null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 13. května 2026(1)
Věc C‑227/25 P
DR,
DS
proti
Evropskému orgánu pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA)
„ Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Žaloba na určení mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie podaná z důvodu, že orgán nesplnil povinnost zajistit ochranu osobních údajů – Nemajetková újma vzniklá zaměstnanci a jeho manželce – Právní základ žaloby podané manželkou zaměstnance – Nepřípustnost žaloby založené na článcích 268 a 340 SFEU – Právo nebo povinnost rodinného příslušníka podat žalobu na základě článku 270 SFEU“
I. Úvod
1. Tento kasační opravný prostředek byl podán proti usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 17. ledna 2025, DR a DS v. EIOPA(2), kterým Tribunál jako nepřípustnou odmítl žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie podanou zaměstnancem Unie, DR, jakož i jeho manželkou, DS, z důvodu domnělého zpřístupnění jejich osobních údajů Evropským orgánem pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA) při kontrole etiky a správním vyšetřování, kterým byl DR podroben.
2. Tímto kasačním opravným prostředkem se Soudní dvůr vyzývá, aby rozhodl o důsledcích, které Tribunál vyvodil ze zásad dovozených Soudním dvorem v rozsudku ze dne 5. května 2022, Komise v. Missir Mamachi di Lusignano(3), týkajících se podmínek přípustnosti žalob na náhradu škody podaných rodinnými příslušníky úředníka nebo zaměstnance ve sporu, který má původ v pracovním poměru, který spojuje tohoto úředníka nebo tohoto zaměstnance s dotčeným orgánem.
3. Soudnímu dvoru navrhnu, aby uvedenému kasačnímu opravnému prostředku vyhověl a zrušil napadené usnesení, jelikož Tribunál rozhodl, že žaloba, kterou DS podal, je nepřípustná z toho důvodu, že k podání došlo na nesprávném právním základě. Vysvětlím důvody, proč je podle mého názoru toto usnesení založeno na nesprávném výkladu znění tohoto rozsudku, poněvadž možnost žalovat na základě článku 270 SFEU daná rodinným příslušníkům úředníka nebo zaměstnance Soudním dvorem se v uvedeném usnesení mění v povinnost, jejíž nedodržení má za následek odmítnutí žaloby jako nepřípustné.
II. Skutečnosti předcházející sporu
4. Pro účely tohoto kasačního opravného prostředku lze skutečnosti předcházející sporu, uvedené v bodech 2 až 30 napadeného usnesení, shrnout následovně.
5. Dne 16. září 2017 byl DR přijat jako zaměstnanec do útvaru „Dohled EIOPA poté, co vyplnil prohlášení o střetu zájmů. Poté, co bylo dne 7. prosince 2018 ve vztahu k němu zahájeno řízení o kontrole etiky, prostřednictvím e-mailů ze dne 14. ledna 2019 a ze dne 10. března 2019 sdělil DR informace o společnostech A, B a C(4), s tím, že uvedl, že předávané údaje mají důvěrnou povahu, a upřesnil, že uvedené údaje nelze bez jeho předchozího souhlasu zpřístupnit jiným osobám v rámci EIOPA. V návaznosti na hodnotící zprávu předanou osobou pověřenou v EIOPA etickými otázkami zahájil dne 22. července 2019 výkonný ředitel tohoto orgánu proti DR správní vyšetřování, a to za účelem zjištění povahy jeho externích činností. Dne 30. září 2019 předala externí vyšetřovatelka, která byla tímto vyšetřováním pověřena, svou zprávu a DR byl rozhodnutím ze dne 17. prosince 2019 z funkce v rámci EIOPA odvolán.
6. Dne 13. ledna 2020 podal DR s cílem oznámit protiprávnost svého propuštění první stížnost k Evropskému veřejnému ochránci práv. Tato stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná z toho důvodu, že DR nevyčerpal všechny vnitřní prostředky právní nápravy. DR tedy u EIOPA dne 3. února 2020 podal proti rozhodnutí o propuštění stížnost, ve které zaprvé zpochybnil legalitu svého převodu k jinému útvaru a legalitu rozhodnutí o propuštění, zadruhé poukázal na vícero vad při zpracování svých osobních údajů, zatřetí tvrdil existenci obtěžování vůči své osobě a konečně začtvrté domáhal se finančního odškodnění za újmu, která mu domněle vznikla.
7. Rozhodnutím ze dne 2. června 2020 EIOPA stížnost týkající se rozhodnutí o propuštění zamítl.
8. Dne 16. září 2020 podal DR druhou stížnost k veřejnému ochránci práv, který ji odmítl z toho důvodu, že neměl dostatečné důvody k zahájení šetření.
9. Dne 30. září 2020 se DR obrátil na Evropského inspektora ochrany údajů (EIOÚ) s tvrzením, že EIOPA protiprávně zpracoval jeho osobní údaje, osobní údaje DS, jakož i údaje dotčených společností.
10. Dne 1. prosince 2021 podal DR k veřejnému ochránci práv třetí stížnost.
11. Rozhodnutím ze dne 9. září 2022 měl EIOÚ za to, že EIOPA porušil čl. 4 odst. 1 písm. a) a čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení (EU) 2018/1725(5), protože v průběhu správního vyšetřování DR správně neinformoval o právním základu pro zpracování jeho osobních údajů. EIOÚ se proto rozhodl udělit EIOPA podle čl. 58 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení napomenutí.
12. Rozhodnutím ze dne 25. května 2023 veřejný ochránce práv vyhověl třetí stížnosti DR, přičemž měl za to, že EIOPA při jeho přijímání neřešil otázku jeho střetů zájmů s řádnou péčí, což založilo případ nesprávného úředního postupu. Veřejný ochránce práv navíc uvedl, že EIOPA nevedl kontrolu etiky a správní vyšetřování pozorně a důsledně.
III. Řízení před unijními soudy
A. Řízení před Tribunálem a napadené usnesení
13. Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. dubna 2024 podali navrhovatelé podle článku 268 SFEU žalobu založenou na čl. 340 druhém pododstavci SFEU s cílem dosáhnout náhrady za nemajetkovou újmu, která jim, jak se domnívají, vznikla z důvodu protiprávního jednání EIOPA, pokud jde o zpracování jejich osobních údajů v rámci kontroly etiky a správního vyšetřování, které se DR týkalo.
14. Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 2. července 2024 uplatnil EIOPA námitku nepřípustnosti. EIOPA zejména tvrdil, že žaloba podaná DR a jeho manželkou DS má svůj původ v pracovním poměru prvně jmenovaného, takže předmět této žaloby zjevně spadá do působnosti článku 270 SFEU, jakož i článků 90 a 91 služebního řádu úředníků Evropské unie(6), a nikoli článku 268, jakož i čl. 340 druhého pododstavce SFEU. Ve rámci vyjádření, které k této námitce nepřípustnosti navrhovatelé předložili, volbu tohoto právního základu s ohledem na znění nařízení 2018/1725 výslovně zopakovali a obhajovali.
15. Napadeným usnesením, přijatým na základě čl. 130 odst. 1 a 7 svého jednacího řádu, Tribunál žalobu podanou jak DR, tak DS odmítl jako nepřípustnou.
B. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení
16. Dne 24. března 2025 podali navrhovatelé proti napadenému usnesení kasační opravný prostředek. V rámci svých návrhových žádání navrhují, aby Soudní dvůr toto usnesení zrušil, aby vyhověl jejich návrhovým žádáním z řízení před Tribunálem, aby rozhodl, že EIOPA se dopustil dostatečně závažného porušení právních pravidel, kterými jsou přiznána práva jednotlivcům, a to zejména článků 8 a 41 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i nařízení 2018/1725, že jim vznikla nemajetková újma v důsledku protiprávností, kterých se EIOPA dopustil, aby uložil náhradu této újmy, aby EIOPA uložil náhradu veškerých nákladů řízení v obou stupních, nebo, pokud ne, aby věc vrátil Tribunálu, aby tento rozhodl ve věci samé.
17. EIOPA navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a aby navrhovatelům uložil náhradu nákladů řízení.
IV. Analýza
18. Na podporu svého kasačního opravného prostředku se navrhovatelé dovolávají dvou důvodů vycházejících zaprvé z nedostatečného odůvodnění bodu 74 napadeného usnesení a zadruhé z nesprávného právního posouzení, pokud jde o působnost pojmu „osob[a], na kterou se vztahuje tento služební řád“ ve smyslu čl. 91 odst. 1 tohoto služebního řádu(7).
19. Vzhledem k tomu, že výrok tohoto usnesení, pokud se dotýká žaloby podané DS, se opírá o její postavení „osob[y], na kterou se vztahuje tento služební řád“, prozkoumám na prvním místě druhý důvod kasačního opravného prostředku.
A. K druhému důvodu, vycházejícímu z nesprávného výkladu působnosti pojmu „osob[a], na kterou se vztahuje tento služební řád“ ve smyslu čl. 91 odst. 1 služebního řádu
1. Napadené usnesení
20. V bodě 38 napadeného usnesení Tribunál úvodem konstatoval, že navrhovatelé opírají svou žalobu o článek 268 a čl. 340 druhý pododstavec SFEU.
21. V bodech 39 až 47 tohoto usnesení Tribunál citoval zásady a příslušnou judikaturu týkající se působnosti článku 270 SFEU, přičemž odkázal zejména na rozsudek Komise v. Missir Mamachi di Lusignano.
22. V bodě 43 uvedeného usnesení tak Tribunál připomněl, že z této judikatury plyne, že má-li spor svůj původ v pracovním poměru, který spojuje úředníka nebo zaměstnance s orgánem Unie, ve smyslu článku 91 odst. 1 služebního řádu nejen tento úředník nebo tento zaměstnanec, nýbrž i jakákoli jiná osoba uvedená ve služebním řádu „může na základě článku 270 SFEU podat žalobu proti orgánu Unie s cílem zpochybnit legalitu aktu, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení“.
23. Pro účely určení, které jiné osoby než úředníky nebo zaměstnance lze považovat za osoby, „na kter[é] se vztahuje tento služební řád“, Tribunál v bodě 44 napadeného usnesení uvedl, že podle uvedené judikatury je účelem služebního řádu a pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“) upravit právní vztahy mezi unijními orgány a jejich úředníky nebo jejich zaměstnanci a že k dosažení tohoto cíle tyto předpisy nejen mezi těmito orgány a jejich úředníky nebo jejich zaměstnanci stanoví řadu vzájemných práv a povinností, nýbrž přiznávají práva a výhody i některým jejich rodinným příslušníkům.
24. V bodě 45 tohoto usnesení tedy Tribunál konstatoval, že pokud jde o manžela/manželku úředníka nebo zaměstnance, články 42b a 55a služebního řádu a článek 16 PŘOZ tomuto manželovi/manželce umožňují, aby v případě vážné nemoci nebo postižení od úředníka nebo od zaměstnance získal podporu tak, že tomuto úředníku nebo tomuto zaměstnanci dávají možnost uplatnit nárok na volno z rodinných důvodů nebo na práci na částečný úvazek. Článek 70 služebního řádu a článek 35 PŘOZ mimoto dávají za určitých podmínek pozůstalému manželovi/pozůstalé manželce nárok na dávky v případě úmrtí úředníka nebo zaměstnance.
25. V bodě 46 uvedeného usnesení z toho Tribunál dovodil závěr, že manžel/manželka úředníka nebo zaměstnance je osobou, na kterou se vztahuje tento služební řád, ve smyslu článku 91 odst. 1 služebního řádu, a že tedy tento manžel/manželka „může“ v souladu s citovanou judikaturou stejně jako úředník nebo zaměstnanec, jehož je manželem/manželkou, podat žalobu na náhradu škody proti orgánu Unie na základě článku 270 SFEU, má-li spor původ v pracovním poměru, který tohoto úředníka nebo tohoto zaměstnance spojuje s uvedeným orgánem.
26. V tomto ohledu Tribunál v bodě 47 napadeného usnesení uvedl, že ve smyslu této judikatury „právo osob, na které se vztahuje tento služební řád, žalovat na základě článku 270 SFEU nepodléhá podmínce, aby tyto osoby v každém jednotlivém případě skutečně měly práva a výhody, které jim přiznávají služební řád a PŘOZ. Stačí totiž, že se na tyto osoby na základě vazeb, které je spojují s úředníkem nebo zaměstnancem, vztahuje služební řád“.
27. S ohledem na tyto zásady dovozené zejména v rozsudku Komise v. Missir Mamachi di Lusignano dospěl Tribunál v bodě 48 tohoto usnesení k závěru, že „pokud má žaloba na náhradu škody podaná úředníkem nebo zaměstnancem, jakož i jeho manželem/manželkou původ v pracovním poměru, který spojuje tohoto úředníka nebo tohoto zaměstnance s orgánem Unie, spadá tato žaloba pod sankcí nepřípustnosti do působnosti článku 270 SFEU, jak je proveden čl. 91 odst. 1 služebního řádu, a nemůže být založena na čl. 340 druhém pododstavci SFEU“.
28. Za účelem posouzení přípustnosti žaloby jak ve vztahu k DR, tak k DS proto Tribunál v bodech 51 až 61 napadeného usnesení přezkoumal původ sporu, aby určil, zda tento spočívá v pracovním poměru, který spojoval DR s EIOPA. Tribunál stanovil, že tomu tak skutečně je, a poté dospěl v bodě 62 tohoto usnesení k závěru, že v souladu s citovanou judikaturou je třeba žalobu považovat za nepřípustnou, jelikož je založena na čl. 340 druhém pododstavci SFEU.
29. V bodě 63 uvedeného usnesení Tribunál uvedl, že „[v] každém případě“, i kdyby bylo možné žalobu vyložit jako žalobu založenou na článku 270 SFEU, a i kdyby její předmět měl nebo neměl být zaměnitelný s předmětem stížnosti týkající se rozhodnutí o propuštění DR, bylo by třeba prohlásit ji za nepřípustnou, jelikož žalobci nezahájili u EIOPA postup před zahájením soudního řízení podle článků 90 a 91 služebního řádu.
30. V bodě 64 napadeného usnesení Tribunál rozhodl, že tento závěr nelze zpochybnit argumenty, které navrhovatelé uplatnili ve vyjádření k námitce nepřípustnosti.
2. Argumenty účastníků řízení
31. V rámci druhého důvodu navrhovatelé tvrdí, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že DS je třeba přiznat postavení „osoby, na kterou se vztahuje tento služební řád“ ve smyslu čl. 91 odst. 1 služebního řádu a že v tomto postavení měla žalobu na náhradu škody podat na základě článku 270 SFEU.
32. Navrhovatelé, kteří citují bod 52 rozsudku Komise v. Missir Mamachi di Lusignano, tvrdí, že pojem „osob[a], na kterou se vztahuje tento služební řád“ ve smyslu článku 91 odst. 1 tohoto předpisu, jak jej vykládá Soudní dvůr, zahrnuje rodinné příslušníky, na které služební řád odkazuje proto, že jim byla přiznána specifická práva a výhody a že jsou oprávněni si tato práva a výhody nárokovat nezávisle na tom, zda je jejich nárok oprávněný, či nikoli. Ve věci, ve které byl tento rozsudek vydán, tak služební řád rodinným příslušníkům zesnulého úředníka práva a výhody výslovně přiznával. Tak tomu přitom v případě DS není. DS netvrdí ani si nenárokuje, že požívá právo nebo výhodu, kterou by jí přiznal služební řád, a její žaloba spočívá v tom, že poukazuje na protiprávní zpracování svých osobních údajů v rozporu s nařízením 2018/1725.
33. EIOPA tvrdí, že tento důvod je zjevně neopodstatněný. Zaprvé DS jako manželka někdejšího dočasného zaměstnance EIOPA ze služebního řádu vyvozuje určitý okruh peněžitých práv, jako je pokrytí společným systémem pojištění úředníků a jiných zaměstnanců. Zadruhé není důležité, zda se DS v projednávané věci domáhá práv a výhod podle služebního řádu, poněvadž článek 13 tohoto služebního řádu konkrétně odkazuje na manžely/manželky úředníků(8).
3. Posouzení
34. Domnívám se, že tento důvod je opodstatněný. Myslím si totiž, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když DS označil za „osobu, na kterou se vztahuje tento služební řád“, což pro ni znamenalo povinnost podat žalobu na náhradu škody na základě článku 270 SFEU.
35. Poznamenávám, že v bodech 43, 44 a 47 napadeného usnesení předchází odkazu na body 46 až 48 a 51 až 55 rozsudku Komise v Missir Mamachi di Lusignanovýrazy „v tomto smyslu viz“. Konstatuji však, že v tomto usnesení jde Tribunál nad rámec pouhého konkrétního uplatnění tohoto rozsudku, poněvadž pojem „osob[a], na kterou se vztahuje tento služební řád“, jak jej definoval Soudní dvůr, rozšiřuje a stanoví podmínku přípustnosti žalob na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie podaných těmito osobami, když zavazuje k tomu, aby se tyto osoby na Tribunál obracely na základě článku 270 SFEU. Obtíže vyvolává kombinovaný účinek těchto dvou aspektů uvedeného usnesení, jelikož Tribunál z tohoto rozsudku vyvozuje nepřiměřené procesní důsledky, poněvadž žádné ustanovení ani judikatura nevyžadují, aby manžel/manželka úředníka nebo zaměstnance podávali žalobu na takovém právním základě. I když navrhovatelé na podporu druhého důvodu druhý z těchto aspektů nerozvíjejí, je tento aspekt úzce spojen s jejich argumentem, jak je vyjádřen v bodě 47 jejich kasačního opravného prostředku.
36. Jak uvádějí navrhovatelé, situace, o kterou jde v projednávané věci, se liší od situace, která vedla k věci, ve které byl vydán rozsudek Komise v. Missir Mamachi di Lusignano. Jak plyne z bodů 48, 51, 52 a 54 tohoto rozsudku, Soudní dvůr definuje pojem „osob[a], na kterou se vztahuje tento služební řád“ zejména s ohledem na „práva a výhody“, které služební řád těmto osobám přiznává, jelikož totiž rodinní příslušníci úředníka v případě jeho úmrtí požívají specifická peněžní práva a výhody. Soudní dvůr doplnil, že není nutné určit, zda tyto osoby tato práva a tyto výhody v posuzovaném případě skutečně požívají a takto se vyhnout tomu, aby bylo nutné předběžně posoudit opodstatněnost této žaloby za účelem rozhodnutí o soudní příslušnosti(9). Právě proto, že podle služebního řádu mohly z důvodu úmrtí úředníka požívat peněžních výhod, je však Soudní dvůr mohl postavit na roveň „osob[y], na kterou se vztahuje tento služební řád“.
37. Ve věci v původním řízení přitom služební řád manželce úředníka nebo zaměstnance žádné právo ani žádnou výhodu, které by souvisely se zpracováním jejích osobních údajů, nepřiznává. V bodě 45 napadeného usnesení Tribunál odkazuje na ustanovení služebního řádu, která buď v případě vážné nemoci nebo postižení manžela/manželky úředníkovi či zaměstnanci umožňují požívat nárok na volno z rodinných důvodů či na práci na částečný úvazek, nebo manželovi/manželce nárok na dávky v případě úmrtí úředníka nebo zaměstnance. Tato ustanovení nemají žádný vztah k případnému právu nebo výhodě, kterou by služební řád přiznal manželovi/manželce úředníka nebo zaměstnance v případě protiprávního zpracování jeho/jejích osobních údajů. Stejně tak EIOPA ve své kasační odpovědi odkazuje na článek 13 služebního řádu, na jehož základě je úředník povinen oznámit, že jeho manžel/manželka je výdělečně činný/činná. Tento článek však stanoví závazek podle služebního řádu spočívající na úředníkovi nebo na zaměstnanci, který je třeba odlišit od práva nebo výhody ve prospěch rodinných příslušníků úředníka nebo zaměstnance, o které se opírá judikatura Soudního dvora.
38. Takto široký výklad pojmu „osob[a], na kterou se vztahuje tento služební řád“ a rozšíření působnosti ratione personae článku 270 SFEU, které s sebou uvedený výklad nese, by nutně nevyvolával zvláštní obtíže, kdyby jej v napadeném usnesení nedoprovázelo zpřísnění podmínek přípustnosti žalob na náhradu škody podaných rodinnými příslušníky úředníka nebo zaměstnance(10). Možnost žalovat na základě článku 270 SFEU, kterou Soudní dvůr rodinným příslušníkům úředníka nebo zaměstnance dává, se pro Tribunál mění v povinnost, což má za následek, že toto usnesení je stiženo nesprávným právním posouzením.
39. I když Tribunál v bodě 46 napadeného usnesení správně uvedl, že, má-li spor svůj původ v pracovním poměru, který spojuje tohoto úředníka nebo tohoto zaměstnance s orgánem, „může“ manžel/manželka úředníka nebo zaměstnance podat žalobu na náhradu škody na základě článku 270 SFEU a v bodě 47 tohoto usnesení správně odkázal na „právo osob, na které se vztahuje tento služební řád, žalovat na základě článku 270 SFEU“, v bodě 48 napadeného usnesení měl však bezprostředně za to, že tento druh žaloby bude v podstatě posouzen jako nepřípustný, není-li žaloba podána na základě tohoto článku. Tato dvě tvrzení jsou přitom rozporná: buď jde o možnost, nebo jde o povinnost. Jelikož Soudní dvůr v rozsudku Komise v. Missir Mamachi di Lusignano jasně rozhodl ve prospěch pouhé možnosti dané rodinným příslušníkům úředníka, Tribunál, který z této možnosti učinil bez odůvodnění povinnost, nevyhověl judikatuře Soudního dvora, a porušil tak článek 270 SFEU a čl. 91 odst. 1 služebního řádu.
40. Tento závěr podle všeho potvrzuje skutečnost, že Soudní dvůr, když vyložil aktivní legitimaci rodinných příslušníků úředníka nebo zaměstnance podle článku 270 SFEU široce, neměl v úmyslu založit podmínku přípustnosti žalob na náhradu škody podaných těmito příslušníky. Pokud se nemýlím, výrazy použité v bodech 55 a 62 rozsudku Komise v. Missir Mamachi di Lusignano svědčí pouze o tom, že unijní soudce chtěl rodinným příslušníkům úředníka nebo zaměstnance dát možnost podat žalobu na náhradu škody na základě článku 270 SFEU, má-li spor svůj původ v pracovním poměru, který spojuje tohoto úředníka nebo tohoto zaměstnance s dotčeným orgánem, a nikoli zcela vyloučit možnost podat tuto žalobu na základě článku 268 a čl. 340 druhého pododstavce SFEU.
41. Výrazy z tohoto rozsudku nejsou kategorické, jak ukazuje opakovaně užívané spojení „mohou [...] podat žalobu“ [„eine Schadensersatzklage erheben können“ v němčině, „may [...] bring an action“ v angličtině nebo „possono [...] proporre un ricorso“ v italštině (kurzivou zvýraznil autor stanoviska)]. Toto spojení předpokládá uznání volby. I když rodinní příslušníci úředníka nebo zaměstnance mají, má-li spor svůj původ v pracovním poměru, který spojuje tohoto úředníka nebo tohoto zaměstnance s dotčeným orgánem, možnost podat žalobu na náhradu škody na základě článku 270 SFEU, nepředstavuje podání této žaloby na takovém právním základě vůbec povinnost, protože posledně uvedení mají v tomto ohledu prostor k uvážení. Mají tedy i možnost podat žalobu na základě článků 268 a 340 SFEU. Jak ještě nedávno připomněl Tribunál, „[s]lužební řád je sám o sobě autonomním nástrojem, jehož jediným účelem je upravit právní vztahy mezi orgány a jejich úředníky nebo zaměstnanci tím, že mezi nimi zakládá vzájemná práva a povinnosti“(11). Jinak řečeno, služební řád má relativní účinek: zakládá závazky jen mezi stranami a brání tomu, aby třetím stranám, které se smlouvou nevyslovily souhlas, byly takové povinnosti podle uvedené smlouvy uloženy.
42. Restriktivní výklad, který je třeba na podmínky přípustnosti žalob u soudu uplatnit potud, pokud tyto podmínky podmiňují přístup k soudu, a účinnost soudní ochrany, jakož i kategorická nutnost mít v této záležitosti jasná pravidla, brání tomu, aby zde bylo sloveso „moci“ postaveno na roveň slovesa „muset“ a aby bylo chápáno tak, že vyžaduje, aby rodinní příslušníci úředníka nebo zaměstnance podávali žalobu na základě článku 270 SFEU, jinak by byla žaloba nepřípustná. Takový vývoj judikatury by vyžadoval přinejmenším minimální vysvětlení, jelikož se týká výkladu podmínek přípustnosti žalob podávaných jednotlivci u Tribunálu, jejichž správný výklad je zásadní pro zajištění účinnosti soudní ochrany.
43. V konkrétních okolnostech věci, ve které byl vydán rozsudek Komise v. Missir Mamachi di Lusignano, měl tento široký výklad příslušnosti unijního soudu k přezkumu žalob na náhradu škody podaných na základě článku 270 SFEU za cíl zajistit silnější ochranu rodinných příslušníků úředníka s ohledem na povinnosti řádné či náležité péče spočívající na orgánu. Cílem tohoto výkladu bylo zaručit i to, aby žaloby týkající se téže události plynoucí z pracovního poměru mezi úředníkem a orgánem, kterému podléhá nebo podléhal, mohly být koncentrovány do rámce jediného soudního řízení u téhož soudu.
44. I když sdílím snahu o koncentraci všech těchto sporů, konstatuji nicméně, že v projednávané věci je DS nakonec připravena o možnost dosáhnout přezkumu svého návrhu na náhradu škody, která jí osobně vznikla, a to kvůli svému rodinnému stavu. Toto řešení může být podle všeho obzvlášť tvrdé oproti procesnímu zacházení, které Tribunál vyhradil žalobě na náhradu škody, jež byla téhož dne z důvodu spáchání stejného činu podána podnikem, jehož vlastníkem, zakladatelem, právním zástupcem a generálním ředitelem je DR, jakož i podnikem, který je uvedeným podnikem vlastněn(12). Tato žaloba, kterou se tyto právnické osoby na základě článků 268 a 340 SFEU domáhaly náhrady škody údajně vzniklé při kontrole etiky a správního vyšetřování, které se týkalo DR, byla Tribunálem v rozsudku ze dne 25. března 2026, DP a DQ v. EIOPA(13), meritorně přezkoumána.
45. S ohledem na tyto skutečnosti si myslím, že napadené usnesení je stiženo nesprávným právním posouzením, jelikož Tribunál rozhodl, že žaloba podaná DS je nepřípustná z toho důvodu, že je založena na čl. 340 druhém pododstavci SFEU.
46. Za těchto okolností není proto třeba analyzovat první důvod vycházející z nedostatečného odůvodnění tohoto usnesení, pokud jde o právní základ žaloby podané DS.
47. Navrhuji však, aby byl tento první důvod přezkoumán nejen primárně potud, pokud vychází z nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o právní základ žaloby podané DR, nýbrž i podpůrně pro případ, že by Soudní dvůr rozhodl, že druhý důvod vycházející z nesprávného výkladu působnosti pojmu „osob[a], na kterou se vztahuje tento služební řád“ ve smyslu čl. 91 odst. 1 služebního řádu je neopodstatněný.
B. K prvnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení ve vztahu k právnímu základu žaloby podané DR a DS
1. Napadené usnesení
48. V bodech 64 až 78 napadeného usnesení přezkoumal Tribunál různé argumenty, které navrhovatelé uplatnili v rámci vyjádření k námitce nepřípustnosti.
49. V bodech 72 až 75 tohoto usnesení Tribunál přezkoumal zejména druhý argument opírající se o existenci soudních precedentů, v nichž Tribunál připustil přípustnost žalob podaných z důvodu porušení nařízení 2018/1725(14), a to přesto, že nebyly podány na základě článku 270 SFEU.
50. V bodě 74 uvedeného usnesení Tribunál rozhodl, že „ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne z 1. prosince 2021, JR v. Komise (T‑265/20, EU:T:2021:850), se žalobkyně, která byla uchazečkou v interním výběrovém řízení v rámci Komise [...] a která nebyla zapsána na rezervní listinu, domáhala zrušení rozhodnutí Komise, kterými jí byl odmítnut přístup k informacím o uvedeném výběrovém řízení. Tento rozsudek se tak týká žaloby neplatnost podané na základě článku 263 SFEU a není pro účely posouzení, zda mají žalobci v projednávané věci právo podat žalobu proti EIOPA na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU, relevantní“.
2. Argumenty účastníků řízení
51. V rámci prvního důvodu se navrhovatelé dovolávají nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení.
52. Tvrdí, že bod 74 tohoto usnesení jim neumožňuje porozumět důvodům, proč článek 270 SFEU ve smyslu judikatury uvedené Tribunálem v bodech 39 až 41 uvedeného usnesení představuje prostředek právní nápravy u sporů týkajících se veřejné služby. V tomto ohledu tvrdí, že unijní soud v rozsudku ze dne 1. prosince 2021, JR v. Komise(15), uvedeném v tomto bodě 74, připustil přípustnost žaloby na neplatnost založené na článku 263 SFEU v rámci podobného sporu, jenž měl svůj původ v pracovním poměru, který spojuje úředníka s dotčeným orgánem, a jenž se týká porušení nařízení 2018/1725.
53. Konkrétně, i když navrhovatelé uvádějí, že dobře rozumí tomu, že řízení o žalobě na neplatnost založené na článku 263 SFEU je řízením, jehož povaha a dosah se liší od řízení o žalobě na náhradu škody založené na článku 268 a čl. 340 druhém pododstavci SFEU, domnívají se naproti tomu, že Tribunál dostatečně neodůvodnil, proč by s sebou takový procesní rozdíl nesl odlišné procesní důsledky, pokud jde o přípustnost každé z těchto žalob, s tím, že obě žaloby byly podány z důvodu porušení nařízení 2018/1725 úředníky nebo zaměstnanci ve sporech, které mají původ v pracovním poměru, který je spojuje s dotčeným orgánem.
54. Navrhovatelé odkazují i na rozsudek ze dne 6. července 2022, OC v. ESVČ(16), uvedený v bodě 70 napadeného usnesení, v němž Tribunál žalobkyni, úřednici v Evropské službě pro vnější činnost (ESVČ), v podstatě vytkl, že proti rozhodnutí Komise předat v rozporu s nařízením 2018/1725 pouze shrnutí některých dokumentů obsahujících osobní údaje nepodala žalobu na neplatnost na základě článku 263 SFEU.
55. EIOPA tvrdí, že tento důvod je irelevantní a v každém případě zjevně neopodstatněný.
3. Posouzení
56. Úvodem připomínám, že v souladu s ustálenou judikaturou představuje povinnost uvést odůvodnění, která na Tribunálu spočívá na základě článku 36 statutu Soudního dvora Evropské unie, ve spojení s článkem 53 tohoto statutu, podstatnou formální náležitost, kterou je třeba odlišovat od opodstatněnosti odůvodnění(17). Mimoto z odůvodnění napadeného rozsudku musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy Tribunálu, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody přijatého rozhodnutí a Soudní dvůr mohl provést soudní přezkum(18). Upozorňuji však na to, že povinnost uvést odůvodnění ovšem Tribunálu neukládá, aby podal vyčerpávající vysvětlení ke každé jednotlivé úvaze uvedené stranami sporu a odůvodnění tedy může být implicitní za podmínky, že zúčastněným osobám umožní seznámit se s důvody, pro které Tribunál jejich argumentům nevyhověl, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl provést přezkum(19).
57. V projednávané věci se domnívám, že napadené usnesení je stiženo nedostatečným odůvodněním, protože se v něm výslovně nerozhoduje o argumentu, který navrhovatelé předložili v bodě 42 svého vyjádření k námitce nepřípustnosti. Navrhovatelé totiž odkázali na rozsudek ze dne 1. prosince 2021, JR v. Komise(20), právě proto, že šlo o žalobu na neplatnost(21). Stručná odpověď na tento argument neumožňuje posoudit důvody, proč proti nim Tribunál v bodě 40 napadeného usnesení staví zásadu, že článek 270 SFEU představuje u sporů týkajících se veřejné služby prostředek právní nápravy, který se liší od obecného prostředku právní nápravy, jímž je žaloba na neplatnost řídící se článkem 263 SFEU, i když existují soudní precedenty, které směřují k prokázání, že tento konkrétní prostředek právní nápravy není výlučný(22).
58. Tato vada odůvodnění však nemá žádný dopad na výrok napadeného usnesení týkající se žaloby podané jak DR, tak DS, a tento důvod proto musí být prohlášen za irelevantní.
59. V souladu s ustálenou judikaturou, postačuje-li některý z důvodů použitých Tribunálem k odůvodnění výroku jeho rozsudku, případné vady, jimiž může být stižen jiný důvod, který je v předmětném rozsudku rovněž uveden, nemají každopádně na uvedený výrok žádný vliv, takže důvod kasačního opravného prostředku, který na ně poukazuje, je irelevantní a musí být zamítnut(23).
60. Bod 74 napadeného usnesení kromě toho zapadá do rámce vývodu, který Tribunál zahajuje v bodě 63 tohoto usnesení spojením „v každém případě“. Takové spojení přitom naznačuje, že tyto úvahy představují důvody, které jsou v tomto usnesení uvedeny pro úplnost, jelikož Tribunál založil nepřípustnost žaloby podané DR a DS na právních důvodech a skutkových zjištěních vyložených v bodech 39 až 42 a 51 až 61 uvedeného usnesení, které navrhovatelé v rámci svého kasačního opravného prostředku nezpochybnili.
V. Závěry
61. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 17. ledna 2025, DR a DS v. EIOPA (T‑182/24, EU:T:2025:62) zrušil, jelikož Tribunál rozhodl o nepřípustnosti žaloby na náhradu škody podané DS z toho důvodu, že DS byla povinna podat tuto žalobu na základě článku 270 SFEU, a aby věc vrátil Tribunálu k rozhodnutí.
1– Původní jazyk: francouzština.
2– T‑182/24, dále jen „napadené usnesení“, EU:T:2025:62.
3– C‑54/20 P, dále jen „rozsudek Komise v. Missir Mamachi di Lusignano“, EU:C:2022:349.
4– DR byl vlastníkem a generálním ředitelem společnosti A, která držela 100 % základního kapitálu společností B a C, přičemž obě posledně uvedené společnosti se v roce 2018 sloučily.
5– Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. října 2018 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení nařízení (ES) č. 45/2001 a rozhodnutí č. 1247/2002/ES (Úř. věst. 2018, L 295, s. 39).
6 – Ve znění použitelném na spor (dále jen „služební řád“).
7– Článek 91 odst. 1 služebního řádu stanoví, že „Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat ve všech sporech mezi Unií a každou osobou, na kterou se vztahuje tento služební řád, týkajících se zákonnosti opatření, jež se osoby nepříznivě dotýkají ve smyslu čl. 90 odst. 2. Ve sporech majetkoprávní povahy má Soudní dvůr neomezenou soudní pravomoc“.
8– Článek 13 služebního řádu stanoví zejména to, že „[j]e-li manžel/manželka úředníka výdělečně činný/činná, uvědomí o tom úředník orgán svého orgánu oprávněný ke jmenování“.
9– Viz rozsudek Komise v. Missir Mamachi di Lusignano (body 52 a 61). Bod 52 tohoto rozsudku zní takto: „Skutečnost, že služební řád tímto způsobem zohledňuje tyto rodinné příslušníky úředníka, znamená, že se jedná o osoby, na které ‚se vztahuje tento služební řád‘ ve smyslu čl. 91 odst. 1 služebního řádu, a to bez ohledu na to, zda žalobce v projednávané věci skutečně požívá takového práva nebo výhody přiznané služebním řádem [v anglickém znění uvedeného rozsudku zní tato část věty takto: ‚irrespective of whether an applicant does in fact have, in the particular case under consideration, a right or benefit‘] [...] Určení příslušnosti ratione personae unijních soudů podle článku 270 SFEU a čl. 91 odst. 1 služebního řádu je totiž nezávislé na otázce skutečného přiznání [‚actual grant‘ v anglickém znění] práva nebo výhody osobě, na kterou se služební řád vztahuje a která podává žalobu k těmto soudům“. Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
10– Sdílím snahu zajistit, aby žaloby týkající se téže události plynoucí z pracovního poměru mezi úředníkem a dotčeným orgánem mohly být koncentrovány do rámce jediného soudního řízení před týmž soudem.
11– Viz usnesení ze dne 13. března 2025, RY v. Komise (T‑246/24, EU:T:2025:299, bod 30 a citovaná judikatura).
12– Tribunál se tak zabýval dvěma žalobami na určení mimosmluvní odpovědnosti podanými souběžně z důvodu téhož jednání, které porušilo jednak pravidla o ochraně osobních údajů (T‑182/24), a jednak pravidla o ochraně důvěrných obchodních údajů (T‑183/24).
13– T‑183/24, EU:T:2026:221.
14– Nebo porušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2001, L 8, s. 1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102), které nahradilo nařízení 2018/1725.
15– T‑265/20, EU:T:2021:850.
16– T‑681/20, EU:T:2022:422.
17– Viz rozsudek ze dne 4. října 2024, UPL Europe a Indofil Industries (Netherlands) v. Komise (C‑262/23 P, EU:C:2024:862, bod 134 a citovaná judikatura).
18– Viz rozsudek ze dne 26. února 2026, Martinair Holland v. Komise (C‑386/22 P, EU:C:2026:131, bod 78 a citovaná judikatura).
19– Viz rozsudek ze dne 26. února 2026, Martinair Holland v. Komise (C‑386/22 P, EU:C:2026:131, bod 79 a citovaná judikatura).
20 – T‑265/20, EU:T:2021:850.
21 – V bodě 42 tohoto vyjádření uplatnili navrhovatelé následující argument: „Mimoto ve věci [ve které byl vydán rozsudek ze dne 1. prosince 2021, JR v. Komise (T-265/20, EU:T:2021:850)] byla Komise napadena za to, že porušila několik ustanovení nařízení 2018/1725, včetně článků 14 a 17 tohoto nařízení, tím, že nesdělila určité osobní údaje týkající se známek získaných v rámci výběrového řízení. Žaloba na neplatnost podaná žalobkyní, úřednicí Komise, byla založena na článku 263 SFEU a nebyla Tribunálem prohlášena za nepřípustnou.
22 – Ve svém usnesení ze dne 24. února 2026, RY v. Komise (C-336/25 P, EU:C:2026:138), připomněl Soudní dvůr, že „v souladu se svou judikaturou [Soudní dvůr] opakovaně rozhodl, že článek 270 SFEU [...] tvoří prostředek právní nápravy u sporů týkajících se veřejné služby, který se liší od obecných prostředků právní nápravy, jako je žaloba na neplatnost řídící se článkem 263 SFEU, jakož i žaloba na náhradu škody řídící se článkem 268 SFEU a čl. 340 druhým a třetím pododstavcem SFEU“ (bod 36 a citovaná judikatura).
23– Viz rozsudek ze dne 13. listopadu 2025, Al-Assad v. Rada (C‑779/24 P, EU:C:2025:880, bod 94 a citovaná judikatura).