62025CC0712
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 2. února 2026 (
1
)
Věc C‑712/25 PPU [Rastošev] (
i
)
Trestní řízení
proti
XM,
za účasti:
Sofijska apelativna prokuratura
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Odvolací soud v Sofii (Apelativen sad Sofia, Bulharsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Evropský zatýkací rozkaz – Důvody, pro které je možné předání odmítnout – Trestné činy spáchané zcela nebo zčásti na území vykonávajícího členského státu“
1.
Dne 18. září 2025 zaslal příslušný orgán Francouzské republiky bulharským orgánům evropský zatýkací rozkaz (dále jen „EZR“) proti bulharskému státnímu příslušníkovi podezřelému ze spáchání řady trestných činů v několika zemích (mimo jiné v Bulharsku a Francii) v rámci organizace, která údajně manipulovala se sportovními soutěžemi.
2.
Bulharský soud, který má v odvolacím řízení rozhodnout o předání vyžádané osoby francouzským orgánům za účelem trestního stíhání, má pochybnosti ohledně výkladu čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV (
2
), který stanoví důvod, pro který je možné odmítnout výkon EZR.
I. Normativní rámec
A.
Unijní právo. Rámcové rozhodnutí 2002/584
3.
Článek 1 („Definice [EZR] a povinnost jej vykonat“) stanoví:
„1. [EZR] je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.
2. Členské státy vykonají [EZR] na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.
[…]“.
4.
Článek 4 („Důvody, pro které je možné odmítnout výkon [EZR]“), zní takto:
„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon [EZR]:
[…]
7) vztahuje-li se [EZR] na trestné činy, které
a)
byly podle práva vykonávajícího členského státu spáchány zcela nebo zčásti na území vykonávajícího členského státu nebo na místě, které se za toto území považuje, nebo
[…]“.
B.
Bulharské právo. Zákon o vydávání a evropském zatýkacím rozkazu (
3
)
5.
Článek 40 odst. 1 stanoví:
„Krajský soud (Okražen sad) může výkon [EZR] odmítnout, pokud:
[…]
5)
byl trestný čin spáchán zcela nebo zčásti na území Bulharské republiky nebo byl spáchán mimo území vystavujícího členského státu a bulharské právní předpisy stíhání pro tento trestný čin spáchaný mimo území Bulharské republiky nepovolují“.
II. Skutkový stav, spor a předběžná otázka
6.
Posloupnost skutkových okolností uvedená v předkládacím rozhodnutí je velmi stručná a obsahuje následující skutečnosti:
–
Francouzské orgány požadují předání XM, bulharského státního příslušníka s bydlištěm v Bulharsku, jakožto údajného pachatele šesti trestných činů (
4
) souvisejících s manipulací se sportovními soutěžemi v rámci organizované zločinecké skupiny, a to za účelem trestního stíhání.
–
Zatýkací rozkaz vydal dne 18. září 2025 soud prvního stupně v Marseille (tribunal judiciaire de Marseille, Francie). Téhož dne vydal státní zástupce při tomto soudu EZR za účelem trestního stíhání.
7.
Ze znění EZR, a zejména z informací poskytnutých francouzskou vládou (
5
), lze dále vyvodit následující skutečnosti:
–
Trestné činy, které jsou předmětem vyšetřování, byly spáchány na území Francouzské republiky, jakož i v jiných zemích, mimo jiné v Bulharsku (
6
).
–
Trestní vyšetřování bylo zahájeno před soudem prvního stupně v Marseille (tribunal judiciaire de Marseille) a vzhledem k přeshraniční povaze trestných činů na něm spolupracovalo několik vnitrostátních orgánů.
–
Řízení ve Francii, v jehož rámci byl EZR vydán, vedlo vzhledem k povaze vyšetřovaných skutečností k „hluboké mezinárodní justiční spolupráci“, která v březnu 2025 vyústila ve vydání několika evropských vyšetřovacích příkazů adresovaných Belgii, Španělsku, Ukrajině, Rumunsku a Bulharsku.
–
Současně byl z podnětu francouzských orgánů založen spis u Agentury Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (dále jen „Eurojust“).
–
Pod záštitou agentury Eurojust se konala dvě setkání, jichž se zúčastnily francouzské orgány a orgány ostatních zemí, jimž byly adresovány evropské vyšetřovací příkazy, včetně Bulharska.
–
Dne 14. října 2025 proběhla koordinovaná operace, která vedla k identifikaci a zadržení několika osob ve Francii, Rumunsku, Španělsku a Bulharsku. V návaznosti na tuto koordinovanou operaci bylo vydáno několik EZR adresovaných těmto třem posledním zemím.
–
Během období koordinace byly francouzské orgány v kontaktu se svými bulharskými protějšky, aby usnadnily výkon evropských vyšetřovacích příkazů a EZR.
–
Bulharské justiční orgány již vykonaly jeden z EZR vydaných pro stejné skutky proti jiné osobě, bulharskému státnímu příslušníkovi, který byl předán francouzským orgánům.
8.
Dne 15. října 2025 podalo městské státní zastupitelství v Sofii (Sofijska gradska prokuratura, Bulharsko) žádost o výkon EZR proti XM k Městskému soudu v Sofii (Sofijski gradski sad, Bulharsko).
9.
Dne 20. října 2025 Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) jakožto „vykonávající justiční orgán“ konstatoval, že neexistují důvody pro odmítnutí předání (
7
), a nařídil výkon EZR. Současně nařídil vzetí vyžádané osoby do vazby jakožto zajišťovací opatření.
10.
XM se proti tomuto rozhodnutí odvolal k Odvolacímu soudu v Sofii (Apelativen sad Sofia, Bulharsko) (
8
), přičemž tvrdil, že existují důvody pro odmítnutí předání. Zejména tvrdí, že skutky byly spáchány na území Bulharské republiky a podle čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 bulharského trestního zákoníku se tento zákoník vztahuje na všechny trestné činy spáchané na jejím území, jakož i na skutky spáchané v zahraničí bulharskými státními příslušníky.
11.
Podle Odvolacího soudu v Sofii (Apelativen sad Sofia) existuje v Bulharsku protichůdná judikatura týkající se normy, kterou se do vnitrostátního práva provádí čl. 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584. Aby rozptýlil své pochybnosti o výkladu tohoto ustanovení, pokládá Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je judikatura vykonávajícího státu, podle níž skutečnost, že trestný čin, pro který byl vydán [EZR], byl spáchán zcela nebo zčásti na území Bulharské republiky jakožto vykonávajícího státu, představuje dostatečný a samostatný důvod k odmítnutí výkonu vydaného [EZR] s ohledem na územní pravomoc Bulharské republiky k zahájení trestního stíhání pro týž trestný čin, v souladu s ustanoveními čl. 4 odst. 7 písm. a) rámcového rozhodnutí [2002/584]?“
III. Řízení před Soudním dvorem
12.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 11. listopadu 2025 spolu s žádostí o projednání věci v naléhavém řízení, které Soudní dvůr vyhověl.
13.
Písemná vyjádření předložili XM a Evropská komise. Soudní dvůr vyzval francouzskou vládu, aby písemně poskytla potřebná upřesnění, což učinila dne 11. prosince 2025.
14.
XM, francouzská vláda a Komise se zúčastnili jednání, které se konalo dne 13. ledna 2026.
IV. Analýza
A.
Úvodní poznámky
15.
Předkládající soud se táže, zda je v souladu s čl. 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 vnitrostátní judikatura, podle níž je spáchání trestného činu zcela nebo zčásti na území vykonávajícího státu (v tomto případě Bulharsko) „dostatečným a samostatným důvodem“ pro odmítnutí výkonu EZR, pokud má tento stát „územní pravomoc“ (
9
) k zahájení trestního stíhání pro týž trestný čin.
16.
Především je třeba vyjasnit, co se v této souvislosti rozumí „dostatečným a samostatným důvodem“ pro odmítnutí výkonu EZR. Předkládací rozhodnutí pouze uvádí, že použití čl. 40 odst. 1 bodu 5 vnitrostátního zákona o vydávání a evropském zatýkacím rozkazu vedlo v Bulharsku k „protichůdné judikatuře“. Zejména uvádí (
10
), že v tomto ohledu existují dva směry judikatury:
–
„Podle některých rozsudků vydaných odvolacími soudy, z nichž některé jsou zmíněny v bodě 14.1[ (
11
)], není skutečnost, že celá nebo část trestné činnosti probíhala na území Bulharska, sama o sobě důvodem pro odmítnutí výkonu [EZR], a musí převážit nutnost vést trestní řízení ve vystavujícím státě“.
–
„Podle jiných rozhodnutí vydaných odvolacími soudy, z nichž některá jsou zmíněna v bodě 14.2[ (
12
)], je skutečnost, že trestná činnost probíhala na území Bulharské republiky, dostatečným důvodem odmítnutí výkonu [EZR], jelikož dotčená trestná činnost spadá do pravomoci bulharských trestních orgánů“.
17.
Mám tedy za to, že předkládající soud se táže, zda zjištění, že jsou splněny obě kumulativní podmínky uvedené v jeho otázce, tj. a) že trestný čin byl spáchán zcela nebo zčásti na bulharském území; a b) bulharské justiční orgány jsou příslušné k zahájení trestního stíhání v souvislosti s tímto trestným činem, představuje samo o sobě„dostatečný a samostatný“ důvod k odmítnutí výkonu EZR.
18.
Znění předběžné otázky podle všeho ponechává stranou, pro účely čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584, jiné úvahy týkající se účinnosti trestního vyšetřování v projednávané věci (
13
).
19.
Je sporné, zda rozsudky bulharských soudů uvedené v předkládacím rozhodnutí představují skutečnou „protichůdnost“ mezi dvěma jasnými a neslučitelnými směry judikatury. Z citovaných rozhodnutí spíše vyplývá škála postojů, které se nacházejí mezi dvěma extrémy (
14
).
20.
Soudní dvůr by neměl zasahovat do (domnělé či skutečné) polemiky mezi soudy členského státu, ale měl by předkládajícímu soudu poskytnout užitečný výklad čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584.
21.
Za tímto účelem bude moje analýza strukturována následovně:
–
Zaprvé připomenu judikaturu Soudního dvora, která vykládá článek 4 rámcového rozhodnutí 2002/584. I když byla tato judikatura vydána v souvislosti s jinými důvody, pro které je možné odmítnout výkon, než je důvod uvedený v bodě 7 písm. a), obsahuje vhodná vodítka pro výklad tohoto posledně uvedeného ustanovení.
–
Zadruhé vysvětlím, proč logika, z níž vychází článek 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, brání výkladu jeho bodu 7 písm. a), z něhož by bylo možné vyvodit, že spáchání trestného činu na území státu vykonávajícího EZR je „dostatečným a samostatným důvodem“ pro odmítnutí předání vyžádané osoby.
–
Konečně a s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, navrhnu některá kritéria, kterými by se mohl vykonávající justiční orgán řídit, a vyloučím jiná kritéria, která by podle mého názoru neměla být součástí jeho posouzení.
B.
Judikatura Soudního dvora týkající se článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584
22.
Pokud se nemýlím, Soudní dvůr dosud neměl příležitost vyložit čl. 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584. Učinil tak však v případě jiných důvodů, pro které je možné odmítnout výkon EZR.
23.
Článek 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví taxativní výčet důvodů, které po provedení do vnitrostátního práva opravňují (justiční orgán vykonávajícího státu) odmítnout výkon EZR vydaného jiným členským státem.
24.
Obecně rámcové rozhodnutí 2002/584 „zavedením zjednodušeného a efektivnějšího systému předávání osob odsouzených pro porušení trestněprávních předpisů nebo podezřelých z jejich porušení usiluje o usnadnění a urychlení soudní spolupráce s cílem přispět k uskutečnění cíle, který byl Unii vytčen, a sice stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva založeným na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy“ (
15
).
25.
V souladu s tímto prioritním cílem Soudní dvůr potvrdil, že důvody, pro které je možné odmítnou výkon EZR je třeba vykládat z hlediska favor executionis. Podle této zásady „[z]atímco výkon [EZR] představuje pravidlo, odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně […]“ (
16
).
26.
Pokud vykonávající justiční orgán zvažuje přijetí jednoho z důvodů stanovených v článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, musí mít „prostor pro uvážení, pokud jde o otázku, zda je třeba odmítnout výkon [EZR]“ (
17
), a to na základě individuálního posouzení žádosti o výkon s ohledem na „okolnosti vlastní každému případu“ (
18
).
27.
Pokud jde o konkrétní přístup, který má vykonávající justiční orgán zaujmout, judikatura týkající se čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 ilustruje odůvodnění, které se skládá ze dvou fází:
–
V první fázi musí vykonávající justiční orgán především ověřit, zda jsou splněny podmínky pro uplatnění důvodu odmítnutí výkonu, který hodlá uplatnit (
19
).
–
Ve druhé fázi, v případě kladného výsledku prvního ověření, vykonávající justiční orgán „musí dále posoudit“, zda existuje oprávněný zájem odůvodňující odmítnutí předání s odkazem na dotčený důvod, pro který je možné odmítnout výkon (
20
).
28.
Pro konstatování „oprávněného zájmu“ na odmítnutí předání musí vykonávající justiční orgán zohlednit:
–
jednak „cíl sledovaný [dotčeným] důvodem, ze kterého je možné odmítnout výkon“ (
21
); a
–
jednak cíle vlastní rámcovému rozhodnutí 2002/584, které podle čl. 1 odst. 1 mají „umožnit zadržení a předání vyžádané osoby tak, aby […] spáchaný trestný čin nezůstal nepotrestán a tato osoba byla stíhána […]“ (
22
).
C.
Představuje spáchání trestného činu na území vykonávajícího státu „dostatečný a samostatný důvod“ pro odmítnutí předání?
29.
Výše uvedené dvoufázové odůvodnění použitelné na důvody, pro které je možné odmítnout výkon, uvedené v článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, musí být rovněž přijato za účelem správného výkladu bodu 7 písm. a) tohoto rámcového rozhodnutí.
30.
Posouzení, zda k trestnému činu došlo (zcela nebo zčásti) na území vykonávajícího státu (v tomto případě Bulharska), spadá do první z těchto dvou fází. Důvod pro odmítnutí výkonu stanovený v čl. 4 bodě 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 vyžaduje, aby se EZR „[vztahoval] na trestné činy, které […] byly podle práva vykonávajícího členského státu spáchány zcela nebo zčásti na území [tohoto] státu nebo na místě, které se za toto území považuje“.
31.
Splnění této první podmínky je tedy nezbytné pro uznání důvodu odmítnutí výkonu uvedeného v čl. 4 bodě 7 písm. a).
32.
Předkládající soud se táže, zda je tato podmínka dostatečná. Pokud by tomu tak bylo a vzhledem k tomu, že je nesporné, že bulharské justiční orgány mohou zahájit trestní stíhání (v souladu s pravidly trestního zákoníku, která vymezují jeho prostorovou působnost) pro skutky, k nimž došlo na jejich území, k odmítnutí předání by postačovalo, aby byl trestný čin zcela nebo zčásti spáchán v Bulharsku.
33.
Z důvodů, které uvedu níže, se domnívám, že za daných okolností není tato teze správná, a proto musí být odpověď na předběžnou otázku záporná.
34.
Než přistoupím k této analýze, je třeba odstranit určité pochybnosti týkající se odkazu na vnitrostátní právo uvedeného v čl. 4 odst. 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 a významu, který je třeba přiznat suverenitě vykonávajícího státu.
1. Rozsah odkazu na vnitrostátní právo
35.
Článek 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 obsahuje výslovný odkaz na vnitrostátní právo vykonávajícího členského státu. Justiční orgán tohoto státu může odmítnout výkon EZR, pokud se tento EZR „[vztahuje] na trestné činy, které […] byly podle práva vykonávajícího členského státu spáchány […] na [jeho] území […] nebo na místě, které se za toto území považuje“.
36.
Tento odkaz podle mého názoru nepodporuje výklad, který by bulharskému justičnímu orgánu umožňoval odmítnout předání vyžádané osoby již na základě toho, že trestný čin (spáchaný na jeho území) spadá podle vnitrostátního práva do pravomoci Bulharska. Pro účely projednávané věci je irelevantní, že takové pravidlo je podle tohoto vnitrostátního práva kogentní.
37.
Když článek 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 při definování podmínek uplatnění důvodů odmítnutí výkonu EZR odkazuje na pravidla týkající se pravomoci členského státu, činí tak jednoznačně. Tak je tomu například v jeho bodě 4 (
23
).
38.
Naopak čl. 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 přisuzuje odkazu na vnitrostátní právo omezenější rozsah. Zejména svěřuje vnitrostátnímu právu pouze dvě konkrétní otázky:
–
určení místa, kde byl trestný čin spáchán, aby bylo možné posoudit, zda lze tento trestný čin považovat za spáchaný zcela nebo zčásti na území vykonávajícího státu (
24
);
–
určení míst, která se považují za vnitrostátní území.
39.
To potvrzují přípravné práce na rámcovém rozhodnutí 2002/584 (
25
), které jako zdroj inspirace unijního normotvůrce v této oblasti uvádějí čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání z roku 1957 (
26
).
40.
Z Vysvětlující zprávy k této Úmluvě (
27
) vyplývá, že odkaz jejího čl. 7 odst. 1 na vnitrostátní právo se omezuje na identifikaci locus commissi delicti (
28
). Tento odkaz nemá zahrnovat jiné druhy vnitrostátních ustanovení ani vyloučit okolnosti jiné povahy, které musí zvážit orgán vykonávajícího státu (
29
).
41.
Z odkazu na vnitrostátní právo jsou vyloučena zejména vnitrostátní pravidla, na základě kterých by se po zjištění, že trestný čin byl spáchán na vnitrostátním území, automaticky uplatnil trestní zákoník příslušného státu a jeho justiční orgány by byly povinny odmítnout výkon EZR v důsledku toho, že vnitrostátní pravidla týkající se pravomoci trestních soudů mají kategorickou povahu a jsou kogentní (
30
).
42.
Ani článek 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584, ani odkaz na vnitrostátní právo, který je v něm stanoven, podle mého názoru tuto tezi nepodporují, a ani argumenty založené na suverenitě státu v trestních věcech, kterým se budu ní věnovat, ji nemohou podpořit.
2. Suverenita státu a pravomoc v trestních věcech
43.
Pravomoc státu v trestních věcech a jeho ius puniendi mají ze své podstaty územní rozměr. Ačkoli v minulosti byla zpochybňována možnost státu vztáhnout působnost svých zákonů a jurisdikci svých soudů na osoby, majetek a jednání, které se nacházejí mimo jeho území, nebylo zpochybňováno jeho suverénní právo předcházet, vyšetřovat a stíhat všechny trestné činy spáchané na jeho území.
44.
Tento postulát činí z locus commissi delicti základní kritérium pro rozdělení soudní pravomoci v trestních věcech, které je přítomno ve všech současných právních řádech.
45.
Na suverenitu státu v trestních věcech odkazuje jak bulharská judikatura, kterou zmiňuje předběžná otázka, tak Komise ve svém písemném vyjádření. Jak tato judikatura, tak Komise se shodují v tom, že suverenita státu vykonávajícího EZR je základem důvodu uvedeného v čl. 4 bodě 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584. Rozcházejí se však v názoru na „dostatečnou a samostatnou“ povahu tohoto odůvodnění.
46.
Pokud jde o bulharskou judikaturu, některá rozhodnutí vnitrostátních soudů odvozují, jak jsem již uvedl, ze suverenity Bulharské republiky důsledek, že od její pravomoci stíhat trestné činy spáchané na jejím území „se nelze vůbec odchýlit“. Tato „územní pravomoc“ je tedy „dostatečným a samostatným“ důvodem pro odmítnutí výkonu EZR (
31
).
47.
Naopak Komise vychází z předpokladu, že „čl. 4 bod 7 písm. a) odráží svrchované právo členských států rozhodovat o trestněprávních důsledcích skutků spáchaných na jejich území“, a z toho vyvozuje velmi širokou výjimku z obecné zásady favor executionis.
48.
Komise se v souladu s touto úvahou domnívá, že „vykonávající členský stát může rozhodnout o odmítnutí výkonu [EZR] a vést trestní stíhání sám, i když objektivně není v nejlepším postavení k tomu, aby tak učinil“, pokud jsou přijata nezbytná opatření k vyloučení rizika beztrestnosti (
32
).
49.
Tento argument, který není v souladu s jinými argumenty předloženými samotnou Komisí (
33
), patrně upřednostňuje abstraktní úvahy (založené na myšlence suverenity) před úvahami, které vycházejí ze spolupráce mezi členskými státy, inspirované vzájemnou důvěrou, na níž je založen prostor svobody, bezpečnosti a práva.
50.
K vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva přispívá nejen rámcové rozhodnutí 2002/584, ale také další normativní nástroje, jako je rámcové rozhodnutí 2009/948/SVV (
34
). Podle mého názoru je toto posledně uvedené rámcové rozhodnutí obzvláště relevantní v kontextu žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, protože, jak vysvětlím níže, právní problém, který je základem pro uplatnění důvodu odmítnutí výkonu podle čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584, by mohl být chápán jako „abstraktní“ kompetenční spor mezi státem vykonávajícím a státem vystavujícím EZR.
51.
Je pravda, že vzhledem k neexistenci horizontální harmonizace kritérií, kterými se řídí výkon (případně souběžný) trestní pravomoci členských států, na úrovni Unie, nemůže justiční spolupráce v trestních věcech ignorovat obecnou zásadu dodržování státní suverenity (
35
).
52.
Respekt ke státní suverenitě však musí být vyvážen nutností koordinovat činnost jednotlivých členských států, má-li být zachována určitá soudržnost v oblasti trestního soudnictví v Unii (
36
).
53.
Vnitrostátní justiční orgán, který argumentuje svrchovanými výsadami státu v této oblasti, se proto nemůže omezit na pouhé odvolání se na „absolutní výhradu suverenity“, když čelí souběžným a stejně legitimním nárokům jiných členských států, které jsou uplatňovány prostřednictvím EZR.
54.
Pokud jde o rámcové rozhodnutí 2002/584, Soudní dvůr připomněl, že „povinnost loajální spolupráce zakotvená v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci SEU [vyžaduje] dialog mezi vykonávajícími justičními orgány a vystavujícími justičními orgány. Z této zásady zejména vyplývá, že členské státy se navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv […]“ (
37
).
55.
Dialog a loajální spolupráce (
38
) by proto měly být vodítkem při uplatňování čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584. Suverenita státu v trestních věcech je normativní premisou, z níž vychází unijní normotvůrce při stanovení, v projednávané věci sporného, důvodu, pro který je možné odmítnout výkon EZR, nikoli však konečným ani jediným odůvodněním jeho použití v konkrétním případě.
56.
Jinými slovy, a jak uvádí předkládací rozhodnutí, odvolání se na národní suverenitu nelze považovat za „dostatečný a samostatný důvod pro odmítnutí výkonu [EZR]“.
57.
Výklad čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 v tomto abstraktním smyslu by, opakuji, nebyl v souladu s přístupem Soudního dvora k důvodům, pro které je možné odmítnout výkon EZR. Naopak je nezbytné provést podrobnou a individuální analýzu okolností konkrétního případu.
58.
Dosud uvedené úvahy postačují k záporné odpovědi na otázku předkládajícího soudu, tak jak byla položena: spáchání (zcela nebo zčásti) trestného činu na území vykonávajícího státu spolu s pouhou abstraktní existencí pravomoci tohoto státu zahájit trestní řízení není, zdůrazňuji, dostatečným důvodem k odmítnutí výkonu EZR.
59.
Opačný výklad by změnil důvod uvedený v čl. 4 bodě 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 na systematickou a automatickou výjimku ze zásady favor executionis zakotvené v čl. 1 odst. 2 téhož nástroje.
60.
Pokud jde o systematickou povahu této výjimky, trestní právní řády vyhrazují každému státu, jako projev jeho suverenity, pravomoc předcházet trestným činům páchaným na jeho území, vyšetřovat je a stíhat je před svými vlastními soudy a za použití vlastního práva. Vyvodit z této premisy, že v každém případě nutně převáží územní pravomoc (jurisdikce) vykonávajícího státu, by znamenalo zavést v jeho prospěch velmi širokou výjimku, jejímž jediným cílem by bylo zachovat jeho územní monopol ius puniendi.
61.
Pokud jde o automatickou povahu této výjimky, pokud by byl vykonávající justiční orgán povinen omezit svou analýzu na konstatování, že k trestnému činu došlo na území vykonávajícího státu a tento stát uznává územní pravomoc svých soudů k rozhodnutí o tomto trestném činu, neměl by ve skutečnosti v konkrétním případě žádný prostor pro uvážení. Důvod, pro který je možné odmítnout výkon EZR, by se tak změnil na povinný důvod.
62.
Ostatně výklad čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584, který by vedl k „nepotrestání vyžádané osoby[,] by [byl] neslučiteln[ý] s cílem sledovaným jak rámcovým rozhodnutím 2002/584 […], tak čl. 3 odst. 2 SEU […]“ (
39
).
63.
Pouhá abstraktní existence územní pravomoci (jurisdikce) vykonávajícího státu k zahájení trestního řízení sama o sobě nestačí k vyloučení rizika, že trestný čin spáchaný na jeho území zůstane nepotrestán, pokud tato pravomoc není konkrétně vykonána.
64.
Předkládající soud tvrdí, že jeden ze směrů judikatury, které cituje, by k tomuto výsledku mohl vést, neboť nemá povědomost o „trestní řízení zahájená v Bulharské republice po odmítnutích výkonu [na základě tohoto důvodu], která by vedla k podání obžalob proti osobám, kterých se EZR týká, k soudu“ (
40
). Za těchto podmínek by odpověď na předběžnou otázku měla být záporná, pokud by nevykonání EZR vedlo k beztrestnosti skutků, pro které je předání požadováno.
65.
Jak jsem však již zmínil, judikatura bulharských soudů vykazuje značné rozdíly. Problém podle všeho spíše spočívá v míře podrobnosti analýzy konkrétního případu nebo posouzení rizika beztrestnosti.
66.
Znění předkládacího rozhodnutí ukazuje, že neexistuje jednotnost ve výběru
kritérií, která by měl vykonávající justiční orgán použít k přijetí či nepřijetí tohoto důvodu, pro který je možné odmítnout EZR. Těmto kritériím bude věnován následující výklad.
D.
Kritéria použití čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584
67.
Všechny zúčastněné strany, včetně vyžádané osoby, se shodují na tom, že použití čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 vyžaduje individuální analýzu žádosti o výkon EZR s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu. Rozcházejí se však v názorech na to, která kritéria by měla mít v této analýze větší váhu.
68.
Některá rozhodnutí bulharských soudů citovaná v předkládacím rozhodnutí (
41
) spojují důvod odmítnutí výkonu uvedený v čl. 4 bodě 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 s problémy vyplývajícími z koexistence souběžných soudních pravomocí.
69.
Domnívám se, že takový přístup je správný. Je totiž možné, že vykonávající justiční orgán bude muset zvážit použití tohoto ustanovení v situacích, kdy:
–
ve vykonávajícím členském státě dosud nebylo zahájeno trestní řízení ve vztahu k trestnému činu, který je předmětem EZR (
42
); a
–
justiční orgán vykonávajícího státu zamýšlí odmítnout předání, aby mohl on sám nebo jiný justiční orgán tohoto členského státu vykonat svou trestní pravomoc ve vztahu k trestnému činu spáchanému na jeho území.
70.
Tato situace se ve skutečnosti podobá situaci, která by vedla k (abstraktnímu) kompetenčnímu sporu v trestních věcech mezi vykonávajícím státem, který je příslušný na základě locus commissi delicti, a vystavujícím státem, kde probíhá řízení, v jehož rámci byl vydán EZR za účelem trestního stíhání.
71.
Souhlasím s Komisí (
43
), že tento spor by měl být vyřešen na základě kritérií podobných těm, která používají jiné nástroje unijního sekundárního práva. V této souvislosti Komise zmiňuje jak kritéria vypracovaná agenturou Eurojust (
44
), na která odkazuje rámcové rozhodnutí 2009/948 (
45
), tak nařízení (EU) 2024/3011 o předávání trestního řízení (
46
).
72.
Ačkoli nařízení 2024/3011 se na projednávanou věc nevztahuje ratione
temporis, uplatní se obecně ve fázi následující po fázi, kterou upravuje rámcové rozhodnutí 2009/948 (
47
), přičemž se mimo jiné předpokládá to, že již bylo dosaženo, po konzultaci v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím či „jinak“ (
48
), shody ohledně soustředění řízení do „nejvhodnější jurisdikce“.
73.
V souvislosti s těmito „jinými způsoby“ dosažení shody ohledně soustředění trestních řízení se v bodě 28 odůvodnění nařízení 2024/3011 uvádí, že „[t]ěchto dohod by mohlo být dosaženo na koordinačních schůzkách [agentury Eurojust]“ (
49
).
74.
Jak vyplývá z průběhu původního řízení, nic nebrání tomu, aby se koordinační schůzky agentury Eurojust konaly ve velmi rané fázi vyšetřování, kdy ještě neexistují paralelní řízení v různých členských státech. Tyto schůzky mohou vést k neformálnímu konsenzu (implicitnímu) o soustředění trestních řízení, čímž se ab origine předejde situaci litispendence a spor tak zůstává na čistě „abstraktní“ úrovni.
75.
V tomto smyslu by předběžné uplatnění kritérií použitých v rámcovém rozhodnutí 2009/948 nebo nařízení 2024/3011 na důvod, pro který je možné odmítnout výkon EZR:
–
zabránilo tomu, aby vykonávající stát, který by chtěl stíhat trestný čin spáchaný na svém území, musel provádět přímé konzultace stanovené v rámcovém rozhodnutí 2009/948, a to pouze za účelem dosažení formálního konsenzu, když již v předchozí fázi byl vyjádřen implicitní konsenzus (
50
);
–
rovněž zabránilo tomu, aby stát vystavující EZR musel reagovat na odmítnutí předání tím, že by vyžadoval předání celého trestního řízení (
51
).
76.
Kritéria Eurojust lze zohlednit v rozsahu, v němž „[…] mají být flexibilním nástrojem, který příslušným orgánům slouží jako vodítko a připomíná jim faktory, které by měly být zohledněny […]“, přičemž každému z nich je podle konkrétního případu přiřazena jiná priorita a váha, „[…] pro určení nejvhodnějšího místa k vedení trestního stíhání […]“. Odpovídají tedy požadavku na řádný výkon spravedlnosti v trestních věcech.
77.
Při uvádění „hlavních faktorů“ použitelných v těchto případech kritéria Eurojust zdůrazňují, že „[by se mělo] vycházet z předběžného předpokladu, že, je-li to možné, trestní stíhání by mělo probíhat v jurisdikci, ve které se většina nebo nejdůležitější část trestné činnosti odehrála nebo ve které byla způsobena většina nebo nejdůležitější část škody […]“.
78.
Základem tohoto „předběžného předpokladu“ však není (či není samo) „svrchované právo členských států rozhodovat o trestněprávních důsledcích skutků spáchaných na jejich území“, ale vůle zajistit řádný výkon spravedlnosti.
79.
Locus commissi delicti, pokud je použit jako kritérium pro určení soudní příslušnosti, je vhodný k dosažení cílů blízkosti a dostupnosti důkazů jak v občanských a obchodních věcech (
52
), tak v trestních věcech.
80.
Rámcové rozhodnutí 2002/584 sdílí tentýž „předběžný předpoklad“, když v bodě 7 písm. a) svého článku 4 umožňuje vykonávajícímu justičnímu orgánu posoudit, zda je třeba se odchýlit od obecné zásady výkonu EZR, či nikoli. Tento orgán může rozhodnout o vedení trestního řízení in situ s ohledem na výše uvedené cíle, pokud se vyžádaná osoba nachází na jeho území a došlo na něm (zcela nebo zčásti) k trestnému jednání, které je jí vytýkáno.
81.
V těchto případech vychází čl. 4 odst. 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 z předpokladu, že vykonávající stát: a) má obecně pravomoc stíhat skutky spáchané na svém území; a b) z hlediska řádného výkonu trestního soudnictví je obvykle v pozici, která mu umožňuje tuto pravomoc vykonávat, a to z důvodu blízkosti sporu a snadnosti provádění důkazů.
82.
Může se však stát (jak ukazuje projednávaná věc), že předmětem trestního řízení jsou trestné činy s výrazným přeshraničním rozměrem, spáchané elektronickými prostředky nebo v rámci složité mezinárodní zločinecké sítě nebo organizace.
83.
V případě trestných činů se složitým přeshraničním rozměrem:
–
Kritérium locus commissi delicti má své vnitřní meze. Aby se zabránilo nekoordinovanému šíření souběžných řízení, nelze při řešení „kompetenčního sporu“ opomenout loajální spolupráci mezi příslušnými orgány dotčených členských států, ani se nelze opírat výlučně o toto kritérium, které je společné pro několik států.
–
Justiční orgán, který se hodlá dovolávat čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584, může posoudit, zda se vykonávající stát nachází v situaci, která, i když nemusí být nutně nejlepší, je přinejmenším dostatečně vhodná pro trestní stíhání trestného činu, který je předmětem EZR (
53
).
84.
Informace o situaci vyžádané osoby a o již provedených úkonech v trestním řízení (ve vystavujícím i ve vykonávajícím členském státě) umožní posoudit jak splnění faktorů uvedených v kritériích Eurojust, tak prioritu a váhu přičitatelnou každému z nich.
85.
Za tímto účelem by vykonávající soud mohl zohlednit:
–
Kvantitativní („větší část“) a kvalitativní („nejdůležitější část“) rozměr jednání, které vedlo k trestným činům uvedeným v EZR. Na jednání se Komise a francouzská vláda shodly na tom, že pokud je vyžádaná osoba obviněna z trestného činu spáchaného v rámci organizované zločinecké skupiny, musí být posouzení provedeno s ohledem na trestný čin posuzovaný jako celek, a nikoli s ohledem na individuální podíl vyžádané osoby (
54
).
–
Státní příslušnost nebo bydliště vyžádané osoby a její osobní vazby na jiné členské státy, zejména na vystavující stát (
55
).
–
Dostupnost a přípustnost důkazů, včetně shromažďování výpovědí svědků, znalců a obětí.
–
Zájmy a místo pobytu obětí.
–
Fáze vývoje trestního řízení ve vystavujícím státě, jakož i již provedené úkony, případně za účasti agentury Eurojust, s cílem koordinovat vyšetřování, které mohly vést k dosažení (i implicitního) konsenzu o soustředění trestních řízení (
56
).
86.
Naopak se domnívám, že ostatní faktory uvedené v předkládacím rozhodnutí nebo ve vyjádřeních zúčastněných stran nejsou relevantní:
–
Při posuzování oprávněnosti předání není úkolem vykonávajícího justičního orgánu posuzovat míru zapojení dané osoby do trestného jednání, z něhož je obviněna, ani existenci dostatečných důkazů nebo indicií o vině (
57
). Toto posouzení náleží výlučně orgánu, který vystavil EZR.
–
Pro účely rozhodnutí o předání nemají významnou váhu jazykové potíže, které by vyžádaná osoba mohla mít při výkonu svého práva na obhajobu (
58
), které je v každém případě chráněno unijními ustanoveními (
59
).
–
S výjimkou případů systémových nebo celoplošných nedostatků v ochraně ve vystavujícím členském státě je věcí tohoto státu, aby chránil práva podezřelých nebo obviněných osob na účinnou účast v trestním řízení (
60
).
E.
Beztrestnost
87.
Rozhodnutí, které přísluší vykonávajícímu orgánu podle čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584, by nemělo vést k riziku beztrestnosti trestného činu (
61
).
88.
Na jednání byla diskutována otázka, zda rámcové rozhodnutí 2002/584 vyžaduje, aby po odmítnutí výkonu EZR na základě jeho čl. 4 bodu 7 písm. a) bezpodmínečně následovalo trestní stíhání ze strany příslušného orgánu vykonávajícího státu podle zásady aut dedere, aut iudicare.
89.
Francouzská vláda uvedla, že takový požadavek by byl v rozporu se zásadou účelnosti trestního stíhání, která je uznávána právními řády několika členských států. Z tohoto hlediska by stát, který se rozhodne odmítnout výkon EZR podle čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584, měl pouze povinnost „předložit věc svým justičním orgánům“: ty by si zachovaly pravomoc posoudit v každém jednotlivém případě, zda je vhodné zahájit trestní řízení (
62
).
90.
Tento výklad, který vyvolává určité napětí s judikaturou Soudního dvora (
63
), je však patrně podpořen přípravnými pracemi na rámcovém rozhodnutí 2002/584. Ve fázi před jeho schválením byla navržena formulace, která podmiňovala uplatnění tohoto důvodu, pro který je možné výkon odmítnout, převzetím formálního závazku příslušného orgánu vykonávajícího státu přistoupit ke stíhání daných skutků. Tato podmínka však nebyla zahrnuta do konečného znění tohoto ustanovení (
64
).
91.
Připustíme-li, že unijní normotvůrce tímto způsobem podpořil zachování zásady účelnosti trestního stíhání (ve státech, kde je uznávána), bude třeba souhlasit s tím, že v praxi toleruje určité riziko beztrestnosti. Takové riziko by mohlo existovat, pokud se státní zastupitelství vykonávajícího státu, které má výlučné právo zahájit trestní stíhání, dovolává zásady účelnosti k tomu, aby nestíhalo osobu, jejíž předání do vystavujícího státu je odmítnuto.
92.
Za účelem minimalizace tohoto rizika poskytuje rámcové rozhodnutí 2002/584 justičnímu orgánu vykonávajícímu EZR mechanismy, které mu umožňují zahájit dialog s příslušnými orgány jeho vlastního státu a vystavujícího státu.
93.
Pokud jde o orgány jeho vlastního státu (včetně státního zastupitelství), může je justiční orgán vykonávající EZR požádat o informace nezbytné k přijetí rozhodnutí posuzujícího riziko beztrestnosti, což zahrnuje:
–
Zjištění, zda existuje přiměřeně odůvodněná pravděpodobnost zahájení trestního vyšetřování.
–
Ověření případné existence předchozích kontaktů s orgány jiných států s cílem dosáhnout společného stanoviska ohledně soustředění trestního řízení buď ve vykonávajícím státě nebo ve vystavujícím státě.
94.
Pokud jde o orgány státu vystavujícího EZR, vykonávající orgán si může před přijetím rozhodnutí o předání vyžádané osoby vyžádat doplňující informace, které potřebuje (čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584).
95.
Soud, který má rozhodnout o předání vyžádané osoby, poté, co se seznámil s informacemi, které jsem uvedl, bude muset zohlednit, že:
–
V abstraktním smyslu není nezbytné, aby v případě, že ve vykonávajícím státě neprobíhá trestní řízení, „[musela] převážit nutnost vést trestní řízení ve vystavujícím státě“ (
65
).
–
Pokud však orgány vykonávajícího státu upustí od zahájení trestního řízení proti vyžádané osobě, může mít tento faktor rozhodující vliv na odpověď na EZR, neboť rámcové rozhodnutí 2002/584 má za cíl odstranit prostor pro beztrestnost v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech.
96.
Informace poskytnuté Soudnímu dvoru v této věci ukazují, že v rámci již zahájené justiční spolupráce byly francouzské justiční orgány v kontaktu se svými bulharskými protějšky, aby usnadnily výkon evropských vyšetřovacích příkazů a EZR.
97.
Z těchto informací (zejména z informací poskytnutých francouzskou vládou) vyplývá, že bulharské justiční orgány neprojevily záměr stíhat skutky spáchané na jejich území. Rovněž není známo, že by v současné době bylo v Bulharsku zahájeno nějaké trestní řízení, a to i přesto, že trestné činy uvedené v EZR byly včas oznámeny bulharským orgánům (
66
).
98.
S výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, by tyto okolnosti mohly mít význam pro vyhovění předání vyžádané osoby, čímž by se zabránilo beztrestnosti a usnadnilo by se její stíhání v členském státě, který proti ní již zahájil trestní řízení.
V. Závěry
99.
Na základě výše uvedeného navrhuji odpovědět Odvolacímu soudu v Sofii (Apelativen sad Sofia, Bulharsko) takto:
„Článek 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009
musí být vykládán v tom smyslu, že
okolnost, že trestný čin byl zcela nebo zčásti spáchán na území státu, který byl požádán o výkon evropského zatýkacího rozkazu, nepředstavuje ‚dostatečný a samostatný důvod‘ pro odmítnutí výkonu tohoto rozkazu, i když jsou justiční orgány vykonávajícího státu podle svých vlastních vnitrostátních předpisů příslušné k zahájení trestního stíhání pro stejný trestný čin.
V rámci uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, stanoveného v čl. 4 bodě 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584, musí vykonávající justiční orgán provést posouzení okolností konkrétního případu za účelem zhodnocení toho, zda jsou justiční orgány vystavujícího státu lépe schopny stíhat vyžádanou osobu, s přihlédnutím k zájmu na řádném a účinném výkonu spravedlnosti a předcházení beztrestnosti.“
(
1
) – Původní jazyk: španělština.
(
i
) – Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.
(
2
) – Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24).
(
3
) – Zakon za ekstradiciata i Evropejskata zapoved za arest, ve znění použitelném na skutkový stav.
(
4
) – Jedná se o: 1) podvod spáchaný v organizované skupině; 2) podplácení: nabídnutí výhody účastníkovi sportovní události, na kterou se sází , za účelem pozměnění obvyklého a spravedlivého průběhu události; 3) přechovávání věci pocházející ze zločinů v organizované skupině; 4) rozsáhlé praní peněz: pomoc v organizované skupině při klamném prokazování původu věcí nebo příjmů pachatele zločinů; 5) rozsáhlé praní peněz: pomoc v organizované skupině při investiční operaci, zakrytí nebo převodu výnosů ze zločinů; 6) účast na organizované zločinecké skupině za účelem přípravy zločinů. Za každý z těchto trestných činů lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby deseti let, s výjimkou podplácení, za které lze uložit trest odnětí svobody nepřesahující pět let.
(
5
) – Body 16 až 25 upřesnění poskytnutých francouzskou vládou na žádost Soudního dvora.
(
6
) – Kromě Bulharska a Francie uvádí EZR jako místa spáchání trestných činů Rumunsko, Německo, Kanadu, Egypt, Spojené státy, Španělsko, Itálii, Mexiko, Portugalsko, Srbsko a Turecko.
(
7
) – Tento soud uvedl: „Neexistují důvody pro odmítnutí výkonu [EZR], protože podle informací v jednotném informačním systému státního zastupitelství Bulharské republiky nejsou proti vyžádané osobě vedena žádná trestní řízení, takže lze konstatovat, že [tato osoba] nebyla v Bulharské republice obviněna ani obžalována […]“.
(
8
) – Odvolání mělo odkladný účinek na rozhodnutí Městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad), kterým byl nařízen výkon EZR, nikoli však na rozhodnutí o vzetí do vazby.
(
9
) – Budu odkazovat na výrazy použité v předkládacím rozhodnutí, i když by bylo možná přesnější tvrdit, že justiční orgány daného státu mají „příslušnost“ k projednání trestného činu, bez ohledu na to, který justiční orgán tohoto státu je příslušný z důvodu územní pravomoci.
(
10
) – Bod 17 předkládacího rozhodnutí.
(
11
) – Z těchto rozsudků vyplývá, že se vykonávající justiční orgán při posuzování, zda je třeba odmítnout výkon EZR v daných případech, neomezil na konstatování, zda byly trestné činy zcela nebo zčásti spáchány na bulharském území. Zohlednil také další faktory: jednak skutečnost, že v Bulharsku nebylo zahájeno trestní řízení pro stejné skutky; jednak okolnosti každé jednotlivé věci, přičemž celkově a srovnávacím způsobem posoudil účinnost vyšetřování a zhodnotil, zda vystavující orgán je v pozici, která je pro vedení trestního řízení vhodná, či dokonce vhodnější než pozice vykonávajícího státu.
(
12
) – Tato rozhodnutí, jakož i rozhodnutí uvedená v bodě 14.3 předkládacího rozhodnutí, která hovoří „v témže smyslu“, jsou dosti různorodá, i když se shodují v tom, že neposuzují tak podrobně účinnost vyšetřování v konkrétním případě. Upřednostňují obecné a abstraktní argumenty zaměřené na „územní pravomoc“ Bulharska k soudnímu stíhání skutků, která je často prezentována jako kogentní a spojená se suverenitou státu.
(
13
) – Tyto úvahy jsou však součástí přístupu přijatého v prvním z obou uvedených směrů judikatury, jak jsem již vysvětlil.
(
14
) – Není snadné najít rozhodnutí, která by se omezovala výlučně na konstatování splnění obou podmínek uvedených v předběžné otázce. Obvykle se v nich uvádějí další argumenty, které se týkají buď suverenity státu v trestních věcech, anebo jiných rysů konkrétního případu.
(
15
) – Rozsudek ze dne 4. září 2025, C. J. (Výkon trestu v návaznosti na EZR) (C‑305/22, EU:C:2025:665; dále jen „rozsudek C. J.“), bod 39 a citovaná judikatura.
(
16
) – Rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem) (C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339; dále jen „rozsudek X“), bod 39. V bodě 38 se uvádí, že: „[…] zásada vzájemného uznávání, která představuje ‚úhelný kámen‘ justiční spolupráce v trestních věcech, […] [je] vyjádřena v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí, který zakotvuje pravidlo, podle něhož jsou členské státy povinny vykonat [EZR] na základě zásady vzájemného uznávání […]“.
(
17
) – „Ze znění článku 4 rámcového rozhodnutí, a konkrétně z použití slovesa ‚moci‘ ve spojení s infinitivem ‚odmítnout‘, které se vztahuje k vykonávajícímu justičnímu orgánu, tak vyplývá, že sám tento orgán musí mít prostor pro uvážení, pokud jde o otázku, zda je třeba odmítnout výkon [EZR] z důvodů uvedených v tomto článku 4, či nikoli“: rozsudek X, bod 43. K existenci „nepochybného prostoru pro uvážení“ viz rovněž rozsudek ze dne 6. října 2009, Wolzenburg (C‑123/08, EU:C:2009:616), body 60 a 61.
(
18
) – Rozsudek X, bod 59.
(
19
) – Rozsudky C. J., bod 43; a ze dne 17. července 2008, Kozlowski (C‑66/08, EU:C:2008:437), bod 49. Toto ověření s sebou nese více či méně široký prostor pro uvážení v závislosti na znění daného důvodu: pokud jsou použity pojmy, které musí být jednotně vykládány ve všech členských státech, může být vykonávací justiční orgán povinen provést celkové posouzení souboru skutkových okolností [v souvislosti s pojmy „zdržuje se“ a „má trvalé bydliště“ použitými v bodě 6 viz rozsudek ze dne 17. července 2008, Kozlowski, (C‑66/08, EU:C:2008:437), body 43, 46, 48, 49 a 54].
(
20
) – Rozsudek C. J., bod 44.
(
21
) – Rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530), bod 99.
(
22
) – Rozsudek ze dne 6. prosince 2018, IK (Výkon doplňujícího trestu) (C‑551/18 PPU, EU:C:2018:991), bod 39. Viz také rozsudek X, bod 57, s odkazem na judikaturu.
(
23
) – Vykonávající justiční orgán může odmítnout předání, „jsou-li trestní stíhání vyžádané osoby nebo výkon trestu podle práva vykonávajícího členského státu promlčeny a jednání spadá do pravomoci tohoto členského státu na základě jeho vlastního trestního práva“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
(
24
) – Jinými slovy, neodkazuje se tolik na normy trestního práva (hmotného nebo procesního), které vymezují prostorovou působnost trestní jurisdikce státu na základě kritéria locus commissi delicti, ale spíše na ty, které stanoví, ať už legislativně nebo judikaturní cestou, locus commissi delicti v souvislosti s různými druhy trestných činů. Tato pravidla určují zeměpisný bod, v němž má být určitý trestný čin považován za spáchaný, a to podle jednotlivých případů na základě teorie jednání, následku nebo všudypřítomnosti.
(
25
) – Viz dokument č. 2001/0215 (CNS) ze dne 4. prosince 2001, dostupný na adrese https://data.consilium.europa.eu/doc/document/ST‑14867-2001-INIT/en/pdf, strana 13, poznámka pod čarou 2.
(
26
) – Evropská úmluva o vydávání, uzavřená v Paříži dne 13. prosince 1957 (ETS č. 24).
(
27
) – K dispozici na adrese https://www.coe.int/en/web/conventions/full-list?module=treaty-detail&treatynum= 024.
(
28
) – V souvislosti s čl. 7 odst. 1 uvedené Úmluvy zpráva uvádí, že: „[u]nder this paragraph it is for the requested Party to determine in accordance with its law whether the act was committed in whole or in part within its territory or in a place considered as its territory. Thus, for example, offences committed on a ship or aircraft of the nationality of the requested Party may be considered as offences committed on the territory of that Party“.
(
29
) – Vysvětlivky k Úmluvě (dostupné na adrese https://rm.coe.int/168048bd42) upřesňují, že „[Article 7, paragraph 1] should not however be invoked in the case where proceedings and judgment in the territory of the requesting State are warranted in order to arrive at the truth, or by the possibility of applying an appropriate sanction or of effecting the social rehabilitation of the person concerned […]“.
(
30
) – Argument uvedený v rozhodnutí Městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad) č. 88 ze dne 29. ledna 2025, na které odkazuje bod 14.3 předkládacího rozhodnutí: „[…] Na základě zásady teritoriality se trestní zákoník Bulharské republiky vztahuje na všechny trestné činy spáchané na území Bulharské republiky a neexistuje ustanovení umožňující se od tohoto pravidla odchýlit, pokud existuje mezinárodněprávní akt nebo mezinárodní smlouva, která byla ratifikována bulharským státem. Jde o základní zásadu pro uplatňování trestní spravedlnosti v Bulharské republice, od které se nelze vůbec odchýlit a kterou soud vždy přezkoumává z úřední povinnosti v každém soudním řízení, jelikož tato norma se dotýká veřejného pořádku a je nedílnou součástí suverenity Bulharské republiky. […]“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
(
31
) – Viz rozhodnutí Městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad) č. 88 ze dne 29. ledna 2025, uvedené v poznámce pod čarou 30.
(
32
) – Bod 8 písemného vyjádření Komise.
(
33
) – V témže bodě 8 a v bodě 16 svého písemného vyjádření Komise tvrdí, že čl. 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 ukládá vykonávajícímu orgánu, aby na základě objektivních kritérií a s přihlédnutím k zájmům účinnosti spravedlnosti a předcházení beztrestnosti posoudil, „který stát je nejlépe schopen stíhat vyžádanou osobu“. Na jednání Komise tento postoj potvrdila a uvedla, že nelze vyloučit, ba dokonce je nevyhnutelné, že toto posouzení bude zahrnovat určitou míru subjektivity ze strany vykonávajícího justičního orgánu.
(
34
) – Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 30. listopadu 2009 o předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení a jejich řešení (Úř. věst. L 328, 15.12.2009, s. 42). Rámcové rozhodnutí 2009/948 se týká konkrétních kompetenčních sporů, které vznikají, „[p]okud příslušný orgán členského státu má oprávněné důvody se domnívat, že v jiném členském státě probíhá souběžné trestní řízení ve věci stejných skutečností týkajících se totožné osoby“ (bod 5 odůvodnění). Za účelem předcházení nebo řešení takových sporů nestanoví rámcové rozhodnutí 2009/948 rigidní kritéria pro určení pravomoci, ale omezuje se na uložení „povinnosti přímé konzultace“ mezi příslušnými orgány dotčených členských států (bod 10 odůvodnění) ve „snaze o dosažení konsenzu o účinném řešení, jehož cílem je zabránit nepříznivým následkům způsobeným souběžnými řízeními vedenými ve dvou nebo více členských státech“ (bod 9 odůvodnění). Za tímto účelem výslovně odkazuje na „návod zveřejněný ve výroční zprávě Eurojustu z roku 2003“, revidovaný v roce 2016, na který odkazuje poznámka pod čarou 44 tohoto stanoviska.
(
35
) – Viz například vyjádření této zásady v bodě 11 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/948: „[ž]ádný členský stát by neměl být povinen se vzdát pravomoci či ji vykonávat, aniž by si to sám přál […]“.
(
36
) – Podle bodů 2 a 12 odůvodnění je „hlavním cílem“ rámcového rozhodnutí 2009/948 „zabránit zbytečným souběžným trestním řízením, která by mohla vést k porušení zásady ne bis in idem“, a to ve snaze „zvýšit účinnost trestního stíhání při současném zajištění řádného výkonu práva, aby bylo možné dokončit souhrnný program opatření k provádění zásady vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech“.
(
37
) – Rozsudek C. J., bod 68 a citovaná judikatura.
(
38
) – Pokud jde o rámcové rozhodnutí 2009/948, viz jeho články 5 a 6, které příslušným orgánům dotčených členských států ukládají „povinnost navázat kontakt“ a „povinnost odpovědět“.
(
39
) – Rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530), bod 82.
(
40
) – Předkládací rozhodnutí, bod 17 poslední věta.
(
41
) – Rozsudek Odvolacího soudu v Sofii (Apelativen sad Sofia) č. 267 ze dne 29. července 2024 výslovně přijímá tento přístup.
(
42
) – Současná existence trestního stíhání (vyžádané osoby) ve vykonávajícím členském státě za stejný skutek, pro který byl vydán EZR, bez ohledu na to, zda byl spáchán na jeho území, by rovněž umožňovala odmítnout výkon EZR podle čl. 4 bodu 2 rámcového rozhodnutí 2002/584. Komise na jednání tvrdila, že rozdíl mezi tímto důvodem, pro který je možné výkon odmítnout, a důvodem uvedeným v bodě 7 písm. a) spočívá v tom, že druhý z nich předpokládá, že ve vykonávajícím státě ještě neprobíhá trestní řízení.
(
43
) – Bod 9 písemného vyjádření Komise.
(
44
) – Eurojust, „Pokyny pro rozhodování o tom, v rámci které jurisdikce by mělo být vedeno trestní stíhání“, k dispozici ve všech úředních jazycích Unie na adrese https://www.eurojust.europa.eu/publication/guidelines-deciding-which-jurisdiction-should-prosecute. Dále jen „Kritéria Eurojust“.
(
45
) – Viz výše, poznámka pod čarou 34.
(
46
) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 27. listopadu 2024 (Úř. věst. L, 2024/3011). Toto nařízení se použije od 1. února 2027. V článku 5 odst. 2, který stanoví „kritéria žádosti o převzetí trestního řízení“, se toto nařízení odvolává na faktory, které jsou z velké části v podstatě rovnocenné faktorům uvedeným v kritériích Eurojust.
(
47
) – Podle návrhu Komise ze dne 5. dubna 2023, COM(2023) 185 final, má nové nařízení doplnit rámcové rozhodnutí 2009/948 a další podobné nástroje, které pouze usnadňují dohodu o soustředění trestního řízení do jednoho členského státu, aniž by upravovaly „postup předávání trestního řízení, který může být v těchto případech nezbytným řešením“. Vztah komplementarity nyní vyplývá z bodu 8 odůvodnění nařízení 2024/3011.
(
48
) – Viz čl. 5 odst. 2 písm. k).
(
49
) – Tento bod odůvodnění upřesňuje, že „[p]ředání trestního řízení by mohlo být odůvodněné […] například v případě trestního stíhání přeshraničních zločineckých organizací, v nichž mohou být různé spoluobviněné osoby trestně stíhány v různých členských státech. […]“.
(
50
) – Viz níže body 96 a 97.
(
51
) – Bod 4 odůvodnění nařízení 2024/3011 uvádí, že „[c]ílem těchto společných pravidel [týkajících se předávání trestních řízení] je také zajistit, aby mohlo k předání trestního řízení dojít tehdy, pokud je předání osoby k trestnímu stíhání na základě [EZR] podle rámcového rozhodnutí Rady [2002/584] odloženo nebo odmítnuto z důvodů, jako je například existence probíhajícího souběžného trestního řízení v jiném členském státě pro stejný trestný čin, aby se zabránilo beztrestnosti stíhané osoby“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
(
52
) – To potvrzuje ustálená judikatura Soudního dvora ve vztahu k použití locus commissi delicti jako spojovacího faktoru podle čl. 7 bodu 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1): viz rozsudek ze dne 10. března 2022, BMA Nederland (C‑498/20, EU:C:2022:173), body 29 a 30, s odkazem na judikaturu.
(
53
) – Komise (bod 8 jejího písemného vyjádření) uvedla, že vzhledem ke své suverenitě v trestních věcech by vykonávající stát mohl rozhodnout o odmítnutí výkonu EZR a sám převzít trestní stíhání, „i když objektivně není v nejlepším postavení k tomu, aby tak učinil“. S tímto stanoviskem se plně neztotožňuji. Podle mého názoru nelze předání odmítnout, pokud je vazba mezi vykonávajícím státem a trestným činem velmi slabá. Tak by tomu bylo, pokud by na jeho území byla spáchána pouze malá část trestného jednání a pokud by ostatní faktory jasně přesunuly těžiště trestného činu do jiného státu.
(
54
) – Podle XM (bod 5 jeho písemného vyjádření) spočívá trestné jednání, které mu je kladeno za vinu, v pěti převodech peněžních prostředků různým osobám ve Francouzské republice. Jak však francouzská vláda upřesnila při jednání, trestné jednání, z něhož je XM obviněn, je součástí širší sítě organizovaného zločinu a neomezuje se pouze na pět převodů, které uvádí jeho obhajoba.
(
55
) – Podle XM (bod 15 jeho písemného vyjádření) „francouzské justiční orgány poskytly záruky, že po skončení řízení bude XM vrácen do Bulharské republiky“. Francouzská vláda však na jednání tvrdila, že nemá informace o tom, že by její orgány poskytly záruku uvedenou v čl. 5 bodě 3 rámcového rozhodnutí 2002/584. Pokud by byla taková záruka poskytnuta, zmírnila by váhu, kterou je třeba přikládat faktoru „státní příslušnosti“ při posuzování podle čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584.
(
56
) – Jak zdůraznila francouzská vláda (viz bod 7 tohoto stanoviska), řízení vedené v její zemi, do kterého jsou zapojeny i bulharské orgány, které se účastnily koordinačních schůzek agentury Eurojust, je v pokročilé fázi. Není tedy překvapivé, že bulharské státní zastupitelství požádalo o výkon EZR u Městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad).
(
57
) – Podle XM (body 12 a 14 písemného vyjádření) bylo v Bulharsku zahájeno řízení za účelem ověření autorství pěti převodů uvedených v poznámce pod čarou 54 a pravosti podpisu disponenta. Dodává, že do této chvíle bylo prokázáno, že pouze jeden z nich lze přičíst vyžádané osobě.
(
58
) – Podle XM (bod 16 jeho písemného vyjádření) hovoří ve prospěch odmítnutí předání skutečnost, že vyžádaná osoba nezná jazyk vystavujícího státu.
(
59
) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (Úř. věst. 2010, L 280, s. 1) stanoví společná minimální pravidla v oblasti překladu a tlumočení v trestním řízení s cílem „[…] zajistit bezplatnou a přiměřenou jazykovou pomoc, jež umožní podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo tomuto jazyku nerozumí, plně uplatnit právo na obhajobu a zaručit spravedlivé řízení“ (bod 17 odůvodnění).
(
60
) – „Vysoký stupeň důvěry mezi členskými státy, na němž spočívá mechanismus [EZR], je založen na předpokladu, že trestní soudy ostatních členských států, které v důsledku výkonu [EZR] budou muset vést trestní stíhání […], splňují požadavky na účinnou soudní ochranu […]“: rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky v systému soudnictví) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586), bod 58.
(
61
) – Rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17, EU:C:2019:530), bod 82. Z jiného hlediska, toto rozhodnutí nesmí vést ani k dvojímu trestnímu stíhání (zásada ne bis in idem), jak uvádí bod 4 odůvodnění nařízení 2024/3011.
(
62
) – Podle francouzské vlády k vyloučení rizika beztrestnosti stačí, aby se vykonávající stát zavázal posoudit vhodnost zahájení řízení. Komise uvedla, že vykonávající stát může nejprve umožnit svým justičním orgánům posoudit vhodnost zahájení trestního řízení in situ. Pokud se však tyto orgány rozhodnou nezahájit trestní stíhání vyžádané osobě, mohl by podle Komise vystavující justiční orgán znovu podat žádost o výkon EZR a vykonávající orgán by ji již nemohl odmítnout. Jak však francouzská vláda uvedla na jednání, ani tento výklad (který je jako takový sporný) sám o sobě neumožňuje vyloučit riziko beztrestnosti, protože vykonávající stát by měl stále možnost znovu odmítnout výkon EZR na základě čl. 4 bodu 3 rámcového rozhodnutí 2002/584.
(
63
) – Rozsudek ze dne 6. prosince 2018, IK (Výkon doplňujícího trestu) (C‑551/18 PPU, EU:C:2018:991), bod 39: „[v] souladu s čl. 1 odst. 1 [rámcového rozhodnutí 2002/584] je účelem mechanismu [EZR] umožnit zadržení a předání vyžádané osoby tak, aby s ohledem na cíl sledovaný uvedeným rámcovým rozhodnutím, spáchaný trestný čin nezůstal nepotrestán a tato osoba byla stíhána“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
(
64
) – Viz dokument citovaný v poznámce pod čarou 25.
(
65
) – Jedná se o výrazy, kterými předkládající soud popisuje první směr judikatury uvedený v bodě 17 předkládacího rozhodnutí.
(
66
) – Písemné vyjádření francouzské vlády, body 22 až 25. XM tvrdí, že v Bulharsku probíhá řízení. Na jednání však bylo upřesněno, že předmět tohoto řízení se liší od předmětu řízení ve Francii, neboť se týká trestného činu padělání dokumentů, který je případně přičitatelný třetím osobám, jehož je XM obětí, a nikoli pachatelem. Trestní řízení zahájené ve Francii se týká případné trestní odpovědnosti XM za všechny trestné činy uvedené v EZR, pro které je žádáno o jeho předání.