49 Co 237/2024-118 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 582.000 Kč (výrok I.) a žalobce byl zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 0 Kč (výrok II.).2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce po žalovaném, jakožto právnímu nástupci jeho bývalého zaměstnavatele společnosti , právnická osoba, , domáhal odškodnění následků pracovního úrazu, který se žalobci při výkonu práce pro zaměstnavatele stal dne , datum, a při kterém žalobce utrpěl poranění pánve, zápěstí a hlavy. Žalovaná částka představovala odškodnění bolesti ve výši 82.000 Kč a odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 500.000 Kč.3. Žalovaný se uplatněnému nároku bránil tvrzením, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností , právnická osoba, dne , datum, je neplatným právním jednáním z důvodu existence rozporu mezi zájmy zaměstnavatele a zaměstnance. Uvedenou pracovní smlouvu totiž žalobce uzavřel sám se sebou, tedy jak za zaměstnavatele, jehož byl jednatelem a jediným společníkem, tak za zaměstnance. Pokud žalobce i přesto pro uvedenou společnost konal práce odlišné od výkonu funkce jejího jednatele, konal je pouze v rámci tzv. faktického pracovního poměru, na který se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazem dle vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Pojišťovna proto není povinna za společnost , právnická osoba, žalobci odškodnit následky úrazu ze dne , datum, .4. Soud I. stupně při svém rozhodování vyšel ze stěžejních zjištění, že žalobce byl v období od , datum, do , datum, jediným statutárním orgánem (jednatelem) původního žalovaného společnosti , právnická osoba, , a že dne , datum, byla mezi uvedenou společností, jako zaměstnavatelem, zastoupenou žalobcem jako jejím jednatelem na jedné straně a žalobcem jako zaměstnancem na straně druhé sepsána pracovní smlouva, na základě které měl žalobce jako zaměstnanec pro původního společnost , právnická osoba, od , datum, pracovat jako řidič mezinárodní kamionové dopravy s místem výkonu práce , adresa, , pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou se zkušební dobou v trvání tří měsíců. Na základě těchto zjištění se soud I. stupně s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 11/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 1634/2004 nebo ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 313/2007) zabýval otázkou platnosti předmětné pracovní smlouvy, a to z hlediska, zda při jejím uzavření nedošlo ke střetu zájmů mezi žalobcem a společností , právnická osoba, Dospěl přitom k závěru, že sporné právní jednání, směřující ke vzniku pracovního poměru, které žalobce učinil jménem původního žalobce jako zaměstnavatele a současně jménem svým jako zaměstnancem, je neplatné dle § 580 odst. 1 o. z. (zde vyšel ze závěrů, vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č. j. 21 Cdo 2124/2018, které v odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji rozvedl), a pokud žalobce pro právního předchůdce žalovaného konal práci odlišnou od výkonu funkce jednatele, jednalo se o výkon práce z tzv. faktického pracovního poměru, při kterém se na škodu vzniklou pracovním úrazem nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu. Vzhledem k výše uvedeného proto žalovaný nemá povinnost žalobci škodu za poškození zdraví úrazem ze dne , datum, nahradit. Nadto soud I. stupně shledal předmětnou pracovní smlouvu neplatnou i z důvodu, že na ní nebyl úředně ověřený podpis osoby jednající za zaměstnavatele.5. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který se zamítnutím žaloby nesouhlasil. V odvolání polemizoval se závěry soudu I. stupně o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne , datum, , na jejímž základě konal pro právního předchůdce žalovaného práci řidiče mezinárodní kamionové dopravy. Zdůraznil, že české právo stojí na zásadě, že co není zakázáno je povoleno. Vzhledem k tomu, že česká legislativa výslovně nezakazuje souběh funkce člena statutárního orgánu a účastníka pracovněprávního vztahu, nemají závěry soudu I. stupně o domnělé neplatnosti předmětné pracovní smlouvy zákonnou oporu. I když strany pracovního poměru mohou mít obecně rozdílné zájmy, tato skutečnost dle žalobce sama o sobě nezakládá neplatnost pracovní smlouvy v případě, kdy je za obě smluvní strany podepsána jednou a tou samou osobou. Z logiky věci totiž dle žalobce plyne, že u jednočlenné obchodní společnosti nebylo objektivně ani jiné osoby, která by za zaměstnavatele dané právní jednání mohla učinit. Judikatura, na kterou odkazuje soud I. stupně, spatřuje při posuzování otázky platnosti takové pracovní smlouvy hlavní potíž v tom, že mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem existuje rozdílnost jejich zájmů, což zpravidla vylučuje uzavření platné smlouvy, ovšem vždy je třeba současně zkoumat otázku střetu zájmů v daném konkrétním případě. Takovýmto způsobem soud I. stupně však neposuzoval, když na jedné straně odkázal na judikaturní závěry o tom, že je otázku střetu zájmů posuzovat individuálně v každém jednotlivém případě, na straně druhé však k závěru o neplatnosti smlouvy pro střet zájmů jejích účastníků dospívá na základě toho, že z podstaty věci je vyloučeno, aby byla taková smlouva platná. Soud I. stupně dále při svém rozhodování zcela ignoroval závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 669/17, v němž Ústavní soud zdůraznil, že zákaz tzv. souběhu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu české zákony nikdy výslovně nestanovily a tento zákaz judikaturně dotvořily až obecné soudy, nikoli zákonodárce, který je primárním normotvůrcem. Obecné soudy proto musí pro své závěry o zákazu tzv. souběhu funkcí předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože tímto zákazem jdou proti zájmům soukromých osob (ke stejným závěrům Ústavní soud dospěl i ve svých dalších nálezech, například sp. zn. I. ÚS 190/15 a II. ÚS 565/16). V neposlední řadě žalobce nesouhlasil ani se závěrem soudu I. stupně o tom, že pracovní smlouva musí obsahovat úředně ověřený podpis osoby jednající za zaměstnavatele. Zdůraznil zejména to, že otázka úředně ověřeného podpisu v průběhu řízení vůbec nezazněla, a dle judikatury ústavního soudu není požadavek na úřední ověření podpisů u pracovní smlouvy reálně podložený, tento se vztahuje pouze na korporátní rovinu. Absence úředně ověřených podpisů na předmětné pracovní smlouvě proto nemohla způsobit její neplatnost, jak nesprávně dovodil soud I. stupně. S odkazem na výše uvedené skutečnosti žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl, event. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.6. Žalovaný naopak navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Ve svém vyjádření zrekapitulovat závěry, vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 2124/2018, i závěry, k nimž dospěl v napadeném rozsudku soud I. stupně. Za nedůvodné označil námitky žalobce, že se soud I. stupně nezabýval otázkou, zda v daném konkrétním případě existoval střed zájmů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. V této souvislosti zdůraznil, že v projednávané věci je naprosto evidentní, že co do podmínek pracovně-právního vztahu měly při uzavření pracovní smlouvy obě strany závazku rozdílné zájmy, což ostatně vyplývá již ze samotné podstaty pracovněprávního vztahu, v němž se uplatňuje zvýšená ochrana zaměstnance, jak vyplývá například z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/20, podle kterého je zaměstnanec v důsledku zvláštní právní úpravy (zákoník práce) do určité míry v privilegovaném postavení, jelikož mu vzniká právo na náhradu újmy i tehdy, když by mu za srovnatelných okolností při aplikaci obecné občanskoprávní úpravy nesvědčilo (tj. v porovnání s jinými osobami srovnatelně poškozenými za srovnatelných okolností, které ale dle obecné občanskoprávní úpravy nezakládají obdobnou povinnost k náhradě újmy, jako např. u vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem). A contrario pravým účelem předmětné pracovní smlouvy pak nebyla realizace rozdílných zájmů stran pracovní smlouvy, ale falešné vytvoření „statutu“ zvláštní ochrany, resp. privilegovaného postavení, s nímž je spojeno právo na náhradu újmy i tehdy, když by mu za srovnatelných okolností při aplikaci obecné občanskoprávní úpravy nesvědčilo. Z tohoto úhlu pohledu pak absence pravé vůle realizovat zájmy zaměstnance a zaměstnavatele nabývá rozměru, který zcela podtrhuje žádoucí odmítnutí platnosti takového závazku, jakým je předmětná pracovní smlouva.7. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.8. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k t