62024TC0643
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
Josého MARTÍNA Y PÉREZE DE NANCLARES,
přednesené dne 3. prosince 2025 (
1
)
Věc T‑643/24
Centrul Român pentru Administrarea Drepturilor Artiștilor Interpreți (Credidam)
proti
Cristian General Serv SRL
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Curtea de Apel Bucureşti (Odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Daně – Daň z přidané hodnoty (DPH) – Článek 2 odst. 1 písm. c), čl. 24 odst. 1 a článek 25 směrnice 2006/112/ES – Pojem ‚poskytnutí služby za úplatu‘ – Kolektivní správa autorských práv – Poplatek za sdělování chráněných hudebních děl veřejnosti – Přirážka uplatňovaná v případě neexistence licence – Článek 73 směrnice 2006/112 – Základ daně – Pojem ‚protiplnění‘ “
I. Úvod
1.
Spravedlivá prodejní cena je výsledkem společného ocenění lidí, jak učil Francisco de Vitoria v Salamance (
2
). Nevylučuji, že tato myšlenka ekonomické filozofie mohla inspirovat Curtea de Apel Bucureşti (Odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko), když se rozhodl obrátit se na Soudní dvůr za účelem konečného určení základu daně z přidané hodnoty (DPH) v případě pravidla, které vede ke ztrojnásobení ceny služby.
2.
Konkrétně tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nastoluje dvě otázky týkající se výkladu směrnice 2006/112/ES (
3
), které spadají do již dobře zavedeného rámce judikatury.
3.
Je třeba ověřit existenci „poskytnutí služby za úplatu“, tj. v podstatě vzájemného poskytování služeb, pokud je uživatel, který sděloval chráněná hudební díla veřejnosti, aniž předtím získal licenci, povinen zaplatit ex lege poplatek za toto sdělování. Odpověď určí, zda úvahy uvedené v rozsudku ze dne 21. ledna 2021, UCMR – ADA (C‑501/19, dále jen „rozsudekUCMR, EU:C:2021:50), z něhož vyplývá, že udělení licence opravňující k takovému sdělování na základě zaplacení poplatku představuje skutečně plnění podléhající DPH, platí mutatis mutandis i v případě neexistence licence.
4.
Kromě toho projednávaná věc nabízí příležitost upřesnit obrysy pojmu „protiplnění“ v případě, kdy část odměny má povahu sankce nebo odškodnění. Uživatel, který nezískal licenci, je totiž povinen zaplatit trojnásobek základní výše poplatku. Za předpokladu, že se skutečně jedná o „poskytnutí služby za úplatu“, bude třeba určit, zda se DPH platí z navýšené částky, nebo pouze ze základní výše tohoto poplatku. V tomto ohledu navrhnu přezkoumat kritéria umožňující určit, zda je souvislost mezi přirážkou a poskytovanou službou dostatečně přímá, aby bylo možné dospět k závěru o synallagmatickém vztahu.
II. Právní rámec
A.
Unijní právo
5.
Podle čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112 je předmětem DPH „poskytnutí služby za úplatu uskutečněné v rámci členského státu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková“.
6.
Podle čl. 24 odst. 1 této směrnice se „ ‚poskytnutím služby‘ [...] rozumí každé plnění, které není dodáním zboží“.
7.
Článek 25 uvedené směrnice stanoví:
„Poskytnutí služby může mimo jiné spočívat v některém z těchto plnění:
a)
postoupení nehmotného majetku [...];
b)
přijetí závazku [...] strpět určité jednání nebo situaci;
c)
vykonání služby [...] vyplývající ze zákona.“
8.
Článek 73 téže směrnice stanoví, že „[p]ři [...] poskytnutí služby jin[ém], než jsou plnění uvedená v článcích 74 až 77, zahrnuje základ daně vše, co tvoří protiplnění, které [...] poskytovatel získal nebo má získat od [...] příjemce [...] za takové [...] poskytnutí služby [...]“.
B.
Rumunské právo
9.
Legea nr. 227/2015 privind Codul fiscal (zákon č. 227/2015 o daňovém zákoníku) ze dne 8. září 2015 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 688 ze dne 10. září 2015) ve znění použitelném na spor v původním řízení obsahuje v článcích 268 a 271 ustanovení, jejichž cílem je provést čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112, jakož i její články 24 a 25.
10.
Podle čl. 286 odst. 4 písm. b) tohoto zákona „[z]áklad daně nezahrnuje [...] penále a všechny ostatní částky požadované za [...] porušení smluvních povinností, jsou-li získány nad rámec sjednaných cen nebo sazeb“.
11.
Legea nr. 8/1996 privind dreptul de autor și drepturile conexe (zákon č. 8/1996 o autorském právu a právech s ním souvisejících, dále jen „zákon č. 8/1996“) ze dne 14. března 1996 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 60 ze dne 26. března 1996) ve znění použitelném na spor v původním řízení stanoví v článcích 98 a 121 některá práva a povinnosti nositelů autorských práv nebo práv souvisejících s autorským právem. Z toho zejména vyplývá, že tito nositelé mají výlučné právo zakázat vysílání nebo sdělování svého díla veřejnosti, ledaže již bylo toto dílo zaznamenáno nebo vysíláno.
12.
Tato ustanovení mimoto stanoví poplatek za užívání chráněných děl, který je vybírán organizací kolektivní správy autorských práv, jakož i pravidla umožňující stanovit metodiku použitelnou pro určení výše této odměny.
13.
V projednávané věci stanoví použitelnou metodiku rozhodnutí Oficiul Român pentru Drepturile de Autor (rumunský úřad pro autorské právo) č. 120/2016 zveřejněné v Monitorul Oficial al României. Z toho vyplývá, že výše poplatku zohledňuje taková kritéria, jako je plocha prostoru, v němž dochází ke sdělování veřejnosti, počet pokojů ubytovací jednotky, její umístění a druh prostoru.
14.
Tato částka musí být dotčené organizaci kolektivní správy autorských práv zaplacena na základě nevýhradní licence k užívání chráněných děl. V souladu s bodem 3.12 této metodiky se v případě, že takové použití není pokryto licencí, dlužná částka ztrojnásobí.
III. Skutkový stav a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
15.
Ve sporu v původním řízení proti sobě stojí Centrul Român pentru Administrarea Drepturilor Artiștilor Interpreți (Rumunské středisko pro správu práv výkonných umělců, dále jen „Credidam“), které je organizací kolektivní správy autorských práv, a Cristian General Serv SRL, společností se sídlem v Rumunsku, ve věci poplatku, který má tato společnost zaplatit za šíření chráněných hudebních děl.
16.
Uvedená společnost šířila taková díla v ubytovacím zařízení, aniž by jí Credidam předem udělilo požadovanou licenci. Podle rumunské právní úpravy by v takovém případě měla být výše poplatku ztrojnásobena.
17.
Předkládající soud, k němuž bylo podáno odvolání, uvádí, že Credidam vyžadovalo zahrnutí DPH do požadovaných částek, zatímco podle žalované v původním řízení se na ně tato daň nevztahuje (
4
).
18.
S ohledem na judikaturu Soudního dvora (
5
) má předkládající soud za to, že je nezbytné ověřit, zda nositelé autorských práv uskutečňují plnění, které musí být kvalifikováno jako „poskytnutí služby za úplatu“, podléhající DPH, pokud určitá osoba sděluje chráněná díla veřejnosti, aniž by získala nezbytnou licenci od Credidam. Pro účely výpočtu splatné DPH by případně bylo třeba určit, zda protiplnění za tuto službu zahrnuje pouze základní výši poplatku, anebo zda musí být DPH vypočtena na základě jejího trojnásobku, dlužného v případě neexistence licence.
19.
Za těchto okolností se Curtea de Apel Bucureşti (Odvolací soud v Bukurešti) rozhodl přerušit řízení a v řízení podle článku 267 SFEU předložit následující předběžné otázky:
„1)
Musí být čl. 2 odst. 1 písm. c), čl. 24 odst. 1 a čl. 25 písm. a) směrnice [...] [2006/112] [...] vykládány v tom smyslu, že nositelé práv souvisejících s autorským právem poskytují služby za úplatu, pokud uživatel sděluje chráněná díla veřejnosti, aniž k tomu má licenci?
2)
Závisí odpověď na první otázku na tom, že nositel takového práva souvisejícího s autorským právem nemá podle vnitrostátního práva možnost bránit užívání a má nárok pouze na jedinou spravedlivou odměnu, nebo na způsobu výpočtu použitém pro stanovení dlužných částek?“
IV. Řízení před Soudním dvorem a Tribunálem
20.
Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla kanceláři Soudního dvora dne 22. listopadu 2024. V souladu s článkem 50b statutu Soudního dvora Evropské unie byla tato žádost postoupena Tribunálu, který rozhodl, že rozhodnutí ve věci bude vydáno bez konání jednání.
21.
Písemná vyjádření předložily Credidam, rumunská vláda a Evropská komise.
V. Právní posouzení
A.
Úvodní poznámky
22.
Zvláštnost projednávané věci spočívá v tom, že otázky předkládajícího soudu se týkají problematiky, která přímo navazuje na problematiku řešenou v rozsudku UCMR (
6
).
23.
Věc, ve které byl – na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie (Nejvyšší kasační soud, Rumunsko) – vydán uvedený rozsudek, se v zásadě týkala stejné vnitrostátní právní úpravy, jako je vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení, a to zákona č. 8/1996. Kromě toho položené otázky vyžadovaly výklad stejných ustanovení směrnice 2006/112, zejména jejího čl. 2 odst. 1 písm. c), z něhož v podstatě vyplývá, že „poskytnutí služby za úplatu“ musí podléhat DPH.
24.
Otázky položené v projednávané věci je tedy třeba posoudit ve světle uvedeného rozsudku.
25.
V tomto ohledu mám za to, že znění celé žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce umožňuje upřesnit jejich přesný rozsah. Předkládající soud se táže, zda v projednávané věci nositelé autorských práv zastoupení organizací kolektivní správy uskutečnili „poskytnutí služeb“, a případně zda je třeba mít za to, že toto poskytnutí bylo uskutečněno „za úplatu“, zejména s ohledem na pravidla stanovená rumunskou právní úpravou pro stanovení poplatku, který mají uživatelé zaplatit. Dále, pro případ kladné odpovědi, uvedený soud žádá, aby byla konkrétně posouzena „úplatná“ povaha této služby, aby bylo možné určit, zda má být DPH vypočtena na základě základní výše poplatku, nebo jeho trojnásobku.
26.
Proto navrhuji, aby Tribunál přeformuloval položené otázky takto: první otázka se týká toho, zda je třeba čl. 2 odst. 1 písm. c), čl. 24 odst. 1 a čl. 25 písm. b) a c) směrnice 2006/112 vykládat v tom smyslu, že zákonná povinnost strpět, za protiplnění v podobě poplatku, sdělování chráněných děl veřejnosti uživatelem, který předem nezískal k tomu potřebnou licenci, musí být kvalifikována jako „poskytnutí služby za úplatu“; a druhá otázka směřuje k určení, zda je třeba čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112 ve spojení s jejím článkem 73 vykládat v tom smyslu, že odměna, která je splatná za sdělování chráněných děl veřejnosti a která se skládá ze základní odměny a přirážky uplatňované v případě, že před tímto sdělováním nebyla získána licence, může být kvalifikována jako „protiplnění“.
27.
Pro účely tohoto stanoviska se budu nejprve zabývat existencí poskytnutí služby, jakož i úplatnou povahou této služby (B), a poté konkrétní problematikou výše tohoto poplatku (C).
B.
K existenci „poskytnutí služby za úplatu“
28.
Z rozsudku UCMR vyplývá, že povolení ke sdělování chráněných děl veřejnosti za úplatu prostřednictvím udělení licence představuje „poskytnutí služby za úplatu“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112 (
7
).
29.
Naproti tomu odůvodnění tohoto rozsudku neobsahuje samostatné posouzení otázky, zda by tato činnost měla být ve světle definice a příkladů uvedených v článcích 24 a 25 směrnice 2006/122 kvalifikována jako „poskytnutí služby“. Soudní dvůr se totiž zaměřil na výklad výrazu „za úplatu“, když zkoumal finanční povinnosti uživatelů, kteří sdělovali chráněná díla veřejnosti.
30.
Rozsudek UCMR zejména připomíná, že poskytnutí služby je uskutečněno za úplatu, pokud v rámci právního vztahu poskytovatel obdrží odměnu, která je skutečnou protihodnotou poskytnuté služby, k čemuž dochází, jestliže existuje přímá souvislost mezi touto odměnou a danou individualizovatelnou službu. Rumunská právní úprava dotčená ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, splňovala tato kritéria, jelikož vytvořila synallagmatický vztah mezi nositeli autorských práv zastoupenými organizací kolektivní správy autorských práv a uživateli chráněných děl. Licence udělené touto organizací na základě zákonné povinnosti totiž povolovaly sdělování těchto děl veřejnosti za zaplacení poplatku (
8
).
31.
Předkládající soud se zabývá tím, zda lze úvahy uvedené v rozsudku UCMR použít na projednávanou věc, jelikož žalovaná v původním řízení před tím, než přistoupila ke sdělování chráněných děl veřejnosti, o licenci nepožádala.
32.
Navrhuji tuto otázku posoudit ve dvou krocích. Nejprve se budu zabývat výkladem pojmu „poskytnutí služby“ (1) a poté výkladem kritéria týkajícího se úplatné povahy takových služeb (2).
1. Pojem „poskytnutí služby“
33.
Pokud jde o otázku, zda v projednávané věci došlo k „poskytnutí služeb“, s výhradou ověření, které přísluší předkládajícímu soudu, bych chtěl uvést, že zákon č. 8/1996 stanoví, že v případě neexistence licence musí být sdělování chráněných děl veřejnosti nositeli práv strpěno a dále jako protiplnění je uživatel povinen zaplatit určitý poplatek (
9
). Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tak rumunská právní úprava stanoví souvztažnost mezi právem uživatelů na sdělování a jejich povinností zaplatit za výkon tohoto práva.
34.
Podle mého názoru lze tuto zákonnou povinnost strpět jednání, která je stanovena vnitrostátním právem, snadno postavit na roveň povinnému udělení licencí uvedenému v rozsudku UCMR. Přinejmenším odpovídá dvěma ze tří plnění, které článek 25 směrnice 2006/112 označuje za příklady poskytnutí služby (
10
). Jedná se o plnění uvedená v písmenech b) a c) tohoto článku, tj. povinnost strpět určité jednání a vykonání služby vyplývající ze zákona.
35.
Obecněji řečeno, kvalifikace jednání, které umožňuje výkon práva sdělovat chráněná díla veřejnosti, jako „poskytnutí služby“ je podpořena povahou DPH „jako všeobecné daně ze spotřeby“, jejímž účelem je „zdanit finanční náklady vynaložené na pořízení spotřebního statku[,] [...]tj. spotřební výhody, ať již se jedná o hmotný majetek jako v případě dodání zboží, nebo o výhodu nehmotné povahy jako v případě poskytnutí služby“ (
11
).
2. Úplatná povaha služby
36.
Kromě toho se domnívám, že služby, které jsem právě identifikoval, jsou poskytovány za úplatu. V tomto ohledu stačí konstatovat, že rumunská právní úprava zakládá přímou souvislost mezi poskytnutím této služby a úhradou poplatku. Tato právní úprava tak zavádí právní vztah, v jehož rámci jsou vzájemně poskytována plnění (
12
). Neexistence smluvního vztahu mezi nositeli autorských práv a uživateli není v tomto ohledu relevantní. Podle judikatury totiž právní vztah mezi poskytovatelem služby a příjemcem může být veřejné povahy, stanovený zákonem, což ostatně vyjadřuje čl. 25 písm. c) směrnice 2006/112. Právní povaha tohoto vztahu tedy nemá vliv na existenci přímé souvislosti mezi poskytnutím služby a obdrženým protiplněním (
13
).
37.
S ohledem na judikaturu nejsou v podstatě ze stejných důvodů rozhodující otázky předkládajícího soudu týkající se správních postupů, které umožňují stanovit výši dlužného poplatku na základě předem stanovených kritérií (
14
).
38.
Rád bych dodal, že judikatura potvrzuje, že případná protiprávní povaha sdělování veřejnosti, ke kterému došlo v projednávané věci, rovněž není určujícím prvkem pro posouzení existence služby úplatné povahy. Zásada daňové neutrality totiž brání obecnému rozlišování mezi protiprávními a legálními transakcemi, což znamená, že kritérium spočívající v existenci právního vztahu musí být vykládáno široce tak, aby zahrnovalo i vztahy statutární (
15
).
39.
S ohledem na výše uvedené úvahy se domnívám, že čl. 2 odst. 1 písm. c), čl. 24 odst. 1 a čl. 25 písm. b) a c) směrnice 2006/112 musí být vykládány v tom smyslu, že zákonná povinnost strpět, za protiplnění v podobě poplatku, sdělování chráněných děl veřejnosti uživatelem, který předem nezískal k tomu potřebnou licenci, musí být kvalifikována jako „poskytnutí služby za úplatu“.
C.
K existenci „přímé souvislosti“ mezi službou a přirážkou k základní výši poplatku
40.
Nyní se budu zabývat otázkou, zda „protiplnění“ za službu dotčenou ve věci v původním řízení zahrnuje pouze základní výši poplatku hrazeného uživateli chráněných děl, anebo zda je třeba mít za to, že DPH musí být stanovena v závislosti na navýšené částce tohoto poplatku.
41.
Než se budu zabývat touto problematikou, připomínám, že s ohledem na body 36 až 38 tohoto stanoviska je patrně nesporné, že základní výše poplatku musí být kvalifikována jako „protiplnění“. Zbývá tedy ověřit, zda se tento pojem může použít rovněž na částku, která tuto částku přesahuje a je třeba ji zaplatit navíc v případě, že uživatel před sdělením chráněných děl veřejnosti nezískal licenci. Proto se ve svém posouzení zaměřím na kvalifikaci této přirážky z hlediska DPH.
42.
Podle mého názoru je rozhodujícím prvkem pro tuto kvalifikaci požadavek „přímé souvislosti“ mezi poskytnutou službou a získanou protihodnotou, uvedený v bodě 30 tohoto stanoviska. Obrysy tohoto požadavku jsou předmětem judikatury, která je stejně bohatá jako kazuistická (
16
). Mám však za to, že je možné stanovit některá obecnější kritéria, která umožní Tribunálu, nebo spíše předkládajícímu soudu (
17
), určit, zda je v projednávané věci přirážka dostatečně přímo spojena s poskytnutím dané služby.
43.
Relevantnost kritérií týkajících se skutečného poskytnutí služby (1), výše vybraného poplatku (2) a důvodu a cílů plateb (3) budu analyzovat s ohledem na tyto úvahy.
1. Skutečné poskytnutí služby
44.
Mám za to, že relevantní judikatura v této oblasti umožňuje rozlišit dva případy.
45.
Prvním je hypotéza plateb, které jsou prováděny nezávisle na poskytnutí služby, takže nedochází ke zdanitelnému plnění. Například se jedná o odškodnění vyplacené za zpoždění platby (
18
). Totéž platí pro zemědělské podpory vyplacené za snížení produkce, které byly posuzovány v rozsudcích ze dne 29. února 1996, Mohr (C‑215/94, EU:C:1996:72, body 21 a 22), a ze dne 18. prosince 1997, Landboden-Agrardienste (C‑384/95, EU:C:1997:627, body 23 a 24), v případě, že neexistuje spotřební výhoda. Přikláním se k názoru, že výběr poplatku z pobytu obcí by mohl rovněž spadat do této kategorie, pokud takový poplatek nefinancuje individualizovatelnou službu, ale obecně přispívá k fungování obce (
19
).
46.
A druhým ten, kdy tak jako v projednávané věci byla určité osobě skutečně poskytnuta (
20
) spotřební výhoda (
21
), je obecně poměrně jasné, že platby provedené prima facie za tuto výhodu musí být kvalifikovány jako „protiplnění“. Existuje však řada situací, v nichž toto určení není vůbec zřejmé. Nejistoty ohledně určení „přímé souvislosti“ mezi poskytnutou službou a platbami přijatými poskytovatelem jsou často výsledkem vnitrostátního právního rámce, který utváří vztah mezi stranami a který ne vždy umožňuje jednoznačně určit důvod a účel těchto plateb (
22
).
47.
Právě v těchto šedých zónách se nachází judikatura týkající se pojmu „protiplnění“, kterou dosud rozvinul Soudní dvůr (
23
), zejména v rozsudcích ze dne 18. července 2007, Société thermale d’Eugénie-les-Bains (C‑277/05, EU:C:2007:440), a ze dne 20. ledna 2022, Apcoa Parking Danmark (C‑90/20, EU:C:2022:37), které jsou podle mého názoru zvláště relevantní pro analýzu této věci. V prvním rozsudku byla nevratná záloha zaplacená zákazníkem hotelu, který svůj pobyt zrušil, kvalifikována jako „paušální odškodnění, které nepodléhá dani“. Ve druhém rozsudku bylo rozhodnuto, že „kontrolní poplatky“ splatné v případě neoprávněného parkování na parkovišti představují protiplnění za poskytnuté služby.
48.
Podle mého názoru tato judikatura může naznačovat, že okolnost, že platba – která má tak jako v projednávané věci částečně povahu odškodnění – spadá do kontextu poskytnutí služby, je silnou indicií pro kvalifikaci této platby jako „protiplnění“. To platí tím spíše, že jak jsem připomněl v bodě 38 tohoto stanoviska, kritérium týkající se existence právního vztahu, který znamená výměnu vzájemných plnění, musí být chápáno široce.
49.
V projednávané věci je tedy třeba určit, zda i přes poskytnutí služby je nemožné část přijaté odměny, tj. přirážku, kvalifikovat jako „protiplnění“. Tak by tomu bylo, pokud by měla být kvalifikována jako „odškodnění, která nemá přímou souvislost s uvedenou službou“.
2. Výše vybraného poplatku
50.
Pokud jde o výši platby, která je předmětem sporu v původním řízení, z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud přikládá určitý význam skutečnosti, že přirážka výrazně převyšuje základní poplatek. Patrně si tedy klade otázku ohledně relevance výše ceny, která má být zaplacena, pro určení existence protiplnění.
51.
Za účelem odpovědi na tyto otázky považuji za užitečné připomenout, že pojem „protiplnění“ použitý v článku 73 směrnice 2006/112 za účelem určení základu daně je rovněž rozhodující pro to, zda byla služba poskytnuta „za úplatu“ ve smyslu jejího čl. 2 odst. 1 písm. c). V případě neexistence protiplnění totiž neexistuje základ daně a systém DPH se nepoužije (
24
).
52.
Toto „protiplnění“ představuje subjektivní hodnotu, tedy hodnotu skutečně obdrženou, a nikoli hodnotu odhadnutou podle objektivních kritérií. Jak v podstatě uvedl generální advokát D. Ruiz-Jarabo Colomer (
25
), za těchto okolností není její výše relevantní. Skutečnost, že je tato částka vyšší nebo nižší než náklady vynaložené poskytovatelem či je jim rovna, nemá vliv na přímou souvislost mezi poskytnutím služby a obdrženým protiplněním (
26
).
53.
Je pravdou, že do určité míry může být nutné zohlednit částku, kterou poskytovatel služby obdržel. Tak je tomu zejména v případě, kdy je odměna natolik nízká, že pokrývá pouze minimální část vynaložených nákladů. Nicméně judikatura, která se postupně vyvinula, zejména dva rozsudky ze dne 30. března 2023, Gmina O. (C‑612/21, EU:C:2023:279) a Gmina L. (C‑616/21, EU:C:2023:280), podle mého názoru ukazuje, že toto posouzení dostatečnosti odměny nespadá do přezkumu existence protiplnění, jak by se dalo vyvodit z prvního vodítka poskytnutého předkládajícímu soudu ve druhé větě bodu 49 rozsudku ze dne 2. června 2016, Lajvér (C‑263/15, EU:C:2016:392) (
27
). Domnívám se totiž, že výše plateb přijatých poskytovatelem je ve skutečnosti pouze jedním z relevantních prvků pro posouzení existence ekonomické činnosti (
28
).
54.
Domnívám se, že tyto úvahy představují indicii, že v projednávané věci není namístě rozlišovat mezi přirážkou a základní výší předmětného poplatku, jelikož obě částky jsou skutečně dlužné organizaci kolektivní správy autorských práv. V každém případě není vysoká výše přirážky relevantním faktorem pro zodpovězení otázky, zda je součástí obdrženého protiplnění.
3. Důvod a účel plateb
55.
Druhá věta bodu 49 rozsudku ze dne 2. června 2016, Lajvér (C‑263/15, EU:C:2016:392), je rovněž zajímavá z jiného důvodu, jelikož zde uvedené druhé vodítko (
29
) naznačuje, že mohou existovat „faktory“, které, jsou-li zohledněny při stanovení výše odměny za službu, by mohly zpochybnit přímou souvislost mezi nimi. Přikláním se k názoru, že tato formulace by mohla být chápána jako odkaz na cíle plateb uskutečňovaných příjemcem služby, jak je lze vyvodit z vnitrostátního právního rámce, jehož jsou součástí.
56.
V tomto ohledu bych chtěl rovnou připomenout, že není důležité, zda vnitrostátní právo kvalifikuje částky, které mají být vyplaceny poskytovateli služby, jako odměnu, odškodnění, nebo sankci. Posouzení, zda platba představuje protiplnění za poskytnutí služby, spadá do unijního práva (
30
).
57.
Naopak právní důvod, respektive právní základ plateb, je prvkem, který je třeba zohlednit při určování existence protiplnění (
31
). Totéž platí pro sledovaný cíl, i když podle mého názoru se jedná pouze o doplňkový ukazatel, který sám o sobě nemůže být rozhodující. Při posuzování těchto dvou prvků je navíc třeba zohlednit hospodářskou realitu plnění (
32
).
58.
Cíl plateb zaujal významné místo v úvahách Soudního dvora ve věci, v níž byl vydán rozsudek Tolsma (
33
), z něhož vyplývá, že drobné, které kolemjdoucí dobrovolně dávají pouličnímu hudebníkovi, nepředstavují protiplnění za službu. Tento cíl však nebyl sám o sobě rozhodující, což potvrzuje bod 17 uvedeného rozsudku, který zdůrazňuje neexistenci právního vztahu mezi tímto hudebníkem a jeho publikem (
34
).
59.
Podle mého názoru platí toto zjištění také pro věc, v níž byl vydán rozsudek Société thermale d’Eugénie-les-Bains (
35
). Z něj totiž vyplývá, že podle vnitrostátního práva použitelného ve věci v původním řízení nebyla nevratná záloha nedílnou součástí smlouvy o ubytování uzavřené mezi zákazníkem a hoteliérem. Hoteliér byl povinen rezervovat pobyt nezávisle na zaplacení zálohy, což potvrzovalo, že záloha nepředstavovala protiplnění za službu, ale paušální náhradu (
36
).
60.
Dalším příkladem stejného typu je věc, v níž byl vydán rozsudek MEO – Serviços de Comunicações e Multimédia (
37
), v níž se jednalo o ustanovení smlouvy na dobu určitou, které v případě předčasného ukončení smlouvy stanovilo okamžitou splatnost zbývajících měsíčních splátek. Jeho cílem, který ale neměl vliv na právní důvod plateb z tohoto titulu, bylo odradit zákazníka od nedodržení minimální doby závazku. Tyto platby totiž představovaly minimální smluvní odměnu, kterou bylo třeba kvalifikovat jako „protiplnění“ (
38
).
61.
Konečně ve věci, v níž byl vydán rozsudek Apcoa Parking Danmark (
39
), nebylo možné uložit uživateli parkoviště „kontrolní poplatky“, aniž by mu bylo poskytnuto parkovací místo. Soudní dvůr kromě toho zdůraznil, že řádné fungování parkoviště skutečně vyžaduje kontrolu neoprávněného parkování a uživatel, který zaparkuje své vozidlo v rozporu s běžnými podmínkami užívání, se zavázal tyto poplatky uhradit. Tyto poplatky zohledňovaly vyšší provozní náklady způsobené tímto chováním (
40
).
62.
Inklinuji k tomu, že v projednávané věci se nacházíme v situaci, která je srovnatelná nikoliv se situací ve věci, v níž byl vydán rozsudek Société thermale d’Eugénie-les-Bains (
41
), nýbrž se situací ve věci, v níž byl vydán rozsudek Apcoa Parking Danmark (
42
). Podle mého výkladu žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž uplatněná přirážka vyplývá pouze ze změny způsobu výpočtu odměny za sdělování chráněných děl veřejnosti na základě zákonných podmínek, které byly sděleny uživatelům. Případně je třeba mít za to, že v případech, kdy licence nebyla získána před sdělováním, je přirážka nedílnou součástí této odměny.
63.
Dalším vodítkem v tomto smyslu by mohla být skutečnost, že z hlediska ekonomické reality je patrné, že přirážka zohledňuje vyšší náklady, které musí nést organizace kolektivní správy autorských práv jednak z důvodu porušení zákonné povinnosti uživatelů opatřit si požadované licence a jednak z důvodu zajištění dodržování této povinnosti (
43
).
64.
V konečném důsledku posouzení skutečností, které by mohly potvrdit existenci „přímé souvislosti“ mezi poskytnutou službou a přijatým „protiplněním“, včetně přirážky dotčené v původním řízení, přísluší předkládajícímu soudu. Je na něm, aby posoudil vnitrostátní právo a právní a hospodářský kontext, do něhož je zasazena transakce mezi organizací kolektivní správy autorských práv a uživatelem, který sděloval chráněná díla, aniž předtím získal nezbytnou licenci (
44
).
65.
S ohledem na výše uvedené úvahy mám za to, že čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112 ve spojení s jejím článkem 73 musí být vykládán v tom smyslu, že odměna, která je splatná za sdělování chráněných děl veřejnosti a která se skládá ze základního poplatku a přirážky uplatňované v případě, že před tímto sdělováním není získána licence, může být kvalifikována jako „protiplnění“, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, zejména s ohledem na právní důvod a cíle této odměny.
VI. Závěry
66.
S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět Curtea de Apel Bucureşti (Odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) následovně:
„1)
Článek 2 odst. 1 písm. c), čl. 24 odst. 1 a čl. 25 písm. b) a c) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty
musí být vykládány v tom smyslu, že
zákonná povinnost strpět, za protiplnění v podobě poplatku, sdělování chráněných děl veřejnosti uživatelem, který předem nezískal k tomu potřebnou licenci, musí být kvalifikována jako ‚poskytnutí služby za úplatu‘.
2)
Článek 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112 ve spojení s jejím článkem 73
musí být vykládán v tom smyslu, že
odměna, která je splatná za sdělování chráněných děl veřejnosti a která se skládá ze základního poplatku a přirážky uplatňované v případě, že před tímto sdělováním není získána licence, může být kvalifikována jako „protiplnění“, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, zejména s ohledem na právní důvod a cíle této odměny.“
José Martín y Pérez de Nanclares
Takto předneseno na veřejném jednání v Lucemburku dne 3. prosince 2025.
Podpisy
(
1
) – Původní jazyk: francouzština.
(
2
) – Viz úvahy v De Iustitia týkající se „prodeje“ (otázka 77), reprodukované v Beltrán de Heredia, V., Francisco de Vitoria. Comentarios a la Secunda secundae de Santo Tomás, sv. I až VI, Biblioteca de Teólogos Españoles, Salamanka, 1932 až 1952. Ekonomické myšlenky Francisca de Vitoria byly rozvinuty během akademických kurzů v letech 1527–1528 a 1535–1536 na univerzitě v Salamance. Ačkoli sám žádné ze svých přednášek nezveřejnil, bylo možné jeho rozsáhlou doktrínu rekonstruovat na základě poznámek jeho studentů, které byly zaznamenány Beltránem de Heredia. V tomto ohledu viz, od stejného autora, „Hacia un inventario analítico de manuscritos teológicos de la Escuela Salmantina, siglos XV-XVII, conservados en España y en el extranjero“, Revista Española de Teología, 1943, s. 59 až 88.
(
3
) – Směrnice Rady ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1).
(
4
) – Podotýkám, že Credidam má ve svém písemném vyjádření předloženém Tribunálu za to, že DPH odvedena být nemá.
(
5
) – Viz zejména rozsudek UCMR, body 34 a 35.
(
6
) – Pro prvotní seznámení se s uvedeným rozsudkem viz Simon, D., „Fiscalité – Gestion collective des droits d’auteur“, Revue Europe, 2021, č. 3, komentář č. 101; a pro podrobnou analýzu viz Finken, B., „Nutzung von Urheberrechten unter Einschaltung einer Verwertungsgesellschaft als Dienstleistungskommission. Anmerkungen zu EuGH v. 21.1.2021 – C‑501/19, UCMR-ADA“, Mehrwertsteuerrecht, 2024, č. 10, s. 414 až 417, a obecněji Aliaga Agullo, E., „Impuesto sobre el Valor Añadido y derecho de participación de los creadores visuales (‚Droit de Suite‘)“, Revista española de derecho financiero, 2023, č. 199, s. 37 až 77.
(
7
) – Rozsudek UCMR, body 30 až 37 a 39.
(
8
) – Rozsudek UCMR, body 30 až 37 a 39.
(
9
) – Způsoby výpočtu tohoto poplatku a okolnost, že jeho výše je při neexistenci licence trojnásobná, budou pojednány v kapitolách B. 2 a C tohoto stanoviska.
(
10
) – Pokud jde o článek 25 směrnice 2006/112, viz rozsudek ze dne 4. července 2024, Credidam (C‑179/23, EU:C:2024:571, bod 34).
(
11
) – Stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Financial Bulgaria (C‑744/23, EU:C:2025:332, bod 39).
(
12
) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. července 2024, Credidam (C‑179/23, EU:C:2024:571, body 39 a 40), pokud jde o právní vztah mezi nositeli autorských práv a organizací kolektivní správy těchto práv stanovený zákonem č. 8/1996. V tomto ohledu viz rovněž Pollaud-Dulian, F., „TVA, droit d’auteur et gestion collective, un bod sur la jurisprudence de la CJUE“, Revue trimestrielle de droit commercial, 2024, č. 3, s. 642 až 647.
(
13
) – Rozsudky ze dne 29. října 2015, Saudaçor (C‑174/14, EU:C:2015:733, bod 39), ze dne 2. června 2016, Lajvér (C‑263/15, EU:C:2016:392, bod 42), a ze dne 15. dubna 2021, Administration de l’Enregistrement, des Domaines et de la TVA (C‑846/19, EU:C:2021:277, bod 39). Viz rovněž stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Financial Bulgaria (C‑744/23, EU:C:2025:332, bod 40): „DPH není daní z právního styku, či dokonce daní ze smluv[…]“.
(
14
) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. června 2016, Lajvér (C‑263/15, EU:C:2016:392, body 46 a 49), a ze dne 15. dubna 2021, Administration de l’Enregistrement, des Domaines et de la TVA (C‑846/19, EU:C:2021:277, bod 43).
(
15
) – Rozsudek ze dne 27. dubna 2023, Fluvius Antwerpen (C‑677/21, EU:C:2023:348, body 28 až 33). Viz nicméně rozsudek ze dne 14. července 2005, British American Tobacco a Newman Shipping (C‑435/03, EU:C:2005:464, bod 42): „[K]rádež zboží nepředstavuje ‚dodání zboží za protiplnění‘ “. Pro podrobnější analýzu problematiky protiprávní spotřeby viz Beretta, G., „Taxable and Non-Taxable Transactions“, in Kofler, G., a další (eds.), Recent Developments in Value Added Tax 2023, Linde, Vídeň, 2024, s. 113 až 162 (spec. s. 131 až 136).
(
16
) – Pro přehled a analýzu judikatury relevantní v tomto ohledu viz Tumpel, J., „Mehrwertsteuer und Schadenersatz. Neue Entwicklungen in Rechtsprechung und Praxis“, in Kirchmayr, S., Mayr, G., Hirschler, K. (eds.), Schriftenreihe zum Konzern- und Unternehmenssteuerrecht, Linde, Vídeň, 2023, s. 45 až 55 a 72 až 81.
(
17
) – Rozsudek ze dne 29. října 2015, Saudaçor (C‑174/14, EU:C:2015:733, bod 34).
(
18
) – Rozsudek ze dne 1. července 1982, BAZ Bausystem (222/81, EU:C:1982:256, bod 8). Pokud však jde o zdanění úroků zaplacených dodavateli za to, že souhlasil s odložením termínu platby, viz rozsudek ze dne 27. října 1993, Muys' en De Winter's Bouw- en Aannemingsbedrijf (C‑281/91, EU:C:1993:855, bod 18).
(
19
) – Viz rozsudek ze dne 13. července 2023, Gemeinde A (C‑344/22, EU:C:2023:580, body 33 až 39), v němž však byla identifikována individualizovatelná služba, jakož i komentář k uvedenému rozsudku od Pezet, F., „Quand le contribuable n’en a pas pour son argent, une taxe, même affectée, n’emporte pas qualification d’une contrepartie“, Droit fiscal, 2023, č. 37, komentář č. 285.
(
20
) – Viz rozsudky ze dne 20. ledna 2022, Apcoa Parking Danmark (C‑90/20, EU:C:2022:37, bod 43), a ze dne 28. listopadu 2024, rhtb (C‑622/23, EU:C:2024:994, bod 25).
(
21
) – Viz bod 35 tohoto stanoviska, kde jsem připomněl, že DPH je daní ze spotřeby.
(
22
) – V tomto smyslu viz Lamouroux, G., „Les indemnités dues en raison de la résiliation unilatérale d’un contrat d’entreprise sont-elles soumises à la TVA?“, Revue de droit fiscal, 2025, č. 9, s. 44-49 až 44-53 (spec. s. 44-51 až 44-52).
(
23
) – Pro kvalifikaci jako „protiplnění“ (1) u ceny za službu, u níž se její příjemce vzdal jejího skutečného poskytnutí předčasným ukončením smlouvy, viz rozsudky ze dne 22. listopadu 2018, MEO – Serviços de Comunicações e Multimédia (C‑295/17, EU:C:2018:942, body 50, 51, 61 a 62), ze dne 3. července 2019, UniCredit Leasing (C‑242/18, EU:C:2019:558, body 70 až 76), a ze dne 11. června 2020, Vodafone Portugal (C‑43/19, EU:C:2020:465, body 33 až 40); (2) u ceny nepoužité letenky viz rozsudek ze dne 23. prosince 2015, Air France-KLM a Hop!Brit-Air (C‑250/14 a C‑289/14, EU:C:2015:841, body 28, 30 a 34); (3) u plateb v případě krádeže elektřiny viz rozsudek ze dne 27. dubna 2023, Fluvius Antwerpen (C‑677/21, EU:C:2023:348, body 28 až 33); (4) u dotace na péči poskytovanou obyvatelům zařízení pro seniory viz rozsudek ze dne 27. března 2014, Le Rayon d’Or (C‑151/13, EU:C:2014:185, bod 32), a (5) u odměny získané advokátem strany, která neměla ve věci úspěch, ačkoli zastupoval svého klienta bezplatně, viz rozsudek ze dne 23. října 2025, Financial Bulgaria (C‑744/23, EU:C:2025:816, body 33 a 35). Naproti tomu pro neexistenci „protiplnění“, (1) pokud cena odměňuje výherce dostihu, viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Baštová (C‑432/15, EU:C:2016:855, body 36 až 39), a (2) v případě paušálních dotací na služby veřejné dopravy viz rozsudek ze dne 8. května 2025, Dyrektor Krajowej Informacji Skarbowej (Služby veřejné dopravy) (C‑615/23, EU:C:2025:320, body 23 až 30).
(
24
) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. února 1981, Coöperatieve Aardappelenbewaarplaats (154/80, EU:C:1981:38, bod 11), a ze dne 1. dubna 1982, Hong-Kong Trade Development Council (89/81, EU:C:1982:121, body 10 a 11).
(
25
) – Stanovisko ve věci Hotel Scandic Gåsabäck (C‑412/03, EU:C:2004:746, bod 35).
(
26
) – Jedná se o ustálenou judikaturu. Viz rozsudky ze dne 5. února 1981, Coöperatieve Aardappelenbewaarplaats (154/80, EU:C:1981:38, bod 13), ze dne 20. ledna 2022, Apcoa Parking Danmark (C‑90/20, EU:C:2022:37, bod 45), a ze dne 1. srpna 2025, Határ Diszkont (C‑427/23, EU:C:2025:596, bod 92).
(
27
) – Toto vodítko zní takto: „[Tento soud] se [bude] muset zvláště ujistit, že poplatek stanovený navrhovatelkami v původním řízení není jen částečnou odměnou za poskytování služby, které bylo nebo má být uskutečněno[…].“
(
28
) – Rozsudky ze dne 30. března 2023, Gmina O. (C‑612/21, EU:C:2023:279, body 31, 32, 38 a 40), a z téhož dne, Gmina L. (C‑616/21, EU:C:2023:280, body 37, 40, 46 a 49).
(
29
) – Toto vodítko zní následovně: „[Předkládající soud] se [bude] muset zvláště ujistit, že výše [odměny] nebyla stanovena z důvodu existence jiných možných faktorů, které by případně mohly zpochybnit přímý vztah mezi plněním a protiplněním za něj“.
(
30
) – Rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Apcoa Parking Danmark (C‑90/20, EU:C:2022:37, bod 46 a citovaná judikatura).
(
31
) – V tomto smyslu viz již Deboissy, F., „Indemnités contractuelles et TVA: suite“, Revue trimestrielle de droit commercial, 2001, č. 16, s. 807 až 808. Viz také Beiser, R., „Entgelt oder Schadenersatz in der Umsatzsteuer?“, Österreichisches Recht der Wirtschaft, 2025, č. 168, s. 214 až 217 (spec. s. 217), který v podstatě uvádí, že Soudní dvůr pojímá pojem „protiplnění“ ve smyslu článku 73 směrnice 2006/112 v souladu s vnitrostátním občanským právem.
(
32
) – Rozsudek ze dne 22. listopadu 2018, MEO – Serviços de Comunicações e Multimédia (C‑295/17, EU:C:2018:942, body 41 až 45).
(
33
) – Rozsudek ze dne 3. března 1994 (C‑16/93, EU:C:1994:80, body 16 až 19).
(
34
) – Pro autentický výklad viz rozsudek ze dne 23. října 2025, Financial Bulgaria (C‑744/23, EU:C:2025:816, bod 30). Viz rovněž von Streit, G., Streit, T., „Entgelt oder Schadensersatz? Oder: Die Mehrwertsteuer auf dem Weg zur Verkehrssteuer? Eine Darstellung am Beispiel von Zahlungen bei Auflösung und Nichterfüllung von Verträgen“, UmsatzsteuerRundschau, 2020, č. 4, s. 525 až 535 (spec. s. 526), kteří se domnívají, že ve věci Tolsma nedošlo k poskytnutí služby.
(
35
) – Rozsudek ze dne 18. července 2007 (C‑277/05, EU:C:2007:440, body 19 až 32).
(
36
) – Viz autentický výklad tohoto rozsudku v bodě 24 rozsudku ze dne 28. listopadu 2024, rhtb (C‑622/23, EU:C:2024:994). K otázce, zda je vhodné rozlišovat mezi nevratnou zálohou a „zárukou za rezervaci“ a zda je možné tuto záruku považovat za „protiplnění za službu“, viz Bédier, J.-L., „La somme prélevée par l’hôtelier lorsque le client n’honore pas une réservation est soumise à la TVA“, Revue de droit fiscal, 2024, č. 45, s. 370-23 až 370-27 (spec. s. 370-27).
(
37
) – Rozsudek ze dne 22. listopadu 2018 (C‑295/17, EU:C:2018:942, body 61 a 62).
(
38
) – Pro podobný příklad viz rozsudek ze dne 3. července 2019, UniCredit Leasing (C‑242/18, EU:C:2019:558, body 75 a 76).
(
39
) – Viz rozsudek ze dne 20. ledna 2022 (C‑90/20, EU:C:2022:37, body 33 a 34), jakož i stanovisko generálního advokáta J. Richarda de la Tour v dané věci (EU:C:2021:449, bod 61).
(
40
) – Viz kritika v Dodos, P., „EuGH: Kontrollgebühren bei Verstoß gegen Parkplatz-Nutzungsbedingungen als steuerbares Entgelt“, Mehrwertsteuerrecht, 2022, č. 6, s. 240 až 244 (spec. s. 243 a 244).
(
41
) – Rozsudek ze dne 18. července 2007 (C‑277/05, EU:C:2007:440).
(
42
) – Rozsudek ze dne 20. ledna 2022 (C‑90/20, EU:C:2022:37).
(
43
) – Podotýkám, že spis, který má Tribunál k dispozici, neobsahuje v tomto ohledu žádné informace.
(
44
) – K pravomoci vnitrostátního soudu vykládat vlastní právo viz rozsudky ze dne 3. července 2019, UniCredit Leasing (C‑242/18, EU:C:2019:558, bod 47), a ze dne 29. října 2015, Saudaçor (C‑174/14, EU:C:2015:733, bod 34), již uvedený v bodě 42 tohoto stanoviska.