null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 18. června 2026(1)
Věc C‑241/25
Société Générale SA
proti
Skatteverket
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Högsta förvaltningsdomstolen (Nejvyšší správní soud, Švédsko)]
„ Řízení o předběžné otázce – Daňové právní předpisy – Zdanění dividend – Články 63 SFEU – Volný pohyb kapitálu – Srážková daň z dividend vnitrostátního původu vyplácených společnostem-nerezidentům – Příjemce, který je ztrátovým nerezidentem – Objektivně srovnatelná situace – Požadavek výpočtu podle pravidel státu zdroje dividend“
I. Úvod
1. Touto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce je Soudní dvůr vyzván, aby se vyjádřil k následujícím obtížím, které se objevily mezi odborníky z oblasti právní praxe a v právní vědě po vydání rozsudku ze dne 22. listopadu 2018 ve věci Sofina a další(2), který byl potvrzen rozsudkem ze dne 19. prosince 2024, Credit Suisse Securities (Europe)(3): jak vypočítat ztrátu tvrzenou společností-nerezidentem, která je příjemcem dividend a která si přeje, aby s ní bylo v členském státě zdroje dividend(4), zacházeno stejně jako se ztrátovými společnostmi-nerezidenty? Má se tento výpočet provádět podle pravidel státu zdroje dividend nebo podle pravidel členského státu, kde má společnost-nerezident sídlo(5)?
2. Soudní dvůr totiž rozhodl, že článek 63 SFEU brání právní úpravě – o kterou se jednalo ve věcech, v níž byly vydány tyto dva rozsudky – podle které zdanění dividend obdržených ve státě zdroje ztrátovými společnostmi-nerezidenty podléhá srážkové dani, která má povahu okamžitého a konečného zdanění, zatímco dividendy obdržené ztrátovými společnostmi-rezidenty byly buď zdaněny s odkladem až do doby, kdy se společnost vrátila k zisku (věc, v níž byl vydán rozsudek Sofina), nebo byly plně vráceny, pokud bylo zdaňovací období ukončeno se ztrátou (věc, v níž byl vydán rozsudek Credit Suisse Securities). V obou případech to představovalo zvýhodnění, pokud jde o hotovostní toky, nebo dokonce úplné osvobození, pokud společnost ukončila činnost před návratem ke kladnému výsledku.
3. V projednávané věci se Högsta förvaltningsdomstolen (Nejvyšší správní soud, Švédsko) ptá, zda je požadavek na přepočet ztráty podle pravidel státu zdroje, aby se společností-nerezidentem, která pobírá dividendy v situaci, kdy je ve ztrátě, bylo zacházeno stejně jako se ztrátovou společností-rezidentem, v rozporu s volným pohybem kapitálu stanoveným v článku 63 SFEU. Navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl, že tomu tak je.
II. Právní rámec
A. Mezinárodní právo
4. Článek 10 smlouvy mezi vládou Francouzské republiky a vládou Švédského království o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovým únikům v oblasti daní z příjmu a majetku(6) stanoví:
„1. Dividendy vyplácené společností, která je rezidentem jednoho smluvního státu, rezidentu druhého smluvního státu se zdaňují v tomto druhém státě.
2. Tyto dividendy mohou být zdaněny také ve smluvním státě, v němž je společnost, která je vyplácí, rezidentem, a podle právních předpisů tohoto státu, avšak v případě, že je osoba, která dividendy obdrží, jejich skutečným příjemcem, nesmí takto stanovená daň překročit 15 [%] hrubé částky dividend. [...]
[...]“
B. Švédské právo
1. Ustanovení upravující zdanění dividend
5. Ustanovení upravující daň z dividend jsou zakotvena v kupongskattelagen (zákon o dani z dividend)(7), ze dne 20. listopadu 1970, ve znění použitelném pro spor v původním řízení.
6. Podle §1 prvního pododstavce tohoto zákona se daň z dividend odvádí státu z výplaty dividend z akcií švédských akciových společností.
7. Podle §4 prvního pododstavce tohoto zákona jsou poplatníky této daně právnické osoby-nerezidenti, které mají nárok na dividendy, pokud se vyplacené dividendy nevztahují k příjmům z hospodářské nebo obchodní činnosti vykonávané prostřednictvím stálé provozovny nacházející se ve Švédsku.
8. Ustanovení §5 stanoví, že sazba daně z dividend činí 30 % z vyplacených dividend. Podle §27 však v určitých situacích vzniká nárok na vrácení daně. Z prvního pododstavce tohoto článku vyplývá, že pokud byla srážková daň vybrána v částce vyšší, než je částka splatná podle smlouvy o zamezení dvojímu zdanění, má příjemce dividend nárok na vrácení částek sražených navíc.
9. Ustanovení §28 až 28n tohoto zákona, která vstoupila v platnost dne 1. ledna 2020(8), upravují odkladnou lhůtu, která se v některých případech uplatní ve vztahu k dani z dividend. Z těchto pravidel vyplývá, že zahraniční právnické osobě se sídlem v Evropské unii může být na žádost poskytnuta odkladná lhůta k odvedení daně z dividend. Zjednodušeně řečeno má být odkladná lhůta poskytnuta za podmínky, že zahraniční právnická osoba vykáže ztrátu vypočtenou podle švédských vnitrostátních daňových pravidel. Pokud je společnost žádající o odkladnou lhůtu součástí skupiny společností, na kterou se vztahuje konsolidované zdanění příjmů v jejím státě usazení, bude marže za odkladné období vypočtena se zohledněním všech společností v této skupině.
2. Ustanovení upravující zdanění příjmů
10. Podle §3 a §4 kapitoly 6 inkomstskattelagen (zákon o dani z příjmů)(9) ze dne 16. prosince 1999, ve znění použitelném pro spor v původním řízení, švédské právnické osoby obecně podléhají dani z příjmů, pokud jde o všechny jejich příjmy dosažené ve Švédsku i v zahraničí.
11. Podle §1 prvního pododstavce kapitoly 16 tohoto zákona se vychází z toho, že tyto osoby si mohou v zásadě odečíst výdaje vynaložené na dosažení a udržení příjmů jako náklady.
12. V zákoně o dani z příjmů nejsou stanovena žádná pravidla týkající se konsolidovaného zdanění. Společnosti ve skupině však při splnění určitých podmínek mohou prostřednictvím převodů uvnitř skupiny podle pravidel stanovených v kapitole 35 tohoto zákona provést kompenzaci zisku a ztráty v rámci skupiny.
13. Z ustanovení §1 prvního pododstavce kapitoly 35 tohoto zákona vyplývá, že převod uvnitř skupiny je odpočitatelný na straně převodce a zdanitelný na straně příjemce.
III. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky
14. Société Générale SA (dále jen „SG“) je francouzská společnost, která je daňovým rezidentem ve Francii a je součástí daňové skupiny, na kterou se vztahuje konsolidované zdanění příjmů ve Francii.
15. V roce 2012 byla z dividend, které SG obdržela od švédských společností, vybírána srážková daň z titulu švédské daně z dividend. Žádost společnosti SG o vrácení srážkové daně s odůvodněním, že srážková daň omezuje volný pohyb kapitálu, ačkoli společnost SG byla ve ztrátě a ztrátová švédská společnost by dani z těchto dividend nepodléhala, švédské daňové orgány zamítly.
16. Jak Förvaltningsrätten i Falun (správní soud ve Falunu, Švédsko), tak Kammarrätten i Sundsvall (odvolací správní soud v Sundsvallu, Švédsko), které rozhodovaly o žalobě a odvolání SG, zamítly nároky společnosti SG s odůvodněním, že francouzské formuláře daňových přiznání společnosti SG a skupiny, do níž tato společnost patří, neumožňovaly s dostatečnou jistotou posoudit, zda byla v daném roce ztrátová, což by umožnil pouze podrobný výpočet zisků nebo ztrát společnosti SG a její skupiny v souladu se švédským právem.
17. Za stávajícího stavu řízení byla kasační stížnost společnosti SG připuštěna v otázce, zda se právnická osoba-nerezident nachází v situaci objektivně srovnatelné se situací švédské právnické osoby, která v rámci zdanění svých příjmů vykazuje ztrátu, aby bylo možné rozhodnout o souladu daně z dividend se SFEU.
18. Högsta förvaltningsdomstolen (Nejvyšší správní soud) se zabývá tím, zda stát zdroje může po společnosti-nerezidentovi, která žádá o vrácení srážkové daně z dividend z toho důvodu, že je ztrátovou společností, požadovat, aby prokázala, že je ztrátovou společností i na základě výpočtu svého zisku nebo ztráty podle daňových pravidel státu zdroje. V kladném případě se předkládající soud domnívá, že další otázka se týká zohlednění výsledku celé daňové skupiny za účelem posouzení, zda je společnost ztrátová, ačkoliv stát zdroje nestanoví konsolidované zdanění, ale pouze pravidla pro převody uvnitř skupiny, která za určitých podmínek umožňují vyrovnat výsledky v rámci skupiny.
19. Za těchto okolností se Högsta förvaltningsdomstolen (Nejvyšší správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je slučitelné s článkem 63 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud stát zdroje vyžaduje po společnosti-nerezidentovi, která podléhá srážkové dani z dividend a tvrdí, že se nachází v situaci, která je objektivně srovnatelná se situací ztrátové společnosti-rezidenta, aby takovou skutečnost prokázala přepočtem svého zdanitelného zisku či ztráty podle pravidel, která jsou státem zdroje uplatňována na zdanění příjmů společností-rezidentů?
2) Podléhá-li společnost-nerezident konsolidovanému zdanění, je slučitelné s článkem 63 SFEU, pokud stát zdroje vyžaduje, aby byly při rozhodování o tom, zda se společnost nachází v situaci, která je objektivně srovnatelná se situací ztrátové společnosti-rezidenta, zohledňovány zisky nebo ztráty celé daňové skupiny?
3) Má na odpověď na druhou otázku vliv skutečnost, že stát zdroje nemá pravidla upravující konsolidované zdanění, ale má naopak pravidla týkající se převodů uvnitř skupiny, která za určitých okolností umožňují kompenzaci zisků a ztrát v rámci skupiny?“
20. Spolková republika Německo požádala na základě čl. 16 třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, aby Soudní dvůr posoudil tyto otázky ve velkém senátu.
21. Písemná vyjádření předložily společnost SG, Skatteverket (švédská daňová správa), švédská a německá vláda, jakož i Evropská komise. Na jednání konaném dne 10. února 2026 přednesli svá ústní vyjádření shora uvedení účastníci řízení a španělská vláda.
IV. Analýza
22. Předkládající soud svými otázkami, které navrhuji řešit společně, vyzývá Soudní dvůr, aby upřesnil svou judikaturu vyplývající z rozsudků Sofina a Credit Suisse Securities. Zabývá se tím, zda je možné, aby stát zdroje dividend vyplácených společnosti se sídlem v jiném členském státě, která je součástí daňově integrované skupiny v tomto státě usazení, požadoval, aby ztráta tvrzená touto společností byla prokázána výpočtem podle jeho vlastních daňových předpisů, s cílem prokázat, že společnost-nerezident je ve srovnatelné situaci jako ztrátová společnost-rezident, a využít tak možnosti odkladu zdanění. Kromě toho se zabývá tím, zda by se pro určení, zda je daňová situace společnosti-nerezidenta srovnatelná s daňovou situací ztrátové společnosti-rezidenta, měl brát v úvahu výsledek daňové skupiny, do které patří, nebo pouze její výsledek, pokud stát zdroje nemá pravidla daňové konsolidace, ale pouze pravidla týkající se převodů uvnitř skupiny, která za určitých podmínek umožňují vyrovnání výsledků v rámci skupiny.
A. Poučení z rozsudků Sofina a Credit Suisse Securities
23. Ve věci Sofina Soudní dvůr rozhodoval na základě skutkových okolností a právních předpisů velmi podobných těm v projednávané věci, a to situace, kdy daňové orgány odmítly vrátit srážkovou daň vybranou z dividend obdržených ztrátovou společností-nerezidentem, zatímco společnost-rezident je zdaněna za běžný rok pouze v případě, že je zisková.
24. Soudní dvůr měl v první řadě za to, že dotčená právní úprava může zvýhodňovat společnosti-rezidenty ve ztrátě (pokud jde o hotovostní toky, potažmo daňové osvobození v případě ukončení činnosti), zatímco společnosti-nerezidenti podléhají okamžitému a konečnému zdanění nezávisle na jejich hospodářském výsledku(10).
25. Dále Soudní dvůr zkoumal, zda zjištěné omezení volného pohybu kapitálu bylo odůvodněné.
26. Za tímto účelem nejprve vyloučil odůvodnění založené na objektivní srovnatelnosti situací(11), které předložily belgická, německá, francouzská a britská vláda, přičemž se opíral o rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Truck Center(12). Tyto vlády se domnívaly, že odlišné způsoby vybírání daně podle místa sídla společnosti, jež je příjemcem dividend, jsou odůvodněny objektivně odlišnou situací(13). Poté, co Soudní dvůr připomněl, že tento rozsudek připustil rozdílné zacházení, které spočívá v použití odlišných způsobů zdanění v závislosti na sídle, připomněl také, že v tomto rozsudku rozhodl, že předmětné příjmy každopádně podléhaly zdanění, ať již byla jejich příjemcem společnost-rezident nebo společnost-nerezident(14). Poté rozhodl, že jelikož právní úprava dotčená ve věci, v níž byl vydán rozsudek Sofina, poskytuje významné daňové zvýhodnění ztrátovým společnostem-rezidentům, nelze tvrdit, že se rozdílné zacházení omezuje pouze na způsoby výběru daně(15).
27. Následně Soudní dvůr odmítl odůvodnění založené na argumentu, že rozdělení daňových pravomocí mezi členské státy je vyvážené, neboť pokud by se režim použitelný na ztrátové společnosti-rezidenty vztahoval i na společnosti-nerezidenty, bylo by riziko daňových ztrát pro oba typy společností stejné v situaci, kdy by se před ukončením činnosti nevrátily k zisku, a v daném případě vláda s takovou ztrátou pro společnosti-rezidenty souhlasila(16).
28. Soudní dvůr konečně nepřijal ani odůvodnění založené na efektivitě výběru daní, neboť odklad zdanění v případě ztrátového zdaňovacího období se měl vztahovat pouze na omezený počet společností-nerezidentů, tyto společnosti by musely poskytnout příslušné informace daňovým orgánům státu vybírajícímu srážkovou daň za účelem prokázání, že byly splněny zákonné podmínky, a daňové orgány by mohly využít mechanismů vzájemné pomoci za účelem ověření pravdivosti těchto informací. Soudní dvůr dospěl k závěru, že omezení volného pohybu kapitálu vyplývající ze sporné vnitrostátní právní úpravy přesahuje rámec toho, co je nezbytné k dosažení cíle, kterým je zajistit vybírání daně(17). Prostý odklad zdanění dividend poskytovaný i ztrátovým společnostem-nerezidentům by tak postačoval k dosažení sledovaných cílů a zároveň k odstranění omezení volného pohybu kapitálu(18).
29. V rozsudku Credit Suisse Securities Soudní dvůr tuto argumentaci zopakoval a použil ji na případ odmítnutí vrácení srážkové daně z dividend vyplacených společnosti-nerezidentovi, zatímco ztrátové společnosti-rezidentovi může být tato srážková daň vrácena. Soudní dvůr vyjasnil dva body. Nejprve odmítl argumenty Diputación Foral de Bizkaia (Provinční rada v Bizkaie, Španělsko) a německé a španělské vlády týkající se objektivní nesrovnatelnosti situací vyplývající ze zásady teritoriality a vycházející z rozsudků ze dne 15. května 1997 ve věci Futura Participations a Singer(19), ze dne 15. února 2007 ve věci Centro Equestre da Lezíria Grande(20) a ze dne 17. září 2015 ve věci Miljoen a další(21), jež předcházely rozsudku ve věci Sofina(22). Za tímto účelem připomněl, že rozsudek Sofina již tento argument vyloučil na základě ustálené judikatury vyplývající zejména z rozsudku ze dne 17. září 2015 ve věci Miljoen a další(23). Dále Soudní dvůr analyzoval odůvodnění založené na vyváženém rozdělení daňových pravomocí mezi členské státy a na předcházení riziku dvojího uplatnění ztrát(24). V tomto ohledu Soudní dvůr připomněl, že zabránění dvojímu uplatnění ztrát představuje legitimní cíl, který může odůvodnit omezení základních svobod(25), a společnosti-nerezidenti musí předložit relevantní důkazy umožňující daňovým orgánům členského státu zdroje konstatovat, že podmínky stanovené pro uplatnění takového odkladu zdanění jsou splněny(26).
B. Výhrady a otázky, které tato judikatura vyvolává
30. Zaprvé německá vláda, kterou na slyšení podpořila španělská vláda, se domnívá, že nejde ani tak o otázku prokázání ztrát, které mají být zohledněny při výpočtu částky, která má být vrácena z výše srážkové daně, jako spíše o zásadu zohlednění ztrát vzniklých mimo stát zdroje, která je předmětem projednávané věci.
31. Tato vláda nezpochybňuje nerovnost zacházení s ohledem na volný pohyb kapitálu, kterou vytváří švédská právní úprava, jež neumožňuje odklad zdanění v případě ztrátové situace společnosti-nerezidenta, ale zpochybňuje objektivní srovnatelnost situací na základě rozsudků, zejména velkého senátu, kterou nelze zpochybnit rozsudky Sofina a Credit Suisse Securities.
32. Německá vláda poukazuje na to, že zásada daňové teritoriality byla uznána ve dvou rozsudcích velkého senátu(27). Z toho vyplývá, že s touto zásadou je v souladu daňový režim, podle kterého se pro účely výpočtu základu daně daňových nerezidentů v daném členském státě zohledňují pouze zisky a ztráty plynoucí z jejich činnosti v tomto státě. Tato vláda dodává, že podle této judikatury jsou daňoví rezidenti a daňoví nerezidenti ve srovnatelné situaci pouze v případě výdajů, které mají přímou ekonomickou souvislost s příjmy podléhajícími zdanění ve státě, kde je činnost vykonávána(28). Tuto kritiku rozsudků ve věcech Sofina a Credit Suisse Securities vyslovili i někteří odborníci z praxe(29).
33. Někteří z nich zmínili riziko podvodu a otázku zeměpisné a daňové působnosti judikatury vzešlé z rozsudku Sofina. Jiní poukazovali na snahu odborníků z praxe omezit působnost této judikatury tím, že by se od společnosti-nerezidenta, která je ve ztrátě, vyžadovalo, aby tuto ztrátu vypočítala podle pravidel státu zdroje, což je případ švédské právní úpravy, na rozdíl například od francouzské právní úpravy dotčené ve věci, v níž bylo vydán rozsudek Sofina(30). A konečně, někteří odborníci vyjádřili obavy z omezení, jež ukládají dvoustranné daňové úmluvy, které umožňují státům zdroje zdanit u společnosti-nerezidenta, která se znovu stala ziskovou, pouze dividendy, a nikoli všechny příjmy(31).
C. Výhrady a praktické problémy, které lze překonat
34. Domnívám se, že s každou z těchto výhrad nebo praktických obtíží se lze vypořádat.
35. Zaprvé zdůrazňuji, že rozsudky, o které německá vláda opírá svou argumentaci týkající se dodržování zásady daňové teritoriality, se týkají pouze situací, kdy na území státu zdroje existuje skutečná hospodářská činnost (pobočka nebo dceřiná společnost společnosti-nerezidenta nebo poskytování služeb). Proto se tato judikatura neuplatní, pokud – jako v projednávané věci – neexistuje ve státě zdroje žádná hospodářská činnost, a příjmy jsou tedy „pasivní“. Nicméně v rozsudku ze dne 17. září 2015, Miljoen a další(32), se skutkový stav týkal zdanění dividend vyplácených společnostem-nerezidentům a Soudní dvůr rozhodl, že od základu daně splatné ve státě zdroje lze odečíst pouze náklady na dosažení příjmů, které bezprostředně souvisejí s činností, ze které plynou zdanitelné příjmy v určitém členském státě, přičemž se rezidenti a nerezidenti tohoto členského státu nacházejí ve srovnatelné situaci, takže právní úprava uvedeného státu, která v daňové oblasti nerezidentům upírá nárok odpočíst od základu daně takové výdaje, zatímco rezidentům jej přiznává, může být především na újmu státním příslušníkům jiných členských států, a tudíž představovat nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti(33). Všechny případy, které vedly k vydání těchto rozsudků, se však týkaly stanovení základu daně, a nikoli data platby nebo vrácení daně, jako tomu bylo ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky Sofina a Credit Suisse Securities. Tyto rozsudky proto nejsou v rozporu s judikaturou, na kterou se odvolává německá vláda. Kromě toho jsou v souladu s ustálenou judikaturou, v níž bylo konstatováno, že jakmile členský stát jednostranně nebo prostřednictvím mezinárodních smluv podrobí dani z příjmů nejen akcionáře-rezidenty, ale rovněž akcionáře-nerezidenty, pokud jde o dividendy, které obdrží od společnosti-rezidenta, situace uvedených akcionářů-nerezidentů se blíží situaci akcionářů-rezidentů(34). Otázka srovnatelnosti proto přichází v úvahu ve fázi odůvodnění omezení volného pohybu kapitálu.
36. Generální advokát P. Mengozzi velmi dobře shrnul obtíže, které jsou jádrem argumentace německé vlády ohledně srovnatelnosti. Ve věci, která se týkala omezení volného pohybu pracovníků v důsledku daňového předpisu, totiž uvedl, že „diskriminace [...] spočívá v použití odlišných pravidel na srovnatelné situace [...], a proto se pro účely přezkumu objektivní srovnatelnosti situací jeví jako přinejmenším obtížné použít jako posuzovací kritérium vnitrostátní nebo smluvní pravidla, která vedla k rozdílnému zacházení, jehož případně diskriminační charakter má Soudní dvůr právě ověřit“, čímž poukázal na argumentaci v kruhu(35). Soudní dvůr převzal tuto analýzu, aby odmítl argumentaci německé vlády v opačné situaci, než o jakou se jedná v projednávané věci, když uznal srovnatelnost situace společnosti, která vlastní akcie společnosti-rezidenta, a situace společnosti, která vlastní akcie společnosti-nerezidenta. Konstatoval, že „[u]platnění různých daňových režimů na tuzemskou společnost podle toho, zda vlastní podíly ve společnostech tuzemských nebo zahraničních, nemůže představovat platné kritérium pro posouzení objektivní srovnatelnosti situací, a tudíž pro prokázání objektivního rozdílu mezi nimi. Uplatnění různých daňových režimů je totiž právě základem rozdílného zacházení, ohledně něhož je třeba posoudit, zda je odůvodněné, či nikoli“(36).
37. Zadruhé, pokud jde o riziko podvodu, stačí na jednu stranu zdůraznit, že v unijním právu existuje obecná právní zásada, podle níž se jednotlivci nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat unijních právních norem(37), zejména v daňových záležitostech(38). Na druhé straně článek 6 směrnice (EU) 2016/1164(39) obsahuje obecnou doložku proti zneužití. Kromě toho je riziko podvodů a daňových úniků v případě malého podílu na kapitálu společnosti mnohem omezenější.
38. Zatřetí, pokud jde o způsob zohlednění ztrátové situace společnosti-nerezidenta pobírající dividendy, k níž je třeba přihlédnout, aby mohla využít stejného pravidla jako společnosti-rezidenti, tj. možnosti neplatit srážkovou daň v případě ztráty(40), je třeba tuto otázku zkoumat z hlediska administrativní zátěže společnosti-nerezidenta, jejíž přiměřenost je třeba posoudit, a nikoli z hlediska srovnatelnosti. Soudní dvůr sice rozhodl, že je na společnostech-nerezidentech, aby předložily relevantní důkazy, na jejichž základě mohou daňové orgány členského státu zdanění konstatovat, že jsou splněny podmínky, jež zákon pro uplatnění takového odkladu stanoví(41), avšak tuto povinnost předložit důkazy omezil dodržením zásad proporcionality a užitečného účinku. Zejména tak konstatoval, že:
– prokázání výše ztrát, o jejichž převedení daňový poplatník požádal, nemusí být omezeno na prokázání požadované právními předpisy státu zdroje(42);
– právní úprava členského státu, která by absolutně bránila daňovému poplatníkovi podat důkazy odpovídající jiným kritériím, zejména předložení jiných důkazů než důkazů stanovených touto právní úpravou, by překračovala meze toho, co je nezbytné pro zajištění účinnosti daňového dohledu a účinného výběru daně(43), a
– požadované doklady musí daňovým orgánům členského státu zdanění umožnit zřetelně a přesně ověřit, zda podmínky získání daňového zvýhodnění jsou splněny, avšak nemusí mít zvláštní formu, neboť toto posouzení nesmí být prováděno přehnaně formalistickým způsobem(44).
39. Začtvrté otázky týkající se zeměpisné a daňové působnosti judikatury vzešlé z rozsudku Sofina přesahují rámec přezkumu otázek položených předkládajícím soudem, které se týkají pouze zdanění dividend, které společnost-nerezident obdrží od společnosti, v níž vystupuje pouze jako investor. Domnívám se, že tento rozsah by se neměl posuzovat podle zeměpisných nebo daňových kritérií, ale v návaznosti na svobodu usazování a volný pohyb. Podotýkám však, že německá vláda by uvítala přezkum judikatury vzešlé z rozsudku ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer(45), týkající se zohlednění ztrát ve státě zdroje v kontextu mateřské a dceřiné společnosti v jiných věcech projednávaných Soudním dvorem(46).
40. Zapáté někteří autoři(47) zastávají názor, že dohody o zamezení dvojímu zdanění mohou představovat omezení výběru daní v čase. Podle dvoustranných daňových úmluv jsou státy vybírající srážkovou daň oprávněny zdanit pouze rozdělované dividendy, nikoliv zisky společností-nerezidentů pocházející z jiných činností. Bude však na státech zdroje, aby následně rozlišovaly mezi výběrem původní daně a novým zdaněním.
D. Potvrzení judikatury vzešlé z rozsudků Sofina a Credit Suisse Securities
41. Z výše uvedeného vyplývá, že otázka srovnatelnosti musí být posouzena až po přezkumu existence omezení volného pohybu kapitálu, a druhá a třetí otázka budou tudíž řešeny v tomto rámci. Soudní dvůr tak má možnost potvrdit judikaturu vzešlou z rozsudků Sofina a Credit Suisse Securities.
42. Zaprvé, pokud jde o existenci omezení volného pohybu kapitálu, zahrnují opatření zakázaná čl. 63 odst. 1 SFEU jako omezení voleného pohybu kapitálu opatření, která mohou odradit od investování v některém členském státě osoby, které nemají v tomto státě bydliště nebo sídlo, anebo odradit osoby s bydlištěm či sídlem v uvedeném členském státě od investování v jiných státech(48). Nepříznivé zacházení členského státu s dividendami vyplácenými nerezidentním společnostem ve srovnání se zacházením svědčícím dividendám vypláceným rezidentním společnostem tak může společnosti usazené v jiném členském státě, než je tento první stát, odradit od uskutečnění investic v tomto prvním členském státě, a představuje proto omezení volného pohybu kapitálu, které je v zásadě zakázáno článkem 63 SFEU(49). V rozsudku Sofina Soudní dvůr rozhodl, že se o takový případ jedná, pokud společnost-rezident pobírající dividendy tyto dividendy nedaní za rok, v němž vykázala ztrátu, zatímco dividendy, jež obdržela společnost-nerezident, která vykázala ztrátu, podléhají konečnému a automatickému zdanění srážkovou daní. Soudní dvůr dodal, že taková právní úprava může zvýhodňovat společnosti-rezidenty ve ztrátě, neboť z ní vyplývá přinejmenším zvýhodnění, pokud jde o hotovostní toky, potažmo daňové osvobození, zatímco společnosti-nerezidenti podléhají okamžitému a konečnému zdanění nezávisle na jejich hospodářském výsledku(50). V rozsudku ACC Silicones Soudní dvůr uvedl, že takové omezení může existovat i v případě, že možnost vrácení srážkové daně vybírané z dividend vyplácených nerezidentním společnostem usazeným v jiných členských státech doprovázena dodatečnými podmínkami ve srovnání s podmínkami stanovenými pro vrácení srážkové daně zatěžující dividendy vyplácené rezidentním společnostem, což nerezidentním společnostem ztěžuje uplatnění nároku na vrácení daně(51).
43. Omezení volného pohybu kapitálu není v projednávané věci žádnou ze stran zpochybňováno. Vyplývá nejen ze skutečnosti, že v rozhodné době neměly ztrátové společnosti-nerezidenti žádnou možnost odkladu zdanění, ale také z právních předpisů přijatých s ohledem na judikaturu ve věci Sofina a použitelných od 1. ledna 2020. Aby totiž mohla ztrátová společnost-nerezident využít odkladu srážkové daně, musí prokázat, že je ve ztrátě podle švédských pravidel. Takové rozdílné zacházení může odrazovat společnosti-nerezidenty od přímého investování ve společnostech usazených ve Švédsku.
44. Kromě toho je třeba připomenout, že podle čl. 65 odst. 1 SFEU je takové rozdílné zacházení přípustné pouze tehdy, pokud se týká situací, které nejsou objektivně srovnatelné, anebo je-li odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu(52).
45. Zadruhé, pokud jde o srovnatelnost dotčených situací, již dříve jsem vysvětlil, proč se v tomto bodě nelze řídit argumentací německé a španělské vlády a zkoumání této srovnatelnosti nemůže předcházet zkoumání omezení volného pohybu kapitálu(53). Připomínám však, že podle judikatury Soudního dvora platí, že jakmile stát jednostranně nebo prostřednictvím smluv podrobí dani z příjmů nejen společnosti-rezidenty, ale i společnosti-nerezidenty, pokud jde o dividendy, které obdrží od společnosti-rezidenta, blíží se situace společností-nerezidentů situaci společností-rezidentů(54).
46. Rozsudek Sofina stanovil, že možnost odkladu zdanění, nebo dokonce osvobození od daně v případě ukončení činnosti společnosti, aniž dosáhla ziskového výsledku, se neomezuje pouze na způsoby výběru daně, nýbrž poskytuje podstatné zvýhodnění ztrátovým společnostem-rezidentům(55).
47. V projednávané věci potíže týkající se srovnatelnosti vyplývají ze skutečnosti, že aby mohly ztrátové společnosti-nerezidenti využít tohoto odkladu zdanění, musí tuto ztrátu prokázat v souladu s pravidly švédského daňového práva, což pro společnosti-nerezidenty znamená další administrativní zátěž a fakticky je staví do stejné situace jako společnosti-rezidenty. Toto postavení situací na roveň jde nad rámec objektivní srovnatelnosti, již ukládá judikatura.
48. Kromě toho se stejně jako Komise domnívám, že druhá a třetí předběžná otázka jsou hypotetické, neboť není sporné, že jak SG, tak konsolidovaná skupina, jejíž je SG mateřskou společností, byly v daném účetním období ve ztrátě. Vzhledem k tomu, že daňové předpisy v této oblasti nejsou harmonizovány, je v každém případě třeba se omezit pouze na samotnou ztrátovou situaci společnosti pobírající dividendy, s výjimkou případů podvodu.
49. Zatřetí, pokud jde o odůvodnění omezení volného pohybu kapitálu, předkládající soud žádné neuvádí. Daňové orgány zmiňují pouze riziko daňového plánování v souvislosti s druhou a třetí otázkou, což by mohlo zahrnovat rizika podvodu, a vyvážené rozdělení daňové pravomoci mezi členskými státy. Pokud jde o švédskou vládu, dovolává se jako naléhavých důvodů obecného zájmu vyváženého rozdělení daňových pravomocí mezi členskými státy, zajištění soudržnosti daňového systému a boje proti daňovým únikům, jež byly za určitých okolností připuštěny judikaturou Soudního dvora. V každém případě Soudní dvůr pro povolení omezení základních svobod vyžaduje, aby bylo odůvodněno naléhavým veřejným zájmem, aby bylo způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle a aby nepřekračovalo meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné(56).
50. Zaprvé ve věci, v níž byl vydán rozsudek Sofina, nebylo přijato vyvážené rozdělení daňových pravomocí mezi členské státy. Soudní dvůr měl za to, že jednak pouhý odklad zdanění dividend nepředstavuje vzdání se práva státu zdroje na zdanění dividend vytvořených na jeho území a jednak, pokud společnost-nerezident ukončila činnost, aniž by předtím dosáhla ziskového hospodářského výsledku, nemohou z toho vyplývající daňové ztráty legitimizovat omezení volného pohybu kapitálu, a to tím spíše, že stát zdroje souhlasil s takovými ztrátami pro společnosti-rezidenty(57).
51. V projednávané věci lze uplatnit stejnou argumentaci, protože výpočet ztráty společnosti-nerezidenta nemění základ splatné daně, ale pouze datum splatnosti daně.
52. Zadruhé argument o zaručení daňové soudržnosti byl ve věci Credit Suisse Securities odmítnut s odůvodněním, že aby mohl takový argument obstát, je podle ustálené judikatury třeba, aby byla prokázána existence přímé souvislosti mezi dotyčným daňovým zvýhodněním a kompenzací tohoto zvýhodnění určitou daňovou zátěží(58). V projednávané věci však výhoda pro společnosti-rezidenty vyplývající z odkladu zdanění, nebo dokonce z osvobození od daně, není kompenzována zvláštním daňovým odvodem. Toto odůvodnění proto nelze přijmout.
53. Zatřetí švédská vláda tvrdí, že existuje riziko vyhýbání se daňovým povinnostem, a to z toho důvodu, že podíly a související právo na dividendy by mohly být převedeny na ztrátovou společnost-nerezidenta, která byla nabyta za tímto konkrétním účelem. Toto odůvodnění lze přijmout pouze za podmínky, že je v souladu se zásadou proporcionality(59). V projednávané věci se kromě argumentů uvedených v bodě 37 tohoto stanoviska, které se týkají existence zásad boje proti podvodům, které vyplývají z právních předpisů a judikatury, a nízkého rizika v případech rozptýleného vlastnictví akcií, domnívám, že opatření, které vyžaduje výpočet ztráty v souladu se švédskými daňovými pravidly, je nepřiměřené sledovanému cíli. Tato povinnost je založena na principu obecného podezření z podvodu, a nikoliv na indiciích, že se jedná o podvod nebo umělou dohodu s cílem vyhnout se placení daně z dividend(60). Vzhledem k administrativní zátěži, kterou by tento požadavek představoval pro společnost-nerezidenta, zejména pokud má investice v mnoha členských státech, by navíc mohl narušit zásadu efektivity volného pohybu kapitálu. Náklady na tuto administrativní zátěž by tak mohly přesáhnout výši příslušné daně. Na druhou stranu by přijetí důkazu o ztrátě vypočtené v souladu s pravidly státu, v němž má společnost-nerezident sídlo, ve spojení s možností daňových orgánů využívat vzájemnou pomoc a podporu svých protějšků podle směrnice 2011/16/EU(61), bylo dostatečné k dosažení cíle boje proti daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem a zároveň by umožnilo státu zdroje ověřit, zda je podmínka ztrátovosti splněna u společnosti-nerezidenta, která obdrží dividendy v souladu s pravidly státu, jehož je tato společnost rezidentem.
54. Pokud jde podpůrně o odůvodnění založené na zamezení riziku dvojího uplatnění ztrát, které uvedla německá vláda, připomínám, že Soudní dvůr konstatoval, že společnostem-nerezidentům přísluší předložit relevantní důkazy umožňující daňovým orgánům státu zdroje konstatovat, že podmínky stanovené pro uplatnění takového odkladu zdanění jsou splněny(62).
55. Proto navrhuji odpovědět předkládajícímu soudu, že článek 63 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž společnost-nerezident, která obdrží dividendy zdaněné srážkovou daní, musí – aby podléhala stejnému zacházení, jaké je uplatňováno vůči společnostem-rezidentům, které obdrží dividendy a jsou ve ztrátě, – vypočítat svou ztrátu v souladu s daňovými pravidly státu zdroje.
V. Závěry
56. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Högsta förvaltningsdomstolen (Nejvyšší správní soud, Švédsko) odpověděl následovně:
„Článek 63 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž společnost-nerezident, která obdrží dividendy zdaněné srážkovou daní, musí – aby podléhala stejnému zacházení uplatňováno vůči společnostem-rezidentům, které obdrží dividendy a jsou ve ztrátě, – vypočítat svou ztrátu v souladu s daňovými pravidly státu zdroje dividend.“
1 Původní jazyk: francouzština.
2 C‑575/17, dále jen „rozsudek Sofina“, EU:C:2018:943.
3 C‑601/23, dále jen „rozsudek Credit Suisse Securities“, EU:C:2024:1048.
4 Dále jen „stát zdroje“.
5 Dále jen „stát usazení“.
6 Podepsaná ve Stockholmu dne 27. listopadu 1990.
7 SFS 1970, č. 624.
8 Tato ustanovení nebyla v době skutkových okolností v původním řízení ještě v platnosti.
9 SFS 1999, č. 1229.
10 Viz rozsudek Sofina (bod 34).
11 Viz rozsudek Sofina (body 47 až 54).
12 C‑282/07, EU:C:2008:762.
13 Viz rozsudek Sofina (bod 48).
14 Viz rozsudek Sofina (bod 51).
15 Viz rozsudek Sofina (bod 53).
16 Viz rozsudek Sofina (body 55 až 64).
17 Viz rozsudek Sofina (body 65 až 78).
18 Viz rozsudek Sofina (bod 77).
19 C‑250/95, EU:C:1997:239.
20 C‑345/04, EU:C:2007:96.
21 C‑10/14, C‑14/14 a C‑17/14, EU:C:2015:608.
22 Viz rozsudek Credit Suisse Securities (body 53 až 56).
23 C‑10/14, C‑14/14 a C‑17/14, EU:C:2015:608. Viz rozsudek Sofina [bod 47, s odkazem na rozsudky ze dne 20. října 2011, Komise v. Německo (C‑284/09, EU:C:2011:670, bod 56), a ze dne 17. září 2015, Miljoen a další (C‑17/14, EU:C:2015:608, bod 67 a citovaná judikatura)].
24 Viz rozsudek Credit Suisse Securities (body 68 až 78).
25 Viz rozsudek Credit Suisse Securities (bod 72 a citovaná judikatura).
26 Viz rozsudek Credit Suisse Securities (bod 77).
27 Viz rozsudky ze dne 15. května 1997, Futura Participations et Singer (C‑250/95, EU:C:1997:239, bod 22), a ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer (C‑446/03, EU:C:2005:763, bod 39). Viz také rozsudek ze dne 15. února 2007, Centro Equestre da Lezíria Grande (C‑345/04, EU:C:2007:96).
28 Viz rozsudek ze dne 15. února 2007, Centro Equestre da Lezíria Grande (C‑345/04, EU:C:2007:96, body 23 a 24).
29 Viz CFE tax advisers Europe, „Opinion Statement ECJ-TF 3/2019 on the CJEU decision of 22 November 2018 in Case C‑575/17, Sofina, on withholding taxes, losses and territoriality“, dostupné na internetové adrese https://taxadviserseurope.org/new_ahgency/wp-content/uploads/2019/10/ECJ-TF_3-2019_Sofina_FINAL.pdf, body 19 a 20.
30 Viz Dassesse, M., „L'arrêt Sofina“, Journal de droit fiscal, Bruylant, Brusel, 2018, s. 5 až 30, zejména bod 3.2 (s. 25 a 26).
31 Viz CFE tax advisers Europe, „Opinion Statement ECJ-TF 3/2019 on the CJEU decision of 22 November 2018 in Case C‑575/17, Sofina, on withholding taxes, losses and territoriality“, op. cit., bod 29.
32 C‑10/14, C‑14/14 a C‑17/14, EU:C:2015:608.
33 Viz rozsudek ze dne 17. září 2015, Miljoen a další (spojené věci C‑10/14, C‑14/14 a C‑17/14, EU:C:2015:608, body 57 až 61).
34 Viz rozsudky ze dne 12. prosince 2006, Test Claimants in Class IV of the ACT Group Litigation (C‑374/04, EU:C:2006:773, bod 68), ze dne 14. prosince 2006, Denkavit Internationaal a Denkavit France (C‑170/05, EU:C:2006:783, bod 35), a ze dne 17. září 2015, Miljoen a další (C‑10/14, C‑14/14 a C‑17/14, EU:C:2015:608, bod 67 a citovaná judikatura).
35 Viz stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci Renneberg (C‑527/06, EU:C:2008:362, bod 70).
36 Viz rozsudek ze dne 22. ledna 2009, STEKO Industriemontage (C‑377/07, EU:C:2009:29, bod 33).
37 Viz rozsudek ze dne 26. února 2019, N Luxembourg 1 a další (C‑115/16, C‑118/16, C‑119/16 a C‑299/16, EU:C:2019:134, bod 96).
38 Viz rozsudek ze dne 26. února 2019, N Luxembourg 1 a další (C‑115/16, C‑118/16, C‑119/16 a C‑299/16, EU:C:2019:134, bod 109).
39 Směrnice Rady ze dne 12. července 2016, kterou se stanoví pravidla proti praktikám vyhýbání se daňovým povinnostem, které mají přímý vliv na fungování vnitřního trhu (Úř. věst. 2016, L 193, s. 1).
40 Odklad zdanění v případě ztráty byl do švédského práva začleněn až po rozsudku ve věci Sofina, a proto nebyl v době skutkových okolností projednávané věci použitelný.
41 Viz rozsudek Sofina (bod 72).
42 Viz rozsudek ze dne 15. května 1997, Futura Participations a Singer (C‑250/95, EU:C:1997:239, bod 40).
43 Viz rozsudek ze dne 27. listopadu 2025, Santander Renta Variable España Pensiones, Fondo de Pensiones (C‑525/24, EU:C:2025:922, bod 66 a citovaná judikatura).
44 Viz rozsudek ze dne 15. září 2011, Accor (C‑310/09, EU:C:2011:581, bod 99 a citovaná judikatura).
45 C‑446/03, EU:C:2005:763.
46 Viz zejména spojené věci OPmobility (C‑287/25), Société Générale (C‑288/25) a Société Générale (C‑289/25), které jsou v současné době projednávány a v nichž budou zkoumány možnost započtení ztrát vzniklých dceřiné společnosti-nerezidentovi proti celkovému výsledku daňově integrované skupiny, jejíž je mateřskou společností, a kritéria stanovená v rozsudku ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer (C‑446/03, EU:C:2005:763).
47 Viz zejména CFE tax advisers Europe, „Opinion Statement ECJ-TF 3/2019 on the CJEU decision of 22 November 2018 in Case C‑575/17, Sofina, on withholding taxes, losses and territoriality“, op. cit., bod 29.
48 Viz rozsudky Sofina (bod 23 a citovaná judikatura), ze dne 16. června 2022, ACC Silicones (C‑572/20, dále jen „rozsudek ACC Silicones“, EU:C:2022:469, bod 31), a Credit Suisse Securities (bod 30).
49 Viz rozsudky Sofina (bod 24 a citovaná judikatura) a Credit Suisse Securities (bod 31).
50 Viz rozsudky Sofina (bod 34) a Credit Suisse Securities (bod 42).
51 Viz rozsudek ACC Silicones (bod 34).
52 Viz rozsudky Sofina (bod 46 a citovaná judikatura) a ACC Silicones (bod 37 a citovaná judikatura).
53 Viz body 35 a 36 tohoto stanoviska.
54 Viz rozsudky Sofina (bod 47 a citovaná judikatura) a ACC Silicones (bod 40 a citovaná judikatura).
55 Viz rozsudek Sofina (body 52 a 53).
56 Viz rozsudek ACC Silicones (bod 51 a citovaná judikatura).
57 Viz rozsudek Sofina (body 55 až 56 a citovaná judikatura).
58 Viz rozsudek Credit Suisse Securities (bod 80 a citovaná judikatura).
59 Viz rozsudek ze dne 10. února 2011, Haribo Lakritzen Hans Riegel et Österreichische Salinen (C‑436/16 a C‑437/08, EU:C:2011:61, body 69 a 70 a citovaná judikatura).
60 Viz rozsudek ze dne 31. května 2018, Hornbach-Baumarkt (C‑382/16, EU:C:2018:366, bod 49).
61 Směrnice Rady 2011/16/EU ze dne 15. února 2011 o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/EHS (Úř. věst. 2011, L 64, s. 1).
62 Viz rozsudek Credit Suisse Securities (bod 77).