§ 243 Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních – Výjimky ze zásady oboustranné trestnosti
Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních · 104/2013 Sb. · § 243 · Trestní právo
Stručně: Tento paragraf stanovuje výjimku z požadavku oboustranné trestnosti, což znamená, že v určitých případech se při uznávání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU nezjišťuje, zda je daný skutek trestný i podle českého práva.
§ 243 Výjimky ze zásady oboustranné trestnosti
V případě, kdy jde o skutek, za který je možné v jiném členském státu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 3 roky nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody s nejvyšší délkou trvání nejméně 3 roky a který spočívá v jednání, jež orgán jiného členského státu označí v písmenu f) bodu 2 formuláře osvědčení17), samosoudce pro účely rozhodnutí o tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu uzná a vykoná, nezjišťuje, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky. Tím není dotčen § 246 odst. 2 písm. b).
Tento paragraf stanovuje výjimku z požadavku oboustranné trestnosti, což znamená, že v určitých případech se při uznávání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU nezjišťuje, zda je daný skutek trestný i podle českého práva.
Co to znamená v praxi
Pokud jiný členský stát EU požaduje uznání a výkon trestu odnětí svobody (nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody) s horní hranicí sazby nejméně 3 roky, a tento skutek spadá pod určitou kategorii uvedenou v osvědčení, český samosoudce nebude zkoumat, zda by byl skutek trestný i podle českého práva.
Tato výjimka se týká pouze skutků, které jsou v osvědčení jiného členského státu označeny v písmenu f) bodu 2 formuláře.
Cílem je zjednodušit a urychlit justiční spolupráci mezi členskými státy EU v určitých závažných případech.
Na co si dát pozor
Výjimka se uplatní pouze u skutků, za které je možné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 3 roky nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody s nejvyšší délkou trvání nejméně 3 roky.
Paragraf výslovně uvádí, že tímto není dotčen § 246 odst. 2 písm. b), což naznačuje, že i přes tuto výjimku mohou existovat další důvody pro neuznání rozhodnutí.
Je klíčové, aby skutek byl řádně označen v osvědčení jiného členského státu v konkrétním bodě f) bodu 2.
Hlídat změny § 243 – pošleme e-mail, když se paragraf novelizuje.