null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NICHOLASE EMILIOUA
přednesené dne 23. dubna 2026(1)
Věc C‑414/25 [Sedrata](i)
Ministero dell’Interno,
Questura di Roma
proti
S. H.,
A. H.,
za účasti:
Procuratore generale della Repubblica presso la Corte Suprema di Cassazione
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie)]
„ Řízení o předběžné otázce – Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Směrnice 2008/115/ES – Směrnice 2013/32/EU – Řízení o navrácení – Posuzování žádostí o mezinárodní ochranu – Dvoustranná dohoda mezi členským státem a třetím státem – Zajištění v zařízeních nacházejících se ve třetích zemích“
I. Úvod
1. V roce 2023 uzavřela italská vláda s albánskou vládou dvoustrannou dohodu, která italským orgánům v podstatě umožňuje provozovat určitá zařízení nacházející se na albánském území, v nichž mohou být zadržováni státní příslušníci třetích zemí, ve vztahu k nimž probíhá řízení na hranicích nebo řízení o navrácení, po dobu nezbytnou pro provedení uvedených řízení. Podle uvedené dohody spadají taková zařízení do jurisdikce Itálie a na dotčené státní příslušníky třetích zemí se nadále vztahuje příslušná vnitrostátní a unijní právní úprava.
2. Položenými předběžnými otázkami předkládající soud – Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) – v podstatě žádá o objasnění, zda jsou italská pravidla provádějící uvedenou dohodu slučitelná s ustanoveními směrnice 2008/115/ES (rovněž nazývané „směrnice o navracení“)(2) a směrnice 2013/32/EU (rovněž nazývané „směrnice o azylovém řízení“)(3).
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Směrnice 2008/115
3. Bod 3 článku 3 směrnice 2008/115 definuje „navrácení“ jako „proces navrácení státního příslušníka třetí země, jako dobrovolné splnění povinnosti návratu nebo jako nucený návrat,
– do země jeho původu, nebo
– do země tranzitu v souladu s dohodami o zpětném přebírání osob či jinými ujednáními uzavřenými na úrovni Společenství nebo dvoustranně, nebo
– do jiné třetí země, do níž se dotčený státní příslušník třetí země dobrovolně rozhodne vrátit a jež ho přijme.“
4. Článek 6 odst. 1 směrnice 2008/115 stanoví:
„Členské státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, aniž jsou dotčeny výjimky uvedené v odstavcích 2 až 5.“
5. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/115 stanoví:
„Členské státy přijmou veškerá opatření nezbytná k výkonu rozhodnutí o navrácení, jestliže nebyla poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území […] nebo jestliže povinnost návratu nebyla během lhůty pro dobrovolné opuštění území […] splněna.“
6. Článek 15 směrnice 2008/115 stanoví:
„1. Nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění […]
Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.
2. […]
Pokud je zajištění nezákonné, musí být dotčený státní příslušník třetí země okamžitě propuštěn.
[…]
4. Ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných důvodů existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v odstavci 1, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna.
[…]“
7. Článek 16 odst. 1 směrnice 2008/115 stanoví:
„Zajištění se zpravidla vykonává ve zvláštních zajišťovacích zařízeních. Nemůže-li členský stát poskytnout ubytovací prostor ve zvláštním zajišťovacím zařízení a musí-li se uchýlit k umístění ve věznici, musí být zajištění státní příslušníci třetí země odděleni od běžných vězňů.“
2. Směrnice 2013/32
8. Podle čl. 2 písm. p) směrnice 2013/32, který obsahuje definice, se „setrváním v členském státě“ rozumí „setrvání na území členského státu, včetně na jeho hranicích nebo v tranzitním prostoru, ve kterém byla žádost o mezinárodní ochranu podána nebo se posuzuje“.
9. Článek 3 odst. 1 směrnice 2013/32 týkající se oblasti její působnosti stanoví:
„1. Tato směrnice se vztahuje na všechny žádosti o mezinárodní ochranu podané na území členského státu, včetně na jeho hranicích, v jeho teritoriálních vodách nebo tranzitním prostoru, a na odnětí mezinárodní ochrany.“
10. Článek 9 odst. 1 směrnice 2013/32, který se týká práva setrvat v členském státě až do posouzení žádosti, stanoví: „Žadatelé mohou v členském státě setrvat výlučně za účelem řízení do doby, než rozhodující orgán vydá rozhodnutí v řízení v prvním stupni podle kapitoly III. Toto právo setrvat nezakládá nárok na povolení k pobytu.“
B. Mezinárodní a vnitrostátní právo
11. Ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce odkazuje předkládající soud primárně(4) na i) Protocollo tra il Governo della Repubblica italiana e il Consiglio dei ministri della Repubblica di Albania per il rafforzamento della collaborazione in materia migratoria (Protokol mezi vládou Italské republiky a Radou ministrů Albánské republiky o posílení spolupráce v otázkách migrace, dále jen „protokol“), podepsaný v Římě dne 6. listopadu 2023, a ii) vnitrostátní právní úpravu provádějící protokol (dále jen „zákon č. 14“), ve znění pozdějších předpisů(5).
1. Protokol
12. Podle článku 2 protokolu je jeho účelem „posílit dvoustrannou spolupráci mezi stranami v oblasti řízení migračních toků ze třetích zemí v souladu s mezinárodním právem a unijním právem“.
13. Článek 4 protokolu stanoví právo Italské republiky využívat určité oblasti albánského území [které jsou v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. c) protokolu vymezeny v příloze 1 protokolu] ke zřízení zařízení pro správní zajišťování a zadržování migrantů. Podle čl. 4 odst. 2 musí být tato zařízení spravována Italskou republikou v souladu s vnitrostátními a unijními předpisy. Článek 4 odst. 3 stanoví, zaprvé, že vstup a pobyt migrantů přijatých do zařízení na albánském území je povolen „výhradně za účelem provedení řízení na hranicích nebo řízení o navrácení podle italských a unijních právních předpisů a po dobu nezbytně nutnou pro tato řízení“ a zadruhé, že „v případě, že z jakéhokoli důvodu zanikne právo na pobyt v zařízeních, Italská republika okamžitě přemístí migranty mimo albánské území“. Podle čl. 4 odst. 3 a 4 se vstup migrantů do albánských teritoriálních vod a na albánské území uskutečňuje výlučně prostředky italských orgánů a je povolen albánskými orgány pouze za účelem provedení řízení na hranicích a řízení o navrácení a po dobu nezbytně nutnou k jejich provedení.
14. Článek 6 odst. 5 a 6 protokolu ukládá Italské republice povinnost přijmout „nezbytná opatření k zajištění setrvání migrantů v těchto oblastech a zabránit jejich neoprávněnému opuštění uvedených oblastí a vstupu na území Albánské republiky“, přičemž v případě takového neoprávněného opuštění mají albánské orgány pravomoc vrátit migranty zpět do středisek.
15. Podle čl. 9 odst. 1 protokolu nesmí doba pobytu migrantů na území Albánské republiky překročit maximální dobu zajištění povolenou platnými italskými právními předpisy. Článek 9 odst. 2 protokolu stanoví, že „smluvní strany umožní přístup do zařízení stanovených v tomto protokolu advokátům, jejich spolupracovníkům, jakož i mezinárodním organizacím a agenturám Evropské unie, které poskytují poradenství a pomoc žadatelům o mezinárodní ochranu, v mezích stanovených italskými, unijními a albánskými právními předpisy“.
2. Zákon č. 14
16. Článek 3 odst. 3 zákona č. 14 staví oblasti uvedené v čl. 1 odst. 1 písm. c) protokolu na roveň pohraničním oblastem nebo tranzitním prostorům stanoveným v jiných nástrojích italského práva. Článek 3 odst. 4 uvedeného zákona staví přemístění mezi zařízením nacházejícím se na italském území a zařízením uvedeným v protokolu na roveň přemístěním mezi dvěma zařízeními nacházejícími se na italském území.
17. Článek 4 zákona č. 14 stanoví, že na migranty přemístěné do zařízení nacházejících se na albánském území se italské právní předpisy v oblasti přistěhovalectví, včetně „italské a unijní právní úpravy týkající se požadavků a řízení souvisejících s přijímáním a pobytem cizinců na území státu“, vztahují v rozsahu, v němž jsou „slučitelné“.
III. Skutkový stav, řízení a předběžné otázky
18. Spor v původním řízení vyvstal ze dvou rozhodnutí, z nichž jedno vydal Prefetto di Ancona (prefekt v Anconě, Itálie) a druhé Prefetto di Firenze (prefekt ve Florencii, Itálie), jimiž bylo nařízeno vyhoštění dvou státních příslušníků třetích zemí neoprávněně pobývajících v tomto členském státě.
19. Vzhledem k tomu, že nebylo možné vyhoštění provést, nařídil v obou věcech příslušný Questore (policejní ředitel) zajištění dotčených osob v návratovém středisku v Bari (Itálie) za účelem jejich vyhoštění. Uvedená rozhodnutí o zajištění následně schválil Giudice di pace di Bari (smírčí soud v Bari, Itálie).
20. Ministero dell’Interno (Ministerstvo vnitra) poté rozhodlo o přemístění dotčených osob do návratového střediska v Gjadëru (Albánie), zařízení zřízeného na základě protokolu na albánském území. Po příjezdu do uvedeného střediska podaly obě osoby u italských orgánů žádosti o mezinárodní ochranu. V obou věcech nařídil Questore di Roma (policejní ředitel v Římě, Itálie) další trvání zajištění dotčených osob v tomtéž středisku.
21. Dvěma rozsudky ze dne 24. dubna 2025 Corte di appello di Roma (Odvolací soud v Římě, Itálie) odmítl potvrdit příkazy, které vydal Policejní ředitel v Římě, a to s odůvodněním, že dotčená vnitrostátní právní úprava je neslučitelná s unijním právem.
22. Ministerstvo vnitra s uvedeným posouzením nesouhlasilo, a podalo tudíž proti uvedeným rozsudkům kasační opravný prostředek ke Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud). Uvedený soud obě řízení spojil a vzhledem k pochybnostem o správném výkladu relevantních ustanovení unijního práva se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Brání směrnice [2008/115], a zejména její články 3, 6, 8, 15 a 16, použití takové vnitrostátní právní úpravy […], která umožňuje přemisťovat do oblastí uvedených v čl. 1 odst. 1 písm. c) [protokolu] osoby, na které se vztahují rozhodnutí o zajištění potvrzená nebo prodloužená […], pokud neexistuje žádná předem stanovená a konkrétní perspektiva navrácení?
2) Brání v případě záporné odpovědi na tuto otázku čl. 9 odst. 1 směrnice [2013/32] použití takové vnitrostátní právní úpravy […], která z důvodu údajně účelové povahy žádosti o ochranu umožňuje v jedné z oblastí uvedených v čl. 1 odst. 1 písm. c) [protokolu] zajištění migranta, na kterého se vztahuje rozhodnutí o vyhoštění a který podal takovou žádost poté, co byl do těchto oblastí přemístěn?“
23. Předkládající soud rovněž požádal, aby byla věc projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle čl. 107 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora. V návaznosti na odpověď předkládajícího soudu na žádost o vysvětlení – v níž předkládající soud uvedl, že dotčené osoby již zajištěny nejsou – Soudní dvůr rozhodl, že není potřeba uvedené žádosti vyhovět. Věc byla nicméně projednána přednostně podle čl. 53 odst. 3 jednacího řádu.
24. Písemná vyjádření předložily nizozemská, italská a polská vláda, jakož i Evropská komise. Uvedené zúčastněné strany, s výjimkou polské vlády, přednesly rovněž ústní vyjádření na jednání konaném dne 24. března 2026.
IV. Analýza
25. V tomto stanovisku se budu nejprve zabývat námitkou nepřípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vznesenou italskou vládou (část A). Poté nabídnu několik úvodních poznámek týkajících se zaprvé použitelnosti směrnice 2008/115 a směrnice 2013/32 na spor v původním řízení (část B) a zadruhé toho, jak chápu vnitrostátní právní úpravu dotčenou ve věci v původním řízení (část C). Následně se budu zabývat oběma položenými předběžnými otázkami (části D a E).
A. K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
26. Italská vláda úvodem tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná. Podle jejího názoru předkládací rozhodnutí dostatečně jasně nevysvětluje důvody, proč má předkládající soud pochybnosti o slučitelnosti dotčené vnitrostátní právní úpravy s unijním právem.
27. Uvedený argument lze podle mého názoru bez potíží odmítnout. Předkládací rozhodnutí dostatečně jasně uvádí důvody, které předkládající soud vedly k tomu, aby požádal o výklad vybraných ustanovení směrnice 2008/15 a směrnice 2013/32, jakož i jejich vztahu k vnitrostátní právní úpravě použitelné na spor v původním řízení.
28. Je tedy zřejmé, jaké právní otázky musí předkládající soud vyřešit, aby mohl vydat rozsudek, a proč má za to, že by v tomto ohledu bylo užitečné určité vodítko poskytnuté Soudním dvorem. Je totiž třeba uvést, že italská vláda i ostatní zúčastněné strany, které předložily vyjádření, se k hmotněprávním otázkám vzneseným v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyjádřily bez obtíží.
B. Úvodní poznámky (I): k použitelnosti směrnice 2008/115 a směrnice 2013/32
29. Uvedené problematice se budu věnovat nyní. Než tak ovšem učiním, je třeba uvést několik úvodních poznámek týkajících se vztahu mezi dotčenou vnitrostátní právní úpravou a unijními nástroji zmíněnými v předkládacím rozhodnutí.
30. Dovozuji, že podle vnitrostátního práva se na osoby zajištěné v zařízeních nacházejících se v Albánské republice použijí unijní právní předpisy upravující řízení vztahující se na takové osoby – včetně směrnice 2008/115 a směrnice 2013/32.
31. Článek 4 odst. 2 a 3 protokolu v tomto ohledu odkazuje na příslušné „italské a unijní právní předpisy“(6). Kromě toho článek 4 zákona č. 14 stanoví, že na migranty přemístěné do zařízení nacházejících se na albánském území se „obdobně“ vztahují italské právní předpisy v oblasti přistěhovalectví a „italská a unijní právní úprava týkající se požadavků a řízení souvisejících s přijímáním a pobytem cizinců na území státu“(7).
32. K žádosti o upřesnění významu výrazu „v rozsahu, v němž jsou slučitelné“, předložené na jednání italská vláda vysvětlila, že jeho smyslem je pouze zajistit, aby určité výrazy obsažené v příslušných vnitrostátních a unijních ustanoveních, které se nemusí výslovně vztahovat na takové situace, jako jsou situace vyplývající z protokolu a ze zákona č. 14, byly vykládány způsobem, který zajišťuje použitelnost dotčených ustanovení(8). Chápu to tedy tak, že v takových situacích, jako jsou situace dotčené ve věci v původním řízení, se směrnice 2008/115 a směrnice 2013/32 použijí na základě vnitrostátního práva, a to v plném rozsahu. Na dotaz, zda by se v případě rozporu mezi ustanovením příslušné vnitrostátní právní úpravy a ustanovení směrnice 2008/115 či směrnice 2013/32 použila zásada přednosti unijního práva, totiž italská vláda odpověděla kladně.
33. V návaznosti na výše uvedené je ovšem nutné rovněž vysvětlit, proč se podle mého názoru uvedené směrnice v projednávané věci použijí na základě unijního práva.
34. V tomto ohledu jistě není nutné připomínat, že členský stát nemůže jednostranně omezit osobní nebo věcnou působnost unijních právních předpisů ani uplatňovat ustanovení takových předpisů selektivně podle toho, zda jsou v souladu s později přijatými vnitrostátními právními předpisy. Takový postup by byl jednoduše neslučitelný se zásadou přednosti unijního práva.
35. Pokud jde o působnost směrnice 2008/115, podle ustálené judikatury Soudního dvora je „[její působnost] definována pouze odkazem na situaci neoprávněného pobytu, v níž se nachází státní příslušník třetí země, nezávisle na důvodech této situace nebo opatřeních, která mohou být vůči tomuto příslušníkovi přijata“(9). Soudní dvůr rovněž upřesnil, že zmíněná směrnice „zavádí přesný postup, který má každý členský stát použít při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, a stanoví pořadí jednotlivých po sobě jdoucích fází, které tento postup zahrnuje“(10).
36. V projednávané věci je nesporné, že osoby dotčené v původním řízení „neoprávněně pobývaly“ na italském území ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice 2008/115. Italské orgány tak byly povinny i) vydat rozhodnutí o navrácení podle čl. 6 odst. 1 této směrnice a ii) dodržet následující fáze postupu stanoveného v článcích 7 až 11 uvedené směrnice. Nemohly tento postup změnit, pozastavit nebo je učinit částečně či zcela nepoužitelným(11) pouhým přemístěním dotčených osob do zajišťovacích zařízení nacházejících se mimo italské území.
37. Stejné úvahy se uplatní obdobně i na směrnici 2013/32. Články 18 a 19 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) v podstatě zaručují právo každého požádat o mezinárodní ochranu, pokud se v zemi svého původu obává pronásledování nebo vážné újmy. Uvedené právo existuje nezávisle na způsobu, jakým daná osoba vstoupila na území dotyčného členského státu(12), a bez ohledu na to, zda na tomto území pobývá oprávněně(13). Právo na azyl zahrnuje – mám-li užít terminologii čl. 14 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů – jak možnost vyhledat útočiště, tak, v případě splnění příslušných podmínek, požívat azylu.
38. Uvedené právo je ústředním prvkem klíčové politiky Unie. Smlouvy a unijní normotvůrce zamýšleli zavedení „společné politiky v oblasti azylu, přistěhovalectví a ochrany vnějších hranic“, která je „nedílnou součástí cíle Evropské unie spočívajícího v postupném vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva“(14).
39. Jak vyplývá z bodu 8 odůvodnění směrnice 2013/32, uvedená směrnice byla přijata v rámci přijetí „Stockholmského programu“ Evropskou radou v roce 2009. Cílem uvedeného programu bylo vytvořit „společný prostor ochrany a solidarity na základě společného azylového řízení a jednotného statusu osob, kterým byla přiznána mezinárodní ochrana, založená na přísných normách ochrany a na spravedlivých a účinných řízeních“. Mělo se za to, že „lidem, kteří potřebují mezinárodní ochranu, musí být zajištěn přístup k řádným právním azylovým řízením, která jsou účinná“, a „jednotlivým osobám [by se] mělo dostat stejného zacházení, pokud jde o postup a určení statusu, nezávisle na tom, ve kterém členském státě podají žádost o mezinárodní ochranu. Cílem je, aby se v podobných případech postupovalo obdobně a výsledek byl stejný“(15).
40. V této souvislosti musí být stejná logika, jaká se uplatní na směrnici 2008/115, použitelná i na směrnici 2013/32. Orgány členského státu nemohou ohrožovat uplatňování společných pravidel v oblasti azylových řízení přemisťováním státních příslušníků třetích zemí, kteří vstoupili do Unie, do zařízení nacházejících se mimo území uvedených členských států. Rovněž nemohou s některými státními příslušníky třetích zemí zacházet rozdílně ve srovnání s jinými, kteří se nacházejí ve srovnatelné situaci, a tím potenciálně omezovat nebo oslabovat jejich právo hledat – a případně požívat – mezinárodní ochranu prostřednictvím spravedlivého a účinného řízení.
41. Je pravda, že na první pohled by se směrnice 2013/32 mohla jevit jako nepoužitelná na spor v původním řízení, neboť dotčené osoby podaly své žádosti o mezinárodní ochranu až poté, co byly přemístěny do zařízení nacházejícího se na albánském území. Článek 3 odst. 1 uvedené směrnice stanoví, že se tato směrnice vztahuje „na všechny žádosti o mezinárodní ochranu podané na území členského státu, včetně na jeho hranicích, v jeho teritoriálních vodách nebo tranzitním prostoru, a na odnětí mezinárodní ochrany“.
42. Podle mého názoru však nelze čl. 3 odst. 1 směrnice 2013/32 vykládat přísně doslovně v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, v níž se dotčené osoby původně nacházely na území členského státu a následně byly na základě rozhodnutí vnitrostátních orgánů dočasně přemístěny na místo nacházející se mimo toto území. Za takových okolností by samotný akt vnitrostátních orgánů teoreticky způsobil nepoužitelnost směrnice 2013/32(16). Takový výsledek by byl v rozporu s cílem směrnice „zaručit účinný, tj. co nejsnadnější přístup k řízení o udělení mezinárodní ochrany“, jak zdůraznil Soudní dvůr ve své judikatuře(17).
43. Takový závěr není dotčen ani skutečností, že zmíněné osoby mohly teoreticky podat žádost o mezinárodní ochranu před svým přemístěním. Unijní právo vyžaduje, aby členské státy poskytly nebo usnadnily přístup k informacím a pomoci potenciálním či skutečným žadatelům(18). Uvedená ustanovení – která jsou v souladu s mezinárodními pravidly a normami(19) – odrážejí uznání skutečnosti, že žadatelé o mezinárodní ochranu se často nacházejí ve zranitelném postavení a musí si poradit se složitými právními postupy za okolností, které jsou pro ně neznámé. Z tohoto důvodu čl. 10 odst. 1 směrnice 2013/32 stanoví, že členské státy nemohou žádosti o mezinárodní ochranu zamítnout nebo vyloučit z posuzování „pouze proto, že nebyly podány co nejdříve“.
44. Skutečnost, že unijní právo nemůže v zásadě členským státům bránit ve výkonu určitých funkcí mimo jejich území pro účely řízení na hranicích nebo řízení o navrácení – což je problematika, ke které se vrátím níže – každopádně neznamená, že by byly členské státy zproštěny povinností, které pro ně vyplývají z unijního práva. Jak jsem zdůraznil ve svém stanovisku ve věci Danané a další, členské státy mají určitou diskreční pravomoc při určování oblastí, které považují za hranice nebo tranzitní prostory pro účely uvedených řízení(20). Taková diskreční pravomoc však není neomezená a nemůže být vykonávána způsobem, který má za následek obcházení unijních pravidel.
45. Skutečnost, že se členský stát rozhodne, že některé činnosti, které jsou obvykle vykonávány na jeho území, budou vykonávány v oblastech nacházejících se za jeho hranicemi, které určitým způsobem podléhají jeho jurisdikci, nezprošťuje tento členský stát odpovědnosti za to, že zajistí dodržování všech pravidel, která jsou na takové činnosti použitelná(21). Naopak – ponechává si tuto odpovědnost, která nutně zahrnuje i dodržování základních práv, jejichž ochrana je účelem zmíněných pravidel(22).
46. Můj výklad působnosti směrnice 2013/32 není zpochybněn ani zněním čl. 3 odst. 2 uvedené směrnice, podle kterého se dotčená směrnice „nevztahuje na žádosti o diplomatický nebo územní azyl podané u zastupitelských úřadů členských států“(23).
47. Podle mého názoru nelze taková zajišťovací zařízení, jako jsou zařízení provozovaná italskými orgány na albánském území, považovat za zařízení spadající pod pojem „zastupitelské úřady členských států“ ve smyslu uvedeného ustanovení. Dotčený výraz je nutno chápat tak, že odkazuje na orgány – jako jsou velvyslanectví, konzuláty nebo stálé mise – zřízené jedním státem (vysílajícím státem) na území jiného státu (hostitelského státu) za účelem udržování oficiálních vztahů, ochrany národních zájmů a poskytování služeb státním příslušníkům vysílajícího státu v zahraničí. Jejich postavení, funkce a akreditace se navíc řídí zavedenými pravidly mezinárodního práva(24). Takové zařízení, jako je Centrum pro navrácení v Gjadëru, uvedené charakteristické rysy zjevně nevykazuje. Rovněž nevidím žádný přesvědčivý důvod k extenzivnímu výkladu odchylky stanovené v čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/32 tak, aby byla její působnost rozšířena na detenční zařízení uvedeného druhu.
48. Jsem tedy toho názoru, že směrnice 2008/115 a směrnice 2013/32 se na osoby přemístěné do zajišťovacích zařízení nacházejících se na albánském území použijí – a to v plném rozsahu. Uvedený závěr vyplývá nejen ze zpětných odkazů obsažených v dotčené vnitrostátní právní úpravě, ale též přímo z unijního práva.
49. Konečně podotýkám, že použitelnost směrnice 2013/32 v kontextu projednávané věci je spjata i s použitelností „nařízení Dublin III“(25). Zejména články 1 a 3 uvedeného nařízení musí být nutně vykládány v souladu s odpovídajícími ustanoveními směrnice 2013/32.
C. Úvodní poznámky (II): k některým klíčovým aspektům dotčené vnitrostátní právní úpravy
50. Podle mého názoru je nesporné, že jsou-li na osoby přemístěné do zajišťovacích zařízení nacházejících se na albánském území použitelné směrnice 2008/115 a směrnice 2013/32, uplatní se na ně i Listina. Uvedené osoby tak musí mít možnost dovolávat se vůči italským orgánům základních práv, která jsou jim v Listině zaručena. Uzavření dvoustranné dohody se třetím státem nemůže mít za následek zánik povinnosti členského státu zajistit dodržování uvedených práv(26).
51. V této souvislosti se v situacích, ve kterých dochází ke zbavení osobní svobody, přikládá zvláštní význam článku 47 Listiny, který zakotvuje právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces(27). Z toho vyplývá, že procesní prostředky upravené unijním právem, které umožňují dotčeným osobám napadnout před správními orgány nebo soudy akty, které nepříznivě zasahují do jejich právního postavení, zůstávají v plném rozsahu použitelné. Příslušnost si v tomto ohledu zachovávají i nadále italské správní a soudní orgány. Pro úplnost dodávám, že italské soudy jsou též nadále příslušné k rozhodování o žalobách na náhradu škody podaných na základě zásad upravujících odpovědnost státu státními příslušníky třetích zemí, jimiž se tyto osoby dovolávají porušení práv, která jim přiznává unijní právo(28).
52. Kromě toho článek 20 Listiny, který zaručuje rovnost před zákonem, vyžaduje, aby s osobami přemístěnými do zajišťovacích zařízení nacházejících se v Albánii nebylo z hlediska práva zacházeno jinak než s osobami zajištěnými na italském území(29).
53. Italská vláda ve svém písemném vyjádření uvádí, že místem zajištění není dotčeno právní postavení dotčených osob ani rozsah jejich práv. Dále tvrdí, že podle použitelných vnitrostátních právních předpisů jsou přemístění mezi zařízením nacházejícím se v Itálii a zařízením nacházejícím se na albánském území z právního hlediska postavena na roveň přemístěním mezi zařízeními nacházejícími se výlučně na italském území.
54. A konečně z příslušných vnitrostátních ustanovení podle všeho vyplývá, že přemístění do zařízení nacházejících se v Albánii neprodlužuje ani jinak nemění dobu trvání zajištění(30). Po skončení zajištění jsou dotčené osoby buď přemístěny zpět do Itálie, nebo nasměrovány do míst určení přípustných podle platných italských a unijních pravidel; v zásadě nejsou propouštěny na albánské území.
55. S ohledem na výše uvedené se dotčená vnitrostátní právní úprava na první pohled jeví být v souladu s klíčovými zásadami uvedenými výše. Pokud by tomu tak nebylo – což je otázka, jejíž ověření přísluší předkládajícímu soudu – bylo by níže provedené posouzení slučitelnosti nutně odlišné. V této fázi je tedy namístě přikročit k posouzení konkrétních otázek, které uvedené dvě předběžné otázky vyvolávají.
D. K první předběžné otázce
56. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda ustanovení směrnice 2008/115 brání vnitrostátní právní úpravě umožňující přemístění státních příslušníků třetích zemí, o jejichž navrácení probíhá řízení, do zajišťovacích zařízení nacházejících se na území třetího státu (dále jen „dočasné přemístění“), pokud taková zařízení nadále podléhají jurisdikci Itálie a pokud se na dotčená řízení i nadále vztahují použitelná pravidla italského a unijního práva(31).
57. Vysvětlím, proč podle mého názoru směrnice 2008/115 v zásadě takové právní úpravě nebrání (oddíl 1), přičemž zdůrazním, že k zajištění úplného souladu s uvedenou směrnicí musí být přesto splněny určité podmínky (oddíl 2).
1. Směrnice 2008/115 v zásadě nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení
58. Žádné ustanovení směrnice 2008/115 výslovně nebrání členským státům v provozování zajišťovacích zařízení nacházejících se mimo jejich území za účelem zajištění osob, o jejichž navrácení probíhá řízení.
59. V tomto ohledu je třeba zaprvé posoudit ustanovení směrnice 2008/115 upravující zajištění. Obzvláště relevantní je článek 16, neboť stanoví řadu požadavků na „zvláštní zajišťovací zařízení“ – což je pojem, který, byť není ve směrnici definován, je Soudním dvorem vykládán poměrně extenzivně(32). Žádný z uvedených požadavků se však netýká zeměpisné polohy takových zařízení. Stejně tak nelze v tomto ohledu vyvozovat žádné výslovné či implicitní omezení ani z ostatních ustanovení směrnice, která „striktně vymezují“ uplatnění institutu zajištění(33). Uvedená ustanovení se týkají mimo jiné účelu zajištění(34), doby jeho trvání(35) a podmínek, jimiž se řídí nařízení zajištění(36) a jeho výkon(37). Totéž platí pro přemisťování zajištěných osob mezi různými zajišťovacími zařízeními: žádné ustanovení směrnice 2008/115 se takového aspektu přímo ani nepřímo netýká.
60. V této souvislosti lze dodat, že dočasné přemístění takového druhu, jako je přemístění dotčené v projednávané věci, nelze považovat za „navrácení“ ve smyslu čl. 3 bodu 3 směrnice 2008/115. Dotčená osoba není navrácena do země původu, do země tranzitu v souladu s dohodami o zpětném přebírání osob či podobnými ujednáními(38) ani do jiné třetí země podle svého výběru. Takovým přemístěním rovněž řízení o navrácení nekončí; spíše se jedná o mezistupeň v rámci probíhajícího řízení.
61. Z obdobných důvodů nelze takové přemístění kvalifikovat jako „vyhoštění“ ve smyslu čl. 3 bodu 5 směrnice 2008/115. Přemístěním dotčených osob do zařízení nacházejících se v Albánii vnitrostátní orgány nevymáhají povinnost návratu. K vyhoštění v rámci výkonu rozhodnutí o navrácení dojde až v pozdější fázi, budou-li splněny příslušné podmínky.
62. Takové přemístění též nelze stavět na roveň nucenému přemístění nebo protiprávnímu vyhoštění takového druhu, jaké posuzoval Soudní dvůr v rozsudku Komise v. Maďarsko (Přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu)(39). Dotčené osoby nemohou opustit zajišťovací zařízení a volně se pohybovat na území Albánie. Při propuštění jsou buď přemístěny zpět do Itálie, nebo nasměrovány do některého z míst určení uvedených v čl. 3 bodě 3 směrnice 2008/115. Kromě toho, po dobu zajištění v návratovém středisku v Gjadëru mají dotčení státní příslušníci třetích zemí možnost – jak dokládá projednávaná věc – požádat o mezinárodní ochranu(40).
63. Jak uvádí nizozemská vláda, není ani zdaleka zjevné, že taková situace, jako je situace zamýšlená v dotčené vnitrostátní právní úpravě, byla unijním normotvůrcem v okamžiku přijímání směrnice 2008/115 předvídána. Ve prospěch takového názoru ostatně hovoří i přípravné práce, k nimž jsem měl přístup.
64. Pokud tomu tak je, bylo by třeba dospět k závěru – v souladu se známou zásadou „ubi lex voluit dixit, ubi noluit tacuit“(41) – že tato problematika nespadá do působnosti unijní právní úpravy, a tudíž se na ni i nadále vztahuje pravomoc členských států(42). Uvedený závěr by byl na první pohled v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, podle níž z čl. 288 třetího pododstavce SFEU vyplývá, že členské státy mají při provádění směrnice prostor pro uvážení, pokud jde o volbu způsobů a prostředků k zajištění jejího provedení(43).
65. Jak totiž vyplývá ze znění směrnice 2008/115(44) i z judikatury Soudního dvora(45), členské státy mají při provádění ustanovení dotčeného nástroje, s přihlédnutím ke zvláštnostem svých vnitrostátních právních řádů, v několika ohledech prostor pro uvážení. A fortiori nemá uvedená směrnice – jak výslovně konstatoval Soudní dvůr – za cíl „harmonizovat veškeré vnitrostátní normy týkající se pobytu cizinců“(46).
66. Takovýto prostor pro uvážení však není neomezený. Soudní dvůr opakovaně zdůraznil, že členské státy nesmí při výkonu své diskreční pravomoci v oblastech, které nebyly v plném rozsahu harmonizovány, ohrozit účinnost (užitečný účinek) řízení o navrácení upravených směrnicí(47) ani narušit práva a záruky přiznané dotčeným osobám(48). Jak vyplývá z bodu 2 odůvodnění směrnice 2008/115, cílem uvedeného nástroje je vypracování účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat založené na společných normách pro navracení osob humánním způsobem a při plném respektování jejich lidských práv a důstojnosti(49).
67. V této souvislosti se stává rozhodující otázkou to, zda taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, může v praxi narušit účinnost řízení o navrácení, nebo ohrozit ochranu práv a záruk přiznaných státním příslušníkům třetích zemí.
68. Než přistoupím k podrobnějšímu posouzení uvedených dvou aspektů, je třeba uvést jednu poznámku úvodem. Vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení provádí dohodu mezi Italskou republikou a Albánskou republikou. Není bez významu, že zaprvé Albánie je zemí sousedící s Itálií, neboť hranice obou států jsou od sebe vzdáleny méně než 100 km a dělí je pouze Jaderské moře. Zadruhé Albánie je smluvní stranou EÚLP a od roku 2014 též oficiální kandidátskou zemí EU, s níž byla v červenci 2022 formálně zahájena přístupová jednání.
69. Analýza, kterou provedu níže, by mohla být odlišná, kdyby dotčená dohoda měla být uzavřena se třetím státem, u něhož by bylo, protože leží ve větší vzdálenosti než Albánie, nepravděpodobné, že by řízení o navrácení mohla být obecně prováděna účinným způsobem. Totéž by platilo pro dohody uzavřené se zeměmi, které by z důvodu své politické situace nebo právního systému nemusely poskytovat veškeré nezbytné záruky respektování základních práv státních příslušníků třetích zemí zajištěných na území takových států.
70. Nyní přistoupím k analýze obou aspektů zmíněných v bodě 67 výše; pokud jde o první aspekt, musím uvést, že nejsem přesvědčen o tom, že pouhé využívání zajišťovacích zařízení nacházejících se mimo území dotyčného členského státu by mohlo samo o sobě ohrozit účinnost řízení o navrácení upravených směrnicí 2008/115.
71. V tomto ohledu italská vláda uvádí, že účelem dotčené vnitrostátní právní úpravy je zvýšit celkovou kapacitu zařízení určených k ubytování státních příslušníků třetích zemí, o jejichž navrácení probíhá řízení. Z tohoto hlediska by taková právní úprava pozitivně přispěla k řádnému řízení migračních toků – což je úkol, jehož plnění je v posledních letech stále obtížnější vzhledem k nárůstu nelegální migrace. Uvedená vláda v této souvislosti rovněž odkazuje na doporučení určená italským orgánům v návaznosti na hodnocení schengenského acquis pro jednotlivé země z roku 2021, které mimo jiné vyzývalo ke zlepšení infrastruktury, služeb a životních podmínek v zajišťovacích zařízeních (doporučení č. 6) a ke sladění přijímací kapacity se skutečnými potřebami (doporučení č. 7).
72. Žádná skutečnost uvedená ve spise podle všeho nezpochybňuje uvedená tvrzení, které mají ostatně oporu i ve vyjádření předloženém polskou vládou.
73. Druhý aspekt však vyžaduje diferencovanější posouzení. Neexistence zjevné neslučitelnosti in abstracto neznamená, že nevznikají obtíže v praxi. Slučitelnost takové vnitrostátní právní úpravy, jako je vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, se směrnicí 2008/115 může v konečném důsledku záviset na způsobu, jakým je příslušnými vnitrostátními orgány uplatňována. Jakékoli posouzení, které by se omezovalo pouze na znění zákona, by tudíž bylo neúplné(50).
74. Uvedenou problematikou se budu zabývat nyní.
2. Podmínky, které musí být splněny, aby byla taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, slučitelná se směrnicí 2008/115
75. V kontextu projednávané věci je třeba věnovat zvláštní pozornost několika ustanovením směrnice 2008/115, která zakotvují práva a záruky ve prospěch státních příslušníků třetích zemí, o jejichž navrácení probíhá řízení.
76. Úvodem podotýkám, že žádné z dotčených ustanovení patrně samo o sobě nevylučuje možnost zajištění dotčených osob v zařízeních nacházejících se mimo území členského státu příslušného k řízení o navrácení. Je ovšem nejspíše rovněž zřejmé, že dodržování uvedených ustanovení může za takových okolností vyžadovat přijetí zvláštních opatření dotčeným členským státem. Lze důvodně předpokládat, že některá z uvedených opatření se ukáží být administrativně zatěžujícími nebo finančně nákladnými. Nelze tedy vyloučit možnost, že ve vztahu k určitým kategoriím osob – či dokonce ve vztahu k určitým jednotlivcům – nebude zajištění v takových zařízeních reálně proveditelné, aniž by došlo k porušení některého ustanovení směrnice 2008/115, popřípadě několika takových ustanovení.
77. Dotčená ustanovení směrnice 2008/115 mohou být pro účely projednávané věci seskupena do dvou kategorií v závislosti na jejich osobní působnosti.
78. První kategorie zahrnuje ustanovení vztahující se na všechny osoby, o jejichž navrácení probíhá řízení nebo které jsou v rámci takového řízení zajištěny.
79. V prvé řadě čl. 13 odst. 3 směrnice 2008/115 stanoví, že kterákoli osoba, s níž je vedeno řízení o navrácení, musí mít „možnost získat právní poradenství, právní zastoupení a v případě potřeby jazykovou pomoc“. Kromě toho čl. 16 odst. 2 uvedené směrnice stanoví, že zajištěným osobám „se na požádání umožní navázat včas kontakt s právními zástupci, rodinnými příslušníky a příslušnými konzulárními orgány“.
80. Pouhá skutečnost, že dotčení státní příslušníci třetích zemí mohou být zajištěni v zařízeních nacházejících se mimo území členského státu, není podle všeho, sama o sobě, nepřekonatelnou překážkou zajištění souladu s uvedenými ustanoveními. Praktické obtíže však mohou vyvstat ze skutečnosti, že taková zařízení nemusí být snadno dostupná jiným osobám než jejich oprávněným pracovníkům, a to nejen z toho důvodu, že jsou daleko, ale též proto, že osobní návštěvy takových zařízení zahrnují nutnost překročení mezinárodní hranice. Z toho vyplývá, že příslušné orgány mohou být nuceny zavést zvláštní logistická opatření, aby zajistily plné dodržování požadavků stanovených v čl. 13 odst. 3 a v čl. 16 odst. 2 směrnice 2008/115(51).
81. Ve druhé řadě čl. 15 odst. 2 čtvrtý pododstavec směrnice 2008/115 stanoví, že „[p]okud je zajištění nezákonné, musí být dotčený státní příslušník třetí země okamžitě propuštěn“. Stejně tak čl. 15 odst. 4 směrnice 2008/115 stanoví, že „[u]káže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal […] existovat […], ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna“.
82. Ve světle uvedených ustanovení nelze opomíjet skutečnost, že propuštění dotčených osob může vyžadovat jejich přemístění zpět na území členského státu – což bude například znamenat několikahodinovou cestu letadlem nebo lodí. Upřesňuji, že výraz „bezodkladně“ by neměl být vykládán příliš doslovně nebo rigidně, jako kdyby umožňoval uplynutí pouze zanedbatelné doby mezi okamžikem, kdy nastala událost, která vedla k propuštění, a okamžikem samotného propuštění(52). Je však rovněž nesporné, že za účelem dosažení souladu s čl. 15 odst. 2 a 4 směrnice 2008/115 musí být příslušné orgány schopny v krátké lhůtě zorganizovat dopravu nezbytnou k uskutečnění takového propuštění.
83. Druhá kategorie zahrnuje ustanovení, která se vztahují konkrétně na určité kategorie osob, jako jsou nezletilé a jiné zranitelné osoby (včetně například nemocných nebo případně starších osob).
84. V tomto ohledu článek 5 směrnice 2008/115 obecně stanoví, že „[p]ři provádění této směrnice členské státy náležitě zohlední a) nejvlastnější zájem dítěte, b) rodinný život a c) zdravotní stav dotčeného státního příslušníka třetí země“. Další ustanovení stanoví v tomto ohledu určité zvláštní povinnosti.
85. Článek 17 odst. 3 směrnice 2008/115 stanoví, že „[z]ajištěné nezletilé osoby mají možnost provozovat volnočasové aktivity, včetně her a odpočinkových činností přiměřených jejich věku, a mají, v závislosti na délce pobytu, přístup ke vzdělávání“. Článek 17 odst. 4 dodává, že „[n]ezletilé osoby bez doprovodu jsou v rámci možností ubytovány v zařízeních, které mají k dispozici personál a vybavení zohledňující potřeby osob jejich věku“. Článek 17 odst. 5 dále stanoví, že „[v] souvislosti se zajištěním nezletilých osob, které mají být vyhoštěny, je v první řadě zvažován nejvlastnější zájem dítěte“(53).
86. Pokud jde o ostatní zranitelné osoby, čl. 16 odst. 3 směrnice 2008/115 ukládá členským státům, aby věnovaly „zvláštní pozornost“ podmínkám jejich zajištění a zajistily „neodkladnou zdravotní péči a základní léčbu“.
87. Uvedená ustanovení podle všeho vyžadují, aby členské státy buď poskytovaly vhodnou infrastrukturu – například infrastrukturu pro lékařskou péči nebo vzdělávání – v samotných zajišťovacích zařízeních a umožňovaly přístup řádně kvalifikovaným odborníkům, nebo případně umožňovaly zadrženým osobám dočasně opustit zajišťovací zařízení za účelem přístupu k takovým službám na jiných místech (např. ve školách nebo v nemocnicích).
88. V takových případech může zeměpisná vzdálenost mezi zařízeními nacházejícími se ve třetím státě a územím členského státu, který je příslušný k řízení o navrácení, spolu s praktickými omezeními spjatými s takovými přemístěními vyvolávat vážné obtíže. Za takových okolností není nepředstavitelné, že zajištění zranitelných osob – jako jsou nezletilé osoby, nemocné osoby nebo v některých případech starší osoby – v takových zařízeních může mít za následek porušení požadavků směrnice 2008/115 de facto(54). Posouzení by se přirozeně mohlo lišit, pokud jsou na místě samém skutečně k dispozici odpovídající zařízení a služby.
89. S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první předběžnou otázku odpověděl v tom smyslu, že ustanovení směrnice 2008/115 v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje přemístění státních příslušníků třetích zemí, o jejichž navrácení probíhá řízení, do zajišťovacích zařízení nacházejících se na území třetího státu, pokud taková zařízení nadále podléhají jurisdikci dotyčného členského státu a pokud se na dotčená řízení i nadále vztahují použitelná pravidla vnitrostátního a unijního práva. Taková právní úprava je však s unijním právem slučitelná pouze za podmínky, že je uplatňována způsobem, který i) zajišťuje dodržování práv zaručených státním příslušníkům třetích zemí na základě čl. 13 odst. 3 a čl. 16 odst. 2 směrnice 2008/115, ii) umožňuje bez zbytečného odkladu splnit povinnost bezodkladného propuštění stanovenou v čl. 15 odst. 2 a 4 uvedené směrnice a iii) zajišťuje soulad se specifickými druhy ochrany nezletilých a jiných zranitelných osob, které jsou stanoveny v čl. 16 odst. 3 a v čl. 17 odst. 3 a 4 uvedené směrnice.
90. S ohledem na tuto navrhovanou odpověď je rovněž nezbytné zabývat se druhou předběžnou otázkou.
E. Ke druhé předběžné otázce
91. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje zajištění státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, v zařízeních nacházejících se ve třetím státě, pokud uvedená osoba podala v době, kdy byla v uvedených zařízeních zadržována, žádost o mezinárodní ochranu.
92. Podle mého názoru čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/32 právní úpravě takového druhu v zásadě nebrání. Stejně jako v případě směrnice 2008/115 ovšem tento závěr platí pouze tehdy, jsou-li splněny určité podmínky, které zajišťují plné respektování systematiky a cílů směrnice 2013/32.
1. Směrnice 2013/32 v zásadě nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení
93. Připouštím, že doslovný výklad čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/32 by mohl naznačovat, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, jsou vnitrostátní orgány povinny přemístit zpět na své území státní příslušníky třetích zemí, kteří v době, kdy byli zajištěni v zahraničí, požádali o mezinárodní ochranu.
94. Článek 9 odst. 1 směrnice 2013/32 – který zakotvuje „právo setrvat v členském státě až do posouzení žádosti“ – totiž stanoví, že „[ž]adatelé mohou v členském státě setrvat výlučně za účelem řízení do doby, než rozhodující orgán vydá rozhodnutí v řízení v prvním stupni podle kapitoly III“.
95. Takový výklad však podle mého názoru neobstojí, pokud je uvedené ustanovení vykládáno v kontextu, do nějž je zasazeno, a ve světle svého cíle a účelu.
96. Zaprvé čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/32 musí být vykládán ve spojení s jejím čl. 2 písm. p), který definuje výraz „setrvání v členském státě“ tak, že se jím rozumí „setrvání na území členského státu, včetně na jeho hranicích nebo v tranzitním prostoru, ve kterém byla žádost o mezinárodní ochranu podána nebo se posuzuje“(55).
97. Taková definice hovoří ve prospěch extenzivnějšího výkladu čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/32. Je pravda, že čl. 2 písm. p) uvedené směrnice, bez ohledu na určitou nejednoznačnost – která se částečně odráží v některých jazykových zněních(56) – patrně odkazuje na „tranzitní prostory“ nacházející se uvnitř území dotčeného členského státu.
98. Několik aspektů však nasvědčuje jinému výkladu. Jak jsem vysvětlil výše, zaprvé unijní právo ani – pokud je mi známo – mezinárodní právo nevyžaduje, aby členské státy prováděly řízení na hranicích nebo řízení o navrácení výlučně na svém území. Zadruhé Soudní dvůr i Evropský soud pro lidská práva podpořily poměrně extenzivní výklad pojmů „hranice“ a „tranzitní prostory“. Zatřetí je pravděpodobné, že unijní normotvůrce při přijímání směrnic 2008/115 a 2013/32 nepomýšlel na takové situace, jako je situace upravená v dotčené vnitrostátní právní úpravě. Začtvrté, a to je nejdůležitější, členské státy se nemohou vyhnout povinnostem vyplývajícím z unijního práva tím, že de facto „přestěhují“ zajišťovací zařízení do třetích států.
99. Za těchto okolností se jeví logické i nezbytné vykládat čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/32 tak, že se vztahuje na jakékoli hranice či tranzitní prostory spadající do jurisdikce dotyčného členského státu, bez ohledu na to, kde se fyzicky nacházejí.
100. Tento výklad má navíc oporu i v logice, z níž uvedené ustanovení vychází. Jak správně uvádí italská vláda, cílem čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/32 je zajistit, aby žadatel o mezinárodní ochranu nebyl vyhoštěn před tím, než je jeho žádost posouzena správním orgánem a případně přezkoumána vnitrostátním soudem. V opačném případě by práva přiznaná žadatelům v mnoha případech pozbyla účinnosti.
101. Takové chápání má rovněž nepřímou oporu v judikatuře Soudního dvora. Ve věci Slovensko a Maďarsko v. Rada(57) vyvstala otázka, zda konkrétní pasáž příručky k postupům pro určování právního postavení uprchlíků podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejího Protokolu z roku 1967(58) musí být chápána v tom smyslu, že žadatelům o mezinárodní ochranu musí být dovoleno setrvat na území členského státu, v němž podali svou žádost, až do vyřízení jejich žádosti příslušnými orgány.
102. Soudní dvůr zaprvé konstatoval, že dotčenou pasáž nelze chápat tak, že by podle ní „Ženevská úmluva zakládala žadateli o udělení mezinárodní ochrany právo zůstat ve státě podání žádosti do jejího vyřízení“. Následně upřesnil, že uvedenou pasáž „je totiž třeba chápat jako konkrétní výraz zásady o nenavracení, která zakazuje, aby byl žadatel o udělení mezinárodní ochrany vyhoštěn do třetího státu, dokud nebylo o jeho žádosti rozhodnuto“(59).
103. Stejná logika se podle mého názoru použije i na směrnici 2013/32. Požadavek, aby bylo žadatelům umožněno „setrvat v členských státech“, nelze – za všech okolností – stavět na roveň právu zůstat nebo být přemístěn zpět na území uvedeného členského státu. Takový výklad by překračoval meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle sledovaného článkem 9 odst. 1 směrnice 2013/32. V tomto ohledu je příznačné, že poslední věta tohoto ustanovení stanoví, že „[t]oto právo setrvat nezakládá nárok na povolení k pobytu“. V takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, kdy jsou ustanovení směrnice 2013/32 plně použitelná a z vnitrostátní právní úpravy podle všeho nevyplývá žádné riziko vyhoštění, je uvedený cíl zachován.
104. Docházím tedy k závěru, že čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/32 v zásadě nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení.
2. Podmínky, které musí být splněny, aby byla zajištěna slučitelnost takové vnitrostátní právní úpravy, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, se směrnicí 2013/32
105. Považuji nicméně za potřebné dodat, že z posouzení ostatních ustanovení směrnice 2013/32 vyplývá, že – z důvodů, o kterých již bylo pojednáno výše – může být dotyčný členský stát povinen přijmout určitá organizační nebo logistická opatření, aby zajistil, že vnitrostátní právní úprava nebude uplatňována způsobem neslučitelným s unijním právem.
106. Zejména článek 8 (nadepsaný „Informování a poradenství v detenčních zařízeních a na hraničních přechodech“), článek 12 (nadepsaný „Záruky pro žadatele“), článek 20 (nadepsaný „Bezplatná právní pomoc a zastoupení v řízení o opravném prostředku“), článek 22 (nadepsaný „Právo na právní pomoc a zastoupení ve všech fázích řízení“), článek 23 (nadepsaný „Rozsah právní pomoci a zastoupení“), článek 24 (nadepsaný „Žadatelé, kteří potřebují zvláštní procesní záruky“) a článek 25 (nadepsaný „Záruky pro nezletilé osoby bez doprovodu“) směrnice 2013/32 stanoví celou řadu práv a záruk ve prospěch všech žadatelů, zajištěných žadatelů nebo zvláštních kategorií žadatelů, jako jsou nezletilé a jiné zranitelné osoby.
107. Smyslem uvedených ustanovení není pouze nastavení postupu, který je v souladu s články 18 a 19 Listiny na jedné straně a s článkem 47 Listiny na straně druhé. Uvedená ustanovení též konkretizují hodnoty a zásady zakotvené mimo jiné v článku 6 (nadepsaném „Právo na svobodu a bezpečnost“), v článku 7 (nadepsaném „Respektování soukromého a rodinného života“), v článku 21 (nadepsaném „Zákaz diskriminace“) a v článku 24 (nadepsaném „Práva dítěte“) Listiny.
108. Z toho plyne, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, nesmí být uplatňována způsobem, který by mohl bránit účinnému požívání zmíněných práv nebo narušovat ochranu poskytovanou uvedenými zárukami. Jak je uvedeno výše, může to vyžadovat přijetí vhodných praktických opatření(60).
109. Dále je třeba uvést, že některá ustanovení směrnice 2013/32 ukládají nebo umožňují žadatelům, aby se osobně dostavili k příslušným správním nebo soudním orgánům nebo aby se jednání u takových orgánu účastnili za pomoci prostředků komunikace na dálku(61). Pokud by osobám zajištěným v zařízeních nacházejících se na území třetího státu bylo bráněno v tom, aby tak činily – nebo aby tak činily účinně(62) – došlo by tím nejen k porušení práv uvedených osob, ale též k narušení účinnosti řízení stanovených směrnicí 2013/32. Za takových okolností může být k zajištění souladu se směrnicí 2013/32 nezbytné přijmout opatření, díky nimž bude taková účast proveditelná a současně nebude nadměrně zatěžující ani neúčinná.
110. V neposlední řadě formou stručného post scriptum doplňuji, že čl. 26 odst. 1 směrnice 2013/32 stanoví, že „[č]lenské státy nesmějí nikoho zadržet pouze proto, že se jedná o žadatele. Důvody a podmínky zajištění a záruky dané zajištěným žadatelům musí být v souladu se směrnici 2013/33/EU“. Článek 26 odst. 2 směrnice 2013/32 dále stanoví, že „[j]e-li žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn, členské státy zajistí možnost rychlého soudního přezkumu podle směrnice [2013/33]“. Uvedená ustanovení tak jednoznačně propojují směrnici 2013/32 se směrnicí 2013/33, pokud jde o zajištění žadatelů(63).
111. V projednávané věci předkládající soud nevznesl žádnou otázku týkající se směrnice 2013/33; ostatně ani žádná ze zúčastněných stran, které předložily vyjádření, se uvedenou směrnicí nezabývala. Navíc dvě samostatné žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které byly podány krátce po žádosti podané v projednávané věci, specificky žádají Soudní dvůr, aby posoudil slučitelnost takové vnitrostátní právní úpravy, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, s ustanoveními směrnice 2013/33(64). Za těchto okolností mám za to, že uvedené dvě věci – které Soudní dvůr zkoumá současně – představují vhodnější rámec pro řešení otázek, které v tomto ohledu případně vyvstanou.
112. Ve světle výše uvedené analýzy jsem toho názoru, že Soudní dvůr by měl na druhou předběžnou otázku odpovědět v tom smyslu, že čl. 9 odst. 1 směrnice 2013/32 v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje zajištění státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, v zařízeních nacházejících se ve třetím státě, pokud uvedená osoba podala v době, kdy byla v uvedených zařízeních zadržována, žádost o mezinárodní ochranu. To však platí pouze za podmínky, že je vnitrostátní právní úprava uplatňována způsobem, který i) respektuje práva a záruky přiznané žadatelům o mezinárodní ochranu na základě článků 8, 12, 20 a 22 až 25 směrnice 2013/32, ii) umožňuje uvedeným žadatelům dostavit se osobně, je-li to vyžadováno nebo povoleno, k příslušným správním nebo soudním orgánům, a iii) splňuje požadavky stanovené v čl. 26 odst. 1 a 2 směrnice 2013/32.
V. Závěry
113. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) odpověděl následovně:
– ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje přemístění státních příslušníků třetích zemí, o jejichž navrácení probíhá řízení, do zajišťovacích zařízení nacházejících se na území třetího státu, pokud uvedená zařízení nadále podléhají jurisdikci dotyčného členského státu a pokud se na dotčená řízení i nadále vztahují použitelná pravidla vnitrostátního a unijního práva. Taková právní úprava je však s unijním právem slučitelná pouze za podmínky, že je uplatňována způsobem, který i) zajišťuje dodržování práv zaručených státním příslušníkům třetích zemí na základě čl. 13 odst. 3 a čl. 16 odst. 2 směrnice 2008/115, ii) umožňuje jejich bezodkladné propuštění, pokud již nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 15 odst. 2 a 4 směrnice 2008/115, a iii) zajišťuje soulad se specifickými druhy ochrany nezletilých a jiných zranitelných osob, které jsou stanoveny v čl. 16 odst. 3 a v čl. 17 odst. 3 a 4 uvedené směrnice;
– článek 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje zajištění státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, v zařízeních nacházejících se ve třetím státě, pokud uvedená osoba podala v době, kdy byla v uvedených zařízeních zadržována, žádost o mezinárodní ochranu. To však platí pouze za podmínky, že je vnitrostátní právní úprava uplatňována způsobem, který i) respektuje práva a záruky přiznané žadatelům o mezinárodní ochranu na základě článků 8, 12, 20 a 22 až 25 směrnice 2013/32, ii) umožňuje uvedeným žadatelům dostavit se osobně, je-li to vyžadováno nebo povoleno, k příslušným správním nebo soudním orgánům, a iii) splňuje požadavky stanovené v čl. 26 odst. 1 a 2 směrnice 2013/32.
1 Původní jazyk: angličtina.
i Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98). Pro úplnost je užitečné připomenout, že dne 11. března 2025 předložila Evropská komise návrh nařízení, kterým má být směrnice 2008/115 zrušena [návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se zavádí společný systém navracení státních příslušníků třetích zemí neoprávněně pobývajících v Unii a kterým se zrušují směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, směrnice Rady 2001/40/ES a rozhodnutí Rady 2004/191/ES (COM(2025) 101 final)].
3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60). Směrnice 2013/32 byla zrušena nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii (Úř. věst. L, 2024/1348). Nařízení 2024/1348 se však použije až ode dne 12. června 2026.
4 Předkládající soud rovněž odkazuje na jiné nástroje vnitrostátního práva, které jsou v projednávané věci použitelné, avšak patrně nejsou pro posouzení Soudního dvora v projednávané věci natolik významné. Příslušná ustanovení vnitrostátního práva budou dále společně označována jako „dotčená vnitrostátní právní úprava“.
5 Legge 21 febbraio 2024, n. 14, Ratifica ed esecuzione del Protocollo tra il Governo della Repubblica italiana e il Consiglio dei ministri della Repubblica di Albania per il rafforzamento della collaborazione in materia migratoria, fatto a Roma il 6 novembre 2023, nonché norme di coordinamento con l’ordinamento interno (zákon č. 14, kterým se ratifikuje a provádí Protokol mezi vládou Italské republiky a Radou ministrů Albánské republiky o posílení spolupráce v oblasti migrace, uzavřený v Římě dne 6. listopadu 2023, a ustanovení o koordinaci s vnitrostátními právními předpisy) (GURI č. 44 ze dne 22. února 2024).
6 Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
7 Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
8 Italská vláda uvedla příklad právního předpisu odkazujícího na italské území, který by nyní měl být pro účely zákona č. 14 vykládán tak, že zahrnuje i území spadající do pravomoci Itálie.
9 Viz například rozsudek ze dne 17. října 2024, Ararat (C‑156/23, EU:C:2024:892, bod 32 a citovaná judikatura). Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
10 Viz rozsudek ze dne 1. srpna 2025, Al Hoceima a Boghni (C‑636/23 a C‑637/23, EU:C:2025:603, bod 38 a citovaná judikatura). Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
11 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2016, Affum (C‑47/15, EU:C:2016:408, bod 88).
12 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság (C‑924/19 PPU a C‑925/19 PPU, EU:C:2020:367, bod 165) (dále jen „rozsudek FMS a další“).
13 Viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2021, Komise v. Maďarsko (Kriminalizace pomoci žadatelům o azyl) (C‑821/19, EU:C:2021:930, bod 136).
14 V tomto smyslu viz články 67 a 78 SFEU, jakož i bod 2 odůvodnění směrnice 2013/32.
15 Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
16 V tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 27. dubna 2023, M. D. (Zákaz vstupu do Maďarska) (C‑528/21, EU:C:2023:341, body 83 a 84).
17 Rozsudek ze dne 25. června 2020, Ministerio Fiscal (Orgán, u něhož je pravděpodobné, že bude dostávat žádosti o mezinárodní ochranu) (C‑36/20 PPU, EU:C:2020:495, bod 63). Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
18 mimo jiné viz body 22, 23, 25, 26 a 28 odůvodnění, jakož i články 12 a 19 až 25 směrnice 2013/32. Viz též rozsudek ze dne 16. listopadu 2021, Komise v. Maďarsko (Kriminalizace pomoci žadatelům o azyl) (C‑821/19, EU:C:2021:930, body 80, 95, 96 a 119).
19 Viz například vysoký komisař Organizace spojených národů pro uprchlíky, Normy týkající se řízení o přiznání postavení uprchlíka, která spadají do mandátu UNHCR, srpen 2020.
20 Spojené věci C‑50/24 až C‑56/24, EU:C:2025:493, body 42 až 46. Mám za to, že takový závěr lze vyvodit i z rozsudku FMS a další, bodů 215 až 248. Obdobně viz též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 21. listopadu 2019, Ilias a Ahmed v. Maďarsko (CE:ECHR:2019:1121JUD004728715, bod 236). Je zajímavé, že na dotaz položený na jednání, zda si je vědoma existence zvláštních pravidel mezinárodního práva týkajících se pojmu „tranzitní prostory“, odpověděla Komise záporně.
21 Například podotýkám, že žádná ze zásad ani podmínek, jimiž se řídí odpovědnost států za mezinárodně protiprávní chování na základě návrhu článků Organizace spojených národů o odpovědnosti státu za mezinárodně protiprávní chování z roku 2001, se netýká území, na němž k protiprávnímu chování došlo.
22 V této souvislosti může být zajímavé připomenout, že podle článku 1 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“), nadepsaného „Povinnost respektovat lidská práva“, smluvní strany „přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody“ v ní uvedené (kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska). Podle ustálené judikatury ESLP „je sice jurisdikční pravomoc státu primárně územní, nicméně pojem ‚jurisdikce‘ ve smyslu článku 1 Úmluvy se neomezuje na státní území Vysokých smluvních stran“ [mimo jiné viz rozsudek ze dne 16. června 2015, Chiragov a další v. Arménie (CE:ECHR:2015:0616JUD001321605, bod 167)]. Viz též obdobně rozhodnutí United States Supreme Court (Nejvyšší soud Spojených států), v nichž bylo v podstatě rozhodnuto, že osoby zadržované v detenčním táboře základny v zátoce Guantánamo (vojenské vězení provozované armádou Spojených států na Kubě) mají ústavní právo zpochybnit své zadržení u soudů Spojených států a uvedené soudy jsou příslušné k projednání věcí předložených jejich jménem (viz zejména Rasul v. Bush [542 U. S. 466 (2004)] a Boumediene v. Bush [553 U. S. 723 (2008)]).
23 Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
24 Například Vídeňská úmluva o diplomatických stycích z roku 1961 (Recueil des traités des Nations unies, sv. 500, s. 95) a Vídeňská úmluva o konzulárních stycích z roku 1963 (Recueil des traités des Nations unies, sv. 596, s. 261).
25 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31).
26 Obdobně viz ESLP, 23. února 2012, Hirsi Jamaa a další v. Itálie (CE:ECHR:2012:0223JUD002776509, bod 129).
27 V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Přezkum zajištění z moci úřední) (C‑704/20 a C‑39/21, EU:C:2022:858, body 81 až 87). Viz též rozsudek FMS a další, body 289 a 290.
28 V této souvislosti považuji za potřebné dodat, že Komise nebo jiné členské státy Unie by mohly podat žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie na základě článků 258 až 260 SFEU z důvodu nedodržení unijního práva, k němuž došlo ve vztahu k osobám zajištěným v zařízeních nacházejících se na albánském území.
29 Viz výše, bod 40 tohoto stanoviska. Viz též bod 21 odůvodnění směrnice 2008/115 týkající se zásady zákazu diskriminace.
30 Jak je stanoveno v čl. 15 odst. 5 a 6 směrnice 2008/115. K významu tohoto aspektu viz obdobně ESLP, 21. listopadu 2019, Ilias a Ahmed v. Maďarsko (CE:ECHR:2019:1121JUD004728715, bod 227).
31 Považuji za vhodné připojit stručnou poznámku týkající se přeformulování první předběžné otázky. Uvedená otázka, jak ji formuloval předkládající soud, předvídá situace, kdy zajištění trvá bez ohledu na to, že „neexistuje žádná předem stanovená a konkrétní perspektiva navrácení“ dotčených osob. Takový předpoklad je na první pohled obtížně slučitelný se systematikou čl. 15 odst. 4 směrnice 2008/115, podle kterého: „[u]káže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal […] existovat […], ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna“. Z toho vyplývá, že v takové situaci, jako je situace popsaná předkládajícím soudem, by zajištění muselo být každopádně ukončeno bez ohledu na to, zda je dotčená osoba držena v zařízení nacházejícím se v Itálii, nebo v zařízení nacházejícím se v Albánii. Za těchto okolností uvedený aspekt patrně nemá vliv na ústřední problém vznesený v rámci první otázky. V následující analýze jej tedy nebudu zohledňovat.
32 V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 10. března 2022, Landkreis Gifhorn (C‑519/20, EU:C:2022:178, body 33 až 36).
33 V tomto smyslu viz rozsudek FMS a další, bod 274.
34 Viz zejména bod 16 odůvodnění a čl. 16 odst. 1 směrnice 2008/115.
35 Viz zejména čl. 15 odst. 4 až 6 směrnice 2008/115.
36 Viz zejména čl. 15 odst. 2 směrnice 2008/115.
37 Viz zejména bod 17 odůvodnění, čl. 15 odst. 3, jakož i články 16 a 17 směrnice 2008/115.
38 V tomto ohledu mne nepřesvědčil argument nizozemské vlády, podle kterého může být Albánie na základě protokolu považována za „zemi tranzitu“ ve smyslu čl. 3 bodu 3 směrnice 2008/115. Postačí podotknout, že někteří státní příslušníci třetích zemí, kteří jsou zajištěni v zařízeních nacházejících se v Albánii, nemusí být nakonec „navráceni“ do třetí země, ale mohou být místo toho přemístěni zpět do Itálie. Za takových okolností se kvalifikace Albánie jako „tranzitní země“ jeví být přinejmenším sporná. Tato problematika však není pro účely projednávané věci rozhodující. Souhlasím totiž s nizozemskou vládou, že směrnice 2008/115 v zásadě nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení.
39 Rozsudek ze dne 17. prosince 2020 (C‑808/18, EU:C:2020:1029, bod 255).
40 Viz tamtéž, body 257 a 258.
41 Kde zákon chce, tam promlouvá, kde nechce, tam mlčí.
42 V tomto smyslu viz například rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí) (C‑930/19, EU:C:2021:657, bod 76).
43 Mimo jiné viz rozsudek ze dne 1. srpna 2025, Alace a Canpelli (C‑758/24 a C‑759/24, EU:C:2025:591, bod 61 a citovaná judikatura).
44 Viz zejména body 11, 12, 15 a 17 odůvodnění a články 7, 8, 12, 13 a 14 směrnice 2008/115.
45 Viz rozsudek ze dne 5. června 2014, Mahdi (C‑146/14 PPU, EU:C:2014:1320, bod 39). Viz též rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, Mukarubega (C‑166/13, EU:C:2014:2336, body 41 a 51).
46 Viz rozsudek ze dne 6. prosince 2011, Achughbabian (C‑329/11, EU:C:2011:807, bod 28).
47 V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. dubna 2011, El Dridi (C‑61/11 PPU, EU:C:2011:268, body 55 a 59); ze dne 6. prosince 2012, Sagor (C‑430/11, EU:C:2012:777, body 45 a 46); a ze dne 7. června 2016, Affum (C‑47/15, EU:C:2016:408, body 63 a 68).
48 mimo jiné viz rozsudky ze dne 18. prosince 2014, Abdida (C‑562/13, EU:C:2014:2453, body 42 a 45), a ze dne 17. prosince 2020, Komise v. Maďarsko (Přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu) (C‑808/18, EU:C:2020:1029, bod 256).
49 Jak Soudní dvůr zdůraznil například v rozsudku ze dne 28. dubna 2011, El Dridi (C‑61/11 PPU, EU:C:2011:268, bod 31).
50 Podobně a s dalšími odkazy viz stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Rakousko v. Německo (C‑591/17, EU:C:2019:99, bod 104).
51 Například pokud jde o projednávanou věc, podotýkám, že zvláštní ustanovení protokolu, a sice jeho čl. 9 odst. 2, zaručuje přístup do zajišťovacích zařízení advokátům a jejich zaměstnancům. Kladu si však otázku, zda by protokol neměl obsahovat podobné ustanovení i ve vztahu k rodinným příslušníkům zajištěných osob. Jsem si vědom toho, že za současného stavu práva je uvedená problematika upravena zvláštními ustanoveními zakotvenými v italském i v albánském právu. Bez jakéhokoli odkazu v protokolu však neexistuje žádná záruka, že by uvedená situace nemohla být jednostranně změněna ze strany albánských orgánů.
52 Před vlastním propuštěním by totiž obvykle měla být splněna řada administrativních formalit. V tomto ohledu obecně a s dalšími odkazy viz stanovisko generálního advokáta A. Rantose ve věci Bouskoura (C‑387/24 PPU, EU:C:2024:703, body 68 a 69).
53 Viz též bod 22 odůvodnění směrnice 2008/115.
54 V tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Abdida (C‑562/13, EU:C:2014:2453, bod 49).
55 Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
56 Srov. například znění čl. 2 písm. p) směrnice 2013/32 v anglickém, francouzském nebo italském znění na jedné straně a v řeckém a španělském znění na straně druhé.
57 Rozsudek ze dne 6. září 2017 (C‑643/15 a C‑647/15, EU:C:2017:631, bod 316).
58 Zveřejněná vysokým komisařem Organizace spojených národů pro uprchlíky v květnu 1992.
59 Rozsudek ze dne 6. září 2017, Slovensko a Maďarsko v. Rada (C‑643/15 a C‑647/15, EU:C:2017:631, body 340 a 341. Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.
60 Viz zejména čl. 23 odst. 2, čl. 24 odst. 3 a čl. 25 odst. 3 směrnice 2013/32.
61 Konkrétně čl. 13 odst. 2 písm. a), článek 14, čl. 23 odst. 4 a čl. 25 odst. 1 směrnice 2013/32.
62 Viz konkrétně čl. 15 odst. 3 a článek 16 směrnice 2013/32. Hypoteticky si lze představit, že je státní příslušník třetí země povinen dostavit se osobně ke správnímu nebo soudnímu orgánu a tak může učinit až po absolvování dlouhé a vyčerpávající cesty.
63 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (Úř. věst. 2013, L 180, s. 96) (dále jen „směrnice o podmínkách přijímání“).
64 Viz spojené věci C‑706/25, Comeri, a C‑707/25, Sidilli.