Zákoník mezinárodního obchodu

Při výplatě je proplácející osoba oprávněna požadovat průkaz totožnosti vlastníka cestovního šeku.

Cestovní šek je platný, jestliže obsahuje tyto náležitosti:

a) označení jako cestovní šek,

b) název výstavce, jeho podpis nebo dostatečnou náhradu jeho podpisu,

c) příkaz nebo příslib vyplatit určitou částku, bude-li připojen kontrolní podpis vlastníka cestovního šeku.

Ustanovení zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. se na cestovní šek nevztahuje.

Smlouvou o uložení cenných papírů a jiných hodnot se zavazuje banka (peněžní ústav) převzít cenné papíry nebo jiné hodnoty, aby je uložila a spravovala, a uložitel se zavazuje zaplatit jí za to odměnu.

Banka je povinna odborně o uložené cenné papíry a jiné hodnoty pečovat a činit na účet uložitele veškeré úkony k zachování jeho práv z cenných papírů nebo jiných hodnot.

Obě strany mohou kdykoli s okamžitou účinností smlouvu vypovědět. Po výpovědi je banka povinna uložiteli vydat uložené cenné papíry nebo jiné hodnoty spolu s tím, co k nim přibylo, a uložitel je povinen je převzít a zaplatit odměnu za dobu úschovy.

Banka neodpovídá za škody způsobené uložiteli při úschově cenných papírů nebo jiných hodnot, jestliže těmto škodám nemohla zabránit ani při vynaložení odborné péče.

Na smlouvu o uložení cenných papírů a jiných hodnot se použije přiměřeně ustanovení § 468 a 469 o smlouvě o skladování.

(1) Slibem odškodnění (indemnisačním prohlášením) se zavazuje osoba, jež toto prohlášení vydala (slibující), že nahradí příjemci slibu škodu, jestliže mu vznikne z jeho jednání, které uskuteční na žádost slibujícího, ačkoliv k němu není povinen.

(2) Slib odškodnění musí být učiněn písemně.

Slib odškodnění stává se závazným, jakmile příjemce slibu jej přijal. Příjemce slibu je povinen uskutečnit jednání, jehož se odškodnění týká, jen jestliže se k tomu výslovně zavázal.

Slibující je povinen nahradit náklady a škody, které příjemci slibu vznikly z jednání, o něž slibující požádal; jejich rozsah řídí se ustanoveními § 253 až 257.

Příjemce slibu je povinen učinit na náklad slibujícího taková opatření, aby rozsah škod byl co nejmenší.

(1) Kdo vyhlásí veřejnou soutěž o nejvýhodnější návrh blíže neomezeného počtu osob na uzavření určité smlouvy, činí tím výzvu k podání návrhů na uzavření této smlouvy.

(2) Obsah veřejné soutěže musí být stanoven písemně a vhodným způsobem uveřejněn.

Tomu, kdo vyhlásil soutěž, přísluší právo posoudit, který z podaných návrhů nejlépe vyhovuje jeho potřebám a zda jej použije k uzavření smlouvy. Závazek vznikne tomu, kdo soutěž vyhlásil, teprve tím, že některý návrh přijal.

Účastníkům soutěže nepřísluší nárok na úhradu nákladů spojených s podáním návrhů.

Povinnost uzavřít smlouvu na základě nejvýhodnějšího návrhu má ten, kdo soutěž vyhlásil, jen pokud se k tomu při určení obsahu veřejné soutěže výslovně zavázal; i v tomto případě je oprávněn vyhlásit užší soutěž mezi několika návrhy, které nejlépe vyhovují obsahu veřejné soutěže.

Veřejným příslibem se zavazuje ten, kdo veřejně vyhlásil, že zaplatí odměnu nebo poskytne jiné plnění jedné nebo několika z blíže neomezeného počtu osob, které splní podmínky stanovené ve veřejném příslibu.

Nestanoví-li podmínky veřejného příslibu nic jiného, obdrží odměnu ten, kdo je nejdříve splní.

Splní-li podmínky veřejného příslibu současně několik osob a z obsahu podmínek vyplývá, že odměnu má obdržet pouze jedna osoba, rozdělí se odměna mezi ně rovným dílem.

Nikdo není oprávněn zasahovat do cizích záležitostí bez dostatečného právního důvodu.

Obstará-li někdo, aniž je k tomu oprávněn, přiměřeným způsobem cizí záležitost, aby odvrátil hrozící škodu, je ten, jemuž škoda hrozila, povinen nahradit jednateli bez příkazu nutný náklad, i když se výsledek nedostavil.

Nejde-li o odvrácení hrozící škody, musí ten, kdo chce obstarat záležitost jiného, zpravit jej o tom a vyčkat jeho souhlasu. Neučiní-li tak a obstará záležitost k převážnému prospěchu jiného, má nárok na náhradu vynaložených nákladů až do výše opatřeného prospěchu. Zdali jde o převážný prospěch, je třeba posoudit podle hospodářských zájmů toho, jehož záležitost byla obstarána.

Jestliže jednatel bez příkazu neobstaral záležitost k převážnému prospěchu jiného nebo vmísil-li se někdo do záležitosti jiného proti jeho vůli, je povinen uvést vše do původního stavu, a není-li to dobře možné, je povinen nahradit škodu, kterou při obstarávání záležitosti způsobil. Omezení vyplývající z ustanovení § 254 odst. 2 pro tento případ neplatí.

Jednatel bez příkazu je povinen, je-li to účelné, jednání dokončit, podat o něm zevrubné vyúčtování a převést vše, co při tom získal, na toho, jehož záležitost obstaral.

Nemá-li jednatel bez příkazu nárok na náhradu nákladů, je oprávněn vzít si, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci, co pořídil svým nákladem.

(1) Kdo získá majetkový prospěch bez právního důvodu, je povinen vydat to, oč byl obohacen, tomu, z jehož majetku získal majetkový prospěch.

(2) Totéž platí, jestliže právní důvod majetkového prospěchu dodatečně zanikl.

Zpracuje-li někdo v dobré víře cizí věc, kterou nabyl bez právního důvodu, nebo u níž důvod nabytí dodatečně zanikl, stává se vlastníkem věci zpracováním vzniklé a je povinen poskytnout za ni vlastníku zpracované věci náhradu.

Ustanovení § 704 rovněž platí, jestliže někdo v dobré víře věci tam uvedené sloučí nebo smísí s věcmi vlastními a jestliže tyto věci nelze oddělit buď vůbec, nebo jen s nepřiměřenými náklady.

(1) Zpracuje-li někdo mimo smlouvu o dílo cizí věc nebo smísí nebo sloučí věc s věcmi vlastními, ačkoliv věděl, že k těmto věcem mu nepřísluší vlastnické právo, získává k věci vzniklé zpracováním, sloučením nebo smíšením vlastnické právo ten, komu tyto věci náleží. Náleží-li různým vlastníkům, získává vlastnictví ten, jehož podíl na věci je největší. Jsou-li podíly rovny, určí vlastníka soud. Osoba, která vlastnické právo získá, je povinna osobám, jejichž vlastnické právo zaniklo, nahradit to, oč byla obohacena.

(2) Osoba, která získala vlastnické právo podle odstavce 1, může však požadovat na tom, kdo vědomě zpracoval, smísil nebo sloučil její věci, za ně náhradu; jejím zaplacením stává se ten, kdo věci zpracoval, smísil nebo sloučil, jejich vlastníkem.

Za bezdůvodné obohacení se nepovažuje prospěch získaný dlužníkem tím, že pohledávka proti němu se promlčela nebo zanikla.

Dá-li někdo vědomě něco k dosažení výsledku nemožného nebo nedovoleného, nemůže se domáhat, aby mu to bylo vráceno.

Nelze žádat vrácení toho, co bylo plněno na závazek, který ještě není splatný nebo který následkem uplynutí času nebo z jiných důvodů nelze uplatnit před soudem. Totéž platí, jestliže pro získání majetkového prospěchu vznikne dodatečně právní důvod.

Povinnost vydat získaný majetkový prospěch zahrnuje i povinnost vydat výtěžky ode dne získání majetkového prospěchu.

Nelze-li získaný majetkový prospěch vrátit zcela nebo zčásti nebo nelze-li vydat výtěžky, zejména proto, že jejich vytěžení bylo opomenuto, je obohacený povinen zaplatit náhradu ve výši majetkového prospěchu určeného ke dni, kdy byl získán nebo kdy výtěžku mělo být dosaženo; od téhož dne vzniká povinnost platit úrok. Pokud obohacený o bezdůvodném obohacení nevěděl, platí pro stanovení výše úroku § 428; jinak platí § 231.

Zanikl-li dodatečně právní důvod, je obohacený povinen vydat nebo nahradit jen to, oč v den, kdy právní důvod zanikl, byl ještě obohacen. K témuž dni určí se též náhrada; náhrada však nesmí být vyšší, než kolik činil majetkový prospěch v době, kdy byl získán. Týmž dnem vzniká obohacenému povinnost vydat nebo nahradit výtěžky a platit úroky.

Je-li oprávněný držitel povinen vrátit nebo vydat věc, je vlastník povinen nahradit mu náklad účelně na věc učiněný s přihlédnutím k zhodnocení věci v době vydání, nejvýše však náklad skutečný. Obyčejné náklady udržovací se však nehradí; oprávněnému držiteli připadají užitky z věci.

Neoprávněný držitel je povinen vydat s věcí i všechen užitek. Z nákladu učiněného neoprávněným držitelem nahradí se jen tolik, kolik bylo zapotřebí pro zachování věci; jinak má nárok na náhradu nákladů jako jednatel bez příkazu.

Při vzájemném vypořádání je třeba dbát, aby žádná ze stran nebyla bezdůvodně obohacena na úkor druhé strany.

Byla-li bez úmyslu obstarat cizí záležitost upotřebena věc k prospěchu druhého, může se na něm vlastník, není-li vrácení možné nebo účelné, domáhat zaplacení ceny, jakou věc měla v době upotřebení, i když zamýšlený prospěch nenastal nebo byl zmařen.

Byla-li ve společné nouzi obětována věc nebo byl-li vynaložen náklad, aby byla odvrácena větší škoda, je každý, komu z toho vznikl prospěch, povinen dát poškozenému poměrnou náhradu.