70 Co 25/2025-478 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu opatřenou vlastnoručním podpisem v následujícím znění „Omlouvám se žalobci, že jsem o něm nepravdivě a smyšleně ve svém písemném podání adresovanému , právnická osoba, v , adresa, ve správním řízení , spisová značka, dne 7. 5. 2019 uvedl, že je psychicky labilní a omezené inteligence, že konvertuje k islámu, že je závislý na alkoholu a lécích, a že účelově oddaluje soudní a jiná řízení“ (I. výrok). Naopak zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo omluvit se žalobci za nepravdivá a smyšlená tvrzení, že měl úmyslně poškodit jeho osobní motorové vozidlo, že měl do něj úmyslně motorovým vozidlem najíždět, a že žalobce neoprávněně natáčel na svůj mobilní telefon a následně mu vyhrožoval se sekyrou v ruce (II. výrok). Právě tak zamítl žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč (III. výrok). Odmítl žalobu, aby žalovanému soud zakázal, šířit o žalobci nepravdivé a smyšlené údaje, a to ať už jakoukoliv formou, zejména pak prostřednictvím podání a podnětů subjektům příslušným k projednání takových podání a podnětů (IV. výrok). Současně žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 18 513 Kč (V. výrok).2. V nyní relevantním rozsahu soud prvního stupně dovodil, že žalovaný se v písemném vyjádření vůči správnímu orgánu dopustil excesu ze zákonné licence, neboť jediným cílem předmětných výroků, za které nařídil omluvu, bylo dotknout se cti a vážnosti žalobce, když neobsahují žádné konkrétní skutkové okolnosti vztahující se k projednávaným přestupkům. Jde o výrazně negativní hodnocení, které je nepřiléhavé a nepřiměřené. Za přiměřenou satisfakci pokládal soud prvního stupně přiznání písemné omluvy a nárok na peněžitou satisfakci proto zamítl, přičemž zdůraznil i to, že mezi účastníky probíhají letité sousedské spory, které postupně přerostly ve vzájemné intenzivní obviňování v širokém spektru vytýkaných jednání, kdy iniciativu v oznámeních a podnětech vyvíjely obě strany letitých sporů a zjevně tak realizovaly svépomocnou satisfakci podáváním oznámení a podnětů.3. Proti III. a V. výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání a dle obsahu odvolání se domáhal jejich změny přiznáním požadované či nižší peněžité satisfakce, případně jejich zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že pro nepřiznání finanční satisfakce neobstojí argumentace soudu prvního stupně ohledně vzájemné nevraživosti a osočování, když naopak podle nálezů Ústavního soudu nelze lavinu výpadů z obou stran tolerovat. Případnou nemajetkovou újmu žalobce pak nelze redukovat toliko na újmu společenskou a průměrný člověk by nepochybně nesl úkorně, pokud by byl nepodloženě vláčen v přestupkových řízeních. Žalobce žil ve svém rodinném domě poklidným životem do doby, než žalovaný zdědil nemovitost v sousedství, začal zde pořádat různé kulturní akce a tím odstartoval eskapády vzájemných osočování. Žalobce nesouhlasil ani s povinností hradit žalovanému náklady řízení, když žalovaný se dopustil excesu a není přezkoumatelné, jakou část nákladů řízení žalovaného má žalobce vlastně hradit.4. Žalovaný podal odvolání proti I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu zamítnutím žaloby i v této části. Soudu prvního stupně vytkl neprovedení některých listinných důkazů, včetně již existujících znaleckých posudků z psychiatrie na žalobce, a neprovedení výslechu navrhovaných svědků. Cílem tvrzení žalovaného nebylo dotknout se cti a vážnosti žalobce bez souvislosti s projednávaným přestupkem, ale osvětlit správnímu orgánu důvody, které žalobce vedou k protiprávnímu jednání, a to v návaznosti na výroky samotného žalobce o sobě, žalovaném i jeho rodině, což nebylo soudem prvního stupně vůbec vzato v potaz.5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání byla podána k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o.s.ř.), směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou přípustná (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a byla podána včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v odvoláním napadaném rozsahu i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že zatímco odvolání žalobce je zcela nedůvodné, odvolání žalovaného nelze upřít důvodnost.6. Odvolací soud předesílá, že spis mu byl s odvoláními účastníků do rozsudku soudu prvního stupně předložen teprve dne 3. 2. 2025 a že věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobce, který byl k jednání řádně obeslán a z účasti na jednání se omluvil.7. Odvolací soud je nucen konstatovat, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadám vyplývajícím ze skutečnosti, že v rozsahu nárokované finanční satisfakce mělo být řízení přerušeno dle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona, což se nestalo. Odvolacím soudem bylo totiž z insolvenčního rejstříku zjištěno, že u žalobce byl usnesením Krajského soudu , adresa, ze dne 11. 4. 2017, , insolvenční spisová značka, , zjištěn úpadek, byl prohlášen jeho konkurs (tento výrok byl však posléze zrušen usnesením Vrchního soudu , adresa, ze dne 20. 7. 2017, , číslo jednací, ) a insolvenčním správcem byla ustanovena společnost , právnická osoba, Usnesením Krajského soudu , adresa, ze dne 29. 1. 2019, , insolvenční spisová značka, , bylo povoleno oddlužení dlužníka. Dne 26. 7. 2019 podal žalobce předmětnou žalobu na ochranu osobnosti. Usnesením Krajského soudu , adresa, ze dne 29. 11. 2022, , insolvenční spisová značka, bylo ovšem rozhodnuto o neschválení oddlužení a byl prohlášen konkurs. Usnesením Vrchního soudu , adresa, ze dne 31. 5. 2023, , číslo jednací, , bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Oproti požadované omluvě má požadovaný nárok na finanční zadostiučinění majetkový charakter a týká se tudíž majetkové podstaty žalobce jako dlužníka v insolvenčním řízení. K tomu lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2023, sp. zn. 29 NSČR 89/2022, dle kterého pohledávka na náhradu nemajetkové újmy (v daném případě za ztížení společenského uplatnění) náleží do majetkové podstaty dle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona. Žalobce nebyl v době podání žaloby v konkursu, nýbrž v oddlužení, a byl tudíž ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními dle § 229 odst. 3 písm. e) insolvenčního zákona. Poté, co oddlužení nebylo schváleno a byl prohlášen konkurs, tak tomu již ovšem není a touto osobou je insolvenční správce dle § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona.8. Za dané situace učinil odvolací soud v daném rozsahu výzvu na insolvenčního správce dle § 264 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť řízení bylo v tomto rozsahu ze zákona přerušeno dle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona. Insolvenční správce podáním ze dne 13. 11. 2025 sdělil, že nenavrhuje pokračovat v řízení v části týkající se náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 200 000 Kč. V souladu s § 264 odst. 2 insolvenčního zákona ovšem navrhl pokračovat v řízení žalovaný, a věc proto bylo možno odvolacím soudem projednat a rozhodnout, přičemž žalobce sám zůstal ve smyslu daného ustanovení účastníkem řízení.9. Byť tedy došlo v řízení před soudem prvního stupně v rozsahu týkajícím se nárokované finanční satisfakce k výše uvedené vadě, bylo by za situace, kdy žaloba je z níže uvedených důvodů zcela bezdůvodná a kdy došlo k určité nápravě odvolacím soudem dle § 264 odst. 2 insolvenčního zákona, ryze samoúčelné, formalistické a nehospodárné rozsudek soudu prvního stupně z tohoto důvodu v daném rozsahu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, neboť zamítnutí finanční satisfakce je ve výsledku správné a v řízení lze pokračovat.10. V případě posuzovaného zásahu do práva na ochranu osobnosti (§ 81 a násl. o.z.), který byl učiněn v rámci vyjádření žalovaného k odvolání žalobce proti přestupkovému rozhodnutí, jde svým charakterem o specifický typ zásahu do práva na ochranu osobnosti, u nějž je dle ustálené judikatury neoprávněnost zásahu bez přítomnosti excesu zásadně vyloučena. Již soudní praxí ve věcech ochrany osobnosti dle § 11 a násl. obč. zák., která je pro dané účely plně využitelná i v režimu o.z., bylo dlouhodobě a konstantně dovozováno, že neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je vyloučena tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva či povinnosti stanovených zákonem (jako je např. výkon práv účastníka v řízení nebo výkon svědecké či znalecké povinnosti) s výjimkou případů, kdy se ten, kdo právo či povinnost vykonává, dopustí excesu. Tyto ustálené závěry vycházejí primárně již ze Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydal Nejvyšší soud ČSSR v roce 1980 (S III, str. 196). Skutečnost, že vzhledem k institutu tzv. zákonné licence je obecně neoprávněnost zásahu do osobnostních práv ve vztahu k výkonu procesních podání a výpově