49 CO 90/2021-154 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 74.652,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 76.006,08 Kč od 1. 9. 2019 do 31. 12. 2019 a z částky 73.728,72 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). V části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2.767,92 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.767,92 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Žalované byla stanovena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 60.381 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok III.). 2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal uhrazení nevyplacené části mzdy za červenec 2019 ve výši 23.488,64 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 25.766 Kč od 1. 9. 2019 do 31. 12. 2019 a z částky 23.488,64 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení (když částečně byla tato mzda uhrazena dne 31. 12. 2019 ve výši 2.277 Kč), dále žádal kapitalizované úroky z prodlení ve výši 924,08 Kč v souvislosti s opožděnou výplatou mzdy za měsíc červen 2019 (úroky jsou kapitalizované z částky 22.045 Kč od 1. 8. 2019 do 31. 12. 2019 zákonným úrokem ve výši 10 % ročně), dále se žalobce domáhal náhrady mzdy za výpovědní dobu v délce 2 měsíců v celkové výši 44.324,08 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2019 do zaplacení a nakonec požadoval náhradu mzdy za 6 dnů nevyčerpané dovolené ve výši 5.916 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2019 do zaplacení. Co se týče částky 2.767,92 Kč, ohledně níž byl nárok zamítnut ve výroku II. napadeného rozsudku, žalobce v řízení uvedl, že se při výpočtu náhrady mzdy dopustil početní chyby a nesprávně o tuto částku žaloval více, než mu náleželo. Žalobce nárok odůvodňoval tím, že okamžitě zrušil pracovní poměr se svým zaměstnavatelem podle § 56 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce dne 19. 7. 2019 z důvodu, že mu měla být vyplácena dohodnutá mzda ve výši 32.000 Kč, avšak za období měsíců února až června 2019 mu byla vyplácena pouze ve výši 29.000 Kč hrubého měsíčně. Ve vyúčtování mzdy za měsíc červenec 2019 sice žalovaný žalobci uhradil 15.000 Kč jako doplatek mzdy za období února až června 2019, ale současně v témže měsíci provedl žalovaný neoprávněnou srážku mzdy ve výši 10.000 Kč. Až dne 31. 12. 2019 obdržel žalobce na svůj účet od žalovaného částku 22.045 Kč, což korespondovalo s vyúčtováním mzdy za měsíc červen 2019 a dále částku 2.277,36 Kč, kterou žalobce započetl na poslední dlužnou mzdu, tj. za červenec 2019. Za červenec 2019 tedy stále zbývalo uhradit 23.488,64 Kč. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 12. 2018 v pracovním poměru na dobu neurčitou na pracovní pozici řidič dodávky, den nástupu do práce byl sjednán na 1. 1. 2019. Přímo v této pracovní smlouvě si účastníci dohodli měsíční mzdu ve výši 32.000 Kč a zkušební dobu o délce 3 měsíců. Již dne 31. 1. 2019 však vydal žalovaný nový mzdový výměr, kterým s účinností od 1. 2. 2019 upravil základní mzdový tarif žalobce na částku 29.000 Kč měsíčně. Předmětem sporu mezi účastníky byla zejména skutečnost, zda se žalobce s žalovaným na snížení mzdy dohodli, tj. zda bylo možné platně snížit ujednanou mzdu tímto mzdovým výměrem, jehož převzetí žalobce stvrdil svým podpisem, avšak namítal, že potvrzení o převzetí nechápal jako přistoupení na dohodu o snížení mzdy, resp. jako souhlas s tímto snížením. Soud I. stupně dále vyšel ze zjištění, že z důvodu, že žalovaný nevyplatil žalobci část mzdy v původně sjednané výši za období měsíců března až května 2019, zrušil žalobce s žalovaným okamžitě pracovní poměr listinou ze dne 19. 7. 2019. Tuto listinu se dle tvrzení žalobce tento pokusil téhož dne doručit přímo zaměstnavateli, avšak nikdo v sídle žalovaného ji nechtěl převzít a toto tvrzení v řízení nebylo prokázáno. Proto tentýž dokument zaslal žalobce žalovanému prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu jeho sídla, což doložil podacím lístkem ze dne 24. 7. 2019 a dodejkou z téhož dne, avšak zásilka se mu vrátila zpět jako nedoručená s poznámkou, že na uvedené adrese je adresát neznámý. 4. Žalovaný rozporoval, že by byl pracovní poměr ukončen ze strany žalobce a naopak tvrdil, že se tak stalo ze strany žalovaného, tj. ze strany zaměstnavatele z důvodu, že dne 18. 7. 2019 žalobce neodvedl po skončení směny smluvnímu partnerovi [příjmení] [jméno] částku inkasovanou na dobírkách (byla odvedena až později), následující den se žalobce nedostavil na obvyklou trasu, a proto [anonymizována dvě slova] žalovanému inkasoval smluvní pokutu ve výši 10.000 Kč za neuskutečněný výjezd vozidla, což následně žalovaný žalobci strhl ze mzdy. Soud I. stupně vyšel ohledně těchto tvrzení žalovaného ze zjištění, že následující den, tj. 19. 7. 2019, žalovaný předal k poštovní přepravě doporučenou zásilku (nikoliv zásilku do vlastních rukou), jež obsahovala okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem podle § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce a tuto zásilku převzala matka žalobce, paní [jméno] [příjmení]. Tato osoba si v rámci své svědecké výpovědi již nebyla schopna vybavit detaily tohoto převzetí a co se se zásilkou následně stalo, tj. zda se dostala do sféry žalobce či nikoliv. Z výplatních pásek žalobce učinil soud I. stupně zjištění ohledně mzdy, která byla žalobci vyplácena za období ledna 2019 až července 2019, přičemž všechny výplatní pásky shodně nesly datum 19. 8. 2019 a měly být předány oproti podpisu žalobci, jehož podpis se na nich nicméně nenacházel. Oporu v provedeném dokazování má též zjištění, že v červenci 2019 byla žalobci k výplatě zúčtována částka 15.000 Kč označená na výplatní pásce jako„ dopl. mzdy“ a v témže měsíci bylo žalobci strženo ze mzdy 10.000 Kč, což bylo na výplatní pásce označeno jako„ srážky“. V červenci 2019 bylo žalobci vyplaceno pouze 15.766 Kč. Žalobce pro žalovaného pracoval od 1. 1. 2019 do 18. 7. 2019, když bylo zjištěno, že dne 19. 7. 2019 se již žalobce do práce nedostavil. 5. Na základě těchto zjištění soud I. stupně učinil závěr, že k ukončení pracovního poměru došlo v daném případě ze strany zaměstnance, tj. žalobce, který zásilku obsahující okamžité zrušení pracovního poměru zaslal dne 24. 7. 2019 na sídlo žalovaného zapsané v obchodním rejstříku, tj. na adresu [adresa], odkud se vrátila jako nedoručená s poznámkou, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Soud I. stupně učinil závěr, že zaměstnanec je oprávněn zaměstnavateli doručovat jakýmkoliv způsobem s tím, že zásilka musí dostat šanci dostat se do sféry jeho dispozice. Skutečnost, že žalovaný ve svém sídle, které je zapsané v obchodním rejstříku, korespondenci nepřebírá, nemůže jít k tíži zaměstnance, a proto soud doručení okamžitého zrušení ze strany žalobce jako zaměstnance listinou ze dne 19. 7. 2019 považoval za účinné. Naopak pokud žalovaný jako zaměstnavatel nedoručoval žalobci okamžité zrušení pracovního poměru do vlastních rukou v souladu s ustanovením § 334 odst. 1 zákoníku práce, ale pouze doporučeně, přičemž nebylo možno jednoznačně zjistit, zda se zásilka dostala do sféry žalobce (žalobce tuto skutečnost popíral), nebylo možno považovat doručení okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 22. 7. 2019 za platné. Ačkoliv žalovaný nenapadal žalobou neplatnost skončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalobce (zaměstnance) žalobou, učinil soud I. stupně závěr i o tom, že byl naplněn důvod okamžitého zrušení podle § 56 odst. 2 písm. b/ zákoníku práce ze strany zaměstnance, tj. že skutečně žalovaný nevyplatil žalobci v řádném termínu část mzdy za měsíce březen až květen 2019. V daném případě vycházel ze zjištění, že mzda mezi účastníky byla sjednána smluvně přímo v pracovní smlouvě a v takovém případě je možné výši dohodnuté mzdy změnit opět pouze na základě vzájemné dohody, a nikoliv jednostranně mzdovým výměrem podle § 13 odst. 4 zákoníku práce, což se v daném případě stalo, konkrétně novým mzdovým výměrem ze dne 31. 1. 2019. Podpis žalobce na mzdovém výměru s dovětkem„ převzal“ potvrdil, že se mzdový výměr dostal do sféry žalobce, nikoliv skutečnost, že by s ním měl žalobce vyslovit souhlas, a že by tím mělo dojít ke změně pracovní smlouvy, a tedy k novému ujednání o výši mzdy. Soud I. stupně tudíž uzavřel, že žalobce má nárok nejenom na dlužnou mzdu, ale též na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, kteroužto soud I. stupně shledal důvodnou v délce trvání 2 měsíců podle § 56 odst. 2 zákoníku práce jako náhradu mzdy za měsíce srpen a září roku 2019. Pokud jde o výši náhrady nevyplacené části mzdy a náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby, soud I. stupně uzavřel, že výpočet se řídí ustanoveními § 352 – 356 zákoníku práce s tím, že žalovaný nečinil tyto částky ani způsob výp