null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
LAILY MEDINA
přednesené dne 21. května 2026(1)
Věc C‑230/25
Michail Michalov Stefanov
Trestní řízení
za účasti:
Sofijska apelativna prokuratura
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Odvolací soud v Sofii (Apelativen sad – Sofia, Bulharsko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Justiční spolupráce v trestních věcech – Hodnoty a cíle Unie – Právní stát – Zásady nezávislosti a neodvolatelnosti soudců – Soud, který rozhoduje v trestní věci a je žalovaným v občanskoprávní věci o náhradě škody“
I. Úvod
1. Toto stanovisko se týká žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Odvolací soud v Sofii (Apelativen sad – Sofia, Bulharsko). Tento soud se dotazuje Soudního dvora na podmínky uplatňování práva na právní pomoc, které je zakotveno zejména ve směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1919 ze dne 26. října 2016 o právní pomoci pro podezřelé nebo obviněné osoby v trestním řízení a pro osoby vyžádané v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu (Úř. věst. 2016, L 297, s. 1). Konkrétně se zabývá podmínkami, za nichž může členský stát požadovat náhradu nákladů, které mu v souvislosti s touto právní pomocí vznikly, od osoby, které byla poskytnuta a která byla v konečném důsledku odsouzena v trestním řízení.
2. Právo na právní pomoc je, jak již dlouho zdůrazňuje Evropský soud pro lidská práva(2), někdy nezbytné pro zajištění účinného přístupu k soudu. V praxi spočívá toto právo na dvou vzájemně se doplňujících pilířích, jimiž jsou zaprvé pomoc obhájce a zadruhé financování této pomoci. Ačkoli se právní pomoc na první pohled jeví jako pouhé praktické opatření organizace soudního řízení, ve skutečnosti představuje nezbytný prostředek k naplnění práva na soudní ochranu v právním systému. Tím, že zajišťuje jednotlivci, aby měl k dispozici pomoc obhájce, umožňuje mu totiž přístup k soudu a zachovává tak spravedlivost řízení. Právní pomoc tedy zaručuje účinnost práva na soudní ochranu stanoveného v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), které je samotné podmínkou provedení základní hodnoty právního státu zakotvené v článku 2 SEU.
3. V projednávané věci je třeba se zabývat právní pomocí v konkrétním kontextu trestních řízení, která probíhají před několika bulharskými soudy. Soudní dvůr tak má zejména určit, zda a v jakém rozsahu je možné požadovat od osoby, která využila právní pomoc, aby nahradila s ní spojené náklady. K zodpovězení této otázky bude potřeba výklad zejména směrnice 2016/1919, která po dlouhém zvažování ze strany normotvůrce v této věci vymezila společná minimální pravidla, která jsou členské státy povinny v souvislosti s právem na právní pomoc v trestním řízení dodržovat.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
4. V bodech 1, 2, 8, 17 a 30 odůvodnění směrnice 2016/1919 se uvádí:
„(1) Cílem této směrnice je zajistit účinnost práva na přístup k obhájci, jak je upravuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU [ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci se třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody (Úř. věst. 2013, L 294, s. 1)], tím, že podezřelým a obviněným osobám v trestním řízení […] zpřístupní pomoc obhájce hrazenou členskými státy.
(2) Stanovením společných minimálních pravidel týkajících se práva na právní pomoci podezřelým, obviněným […] si tato směrnice klade za cíl posílit důvěru členských států v systémy trestního soudnictví ostatních členských států, a tím zlepšit vzájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech.
[…]
(8) Právní pomoc by měla pokrýt náklady na obhajobu osob podezřelých, obviněných […]. Při rozhodování o poskytnutí právní pomoci by měly být příslušné orgány členských států oprávněny požadovat, aby část nákladů nesly v závislosti na svých finančních možnostech samy podezřelé, obviněné nebo vyžádané osoby.
[…]
(17) V souladu s čl. 6 odst. 3 písm. c) [evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen ‚EÚLP‘)] mají podezřelé a obviněné osoby, které postrádají dostatečné finanční prostředky na pomoc obhájce, mít právo na to, aby jim byla poskytnuta, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Toto minimální pravidlo umožňuje členským státům posoudit majetkové poměry, odůvodněnost či obojí. Tímto posouzením by neměla být vyloučena ani jinak omezena práva a procesní záruky zaručené Listinou a EÚLP, jak je vyložil Soudní dvůr a [Evropský soud pro lidská práva (dále jen ‚ESLP‘)].
[…]
(30) Tato směrnice stanoví minimální pravidla. Členské státy by měly mít možnost rozšířit práva stanovená v této směrnici s cílem poskytnout vyšší úroveň ochrany. […] Úroveň ochrany poskytnutá členskými státy by nikdy neměla být nižší než ta, kterou zaručují Listina nebo EÚLP, v souladu s výkladem Evropského soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva.“
5. Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:
„1. Tato směrnice se vztahuje na podezřelé a obviněné osoby v trestním řízení, které mají právo na přístup k obhájci podle směrnice 2013/48/EU a které:
a) jsou zbaveny osobní svobody;
b) musí mít pomoc obhájce v souladu s právem Unie nebo vnitrostátním právem;
[…]“
6. Článek 4 uvedené směrnice, nadepsaný „Právní pomoc v rámci trestního řízení“, stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby podezřelé nebo obviněné osoby, které postrádají dostatečné finanční prostředky na úhradu právního zastoupení, měly právo na právní pomoc, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.
2. Pro účely určení, zda má být v daném případě poskytnuta právní pomoc v souladu s odstavcem 1, mohou členské státy posoudit majetkové poměry, odůvodněnost či obojí.
3. Při posuzování majetkových poměrů členský stát zohlední všechny relevantní a objektivní okolnosti, jako je příjem, majetek a rodinná situace dotčené osoby, náklady na právní zastoupení a životní úroveň v tomto členském státě, s cílem zjistit, zda podezřelá nebo obviněná osoba v souladu s kritérii platnými v tomto členském státě postrádá dostatečné finanční prostředky na úhradu právního zastoupení.
4. Při posuzování odůvodněnosti členský stát zohlední míru závažnosti trestného činu, složitost případu a přísnost hrozící sankce s cílem určit, zda zájmy spravedlnosti v tomto případě vyžadují poskytnutí právní pomoci. V každém případě se kritéria odůvodněnosti považují za splněná v těchto případech:
a) pokud je podezřelá nebo obviněná osoba předvedena před příslušný soud nebo příslušného soudce, aby bylo rozhodnuto o jejím vzetí do vazby, v jakémkoli stadiu řízení v oblasti působnosti této směrnice, a
b) během vazby.
[…]“
7. Článek 9 téže směrnice, nadepsaný „Zranitelné osoby“, stanoví:
„Členské státy zajistí, aby při provádění této směrnice byly zohledněny zvláštní potřeby podezřelých, obviněných a vyžádaných osob, které jsou zranitelné.“
8. Článek 11 směrnice 2016/1919 stanoví:
„Žádné ustanovení této směrnice nesmí být vykládáno způsobem, který by omezoval práva a procesní záruky, jež jsou zaručeny Listinou, EÚLP nebo jinými příslušnými ustanoveními mezinárodního práva nebo právními předpisy kteréhokoli členského státu, které stanoví vyšší úroveň ochrany, či který by se od nich odchyloval.“
B. Bulharské právo
9. Článek 94 trestního řádu (Nakazatelno-procesualen kodeks, dále jen „NPK“) stanoví:
„(1) V rámci trestního řízení je povinná účast obhájce, pokud:
[...]
6. [...] je obviněná osoba zbavena osobní svobody;
[...]
8. věc je projednávána v nepřítomnosti obviněné osoby;
9. obviněná osoba není schopna uhradit odměnu obhájce, přeje si využít služeb obhájce a vyžadují to zájmy spravedlnosti.
[...]
(3) Je-li účast obhájce povinná, příslušný orgán ustanoví obhájce. [...]“
10. Článek 189 odst. 3 NPK stanoví:
„Je-li obžalovaný shledán vinným, soud mu uloží povinnost k náhradě nákladů řízení, včetně odměny a dalších výdajů ustanoveného obhájce, jakož i nákladů soukromého žalobce a žalobce v občanskoprávním sporu, pokud to požadovali. Je-li odsouzeno více osob, soud určí část, kterou má každá z nich uhradit.“
11. Článek 23 zákona o právní pomoci (Zakon za pravnata pomošt) stanoví:
„(1) Systém právní pomoci [...] zahrnuje případy, v nichž zákon ukládá, aby obhajobu zajišťoval obhájce, zástupce obhájce nebo zástupce.
(2) Systém právní pomoci se vztahuje také na případy, kdy obžalovaný, obviněná osoba nebo účastník trestní, občanskoprávní nebo správní věci nemá prostředky nutné k úhradě pomoci obhájce, přeje si mít obhájce a vyžadují to zájmy spravedlnosti. V těchto případech není osoba povinna nahradit náklady na poskytnutou právní pomoc.“
12. Článek 25 odst. 1 tohoto zákona stanoví:
„[...] rozhodnutí o přiznání právní pomoci se přijímá [...] na žádost dotčené osoby nebo na základě zákona, přičemž se jí písemně vysvětlí prostřednictvím prohlášení v souladu se vzorem stanoveným úřadem pro právní pomoc, že v případě rozsudku nebo rozhodnutí o odsouzení je tato osoba povinna nahradit náklady na právní pomoc, s výjimkou případů uvedených v čl. 23 odst. 2. Odmítnutí poskytnutí právní pomoci musí být odůvodněno a lze proti němu podat opravný prostředek v souladu s příslušnými podmínkami.“
III. Skutkový základ sporu, původní řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
13. Předně v rámci prvního soudního řízení byl žalobce v původním řízení, Michail Michajlov Stefanov, který byl předtím dne 3. června 2018 vzat do vyšetřovací vazby a byl zastupován obhájcem ustaveným ex officio, jenž mu byl poskytnut automaticky, odsouzen Specializovaným trestním soudem (Specializiran nakazatelen sad, Bulharsko) k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku a deseti měsíců, přičemž tento trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, a to za spáchání dvou trestných činů podle trestního zákoníku (Nakazatelen kodeks). Žalobce v původním řízení podal proti tomuto rozsudku odvolání k Specializovanému trestnímu odvolacímu soudu (Apelativen specializiran nakazatelen sad, Bulharsko), který uvedený rozsudek zrušil z důvodu procesní vady a věc vrátil Specializovanému trestnímu soudu (Specializiran nakazatelen sad) k rozhodnutí ve věci samé, přičemž vazba žalobce v původním řízení skončila dne 14. března 2019.
14. Současně žalobce v původním řízení podal k Městskému soudu v Sofii (Sofijski gradski sad, Bulharsko) proti Specializovanému trestnímu soudu (Specializiran nakazatelen sad) a Specializovanému trestnímu odvolacímu soudu (Apelativen specializiran nakazatelen sad) žalobu na náhradu škody, v níž se dovolával různých druhů újmy souvisejících s obdobím, které strávil ve vazbě.
15. Následně v rámci druhého soudního řízení vydal Specializovaný trestní soud (Specializiran nakazatelen sad) nový odsuzující rozsudek proti žalobci v původním řízení, který se proti tomuto rozsudku odvolal k Specializovanému trestnímu odvolacímu soudu (Apelativen specializiran nakazatelen sad). Specializovaný trestní odvolací soud (Apelativen specializiran nakazatelen sad) tento návrh zamítl, když zároveň částečně zrušil rozsudek Specializovaného trestního soudu (Specializiran nakazatelen sad), proti čemuž podal žalobce v původním řízení kasační opravný prostředek k Nejvyššímu kasačnímu soudu (Varhoven kasacionen sad, Bulharsko). Nejvyšší kasační soud (Varhoven kasacionen sad) zrušil odvolací rozsudek i rozsudek prvního stupně a věc vrátil k projednání Specializovanému trestnímu soudu (Specializiran nakazatelen sad).
16. Konečně v rámci třetího soudního řízení byla vydána nová obžaloba za účelem výkonu rozsudku Nejvyššího kasačního soudu (Varhoven kasacionen sad) a věc byla přidělena Specializovanému trestnímu soudu (Specializiran nakazatelen sad). Žalobce v původním řízení podal návrh na vyloučení soudce, jemuž byla tato věc přidělena, jakož i všech soudců Specializovaného trestního soudu (Specializiran nakazatelen sad), a to z důvodů srovnatelných s těmi, které uvedl v rámci svého předchozího návrhu podaného v průběhu druhého soudního řízení. Bulharský zákonodárce ovšem rozhodl o zrušení specializovaných trestních soudů, včetně Specializovaného trestního soudu (Specializiran nakazatelen sad), a tak byla věc postoupena Městskému soudu v Sofii (Sofijski gradski sad). Současně byla věc týkající se občanskoprávní žaloby na náhradu škody, která byla podána u Městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad), postoupena Okresnímu soudu v Sofii (Okražen sad – Sofia, Bulharsko). V této souvislosti žalobce v původním řízení podal návrh na vyloučení soudců Městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad) z důvodu nedostatku jejich nestrannosti. Tento návrh byl zamítnut a žalobce v původním řízení byl odsouzen.
17. Žalobce v původním řízení podal proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu, když současně požádal o vyloučení trestních soudců, kteří jej tvoří.
18. Předkládající soud zaprvé uvádí, že projednání jednotlivých věcí popsaných v bodech 13 až 17 tohoto stanoviska vyvolává otázky týkající se posouzení nestrannosti soudců zasedajících ve všech soudech, které se těmito věcmi zabývaly, včetně jeho vlastního soudu. V této souvislosti předkládající soud zaprvé vysvětluje, že žalobce v původním řízení zpochybňuje tuto nestrannost z toho důvodu, že tyto soudy vystupují jako žalovaní v občanskoprávním řízení o náhradě škody, které žalobce zahájil v návaznosti na své vzetí do vazby. Zadruhé, pokud jde o věc v původním řízení, upřesňuje, že v ní bude třeba přezkoumat pouze opodstatněnost odvolání žalobce v původním řízení proti rozhodnutí, jímž Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) shledal jeho vinu za spáchání trestných činů, z nichž byl obžalován. Naopak otázky týkající se legality jeho vyšetřovací vazby, jakož i posouzení existence nemajetkové újmy a její případné náhrady, spadají do pravomoci Okresního soudu v Sofii (Okražen sad – Sofia) v rámci občanskoprávní žaloby na náhradu škody.
19. Zadruhé předkládající soud uvádí, že v průběhu druhého soudního řízení byl žalobce v původním řízení informován o termínech jednání před Městským soudem v Sofii (Sofijski gradski sad), jakož i o tom, že pokud se k nim bez platného důvodu nedostaví, bude ve věci rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Žalobce v původním řízení sdělil, že se těchto jednání nezúčastní, protože je hledán za účelem vzetí do vazby v rámci jiné trestní věci. Řízení před tímto soudem proběhlo za přítomnosti ex officio ustaveného obhájce. Při posledním jednání se žalobce v původním řízení dostavil, aby požádal o opakování všech již proběhlých výslechů svědků a znalců, což Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) zamítl. Žalobce v původním řízení proto opustil jednací síň. Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) vydal rozhodnutí za přítomnosti advokáta ustaveného ex officio a v nepřítomnosti žalobce v původním řízení. Předkládající soud má pochybnosti ohledně právní kvalifikace takového jednání, zejména s ohledem na bod 35 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. 2016, L 65, s. 1).
20. Zatřetí předkládající soud vysvětluje, že v bulharském systému trestního soudnictví stanoví čl. 94 odst. 1 bod 6 NPK, že obviněná osoba, která je zbavena osobní svobody, musí být povinně zastoupena obhájcem. Zároveň čl. 94 odst. 1 bod 8 NPK stanoví, že je-li věc projednávána v nepřítomnosti obviněné osoby, musí rovněž tato osoba být povinně zastoupena obhájcem. Tato dvě ustanovení nestanoví žádné předchozí posouzení finanční způsobilosti této osoby k úhradě odměny obhájce. Z článku 94 odst. 1 bodu 9 NPK dále vyplývá, že pokud si obviněná osoba přeje být zastoupena obhájcem, nemá-li dostatečné prostředky k úhradě jeho odměny a vyžadují-li to zájmy spravedlnosti, je jí ustaven obhájce ex officio. V tomto případě je tedy právní pomoc poskytnuta z podnětu této osoby a poté, co byla posouzena její finanční neschopnost uhradit odměnu obhájce. Předkládající soud dále vysvětluje, že podle čl. 25 odst. 1 zákona o právní pomoci je dotčená osoba v případě odsouzení povinna nahradit veškeré náklady spojené s právní pomocí, která jí byla poskytnuta, s výjimkou případu uvedeného v čl. 23 odst. 2 téhož zákona, a sice případu, kdy byla právní pomoc poskytnuta proto, že obžalovaný, obviněná osoba nebo účastník trestního řízení, který nedisponoval potřebnými prostředky, vyjádřil přání být zastoupen obhájcem a vyžadovaly-li to zájmy spravedlnosti.
21. V projednávané věci předkládající soud podotýká, že v průběhu některých fází soudních řízení popsaných v bodech 13 až 17 tohoto stanoviska byla žalobci v původním řízení poskytnuta právní pomoc alternativně na základě čl. 94 odst. 1 bodů 6 a 8 NPK, které spadají do působnosti čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 2016/1919. Uvádí však, že následně bylo prokázáno, že žalobce v původním řízení neměl dostatečné prostředky na to, aby se nechal zastoupit obhájcem, což však nebylo ověřeno v době, kdy mu byla poskytnuta právní pomoc na základě čl. 94 odst. 1 bodů 6 a 8 NPK.
22. V této souvislosti se předkládající soud zabývá tím, zda by v případě, že obviněné osobě byla poskytnuta právní pomoc z důvodu, že byla zbavena osobní svobody, aniž byla předem ověřena její finanční způsobilost uhradit odměnu obhájce, a následně bylo prokázáno, že její finanční prostředky k tomuto účelu nestačí, nemělo být upuštěno od použití čl. 25 odst. 1 zákona o právní pomoci, byla-li by tato osoba odsouzena. Předkládající soud v podstatě uvádí, že jeho pochybnosti v tomto ohledu vyplývají zejména ze skutečnosti, že v bulharském soudním systému nemůže být obviněná osoba, která využívá právní pomoci z důvodu nedostatečných finančních prostředků, v případě odsouzení povinna nahradit náklady spojené s právní pomocí, jak to stanoví uvedené ustanovení. Předkládající soud proto zamýšlí nad tím, zda by v takovém případě, jako je ten, který je předmětem věci v původním řízení, měla být obviněná osoba postavena naroveň obviněné osobě, která by měla nárok na právní pomoc, protože neměla dostatečné finanční prostředky k úhradě odměny obhájce.
23. Předkládající soud mimoto nastoluje rovněž otázku souladu čl. 25 odst. 1 zákona o právní pomoci s bodem 8 odůvodnění směrnice 2016/1919, jelikož tento bod odůvodnění v podstatě stanoví, že členské státy by měly mít možnost požadovat, aby obviněné osoby část nákladů na právní pomoc nesly v závislosti na svých finančních možnostech samy, kdežto čl. 25 odst. 1 zákona o právní pomoci se netýká nahrazení části, ale veškerých nákladů na právní pomoc.
24. Začtvrté předkládající soud uvádí, že v průběhu všech tří řízení popsaných v bodech 13 až 17 tohoto stanoviska zajišťovali obhajobu žalobce v původním řízení v rámci právní pomoci postupně různí obhájci ustanovení ex officio. Žalobce v původním řízení totiž vyjádřil přání nahradit několik z nich, i když tito obhájci splnili svou povinnost přispět k objasnění skutkových a právních okolností, které pro něj byly příznivé, a zároveň se snažili zohlednit obhajobu, kterou zamýšlel uplatnit. V této souvislosti se předkládající soud zabývá tím, jaká opatření je třeba přijmout, aby byla zajištěna kontinuita zastupování podezřelé nebo obviněné osoby v průběhu celého trestního řízení. Konkrétně si klade dotaz, zda a za jakých okolností jsou členské státy povinny zaručit právo podezřelých nebo obviněných osob na výměnu obhájce, který je zastupuje v rámci právní pomoci, pokud to okolnosti odůvodňují.
25. Za těchto podmínek rozhodl odvolací soud v Sofii (Apelativen sad – Sofia, Bulharsko), že přeruší řízení a položí Soudnímu dvoru šest předběžných otázek. V souladu s žádostí Soudního dvora se však budu zabývat jen čtvrtou a pátou otázkou, které byly položeny v tomto znění:
„[…]
4) Musí být čl. 2 odst. 1 písm. a) a b), čl. 4 odst. 1 a 4 směrnice [2016/1919] ve spojení s body 8 a 17 odůvodnění této směrnice vykládány v tom smyslu, že obviněné a obžalované osoby, které byly zbaveny osobní svobody, mají být nezávisle na tom, zda mají či nemají dostatečné finanční prostředky na úhradu pomoci obhájce, postaveny naroveň podezřelým a obviněným osobám, které takové finanční prostředky postrádají a jimž je právní pomoc poskytnuta, protože to vyžadují zájmy spravedlnosti?
5) Je-li odpověď na čtvrtou otázku kladná, je vnitrostátní ustanovení práva, podle kterého při poskytnutí právní pomoci na základě zákona, který stanoví povinnou pomoc obhájce, jako je tomu v případě při zbavení osobní svobody obviněné nebo obžalované osoby, musí uvedená osoba nahradit náklady na poskytnutou právní pomoc, aniž je nutné ověřit, zda měla dostatečné finanční prostředky na úhradu pomoci obhájce, slučitelné s bodem 8 odůvodnění směrnice [2016/1919]?
[…]“
26. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 25. března 2025. Žalobce v původním řízení, česká vláda a Evropská komise předložily písemná vyjádření ve lhůtě stanovené v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Všichni se zúčastnili jednání se konaného dne 25. února 2026.
IV. Analýza
27. Navrhuji zanalyzovat společně(3) obě otázky, které je třeba v tomto stanovisku posoudit, i když druhá otázka je položena pouze pro případ, že by na první otázku byla dána kladná odpověď. Podstatou těchto otázek předkládajícího soudu je, zda čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) a čl. 4 odst. 1 a 4 směrnice 2016/1919, ve spojení s bodem 8 odůvodnění této směrnice, brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že obviněná osoba, jíž byla poskytnuta právní pomoc z důvodu, že byla vzata do vazby, může být povinna nahradit náklady spojené s touto pomocí bez předchozího ověření jejích finančních prostředků, zatímco obviněné osobě, jíž byla tato pomoc poskytnuta právě z důvodu nedostatečnosti jejích finančních prostředků, nemůže být taková povinnost uložena.
A. Úvodní poznámky
28. Úvodem je užitečné připomenout historický kontext, do něhož projednávaná věc zapadá. Úvahy o problematice související se zárukou procesních práv v rámci trestních řízení v Evropské unii předcházely přijetí Lisabonské smlouvy(4). Inspirovaly neustálé prohlubování těchto záruk, jehož cílem bylo v konečném důsledku podpořit sbližování právních předpisů členských států s cílem umožnit uplatňování zásad vzájemného uznávání trestních rozhodnutí a vzájemné důvěry. Tyto cíle byly formalizovány zejména v usnesení Rady o cestovní mapě pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení(5). Toto usnesení bylo začleněno do vodítek stanovených ve „Stockholmském programu“ týkajícím se „prostoru svobody, bezpečnosti a práva“, z něhož vyplývalo, že „je třeba dále pracovat na upevnění evropského prostoru práva s cílem překonat současnou roztříštěnost“(6).
29. Cíl popsaný v předchozím bodě tohoto stanoviska se postupně konkretizoval přijetím první řady tří směrnic(7). Ty byly následně v roce 2016 doplněny dalšími třemi směrnicemi(8). Těchto šest směrnic přijatých na základě čl. 82 odst. 2 SFEU(9) má v podstatě za cíl zaprvé vytvořit model trestního soudnictví „Společenství“ založený na společném režimu procesních práv a zadruhé zachovat určitou harmonii vyvážením dříve dosaženého pokroku v oblasti justiční a policejní spolupráce týkající se opatření usnadňujících trestní stíhání(10).
30. V této fázi je třeba upřesnit, že rámec vymezený šesti výše zmíněnými směrnicemi představuje pouze rámec společných minimálních norem, které jsou členské státy povinny dodržovat v oblasti procesních záruk. Tyto normy jsou navíc do značné míry inspirovány právy zakotvenými v EÚLP, a zejména v článku 6 této úmluvy. V tomto ohledu vyplývá z vysvětlivek k Listině(11), že tomuto článku EÚLP odpovídá čl. 47 druhý a třetí pododstavec, jakož i článek 48 Listiny. Soudní dvůr musí proto usilovat o to, aby jím podaný výklad těchto ustanovení zajišťoval úroveň ochrany, která bude v souladu s úrovní, jež je zaručena článkem 6 EÚLP, tak jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva(12).
31. Ve věci v původním řízení se otázky formulované předkládajícím soudem týkají otázky právní pomoci. Toto právo je již pojmově úzce spjato s právem na přístup k obhájci, vymezeném v rámci směrnice 2013/48, jehož účinnost podmiňuje(13). Právní pomoc je však specificky předmětem směrnice 2016/1919. Ještě před přijetím této směrnice byla hojně diskutována jak nutnost, tak obtíže spojené se stanovením minimálních pravidel týkajících se práva na právní pomoc. Útvary Komise tak například mohly zdůraznit ve shrnutí posouzení dopadů při přípravě návrhu směrnice ze dne 27. listopadu 2013 nevýhody způsobené různorodostí vnitrostátních systémů v oblasti právní pomoci pro účinnou ochranu práva na spravedlivý proces(14). Současně byly Komisí v jejím návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o prozatímní právní pomoci pro podezřelé nebo obviněné osoby zbavené osobní svobody a právní pomoci v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu(15) zmíněny finanční obtíže spojené s prováděním směrnice v tomto ohledu.
32. Z výše uvedeného vyplývá, že právo na právní pomoc představuje jednu ze základních složek systému trestního soudnictví, kterou jsou členské státy povinny provést, neboť zaručuje účinnost přístupu k tomuto soudnictví. Na otázky položené předkládajícím soudem je třeba odpovědět s přihlédnutím k těmto úvahám.
B. Dosah práva na právní pomoc
33. Otázky předkládajícího soudu vyvstávají v souvislosti se situací žalobce v původním řízení, kterému byla v původním řízení poskytnuta právní pomoc z důvodu jeho vzetí do vazby, aniž byly předem ověřeny jeho finanční prostředky. K zodpovězení těchto otázek je nutné prozkoumat ustanovení směrnice 2016/1919, která stanoví společná minimální pravidla, která jsou členské státy povinny dodržovat při provádění práva na právní pomoc.
1. Znění směrnice 2016/1919
34. Článek 2 směrnice 2016/1919 stanoví, že se tato směrnice vztahuje mimo jiné na podezřelé a obviněné osoby v trestním řízení, které mají právo na přístup k obhájci podle směrnice 2013/48/EU a které jsou zbaveny osobní svobody nebo musí mít pomoc obhájce v souladu s vnitrostátním právem. Z vysvětlení předkládajícího soudu vyplývá, že v případě žalobce v původním řízení je tomu tak.
35. Pokud jde o přiznání právní pomoci, čl. 4 odst. 1 směrnice 2016/1919 ukládá členským státům jasnou povinnost zajistit, aby podezřelé a obviněné osoby měly právo na právní pomoc, pokud jsou splněny dvě kumulativní podmínky, a sice že tyto osoby postrádají dostatečné finanční prostředky na úhradu právního zastoupení a že to vyžadují zájmy spravedlnosti.
36. Podmínky uplatnění práva na právní pomoc jsou dále upřesněny v odstavci 2 uvedeného článku, který vymezuje prostor pro volné uvážení, kterým disponují členské státy při jeho provedení. Mohou totiž poskytnutí právní pomoci podmínit splněním buď kritéria majetkových poměrů, nebo kritéria odůvodněnosti, nebo splněním obou těchto kritérií souběžně. Odstavce 3 (kritérium majetkových poměrů) a 4 (kritérium odůvodněnosti) dále upřesňují, jak je třeba každé z těchto dvou kritérií vykládat. Kritérium majetkových poměrů je splněno v podstatě tehdy, když podezřelá nebo obviněná osoba postrádá dostatečné finanční prostředky na úhradu právního zastoupení. Kritérium odůvodněnosti má za cíl určit, zda je třeba přiznat právní pomoc v zájmu zachování zájmů spravedlnosti. Toto kritérium je v každém případě považováno za splněné, pokud se má rozhodovat o vzetí do vazby, nebo v průběhu vazby.
37. S ohledem na výše uvedené podotýkám, že znění článku 4 směrnice 2016/1919 není zcela jednoznačné, neboť z něj jasně nevyplývá, zda se dvě kumulativní podmínky stanovené nejprve v odstavci 1 tohoto článku liší od dvou kritérií uvedených dále v odstavcích 2, 3 a 4 uvedeného článku. Mám ovšem za to, že Komise na jednání relevantně uvedla, že pojmy „dostatečné finanční prostředky“ a „zájmy spravedlnosti“, které jsou uvedeny v odstavci 1, se v podstatě shodují s kritérii „majetkových poměrů“ a „odůvodněnosti“, která jsou uvedena v odstavcích 2, 3 a 4 téhož článku.
38. Ze znění článku 4 směrnice 2016/1919 proto podle mého názoru vyplývá, že členské státy jsou zejména povinny poskytnout právní pomoc každé podezřelé nebo obviněné osobě, postrádá-li zaprvé dostatečné finanční prostředky na úhradu právního zastoupení a musí-li zadruhé být rozhodnuto o jejím vzetí do vazby nebo v průběhu její vazby. Je však třeba upřesnit, že členské státy se mohou rozhodnout posuzovat pouze jedno z těchto dvou kritérií, pokud je dodrženo společné minimální pravidlo (tj. poskytnutí právní pomoci, jsou-li splněna obě kritéria), které bylo připomenuto v předchozí větě. Jinými slovy to v praxi znamená, že členský stát může rozhodnout o poskytnutí právní pomoci každé osobě, která splňuje jedno z obou relevantních kritérií, aniž posoudí druhé kritérium, ale nemůže odmítnout poskytnutí takové pomoci podezřelé nebo obviněné osobě, která splňuje obě kritéria.
2. Kontext směrnice 2016/1919
39. Z výše uvedených úvah vyplývá, že směrnice 2016/1919 stanoví pro členské státy povinný systém poskytování právní pomoci, jsou-li splněny dvě podmínky, tj. „dostatečné finanční prostředky“ a „zájmy spravedlnosti“. Tento systém konkretizuje provádění společných minimálních pravidel, kterými se členské státy rozhodly vybavit, aby sblížily své právní a správní předpisy v souladu s ustanovením čl. 82 odst. 2 SFEU.
40. Kontext této směrnice tento výklad potvrzuje.
41. Normotvůrce totiž v bodě 17 odůvodnění této směrnice v podstatě upřesňuje, že právo na právní pomoc rozvíjí čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP a dále že se jedná o minimální pravidlo a že kumulativní či alternativní uplatnění obou relevantních kritérií nemůže omezovat procesní práva a záruky, které jsou poskytnuty na základě Listiny a EÚLP, tak jak jsou vykládány Soudním dvorem a Evropským soudem pro lidská práva, nebo se od nich odchylovat.
42. Minimální charakter pravidel stanovených směrnicí 2016/1919 je ostatně dále připomenut v bodech 30 a 31 odůvodnění, jakož i v článku 1 této směrnice, zatímco v bodě 30 odůvodnění je rovněž zdůrazněna nutnost dodržovat základní právo na právní pomoc, tak jak je stanoveno Listinou a EÚLP.
43. Všechny tyto úvahy podle mého názoru umožňují zajistit určitou soudržnost, pokud jde o vzájemný soulad směrnice 2016/1919 se směrnicí 2013/48, která ji předchází a jejíž účinnost má směrnice 2016/1919 zajistit(16), jelikož článek 11 směrnice 2013/48, nadepsaný „Právní pomoc“, stanoví, že touto směrnicí nejsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy v oblasti právní pomoci, které se použijí v souladu s Listinou a EÚLP.
44. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že, jak bylo zdůrazněno v bodě 30 tohoto stanoviska, právo na právní pomoc spadá pod základní právo na účinnou právní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny, který sám odpovídá článku 6 EÚLP. Výše uvedené úvahy jsou tedy v souladu se závěrem vyplývajícím zejména z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, že v systému EÚLP představuje právo obžalovaného na bezplatnou pomoc ex officio ustaveného obhájce prvek pojmu „spravedlivé trestní řízení“, který je spojen se dvěma podmínkami, a sice absencí „finančních prostředků na úhradu právního zastoupení“ a „zájmy spravedlnosti“(17).
3. Účely směrnice 2016/1919
45. V souladu s bodem 1 odůvodnění směrnice 2016/1919 je cílem této směrnice zajistit účinnost práva na přístup k obhájci upraveného směrnicí 2013/48. Obě tyto směrnice tak svým společným účinkem přispívají k provedení práva na účinnou právní ochranu zakotveného v čl. 47 prvním pododstavci Listiny, jelikož poskytnutí právní pomoci usnadňuje právo na přístup k obhájci(18).
46. Bod 2 odůvodnění směrnice 2016/1919 popisuje metodu použitou pro dosažení tohoto výsledku, a sice stanovení společných minimálních pravidel s cílem posílit důvěru členských států v systémy trestního soudnictví ostatních členských států, a tím zlepšit vzájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech, což připomíná rovněž bod 31 odůvodnění uvedené směrnice.
47. Formulace těchto cílů je v souladu s obavami, které byly vyjádřeny v rámci usnesení Rady ze dne 30. listopadu 2009, jehož „opatření C“ uvádělo, že „právo na právní pomoc by mělo zajistit skutečný přístup ke zmíněnému právu na právní poradenství“.
48. Současně z článku 1 směrnice 2016/1919 vyplývá, že jejím předmětem je stanovit společná minimální pravidla týkající se práva na právní pomoc, zejména pro osoby obviněné v trestním řízení. Cílem této směrnice tedy není provést úplnou harmonizaci trestního řízení v této oblasti(19), a jejím účelem není stanovit všechny podmínky pro přiznání právní pomoci podezřelé nebo obviněné osobě(20).
C. Možnost požadovat náhradu za právní pomoc
49. Z výše uvedeného vyplývá, že právo na právní pomoc je v rámci Unie dobře zakotveno. Otázky položené Soudnímu dvoru předkládajícím soudem se však týkají jednoho konkrétního aspektu jeho provedení, a sice případné náhrady nákladů spojených s touto pomocí po jejím přiznání osobou, které byla poskytnuta.
1. Bod 8 odůvodnění směrnice 2016/1919
50. Směrnice 2016/1919 neobsahuje žádný článek týkající se náhrady nákladů vynaložených členským státem v souvislosti s právní pomocí. Tato problematika je nicméně zmíněna v bodě 8 odůvodnění řečené směrnice, v němž se uvádí, že „[p]ři rozhodování o poskytnutí právní pomoci by měly být příslušné orgány členských států oprávněny požadovat, aby část nákladů nesly v závislosti na svých finančních možnostech samy podezřelé, obviněné nebo vyžádané osoby“. V této souvislosti lze uvést následující poznámky.
51. Nejprve je třeba připomenout, že i když bod odůvodnění směrnice lze použít k upřesnění ustanovení této směrnice a je důležitým interpretačním prvkem, který může objasnit vůli autora tohoto aktu(21), není právně závazný a nemůže být uplatňován samostatně k odůvodnění práv nebo povinností v případě, že v hlavním textu směrnice chybí rovnocenná nebo podpůrná ustanovení(22).
52. Za těchto okolností sice z bodu 8 odůvodnění směrnice 2016/1919 jednak vyplývá, že členské státy mohou požadovat, aby osoby, kterým je poskytnuta právní pomoc, nesly část nákladů, a jednak že tato možnost musí zohledňovat finanční možnosti těchto osob, tyto úvahy však nemohou samy o sobě přímo zakládat žádnou povinnost členských států.
53. Dále je třeba konstatovat, že absence ustanovení výslovně týkajícího se náhrady nákladů spojených s právní pomocí v hlavním textu směrnice 2016/1919 je výsledkem rozhodnutí normotvůrce. Z návrhu směrnice Komise totiž vyplývá, že původně obsahovala čl. 4 odst. 5, jenž se právě věnoval problematice případné náhrady nákladů na právní pomoc(23) a byl v průběhu normotvorného procesu předmětem diskusí a návrhů na změny, než byl z konečného znění této směrnice vypuštěn. Za těchto okolností je absence takového ustanovení nutně výsledkem kompromisního řešení nalezeného v průběhu vypracovávání směrnice 2016/1919, a nikoli nedbalosti. Z toho nutně vyplývá, že normotvůrce nechtěl, aby otázka případných podmínek náhrady právní pomoci byla předmětem harmonizace v členských státech.
54. Z výše uvedeného konečně vyplývá, že v kontextu minimální harmonizace popsané v bodě 48 tohoto stanoviska a při neexistenci ustanovení upravujícího otázku náhrady právní pomoci mají členské státy volnost rozhodnout, zda zavedou systém náhrady nákladů spojených s právní pomocí jejím příjemcem, či nikoli.
55. Nicméně, jak bylo uvedeno v bodech 21, 41 a 44 tohoto stanoviska, právo na právní pomoc v trestním řízení, které je upraveno směrnicí 2016/1919, navazuje na čl. 47 třetí pododstavec Listiny, který sám odpovídá článku 6 evropské EÚLP(24). Unijní normotvůrce ostatně v bodech 17 a 30 odůvodnění této směrnice jasně uvedl, že hodlá tuto směrnici a práva, která stanoví, vykládat v souladu s judikaturou Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva týkající se těchto dvou ustanovení. Za těchto okolností je nutné usilovat o to, aby výklad směrnice 2016/2019 a čl. 47 třetího pododstavce Listiny zajišťoval úroveň ochrany, která bude v souladu s úrovní, jež je zaručena článkem 6 EÚLP, tak jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva(25). Z tohoto důvodu musí být možnost členských států zavést, či nezavést systém náhrady nákladů na právní pomoc vykonávána s respektem k právům, která jsou výslovně stanovena směrnicí 2016/1919.
2. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva
56. Soudní dvůr se sice dosud nikdy nezabýval žádnou věcí, v níž by se řešila otázka slučitelnosti praxe spočívající v tom, že by se od příjemce právní pomoci vyžadovala její náhrada, se směrnicí 2016/1919 nebo s Listinou, avšak srovnatelná problematika se několikrát objevila před Evropským soudem pro lidská práva.
57. V rozhodnutí ze dne 6. května 1982, X v. Spolková republika Německo(26), dospěla bývalá Evropská komise pro lidská práva v podstatě k závěru, že požadavek, aby odsouzená osoba nahradila náklady spojené s právní pomocí, která jí byla poskytnuta, není v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP, pokud k tomu má finanční prostředky.
58. V rozsudku ze dne 25. září 1992, Croissant v. Německo(27), ESLP připomněl, že čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP nezakotvuje absolutní právo, jelikož bezplatná pomoc obhájce ustaveného ex officio se vyžaduje pouze tehdy, nemá-li obžalovaný finanční prostředky na úhradu jeho odměny. V této souvislosti dospěl ESLP k závěru, že vnitrostátní systém poskytování právní pomoci by byl s tímto ustanovením neslučitelný v případě, že by tím byla narušena spravedlivost řízení. Upřesnil také, že není na něm, aby rozhodoval o tom, zda by dotčený stát v dané věci mohl požadovat náhradu sporných nákladů v případě, že by stěžovatel v průběhu řízení prokázal, že jeho finanční prostředky mu neumožňují tyto náklady uhradit. Přesto však uvedl, že v dané věci nebyly požadované částky nepřiměřené a že v praxi bývaly tyto částky obecně alespoň předmětem odpuštění, či dokonce zřeknutí se nároku ve fázi výkonu rozsudku. V takové situaci nebylo nepřiměřené požadovat po dotčené osobě, aby prokázala nedostatek finančních prostředků k uhrazení požadované náhrady.
59. V rozsudku ze dne 26. února 2002, Morris v. Spojené království(28), Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP, pokud je osoba povinna nahradit část nákladů na právní pomoc a má k tomu finanční prostředky. V této souvislosti rovněž upřesnil, že požadovaná částka se s ohledem na finanční prostředky stěžovatele nejevila jako svévolná ani nepřiměřená. Z toho lze implicitně vyvodit, že by tomu tak nebylo, kdyby dotyčná osoba neměla finanční prostředky na úhradu části těchto nákladů. Podobné závěry lze v podstatě vyvodit z analýzy rozsudku ESLP ze dne 17. února 2011, Ogňan Asenov v. Bulharsko(29).
60. S ohledem na výše uvedené úvahy konstatuji, že možnost smluvních států EÚLP požadovat náhradu nákladů spojených s právní pomocí je jasně vymezena judikaturou ESLP. Předně nesmí výkon této možnosti ohrozit spravedlivý charakter soudního řízení. Dále, ačkoli není samo o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 3 EÚLP požádat o takovou náhradu, musí být tento postup konkrétně posouzen s ohledem na požadovanou částku a finanční prostředky dotčené osoby. A konečně je v tomto případě legitimní, aby důkazní břemeno ohledně materiální nemožnosti provést uvedenou náhradu spočívalo na osobě, která se na ni odvolává.
D. Použití na projednávanou věc
61. Obavy předkládajícího soudu vyplývají ze specifického faktického a právního kontextu bulharského systému trestního soudnictví. Tento soud vysvětluje, že právní pomoc může být v tomto systému poskytována různými způsoby. Zaprvé ji lze poskytnout ex officio a bez předchozího ověření finančních prostředků osoby, které je poskytnuta, a to z důvodu, že se jedná o otázku související s vazbou a zastoupení obhájcem je v takovém případě povinné. Zadruhé ji lze poskytnout tehdy, pokud osoba splňuje dvě kritéria, která v podstatě odpovídají kritériu majetkových poměrů a kritériu odůvodněnosti stanoveným v článku 4 směrnice 2016/1919. To předpokládá zejména předchozí posouzení majetkových poměrů této osoby.
62. V této souvislosti předkládající soud upřesňuje, že obviněná nebo podezřelá osoba, která využívá právní pomoci z důvodu nedostatečných finančních prostředků, nemůže být povinna tuto pomoc dodatečně nahradit. Naopak osoba, která se nachází v situaci žalobce v původním řízení, tj. která má nárok na právní pomoc zejména na základě čl. 94 odst. 1 bodu 6 nebo bodu 8 NPK, z kterého vyplývá povinnost být zastoupen bez předchozího posouzení majetkových poměrů, je povinna nahradit veškeré náklady spojené s právní pomocí, která jí byla poskytnuta podle čl. 25 odst. 1 ve spojení s čl. 23 odst. 1 zákona o právní pomoci.
63. V prvé řadě z vysvětlení předkládajícího soudu, tak jak jsou shrnuta v bodech 61 a 62 tohoto stanoviska, jasně vyplývá, že v bulharském systému trestního soudnictví může být obviněné nebo podezřelé osobě přiznána právní pomoc v podstatě z toho důvodu, že to vyžadují zájmy spravedlnosti, protože je tato osoba ve vazbě nebo je při projednávání své věci nepřítomná a účast obhájce je povinná.
64. V takovém případě tedy Bulharská republika podle všeho zvolila jednu z možností stanovených v čl. 4 odst. 2 směrnice 2016/1919, a to možnost uplatnit při rozhodování o tom, zda má být přiznána právní pomoc, pouze kritérium odůvodněnosti. Taková volba je, jak bylo zdůrazněno v bodě 38 tohoto stanoviska, plně v souladu s tímto ustanovením, pokud je právní pomoc poskytována také podezřelým a obviněným osobám, které se nacházejí v situaci, kdy jsou splněna obě kritéria stanovená uvedeným ustanovením. Tak tomu ostatně podle vysvětlení předložených předkládajícím soudem nejspíš je i v projednávané věci.
65. V každém případě z výše uvedených úvah vyplývá, že jelikož členský stát může při rozhodování o přiznání právní pomoci zvolit buď kritérium majetkových poměrů, nebo kritérium odůvodněnosti, případně obě tato kritéria, jsou tato dvě kritéria nutně odlišná a nelze je zaměňovat. Pokud se členský stát rozhodne uplatnit jen jedno z těchto dvou kritérií, může být právní pomoc poskytnuta dané osobě bez ověření, zda splňuje i druhé kritérium, což ovšem neznamená, že by tato osoba nesplňovala obě kritéria, kdyby se daný členský stát rozhodl uplatňovat je společně.
66. Ve druhé řadě, pokud tyto dvě shora uvedené kategorie příjemců právní pomoci nesplývají, je třeba určit, zda rozdíl mezi nimi, pokud jde o případné uložení povinnosti k náhradě právní pomoci, je v souladu s právem Unie.
67. V tomto ohledu připomínám, že zásada rovnosti před zákonem je zaručena článkem 20 Listiny a vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno. Členské státy jsou povinny toto posledně uvedené ustanovení dodržovat, pokud uplatňují právo Unie, jak stanoví čl. 51 odst. 1 Listiny. Požadavek na srovnatelnost situací pro účely určení, že došlo k porušení zásady rovného zacházení, musí být posuzován s ohledem na veškeré skutečnosti, které tyto situace charakterizují, a zejména ve světle předmětu a cíle aktu, který předmětné rozlišení zavádí, přičemž se rozumí, že pro tento účel musí být zohledněny zásady a cíle příslušné oblasti, do níž tento akt spadá(30).
68. V projednávané věci spadá vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení do působnosti směrnice 2016/1919, jak ostatně uvádí předkládající soud. Je tedy třeba posoudit, zda s ohledem na předmět a účel náhrady nákladů na právní pomoc je situace osoby, které je poskytnuta, protože je ve vazbě a zastoupení obhájcem je povinné, aniž byly ověřovány její finanční prostředky, srovnatelná se situací osoby, které je poskytnuta, protože o ni požádala, nemá finanční prostředky na úhradu odměny obhájce a je to odůvodněno zájmy spravedlnosti.
69. V této souvislosti konstatuji, že v obou případech má poskytnutá právní pomoc za cíl umožnit zastupování dotčených osob obhájcem placeným členskými státy, aby bylo zaručeno právo na účinnou soudní ochranu. Jediný rozdíl mezi těmito dvěma situacemi spočívá v tom, že finanční prostředky jedné z těchto kategorií jsou posuzovány, zatímco finanční prostředky druhé kategorie posuzovány nejsou. V bulharském systému trestního soudnictví je požadavek na náhradu této pomoci podle předkládajícího soudu pouhým důsledkem trestního odsouzení na konci tohoto řízení. V tomto kontextu se mi tedy obě situace jeví jako srovnatelné, neboť jejich odlišnost vyplývá výhradně z postupu zcela upraveného dotčenou vnitrostátní právní úpravou, a nikoli ze skutkové situace dotčených osob.
70. Za těchto okolností a s výhradou ověření, která by měl provést předkládající soud, pokud jde o náhradu nákladů spojených s právní pomocí, nevidím důvod, čím by bylo možné odůvodnit rozdílné zacházení s osobami, kterým byla tato pomoc poskytnuta, protože neměly dostatečné prostředky k úhradě právního zastoupení, a osobami, kterým byla pomoc poskytnuta, protože byly ve vazbě, ale rovněž takové prostředky neměly.
71. Ve třetí řadě je podle mého názoru třeba mít na paměti úvahy uvedené v bodech 34 a 55 tohoto stanoviska, z nichž lze hlavní vodítka shrnout takto:
– členské státy jsou povinny dodržovat společné minimální pravidlo spočívající v poskytnutí právní pomoci každé podezřelé nebo obviněné osobě, která splňuje obě podmínky stanovené v čl. 4 odst. 1 směrnice 2016/1919, a to nedostatek finančních prostředků na právní zastoupení a skutečnost, že to vyžadují zájmy spravedlnosti;
– toto právo na právní pomoc spadá pod základní právo na účinnou právní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny, které je samo o sobě přímo inspirováno právem na spravedlivý proces stanoveným v článku 6 EÚLP. Obecně platí, že úroveň ochrany poskytovaná členskými státy nesmí být nižší než normy stanovené Listinou nebo EÚLP, tak jak je vykládá Soudní dvůr a Evropský soud pro lidská práva;
– směrnice 2016/1919 nestanoví ani povinnost, ani zákaz náhrady nákladů spojených s právní pomocí. Členské státy tedy mohou takový mechanismus náhrady zavést, pokud jím nejsou dotčena ani práva stanovená směrnicí 2016/1919, ani článek 47 Listiny nebo článek 6 EÚLP, tak jak je vykládá Soudní dvůr a Evropský soud pro lidská práva.
72. Pokud přitom jde zaprvé o slučitelnost takového mechanismu náhrady nákladů právní pomoci, jako je mechanismus dotčený v původním řízení, s článkem 47 Listiny, podotýkám, že tento článek výslovně odkazuje na všechny, „kdo nemají dostatečné prostředky“. Mimoto Soudní dvůr zdůraznil, že začlenění ustanovení o poskytnutí právní pomoci do článku Listiny týkajícího se práva na účinnou právní ochranu naznačuje, že při posuzování nezbytnosti poskytnutí této pomoci je nutné vzít jako výchozí bod právo samotné osoby, jejíž práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, a nikoliv obecný zájem společnosti, i když tento zájem může být jedním z prvků posouzení nezbytnosti pomoci(31).
73. Z výše uvedeného vyplývá, že otázka finančních prostředků dotčené osoby je v oblasti právní pomoci zjevně ústřední a že konkrétní situace této osoby je zásadní pro uplatnění tohoto práva. Z toho lze vyvodit, že požadovat po osobě, jejíž finanční situace jí neumožňuje využít pomoci obhájce k jejímu zastupování, aby nahradila náklady spojené s touto pomocí, ačkoli se její finanční situace nezlepšila, je v rozporu se samotnou podstatou článku 47 Listiny.
74. Zadruhé, pokud jde o čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP, a jak je uvedeno v bodech 57 až 59 tohoto stanoviska, judikatura Evropského soudu pro lidská práva poskytuje v tomto bodě jasná vodítka. Navíc se shoduje s analýzou předchozího bodu tohoto stanoviska týkajícího se článku 47 Listiny. Mechanismus zaměřený na náhradu právní pomoci poskytnuté odsouzené osobě nesmí totiž narušit ani spravedlivost soudního řízení, ani přístup této osoby k soudu. V tomto smyslu judikatura Evropského soudu pro lidská práva jasně spojuje otázku náhrady právní pomoci s otázkou samotné účinnosti práva na tuto pomoc. Kromě toho musí být jeho soulad s čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP posuzován zejména s ohledem na přiměřenost požadované částky a na finanční prostředky dané osoby v okamžiku, kdy je povinna ji uhradit, což i zde vyžaduje konkrétní posouzení její finanční situace.
75. V projednávané věci se mi nejeví jako zanedbatelné riziko, že takový mechanismus náhrady nákladů, jako je ten, o který jde v původním řízení, může negativně ovlivnit rozhodnutí podezřelé nebo obviněné osoby uplatnit své právo na podání odvolání z obavy, že bude muset uhradit dodatečné náklady, aniž na to má finanční prostředky.
76. Z vysvětlení předkládajícího soudu navíc vyplývá, že pokud jde o takový mechanismus náhrady nákladů, jako je ten, o který jde v původním řízení, nejsou finanční prostředky podezřelých nebo obviněných osob nikdy posuzovány před tím, než je od nich v případě odsouzení požadována náhrada nákladů na právní pomoc. Jak bylo přitom uvedeno v bodech 60 a 74 tohoto stanoviska, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva jednoznačně vyplývá, že orgány jsou ještě před vymáháním takové náhrady povinny posoudit přiměřenost požadované částky i způsobilost dotčené osoby ji uhradit.
77. To se mi ostatně jeví jako soudržné i s ohledem na cíle směrnice 2016/1919. Ta nesleduje pouze to, aby dotčená osoba měla právní pomoc, ale také to, aby náklady spojené s touto pomocí hradily členské státy. Za těchto okolností, pokud se nejeví jako nepřiměřené požadovat od osoby, jejíž finanční prostředky to umožňují, aby se na tomto financování podílela, musí být tato možnost členskými státy provedena přiměřeným způsobem a v mezích, které byly popsány v bodech 71 až 74 tohoto stanoviska.
78. Jako relevantní se mi nejeví ani argument, který Komise vznesla během jednání a podle něhož by osoba, která nemá prostředky na financování pomoci obhájce, mohla být postavena naroveň zranitelné osobě ve smyslu článku 9 směrnice 2016/1919. Znění této směrnice totiž nic takového nenaznačuje a z judikatury ostatně jasně vyplývá, že neexistuje domněnka zranitelnosti obviněných osob a že způsobilost určité osoby uhradit odměnu advokáta a zranitelnost osoby jsou dvě odlišné otázky(32).
V. Závěry
79. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na čtvrtou a pátou předběžnou otázku položenou Odvolacím soudem v Sofii (Apelativen sad – Sofia, Bulharsko) odpověděl takto:
„Článek 2 odst. 1 písm. a) a b) a čl. 4 odst. 1 a 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1919 ze dne 26. října 2016 o právní pomoci pro podezřelé nebo obviněné osoby v trestním řízení a pro osoby vyžádané v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu ve spojení s bodem 8 odůvodnění této směrnice
musí být vykládány v tom smyslu, že
brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že obviněná osoba, jíž byla poskytnuta právní pomoc z důvodu, že byla vzata do vazby, může být povinna nahradit náklady spojené s touto pomocí bez předchozího ověření jejích finančních prostředků. Taková praxe může být navíc diskriminační v případě, že by obviněné osobě, jíž byla tato pomoc poskytnuta právě z důvodu nedostatečnosti jejích finančních prostředků, nemohla být taková povinnost uložena.“
1– Původní jazyk: francouzština.
2– Rozsudek ESLP ze dne 9. října 1979, Airey v. Irsko, (CE:ECHR:1979:1009JUD000628973, bod 26).
3– Viz rozsudky ze dne 17. července 1997, Krüger (C‑334/95, EU:C:1997:378, body 22 a 23); ze dne 28. listopadu 2000, Roquette Frères (C‑88/99, EU:C:2000:652, bod 18), a ze dne 3. června 2025, Kinsa (C‑460/23, EU:C:2025:392, bod 34 a citovaná judikatura).
4– Viz zejména Zelená kniha Komise o procesních zárukách pro podezřelé a obviněné osoby při trestním řízení v Evropské unii [COM(2003) 75 final], ze dne 19. února 2003, jakož i návrh rámcového rozhodnutí Rady o určitých procesních právech při trestním řízení v celé Evropské unii [COM(2004) 328 final], ze dne 28. dubna 2004.
5– Usnesení Rady ze dne 30. listopadu 2009 (Úř. věst. 2009, C 295, s. 1; dále jen „usnesení Rady ze dne 30. listopadu 2009“).
6– Stockholmský program – Otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je (Úř. věst. 2010, C 115, s. 1).
7– Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (Úř. věst. 2010, L 280, s. 1); směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení (Úř. věst. 2012, L 142, s. 1), a směrnice 2013/48.
8– Směrnice 2016/343; směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/800 ze dne 11. května 2016 o procesních zárukách pro děti, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení (Úř. věst. 2016, L 132, s. 1), a směrnice 2016/1919.
9– Pro podrobnější vysvětlení viz stanovisko generální advokátky T. Ćapeta ve věci M. S. a další (Procesní práva nezletilého) (C‑603/22, EU:C:2024:157, body 26 až 31).
10– V tomto ohledu viz bod 10 odůvodnění usnesení Rady ze dne 30. listopadu 2009.
11– Úř. věst. 2007, C 303, s. 17.
12– V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2022, HN (Řízení proti vyhoštěnému obžalovanému) (C‑420/20, EU:C:2022:679, body 54 a 55, jakož i citovaná judikatura). Mimoto připomínám, že podle ustálené judikatury platí, že podle čl. 52 odst. 3 Listiny mají práva, která tato Listina obsahuje, stejný smysl a rozsah jako odpovídající práva zaručená EÚLP, což nebrání tomu, aby unijní právo poskytovalo širší ochranu. Při výkladu práv zaručených článkem 47 druhým pododstavcem a čl. 48 odst. 2 Listiny musí tedy například Soudní dvůr odpovídající práva zaručená článkem 6 EÚLP, tak jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva, zohlednit jakožto minimální úroveň ochrany. Viz rozsudek ze dne 22. června 2023, K. B. a F. S. (Uplatnění ex officio v trestních věcech) (C‑660/21, EU:C:2023:498, bod 41).
13– V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2025, Barało (C‑530/23, EU:C:2025:322, body 58 a 59 a citovaná judikatura).
14– Pracovní dokument útvarů Komise ze dne 27. listopadu 2011, Shrnutí posouzení dopadů, Průvodní dokument k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o prozatímní právní pomoci pro podezřelé nebo obviněné osoby zbavené svobody a o právní pomoci v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu [SWD(2013) 477 final].
15– COM(2013) 824 final.
16– Viz bod 1 odůvodnění směrnice 2016/1919.
17– Rozsudek ESLP ze dne 25. září 1992, Pham Hoang v. Francie (CE:ECHR:1992:0925JUD 001319187, bod 39).
18– Rozsudek ze dne 8. května 2025, Barało (C‑530/23, EU:C:2025:322, bod 97 a citovaná judikatura).
19– Obdobně viz rozsudek ze dne 15. září 2022, HN (Řízení proti vyhoštěnému obžalovanému) (C‑420/20, EU:C:2022:679, bod 41 a citovaná judikatura).
20– Obdobně viz usnesení ze dne 12. února 2019, RH (C‑8/19 PPU, EU:C:2019:110, bod 59 a citovaná judikatura).
21– Viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Puppinck a další v. Komise (C‑418/18 P, EU:C:2019:1113, bod 75 a citovaná judikatura).
22– Viz rozsudek ze dne 21. března 2024, LEA (C‑10/22, EU:C:2024:254, bod 51 a citovaná judikatura).
23– Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o prozatímní právní pomoci pro podezřelé nebo obviněné osoby zbavené osobní svobody a právní pomoci v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu, COM(2013) 0824 final, ze dne 27. listopadu 2013.
24– V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2022, HN (Řízení proti vyhoštěnému obžalovanému) (C‑420/20, EU:C:2022:679, bod 54 a citovaná judikatura).
25– V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2022, HN (Řízení proti vyhoštěnému obžalovanému) (C‑420/20, EU:C:2022:679, bod 55 a citovaná judikatura).
26– Rozhodnutí ESLP ze dne 6. května 1982, X v. Spolková republika Německo, (CE:ECHR:1982:0506DEC000936581).
27– Rozsudek ESLP ze dne 25. září 1992, Croissant v. Německo, (CE:ECHR:1992:0925JUD001361188).
28– Rozsudek ESLP ze dne 26. února 2002, Morris v. Spojené království, (CE:ECHR:2002:0226JUD003878497).
29– Rozsudek ESLP ze dne 17. února 2011, Ogňan Asenov v. Bulharsko, (CE:ECHR:2011:0217JUD003815704). Podobné uvažování bylo zaujato rovněž v rozsudku ESLP ze dne 21. června 2011, Orlov v. Rusko, (CE:ECHR:2011:0621JUD002965204).
30– V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. června 2023, O. G. (Evropský zatýkací rozkaz vydaný na státního příslušníka třetí země) (C‑700/21, EU:C:2023:444, body 40 až 43 a citovaná judikatura).
31– Rozsudek ze dne 22. prosince 2010, DEB (C‑279/09, EU:C:2010:811, bod 42).
32– V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2025, Barało (C‑530/23, EU:C:2025:322, body 61 až 71 a citovaná judikatura).