Vyhláška ministerstva zdravotnictví o poskytování léčebně preventivní péče

Ustanovení o předpisování a výdeji léků se vztahují i na léčebné pomůcky a jiné zdravotnické potřeby vydávané v lékárnách.

(1) Při tělesných vadách vrozených i později získaných se poskytují zejména protézy horních a dolních končetin, podpěrové přístroje, korsety, bandáže, hole nebo berle, ortopedická obuv, vozíky pro nemocné, popřípadě příspěvky na vozíky s motorovým pohonem, pomůcky používané při vrozeném vykloubení kyčelních kloubů u dětí, naslouchací přístroje, oční protézy, brýle, jiné korekční oční prostředky a speciální optické pomůcky a paruky; při vadách zraku lze také poskytnout příspěvek na zakoupení vodicího psa. Je-li to podle povahy věci účelnější, může být léčebná nebo ortopedická pomůcka odevzdána nemocnému k dlouhodobému užívání s povinností vrátit ji, pomine-li potřeba jejího používání.

(2) Při předpisování léčebných a ortopedických pomůcek postupují zdravotnická zařízení podle směrnic (§ 72), jimiž se zejména stanoví indikace pro jednotlivé pomůcky a jejich vybavení a popřípadě příslušenství, jakož i zvláštní podmínky pro poskytování pomůcek invalidům z řad protifašistických bojovníků a válečných poškozenců.

(1) Nová léčebná nebo ortopedická pomůcka se poskytne bezplatně, stala-li se dosud užívaná pomůcka nezpůsobilou k dalšímu užívání zejména následkem běžného opotřebení nebo změnou zdravotního stavu, popřípadě prokáže-li občan, že byla poškozena nebo zničena bez jeho zavinění. Ministerstvo zdravotnictví může stanovit užívací dobu pomůcek.

(2) V nutných případech mohou být uživateli pomůcky poskytnuty nebo hrazeny opravy nezaviněně poškozených nebo opotřebovaných pomůcek, popřípadě přiznán paušální příspěvek na jejich udržování.

(1) Zdravotnická zařízení poskytují dopravu sanitním vozem, jestliže zdravotní stav nemocného podle potvrzení ošetřujícího lékaře naléhavě vyžaduje, aby nemocný byl tímto způsobem dopraven do zdravotnického zařízení, přemístěn do jiného zařízení nebo dopraven nazpět do místa pobytu v době onemocnění; ve zvlášť odůvodněných případech může ředitel ústavu národního zdraví povolit převoz do jiného místa. Doprava sanitním vozem se výjimečně poskytuje též tehdy, jestliže zdravotní stav občana podle potvrzení ošetřujícího lékaře vyžaduje, aby občan byl tímto způsobem dopraven do ústavu sociální péče a zpět, popřípadě mezi těmito ústavy.

(2) Převoz se poskytuje i průvodci, je-li ho podle potvrzení ošetřujícího lékaře třeba.

(1) Převoz sanitním vozem obstarává zpravidla ústav národního zdraví, v jehož obvodu má nemocný v době potřeby převozu svůj pobyt, popřípadě v jehož zařízeních je ošetřován; při dálkových jízdách může být postupováno odchylně. Dopravu nemocného sanitním vozem z odborného léčebného ústavu, pokud ji nemůže provést tento ústav, obstarává do místa trvalého pobytu nemocného okresní ústav národního zdraví příslušný podle tohoto místa pobytu. Ostatní převozy z odborných léčebných ústavů, zejména převozy na území okresu, v němž je odborný léčebný ústav, obstarává okresní ústav národního zdraví, v jehož obvodu je odborný léčebný ústav.

(2) Převozy osob nemocných přenosnou nemocí nebo podezřelých z takového onemocnění se provádějí podle předpisů o opatřeních proti přenosným nemocem vozy k tomu určenými.

(3) V mimořádných případech, pokud je toho třeba k záchraně života, zajistí ústav národního zdraví dopravu letecky.

(1) Zdravotnická zařízení hradí náklady nutné dopravy při ambulantní a ústavní péči tak, aby tyto náklady neomezovaly dostupnost péče. To platí i o nákladech nutné dopravy spojené s obstaráváním individuálně zhotovených léčebných a ortopedických pomůcek. Požívá-li nemocný slevy jízdného nebo jízdní výhody, náleží mu náhrada nákladů jen do výše tohoto sníženého jízdného.

(2) Nehradí se náklady místní dopravy a dopravy do vzdálenosti 8 km jedním směrem, s výjimkou mimořádných případů hodných zvláštního zřetele, o nichž rozhoduje ředitel ústavu národního zdraví, a s výjimkou nákladů dopravy čestných dárců krve.

(3) Na základě předložených dokladů se hradí náklady dopravy, osobním vlakem podle druhé vozové třídy nebo dopravy autobusem, a to nejkratším směrem z místa pobytu do místa vyšetření nebo ošetření a zpět. Náklady dopravy rychlíkem se hradí jen při vzdálenosti nad 100 km, leč by použití rychlíku bylo nutné pro nebezpečí z prodlení nebo by použití rychlíku umožnilo nástup cesty po 6. hodině nebo návrat před 24. hodinou.

(4) Náhrada nákladů nájemním vozem se poskytuje jen zcela výjimečně, nebylo-li vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného možno pro nebezpečí z prodlení zajistit včas dopravu jiným způsobem.

Náhrada nákladů dopravy se poskytuje též průvodci dítěte při dopravě dítěte ve věku do 15 let; jinak se poskytuje jen tehdy, je-li podle potvrzení ošetřujícího lékaře nutný doprovod vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného.

Je-li nutné, aby nemocný za účelem vyšetření, ošetření nebo obstarání protetické pomůcky přenocoval mimo místo svého pobytu, poskytne zdravotnické zařízení jemu i nutnému průvodci nocležné ve výši skutečných nákladů, nejvýše však částku Kčs 20,— na osobu za noc.

(1) Při ústavní péči se nehradí cestovní náklady, jestliže nemocný tuto péči svévolně přerušil nebo byl propuštěn pro porušování domácího řádu ústavu, popřípadě jestliže nemocný přerušil cestu bez závažných důvodů v soukromém zájmu. Nehradí se též cestovní náklady při dočasném propuštění z ústavu na žádost nemocného.

(2) Cestovní náklady spojené s vysíláním dětí do ozdravoven (se slevou jízdného podle tarifu k přepravnímu jízdnímu řádu) nesou rodiče nebo jiné osoby povinné pečovat o dítě.

(3) Ústavy národního zdraví nehradí rovněž náklady dopravy do zařízení poskytujících obvodní služby a do závodních nočních sanatorií, náklady dopravy při ambulantní lázeňské péči, pokud ministerstvo zdravotnictví nestanoví výjimku, a náklady dopravy do nepříslušného zdravotnického zařízení, pokud se v něm poskytuje péče jen na žádost nemocného. Cestovní náklady při ústavní lázeňské péči hradí orgány a organizace, na jejichž účet byla tato péče povolena.

(4) Cestovní náklady nelze nahradit, nebyl-li nárok na ně uplatněn do 6 měsíců ode dne cesty.

(5) Ředitel ústavu národního zdraví může v mimořádných případech hodných zvláštního zřetele povolit náhradu cestovních nákladů, i když na ni není nárok podle předchozích ustanovení.

(1) Náhradu cestovních nákladů poskytuje okresní ústav národního zdraví příslušný podle místa trvalého pobytu nemocného. Byl-li však nemocný pozván nebo odeslán na vyšetření nebo léčení závodním lékařem, hradí cestovní náklady ten ústav národního zdraví, pro který tento závodní lékař pracuje. V případech, kdy nemocného předvolalo zdravotnické zařízení v jiném okresu bez souhlasu okresního ústavu národního zdraví, v jehož obvodu má nemocný trvalý pobyt, je toto zařízení povinno nahradit mu náklady dopravy.

(2) Pokud je to účelnější, mohou ministerstvo zdravotnictví, popřípadě národní výbory pověřit poskytováním náhrady cestovních nákladů i jiná zdravotnická zařízení, zejména odborné léčebné ústavy, která řídí.

(1) Preventivní prohlídky, vyšetření a diagnostické zkoušky podle § 22 odst. 2 zákona se vztahují na děti, dorost a brance, ženy v souvislosti s mateřstvím, pracovníky vystavené zvlášť nepříznivým vlivům pracovního prostředí, pracovníky vysílané do zdravotně nebo klimaticky obtížných oblastí, řidiče motorových vozidel, účastníky organizované tělesné výchovy a osoby vykonávající jiné činnosti, pro jejichž nastoupení nebo výkon je předepsáno zjištění vyhovujícího zdravotního stavu, osoby vyšetřované v rámci boje proti zhoubným nádorům a jiným nemocem s hromadným výskytem a na další osoby, u nichž je mimořádný zájem na sledování a upevňování jejich zdraví. Tyto osoby jsou též povinny sdělit požadované údaje o svém zdravotním stavu a prostředí.

(2) Pro preventivní prohlídky, vyšetření a diagnostické zkoušky prováděné v zájmu boje proti přenosným nemocem platí zvláštní předpisy.

(1) Osoby, kterým se poskytuje léčebně preventivní péče, jsou povinny spolupůsobit k udržení, obnovení a upevnění svého zdraví, k účinnému léčení a odpovědnému posouzení své způsobilosti k práci. Zejména je každý povinen

a) vyhledávat lékařskou pomoc ve zdravotnických zařízeních k tomu určených, dostavovat se pravidelně ve stanovenou dobu na vyšetření nebo ošetření a k pravidelným prohlídkám a umožnit zdravotnickým pracovníkům potřebné návštěvy v bytě,

b) sdělovat požadované údaje týkající se jeho zdravotního stavu a podmínek i okolností týkajících se nemoci, zvláště příčin pracovní neschopnosti; v době pracovní neschopnosti předložit při každé návštěvě lékaře potvrzení o pracovní neschopnosti a vyžádat si k zamýšlené změně pobytu souhlas ošetřujícího lékaře a předsedy komise národního pojištění,

c) používat individuálně uložených nebo obecně stanovených prostředků a pomůcek k ochraně zdraví,

d) řídit se lékařskými pokyny a posudky, zejména dodržovat předepsanou životosprávu a vystříhat se všeho, co by mohlo nepříznivě působit na léčení nebo ztěžovat obnovení pracovní schopnosti,

e) předložit potvrzení o pracovní neschopnosti a o jejím ukončení bez odkladu organizaci, k níž je v pracovním poměru, popřípadě orgánům družstva.

U osob, které nejsou způsobilé k právním úkonům, odpovídá za dodržování těchto povinností ten, kdo je povinen o ně pečovat.

(2) Další povinnosti v zájmu ochrany proti vzniku a šíření přenosných nemocí stanoví zvláštní předpisy.

(3) Zneužívá-li nemocný zdravotnických služeb nebo jinak hrubě porušuje své povinnosti stanovené podle této vyhlášky, vyrozumí o tom zdravotnické zařízení závodní výbor Revolučního odborového hnutí, popřípadě orgány družstva nebo místního (městského) národního výboru, aby mohly učinit opatření k nápravě. Tím není dotčena možnost požadovat náhradu škody nebo navrhnout postih provinilých osob podle příslušných zákonů.

(1) Darování tkání nebo orgánů smí být přijato jen tehdy, lze-li po posouzení v odborné komisi důvodně předpokládat úspěšné provedení výkonu u příjemce a jestliže prospěch pro příjemce převažuje společensky nad újmou dárce.

(2) Dárcům se vydávají odznaky, podává po odběru občerstvení a může se jim poskytnout příspěvek na zlepšené stravování.

(1) Státní a družstevní organizace (dále jen „organizace“) a společenské organizace, zejména Revoluční odborové hnutí, Československý červený kříž, Československý svaz mládeže a Československý svaz tělesné výchovy, se podílejí na rozvoji a výkonu léčebně preventivní péče. Vzájemná spolupráce těchto organizací a zdravotnických orgánů, zařízení i pracovníků, je významným předpokladem úspěchů léčebně preventivní péče.

(2) V zájmu rozvoje péče o zdraví lidu jsou organizace povinny vypracovávat v součinnosti s odborovými a zdravotnickými orgány plány ozdravných opatření a důsledně plnit úkoly, které z nich vyplývají.

(1) Organizace jsou povinny vytvářet podmínky k tomu, aby občané mohli účinně využívat léčebně preventivní péče; jsou povinny též spolupůsobit při zabezpečování první pomoci při úrazech a náhlých onemocněních, k nimž došlo na pracovišti nebo při výkonu práce, při provádění vstupních a ostatních preventivních prohlídek pracovníků, při dispenzární péči a při školení o ochraně zdraví při práci a v poskytování první pomoci.

(2) Vedoucí pracovníci organizace upozorňují ošetřujícího lékaře, zejména závodního obvodního lékaře, popřípadě jiné zdravotnické orgány na všechny okolnosti závažné pro zdraví pracovníků a pro posudkovou činnost. Jsou též povinni sdělovat lékaři údaje, jichž potřebuje k péči o zdraví pracovníků. Ve zvlášť odůvodněných případech si může organizace vyžádat mimořádnou prohlídku pracovníka.

(3) Organizace je povinna dbát o to, aby návštěvy práce schopných pracovníků u lékaře nebyly podle možnosti konány v pracovní době. Nelze-li návštěvu u lékaře zařídit mimo pracovní dobu, může organizace žádat o potvrzení doby strávené ve zdravotnickém zařízení, a to na zvláštním tiskopisu vydaném organizací.

(1) Organizace spoluodpovídá za účinné vedení boje proti nemocnosti spojené s pracovní neschopností; účastní se jednání a akcí organizovaných v zájmu péče o zdraví nemocných odborovými a zdravotnickými orgány. Organizace, v níž je zřízeno závodní zdravotnické zařízení, je povinna soustavně zabezpečovat soulad své evidence práce neschopných s evidencí závodního obvodního lékaře.

(2) Začátek a konec pracovní neschopnosti pracovníků zjišťuje organizace z lékařských potvrzení. Je povinna dbát, aby pracovníci jí tato potvrzení včas předkládali, a zajistit bez odkladu jejich předložení odborovým, popřípadě družstevním orgánům, jakož i závodnímu obvodnímu lékaři, pokud potvrzení vystavil jiný lékař.

(3) Pracovníci organizace jsou povinni zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech týkajících se zdravotního stavu nemocných, o nichž se dověděli v souvislosti s výkonem své práce, leč by sdělení těchto skutečností patřilo do povinností vyplývajících z pracovního poměru.

(1) Odborové orgány se podílejí zejména na organizaci preventivních prohlídek pracujících a na zajištění dispenzární péče a účastní se na úpravě vhodných pracovních podmínek a na zařazování do práce. Spolupracují též při získávání dobrovolných, zejména čestných dárců krve z řad pracujících, a při organizačním zajišťování odběru na pracovištích.

(2) Odborové orgány upozorňují též zdravotnická zařízení na nedostatky ve zdravotnických službách a na okolnosti závažné pro zdraví pracujících a posudkovou činnost. Sdělují lékaři údaje, které potřebuje k péči o zdraví pracujících a k posudkové činnosti, a oznamují mu závažná zjištění učiněná při soudružských návštěvách nemocných; při těchto návštěvách dbají upozornění a pokynů ošetřujícího lékaře. Odborové orgány si mohou vyžádat mimořádnou prohlídku pracujícího, popřípadě přezkoumání jeho pracovní schopnosti; v těchto případech jsou účastníkem řízení.

(3) Odboroví funkcionáři jsou povinni zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech týkajících se zdravotního stavu nemocných, o nichž se dověděli v souvislosti s výkonem své funkce, leč by sdělení těchto skutečností patřilo do povinností vyplývajících z funkce.

Ustanovení § 51 se vztahují přiměřeně i na spolupráci družstevních orgánů s obvodními lékaři.

(1) Do kojeneckého ústavu se přijímají děti zpravidla do jednoho roku, jejichž vývoj je narušen nebo ohrožen z důvodů zdravotních nebo sociálních.

(2) V kojeneckém ústavu může být v nutném případě umístěna též matka, popřípadě těhotná žena. Její pobyt v kojeneckém ústavu se klade na roveň ústavnímu ošetřování.

(3) Pro poskytování péče je příslušný kojenecký ústav, v jehož územním obvodu působnosti má trvalý pobyt osoba, která má dítě ve své péči. Ze závažných důvodů může být dítě přijato i v jiném kojeneckém ústavu.

(1) Návrh na přijetí do kojeneckého ústavu podávají zdravotnická zařízení.

(2) Výběr dětí provádí, povolává je do péče kojeneckého ústavu a z ní je propouští ředitel kojeneckého ústavu.

(3) Pobyt dítěte v kojeneckém ústavu se přerušuje, onemocní-li dítě tak, že je nutné jeho nemocniční léčení, nebo jestliže jeho zdravotní stav ohrožuje zdraví ostatních dětí anebo by mohl být ohrožen dalším setrváním v ústavu. Dále se pobyt dítěte přerušuje, bylo-li svěřeno do péče budoucích osvojitelů.

(4) Dítě se propouští z kojeneckého ústavu, jestliže pominuly podmínky nebo důvody pro jeho umístění, zejména dosáhlo-li předepsaného věku nebo bylo-li osvojeno. Výjimečně lze z vážných zdravotních důvodů ponechat dítě v ústavu na přechodnou dobu i po dovršení předepsaného věku; o tom rozhoduje ředitel kojeneckého ústavu.

(5) O dopravě dětí sanitními vozy do kojeneckých ústavů a zpět a o náhradě cestovních nákladů platí ustanovení části druhé oddílu V.

(1) Do dětského domova se přijímají děti ve věku od jednoho do tří let, jimž nelze zajistit řádnou péči v rodinném prostředí.

(2) Návrh na přijetí dítěte do dětského domova podávají zpravidla zdravotnická zařízení nebo národní výbory.

(3) Přednostně se do dětských domovů přijímají děti, které náhle zůstaly bez péče, a děti umísťované na základě rozhodnutí soudu. U ostatních dětí se stanoví pořadí přijímání podle naléhavosti potřeby umístění.

(4) O příslušnosti dětského domova, o pravomoci ředitele domova při výběru, povolávání a propouštění dětí, o přerušení pobytu dítěte v domově a o jeho propuštění z domova platí obdobně ustanovení § 53 odst. 3 a § 54 odst. 2 až 4.

(1) Do jeslí se přijímají zdravé děti zpravidla ve věku od 4 měsíců do tří let, a to na žádost osob, které o ně pečují.

(2) Pro přijetí dětí jsou příslušné územní jesle, v jejichž územním obvodu působnosti má trvalý pobyt osoba, která má dítě ve své péči. Pracuje-li matka v blízkosti místa svého pobytu v závodě nebo v jednotném zemědělském družstvu, kde jsou zřízeny jesle závodní nebo družstevní, jsou příslušné především tyto jesle. Přijetí do jiných jeslí je přípustné ze závažných důvodů se souhlasem národního výboru.

(1) Děti se přijímají do jeslí na podkladě pořadníku stanoveného národním výborem. Do závodních jeslí se přijímají děti pracovníků závodu na podkladě pořadníku stanoveného závodním výborem Revolučního odborového hnutí, k přijetí ostatních dětí je třeba souhlasu tohoto výboru. Jestliže o dítě pečuje osoba, která není zaměstnána, může být dítě přijato do jeslí jen se souhlasem národního výboru.

(2) Péče o dítě v jeslích se přerušuje při jeho onemocnění.

(3) Dítě se propouští z jeslí, jestliže

a) jeho zdravotní stav ohrožuje zdraví ostatních dětí nebo by mohl být ohrožen dalším setrváním v jeslích,

b) osoba, která má dítě v péči, soustavně přes opakované domluvy neplní své povinnosti, zejména porušuje domácí řád jeslí,

c) pominou podmínky nebo důvody jeho umístění.

Jestliže osoba, která pečuje o dítě, hodlá je vzít z péče jeslí, musí toto rozhodnutí aspoň 3 dny napřed oznámit vedoucí jeslí.

(1) Při poskytování léčebně preventivní péče se výjimečně podle dalších ustanovení této vyhlášky platí příplatky za ortopedickou obuv, za péči o děti v kojeneckých ústavech, dětských domovech a jeslích a za péči v závodním nočním sanatoriu.

(2) Podle zvláštních předpisů se platí příplatky, popřípadě úhrady za umělé přerušení těhotenství, za lázeňskou péči, za ošetřování v protialkoholní záchytné stanici, za kosmetické služby, pokud nejsou poskytovány z důvodů léčebně preventivních anebo nejde o úkony nutné v zájmu výkonu povolání nebo v zájmu vývoje dítěte, a popřípadě výjimečně za některé zdravotnické služby, které nejsou nezbytné (§ 11 odst. 3 zákona).

(1) V péči o chrup je nemocný povinen dodat drahý kov obsahující zlato potřebný ke zhotovení protetického výrobku nebo uhradit hodnotu zlata obsaženého v dentální slitině a uhradit náklady spojené se zlacením nebo jiným pokovením.

(2) Nemocní, jejichž zdravotní stav vyžaduje zhotovení protetického výrobku z dentální slitiny obsahující zlato, hradí hodnotu zlata obsaženého v dentální slitině ve výši velkoobchodní ceny účtované zdravotnické organizaci. 1) Odborné posouzení zdravotního stavu přísluší v těchto případech vedoucímu lékaři stomatologického oddělení nemocnice s poliklinikou ve spolupráci s příslušným odborníkem pro obor stomatologie. 2)

Za ortopedickou obuv se platí příplatky až do výše 70 % pořizovací ceny obuvi. Ortopedická obuv se poskytuje bezplatně vojenským a válečným poškozencům, osobám, u nichž potřeba ortopedické obuvi vznikla jako následek zranění v boji za osvobození Československa, a dětem a mladistvým, jimž se poskytuje péče v ústavech pro tělesně nebo duševně vadnou mládež.

(1) Příplatek za péči o dítě v kojeneckém ústavu se platí v případech, kdy dítě je v ústavu z jiných než zdravotních důvodů; platí se podle sazeb stanovených pro příplatky na zaopatření dětí v dětských domovech.

(2) Na zaopatření dětí v dětských domovech a v jeslích se platí příplatky odstupňované zpravidla podle příjmu rodičů nebo jiných povinných osob a podle počtu dětí v rodině.

Za péči v závodním nočním sanatoriu se platí příplatek na stravování snížený o příspěvky z prostředků závodu a nemocenského pojištění.

Poukazy na lázeňskou péči, pokud není poskytnuta podle § 18 nebo § 19, si mohou zakoupit občané z vlastních prostředků nebo jim mohou být tyto poukazy zcela nebo zčásti uhrazeny z fondu kulturních a sociálních potřeb, popřípadě z jiných fondů k tomu určených.

Jednotlivé výkony léčebně preventivní péče, za něž se vybírají příplatky nebo úhrady, a výši i způsob vybírání a placení příplatků a úhrad stanoví ve směrnicích (sazebnících) ministerstvo zdravotnictví v dohodě s ministerstvem financí.

(1) Příplatek je povinen zaplatit ten, komu byla péče poskytnuta, popřípadě osoby, které mají vůči němu vyživovací povinnost.

(2) Příplatek vybere zdravotnické zařízení zpravidla přímo. Před poskytnutím péče může zdravotnické zařízení žádat složení přiměřené zálohy. Nezaplatí-li povinná osoba ani na písemnou výzvu příplatek, vydá vedoucí zdravotnického zařízení (ústavu národního zdraví), které péči poskytlo, platební výměr, jímž se stanoví její povinnost k zaplacení příplatku v určené výši do 15 dnů, uvede důvod této povinnosti a dá poučení o možnosti opravného prostředku.

(3) Pokud se v řízení před vydáním platebního výměru nebo později zjistí, že povinná osoba nemůže nést příplatek bez ohrožení vlastní výživy nebo výživy osob, vůči nimž má vyživovací povinnost, vydá vedoucí zdravotnického zařízení (ústavu národního zdraví) platební výměr proti další povinné osobě a jestliže by z téhož důvodu nemohla nést příplatek žádná z povinných osob, rozhodne o převzetí příplatku na účet státu.

(4) Uzná-li povinná osoba písemně svůj závazek nebo je-li rozhodnutí vykonatelné, může vedoucí zdravotnického zařízení povolit přiměřené splátky.

(5) Vykonatelný platební výměr o příplatku a výkazy nedoplatků sestavené na základě vykonatelných platebních výměrů se vymáhají výkonem rozhodnutí v řízení správním; přitom mají pořadí pohledávek státu na daních a poplatcích.

(6) Ustanovení předchozích odstavců o příplatku platí obdobně o úhradě a o náhradě za ošetřování v protialkoholní záchytné stanici.

(1) Pokud cizí státní příslušníci pracují v Československé socialistické republice v pracovním poměru nebo jako členové družstva anebo požívají důchod československého sociálního zabezpečení a mají pobyt v Československé socialistické republice, poskytuje se jim a členům jejich rodin léčebně preventivní péče za stejných podmínek jako československým občanům; lázeňská péče však jim může být za těchto podmínek poskytnuta, jen mají-li na území Československé socialistické republiky trvalý pobyt.

(2) Nárok podle odstavce 1 nepřísluší cizím státním příslušníkům a členům jejich rodin, jestliže cizí státní příslušníci pracují v Československé socialistické republice jen přechodně, a to pro zaměstnavatele, kteří nemají v Československé socialistické republice bydliště nebo závod anebo jsou činni v Československé socialistické republice pro zaměstnavatele, kteří požívají diplomatických výsad a imunit.

(3) Všem cizím státním příslušníkům se poskytuje bezplatně v nezbytném rozsahu prvé ambulantní ošetření při první pomoci při úrazech a náhlých příhodách, kdy léčebný zákrok je nevyhnutelný a neodkladný, a nezbytné léčení při povinně hlášených přenosných nemocech s výjimkou tuberkulózy a pohlavních nemocí; tato výjimka však neplatí pro léčení pohlavních nemocí lodníků, pokud mají nárok na bezplatné léčení těchto nemocí podle mezistátních úmluv. Zahraničním studentům z rozvojových zemí se poskytuje léčebně preventivní péče za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako československým studentům. Mimo tyto případy se cizím státním příslušníkům poskytuje léčebně preventivní péče bezplatně také na základě mezistátních úmluv nebo podle zásady vzájemnosti.

(4) Jinak se cizím státním příslušníkům poskytuje léčebně preventivní péče za úhradu podle sazebníku a za podmínek stanovených ministerstvem zdravotnictví.

(5) Ve zvlášť odůvodněných případech může být poskytnuta bezplatná léčebně preventivní péče cizím státním příslušníkům, kteří podle této vyhlášky na ni nemají nárok, na základě rozhodnutí národního výboru, popřípadě jde-li o péči poskytovanou v ústředně řízených zdravotnických zařízeních, na základě rozhodnutí ministerstva zdravotnictví.

(6) Předchozí ustanovení o cizích státních příslušnících platí obdobně pro osoby bez státní příslušnosti.

(1) Potřebná léčebně preventivní péče se poskytuje nemocným v tuzemsku. Jen ve zcela výjimečných a odůvodněných případech může ministerstvo zdravotnictví nebo z jeho pověření krajský národní výbor vyslat nemocného na léčení do ciziny na účet státu, nelze-li mu poskytnout nutné léčení v Československé socialistické republice.

(2) Sjednal-li si nemocný léčení v cizině soukromě nebo bylo-li povoleno na jeho vlastní účet, nehradí stát náklady s tím spojené, ani na ně nepřispívá.

Náklady nutného léčení, které vznikly při pobytu v cizině a jejichž náhrada se poskytuje podle § 29 zákona, proplácí okresní ústav národního zdraví příslušný podle místa trvalého pobytu. Ministerstvo zdravotnictví však může pověřit vyřizováním a proplácením těchto náhrad i jiný ústav národního zdraví; může též stanovit bližší podrobnosti pro jejich poskytování.

(1) Poskytování léčebně preventivní péče příslušníkům ozbrojených sil a bezpečnostních sborů se řídí zvláštními předpisy.

(2) Zdravotnická zařízení spravovaná národními výbory se účastní na péči o příslušníky ozbrojených sil a bezpečnostních sborů i o členy jejich rodin a na výkonu posudkové činnosti v rozsahu stanoveném dohodou příslušných ministerstev. Touto dohodou se také stanoví podmínky, za nichž lze ve zdravotnických zařízeních ozbrojených sil poskytnout léčebně preventivní péči jiným osobám než příslušníkům ozbrojených sil.

Železničním zaměstnancům poskytují léčebně preventivní péči zařízení železničního zdravotnictví podle předpisů vydaných ministerstvem dopravy v dohodě s ministerstvem zdravotnictví. Pokud tato zařízení nemohou poskytnout železničním zaměstnancům potřebnou péči, poskytují jim ji zdravotnická zařízení řízená národními výbory.

(1) Zdravotnická zařízení jsou povinna seznámit veřejnost s obsahem této vyhlášky a umožnit občanům podle potřeby do ní nahlížet.

(2) Pracovníci zdravotnických zařízení jsou také povinni poskytnout občanům požadované informace o možnosti opravných prostředků podle § 77 zákona proti rozhodnutím a opatřením při výkonu zdravotnických služeb.

Ministerstvo zdravotnictví podrobně upraví poskytování léčebně preventivní péče včetně posudkové činnosti směrnicemi vydanými v dohodě s Ústřední radou odborů, Státním úřadem sociálního zabezpečení a Ústředním svazem výrobních družstev. Přitom může též stanovit, kdy lze i mimo případy uvedené v § 4 odst. 4, § 9 odst. 4 a § 13 odst. 3 vyžadovat zdravotnické služby v jiných zdravotnických zařízeních, než která jsou příslušná podle předchozích ustanovení.

Zrušují se:

1. vyhláška č. 29/1950 Ú. l. (č. 33/1950 Ú. v.), kterou se stanoví druhy zdravotnických potřeb vydávaných v lékárnách,

2. vyhláška č. 241/1950 Ú. l. (č. 241/1950 Ú. v.), o léčivech vydávaných mimo lékárny,

3. vyhláška č. 457/1950 Ú. l. (č. 434/1950 Ú. v.), o přípravě a výdeji léčiv lékaři a veterináři,

4. vyhláška č. 264/1951 Ú. l. (č. 284/1951 Ú. v.), o výkupu, úpravě a zpracování léčivých rostlin,

5. vyhláška č. 82/1952 Ú. l. (č. 111/1952 Ú. v.), o pohotovostní lékařské službě,

6. vyhláška č. 153/1952 Ú. l. (č. 191/1952 Ú. v.), o náhradách za osobní a věcnou pomoc ke splnění naléhavých úkolů preventivní a léčebné péče,

7. vyhláška č. 205/1953 Ú. l. (č. 244/1953 Ú. v.), o povinném hlášení zhoubných nádorů,

8. vyhláška č. 120/1955 Ú. l. (č. 120/1955 Ú. v.), o československém lékopisu,

9. vyhláška č. 164/1958 Ú. l. (č. 164/1958 Ú. v.), kterou se stanoví rozsah a podmínky poskytování preventivní a léčebné péče (léčebný řád), ve znění vyhlášek č. 242/1959 Ú. l. (č. 242/1959 Ú. v.) a č. 44/1962 Sb.,

10. vyhláška č. 104/1959 Ú. l. (č. 104/1959 Ú. v.), o úhradách za preventivní a léčebnou péči poskytovanou státem osobám, které nemají nárok na bezplatnou péči.

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. července 1966.

Ministr:

Plojhar v. r.

*) O správním poplatku za vydání lékařského potvrzení platí zvláštní předpisy.

*) Vyhláška č. 76/1957 Ú. l., o přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity (částečné invalidity).

**) O manipulačním poplatku za vystavení lékařského předpisu platí zvláštní předpisy.

*) Působnost orgánů Slovenské národní rady při plnění úkolů vyplývajících z této vyhlášky určí zákon Slovenské národní rady vydaný podle § 73 zákona č. 20/1966 Sb.

1) Výměr Státního cenového úřadu čj. 161 298/68.

2) Směrnice ministerstva zdravotnictví ČSR č. 8/1982 Věst. MZ ČSR o odborném řízení zdravotnických služeb (reg. v částce 16/1982 Sb.).

1) Vyhláška ministerstva zdravotnictví České republiky č. 242/1991 Sb., o soustavě zdravotnických zařízení zřizovaných okresními úřady a obcemi.

2) § 9 směrnic ministerstva zdravotnictví č. 49/1967 Věst. MZ o posuzování zdravotní způsobilosti k práci, ve znění směrnic č. 17/1970 Věst. MZ ČSR (reg. v částkách 2/1968 Sb. a 20/1990 Sb.).