null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
DEANA SPIELMANNA
přednesené dne 19. března 2026(1)
Věc C‑159/25 [Rowicz] (i)
B. Ż.,
V. sp. z o.o.
proti
T. SA,
Ł. W.
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Krajský soud ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie, Polsko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Dodržování zásady nezávislosti soudců – Nezávislý a nestranný soud, zřízený zákonem – Přidělování věcí soudcům – Nezákonné složení soudu – Zásada neměnnosti složení soudního kolegia – Systémy umělé inteligence“
Úvod
1. V projednávané věci je Soudnímu dvoru předložena Krajským soudem ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie, Polsko) žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která představuje další z řady věcí, v nichž Soudní dvůr upřesnil dosah čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). V rámci projednávané věci je Soudní dvůr opětovně vyzván k posouzení záruk týkajících se výkonu soudní funkce v rámci vnitrostátních právních řádů, a to zejména těch záruk, které zajištují nezávislost a nestrannost soudů, jakož i dodržení požadavku, aby byl soud zřízen zákonem.
2. Konkrétně se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká pravidla týkajícího se vnitřní organizace soudnictví způsobilého mít dopad na tyto záruky, a sice odnětí části věcí, které byly přiděleny určité soudkyni k rozhodnutí, jakkoli s jejím souhlasem, a jejich přidělení jiné soudkyni. Soudní dvůr se tak má vyjádřit zejména ke slučitelnosti mechanismu založeného na přerozdělování věcí prostřednictvím automatického systému náhodného přidělování věcí a k tomu, za jakých podmínek lze na takové opatření nahlížet jako na opatření spočívající na dostatečně jasných a předvídatelných pravidlech, která jsou způsobilá vyloučit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců ohledně absence vnějších či vnitřních vlivů při určování soudce, který má v jejich věci rozhodnout.
Právní rámec
Unijní právo
3. Článek 3 bod 1 nařízení (EU) 2024/1689, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci(2), definuje pojem „systém umělé inteligence“ jako „strojový systém navržený tak, aby po zavedení fungoval s různými úrovněmi autonomie a který po zavedení může vykazovat adaptabilitu a který za explicitními nebo implicitními účely z obdržených vstupů odvozuje, jak generovat výstupy, jako jsou predikce, obsah, doporučení nebo rozhodnutí, které mohou ovlivnit fyzická nebo virtuální prostředí“.
Polské právo
Zákon o organizaci obecných soudů
4. Podle čl. 41 odst. 1 zákona o organizaci obecných soudů (ustawa Prawo o ustroju sądów powszechnych) ze dne 27. července 2001, ve znění použitelném v původním řízení(3) (dále jen „zákon o organizaci obecných soudů“) ministr spravedlnosti po vyžádání si stanoviska Národní rady soudnictví (Krajowa Rada Sądownictwa, Polsko) stanoví nařízením jednací řád obecných soudů, a to včetně, zejména, pravidel přidělování věcí.
5. Článek 47a odst. 1 zákona o organizaci obecných soudů zní:
„Věci se přidělují soudcům a justičním kandidátům náhodně podle různých kategorií věcí, s výjimkou případu, kdy se věc přidělí soudci v pracovní pohotovosti.“
6. Článek 47b tohoto zákona stanoví:
„1. „Změna složení soudu je přípustná pouze tehdy, pokud soud nemůže věc projednat v současném složení nebo pokud existuje trvalá překážka bránící projednání věci tímto soudem v současném složení. Ustanovení článku 47a se použije přiměřeně.
[...]
4. Změna místa výkonu funkce soudce nebo jeho přeložení k jinému soudu, jakož i ukončení přeložení nebrání tomu, aby soudce ve věcech přidělených v předchozím místě výkonu funkce nebo v současném místě výkonu funkce činil [procesní] úkony až do ukončení těchto věcí.
5. Kolegium soudu příslušné pro nové místo výkonu funkce soudce nebo přeložení soudce může na žádost soudce nebo i bez návrhu vyloučit tohoto soudce z rozhodování všech věcí, nebo jejich části, a to zejména z důvodu vzdálenosti mezi soudem a novým místem výkonu funkce nebo místem přeložení soudce a s ohledem na stav projednávaných věcí. Před přijetím tohoto usnesení projedná kolegium soudu věc s předsedy příslušných soudů.
6. Ustanovení odst. 4 a 5 se použijí obdobně v případě přeřazení na jiné oddělení téhož soudu nebo v případě jmenování do funkce soudce k soudu vyššího stupně.“
7. Článek 89 uvedeného zákona stanoví:
„1. Žádosti, podání a stížnosti ve věcech souvisejících s výkonem soudní funkce může soudce podávat pouze služební cestou. V takových věcech se soudce nemůže obracet na jiné instituce nebo třetí osoby ani tyto záležitosti zveřejňovat.
2. V případě sporu týkajícího se pracovního vztahu může soudce využít opravný prostředek k soudu.
[...]“
Jednací řád z roku 2019
8. Ustanovení § 2 bodu 16 nařízení ministra spravedlnosti, kterým se stanoví jednací řád obecných soudů (Rozporządzenie Ministra Sprawiedliwości – Regulamin urzędowania sądów powszechnych), ze dne 18. června 2019(4) (dále jen „jednací řád z roku 2019“) obsahuje následující definici:
„[Systém náhodného přidělování věcí (System Losowego Przydziału Spraw, dále jen ‚SLPS‘)] – informační systém určený k náhodnému přidělování soudních věcí a úkolů pomocí generátoru náhodných čísel“.
9. Ustanovení § 43 tohoto nařízení stanoví:
„Věci se přidělují soudcům jakožto soudcům zpravodajům náhodně, v souladu s rozdělením činností, prostřednictvím [SLPS], a to zvlášť pro každý rejstřík, seznam nebo jiný evidenční systém, pokud ustanovení tohoto nařízení nestanoví jiná pravidla pro přidělování. Přidělení prostřednictvím [SLPS] se nepoužije, účastní-li se přidělení věcí dané kategorie pouze jeden soudce.“
10. Ustanovení § 49 uvedeného nařízení stanoví:
„1. Věci, které byly přiděleny náhodným výběrem, se zaznamenají v [SLPS] do tří pracovních dnů ode dne přijetí soudem, ledaže k přidělení věci došlo v návaznosti na odstranění nedostatků.
2. Předseda soudního oddělení může u některých evidenčních systémů nebo určitých kategorií věcí odložit přidělení věcí v případě krátkodobé nepřítomnosti některých soudců, a to do doby jejího pominutí.
[...]“
11. Ustanovení § 55 téhož nařízení stanoví:
„1. Určitý okruh věcí lze přidělit pouze některým soudcům nebo lze na tyto soudce aplikovat v těchto věcech vyšší procento přidělování a v ostatních věcech může rozdělení činností stanovit snížený koeficient nebo vyloučení těchto věcí z přidělování (specializace).
2. S rozdělením činností nebo jeho změnou, pokud předpokládá zavedení nebo změnu specializace, se seznámí soudci soudního či soudních oddělení uvedených v § 77 odst. 2. Ke stanovení nového rozdělení činností je třeba, aby soudce vyjádřil souhlas se svou specializací a aby nejméně 85 % soudců do 14 dnů ode dne, kdy se s návrhem seznámili, proti novému rozdělení činností nevzneslo námitky.
[...]“
12. Ustanovení § 62 jednacího řádu z roku 2019 stanoví:
„1. Poté, co bylo vydáno rozhodnutí mající za následek změnu soudního oddělení nebo místa výkonu funkce, lze soudci zpravodaji přidělovat, ještě přede datem jeho přeřazení, věci v novém oddělení, přičemž je současně zastaveno přidělování věcí v soudním oddělení, ve kterém do té doby rozhodoval. Předseda soudu, ve kterém se nachází nové oddělení, stanoví, k jakému dni bude zahájeno přidělování věcí v tomto oddělení a je ukončeno přidělování věcí v předchozím oddělení. U přidělených věcí určí předseda oddělení lhůty po dohodě se soudcem zpravodajem.
2. Pokud to odpovídající pracovní vytížení soudce zpravodaje vyžaduje, den zahájení přidělování věcí v soudním oddělení může následovat po dni, ke kterému bude ukončeno přidělování věcí v soudním oddělení, ve kterém do té doby rozhodoval, nebo může tomuto dni předcházet.
[...]“
13. Ustanovení § 66 tohoto nařízení stanoví:
„1. Jsou-li rozdělovány věci přidělené soudci zpravodaji, rozdělují se dle obecných pravidel. Nepřítomní soudci, jejichž věci nebyly rozděleny, se účastní přidělování.
2. Věci již zapsané do soudního rejstříku lze rozdělit náhodným výběrem podle data jednání.
[...]“
14. Ustanovení § 68 uvedeného nařízení stanoví:
„1. Při rozdělení prací každému soudci, justičnímu kandidátu a vyššímu soudnímu úředníku se zohlední:
1) zařazení do soudního nebo soudních oddělení, v případě zařazení v rámci soudního oddělení do určité sekce, rovněž označení této sekce;
2) koeficient (v procentech) podílu na věcech přidělených soudnímu oddělení, který činí:
a) 100 % – jde-li o soudce přiděleného pouze k jednomu soudnímu oddělení, nevykonávajícího funkci, který nebyl přeložen k jiné organizační jednotce na základě článku 77 nebo článku 151a zákona,
b) nejméně 90 % – jde-li o místopředsedu soudního oddělení, které tvoří až 15 soudců, vedoucího sekce, tiskového mluvčího krajského soudu, v jehož obvodu je stanovený limit počtu úvazků pro soudce méně než 300, koordinátora pro mediační záležitosti v rámci krajského soudu, v jehož obvodě je stanovený limit počtu úvazků pro soudce nižší než 300, zástupce kárného žalobce působícího u odvolacího nebo krajského soudu, kárného žalobce soudců obecných soudů, zástupce kárného žalobce soudců obecných soudů, předsedu kárného soudu nebo soudce pověřeného zastupováním soudce rozhodujícího ve věcech týkajících se Haagské úmluvy,
c) nejméně 80 % – jde-li o soudce vykonávajícího funkci předsedy soudního oddělení tvořeného až sedmi soudci, tiskového mluvčího odvolacího soudu, tiskového mluvčího krajského soudu, jehož obvodě stanovený limit počtu úvazků pro soudce není nižší než 300, soudce, který je členem Národní rady soudnictví [Krajowa Rada Sądownictwa] nebo soudce přiděleného ke kanceláři Národní rady soudnictví [Krajowa Rada Sądownictwa],
d) nejméně 75 % – jde-li o místopředsedu soudního oddělení tvořeného více než 15 soudci, koordinátora pro mediační záležitosti v rámci krajského soudu, v jehož obvodě je stanovený limit počtu úvazků pro soudce nejméně 300, kárného žalobce ministra spravedlnosti nebo soudce pověřeného zastupováním soudce rozhodujícího soudce ve věcech týkajících se Haagské úmluvy,
e) nejméně 60 % – jde-li o soudce-inspektora,
f) nejméně 50 % – jde-li o soudce vykonávajícího funkci předsedy soudního oddělení tvořeného 8 až 20 soudci,
g) nejméně 30 % – jde-li o soudce vykonávajícího funkci předsedy nebo místopředsedy soudu nebo soudce vykonávajícího funkci předsedy soudního oddělení tvořeného více než 20 soudci,
h) nejméně 15 % – jde-li o soudce pověřeného plněním úkolů vedoucího odborníka v Národní škole soudnictví a prokuratury nebo vedením školení v Národní škole soudnictví a prokuratury,
i) nejméně 10 % – jde-li o soudce pověřeného plněním úkolů ředitele Národní školy soudnictví a prokuratury, zástupce ředitele nebo vedoucího oddělení či sekce Národní školy soudnictví a prokuratury.
2. Pokud se na daného soudce použije více koeficientů (v procentech) podílu na věcech přidělených soudnímu oddělení, zohlední se nejnižší z nich.
[...]“
15. Ustanovení § 74 odst. 1 jednacího řádu z roku 2019 stanoví:
„Ve věcech přidělených prostřednictvím [SLPS] se vloží do spisu kopie protokolu z losování. V ostatních případech rozhodne o přidělení věci předseda soudního oddělení, nebyla-li věc přidělena prostřednictvím jiného IT nástroje.“
Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem
16. Dne 13. a 14. června 2024 byla do rejstříku Krajského soudu ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie) zapsána dvě odvolání proti rozsudkům vydaným v prvním stupni ve sporech týkajících se žalob znějících na zaplacení peněžité částky ve věci obchodních transakcí (dále jen „předmětná odvolání“) ve smyslu směrnice 2011/7/EU o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích(5).
17. Dne 17. a 18. června 2024 byla soudkyně JD, v té době členka XXIII. soudního oddělení, určena náhodným výběrem k projednání těchto odvolání prostřednictvím SLPS, IT nástroje založeného na generátoru náhodných čísel.
18. Rozhodnutím kolegia Krajského soudu ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie) ze dne 30. října 2024 bylo soudkyni JD, která byla v mezidobí přeložena k jinému oddělení tohoto soudu, odňato na její žádost 100 věcí, které jí byly přiděleny v průběhu roku 2024, mezi nimi obě předmětná odvolání. V tomto rozhodnutí toto kolegium nadto uvedlo jiné věci, které měla JD dokončit. Uvedené rozhodnutí nebylo odůvodněno.
19. V návaznosti na rozhodnutí předsedy XXIII. oddělení Krajského soudu ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie) ze dne 10. ledna 2025 bylo těchto 100 věcí přiděleno dne 13. ledna 2025 náhodným výběrem prostřednictvím SLPS novým soudcům zpravodajům. Losování provedené prostřednictvím tohoto systému za účelem nového přidělení věcí se týkalo 17 soudců tohoto oddělení. Soudkyni Anetě Łazarské bylo přiděleno 56 z uvedených 100 věcí, a to včetně obou předmětných odvolání. Jiným soudcům bylo přiděleno menší množství věcí a některým nebyla přidělena žádná věc.
20. Námitka, kterou podala soudkyně Łazarska proti uvedenému přidělení věcí, byla předsedou Krajského soudu ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie) zamítnuta.
21. Soudkyně Łazarska, která je předkládajícím soudem rozhodujícím o předmětných odvoláních jako samosoudce, má v podstatě pochybnosti stran slučitelnosti odnětí předmětných věcí včetně obou předmětných odvolání soudkyni JD a jejich nového přidělení, a to z hlediska čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny. Předkládající soud si tudíž klade otázku, zda na něj lze nahlížet jako na nezávislý a nestranný soud, který byl předem zřízen zákonem, a to vzhledem k tomu, že i přidělování věcí by dle jeho názoru mělo probíhat transparentním způsobem založeným na objektivních kritériích vylučujících zneužití.
22. Zejména a zaprvé předkládající soud připomíná, že polské právo zakotvuje zásadu neměnnosti složení rozhodovací formace soudu, a to od jeho určení po celou dobu řízení, vyjma zákonem vymezených případů nemožnosti projednat věc nebo trvající překážky. Přitom žádná z těchto situací zjevně nenastala, takže nic dle předkládajícího soudu nebránilo tomu, aby soudkyně JD pokračovala v projednání těchto odvolání.
23. Předkládající soud v tomto ohledu upřesňuje, že k odnětí věcí soudkyni JD nedošlo podle všeho z důvodu nemoci, ani z důvodu přeložení k jinému soudu, ani z důvodu mimořádné okolnosti, nýbrž z důvodu prostého interního přeřazení k jinému oddělení nacházejícímu se na témže místě, které nemůže samo o sobě odůvodnit změnu složení rozhodovací formace.
24. Zadruhé předkládající soud zpochybňuje SLPS používaný pro přidělení věcí náhodným výběrem a určení jednotlivých parametrů pro jejich rozdělení mezi soudce. Podle předkládajícího soudu byl tento systém uveden do provozu bez předchozího bezpečnostního testu a v jeho provozu docházelo k poruchám a chybám, a to zejména v prvních letech jeho fungování, přičemž k tomu je třeba připočíst chyby způsobené uživateli systému.
25. Ačkoli činnosti související s vytvořením a fungováním SLPS jsou dále podle všeho nahlíženy jako veřejné, předkládající soud tvrdí, že zveřejnění algoritmu není spojeno s účinným přístupem k zásadám fungování systému ani ke zdrojovému kódu. Tato nedostatečná transparentnost ve spojení s širokými pravomocemi ministra spravedlnosti při stanovení podrobných pravidel přidělování věcí soudcům vyvolává podle předkládajícího soudu pochybnosti ohledně skutečné neutrality tohoto nástroje a jeho náchylnosti ke zneužití. Konečně předkládající soud tvrdí, že SLPS nezaručuje vyvážené rozdělení pracovní zátěže, což s sebou nese riziko průtahů a narušení vnitřní nezávislosti soudce z důvodu časové tísně.
26. Zatřetí, předkládající soud dodává, že na rozdíl od závěrů vyplývajících z rozsudku ze dne 14. listopadu 2024, S. (Změna složení soudního kolegia)(6), vnitrostátní právo neposkytuje soudci účinný opravný prostředek proti písemnému rozhodnutí správního orgánu soudu týkajícímu se přidělení věci a určení složení, v jakém soud rozhoduje(7).
27. Za těchto podmínek se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je ve světle článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce [SEU] ve spojení s článkem 20 a článkem 47 Listiny a bodem 61 odůvodnění [nařízení 2024/1689], nezávislým, nestranným a předem zřízeným zákonem, zajišťujícím projednání věci bez zbytečných průtahů a nediskriminačním způsobem, zajišťujícím účinnou právní ochranu, obecný soud posledního stupně členského státu, v jehož rozhodovacím složení zasedá soudce tohoto soudu, jenž byl k projednání věci určen generátorem [náhodných] čísel, na základě protokolu z losování a předchozího rozhodnutí soudního kolegia:
1) pokud Kolegium krajského soudu (Kolegium Sądu Okręgowego, Polsko), jako správní orgán soudu, svévolně v rozporu s vnitrostátními právními předpisy o přidělování věcí odňalo dosavadnímu soudci zpravodaji již přidělené věci, přestože nebyly splněny vnitrostátní zákonné podmínky umožňující odnětí věci, a v rozporu se zásadou, že změna složení, v jakém soud rozhoduje, je možná pouze v případě, že věc není možné projednat v dosavadním složení anebo pokud projednání věci v dosavadním složení brání dlouhodobá překážka;
2) pokud byl nový soudce určen [SLPS], který vytvořil představitel výkonné moci – ministr spravedlnosti (Minister Sprawiedliwości, Polsko), a poté, co byla pravidla pro přidělování věcí a losování u soudů stanovena nařízením tohoto ministra [§ 43 až 76 nařízení ministra spravedlnosti ze dne 18. června 2019 – Jednací řád obecných soudů (Rozporządzenie Ministra Sprawiedliwości z 18 czerwca 2019 r. – Regulamin urzędowania sądów powszechnych)], a způsobem, který porušuje právo na nezávislý a nestranný soud a právo na zákonného soudce;
3) pokud byl nový soudce určen generátorem náhodného přidělování věcí SLPS, aniž byl znám zdrojový kód algoritmu pro náhodné přidělování věcí prostřednictvím SLPS soudcům, a aniž bylo možné ověřit jeho fungování a to, jak je tento nástroj náhodného přidělování věcí náchylný k chybám a manipulacím, přičemž o této aplikaci byla zveřejněna pouze informace na stránkách Veřejného informačního bulletinu (Biuletyn Informacji Publicznej), čímž došlo k porušení práva účastníků řízení na spravedlivý proces;
4) pokud byl nový soudce určen generátorem náhodného přidělování věcí SLPS, který vytvořil představitel výkonné moci – ministr spravedlnosti (Minister Sprawiedliwości, Polsko), poté, co byla pravidla pro přidělování věcí a losování u soudů stanovena nařízením tohoto ministra (§ 43 až 76 [jednacího řádu z roku 2019]), způsobem porušujícím právo účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů tím, že nebylo zaručeno rovnoměrné zatížení soudců v rámci fungování systému SLPS, způsobem diskriminujícím účastníky řízení a porušujícím zásadu rovnosti před zákonem;
5) což vedlo k tomu, že soudce rozhodoval v řízení, které bylo neplatné, protože složení, v jakém soud rozhodoval, bylo v rozporu s ustanoveními práva a účastníkům řízení nebyla zajištěna účinná právní ochrana;
6) v situaci, kdy vnitrostátním právo neposkytuje soudci účinný opravný prostředek proti písemnému rozhodnutí správního orgánu soudu týkajícímu se přidělení věci a určení složení, v jakém soud rozhoduje, neboť neumožňuje soudci napadnout takové písemné rozhodnutí u nestranného a nezávislého soudu v řízení splňujícím požadavky vyplývající z článku 47 [Listiny]?“
28. Písemná vyjádření předložily Soudnímu dvoru polská vláda a Evropská komise.
Analýza
Úvodní poznámky
29. Předtím než se budu zabývat právními otázkami, které vyvstávají v projednávané věci, učiním několik úvodních poznámek.
30. V rámci jediné předběžné otázky žádá předkládající soud Soudní dvůr, aby podal výklad čl. 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve světle článků 20 a 47 Listiny, jakož i bodu 61 odůvodnění nařízení 2024/1689, a to v podstatě pro účely určení, zda je namístě považovat za nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem rozhodovací formaci vnitrostátního soudu, které byly přiděleny věci na základě náhodného výběru poté, co byly odňaty soudkyni, které byly původně přiděleny, jestliže dotyčná soudkyně nemá k dispozici účinný opravný prostředek, kterým by mohla předmětné nové přidělení věcí napadnout.
31. Je třeba předeslat, že položená otázka vyjadřuje pochybnost in limine litis předkládajícího soudu stran jeho vlastní slučitelnosti s požadavky vyplývajícími z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.
32. Co se dále týče ustanovení uplatněných na podporu žádosti o výklad, článek 20 Listiny (podle něhož „[p]řed zákonem jsou si všichni rovni“) se mi nezdá být relevantním, a to navzdory tomu, že předkládající soud tvrdí, že SLPS nezaručuje rovnoměrné rozložení pracovní zátěže mezi soudce. Předběžná otázka se totiž týká z převážné části kvalifikace daného soudního kolegia jako nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem.
33. Pokud jde konečně o nařízení 2024/1689, předkládající soud má za to, že SLPS se řadí mezi vysoce rizikové systémy ve smyslu tohoto nařízení a že jeho nedostatečná transparentnost představuje porušení požadavků, které toto nařízení stanoví. V tomto ohledu zaprvé pochybuji, že SLPS lze považovat za „systém AI [umělé inteligence]“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 uvedeného nařízení, jelikož z uvedených informací a vyjádření polské vlády vyplývá, že se podobá mechanismu, který aplikuje předem definované algoritmy na soubory určených údajů, aniž by vykazoval adaptabilitu po svém zavedení či se vyznačoval zásadní autonomií. Zadruhé článek 113 nařízení 2024/1689 v každém případě stanoví, že se toto nařízení použije ode dne 2. srpna 2026. K novému přidělení předmětných odvolání přitom došlo dne 13. ledna 2025, takže toto nařízení se na věc v původním řízení nepoužije.
34. Otázku položenou předkládajícím soudem tudíž posoudím z hlediska relevantních ustanovení unijního práva, tedy čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.
35. Z věcného hlediska z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud zakládá své pochybnosti v podstatě na třech okruzích úvah týkajících se požadavků nezávislosti, nestrannosti a soudu předem zřízeného zákonem. Zaprvé odnětí věcí soudkyni JD, která je původně měla projednat, bylo podle předkládajícího soudu svévolné a protiprávní. Zadruhé předkládající soud má za to, že SLPS byl zaveden výkonnou mocí, vyznačuje se chybovostí a neposkytuje požadovanou transparentnost ani záruky umožňující zajistit rovnoměrné rozložení pracovní zátěže mezi soudce. Zatřetí neexistuje účinný opravný prostředek, kterým by mohl dotyčný soudce nové přidělení věcí zpochybnit.
36. Těmto jednotlivým skutečnostem se budu postupně věnovat poté, co připomenu relevantní judikaturu.
Připomenutí relevantní judikatury
37. Z judikatury vyplývá, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU vyžaduje záruky nezávislosti a nestrannosti spočívající na pravidlech, která se zejména týkají složení orgánu a která jsou způsobilá rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců, pokud jde o neovlivnitelnost tohoto orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem a jeho neutralitu ve vztahu k zájmům střetávajícím se ve věci. Tento požadavek, který je inherentní pro poslání rozhodovat jako soud, je součástí podstaty práva na účinnou právní ochranu a práva na spravedlivý proces, a představuje klíčovou záruku jak ochrany práv přiznaných unijních právem, tak zachování společných hodnot uvedených v článku 2 SEU, mezi něž v prvé řadě náleží právní stát(8).
38. Z judikatury rovněž vyplývá, že nezávislost má vnější složku a vnitřní složku. Vnější složka předpokládá, že soud vykonává funkce zcela samostatně, není hierarchicky na nikoho vázán ani nikomu podřízen, nepřijímá žádné pokyny a je chráněn před zásahy a tlaky, které by mohly ovlivnit rozhodování nebo mít vliv na výsledek rozhodnutí ve věci. Vnitřní složka související s nestranností vyžaduje rovný odstup ve vztahu ke stranám sporu a jejich zájmům, objektivitu a neexistenci jakéhokoliv zájmu na vyřešení sporu mimo striktního použití právního předpisu. Konečně, i když cílem vnější složky je především zachovat nezávislost soudů na zákonodárné a výkonné moci v souladu se zásadou dělby moci, má rovněž chránit soudce před neoprávněnými vlivy zevnitř daného soudu(9).
39. Soudní dvůr kromě toho uznává, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU rovněž vyžaduje existenci soudu „předem zřízeného zákonem“, a to s ohledem na neoddělitelnou spojitost, která existuje mezi přístupem k takovému soudu a zárukami nezávislosti a nestrannosti soudců(10).
40. Pro Soudní dvůr záruka „soudu předem zřízeného zákonem“ odráží rovněž složení senátu v každé věci, jakož i všech ostatních ustanovení vnitrostátního práva, jejichž nedodržení vede k pochybení týkajícímu se účasti jednoho nebo více soudců na projednávání věci(11). Z toho důvodu jsou pravidla přidělování a nového přidělování věcí součástí pojmu „soud ‚předem zřízený zákonem‘ “.
41. V důsledku toho čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU v tomto ohledu rovněž vyžaduje, aby pravidla pro složení senátů byla s to vyloučit jakýkoliv neoprávněný zásah do rozhodovacího procesu týkajícího se dané věci ze strany osob, které nejsou součástí senátu, jemuž byla tato věc přidělena, a před nimiž účastníci řízení nemohli uplatnit své argumenty(12).
Odnětí věci soudkyní JD
42. Co se týče podstaty první části otázky položené předkládajícím soudem, která se týká odnětí věcí soudkyni JD, z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že toto opatření bylo přijato na základě čl. 47b odst. 1 zákona o organizaci obecných soudů. Soudní dvůr má tedy v podstatě upřesnit, zda odnětí věci vykazující vady z hlediska čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny může mít za následek protiprávnost následného nového přidělení některých dotčených věcí jinému soudci, v daném případě předkládajícímu soudu(13).
43. Jak uvedl Soudní dvůr v bodě 76 rozsudku D. K., „čl. 47b § 1 zákona o [organizaci] obecných soud[ů] bez dalšího upřesnění stanoví, že změna složení soudu je přípustná, existuje-li ‚trvalá překážka bránící projednání věci tímto soudem v současném složení‘. I když § 4 tohoto článku 47b v podstatě stanoví, že soudce až do ukončení věcí, které mu byly přiděleny, pokračuje v jejich projednávání navzdory jeho přeřazení na jiné místo nebo přeložení k jinému soudu, § 5 uvedeného článku 47b uvádí, že soudce může být z rozhodování věcí, které mu byly přiděleny, vyloučen rozhodnutím kolegia daného soudu, aniž pro tento účel stanoví jakákoli kritéria. Konečně podle § 6 téhož článku 47b má kolegium soudu rovněž možnost vyloučit soudce z rozhodování v případě jeho přeřazení na jiné oddělení, přičemž ani v tomto případě není tato možnost spojena s žádným konkrétním kritériem“.
44. Dále měl v témže rozsudku Soudní dvůr, co se týče slučitelnosti uvedeného ustanovení s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, za to, že „[j]e [...] třeba konstatovat, že vnitrostátní právní úprava, která je popsána v předchozím bodě, nejenom nestanoví objektivní kritéria pro možnost vyloučit soudce z rozhodování jedné nebo několika jemu přidělených věcí, ale umožňuje rovněž kolegiu daného soudu vyloučit soudce z rozhodování jemu přidělených věcí, aniž by bylo třeba takové rozhodnutí odůvodnit. Odkaz na existenci ‚trvalé překážky bránící projednání věci soudem v současném složení‘ je totiž příliš vágní na to, aby bylo možné se domnívat, že může zabránit jakékoli svévoli v rozhodování o změně složení soudu. Polská vláda mimoto na jednání před Soudním dvorem potvrdila, že polské právo neukládá žádnou povinnost odůvodnit vyloučení soudce z rozhodování věci na základě čl. 47b § 5 a § 6 zákona o [organizaci] obecných soud[ů]“(14).
45. Na základě těchto zjištění dospěl Soudní dvůr v bodě 86 rozsudku D. K. k závěru, že „čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které může takový orgán vnitrostátního soudu, jako je kolegium tohoto soudu, vyloučit soudce tohoto soudu z rozhodování části věcí, které jsou mu přiděleny, nebo všech těchto věcí, aniž tato právní úprava stanoví kritéria, kterými se tento orgán musí řídit při přijímání takového rozhodnutí o vyloučení z rozhodování věcí, a aniž ukládá povinnost toto rozhodnutí odůvodnit“.
46. Z toho plyne, že Soudní dvorem zvolené řešení je zřejmé a přímo uplatnitelné v projednávané věci, jelikož se týká stejného ustanovení, jako je to, které je dotčeno ve věci v původním řízení. Na první část předběžné otázky předkládajícího soudu je tudíž třeba dát stejnou odpověď, jako je odpověď uvedená v předchozím bodě.
47. Poukazuji nicméně na to, že by bylo možné tvrdit, že dosah rozsudku D. K. by měl být omezen na případy vyloučení soudce z rozhodování bez jeho souhlasu, jako tomu bylo v této věci, jak upozornila Komise. Komise zejména tvrdí, že porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU je dáno pouze v případě, že je toto opatření soudci uloženo, takže situace dotčená v projednávané věci, ve které soudkyně JD s odnětím věcí po svém přeřazení vyslovila souhlas, se zřetelně odlišuje od situace, která byla posouzena v rozsudku D. K.
48. S tímto výkladem se neztotožňuji. Má totiž tendenci redukovat zjištění Soudního dvora stran nedostatků použitelného normativního rámce na posouzení okolností věci, ve které byl vydán rozsudek D. K. Z tohoto rozsudku přitom jasně vyplývá, že Soudní dvůr nepovažoval absenci souhlasu za určující kritérium neslučitelnosti dotčeného režimu vyloučení z rozhodování s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU. Z textu rozsudku D. K. lze dovodit, že absence předvídatelných kritérií a absence povinnosti uvést odůvodnění dávají samy o sobě prostor pro svévoli a neoprávněné zásahy do přidělování věcí bez ohledu na to, zda soudce prohlásí, že s opatřením souhlasí.
49. V tomto ohledu je třeba uvést, že v bodě 77 rozsudku D. K. Soudní dvůr konstatuje, že vnitrostátní právní úprava nestanoví objektivní kritéria pro vyloučení soudce z rozhodování věcí, které mu byly přiděleny, ani povinnost uvést odůvodnění takového rozhodnutí, a to, aniž by odkazoval na souhlas nebo nedostatek souhlasu dotyčného soudce. Totéž platí pro bod 83 tohoto rozsudku, ve kterém má Soudní dvůr v obecné rovině za to, že pokud vnitrostátní právní úprava pro vyloučení z rozhodování věci nestanoví objektivní kritéria pro takovou možnost vyloučení a nevyžaduje, aby rozhodnutí o vyloučení bylo odůvodněné, tato vnitrostátní právní úprava „neumožňuje vyloučit svévolnost tohoto vyloučení z rozhodování věci nebo představuje dokonce skrytou disciplinární sankci“. Ani zde není zmíněna otázka toho, zda je vyloučení provedeno se souhlasem soudce, či nikoliv.
50. Toto čtení rozsudku je namístě tím spíše, že v bodě 82 rozsudku D. K. Soudní dvůr zajisté míří na případ přeřazení soudce bez jeho souhlasu k jinému soudu nebo z jednoho oddělení na jiné oddělení téhož soudu, a to v rámci připomenutí judikatury, podle které taková přeřazení mohou být nástrojem výkonu kontroly nad obsahem soudních rozhodnutí. Je nicméně příznačné, že, jak jsem již uvedl v bodě 49 tohoto stanoviska, v bodě 83 rozsudku D. K. Soudní dvůr nepojímá souhlas soudce jako relevantní prvek, když posuzuje vyloučení soudce z rozhodování jedné či více věcí. To podle mého názoru podporuje závěr, že unijní soud zamýšlel formulovat obecný výklad záruk požadovaných v této oblasti, nezávislé na subjektivním chování dotyčného soudce.
51. Stejný závěr, a to na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, vyplývá rovněž z bodů 84 až 86 rozsudku D. K., ve kterých Soudní dvůr klade důraz na požadavek, aby ustanovení týkající se vyloučení soudce z rozhodování věcí stanovila jasně formulovaná kritéria a povinnost odůvodnit rozhodnutí, aniž by jakkoli odkazoval na otázku souhlasu dotyčného soudce.
52. Domnívám se proto, že je třeba vyloučit výklad, podle něhož by souhlas soudce představoval relevantní kritérium přezkumu. V tomto ohledu se mi jeví užitečné připomenout judikaturu Soudního dvora, podle které musí být požadavky nezávislosti a nestrannosti posuzovány z hlediska toho, zda je právní úprava způsobilá rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti uvedeného orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem a o jeho neutralitě ve vztahu k zájmům vzájemně se střetávajícím ve věci(15).
53. Z pohledu jednotlivce přitom není rozhodné, zda soudce s vyloučením z rozhodování souhlasil, nýbrž, jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku D. K., zda se rozhodnutí o vyloučení z rozhodování věci zakládalo na jasných a předvídatelných pravidlech včetně uvedení odůvodnění umožňujícího vyloučit svévoli. Jestliže samotný právní základ takové záruky postrádá, může u jednotlivce pochybnost vzniknout ab initio a není ji možné podle mého názoru rozptýlit pouze s poukazem na případný souhlas dotyčného soudce.
54. Rád bych v tomto ohledu doplnil, že souhlas vyjádřený dotyčným soudcem nemusí být nutně prost institucionálních dynamik, které jsou zvenčí obtížně rozpoznatelné, ať už by se jednalo o nepřímý nátlak, vidinu hierarchického postupu či, v případech nejzávažnějších, riziko koluze. Z toho vyplývá, že souhlas soudce vyloučeného z rozhodování nemůže být sám o sobě rozhodujícím ukazatelem slučitelnosti. V opačném případě by slučitelnost mechanismu vyloučení z rozhodování s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU závisela na subjektivním prvku. Tato slučitelnost by měla být přitom, podle mého názoru, posuzována objektivně, a to z hlediska záruk stanovených zákonem.
55. S ohledem na výše uvedené skutečnosti mám za to, že je třeba na první část otázky, kterou předkládající soud v podstatě klade, odpovědět, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které takový orgán vnitrostátního soudu, jako je kolegium tohoto soudu, může odejmout soudci tohoto soudu část nebo všechny věci, které mu jsou přiděleny, v důsledku čehož jsou některé věci přiděleny jiné rozhodovací formaci, a to bez ohledu na to, zda soudce s odnětím věcí souhlasil, či nikoliv, nestanoví-li tato právní úprava kritéria, kterými se tento orgán při přijetí takového rozhodnutí musí řídit, a povinnost takové rozhodnutí odůvodnit.
Přidělení věcí prostřednictvím SLPS
56. V rámci druhé části položené otázky předkládající soud v podstatě žádá Soudní dvůr, aby posoudil, zda použití takového generátoru náhodného přidělování věcí, jako je SLPS, je slučitelné s požadavky nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.
57. Pochybnosti předkládajícího soudu se týkají zejména náhodné povahy přidělování věcí prostřednictvím SLPS a tvrzené nemožnosti ověřit zdrojový kód algoritmu přidělování. Předkládající soud se kromě toho pozastavuje nad skutečností, že SLPS byl podle všeho vytvořen představitelem výkonné moci, ministrem spravedlnosti, a pravidla přidělování a losování jsou stanovena nařízením téhož ministra. Podle předkládajícího soudu tyto skutečnosti zasahují do práva na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem, jakož i do práva účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to z důvodu nerovnoměrného rozložení pracovní zátěže mezi soudce.
58. V tomto ohledu odkazuji na judikaturu připomenutou v bodě 38 výše, podle které se požadavek na nezávislost soudů vyplývající z unijního práva týká nejen neoprávněných vlivů, které mohou být vyvíjeny ze strany moci zákonodárné a moci výkonné, nýbrž i vlivů, které by mohly vycházet zevnitř dotčeného soudu, a podle které výkon soudcovské funkce musí být chráněn nejen před jakýmkoliv přímým vlivem ve formě pokynů, ale i před všemi formami nepřímého vlivu, které by mohly usměrňovat soudní rozhodnutí.
59. Jak mimoto připomněl rozsudek D. K., Evropský soud pro lidská práva připustil, že ochrana nezávislosti soudů a právní jistoty, která je inherentní právnímu státu, vyžaduje obzvláště jasnou povahu použitelných pravidel a záruky způsobilé zajistit objektivitu a transparentnost, a to zejména k zamezení jakémukoli zdání svévole při přidělování konkrétních věcí soudcům(16).
60. Je nutné předeslat, že, jak uvádí Komise, předkládající soud nezpochybňuje konkrétní přidělení věcí, které by se ho týkalo, nýbrž poukazuje na nedostatky obecné povahy, které vyžadují celkové posouzení SLPS z hlediska čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.
61. Ve věci v původním řízení, a jak vyplývá z čl. 47a odst. 2 zákona o organizaci obecných soudů, jakož i zejména z ustanovení § 43 odst. 1, § 49 odst. 1 a 2, § 55 odst. 1 a 2, § 62 odst. 1 a 2, § 66 odst. 1 a 2 a § 68 odst. 1 jednacího řádu z roku 2019, je zřejmé, že ve vztahu k SLPS jsou zakotveny záruky mající vyloučit svévoli či diskreci při přidělování věcí. Z těchto ustanovení vyplývá, že systém kombinuje náhodné přidělování a logiku rovnoměrného rozdělování věcí. Ustanovení § 68 odst. 1 bod 2 jednacího řádu z roku 2019 především zakotvuje devět kritérií umožňujícího stanovit koeficient podílu na přidělených věcech, který je zohledněn při rozdělování práce každému soudci, justičnímu kandidátu a vyššímu soudnímu úředníku.
62. V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že „[se n]ejeví [...], že by [...] [samo] o sobě mohl[o] mít na soudní kolegia neoprávněný vliv“ zavedení systému přidělování věcí v rámci soudů, založeného na zásadě náhodného výběru soudního kolegia s určitými výjimkami(17). Z ustanovení uvedených v předchozím bodě kromě toho vyplývá, že fungování SLPS je založeno na předem určených parametrech. V podstatě mám za to, že klíčové je dbát na to, aby se na takový mechanismus vztahovala transparentní, objektivní a předem známá pravidla bránící jakémukoliv svévolnému použití systému a jakémukoliv neoprávněnému zásahu do rozhodovacího procesu v dané věci ze strany osob, které nejsou součástí soudního kolegia. Za těchto podmínek nelze proti použití takového systému nic namítat(18).
63. Zajisté nejsem s to posoudit, zda SLPS skutečně umožňuje dosáhnout cíle spočívajícího v rovnoměrném rozdělení pracovní zátěže mezi soudce, ani zda tomu tak bylo ve věci v původním řízení. Takové posouzení náleží do pravomoci předkládajícího soudu. Nic to však nemění na tom, že, jak uvádí Komise, z judikatury Soudního dvora nevplývá, že by čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ukládal nějaké konkrétní požadavky ohledně vnitřního rozdělování věcí v rámci soudu.
64. Pokud jde dále o chyby, které předkládající soud zmiňuje v souvislosti s uvedením SLPS do provozu, a to zejména v roce 2018, je třeba předně poukázat na to, že se tyto chyby netýkají nového přidělení věcí v původním řízení v lednu 2025, tedy více jak osm let poté, co nastaly skutečnosti uvedené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. V každém případě je nutné připomenout, že v bodě 51 rozsudku Sinalov konstatoval Soudní dvůr, že pochybení při použití pravidel přidělování věcí nutně neznamená, že by dané soudní kolegium bylo vystaveno neoprávněnému vlivu. Tuto úvahu lze přenést na projednávanou věc. Navzdory nedostatkům ve fungování, k nimž došlo v roce 2018, z ustanovení jednacího řádu z roku 2019 vyplývá, že přidělování věcí spočívá na předem stanovených a veřejných kritériích, která v zásadě vylučují neoprávněný zásah do procesu losování.
65. Je ostatně nutno podotknout, že, co se týče přidělení dvou věcí dotčených v původním řízení, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje žádnou konkrétní skutečnost svědčící o neoprávněném zásahu výkonné moci nebo správního orgánu dotyčného soudu. Neposkytuje ani informace o předchozím pracovním vytížení předkládajícího soudu, ani o objemu věcí řešených ostatními soudci zasedajícími v téže rozhodovací formaci.
66. Předkládající soud dále vyjadřuje pochybnosti vycházející z nedostatečné transparentnosti fungování SLPS, a to zejména z důvodu nezveřejnění jeho zdrojového kódu(19). Co se mě týče, nemyslím si, že by samotné nezveřejnění zdrojového kódu postačovalo k tomu, aby bylo možné hovořit o vystavení neoprávněnému vlivu. Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ostatně vyplývá, že úplný algoritmus systému byl zveřejněn na internetových stránkách ministerstva spravedlnosti. Jak uvádí Komise, od října 2024 navíc zveřejňuje ministerstvo spravedlnosti protokoly o losování pocházející ze SLPS.
67. Domnívám se, že zveřejnění algoritmu, jakož i protokolů z losování představuje dostatečnou záruku zajištění transparentnosti SLPS, aniž by za tímto účelem bylo nutné vyžadovat rovněž zveřejnění zdrojového kódu. Ostatně, jak tvrdí polská vláda, jelikož zdrojový kód může obsahovat informace o mechanismech ochrany aplikace, jeho zveřejnění by mohlo vyvolat otázky ohledně bezpečnosti systému. Vzhledem k tomu, že je požadavek transparentnosti splněn zveřejněním algoritmu a ověřitelných výstupů losování, nevidím za daného stavu věcí, z jakého důvodu by bylo namístě jít až tak daleko, že by byla uložena povinnost zveřejnění zdrojového kódu, který představuje řídící plán dotyčného softwaru.
68. Pokud jde o kritiku směřující vůči pravomoci ministra spravedlnosti, co se týče vytvoření SLPS a vymezení pravidel pro automatické rozdělování věcí, tento argument spočívá podle mého názoru na přehnaně extenzivním výkladu pojetí zásahu výkonné moci do pravomocí moci soudní.
69. Vytvoření systému pro přidělování věcí a stanovení obecných pravidel pro rozdělování věcí se netýká určitého konkrétního přidělení věcí, ale je součástí obecně závazných předpisů, které se použijí na všechny obecné soudy. V zásadě tedy spadají pod organizaci fungování soudnictví. Tato skutečnost tedy podle mého názoru nemůže sama o sobě zakládat neoprávněný zásah do procesu přidělování věcí. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nadto neuvádí konkrétní skutečnosti, které by naznačovaly, že by tato obecná pravidla svěřovala zákonodárné nebo výkonné moci oprávnění neoprávněně zasahovat do losovaní a přidělování věcí tomu či onomu soudci.
70. S ohledem na výše uvedené skutečnosti mám za to, že je třeba odpovědět na druhou část otázky v podstatě položenou předkládajícím soudem, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny nebrání vnitrostátním ustanovením, která zavádějí automatický systém náhodného přidělování věcí založený na generátoru náhodných čísel a fungující bez zásahu člověka, a to za předpokladu, že je tento systém spojen se zárukami způsobilými zabránit jakémukoliv svévolnému použití tohoto systému a jakémukoliv neoprávněnému zásahu.
Neexistence účinného opravného prostředku k soudu
71. V rámci třetí části položené otázky předkládající soud v podstatě uvádí, že podle polského práva nemá soudce, který chce napadnout rozhodnutí správního orgánu soudu o přidělení nebo o novém přidělení věcí, k dispozici žádný účinný opravný prostředek. Předkládající soud se táže, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny vyžaduje, aby soudce sám disponoval opravným prostředkem k soudu proti takovým rozhodnutím.
72. V tomto ohledu připomínám, že v rozsudku Sinalov konstatoval Soudní dvůr následující:
„53. [...] možnost ověřit dodržení záruk spojených s pojmem ‚soud předem zřízený zákonem‘ [...] je nezbytná pro důvěru, kterou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u jednotlivců. Posouzení toho, zda byl dodržen požadavek, aby každý soud z hlediska svého složení představoval nezávislý, nestranný a předem zákonem zřízený soud, je podstatnou podmínkou řízení, jejíž dodržení je třeba ověřit z úřední povinnosti. [...] Soudní dvůr rozhodl, že takové přezkoumání musí být možné provést v rámci přezkumu opravného prostředku, případně i bez návrhu, jestliže o této skutečnosti vyvstane vážná pochybnost [...].
54. Účinnou právní ochranu totiž nelze zajistit, pokud není možné na žádost účastníka řízení nebo v případě vážných pochybností i bez návrhu soudně přezkoumat, zda byla dodržena pravidla, v jejichž důsledku je soud ‚nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem‘, a v případě jejich nedodržení daný postup sankcionovat; jinak by totiž tato pravidla mohla být porušována bez jakýchkoliv z toho plynoucích důsledků [...]“(20).
73. Z rozsudku Sinalov(21) tedy vyplývá, že Soudní dvůr požaduje soudní přezkum řádnosti přidělení věci v zájmu účinné právní ochrany, avšak netrvá na tom, že tímto opravným prostředkem musí disponovat soudce napadající přidělení věcí své osobě. Jak totiž uvádí Soudní dvůr, tento přezkum musí být možné vykonat buď na žádost účastníka řízení, nebo v případě vážných pochybností i bez návrhu(22).
74. Z toho důvodu nelze neexistenci zvláštního opravného prostředku, kterým by mohl předkládající soud napadnout přidělení věcí, považovat jako takovou za odporující čl. 19 odst. 1 druhému pododstavci SEU(23), zaručuje-li vnitrostátní právo, že dodržení vnitrostátních právních pravidel přidělování věcí může být předmětem soudního přezkumu na žádost účastníka řízení nebo bez návrhu.
75. Ve věci v původním řízení, a aby byla předkládajícímu soudu poskytnuta vodítka pro výkon jeho pravomoci, považuji za užitečné vzít v úvahu následující skutečnosti.
76. Zaprvé, jak podotýká polská vláda, přičemž to přísluší ověřit předkládajícímu soudu, účastníci řízení mají právo požadovat vyloučení soudce z rozhodování a vznést námitky týkající se řízení, včetně námitek vycházejících z protiprávního složení soudního kolegia.
77. Zadruhé z čl. 89 odst. 2 zákona o organizaci obecných soudů vyplývá, že soudci mají k dispozici opravný prostředek k soudu ve sporech vyplývajících „ze služebního poměru“. S výhradou ověření, která přísluší provést předkládajícímu soudu, pokud mělo přidělení 56 věcí znamenat nepřiměřené navýšení jeho pracovního zátěže, tento soud může podle všeho zvážit uplatnění opravného prostředku dle tohoto ustanovení.
78. S ohledem na výše uvedené skutečnosti mám za to, že na třetí část otázky v podstatě položené předkládajícím soudem je třeba odpovědět, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny dotyčnému členskému státu neukládá, aby přiznal dotčenému soudci právo na opravný prostředek k soudu proti rozhodnutí o přidělení nebo o novém přidělení věcí, které se ho týká, za předpokladu, že lze správnost těchto rozhodnutí přezkoumat v rámci sporu, který je soudu předložen na návrh účastníků řízení nebo bez návrhu.
Závěry
79. Ve světle výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku Krajského soudu ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie, Polsko) odpověděl takto:
„Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie
musí být vykládán v tom smyslu, že
– brání vnitrostátní právní úpravě, podle které takový orgán vnitrostátního soudu, jako je kolegium tohoto soudu, může odejmout soudci tohoto soudu část nebo všechny věci, které mu jsou přiděleny, v důsledku čehož jsou některé věci nově přiděleny jiné rozhodovací formaci, a to bez ohledu na to, zda soudce s odnětím věcí souhlasil, či nikoliv, a to aniž by tato právní úprava stanovila kritéria, kterými by se měl tento orgán při přijetí takového rozhodnutí řídit a stanovil povinnost takové rozhodnutí odůvodnit;
– nebrání vnitrostátním ustanovením, která zavádějí systém náhodného přidělování věcí založený na generátoru náhodných čísel a fungující bez zásahu člověka, a to za předpokladu je tento systém spojen se zárukami způsobilými zabránit jakémukoliv svévolnému použití a jakémukoliv neoprávněnému zásahu;
– dotyčnému členskému státu neukládá, aby přiznal dotčenému soudci právo na opravný prostředek k soudu proti rozhodnutí o přidělení nebo o novém přidělení věcí, které se ho týkají, za předpokladu, že lze správnost těchto rozhodnutí přezkoumat v rámci sporu, který je soudu předložen na návrh účastníků řízení nebo bez návrhu.“
1– Původní jazyk: francouzština.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
2– Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. června 2024, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci a mění nařízení (ES) č. 300/2008, (EU) č. 167/2013, (EU) 2018/858, (EU) 2018/1139 a (EU) 2019/2144 a směrnice 2014/90/EU, (EU) 2016/797 a (EU) 2020/1828 (akt o umělé inteligenci) (Úř. věst. L, 2024/1689).
3– Dz. U. z roku 2024, položka 334.
4– Dz. U. z roku 2024, položka 867.
5– Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. února 2011 (Úř. věst. 2011, L 48, s. 1).
6– C‑197/23, dále jen „rozsudek S.“, EU:C:2024:956.
7– Je třeba uvést, že v tomto ohledu se postoj předkládajícího soudu nezdá být zcela jednoznačný. V bodě 35 žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tento soud uvádí, že rozhodnutím, které nepodléhá soudnímu přezkumu, by mělo být rozhodnutí kolegia Krajského soudu ve Varšavě (Sąd Okręgowy w Warszawie), přičemž uvádí, že přezkum dodržení pravidla přidělení věcí je podle všeho vyloučen, a řízení vedené před předkládajícím soudem je tudíž stiženo neplatností. Je-li právě toto východisko předkládajícího soudu, pochybnost, kterou vyjadřuje ohledně absence účinného opravného prostředku k soudu, by ve skutečnosti mířila na rozhodnutí, kterým kolegium tohoto soudu odňalo předmětné věci soudkyni JD. Jak přitom uvádí polská vláda, soudkyně JD toto rozhodnutí o odnětí věcí nenapadla, naopak s ním vyjádřila souhlas. Za těchto podmínek je otázka existence opravného prostředku, který má soudkyně JD k dispozici, v původním řízení hypotetické povahy, jelikož žádný skutečný spor nebyl v tomto ohledu žádnému soudu předložen. Mám tudíž za to, že je třeba posoudit tuto otázku v užším smyslu tak, jak je vymezena v šesté podotázce žádosti o rozhodnutí předběžné otázce, a navíc pak ve světle bodu 29 této žádosti, kde předkládající soud výslovně hovoří o „písemném rozhodnutí správního orgánu soudu týkajícím se přidělení věci a určení složení, v jakém soud rozhoduje“.
8– V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise (C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 71); ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další (C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, body 47 a 49), a ze dne 6. března 2025, D. K. (Odnětí věci soudci) (C‑647/21 a C‑648/21, dále jen „rozsudek D. K.“, EU:C:2025:143, body 65 a 66).
9– V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další (C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, body 50, 51 a 54), a ze dne 1. srpna 2025, Daka a další (C‑422/23, C‑455/23, C‑459/23, C‑486/23 a C‑493/23, dále jen „rozsudek Daka“, EU:C:2025:592, body 75 a 76).
10– V tomto smyslu viz rozsudek S. (bod 63 a citovaná judikatura), a rozsudek D. K. (bod 72).
11– V tomto smyslu viz rozsudek D. K. (bod 73).
12– Viz rozsudek D. K. (bod 75).
13– V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2023, YP a další (Zbavení soudce jeho imunity a dočasné zproštění výkonu jeho funkce) (C‑615/20 a C‑671/20, EU:C:2023:562, body 76 a 77). V této věci Soudní dvůr rozhodoval o situaci, ve které byla rozhodovací formaci daného soudu nově přidělena věc v návaznosti na dočasné zproštění výkonu funkce soudce, kterému byla tato věc původně přidělena, přičemž k dočasnému zproštění výkonu funkce došlo usnesením přijatým v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU. Soudní dvůr rozhodl, že tato rozhodovací formace soudu byla povinna se v této věci zdržet rozhodování tím, že upustí od uplatňování tohoto usnesení.
14– Viz rozsudek D. K. (bod 77).
15– V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu) (C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 123), a ze dne 20. dubna 2021, Repubblika (C‑896/19, EU:C:2021:311, bod 53).
16– Rozsudek D. K. (bod 71), který cituje rozsudek ESLP ze dne 5. října 2010, DMD GROUP, a.s. v. Slovensko (CE:ECHR:2010:1005JUD001933403, bod 66).
17– Viz rozsudek ze dne 27. února 2025, Sinalov (C‑16/24, dále jen „rozsudek Sinalov“, EU:C:2025:116, bod 51).
18– K bulharskému systému náhodného výběru soudního kolegia viz rozsudek Sinalov (bod 51).
19– Na stránkách internetové encyklopedie Wikipedie se uvádí, že „[z]drojový kód je v informatice označení zápisu počítačového programu nebo jeho části v nějakém programovacím jazyce. Kompletní zdrojový kód softwarového projektu je obvykle uložen v jednom nebo více textových souborech“ (dostupné na následující internetové adrese: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zdrojov%C3 %BD_k%C3 %B3d).
20– Viz také rozsudek S. (bod 67), a rozsudek Daka (bod 99). Soudní dvůr dále v bodě 56 rozsudku Sinalov rozhodl, že „[s] ohledem na pravomoc členských států, pokud jde o organizaci jejich soudního systému [...] unijní právo nebrání tomu, aby v případě, že soudce, kterému byla věc přidělena administrativním vedoucím dotyčného soudu, má pochybnosti o řádnosti tohoto přidělení s ohledem na použitelná pravidla vnitrostátního práva, musel tuto věc předat tomuto vedoucímu s ohledem na jeho zákonné pravomoci, aby tento vedoucí ověřil řádnost tohoto přidělení, a případně souhlasil s přezkumem uvedené věci v případě potvrzení původního přidělení. Je však třeba, aby řádnost přidělení provedeného uvedeným vedoucím mohla být předmětem soudního přezkumu podle pravidel vnitrostátního práva“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
21– Viz také rozsudek S. (body 65 až 67).
22– V tomto smyslu viz rozsudek Sinalov (bod 54).
23– Na tomto místě je třeba zmínit, že předkládající soud si klade otázku, jaký vliv může mít SLPS na riziko nepřiměřené délky řízení, a to na úkor procesních práv účastníků řízení. Toto tvrzení nicméně není ve spise nijak podloženo. Spis zejména neobsahuje žádný údaj, který by umožnil posoudit, zda existuje souvislost mezi údajně nepřiměřeným množstvím věcí přidělených předkládacímu soudu v původním řízení a z toho údajně plynoucím prodloužením doby řízení. Za těchto podmínek se předložený argument jeví jako ryze spekulativní. Jelikož tento argument není dostatečně skutkově podložen, mám za to, že s ohledem na informace předložené Soudnímu dvoru nemůže být užitečně posouzen.