichž je vnitrozemská plavba technicky nemožná, je zabránit nepřiměřené administrativní zátěži, kterou by uvedené členské státy nesly. Zmíněný cíl snížení administrativní zátěže je rovněž zohledněn ve vztahu k členským státům, v nichž je vnitrozemská plavba občasnou činností, která je pouze místní nebo sezónní povahy.
53. Z toho vyplývá, že odchylky od povinnosti provedení směrnice 2017/2397 existují z toho důvodu, aby se snížila administrativní zátěž. Podmínkou upřednostnění cíle v podobě snížení administrativní zátěže před cílem úplného provedení, kterým je zajištění mobility, bezpečnosti a ochrany lidského života a životního prostředí, je schopnost členského státu prokázat, že žádná činnost vnitrozemské plavby není technicky možná. Pokud je taková činnost, byť v minimálním rozsahu, uskutečňována (resp. je taková činnost technicky možná), vzniká minimální povinnost provedení směrnice a úplné vynětí z takové povinnosti se neuplatní.
54. Historie vzniku směrnice 2017/2397 dokládá, že povinnost provedení byla před konečným přijetím směrnice předmětem diskuse. Návrh směrnice předložený Komisí obsahoval pouze obecnou povinnost provedení(18). V rámci interinstitucionálního trialogu mezi Parlamentem, Radou a Komisí, který se uskutečnil dne 7. června 2017(19), navrhl Parlament výslovnou výjimku z povinnosti provedení směrnice pro Dánské království, Kyperskou republika a Republiku Malta, „pokud vnitrozemská plavba není na jejich území technicky možná“. V konečném přijatém znění však nebyl uveden žádný jmenovitý odkaz na zmíněné tři členské státy.
55. Vzhledem k neexistenci jmenovitého odkazu neexistuje na rozdíl od toho, co tvrdí Dánské království, žádný důkaz o tom, že vnitrozemská plavba je v uvedené členském státě technicky nemožná. Prokázáno je spíše to, že normotvůrce nedospěl v tomto ohledu k žádnému závěru, a jak uvedla Komise, ponechal otázku toho, co je technicky možné, na výkladu.
56. V projednávané věci Komise tvrdí, že vnitrozemská plavba je možná a je skutečně prováděna, například v přístavu v Aalborgu, na řekách Guden a Odense a v přístavu v Kodani. Komise, jež odkazuje zejména na řeky Guden a Odense, uvádí, že je zde provozována sezónní plavba výletními loděmi.
57. Dánské království nerozporuje provozování činnosti na uvedených vodních cestách, zpochybňuje však jejich kvalifikaci jako vnitrozemských vodních cest. Uvádí, že přístav v Aalborgu, řeka Odense a přístav v Kodani jsou napojeny na moře a vystaveny působení mořských podmínek, jako jsou příliv a odliv a vliv mořské vody. Nelze je tedy kvalifikovat jako vnitrozemské vodní cesty, neboť pojem „vnitrozemská vodní cesta“ je definován v čl. 3 bodu 1 směrnice 2017/2397 jakožto vodní cesta, která je „jiná než moře“.
58. S výkladem pojmu „vnitrozemská vodní cesta“ ve smyslu směrnice 2017/2397, který navrhuje Dánské království, nesouhlasím. Je nutno podotknout, že pro účely uvedené směrnice je definice pojmu „vnitrozemské vodní cesty“ obzvláště široká. Výraz „jiná než moře“ nebrání tomu, aby vodní cesta, která je napojena na moře nebo do něj ústí, byla kvalifikována jako „vnitrozemská vodní cesta“ ve smyslu uvedené směrnice, pokud je taková vodní cesta otevřena pro plavbu plavidly uvedenými v článku 2 dotčené směrnice.
59. Komise tvrdí, že takový výklad má oporu i v UNCLOS. Souhlasím sice s tím, že takový výklad má oporu v odlišení vnitrozemských vod od teritoriálního moře podle UNCLOS(20), nicméně je třeba uvést, že pro účely směrnice 2017/2397 stanoví její čl. 3 bod 1 samostatnou definici pojmu „vnitrozemská vodní cesta“. Uvedená definice postačuje k přijetí výkladu, podle kterého vodní cesta napojená na moře spadá do působnosti pojmu „vnitrozemská vodní cesta“ ve smyslu uvedené směrnice(21).
60. Dánské království uvedlo, že další příklady, jako jsou silkeborská jezera, řeka Guden nebo řeka Odense, nejsou splavné takovými druhy plavidel, jaké jsou uvedeny v článku 2 směrnice 2017/2397. Uvedená jezera a řeky jsou využívány malými loděmi a pro účely sezónní plavby a nejsou napojeny na splavnou síť jiného členského státu, což je odlišuje od velkých sítí řek a kanálů, které jsou hlavním předmětem úpravy podle uvedené směrnice.
61. V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou nemůže neexistence některé činnosti upravené směrnicí v určitém členském státě zprostit tento stát povinnosti přijmout právní nebo správní předpisy k zajištění řádného provedení všech ustanovení této směrnice(22). Pouze v případě, kdy je provedení směrnice bezpředmětné ze zeměpisných důvodů, není nutno ji provést(23). Tak tomu však v případě Dánského království není. Použitelnost směrnice 2017/2397 není podmíněna tím, aby měly členské státy „rozsáhlé sítě řek a kanálů“, což je ostatně pojem, který uvedená směrnice nepoužívá. Neexistence přeshraničních činností a nepravidelnost vnitrozemské plavby neznamenají, že je vnitrozemská plavba technicky nemožná, což je jediným důvodem pro vynětí členského státu z povinnosti provedení podle čl. 39 odst. 4 uvedené směrnice.
62. Směrnice 2017/2397 naopak obsahuje zvláštní úpravu pro členské státy, které nemají vnitrozemské vodní cesty napojené na splavnou síť jiného členského státu a jejich plavba je pouze sezónní, a to v čl. 39 odst. 3 uvedené směrnice. Příklady vodních cest uváděné Dánským královstvím nepostačují k prokázání toho, že provedení je ze zeměpisných důvodů bezpředmětné nebo že je plavba „technicky nemožná“. Spíše dokládají, že vnitrozemská plavba je jen občasnou činností, která odůvodňuje minimální povinnost provedení ve smyslu čl. 39 odst. 3 uvedené směrnice.
63. Dánské království rovněž tvrdí, že jeho vynětí z povinnosti provedení směrnice 2017/2397 lze vyvodit z vynětí téhož členského státu z povinnosti provedení směrnice 2016/1629.
64. Směrnice 2016/1629 stanoví technické požadavky pro plavidla vnitrozemské plavby. V příloze I uvádí seznam vnitrozemských vodních cest EU rozdělených zeměpisně do zón 1, 2 a 3. Uvedený seznam neobsahuje žádný odkaz na dánské vnitrozemské vodní cesty. Kromě toho článek 40 směrnice 2016/1629 výslovně vylučuje z povinnosti provedení řadu členských států, včetně Dánského království.
65. Odůvodnění vyloučení z povinnosti provedení podle směrnice 2016/1629 je uvedeno v bodě 27 odůvodnění uvedené směrnice. Dotčený bod odůvodnění uvádí, že „[v] Dánsku, Estonsku, Irsku, Řecku, Španělsku, na Kypru, v Lotyšsku, na Maltě, v Portugalsku, Slovinsku a Finsku nejsou žádné vnitrozemské vodní cesty nebo se zde vnitrozemská plavba ve významné míře nevyužívá“. Pokud by tedy uvedené členské státy musely provést dotčenou směrnici ve svém právu a používat ji, jednalo by se o „nepřiměřenou a zbytečnou povinnost“.
66. Připouštím, že pokud jde o rozsah působnosti a definice, existuje mezi směrnicí 2016/1629 a směrnicí 2017/2397 určitá podobnost. Kromě toho směrnice 2016/1629 stanoví klasifikaci vnitrozemských vodních cest EU, která nezahrnuje Dánsko. Bylo by možné tvrdit, že vzhledem k tomu, že směrnice 2017/2397 neobsahuje klasifikaci vnitrozemských vodních cest, lze odkázat na klasifikaci stanovenou ve směrnici 2016/1629.
67. Problém s použitím klasifikace vnitrozemských vodních cest stanovené ve směrnici 2016/1629 na směrnici 2017/2397 však spočívá v tom, jak uvádí článek 4 směrnice 2016/1629, že dotčená klasifikace se stanoví „pro účely této směrnice“ (tedy směrnice 2016/1629). I když zeměpisné podmínky členského státu zůstávají stejné, úvahy unijního normotvůrce, na nichž je založena použitelnost daného právního nástroje, se mohou lišit. Na rozdíl od směrnice 2016/1629 stanovil normotvůrce ve směrnici 2017/2397 cílený přístup k provedení založený na jiných úvahách, než na kterých byla založena dříve přijatá směrnice.
68. Ze skutečnosti, že podle směrnice 2016/1629 nejsou dánské vodní cesty klasifikovány, tedy nelze dovozovat, že v Dánsku žádné vnitrozemské vodní cesty nejsou. Na rozdíl od tvrzení Dánska nelze z bodu 27 odůvodnění směrnice 2016/1629 vyvozovat žádný odlišný závěr. Uvedený bod odůvodnění zmiňuje dvě různá odůvodnění k vynětí některých členských států z povinnosti provedení, a sice že v nich „nejsou žádné vnitrozemské vodní cesty nebo se zde vnitrozemská plavba ve významné míře nevyužívá“. Uvedený bod odůvodnění podporuje tezi, že v některých členských státech může být vnitrozemská plavba technicky možná, ale není využívána ve významné míře.
69. Je třeba rovněž uvést, že článek 40 směrnice 2016/1629 tím, že výslovně vylučuje jedenáct členských států, včetně Dánského království, z okruhu adresátů, uvedené členské státy vyjímá z povinnosti dotčenou směrnici provést. Uvedenou výjimku však nelze automaticky rozšířit i na směrnici 2017/2397, která z okruhu adresátů žádný členský stát výslovně nevylučuje.
70. Podle článku 41 směrnice 2017/2397 je totiž uvedená směrnice určena členským státům bez výjimky.
71. Kromě toho, jak zdůraznila Komise, je oblast upravená oběma směrnicemi odlišná. Směrnice 2016/1629 stanoví technické požadavky na vnitrozemskou plavbu, zatímco směrnice 2017/2397 stanoví podmínky a postupy pro osvědčování kvalifikací osob podílejících se na provozování plavidel na vnitrozemských vodních cestách Unie, jakož i pro uznávání těchto kvalifikací v členských státech.
72. Rozdíl v předmětu obou směrnic dokládá, že úvahy, které vedly normotvůrce k vynětí některých členských států z povinnosti provedení směrnice 2016/1629, jež se týká technických požadavků, se neuplatnily, pokud jde o povinnost provedení směrnice 2017/2397, která se týká vzájemného uznávání. Zatímco povinnosti provedení technických požadavků podle směrnice 2016/1629, jež se týkají plavidel, považoval unijní normotvůrce za nepřiměřené ve vztahu k členským státům, kde „nejsou žádné vnitrozemské vodní cesty“, nebo kde se „vnitrozemská plavba ve významné míře nevyužívá“, v souvislosti se vzájemným uznáváním upraveným směrnicí 2017/2397, která zakotvila cílený přístup k provedení, byl unijní normotvůrce veden odlišnými úvahami.
73. Komise připouští, že mezi oběma směrnicemi existuje určitá „synergie“, pokud jde o zvláštní situaci členských států, v nichž vnitrozemská plavba není významná a nejsou v nich žádné vnitrozemské vodní cesty napojeny na jiné členské státy.
74. Zvláštní situace uvedených členských států je však již zohledněna v tom, že unijní normotvůrce zakotvil omezenou povinnost provedení podle čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397.
75. Z důvodů, které jsou v podstatě totožné, nelze odlišnou tezi vyvozovat z toho, že v mapách transevropských sítí vnitrozemské vodní dopravy není uveden žádný odkaz na Dánsko(24). Skutečnost, že dánské vodní cesty nejsou součástí globální sítě a hlavní sítě vnitrozemské vodní dopravy ve smyslu nařízení 2024/1679, není relevantní pro oblast působnosti směrnice 2017/2397. Jak již bylo uvedeno, směrnice 2017/2397 stanovuje zvláštní úpravu pro členské státy, které nejsou součástí hlavní sítě a v nichž nejsou žádné vodní cesty napojeny na splavnou síť jiného členského státu.
76. Z výše uvedeného vyplývá, že Dánské království má povinnost provést směrnici 2017/2397 v omezeném rozsahu v souladu s čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397 a článkem 2 směrnice 2021/1233.
77. Dánsko tedy tím, že ke dni uplynutí lhůty stanovené v odůvodněných stanoviscích ze dne 28. září 2023 nepřijalo všechny právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s uvedenými předpisy, a tudíž je nesdělilo Komisi, nesplnilo povinnosti, které pro něj z uvedených ustanovení vyplývají.
B. K nesplnění povinnosti ve smyslu čl. 260 odst. 3 SFEU
1. K použitelnosti čl. 260 odst. 3 SFEU
a) Argumenty zúčastněných stran
78. Podle Komise je účelem čl. 260 odst. 3 SFEU motivovat členské státy k provádění směrnic přijatých legislativním postupem ve lhůtách stanovených unijním normotvůrcem a zajistit tak skutečnou účinnost unijních právních předpisů.
79. V projednávané věci byla směrnice 2017/2397 přijata řádným legislativním postupem a Dánské království nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 39 odst. 3 uvedené směrnice a z čl. 2 odst. 1 směrnice 2021/1233, a sice povinnost nejpozději do 17. ledna 2022 přijmout a zveřejnit právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s uvedenými směrnicemi a dotčené předpisy neprodleně sdělit Komisi. Podmínky pro použití čl. 260 odst. 3 SFEU jsou tedy splněny.
80. Dánské království v žalobní odpovědi zpochybňuje použitelnost čl. 260 odst. 3 SFEU. Jádrem sporu řešeným v projednávané žalobě je věcná neshoda týkající se otázky, zda je vnitrozemská plavba v Dánsku možná ve smyslu čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397. Není tedy vznášena otázka, zda Dánské království přijalo opatření nezbytná k dosažení souladu s uvedenými směrnicemi a zda je sdělilo Komisi, ale zda se uvedené směrnice vztahovaly na Dánské království. S ohledem na předmět sporu se čl. 260 odst. 3 SFEU na projednávanou žalobu nepoužije.
81. Dánské království tvrdí, že z ustálené judikatury(25) vyplývá, že čl. 260 odst. 3 SFEU se nepoužije v rámci žaloby týkající se otázky, zda je provedení nesprávné, pokud již dotčený členský stát o takovém provedení Komisi informoval. Působnost čl. 260 odst. 3 SFEU tedy vylučuje žalobu, v jejímž rámci existence porušení vyžaduje výklad působnosti příslušných ustanovení směrnice.
82. Dánské království navíc Komisi před uplynutím lhůty pro provedení sdělilo, konkrétně dopisem ze dne 19. srpna 2021, jakož i oznámením v systému THEMIS, že je vyňato z povinnosti provedení podle čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397. Dánské království tím splnilo povinnost „sdělit opatření provádějící směrnici“ podle čl. 260 odst. 3 SFEU. Uvedenou povinnost je totiž nutno chápat v kontextu aktu, který musí být proveden. Článek 260 odst. 3 SFEU nezavazuje členské státy k provedení, které jde nad rámec toho, co vyžaduje příslušný legislativní akt.
83. Na podporu svého stanoviska Dánské království dodává, že čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397 neobsahuje přesný výčet členských států, které jsou z povinnosti provedení vyňaty. Tvrzení Komise, že z povinnosti provedení jsou vyňaty pouze Kyperská republika a Republika Malta, vychází z výkladu uvedeného ustanovení.
84. Konečně Dánské království tvrdí, že pokud by se čl. 260 odst. 3 SFEU měl v projednávané věci použít, bylo by zbaveno možnosti obhajovat svůj výklad čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397 před Soudním dvorem, aniž by mu hrozilo uložení peněžitých sankcí.
85. Komise v replice uvádí, že tvrzení Dánského království, podle kterého je jádrem sporu v projednávané věci „věcná neshoda“ týkající se působnosti čl. 39 odst. 4, je nesprávné. Soudní dvůr nemusí posuzovat obsah prováděcích opatření, neboť taková opatření nebyla sdělena.
86. Komise rovněž zpochybňuje tvrzení Dánského království, podle kterého povinnost sdělení splnilo. Sdělení prováděcích opatřeních Komisi nepokrývá „jakékoli opatření“; takové sdělení musí být smysluplné(26). Písemnosti předložené Dánským královstvím uvedené kritérium nesplňují.
b) Analýza
87. Je nutno mít na paměti, že čl. 260 odst. 3 první pododstavec SFEU stanoví, že předloží-li Komise Soudnímu dvoru věc podle článku 258 SFEU z důvodu, že dotyčný stát nesplnil povinnost sdělit opatření provádějící směrnici přijatou legislativním postupem, může, pokládá-li to za vhodné, navrhnout paušální částku nebo penále, již je dotyčný členský stát povinen zaplatit, ve výši, kterou považuje za přiměřenou okolnostem. Podle čl. 260 odst. 3 druhého pododstavce SFEU platí, že shledá-li Soudní dvůr, že došlo k porušení povinnosti, může členskému státu uložit zaplacení paušální částky nebo penále, které nepřekročí výši navrženou Komisí. Platební povinnost nabude účinku ke dni stanovenému Soudním dvorem v rozsudku.
88. Pokud jde o působnost čl. 260 odst. 3 SFEU, Soudní dvůr konstatoval, že je třeba přijmout takový výklad uvedeného ustanovení, na jehož základě lze jednak zaručit pravomoci, které má Komise k tomu, aby zajistila účinné uplatňování unijního práva, a chránit právo na obhajobu a procesní postavení, které mají členské státy na základě článku 258 SFEU ve spojení s čl. 260 odst. 2 SFEU, a jednak umožnit Soudnímu dvoru výkon soudní pravomoci, která spočívá v tom, že v rámci jediného řízení přezkoumá, zda dotyčný členský stát splnil povinnost sdělit opatření provádějící dotčenou směrnici, a případně posoudí závažnost zjištěného nesplnění povinnosti a uloží peněžitou sankci, která podle něj nejlépe odpovídá okolnostem daného případu(27).
89. V této souvislosti Soudní dvůr vyložil výraz „povinnost sdělit opatření provádějící směrnici“ uvedený v čl. 260 odst. 3 SFEU tak, že odkazuje na povinnost členských států poskytnout o opatřeních provádějících směrnici dostatečně jasné a přesné informace, přičemž členské státy jsou povinny uvést vnitrostátní ustanovení, která provádějí ustanovení směrnice, ve vztahu ke každému ustanovení směrnice(28). Soudnímu dvoru však nepřísluší, aby v rámci soudního řízení zahájeného podle čl. 260 odst. 3 SFEU zkoumal, zda vnitrostátní opatření, která byla Komisi sdělena, zajišťují správné provedení ustanovení předmětné směrnice(29).
90. Působnost čl. 260 odst. 3 SFEU se tedy vztahuje nejen na situaci úplné nečinnosti členského státu, pokud jde o splnění „procesní“ povinnosti sdělení, ale i na nesplnění hmotněprávní povinnosti poskytnout Komisi ke každému ustanovení směrnice jasné a přesné informace o opatřeních, která jej provádějí. Situace nesprávného provedení je však vyloučena a musí být řešena v rámci řádného řízení podle článku 258 SFEU(30).
91. V projednávané věci je nesporné, že Dánské království neoznámilo Komisi žádná prováděcí opatření ve vztahu k čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397. Podle názoru Komise je zřejmé, že se čl. 260 odst. 3 SFEU použije. Naopak podle Dánského království tomu tak není, neboť nebylo podle čl. 39 odst. 4 uvedené směrnice povinno dotčenou směrnici provést. Je nutno podotknout, že dne 19. srpna 2021 – dlouho před uplynutím lhůty pro provedení uvedené směrnice – Dánské království oznámilo Komisi, že se domnívá, že je v souladu s posledně zmíněným ustanovením vyňato z povinnosti provedení směrnice(31).
92. Vznesená otázka se týká toho, zda lze takovou situaci kvalifikovat jako nesplnění „povinnosti sdělit opatření provádějící směrnici“ ve smyslu čl. 260 odst. 3 SFEU.
93. Zodpovězení uvedené otázky vyžaduje zohlednění způsobu provedení směrnice, která je předmětem žaloby podané Komisí, a podmínek pro uplatnění odchylek od povinnosti provedení dotčené směrnice. Směrnice 2017/2397 nestanoví povinnost provedení, která by byla pro všechny členské státy jednotná. Jak již bylo vysvětleno výše(32), byl stanoven konkrétní cílený přístup pro provedení, podle něhož se rozsah povinnosti provedení pohybuje od úplného provedení, přes omezené a minimální provedení až po neexistenci této povinnosti, a to vždy v závislosti na tom, zda jsou splněna určitá kritéria.
94. Konkrétní cílený přístup pro provedení stanovený uvedenou směrnicí nezprošťuje členské státy povinnosti poskytnout Komisi jasné a přesné informace(33). Obsah takových informací však nutně závisí na rozsahu jejich povinností provedení, a to v závislosti na ustanovení, kterého se dovolávají.
95. Má výše uvedená analýza týkající se existence nesplnění povinnosti ve smyslu článku 258 SFEU dokládá, že určení rozsahu povinnosti provedení podle směrnice 2017/2397 není jednoznačné. Vyžaduje výklad podmínek stanovených v čl. 39 odst. 3 a 4 směrnice 2017/2397. Působnost čl. 39 odst. 3 uvedené směrnice lze sice určit odkazem na její čl. 2 odst. 3, nicméně působnost čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397 vyžaduje výklad abstraktního kritéria, podle kterého je vnitrozemská plavba „technicky nemožná“.
96. I v případě, že se Soudní dvůr ztotožní s mou tezí, že Komise unesla důkazní břemeno toho, že se v projednávané věci použije čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397, nikoli čl. 39 odst. 4 uvedené směrnice, neznamená to automaticky, že se použije i čl. 260 odst. 3 SFEU. Tak je tomu z toho důvodu, že projednávaná žaloba vyžaduje, aby Soudní dvůr nejprve určil rozsah povinností provedení stanovených uvedenou směrnicí.
97. Určení, zda bylo Dánské království oprávněno dovolávat se čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397 na odůvodnění své teze, že je vyňato z povinnosti provedení, se v konečném důsledku týká správnosti provedení uvedené směrnice, což lze podle judikatury Soudního dvora(34) určit pouze na základě článku 258 SFEU, aniž by mělo nesplnění povinnosti za následek okamžité uložení sankcí podle čl. 260 odst. 3 SFEU.
98. V rámci takového specifického cíleného přístupu pro provedení, kdy je úplné vynětí z povinnosti provedení založeno na abstraktních kritériích, není neprovedení směrnice členským státem, který má za to, že uvedená kritéria splňuje, důsledkem pouhé nečinnosti. Je výsledkem výkladu, který členský stát zaujímá k otázce rozsahu dotčené výjimky. Platnost takového výkladu musí být Soudním dvorem posuzována v rámci běžného řízení podle článku 258 SFEU.
99. Jinak by tomu bylo, pokud by byly výslovně uvedeny názvy členských států, na které se vztahuje čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397. V takové situaci by neexistoval žádný věcný spor o to, který členský stát do rozsahu dotčené výjimky spadá. Pokud by konečné znění uvádělo pouze Kyperskou republiku a Republiku Malta, členské státy, které jsou podle Komise jedinými členskými státy, ve kterých je vnitrozemská plavba „technicky nemožná“, nebylo by žádných pochyb o tom, že Dánské království z povinnosti provedení směrnice vyňato není.
100. Normotvůrce však takovou úpravu nezvolil. Význam stávajícího znění čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397, jak Komise připouští v replice, je „předmětem výkladu toho, co je v každém členském státě technicky možné“ (kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska).
101. Je rovněž nutno připustit, že skutečnost, že Dánské království byla vyňato na počátku legislativního postupu, zvyšuje nejistotu z rozsahu dotčené výjimky, která vyžaduje provedení výkladu.
102. V případě sporu týkajícího se výkladu každé z možností provedení, jež jsou v uvedené směrnici zakotveny, přísluší Soudnímu dvoru, aby rozhodl o tom, která z nich se použije. Uvedená problematika, která není ani zdaleka jednoznačná, vyžaduje nejprve vydání určujícího rozsudku v rámci řízení zahájeného na základě článku 258 SFEU(35). Teprve v případě, že dotčený členský stát takový rozsudek nesplní, lze uložit sankce podle čl. 260 odst. 2 SFEU.
103. Pokud by byla přijata teze, že se v takové situaci použije čl. 260 odst. 3 SFEU, byla by taková teze neslučitelná s účelem uvedeného ustanovení. Soudní dvůr rozhodl, že cílem zavedení mechanismu podle čl. 260 odst. 3 SFEU není pouze přimět členské státy, aby co nejrychleji ustaly v neplnění povinností, které by, nebýt takového opatření, mělo tendenci přetrvávat, ale také zjednodušit a urychlit postup ukládání peněžitých sankcí za nesplnění povinnosti sdělit vnitrostátní opatření provádějící směrnici přijatou legislativním postupem(36).
104. V kontextu projednávané žaloby nemůže zrychlené řízení o uložení sankcí naplňovat cíle spočívající v tom, že dotčený členský stát bude motivován k provedení směrnice a že dojde ke zjednodušení a zrychlení řízení. Uvedených cílů může být dosaženo pouze tehdy, existuje-li jasná a nesporná povinnost provedení. Z důvodů uvedených výše tomu tak ovšem v situaci, kdy normotvůrce zcela vyňal členské státy z povinnosti provedení, pokud splňují určitá abstraktní kritéria vyžadující výklad, není.
105. Shledá-li Soudní dvůr, že povinnost nebyla splněna, musí být dotčenému členskému státu poskytnuta možnost vyhovět rozsudku Soudního dvora poté, co Soudní dvůr rozhodl o správném výkladu rozsahu povinnosti provedení. To platí tím spíše v rámci projednávané žaloby, v níž Dánské království před uplynutím lhůty k provedení vyjádřilo stanovisko, že na svém území nemá vnitrozemské vodní cesty, a je tedy vyňato z povinnosti provedení směrnice 2017/2397 na základě jejího čl. 39 odst. 4(37).
106. Výklad, který navrhuji, má oporu i v kontextu čl. 260 odst. 3 SFEU, do něhož spadá řízení pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že postup upravený v článku 258 SFEU umožňuje členským státům zpochybnit stanovisko, které přijala Komise v konkrétním případě v souvislosti s opatřeními umožňujícími zajistit správné provedení dotčené směrnice, ovšem s tím, že těmto členským státům nehrozí, že jim bude uložena peněžitá sankce. Takovou sankci lze podle čl. 260 odst. 2 SFEU uložit pouze za předpokladu, že dotyčný členský stát nepřijal opatření, která vyplývají z prvního rozsudku, jímž bylo konstatováno nesplnění povinnosti(38).
107. Jinými slovy, členský stát musí mít možnost vyjádřit se k rozsahu povinnosti provedení, pokud taková povinnost závisí na kritériích stanovených normotvůrcem, a zpochybnit odlišný názor Komise, aniž by mu v případě využití takové možnosti hrozily sankce, které by mu mohly být neprodleně uloženy. Jinak by, jak uvádí Dánské království, mohla být narušena účinnost postupu před zahájením soudního řízení.
108. Riziko uplatnění peněžitých sankcí, jakož i okamžik, od kterého mohou být sankce uloženy, představují významný rozdíl mezi rozsudkem podle článku 258 SFEU a rozsudkem podle čl. 260 odst. 3 SFEU. Jak bylo zdůrazněno v právní odborné literatuře, zatímco podle článku 258 SFEU může být paušální částka uložena až po vydání druhého rozsudku podle čl. 260 odst. 2 SFEU, „podle čl. 260 odst. 3 SFEU může být paušální částka uložena za období před vyhlášením (prvního a jediného) rozsudku Soudního dvora“(39). Uložení sankcí členskému státu od okamžiku vydání takového „prvního a jediného“ rozsudku za neprovedení směrnice, v níž je pevně zakotvena výjimka z povinnosti provedení, by mohlo ohrozit důvěryhodnost systému sankcí.
109. V neposlední řadě bych ráda zdůraznila, že situace v projednávané věci se na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, liší od situace, kdy Soudní dvůr rozhodoval ve věcech nesdělení prováděcích opatření navzdory skutečnosti, že členské státy zpochybnily povinnost provedení z důvodu údajné neuplatnitelnosti některých ustanovení dotčených směrnic.
110. Je pravda, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že takové posouzení členským státem zjevně není dostačující k tomu, aby jej zprostilo povinnosti přijmout právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí nebo povinnosti sdělit Komisi opatření provádějící tuto směrnici(40).
111. Projednávaná věc se však netýká členského státu, který zpochybňuje relevanci ustanovení směrnice, kterou je standardně povinen provést. Týká se směrnice, která zakotvuje specifický cílený přístup k provedení, kdy je úplná výjimka z povinnosti provedení součástí ustanovení, jež může vést k různým výkladům.
112. Ze všech uvedených důvodů jsem toho názoru, že čl. 260 odst. 3 SFEU se za okolností daných v projednávané věci nepoužije, neboť vyvstal věcný spor ohledně rozsahu povinnosti provedení směrnice 2017/2397, a konkrétně ohledně výkladu abstraktního kritéria, které v souladu s čl. 39 odst. 4 uvedené směrnice členský stát z povinnosti provedení vyjímá. Návrhu Komise podle čl. 260 odst. 3 SFEU by tudíž nemělo být vyhověno.
2. Peněžité sankce
a) Argumenty zúčastněných stran
113. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr uložil Dánskému království jak povinnost zaplatit paušální částku, tak i povinnost platit denní penále ode dne vyhlášení rozsudku, a to na základě čl. 260 odst. 3 SFEU, v návaznosti na konstatování, že uvedený členský stát nesplnil povinnost sdělit opatření provádějící směrnice 2017/2397 a 2021/1233.
114. Komise určuje výši uvedených sankcí podle závažnosti porušení, doby jeho trvání a nutnosti zajistit odrazující účinek sankce, aby se zabránilo opakování protiprávního jednání, v souladu se sdělením 2023/C 2/01, nazvaným „Peněžité sankce v řízeních o nesplnění povinnosti“(41).
115. Dánské království rozporuje uložení peněžitých sankcí, které by podle jeho názoru byly za okolností daných v projednávané věci nepřiměřené. Mělo by mít možnost přijmout opatření, aby vyhovělo rozsudku Soudního dvora v případě, že by prvnímu žalobnímu důvodu uplatněnému Komisí na základě článku 258 SFEU bylo vyhověno. Bude-li mít však Soudní dvůr za to, že musí být uložena peněžitá sankce, byla by přiměřená pouze penále za každý den prodlení, a to s účinkem od okamžiku následujícího po vyhlášení rozsudku.
b) Analýza
116. Nepovažuji za potřebné zaujímat stanovisko k přesnému výpočtu peněžitých sankcí, neboť jsem toho názoru, že čl. 260 odst. 3 SFEU není za okolností daných v projednávané věci použitelný. Ráda bych nicméně učinila několik poznámek pro případ, že by se Soudní dvůr s mým názorem neztotožnil.
117. Je nutno podotknout, že tvůrci čl. 260 odst. 3 SFEU stanovili za účelem dosažení cíle sledovaného uvedeným ustanovením dva druhy peněžitých sankcí, a sice paušální částku a penále.
118. V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že použití jednoho nebo druhého z obou těchto opatření závisí na způsobilosti každého z nich splnit sledovaný cíl v závislosti na okolnostech projednávané věci. Zatímco uložení penále se jeví jako obzvláště vhodné, aby přimělo členský stát k tomu, aby co nejrychleji ustal v neplnění povinností, které by, nebýt takového opatření, mělo tendenci přetrvávat, uložení povinnosti zaplatit paušální částku spočívá spíše na posouzení dopadů nesplnění povinností dotyčného členského státu na soukromé a veřejné zájmy, zejména pokud neplnění povinností trvalo po dlouhou dobu(42).
119. Pokud jde o otázku účelnosti uložení peněžité sankce v projednávané věci, je třeba připomenout, že Soudnímu dvoru přísluší v každé věci v závislosti na okolnostech případu, který mu byl předložen, jakož i na stupni přesvědčování a odrazování, který se mu jeví jako potřebný, rozhodnout o peněžitých sankcích vhodných zejména k předejití tomu, aby se obdobná porušení unijního práva opakovala(43).
120. V projednávané věci je z důvodů, které jsem podrobně vysvětlila ve výše uvedené analýze, nesplnění povinnosti Dánského království zapříčiněno jeho nesprávným výkladem rozsahu povinnosti provedení směrnice 2017/2397, která je Dánskému království uložena. O této záležitosti musí být nejprve rozhodnuto Soudním dvorem a dotčenému členskému státu by mělo být umožněno rozsudku Soudního dvora vyhovět. Uložení peněžitých sankcí by tedy nenaplňovalo cíl spočívající v odrazení od opakování obdobných porušení unijního práva v budoucnu.
121. Podpůrně, pro případ, že by Soudní dvůr považoval uložení peněžité sankce za vhodné, navrhuji v souladu s tím, co navrhuje Dánské království, uložit pouze denní penále.
122. Pokud jde o výpočet penále, je na Soudním dvoru, aby na základě čl. 260 odst. 3 SFEU stanovil datum, od kterého platební povinnost nabude účinku(44). S ohledem na specifické okolnosti projednávané věci(45) se jeví jako vhodné, aby bylo denní penále uloženo s účinností ode dne po vyhlášení rozsudku, který určí Soudní dvůr(46), do doby ukončení zjištěného nesplnění povinnosti členským státem(47). Stanovení takového počátečního data až po dni vyhlášení rozsudku by Dánskému království umožnilo zajistit soulad s výkladem čl. 39 odst. 3 a 4 směrnice 2017/2397 podaným Soudním dvorem.
V. K nákladům řízení
123. Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora, pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Vzhledem k tomu, že, jak navrhuji, Komise a Dánské království měly ve věci částečně úspěch i neúspěch, je třeba rozhodnout, že každý z nich by měl nést vlastní náklady řízení.
VI. Závěry
124. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto:
„1) Dánské království tím, že do uplynutí lhůty stanovené v odůvodněných stanoviscích Evropské komise ze dne 28. září 2023 nepřijalo všechny právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s čl. 39 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/2397 ze dne 12. prosince 2017 o uznávání odborných kvalifikací ve vnitrozemské plavbě a o zrušení směrnic Rady 91/672/EHS a 96/50/ES a s čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1233 ze dne 14. července 2021, kterou se mění směrnice (EU) 2017/2397, pokud jde o přechodná opatření pro uznávání osvědčení třetích zemí, nebo v každém případě tím, že tyto právní a správní předpisy neoznámilo Evropské komisi, nesplnilo povinnosti, které pro něj z uvedených ustanovení vyplývají.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Komise a Dánské království ponesou vlastní náklady řízení.“
1– Původní jazyk: angličtina.
2– Úř. věst. 2017, L 345, s. 53.
3– Úř. věst. 2021, L 274, s. 52.
4– Obecně viz Grimaldi, M., Inland waterway transport: the European legal framework, Routledge, Oxon / New York, 2023, s. 132 až 212.
5– Viz bod 43 odůvodnění směrnice 2017/2397.
6– Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1692/96/ES ze dne 23. července 1996 o hlavních směrech Společenství pro rozvoj transevropské dopravní sítě (Úř. věst. 1996, L 228, s. 1) (dále jen „mapa TEN-T“).
7– Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 14. září 2016, kterou se stanoví technické požadavky pro plavidla vnitrozemské plavby, mění směrnice 2009/100/ES a zrušuje směrnice 2006/87/ES (Úř. věst. 2016, L 252, s. 118).
8– Rozsudky ze dne 14. června 2007, Komise v. Belgie (C‑422/05, EU:C:2007:342, bod 59), a ze dne 14. ledna 2010, Komise v. Česká republika (C‑343/08, EU:C:2010:14, body 39 až 42).
9– Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. června 2024 o hlavních směrech Unie pro rozvoj transevropské dopravní sítě, o změně nařízení (EU) 2021/1153 a (EU) č. 913/2010 a o zrušení nařízení (EU) č. 1315/2013 (Úř. věst. L 2024/1679).
10– Sbírka úmluv Organizace spojených národů, svazek 2072, s. 313.
11– Uzavřené v Montego Bay dne 10. prosince 1982 (Sbírka úmluv Organizace spojených národů, svazek 1833, s. 3).
12– Rozsudky ze dne 30. ledna 2002, Komise v. Řecko (C‑103/00, EU:C:2002:60, bod 23), a ze dne 25. dubna 2024, Komise v. Polsko (Směrnice o oznamovatelích) (C‑147/23, EU:C:2024:346, bod 28).
13– V následné analýze budu pro lepší orientaci v textu v rozsahu, v němž směrnice 2021/1233 mění ustanovení, pro která platí omezená povinnost provedení podle čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397, odkazovat pouze na směrnici 2017/2397.
14– Viz rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck (292/82, EU:C:1983:335, bod 12), a ze dne 12. února 2026, Stichting Koskea (C‑490/24, EU:C:2026:89, bod 23).
15– Rozsudek ze dne 11. listopadu 2025, Dánsko v. Parlament a Rada (Přiměřené minimální mzdy) (C‑19/23, EU:C:2025:865, bod 106 a citovaná judikatura).
16– Viz Jessen, H. „EU Law and Inland Waterway Transportation“ in Jessen, H. a Werner, M. J. (eds.), EU Maritime Transport Law, Beck -Hart – Nomos, 2016, s. 54, a van Dorsser, C., „Existing waterway infrastructures and future needs“ v Wiegmans, B. a Konings, R. (eds), in Inland waterway transport – Challenges and prospects, Routledge, Londýn, 2016, s. 99 až 124, na s. 99.
17– Viz výše bod 19 tohoto stanoviska.
18– Viz článek 35 návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o uznávání odborných kvalifikací ve vnitrozemské plavbě a o zrušení směrnice Rady 96/50/ES a směrnice Rady 91/672/EHS [COM(2016) 82 final].
19– Pracovní dokument generálního sekretariátu Rady, Brusel, 9. června 2017.
20– Článek 8 odst. 1 UNCLOS stanoví, že s výjimkou části IV uvedené úmluvy (jež se týká souostrovních vod) „vody prostírající se směrem k pevnině od základní linie pobřežního moře tvoří část vnitřních vod státu“. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že vnitrozemské vody jsou pobřežními vodami definovanými jako protiklad teritoriálního moře. Viz Bangert, K., „Internal Waters“ in Max Planck Encyclopaedia of Public International Law (Oxford Public International Law) a Churchill, R. R. a Lowe, A. V., The Law of the Sea, 3. vyd., Juris Publishing, Manchester University Press, Yonkers/Manchester, 1999, s. 60, kteří vysvětlují, že vnitřní vody jsou vody „prostírající se směrem k pevnině od základní linie teritoriálního moře a jiných mořských zón a jsou takto měřeny“.
21– To nebrání odlišné právní kvalifikaci provedené dotčeným členským státem pro jiné účely než pro účely směrnice 2017/2397. Viz Coelho, N. F. a Raakjaer, J., „Governance of inland port classification: insights from the Limfjord in Denmark“, WMU Journal of Maritime Affairs, sv. 25, 2025, s. 119.
22– Rozsudek ze dne 14. ledna 2010, Komise v. Česká republika (C‑343/08, EU:C:2010:14, bod 39 a citovaná judikatura).
23– Tamtéž, bod 42.
24– Viz příloha I nařízení 2024/1679.
25– Dánské království odkazuje na rozsudek ze dne 8. července 2019, Komise v. Belgie (Článek 260 odst. 3 SFEU – Vysokorychlostní sítě) (C‑543/17, EU:C:2019:573, bod 55).
26– Rozsudek ze dne 8. července 2019, Komise v. Belgie (Článek 260 odst. 3 SFEU – Vysokorychlostní sítě) (C‑543/17, EU:C:2019:573, body 51 až 54).
27– Rozsudky ze dne 8. července 2019, Komise v. Belgie (Článek 260 odst. 3 SFEU – Vysokorychlostní sítě) (C‑543/17, EU:C:2019:573, bod 58), a ze dne 16. července 2020, Komise v. Irsko (Boj proti praní peněz) (C‑550/18, EU:C:2020:564, bod 55).
28– Rozsudky ze dne 8. července 2019, Komise v. Belgie (Článek 260 odst. 3 SFEU – Vysokorychlostní sítě) (C‑543/17, EU:C:2019:573, bod 59), a ze dne 16. července 2020, Komise v. Irsko (Boj proti praní peněz) (C‑550/18, EU:C:2020:564, bod 56). Soudní dvůr rozhodl, že aby byl naplněn požadavek právní jistoty a zajištěno provedení všech ustanovení této směrnice na celém dotyčném území, jsou členské státy ve vztahu ke každému ustanovení zmíněné směrnice povinny uvést jedno či více vnitrostátních ustanovení, která zajišťují jeho provedení. Jakmile je toto sdělení, k němuž lze případně připojit srovnávací tabulku, učiněno, je na Komisi, aby pro účely návrhu, kterým se domáhá, aby byla dotyčnému členskému státu uložena peněžitá sankce upravená v čl. 260 odst. 3 SFEU, prokázala, že některá prováděcí opatření zjevně nebyla přijata vůbec nebo se nevztahují na celé území dotyčného členského státu.
29– Tamtéž.
30– Viz Prete, L., „Infringement proceedings in EU Law“, Kluwer, Law International, Alphen aan den Rijn, 2017, s. 239 až 290; taktéž, Prete, L „Infringement Procedures and Sanctions under Article 260 TFEU: Evolution, Limits and Future Prospects“ in Montaldo, S., Costamagna, F. a Miglio, A. (eds.), EU Law Enforcement: The Evolution of Sanctioning Powers, Routledge, Londýn, 2021, s. 71, na s. 75 a násl.
31– Příslušný dopis, který Dánské království zaslalo Komisi, je součástí spisu vedeného ve věci projednávané Soudním dvorem.
32– Viz výše bod 19 tohoto stanoviska.
33– To je uvedeno i v bodě 43 odůvodnění směrnice 2017/2397.
34– Viz výše bod 90 tohoto stanoviska.
35– V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci Komise v. Belgie (Článek 260 odst. 3 SFEU – Vysokorychlostní sítě) (C‑543/17, EU:C:2019:322, bod 71).
36– Rozsudky ze dne 8. července 2019, Komise v. Belgie (Článek 260 odst. 3 SFEU – Vysokorychlostní sítě) (C‑543/17, EU:C:2019:573, bod 52), a ze dne 6. března 2025, Komise v. Česká republika (Směrnice o oznamovatelích) (C‑152/23, EU:C:2025:147, bod 78).
37– V dopise ze dne 19. srpna 2021 Dánské království nejprve odkázalo na čl. 39 odst. 4 směrnice 2017/2397 a následně dospělo k závěru, že „se tudíž nedomníváme, že Komisi lze sdělit požadované informace, neboť všechna oznámení uvedená v příloze dopisu se týkají činností souvisejících s vnitrozemskými vodními cestami a školením pracovníků vnitrozemské plavby, které se v Dánsku nenacházejí“.
38– Rozsudek ze dne 8. července 2019, Komise v. Belgie (Článek 260 odst. 3 SFEU – Vysokorychlostní sítě) (C‑543/17, EU:C:2019:573, bod 57).
39– Prete, L. a Smulders, B., „The age of maturity of infringement proceedings“, Common Market Law Review, sv. 58, č. 2, 2021, s. 285 až 332, na s. 329. Viz též Wendenburg, A., „The one-stage infringement procedure (Article 260(3) SFEU) and the irrelevance of political crises in Member States in the recent case law of the CJEU“, Revista General de Derecho Europeo, sv. 54, 2021, na s. 3.
40– Rozsudek ze dne 6. března 2025, Komise v. Česká republika (Směrnice o oznamovatelích) (C‑152/23, EU:C:2025:147, bod 66 a citovaná judikatura).
41 Úř. věst. 2023, C 2, s. 1.
42– Rozsudek ze dne 16. července 2020, Komise v. Irsko (Boj proti praní peněz) (C‑550/18, EU:C:2020:564, bod 76).
43– Rozsudek ze dne 16. července 2020, Komise v. Irsko (Boj proti praní peněz) (C‑550/18, EU:C:2020:564, bod 78).
44– Rozsudek ze dne 8. července 2019, Komise v. Belgie (Článek 260 odst. 3 SFEU – Vysokorychlostní sítě) (C‑543/17, EU:C:2019:573, bod 91).
45– Okolnosti, v jejichž světle je třeba mít z důvodů, které jsem již vysvětlila výše (bod 87 a násl. tohoto stanoviska), za to, že se čl. 260 odst. 3 SFEU nepoužije.
46– Vzhledem k omezené povinnosti provedení pouze minimálního počtu ustanovení, která je stanovena v čl. 39 odst. 3 směrnice 2017/2397, by doba několika měsíců po vyhlášení rozsudku mohla postačovat.
47– Penále může být uloženo pouze tehdy, trvá-li nesplnění povinnosti ke dni stanovenému Soudním dvorem.