4 C 216/2023-50 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 16 674 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 781 Kč od 18. 5. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 293 Kč od 31. 8. 2022 do zaplacení (výrok II.) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč (výrok II.). 2. Soudem prvního stupně přiznaná náhrada nákladů řízení úspěšnému žalobci v částce 1 000 Kč sestává ze zaplaceného soudního poplatku za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu (dále též„ žaloba“) v částce 800 Kč a nákladů, jež by byly přiznány nezastoupenému žalobci podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v celkové výši 200 Kč odpovídající paušální náhradě za dva úkony právní služby po 100 Kč (výzva k plnění, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu). Soud prvního stupně posoudil náklady řízení spočívající v zastoupení žalobce advokátem jako neúčelné, neboť žalobce je právnickou osobou zřízenou zákonem, kterému je zákonem zajištěno financování činností, k nimž je povinen, a pro kterého jsou příspěvky podle § 24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (dále jen„ zákon č. 168/1999 Sb.“), jedním z těchto zdrojů. Soudní vymáhání takového příspěvku je pak činností žalobce, kterou musí být schopen právě z těchto zdrojů zajistit, aniž by v soudních sporech, v nichž zaplacení příspěvku vymáhá, využíval odborné pomoci advokátů. Nelze ani pominout značnou jednoduchost těchto skutkově obdobných věcí nevyžadující vyjma sepisu tzv. formulářové žaloby zvlášť odborných znalostí. 3. Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalobce, neboť soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně. Žalobce se domnívá, že závěr soudu prvního stupně o neúčelnosti nákladů za právní zastoupení je nepodložený. Namítl, že otázkou náhrady nákladů ve vztahu přímo k žalobci se opakovaně zabýval Ústavní soud, a dospěl k závěru, že žalobce se neřadí mezi specifické subjekty, kterým bylo právo na náhradu nákladů zastoupení odepřeno. Navrhl, aby byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změněn a žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 2 252 Kč. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 5. Jelikož nebylo podáno odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, nabyl uvedený výrok samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)), a není proto předmětem odvolacího přezkumu. 6. Krajský soud v Brně (dále jen„ odvolací soud“ (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 věta první, § 212a odst. 1, 6 o. s. ř. přezkoumal výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, řízení jeho vydání předcházející a bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro změnu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. 7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky: 6 081 Kč se zákonným úrokem z prodlení s odůvodněním, že žalovaný byl v době od 1. 5. 2021 do 31. 8. 2021 evidován jako vlastník a provozovatel vozidla [registrační značka], ke kterému nebylo sjednáno pojištění odpovědnosti, a vznikla mu tak povinnost zaplatit příspěvek podle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a náklady spojené s mimosoudním uplatněním práva podle § 4 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., 10 593 Kč se zákonným úrokem z prodlení s odůvodněním, že žalovaný byl v době od 1. 9. 2021 do 7. 4. 2022 evidován jako vlastník a provozovatel vozidla [registrační značka], ke kterému nebylo sjednáno pojištění odpovědnosti, a vznikla mu tak povinnost zaplatit příspěvek podle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a náklady spojené s mimosoudním uplatněním práva podle § 4 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., 8. Žalobce svůj nárok uplatnil formulářovou žalobou (k pojmu„ formulářová žaloba“ srov. bod 28 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11). Odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo (§ 121 o. s. ř.), že žalobce podává řadu obdobných žalob. Sám žalobce formulářový charakter žaloby potvrzuje tím, že požaduje odměnu za zastupování advokátem určit podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“). Právě skutečnost, že se jedná o formulářovou žalobu, má za následek, že žalobci vznikl nárok na odměnu za zastoupení advokátem za dobu do podání návrhu na zahájení řízení včetně podle § 14b advokátního tarifu, které na případy formulářových žalob směřuje; ve zbytku pak samozřejmě podle ostatních ustanovení advokátního tarifu. 9. Oproti názoru soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že žalobce vynaložil náklady na právní zastoupení účelně, neboť ze znění zákona nelze dovodit, že by byl povinen finančně a personálně zabezpečit vymáhání příspěvku za nepojištěná vozidla v rámci správy garančního fondu (§ 18 odst. 2 písm. a) a § 24 zákona č. 168/1999 Sb.). Žalobce má podle článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod právo na právní pomoc a o nepřiznání náhrady nákladů na jeho právní zastoupení by bylo možno uvažovat jen v případě zneužití práva na právní zastoupení, typicky v situaci, pokud by účelem právního zastoupení žalobce nebylo ve skutečnosti poskytnutí právní pomoci, ale parazitování na drobných pohledávkách vůči občanům, které jsou uměle nafukovány do nesmyslné výše, za účelem zajištění snadného výdělku (usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/11), nebo kdyby žalobce právním zastoupením jen usiloval o dosažení bezdůvodného zisku prostřednictvím náhrady nákladů spojených se zastoupením, ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka (nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). Žádná z popsaných situací zneužití práva na právní zastoupení však v posuzované věci nenastala. 10. Žalobce také nepatří do skupiny specifických subjektů, kterým se v zásadě nepřiznává náhrada nákladů na právní zastoupení z důvodu dostatečného materiálního a personálního vybavení k hájení svých zájmů, jako je tomu například u státu (nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07), statutárních měst (nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09), fakultních nemocnic (nález Ústavního ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11) nebo České televize (nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12). Tyto závěry Ústavního soudu o nepřiznávání náhrady nákladů na právní zastoupení zmíněným specifickým subjektům se v případě žalobce neprosadí, což Ústavní soud uvedl například v usnesení ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3696/13, a Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016, v němž argumentoval, že žalobce nepatří mezi subjekty hospodařící s veřejnými prostředky, a že má-li právo na náhradu nákladů na právní zastoupení účastník, který je sám advokátem, tím spíše nelze toto právo upřít žalobci, jehož předmětem činnosti není poskytování právních služeb. 11. V návaznosti na výše uvedené má odvolací soud za to, že žalobce vynaložil náklady za právní zastoupení účelně, a má proto právo na jejich náhradu proti ve sporu neúspěšnému žalovanému. 12. Celková náhrada nákladů řízení žalobce v řízení u soudu prvního stupně činí částku 2 252 Kč. Tato částka sestává ze soudního poplatku za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 800 Kč, mimosmluvní odměny advokáta za tři úkony právní služby po 300 Kč za dobu do podání návrhu na zahájení řízení (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) podle § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), § 14b odst. 1 písm. a), b), c), bod 2. advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % v částce 252 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. 13. Odvolací soud proto za přiměřeného užití § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrokem I. tohoto usnesení výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč. 14. Výrok II. tohoto usnesení o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Tarifní hodnotou podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu pro účely výpočtu odměny za zastupování advokátem je v případě přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení částka, která byla odvolateli (podle jeho názoru) nesprávně buď odepřena, anebo nesprávně uložena k náhradě. V projednávané věci je tak tarifní hodnotou částka 1 252 Kč, která byla žalobci podle jeho názoru odepřena (2 252 Kč (žalobcem poža