62025CC0440
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
TAMARY ĆAPETA
přednesené dne 4. prosince 2025 (
1
)
Věc C‑440/25 [Ebilum (
i
)]
PM,
QN,
RM,
SM,
TM,
UM,
VM,
WM
proti
Minister van Asiel en Migratie
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal rechtbank den Haag zittingsplaats Zwolle (Okresní soud Den Haag, místo jednání Zwolle, Nizozemsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Azylová politika – Mezinárodní ochrana – Společná řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Právo na účinný opravný prostředek – Úplné a ex nunc posouzení – Opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o mezinárodní ochranu – Pravomoc soudů prvního stupně k vydání meritorního rozhodnutí o žádosti – Pojem ‚oprávněné obavy před pronásledováním‘ – Přiměřená pravděpodobnost pronásledování“
I. Úvod
1.
Projednávanou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud, rechtbank den Haag zittingsplaats Zwolle (Okresní soud Den Haag, místo jednání Zwolle, Nizozemsko), žádá o výklad jak směrnice o azylovém řízení (
2
), tak kvalifikační směrnice (
3
).
2.
Na žádost Soudního dvora se však ve svém stanovisku zaměřuji pouze na výklad pojmu „oprávněné obavy před pronásledováním“ obsaženého v definici pojmu „uprchlík“ ve smyslu čl. 2 písm. d) kvalifikační směrnice.
II. Skutkový stav v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
3.
Rodina pocházející z regionu Kurdistán v Iráku, kterou tvoří matka, otec a jejich tři dcery (žalobci v původním řízení, dále jen „žalobci“), podala žádost o azyl v Nizozemsku u Minister van Asiel en Migratie (ministr pro azyl a migraci, Nizozemsko, dále jen „ministr“), žalovaného v původním řízení.
4.
Jako důvod azylu uvedli žalobci mimo jiné problémy se sousedem, strach z krevní msty a nuceného sňatku dcer, obavy z obřízky dcer, jakož i skutečnost, že se dcery ztotožňují se základní hodnotou rovnosti žen a mužů.
5.
Podle předkládacího rozhodnutí probíhá azylové řízení od roku 2017.
6.
Rozhodnutími ze dne 11. září 2023 (dále jen „napadená rozhodnutí“) ministr zamítl žádosti žalobců o azyl jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, že prohlášení žalobců jsou nevěrohodná.
7.
Žalobci podali proti uvedeným rozhodnutím opravný prostředek k předkládajícímu soudu.
8.
Předkládající soud opravný prostředek projednal na jednání, které se konalo dne 26. března 2024, a dne 30. dubna 2024 vydal rozhodnutí o obnově šetření, a to v návaznosti na oznámení Soudního dvora o tom, že bude vydán rozsudek ve věci K a L (
4
).
9.
V návaznosti na zmíněný rozsudek provedl ministr nové slyšení žalobců. Doplňujícími rozhodnutími ze dne 25. února 2025 (dále jen „doplňující rozhodnutí“) ministr potvrdil zamítnutí žádostí o azyl. Přitom však ministr uvedl další důvody pro zamítnutí, které se týkaly žalobci tvrzené obavy z ženské obřízky, obavy z nuceného sňatku a jejich údajného ztotožnění se se základní hodnotou rovnosti mezi ženami a muži.
10.
V návaznosti na vydání uvedených doplňujících rozhodnutí žalobci změnili opravný prostředek podaný k předkládajícímu soudu a předložili další důvody podporující uvedený opravný prostředek, a to na základě dodatečných důvodů, jimiž ministr odůvodnil zamítnutí jejich žádostí o azyl.
11.
Dne 12. června 2025, v průběhu řízení před předkládajícím soudem, vzal ministr doplňující rozhodnutí bez dalšího vysvětlení zpět, přičemž uvedl pouze to, že potřebuje více času, aby posoudil důsledky vyplývající z rozsudku ve věci K a L a z právních předpisů přijatých v návaznosti na uvedený rozsudek. Konstatoval, že žalobci mohou až do vydání nových rozhodnutí setrvat v Nizozemsku.
12.
Žalobci nechtějí na nová rozhodnutí ministra čekat, a tudíž předkládající soud požádali o meritorní přezkoumání a posouzení jejich opravného prostředku, přičemž uvedli, že dlouhotrvající řízení jim působí značný stres a je pro ně, zejména pro zmíněné tři dcery, psychicky náročné.
13.
Zaprvé žalobci tvrdili, že se dcery skutečně ztotožňují se základní hodnotou rovnosti žen a mužů a pokud by se vrátily do své země původu, byly by považovány za odlišně smýšlející, a čelily by tudíž pronásledování.
14.
Ministr neshledal uvedené tvrzení hodnověrným, neboť zmíněné tři dcery neprokázaly, že je ztotožnění se s určitou sociální skupinou pro jejich identitu zásadní.
15.
Předkládající soud s uvedeným tvrzením ministra nesouhlasí a má mimo jiné za to, že spočívá na nesprávném výkladu rozsudku K a L.
16.
Zadruhé žalobci tvrdili, že mají obavy z pronásledování, pokud se vrátí do své země původu, neboť patří k rodině, resp. klanu, v němž jsou ženy nuceny ke sňatku, nejsou považovány za rovnocenné mužům a pro nesouhlas s manželem mohou být i zabity.
17.
Ministr nepovažoval jejich obavy za opodstatněné, neboť měl v podstatě za to, že rodiče uvedených tří dcer jsou ve svých názorech tolerantní.
18.
Předkládající soud s ministrem opět nesouhlasí. Podle uvedeného soudu ministr dostatečně neodůvodnil, proč by dcery – pokud se skutečně ztotožňují s rovností žen a mužů jako základní hodnotou – neměly oprávněné obavy před pronásledováním v případě návratu do Iráku. V tomto ohledu má předkládající soud za to, že kritérium „přiměřené pravděpodobnosti pronásledování“, jak bylo dříve použito ministrem, musí být posuzováno z hlediska „uvážlivého a rozumně uvažujícího člověka“.
19.
Zatřetí ministr zamítl žádost žalobců o azyl v rozsahu, v němž se týkala jejich údajných problémů se sousedem a jejich obav z krevní msty a nuceného sňatku, neboť měl za to, že otec si v některých svých prohlášeních v tomto ohledu protiřečí.
20.
Žalobci tvrdí, že otec sice absolvoval důkladné pohovory, nicméně přesto neměl dostatečnou možnost být vyslechnut, aby tvrzené nesrovnalosti vyvrátil.
21.
Předkládající soud uvádí, že i když nejsou nesrovnalosti v prohlášeních otce zpochybňovány, protichůdná tvrzení sama o sobě neoslabují automaticky hodnověrnost jeho prohlášení. Tato teze má podle uvedeného soudu oporu i ve skutečnosti, že k doložení prohlášení otce lze použít i prohlášení matky týkající se problémů se sousedem.
22.
Na základě výše uvedeného má předkládající soud za to, že má dostatek informací k tomu, aby mohl sám posoudit hodnověrnost odůvodnění žádosti o azyl podané žalobci, přičemž uvedené odůvodnění za hodnověrné považuje. Stávající judikatura Afdeling bestuursrechtspraak van de Raad van State (oddělení Státní rady pro správní soudnictví, Nizozemsko) však předkládajícímu soudu neumožňuje, aby žádost o azyl sám meritorně posoudil.
23.
Z uvedeného důvodu má předkládající soud pochybnosti o slučitelnosti stávající judikatury Afdeling bestuursrechtspraak van de Raad van State (oddělení Státní rady pro správní soudnictví) s kvalifikační směrnicí a se směrnicí o azylovém řízení.
24.
Předkládající soud podotýká, že podle ustálené judikatury Soudního dvora vnitrostátní soud, který má při posuzování opravného prostředku proti rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o azyl, za to, že jsou mu v tomto ohledu známy všechny nezbytné skutkové a právní okolnosti, má pravomoc po provedení úplného a ex nunc posouzení uvedených okolností závazně rozhodnout o tom, zda osoba, která opravný prostředek podala, splňuje podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany stanovené kvalifikační směrnicí. Rozhodnutí uvedeného soudu v tomto ohledu je pak pro příslušný orgán při rozhodování o žádostech o azyl závazné.
25.
Kromě toho má předkládající soud za to, že výraz „oprávněné obavy před pronásledováním“ musí být vykládán ve smyslu „přiměřené pravděpodobnosti“ či „reálného nebezpečí“ pronásledování, přičemž rozhodujícím kritériem může být to, zda se z pohledu uvážlivého a rozumně uvažujícího člověka, nacházejícího se v situaci žadatele o azyl, jeví návrat do země původu po zvážení všech známých skutečností jako nepřijatelný.
26.
Za těchto okolností se rechtbank den Haag zittingsplaats Zwolle (Okresní soud Den Haag, místo jednání Zwolle) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1)
Může soud z čl. 46 odst. 3 [směrnice o azylovém řízení] případně ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie resp. jiným ustanovením nebo zásadou unijního práva dovodit svou pravomoc samostatně posoudit hodnověrnost odůvodnění žádosti o azyl a svým posouzením nahradit posouzení ministra?
2)
Může soud z některého z výše uvedených ustanovení dovodit pravomoc meritorně a s konečnou platností rozhodnout o žádosti o mezinárodní ochranu na základě těch částí odůvodnění žádosti o azyl, které ministr považoval za hodnověrné, a – v případě kladné odpovědi na první otázku – těch částí odůvodnění, které soud navíc považuje za hodnověrné? Může přitom soud nahradit posouzení ministra svým vlastním posouzením opodstatněnosti obav z pronásledování nebo reálného nebezpečí vážné újmy, zejména má-li soud za to, že je s ohledem na známé, veřejně dostupné informace o dotčené zemi dostatečně informován, aby mohl takové posouzení provést?
3)
Může vnitrostátní judikatura, například na základě procesní autonomie, omezit pravomoci uvedené v první a druhé otázce v tom smyslu, že tyto pravomoci přesto přísluší výlučně ministrovi?
4)
Může soud informace, které byly uvedeny v rámci řízení o opravném prostředku, ve správním řízení však nebyly známy, zohlednit při posuzování otázky, zda má soud dostatek informací pro rozhodnutí ve věci samé? Je přitom relevantní, zda měli účastníci řízení možnost se písemně nebo během jednání obsáhle vyjádřit ke skutkovému stavu?
5)
Musí být jako ‚oprávněné obavy‘ ve smyslu čl. 2 písm. d) [kvalifikační směrnice] chápána situace, ve které existuje přiměřená míra pravděpodobnosti, že žadatel o azyl bude v případě návratu pronásledován? Musí být tato přiměřená míra pravděpodobnosti konkretizována podle kritéria ‚uvážlivého a rozumně uvažujícího člověka‘, podle něhož rozhoduje, zda z pohledu uvážlivého a rozumně uvažujícího člověka v situaci žadatele o azyl lze po zvážení všech známých okolností považovat návrat do země původu za nepřijatelný? Pokud tomu tak není, jaké kritérium je pak třeba použít?“
27.
Předkládající soud požádal o projednání věci v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora, nebo ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu.
28.
Článek 105 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že k žádosti předkládajícího soudu, nebo výjimečně i bez návrhu může předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodnout o projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení, pokud povaha věci vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu.
29.
Dne 19. srpna 2025 rozhodl předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta, že vyhoví návrhu předkládajícího soudu, aby o projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce bylo rozhodnuto ve zrychleném řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu.
30.
Předseda Soudního dvora vycházel ze skutečnosti, že předkládající soud poskytl Soudnímu dvoru konkrétní, zvláštní a hmatatelné důkazy týkající se zdraví dotčených žalobců i příčinné souvislosti mezi jejich zdravím a nejistotou způsobenou okolnostmi sporu v původním řízení. Z uvedených úvah rovněž vyplývá, že odpověď Soudního dvora daná bez zbytečného odkladu může významně snížit riziko zhoršení zdravotního stavu dotčených dvou žalobců.
31.
Písemná vyjádření předložili Soudnímu dvoru žalobci, česká, německá a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise.
32.
Společné jednání s další žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce projednávanou u Soudního dvora ve věci C‑198/25 (
5
) se konalo dne 27. října 2025, přičemž na uvedeném jednání přednesli ústní vyjádření žalobci, nizozemská vláda a Komise.
III. Analýza
33.
Jak jsem již vysvětlila, mé stanovisko v projednávané věci se zaměřuje pouze na pátou předběžnou otázku, která se týká výkladu pojmu „oprávněné obavy“ obsaženého v čl. 2 písm. d) kvalifikační směrnice.
34.
Kvalifikační směrnice je součástí společné azylové politiky Unie, přičemž v důsledku této skutečnosti je právo na mezinárodní ochranu podle kvalifikační směrnice založeno na přiznání postavení uprchlíka.
35.
V tomto ohledu jsou „oprávněné obavy“ osoby před pronásledováním při návratu do země původu klíčovým faktorem pro přiznání tohoto postavení.
36.
Článek 2 písm. d) kvalifikační směrnice definuje uprchlíka tak, že se jím rozumí „státní příslušník třetí země, který se v důsledku oprávněných obav před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů nachází mimo zemi své státní příslušnosti a je neschopen přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu dotyčné země, nebo osoba bez státní příslušnosti, která se ze stejných shora uvedených důvodů nachází mimo zemi svého dosavadního pobytu, která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit a na kterou se nevztahuje článek 12“.
37.
Uvedená definice je převzata z čl. 1 oddílu A odst. 2 Ženevské úmluvy (
6
), která je podle unijního normotvůrce „základem mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků“, jejž Unie rovněž respektuje (
7
).
38.
V tomto smyslu jsou uvedená úmluva (
8
), včetně odlišných mezinárodních výkladů pojmu „uprchlík“ v ní obsaženého, jakož i hlavní dokumenty mezinárodních institucí zřízených pod záštitou Organizace spojených národů, jako je Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) (
9
), relevantní pro výklad pojmu „uprchlík“ ve smyslu unijního práva.
39.
Osoba je považována za uprchlíka, jakmile splní podmínky specifikované v definici uprchlíka uvedené v Ženevské úmluvě (
10
). Jinými slovy, přiznání postavení uprchlíka je deklaratorním aktem (
11
).
40.
Vzhledem k tomu, že uvedená definice zahrnuje pojem „oprávněné obavy“ před pronásledováním, je pochopení významu tohoto pojmu a metod určování, zda je uvedená podmínka splněna, nezbytné pro rozhodnutí o tom, zda má být dané osobě postavení uprchlíka přiznáno.
41.
Při rozhodování o tom, zda jsou podmínky pro přiznání postavení uprchlíka splněny, musí rozhodující orgány, případně soudy, nejprve zjistit skutkové okolnosti týkající se osoby žádající o přiznání postavení uprchlíka, jakož i skutečnosti týkající se situace v zemi jejího původu. Zadruhé musí rozhodnout, zda lze z uvedených skutečností dovodit, že existují oprávněné obavy před pronásledováním (
12
).
42.
Právě této druhé fáze se týká pátá předběžná otázka předkládajícího soudu v projednávané věci. Podstatou otázky předkládajícího soudu zaprvé je, zda při posuzování splnění podmínky „oprávněných obav“ ve smyslu čl. 2 písm. d) kvalifikační směrnice musí vnitrostátní orgány zvažovat, zda existuje „přiměřená pravděpodobnost“, že bude osoba žádající o mezinárodní ochranu v případě návratu do své země původu pronásledována. Zadruhé se předkládající soud táže, podle jakých kritérií je třeba „přiměřenou pravděpodobnost“ určovat. Zejména žádá o zodpovězení otázky, zda by měl být uvedený faktor posuzován z pohledu „uvážlivého a rozumně uvažujícího člověka“ v situaci žadatele o azyl, nebo zda by měla být použita jiná kritéria.
43.
Uvedené otázky chápu v tom smyslu, že předkládající soud v podstatě žádá o potvrzení, že požadavek existence „oprávněných obav“ je objektivním posouzením, a měl by být tudíž zjišťován na základě použití objektivních kritérií, přičemž v takovém případě se předkládající soud dále táže, o jaká kritéria by se mělo jednat.
44.
Má analýza uvedených otázek je strukturována následovně. Nejprve uvedu důvody, proč musí být požadavek „oprávněných obav“ posuzován pouze na základě objektivních kritérií (A). Poté se budu zabývat výkladem předkládajícího soudu, přičemž Soudnímu dvoru navrhnu, aby uvedený výklad přijal, tedy navrhnu, aby byl pojem „oprávněné obavy před pronásledováním“ vykládán v tom smyslu, že existuje přiměřená pravděpodobnost pronásledování (B). Na závěr své analýzy doložím, že při posuzování potenciální existence oprávněných obav není nezbytné zavádět normu „rozumně uvažujícího člověka“ za účelem zvýšení objektivity (C).
A.
Objektivní posuzování pojmu „obavy“
45.
Pojem „oprávněné obavy“ je sice klíčovou součástí definice uprchlíka, nicméně kvalifikační směrnice ani Ženevská úmluva jeho význam dále nerozvádí.
46.
Určení existence obav při rozhodování o tom, zda je třeba přiznat dané osobě postavení uprchlíka, je nutně posuzováním směrovaným do budoucna. Rozhodující orgán si musí klást otázku, zda jsou obavy z pronásledování, kterému by dotčená osoba v případě návratu do své země původu čelila, oprávněné.
47.
V tomto ohledu je bez pomoci „křišťálové koule“ zodpovězení takové otázky nutně posouzením pravděpodobnosti, že k takovému pronásledování v budoucnu dojde. Je tedy nutno si položit následující otázku, k níž se ještě vrátím: jaká metoda by měla být použita pro účely posouzení takové pravděpodobnosti pronásledování?
48.
Ve vztahu k pojmu „obavy“ však vyvstává ještě další otázka, a sice zda v případě existence pravděpodobnosti pronásledování musí osoba, která o žádosti o mezinárodní ochranu rozhoduje, nad rámec výše uvedeného zjistit, zda žadatel skutečně takové obavy z pronásledování má. Pokyny k rozhodování o tomto subjektivním prvku, jakožto součásti požadavku „oprávněných obav“, lze převzít z doporučení obsažených v příručce UNHCR.
49.
Podle uvedeného dokumentu zahrnuje pojem „oprávněné obavy“ subjektivní i objektivní prvky. Obavy jsou emoce, jedná se tedy o subjektivní podmínku. Příručka UNHCR však mimo jiné vysvětluje, že z upřesňujícího doplnění výrazem „oprávněné“ vyplývá, že „pro postavení uprchlíka dotčené osoby není určující pouze její duševní rozpoložení; toto duševní rozpoložení musí mít oporu v objektivní situaci. Výraz ‚oprávněné obavy‘ tedy obsahuje subjektivní i objektivní prvek a oba prvky musí být zohledněny při rozhodování o tom, zda existují oprávněné obavy“ (
13
).
50.
Z výše uvedeného podle všeho vyplývá, že přiznání postavení uprchlíka dotčené osobě závisí na prokázání jak subjektivní emoce, tedy obavy, tak objektivního uznání opodstatněnosti této emoce.
51.
Řada autorů komentářové literatury ovšem tvrdí, že splnění kritéria „oprávněných obav“ nevyžaduje prokázání existence subjektivní emoce spočívající v obavách na straně žadatele (
14
).
52.
S uvedeným postojem souhlasím a navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl tak, že k přiznání postavení uprchlíka určité osobě stačí prokázat, že objektivně existuje pravděpodobnost pronásledování. Tím se rozumí zjištění, že jakákoli osoba, jejíž osobní poměry odpovídají svými charakteristickými rysy poměrům žalobců, by v případě návratu do země původu žalobce, vzhledem k okolnostem panujícím v uvedené zemi, pravděpodobně čelila pronásledování. Není tedy nezbytné prokazovat, zda se uvedená osoba takového pronásledování skutečně obává.
53.
Vyloučení uvedeného subjektivního prvku z posuzování existence oprávněných obav lze odůvodnit několika skutečnostmi.
54.
Zaprvé je obtížné takovou emoci, jako jsou obavy, vůbec měřit; navíc se lidé vzájemně liší a své emoce vyjadřují různými způsoby.
55.
Zadruhé, a to je ještě důležitější, pokud se dané osobě nepodaří dostatečným způsobem prokázat své obavy, mohl by rozhodující orgán dospět k závěru, že její žádost o azyl není věrohodná. To by pak mohlo mít za následek odepření postavení uprchlíka dotčené osobě, aniž by uvedený orgán vůbec posuzoval zmíněný objektivní prvek oprávněných obav.
56.
A konečně, některé osoby, například děti, nemusí pociťovat obavy navzdory objektivní pravděpodobnosti pronásledování při návratu do země původu (
15
).
57.
Je takový výklad, který vyžaduje, aby rozhodující orgány zohlednily pouze objektivní prvky obav, v rozporu s pokyny uvedenými v příručce UNHCR? Nikoli nutně. Při zjišťování existence objektivního rizika pronásledování určité osoby v případě jejího návratu do země původu může rozhodující orgán implicitně dospět k závěru, že existují i subjektivní obavy. Samostatné posuzování subjektivního aspektu obav tedy není nezbytné, přestože je výraz „obavy“, obsažený v definici uprchlíka, chápán tak, že zahrnuje subjektivní i objektivní prvky.
58.
Praxi posuzování pouze objektivních prvků při rozhodování o tom, zda existují oprávněné obavy, si podle všeho osvojilo hned několik zemí (
16
).
59.
Například některé soudy Spojených států si zjevně kladou otázku, zda by obavy pociťoval „rozumně uvažující člověk“, který by se nacházel ve stejné situaci jako žadatel o azyl. Pokud tomu tak je, lze subjektivní obavy na straně žadatele o mezinárodní ochranu předpokládat (
17
).
60.
Objektivní přístup k prokazování oprávněných obav před pronásledováním navíc podporují i soudy a rozhodující orgány v jiných zemích, například soudy v Austrálii, Francii a Německu a na Novém Zélandu (
18
).
61.
Soudní dvůr dosud nebyl přímo vyzván, aby zaujal stanovisko k otázce, zda orgány, které rozhodují o žádostech o mezinárodní ochranu, musí při rozhodování o přiznání postavení uprchlíka zohledňovat subjektivní obavy na straně žadatele.
62.
V rozsudku Y a Z Soudní dvůr v odpovědi na jinou otázku (
19
) uvedl, že: „se příslušné orgány, jestliže […] posuzují, zda jsou obavy žadatele před pronásledováním oprávněné, snaží zjistit, zda prokázané okolnosti představují či nikoli takovou hrozbu, že by se dotyčná osoba mohla s ohledem na svou osobní situaci oprávněně obávat, že bude skutečně vystavena aktům pronásledování“ (
20
).
63.
Z uvedeného bodu zmíněného rozsudku by bylo možno dovodit, že Soudní dvůr požadoval, aby příslušné orgány prokázaly existenci subjektivních obav na straně žadatele, byť musel být objektivně uznán i základ, z něhož takové obavy vycházejí, a to v důsledku stanovení požadavku, aby se žadatel oprávněně obával pronásledování.
64.
V rozsudku Y a Z však Soudní dvůr dále uvedl, že „[t]oto posouzení velikosti nebezpečí, které musí být v každém případě prováděno s ostražitostí a opatrností […], je založeno pouze na konkrétním zhodnocení skutečností a okolností v souladu s pravidly uvedenými zejména v článku 4 [kvalifikační] směrnice“ (
21
).
65.
Podle mého názoru z toho vyplývá, že podle Soudního dvora může k závěru, že oprávněně existují obavy před pronásledováním, vést pouze objektivní zhodnocení existujících okolností, přičemž takové objektivní zhodnocení je nezbytné a zároveň dostatečné k určení, zda je dotčená osoba uprchlíkem, či nikoli.
66.
Pozdější judikatura takový závěr podle mého názoru potvrzuje. V rozsudku K a L Soudní dvůr sloučil dva body rozsudku Y a Z do jednoho, v němž uvádí: „[…] musí příslušné vnitrostátní orgány posuzovat odůvodněnost obav žadatele z pronásledování individuálně a toto posouzení musí být prováděno v každém jednotlivém případě s ostražitostí a opatrností, a to pouze na základě konkrétního posouzení skutečností a okolností, aby bylo možné určit, zda zjištěné skutečnosti a okolnosti představují takovou hrozbu, že se dotyčná osoba může vzhledem ke své osobní situaci oprávněně obávat, že bude skutečně vystavena pronásledování, kdyby se měla vrátit do země svého původu […]“ (
22
).
67.
Mám tedy za to, že Soudní dvůr již zaujal takové stanovisko, podle kterého musí příslušné orgány objektivně posuzovat, zda by se osoba v postavení žadatele s ohledem na okolnosti panující v zemi původu žadatele oprávněně obávala pronásledování.
B.
Výklad pojmu „oprávněné obavy“ jakožto přiměřené pravděpodobnosti pronásledování
68.
Posouzení toho, zda by se žadatel mohl oprávněně obávat pronásledování, závisí na tom, jak rozhodující orgán posoudí riziko pravděpodobnosti pronásledování dotčeného žadatele v případě jeho návratu do země původu. Takové posouzení rizik je nutně subjektivním hodnocením, ledaže by bylo možné vytvořit matematický vzorec vypočitatelný současnými modely umělé inteligence (AI) a ověřitelný člověkem, který bude o dané záležitosti rozhodovat.
69.
V tomto ohledu existuje velké množství faktorů, které je nutno při provádění takového posuzování zohledňovat, přičemž vzájemné působení těchto faktorů může být různé. Není vyloučeno, že by pravděpodobnost pronásledování žadatele o azyl úspěšněji předpověděl model AI, tedy že by takovýto model dosáhl větší přesnosti než lidé. Vytrénování takového modelu AI a následnému srovnávání přesnosti tohoto modelu s rozhodováním lidí však brání nedostatečné údaje týkající se událostí, které se již v minulosti staly – zejména pokud jde o počet situací, v nichž žadatelé o mezinárodní ochranu čelili pronásledování v důsledku toho, že jim byla mezinárodní ochrana odmítnuta, a oni se tudíž vrátili zpět do své země původu. I kdyby mohl být takový model vytvořen, stále by vyžadoval dohled lidí a mohl by být v nejlepším případě využíván jako další nástroj pro rozhodování o tom, zda určitá osoba splňuje podmínky nezbytné pro přiznání postavení uprchlíka.
70.
V každém případě, pokud je mi známo, takový model dosud vyvinut nebyl. Posouzení pravděpodobnosti pronásledování tak může být v současné době prováděno pouze lidmi, jejichž úsudek bude nutně subjektivní v tom smyslu, že dva různé rozhodující orgány by mohly při posuzování týchž okolností dospět k odlišným závěrům.
71.
Vzhledem k tomu, že může nastat situace, kdy rozhodující orgány učiní odlišná rozhodnutí ohledně dvou žadatelů v podobném postavení, je důležité takové riziko minimalizovat.
72.
Vyvstává tedy problém, jak subjektivní rozhodování o pravděpodobnosti pronásledování určité osoby objektivizovat.
73.
Kvalifikační směrnice obsahuje určité prvky, jejichž účelem je objektivizace rozhodovacího procesu při rozhodování o pravděpodobnosti pronásledování. Jak již Soudní dvůr vysvětlil, určení existence oprávněných obav musí být provedeno „v souladu s pravidly uvedenými zejména v čl. 4 odst. 3 až 5 [kvalifikační směrnice]“ (
23
).
74.
Článek 4 odst. 3 kvalifikační směrnice zaprvé vyžaduje, aby bylo posouzení prováděno jednotlivě. To znamená, že každá žádost vyžaduje vlastní analýzu, která musí být prováděna v každém jednotlivém případě zvlášť. V rámci takové analýzy musí rozhodovací orgán zohlednit dvě kategorie skutečností. První kategorií jsou skutečnosti, které rozhodujícím orgánům umožňují dospět k závěru o situaci panující v zemi původu, včetně právních předpisů uvedené země a způsobu jejich uplatňování v praxi. Druhou kategorií jsou skutečnosti, které se týkají přímo žadatele; patří mezi ně osobní poměry dotčené osoby, jako jsou její původ, pohlaví, náboženské vyznání a identita, které lze doložit dokumenty nebo prohlášeními předloženými žadatelem. Pokud určité skutečnosti nelze prokázat na základě předložených písemných nebo jiných dokladů, stanoví čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice okolnosti, za kterých se v případě pochybností rozhodne ve prospěch žadatele (
24
).
75.
Všechny relevantní skutečnosti se v zásadě zjišťují k okamžiku posuzování žádosti. Rozhodující orgán by však měl vzít v úvahu i důkazy pronásledování daného konkrétního žadatele v minulosti, pokud takové důkazy existují (
25
), jakož i činnost žadatele po opuštění země, která mohla přispět k obavám z pronásledování (
26
).
76.
Teprve na základě spojení osobní situace žadatele se skutečnostmi zjištěnými ve vztahu k možným důvodům pronásledování v zemi původu by měl rozhodující orgán rozhodnout, zda jsou obavy žadatele před pronásledováním skutečně „oprávněné“.
77.
Na rozdíl od názoru nizozemské vlády tudíž rozhodující orgány nemají při rozhodování o žádostech o mezinárodní ochranu příliš široký prostor pro uvážení. Naopak jsou na základě článku 4 kvalifikační směrnice povinny ve spolupráci s žadatelem o azyl pečlivě zvážit všechny okolnosti věci, které jsou jim známy, ať již v důsledku toho, že je žadatel sám uvedl, nebo z toho důvodu, že z vlastního podnětu provedly důkladné šetření s cílem provést co nejúplnější posouzení, které by jim umožnilo o dané záležitosti rozhodnout.
78.
Prostor pro osobní a subjektivní hodnocení na straně rozhodujícího orgánu je tak článkem 4 kvalifikační směrnice omezen. Nicméně s ohledem na všechny požadované skutečnosti musí uvedený orgán i tak rozhodnout o míře pravděpodobnosti pronásledování dotčeného žadatele v případě jeho návratu do země původu.
79.
V tomto ohledu předkládající soud navrhuje, aby důkazním standardem byla „přiměřená pravděpodobnost“ pronásledování (
27
). Uvedený standard znamená, jak se ostatně shodují všichni zúčastnění v řízení v projednávané věci, že pouhá možnost pronásledování nestačí (
28
). Zároveň by tento standard neměl být příliš přísný, a rozhodně by neměl být standardem „mimo rozumnou pochybnost“, který se uplatňuje v trestním právu. Zúčastnění v projednávané věci se však neshodli na tom, zda přiměřená pravděpodobnost vyžaduje, aby bylo „spíše pravděpodobné než nepravděpodobné“, že k pronásledování dojde. Ačkoli ESLP podle všeho projevil ochotu takový důkazní standard přijmout (
29
), souhlasím s Komisí, že takovýto požadavek padesátiprocentní pravděpodobnosti se jeví jako příliš vysoký. Existence přiměřené možnosti, že by určitá osoba byla v případě návratu do své země původu pronásledována, by měla stačit k prokázání oprávněných obav, aniž by byla předem stanovena určitá povinná procentuální míra pravděpodobnosti (
30
).
80.
S ohledem na výše uvedené by bylo možno na první část páté otázky předkládajícího soudu odpovědět následovně: oprávněné obavy před pronásledováním existují, existuje-li přiměřená pravděpodobnost, že žadatel o mezinárodní ochranu bude v případě návratu do své země původu pronásledován.
C.
Kritérium „rozumně uvažujícího člověka“ jako metoda objektivizace subjektivních rozhodnutí
81.
Předkládající soud se dále táže, zda by mohla být přiměřená pravděpodobnost pronásledování určitého žadatele v případě jeho návratu do země původu posuzována s využitím právní normy „rozumně uvažujícího člověka“. V tomto ohledu vychází předkládající soud z praxe německých soudů, které pro rozhodování o žádostech o mezinárodní ochranu používají normu „rozumně uvažujícího a informovaného člověka“ (
31
).
82.
Německá vláda i Komise ve svých písemných vyjádřeních takovou praxi podporují a navrhují uplatňovat normu „rozumně uvažujícího a informovaného člověka“ i na situaci žadatelů o azyl.
83.
Žalobci však mají za to, že žádost o azyl musí být posuzována pouze z hlediska dotčeného žadatele o azyl, například ve světle situace panující v jeho zemi původu. Vysvětlují, že pouze takový přístup zajistí, že bude dotčené kritérium ve všech případech obsahovat neutrální a objektivní posouzení, zatímco u kritéria „rozumně uvažujícího a informovaného člověka“ hrozí riziko, že posouzení nebude komplexní. Žalobci tak na jednání uvedli, že v případě uplatňování normy „rozumně uvažujícího a informovaného člověka“ by mohlo v konkrétní věci dojít k separaci prováděného posouzení a dotčených individuálních žadatelů.
84.
Nizozemská vláda má za to, že uplatňování takového kritéria by nevedlo k větší jednotnosti, neboť způsob, jakým fiktivní rozumně uvažující člověk vnímá určité (subjektivní) obavy, závisí též na výkladu, jaký v každém jednotlivém případě uplatňuje rozhodující orgán nebo soudce. Nizozemská vláda, podporovaná v tomto ohledu Komisí, se tudíž domnívá, že není důvod, aby Soudní dvůr dále rozváděl normu přiměřené pravděpodobnosti pronásledování; podle uvedených zúčastněných by měl Soudní dvůr ponechat toto hodnocení na vnitrostátních orgánech a soudech, které je budou provádět v každém jednotlivém případě zvlášť.
85.
Podle mého názoru by právní norma rozumně uvažujícího člověka, pokud by byla využívána správně, sloužila účelu spočívajícímu v objektivizaci rozhodování orgánu, jemuž přísluší rozhodnout o tom, zda v daném konkrétním případě existuje přiměřená pravděpodobnost pronásledování. Tak by tomu bylo v případě, že je uvedená norma chápána a používána k motivaci rozhodovacího orgánu, včetně soudce, aby se stal „společenským aktérem, který se zajímá o jiné“ (
32
); jinými slovy, aby nevycházel pouze ze svého osobního pohledu. V tomto smyslu by použití právní normy „rozumně uvažujícího člověka“ sloužilo jako další faktor, který osobě, jež ve věci rozhoduje, připomíná, že nemůže prosazovat své osobní postoje.
86.
Ovšem vzhledem k tomu, že by mohla nastat i taková situace, že by byla dotčená norma rozumně uvažujícího člověka ve skutečnosti uplatňována pouze za tím účelem, aby podpořila určitý konkrétní náhled – tím, že jej bude prezentovat jako „rozumný“, a nebude tedy působit jako faktor omezující subjektivitu rozhodovacího orgánu, ale naopak jako faktor umožňující ospravedlnit subjektivní rozhodnutí (
33
) –, souhlasím se žalobci a s nizozemskou vládou, že není nezbytné uvedenou normu používat.
87.
Jako odpověď na druhou část páté otázky předkládajícího soudu uvádím, že kritériem, které by mělo být používáno pro určení, zda existují oprávněné obavy před pronásledováním, je zodpovězení otázky, zda by osoba, jejíž osobní poměry odpovídají svými charakteristickými rysy poměrům žadatele, mohla mít v situaci, v níž se žadatel nachází, zejména s přihlédnutím ke vztahu mezi jeho osobními poměry a skutečnostmi prokázanými v souvislosti s akty pronásledování v jeho zemi původu, oprávněné obavy, že by v případě návratu do uvedené země čelila pronásledování.
88.
Takové posouzení musí být prováděno v každém jednotlivém případě zvlášť, a to s přihlédnutím ke všem dostupným a relevantním důkazům předloženým dotčeným žadatelem, jakož i ke všem ostatním informacím, které je rozhodující orgán schopen získat a použít k doložení prohlášení učiněných žadatelem.
89.
Takový výklad je v souladu s názorem, který již Soudní dvůr vyjádřil v několika rozsudcích, a dále tento názor rozvíjí, jak je uvedeno v bodě 66 tohoto stanoviska.
IV. Závěry
90.
S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na pátou předběžnou otázku položenou rechtbank den Haag zittingsplaats Zwolle (Okresní soud Den Haag, místo jednání Zwolle, Nizozemsko) odpověděl následovně:
„Článek 2 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany
musí být vykládán v tom smyslu, že oprávněné obavy před pronásledováním existují, existuje-li přiměřená pravděpodobnost, že žadatel o mezinárodní ochranu bude v případě návratu do své země původu pronásledován.
Aby mohl rozhodující orgán posoudit, zda taková přiměřená pravděpodobnost existuje, musí si odpovědět na otázku, zda by osoba, jejíž osobní poměry odpovídají svými charakteristickými rysy poměrům žadatele, mohla mít v situaci, v níž se žadatel nachází, zejména s přihlédnutím ke vztahu mezi jeho osobními poměry a skutečnostmi prokázanými v souvislosti s akty pronásledování v jeho zemi původu, oprávněné obavy, že by v případě návratu do uvedené země čelila pronásledování.
Takové posouzení musí být prováděno v každém jednotlivém případě zvlášť, a to s přihlédnutím ke všem dostupným a relevantním důkazům předloženým dotčeným žadatelem, jakož i ke všem ostatním informacím, které je rozhodující orgán schopen získat a použít k doložení prohlášení učiněných žadatelem.“
(
1
) – Původní jazyk: angličtina.
(
i
) – Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
(
2
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60; dále jen „směrnice o azylovém řízení“).
(
3
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9; dále jen „kvalifikační směrnice“).
(
4
) – Rozsudek ze dne 11. června 2024, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Ženy ztotožňující se s hodnotou rovnosti mezi pohlavími) (C‑646/21, dále jen rozsudek K a L, EU:C:2024:487).
(
5
) – Viz věc C‑198/25, Quotal – žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal rechtbank Den Haag, zittingsplaats Zwolle (Okresní soud Den Haag, místo jednání Zwolle) dne 11. března 2025 – S v. Minister van Asiel en Migratie (Úř. věst. C, C/2025/3395), k dispozici na internetových stránkách http://data.europa.eu/eli/C/2025/3395/oj.
(
6
) – Úmluva o právním postavení uprchlíků, která byla podepsána v Ženevě dne 28. července 1951 a vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954 (Sbírka smluv Organizace spojených národů, sv. 189, s. 137), jak byla doplněna Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků, uzavřeným v New Yorku dne 31. ledna 1967 (Sbírka smluv Organizace spojených národů, sv. 606, s. 267), který vstoupil v platnost dne 4. října 1967 (společně dále jen „Ženevská úmluva“).
(
7
) – Viz body 3 a 4 odůvodnění kvalifikační směrnice.
(
8
) – Viz například rozsudek ze dne 4. října 2024, Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl a další (Afghánské ženy) (C‑608/22 a C‑609/22, EU:C:2024:828, bod 33 a citovaná judikatura).
(
9
) – Pro pochopení pojmu „uprchlík“ je tedy nutno vzít v úvahu Handbook on Procedures and Criteria for Determining Refugee Status and Guidelines on International Protection – Under the 1951 Convention and the 1967 Protocol Relating to the Status of Refugees (příručka UNHCR k postupům a kritériím pro určování postavení uprchlíků a pokyny k mezinárodní ochraně – podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z roku 1967; dále jen „příručka UNHCR“), z roku 2019.
(
10
) – Viz bod 28 příručky UNHCR.
(
11
) – Viz bod 21 odůvodnění kvalifikační směrnice.
(
12
) – Pokud jde o podrobný popis kroků, které je nutno učinit při rozhodování o tom, zda je osoba žádající o mezinárodní ochranu uprchlíkem, viz internetové stránky Agentury Evropské unie pro otázky azylu (EUAA), oddíl „Oprávněné obavy“ v dokumentu EASO Practical Guide: Qualification for international protection (Praktická příručka Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu: splnění podmínek pro získání mezinárodní ochrany), leden 2022, s. 20 a 21; k dispozici na internetových stránkách: https://euaa.europa.eu/easo-practical-guide-qualification-international-protection/well-founded-fear-0.
(
13
) – Viz bod 38 příručky UNHCR (kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska).
(
14
) – Například Hathaway, J. C. a Foster, M., The Law of Refugee Status, Cambridge University Press, Cambridge, 2014, s. 92. Viz též Storey, H., The Refugee Definition in International Law, Oxford University Press, Oxford, 2023, a recenze literatury uvedená v dotčené publikaci.
(
15
) – Viz například Hathaway, J. C. a Hicks, W. S., „Is there a subjective element in the refugee convention’s requirement of ‚well-founded fear‘?“, Michigan Journal of International Law, 2005, s. 505 až 562, zejména s. 512; a Zimmermann, A. a Herrmann, F. M., „Article 1 A, para. 2 1951 Convention – (Definition of the term ‚refugee‘/définition du terme ‚réfugié‘)“, in Zimmermann, A. a kol. (eds.), The 1951 Convention Relating to the Status of Refugees and its 1967 Protocol, Oxford University Press, Oxford, 2024, s. 359 až 555, zejména s. 484 až 489.
(
16
) – Přehled těchto zemí je uveden například v publikaci Hathaway, J. C. a Foster, M., poznámka pod čarou 14, op. cit., s. 104; Anderson, A. a kol., „A well-founded fear of being persecuted … But when?“, Sydney Law Review, 2020, s. 155 až 181, zejména s. 161 a 162; a Zimmermann, A. a Herrmann, F. M., poznámka pod čarou 15, op. cit., zejména s. 413 a 414.
(
17
) – Například podle United States Court of Appeals for the Fifth Circuit (Odvolací soud Spojených států, pátý obvod) platí, že „cizinka má oprávněné obavy před pronásledováním, pokud by se rozumně uvažující osoba v její situaci obávala pronásledování, jestliže by se měla vrátit do své rodné země“ [Guevara Flores, žalobkyně v. Immigration and Naturalization Service, žalovaná (1986) 786 F.2d 1242 (USCA, 5th Cir., 1986), s. 1249].
(
18
) – Jako příklady takových rozhodnutí v uvedených zemích lze zmínit například, pokud jde o Austrálii: High Court of Chan v. Minister for Immigration and Ethnic Affairs (9. prosince 1989); pokud jde o Francii: Cour nationale du droit d’asile (Národní soud pro azylové právo, Francie), sp. zn. 24009761 (17. července 2024); pokud jde o Německo: Oberverwaltungsgericht, Niedersachsen (Vrchní správní soud Dolního Saska, Německo), sp. zn. 2 LA 1584/17 (17. srpna 2018); pokud jde o Nový Zéland: Refugee Status Appeals Authority (Odvolací orgán pro řešení otázek postavení uprchlíků, Nový Zéland), odvolání uprchlíka č. 72635/01 (6. září 2002).
(
19
) – Předběžná otázka v uvedené věci se týkala toho, zda jsou obavy žadatele před pronásledováním oprávněné, jestliže se žadatel může vyhnout vystavení pronásledování v zemi původu tím, že se v ní vzdá výkonu některých náboženských aktů. V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 5. září 2012, Y a Z (C‑71/11 a C‑99/11, dále jen rozsudek Y a Z, EU:C:2012:518, bod 73).
(
20
) – Rozsudek Y a Z, bod 76 (kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska).
(
21
) – Viz rozsudek Y a Z, bod 77 (s vynecháním odkazů na judikaturu; kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska).
(
22
) – Viz rozsudek K a L, bod 59 a citovaná judikatura.
(
23
) – Rozsudek ze dne 21. září 2023, Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (Politické názory zastávané v hostitelském členském státě) (C‑151/22, EU:C:2023:688, bod 42 a citovaná judikatura).
(
24
) – Podobný postoj přijímá i Evropský soud pro lidská práva (ESLP). V tomto ohledu viz rozsudek ESLP ze dne 23. března 2016, F. G. v. Švédsko (CE:ECHR:2016:0323JUD004361111, bod 113 a citovaná judikatura), v němž se uvádí: „[…] vzhledem ke zvláštní situaci, v níž se žadatelé o azyl často nacházejí, je při posouzení hodnověrnosti jejich tvrzení a dokladů předložených na podporu této žádosti často třeba projevit shovívavost. Jsou-li však předloženy informace, na jejichž základě lze vážně pochybovat o pravdivosti vyjádření žadatele o azyl, musí dotčená osoba poskytnout uspokojivé vysvětlení tvrzených nesrovnalostí […]“.
(
25
) – Článek 4 odst. 4 kvalifikační směrnice.
(
26
) – Článek 4 odst. 3 písm. d) kvalifikační směrnice.
(
27
) – Tento důkazní standard je navrhován i ze strany EUAA; viz její Practical Guide on Evidence and Risk Assessment (Praktická příručka k hodnocení důkazů a posuzování rizik), 2024, s. 8.
(
28
) – Takový postoj zastává i ESLP; viz rozsudek ESLP ze dne 30. října 1991, Vilvarajah a další v. Spojené království (CE:ECHR:1991:1030JUD001316387, bod 111).
(
29
) – Viz rozsudek ESLP ze dne 28. února 2008, Saadi v. Itálie (CE:ECHR:2008:0228JUD003720106, bod 140).
(
30
) – V tomto ohledu viz rozsudek U. S. Supreme Court (Nejvyšší soud Spojených států), Immigration and Naturalization Service v. Cardoza-Fonseca [480 U. S. 421 (1987), No 85-782]. Uvedený soud na s. 440 konstatoval: „Definice Organizace spojených národů jednoduše nepřipouští takový výklad, že má-li žadatel jen 10 % šanci na to, že bude zastřelen, mučen nebo jinak pronásledován, nemá žádné ‚oprávněné obavy‘ z toho, že se tak stane. […] podle umírněného výkladu normy ‚oprávněné obavy‘ by platilo, že ‚pokud je na základě důkazů prokázána určitá objektivní situace, není nutné dokazovat, že daná situace pravděpodobně povede k pronásledování, ale je dostačující, že pronásledování je rozumnou možností‘.“
(
31
) – Cituje konkrétně rozsudek Oberverwaltungsgericht Niedersachsen (Vrchní správní soud Dolního Saska) ze dne 17. srpna 2018, sp. zn. 2 LA 1584/17. Viz poznámka pod čarou 26 předkládacího rozhodnutí (v původním jazyce a ve francouzštině).
(
32
) – V tomto ohledu viz Jeutner, V., The Reasonable Person, Cambridge University Press, Cambridge, 2024, s. 173.
(
33
) – V tomto ohledu viz výzkum, který zveřejnil Jeutner, V., poznámka pod čarou 32, op. cit.