null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 16. dubna 2026(1)
Věc C‑36/25
Energia Group Holdings (ROI) DAC,
Energia Customer Solutions Limited,
Wind Generation Ireland Limited,
Holyford Windfarm Limited,
Cornavarrow Windfarm Limited,
Eshmore Limited,
GR Wind Farms 1 Limited,
CNOC Windfarms Limited,
TRA Investments Limited,
Ballybane Windfarms Limited,
Beam Wind Limited,
Meenaward Wind Farm Limited,
Cordal Windfarms Limited,
Sigatoka Limited,
Glanaruddery Windfarms Limited,
Glencarbry Windfarm Limited,
Gortahile Windfarm Limited,
Killala Community Windfarm Designated Activity Company,
Kill Hills Windfarm Limited,
Knocknacummer Wind Farm Limited,
Knocknalour Wind Farm Limited,
Seahound Wind Developments Limited,
Lisdowney Wind Farm Limited,
Monaincha Wind Farm Limited,
Ronaver Energy Limited,
Tullynamoyle Wind Farm II Limited
proti
The Commission for Regulation of Utilities,
za účasti:
Eirgrid PLC,
The Attorney General
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Vnitřní trh s elektřinou – Společná pravidla – Nařízení (EU) 2019/943 – Článek 13 odst. 7 – Výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů energie – Přednostní nasazení – Netržní redispečink ke snížení výkonu – Nárok na finanční náhradu – Způsoby výpočtu – Přiměřená náhrada – Přímý účinek – Podmínky“
Obsah
I. Úvod
II. Právní rámec
A. Nařízení o vnitřním trhu s elektřinou (EU) 2019/943
B. Směrnice o vnitřním trhu s elektřinou (EU) 2019/944
III. Skutkový stav, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
IV. Právní analýza
A. Dosah čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 (první otázka)
1. Úvodní poznámky
2. Kritéria a fungování mechanismu náhrad stanoveného v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 [první otázka písm. a)]
a) Doslovný výklad
b) Systematický, teleologický a historický výklad
c) Dílčí závěr k první otázce písm. a)
3. Oblast použití kritéria „neodůvodněně nízká nebo vysoká finanční náhrada“ [první otázka písm. b)]
4. Přípustnost vnitrostátních prováděcích opatření, která nárok na finanční náhradu podmiňují právem na přednostní nasazení [první otázka písm. c)]
B. Přímý účinek čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943? (druhá otázka)
1. Vymezení kritérií pro přímý účinek oproti přímé použitelnosti
2. Splnění kritérií pro uznání přímého účinku
3. Dílčí závěr
C. Jiné prostředky nápravy (třetí otázka)
D. Zbývající otázky (čtvrtá otázka)
1. Odložení uspokojení nároku na finanční náhradu? [čtvrtá otázka písm. a) a b)]
2. Omezení nebo rozšíření osobní působnosti nároku na finanční náhradu? [čtvrtá otázka písm. c)]
a) První část: vyloučení malých výrobců?
b) Druhá část: Nárok zprostředkovatelů na náhradu?
3. Platby na základě CPPA převyšující tržní cenu jako „finanční podpora“? [čtvrtá otázka písm. d)]
V. Závěry
I. Úvod
1. Vnitřní trh s elektřinou, který byl liberalizován a harmonizován zejména nařízením (EU) 2019/943(2) a směrnicí (EU) 2019/944(3), je v zásadě založen na tržních pravidlech(4). Zároveň však podporuje udržitelnou a dekarbonizovanou výrobu elektřiny(5), a proto je v zásadě upřednostňována elektřina dodávaná výrobci energie z obnovitelných zdrojů („přednostní nasazení“). Složité fungování trhů s elektřinou však z důvodů odezvy strany poptávky a zajištění bezpečnosti soustavy občas vyžaduje rovněž netržní zásahy provozovatelů soustav, jako je redispečink ke snížení výkonu, který je předmětem sporu v projednávané věci. Tento redispečink má za následek, že dotčený výrobce energie z obnovitelných zdrojů – například větrné energie – dočasně nemůže dodávat do sítě množství elektřiny, které vyrobil nebo by mohl vyrobit, a získá z tohoto důvodu nárok na finanční náhradu vůči provozovateli soustavy. Příslušný nárok však vzniká rovněž v případě, že provozovatel soustavy nařídí redispečink ke zvýšení výkonu, tedy dá dotčenému výrobci pokyn, aby vyráběl a dodával do sítě více elektřiny, než by učinil za tržních podmínek.
2. Předmětem sporu v původním řízení, který vedl k předložení projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je uplatňování vnitrostátních a unijních pravidel týkajících se výpočtu finanční náhrady za využití netržního redispečinku ke snížení výkonu. Soudnímu dvoru se tedy poprvé nabízí příležitost vyjádřit se ke složitým unijně právním kritériím pro přiznání nároku na finanční náhradu stanoveného pro tento případ.
II. Právní rámec
3. Unijní právní rámec v zásadě tvoří nařízení 2019/943 a směrnice 2019/944.
A. Nařízení o vnitřním trhu s elektřinou (EU) 2019/943
4. Podle čl. 2 bodu 26 nařízení 2019/943 se „redispečinkem“ rozumí „opatření, včetně omezování zdrojů, aktivované jedním nebo více provozovateli přenosových soustav nebo provozovateli distribučních soustav změnou výroby nebo struktury zatížení nebo obou, tak aby se změnily fyzikální toky v elektrizační soustavě a uvolnilo se přetížení nebo jinak zajistila bezpečnost soustavy“(6).
5. Článek 12 nařízení 2019/943 upravuje nasazení výroby a odezvy strany poptávky. Podle odstavce 1 musí „[být] [n]asazení výroben elektřiny [...] nediskriminační, transparentní a, nestanoví-li čl. 12 odst. 2 až 6 jinak, musí být založeno na tržních zásadách“. Odstavce 2 až 6 upravují „přednostní nasazení“ zařízení na výrobu energie z obnovitelných zdrojů(7). Odstavec 2 stanoví, že aniž jsou dotčeny články 107, 108 a 109 SFEU, členské státy „zajistí, aby provozovatelé soustav při nasazování [...] uplatňovali přednostní nasazování výrobních zařízení využívajících obnovitelné zdroje energie v rozsahu, je[n]ž umožňuje bezpečné provozování vnitrostátní elektrizační soustavy, na základě transparentních a nediskriminačních kritérií, pokud jsou tyto výrobny [mj. [...] výrobnami [...] s instalovanou kapacitou na výrobu elektřiny menší než 400 kW“. Podle odstavce 4 to členské státy mohou stanovit rovněž pro výrobny elektřiny využívající vysoce účinné kombinované výroby tepla a elektřiny se stejnou instalovanou kapacitou na výrobu elektřiny. Podle odstavce 6 jsou výrobny elektřiny využívající obnovitelné zdroje energie nebo vysoce účinnou kombinovanou výrobu tepla a elektřiny, které byly uvedeny do provozu před 4. červencem 2019 – a na něž se v době uvedení do provozu vztahovalo přednostní nasazení podle čl. 15 odst. 5 směrnice 2012/27/EU(8) nebo podle čl. 16 odst. 2 směrnice 2009/28/ES(9) – přednostně nasazovány i nadále.
6. Článek 13 nařízení 2019/943, nadepsaný „Redispečink“, mimo jiné stanoví:
„1. Redispečink výroby a redispečink odezvy strany poptávky musí být založen na objektivních, transparentních a nediskriminačních kritériích. Musí být otevřen veškerým technologiím výroby, veškerému ukládání energie a veškeré odezvě strany poptávky, včetně těch, které se nacházejí v jiných členských státech, pokud je to technicky proveditelné.
2. Zdroje, které jsou předmětem redispečinku, se vybírají z výrobních zařízení, ukládání energie nebo odezvy strany poptávky s využitím tržních mechanismů a dostávají finanční náhradu [...]
3. Netržní redispečink výroby, ukládání energie a odezvy strany poptávky lze použít pouze tehdy, když:
a) není dostupná žádná tržní alternativa;
b) všechny tržní zdroje byly využity;
c) počet dostupných výroben elektřiny, zařízení pro ukládání energie nebo zařízení odezvy strany poptávky v oblasti, kde jsou vhodná zařízení pro poskytování služeb umístěna, je příliš malý pro zajištění účinné hospodářské soutěže, nebo
d) stávající situace vede k přetížení sítě tak pravidelně a předvídatelně, že by tržní redispečink vedl k pravidelnému strategickému podávání nabídek, což by zvýšilo úroveň vnitřního přetížení […]
[...]
5. S výhradou požadavků týkajících se zachování spolehlivosti a bezpečnosti sítě, které stanoví regulační orgány na základě transparentních a nediskriminačních kritérií, provozovatelé přenosových soustav a provozovatelé distribučních soustav:
a) zaručují schopnost přenosových sítí a distribučních sítí přenášet elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie nebo vysoce účinnou kombinovanou výrobou tepla a elektřiny za co nejmenšího redispečinku; [...]
b) provádějí vhodná provozní opatření týkající se sítě a trhu s cílem minimalizovat redispečink ke snížení výkonu v případě elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie nebo vysoce účinnou kombinovanou výrobou tepla a elektřiny,
[...]
6. V případě využití redispečinku ke snížení výkonu na jiných než tržních zásadách se uplatňují tyto zásady:
a) výrobny elektřiny využívající obnovitelné zdroje energie jsou předmětem redispečinku ke snížení výkonu, pouze pokud neexistuje jiná alternativa nebo pokud by jiná řešení vedla k výrazně nepřiměřeným nákladům nebo závažným rizikům pro bezpečnost sítě;
b) elektřina vyráběná v procesu vysoce účinné kombinované výroby tepla a elektřiny je předmětem redispečinku ke snížení výkonu, pouze pokud kromě redispečinku ke snížení výkonu výroben elektřiny využívajících obnovitelné zdroje energie neexistuje jiná alternativa, nebo pokud by jiná řešení vedla k nepřiměřeným nákladům nebo závažným rizikům pro bezpečnost sítě;
c) elektřina vyrobená pro vlastní spotřebu z výrobních zařízení využívajících obnovitelné zdroje energie nebo vysoce účinnou kombinovanou výrobu tepla a elektřiny, která není dodávána do přenosové nebo distribuční sítě, je předmětem redispečinku ke snížení výkonu, pouze pokud v oblasti bezpečnosti sítě neexistuje jiné řešení;
d) redispečink ke snížení výkonu v souladu s písmeny a), b) a c) musí být řádně a transparentně odůvodněn [...]
7. Pokud se využije redispečink, který nevychází z tržních zásad, vyplatí provozovatel soustavy, který požaduje redispečink, finanční náhradu provozovateli výrobny elektřiny, zařízení pro ukládání energie nebo zařízení pro odezvu strany poptávky, které bylo předmětem redispečinku, kromě případu, kdy výrobci přijali dohodu o připojení, podle které není přístup do sítě pro daný objem elektřiny pevně zaručen. Výše finanční náhrady dosahuje alespoň vyšší z následujících částek nebo jejich kombinace v případě, že by použití pouze vyšší z nich vedlo k bezdůvodně nízké nebo k bezdůvodně vysoké náhradě:
a) dodatečných provozních nákladů způsobených redispečinkem, jako jsou dodatečné náklady na palivo v případě zvýšení výkonu pro redispečink, nebo nákladů na zajištění záložního tepla v případě redispečinku ke snížení výkonu výroben elektřiny využívajících vysoce účinnou kombinovanou výrobu tepla a elektřiny;
b) čistých výnosů z prodeje elektřiny na denním trhu, které by výrobna elektřiny, zařízení pro ukládání energie nebo zařízení pro odezvu strany poptávky vygenerovaly nebýt požadavku na redispečink; pokud je výrobně elektřiny, zařízení pro ukládání energie nebo zařízení pro odezvu strany poptávky přiznána finanční podpora na základě objemu vyrobené nebo spotřebované elektřiny, považuje se finanční podpora, která by byla obdržena bez požadavku na redispečink, za součást čistých výnosů.“
7. Článek 19a nařízení 2019/943 upravuje podporu „smluv o nákupu elektřiny“.
8. Článek 19d tohoto nařízení upravuje „režimy přímé podpory cen pro investice ve formě dvousměrných rozdílových smluv“ týkajících se nových zařízení na výrobu energie z obnovitelných zdrojů.
B. Směrnice o vnitřním trhu s elektřinou (EU) 2019/944
9. Článek 59 směrnice 2019/944 upravuje povinnosti a pravomoci regulačních orgánů. Podle odst. 1 písm. a) má regulační orgán „stanovovat nebo schvalovat sazby za přenos nebo distribuci nebo příslušné metodiky, nebo obojí, a to při dodržování transparentních kritérií“.
III. Skutkový stav, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
10. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko), se týká dvou odvolacích řízení, v nichž je předmětem sporu výklad čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943. Účastníky těchto řízení jsou Komise pro regulaci veřejných služeb (Commission for Regulation of Utilities, Irsko, dále jen „CRU“), což je irský regulační orgán příslušný pro trh s elektřinou (National Regulatory Authority, NRA), jakožto navrhovatelka v odvolacím řízení, Attorney General (nejvyšší státní zástupce, Irsko), provozovatel přenosové soustavy příslušný pro Irsko (Transmission System Operator, dále jen „TSO“ nebo „provozovatel soustavy“), společnost Eirgrid plc, jakož i odpůrci v odvolacím řízení a žalobci v řízení před soudem prvního stupně, kteří jsou buď výrobci energie z obnovitelných zdrojů nebo jejich zprostředkovatelé.
11. Na ostrově Irsko existuje jednotný trh s elektřinou (Single Electricity Market, dále jen „SEM“), přičemž dohled nad irskou, resp. severoirskou částí je vykonáván odděleně. Regulačním orgánem příslušným pro Severní Irsko je Northern Ireland Authority for Utility Regulation (Úřad Severního Irska pro regulaci veřejných služeb, dále jen „NIAUR“). Za účelem plnění společných úkolů CRU a NIAUR v oblasti dohledu byl zřízen výbor Single Electricity Market Committee (Výbor pro jednotný trh s elektřinou, dále jen „SEMC“). Společnost Eirgrid je společně s provozovatelem přenosové soustavy příslušným pro Severní Irsko (System Operator for Northern Ireland Ltd, SONI) organizátorem jednotného trhu s elektřinou (Single Energy Market Operator, SEMO).
12. SEMC přijal dne 22. března 2022 na základě článku 59 směrnice 2019/944 „rozhodnutí o nasazení, redispečinku a finanční náhradě podle nařízení (EU) 2019/943“ (SEM-22-009) (Decision Paper on Dispatch, Redispatch and Compensation Pursuant to Regulation (EU) 2019/943; dále jen „sporné rozhodnutí“). Sporné rozhodnutí za účelem provedení požadavků stanovených mimo jiné v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 a poskytnutí finanční náhrady zařízením na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie v případě využití netržního redispečinku stanoví následující zásady(10):
„a) pokud jde o zařízení vyrábějící energii z obnovitelných zdrojů, která byla uvedena do provozu od 4. července 2019, neměla by být finanční náhrada vycházející z výnosů zařízení na ex ante trhu či z ušlé podpory, podle toho, která částka je vyšší, považována za „bezdůvodně vysokou“, ledaže existuje pádný důvod [...] dospět k jinému závěru.
Jakákoli podpora ušlá těmto zařízením má zpravidla pocházet z programů podpory zaměřených na hospodářskou soutěž a založených na aukčním principu, u nichž nabídky odrážejí tržní výnosy, včetně těch, které zavádí čl. 13 odst. 7.
b) pokud jde o zařízení vyrábějící energii z obnovitelných zdrojů, která byla uvedena do provozu před 4. červencem 2019, měla by být finanční náhrada vycházející z výnosů zařízení na ex ante trhu či ušlé podpory, podle toho, která částka je vyšší, považována za „bezdůvodně vysokou“, ledaže existuje pádný důvod [...] dospět k jinému závěru.
Jakákoli podpora ušlá těmto zařízením má zpravidla pocházet z programů, u nichž je podpora založena na průměrných nákladech na elektřinu vyrobenou z různých obnovitelných zdrojů energie.“
13. V žalobách podaných proti spornému rozhodnutí odpůrci v odvolacím řízení tvrdili, že v případě využití netržního redispečinku musí být ztráty výrobců elektřiny, které vzniknou v jeho důsledku, nahrazeny v plném rozsahu tak, aby možnost, že se stanou předmětem redispečinku, byla pro ně „irelevantní“ nebo „neutrální“. Rozhodnutí omezuje podle jejich názoru způsobem, který je neslučitelný s čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943, jejich nárok na finanční náhradu, a to zejména v případě redispečinku ke snížení výkonu, a nepřípustně oddaluje poskytnutí finanční náhrady.
14. High Court (Vrchní soud, Irsko) následně sporné rozhodnutí zrušil.
15. Supreme Court (Nejvyšší soud), který má rozhodnout o odvolání a je předkládajícím soudem, má pochybnosti o výkladu čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 a klade si otázku, zda je toto ustanovení přímo použitelné. Poukazuje na skutečnost, že sporné rozhodnutí vylučuje z nároku na finanční náhradu mimo jiné takzvané výrobce de minimis, kteří nejsou účastníky denního trhu, tedy obchodování s elektřinou na následující den. Mimoto zdůrazňuje značný ekonomický význam finanční podpory výrobců energie z obnovitelných zdrojů, zejména prostřednictvím podpory smluv o nákupu elektřiny (Corporate Power Purchase Agreements, dále jen „CPPA“)(11). Odběratelé se těmito smlouvami zavazují nakupovat elektřinu za dohodnutou cenu („realizační cenu“), která krátkodobě může být vyšší nebo nižší než tržní cena. Tyto CPPA mají obvykle podobu rozdílových smluv, podle nichž v případě, že je tržní cena vyšší než realizační cena, výrobce kupujícímu zaplatí rozdíl, a pokud je referenční tržní cena nižší, dorovná tento rozdíl kupující výrobci. Podle CRU však nárok výrobce na realizační cenu, která je vyšší než tržní cena, nespadá do oblasti působnosti čl. 13 odst. 7 písm. b) nařízení 2019/943, a v případě redispečinku ke snížení výkonu za něj proto nemusí být poskytnuta náhrada.
16. Supreme Court (Nejvyšší soud) přerušil řízení a na základě čl. 267 třetího pododstavce SFEU Soudní dvůr požádal o zodpovězení následujících otázek:
„1) a) Vyžaduje čl. 13 odst. 7 nařízení (EU) 2019/943, aby výrobci s pevným přístupem, jejichž výrobny jsou provozovatelem soustavy nasazeny ke snížení výkonu, obdrželi plnou finanční náhradu za výnosy, které jim ušly v důsledku redispečinku (včetně ušlé finanční podpory), tak, aby finanční situace výrobce byla stejná jako situace, ve které by se nacházel, kdyby k redispečinku nedošlo, a aby pro něj možnost, že se stane předmětem redispečinku, byla irelevantní?
b) Co se v této souvislosti rozumí slovy ‚bezdůvodně nízká nebo bezdůvodně vysoká náhrada‘ a na základě jakých kritérií či srovnávacího parametru je nutno provádět posouzení toho, zda je finanční náhrada ‚bezdůvodně nízká nebo vysoká‘?
c) Dovoluje konkrétně čl. 13 odst. 7 přijetí prováděcího opatření, které rozlišuje mezi výrobci elektřiny ve vztahu k jejich nároku na finanční náhradu podle toho, zda jsou, či nejsou přednostně nasazeni?
2) a) Je čl. 13 odst. 7 nařízení (EU) 2019/943 dostatečně jasný, přesný a bezpodmínečný, ať už sám o sobě, nebo ve spojení s výkladem poskytnutým na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 [SFEU], k tomu, aby měl ve vnitrostátním právu přímý účinek?
b) Do jaké míry čl. 13 odst. 7 vyžaduje nebo dovoluje přijetí vnitrostátních opatření k provedení nebo uplatnění tohoto ustanovení?
3. a) Pokud čl. 13 odst. 7 nařízení (EU) 2019/943 nemá přímý účinek, lze se jej navzdory této skutečnosti dovolávat před vnitrostátním soudem za účelem zpochybnění legality ustanovení vnitrostátního práva (včetně jakéhokoli údajného vnitrostátního prováděcího opatření), které je s čl. 13 odst. 7 údajně neslučitelné, a jako základu pro zneplatnění nebo zrušení takového ustanovení či opatření, pokud se tato neslučitelnost prokáže, nebo je výkon takové pravomoci vnitrostátním soudem vyloučen rozsudkem Popławski[(12)]?
b) Pokud čl. 13 odst. 7 nemá přímý účinek a nelze se jej dovolávat před vnitrostátním soudem pro účely uvedené [ve třetí otázce] pod písmenem a), jaké prostředky nápravy má na základě čl. 19 odst. 1 SEU, článku 47 Listiny nebo jiného ustanovení k dispozici podnik, který uvádí, že tvrzené vnitrostátní prováděcí opatření nesprávně omezuje jeho nárok na finanční náhradu podle čl. 13 odst. 7?
4) Pokud jde o správný význam a účinek čl. 13 odst. 7:
a) Mohl národní regulační orgán s přihlédnutím k ustanovením článku 71 nařízení (EU) 2019/943 přijmout prováděcí opatření, kterým byla odložena výplata finanční náhrady podle čl. 13 odst. 7 až na rok 2024?
b) Mohl národní regulační orgán přijmout prováděcí opatření, kterým bylo odloženo rozhodnutí o tom, zda (a případně v jakém rozsahu) má být vyplácena finanční náhrada podle čl. 13 odst. 7 za ušlou finanční podporu?
c) Umožňuje čl. 13 odst. 7 přijetí prováděcího opatření, které i) stanoví, že finanční náhrada se vyplácí pouze výrobcům, kteří jsou účastníky ex ante (denního) trhu, čímž z nároku na finanční náhradu vylučuje výrobce de minimis v případě, že se stanou předmětem redispečinku, nebo ii) stanoví, že finanční náhrada se vyplácí dodavatelům elektřiny, což mohou být zprostředkovatelé, a nikoli výrobci, kteří se stali předmětem redispečinku?
d) V případě, že se výrobce energie z obnovitelných zdrojů, který je stranou korporátní smlouvy o nákupu elektřiny, stane předmětem redispečinku ke snížení výkonu, musí finanční náhrada podle čl. 13 odst. 7 zahrnovat náhradu za ztrátu jakýchkoliv plateb, které by výrobci náležely na základě této korporátní smlouvy o nákupu elektřiny (pokud by se výrobce nestal předmětem redispečinku), s ohledem na skutečnost, že smluvní realizační cena převýšila relevantní tržní cenu, nebo takové platby představují formu finanční podpory, která nespadá do působnosti čl. 13 odst. 7 písm. b)?“
17. Usnesením ze dne 9. dubna 2025 předseda Soudního dvora zamítl žádost předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora.
18. V řízení před Soudním dvorem předložily písemné vyjádření odpůrci v odvolacím řízení, CRU, Irsko, Řecká republika a Evropská komise. Tyto strany se účastnily rovněž jednání konaného dne 15. ledna 2026 a odpověděly na písemné i ústní dotazy Soudního dvora.
IV. Právní analýza
19. Předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je zejména výklad (sporných) kritérií pro určení finanční náhrady ve prospěch výrobců energie z obnovitelných zdrojů, kteří jsou dotčeni netržním redispečinkem ke snížení výkonu, stanovených v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943. S tím souvisí otázka, zda je toto ustanovení přímo použitelné, a zda ho tedy vnitrostátní soud musí použít v takovém řízení, jako je řízení v projednávané věci, a to popřípadě přednostně před vnitrostátním právem, které je s ním v rozporu.
20. Nejprve se budu zabývat dosahem tohoto ustanovení a kritérii, která stanoví (první otázka) (oddíl A). Z toho vyplyne, zda dané ustanovení splňuje podmínky pro uznání přímého účinku (druhá otázka) (oddíl B), resp. jaké prostředky nápravy mají dotčení výrobci k dispozici (třetí otázka) (oddíl C). Nakonec budu zkoumat zbývající otázky (čtvrtá otázka) (oddíl D).
A. Dosah čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 (první otázka)
1. Úvodní poznámky
21. Mezi účastníky řízení je především sporné, zda čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 přiznává výrobcům energie z obnovitelných zdrojů v případě netržního redispečinku – v projednávané věci ke snížení výkonu –vůči provozovateli soustavy nárok na „plnou“ finanční náhradu. Tím je míněna náhrada, která zajistí, aby ekonomická situace těchto výrobců byla stejná, jako kdyby k redispečinku nedošlo, a ti mohli elektřinu, kterou vyrobili, dodat a získat za ni odměnu za tržních podmínek a podle tržních pravidel (jakož i s ohledem na přednostní nasazení, které se na ně vztahuje).
22. Účastníci řízení jsou v tomto ohledu zajedno v tom, že mechanismus náhrad za netržní redispečink ke snížení výkonu, stanovený v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943, je založen na hypotetickém nebo kontrafaktuálním posouzení. Vyplývá to především z čl. 13 odst. 7 písm. b), podle kterého se náhrada určuje mimo jiné na základě „čistých výnosů z prodeje elektřiny na denním trhu“, které by dotčený výrobce vygenerov[al] nebýt požadavku na redispečink. V případě využití tohoto redispečinku je tedy třeba porovnat ekonomickou situaci, která vznikla v jeho důsledku, se situací, která by nastala, kdyby množství elektřiny dotčené redispečinkem mohlo být dodáno do sítě a prodáno na denním trhu.
23. Z tohoto důvodu je nutno blíže prozkoumat kritéria, která je třeba v rámci tohoto srovnávacího posouzení zohlednit. Předkládající soud se v této souvislosti táže zejména na rozsah pojmu „bezdůvodně nízk[á] nebo bezdůvodně vysok[á] náhrad[a]“ uvedeného v čl. 13 odst. 7 druhé větě nařízení 2019/943 [první otázka písm. b)].
24. Za účelem lepšího pochopení rozsahu těchto kritérií je třeba mechanismus náhrad stanovený v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 zkoumat jako celek.
25. V této souvislosti je nutno vzít v potaz, že nárok dotčeného výrobce na finanční náhradu vzniká nejen v případě redispečinku ke snížení výkonu (tj. snížení množství dodávané elektřiny), ale také v případě redispečinku ke zvýšení výkonu (tj. zvýšení množství dodávané elektřiny), který není předmětem sporu v projednávané věci, přičemž v posledně uvedeném případě v zásadě není nutné kontrafaktuální srovnávací posouzení(13). Dále je nesporné, že jednak nárok na náhradu je podmíněn existencí dohody o připojení se zárukou přístupu dodávané elektřiny do sítě(14), což je ve věci v původním řízení zřejmě splněno, a jednak že se „finanční podpora“ poskytnutá tomuto výrobci na základě objemu vyrobené nebo spotřebované elektřiny považuje za součást jeho čistých výnosů(15).
2. Kritéria a fungování mechanismu náhrad stanoveného v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 [první otázka písm. a)]
26. Mám za to, že první otázka písm. a) je v rozsahu, v němž se týká „plné“ náhrady ušlých výnosů výrobce energie z obnovitelných zdrojů, formulována poněkud nejasně. Srovnávací posouzení založené na (proměnlivých) kritériích a způsobech výpočtu stanovených v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 totiž podle mého názoru nezaručuje finanční náhradu, která redispečink z ekonomického hlediska zcela neutralizuje. Tato náhrada se má spíše co nejvíce přiblížit hypotetické ekonomické situaci, která by nastala, pokud by k nedošlo redispečinku. To vyplývá již z doslovného výkladu.
a) Doslovný výklad
27. Podle čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 má být v případě využití netržního redispečinku poskytnuta minimální finanční náhrada („alespoň“). Za účelem výpočtu této náhrady jsou v něm stanoveny dva různé (primární, resp. sekundární) způsoby výpočtu, které se v zásadě použijí jak na redispečink ke zvýšení výkonu, tak na redispečink k jeho snížení(16).
28. Oba způsoby výpočtu mají společné to, že jsou založeny na dvou proměnlivých parametrech, a to jednak na „dodatečných provozních nákladech“ vzniklých v důsledku redispečinku [písm. a)] a jednak na „čistých výnos[ech] z prodeje elektřiny na denním trhu“, které by výrobce „vygenerov[al] nebýt požadavku na redispečink“ [písm. b)]. Pojem ušlé „čisté výnosy“ není v nařízení (EU) č. 2019/943 blíže vymezen. V důsledku toho je prozatím třeba vycházet z obecného chápání daného pojmu, podle kterého se „čistými výnosy“ na rozdíl od „hrubých výnosů“ rozumí výnosy očištěné od nákladů a odvodů(17).
29. Podle – primárního – prvního způsobu výpočtu, se náhrada vypočte na základě vyšší z obou částek uvedených v písmenech a) a b) („vyšší z následujících částek“).
30. Pouze v případě, že tento způsob vede k „bezdůvodně nízké nebo k bezdůvodně vysoké náhradě“, je v rámci druhého způsobu výpočtu třeba zkombinovat částky uvedené v písmenech a) a b) („jejich kombinace“)(18). V nařízení 2019/943 není blíže upřesněn ani pojem „kombinace“. Mohl by být chápán ve smyslu průměru neboli aritmetického středu obou částek zjištěných v rámci prvního způsobu výpočtu [podle písmen a) a b)]. Nemusí tomu tak však být nutně. Pod tento pojem by spadal ještě i součet obou částek. Každopádně je třeba (dodatečné) provozní náklady a ušlé (hypotetické) čisté výnosy nějakým způsobem uvést do vzájemné souvislosti. To nasvědčuje tomu, že provozovatel soustavy má široký prostor pro uvážení, pokud jde o způsob zkombinování těchto dvou částek.
31. Podle mého názoru proti tezi o „plné“ náhradě zastávané odpůrci v odvolacím řízení hovoří již proměnlivá kritéria „dodatečn[é] provozn[í ] náklad[y]“ [uvedené v písm. a)] a „čist[é] výnos[y]“ [uvedené v písm. b)], která tvoří základ obou způsobů výpočtu.
32. V úvahu totiž přichází, že výrobci dotčenému redispečinkem ke snížení výkonu vzniknou dodatečné provozní náklady, které mohou dosáhnout nebo dokonce překročit částku ušlých čistých výnosů. Podle prvního způsobu výpočtu stanoveného v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 může tento výrobce – s výhradou bezdůvodně nízké nebo bezdůvodně vysoké náhrady, tedy náhrady, kterou je třeba upravit – jako (minimální) náhradu vždy považovat pouze vyšší z těchto dvou částek. I když tedy výrobce za těchto podmínek může požadovat náhradu ve výši ušlých čistých výnosů včetně ušlé finanční podpory, nevede to – na rozdíl od toho, co tvrdí odpůrci v odvolacím řízení – k tomu, aby byla jeho finanční situace stejná jako situace, ve které by se nacházel, kdyby k redispečinku nedošlo nebo by pro něj byl zcela irelevantní nebo neutrální. Náhrada totiž dodatečné provozní náklady způsobené redispečinkem nutně nekryje v dostatečné výši. Tento výsledek by tedy mohl vést k „bezdůvodně nízké [...] náhradě“ a k použití druhého způsobu výpočtu.
33. Článek 13 odst. 7 písm. a) nařízení 2019/943 na tuto situaci výslovně poukazuje prostřednictvím příkladu využití redispečinku ke snížení výkonu výroby elektřiny za použití vysoce účinné kombinované výroby tepla a elektřiny. Dotčeným provozovatelům elektráren v důsledku toho mohou vzniknout dodatečné provozní náklady na zajištění záložního tepla. Tito provozovatelé by totiž bez ohledu na nařízený útlum výroby a dodávek elektřiny, jakož i na ztráty s tím spojené museli splnit své smluvní závazky zajistit teplo. Toto teplo je v takovém případě třeba vyrobit, aniž by bylo možno provozní náklady, které v důsledku toho vznikly, pokrýt prodejem elektřiny, která je automaticky vyrobena zároveň s ním.
34. Z tohoto důvodu již první (aritmetický) způsob výpočtu nemůže vždy vést k „plné“ finanční náhradě, v jejíž prospěch argumentují odpůrci v odvolacím řízení.
35. Tím spíše je tomu tak v rámci druhého způsobu výpočtu. Tento způsob stanoví možnost úpravy částky náhrady buď směrem nahoru, nebo směrem dolů v případě, že provozovatel soustavy tuto částku vyhodnotí jako „bezdůvodně“ nízkou nebo vysokou. „Kombinace“ obou částek uvedených v písmenech a) a b) v tomto ohledu tvoří pouze výchozí bod pro určení finanční náhrady. V souvislosti s pojmem „bezdůvodně nízk[á] nebo k bezdůvodně vysok[á] náhrad[a]“, který má za následek, že se vůbec použije druhý způsob výpočtu, se mimoto ukazuje, že tento způsob vyžaduje srovnávací posouzení. Jeho cílem je totiž – formulováno z opačného úhlu pohledu – dosáhnout náhrady, která je co do výše „důvodná“, tedy přiměřená(19).
36. Druhý způsob výpočtu je tedy pomocnou konstrukcí pro účely zjištění, jaká (hypotetická) ekonomická situace by nastala v případě, že by nedošlo k nařízenému redispečinku. To je také patrné v případě redispečinku ke zvýšení výkonu, který není předmětem sporu v projednávané věci. Ačkoli zvýšení množství dodávané elektřiny, které je s ním spojeno, dotčenému výrobci elektřiny v zásadě generuje dodatečné výnosy, čl. 13 odst. 7 písm. a) nařízení 2019/943 i v tomto případě uznává, že mohou vzniknout dodatečné provozní náklady, například náklady na palivo, které popřípadě mohou tyto výnosy(20) překročit nebo nepřiměřeně snížit.
37. Provozovatel soustavy, který na základě druhého způsobu výpočtu případ od případu určuje přiměřenou finanční náhradu, má tedy v rámci požadovaného kontrafaktuálního srovnávacího posouzení, a to ve dvojím ohledu, prostor pro uvážení, který je vyjádřen v neurčitých právních pojmech „jejich kombinace“ a „bezdůvodně“. Toto uvážení se týká jednak posouzení otázky, zda první způsob výpočtu vede k „bezdůvodně nízké nebo k bezdůvodně vysoké náhradě“, jejíž výše je tedy nepřiměřeně nízká nebo vysoká, a jednak navazujícího posouzení přiměřenosti této náhrady určené na základě „jejich kombinace“. Výsledek tohoto posouzení závisí na okolnostech konkrétního případu, resp. nemusí vést k ekonomické situaci výrobce, která je v porovnání se situací, která by nastala bez redispečinku, stejná.
38. „[Nárok na] finanční náhradu“ upravený v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 není proto logicky blíže upřesněn výrazem „plnou“ (full compensation)(21). Stejně tak se v této souvislosti nehovoří o zajištění minimálního výnosu, nýbrž pouze o minimální náhradě (viz bod 27 výše)(22). Na rozdíl od toho, co tvrdí odpůrci v odvolacím řízení, unijní normotvůrce naopak, jak rovněž dokládá historická analýza (bod 43 níže), od takového upřesnění vědomě upustil a upravil pouze nárok na finanční náhradu(23). Tento nárok je tedy co do výše omezen na částku, která je výsledkem srovnávacích hypotéz a způsobů výpočtu stanovených v tomto ustanovení. Její výše se nemusí nutně shodovat s částkou, která by vznikla při dodávce a prodeji množství elektřiny, které bylo sníženo v důsledku redispečinku ke snížení výkonu, nýbrž se má tomuto výsledku – jak odpůrci v odvolacím řízení při jednání připustili mimo jiné s odkazem na zásadu proporcionality – pouze co nejvíce přiblížit.
39. Výsledek tohoto doslovného výkladu potvrzují úvahy založené na systematickém a teleologickém výkladu, jakož i historie vzniku nařízení 2019/943.
b) Systematický, teleologický a historický výklad
40. Ze systematického hlediska nařízení 2019/943 nestanoví žádnou minimální prahovou hodnotu výnosů nebo náhrady ušlých výnosů, pod kterou za žádných okolností nelze jít. Možnost „uplatňovat harmonizované mezní hodnoty maximální a minimální zúčtovací ceny pro denní a vnitrodenní časové rámce“(24) stanovená v čl. 10 odst. 2 v tomto ohledu představuje výjimku a nelze ji vztáhnout na redispečink upravený v článku 13.
41. Proti závěru o existenci minimální prahové hodnoty výnosů mimoto hovoří skutečnost, že unijní normotvůrce v rámci prvního způsobu výpočtu finanční náhrady stanoveného v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 požaduje, aby dodatečné provozní náklady podle písmene a) a ušlé čisté výnosy podle písmene b) byly vypočteny samostatně, a to za účelem určení této náhrady na základě vyšší z těchto dvou částek (body 28 a 32 výše). Jinak by nedávala smysl ani případná úprava výsledku získaného na základě prvního způsobu výpočtu v případě, že tento způsob vede k bezdůvodně nízké nebo vysoké finanční náhradě, prostřednictvím druhého způsobu výpočtu. Posledně uvedený způsob předpokládá právě to, že náhradu je třeba popřípadě upravit směrem nahoru, či dokonce směrem dolů. Výrazem „alespoň vyšší z následujících částek nebo jejich kombinace“ tedy není míněna žádná taková spodní prahová hodnota. Tento výraz spíš poukazuje na skutečnost, že jedna z obou částek uvedených v písmenech a) a b) může být vyšší, a proto je ji v zásadě třeba zohlednit jako vhodné měřítko pro výpočet finanční náhrady.
42. Na rozdíl od toho, co tvrdí odpůrci v odvolacím řízení, nejsem navíc s to nalézt v cílech nařízení 2019/943 žádné další vodítko, které by mohlo být základem nároku na „plnou“ finanční náhradu, v jehož prospěch argumentují. Cíli odezvy na straně poptávky soustav, která je v podstatě v souladu s tržními zásadami, při současné podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, včetně jejich přednostního nasazení, slouží rovněž skutečnost, že finanční náhrada se v případě netržního redispečinku co nejvíce blíží odměně za tržních podmínek. Přesně to má podle mého názoru v konečném důsledku zajistit mechanismus náhrad stanovený v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943.
43. Stejný směr naznačuje historie vzniku nařízení 2019/943. Komise ve svém návrhu nárok na finanční náhradu omezila na případ netržního redispečinku ke snížení výkonu, jakož i na 90 % (hypotetických) čistých výnosů z prodeje elektřiny na denním trhu(25). Je pravda, že Rada později vypustila odkaz na mezní hodnotu ve výši 90 %, takže uvedeny byly již jen ušlé (hypotetické) čisté výnosy. Kompromis, ke kterému nakonec dospěly Rada a Evropský parlament, však opustil čisté výnosy jako jediné kritérium pro výpočet finanční náhrady a namísto toho pro oba způsoby výpočtu zavedl dodatečná kritéria [„dodatečn(é) provozn(í) náklad(y)“ v písmenu a) – včetně redispečinku ke zvýšení výkonu – a ušlé „čist(é) výnos(y)“ v písmenu b), jakož i „jejich kombinac(i)“ pro případ „bezdůvodně nízké nebo k bezdůvodně vysoké náhrad(y)](26)“. Unijní normotvůrce tedy měl za to, že na základě požadovaného hypotetického srovnávacího posouzení nelze v případě netržního redispečinku ke snížení výkonu aritmeticky dosáhnout toho, aby situace výrobců energie z obnovitelných zdrojů byla z ekonomického hlediska zcela „neutrální“, nýbrž pouze získat přibližující se hodnotu, jejímž účelem je způsobit jim co nejmenší újmu.
c) Dílčí závěr k první otázce písm. a)
44. Na první otázku písm. a) je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 přiznává výrobcům, kteří mají pevný přístup k síti a záruku přístupu dodávané elektřiny do sítě a jsou dotčeni netržním redispečinkem ke snížení výkonu, nárok na finanční náhradu, která co nejvíce odpovídá hypotetické ztrátě výnosů (včetně ušlé finanční podpory) dosažených v případě dodávky dotčeného množství elektřiny za tržních podmínek, avšak z ekonomického hlediska ji nemusí zcela neutralizovat.
3. Oblast použití kritéria „neodůvodněně nízká nebo vysoká finanční náhrada“ [první otázka písm. b)]
45. Odpověď na první otázku písm. a) obsahuje zásadní kritéria pro výklad pojmu „bezdůvodně nízk[á] nebo k bezdůvodně vysok[á] náhrad[a]“ uvedeného v čl. 13 odst. 7 druhé větě nařízení 2019/943, na který se předkládající soud speciálně táže [otázka 1 písm. b)].
46. Tento pojem se – v případě redispečinku ke snížení výkonu(27) – vztahuje k výsledku zjištěnému na základě prvního způsobu výpočtu a teprve tím umožňuje použití druhého způsobu výpočtu. Provozovatel soustavy musí nejprve na základě veškerých dostupných informací(28) ověřit, zda první způsob výpočtu vede k „bezdůvodně nízké nebo k bezdůvodně vysoké náhradě“, tedy zda je tato náhrada (ne)přiměřená. V tomto ohledu má určitý prostor pro uvážení (bod 37 výše).
47. Pokud provozovatel soustavy náhradu vyhodnotí jako nepřiměřenou, musí následně v rámci svého prostoru pro uvážení vyplývajícího za použití „kombinace“ částek uvedených v písmenech a) a b) určit přiměřenou finanční náhradu.
48. Za tímto účelem může provozovatel soustavy nejprve vycházet především z průměru obou vypočtených částek, sečíst je nebo může dodatečné provozní náklady uvést do souvislosti s ušlými (hypotetickými) čistými výnosy jiným způsobem. Následně musí provozovatel soustavy v závislosti na okolnostech projednávaného případu, které zahrnují i vývoj cen, ke kterému během redispečinku dojde na denním trhu, určit přiměřenou výši částky náhrady (bod 30 výše).
49. V souladu s úvahami uvedenými výše v bodě 27 a následujících čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 v zásadě neumožňuje, aby se kromě kritérií, která jsou v něm taxativně upravena, nebo odchylně od nich vycházelo z pevných procentuálně stanovených hodnot nebo domněnek, které nepřípustně omezují prostor pro uvážení, který je v tomto ohledu přiznán provozovateli soustavy (blíže body 64 a 65 níže). To rovněž bere v potaz skutečnost, že provozovatel soustavy má vzhledem ke zvláštnímu postavení a úkolu zajistit pod dohledem vnitrostátního regulačního orgánu řádné fungování trhu s elektřinou(29), které mu svěřuje toto nařízení, nejlepší předpoklady pro určení přiměřené náhrady. Tuto skutečnost musí zohlednit i soud při přezkumu přiměřenosti této náhrady. To zase potvrzuje, že částka náhrady určená provozovatelem soustavy nemusí přesně odpovídat ekonomické situaci, ve které by se výrobce nacházel, pokud by nedošlo k nařízení redispečinku, nýbrž že se jí pouze co nejvíce přibližuje (bod 38 výše).
50. Na první otázku písm. b) je tedy třeba odpovědět tak, že pojem „bezdůvodně nízk[á] nebo k bezdůvodně vysok[á] náhrad[a]“ uvedený v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 má za cíl poskytnout výrobci dotčenému netržním redispečinkem ke snížení výkonu přiměřenou finanční náhradu. Provozovatel soustavy má v tomto ohledu prostor pro uvážení.
4. Přípustnost vnitrostátních prováděcích opatření, která nárok na finanční náhradu podmiňují právem na přednostní nasazení [první otázka písm. c)]
51. Podstatou první otázky písm. c) je, zda čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 umožňuje přijmout vnitrostátní prováděcí opatření, která nárok na finanční náhradu podmiňují tím, že výrobce dotčený netržním redispečinkem ke snížení výkonu má právo na přednostní nasazení ve smyslu čl. 12 odst. 2 a 4 tohoto nařízení (bod 5 výše), či nikoli(30).
52. Jak správně tvrdí Komise a odpůrci v odvolacím řízení, z ustanovení čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 takové rozlišování nevyplývá. Článek 13 odst. 1 naopak upravuje zásadu, která se použije rovněž v oblasti působnosti odstavce 7 a podle které redispečink musí být založen na objektivních, transparentních a nediskriminačních kritériích a musí být v rámci toho, co je technicky proveditelné, otevřen veškerým technologiím výroby (včetně veškerého ukládání energie a veškeré odezvy strany poptávky). Tyto zásady platí jak pro tržní redispečink, za který podle čl. 13 odst. 2 náleží finanční náhrada (odměna), tak pro netržní redispečink, který podle čl. 13 odst. 7 zakládá nárok na finanční náhradu.
53. Příslušná vnitrostátní prováděcí opatření, pokud jsou vůbec potřebná, tedy musí být v souladu s těmito zásadami. Tato opatření proto nemohou s ohledem na nediskriminační přiznání nároku na finanční náhradu zakládajícího se na nařízení netržního redispečinku (ke snížení výkonu) rozlišovat podle toho, zda má dotčený výrobce prospěch z přednostního nasazování, či nikoli. Tento nárok je podmíněn pouze tím, že výrobce má na základě dohody o připojení záruku přístupu dodávané elektřiny do sítě, resp. jejího odběru.
54. Na první otázku písm. c) je tedy třeba odpovědět tak, že nárok na finanční náhradu podle čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 není podmíněn tím, že výrobce dotčený netržním redispečinkem ke snížení výkonu má prospěch z přednostního nasazení, či nikoli, ani jeho uspokojení nelze činit závislým na tomto rozlišování ve vnitrostátních prováděcích opatřeních.
B. Přímý účinek čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943? (druhá otázka)
55. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda jsou ustanovení čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná, a tudíž přímo použitelná [otázka 2 písm. a)], jakož i to, zda a do jaké míry vyžadují nebo dovolují přijetí vnitrostátních opatření k jejich provedení nebo uplatnění [otázka 2 písm. b)]. Považuji za účelné zodpovědět tyto otázky společně.
1. Vymezení kritérií pro přímý účinek oproti přímé použitelnosti
56. Účastníci řízení se předně přou o to, zda je u ustanovení čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 vůbec zapotřebí ověřovat splnění podmínek pro uznání přímého účinku uznaných judikaturou, protože podle čl. 288 druhého pododstavce SFEU jsou nařízení v členských státech přímo použitelná. V popředí zájmu se v této souvislosti nachází rozsudek Popławski(31), na který předkládající soud odkazuje ve třetí otázce písm. a), jakož i otázka, zda ustanovení nařízení mají přednost před vnitrostátním právem, které je s nimi v rozporu, již z toho důvodu, že jsou přímo použitelná. Na posledně uvedenou otázku však Soudní dvůr jak jednoznačně, tak s obecnou platností odpověděl v tom smyslu, že zásada přednosti unijního práva vyžaduje, aby orgány členských států upustily od použití odporujících ustanovení vnitrostátního práva pouze tehdy, pokud dotčené ustanovení unijního práva – tedy i ustanovení nařízení – splňuje podmínky pro uznání přímého účinku(32). Orgány členských států totiž nemohou přímo použitelná ustanovení nařízení použít automaticky. Tato ustanovení naopak mohou z důvodu své normativní struktury, své podmínečné povahy nebo posuzovací pravomoci přiznané těmto orgánům vyžadovat přijetí vnitrostátních nebo unijně právních (prováděcích) opatření, která je konkretizují(33), tudíž právě nemají přímý účinek(34).
57. V projednávané věci je proto třeba ověřit, zda má čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 přímý účinek.
58. Podle ustálené judikatury mají ustanovení unijního práva – primárního či sekundárního – přímý účinek pouze tehdy, pokud se z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná. Ustanovení je bezpodmínečné, jestliže ukládá povinnost, která není vázána na žádnou podmínku, a při jejím plnění ani v jejích účincích není podmíněna žádným aktem ze strany orgánů Unie nebo členských států. Ustanovení je považováno za dostatečně přesné na to, aby se jej mohl jednotlivec dovolávat a aby jej mohl uplatnit soud, jestliže tuto povinnost ukládá jednoznačným způsobem(35). Jsou-li tyto podmínky splněny, může se jednotlivec dovolávat tohoto ustanovení před vnitrostátními soudy vůči členskému státu, i když členský stát směrnici provedl nesprávně(36).
59. Pokud ustanovení unijního práva – jako v projednávané věci ustanovení čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 – přiznává příslušným vnitrostátním orgánům určitý prostor pro uvážení, pokud jde o posouzení, zda jsou splněny podmínky, které stanoví, a pokud jde o opatření, která je třeba přijmout, nemusí to zpochybnit jejich dostatečně přesnou a bezpodmínečnou povahu ve smyslu přímého účinku. Podle ustálené judikatury takový prostor pro uvážení, resp. posouzení, nepředstavuje podmínku ani další požadavek na provedení nebo účinnost ve smyslu zásad uvedených v bodě 57 výše(37).
60. Podle ustálené judikatury lze naopak ustanovení unijního práva považovat za bezpodmínečné a dostatečně přesné i tehdy, když ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení při jeho provádění, pokud jim jednoznačně ukládá povinnost dosáhnout určitého výsledku, která není vázána na žádné podmínky týkající se jeho použití(38). Soudní dvůr v konečném důsledku staví na roveň podmínky týkající se bezpodmínečné povahy povinnosti a podmínky týkající se dostatečné určitosti Přímo použitelné tedy mohou být i neurčité povinnosti, které samy o sobě ponechávají členským státům prostor pro uvážení(39). Tak je tomu zejména v případech, kdy toto ustanovení určuje způsob dosažení minimální úrovně ochrany nebo výsledku stanovených tímto ustanovením(40).
61. Za těchto podmínek mám za to – jak bude ukázáno níže – že ustanovení čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 o způsobu výpočtu finanční náhrady jsou přímo použitelná.
2. Splnění kritérií pro uznání přímého účinku
62. Jak bylo uvedeno výše v bodech 27 a následujících, je způsob výpočtu stanovený v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 na základě kritérií, která jsou v tomto ustanovení uvedena, upravený dostatečně jasně, přesně a bezpodmínečně, aby ho příslušný vnitrostátní orgán, zejména provozovatel soustavy, mohl přímo použít. Prostor pro uvážení, který je tomuto orgánu přiznán za účelem kontrafaktuálního srovnávacího posouzení, nic nemění na tom, že v případě netržního redispečinku (ke snížení výkonu) má dotčený výrobce nárok na (přiměřenou) finanční náhradu. Tato náhrada se v konečném důsledku má přiblížit ekonomické situaci, ve které by se výrobce nacházel bez tohoto redispečinku, tedy v případě prodeje množství elektřiny, na které se vztahuje, za tržních podmínek. Proti tomu stojí jednoznačná povinnost provozovatele soustavy tento nárok uspokojit, a to v souladu s kritérii a způsoby výpočtu stanovenými v čl. 13 odst. 7.
63. Jak cíl finanční náhrady, kterého má být dosaženo, tak kritéria a způsob jejího výpočtu jsou tedy v těchto ustanoveních vymezeny dostatečně jasně a přesně, jakož i vyčerpávajícím způsobem, aby se jich dotčení výrobci mohli rovněž dovolávat před soudem a tento soud je mohl pochopit a přímo použít.
64. Pokud členský stát – jako v projednávané věci Irsko prostřednictvím sporného rozhodnutí – za účelem využití prostoru pro uvážení přiznaného čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 přijme prováděcí opatření, nic to na tomto přímém účinku čl. 13 odst. 7 nemění. Jinou otázkou – na kterou v projednávané věci není třeba odpovědět – je, zda se tato prováděcí opatření drží v mezích kritérií, která jsou v uvedeném ustanovení stanovena dostatečně přesným, bezpodmínečným a vyčerpávajícím způsobem, jakož i prostoru pro uvážení, který přiznávají, či zda je překračují.
65. S ohledem na kritéria pro výpočet výše nároku na finanční náhradu stanovená ve sporném rozhodnutí o tom však vyvstávají pochybnosti. Způsob výpočtu, který je v něm upraven, se totiž mimo jiné zakládá na (přesně vyčíslených) „výnosech na ex ante trhu“ a na domněnce o existenci „bezdůvodně“ vysoké nebo nízké částky, kterou lze vyvrátit pouze „pádným důvodem“. Je na předkládajícím soudu, aby ověřil soulad těchto kritérií s přímo použitelnými ustanoveními čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 a vyjasnil, zda v tomto ohledu musí upřednostnit posledně uvedená ustanovení.
3. Dílčí závěr
66. Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 sice přiznává provozovateli soustavy prostor pro uvážení, avšak splňuje podmínky pro uznání přímého účinku, aniž zakazuje přijetí vnitrostátních opatření za účelem využití tohoto prostoru pro uvážení. Tato opatření však nesmí být v rozporu s kritérii a způsoby výpočtu, která toto ustanovení stanoví, a musí se držet v mezích tohoto prostoru pro uvážení, což musí ověřit vnitrostátní soud.
C. Jiné prostředky nápravy (třetí otázka)
67. Třetí otázka se týká dalších možných prostředků nápravy a je položena pouze za podmínky, že čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 nemá přímý účinek. Proto na ni není třeba odpovědět.
68. V případě, že by Soudní dvůr ve druhé otázce dospěl k jinému závěru, než je závěr uvedený v bodě 66 tohoto stanoviska, stačí připomenout jeho ustálenou judikaturu, podle níž jsou soudy členských států povinny vykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu v souladu s požadavky unijního práva a přiznat jednotlivcům možnost domoci se nápravy, pokud jsou jejich práva dotčena porušením unijního práva přičitatelným členskému státu(41).
D. Zbývající otázky (čtvrtá otázka)
1. Odložení uspokojení nároku na finanční náhradu? [čtvrtá otázka písm. a) a b)]
69. Podstatou čtvrté otázky písm. a) a b) předkládajícího soudu je, zda lze uspokojení nároku na finanční náhradu stanoveného ve čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 prostřednictvím vnitrostátního prováděcího opatření odložit do roku 2024.
70. Jak správně tvrdí odpůrci v odvolacím řízení a Komise, nařízení 2019/943 podle svého čl. 71 odst. 1 vstoupilo v platnost 20. dnem po vyhlášení v Úředním věstníku a podle čl. 71 odst. 2 se použije ode dne 1. ledna 2020, aniž by pro článek 13 bylo stanoveno přechodné ustanovení nebo výjimka. Nárok na finanční náhradu vůči provozovateli soustavy založený na přímo a přednostně použitelných ustanoveních čl. 13 odst. 7 tedy existuje od tohoto data a provozovatel soustavy ho musí uspokojit. Odložení uspokojení tohoto nároku na pozdější datum – v projednávané věci na rok 2024 – je s tím neslučitelné a rovněž by podkopalo plný účinek těchto ustanovení, vyžadovaný judikaturou(42).
71. Na čtvrtou otázku písm. a) a b) je tedy třeba odpovědět tak, že nárok na finanční náhradu stanovený v přímo použitelných ustanoveních článku 13 nařízení 2019/943 musí být v souladu s čl. 71 odst. 2 tohoto nařízení uspokojen počínaje 1. lednem 2020, aniž by bylo možné toto uspokojení odložit prostřednictvím vnitrostátních prováděcích opatření.
2. Omezení nebo rozšíření osobní působnosti nároku na finanční náhradu? [čtvrtá otázka písm. c)]
a) První část: vyloučení malých výrobců?
72. Podstatou první části čtvrté otázky písm. c) předkládajícího soudu je, zda čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 umožňuje přijmout vnitrostátní prováděcí opatření, která v případě (netržního) redispečinku (ke snížení výkonu) omezují nárok na finanční náhradu na ty výrobce, kteří jsou účastníky ex ante (denního) trhu, takže by byli vyloučeni výrobci de minimis. Podle účastníků řízení by se pojmem „výrobci de minimis“, který v tomto nařízení není upraven, mohli rozumět malí výrobci, kteří často nejsou účastníky irského denního nebo vnitrodenního trhu.
73. Jak správně uvádějí Komise a odpůrci v odvolacím řízení, nárok na finanční náhradu ze strany provozovatele soustavy stanovený v čl. 13 odst. 7 první větě nařízení 2019/943 je podmíněn pouze tím, že výrobci dotčení netržním redispečinkem ke snížení výkonu („provozovatelé výrobny elektřiny, zařízení pro ukládání energie nebo zařízení pro odezvu strany poptávky“) přijali v rámci dohody o připojení pevnou záruku přístupu do sítě pro daný objem elektřiny. Kapacita výroby elektřiny nebo objem dodávek elektřiny je v tomto ohledu irelevantní. Kritérium „čist[é] výnos[y] z prodeje elektřiny na denním trhu“ stanovené v čl. 13 odst. 7 písm. b) v tomto případě slouží pouze k určení výše finanční náhrady podle prvního způsobu výpočtu, avšak neomezuje nárok na náhradu co do důvodu.
74. Opačný výklad by byl rovněž v rozporu se systematikou a cíli článků 12 a 13 nařízení 2019/943. Podle čl. 12 odst. 2 totiž mají členské státy zajistit, aby provozovatelé soustav při nasazování výrobních zařízení uplatňovali přednostní nasazování(43) výrobních zařízení využívajících obnovitelné zdroje energie s instalovanou kapacitou na výrobu elektřiny menší než 400 kW. Kontinuita zásadní záruky přednostního nasazení je navíc zabezpečena prostřednictvím čl. 12 odst. 6. Z tohoto ustanovení vyplývá, že právo na přednostní nasazování, které jim je upřeno v případě využití netržního redispečinku ke snížení výkonu podle čl. 13 odst. 6, mají i malí výrobci energie z obnovitelných zdrojů. Kromě toho je podle čl. 13 odst. 6 písm. a) tento redispečink, pokud jde o výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, přípustný pouze za striktních podmínek. Rozlišování podle objemu výroby nebo dodávek elektřiny nebo účasti na denním trhu, které by vedlo k vynětí některých výrobců (energie z obnovitelných zdrojů) z osobní působnosti nároku na finanční náhradu, by bylo s těmito pravidly neslučitelné.
75. Toto rozlišování by rovněž bylo v rozporu se zásadami zakotvenými v čl. 13 odst. 1 a 2 nařízení 2019/943. Zaprvé musí být redispečink založen na objektivních, transparentních a nediskriminačních kritériích a musí být v rámci toho, co je technicky proveditelné, otevřen veškerým technologiím výroby (jakož i veškerému ukládání energie a veškeré odezvě strany poptávky) (bod 52 výše). V tomto ohledu není stanoveno žádné rozlišování podle výrobní kapacity. Zadruhé mají podle odstavce 2 nárok na finanční náhradu (odměnu) v zásadě všichni výrobci, kteří byli dotčeni (rovněž) tržním redispečinkem.
76. Na první část čtvrté otázky písm. c) je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 neumožňuje přijmout vnitrostátní prováděcí opatření, která v případě využití (netržního) redispečinku (ke snížení výkonu) omezují nárok na finanční náhradu na výrobce, kteří jsou účastníky ex ante (denního) trhu, nebo z něj vylučují takzvané výrobce de minimis.
b) Druhá část: Nárok zprostředkovatelů na náhradu?
77. Podstatou druhé části čtvrté otázky písm. c) předkládajícího soudu je, zda čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 umožňuje přijetí vnitrostátních prováděcích opatření, která v případě využití (netržního) redispečinku (ke snížení výkonu) rozšiřují nárok na finanční náhradu na dodavatele elektřiny, kteří jsou zřejmě pouze zprostředkovateli, a nikoli výrobci. Odpůrci v odvolacím řízení to částečně zpochybňují. Kromě toho mají za to, že provozovatel soustavy může náhradu vyplatit pouze přímo výrobci, který na ni má nárok.
78. Jak je uvedeno v bodě 73 výše, čl. 13 odst. 7 první věta nařízení 2019/943 omezuje nárok na finanční náhradu vůči provozovateli soustavy na výrobce elektřiny dotčené netržním redispečinkem („provozovatele výrobny elektřiny, zařízení pro ukládání energie nebo zařízení pro odezvu strany poptávky“], kteří v rámci dohody o připojení přijali pevnou záruku přístupu dodávané elektřiny do sítě. Kromě toho mají pouze tito výrobci v rámci obou způsobů výpočtu „dodatečné provozní náklady“ ve smyslu čl. 13 odst. 7 písm. a) nařízení 2019/943, které je třeba zohlednit při jejím určení. To z osobní působnosti nároku na náhradu v zásadě vylučuje zprostředkovatele, kteří nejsou výrobci ani neprovozují žádné z výše uvedených zařízení, ani neuzavřeli dohodu o připojení se zárukou přístupu dodávané elektřiny do sítě.
79. Jak tvrdí CRU a Komise, nezdá se však zcela vyloučeno, aby vnitrostátní prováděcí opatření podrobněji upravila způsob, jakým jsou náhrady oprávněnému výrobci vyplaceny. To by mohlo – i z technických důvodů, například za účelem započtení – umožnit zapojení zprostředkovatele jako platebního místa, pokud to neohrozí uspokojení nároku výrobce na náhradu a nepovede k nespravedlivému přesunutí rizika platební neschopnosti, což musí ověřit předkládající soud.
80. Na druhou část čtvrté otázky písm. c) je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 neumožňuje přijmout vnitrostátní prováděcí opatření, která v případě využití (netržního) redispečinku (ke snížení výkonu) rozšiřují nárok na finanční náhradu na zprostředkovatele, který nesplňuje podmínky stanovené v první větě tohoto ustanovení. To nevylučuje, aby takový zprostředkovatel působil jako platební místo, pokud to neohrozí uspokojení nároku výrobce na náhradu a nepovede k nespravedlivému přesunutí rizika platební neschopnosti, což musí ověřit předkládající soud.
3. Platby na základě CPPA převyšující tržní cenu jako „finanční podpora“? [čtvrtá otázka písm. d)]
81. Podstatou čtvrté otázky písm. d) předkládajícího soudu je, zda pojem „finanční podpora“ uvedený v čl. 13 odst. 7 písm. b) nařízení 2019/943, která je podle tohoto ustanovení považována za „součást čistých výnosů“, zahrnuje platby převyšující tržní cenu, které výrobcům energie z obnovitelných zdrojů náleží na základě CPPA(44).
82. Tato otázka je mezi účastníky řízení velmi sporná. Podle předkládajícího soudu je záruka obdržení realizační ceny obsažená v CPPA, která je případně vyšší než tržní cena, důležitou součástí finanční podpory výrobců energie z obnovitelných zdrojů. CRU ani sporné rozhodnutí ji však neuznává za „finanční podporu“ ve smyslu čl. 13 odst. 7 písm. b) nařízení 2019/943. CRU zastává názor, že se může jednat pouze o veřejnou podporu ve smyslu státní podpory.
83. Mám za to, že tato argumentace CRU není přesvědčivá, a to jak s ohledem na široký pojem „finanční podpora“, tak ze systematických a teleologických důvodů. Podle mého názoru jsou tímto pojmem míněny jak státní, tak případné, s povolením státu nebo z jeho podnětu, poskytnuté soukromé finanční podpory.
84. Pojem „finanční podpora“ není v nařízení 2019/943 definován. Nepodléhá ani – přinejmenším ne výslovně – výhradě použití článků 107 a 108 SFEU, což by mohlo naznačovat, že je jím zřejmě míněna pouze státní podpora ve smyslu pojmu „podpora“ uvedeného v čl. 107 odst. 1 SFEU. Naproti tomu na smlouvy o nákupu elektřiny upravené v článku 19a nařízení 2019/943 – tj. na soukromoprávní CPPA, které jsou předmětem sporu v projednávané věci – se tato výhrada vztahuje (čl. 19a odst. 4), takže argumentace CRU se již z tohoto důvodu jeví jako nesprávná.
85. Cílem čl. 13 odst. 7 písm. b) tohoto nařízení je podle mého názoru naopak v zásadě zahrnout jakoukoli formu finanční podpory výroby elektřiny – zejména z obnovitelných zdrojů energie – a to bez ohledu na to, zda pochází ze státních nebo soukromých prostředků. Tento názor je potvrzen i možným zařazením CPPA mezi kategorie přípustných nástrojů na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a zaručení bezpečnosti dodávek, stanovené v článcích 19a, 19d a 21 nařízení 2019/943.
86. Podle čl. 19a odst. 1 nařízení 2019/943 členské státy podporují využívání smluv o nákupu elektřiny za účelem zajištění předvídatelnosti cen a dosažení cílů v oblasti snižování emisí uhlíku stanovených v jejich integrovaných vnitrostátních plánech v oblasti energetiky a klimatu, mimo jiné pokud jde o energii z obnovitelných zdrojů. Podle odstavců 3 a 4 tohoto článku mohou v tomto ohledu koordinovaným způsobem stanovit státem podporované systémy záruk za tržní ceny ke snížení finančních rizik spojených se selháním odběratele v rámci smluv o nákupu elektřiny, soukromé záruky nebo nástroje usnadňující sdružování poptávky pro smlouvy o nákupu elektřiny. V této souvislosti musí státem podporované systémy záruk za tržní ceny „[a]niž jsou dotčeny články 107 a 108 Smlouvy o fungování EU [...] obsahovat ustanovení, která zabrání snížení likvidity na trzích s elektřinou, a nesmí podporovat nákupy elektřiny vyrobené z fosilních paliv“. Z předkládacího usnesení není zřejmé, zda je realizační cena zaručená v CPPA– která popřípadě je dokonce vyšší než tržní cena – zajištěna takovýmto státem podporovaným systémem záruk za tržní ceny, nebo zda se v tomto případě jedná pouze o soukromou záruku. V obou případech by se každopádně jednalo o finanční podporu, kterou nařízení 2019/943 v zásadě povoluje.
87. CPPA lze navíc začlenit mezi režimy přímé podpory cen pro investice do nových zařízení pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů ve formě dvousměrných rozdílových smluv podle článku 19d nařízení 2019/943(45), z nichž příjmy musí být rozděleny mezi konečné zákazníky (odstavec 5)(46). A konečně by CPPA mohly být součástí kapacitního mechanismu ve smyslu čl. 21 odst. 1 tohoto nařízení(47).
88. „Finanční podpora“ ve smyslu čl. 13 odst. 7 písm. b) nařízení 2019/943 tedy nepochybně může pocházet ze státní podpory nebo podpory ze soukromých prostředků poskytnuté z podnětu státu. Nicméně ze systematických a teleologických důvodů není namístě zohledňovat v rámci výpočtu finanční náhrady příjmy na základě CPPA, které případně mohou převyšovat tržní cenu.
89. Podobně jako nařízení přednostního nasazení upravené v čl. 12 odst. 2 až 4 nařízení 2019/943, na které se rovněž vztahuje výhrada dodržení pravidel státní podpory stanovených v článcích 107, 108 a 109 SFEU, má totiž i finanční náhrada stanovená v čl. 13 odst. 7 za cíl zvýhodnit výrobu a dodávky energie z obnovitelných zdrojů, resp. zabezpečit je. Kromě toho z poněkud nekonzistentní judikatury Soudního dvora vyplývá, že podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie stanovená zákonem nutně nespadá pod pojem „státní podpora“, a to právě pokud podpora není poskytnuta ze „státních prostředků“(48). Široký pojem „finanční podpora“, ať už z veřejných, či soukromých prostředků, tuto myšlenku zohledňuje. Naopak je zřejmé, že unijní normotvůrce tento pojem zvolil záměrně, aby zahrnoval rozmanitá opatření finanční podpory výroby elektřiny, zejména z obnovitelných zdrojů energie, a to bez ohledu na to, zda naplňují pojem „podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, či nikoli.
90. Na čtvrtou otázku písm. d) je tudíž třeba odpovědět tak, že pojem „finanční podpora“ uvedený v čl. 13 odst. 7 písm. b) nařízení 2019/943 zahrnuje v zásadě platby převyšující tržní cenu, které výrobcům energie z obnovitelných zdrojů náleží na základě takových smluv o nákupu elektřiny, jako jsou CPPA, ve smyslu čl. 19a nařízení 2019/943.
V. Závěry
91. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko), odpověděl takto:
„1) a) Článek 13 odst. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/943 ze dne 5. června 2019 o vnitřním trhu s elektřinou přiznává výrobcům, kteří mají pevný přístup k síti a záruku přístupu dodávané elektřiny do sítě a jsou dotčeni netržním redispečinkem ke snížení výkonu, nárok na finanční náhradu, která co nejvíce odpovídá hypotetické ztrátě výnosů (včetně ušlé finanční podpory) dosažených v případě dodávky dotčeného množství elektřiny za tržních podmínek, avšak z ekonomického hlediska ji nemusí zcela neutralizovat. Pojem ‚bezdůvodně nízk[á] nebo k bezdůvodně vysok[á] náhrad[a]‘ uvedený v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 má za cíl poskytnout výrobci dotčenému tímto redispečinkem přiměřenou finanční náhradu. Provozovatel soustavy má v tomto ohledu prostor pro uvážení.
b) Nárok na finanční náhradu podle čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 není podmíněn tím, že výrobce dotčený netržním redispečinkem ke snížení výkonu má prospěch z přednostního nasazení, či nikoli, ani jeho uspokojení nelze činit závislým na tomto rozlišování ve vnitrostátních prováděcích opatřeních.
2) Článek čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 sice přiznává provozovateli soustavy prostor pro uvážení, avšak splňuje podmínky pro uznání přímého účinku, aniž zakazuje přijetí vnitrostátních opatření za účelem využití tohoto prostoru pro uvážení. Tato opatření však nesmí být v rozporu s kritérii a způsoby výpočtu, která toto ustanovení stanoví, a musí se držet v mezích tohoto prostoru pro uvážení, což musí ověřit vnitrostátní soud.
3) a) Nárok na finanční náhradu stanovený v přímo použitelných ustanoveních článku 13 nařízení 2019/943 musí být v souladu s čl. 71 odst. 2 tohoto nařízení uspokojen počínaje 1. lednem 2020, aniž by bylo možné toto uspokojení odložit prostřednictvím vnitrostátních prováděcích opatření.
b) Článek 13 odst. 7 nařízení 2019/943 neumožňuje přijmout vnitrostátní prováděcí opatření,
která v případě využití (netržního) redispečinku (ke snížení výkonu) omezují nárok na finanční náhradu na výrobce, kteří jsou účastníky ex ante (denního) trhu, nebo z něj vylučují takzvané výrobce de minimis;
která v případě využití (netržního) redispečinku (ke snížení výkonu) rozšiřují nárok na finanční náhradu na zprostředkovatele, který nesplňuje podmínky stanovené v první větě tohoto ustanovení. To nevylučuje, aby zprostředkovatel působil jako platební místo, pokud to neohrozí uspokojení nároku výrobce na náhradu a nepovede k nespravedlivému přesunutí rizika platební neschopnosti, což musí ověřit předkládající soud.
c) Pojem ‚finanční podpora‘ uvedený v čl. 13 odst. 7 písm. b) nařízení 2019/943 zahrnuje v zásadě platby převyšující tržní cenu, které výrobcům energie z obnovitelných zdrojů náleží na základě smluv o nákupu elektřiny (Corporate Power Purchase Agreements) ve smyslu článku 19a nařízení 2019/943.“
1 Původní jazyk: němčina.
2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 5. června 2019 o vnitřním trhu s elektřinou (Úř. věst. 2019, L 158, s. 54), naposledy pozměněné nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1747 ze dne 13. června 2024, kterým se mění nařízení (EU) 2019/942 a (EU) 2019/943, pokud jde o zlepšení uspořádání unijního trhu s elektřinou (Úř. věst. 2024, L 1747, s. 1).
3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 5. června 2019 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o změně směrnice 2012/27/EU (Úř. věst. 2019, L 158, s. 125), naposledy pozměněná směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1711 ze dne 13. června 2024, kterou se mění směrnice (EU) 2018/2001 a (EU) 2019/944, pokud jde o zlepšení uspořádání unijního trhu s elektřinou (Úř. věst. 2024, L 1711, s. 1).
4 Viz článek 3 nařízení 2019/943 (nadepsaný „Zásady týkající se fungování trhů s elektřinou“), podle kterého jsou mimo jiné ceny utvářeny na základě nabídky a poptávky [písmeno a)] a pravidla trhu podporují volnou tvorbu cen a nevyžadují kroky, které brání tvorbě cen na základě nabídky a poptávky [písmeno b)].
5 Viz článek 3 písm. c) a f) nařízení 2019/943.
6 Jak přiléhavě uvádí předkládající soud, opatření spočívající v nasazení na základě potřeb trhu stanovená v článku 12 nařízení 2019/943 se tedy liší od tržních, resp. netržních opatření redispečinku ke snížení výkonu, stanovených v článku 13 tohoto nařízení. Podle této definice je redispečink využíván v případě [fyzického] přetížení nebo v případě, že je z důvodu bezpečnosti soustavy nezbytné omezování. Cílem netržního redispečinku ke snížení výkonu, který je předmětem sporu v projednávané věci, je snížit podíl elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie v soustavě.
7 „Přednostním nasazením“ se podle čl. 2 bodu 20 nařízení 2019/943 rozumí „v případě modelu vlastního řízení nasazení elektráren na základě jiných kritérií, než je ekonomické pořadí jimi podaných nabídek, a v případě modelu centrálního řízení nasazení elektráren na základě jiných kritérií, než jsou ekonomické pořadí jimi podaných nabídek a síťová omezení, při nichž se upřednostňují konkrétní výrobní technologie“. Pojmy „model centrálního řízení“ a „model vlastního řízení“ jsou definovány v čl. 2 bodech 29 a 30 tohoto nařízení.
8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 25. října 2012 o energetické účinnosti, o změně směrnic 2009/125/ES a 2010/30/EU a o zrušení směrnic 2004/8/ES a 2006/32/ES (Úř. věst. 2012, L 315, s. 1).
9 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (Úř. věst. 2009, L 140, s. 16).
10 Viz s. 27 a 28 sporného rozhodnutí.
11 Viz rovněž článek 19a nařízení 2019/943.
12 Rozsudek ze dne 24. června 2019 (C‑573/17, EU:C:2019:530).
13 Článek 13 odst. 7 písm. b) nařízení 2019/943, jehož předmětem je ztráta „čistých výnosů“, se týká pouze netržního redispečinku ke snížení výkonu.
14 Podle čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 nárok na finanční náhradu nevzniká v případě, „kdy výrobci přijali dohodu o připojení, podle které není přístup do sítě pro daný objem elektřiny pevně zaručen“ (kurzivou zvýraznila autorka stanoviska).
15 Viz článek 13 odst. 7 písm. b) druhá věta nařízení 2019/943. Jak vyplývá ze čtvrté otázky písm. d), je v projednávané věci sporné pouze to, zda realizační cena zaručená v CPPA v rozsahu, v němž převyšuje tržní cenu, představuje tuto „finanční podporu“ (viz níže body 81 a násl.).
16 Viz čl. 13 odst. 7 písm. a) nařízení 2019/943 („dodatečné náklady na palivo v případě zvýšení výkonu pro redispečink, nebo náklady na zajištění záložního tepla v případě redispečinku ke snížení výkonu“; kurzivou zvýraznila autorka stanoviska).
17 Irsko na dotaz Soudního dvora položený při jednání potvrdilo, že finanční náhrada stanovená v čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943 v Irsku podléhá zdanění.
18 Argumentace předložená Komisí, podle které se má jednat o „výjimku“ z prvního způsobu výpočtu, se mi naproti tomu jeví jako zavádějící a málo užitečná.
19 Jednotlivá jazyková znění se v tomto ohledu od sebe prakticky neliší. Ve francouzském znění (indûment místo injustifié) je však zřetelněji vyjádřeno, že je v tomto ohledu třeba provést srovnávací posouzení přiměřenosti náhrady.
20 Nejedná se tedy o ušlé (hypotetické) „čisté výnosy“ ve smyslu čl. 13 odst. 7 písm. b) nařízení 2019/943. To ostatně naznačuje, že v tomto případě vůbec nelze použít první, nýbrž pouze druhý způsob výpočtu.
21 Viz rovněž čl. 13 odst. 7 druhá věta nařízení 2019/943 [„(v)ýše finanční náhrady“].
22 Tato záruka minimálních výnosů je odchylně od zásady uvedené v čl. 10 odst. 1 [„(m)aximální a minimální velkoobchodní cena elektřiny není omezena“] stanovena pouze v čl. 10 odst. 2 nařízení 2019/943 [„(n)ominovaní organizátoři trhu s elektřinou mohou uplatňovat harmonizované mezní hodnoty maximální a minimální zúčtovací ceny pro denní a vnitrodenní časové rámce“].
23 Rovněž v souvislosti s tržním redispečinkem se v čl. 13 odst. 2 nařízení 2019/943 hovoří pouze o tom, že „[z]droje […] se vybírají z výrobních zařízení, ukládání energie nebo odezvy strany poptávky s využitím tržních mechanismů a dostávají finanční náhradu“ (kurzivou zvýraznila autorka stanoviska).
24 Tato možnost se týká denního i krátkodobého obchodu s elektřinou.
25 Viz článek 12 odst. 6 písm. b) návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o vnitřním trhu s elektřinou ze dne 30. listopadu 2016, předloženého Komisí [COM(2016) 861 final]: „90 % of the net revenues from the sale of electricity on the day-ahead market that the generating or demand facility would have generated without the curtailment or redispatching request“.
26 Kompromis dosažený ohledně návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o vnitřním trhu s elektřinou ze dne 18. ledna 2019, interinstitucionální dokument 2016/0379 (COD), s. 66 (dostupný na adrese: 4-provisional-agreement-karins-regulation-on-electricity-en).
27 Jak je uvedeno již v poznámce pod čarou 20 výše, v případě redispečinku ke zvýšení výkonu tomu tak být nemusí. V tomto případě totiž nemohou existovat žádné ušlé (hypotetické) „čisté výnosy“ ve smyslu čl. 13 odst. 7 písm. b) nařízení 2019/943, takže zřejmě lze použít pouze druhý způsob výpočtu zohledňující skutečné výnosy a dodatečné provozní náklady.
28 Jak odpůrci v odvolacím řízení uvedli rovněž při jednání, TSO zná množství elektřiny, jejíž dodání do sítě zakazuje prostřednictvím redispečinku ke snížení výkonu. Stejně tak je zřejmě možné zjistit tržní výnosy, jichž bylo za toto množství v době provádění redispečinku dosaženo, resp. mohlo být dosaženo na denním trhu. Výrobce má zase k dispozici informace o vlastních provozních nákladech.
29 Viz články 8, 12 až 18 a 28 a násl. nařízení 2019/943.
30 Tato otázka – jak také tvrdí odpůrci v odvolacím řízení a ve svém písemném vyjádření potvrzuje CRU – se podle všeho vztahuje spíše k článku 12 než k čl. 13 odst. 7 nařízení 2019/943. Článek 12 odst. 2 totiž upravuje v zásadě přednostní nasazování (ve smyslu definice uvedené v čl. 2 bodě 20) výrobních zařízení využívajících obnovitelné zdroje energie s instalovanou kapacitou na výrobu elektřiny menší než 400 kW. Podle čl. 12 odst. 4 to členské státy mohou stanovit rovněž pro výrobny elektřiny využívajících vysoce účinné kombinované výroby tepla a elektřiny se stejnou instalovanou výrobní kapacitou. Článek 12 odst. 6 v tomto ohledu zajišťuje, aby byly výrobny elektřiny využívající obnovitelné zdroje energie nebo vysoce účinnou kombinovanou výrobu tepla a elektřiny, které byly uvedeny do provozu před 4. červencem 2019 – a které v době uvedení do provozu měly podle pravidel platných v dané době právo na přednostní nasazení – přednostně nasazovány i nadále. Rozhodnutí, které je předmětem sporu v původním řízení, to zohledňuje tak, že stanoví různé způsoby výpočtu nároku na finanční náhradu v závislosti na tom, zda bylo výrobní zařízení uvedeno do provozu před 4. červencem 2019, nebo po něm.
31 Rozsudek ze dne 24. června 2019, C‑573/17, EU:C:2019:530, týkající se otázky přímého účinku a přednosti ustanovení rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (Úř. věst. 2008, L 327, s. 27).
32 Viz rozsudky ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 60 a násl.), a ze dne 18. prosince 2025, Komise v. Polsko (Přezkum judikatury Soudního dvora ultra vires – Přednost unijního práva) (C‑448/23, EU:C:2025:975, body 114 až 117 a citovaná judikatura).
33 V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. ledna 2001, Monte Arcosu (C‑403/98, EU:C:2001:6, body 26 až 28), ze dne 14. dubna 2011, Vlaamse Dierenartsenvereniging a Janssens (C‑42/10, C‑45/10 a C‑57/10, EU:C:2011:253, bod 47 a násl.), ze dne 19. prosince 2019, Coöperatieve Producentenorganisatie en Beheersgroep Texel (C‑386/18, EU:C:2019:1122, body 63 a 64), a ze dne 30. května 2024, Expedia (C‑663/22, EU:C:2024:433, body 40 až 42 a citovaná judikatura).
34 Viz rovněž stanovisko generálního advokáta A. Rantose ve věci Electrabel a další (C‑633/23, EU:C:2025:131, bod 34).
35 V tomto smyslu rozsudky ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek) (C‑205/20, EU:C:2022:168, bod 18), a ze dne 21. prosince 2023, Papier Mettler Italia (C‑86/22, EU:C:2023:1023, bod 76 a citovaná judikatura).
36 V tomto smyslu rozsudek ze dne 6. října 2015, T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic (C‑508/14, EU:C:2015:657, bod 52 a citovaná judikatura). Viz rovněž mé stanovisko ve spojených věcech ECB a Komise v. Corneli (C‑777/22 P a C‑789/22 P, EU:C:2024:973, bod 87).
37 V tomto smyslu rozsudky ze dne 6. října 2015, T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic (C‑508/14, EU:C:2015:657, bod 53 a citovaná judikatura), a ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek) (C‑205/20, EU:C:2022:168, bod 19)
38 V tomto smyslu rozsudky ze dne 3. září 2014, GMAC UK (C‑589/12, EU:C:2014:2131, bod 32), a ze dne 21. prosince 2023, Papier Mettler Italia (C‑86/22, EU:C:2023:1023, bod 77 a citovaná judikatura). Viz rovněž má stanoviska ve věci Impact (C‑268/06, EU:C:2008:2, bod 96), jakož i ve spojených věcech ECB a Komise v. Corneli (C‑777/22 P a C‑789/22 P, EU:C:2024:973, bod 89).
39 Viz Kokott, J., „Zur unmittelbaren Wirkung des Unionsrechts“, Archiv des öffentlichen Rechts, 2023, sv. 148, s. 496 a násl. (s. 501).
40 V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 2015, T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic (C‑508/14, EU:C:2015:657, bod 53 a citovaná judikatura), a ze dne 14. ledna 2021, RTS infra a Aannemingsbedrijf Norré-Behaegel, C‑387/19, EU:C:2021:13, bod 49); a stanovisko generálního advokáta A. Rantose ve věci Electrabel a další (C‑633/23, EU:C:2025:131, body 34 až 36).
41 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, body 55 až 57, a citovaná judikatura).
42 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530, body 53 až 58).
43 Viz článek 2 bod 20 nařízení 2019/943.
44 Corporate Power Purchase Agreements, resp. smlouvy o nákupu elektřiny; viz článek19a nařízení 2019/943 (viz bod 15 výše).
45 Podle předkládajícího soudu CPPA zpravidla formu „rozdílových smluv“ (bod 15 výše).
46 Komise by navíc musela podle čl. 19d odst. 3 nařízení 2019/943 tento režim posoudit rovněž podle článků 107 a 108 SFEU.
47 Viz s. 59 a 60 irského plánu zavádění kapacitních mechanismů ze dne 16. prosince 2019 (dostupný naupdated_ireland_implementation_plan.pdf), podle kterého má být 15 % poptávky po elektřině kryto prostřednictvím CPPA. Takovéto kapacitní mechanismy v zásadě rovněž spadají do působnosti článků 107 a 108 SFEU; viz rozsudek ze dne 2. září 2021, Komise v. Tempus Energy a Tempus Energy Technology (C‑57/19 P, EU:C:2021:663).
48 Otázky týkající se vymezení jednotlivých druhů podpor, zejména pokud jde o použití „státních prostředků“ a jejich přičitatelnosti státu, které v této souvislosti vyvstávají, jsou často velmi sporné a lze je posoudit jen obtížně; viz rozsudky ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160, bod 57 a násl.); ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268, bod 52 a násl.), a ze dne 26. září 2024, Covestro Deutschland a Německo v. Komise (C‑790/21 P a C‑791/21 P, EU:C:2024:792, bod 84 a násl.).