null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
ANDREY BIONDIHO
přednesené dne 4. června 2026(1)
Věc C‑63/25
K. Sz.,
H. Sz.,
W. Sz.
proti
Z. Fundusz Inwestycyjny Zamknięty w likwidacji
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal odvolací soud ve Varšavě (Sąd Apelacyjny w Warszawie, Polsko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13/EHS – Oblast působnosti – Pojmy ‚spotřebitel‘ a ‚prodávající nebo poskytovatel‘ – Účast v investičním fondu – Statut uzavřeného investičního fondu“
I. Úvod
1. V projednávané věci vyvstává otázka, kterou, pokud je mi známo, Soudní dvůr dosud přímo neřešil: zda lze směrnici 93/13/EHS(2) použít na právní vztah, který vzniká mezi uzavřeným investičním fondem(3) a fyzickými osobami, které upisují jeho investiční certifikáty. Jedná se o citlivou otázku: je třeba určit, zda se jednotná ochrana spotřebitelů poskytovaná směrnicí vztahuje na právní vztah, který vnitrostátní právo přiřazuje k nástroji korporátní povahy – statutu fondu – který však z funkčního hlediska vykazuje typické znaky adhezní smlouvy.
2. Předkládající soud pokládá tři otázky. První dvě se týkají kvalifikace stran: upisovatele certifikátů jako „spotřebitele“ a emitujícího fondu jako „prodávajícího nebo poskytovatele“. Tyto otázky však představují pouze logický předpoklad třetí otázky. Tato poslední otázka – zda mohou ustanovení statutu představovat „smluvní ujednání, která nebyla individuálně sjednána“ – představuje, pokud je mi známo, nový aspekt v judikatuře Soudního dvora. Na tuto otázku se toto stanovisko zaměří.
3. Již nyní předjímám, že navrhuji, aby Soudní dvůr na třetí otázku odpověděl kladně, přičemž se na první dvě otázky odvolám pouze v rozsahu nezbytném pro vymezení rámce této úvahy.
II. Právní rámec
A. Směrnice 93/13/EHS
4. Bod 10 odůvodnění směrnice 93/13 uvádí:
„vzhledem k tomu, že účinnější ochrany spotřebitele lze dosáhnout přijetím jednotných právních předpisů v oblasti zneužívajících ujednání; že takové přepisy by se měly vztahovat na všechny smlouvy uzavírané mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli; že z působnosti této směrnice musí být vyňaty mimo jiné pracovní smlouvy, smlouvy týkající se dědického práva, smlouvy týkající se rodinného práva a smlouvy týkající se zřizování a organizace společností nebo dohod o sdružení fyzických osob;
[...]“
5. Článek 1 odst. 1 směrnice 93/13 zní takto:
„Účelem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.
[...]“
6. Článek 2 písm. b) a c) směrnice 93/13 stanoví:
„[...]
b) ‚spotřebitelem‘ [se rozumí] fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání;
c) ‚prodávajícím nebo poskytovatelem‘ [se rozumí] fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním.“
7. Článek 3 odst. 1 a 2 směrnice 93/13 stanoví:
„1. Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.
2. Ujednání je vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah ujednání, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou adhezním způsobem.
Skutečnost, že některé aspekty ujednání nebo jedno konkrétní ujednání byly sjednány individuálně, nevylučuje použití tohoto článku na zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o smlouvu uzavíranou adhezním způsobem.
Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určité standardní ujednání bylo sjednáno individuálně, je povinen o tom předložit důkaz.
[...]“
B. Polské právo
8. Článek 221 občanského zákoníku (ustawa z dnia 23 kwietnia 1964 r. – Kodeks cywilny(4)) (dále jen „polský občanský zákoník“) stanoví následující:
„Za ‚spotřebitele‘ se považuje fyzická osoba, která s podnikatelem uskutečňuje právní jednání, které přímo nesouvisí s její podnikatelskou nebo profesní činností.
[...]“
9. Článek 431 téhož občanského zákoníku stanoví:
„Podnikatelem je fyzická osoba, právnická osoba a organizační složka uvedená v článku 331, která vlastním jménem vykonává podnikatelskou nebo profesní činnost.
[...]“
10. Článek 66 § 1 tohoto občanského zákoníku stanoví:
„Projev vůle vůči druhé straně uzavřít smlouvu představuje nabídku, pokud obsahuje podstatné náležitosti této smlouvy.
[...]“
11. Článek 3851 téhož občanského zákoníku, který provádí zásady směrnice 93/13/EHS, stanoví:
„§ 1. Ujednání smlouvy uzavřené se spotřebitelem, která nebyla individuálně sjednána, nejsou pro spotřebitele závazná, pokud upravují jeho práva a povinnosti v rozporu s dobrými mravy a hrubě poškozují jeho zájmy (zakázaná smluvní ujednání). To neplatí pro ujednání, která vymezují hlavní plnění stran, včetně ceny nebo odměny, pokud jsou formulována jednoznačně.
§ 2. Pokud smluvní ujednání podle odstavce 1 spotřebitele nezavazuje, jsou strany vázány smlouvou ve zbývajícím rozsahu.
§ 3. Smluvní ujednání nejsou individuálně sjednána, pokud na jejich obsah neměl spotřebitel skutečný vliv. Jedná se zejména o smluvní ujednání převzatá ze vzorové smlouvy navržené spotřebiteli protistranou.
§ 4. Důkazní břemeno, že ujednání bylo individuálně sjednáno, nese osoba, která se ho dovolává.“
12. Článek 3 zákona o investičních fondech a správě alternativních investičních fondů (ustawa o funduszach inwestycyjnych i zarządzaniu alternatywnymi funduszami inwestycyjnymi) (dále jen „zákon o investičních fondech“)(5) stanoví následující:
„1. Investiční fond je právnickou osobou, jejímž výhradním předmětem činnosti je investování peněžních prostředků získaných prostřednictvím nabídky na nákup podílových jednotek nebo investičních certifikátů do cenných papírů, nástrojů peněžního trhu a jiných majetkových práv stanovených zákonem.
[...]
3. Investiční fond vykonává činnost s přihlédnutím zejména k zájmům držitelů podílů v souladu se zásadami snižování investičních rizik stanovenými zákonem.“
13. Článek 6 odst. 1 a 2 zákona o investičních fondech stanoví:
„1. Účastníky investičního fondu jsou fyzické osoby, právnické osoby a organizační jednotky bez právní osobnosti:
[...]
2) kteří jsou držiteli účtu cenných papírů, na němž jsou registrovány investiční certifikáty, nebo kteří mají nárok na investiční certifikáty zapsané na kolektivní účet [...].
2. Podílové jednotky nebo investiční certifikáty představují majetková práva účastníků fondu, která jsou určena zákonem a statutem investičního fondu“.
14. Článek 117 odst. 1 a 3 téhož zákona stanoví:
„1. Uzavřený investiční fond vydává investiční certifikáty.
[...]
3. Fyzické osoby mohou nabýt investiční certifikáty investičního fondu podle čl. 15 odst. 1a, pokud hodnota investičního certifikátu první emise tohoto fondu není nižší než ekvivalent částky 40 000 eur v polských zlotých.“
15. Článek 139 tohoto zákona o investičních fondech stanoví:
„1. Uzavřený investiční fond může provádět odkup investičních certifikátů, které emitoval, pokud to stanoví jeho statut.
[...]
3. Ve statutu uzavřeného investičního fondu musí být stanoveny podmínky, postup a pravidla pro odkup investičních certifikátů, jakož i lhůty a způsob zveřejňování oznámení o jejich odkupu.
[...]“
III. Spor v původním řízení a předběžná otázka
16. Tři fyzické osoby – lékařka a její rodiče v důchodu – zakoupily na doporučení zaměstnance své banky investiční certifikáty emitované polským uzavřeným investičním fondem (dále jen: „FIZ“), což je subjekt kolektivního investování s právní osobností zřízený a spravovaný investiční společností, jehož fungování se řídí statutem přijatým touto společností. K nabytí došlo v roce 2016 prostřednictvím podepsání standardizovaných formulářů, v nichž každý upisovatel prohlásil, že se seznámil s emisními podmínkami a statutem fondu a že je přijímá. Celková hodnota investice každého z upisovatelů činila přibližně 91 000 eur.
17. V roce 2019 upisovatelé požádali o úplný odkup svých certifikátů. FIZ provedl pouze částečné odkupy s odvoláním na ustanovení statutu, které jej opravňuje omezit žádosti o odkup, pokud celková hodnota certifikátů určených k odkupu přesáhne 20 % likvidních prostředků fondu.
18. Krajský soud ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie, Polsko) žalobu upisovatelů zamítl, neboť shledal, že statut FIZ nepředstavuje smlouvu a nepodléhá přezkumu zneužívající povahy ve smyslu článku 3851 polského občanského zákoníku.
19. Odvolací soud ve Varšavě (Sąd Apelacyjny w Warszawie, Polsko), k němuž bylo podáno odvolání, se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je spotřebitelem ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, dále jen „směrnice 93/13“) fyzická osoba – účastník uzavřeného investičního fondu a nabyvatel cenných papírů na jméno emitovaných tímto fondem v podobě investičních certifikátů – pokud je nabývá pro účely, které nespadají do rámce obchodní či výrobní činnosti nebo povolání této osoby a cílem vstupu do fondu je především investování úspor?
2) Je prodávajícím nebo poskytovatelem ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 93/13 uzavřený investiční fond, jehož výhradním předmětem činnosti je investování peněžní prostředků získaných prostřednictvím nabídky na nákup investičních certifikátů do cenných papírů, nástrojů peněžního trhu a jiných majetkových práv stanovených zákonem?
3) Je smluvním ujednáním, které nebylo individuálně sjednáno ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 93/13, ustanovení statutu uzavřeného investičního fondu, které stanoví práva a povinnosti účastníka, včetně podmínek a lhůt pro odkup investičních certifikátů tímto fondem od jeho účastníků, pokud se účastník mohl se statutem seznámit před vstupem do fondu a s jeho obsahem vyslovil souhlas v písemném prohlášení při převzetí investičních certifikátů?“
IV. Analýza
20. Toto stanovisko se zaměří na třetí otázku. První dvě otázky slouží pouze jako východisko pro úvahu, a to v rozsahu, v němž umožňují posoudit, zda sporné ustanovení statutu může představovat smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 93/13.
21. Omezím se tedy na poznámku, že ze spisu vyplývá, že žalobce, fyzické osoby, které nabyly investiční certifikáty za účelem spoření nesouvisejícího s obchodní či výrobní činností nebo povoláním, lze zařadit do kategorie spotřebitelů, a že FIZ jako právnická osoba, která tento investiční produkt organizovaně nabízí a spravuje, vystupuje pro účely sporného ujednání jako prodávající nebo poskytovatel. V každém případě bude na předkládajícím soudu, aby s ohledem na všechny okolnosti dané věci ověřil, zda jsou skutečně splněny nezbytné požadavky vyplývající z unijního práva.
A. Ke třetí otázce
22. Třetí otázka je jádrem projednávané věci. Podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda ustanovení statutu uzavřeného investičního fondu, která stanoví práva a povinnosti upisovatele – včetně podmínek odkupu certifikátů – mohou být kvalifikována jako „smluvní ujednání, která nebyla individuálně sjednána“, ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 93/13.
23. Tato otázka má dva aspekty: zaprvé je třeba určit, zda existuje „smlouva“ ve smyslu směrnice 93/13, a zadruhé, zda lze sporné ujednání považovat za „nesjednané individuálně“.
1. Existence smlouvy ve smyslu směrnice 93/13 a začlenění ustanovení statutu
24. Směrnice 93/13 se vztahuje na „všechny smlouvy“ uzavírané mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli(6). Jedná se o obecnou směrnici na ochranu spotřebitele, která má být používána ve všech odvětvích hospodářské činnosti(7). Takto normotvůrcem zamýšlená šíře působnosti symetricky znamená, že výjimky z působnosti směrnice 93/13 je třeba vykládat restriktivně, aby byl zachován její užitečný účinek(8).
25. Statut FIZ v rozsahu, v němž obsahuje ustanovení týkající se povahy a předmětu fondu, názvu a sídla správcovské společnosti, způsobů zastupování a zásad investiční politiky, vykazuje rysy, které by mohly odůvodnit jejich spojení se „smlouvami týkajícími se zřizování a organizace společností nebo dohod o sdružení fyzických osob“, což by podle bodu 10 odůvodnění směrnice 93/13 odůvodňovalo jeho vyloučení z oblasti působnosti uvedené směrnice.
26. V projednávané věci však plní statut FIZ dvojí roli, jak uvádí předkládající soud. Je zároveň zakládací listinou právnické osoby a nástrojem, který definuje majetková práva upisovatelů: podmínky a způsoby odkupu certifikátů, omezení krácení žádostí, pravidla pro výpočet likvidních prostředků. Ustanovení týkající se tohoto druhého aspektu vykazují z funkčního hlediska podobné rysy jako smluvní ujednání, která upravují obsah synallagmatického vztahu.
27. Soudní dvůr se dosud nevyjádřil k rozsahu výjimky stanovené v bodě 10 odůvodnění směrnice 93/13. Užitečný výkladový rámec lze však odvodit z rozsudku Verein für Konsumenteninformation(9), který se týká oblasti působnosti nařízení Řím I(10). V dané věci Soudní dvůr rozlišil mezi oblastí transakcí spadajících do práva obchodních společností a oblastí smluv, o něž se tyto transakce opírají, a vyloučil, že pouhá souvislost smlouvy s otázkami práva obchodních společností by vedla k jejímu vyloučení z oblasti působnosti tohoto nařízení.
28. Tento přístup není ojedinělý. Již v rozsudku ve věci E. Friz(11) Soudní dvůr zařadil do právní úpravy na ochranu spotřebitele, v dané věci do směrnice 85/577/EHS(12), právní vztah vznikající vstupem fyzické osoby do nemovitostního fondu zřízeného ve formě osobní společnosti, pokud hlavním účelem vstupu nebylo stát se součástí společnosti, ale provést finanční investici. Soudní dvůr tak potvrdil zásadu obecné povahy, podle níž korporátní forma subjektu sama o sobě nevylučuje použitelnost spotřebitelské ochrany na smluvní vztah, který je základem smlouvy. Stejný funkční přístup, založený na překonání formálních kvalifikací ve prospěch věcného posouzení vztahu, inspiruje judikaturu Soudního dvora ohledně pojmu „prodávající nebo poskytovatel“(13).
29. Domnívám se proto, že zásada vytyčená v rozsudku ve věci Verein für Konsumenteninformation je přenositelná na směrnici 93/13. Smyslem výjimky stanovené v bodě 10 odůvodnění směrnice 93/13 je vyjmout z ochrany spotřebitele aspekty stricto sensu tvořící samotnou právnickou osobu, nikoli však závazkové vztahy, které jsou s nimi spojeny.
30. Nutnost restriktivního výkladu se zdá být potvrzena i judikaturou Soudního dvora týkající se odlišného případu, na který odkazuje čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13(14). V rozsudku Gómez del Moral Guasch(15) Soudní dvůr objasnil, že takové vyloučení předpokládá, že dané ujednání přebírá ustanovení vnitrostátního práva, které se má mezi stranami uplatnit bez ohledu na jejich volbu; naopak, pokud se vnitrostátní právní úprava omezuje na stanovení obecného rámce a ponechává prodávajícímu nebo poskytovateli volnost při určování konkrétního obsahu ujednání, toto ujednání neodráží závaznou nebo dispozitivní právní úpravu, nýbrž vyjadřuje samostatné rozhodnutí prodávajícího nebo poskytovatele. V takovém případě se vyloučení neuplatní.
31. V každém případě, a to je rozhodující bod, i kdyby se připustilo, že statut FIZ ve své zakladatelské dimenzi spadá pod výjimku uvedenou v bodě 10 odůvodnění, nestačilo by to k vyloučení smluvního vztahu, na němž žalobci zakládají svůj nárok, z oblasti působnosti směrnice 93/13.
32. Ze spisu totiž vyplývá, že mezi FIZ a žalobci byla uzavřena samostatná smlouva o upsání certifikátů. Mechanismus je jasný: FIZ vypracoval písemnou nabídku na nabytí certifikátů, žalobci ji přijali podpisem standardizovaného formuláře, v němž prohlásili, že se seznámili s emisními podmínkami a statutem a že je přijímají. Tímto prohlášením žalobci bez jakékoli možnosti sjednávání přijali soubor ustanovení týkajících se emisních podmínek a odkupu certifikátů, včetně sporného ujednání.
33. Jedná se tedy o dvoustranné sjednávání: písemná nabídka prodávajícího nebo poskytovatele, přijetí této nabídky podpisem předem připraveného formuláře a zaplacení protiplnění. Takto uzavřená smlouva o upsání spadá podle mého názoru do oblasti působnosti směrnice 93/13. Není nutné uvádět, že statut jako takový a v celém rozsahu spadá do této oblasti působnosti, stačí konstatovat, že ustanovení statutu, která se stala závaznými prostřednictvím této smlouvy, upravují její obsah.
34. Mám tedy za to, že i za předpokladu, že statut FIZ jako takový nespadá do oblasti působnosti směrnice 93/13, musí být ujednání týkající se podmínek odkupu certifikátů přesto považována za nedílnou součást smlouvy o úpisu.
35. Tato ujednání byla začleněna do smluvního vztahu prostřednictvím prohlášení, které spotřebitel podepsal v okamžiku nabytí a jímž přijal obsah tohoto statutu. Jedná se o typický mechanismus adhezní smlouvy: smluvní vztah vzniká přistoupením smluvní strany ke schématu jednostranně vypracovanému druhou stranou.
36. Tento výklad, s nímž se ve svých vyjádřeních ztotožnila Komise i polská vláda, je jediným výkladem, který je v souladu se smyslem směrnice 93/13. Formalistický přístup, který by z oblasti působnosti uvedené směrnice vyloučil (smluvní) ujednání pouze proto, že formálně vychází ze statutu emitujícího subjektu, by umožnil prodávajícímu nebo poskytovateli snadno obejít ochranu spotřebitele. Stačilo by převést ujednání, která jsou pro spotřebitele nejméně příznivá, do ustanovení statutu a nechat je přijmout odkazem, aby byla vyňata z přezkumu jejich zneužívající povahy. Nedomnívám se, že unijní právo takový výsledek připouští.
37. Soudní dvůr ostatně opakovaně upřesnil, že systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah. Právě z tohoto důvodu je pro účely použití směrnice 93/13 rozhodující podstata vztahu, tj. skutečná asymetrie informací a vyjednávací síly mezi stranami, a nikoli formální kvalifikace právního nástroje(16).
2. Neexistence individuálního sjednání
38. Podle čl. 3 odst. 2 směrnice 93/13 je smluvní ujednání považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou adhezním způsobem. Ujednání, které je vypracováno za účelem obecně rozšířeného používání, je ujednáním, které nebylo individuálně sjednáno(17).
39. V projednávané věci je neexistence individuálního sjednání zjevná. Ustanovení statutu byla vypracována správcovskou společností v okamžiku založení fondu, tedy před jakýmkoli kontaktem s budoucími upisovateli. Jejich účelem je upravovat vztahy se všemi upisovateli, mají tedy ze své podstaty obecnou a standardizovanou povahu.
40. V tomto ohledu je rovněž relevantní, že sporné ujednání je součástí textu statutu vypracovaného za účelem jednotné úpravy nediferencovaného počtu vztahů s upisovateli. Jelikož se jedná o standardizovaná ujednání určená k obecně rozšířenému používání, musí se soudní přezkum soustředit na objektivní strukturu ujednání a na způsob, jakým je spotřebiteli sděleno a jakým se pro něj stává závazným(18).
41. K tomu je třeba dodat, a to je rozhodující skutečnost, že podle čl. 6 odst. 7.3 písm. e) statutu FIZ(19) nemůže shromáždění investorů v zásadě statut měnit. Upisovatelé jsou tedy vázáni ustanoveními statutu, aniž by je mohli sjednávat. Nejedná se o ujednání, které je sice teoreticky sjednatelné, avšak nebylo sjednáno, jedná se o ujednání, která je ze své podstaty nesjednatelné a je spotřebiteli uloženo jako podmínka pro vstup do smluvního vztahu.
42. Skutečnost, že spotřebitel podepsal písemné prohlášení o přijetí, tento závěr nezpochybňuje. Výslovné přijetí předem stanovených podmínek je podstatou adhezní smlouvy, v žádném případě není projevem individuálního sjednání. A podle čl. 3 odst. 2 třetího pododstavce směrnice 93/13 platí, že jestliže prodávající nebo poskytovatel tvrdí opak, je povinen o tom předložit důkaz.
3. Kolektivní povaha fondu
43. Zbývá mi zabývat se argumentem, na který se odvolává FIZ, že podrobení statutu kontrole podle směrnice 93/13 by mohlo ohrozit zásadu rovného zacházení s upisovateli. Pokud by ustanovení o omezení žádostí o odkup nezavazovalo některé upisovatele (ty, kteří jsou kvalifikováni jako spotřebitelé), ale zavazovalo by ostatní, vznikla by podle teze FIZ diferenciace majetkových práv neslučitelná s povahou subjektu kolektivního investování.
44. Tuto obavu chápu, ale podle mého názoru nemůže vést k vyloučení použití směrnice 93/13, a to z následujících důvodů.
45. Zaprvé z ustálené judikatury vyplývá(20), že cílem směrnice 93/13 je zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele a že články 6 a 7 této směrnice vyžadují odpovídající a účinné prostředky k zajištění plné účinnosti soudní ochrany. Z toho vyplývá, že systémové či organizační překážky, byť jsou skutečné, nelze povýšit na předběžné kritérium pro vymezení oblasti působnosti směrnice 93/13, neboť se týkají, pokud vůbec, až následující fáze určení důsledků případného zjištění zneužívající povahy.
46. Otázka předložená Soudnímu dvoru se týká oblasti působnosti směrnice 93/13: Spadá vztah mezi fondem a upisovateli do oblasti ochrany spotřebitele? Systémové účinky, které by mohly vyplynout z případného zjištění zneužívající povahy konkrétního ustanovení statutu, představují samostatnou, logicky navazující otázku. Z druhého hlediska nelze odvodit omezení prvního, znamenalo by to přizpůsobit oblast působnosti směrnice 93/13 organizačním potřebám prodávajícího nebo poskytovatele, což by bylo neslučitelné s odrazujícím účinkem, který výslovně sleduje článek 7 téže směrnice 93/13. Soudní dvůr ostatně opakovaně zdůraznil, že mechanismus „nezávaznosti“ zneužívajícího ujednání stanovený v čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 má za cíl obnovit formální rovnováhu mezi stranami a nahradit tak skutečnou rovnováhu, kterou zneužívající ujednání narušilo, a neuplatnění tohoto ustanovení představuje běžný důsledek, i když má dopad na smluvní rovnováhu jednostranně nastolenou prodávajícím nebo poskytovatelem(21).
47. Zadruhé unijní právo již stanoví kritéria pro řešení systémových důsledků neuplatnění. Podle ustálené judikatury Soudní dvůr objasnil, že pokud ujednání považované za zneužívající nestanoví podstatný prvek smluvního ujednání, smlouva zůstává pro strany závazná bez tohoto zneužívajícího ujednání, aniž by bylo nutné ji jakkoli doplňovat(22). Vnitrostátní soud nesmí, a to je rozhodující, přezkoumávat obsah ujednání ani jej nahrazovat kritérii odvozenými z obecných ustanovení, jako je spravedlnost nebo zvyklosti(23). Je výlučně na vnitrostátním soudu, aby v případě, že se jedná o podstatné ujednání, jehož neplatnost by měla pro spotřebitele zvláště nepříznivé důsledky, nahradilo v souladu s vnitrostátním právem zneužívající ujednání dispozitivním ustanovením vnitrostátního práva, tj. normou dispozitivní povahy, použitelnou v případě, že mezi stranami neexistuje jiná dohoda, nebo pokud takové normy neexistují, využít jiných prostředků nápravy stanovených právním řádem, které jsou vhodné k obnovení rovnováhy mezi právy a povinnostmi stran v mezích stanovených judikaturou ve věci Kásler(24). Předkládající soud tedy disponuje dostatečně podrobným rámcem, aby mohl přizpůsobit důsledky zjištění zneužívající povahy, a to v souladu s polským právem jako celkem a případně přijetím „veškerých opatření nezbytných k ochraně spotřebitele před zvláště nepříznivými důsledky“ neplatnosti daného ujednání, přičemž platí zákaz „svobodně měnit nebo upravovat obsah zneužívajících ujednání“(25).
48. Zatřetí polské právo již poskytuje rámec, v němž lze tuto rovnováhu nastolit, jak zdůrazňuje i samotný předkládající soud. Článek 3 odst. 3 zákona o investičních fondech ukládá fondu povinnost vykonávat činnost „s přihlédnutím zejména k zájmům držitelů podílů“, čl. 64 odst. 1 téhož zákona ukládá správcovské společnosti odpovědnost vůči upisovatelům za každou škodu způsobenou nesplněním povinností. Konstatování případné zneužívající povahy ujednání o omezení žádostí o odkup by tedy nutně neohrozilo zájmy ostatních upisovatelů, je na vnitrostátním soudu, aby určil konkrétní důsledky s ohledem na použitelnou právní úpravu jako celek.
49. Konečně, což je podle mého názoru rozhodující, vyloučení ochrany spotřebitele pro jednotlivého investora s odvoláním se na kolektivní povahu fondu by v zásadě vedlo k tomu, že by slabší smluvní strana, jejíž majetková práva zcela závisí na jednostranných rozhodnutích silnější strany, byla zbavena ochrany podle směrnice 93/13. Tento výsledek je neslučitelný se smyslem systému zavedeného směrnicí 93/13 a s odrazující funkcí, kterou její článek 7 svěřuje právní úpravě nezávaznosti zneužívajících ujednání. Obava FIZ z řešení účinků mezi jednotlivými upisovateli je legitimní, avšak nastupuje až následně po posouzení zneužívající povahy a nemůže předem zužovat samotný předpoklad použitelnosti.
50. V konečném důsledku má Soudní dvůr v tomto řízení pouze určit, zda lze sporné ujednání kvalifikovat jako „smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno“, ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 93/13. Z výše uvedených důvodů navrhuji odpovědět kladně.
V. Závěry
51. Na základě všech výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr na třetí předběžnou otázku položenou odvolacím soudem ve Varšavě (Sąd Apelacyjny w Warszawie, Polsko) odpověděl takto:
„Článek 3 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že
ustanovení statutu uzavřeného investičního fondu, které stanoví podmínky a lhůty pro odkup investičních certifikátů, může představovat smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, pokud se stává pro upisovatele závazné na základě smlouvy o upsání certifikátů a upisovatel neměl možnost ovlivnit jeho obsah, i když se s ním mohl seznámit před uzavřením smlouvy a jeho znění přijal písemným prohlášením;
je na vnitrostátním soudu, aby s ohledem na všechny okolnosti dané věci a případnou relevanci čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 posoudil, zda sporné ujednání pouze odráží závazná nebo dispozitivní ustanovení vnitrostátního práva.“
1 Původní jazyk: italština.
2 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288).
3 Uzavřený investiční fond (v polštině: „fundusz inwestycyjny zamknięty“) (dále jen „FIZ“) je subjekt kolektivního investování s vlastní právní osobností, jehož podíly mají formu investičních certifikátů. Na rozdíl od otevřených fondů vydává předem stanovený počet certifikátů a není povinen je na žádost odkoupit: odkup je povolen pouze v případech a za podmínek případně stanovených statutem fondu. Jedná se o nástroj spadající do kategorie alternativních investičních fondů, na něž se vztahuje směrnice 2011/61/EU ze dne 8. června 2011 o správcích alternativních investičních fondů a o změně směrnic 2003/41/ES a 2009/65/ES a nařízení (ES) č. 1060/2009 a (EU) č. 1095/2010 (Úř. věst. 2011, L 174, s.1).
4 Zákon ze dne 23. dubna 1964 o občanském zákoníku (Dz. U. z roku 2023, položka 1610).
5 Dz. U. 2004 č. 146, Dz. U. z roku 2024, položka 1034.
6 Viz rozsudek ze dne 30. května 2013, Asbeek Brusse a de Man Garabito (C‑488/11, EU:C:2013:341, bod 29).
7 Viz rozsudek ze dne 20. března 2025, Arce (C‑365/23, EU:C:2025:192, bod 44) a citovaná judikatura.
8 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring (C‑51/17, EU:C:2018:750, bod 52); rozsudek ze dne 9. července 2020, Banca Transilvania (C‑81/19, EU:C:2020:532, bod 24); rozsudek ze dne 6. července 2023, First Bank (C‑593/22, EU:C:2023:555, bod 20).
9 Viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Verein für Konsumenteninformation (C‑272/18, EU:C:2019:827, bod 37).
10 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. 2008, L 177, s. 6).
11 Viz rozsudek ze dne 15. dubna 2010, E. Friz (C‑215/08, EU:C:2010:186, body 25 až 29).
12 Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. věst. 1985, L 372, s. 31; Zvl. vyd. 15/01, s. 262), nyní nahrazená směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (Úř. věst. 2011, L 304, s. 64).
13 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. května 2018, Karel de Grote – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen (C‑147/16, EU:C:2018:320, body 47 až 59), v němž Soudní dvůr označil vzdělávací zařízení za „prodávajícího nebo poskytovatele“ z důvodu jeho vedlejší činnosti spočívající v poskytování splátkového kalendáře, a to i přesto, že jeho hlavní činnost neměla obchodní povahu.
14 „Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy [...] nejsou předmětem ustanovení této směrnice“.
15 Rozsudek ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch (C‑125/18, EU:C:2020:138, body 31 až 37), týkající se ujednání hypotečního úvěru, které odkazovalo na referenční index stanovený dotčenou španělskou právní úpravou: Soudní dvůr vyloučil použitelnost čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13/EHS s tím, že tato právní úprava nevyžadovala použití indexu, ale omezovala se na úpravu některých jeho požadavků, přičemž ponechávala na prodávajícím nebo poskytovateli, zda jej přijme. Stejně jako byl referenční index úvěru indexem „povoleným“ španělskou právní úpravou, ale nikoli nařízeným, je i ujednání o omezení žádostí o odkup „povoleno“ výše uvedeným polským zákonem o investičních fondech, ale není nařízeno: volba mechanismů omezení zůstává na samostatném rozhodnutí prodávajícího nebo poskytovatele, v tomto případě správcovské společnosti, při vypracování statutu.
16 Viz rozsudek ze dne 17. května 2018, Karel de Grote – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen (C‑147/16, EU:C:2018:320, bod 54) a citovaná judikatura.
17 V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. ledna 2015, Šiba (C‑537/13, EU:C:2015:14, bod 31), jakož i ze dne 16. ledna 2014, Constructora Principado (C‑226/12, EU:C:2014:10, bod 18).
18 Viz rozsudky ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai (C‑26/13, EU:C:2014:282, bod 73); ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další (C‑186/16, EU:C:2017:703, bod 44).
19 Statut fondu Z. Fundusz Inwestycyjny Zamknięty, čl. 6 odst. 7 bod 3 písm. e) ve znění použitelném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení. Tento dokument je součástí spisu.
20 Viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus (C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 41) a rozsudek ze dne 14. března 2013, Aziz (C‑415/11, EU:C:2013:164, body 49 a 50).
21 Viz rozsudek ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito (C‑618/10, EU:C:2012:349, body 40 a 69); rozsudek ze dne 29. dubna 2021, Bank BPH (C‑19/20, EU:C:2021:341, bod 72 a citovaná judikatura); rozsudek ze dne 25. listopadu 2020, Banca B. (C‑269/19, EU:C:2020:954, bod 31 a citovaná judikatura).
22 Viz rozsudek ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito (C‑618/10, EU:C:2012:349, body 63 až 65); rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak (C‑260/18, EU:C:2019:819, body 56 až 58).
23 Viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak (C‑260/18, EU:C:2019:819, body 61 a 62).
24 Viz rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai (C‑26/13, EU:C:2014:282, body 82 až 85); viz rovněž rozsudek ze dne 3. října 2019, Dziubak (C‑260/18, EU:C:2019:819, bod 48), pravomoc vnitrostátního soudu nahradit zneužívající ujednání dispozitivním ustanovením vnitrostátního práva je omezena pouze na případy, kdy by neplatnost celé smlouvy vystavila spotřebitele zvláště škodlivým důsledkům.
25 Viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2020, Banca B. (C‑269/19, EU:C:2020:954, body 41 až 44); rozsudek ze dne 29. dubna 2021, Bank BPH (C‑19/20, EU:C:2021:341, bod 84); a rozsudek ze dne 31. března 2022, Lombard Pénzügyi és Lízing (C‑472/20, EU:C:2022:242, body 54 až 56).