49 Co 240/2024-87 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 33.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 33.000 Kč od , datum, do zaplacení, a dále smluvní pokutu ve výši 1.448,70 Kč (výrok I.), a že žalobkyně je povinna uhradit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 10.164 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).2. Soud tak rozhodl o žalobě odůvodněné tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným ústní smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě zapůjčila žalovanému částku ve výši 246.400 Kč. Smluvní strany teprve následně sepsaly dne , datum, písemnou smlouvu o zápůjčce, čímž dodatečně dodaly tomuto právnímu jednání písemnou formu. Podle článku II. odstavec 3 smlouvy se žalovaný zavázal vrátit zápůjčku v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 10.000 Kč, počínaje měsícem březnem 2021 do zaplacení, nejpozději do prosince 2022, a to pod ztrátou výhody splátek. Žalovaný postupnými platbami uhradil žalobkyni celkem 213.000 Kč (splátky 11.200 Kč dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, , dne , datum, a dne , datum, , splátky 11.500 Kč dne , datum, , dne , datum, a dne , datum, a splátka 10.900 Kč dne , datum, ), zbývá tedy uhradit částka 33.000 Kč. V dubnu 2022 žalovaný neuhradil žádnou splátku, proto dne , datum, došlo k zesplatnění celé zápůjčky. Žalobkyně požadovala dále smluvní pokutu ve výši 0,01 % z dlužné částky za každý den prodlení od , datum, v kapitalizované výši 1.488,70 Kč.3. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o zápůjčce v písemné podobě dne , datum, . Žalovaný uhradil žalobkyni v postupných po sobě jdoucích platbách celkem částku 191.300 Kč (ve dnech , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a , datum, , vždy ve výši 11.200 Kč, a ve dnech , datum, , , datum, a , datum, vždy ve výši 11.500 Kč). Platby proběhly z účtu žalovaného č. , č. účtu, , ve výpisech z účtu nebyly nijak specifikovány, označeny, nebylo tedy možné je bez dalšího spojit se smlouvou o zápůjčce uzavřenou mezi stranami. Smlouva o zápůjčce je tzv. reálný kontrakt, vzniká tedy až okamžikem poskytnutí peněz. Žalobkyně jako věřitel proto měla břemeno tvrzení a důkazní, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a že předala žalovanému finanční prostředky. Žalobkyně však toto důkazní břemeno neunesla; sama žalobkyně uvedla, že doklad o poskytnutí zápůjčky, resp. doklad o přenechání finančních prostředků žalovanému, nemá. Jednání žalovaného, který žalobkyni pravidelně zasílal platby na účet, nelze posoudit jako konkludentní uznání dluhu. Aby dlužník mohl uznat svůj dluh, musí nějaký dluh vůbec existovat. Pokud žalobkyně neprokázala, že by jí vůči žalovanému vznikla pohledávka z titulu smlouvy o zápůjčce, není možné, aby žalovaný jakkoliv uznal, že má vůči žalobkyni dluh. Příchozí platby na účet žalobkyně pod jménem žalovaného neprokazují, že žalobkyně fyzicky peníze žalovanému předala.4. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně odvolání. Namítla, že na výzvu soudu podle § 118 a o. s. ř. doplnila svá tvrzení a důkazy tak, že prokázala výpisem z účtu, že žalovaný zápůjčku splácel. Měla plně za to, že svůj nárok řádně prokazuje, a že rozhodné skutečnosti uvedla úplně. Pokud měl soud stále za to, že nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti, nebo že doplnění důkazů bylo nedostatečné, měl o tomto žalobkyni znovu poučit. Absence takového poučení je v rozporu i s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 619/2011). Pokud by žalobkyně byla poučena, navrhla by výslech , jméno FO, , která byla přítomna předání hotovosti mezi žalobkyní a žalobcem. Dále namítla, že soud zamítl žalobu proto, že smlouva o zápůjčce je reálný kontrakt a vzniká okamžikem poskytnutí peněz. Soud ale pochybil, když tento právní názor žalobkyni nevysvětlil a nepoučil ji podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., tedy že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru žalobkyně, a nevyzval ji, aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností. Podle žalobkyně je navíc závěr soud o neunesení důkazního břemene nesprávný. Soud se nezajímal o účel splátek žalovaného a bez dalšího neshledal souvislost mezi těmito splátkami a předmětem žaloby. Soud navíc opomenul zasadit splátky do kontextu uzavřené smlouvy o zápůjčce, která žalovaného zavazuje ke splátkám s identickým charakterem. Pokud soud dospěl k názoru, že splácení těchto splátek nelze považovat za konkludentní uznání dluhu, lze je považovat nejméně za nepřímý důkaz o jeho existenci. Vezmeme-li v úvahu uzavřenou smlouvu o zápůjčce, lze jen stěží nahlížet na předmětnou zápůjčku a dotčené splátky odděleně. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud žalobkyni řádně poučil podle § 118a o. s. ř., na což žalobkyně reagovala doplněním svých tvrzení a důkazů. Tím byla poskytnutá tvrzení ze strany žalobkyně kompletní, není důvod, proč by měl soud žalobkyně poučovat dvakrát o téže věci, tedy o tom, aby doplnila skutková tvrzení ohledně reálného předání finančních prostředků z dispozice žalobkyně do dispozice žalovaného. Pokud jde o další důkazní návrhy, tak pokud měla žalobkyně za to, že by svědecká výpověď prokázala její tvrzení, které soudu poskytla, měla tento důkaz označit na základě výzvy soudu, a tedy před koncentrací řízení. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalovaného (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 3, § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.7. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na vrácení zápůjčky, resp. její nesplacené části, kterou žalobkyně poskytla žalobci na základě ústní smlouvy o zápůjčce a o které byla následně dne , datum, sepsána písemná smlouva. Předmětem smlouvy měla být zápůjčka ve výši 246.400 Kč, ze které žalovaný dle žalobních tvrzení postupně uhradil na splátkách částku 213.400 Kč (dle zjištění soudu z výpisů z účtu žalovaného byla uhrazena částka 191.300 Kč).8. Podle ustálených závěrů soudní praxe ve sporu o vrácení peněžité zápůjčky (§ 2390 o. z.) má žalobce jako zapůjčitel břemeno tvrzení, že s žalovaným vydlužitelem uzavřel smlouvu o zápůjčce, že vydlužiteli předmět zápůjčky odevzdal a že vydlužitel peněžitou zápůjčku řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zapůjčitele (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal vydlužiteli (žalovanému) finanční prostředky. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl zapůjčitel (žalobce) jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Naopak, chce-li se vydlužitel (žalovaný) úspěšně ubránit, musí tvrdit, že peněžitou zápůjčku vrátil, nebo že pohledávka zanikla jiným zákonem stanoveným způsobem, popřípadě že je promlčena, a o svém tvrzení nabídnout důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 29 ICdo 112/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 33 Cdo 4312/2008).9. V projednávané věci soud správně dovodil, že žalobkyně má důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovanému předala (poskytla) peníze, které tvořily předmět zápůjčky, a jejichž vrácení se v řízení domáhá. Nutno přitom upozornit, že k tomu, aby byla žalobkyně úspěšná, nestačí tvrdit a dokázat, že žalobkyně žalovanému zapůjčila určitou peněžní částku, pro posouzení věci je rozhodné, zda žalobkyně zapůjčila žalovanému peněžní částku v takové výši, že i přes provedené splátky jí žalovaný zůstal dlužen žalobou požadovaných 33.000 Kč.10. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu, že žalobkyně důkazní břemeno ohledně poskytnutí částky 246.400 Kč (resp. takové částky, že by jí i při provedených splátkách žalovaný zůstal dlužen 33.000 Kč) neunesla.11. Podle ustálených závěrů soudní praxe lze skutečnost považovat za prokázanou, pokud na základě výsledku hodnocení důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, respektive že je pravdivá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, R 93/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 28 Cdo 4268/2019).12. V projednávané věci žalobkyně nepředložila dostatečné důkazy o předání peněz žalovanému, resp. o předání peněz žalovanému v žalobkyní tvrzené výši. Toto tvrzení žalobkyně neprokazuje ani písemná smlouva o zápůjčce, ani