62025CC0041 – stanovisko GA

null STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA RIMVYDASE NORKUSE přednesené dne 4. června 2026 (1) Věc C-41/25 HX, jednající jako insolvenční správce společnosti Orsay GmbH proti Skarb Państwa, Naczelnik II Urzędu Skarbowego Warszawa-Śródmieście [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo)] „ Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) 2015/848 – Insolvenční řízení – Článek 6 odst. 1 – Mezinárodní příslušnost soudů členského státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení – Vylučovací [odpůrčí] žaloba – Žaloba podaná proti správci daně jiného členského státu – Zásada jurisdikční imunity států“ Obsah I. Úvod II. Právní rámec A. Mezinárodní právo B. Unijní právo C. Německé právo III. Skutkový stav v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem IV. Analýza A. K věcné působnosti nařízení 2015/848 1. K vzájemnému vztahu mezi nařízením 2015/848 a nařízením č. 1215/2012 2. K použití nařízení 2015/848 na odpůrčí žalobu týkající se plateb provedených ve prospěch správce daně na základě daňového zákona 3. Prozatímní závěr B. K dopadu zásady jurisdikční imunity, uplatněné proti odpůrčí žalobě, na výkon soudní pravomoci členského státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení 1. Úvodní poznámky a) Ke vztahům unijního a mezinárodního práva b) Ke kvalifikaci aktu, který je základem plateb dotčených odpůrčí žalobou, jakožto aktu veřejné moci 2. K existenci podmínek pro přizpůsobení jurisdikční imunity v rámci právního řádu Unie 3. K použití podmínek pro přizpůsobení jurisdikční imunity v rámci právního řádu Unie a) K důvodům vycházejícím z nařízení 2015/848 b) K důvodům vycházejícím z primárního práva 4. Závěrečné úvahy 5. Navrhovaná odpověď V. Závěry I.      Úvod 1.        Par in parem non habet imperium aneb „rovný nad rovným nemá moc“ vyjadřuje zásadu mezinárodního obyčejového práva týkající se jurisdikční imunity. Lze se s odvoláním na tuto zásadu bránit použití unijního práva? Lze se zejména na základě uvedené zásady bránit použití sekundárního práva Unie, jak vyplývá z nařízení (EU) 2015/848(2) upravujícího mezinárodní příslušnost v rámci insolvenčního řízení, a to i v případě žalob podaných proti orgánům veřejné moci jiného členského státu, než je ten, ve kterém bylo insolvenční řízení zahájeno? Tak lze shrnout podstatu projednávané věci předložené Soudnímu dvoru. 2.        V této věci má tedy Soudní dvůr upřesnit, jaký je vzájemný vztah mezi zásadou mezinárodního obyčejového práva týkající se jurisdikční imunity a unijním právním předpisem upravujícím mezinárodní právo soukromé, který se použije na přeshraniční insolvenční řízení, a dále se má zabývat obecně otázkou rozsahu kompetencí přenesených členskými státy na Unii, a to zejména v oblasti její politiky zaměřené na vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva. II.    Právní rámec A.      Mezinárodní právo 3.        V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je odkazováno na Evropskou úmluvu o imunitě států(3). Některé zúčastněné strany odkazují rovněž na Úmluvu Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku(4), z níž lze poukázat pro účely této analýzy na články 5 až 8(5). B.      Unijní právo 4.        Pro účely této analýzy jsou relevantní následující ustanovení nařízení 2015/848: body odůvodnění 2 až 5, 8, 35, 63 a 66, čl. 2 bod 12, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1 a odst. 2 písm. m), článek 16, článek 53, čl. 54 odst. 1 a čl. 55 odst. 1. C.      Německé právo 5.        Ustanovení § 129 Insolvenzordnung (insolvenční řád), nadepsané „Zásada“, zní: „(1)      Insolvenzverwalter [insolvenční správce] může za podmínek stanovených v § 130 až 146 napadnout právní jednání, která byla učiněna před zahájením insolvenčního řízení a která poškozují insolvenčního věřitele. (2)      Opomenutí se považuje za právní jednání.“ 6.        Ustanovení § 130 insolvenčního řádu, nadepsané „Kongruentní úhrada“, zní: „(1)      Napadnout lze právní jednání, které poskytlo nebo umožnilo insolvenčnímu věřiteli zajištění či uspokojení pohledávky: 1.      bylo-li učiněno v posledních třech měsících před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení a v době, kdy bylo učiněno, byl dlužník v platební neschopnosti a věřitel věděl o této platební neschopnosti; nebo 2.      bylo-li učiněno po podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení a v době, kdy bylo učiněno, věřitel věděl o této platební neschopnosti nebo o tomto návrhu na zahájení insolvenčního řízení. [...] (2)      Vědomost o platební neschopnosti či o návrhu na zahájení insolvenčního řízení se považuje za vědomost o okolnostech nevyhnutelně ukazujících na platební neschopnost nebo na návrh na zahájení insolvenčního řízení. (3)      U osoby, která byla v době jednání osobou dlužníkovi blízkou (§ 138), se předpokládá, že věděla o platební neschopnosti nebo o návrhu na zahájení insolvenčního řízení.“ III. Skutkový stav v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem 7.        Orsay GmbH, společnost se sídlem v Německu, podala u Amtsgericht Offenburg (Okresní soud v Offenburgu, Německo) dne 25. listopadu 2021 návrh na zahájení insolvenčního řízení. Dopisem ze dne 29. listopadu 2021 tato společnost informovala o tomto insolvenčním návrhu polskou daňovou správu. 8.        Dne 17. prosince 2021 uhradila společnost Orsay polské daňové správě částku ve výši 2 773 179 PLN (přibližně 590 000 eur) a dne 24. prosince 2021 částku ve výši 3 557 487 PLN (přibližně 768 000 eur). Jednalo se o částky dlužné na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za měsíce říjen a listopad 2021 ze zboží dovezeného do Polska z třetích zemí. 9.        Dne 26. ledna 2022 zahájil Amtsgericht Offenburg (Okresní soud v Offenburgu) insolvenční řízení vedené proti společnosti Orsay. Dne 1. listopadu 2022 tento soud ustanovil HX insolvenčním správcem společnosti Orsay. 10.      HX podal k německému soudu prvního stupně žalobu proti polské daňové správě znějící na částečné vrácení částek, které byly zaplaceny na DPH po podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Podle HX tyto platby zmenšily majetkovou podstatu společnosti Orsay na úkor ostatních věřitelů této společnosti. Zaplacené částky by tudíž měly být vráceny a opětovně zahrnuty do této majetkové podstaty. 11.      Soud prvního stupně a odvolací soud měly nicméně za to, a to ve světle námitky jurisdikční imunity, kterou před nimi uplatnila polská daňová správa, že žaloba je nepřípustná, jelikož německé soudy nejsou příslušné o ní rozhodnout s ohledem na jurisdikční imunitu, kterou požívá polská daňová správa. HX podal opravný prostředek „Revision“ k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), který je předkládajícím soudem. 12.      Uvedený soud si klade otázku ohledně výkonu své soudní pravomoci rozhodnout o odpůrčí žalobě podané proti polskému správci daně. Připomíná zejména zásadu mezinárodního obyčejového práva, podle které stát nepodléhá pravomoci soudu jiného státu, a to především v případě aktů iure imperii spadajících do svrchovanosti jiného státu. Předkládající soud dále připomíná, že podle jeho judikatury se stát může vzdát imunity prostřednictvím mezinárodní smlouvy, soukromoprávní smlouvy nebo také výslovným prohlášením učiněným před soudem v rámci konkrétního soudního řízení. Nařízení 2015/848 přitom nemá před těmito obecnými pravidly mezinárodního práva přednost. Předkládající soud si tak klade otázku, zda ustanovení čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/848 zakotvuje implicitní vzdání se jurisdikční imunity ze strany členských států v rámci insolvenčních řízení a řízení, která s nimi úzce souvisejí, jako jsou řízení o odpůrčích žalobách. 13.      Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Musí být čl. 6 odst. 1 [nařízení 2015/848] vykládán v tom smyslu, že, pokud jde o uznávání zahraničních insolvenčních řízení, obsahuje implicitní vzdání se zásady imunity států ze strany členských států [...] ve vztahu k žalobám, ve kterých insolvenční správce v souladu s právem rozhodným pro insolvenční řízení tvrdí, že právní jednání ve vztahu k členskému státu poškozujícím společný zájem věřitelů lze napadnout?“ 14.      Předkládací rozhodnutí došlo kanceláři Soudního dvora dne 23. ledna 2025. Písemná vyjádření předložily rakouská, italská a polská vláda, jakož i Evropská komise. Na jednání konaném dne 9. února 2026 byla přednesena ústní vyjádření jménem těchto zúčastněných stran, Komise a rovněž španělské a francouzské vlády. IV.    Analýza 15.      Podstatou jediné otázky položené předkládajícím soudem v projednávané věci Soudnímu dvoru je, zda čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/848 musí být vykládán v tom smyslu, že obsahuje implicitní vzdání se zásady jurisdikční imunity ve vztahu k takovým žalobám, jako je odpůrčí žaloba, ze strany členských států. 16.      Ve svých písemných a ústních vyjádřeních se zúčastněné strany a Komise v odpovědi na předběžnou otázku rozcházejí. 17.      Než přistoupím k analýze předběžné otázky, připomenu, že její zvláštní povaha je dána okolnostmi spočívajícími, na straně jedné, v základu pohledávky, kterou dlužník zbavený dispozičních oprávnění uhradil po podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, jíž je daňová pohledávka, a, na straně druhé, v postavení věřitele, který se stal žalovaným v původním řízení, jímž je správce daně členského státu odlišného od státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení(6). 18.      Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu v prvé řadě rozptýlím nejistotu panující ohledně použití nařízení 2015/848 na odpůrčí žalobu podanou proti správci daně členského státu odlišného od státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení. Zejména doložím, že čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení se na tuto žalobu skutečně použije. V druhé řadě posoudím dopad zásady jurisdikční imunity, uplatněné vůči odpůrčí žalobě, na výkon soudní pravomoci členského státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení. Připomenu především, jaký je vztah mezi unijním a mezinárodním právem, a potvrdím, že odpůrčí žaloba dotčená ve věci v původním řízení směřuje proti platbám uskutečněným na základě aktu orgánu veřejné moci. Vysvětlím nejen důvody, které mě vedou k závěru, že zásadu jurisdikční imunity lze v rámci právního řádu Unie zohlednit, nýbrž i důvody, na jejichž základě se domnívám, že v rámci nařízení 2015/848 k takovému zohlednění došlo. A.      K věcné působnosti nařízení 2015/848 19.      Italská vláda v podstatě tvrdí, jak to i potvrdila na jednání, že taková situace, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, nespadá do působnosti nařízení 2015/848, jelikož by „narážela“ na meze stanovené nařízením (EU) č. 1215/2012(7), které lze vztáhnout na nařízení 2015/848, neboť nařízení č. 1215/2012 je obecným nařízením. Kromě toho má italská vláda za to, že na správce daně se insolvenční řízení vztahuje pouze za předpokladu, že jsou dotčena jejich aktiva jakožto věřitelů. 20.      V tomto ohledu bude třeba nejdříve posoudit vzájemný vztah mezi nařízením 2015/848 a nařízením č. 1215/2012, a to především otázku, zda se meze působnosti stanovené nařízením č. 1215/2012 použijí na nařízení 2015/848, a teprve následně se zabývat otázkou, zda situace dotčená ve věci v původním řízení spadá do působnosti posledně uvedeného nařízení. 1.      K vzájemnému vztahu mezi nařízením 2015/848 a nařízením č. 1215/2012 21.      Je zřejmé, že pokud se nařízení 2015/848, na jehož výklad se dotazuje předkládající soud, nepoužije na odpůrčí žalobu, kterou podal insolvenční správce v členském státě, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení, proti správci daně jiného členského státu, nebylo by nutné zabývat se otázkou, zda tento správce daně může namítat svou jurisdikční imunitu vůči výkonu mezinárodní příslušnosti ze strany předkládajícího soudu. Jak nicméně objasním níže, s výhradami formulovanými italskou vládou ohledně nepoužitelnosti nařízení 2015/848 na situaci dotčenou v původním řízení se neztotožňuji. 22.      Otázka vzájemného vztahu mezi nařízením 2015/848 a nařízením č. 1215/2012 je podle mého názoru výslovně upravena těmito nařízeními a judikaturou v této oblasti. Podle čl. 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 se toto nařízení totiž vztahuje na věci občanské a obchodní. Uvedené nařízení vylučuje z oblasti své působnosti daňové, celní a správní věci a odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii). Nadto čl. 1 odst. 2 písm. b) téhož nařízení výslovně vylučuje z jeho působnosti insolvenční řízení a podobná řízení. Na tato řízení se naproti tomu vztahuje nařízení 2015/848, jak stanoví v odstavci 1 jeho článek 1, nadepsaný „Oblast působnosti“. 23.      V tomto ohledu připomínám, že toto vyloučení z působnosti již vyplývalo, co se týče těchto oblastí, z Bruselské úmluvy(8) a na ni navazujících nařízení, konkrétně nařízení (ES) č. 44/2001(9) a nyní platného nařízení č. 1215/2012, a, co se týče insolvenčních řízení, z nařízení (ES) č. 1346/2000(10), které bylo zrušeno a nahrazeno nařízením 2015/848. 24.      Vysvětlující zpráva Virgóse a Schmita(11) nadto zdůrazňuje, že insolvenční řízení, které je řízením kolektivní povahy, vyžaduje, aby právní situace byly jasně vymezeny, čehož lze dosáhnout pouze právním nástrojem přijatým mezi smluvními státy úmluvy(12). S ohledem na zvláštní a derogační povahu pravidel v oblasti insolvence ve vztahu k obecným pravidlům občanského a obchodního práva je totiž zcela odůvodněné, aby byla pravidla mezinárodní příslušnosti pro insolvenční řízení jasně oddělena od pravidel mezinárodní příslušnosti v občanských a obchodních věcech. 25.      Z judikatury Soudního dvora tedy v podstatě vyplývá, že právní předpisy týkající se určení mezinárodní příslušnosti v občanských a obchodních věcech na straně jedné a v oblasti insolvenčního řízení na straně druhé musí být vykládány tak, aby bylo zabráněno jakémukoli překrývání právních norem, které tyto akty obsahují, a jakémukoli právnímu vakuu(13). Žaloby vyloučené podle nařízení o mezinárodní příslušnosti v občanských a obchodních věcech totiž spadají do působnosti nařízení týkajícího se mezinárodní příslušnosti ve věcech insolvenčního řízení. Na žaloby, které nespadají do působnosti posledně uvedeného nařízení, se pak vztahuje nařízení týkající se občanských a obchodních věcí(14), a to za podmínky, že je použitelné(15). 26.      Toto řešení bylo kodifikováno při přepracování provedeném nařízením 2015/848, které vedle ohraničení oblasti působnosti týkající se insolvenčního řízení na straně jedné a oblasti působnosti v občanských a obchodních věcech na straně druhé nyní výslovně stanoví, že výklad nařízení 2015/848 by měl v největší možné míře vyloučit případné právní mezery mezi tímto nařízením a nařízením č. 1215/2012(16). Meze týkající se oblastí vyňatých z působnosti nařízení č. 1215/2012, které byly připomenuty v bodě 22 tohoto stanoviska, by tak logicky neměly být aplikovány při uplatnění nařízení 2015/848. 27.      To nic nemění na tom, že k tomu, aby bylo možné použít předcházející závěr, je třeba se ujistit, že situace dotčená ve věci v původním řízení skutečně spadá do věcné působnosti nařízení 2015/848. 2.      K použití nařízení 2015/848 na odpůrčí žalobu týkající se plateb provedených ve prospěch správce daně na základě daňového zákona 28.      V souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/848, který se týká příslušnosti soudů členského státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení, k projednání odpůrčí žaloby, je dvojím kritériem pro učinění závěru o tom, že tato žaloba spadá do působnosti tohoto nařízení, právní základ uvedené žaloby a intenzita vztahu mezi soudní žalobou a insolvenčním řízením, takže tyto soudy jsou příslušné rozhodovat ve věcech žalob přímo vyplývajících z insolvenčního řízení a úzce s ním souvisejících(17). 29.      Jinými slovy, ze znění čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/848 ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení nijak nevyplývá, že pro účely určení jeho oblasti působnosti jsou relevantní takové okolnosti, jaké jsou přítomny ve věci v původním řízení, a sice okolnosti související se základem uhrazené pohledávky (daňová pohledávka) nebo také povahou věřitele (správce daně, žalovaný v původním řízení)(18). Není přitom sporu o tom, že věc v původním řízení se týká žaloby přímo vyplývající z insolvenčního řízení, přičemž odpůrčí žaloba je navíc jediným příkladem takové žaloby zmíněným v čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/848. Tato žaloba tudíž spadá do působnosti uvedeného nařízení. 30.      Tento závěr je podle mého názoru podpořen kontextem a cíli nařízení 2015/848. 31.      Připomínám, že tzv. odpůrčí žaloby zahrnují široký okruh žalob, jejichž předmětem je, na základě platební neschopnosti dlužníka, zneplatnění transakcí a operací učiněných dlužníkem nebo v jeho prospěch. Je pravda, že tyto transakce a operace, občanské či obchodní povahy, zaujímají významné místo v životě dlužníka, čímž ovlivňují jeho likviditu a mají případně důsledky, čelí-li dlužník platební neschopnosti. Nicméně i dlužníci podléhají při výkonu občanské a obchodní činnosti širší škále povinností, zejména daňové povahy. Lze si tudíž snadno představit, že kromě pohledávek, které se váží k transakcím a operacím v občanských a obchodních věcech, i pohledávky mající základ v jiných povinnostech, a to zejména daňové povahy, spadají do oblasti působnosti nařízení 2015/848, směřuje-li proti nim odpůrčí žaloba. 32.      V tomto ohledu čl. 2 bod 12 nařízení 2015/848 týkající se definice „zahraničního věřitele“ výslovně stanoví, že tento pojem zahrnuje správce daně jiného členského státu, než je stát, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení. Je pravda, že v tomto nařízení je tato definice použita v ustanoveních, která se týkají zejména práva přihlásit pohledávky, a vztahují se tak na situace opačné k té, v níž se nachází polský správce daně ve věci v původním řízení. Nedomnívám se nicméně, že by relevantní kritérium mělo spočívat v rozlišování použitelných pravidel pro určení příslušnosti ve věcech insolvenčního řízení podle toho, jaké postavení má zahraniční věřitel v řízení před soudem, či případně podle toho, jaké právo tito zahraniční věřitelé vykonávají, tedy zda právo přihlásit pohledávky nebo právo na obhajobu, je-li po nich požadováno, aby vrátili pohledávky uhrazené dlužníkem zbaveným dispozičních oprávnění(19). 33.      Kromě toho cíle sledované nařízením 2015/848 podle mého názoru brání tomu, aby použití jeho čl. 6 odst. 1 bylo vyloučeno v případě odpůrčí žaloby směřující proti správci daně za účelem vrácení plateb DPH, a to v tom smyslu, že by toto použití záviselo na kritériu týkajícím se postavení zahraničních věřitelů nebo povahy jimi uplatňovaných práv. Toto nařízení má totiž zajistit účinnost vedení insolvenčních řízení(20), přičemž upřednostňuje společný zájem věřitelů(21), a prosazuje zásadu rovného zacházení s věřiteli(22). Těchto cílů by přitom nebylo možné dosáhnout, pokud bychom rozlišovali použitelný právní režim na základě výše uvedeného kritéria. 34.      Konečně, cíle spočívající v předvídatelnosti soudní příslušnosti v insolvenčních věcech, a tudíž v právní jistotě, svědčí ve prospěch výkladu, podle kterého se nařízení 2015/848 použije, pokud je odpůrčí žaloba podána v insolvenčním řízení a směřuje proti žalovanému majícímu postavení správce daně členského státu odlišného od toho, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení. Harmonizace pravidel soudní příslušnosti v rámci Unie pro odpůrčí žaloby podané v úpadkovém řízení totiž přispívá k uskutečnění těchto cílů(23), přičemž to by bylo ohroženo, pokud bychom rozlišovali použitelný právní režim stanovený tímto nařízením podle povahy daňové pohledávky a podle postavení věřitele. 35.      Z toho vyplývá, že vyloučit odpůrčí žaloby podané proti správci daně členského státu odlišného od toho, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení, z působnosti nařízení 2015/848 by znamenalo nepatřičně zúžit rozsah působnosti tohoto nařízení a bylo by v rozporu s jím sledovanými cíli. 3.      Prozatímní závěr 36.      Ve světle všech výše uvedených úvah mám za to, že meze stanovené nařízením č. 1215/2012 nejsou použitelné na insolvenční řízení, které je upraveno pravidly odchylnými od pravidel stanovených pro občanské a obchodní věci a na které se vztahuje nařízení 2015/848. Dále se domnívám, že čl. 6 odst. 1 posledně uvedeného nařízení se použije, pokud odpůrčí žaloba směřuje proti platbě provedené ve prospěch daňového orgánu členského státu odlišného od toho, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení. 37.      S ohledem na předcházející závěr nyní přistoupím k analýze rozsahu jurisdikční imunity v právním řádu Unie a jejího vztahu k čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/848, abych určil, zda jurisdikční imunita brání předkládajícímu soudu ve výkonu soudní pravomoci stanovené tímto nařízením. B.      K dopadu zásady jurisdikční imunity, uplatněné proti odpůrčí žalobě, na výkon soudní pravomoci členského státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení 38.      Odpověď na otázku předkládajícího soudu v projednávané věci mě vede k tomu, abych posoudil existenci podmínek pro vzdání se jurisdikční imunity v rámci právního řádu Unie a důsledků z toho plynoucích. V rámci tohoto posouzení bude třeba zohlednit několik parametrů unijního práva vycházejících jak z primárního práva, tak z nařízení 2015/848, přičemž je však vhodné uvést několik úvodních poznámek. 1.      Úvodní poznámky 39.      V tomto ohledu je nutné nejprve připomenout způsob, jakým unijní právo pojímá obecné mezinárodní právo, v jeho formě mezinárodního obyčeje(24), jakož i specifika unijního práva. Dále je třeba podat upřesňující vysvětlení ohledně kvalifikace aktu, který slouží jako základ plateb, o jejichž navrácení usiluje insolvenční správce odpůrčí žalobou. a)      Ke vztahům unijního a mezinárodního práva 40.      Připomínám, že Unie je subjektem mezinárodního práva a z toho titulu je nositelem mezinárodních práv a povinností. Zejména je povinna dodržovat obecné mezinárodní právo, jehož je součástí. Nadto musí Unie ve vztahu ke svým členským státům zajistit dodržování mezinárodních norem, aby je nenutila k porušování závazků vyplývajících z aktů kodifikace, jichž jsou tyto státy smluvní stranou(25). 41.      V tomto ohledu čl. 3 odst. 5 SEU, který nyní kodifikuje judikaturu Soudního dvora(26), stanoví, že ve svých vztazích s okolním světem Unie přispívá k přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva. Přijímá-li tedy Unie určitý akt, je povinna dodržovat mezinárodní právo jako celek, včetně mezinárodního obyčejového práva, kterým jsou orgány Unie vázány(27). 42.      Unie sice sdílí s mezinárodními organizacemi určitou „genetickou výbavu“, jako je smluvní základ, mezinárodněprávní subjektivita, členská základna tvořená státy či vymezení jejích pravomocí a mezinárodní činnosti, zůstává nicméně jedinečným subjektem mezinárodního práva vyznačujícím se specifickým postavením, které nelze redukovat na mezinárodní organizaci, aniž by současně byla státem(28). 43.      Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že zakládací smlouvy Unie vytvořily autonomní právní řád Unie(29), jehož dodržování je povinna zajistit(30). Tato autonomie unijního práva z hlediska jak práva členských států, tak mezinárodního práva je odůvodněna vzhledem k podstatným charakteristickým rysům Unie a jejího práva, které se týkají zejména ústavněprávní struktury Unie a samotné povahy uvedeného práva. Unijní právo se totiž vyznačuje tím, že vychází z autonomního pramene tvořeného Smlouvami, svou předností před právem členských států a přímým účinkem celé řady ustanovení použitelných ve vztahu k jejich státním příslušníkům i ve vztahu k samotným členským státům. Takovéto charakteristické rysy daly vzniknout strukturovanému systému na sobě navzájem závisejících zásad, norem a právních vztahů, jimiž jsou vzájemně vázány sama Unie a její členské státy, jakož i členské státy mezi sebou(31). 44.      Tato autonomie, která je především příznačná pro vztah unijního práva k právu členských států(32), má významný vliv i na vnímání právních vztahů mezi členskými státy v rámci Unie a v konečném důsledku na to, jaký závěr je třeba vyvodit ohledně účinků, které má na tyto právní vztahy vzájemný vztah mezi mezinárodním obyčejovým právem a unijním právem. Členské státy Unie totiž mají povinnosti jak z hlediska právního řádu Unie, tak z hlediska mezinárodního práva. 45.      V tomto ohledu nebudu první, kdo připustí existenci delikátního vztahu mezi povinností Unie na straně jedné dodržovat mezinárodní právo a na straně druhé zajistit si autonomii, respektive kdo uzná důležitost zachování rovnováhy mezi ochranou ústavní identity Unie a zárukou, že se unijní právo nestane nepřátelským vůči mezinárodnímu společenství, ale že bude jeho aktivním prvkem(33). Proto má-li být zajištěna harmonická koexistence povinností a norem vyplývajících ze dvou odlišných právních řádů, nemůže ani unijní právo, ani mezinárodní právo, a to zejména obyčejové, sloužit jako prostředek k vyhýbání se závazkům vyplývajících z druhého z těchto právních řádů. 46.      Co se týče, obecně vzato, mezinárodního obyčeje, ten lze definovat jako „normativní proces vedoucí ke vzniku normy mezinárodního práva, zpočátku nepsané. [...] [o]byčej je výsledkem konjunkce faktické praxe a akceptace právní, a tudíž závazné povahy jednání, z nichž tato praxe sestává, ze strany států (opinio juris sive necessitatis)“(34). Mezinárodní obyčej je tak specifickým výtvorem, a to vzhledem k tomu, že jeho existence nezávisí na souhlasu jeho adresátů(35). Co se týče možnosti odchýlit se od mezinárodního obyčeje, to je myslitelné pouze v rámci vztahů inter partes, jelikož tento obyčej, který je univerzálně použitelný, vždy zavazuje třetí strany, které se nezavázaly k použití pravidla odlišného od mezinárodního obyčejového práva(36). 47.      Co se týče zejména jurisdikční imunity států, je třeba připomenout, že tato imunita, zakotvená mezinárodním obyčejovým právem, chrání státy před výkonem soudní pravomoci cizozemskými soudy. Ohledně této imunity, jež se opírá o zásadu par in parem non habet imperium, podle které rovný nad rovným nemá moc, měl Soudní dvůr za to, že ve světle mezinárodní praxe není tato imunita absolutní. Je totiž uznávána v závislosti na povaze vykonaného aktu. Zejména ji lze vyloučit, pokud se žaloba týká aktů, které nespadají do oblasti výkonu veřejné moci, tedy acta iure gestionis, naproti tomu je obecně uznávána, jsou-li předmětem sporu svrchované akty vykonané iure imperii. Tento výklad rozsahu zásady jurisdikční imunity vyplývá z ustálené judikatury(37). 48.      Po tomto upřesnění je nyní třeba ještě poskytnout několikero vysvětlení ohledně kvalifikace aktu, který slouží jako základ plateb, jejichž navrácení se domáhá insolvenční správce ve věci v původním řízení, a ohledně důsledků, které z toho plynou pro řešení otázky nastolené v dané věci. b)      Ke kvalifikaci aktu, který je základem plateb dotčených odpůrčí žalobou, jakožto aktu veřejné moci 49.      Jak již bylo připomenuto, jurisdikční imunity se lze dovolávat pouze v případě aktu veřejné moci. 50.      V tomto ohledu není pochyb o tom, že se na odpůrčí žalobu a v rámci ní uplatněný nárok na navrácení uhrazených částek vztahují předpisy upravující oblast insolvence. Není pochyb ani o tom, že platby splatné z titulu DPH a uhrazené správci daně, jejichž zneplatnění se domáhá insolvenční správce, mají základ v daňovém zákoně členského státu odlišného od státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení. Je přitom zřejmé, že možnost ukládat a vybírat daň z titulu DPH náleží par excellence mezi svrchované pravomoci státu. Takové pravomoci přísluší orgánu veřejné moci za účelem nastavení daňových příjmů, od nichž, obecněji vzato, odvisí veřejné finance. Tak se v projednávané věci střetávají dva právní vztahy, a to v tom smyslu, že odpůrčí žalobou je usilováno o navrácení plateb, které byly uhrazeny na základě aktu veřejné moci. 51.      Předkládající soud upozorňuje Soudní dvůr, jakkoli se s ním sám zjevně neztotožňuje, na postoj části německé právní nauky, podle něhož v případě odpůrčí žaloby podané proti platbě uskutečněné podle daňového práva lze mít za to, že se nejedná o akt veřejné moci. Nárok na navrácení plateb uplatněný v rámci odpůrčí žaloby podle tohoto názoru v podstatě nevyplývá z dřívějšího právního vztahu mezi dlužníkem v platební neschopnosti a žalovaným, vůči němuž byla odpůrčí žaloba podána. 52.      Mám nicméně za to, že takový závěr neobstojí, použijeme-li kritéria vyplývající z judikatury Soudního dvora připomenuté v bodě 47 tohoto stanoviska. Určujícím kritériem pro kvalifikaci aktu je zdroj nároku žalobce. Zejména je třeba určit, zda nárok vychází z aktu veřejné moci. Pro účely této kvalifikace je naproti tomu irelevantní povaha žaloby podané žalobcem. Žaloba směřující k získání finanční náhrady za majetkovou a morální újmu způsobenou žalobcům – žaloba občanskoprávní povahy par excellence – tak byla považována za vyloučenou z oblasti působnosti Bruselské úmluvy, a to právě z toho důvodu, že byla podána proti aktu veřejné moci(38). 53.      Domnívám se, že tato judikatura je plně použitelná na situaci dotčenou ve věci v původním řízení. Pro účely určení, zda má být jednání kvalifikováno jako akt iure imperii nebo akt iure gestionis, je třeba vycházet nikoli z povahy nároku uplatněného v rámci daného řízení, nýbrž právě z povahy jednání, jehož zneplatnění je požadováno(39). 54.      V tomto ohledu je důležité zdůraznit, že na existenci daňového dluhu a, obecněji vzato, na pravomoc státu určit výši tohoto dluhu by taková žaloba, jako je žaloba dotčená ve věci v původním řízení, neměla mít žádný vliv. Soudy členského státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení, nemají důvod posuzovat legalitu daně, jelikož tato legalita není v rámci odpůrčích žalob relevantní. Výkon této pravomoci nicméně závisí na právu členského státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení, které tak určuje okamžik, ve kterém může tento výkon vyvolat účinky. Pouze v tomto smyslu by mohla být správci daně jiného členského státu uložena povinnost vrátit zpět částky, které vybral při výkonu veřejné moci. 55.      Bylo by tudíž přinejmenším nepřirozené soustředit se na povahu nároku uplatněného v rámci odpůrčí žaloby či dokonce na povahu žaloby samotné, a zcela tak pominout skutečnou povahu jednání, kterému je odporováno, v projednávané věci výběru DPH. Pokud bychom zvolili jiný přístup, mělo by to rovněž velmi problematické důsledky na rozsah zásady jurisdikční imunity v rámci unijního právního řádu. 56.      Pokud bychom do budoucna vycházeli z povahy uplatněného nároku nebo povahy žaloby podané proti takovým aktům, hrozilo by, že samotné rozlišování mezi akty iure imperii a akty iure gestionis by pozbylo smyslu. Zejména, pokud bychom se odchýlili, a to zcela nově v rámci insolvenčního řízení, od ustálené praxe týkající se kvalifikace těchto úkonů, vytratil by se, z právního hlediska, samotný stát, jenž namítá jurisdikční imunitu(40). Kromě toho by takový výklad nastolil právní nejistotu, jelikož kvalifikace aktů iure imperii a aktů iure gestionis by se mohla měnit v závislosti na předmětné oblasti(41). 57.      Po tomto upřesnění je však třeba konstatovat, že pokud bychom v projednávané věci vycházeli z praxe spočívající v rozlišování mezi akty iure imperii a akty iure gestionis, analýza by musela být ukončena se závěrem, podle kterého jurisdikční imunita brání tomu, aby předkládající soud vykonal soudní pravomoc stanovenou nařízením 2015/848, jelikož platby, o jejichž navrácení do majetkové podstaty insolvenční správce usiluje, byly provedeny na základě aktu iure imperii členského státu odlišného od toho, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení. Mám nicméně za to, že z důvodů, které dále objasním, je situace dotčená v původním řízení zjevně složitější, a klasifikace jednání jako aktu iure imperii proto nemůže vést bez dalšího k vyloučení výkonu mezinárodní příslušnosti předkládajícího soudu. 58.      V následující analýze nejdříve posoudím, zda existují podmínky pro přizpůsobení jurisdikční imunity v rámci právního řádu Unie a poté posoudím jejich případné uplatnění v situaci dotčené v původním řízení. 2.      K existenci podmínek pro přizpůsobení jurisdikční imunity v rámci právního řádu Unie 59.      Je nesporné, že v mezinárodním obyčejovém právu existují tři formy výslovného vzdání se imunity, kteréžto mohou vyplývat z mezinárodní dohody, písemné smlouvy nebo prohlášení učiněného před soudem či sdělení v rámci určeného postupu. Rovněž není sporu o tom, že, a to stále v rámci mezinárodního obyčejového práva, může být takové vzdání se implicitní, lze-li jej dovodit z mezinárodní dohody nebo ze smlouvy. 60.      Podle vlád členských států, jak tyto upřesnily na jednání, v unijním právním řádu by mohlo být platné pouze výslovné vzdání se jurisdikční imunity, vyjádřené samotnými členskými státy. Takové vzdání se by tak nemohlo být obsaženo v aktu sekundárního práva, a nemohlo by být ani implicitní. Podle těchto vlád Unie, která disponuje právní subjektivitou, nemá obecnou pravomoc vzdát se této imunity za členské státy. 61.      V tomto ohledu je v prvé řadě třeba připomenout, že Unie je výtvorem jejích států. Vychází z jejich vůle, vyjádřené v závazných dohodách, které tyto státy samy přijaly, tedy v současné době SEU a SFEU, kterými jsou definovány cíle sledované Unií, pravidla fungování jejích orgánů, rozhodovací procesy a vztahy mezi Unií a členskými státy(42). Ostatně právě na základě té samé vůle členských států byla Unie postupně nadána pravomocemi, které se na ni členské státy rozhodly převést, a byla jí přiznána právní subjektivita odlišná od právní subjektivity jejích členů. 62.      Rovněž na základě vlastní vůle přijaly členské státy omezení svých svrchovaných práv ve prospěch právního řádu Unie, a to ve stále širších oblastech(43). Toto omezení svrchovaných práv je přímým důsledkem přenosu pravomocí z jejich vnitrostátního právního řádu ve prospěch právního řádu Unie v oblastech stanovených Smlouvami. I když členské státy omezily svá práva s konečnou platností a proti tomuto omezení nemohou uplatnit pozdější jednostranný akt neslučitelný s unijním právem, toto omezení nicméně podléhá rámci stanovenému ve Smlouvách. 63.      V každém případě omezení svrchovaných práv členských států ve prospěch právního řádu Unie prostřednictvím přenosu pravomocí nečiní z Unie ani stát, ani nezbavuje členské státy jejich svrchovanosti v plném rozsahu. Tyto státy se totiž stávají integrovanými v tom smyslu, že se zapojily „do procesu společného výkonu svrchovaných pravomocí, a to i v oblastech spadajících mezi základní atributy těchto pravomocí“(44). 64.      Členské státy nicméně zůstávají „pány Smluv“, jelikož pouze ony je mohou změnit(45), a jsou svrchovanými i v klasickém smyslu, neboť mají pravomoc rozhodnout o samotném členství v Unii(46). Členské státy si rovněž zachovávají svou svrchovanost, zejména pokud jde o „jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy […] [a] základní funkce státu“(47). 65.      V tomto ohledu, jakkoli jurisdikční imunita bezpochyby představuje významný aspekt státní svrchovanosti jak z vnitřního(48), tak vnějšího hlediska(49), nachází se na pomezí mezi tímto omezením svrchovaných práv v důsledku přenosu některých pravomocí na Unii, na straně jedné, a touto svrchovaností, která „v případě členského státu Unie zůstává a přetrvává“(50), na straně druhé. Logicky lze přistoupení k Unii pojímat tak, že členské státy přijaly omezení své vnitřní svrchovanosti či, jinými slovy, svobody rozhodovat o vnitřním uspořádání členského státu, která nadále závisí v oblastech určených Smlouvami na společném rozhodnutí. 66.      Zejména výkon normativních pravomocí Unií namísto jejích členských států znamená, že ustanovení Smluv v různých oblastech unijní politiky opravňují Unii na základě těchto pravomocí konat za účelem přijetí hmotněprávních předpisů. Jinými slovy, k tomu, aby tato ustanovení týkající se pravomoci Unie měla účinky, je Unie oprávněna přijmout akty sekundárního práva. 67.      Přijetí aktů sekundárního práva nicméně nezbavuje členské státy veškeré pravomoci rozhodovat, stejně tak jako neznamená, že tyto státy jsou Unií zcela zastíněny v tom smyslu, že by se na tomto přijímání aktů sekundárního práva státy nepodílely. „Triangulární“ institucionální struktura Unie(51) a proces přijímání aktů sekundárního práva jsou konstruovány tak, že právoplatné přijetí těchto aktů není možné, aniž by se na něm institucionálně podílely členské státy. Tato jejich institucionální účast je zajištěna zejména v rámci Rady. 68.      Jestliže tedy členské státy přenesly své pravomoci na Unii, aby přijímala akty sekundárního práva, nebyl by z právního hlediska správný závěr, jak podle všeho naznačují vlády členských států před Soudním dvorem, že při přijímání těchto aktů jedná Unie zcela nezávisle na svých členských státech, jakožto samostatný právní subjekt, a že je tudíž vyloučeno, že by vzdání se jurisdikční imunity mohlo v právním řádu Unie existovat, natož vyplývat z aktu sekundárního práva. Zejména mám za to, že skutečnost, že by vzdání se mohlo být zakotveno v aktu sekundárního práva, sama o sobě nebrání jeho právoplatné existenci, jelikož Unie jedná v mezích vůle svých členských států a v souladu s rozhodovacím mechanismem, kterým těmto státům zejména zajišťuje spolurozhodovací pravomoc. 69.      Ve druhé řadě tak vyvstává otázka, zda je možné vzdání se implicitní, které by vyplývalo z aktu sekundárního práva. V tomto ohledu se může jevit připuštění požadavku na výhradně výslovné vzdání se jurisdikční imunity jako neuzpůsobené unijnímu právu, které je tvořeno širokou škálou pravidel, kterou nelze redukovat na pouhý zvláštní režim s omezenou věcnou působností, a sice řadou mezinárodních smluv a nezanedbatelným souborem norem sekundárního práva. Mohlo by se tudíž ukázat jako jednoduše nemožné stanovit kategorickou podmínku, podle které by musela být odchylka od mezinárodního obyčeje výslovná(52). Nadto je třeba podotknout, že s ohledem na tuto implicitní povahu se vůle „vzdání se“ nemusí týkat přímo imunity jako takové, ale může vyplývat ze znění aktu nebo z jeho logiky. Tuto vůli lze totiž dovodit z tohoto aktu nebo z jeho logiky, pokud by jeho použití, bez existence vzdání se, nemělo žádné účinky. 70.      Ostatně shodně se stanovisky vlád členských států lze poukázat na to, že je nesporné, že podmínka nutně výslovné povahy „vzdání se“ nepřevažuje ani v mezinárodním právu, neboť z právního hlediska existuje mlčky učiněné vzdání se jurisdikční imunity. Přitom v případě, že je činnost Unie vykonávána v mezích pravomoci stanovené Smlouvami, nevidím na rozdíl od vlád členských států důvody, na jejichž základě by bylo možné vyloučit, aby podobně jako v případě mezinárodní smlouvy uzavřené mezi dvěma či více státy v mezinárodním právu mohlo v unijním právním řádu existovat vzdání se učiněné mlčky. 71.      Argument vycházející z právní subjektivity Unie, odlišné od právní subjektivity členských států, z něhož na jednání vycházely vlády členských států, není podle mého názoru způsobilý výše uvedený závěr vyvrátit. Tato subjektivita se projevuje prostřednictvím toho, co odpovídá cílům, které byly stanoveny Unii, jejíž pravomoc je upravena Smlouvami. Tato subjektivita zejména umožňuje Unii jednat jak na vnitřní úrovni (právo uzavírat smlouvy, nabývat a zcizovat majetek, podávat žaloby), tak na mezinárodní úrovni (zejména prostřednictvím pravomoci uzavírat mezinárodních dohody). Přiznání právní subjektivity totiž bylo založeno na myšlence umožnit Unii hovořit na mezinárodní úrovni „jedním hlasem“, vyvíjet koherentní a efektivní vnější činnost(53), neumožňuje však vyloučit výkon pravomocí v souladu s vůlí členských států, a tyto členské státy tudíž nejsou zcela zastíněny Unií, byť nadanou právní subjektivitou. 72.      To ovšem neznamená, že v právním řádu Unie, vyznačujícím se svrchovaností jejích členských států, kterou bychom mohli kvalifikovat jako „přizpůsobenou“(54), by omezení svrchovaných práv z důvodu přistoupení k Unii, které se odráží v tomto výkonu pravomocí, automaticky vedlo ke vzdání se jurisdikční imunity v rámci celého právního řádu Unie. Takový závěr, pokud bychom jej použili bezvýjimečně na všechny oblasti upravené unijním právem, čímž bychom členské státy zbavili možnosti odmítnout, aby byly souzeny soudy jiného členského státu, postrádá jakýkoliv právní základ ve Smlouvách a jeví se jako přinejmenším disproporční. 73.      Jinými slovy, z omezení svrchovaných práv členskými státy ve prospěch právního řádu Unie nelze dovozovat jakékoliv obecné vzdání se jejich jurisdikční imunity, a to v tom smyslu, že by se toto omezení mohlo uplatnit ve všech oblastech určených Smlouvami, pokud jde o organizaci určitých oblastí vnitřních politik těchto států. 74.      Nicméně, v zájmu zajištění cílů sledovaných Unií(55) a její autonomie, jakož i v zájmu respektování její strukturovaného systému na sobě navzájem závisejících zásad, norem a právních vztahů, jimiž jsou vzájemně vázány sama Unie a její členské státy, jakož i členské státy mezi sebou(56), je přípustné, aby mezinárodní obyčejové právo bylo, co se týče zásady jurisdikční imunity, přizpůsobeno v rámci právního řádu Unie. Zejména není možné vyloučit, že, zaprvé, by mohlo být vzdání se imunity v daném konkrétním případě upraveno v unijním právu a, zadruhé, že by toto vzdání se imunity mohlo být nejen výslovné, nýbrž také, jak to předpokládají podmínky pro vzdání se imunity použitelné v mezinárodním právu, implicitní. Takový závěr je namístě tím spíše s ohledem na potřebu zajistit harmonickou koexistenci závazků a norem vyplývajících ze dvou odlišných právních řádů, jak byla popsána v bodě 45 tohoto stanoviska. 3.      K použití podmínek pro přizpůsobení jurisdikční imunity v rámci právního řádu Unie 75.      Domnívám se, že existují důvody, vycházející současně z nařízení 2015/848 a z primárního práva Unie, které umožňují mít za to, že z tohoto nařízení lze dovodit implicitní vzdání se imunity v konkrétním případě, což je třeba dále posoudit. a)      K důvodům vycházejícím z nařízení 2015/848 76.      Úvodem připomínám, že ani čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/848 ve spojení s čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení, ani toto nařízení jako takové neobsahují zmínku o výslovném vzdání se zásady jurisdikční imunity členských států Unie v případě, že je podána odpůrčí žaloba proti správci daně členského státu odlišného od toho, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení. Domnívám se nicméně, že na základě vícero důvodů vyplývajících z kontextu a cílů téhož nařízení lze mít za to, že takové vzdání se lze dovodit implicitně. 77.      V prvé řadě je třeba připomenout, že požadavky týkající se určení soudní příslušnosti jsou podle nařízení 2015/848 v podstatě takové, že soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení insolvenčního řízení(57) a pro projednání žalob, které přímo vyplývají z insolvenčního řízení a úzce s ním souvisejí, jako jsou například odpůrčí žaloby(58). Právem rozhodným pro insolvenční řízení a jeho účinky je právo toho členského státu, na jehož území bylo insolvenční řízení zahájeno(59). Toto právo určuje pravidla pro pohledávky, které mají být přihlášeny proti majetkové podstatě dlužníka, a způsob nakládání s pohledávkami, které vznikly po zahájení insolvenčního řízení(60). Dále pak každý věřitel může přihlásit svou pohledávku v hlavním nebo kterémkoli vedlejším insolvenčním řízení(61), včetně správců daně členských států(62). Nařízení si tak klade za cíl zajistit rovné zacházení se všemi věřiteli(63). 78.      Přitom pokud bychom připustili, že správce daně, který je ostatně uveden mezi zahraničními věřiteli ve smyslu čl. 2 bodu 12 nařízení 2015/848, může namítat svou jurisdikční imunitu v rámci takového sporu, jako je spor v původním řízení, mělo by to za následek právě vytvoření nerovnosti mezi věřiteli, a to v rozporu s cíli nařízení 2015/848. Polský správce daně by tak získal s předstihem oproti všem ostatním věřitelům celou pohledávku, zatímco ti by měli nárok pouze na úhradu poměrnou jejich pohledávkám a navíc podle pořadí těchto pohledávek. Nadto je zřejmé, že tuzemští správci daně by se nemohli, na rozdíl od polského správce daně, dovolávat imunity před svými vlastními vnitrostátními soudy(64). 79.      Obecně vzato, takový přístup by znamenal zásah do jednotného a soudržného uplatňování pravidel pro určování příslušnosti soudu stanovených nařízením 2015/848, jelikož výkon soudní příslušnosti podle tohoto nařízení by se měnil v závislosti na postavení žalovaného a v závislosti na státu, ve kterém bylo insolvenční řízení zahájeno, zatímco nic v uvedeném nařízení takové odlišné zacházení na základě tohoto postavení neodůvodňuje(65). 80.      Ve druhé řadě z nařízení 2015/848 vyplývá, že jeho přijetí bylo považováno za nezbytné pro to, aby insolvenční řízení probíhala účinně a rychle(66), respektive za účelem zvýšení účinnosti a zrychlení insolvenčních řízení s přeshraničním dopadem(67). S ohledem na přeshraniční dopad činností podniků, a tedy i souvisejících insolvenčních řízení, nařízení zdůrazňuje nutnost koordinace opatření, která je třeba učinit vůči majetku dlužníka neschopného plnit své peněžité závazky. Zejména bylo považováno za nezbytné, aby ustanovení o příslušnosti, uznávání a rozhodném právu v této oblasti byla obsažena v právním aktu Unie, který bude závazný a přímo použitelný ve všech členských státech. 81.      V tomto ohledu je zřejmé, že pokud by se mohl orgán jiného členského státu, než je stát, ve kterém bylo zahájeno řízení, dovolávat jurisdikční imunity, tato účinnost by byla ohrožena. Tato námitka proti výkonu soudní příslušnosti v rámci nařízení 2015/848 by vedla k tomu, že by do majetkové podstaty nebyly vráceny platby uhrazené zahraničnímu věřiteli, v projednávané věci platby uhrazené správci daně jiného členského státu, a to na úkor této majetkové podstaty. 82.      Nařízení 2015/848 ostatně upravuje některé odchylky od jím stanovených pravidel(68). Tyto odchylky mají nicméně výjimečnou povahu. Zejména toto nařízení jako celek podle mého názoru odráží zjevnou vůli unijního normotvůrce zabránit jakékoliv překážce soudní spolupráce mezi členskými státy v rámci insolvenčních řízeních a lze z něho dovozovat neexistenci dopadu aktů iure imperii na výkon příslušnosti ve smyslu nařízení 2015/848. 83.      Tento závěr ve smyslu neexistence dopadu aktů iure imperii na tento výkon příslušnosti lze ostatně podle mého názoru podpořit s přihlédnutím k jiným právním předpisům týkajícím se příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve kterých unijní normotvůrce výslovně vyloučil z jejich oblasti působnosti žaloby podané proti státu ve věci jeho odpovědnosti za jednání či opominutí při výkonu státní moci(69). Mám tudíž za to, že pokud takové výslovné vyloučení není v nařízení 2015/848 obsaženo, svědčí to o vůli unijního normotvůrce vyloučit v rámci pravidel stanovených tímto nařízením jakýkoli účinek spojený s akty veřejné moci. 84.      V obecné rovině, co se týče jistoty a předvídatelnosti unijního práva, kladu si otázku stran logiky, na níž je nařízení 2015/848 postaveno jakožto akt sekundárního práva, jehož cílem je provedení cílů stanovených v článku 81 SFEU. Co by zejména zbylo ze zásad, kterými se řídí spory o mezinárodní příslušnost ve věcech insolvenčního řízení, pokud by bylo členským státům umožněno se od nich odklonit, jestliže na straně jedné je toto nařízení ve vztahu k nim ve všech ohledech závazné a na straně druhé nestanoví žádnou odchylku od jeho pravidel na základě veřejného či zahraničního postavení věřitele, která by umožňovala namítat jurisdikční imunitu? 85.      Konečně ve třetí řadě připomínám, že Soudní dvůr potvrdil výlučnou povahu mezinárodní příslušnosti k rozhodování o žalobách, které vyplývají přímo z insolvenčního řízení a úzce s ním souvisejí, jako jsou odpůrčí žaloby(70). 86.      V tomto ohledu si kladu otázku ohledně respektování účinné soudní ochrany. Především, pokud by předkládací soud nemohl vykonat svou pravomoc rozhodnout o odpůrčí žalobě podané proti správci daně jiného členského státu, hrozilo by, že insolvenční správce bude zbaven práva na přístup k soudu, které je jedním z prvků práva na účinnou soudní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Žaloba před polskými soudy by totiž byla nepřípustná z důvodu výlučné příslušnosti. Zahájení vedlejšího insolvenčního řízení v jiném členském státě, než ve kterém bylo zahájeno hlavní insolvenční řízení, představuje přitom výjimku podléhající podmínce, že dlužník má provozovnu(71) na území tohoto jiného členského státu(72). 87.      Mám za to, že namítat jurisdikční imunitu nemůže v žádném případě záviset na možnosti či nemožnosti zahájit vedlejší insolvenční řízení. Nadto, i kdyby byla dána možnost zahájit takové řízení ve věci v původním řízení, jeho zahájení pouze za účelem podání odpůrčí žaloby by bylo v rozporu s cílem, který tato žaloba sleduje, a sice přispět v podstatě k účinné správě majetkové podstaty dlužníka, respektive k účelnému zpeněžení celkového majetku(73). Pokud by neexistovala taková provozovna, insolvenční správce by tedy byl zcela zbaven práva na účinný prostředek nápravy. Takový důsledek nemůže najít opodstatnění v povaze aktu veřejné moci, na němž se zakládají platby, o jejichž zneplatnění tento správce usiluje. 88.      V tomto ohledu některé vlády členských států mají v řízení před Soudním dvorem za to, že možnost uplatnit jurisdikční imunitu nezávisí na tom, zda je možné zahájit vedlejší řízení či použít jiný opravný prostředek proti aktům správce daně jiného členského státu, než je stát, ve kterém bylo zahájeno řízení. Ostatní vlády tvrdí, že v projednávané věci nedochází ke zbavení práva na přístup k soudu, jelikož příslušný soud byl určen, avšak žalobu by prohlásil za nepřípustnou. 89.      Tyto argumenty vlád členských států, předložené zejména na jednání, mě nepřesvědčují. 90.      Ve věcech, v nichž byla jurisdikční imunita namítána, totiž již Soudní dvůr rozhodl, že se předkládající soud musí ujistit, že pokud vyhoví námitce této imunity, jednotlivci nebudou zbaveni svého práva na přístup k soudům, které představuje jeden z prvků práva na účinnou soudní ochranu zakotvený v článku 47 Listiny(74). Úvaha, podle které by byl přístup k soudu zajištěn i v případě, že by uplatnění námitky jurisdikční imunity bránilo výkonu mezinárodní soudní příslušnosti, podle mého názoru vyvolává zejména otázku, zda by v důsledku takové úvahy nebylo uvedené právo zcela popřeno. Domnívám se, že pokud bychom přijali názor zastávaný vládami členských států, hrozilo by, že vytvoříme skutečný stav bezpráví na straně insolvenčního správce, co se týče jeho přístupu k soudu, a to aniž by tento správce měl k dispozici předvídatelnou alternativu, která by mu umožňovala podat odpůrčí žalobu proti polskému správci daně. 91.      Veškeré úvahy vycházející z nařízení 2015/848 mě vedou k závěru, že toto nařízení implicitně zahrnuje vzdání se jurisdikční imunity. Tento závěr týkající se implicitního vzdání se jurisdikční imunity v rámci předpisu sekundárního práva, jakým je nařízení 2015/848, je rovněž v souladu s primárním právem a svědčí tak o jasné a jednoznačné vůli členských států upřednostnit zásady upravující spory o příslušnost, které mohou vznikat z důvodu rozdílných právních řádů a jejich vlastních pravidel pro určení příslušnosti ve věcech insolvenčního řízení ohledně jurisdikční imunity. b)      K důvodům vycházejícím z primárního práva 92.      Domnívám se, že existence implicitního vzdání se jurisdikční imunity v rámci uplatňování nařízení 2015/848 je nejen v souladu s primárním právem, které je výsledkem vůle členských států Unie, nýbrž lze tuto jeho existenci podpořit i pravidly primárního práva. 93.      Úvodem připomínám, že v rámci Unie již „přizpůsobení“ jurisdikční imunity existují. Všechny členské státy přijaly obligatorní pravomoc Soudního dvora, a to i v případě sporů, ve kterých mohou být před ním ve vymezených oblastech žalovány(75). Připouští se tedy, že v určitých případech může být jurisdikční imunita státu takto „přizpůsobena“ specifikům právního řádu Unie. 94.      V tomto ohledu připomínám v prvé řadě, že čl. 3 odst. 2 SEU, týkající se cílů Unie, stanoví, že Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva. Vytvoření tohoto prostoru je upraveno v hlavě V SFEU. Zejména podle čl. 81 odst. 1 SFEU, který představuje právní základ nařízení 2015/848, „Unie rozvíjí justiční spolupráci v občanských věcech s mezinárodním prvkem založenou na zásadě vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí. Tato spolupráce může zahrnovat přijímání opatření pro sbližování právních předpisů členských států“. Tato oblast spadá do pravomocí sdílených Unií a jejími členskými státy, členské státy tedy omezují svá svrchovaná práva ve smyslu popsaném v bodech 62 až 68 tohoto stanoviska, pokud Unie vykonává svou pravomoc. 95.      Členské státy tak tím, že v okamžiku ratifikace Smluv souhlasily, že se budou podílet na prostoru svobody, bezpečnosti a práva, dodržovat unijní právo v této oblasti a svěří Unii sdílené pravomoci, rovněž svolily k tomu, že akty sekundárního práva přijaté za účelem rozvoje tohoto prostoru, a to zejména podle čl. 81 odst. 2 SFEU, budou určovat zásady týkající se sporů o příslušnost, které mohou vznikat z důvodu rozdílných právních řádů a jejich vlastních pravidel pro určení příslušnosti. 96.      Z toho je třeba dovodit, že tento souhlas zahrnuje, v souladu se zásadami pro spory o příslušnost zakotvenými v právních předpisech v dané oblasti, i přivolení k tomu, že o sporech vyplývajících zejména z insolvenčních řízení budou rozhodovat soudy jiného členského státu, a to včetně sporů, které přímo vyplývají z insolvenčního řízení a úzce s ním souvisejí. 97.      V tomto ohledu předně podotýkám, že v souladu s Protokolem č. 21 připojeným ke Smlouvám o Unii, který se týká zejména Irska(76), má Irsko odchylný status, co se týče prostoru svobody, bezpečnosti a práva, a to v tom smyslu, že opatření přijatá v rámci tohoto prostoru Irsko nezavazují automaticky a odvisí od jeho dobrovolné účasti(77). Dále, podle Protokolu č. 22 týkajícího se Dánského království, se tento stát neúčastní na opatřeních přijatých v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva(78). Těmto státům tudíž nelze stanovit žádnou povinnost v této oblasti. To samé platí o státech, které se na tomto prostoru účastní s výhradou. Pokud bychom připustili, že se lze při použití nařízení, které upravuje spory o příslušnost týkající se insolvenčního řízení, dovolávat zásady mezinárodního obyčejového práva týkající se jurisdikční imunity, mohlo by se to jevit zjevně neslučitelné se závazky, jež dopadají na všechny státy, které přistoupily ke Smlouvám za stejných podmínek a bez jakékoliv jiné výhrady, než jsou výhrady vyjádřené v dodatkových protokolech(79). 98.      Tento závěr stran existence implicitní odchylky od jurisdikční imunity ve věcech insolvenčního řízení, který je podpořen primárním právem, je tím spíše opodstatněný, přihlédneme-li ve druhé řadě k zásadě rovnosti členských států Unie před Smlouvami, jejichž dodržování Unie zajištuje(80). 99.      Tato zásada, ještě před samotným svým zařazením do Smluv, vycházela z judikatury Soudního dvora(81). Soudní dvůr měl totiž za to, že členství v Unii (dříve ve Společenstvích) umožňuje jejím členům využívat jejích výhod, ale ukládá jím i povinnosti. Zejména bylo zdůrazněno, že nelze připustit, aby členský stát uplatňoval ustanovení nařízení neúplným či selektivním způsobem, takže „zmaří určité části právních předpisů [Unie] […], které by považoval za neslučitelné s určitými národními zájmy […], přičemž si současně přisvojí […] neoprávněnou výhodu na úkor partnerů“(82). 100. Proto pokud bychom v projednávané věci umožnili polskému správci daně namítat jurisdikční imunitu, a bránit tak výkonu mezinárodní příslušnosti předkládajícího soudu s ohledem na základ, na kterém spočívají platby, o jejichž zneplatnění insolvenční správce usiluje, a sice s ohledem na akt veřejné moci, fakticky by to znamenalo upřednostnit národní zájmy před unijním právem a ohrozilo rovnost členských států z hlediska povinností jim z tohoto práva vyplývajících. 101. V tomto ohledu by znemožnění výkonu mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení 2015/848 tím, že by bylo umožněno dovolat se jurisdikční imunity, mohlo být vnímáno jako skryté upřednostnění vnitrostátního práva před unijním právem. Takové upřednostnění není, jak jsem objasnil v bodě 62 tohoto stanoviska, s ohledem na zásady právního řádu Unie namístě. 102. Je pravda, že podle čl. 4 odst. 2 SEU musí Unie respektovat zejména základní funkce státu. Není přitom pochyb, že výběr DPH mezi takové funkce či dokonce výsady veřejné moci náleží. Nicméně, jakkoli členské státy zůstávají pány svých svrchovaných pravomocí, musí při jejich výkonu dodržovat unijní právo(83). 103. Svým členstvím v Unii se totiž členské státy zavazují k loajální a solidární spolupráci, a to i v oblastech náležejících mezi jejich základní funkce, jak to stanoví čl. 4 odst. 3 SEU. Tato zásada se použije na všechny vnitrostátní orgány. Byť se uvedená zásada v judikatuře často používá ke zdůraznění povinností členských států a orgánů Unie při jejich spolupráci(84), základní myšlenkou v pozadí té samé zásady je zaručit působnost a účinnost unijního práva prostřednictvím vzájemného respektu a pomoci při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv. Logicky zásada spolupráce předpokládá nejen pozitivní činnost (přijetí opatření za účelem zajištění účinnosti unijního práva), nýbrž také negativní činnost (zdržet se přijetí opatření, která by byla v rozporu s touto účinností, respektive s cíli Unie). Je přitom zřejmé, že námitka jurisdikční imunity představuje negativní jednání, které brání výkonu příslušnosti německého soudu dle unijních pravidel, a tudíž narušuje účinnost těchto pravidel výkonem výsad veřejné moci(85). 104. Konečně podotýkám, že taková námitka by byla způsobilá narušit kapitálový trh, jednu z klíčových politik, jejímž zavedením Unie sleduje podporu svého hospodářského rozvoje, a tedy i hospodářského rozvoje svých členských států. Nejistota ohledně osudu pohledávek v případě přeshraniční insolvence, která by byla nastolena možností namítat jurisdikční imunitu, by mohla oslabit investice, a tím i snížit účinnost jednotného trhu jako celku. Pokud by mělo být jurisdikční imunitě členského státu ve věci v původním řízení vyhověno, zájem členského státu Unie by tak byl upřednostněn na úkor společných zájmů všech členských států, které jsou ostatně vlastní samotné podstatě Unie. 105. S ohledem na všechny výše uvedené důvody mám za to, že primární právo Unie vyplývající z vůle jejích členských států umožňuje „přizpůsobit“ zásadu mezinárodního obyčejového práva týkající se jurisdikční imunity jednorázovým a implicitním způsobem, a to v tom smyslu, že je třeba učinit závěr o existenci mlčky učiněného vzdání se jurisdikční imunity v rámci nařízení 2015/848(86). 4.      Závěrečné úvahy 106. Předpokládejme na okamžik, že by bylo namístě přijmout stanovisko, které před Soudním dvorem zastávají vlády členských států a podle kterého v podstatě jurisdikční imunita, jíž se přes německými soudy dovolává polský správce daně vůči odpůrčí žalobě podané za účelem vrácení plateb uhrazených tomuto správci z titulu DPH, brání tomu, aby předkládající soud vykonal soudní příslušnost stanovenou nařízením 2015/848, jelikož toto nařízení neupravuje žádnou možnost implicitního vzdání se této imunity. 107. V tomto ohledu, nejenže tento postoj neobstojí před důvody vycházejícími z primárního práva a souvisejícími s cíli a pravidly chování, které si samy členské státy stanovily v rámci právního řádu Unie, ve skutečnosti by vedl, pokud bychom se jím řídili, k paradoxnímu výsledku. Svrchovanost členského státu, odlišného od státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení, by byla chráněna na úkor svrchovanosti posledně uvedeného státu, jelikož použití jeho hmotného insolvenčního práva v souladu s kolizními normami, které stanoví pro insolvenční řízení nařízení 2015/848, by bylo zmařeno jurisdikční imunitou jiného členského státu. 108. Dále je třeba uvést, že vedle finanční či účetní dimenze má insolvenční právo rovněž společenskou, lidskou a základní dimenzi, jelikož jeho cílem je nejen přispět k řádnému fungování trhu, hospodářské stabilitě a důvěře v úvěrové vztahy, nýbrž také zajistit ochranu zájmů, které členské státy při výkonu jejich svrchovanosti a v rámci přijetí hmotněprávních pravidel insolvence považují za zásadní. Tato pravidla jsou tak vyjádřením sociálních argumentů, především argumentů pracujících a argumentů daňové, environmentální a jiné povahy. Všechny tyto aspekty se zejména odrážejí v systému pořadí věřitelů, jak vyplývá z hmotněprávních insolvenčních pravidel členských států Unie. 109. Není přitom třeba velké představivosti, abychom si uvědomili, že připuštění jurisdikční imunity vůči odpůrčí žalobě by se rovnalo „výzvě jednat“ obdobně jako to učinil polský správce daně. Pokud by tomuto správci daně bylo umožněno, aby získal dlužnou daň v rozporu s pořadím věřitelů stanoveným německým právem, aniž by byl vystaven riziku soudního přezkumu podle práva státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení, z jakého důvodu by neměly postupovat stejným způsobem správci daně jiných členských států ve všech ostatních přeshraničních insolvenčních řízeních? Členské státy by pak ke svému překvapení čelily nejen zhroucení systému vedení přeshraničních insolvenčních řízení, který byl zaveden nařízením 2015/848, nýbrž i zmaření všeho, na co braly zřetel při stanovení pořadí pohledávek ve vnitrostátním insolvenčním právu, jelikož by v důsledku uplatnění daňových výsad jiného členského státu mohla být majetková podstata zmenšena na úkor ostatních věřitelů a bez možnosti soudního přezkumu ze strany soudů členského státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenčního řízení. 110. Domnívám se, že stanovisko zastávané vládami členských států před Soudním dvorem neutralizuje veškeré dimenze insolvenčního práva ve prospěch jurisdikční imunity coby prvku jejich svrchovanosti. Přitom jakkoli se jedná o důležitý prvek, je s ním spojen problém v souvislosti s dodržováním svrchovanosti jiného členského státu, jehož hmotné právo by se mělo v souladu s právem použít a ve vztahu k němuž mohou mít občané tohoto státu legitimní očekávání. 5.      Navrhovaná odpověď 111. Navrhuji tedy odpovědět na otázku položenou Soudnímu dvoru v projednávané věci v tom smyslu, že čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/848 ve spojení s čl. 2 bodem 12 a čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že umožnují dovodit existenci implicitního vzdání se jurisdikční imunity, pokud je v souladu s tímto nařízením určena mezinárodní příslušnost soudů členského státu, ve kterém bylo insolvenční řízení zahájeno, k projednání žalob podaných proti orgánům veřejné moci členských států Unie. 112. Konečně pro případ, že by se Soudní dvůr s mou odpovědí na předběžnou otázku neztotožnil, považuji za důležité zdůraznit, že aby nebylo insolvenčnímu správci bráněno v přístupu k soudu, bylo by třeba zamyslet se nad výlučnou povahou mezinárodní příslušnosti stanovené pravidly zakotvenými v nařízení 2015/848. V.      Závěry 113. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) odpověděl takto: Článek 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení, ve spojení s čl. 2 bodem 12 a čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení, musí být vykládán v tom smyslu, že obsahuje implicitní vzdání se jurisdikční imunity, pokud je v souladu s tímto nařízením určena mezinárodní příslušnost soudů členského státu, na jehož území bylo zahájeno insolvenční řízení, k projednání žalob, které přímo vyplývají z insolvenčního řízení a úzce s ním souvisejí a které byly podány proti orgánům veřejné moci členských států Evropské unie. 1–      Původní jazyk: francouzština. 2–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (Úř. věst. 2015, L 141, s. 19). 3–      Rada Evropy, Série des traités européens, no 74. Tato úmluva byla vypracována v Radě Evropy a otevřena státům k podpisu v Basileji (Švýcarsko) dne 16. května 1972. Uvedená úmluva nebyla ratifikována Polskou republikou. 4–      Tato úmluva, přijatá Valným shromážděním OSN dne 2. prosince 2004 a otevřená státům k podpisu od 17. ledna 2005, k dnešnímu dni dosud nevstoupila v platnost. 5–      Ustanovení této úmluvy jsou někdy považována za vyjádření zásad mezinárodního obyčejového práva [viz Crawford, J., Brownlie’s Principles of Public International Law, Oxford University Press, Oxford, 2019 (9. vyd.), s. 473 a citovaná judikatura]. 6–      Pro úplnost připomínám, že právem rozhodným pro insolvenční řízení dotčené ve věci v původním řízení je právo členského státu, ve kterém bylo insolvenční řízení zahájeno (čl. 7 odst. 1 ve spojení s bodem 66 odůvodnění nařízení 2015/848), tedy německé právo. Podle předkládajícího soudu ustanovení § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 první věty bod 2 německého insolvenčního řádu stanoví, že právní jednání učiněné před zahájením insolvenčního řízení, jímž jsou poškození věřitelé a na jehož základě jeden z věřitelů obdržel úhradu, lze napadnout, bylo-li učiněno po podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení a v době, kdy bylo učiněno, tento věřitel věděl o podání tohoto návrhu. Je nesporné, že polský správce daně byl o uvedeném návrhu informován a že úhrady provedené ve prospěch tohoto správce byly učiněny v době mezi podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení a zahájením insolvenčního řízení. 7–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1). 8–      Úmluva ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění následných úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen „Bruselská úmluva“). 9–      Nařízení Rady ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42). 10–      Nařízení Rady ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (Úř. věst. 2000, L 160, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 191). 11–      Vysvětlující zpráva, kterou vypracovali Virgós, M. a Schmit, E., ze dne 8. července 1996 k Úmluvě o úpadkovém řízení ze dne 3. května 1996, dokument Rady Evropské unie, 6500/96, DRS 8 (CFC) (dále jen „zpráva Virgóse a Schmita“). 12–      Nařízení č. 1346/2000, které bylo zrušeno a nahrazeno nařízením 2015/848, navázalo na Evropskou úmluvu o úpadkovém řízení (dokument Rady CONV/INSOL/X1), která je sama vyústěním více jak 25 let diskusí a vyjednávání. Tato úmluva nevstoupila v platnost, jelikož Spojené království Velké Británie a Severního Irska ji nepodepsalo v dojednané lhůtě, která byla stanovena na 23. květen 1996. Znění prvního z těchto nařízení, které bylo v podstatě převzato do druhého z uvedených nařízení, se nicméně z převážné části shoduje se zněním uvedené úmluvy. Za těchto podmínek může zpráva Virgóse a Schmita poskytnout užitečná vodítka pro výklad posledně uvedeného nařízení. 13–      Pro doplnění uvádím, že z judikatury vyplývá, že na rozdíl od působnosti nařízení č. 1215/2012 nesmí být působnost nařízení 2015/848 vykládána široce (rozsudek ze dne 6. února 2019, NK, C-535/17, EU:C:2019:96, body 24 až 26). 14–      Rozsudky ze dne 4. září 2014, Nickel & Goeldner Spedition (C-157/13, EU:C:2014:2145, bod 21 a citovaná judikatura), a ze dne 11. června 2015, Comité d’entreprise de Nortel Networks a další (C-649/13, EU:C:2015:384, bod 26 a citovaná judikatura). V tomto ohledu připomínám, že je třeba závěry vyplývající z této judikatury zasadit do kontextu. Navzdory případné existenci praktických obtíží, které mohou znovu nastat zejména v případě hybridních řízení či řízení předcházejících insolvenčnímu řízení (viz The Implementation of the New Insolvency Regulation, Recommendations and Guidelines, JUST/2013/JCIV/AG/4679, Max Planck Institute, s. 36 až 40 a 63 až 65), se tedy tento přístup při výkladu nařízení 2015/848 a nařízení č. 1215/2012 použije pouze tehdy, je-li daná situace výslovně vyloučena z posledně uvedeného nařízení a zároveň výslovně zahrnuta do prvně uvedeného nařízení. 15–      Článek 1 nařízení č. 1215/2012 definuje svou oblast působnosti autonomním způsobem. 16–      Bod 7 odůvodnění nařízení 2015/848. 17–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Tünkers France a Tünkers Maschinenbau (C-641/16, EU:C:2017:847, body 22 a 28, jakož i citovaná judikatura). Oblast, do které žaloba spadá, je totiž třeba identifikovat podle toho, z čeho vychází základ žaloby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. prosince 2014, H, C-295/13, EU:C:2014:2410, bod 21 a citovaná judikatura). 18–      Lze doplnit, že tyto okolnosti mohou být zajisté relevantní pro účely určení, zda daná oblast spadá či nikoliv do působnosti nařízení č. 1215/2012, jakožto prvky charakterizující povahu právních vztahů mezi účastníky sporu nebo předmět tohoto sporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. května 2020, Rina, C-641/18, dále jen „rozsudek Rina“, EU:C:2020:349, bod 32). Nicméně s ohledem na znění čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/848 a, jak si ukážeme dále, na cíle tohoto nařízení nejsou takové okolnosti relevantní pro účely určení jeho působnosti. 19–      Zavedení takového kritéria by přinejmenším nevyhnutelně učinilo složitějším uplatnění pravidla pro určení příslušnosti stanoveného v čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848, či by dokonce toto pravidlo zbavilo užitečného účinku. 20–      Bod 1 odůvodnění nařízení 2015/848. 21–      Body 41 a 48 odůvodnění nařízení 2015/848. 22–      Bod 63 odůvodnění nařízení 2015/848. 23–      Rozsudek ze dne 16. ledna 2014, Schmid (C-328/12, EU:C:2014:6, bod 33). 24–      V tomto ohledu upřesňuji, že závěry mé analýzy se týkají pouze mezinárodního obyčejového práva. 25–      Delile, J. F., „Les effets de la coutume internationale dans l’ordre juridique de l’Union européenne“, Cahiers de droit européen, 2017, s. 159 až 192. 26–      Právní nauka zdůrazňuje, že kladný postoj Soudního dvora k začlenění norem mezinárodního práva do právního řádu Unie prošel vývojem, který lze rozdělit do třech „etap“. První byla nakloněna mezinárodnímu právu, a to v podstatě v tom smyslu, že Evropské společenství bylo vázáno každou normou obecného mezinárodního práva, od níž se jeho státy neodchýlily, takže pokud byl Soudní dvůr konfrontován s mezerou v komunitárním právu, měl implicitní povinnost použít obyčejová pravidla mezinárodního práva. Druhá etapa se odlišovala od první zdrženlivostí k použití norem mezinárodního práva, což vyústilo v požadavek na autonomii komunitárního práva a jeho jasné oddělení ve vztahu k mezinárodnímu právu, a to zajisté z důvodu tehdejší absence výslovného ustanovení v zakládacích smlouvách, které by zavazovalo k dodržování mezinárodního práva, ale i z důvodu absence vůle povzbudit vnitrostátní soudy k tomu, aby se obracely na Soudní dvůr s předběžnými otázkami, a proto byl upřednostňován přístup, v rámci kterého jsou zdroje komunitárního práva hledány ve vnitrostátním právu, spíše než v právu mezinárodním. Konečně, třetí etapa, jejíž začátek se datuje od roku 1990, se vyznačuje otevřeností unijního práva k mezinárodnímu právu, dnes zakotvené v čl. 3 odst. 5 SEU (Malenovský, J., „Le juge et la coutume internationale: perspective de l’Union européenne et de la Cour de justice“, The Law and Practice of International Courts and Tribunals, sv. 12, 2013, s. 218). 27–      Rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Air Transport Association of America a další (C-366/10, EU:C:2011:864, bod 101, jakož i citovaná judikatura). 28–      Viz například, Dubouis, L., „La nature de l’Union européenne“, Cohen-Jonathan, G., a Dutheil de la Rochère, J. (dir.), Constitution européenne, démocratie et droits de l’homme, Bruylant, Brusel, 2003, s. 84. 29–      Dříve Společenství. 30–      Posudek 1/91 (Dohoda o EHP – I) ze dne 14. prosince 1991 (EU:C:1991:490, bod 35). 31–      Rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další (C-621/18, EU:C:2018:999, bod 45 a citovaná judikatura). 32–      Názor generální advokátky J. Kokott v řízení o posudku 2/13 [(Přistoupení Unie k EÚLP) (EU:C:2014:2475, bod 159]. 33–      Stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci Rina (C-641/18, EU:C:2020:3, bod 141). 34–      Salmon, J. (ed.), Dictionnaire de droit international public, Bruylant, Brusel, 2001, s. 283 a 284. 35–      Soussan, A., „Droit international non conventionnel et ordre juridique de l’Union européenne“, Union européenne et droit international, en l’honneur de P. Daillier. Éditions Pedone, Paříž, 2012. 36–      Leray, E., a Potteau, A., „L'intégration du droit international coutumier dans l’ordre juridique communautaire“, La Semaine Juridique, édition générale č. 5, 3. února 1999, II 10022, s. 5. 37–      Viz zejména rozsudek ze dne 19. července 2012, Mahamdia (C-154/11, EU:C:2012:491, bod 55); rozsudek Rina (bod 56 a citovaná judikatura), a rozsudek ze dne 3. září 2020, Supreme Site Services a další (C-186/19, EU:C:2020:638, bod 59 a citovaná judikatura). 38–      Viz rozsudek ze dne 15. února 2007, Lechouritou a další (C-292/05, EU:C:2007:102, bod 41). Stejně tak v rozsudku Rina právě nikoli na základě žaloby na náhradu újmy podané u vnitrostátního soudu, nýbrž na základě činností spočívajících v klasifikaci a vydávání osvědčení prováděných dotčenými společnostmi, měl Soudní dvůr za to, s výhradou ověření, které příslušelo provést předkládajícímu soudu, že tyto činnosti nebyly provedeny v rámci výkonu výsad veřejné moci (bod 49 uvedeného rozsudku). 39–      V tomto ohledu je nutno poznamenat, že povaha jednání, proti kterým směřuje odpůrčí žaloba, se nemění z důvodu postavení osoby, fyzické nebo právnické, která plní svou povinnost, nebo na základě toho, že daňové pohledávky nejsou vymáhány samotnou daňovou správou. Uhrazení daňového dluhu totiž předpokládá přijetí této platby daňovou správou. Nezaplacení může navíc vést k důsledkům stanoveným daňovými právními předpisy, které nejsou vlastní soukromoprávním vztahům, takže placení daní je nerozlučně spjato s výkonem veřejné moci. 40–      Připomínám, že rozlišení mezi akty iure imperii a akty iure gestionis odvisí od toho, zda stát jedná jako soukromá osoba v tom smyslu, že provedení aktu nepředpokládá žádný výkon veřejné moci, respektive, jinými slovy, že se jedná o akt, jaký může učinit každý jednotlivec, anebo, zda daný akt vyplývá z výkonu veřejné moci. 41–      Jak totiž vyplývá z judikatury citované v bodě 48 tohoto stanoviska, určující kritérium pro uplatnění jurisdikční imunity tkví v povaze aktu, proti kterému je žaloba podána. Podle mého názoru neexistuje žádný objektivní důvod, na jehož základě by bylo možno zavést v rámci insolvenčního řízení, pro účely kvalifikace předmětného aktu, nové kritérium založené na povaze nároku uplatněného proti takovému aktu či žaloby podané proti němu. 42–      Článek 1 SEU. 43–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. února 1963, van Gend & Loos (26/62, EU:C:1963:1), a posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP) ze dne 18. prosince 2014, (EU:C:2014:2454, bod 157). 44–      Mouton, J.-D., „Vers la reconnaissance de droits fondamentaux aux États dans le système communautaire ?“, Les dynamiques du droit européen en début de siècle. Mélanges en l’honneur de J.-C. Gautron, Paříž, Pedone, 2004, s. 473. 45–      Článek 48 SEU. 46–      Článek 50 SEU. 47–      Článek 4 odst. 2 SEU. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. Ovšem víme, že v praxi není rozlišení mezi jednotlivými oblastmi politiky Unie a členských států vždy až tak jasné. 48–      Tedy výlučná moc státu na jeho území a vůči jeho obyvatelstvu, která se projevuje jeho nezávislostí, principem nezasahování do jeho vnitřních záležitostí a svobodou rozhodovat o svém vnitřním uspořádání. 49–      Tedy že všechny státy jako subjekty mezinárodního práva jsou si rovny, aniž by podléhaly autoritě jiného státu. 50–      Gaudin, H., „L’identité de l’Union européenne au prisme de la souveraineté de ses États membres“, Revue générale du droit, Chronique de droit de l’Union, 2021. 51–      V tom smyslu, že Rada dbá na zájmy členských států, Komise na zájmy Unie a Parlament na zájmy občanů. 52–      Malenovský, J., „À la recherche d’une solution intersystémique aux rapports du droit international et du droit de l’Union européenne“, Annuaire français de droit international, sv. 65, 2019, s. 201 až 234. 53–      Blin, O., „La personnalité juridique de l’Union européenne après Lisbonne: véritable acquisition ou simple reconnaissance?“, Bioy, X. (éd.), La personnalité juridique. Traditions et évolutions. série „Les Travaux de l’IFR Mutation des normes juridiques“, č. 14, Presses de l’Université Toulouse 1 Capitole, LGDJ – Lextenso Éditions, Toulouse, 2013, s. 131až 142. 54–      Gaudin, H., op. cit. 55–      Zdůrazňuji, že se jedná o cíle, které si stanovily samy členské státy. 56–      Viz bod 43 tohoto stanoviska. 57–      Článek 3 odst. 1 nařízení 2015/848. 58–      Článek 6 odst. 1 nařízení 2015/848. 59–      Článek 7 odst. 1 nařízení 2015/848. 60–      Článek 7 odst. 2 písm. g) nařízení 2015/848. 61–      Článek 45 odst. 1 nařízení 2015/848. 62–      Článek 2 bod 12 nařízení 2015/848. 63–      Bod 63 odůvodnění nařízení 2015/848. 64–      Rozumí se samo sebou, že jurisdikční imunitu lze namítat pouze před soudy jiného státu. 65–      V tomto ohledu podotýkám, že jediným členským státem, pro který není uplatňování tohoto nařízení obecně závazné, je Dánské království, jak vyplývá z bodu 88 odůvodnění nařízení 2015/848. 66–      Bod 3 odůvodnění nařízení 2015/848. 67–      Bod 8 odůvodnění nařízení 2015/848. 68–      Z těchto odchylek lze zmínit ty, které vyplývají z výkladu článku 20 ve spojení s článkem 33 nařízení 2015/848, jež se týkají účinku výkonu mezinárodní příslušnosti podle tohoto nařízení. Přitom v projednávané věci se námitka jurisdikční imunity sice staví proti výkonu příslušnosti platně určené na základě pravidel uvedeného nařízení, nejedná se nicméně o odchylku tímto nařízením stanovenou. 69–      Článek 1 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a čl. 2 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 655/2014 ze dne 15. května 2014, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2014, L 189, s. 59). Otázku oblasti působnosti právního předpisu unijního práva je samozřejmě třeba odlišovat od otázky výkonu příslušnosti z takového předpisu vyplývající. V projednávané věci se tedy tento příklad týká výhradně neexistence účinků aktů iure imperii na výkon mezinárodní příslušnosti podle nařízení 2015/848. 70–      Rozsudek ze dne 14. listopadu 2018, Wiemer & Trachte (C-296/17, EU:C:2018:902, bod 36). Je pravda, že se v tomto rozsudku jednalo o výklad rozsahu mezinárodní příslušnosti v rámci insolvenčního řízení spadajícího pod nařízení č. 1346/2000, které bylo nahrazeno nařízením 2015/848, jenž v čl. 3 odst. 1 převzalo stejnou úpravu. I kdyby čl. 6 odst. 1 posledně uvedeného nařízení zavedl dodatečné pravidlo, domnívám se, že tato judikatura týkající se rozsahu mezinárodní příslušnosti podle předchozího nařízení je použitelná i zde, jelikož na tyto žaloby se podle nařízení 2015/848 vztahuje stejná mezinárodní příslušnost jako na samotná insolvenční řízení. 71–      Článek 3 odst. 2 nařízení 2015/848. 72–      Pro všechny případy zdůrazňuji, že insolvenční správce ve věci v původním řízení upřesnil, v odpovědi na otázku položenou v tomto ohledu na jednání, že existence takové provozovny nebyla zjištěna. 73–      Bod 48 odůvodnění nařízení 2015/848. 74–      Rozsudek Rina, bod 55.       Pro všechny případy upřesňuji, že k opačnému závěru nelze dojít ani na základě rozsudku ESLP ze dne 27. listopadu 2025, Renouard v. Francie, (CE:ECHR:2025:1127JUD004691121, body 53 a 54), kterého se na jednání dovolávala francouzská vláda. Z tohoto rozsudku totiž v podstatě vyplývá, že skutečnost, že bylo vyhověno námitce jurisdikční imunity před francouzskými soudy, nebyla považována za nepřiměřené omezení práva žalobce na přístup k soudu, jelikož tento žalobce měl k dispozici opravné prostředky k soudům Spojených arabských emirátů. Naproti tomu v projednávaném případě, pokud by jurisdikční imunita bránila výkonu soudní příslušnosti, nepřicházel by v úvahu žádný jiný procesní prostředek. Je pravda, že ve věci týkající se toho, zda je dovolávání se jurisdikční imunity nezávislé na existenci jiných procesních prostředků umožňujících domoci se odškodnění, Mezinárodní soudní dvůr rozhodl, že otázka, zda stát požívá před soudy jiného státu imunity, je zcela odlišná od otázky, zda je dána mezinárodní odpovědnost tohoto státu a zda mu vzniká povinnost náhrady škody. Je nicméně třeba zdůraznit, že tato posledně uvedená věc byla zasazena do velmi specifického kontextu týkajícího se odškodnění obětí válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a rovněž souvisela se specifickými okolnostmi jednání vedených v této otázce mezi dotyčnými státy [Jurisdikční imunity státu (Německo v. Itálie; Řecko (vedlejší účastník), rozsudek, C.I.J. Recueil, 2012, s. 99 až 102]. 75–      Viz články 258 až 260 SFEU. 76–      I když tento protokol původně zavazoval Spojené království a Irsko, od Brexitu tomu tak již není. Tento protokol se nadále použije pouze na Irsko. 77–      Jak vyplývá z bodu 87 odůvodnění nařízení 2015/848, Irsko nicméně vyjádřilo vůli účastnit se přijímání a používání tohoto nařízení. 78–      Jak vyplývá z bodu 88 odůvodnění nařízení 2015/848, Dánské království se neúčastní přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné. 79–      V tomto smyslu viz usnesení ze dne 22. června 1965, Acciaierie San Michele v. Haute Autorité (9/65, EU:C:1965:63). 80–      Článek 4 odst. 2 SEU. 81–      Rozsudek ze dne 7. února 1973, Komise v. Itálie (39/72, EU:C:1973:13). 82–      Viz zejména body 20, 24 a 25 rozsudku ze dne 7. února 1973, Komise v. Itálie (39/72, EU:C:1973:13). Soudní dvůr nakonec dospěl k závěru, že dotyčný stát nesplnil povinnosti, které na sebe vzal na základě svého členství v Unii. 83–      Viz obdobně zejména rozsudek ze dne 13. dubna 2010, Bressol a další (C-73/08, EU:C:2010:181, bod 28 a citovaná judikatura). 84–      Viz například rozsudek ze dne 27. června 2000, Komise v. Portugalsko (C-404/97, EU:C:2000:345, bod 40), a usnesení ze dne 6. prosince 1990, Zwartveld a další (C-2/88-IMM, EU:C:1990:440, body 17 až 21). Toto posledně uvedené usnesení je ostatně zajímavé z hlediska výkladu pomocí analogie. V uvedeném usnesení Soudní dvůr konstatoval, že Protokol o výsadách a imunitách Evropských společenství nelze v žádném případě vykládat tak, že orgánům Společenství umožňuje nedodržovat povinnost loajální spolupráce. Je-li tomu tak v případě Unie, proč by měly mít členské státy možnost těžit z jurisdikční imunity, aby se této povinnosti zprostily například, jako v projednávané věci, při uplatnění pravidel pro určení příslušnosti? 85–      Takový závěr je samozřejmě nutné učinit proto, že existují zvláštní ustanovení unijního práva o mezinárodní příslušnosti v insolvenčním řízení. Je pravda, že v případě absence ustanovení unijního práva k této otázce by bylo třeba vyjít z vnitrostátního práva a ze zásad mezinárodního práva (obdobně viz rozsudek ze dne 16. prosince 1981, Foglia, 244/80, EU:C:1981:302, bod 24). 86–      Tento závěr je samozřejmě namístě použít ve vztahu ke členským státům. I když jsou soudy státu, ve kterém bylo zahájeno řízení, příslušné rozhodnout i o žalobách podaných proti státním příslušníkům třetích zemí (viz rozsudek ze dne 16. ledna 2014, Schmid, C-328/12, EU:C:2014:6, bod 33 a výrok), tyto země nejsou účastny evropského projektu a nelze mít za to, že se vzdaly jurisdikční imunity. Je pravda, že tento postoj narušuje rovné zacházení mezi daňovými orgány členského státu a daňovými orgány třetí země. Tento důsledek je nicméně vlastní systému vytvořeného tímto nařízením. Ostatně, vzhledem k tomu, že se na třetí země nevztahují pravidla pro určení příslušnosti stanovená nařízením 2015/848, mohla by být odpůrčí žaloba podána v těchto státech, čímž by mohlo být zhojeno zmíněné nerovné zacházení.