STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 22. května 2025(1)
Věc C‑219/25 PPU [Kamekris](i)
Ministère public (Státní zastupitelství, Francie)
proti
KN
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Cour d’appel de Montpellier [Odvolací soud v Montpellier, Francie])
„ Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Vydání do třetího státu za účelem výkonu trestu odnětí svobody – Uznání rozhodnutí soudu jiného členského státu o žádosti o vydání – Občanství Evropské unie – Volný pohyb osob – Listina základních práv – Vážné nebezpečí mučení nebo jiného nelidského či ponižujícího trestu nebo zacházení – Účinná právní ochrana – Spravedlivý proces“
I. Úvod
1. Pokud soud členského státu (v projednávané věci Francie) rozhoduje o vydání občana Unie, který je státním příslušníkem jiného členského státu (v projednávané věci Řecka), do třetího státu (v projednávané věci Gruzie) za účelem výkonu trestu odnětí svobody, je vázán rozhodnutím soudu jiného členského státu (v projednávané věci Belgie) o téže žádosti o vydání? Právě tuto otázku je třeba v projednávané věci zodpovědět.
II. Právní rámec
A. Mezinárodní právo
2. Článek 1 Evropské úmluvy o vydávání, podepsané dne 13. prosince 1957 v Paříži (dále jen „Evropská úmluva o vydávání“), stanoví:
„Smluvní strany se zavazují vzájemně si vydávat, v souladu s ustanoveními a podmínkami uvedenými v této Úmluvě, všechny osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující strany trestní stíhání pro trestný čin, nebo které jsou vyžadovány těmito orgány k výkonu trestu nebo ochranného opatření.“
3. Ve vztahu k Francii vstoupila Evropská úmluva o vydávání v platnost dne 11. května 1986, ve vztahu ke Gruzii dne 13. září 2001 a ve vztahu k Řecku dne 27. srpna 1961. Francie učinila (v souladu s čl. 26 odst. 1 Úmluvy) výhradu, že může odmítnout vydání, pokud došlo k odsouzení v soudním řízení, v němž nebyly zajištěny základní procesní záruky a základní záruky práva na obhajobu, nebo pokud je pravděpodobné, že by mělo vydání pro vyžádanou osobu zvlášť závažné dopady. Řecko mimo jiné učinilo výhradu, že nebude vydávat své občany(2).
B. Unijní právo
1. SFEU
4. Článek 67 SFEU popisuje cíle prostoru svobody, bezpečnosti a práva. V článku 67 odst. 3 je zmíněno vzájemné uznávání rozsudků v trestních věcech:
„Unie usiluje o zajištění vysoké úrovně bezpečnosti prostřednictvím opatření pro předcházení trestné činnosti, rasismu a xenofobii a boj proti nim, prostřednictvím opatření pro koordinaci a spolupráci mezi policejními a justičními orgány a jinými příslušnými orgány, jakož i prostřednictvím vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech, a je-li to nezbytné, prostřednictvím sbližování předpisů trestního práva.“
5. Regulační pravomoci Unie v oblasti spolupráce v trestních věcech jsou předmětem článku 82 SFEU:
„1. Justiční spolupráce v trestních věcech je v Unii založena na zásadě vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a zahrnuje sbližování právních předpisů členských států v oblastech uvedených v odstavci 2 a v článku 83.
Evropský parlament a Rada přijímají řádným legislativním postupem opatření, která mají za cíl:
a) stanovit pravidla a postupy pro zajištění uznávání všech forem rozsudků a soudních rozhodnutí v celé Unii;
[…]
d) usnadňovat spolupráci mezi justičními nebo obdobnými orgány členských států v rámci trestního řízení a výkonu rozhodnutí.
2. V rozsahu nezbytném pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech s přeshraničním rozměrem mohou Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem stanovit formou směrnic minimální pravidla. Tato minimální pravidla přihlížejí k rozdílům mezi právními tradicemi a systémy členských států.
Týkají se:
a) vzájemné přípustnosti důkazů mezi členskými státy;
b) práv osob v trestním řízení;
c) práv obětí trestných činů;
d) dalších zvláštních aspektů trestního řízení, které Rada předem určila v rozhodnutí; při přijímání tohoto rozhodnutí Rada rozhoduje jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.
Přijetí minimálních pravidel podle tohoto odstavce nebrání členským státům zachovat nebo zavést vyšší stupeň ochrany osob.“
2. Listina základních práv Evropské unie
6. Článek 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie poskytuje ochranu před vydáním:
„Nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“
7. Právo na účinnou právní ochranu je zakotveno v článku 47 Listiny:
„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.
Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován.
[…]“
C. Francouzské právo
8. Podle čl. 696-4 odst. 1 code de procédure pénale (trestní řád) není vydání dovoleno, pokud měla vyžádaná osoba v době činu francouzské státní občanství.
III. Skutkový stav a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
9. KN je jak gruzínským, tak řeckým státním příslušníkem. Gruzínské soudy jej v roce 2011 v nepřítomnosti odsoudily k doživotnímu trestu odnětí svobody, protože si v letech 2008 a 2009 objednal (nakonec nedokonanou) vraždu, aby tím zakryl jiné trestné činy, a v rámci organizovaného zločinu spáchal trestné činy související se zbraněmi a omamnými látkami.
10. Dne 4. října 2021 byl KN v Belgii předběžně zadržen, protože gruzínské orgány po něm prostřednictvím Interpolu vyhlásily pátrání s cílem jej zadržet (tzv. „červené oznámení“). Poté, co byl nejprve umístěn do vydávací vazby, byl dne 29. října 2021 umístěn pod soudní dohled.
11. Dne 20. ledna 2025 byl KN na základě stejného oznámení zadržen ve Francii. Následně gruzínské orgány formálně požádaly o jeho vydání na základě Evropské úmluvy o vydávání i Francii.
12. Řízení o vydání před belgickými soudy nebylo v době jeho zadržení ve Francii ještě ukončeno, avšak rozsudkem ze dne 19. února 2025 Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu, Belgie) zamítl žádost o vydání, kterou Gruzie zaslala Belgii. Podle jeho názoru nelze dostatečně zajistit, že KN nebude vystaven zjevnému odepření spravedlnosti nebo mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení.
13. Předkládající soud, Cour d’appel de Montpellier (Odvolací soud v Montpellier, Francie), musí nyní rozhodnout o žádosti o vydání zaslané Francii. V tomto řízení navrhují jak státní zastupitelství, tak KN, aby bylo vydání ve shodě s rozsudkem belgického soudu odmítnuto.
14. Předkládající soud se nyní ptá Soudního dvora, zda je rozhodnutím belgického soudu vázán:
„Musí být čl. 67 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 SFEU ve spojení s články 19 a 47 Listiny základních práv vykládány v tom smyslu, že členský stát je povinen odmítnout výkon žádosti o vydání občana Evropské unie do třetího státu, pokud jiný členský stát dříve odmítl vykonat tutéž žádost o vydání z důvodu, že předáním dotyčné osoby by mohlo být porušeno základní právo nebýt podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení zakotvené v článku 19 Listiny základních práv Evropské unie a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 47 druhém pododstavci téže listiny?“
15. Předkládající soud dále požádal o projednání v naléhavém řízení o předběžné otázce podle čl. 107 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.
16. Dne 3. dubna 2025 rozhodl třetí senát Soudního dvora, že předmětná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce bude projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 23a statutu Soudního dvora a článku 107 a násl. jednacího řádu. Následně předložili KN, Francouzská republika a Evropská komise písemná vyjádření. Kromě těchto zúčastněných stran se ústního jednání dne 8. května 2025 účastnily Česká republika a Německo.
IV. Právní posouzení
17. Pokud by měl Soudní dvůr odpovědět na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, je podle mého názoru odpověď zřejmá: ani čl. 67 odst. 3 SFEU, ani čl. 82 odst. 1 SFEU neukládají soudu členského státu povinnost uznat rozhodnutí soudu jiného členského státu o nevydání státního příslušníka třetího členského státu do třetího státu za účelem výkonu trestu odnětí svobody z důvodu nebezpečí porušení článků 19 a 47 Listiny v tom smyslu, že by první soud musel rovněž zamítnout žádost o vydání, aniž by ji sám posoudil. V rozsahu, v němž se použije unijní právo, však musí tento soud v rámci vlastního posouzení žádosti o vydání náležitě zohlednit důvody, na nichž je rozhodnutí jiného soudu o zamítnutí takové žádosti založeno.
18. Méně jasné však je, zda je v projednávané věci vůbec použitelné unijní právo, a tedy i Listina, a zda je Soudní dvůr příslušný (k tomu viz bod A níže). Také podmínky pro použití naléhavého řízení o předběžné otázce si zasluhují bližší posouzení (k tomu viz bod B níže).
A. Použití unijního práva a Listiny
19. V případě neexistence mezinárodní úmluvy mezi Unií a třetí zemí spadají pravidla v oblasti vydávání do pravomoci členských států(3). To nebrání tomu, aby v situacích, na které se uplatní unijní právo, musela dotyčná vnitrostátní pravidla toto právo respektovat(4).
20. Předkládající soud by rád zjistil, jaké povinnosti v projednávané věci vyplývají z čl. 67 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 SFEU. Jak uvádějí rovněž Francie, Česká republika, Německo a Komise, tato ustanovení však mají spíše programový charakter a neupravují zejména vydávání občanů Unie do třetích států za účelem výkonu trestu odnětí svobody (k tomu viz bod 1 níže). Použitelnost unijního práva a Listiny může naopak vyplývat z výkonu práva na volný pohyb osob ze strany dotčeného občana Unie (k tomu viz bod 2 níže).
1. Pravidla pro justiční spolupráci v trestních věcech
21. KN zastává názor, že z čl. 67 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 SFEU a ze zásady vzájemné důvěry vyplývá, že soud členského státu je povinen uznat rozhodnutí soudu jiného členského státu o zamítnutí žádosti o vydání občana Unie do třetího státu, které je odůvodněno nebezpečím porušení základních práv, aniž by sám přezkoumával překážky pro vydání.
22. Podle čl. 67 odst. 3 SFEU usiluje Unie o zajištění vysoké úrovně bezpečnosti prostřednictvím opatření pro předcházení trestné činnosti, prostřednictvím opatření pro koordinaci a spolupráci mezi policejními a justičními orgány a jinými příslušnými orgány, jakož i prostřednictvím vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech. Kromě zajištění svobody (čl. 67 odst. 2) a usnadnění přístupu ke spravedlnosti (čl. 67 odst. 4) tento cíl bezpečnosti odůvodňuje prostor svobody, bezpečnosti a práva ve smyslu čl. 67 odst. 1, v němž jsou respektována základní práva a rozdílné právní tradice a systémy členských států.
23. Pověření Unie usilovat prostřednictvím vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech o dosažení vysoké úrovně bezpečnosti však neukládá členským státům přímo použitelnou povinnost, kterou by bylo nutno zohlednit v souvislosti s rozhodováním o vydání občana Unie do třetího státu. Zejména z čl. 67 odst. 3 SFEU nevyplývá, že by muselo být uznáno rozhodnutí soudu jiného členského státu v této otázce.
24. V článku 82 odst. 1 SFEU jsou naopak stanoveny regulační pravomoci Unie v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech. Podle písmene a) může Unie zejména stanovit pravidla a postupy pro zajištění uznávání všech forem rozsudků a soudních rozhodnutí v celé Unii. Unie však nepřijala žádná pravidla pro uznávání soudních rozhodnutí o vydávání do třetích států, a i kdyby pro to existoval v čl. 82 odst. 1 písm. a) právní základ, nelze z něj odvodit povinnost uznání. Proto ani čl. 82 odst. 1 SFEU neobsahuje povinnost uznat rozhodnutí soudu jiného členského státu o nevydání dotčené osoby do třetího státu.
25. Jiná je situace v případě rozsudku uváděného KN, podle něhož členský stát nesmí vydat osobu, které jiný členský stát přiznal postavení uprchlíka, do země původu, a to dokud toto postavení uprchlíka trvá(5). Tento zákaz však nevyplývá z ustanovení primárního práva obsažených ve SFEU, nýbrž ze sekundárního unijního práva upravujícího ochranu uprchlíků, jakož i ze zásady loajální spolupráce(6). V projednávané věci však neexistují žádná srovnatelná ustanovení sekundárního práva, která by Francii ukládala povinnost přiznat rozhodnutí belgického soudu závazný účinek.
26. Na tom nic nemění ani zásada vzájemné důvěry, které se dovolává KN.
27. Je sice pravda, že tato zásada ukládá každému z členských států, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává(7). Pokud soud členského státu dospěje ke správnému závěru, že vydání je spojeno s nebezpečím porušení základních práv podle Listiny, musí soudy ostatních členských států při rozhodování o nové žádosti o toto vydání náležitě zohlednit závěr prvního soudu(8). V tom však nelze spatřovat povinnost uznat rozhodnutí prvního soudu(9). To by vyžadovalo – dosud chybějící – výslovnou úpravu(10).
28. Kromě toho se zásada vzájemné důvěry v této podobě uplatní pouze tehdy, když se použijí základní práva uvedená v Listině. Ustanovení Listiny jsou však podle čl. 51 odst. 1 první věty určena členským státům výhradně tehdy, když uplatňují unijní právo.
29. Pojem „uplatňování práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 první věty Listiny předpokládá existenci určitého stupně souvislosti mezi aktem unijního práva a odpovídajícím vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou(11). Základní práva Unie lze tedy uplatnit na vnitrostátní právní úpravu pouze, pokud unijní ustanovení v dotyčné oblasti ukládají členským státům určitou povinnost v situaci dotčené v původním řízení(12).
30. Jelikož však ani čl. 67 odst. 3 SFEU, ani čl. 82 odst. 1 SFEU takové povinnosti neukládají, nevedou k použití Listiny ani zásady vzájemné důvěry.
2. Volný pohyb občana Unie
31. Právo na volný pohyb osob v rámci Unie podle čl. 21 odst. 1 SFEU však může odůvodnit použití Listiny v původním řízení. KN, řecký státní příslušník, uplatnil tuto základní svobodu jako občan Unie tím, že vycestoval do jiného členského státu, konkrétně z Řecka do Francie.
32. Omezení této základní svobody se nejeví jako nezbytné, neboť KN by musel jak ve svém členském státě, Řecku, tak ve Francii počítat s tím, že bude vydán do Gruzie.
33. Při uzavírání Evropské úmluvy o vydávání však učinilo Řecko výhradu, že nebude vydávat své občany. KN by se tedy v tomto státě pravděpodobně nemusel vydání obávat.
34. Ve většině případů týkajících se vydání do třetích států pro účely trestního řízení Soudní dvůr rozhodl, že dochází k omezení volného pohybu osob z důvodu rozdílného zacházení ve srovnání se státními příslušníky dotčených členských států(13). Tyto členské státy totiž stanovily, že jejich vlastní státní příslušníci nebudou vydáváni ani předáváni. Jak Komise zdůrazňuje a Francie připomíná, odpovídá to francouzské právní úpravě, takže přitom vycházejí z omezení volného pohybu osob.
35. Otázkou je, jak daleko sahá rozsah ochrany nároku na rovné zacházení při výkonu práva na volný pohyb osob, zda zahrnuje například i volební právo na vnitrostátní úrovni, které není zaručeno zvláštním zákazem diskriminace podle článku 22 SFEU ohledně volebních práv občanů Unie(14).
36. Většina případů v oblasti vydávání osob se vyznačovala tím, že dotčení státní příslušníci jiných členských států byli v dožádaném státě integrováni(15). Pokud však taková integrace jako v projednávané věci chybí, je pak sporné, zda je vůbec možné srovnávání se státními příslušníky dožádaného státu, kteří nejsou vydáváni.
37. Obecně se musí srovnatelnost zkoumat s ohledem na cíl sledovaný dotčenými vnitrostátními ustanoveními(16). Je vyloučena, vykazují-li srovnávané skupiny objektivní rozdíly(17).
38. Obě kritéria svědčí v souvislosti se zákazy vydání proti srovnatelnosti projíždějících občanů Unie s vlastními státními příslušníky.
39. Základem vztahu založeného státní příslušností členského státu je jedinečný vztah solidarity a loajality mezi tímto státem a jeho státními příslušníky, jakož i vzájemnost práv a povinností(18). Členské státy proto musí své vlastní státní příslušníky zvlášť chránit a zákaz vydání slouží právě tomuto účelu. Zároveň má stát zpravidla plnou trestní pravomoc vůči vlastním občanům, a to i za trestné činy spáchané v zahraničí. Ve vztahu k vlastním státním příslušníkům lze snáze zabránit beztrestnosti. Ačkoli tedy členské státy nemusí být povinny stíhat své vlastní občany za trestné činy spáchané v zahraničí, zváží účelnost takového stíhání. Tímto způsobem mohou zabránit beztrestnosti a zároveň chránit své vlastní občany před nepřiměřenými důsledky stíhání ve třetích státech(19).
40. Usazení, integrování občané Unie mohou oprávněně očekávat, že s nimi bude zacházeno obdobně jako s občany daného členského státu. Ve vztahu ke státu, v němž se usadili, jsou v určitých ohledech skutečně srovnatelní s jeho státními příslušníky, nikoli však ve všech. Například v oblasti volebního práva se stále uplatňují výjimky(20) a i v daňovém právu (zde se státní příslušnost „nahrazuje“ rezidenstvím) závisí na výši příjmu z pracovní činnosti, zda stát výkonu činnosti musí poskytovat namísto státu bydliště výhody srovnatelné s výhodami poskytovanými rezidentům(21).
41. Otázka, kterou je třeba zodpovědět v projednávané věci, je však odlišná. Jde o to, zda je každý projíždějící občan Unie ve státě průjezdu z hlediska výkonu zatýkacího rozkazu vydaného třetím státem srovnatelný s občany, kteří jsou rezidenty státu průjezdu. Z pohledu občanství Unie by bylo možné tuto otázku zodpovědět kladně. Podle judikatury Soudního dvora je státní příslušnost stále více zastiňována občanstvím Unie(22).
42. Z hlediska trestní pravomoci členského státu je však třeba výše uvedenou otázku zodpovědět záporně. U projíždějících občanů Unie totiž neexistuje ve vztahu ke státu průjezdu srovnatelný jedinečný vztah solidarity a loajality. Navíc v případě posledně uvedené loajality bývá trestní pravomoc státu průjezdu ve vztahu k trestným činům spáchaným ve třetích státech často dokonce sporná, což znamená, že nevykonání zatýkacího rozkazu zvyšuje šance na beztrestnost vyžádané osoby.
43. Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby stejně jako v oblasti sociálního práva(23) i v tomto ohledu rozlišoval mezi občany Unie integrovanými v členském státě a občany Unie, kteří pouze projíždějí. Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o projíždějícího občana Unie, mám za to, že se na tuto situaci unijní právo nevztahuje. Výkon zatýkacího rozkazu vydaného třetím státem tedy nespadá pod provádění tohoto práva. Základní svobody v prostoru svobody, bezpečnosti a práva tu nejsou proto, aby zbavovaly státy odpovědnosti vůči svým občanům za účinný výkon trestů odsouzených pachatelů trestných činů a zvyšovaly tak jejich šance na beztrestnost. Základní svobody rovněž nemají členský stát zbavit odpovědnosti vůči třetímu státu (mezinárodněprávní vazba, která recipročním způsobem zajišťuje, že si odsouzené osoby nemohou útěkem do jiného smluvního státu zajistit beztrestnost). Otázka, zda tedy může být daná osoba vydána do třetího státu, se řídí vnitrostátním právem a z něj plynoucími zárukami základních práv, jakož i Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
44. Pro případ, že by Soudní dvůr přesto dospěl k závěru, že se jedná o omezení základních svobod, budu se zabývat podpůrně oprávněností takového omezení.
45. Jestliže mají vlastní státní příslušníci a státní příslušníci jiných členských států v zásadě rovné postavení, cíl zamezení beztrestnosti může být posuzován na úrovni odůvodnění(24). Jak Komise zdůraznila na jednání, tento cíl vyjadřuje také vůli chránit základní práva obětí trestných činů(25). Judikatura však zároveň vyžaduje, aby byla při vydání občana Unie do třetího státu náležitě zohledněna základní práva pachatele(26).
3. Nebezpečí porušení základních práv
46. Článek 19 odst. 2 Listiny se výslovně týká vydávání. Podle tohoto ustanovení totiž nesmí být nikdo vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
47. Z toho vyplývá, že disponuje-li příslušný orgán dožádaného členského státu poznatky, které svědčí o skutečném nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení s osobami v dožadujícím třetím státě, je povinen existenci tohoto nebezpečí posoudit při rozhodování o vydání osoby do tohoto státu(27).
48. Za tímto účelem se členský stát nemůže omezit na zohlednění pouhých prohlášení dožadujícího třetího státu nebo přijetí mezinárodních smluv posledně jmenovaným státem, které v zásadě zaručují dodržování základních práv. Příslušný orgán dožádaného členského státu musí za účelem tohoto ověření vycházet z objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajů, které mohou vyplývat zejména z mezinárodních soudních rozhodnutí, jako jsou rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, ze soudních rozhodnutí dožadujícího třetího státu a z rozhodnutí, zpráv a dalších dokumentů vypracovaných orgány Rady Evropy nebo v rámci systému Organizace spojených národů(28). Co se týče vězeňských podmínek, podle dokumentů Rady Evropy z posledních let se zdá, že sice ještě existuje prostor pro zlepšení, ale nedochází k závažnému systematickému porušování(29).
49. Rozhodnutí jiných členských států ve věci stejné nebo obdobné žádosti daného třetího státu o vydání, která obsahují závěry ohledně nebezpečí porušení základních práv, v projednávané věci rozsudek Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu) ze dne 19. února 2025, jsou rovněž součástí těchto údajů(30). To vyplývá již ze zásady vzájemné důvěry(31).
50. Nicméně podle rozsudků Evropského soudu pro lidská práva nese důkazní břemeno ohledně skutečného nebezpečí nelidského nebo ponižujícího zacházení dotčená osoba(32). Proto čl. 19 odst. 2 Listiny nebrání vydání, jestliže na základě dostupných informací sice nelze vyloučit riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení, avšak toto riziko rovněž nelze prokázat.
51. Pro nebezpečí porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 47 odst. 2 Listiny, na které rovněž poukazuje rozsudek Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu) ze dne 19. února 2025, platí v zásadě obdobné úvahy(33).
52. Předkládající soud tedy bude muset posoudit, zda jemu předložené informace věrohodně a dostatečně konkrétním způsobem nasvědčují existenci nebezpečí porušení uvedených základních práv, zejména s ohledem na vězeňské podmínky nebo z důvodu odsouzení v nepřítomnosti(34).
53. Pro úplnost je třeba uvést, že na rozdíl od názoru KN neexistuje žádný důvod domnívat se, že došlo k porušení zákazu dvojího trestání podle článku 50 Listiny nebo článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody. Rozsudek Cour d’appel de Bruxelles (Odvolací soud v Bruselu) ze dne 19. února 2025, kterým bylo zamítnuto vydání do Gruzie, není odsouzením k trestu, které by mohlo tento zákaz založit(35).
B. Naléhavé řízení o předběžné otázce
54. Předkládající soud požádal o projednání v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.
55. Předběžná otázka se týká mimo jiné čl. 67 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 SFEU, které se nacházejí v třetí části hlavě V („Prostor svobody, bezpečnosti a práva“) Smlouvy o fungování Evropské unie, což je podle čl. 107 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora podmínkou projednání v naléhavém řízení o předběžné otázce.
56. Jak bylo právě uvedeno, tato ustanovení ve výsledku nemají přímý dopad na rozhodnutí v projednávané věci. Nicméně to nemění nic na tom, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce směřuje právě k objasnění tohoto bodu.
57. Proto předmětná žádost spadá do působnosti naléhavého řízení o předběžné otázce.
58. Na podporu své žádosti předkládající soud zejména uvedl, že je naléhavé na předběžnou otázku odpovědět, protože KN je ve vazbě pouze kvůli řízení o vydání do Gruzie.
59. Pokud by Soudní dvůr na položenou otázku neodpověděl tak, jak se zde navrhuje, nýbrž v tom smyslu, že je třeba uznat rozhodnutí belgického soudu, tento důvod vazby by odpadl.
60. Nelze sice vyloučit, že by mohly francouzské soudy KN následně i nadále držet ve vazbě za účelem výkonu gruzínského rozsudku ve Francii(36) nebo za účelem vedení trestního řízení týkajícího se skutků souzených v Gruzii. Takovému novému trestnímu řízení by nebránil zákaz dvojího trestu podle čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť tento zákaz se nevztahuje na stíhání ze strany různých států(37), ani odpovídající zákazy obsažené v unijním právu, protože tyto nejsou použitelné ve vztahu k třetím státům.
61. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce však nenaznačuje, že by se ve Francii o takovém postupu uvažovalo nebo že by příslušné orgány v Belgii takové kroky podnikly. Naopak Francie na jednání uvedla, že KN by byl propuštěn, pokud by vydání bylo nepřípustné.
62. Kromě toho by zde navrhovaná odpověď na předběžnou otázku mohla ovlivnit i délku trvání vazby. Její podstatou totiž je, že francouzský soud musí na vlastní odpovědnost posoudit, zda by bylo vydání do Gruzie spojeno s významným nebezpečím porušení základních práv. Pokud by měl být KN během tohoto posuzování i nadále držen ve vazbě, mělo by smysl, aby francouzský soud toto posuzování zahájil co nejdříve.
63. Proto pokračování vazby KN závisí na tom, kdy Soudní dvůr na předběžnou otázku odpoví.
64. Proto Soudní dvůr v projednávané věci správně využívá naléhavé řízení o předběžné otázce.
V. Závěry
65. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr odpověděl na žádost o předběžnou otázku takto:
„Ani čl. 67 odst. 3 SFEU, ani čl. 82 odst. 1 SFEU, ani volný pohyb občanů Unie podle článků 21 a 18 SFEU nevedou k použitelnosti unijního práva na žádost o vydání státního příslušníka jiného členského státu do třetí země, pokud se tato osoba v době zadržení nacházela v dožádaném členském státě jen dočasně.“
1– Původní jazyk: němčina.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
2– https://www.coe.int/en/web/conventions.
3– Rozsudek ze dne 6. září 2016, Petruhhin (C‑182/15, EU:C:2016:630, bod 26).
4– Rozsudek ze dne 6. září 2016, Petruhhin (C‑182/15, EU:C:2016:630, body 26 a 27), a ze dne 18. června 2024, Generalstaatsanwaltschaft Hamm (Žádost o vydání uprchlíka do Turecka) (C‑352/22, EU:C:2024:521, bod 38).
5– Rozsudek ze dne 18. června 2024, Generalstaatsanwaltschaft Hamm (Žádost o vydání uprchlíka do Turecka) (C‑352/22, EU:C:2024:521, bod 71).
6– Rozsudek ze dne 18. června 2024, Generalstaatsanwaltschaft Hamm (Žádost o vydání uprchlíka do Turecka) (C‑352/22, EU:C:2024:521, body 64 až 70).
7– Posudek 2/13 ze dne 18. prosince 2014 (EÚLP II) (EU:C:2014:2454, bod 191), jakož i rozsudek ze dne 29. července 2024, Breian (C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, bod 46).
8– Rozsudek ze dne 29. července 2024, Breian (C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, bod 46). Viz také rozsudek ze dne 14. září 2023, Sofijska gradska prokuratura a další (Po sobě jdoucí zatýkací rozkazy) (C‑71/21, EU:C:2023:668, bod 55).
9– V tomto smyslu rozsudek ze dne 29. července 2024, Breian (C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, bod 43).
10– K určení postavení uprchlíka viz rozsudky ze dne 18. června 2024, Bundesrepublik Deutschland (Účinek rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka) (C‑753/22, EU:C:2024:524, bod 68), a Generalstaatsanwaltschaft Hamm (Žádost o vydání uprchlíka do Turecka) (C‑352/22, EU:C:2024:521, bod 43).
11– Rozsudky ze dne 6. března 2014, Siragusa (C‑206/13, EU:C:2014:126, bod 24), ze dne 10. července 2014, Julian Hernández a další (C‑198/13, EU:C:2014:2055, bod 34), a ze dne 28. listopadu 2024, PT (Dohoda mezi státním zástupcem a pachatelem trestného činu) (C‑432/22, EU:C:2024:987, bod 35).
12– Rozsudky ze dne 6. března 2014, Siragusa (C‑206/13, EU:C:2014:126, bod 26), ze dne 10. července 2014, Julian Hernández a další (C‑198/13, EU:C:2014:2055, bod 35), a ze dne 28. listopadu 2024, PT (Dohoda mezi státním zástupcem a pachatelem trestného činu) (C‑432/22, EU:C:2024:987, bod 36).
13– Rozsudky ze dne 6. září 2016, Petruhhin (C‑182/15, EU:C:2016:630, bod 33), ze dne 10. dubna 2018, Pisciotti (C‑191/16, EU:C:2018:222, bod 45), ze dne 13. listopadu 2018, Raugevicius (C‑247/17, EU:C:2018:898, bod 27), ze dne 17. prosince 2020, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Vydání na Ukrajinu) (C‑398/19, EU:C:2020:1032, bod 30), a ze dne 22. prosince 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Žádost o vydání do Bosny a Hercegoviny) (C‑237/21, EU:C:2022:1017, bod 34).
14– Rozsudky ze dne 19. listopadu 2024, Komise v. Polsko (Volitelnost a členství v politické straně) (C‑814/21, EU:C:2024:963, bod 154), a Komise v. Česká republika (Volitelnost a členství v politické straně) (C‑808/21, EU:C:2024:962, bod 155).
15– Rozsudky ze dne 13. listopadu 2018, Raugevicius (C‑247/17, EU:C:2018:898, bod 19), ze dne 17. prosince 2020, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Vydání na Ukrajinu) (C‑398/19, EU:C:2020:1032, body 10 a 16), a ze dne 22. prosince 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Žádost o vydání do Bosny a Hercegoviny) (C‑237/21, EU:C:2022:1017, bod 13),jiný, avšak incidenční rozsudek ze dne 10. dubna 2018, Pisciotti (C‑191/16, EU:C:2018:222, bod 34).
16– Rozsudek ze dne 1. dubna 2014, Felixstowe Dock and Railway Company a další (C‑80/12, EU:C:2014:200, bod 25).
17– Rozsudek ze dne 22. března 2007, Talotta (C‑383/05, EU:C:2007:181, bod 19).
18– Rozsudky ze dne 17. prosince 1980, Komise v. Belgie (149/79, EU:C:1980:297, bod 10), ze dne 2. března 2010, Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104, bod 51), a ze dne 29. dubna 2025, Komise v. Malta (Občanství pro investory) (C‑181/23, EU:C:2025:283, bod 96).
19– Srov. rozsudky ze dne 6. září 2016, Petruhhin (C‑182/15, EU:C:2016:630, body 48 a 49), a ze dne 17. prosince 2020, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Vydání na Ukrajinu) (C‑398/19, EU:C:2020:1032, bod 52).
20– K článku 22 SFEU viz rozsudky ze dne 19. listopadu 2024, Komise v. Polsko (Volitelnost a členství v politické straně) (C‑814/21, EU:C:2024:963, bod 154), a Komise v. Česká republika (Volitelnost a členství v politické straně) (C‑808/21, EU:C:2024:962, bod 155),.
21– Rozsudek ze dne 14. února 1995, Finanzamt Köln-Altstadt v. Schumacker (C‑279/93, EU:C:1995:31, body 35 a 36).
22– Nedávný rozsudek ze dne 29. dubna 2025, Komise v. Malta (Občanství pro investory) (C‑181/23, EU:C:2025:283, body 100 a 101).
23– Rozsudek ze dne 11. listopadu 2014, Dano (C‑333/13, EU:C:2014:2358, bod 77 a násl.).
24– Rozsudky ze dne 6. září 2016, Petruhhin (C‑182/15, EU:C:2016:630, body 37 a 38), ze dne 13. listopadu 2018, Raugevicius (C‑247/17, EU:C:2018:898, bod 32), a ze dne 2. dubna 2020, Ruská federace (C‑897/19 PPU, EU:C:2020:262, bod 60).
25– K právu na život podle článku 2 Evropské úmluvy o lidských právech viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. ledna 2019, Güzelyurtlu a další v. Kypr a Turecko (CE:ECHR:2019:0129JUD003692507, body 231 až 236), a ze dne 9. července 2019, Romeo Castaño v. Belgie (CE:ECHR:2019:0709JUD000835117, bod 81).
26– Rozsudky ze dne 6. září 2016, Petruhhin (C‑182/15, EU:C:2016:630, body 53 až 59), a ze dne 22. prosince 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Žádost o vydání do Bosny a Hercegoviny) (C‑237/21, EU:C:2022:1017, bod 55), jakož i rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. července 1989, Soering v. Spojené království (CE:ECHR:1989:0707JUD001403888, bod 88), a ze dne 25. března 2021, Bivolaru a Moldovan v. Francie (CE:ECHR:2021:0325JUD004032416, bod 107).
27– Rozsudky ze dne 6. září 2016, Petruhhin (C‑182/15, EU:C:2016:630, bod 58), a ze dne 2. dubna 2020, Ruská federace (C‑897/19 PPU, EU:C:2020:262, bod 64), jakož i usnesení ze dne 6. září 2017, Peter Schotthöfer & Florian Steiner (C‑473/15, EU:C:2017:633, bod 24). Viz rovněž rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. července 1989, Soering v. Spojené království (CE:ECHR:1989:0707JUD001403888, bod 88), ze dne 26. července 2005, N. v. Finsko (CE:ECHR:2003:0923DEC003888502, bod 158), ze dne 4. září 2014, Trabelsi v. Belgie (CE:ECHR:2014:0904JUD000014010, bod 116), a ze dne 25. března 2021, Bivolaru a Moldovan v. Francie (CE:ECHR:2021:0325JUD004032416, bod 107).
28– Rozsudky ze dne 6. září 2016, Petruhhin (C‑182/15, EU:C:2016:630, body 57 a 59), ze dne 2. dubna 2020, Ruská federace (C‑897/19 PPU, EU:C:2020:262, bod 65), a ze dne 18. června 2024, Generalstaatsanwaltschaft Hamm (Žádost o vydání uprchlíka do Turecka) (C‑352/22, EU:C:2024:521, bod 63).
29 Viz Council of Europe Action Plan for Georgia 2024-2027 [CM(2023)168, s. 31], a Report to the Georgian Government on the visit to Georgia carried out by the European Committee for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (CPT) from 10 to 21 September 2018 [CPT/Inf (2019) 16, body 44 až 48].
30– V tomto smyslu rozsudky ze dne 18. června 2024, Bundesrepublik Deutschland (Účinek rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka) (C‑753/22, EU:C:2024:524, body 77 a 78), a ze dne 29. července 2024, Breian (C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, bod 46).
31– Viz výše, bod 27.
32– Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. února 2008, Saadi v. Itálie (CE:ECHR:2008:0228JUD003720106, bod 129), ze dne 23. srpna 2016, J. K. a další v. Švédsko (CE:ECHR:2016:0823JUD005916612, bod 91), a ze dne 25. března 2021, Bivolaru a Moldovan v. Francie (CE:ECHR:2021:0325JUD004032416, bod 109).
33– V tomto smyslu rozsudky ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další (C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 97), a ze dne 29. července 2024, Breian (C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, bod 38).
34– Rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni (C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 49).
35– Rozsudek ze dne 14. září 2023, Sofijska gradska prokuratura a další (Po sobě jdoucí zatýkací rozkazy) (C‑71/21, EU:C:2023:668, bod 52).
36– Viz rozsudek ze dne 13. listopad 2018, Raugevicius (C‑247/17, EU:C:2018:898, bod 39).
37– Sdělení Výboru OSN pro lidská práva č. 692/1996, A. R. J. v. Austrálie, bod 6.4, a č. 204/1986, A. P. v. Itálie, bod 7.3. V případě článku 4 sedmého dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod to vyplývá již ze znění samotného ustanovení.