null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
LAILY MEDINA
přednesené dne 4. června 2026(1)
Věc C‑229/25
GQ,
IF
proti
MVCI Management, S. L.,
MVCI Holidays, S. L.,
MVCI Playa Andaluza Holidays, S. L.
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Juzgado de Primera Instancia No 2 de Marbella (Soud prvního stupně č. 2 v Marbelle, Španělsko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Nabytí práva k dočasnému užívání nemovitosti – Směrnice 94/47/ES – Smlouvy o dočasném užívání nemovitostí – Směrnice 2008/122/ES – Žaloba na neplatnost smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení či podobných smluv – Žaloba na vrácení částek zaplacených na základě smlouvy, která byla prohlášena za absolutně neplatnou – Žaloba na zaplacení části smluvní ceny jako sankce za porušení zákazu zálohových plateb – Zásada efektivity – Promlčecí lhůta – Okamžik, od kterého začíná promlčecí lhůta běžet“
I. Úvod
1. Smlouvou o dočasném užívání ubytovacího zařízení se podle směrnice 2008/122/ES(2) rozumí „smlouva uzavřená na období delší než jeden rok, na základě které spotřebitel za úplatu získává právo užívat jedno nebo více ubytovacích zařízení s noclehem na více než jeden časový úsek“. Smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení se týkají především rekreačního ubytování(3). Původně byly upraveny směrnicí 94/47/ES(4), která byla zrušena směrnicí 2008/122/ES (společně dále jen „směrnice o dočasném užívání ubytovacího zařízení“). Směrnice 2008/122/ES rozšířila ochranu spotřebitelů na rekreační produkty podobné smlouvám o dočasném užívání ubytovacího zařízení.
2. Cílem směrnic o dočasném užívání ubytovacího zařízení je posílit ochranu spotřebitelů v oblasti smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobných smluv), které se podle zprávy Komise o hodnocení směrnice 2008/122 vyznačují dlouhodobými závazky nebo značnými finančními riziky pro spotřebitele(5). Dosažení uvedeného cíle je zajištěno pravidly upravujícími poskytování předsmluvních a smluvních informací, právo na odstoupení od smlouvy a zákaz plateb záloh.
3. Projednávaná věc se týká problematiky toho, jak může zásada efektivity omezit vnitrostátní pravidla upravující promlčecí lhůtu použitelnou na uplatňování prostředků nápravy stanovených vnitrostátním právem pro případ porušení pravidel směrnic o dočasném užívání ubytovacího zařízení, která se týkají poskytování informací a zákazu plateb záloh. Nabízí Soudnímu dvoru první příležitost posoudit unijní pravidla ochrany spotřebitele v oblasti dočasného užívání ubytovacího zařízení z hlediska zásady procesní autonomie, s přihlédnutím k omezením vynuceným zásadou efektivity.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Směrnice 94/47
4. Článek 3 směrnice 94/47 stanovil:
„1. Členské státy přijmou ve svém právním řádu opatření ukládající prodávajícímu povinnost předat komukoliv, kdo požaduje informace o nemovitosti nebo nemovitostech, dokument, který poskytne kromě obecného popisu nemovitosti nebo nemovitostí alespoň stručné a přesné údaje uvedené v písmenech a) až g), i) a l) přílohy a údaje o tom, jak je možné získat další informace.“
2. Členské státy stanoví ve svém právním řádu, že veškeré informace podle odstavce 1, které musí být zároveň uvedeny v dokumentu uvedeném v odstavci 1, jsou nedílnou součástí smlouvy.
[…]“
5. Článek 4 směrnice 94/47 stanovil:
„Členské státy ve svém právním řádu stanoví:
– že smlouva, která musí mít písemnou formu, obsahuje minimální obsahové náležitosti uvedené v příloze,
[…]“
6. Článek 6 směrnice 94/47 stanovil:
„Členské státy zavedou ve svém právním řádu ustanovení zakazující jakoukoliv platbu záloh nabyvatelem před uplynutím lhůty, ve které může využít svého práva odstoupit.“
2. Směrnice 2008/122
7. Článek 4 směrnice 2008/122, nadepsaný „Předsmluvní informace“, v odst. 1 písm. a) stanoví:
„1. V dostatečném předstihu před tím, než je spotřebitel vázán jakoukoliv smlouvou nebo nabídkou, mu obchodník poskytne jasným a srozumitelným způsobem přesné a dostatečné informace:
a) v případě smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení prostřednictvím standardního formuláře pro informace uvedeného v příloze I a informace uvedené v části 3 tohoto formuláře“.
8. Článek 5 směrnice 2008/122, nadepsaný „Smlouva o dočasném užívání ubytovacího zařízení, o dlouhodobém rekreačním produktu, o dalším prodeji nebo o výměně“, v odstavci 2 stanoví:
„Informace uvedené v čl. 4 odst. 1 tvoří nedílnou součást smlouvy a nelze je změnit, pokud se smluvní strany výslovně nedohodnou jinak […]“
9. Článek 9 uvedené směrnice, nadepsaný „Platba záloh“, v odstavci 1 stanoví:
„Členské státy zajistí, aby byly v případě smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení, o dlouhodobých rekreačních produktech a o výměně zakázány veškeré platby záloh, poskytování záruk, vázání peněžních prostředků na účtech, výslovné uznání dluhu nebo jakékoli další úhrady spotřebitele ve prospěch obchodníka nebo třetí osoby před uplynutím lhůty, během níž může spotřebitel uplatnit své právo na odstoupení od smlouvy v souladu s článkem 6.“
B. Španělské právo
1. Zákon 42/1998
10. Článek 1 odst. 7 Ley 42/1998 sobre derechos de aprovechamiento por turno de bienes inmuebles de uso turístico y normas tributarias (zákon 42/1998 o dočasném užívání ubytovacího zařízení a o daňových předpisech v uvedeném odvětví) ze dne 15. prosince 1998 (BOE č. 300 ze dne 16. prosince 1998, s. 42076) stanovil:
„Smlouva, na jejímž základě se v rozporu s tímto zákonem zřizuje nebo převádí jakékoli jiné právo, ať už věcné (in rem), nebo osobní (in personam), na dobu delší než tři roky a která se týká užívání jedné nebo více nemovitostí po stanovenou nebo určitelnou dobu v roce, je ze zákona absolutně neplatná a veškeré zaplacené nájemné či jiná plnění se vracejí kupujícímu nebo postupníkovi, přičemž musí být rovněž nahrazena veškerá způsobená újma.“
11. Článek 11 uvedeného zákona stanovil:
„1. Zakazují se jakékoli platby záloh kupujícím převodci před uplynutím lhůty pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy nebo po dobu trvání práva kupujícího smlouvu ukončit uvedeného v předchozím článku. […]
2. Pokud kupující poskytl převodci jakoukoli platbu záloh, má kupující právo kdykoli požadovat vrácení dvojnásobku této částky a podle své volby může buď smlouvu ukončit ve lhůtě tří měsíců od jejího uzavření, nebo požadovat její splnění v plném rozsahu.“
2. Zákon 4/2012
12. Zákon 42/1998 byl nahrazen Ley 4/2012 de contratos de aprovechamiento por turno de bienes de uso turístico, de adquisición de productos vacacionales de larga duración, de reventa y de intercambio y normas tributarias (zákon 4/2012 o smlouvách o dočasném užívání ubytovacího zařízení, o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně, jakož i o daňových předpisech v uvedeném odvětví) ze dne 6. července 2012 (BOE č. 162 ze dne 7. července 2012, s. 49192).
13. Článek 13 zákona 4/2012 stanoví:
„1. Ve smlouvách o dočasném užívání ubytovacího zařízení, o dlouhodobých rekreačních produktech a o výměně jsou zakázány veškeré platby záloh, poskytování záruk, vázání peněžních prostředků na účtech, výslovné uznání dluhu nebo jakékoli další úhrady spotřebitele ve prospěch obchodníka nebo třetí osoby před uplynutím lhůty, během níž může spotřebitel uplatnit své právo na odstoupení od smlouvy.
[…]
3. Úkony provedené v rozporu s tímto zákazem jsou absolutně neplatné a spotřebitel může požadovat dvojnásobek částek, které zaplatil nebo poskytl jako záruku za takové transakce.“
14. Článek 23 odst. 7 zákona 4/2012 stanoví:
„Smlouva, na jejímž základě se v rozporu s ustanoveními této hlavy zřizuje nebo převádí jakékoli jiné právo, ať už věcné, nebo osobní, na dobu delší než jeden rok a která se týká užívání jedné nebo více nemovitostí po stanovenou nebo určitelnou dobu v roce, je s jedinou výjimkou stanovenou v následujícím odstavci ze zákona absolutně neplatná a veškeré zaplacené nájemné či jiná plnění budou vrácena kupujícímu či postupníkovi, přičemž musí být rovněž nahrazena veškerá způsobená újma.“
3. Občanský zákoník
15. Článek 1964 odst. 2 Código Civil (občanský zákoník) stanovil obecnou patnáctiletou promlčecí lhůtu pro osobní žaloby, pro které není stanovena žádná konkrétní promlčecí lhůta. Po změně uvedeného článku(6) zní příslušné ustanovení následovně:
„Právo podat osobní žalobu, na kterou se nevztahuje žádná konkrétní promlčecí lhůta, se promlčuje po uplynutí pěti let ode dne, kdy se splnění závazku stalo vymahatelným.“
16. Článek 1969 občanského zákoníku dále stanoví, že nestanoví-li zvláštní ustanovení jinak, začíná promlčecí lhůta pro všechny druhy žalob běžet ode dne, kdy může být žaloba řádně podána.
III. Skutkový stav, vnitrostátní řízení a předběžné otázky
17. GQ a IF, dva spotřebitelé, uzavřeli se společnostmi MVCI Management S. L., MVCI Holidays S. L. a MVCI Playa Andaluza Holidays S. L. (dále jen „společnosti MVCI Holidays“) dvě smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení či podobné smlouvy, přičemž první smlouva byla uzavřena dne 23. května 2007 a druhá dne 21. března 2016.
18. GQ a IF podali k předkládajícímu soudu žalobu znějící na zrušení uvedených smluv z důvodu délky jejich trvání a skutečnosti, že v nich nebyl jasně specifikován jejich předmět. Rovněž požadovali, aby jim byla zaplacena určitá částka z titulu vrácení ceny zaplacené na obě smlouvy, snížené o částku odpovídající užívání věci (dále jen „žaloba na vrácení“), a část smluvní ceny jako sankce za porušení zákazu zálohových plateb (dále jen „žaloba na zaplacení záloh“).
19. Společnosti MVCI Holidays tvrdily, že neexistuje žádný důvod pro zrušení a že žádné platby záloh uskutečněny nebyly. Podpůrně uvedly, že žaloba na vrácení a žaloba na zaplacení záloh jsou promlčeny podle čl. 1964 odst. 2 občanského zákoníku.
20. Pokud jde o žalobu na vrácení, předkládající soud uvádí, že se použijí obecná pravidla občanského práva. Podle vnitrostátních právních předpisů a judikatury platí, že u žaloby na neplatnost smlouvy sice nedochází k promlčení, ovšem žaloba na vrácení částek zaplacených na základě neplatné smlouvy již pravidlům týkajícím se promlčecí lhůty v případě podání osobních žalob podléhá.
21. Pokud jde o žalobu na zaplacení záloh, Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) konstatoval, že platby záloh související s dočasným užíváním ubytovacího zařízení či podobné platby jsou absolutně neplatné, že zaplacení dvojnásobku části smluvní ceny obchodníkem představuje občanskoprávní sankci a že zaplacení uvedené sankce je nezávislé na odstoupení od smlouvy nebo jejím zrušení.
22. Předkládající soud uvádí, že Soudní dvůr ani Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) dosud nerozhodovaly o konkrétní otázce týkající se počátku běhu (dies a quo) promlčecí lhůty v případě žaloby na vrácení nebo žaloby na zaplacení záloh.
23. Vnitrostátní soudy nižších stupňů ovšem uplatňují judikaturu Soudního dvora týkající se promlčení v případě žalob na vrácení plnění vyplývajících z prohlášení neplatnosti zneužívajících ujednání na základě směrnice 93/13/EHS(7). Podle uvedené judikatury může být stanovení počátku běhu promlčecí lhůty pro podání žaloby na vrácení plateb uskutečněných na základě smluvního ujednání, které je považováno za zneužívající, na den uzavření smlouvy v rozporu se zásadou efektivity(8). Naproti tomu promlčecí lhůta, která začíná běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, které prohlašuje zneužívající povahu smluvního ujednání, je se zásadou efektivity slučitelná.
24. V souladu s uvedenou judikaturou mají zmíněné vnitrostátní soudy za to, že promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení a žaloby na zaplacení záloh by měla začít běžet od okamžiku, kdy je smlouva o nabytí práva dočasného užívání ubytovacího zařízení či podobná smlouva prohlášena za absolutně neplatnou.
25. Podle předkládajícího soudu není takový výklad pravidel týkajících se promlčení správný s ohledem na podstatné rozdíly mezi žalobou na vrácení v kontextu prohlášení smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy) za neplatnou a žalobou na zaplacení záloh na jedné straně a žalobou na vrácení částek zaplacených na základě zneužívajícího ujednání na straně druhé. Pokud je totiž smluvní ujednání prohlášeno za zneužívající, je tento výrok podmíněn tím, že soud konstatuje porušení pravidel upravujících spotřebitelské smlouvy v souladu s kritérii zneužívající povahy a transparentnosti. Je-li však smlouva prohlášena za absolutně neplatnou, neboť byla uzavřena „v rozporu se zákonem“, nebo pokud byly provedeny zakázané zálohové platby, je takové porušení zákonných požadavků přímo zjistitelné od okamžiku uzavření smlouvy nebo provedení těchto plateb.
26. Předkládající soud vysvětluje, že tento přístup se použije v případě, kdy, jako v projednávané věci, smlouva o dočasném užívání ubytovacího zařízení či podobná smlouva překročí maximální dobu trvání povolenou zákonem, popřípadě pokud bylo namítáno, že smlouva neobsahuje evidenční označení nemovitosti a určení časového úseku, na který se nabyté právo vztahuje. Uvedené situace odpovídají okolnostem, které mohou být zřejmé smluvním stranám přímo, bez nutnosti předchozího soudního rozhodnutí. Totéž platí v případě uskutečnění zakázaných plateb záloh.
27. V takových situacích má předkládající soud za to, že dies a quo žaloby na vrácení může být stanoven k okamžiku uzavření smlouvy a dies a quo žaloby na zaplacení záloh k okamžiku, kdy byly zakázané platby záloh uskutečněny.
28. Podle předkládajícího soudu je takový výklad slučitelný se zásadou efektivity z následujících důvodů. Zaprvé španělský právní řád stanoví pro žaloby na vrácení velmi dlouhou promlčecí lhůtu, a to 15 let podle občanského zákoníku použitelného do roku 2015 a 5 let podle právní úpravy použitelné následně. Zadruhé k přerušení běhu promlčecí lhůty postačuje pouhé mimosoudní uplatnění nároku. Zatřetí neexistuje riziko, že promlčecí lhůta uplyne dříve, než se spotřebitel dozví o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy či zaplacené částky, neboť základ potenciální neplatnosti lze zjistit již v okamžiku uzavření smlouvy, resp. zaplacení částky.
29. Podle předkládajícího soudu takový výklad rovněž přispívá k zachování právní jistoty. Pokud by měl být dies a quo promlčecí lhůty stanoven až ode dne prohlášení neplatnosti smlouvy soudem nebo soudního určení, že byly provedeny zakázané zálohové platby, pak by příslušný nárok na vrácení nebo nárok na zaplacení záloh de facto nepodléhal promlčení.
30. V neposlední řadě by byl odlišný výklad v rozporu se zásadou právní jistoty. Příslušné právní vztahy mohou trvat desítky let. Existuje riziko, že budou potenciální žalobci motivováni ke strategickému odkládání uplatňování svých nároků pod vidinou s tím spojeného ekonomického přínosu, neboť úroky z prodlení se počítají ode dne uzavření smlouvy, resp. ode dne uskutečnění plateb záloh.
31. Za těchto okolností se Juzgado de Primera Instancia No 2 de Marbella (Soud prvního stupně č. 2 v Marbelle, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být směrnice [94/47] a [2008/122] a judikatura [Soudního dvora] týkající se zásady efektivity unijního práva vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě nebo [vnitrostátní] judikatuře, která stanoví počátek běhu promlčecí lhůty pro podání žaloby na vrácení na okamžik uzavření smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení či podobné smlouvy v případech, kdy absolutní neplatnost smlouvy vyplývá z okolností, které jsou přímo zjistitelné od okamžiku jejího uzavření, jako je nepřípustně dlouhá doba trvání smlouvy nebo neurčitě stanovený předmět smlouvy?
2) Musí být směrnice [94/47] a [2008/122] a judikatura [Soudního dvora] týkající se zásady efektivity unijního práva vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě nebo [vnitrostátní] judikatuře, která stanoví počátek běhu promlčecí lhůty pro žalobu na zaplacení [části smluvní ceny uhrazené formou] zálohových plateb na okamžik, kdy byly zakázané platby na základě smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení či podobné smlouvy uskutečněny?“
32. Písemná vyjádření předložili GQ a IF, společnosti MVCI Holidays, španělská vláda a Komise.
IV. Posouzení
A. K první otázce
33. Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. V duchu této logiky Soudnímu dvoru přísluší, aby otázky, které jsou mu položeny, případně přeformuloval. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit(9).
34. Spor v původním řízení se týká dvou smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení či podobných smluv. Na smlouvu uzavřenou dne 23. května 2007 se z hlediska časové působnosti vztahuje směrnice 94/47, zatímco na smlouvu uzavřenou dne 21. března 2016 se z hlediska časové působnosti vztahuje směrnice 2008/122.
35. Z informací poskytnutých v předkládacím rozhodnutí vyplývá, že v rámci žaloby na určení neplatnosti smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobných smluv) dotčených ve věci v původním řízení spotřebitelé namítají porušení zákonných požadavků, jelikož dotčené smlouvy překročily maximální dobu trvání povolenou španělským právem. Rovněž tvrdí, že uvedené smlouvy neobsahují evidenční označení dotčené ubytovací jednotky a určení časového úseku, na který se nabyté právo vztahuje, není v nich tedy jasně specifikován předmět smlouvy.
36. Podle čl. 3 odst. 1 směrnice 94/47 a článku 4 směrnice 2008/122 je obchodník povinen poskytnout spotřebiteli určité informace před uzavřením smlouvy(10). Z článku 3 odst. 2 a článku 4 směrnice 94/47, jakož i z čl. 5 odst. 2 směrnice 2008/122 vyplývá, že takové informace musí být uvedeny ve smlouvě, přičemž tvoří její nedílnou součást(11).
37. Podstatou první otázky předkládajícího soudu tudíž je, zda články 3 a 4 směrnice 94/47 a články 4 a 5 směrnice 2008/122 ve spojení se zásadou efektivity musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě nebo judikatuře, podle nichž promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení částek zaplacených spotřebitelem na základě neplatné smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy) začala běžet ode dne uzavření smlouvy, pokud se jedná o situaci, kdy lze neplatnost uvedené smlouvy dovodit z okolností, které mohou být přímo zjištěny v okamžiku jejího uzavření, jako je nepřípustná doba trvání nebo nejasná specifikace předmětu smlouvy.
1. K přípustnosti
38. Komise a španělská vláda mají o přípustnosti první otázky pochybnosti. Konkrétně obě zúčastněné strany uvádějí, že směrnice o dočasném užívání ubytovacího zařízení neobsahují žádná pravidla týkající se maximální doby trvání smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy) a případné neplatnosti smlouvy v případě překročení takto stanovené doby trvání. Pravidlo maximální doby trvání tedy nespadá do působnosti uvedených směrnic. Totéž podle Komise platí, pokud jde o identifikaci nemovitosti ve (španělském) katastru nemovitostí. Španělská vláda uvádí, že přesný popis předmětu smlouvy je zmíněnými směrnicemi částečně upraven, nicméně s nesplněním povinnosti obchodníka takový popis ve smlouvě uvést nejsou spjaty žádné konkrétní důsledky.
39. Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury v rámci spolupráce Soudního dvora a vnitrostátních soudů, zavedené článkem 267 SFEU, je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor v původním řízení předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance(12).
40. Soudní dvůr může zamítnout žádost podanou vnitrostátním soudem jen tehdy, když je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(13).
41. V projednávané věci vyžaduje první předběžná otázka upřesnění rozsahu předsmluvních a smluvních informací, které je obchodník povinen poskytnout spotřebiteli. Týká se rovněž důsledků stanovených členskými státy pro případ, že obchodník nesplní povinnosti stanovené normami vnitrostátního práva, které byly přijaty k provedení směrnic o dočasném užívání ubytovacího zařízení, jakož i posouzení použitelných vnitrostátních norem, které upravují promlčecí lhůty, z hlediska zásady efektivity.
42. Za uvedených okolností mám za to, že první předběžná otázka přípustná je.
2. K věci samé
43. Zodpovězení první předběžné otázky vyžaduje nejprve ověření toho, zda ustanovení vnitrostátního práva, o nichž GQ a IF tvrdí, že byla v projednávané věci porušena, spadají do působnosti směrnic o dočasném užívání ubytovacího zařízení. Jedině v případě splnění této podmínky by platilo, že vnitrostátní pravidla upravující promlčecí lhůtu pro podání žaloby na vrácení vycházející z neplatnosti smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy) musí splňovat požadavky stanovené uvedenými směrnicemi(14).
a) Požadavky na poskytování informací a působnost směrnic o dočasném užívání ubytovacího zařízení
44. Zaprvé, pokud jde o vnitrostátní požadavek maximální doby trvání smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy)(15), je třeba zdůraznit, jak uvedly španělská vláda a Komise, že žádný takový požadavek ve směrnicích o dočasném užívání ubytovacího zařízení stanoven není. Směrnice o dočasném užívání ubytovacího zařízení stanoví minimální dobu trvání smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy)(16), nikoli však maximální dobu jejího trvání.
45. Směrnice 94/47 je směrnicí k minimální harmonizaci(17). Členské státy mají tudíž i nadále pravomoc stanovit požadavek maximální doby trvání smlouvy, který je pro spotřebitele příznivější.
46. Směrnice 2008/122 je naopak směrnicí k maximální harmonizaci. Jak vyplývá z bodu 3 jejího odůvodnění, členské státy nejsou oprávněny ve svých vnitrostátních právních předpisech ponechat nebo do nich zavádět ustanovení, která se liší od ustanovení dotčené směrnice. Jak ovšem rovněž z uvedeného bodu odůvodnění vyplývá, pokud takováto harmonizovaná ustanovení neexistují, „měly by mít členské státy nadále možnost ponechat v platnosti či přijmout vnitrostátní právní předpisy v souladu s právem [Unie]“.
47. Jak je uvedeno výše, aspekt maximální doby trvání smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení nebyl směrnicí 2008/122 harmonizován. Členský stát má tudíž i nadále pravomoc takový požadavek ponechat v platnosti či přijmout v rozsahu, v jakém podle všeho nebude způsobilý dotýkat se kteréhokoli jiného, harmonizovaného ustanovení dotčené směrnice. Vnitrostátní pravidla upravující důsledky porušení takového požadavku a promlčecí lhůtu, v níž musí být podána žaloba na vrácení, tak spadají do pravomoci, kterou si členské státy ponechaly. Za těchto okolností není nezbytné uvedená vnitrostátní pravidla posuzovat z hlediska zásady efektivity(18).
48. Zadruhé, pokud jde o požadavek přesné specifikace předmětu smlouvy, předkládající soud konkrétně odkázal na povinnost informovat spotřebitele o identifikaci nemovitosti v katastru nemovitostí a o časovém úseku, na který se nabyté právo vztahuje(19).
49. Je třeba zdůraznit, že směrnice o dočasném užívání ubytovacího zařízení vyžadují, aby smlouva obsahovala přesný a podrobný popis nemovitosti a jejího umístění(20). Uvedené směrnice neobsahují žádné další požadavky, které by se týkaly konkrétních aspektů, pomocí nichž má být uvedený požadavek splněn. V tomto ohledu je nutno připomenout, že z článku 288 SFEU vyplývá, že členské státy mají při provádění směrnice povinnost zajistit úplnou účinnost směrnice, přičemž mají široký prostor pro uvážení, co se týče volby způsobů a prostředků určených k jejímu provedení(21).
50. Provedení požadavku přesného a podrobného popisu podle směrnic o dočasném užívání ubytovacího zařízení je ponecháno na členských státech. Členský stát tak může stanovit identifikaci nemovitosti v katastru nemovitostí jako konkrétní prostředek k zajištění splnění uvedeného požadavku. Informace o identifikaci nemovitosti tak musí být považovány za informace spadající do působnosti směrnic o dočasném užívání ubytovacího zařízení.
51. Pokud jde o dobu dočasného užívání, na kterou se takové právo vztahuje, je uvedený údaj součástí souboru informací, které musí být spotřebiteli poskytnuty(22).
52. Vnitrostátní požadavek jasné specifikace předmětu smlouvy, přinejmenším pokud jde o určení doby trvání práva dočasného užívání(23), tak musí být považován za požadavek, který spadá do působnosti směrnice 94/47 a směrnice 2008/122.
b) Promlčecí doba pro podání žaloby na vrácení
53. Úvodem je třeba připomenout, že pokud příslušné informace nebyly spotřebiteli poskytnuty před uzavřením smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy), má spotřebitel možnost využít prodloužené lhůty pro odstoupení od smlouvy(24). Směrnice o dočasném užívání ubytovacího zařízení nestanoví žádné konkrétní sankce, zejména ne pro případ, že obchodník nesplnil požadavky na poskytování informací stanovené v uvedených směrnicích po uplynutí lhůty pro odstoupení od smlouvy. V takové situaci je na členských státech, aby stanovily vhodné sankce nad rámec práva na odstoupení od smlouvy(25). Uvedené sankce musí být v souladu s čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/122 účinné, přiměřené a odrazující.
54. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, ve španělském právu má porušení požadavků na poskytování předsmluvních a smluvních informací za následek neplatnost smlouvy, která zakládá nárok na vrácení veškerého poskytnutého plnění(26). Toto právo na vrácení je ve vnitrostátní judikatuře vykládáno tak, že se týká zaplacených peněžních částek poměrně odpovídajících zbývající době trvání smlouvy, aby bylo zohledněno užívání majetku(27).
55. Z předkládacího rozhodnutí rovněž vyplývá, že promlčecí lhůty pro podání žaloby na neplatnost smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy) a žaloby na vrácení se řídí obecnými občanskoprávními pravidly upravujícími promlčení. Podle uvedených obecných pravidel se na žalobu na neplatnost smlouvy nevztahuje žádná promlčecí lhůta. Naproti tomu právo na podání žaloby na vrácení plateb uskutečněných na základě neplatné smlouvy se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě týkající se osobních žalob. Není-li konkrétně stanoveno jinak, je výchozím okamžikem (dies a quo) pro začátek běhu promlčecí lhůty pro podání žaloby na vrácení okamžik, kdy může být taková žaloba řádně podána(28). V případě smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobných smluv) by mělo být podle předkládajícího soudu za takový okamžik považováno uzavření smlouvy.
56. Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda se na smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy), které jsou prohlášeny za absolutně neplatné, použijí obecná pravidla upravující promlčení, nebo zda by měl předkládající soud na takové smlouvy uplatnit judikaturu Soudního dvora týkající se zneužívajících ujednání(29). Pokud by byla použitelná zmíněná judikatura, měla by promlčecí lhůta začít místo toho běžet od okamžiku vydání konečného rozsudku, kterým je smlouva prohlášena za neplatnou.
57. V tomto ohledu je nutno podotknout, že směrnice o dočasném užívání ubytovacího zařízení nestanoví žádná zvláštní pravidla týkající se promlčecí lhůty použitelné na vnitrostátní prostředky nápravy, které jsou k dispozici v případě nesplnění informačních povinností obchodníkem.
58. Podle ustálené judikatury platí, že při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity)(30).
59. Zásada efektivity se rovněž odráží v článku 13 směrnice 2008/122, který stanoví obecné pravidlo pro soudní a správní prostředky nápravy, podle kterého členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů existovaly přiměřené a účinné právní prostředky nápravy pro zajištění dodržování uvedené směrnice obchodníky.
60. Pokud jde o uvedenou zásadu, o kterou jako jedinou se v tomto řízení jedná, je třeba uvést, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, je třeba analyzovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v rámci řízení jako celku, jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů. Z tohoto hlediska je třeba případně zohlednit základní zásady vnitrostátního soudního systému, jako například ochranu práva na procesní obranu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení(31).
61. Pokud jde o analýzu charakteristik promlčecí lhůty dotčené ve věci v původním řízení, tato analýza se musí týkat délky takové lhůty a podmínek jejího použití, včetně podmínek pro zahájení běhu této lhůty(32).
62. Zaprvé, pokud jde o délku promlčecí lhůty pro podání žaloby na vrácení na základě smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy), která byla prohlášena za absolutně neplatnou, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že přiměřené lhůty pro podání žaloby stanovené v zájmu právní jistoty nejsou takové povahy, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem, pokud jsou tyto lhůty fakticky dostatečné k tomu, aby umožnily spotřebiteli připravit a podat účinný opravný prostředek(33).
63. Soudní dvůr totiž uznal, že ochrana spotřebitele není absolutní a že stanovení přiměřených lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s unijním právem(34).
64. V projednávané věci činila promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení 15 let, následně byla zkrácena na 5 let. Uvedené lhůty jsou za podmínky, že jsou stanoveny a známy dopředu, v zásadě dostatečné k tomu, aby dotčenému spotřebiteli umožnily připravit a podat účinný opravný prostředek(35). To platí tím spíše, jak vysvětlil předkládající soud, že vnitrostátní pravidla umožňují přerušení běhu promlčecí lhůty pouhým mimosoudním uplatněním nároku(36).
65. Zadruhé, pokud jde o počátek běhu promlčecí lhůty, Soudní dvůr v kontextu směrnice 93/13 rozhodl, že datum uzavření smlouvy, která obsahuje zneužívající ujednání, nemůže jako takové představovat počátek běhu promlčecí lhůty(37).
66. Uvedené konstatování Soudního dvora se opírá o určité důležité aspekty týkající se v podstatě nerovného postavení, v němž se spotřebitel vůči prodávajícímu nebo poskytovateli nachází, skutečnosti, že spotřebitelé o zneužívajících ujednáních nevědí nebo si neuvědomují rozsah svých práv, a případně dlouhé doby trvání smlouvy, včetně v ní obsaženého zneužívajícího ujednání(38).
67. V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že použití promlčecí doby, která začíná běžet od uzavření smlouvy, může, pokud se spotřebitel může domáhat vrácení částek uhrazených na základě smluvního ujednání prohlášeného za zneužívající pouze během určené lhůty po podpisu smlouvy, bez ohledu na to, zda si byl nebo mohl být rozumně vědom zneužívající povahy tohoto ujednání, nadměrně ztížit výkon práv tohoto spotřebitele přiznaných směrnicí 93/13, a porušit tak zásadu efektivity vykládanou ve spojení se zásadou právní jistoty(39).
68. Naproti tomu v okamžiku, kdy se rozhodnutí, které určuje zneužívající povahu dotčeného smluvního ujednání a jeho neplatnost z téhož důvodu, stalo pravomocným, je nutno mít v zásadě za to, že je spotřebitel jednoznačně obeznámen s protiprávností daného ujednání. Od tohoto data je tedy uvedený spotřebitel v zásadě schopen účinně uplatnit práva, která mu přiznává směrnice 93/13(40).
69. Soudní dvůr ovšem upřesnil, že směrnice 93/13 nebrání tomu, aby měl prodávající nebo poskytovatel možnost prokázat, že uvedený spotřebitel o zneužívající povaze ujednání věděl nebo mohl rozumně vědět před vydáním rozsudku, který prohlašuje neplatnost uvedeného ujednání(41).
70. V tomto ohledu je třeba uvést, že stejně jako směrnice 93/13 a ostatní unijní směrnice v oblasti ochrany spotřebitele vychází systém ochrany zavedený směrnicemi o dočasném užívání ubytovacího zařízení z myšlenky, že spotřebitel se vůči obchodníkovi nachází v nerovném postavení jak z hlediska vyjednávací síly, tak z hlediska úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistupuje na podmínky předem vyhotovené obchodníkem, aniž může ovlivnit jejich obsah(42).
71. Smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy) mají často přeshraniční povahu, jsou uzavírány v jiné zemi, než je domovská země spotřebitele, a dotyčné nemovitosti se nacházejí v cizí zemi(43). Navíc, jak již bylo uvedeno výše, uvedené smlouvy jsou uzavírány na dlouhou dobu a vyznačují se dlouhodobými závazky a značnými finančními riziky pro spotřebitele(44).
72. Informace o smluvních podmínkách a důsledcích uzavření smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy) poskytnuté před uzavřením a při uzavírání smlouvy mají pro spotřebitele zásadní význam. Zejména na základě těchto informací se spotřebitel rozhoduje, zda chce být vázán podmínkami, které obchodník vyhotovil předem(45).
73. Povinnost poskytnout informace je tedy nezbytná k tomu, aby se spotřebitel mohl seznámit se svými právy a povinnostmi. Znalost a dobré pochopení informací spotřebitelem, které musí povinně obsahovat smlouva o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobná smlouva), jsou nezbytné pro řádné plnění této smlouvy, a zejména pro výkon práv spotřebitele(46).
74. Vzhledem k zásadnímu významu požadavků na poskytování informací a povědomí spotřebitele o jeho právech je důležité posoudit, zda existuje riziko, že právo požadovat vrácení na základě neplatné smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy) zanikne ještě před tím, než mohou spotřebitelé zjistit, že jim určité informace nebyly poskytnuty.
75. Pokud jde o některé informace popisnějšího charakteru, jako je totožnost obchodníka, popis nemovitosti nebo informace týkající se energií a služeb, lze o průměrném spotřebiteli, který je přiměřeně dobře informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, podle všeho prima facie říci, že si je schopen uvědomit, že dotčené informace nebyly poskytnuty, jakmile se s nemovitostí seznámí.
76. Konečné posouzení skutečné možnosti spotřebitele uvědomit si, že určité informace nebyly poskytnuty, však závisí na přesné formulaci a okolnostech uzavření smlouvy. Je patrně jednodušší zjistit, že chybí informace o nemovitosti, pokud se práva dočasného užívání ubytovacího zařízení týkají určité konkrétní nemovité věci, než když se taková práva týkají různých potenciálních ubytovacích jednotek(47).
77. Riziko nevědomosti je větší, pokud jde o informace týkající se výkonu práv ze smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy). Jedná se zejména o informace, které mají dopad na finanční závazek spotřebitele v dlouhodobém horizontu, přičemž skutečnost, že takové informace nebyly poskytnuty, si spotřebitel může uvědomit až v průběhu plnění smlouvy sjednané na dlouhou dobu.
78. Informace o nákladech, o právu na ukončení smlouvy a o právu na další prodej smluvních práv jsou v tomto ohledu obzvláště ilustrativní(48). Spotřebitel si s největší pravděpodobností uvědomí, že chybí informace o způsobu výpočtu případného zvýšení nákladů a poplatků za údržbu až v okamžiku, kdy bude chtít obchodník takové náklady vůči spotřebiteli vymáhat. Totéž platí například pro informace týkající se ukončení smlouvy nebo možnosti účastnit se systému dalšího prodeje smluvních práv. Spotřebitel si nemusí být vědom případných omezení a nákladů spojených s právem na ukončení smlouvy nebo na další prodej smluvních práv, dokud se ve skutečnosti nepokusí uvedená práva uplatnit(49).
79. Je rovněž nutno mít na paměti, že čl. 4 odst. 1 směrnice 2008/122 jasně stanoví, že musí být poskytnuty „jasným a srozumitelným způsobem přesné a dostatečné informace“. Nejasná nebo neúplná povaha informací může ovlivnit schopnost spotřebitele posoudit rozsah jeho práv a povinností a zbavit jej možnosti svá práva uplatnit(50).
80. Ve všech těchto situacích platí, že pokud by byl spotřebitel oprávněn požadovat vrácení plateb uskutečněných na základě neplatné smlouvy pouze během prvních pěti let (podle nyní použitelné občanskoprávní úpravy promlčecí lhůty) po podpisu smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy), hrozilo by, že promlčecí lhůta uplyne před ukončením smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení, přestože by relevance skutečnosti, že spotřebiteli nebyly poskytnuty určité informace, vyšla najevo až v pozdější fázi plnění smlouvy.
81. Takový režim běhu promlčecí lhůty by mohl spotřebitelům systematicky upírat možnost požadovat vrácení uskutečněných plateb z důvodu neplatnosti smlouvy, která je vnitrostátním právem stanovena jako důsledek porušení informačních povinností.
82. Mohl by rovněž narušit účinnost a odrazující povahu neplatnosti smlouvy stanovené jako důsledek porušení požadavků na poskytování informací. Pokud by spotřebitelé měli právo domáhat se prohlášení neplatnosti smlouvy, nikoli však vrácení uskutečněných plateb, vyvstalo by riziko toho, že jedna strana smlouvy získá neoprávněnou výhodu k tíži druhé strany. Jak v podstatě uváděli GQ a IF, obchodník by mohl poté, co by získal právo nemovitost v plném rozsahu užívat, tuto nemovitost vrátit na trh nemovitostí určených k dočasnému užívání (resp. pronájmu/majetku), zatímco spotřebitel by ztratil možnost budoucího užívání nemovitosti a přišel by o částky, které za účelem takového užívání již zaplatil.
83. Pokud jde tedy o počátek běhu promlčecí lhůty dotčené ve věci v původním řízení, existuje nezanedbatelné riziko toho, že s ohledem na způsob, jakým je taková lhůta stanovena, bude pro spotřebitele v praxi nemožné nebo nadměrně obtížné uplatnit svá práva v situaci, kdy došlo k porušení požadavků na poskytování informací.
84. Naproti tomu v okamžiku, kdy je vydáno konečné rozhodnutí, kterým je smlouva prohlášena za neplatnou, si bude spotřebitel v zásadě plně vědom svých práv a bude schopen zahájit řízení o vrácení.
85. Konečně pokud si předkládající soud klade otázku, zda stanovení počátku běhu promlčecí lhůty na pozdější okamžik, než je uzavření smlouvy, nemůže být v rozporu se zásadou právní jistoty a zda nepobízí spotřebitele ke strategickému vedení soudního řízení, je třeba připomenout, že neposkytnutím povinných informací jak ve fázi před uzavřením smlouvy, resp. při uzavření smlouvy, tak později v době plnění smlouvy obchodník sám vytváří situaci, kterou směrnice o dočasném užívání ubytovacího zařízení zakazují(51). Jak vysvětlil předkládající soud, žaloba na vrácení se netýká všech zaplacených částek, neboť k období, během něhož byl majetek užíván (nebo byl přinejmenším k dispozici pro účely užívání), se nepřihlíží.
86. Zásada efektivity však nebrání tomu, aby měl obchodník právo prokázat, že spotřebitel věděl nebo mohl rozumně vědět o porušení informačních povinností před vydáním rozsudku, kterým je smlouva prohlášena za absolutně neplatnou (v důsledku uvedeného porušení). V takové situaci začíná promlčecí lhůta běžet od uvedeného okamžiku, kdy si toho byl spotřebitel vědom(52).
87. S ohledem na výše uvedené jsem toho názoru, že články 3 a 4 směrnice 97/47 a články 4 a 5 směrnice 2008/122 ve spojení se zásadou efektivity musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo judikatuře, podle kterých začíná promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení částek zaplacených spotřebitelem na základě neplatné smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy) běžet ode dne uzavření smlouvy bez ohledu na to, zda spotřebitel věděl nebo se mohl seznámit s informacemi, které mu obchodník neposkytl nebo které poskytl nejasným způsobem. Spotřebitel si je v zásadě plně vědom svých práv až v okamžiku konečného rozhodnutí, kterým je smlouva prohlášena za absolutně neplatnou. Zásada efektivity však nebrání tomu, aby měl obchodník právo prokázat, že spotřebitel věděl nebo mohl rozumně vědět o skutečnostech zakládajících neplatnost smlouvy již před uvedeným datem.
B. Ke druhé předběžné otázce
88. Článek 6 směrnice 94/47 a článek 9 směrnice 2008/122 zakazují platby záloh spotřebitelem před uplynutím lhůty, během níž může spotřebitel uplatnit své právo na odstoupení od smlouvy.
89. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, s přihlédnutím k judikatuře zmiňované v bodě 33 tohoto stanoviska, zda musí být článek 6 směrnice 94/47 a článek 9 směrnice 2008/122 ve spojení se zásadou efektivity vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě nebo judikatuře, podle které začíná promlčecí lhůta pro podání žaloby na zaplacení žalobci části smluvní ceny uhrazené formou zálohových plateb běžet ode dne, kdy byly tyto platby na základě smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení nebo podobné smlouvy uskutečněny.
90. Z bodů 11 a 12 odůvodnění směrnice 94/47, jakož i z bodu 11 odůvodnění směrnice 2008/122 vyplývá, že cílem zákazu plateb záloh je posílit ochranu spotřebitelů, kterou jim poskytuje právo odstoupit od smlouvy. Právo odstoupit od smlouvy je stanoveno za tím účelem, aby si mohli spotřebitelé plně uvědomit, jaká práva a povinnosti pro ně ze smlouvy vyplývají. Pokud by obchodník mohl požadovat platby záloh během období, kdy lze uplatnit právo na odstoupení od smlouvy, mohlo by to spotřebitele od jeho uplatnění odradit.
91. Z článku 10 směrnice 94/47 a článku 15 směrnice 2008/122 rovněž vyplývá, že stanovení režimu sankcí za porušení zákazu plateb záloh přísluší členským státům.
92. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podle španělského práva jsou platby záloh zakázány, přičemž porušení uvedeného zákazu má za následek povinnost obchodníka zaplatit dvojnásobek částky, kterou obdržel jako zálohu.
93. Vyvstává otázka, zda zásada efektivity(53) brání tomu, aby byl počátek běhu promlčecí lhůty pro podání žaloby na zaplacení záloh stanoven na den, kdy byly uvedené platby záloh uskutečněny (v souladu s obecnými pravidly občanského práva). Stejně jako v případě první předběžné otázky má předkládající soud pochybnosti zejména o tom, zda má být judikatura Soudního dvora vytvořená v kontextu zneužívajících ujednání přenášena do oblasti směrnic o dočasném užívání ubytovacího zařízení.
94. V tomto ohledu, jak již bylo uvedeno výše(54), je třeba mít na paměti, že judikatura Soudního dvora týkající se vnitrostátních pravidel upravujících promlčecí lhůty pro vymáhání částek zaplacených na základě zneužívajících ujednání vychází z řady úvah, včetně nerovného postavení spotřebitele a skutečnosti, že spotřebitel si nemusí být vědom zneužívající povahy ujednání obsaženého ve smlouvě nebo si nemusí uvědomovat rozsah svých práv.
95. Jak již bylo rovněž uvedeno výše(55), v kontextu smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči obchodníkovi. A právě z tohoto důvodu unijní normotvůrce zakazuje platby záloh, aby bylo zajištěno, že spotřebitel nebude odrazován od uplatnění svého práva odstoupit od smlouvy.
96. Na rozdíl od zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice 93/13 a požadavků na poskytování informací podle směrnic o dočasném užívání ubytovacího zařízení však v případě zákazu plateb záloh není spotřebitel vystaven stejně vysokému riziku, že promlčecí lhůta uplyne před tím, než se o svých právech dozví.
97. V případě smluv s dlouhou dobou trvání se spotřebitel může o nepřiměřenosti ujednání dozvědět později, jakmile začne mít takové ujednání vliv na jeho smluvní závazek nebo jakmile bude vůči němu vymáháno. Stejně tak z důvodů, které jsem již vysvětlila výše(56), se může takový spotřebitel dozvědět o tom, že mu určité informace nebyly poskytnuty nebo jsou nejasné (přičemž se jedná o informace, které mohou ovlivnit jeho schopnost posoudit rozsah svých práv), až v pozdější fázi plnění smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy). Účinky porušení povinností ze strany obchodníka se mohou projevit až v průběhu smluvního vztahu. Dokud obchodník informace neposkytne, porušování příslušných právních povinností bude trvat.
98. Naproti tomu zákaz plateb záloh se týká jednorázového porušení, jehož účinky se patrně projeví v dřívější fázi smluvního vztahu. Neexistuje reálné riziko, že se spotřebitel o zákazu dozví až po uplynutí několika let po provedení platby, například v souvislosti s tím, že mu bude uloženo zaplacení poplatku, nebo v okamžiku, kdy bude chtít uplatnit určitá práva.
99. Je nutno rovněž podotknout, že ochrana, která je smyslem zákazu plateb záloh, je intenzivní na začátku smluvního vztahu. Účelem zákazu je zajistit, aby nebyl spotřebitel odrazován od odstoupení od smlouvy. V průběhu doby plnění smlouvy však již takový účel ztrácí na intenzitě. To podle všeho platí tím spíše v takové situaci, jako je situace, která nastala v původním řízení, kdy spotřebitel nejenže neodstoupil od smlouvy, ale dokonce uzavřel novou smlouvu o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobnou smlouvu) devět let po uzavření první smlouvy.
100. Jak v podstatě tvrdila Komise, reálná schopnost spotřebitele zjistit svá práva není v případě zneužívajícího ujednání stejná jako v případě zákonného zákazu plateb záloh. Má se sice za to, že zneužívající ujednání nikdy neexistovalo, nicméně konstatování zneužívající povahy takového ujednání v zásadě vyžaduje posouzení smluvního ujednání soudem, které nelze očekávat od spotřebitele. I otázka dodržování požadavků na poskytování informací podle směrnic o dočasném užívání ubytovacího zařízení může vyžadovat soudní výklad.
101. Zákaz plateb záloh však žádný výklad nevyžaduje. Takové platby jsou zakázány, což je jasně stanoveno ve směrnicích o dočasném užívání ubytovacího zařízení a ve vnitrostátních prováděcích pravidlech. Průměrný spotřebitel, který je přiměřeně dobře informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, si může být uvedeného zákazu vědom. Stačí, aby spotřebitel vypočítal, zda byly platby zálohy placeny během (prodloužené) lhůty pro odstoupení od smlouvy.
102. Nedomnívám se, že by bylo možné vyvozovat jiný závěr z judikatury Soudního dvora, podle níž nelze od spotřebitele očekávat, že podnikne kroky, které spadají do oblasti právních rešerší(57). Citovaná judikatura se týkala situace, kdy nebylo možné předpokládat, že spotřebitel mohl rozumně vědět, že ujednání obsažené v jeho smlouvě svým rozsahem odpovídá standardizovanému ujednání považovanému nejvyšším vnitrostátním soudem členského státu za zneužívající. Taková situace je zjevně odlišná od situace, kdy zákonodárce stanoví určitý zákaz.
103. Stanovení přiměřené promlčecí lhůty po uskutečnění plateb rovněž zajišťuje právní jistotu v situaci, kdy je stanoven jasný zákaz. Požadování peněžité sankce za platbu zálohy, která byla uskutečněna před dlouhou dobou, může vyvolat důkazní tíseň a porušit práva protistrany na obranu(58). Jak vysvětlil předkládající soud, vytváří taková situace riziko, že strana, která se sankce domáhá, bude uložení takové sankce požadovat co možná nejpozději, aby se mohla domáhat i úroků z vymáhané částky, přestože jsou okolnosti stanoveného zákazu jasné již na počátku smluvního vztahu.
104. Ve věci v původním řízení činí podle obecných pravidel občanského práva promlčecí lhůta, v níž může spotřebitel podat žalobu na zaplacení náhrady za uskutečněné platby záloh, pět let (a 15 let podle dříve použitelného znění občanského zákoníku) od okamžiku, kdy byly uvedené platby uskutečněny. Takovou lhůtu je podle všeho nutno považovat za dostatečně dlouhou na to, aby spotřebiteli umožnila domáhat se sankční platby. To platí tím spíše, jak uvedl předkládající soud, že k přerušení běhu uvedené lhůty postačuje mimosoudní uplatnění nároku.
105. Z uvedeného důvodu mám za to, že zásada efektivity nebrání vnitrostátnímu pravidlu, které upravuje promlčení práva podat žalobu na zaplacení smluvní ceny v případě porušení zákazu záloh na základě obecného občanského práva.
106. S ohledem na výše uvedené úvahy mám za to, že článek 6 směrnice 94/47 a článek 9 směrnice 2008/122 ve spojení se zásadou efektivity musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě nebo judikatuře, podle které začíná promlčecí lhůta pro podání žaloby na zaplacení části smluvní ceny uhrazené formou zálohových plateb běžet ode dne, kdy byly zakázané platby na základě smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy) uskutečněny.
V. Závěry
107. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Juzgado de Primera Instancia No 2 de Marbella (Soud prvního stupně č. 2 v Marbelle, Španělsko) odpověděl následovně:
„1) Články 3 a 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí, jakož i články 4 a 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně, ve spojení se zásadou efektivity,
musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo judikatuře, podle kterých začíná promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení částek zaplacených spotřebitelem na základě neplatné smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy) běžet ode dne uzavření smlouvy bez ohledu na to, zda spotřebitel věděl nebo se mohl seznámit s informacemi, které mu obchodník neposkytl nebo které poskytl nejasným způsobem. Spotřebitel si je v zásadě plně vědom svých práv až v okamžiku konečného rozhodnutí, kterým je smlouva prohlášena za absolutně neplatnou. Zásada efektivity však nebrání tomu, aby měl obchodník právo prokázat, že spotřebitel věděl nebo mohl rozumně vědět o skutečnostech zakládajících neplatnost smlouvy již před uvedeným datem.
2) Článek 6 směrnice 94/47 a článek 9 směrnice 2008/122, ve spojení se zásadou efektivity,
musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě nebo judikatuře, podle které začíná promlčecí lhůta pro podání žaloby na zaplacení části smluvní ceny uhrazené formou zálohových plateb běžet ode dne, kdy byly zakázané platby na základě smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení (či podobné smlouvy) uskutečněny.“
1 Původní jazyk: angličtina.
2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně (Úř. věst. 2009, L 33, s. 10).
3 Staudinger, A., „Timeshare Contracts“ in Max-Planck Encyclopaedia of European Private Law, Max-EuP, 2012. K vývoji institutu dočasného užívání ubytovacího zařízení viz Edmonds, J., International Timesharing, 3. vyd., Longman, Londýn, 1991, s. 1.
4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí (Úř. věst. 1994, L 280, s. 83; Zvl. vyd. 13/13, s. 315).
5 Zpráva Komise Evropskému parlamentu a Radě, Zpráva o hodnocení [směrnice 2008/122], COM(2015) 644 final ze dne 16. prosince 2015 (dále jen „hodnotící zpráva Komise o směrnici 2008/122“).
6 Tato změna byla provedena Ley 42/2015 de reforma de la Ley 1/2000, de 7 de enero, de Enjuiciamiento Civil (zákon 42/2015, kterým se mění zákon 1/2000 ze dne 7. ledna o občanském soudním řízení) ze dne 5. října 2015 (BOE č. 239 ze dne 6. října 2015, s. 90240).
7 Směrnice Rady ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26).
8 Rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty) (C‑561/21, EU:C:2024:362, bod 34).
9 Rozsudek ze dne 16. dubna 2026, Nitrogénművek (C‑519/24, EU:C:2026:297, body 19 a 20 a citovaná judikatura).
10 Informace jsou podávány formou dokumentu, který byl ve směrnici 2008/122 nazván „standardní formulář pro informace“. Viz body 4 a 7 tohoto stanoviska.
11 Viz body 5 a 8 tohoto stanoviska.
12 Rozsudek ze dne 2. prosince 2025, Stichting Right to Consumer Justice a Stichting App Stores Claims (C‑34/24, EU:C:2025:936, bod 39 a citovaná judikatura).
13 Tamtéž.
14 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Sogefinancement (C‑50/22, EU:C:2023:177, bod 26).
15 Předkládací rozhodnutí neuvádí vnitrostátní ustanovení, která stanoví požadavek maximální doby trvání smlouvy. Z vyjádření španělské vlády a Komise však vyplývá, že takový požadavek je zakotven v článku 3 zákona 42/1998 a v článku 24 zákona 4/2012.
16 Podle čl. 2 první odrážky směrnice 94/47 se smlouva o dočasném užívání ubytovacího zařízení uzavírá „alespoň na dobu tří let“. Tato doba byla zkrácena na „období delší než jeden rok“ v souladu s definicí „smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení“ stanovené v čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2008/122.
17 Podle článku 11 směrnice 94/47 mohly členské státy přijmout nebo zachovat ustanovení s vyšším stupněm právní ochrany nabyvatelů.
18 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Sogefinancement (C‑50/22, EU:C:2023:177, bod 32 a citovaná judikatura).
19 Předkládací rozhodnutí neuvádí vnitrostátní ustanovení, která tyto požadavky stanoví. Z vyjádření španělské vlády a Komise však vyplývá, že uvedené požadavky jsou zakotveny v čl. 9 odst. 1 bodě 1 zákona 42/1998 a v čl. 30 odst. 1 bodě 3 zákona 4/2012.
20 Viz písm. c) přílohy směrnice 94/47 a příloha I část 3 bod 2 první odrážka směrnice 2008/122.
21 Rozsudek ze dne 11. června 2020, Prezident Slovenskej republiky (C‑378/19, EU:C:2020:462, bod 37 a citovaná judikatura).
22 Příloha směrnice 94/47 odkazuje v písmenu b) extenzivněji na „podmín[ky, za jakých] je toto právo vykonáváno“, pokud jde o právo, které je předmětem smlouvy. Lhůtu, v níž může být právo uplatněno, lze považovat za součást zmíněných podmínek. Část 1 přílohy I směrnice 2008/122 uvádí mezi informacemi týkajícími se smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení „[u]vedení přesného období, po které může být vykonáváno právo, jež je předmětem smlouvy, a případně doba jeho trvání“.
23 Tuto výhradu vyjadřuji pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k závěru, že povinnost poskytnout evidenční označení nespadá do působnosti směrnic o dočasném užívání ubytovacího zařízení.
24 V takovém případě uplyne lhůta pro odstoupení od smlouvy po uplynutí lhůty stanovené v čl. 5 odst. 1 třetí odrážce směrnice 94/47 a v čl. 6 odst. 3 písm. b) směrnice 2008/122.
25 Odpovědnost za stanovení sankcí na úrovni členských států vyplývá z článku 10 směrnice 94/47 a článku 15 směrnice 2008/122. Podle čl. 6 odst. 3 druhého pododstavce směrnice 2008/122 stanoví členské státy kromě práva na odstoupení od smlouvy vhodné sankce v souladu s článkem 15, zejména pro případ, kdy obchodník po uplynutí lhůty pro odstoupení od smlouvy nesplní požadavky na poskytování informací podle uvedené směrnice.
26 Viz body 10 a 14 tohoto stanoviska. Neplatnost smlouvy je důsledkem porušení některého z požadavků stanovených v příslušných vnitrostátních právních předpisech, včetně požadavku na specifikaci předmětu smlouvy.
27 GQ a IF citují v tomto ohledu rozsudek Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) č. 192/2016 ze dne 29. března 2016 (ES:TS:2016:1298).
28 Viz body 15 a 16 tohoto stanoviska.
29 Viz bod 23 tohoto stanoviska.
30 Rozsudek ze dne 19. března 2026, UniCredit Bank a Momentum Credit (C‑679/24, EU:C:2026:223, bod 62 a citovaná judikatura).
31 Tamtéž, bod 63 a citovaná judikatura.
32 Obdobně viz rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance (C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 30).
33 Rozsudek ze dne 9. července 2020, Raiffeisen Bank a BRD Groupe Societé Générale (C‑698/18 a C‑699/18, EU:C:2020:537, bod 62 a citovaná judikatura).
34 Rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance (C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 32).
35 Rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance (C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 41).
36 Viz bod 28 tohoto stanoviska.
37 Rozsudek ze dne 19. března 2026, UniCredit Bank a Momentum Credit (C‑679/24, EU:C:2026:223, bod 69 a citovaná judikatura).
38 Viz podrobné odůvodnění Soudního dvora v rozsudku ze dne 19. března 2026, UniCredit Bank a Momentum Credit (C‑679/24, EU:C:2026:223, body 70 a 71 a citovaná judikatura).
39 Rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty) (C‑561/21, EU:C:2024:362, bod 34 a citovaná judikatura).
40 Rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty) (C‑561/21, EU:C:2024:362, bod 35).
41 Rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty) (C‑561/21, EU:C:2024:362, bod 38).
42 Obdobně viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další (C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 259 a citovaná judikatura).
43 Viz bod 11 odůvodnění směrnice 94/47 a hodnotící zpráva Komise o směrnici 2008/122, poznámka pod čarou 5, op. cit., s. 2.
44 Viz bod 2 tohoto stanoviska.
45 Obdobně viz rozsudek ze dne 30. října 2025, Mercedes-Benz Bank a Volkswagen Bank (C‑143/23, EU:C:2025:837, bod 66 a citovaná judikatura).
46 Obdobně viz rozsudek ze dne 30. října 2025, Mercedes-Benz Bank a Volkswagen Bank (C‑143/23, EU:C:2025:837, bod 68 a citovaná judikatura).
47 Pokud jsou takové ubytovací jednotky dostupné například v různých hotelech, které patří do téže skupiny.
48 Viz příslušné informace uvedené v písmenech j), k) a l) přílohy směrnice 94/47 a v příloze I části 3 bodech 4 až 6 směrnice 2008/122.
49 Hodnotící zpráva Komise o směrnici 2008/122, poznámka pod čarou 5, op. cit., s. 7 a násl., uvádí, že problémy v oblasti ochrany spotřebitele vznikají zejména v souvislosti s poplatky za údržbu nebo za služby, pokud jsou zvýšeny bez objektivního důvodu, jakož i v souvislosti s postupy a podmínkami pro ukončení smlouvy a výměnou práv k dočasnému užívání ubytovacího zařízení. Viz též Conway, L., „Timeshares: Common problems faced by UK owners – Research briefing“, knihovna Dolní sněmovny Spojeného království, 25. července 2025, která poukazuje na společné problémy spojené s právy vyplývajícími z dočasného užívání ubytovacích zařízení, mimo jiné na nadměrné zvyšování ročních poplatků, problémy s dalším prodejem, komplikace spojené s ukončováním smluv a s doložkami o trvání smlouvy na dobu neurčitou (které spotřebiteli mimořádně ztěžují ukončení smlouvy).
50 V případě zneužívající povahy a netransparentnosti ujednání obsahujícího informace by měl spotřebitel k dispozici doplňkové prostředky ochrany spotřebitele upravené směrnicí 93/13. Pokud by byl podpis smlouvy vynucován pod nátlakem, může se spotřebitel rovněž dovolávat směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách) (Úř. věst. 2005, L 149, s. 22). Viz hodnotící zpráva Komise o směrnici 2008/122, poznámka pod čarou 5, op. cit., s. 10; Downes, N., „More about timeshare: A revised directive or a regulation? Incidence of other instruments of consumer protection“, sv. 16, č. 4, 2008, European Review of Private Law, s. 607 až 625.
51 Obdobně viz rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty) (C‑561/21, EU:C:2024:362, bod 40).
52 Tak by tomu bylo například v případě, kdy existují důkazy o předchozí komunikaci mezi obchodníkem a spotřebitelem, v níž obchodník spotřebiteli chybějící informace poskytuje. V takové situaci začíná promlčecí lhůta běžet od okamžiku, kdy byly uvedené informace spotřebiteli poskytnuty.
53 Viz judikatura citovaná v bodě 58 tohoto stanoviska.
54 Viz bod 66 tohoto stanoviska.
55 Viz bod 70 tohoto stanoviska.
56 Body 75 a 76 tohoto stanoviska.
57 Rozsudek ze dne 25. dubna 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty) (C‑561/21, EU:C:2024:362, bod 49 a citovaná judikatura).
58 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se účastníci řízení v původní věci neshodují na tom, zda vůbec byly nějaké zakázané platby záloh uskutečněny. To dokládá, jaké problémy vznikají, když mají soudy rozhodovat o ukládání sankcí více než 15 let poté, kdy byly takové platby uskutečněny (jako je tomu v případě první smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení v původním řízení, která byla uzavřena v roce 2007).