Vyhláška o úplném znění trestního řádu

Veřejný činitel nesmí být vyslýchán jako svědek o tom, o čem se dověděl při výkonu své pravomoci a co je povinen zachovávat v tajnosti, ledaže by byl této povinnosti svým nadřízeným orgánem zproštěn.

(1) Odepřít vypovídat jako svědek je oprávněn příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho osvojitel, osvojenec, manžel a sourozenec; je-li obviněných více, má taková osoba právo odepřít vypovídat stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká.

(2) Svědek je též oprávněn odepřít vypovídat, pokud by

a) porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, nebo

b) způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo sourozenci anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako těžkou újmu vlastní.

(3) Odepřít vypovídat jako svědek nemůže ten, kdo má povinnost podle § 165 odst. 2 tr. zák. oznámit trestný čin, jehož se svědecká výpověď má týkat.

(4) Kdo odpírá vypovídat jako svědek, je povinen na vyzvání prokurátora uvést důvod, pro který tak činí.

Před výslechem poučí prokurátor svědka o zákazu výslechu, o právu odepřít výpověď a o tom, že je povinen vypovědět plnou pravdu a nic nezamlčovat. Dále ho poučí o významu svědecké výpovědi s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.

(1) Prokurátor vyslechne svědka o jeho poměru k projednávané věci, k obviněnému, poškozenému a zúčastněné osobě a po případě též o jiných skutečnostech, významných pro zjištění jeho hodnověrnosti. Potom ho vyzve, aby souvisle vypovídal všechno, co a odkud o věci ví. Otázky, jimiž by se svědkovi předkládaly okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi, nesmějí být svědkovi dávány.

(2) Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve prokurátor svědka, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána.

(3) Je-li třeba zjistit pravost rukopisu svědka, může ho prokurátor vyzvat, aby napsal potřebný počet slov.

(4) Nesouhlasí-li výpovědi svědků v závažných bodech, lze svědky postavit tváří v tvář.

(1) Svědek má nárok na náhradu nutných výdajů a ušlé odměny za práci (svědečné); nárok zaniká, neuplatní-li jej svědek nejpozději do tří dnů po svém výslechu, a jestliže k výslechu nedojde, do tří dnů po tom, kdy mu to bylo sděleno.

(2) Výši svědečného určí prokurátor nebo předseda senátu, který svědka předvolal.

(1) Je-li třeba znaleckého posudku, přibere prokurátor zpravidla dva znalce. Jednoho znalce stačí přibrat, jde-li o objasnění méně důležitých skutečností nebo je-li tu nebezpečí v prodlení.

(2) Místo přibrání znalce lze se spokojit s lékařským potvrzením, nejsou-li pochybnosti o jeho správnosti.

(1) Jako znalci se zpravidla přiberou osoby trvale ustanovené za znalce u soudu pro obor, o který jde (stálí přísežní znalci), a v oboru vojenského soudnictví příslušníci ozbrojených sborů v činné službě. Není-li jich nebo je-li nebezpečí v prodlení anebo vyžaduje-li případ zvláštní odborné znalosti, mohou být přibráni jiní znalci.

(2) Jako znalec je povinen být činný jen ten, kdo je ustanoven jako stálý přísežný znalec pro obor, jehož znalosti je k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení třeba, a ten, kdo takový obor provozuje jako své povolání.

(1) Jako znalec nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).

(2) K ohledání a pitvě mrtvoly nelze přibrat jako znalce toho lékaře, který ošetřoval zemřelého přímo před smrtí.

Znalec musí být v předvolání upozorněn na následky nedostavení (§§ 73 a 75) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl ve věci vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako znalec.

(1) Znalci se na jeho žádost poskytnou potřebná vysvětlení. Se souhlasem prokurátora smí znalec nahlédnout do spisů a být přítomen při výslechu obviněného a svědků.

(2) V složitějších případech může prokurátor znalci uložit, aby předložil posudek písemně.

(3) Je-li k podání posudku třeba krevní zkoušky nebo jiného podobného úkonu, je obviněný povinen strpět, aby znalec-lékař na něm takový úkon vykonal, pokud není spojen s nebezpečím pro zdraví obviněného. O této povinnosti musí být obviněný poučen s upozorněním na následky nevyhovění (§§ 73 a 75).

Před výslechem poučí prokurátor znalce o tom, že je povinen podat podle svých odborných znalostí nestranný posudek a zachovávat mlčenlivost o tom, co se jako znalec dověděl. Dále ho poučí o významu znaleckého posudku s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.

Prokurátor vyslechne znalce o okolnostech, pro které by nesměl být přibrán. Potom ho vyzve, aby podal posudek; předložil-li znalec posudek písemně, vyzve ho prokurátor, aby posudek ústně stvrdil.

Je-li odůvodněna pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, vyžádá si prokurátor od toho, kdo posudek podal, vysvětlení, a kdyby to nevedlo k výsledku, přibere nové znalce.

(1) Znalec má nárok na náhradu nutných výdajů a přiměřenou odměnu (znalečné).

(2) Výši znalečného určí prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Místo přibrání znalců může prokurátor požádat o znalecký posudek úřad anebo veřejný ústav nebo orgán; ty podají posudek písemně.

(1) Ohledání těla jiné osoby než obviněného může být provedeno proti její vůli jen tehdy, jestliže je nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jejím těle stopy nebo následky trestného činu.

(2) Vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola ohledána; nestačí-li to pro účely trestního řízení, nařídí prokurátor pitvu. Pohřbít mrtvolu možno v takových případech jen se souhlasem prokurátora. O tom rozhodne prokurátor s největším urychlením.

(1) Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy dva znalci, pokud možno psychiatři.

(2) Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může prokurátor nařídit, aby byl obviněný pozorován ve veřejném ústavě, který určí, nebo ve zvláštním pozorovacím oddělení ústavu, v němž se vykonává vazba nebo trest odnětí svobody. V takovém případě musí obviněný mít obhájce (§ 45).

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(4) Pozorování nemá trvat déle než dva měsíce; do té doby je nutno podat posudek. Je-li třeba dalšího pozorování, může prokurátor na odůvodněný návrh znalců prodloužit tuto lhůtu na čas potřeby, nikoli však o více než o dva měsíce. Proti prodloužení pozorování je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.

(5) Zjistí-li znalci u obviněného okolnosti nasvědčující jeho nepříčetnosti, vysloví se zároveň o tom, zda jeho pobyt na svobodě není nebezpečný.

(1) Jsou-li závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, může prokurátor nařídit, aby byl vyšetřen duševní stav svědka.

(2) K vyšetření duševního stavu svědka podle odstavce 1 se přiberou znalci, pokud možno psychiatři. Pozorování svědka podle § 124 odst. 2 není přípustné.

Protokol o ohledání musí poskytovat úplný a věrný obraz předmětu ohledání; mají se proto k němu podle potřeby přiložit fotografie, náčrty a jiné pomůcky.

(1) Ve vyzvání k vydání věci musí být ten, kdo ji má u sebe, upozorněn, že nevydá-li věc, bude mu odňata, a na jiné následky nevyhovění (§§ 73 a 75).

(2) Nebude-li vyzvání k vydání věci vyhověno, může prokurátor nařídit, aby věc byla odňata. Je-li nebezpečí v prodlení, může prokurátor nařídit odnětí věci i bez předchozího vyzvání. K odnětí věci se přibere podle možnosti osoba, která není ve věci zúčastněna.

(3) Proti rozhodnutí o odnětí věci je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.

(4) Orgán povolaný k vyhledávání může věc odejmout i bez příkazu prokurátora, je-li nebezpečí v prodlení, jakož i při výkonu domovní nebo osobní prohlídky.

(5) Osobě, která věc vydala nebo jíž byla věc odňata, vydá orgán úkon provádějící písemné potvrzení o vydání nebo odnětí věci.

(1) Jakmile není věci třeba k dalšímu řízení, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, pokud k ní neuplatňuje právo jiná osoba, nebo tomu, jehož právo k věci je nepochybné.

(2) Je-li nebezpečí, že se věc vzatá do úschovy, která nebyla vrácena podle odstavce 1, zkazí nebo vyžaduje-li úschova takové věci nepoměrný náklad, který není osoba uplatňující právo k věci ochotna hradit, věc se prodá a částka za ni stržená se uloží do soudního deposita.

(1) Jestliže byla obviněným vydána nebo mu odňata věc, kterou pravděpodobně získal trestným činem, a buď není známo, komu věc patří, nebo není znám pobyt poškozeného, vyhlásí se veřejně popis věci. Vyhlášení se učiní způsobem pro vypátrání poškozeného nejúčelnějším, a to spolu s vyzváním, aby se poškozený přihlásil do roka od vyhlášení.

(2) Neuplatní-li kromě obviněného nikdo ve lhůtě uvedené v odstavci 1 právo k věci, vydá se věc nebo částka za ni stržená obviněnému na jeho žádost. Jestliže o to obviněný nežádá nebo jestliže mu věc zřejmě nepatří, rozhodne soud, že věc nebo částka za ni stržená připadá státu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Protokol o vydání nebo odnětí věci musí obsahovat též popis vydané nebo odňaté věci.

Domovní a osobní prohlídku lze konat jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhne ani dobrovolného vydání hledané věci, ani odstranění jiných důvodů, které vedly k prohlídce. Tohoto výslechu není třeba, je-li nebezpečí v prodlení.

(1) Nevykoná-li prokurátor domovní nebo osobní prohlídku sám, vykoná ji na jeho příkaz orgán povolaný k vyhledávání. Příkaz k domovní prohlídce vydá prokurátor písemně. Písemný příkaz, který musí obsahovat odůvodnění, se doručí osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejdéle do osmačtyřiceti hodin po ní.

(2) Orgán povolaný k vyhledávání může vykonat domovní nebo osobní prohlídku i bez příkazu prokurátora, je-li nebezpečí v prodlení anebo jde-li o osobu přistiženou při činu samém nebo o osobu, na kterou je vydán příkaz k zatčení.

(1) Orgán vykonávající domovní prohlídku je povinen umožnit, aby se jí zúčastnila osoba, u níž se koná, nebo některý dospělý člen její domácnosti.

(2) K výkonu domovní a osobní prohlídky se přibere podle možnosti osoba, která není ve věci zúčastněna.

(3) Orgán vykonávající prohlídku se prokáže svým oprávněním.

(4) Osobě, u které bylo prohlídka vykonána, vydá orgán vykonávající prohlídku na její žádost ihned, a není-li to možné, nejdéle do osmačtyřiceti hodin po ní písemné potvrzení o důvodech prohlídky a o jejím výsledku, jakož i o věci při ní vydané nebo odňaté.

Protokol o prohlídce musí obsahovat též okolnosti uvedené v § 133 odst. 4.

(1) Zásilku vydanou podle § 83 smí otevřít jen prokurátor. O otevření se sepíše protokol.

(2) Otevřená zásilka se odevzdá adresátovi, a není-li jeho pobyt znám, některému z jeho rodinných příslušníků; jinak se zásilka vrátí odesilateli. Je-li však obava, že by odevzdání zásilky mělo škodlivý vliv na trestní řízení, uloží se u prokurátora, a je-li to vhodné, oznámí se adresátovi obsah dopisu nebo telegramu; není-li jeho pobyt znám, učiní se oznámení některému z jeho rodinných příslušníků.

(3) Zásilka, kterou nebylo uznáno za nutné otevřít, odevzdá se ihned adresátovi, jinak se vrátí podniku, který ji vydal.

Je-li nebezpečí v prodlení, může orgán povolaný k vyhledávání za podmínek uvedených v § 83 nařídit zdržení zásilek; nedojde-li však podniku provádějícímu dopravu zásilek v takovém případě do tří dnů nařízení prokurátora, aby mu zásilky byly vydány, nesmí podnik dopravu zásilek dále zdržovat.

Podá-li prokurátor u soudu žalobu, nařídí předseda senátu její doručení obviněnému s vyzváním, aby před hlavním líčením oznámil soudu důkazy, o jejichž provedení při hlavním líčení žádá. Žaloba musí být doručena nejpozději s předvoláním k hlavnímu líčení.

(1) Předseda senátu zařídí vše, čeho je třeba k zajištění úspěšného provedení hlavního líčení, zejména provede důkazy, které by nemohly být provedeny při hlavním líčení.

(2) Je-li obviněný ve vazbě, vyslechne ho předseda senátu o tom, zda chce učinit nějaké údaje nebo návrhy. Je-li to žádoucí, vyslechne obviněného, i když není ve vazbě.

Lze-li očekávat, že hlavní líčení bude trvat déle, zařídí předseda senátu, aby se ho zúčastnil jeden nebo více náhradních soudců; náhradní soudce nastoupí na místo člena senátu, jemuž něco zabránilo zúčastnit se celého hlavního líčení.

(1) Den konání hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obviněnému zbývala od doručení předvolání a žaloby alespoň třídenní lhůta k přípravě.

(2) Jestliže prokurátor rozšíří žalobu na nový skutek nebo ji jinak změní před zahájením hlavního líčení, nařídí předseda senátu její doručení obviněnému tak, aby mu zbývala od doručení změněné žaloby alespoň třídenní lhůta k přípravě; zároveň ho vyzve, aby před hlavním líčením oznámil soudu důkazy, o jejichž provedení při hlavním líčení žádá.

(1) K hlavnímu líčení předvolá předseda senátu obviněného s upozorněním na možnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti; dále předvolá osoby, jejichž osobní účast při hlavním líčení je nutná.

(2) O hlavním líčení vyrozumí předseda senátu zúčastněnou osobu a obhájce, a není-li obviněný svéprávný, též jeho zákonného zástupce.

(3) O hlavním líčení před lidovým soudem vyrozumí předseda senátu též poškozeného s upozorněním, že i když se nedostaví, rozhodne soud o jeho návrzích, které jsou obsaženy ve spise nebo které dojdou, dříve než se odebere k závěrečné poradě.

Vyjdou-li najevo před zahájením hlavního líčení skutečnosti odůvodňující přerušení nebo zastavení trestního stíhání anebo postoupení věci (§§ 165 až 169), učiní soud takové rozhodnutí v neveřejném zasedání.

(1) Hlavní líčení je veřejné.

(2) Veřejnost smí být vyloučena pro celé hlavní líčení nebo pro jeho část, jen bylo-li veřejným projednáním věci ohroženo státní, hospodářské nebo služební tajemství anebo klidný průběh jednání nebo mravnost. Usnesení o vyloučení veřejnosti se veřejně vyhlásí. Soud může však v takovém případě z důležitých důvodů dovolit jednotlivým osobám, aby byly přítomny.

(3) I když byla veřejnost vyloučena, vyhlásí se rozsudek veřejně.

(1) Byla-li veřejnost vyloučena, má obviněný právo zvolit si dva důvěrníky, kteří mohou být při hlavním líčení přítomni. Je-li obviněných více, má každý právo zvolit si dva důvěrníky. Dohromady však obvinění nemají právo zvolit si více než šest osob; jestliže jich bylo zvoleno více a obvinění se nedohodnou, náleží výběr ze zvolených osob soudu.

(2) Byla-li veřejnost vyloučena, pro ohrožení státního, hospodářského nebo služebního tajemství, může si obviněný zvolit za důvěrníky jen takové osoby, proti nimž nemají soud ani prokurátor námitky.

(1) Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, prokurátora a zapisovatele.

(2) Nekoná-li se řízení proti uprchlému, nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného,

a) který nebyl ještě vyslechnut o trestném činu, jenž je předmětem žaloby, a to ani orgánem povolaným k vyhledávání,

b) kterému nebyly žaloba nebo předvolání k hlavnímu líčení náležitě doručeny, nebo

c) který je obviněn z trestného činu, na který zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.

Obviněný musí mít při hlavním líčení obhájce (§ 45),

a) koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, nebo

b) uzná-li to soud za nutné, zejména má-li pochybnosti, zda je obviněný způsobilý hájit se sám.

(1) Předseda senátu řídí hlavní líčení a dbá o zachování pořádku při něm. Má právo zakázat z důvodů výchovných osobám nezletilým přítomnost v jednací síni.

(2) Osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu vykázat z jednací síně. Obviněný může být vykázán jen po předchozí výstraze, a to pouze na dobu nezbytně nutnou; když byl obviněnému vstup zase povolen, sdělí mu předseda senátu, je-li to vzhledem k chování obviněného možné, podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit.

(3) Kdo se cítí zkrácen opatřením předsedy senátu, může žádat, aby rozhodl senát.