Krajský soud v Brně 28 Co 118/2025-124 – Ušlý zisk

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 880 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 145 880 Kč od 5. 10. 2022 do 12. 1. 2023, z částky 125 880 Kč od 13. 1. 2023 do 9. 3. 2023, z částky 115 880 Kč od 10. 3. 2023 do 25. 5. 2023, z částky 105 880 Kč od 26. 5. 2023 do 16. 8. 2023, z částky 85 880 Kč od 17. 8. 2023 do 25. 8. 2023, z částky 65 880 Kč od 26. 8. 2023 do 8. 9. 2023, z částky 55 880 Kč od 9. 9. 2023 do 22. 9. 2023 a z částky 40 880 Kč od 23. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 24 295,90 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta , tituly před jménem, , jméno FO, , do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).2. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podala žalovaná odvolání. Předně uvedla, že pohledávku žalobkyně ve výši 40 880 Kč s příslušenstvím z titulu ceny za provedené bourací práce považuje za nespornou. Soudu prvního stupně však vytkla, že neuznal vzájemné započtení pohledávky žalované ve výši 37 717 Kč proti této pohledávce žalobkyně, představující nárok na náhradu škody vzniklé poškozením kancelářského kontejneru při bouracích pracích prováděných žalobkyní. Tuto škodu byla žalovaná jako nájemce nucena nahradit pronajímateli kontejneru, společnosti , právnická osoba, , přičemž její výše byla doložena fakturami a potvrzením o úhradě a sestávala z nákladů na dodání a odvoz poškozeného kontejneru ve výši 12 584 Kč s DPH, nákladů na jeho výměnu ve výši 2 783 Kč s DPH a náhrady škody na samotném kontejneru ve výši 22 350 Kč bez DPH. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že započtení pohledávek bylo provedeno řádně, přestože v době započtení pohledávka žalované vůči žalobkyni ještě nebyla formálně způsobilá k započtení z důvodu, že neexistovala, ale bylo jisté, že tato regresní pohledávka v budoucnu (po zaplacení dlužné částky společnosti , právnická osoba, ) vznikne. Soud měl proto při posouzení věci zohlednit zásadu hospodárnosti řízení a přihlédnout k okolnostem případu, kdy z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že žalované škoda v dané výši skutečně vznikla, i když formálně až poté, co námitku započtení u soudu uplatnila. V opačném případě totiž neuznání započtení povede pouze k nutnosti zahájení dalšího samostatného soudního řízení o náhradu škody, a tím ke vzniku dalších nákladů a prodloužení řešení sporu, přestože existence i výše její pohledávky byly podle jejího názoru dostatečně prokázány již v tomto řízení. Na podporu své argumentace poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 a rozsudek ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, z nichž dovozuje, že nepřípustnost započtení je namístě zejména tehdy, pokud by posuzování započítávané pohledávky vedlo k nepřiměřenému prodlužování řízení nebo způsobilo újmu věřiteli, přičemž v projednávané věci taková situace podle jejího názoru nenastala, neboť její nárok byl doložen listinnými důkazy a jeho existence ani výše nebyly žalobkyní zásadně zpochybňovány. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.3. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24. 10. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 40 880 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že žalovaná částka představuje nezaplacenou cenu bouracích prací, které žalobkyně pro žalovanou na základě objednávky vykonala za celkově sjednanou cenu 145 880 Kč, která se odvíjela od počtu hodin provozu stroje. Dosud žalovaná zaplatila žalobkyni pouze část ceny těchto prací ve výši 105 000 Kč. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uplatnila obranu, že na nárok žalobkyně na zaplacení ceny bouracích prací započetla svůj nárok na náhradu škody, kterou jí žalobkyně způsobila tím, že při provádění bouracích prací na stavbě poškodila kancelářskou buňku, která patřila společnosti , právnická osoba, Původně žalovaná vznesla námitku započtení částky 78 650 Kč, kterou na jednání soudu prvního stupně dne 11. 3. 2025 snížila na 37 717 Kč s tím, že uvedená částka představuje pouze škodu, která jí vznikla v souvislosti s výměnou poškozené kancelářské buňky, kdy společnost , právnická osoba, vyzvala žalovanou k úhradě uvedené částky dvěma fakturami ze dne 1. 11 .2024 a žalovaná požadovanou částku dne 24. 1. 2025 zaplatila. Žalobkyně v replice připustila, že při provádění prací poškodila kancelářskou buňku umístěnou pro žalovanou na stavbě, žalovaná však následně nespolupracovala, ani přes opakované výzvy nezaslala vyčíslení vzniklé škody tak, aby žalobkyně mohla žalované vzniklou škodu zaplatit z pojistného plnění pojišťovny. Žalobkyně tak nemá důkaz o existenci požadované náhrady škody.6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění vyšel ze zjištění, že mezi účastníky nebylo sporné uzavření smlouvy o dílo, na jejímž základě žalobkyně v období v období od 29. 8. 2022 do 6. 9. 2022 provedla pro žalovanou objednané bourací práce v celkové ceně 145 880 Kč, přičemž žalovaná na tuto cenu postupně uhradila pouze částku 105 000 Kč (dne 12. 1. 2023 částku 10 000 Kč, dne 9. 3. 2023 částku 10 000 Kč, dne 25. 5. 2023 částku 10 000 Kč, dne 16. 8. 2023 částku 20 000 Kč, dne 25. 8. 2023 částku 20 000 Kč, dne 8. 9. 2023 částku 10 000 Kč a dne 22. 9. 2023 částku 15 000 Kč) a žalobkyni dluží nedoplatek ve výši 40 880 Kč. Současně bylo nesporné, že při provádění prací došlo k poškození kancelářské buňky umístěné na stavbě, která však nebyla ve vlastnictví žalované, nýbrž společnosti , právnická osoba, Žalovaná vyzvala žalobkyni v listopadu 2023 k zaplacení náhrady škody ve výši 78 650 Kč, která měla žalované poškozením buňky vzniknout a tuto částku včetně příslušenství pak žalovaná přípisem ze dne 18. 1. 2024 jednostranně započetla na žalovanou částku včetně příslušenství. Až v listopadu 2024 vyzvala společnost , právnická osoba, žalovanou k náhradě škody ve výši 37 717 Kč, kterou žalovaná zaplatila až dne 24. 1. 2052, tj. více než rok po provedeném započtení pohledávky. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že mezi žalobkyní coby zhotovitelem a žalovanou coby objednatelem byla uzavřena smlouva o dílo podle § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“), žalobkyně pro žalovanou jednané dílo (bourací práce) provedla a má nárok na zaplacení doplatku ceny díla ve výši 40 880 Kč spolu s úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., z jednotlivých dlužných částek snižovaných v návaznosti na jednotlivé žalovanou poskytované dílčí platby. Za nedůvodnou naopak považoval soud obranu žalované založenou na námitce započtení pohledávky z titulu náhrady škody s odůvodněním, že tato námitka nebyla uplatněna řádně, neboť žalovaná započetla pohledávku v době, kdy ještě neexistovala a nebyla tak způsobilá k započtení. Soud zdůraznil, že škoda vznikla původně vlastníkovi poškozené buňky, tedy společnosti , právnická osoba, , zatímco žalované mohl vzniknout regresní nárok vůči žalobkyni teprve okamžikem, kdy sama škodu třetí osobě uhradila. Z provedených důkazů přitom vyplynulo, že žalovaná provedla jednostranné započtení již dne 18. 1. 2024, avšak společnost , právnická osoba, ji vyzvala k náhradě škody až fakturami ze dne 1. 11. 2024 a žalovaná tuto částku zaplatila až dne 24. 1. 2025. V době kompenzačního projevu proto žádná pohledávka žalované na náhradu škody vůči žalobkyni neexistovala, a šlo tak o pohledávku nezpůsobilou k započtení ve smyslu § 1987 o. z. Nad rámec uvedeného soud konstatoval, že žalovaná důvod a výši svého nároku doložila až při jednání, kdy bylo možné věc rozhodnout, přičemž prokázání výše škody by vyžadovalo rozsáhlejší dokazování (prokazování přiměřenosti částek vyúčtovaných žalované společností , právnická osoba, ), které by teprve mohlo namítanou pohledávku učinit jistou a určitou. Toto byl další důvod, pro který by se soud v tomto řízení namítanou pohledávkou nezabýval (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3407/2020). Z uvedených důvodů soud obranu žalované neuznal a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 24 295,90 Kč vzniklých zaplacením soudního poplatku ve výši 2 044 Kč a zastoupením advokátem, tj. odměna za šest úkonů právní služby po 1 950 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, dvě písemná podání – žaloba a vyjádření ze dne 20. 2. 2024 a účast na jednáních soudu dne 29. 2. 2024 a 11. 3. 2025) podle § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), dále náhrada hotových výdajů ve výši 1 500 Kč za pět úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného do 31. 12. 2024, náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3 861,90 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.7. Odvolací soud, aniž by doplňoval či opakoval dokazování, vycházel při posouzení věci ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Se zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud ztotožnil a pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.8. Podle § 2586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen “o. z.“), smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.9. Podle § 1987 odst. 1 o. z., k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.10. Pode § 2984 odst. 1 o. z., povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).11. Podle § 2952 o. z., hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.12. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky, podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, byla uzavřena smlouva o dílo podle ustanovení § 2586 a násl. o. z., jejímž předmětem byly objednané bourací práce. Žalobkyně v pozici zhotovitele své smluvní povinnosti splnila, dílo provedla a vznikl jí nárok na zaplacení ceny díla ve výši 145 880 Kč vyúčtované fakturou ze dne 20. 9. 2022, splatnou dne 4. 10. 2022. Žalovaná řádně a včas tuto cenu díla nezaplatila, po splatnosti faktury uhradila postupnými platbami částku 105 000 Kč (dne 12. 1. 2023 částku 10 000 Kč, dne 9. 3. 2023 částku 10 000 Kč, dne 25. 5. 2023 částku 10 000 Kč, dne 16. 8. 2023 částku 20 000 Kč, dne 25. 8. 2023 částku 20 000 Kč, dne 8. 9. 2023 částku 10 000 Kč a dne 22. 9. 2023 částku 15 000 Kč) a dluží tak nadále žalobkyni částku 40 880 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s plněním svého závazku, je podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. povinna ode dne následujícího po splatnosti faktury zaplatit žalobkyni vedle plnění i úrok z prodlení z dlužné částky, jejíž výše se postupně snižovala v návaznosti na jednotlivé shora rekapitulované poskytované dílčí platby.13. Ve vztahu k námitkám žalované, týkajícím se vzájemného započtení pohledávek, odvolací soud předesílá, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021 dovodil, že „Právní úprava občanského zákoníku účinná od 1. 1. 2014 obsahuje v § 2952 věta druhá výslovné pravidlo, dle kterého záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Nejsou tak nadále uplatnitelné závěry starší rozhodovací praxe dovolacího soudu o tom, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2272/2013, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4830/2016, ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017, či jeho rozsudky ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1532/2010, ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1021/2011, a ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4370/2011). Obdobný výklad § 2952 o. z. přijala i odborná literatura, dle níž již z ustanovení § 2894 o. z. vyplývá, že zatížení jmění dluhem je škodou. Občanský zákoník rozšířil pojem škody i na újmy na straně pasiv [MELZER, F. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. (§ 2894-3081). Praha: Leges, 2018, § 2894; m. č. 44, 45; obdobně srov. BEZOUŠKA, P. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 20553014). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, § 2952, m. č. 9]. Ustanovení § 2952 o. z. představuje výrazný odklon od dosud zastávaného pojetí, že skutečná škoda, odvíjí-li se od povinnosti poškozeného poskytnout třetí osobě plnění v důsledku škodního jednání škůdce, vzniká až okamžikem, kdy je plnění skutečně poskytnuto a majetkový stav poškozeného se tím sníží. Nyní ovšem zákon výslovně hovoří o tom, že škoda může spočívat též v dluhu, tedy že tato podmínka vzniku povinnosti nahradit škodu může nastat již tím, že jmění poškozeného je zatíženo dluhem, a to bez ohledu na to, jak a zda bude dluh splněn (srov. v literatuře VOJTEK, P. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, s. 1071). V teoretické rovině tak závěry soudu prvního stupně, jenž konstatoval, že nárok žalované na náhradu škody mohl žalobkyni vzniknout až v okamžiku, kdy žalovaná poskytla peněžní plnění třetí osobě (společnosti , právnická osoba, ), nejsou ve světle právní úpravy nového občanského zákoníku nadále uplatitelné.14. Nicméně, jde-li o posouzení způsobilosti pohledávky žalované k započtení oproti žalobou uplatněné pohledávce, má odvolací soud za to, že soud prvního stupně nepostupoval v řízení důsledně, pokud se zabýval pouze výší žalovanou tvrzené škody, neřešil další předpoklady odpovědnosti za škodu (mezi něž kromě vzniku škody náleží tvrzené protiprávní jednání žalobkyně a příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalobkyně) a ve vztahu k nim neposkytl žalované poučení ke splnění její povinnosti tvrzení a důkazní. Zejména tak nebylo ze strany žalované vysvětleno, jaká konkrétní poškození kancelářská buňka vykazovala, jaký byl rozsah těchto poškození, kdy a jakým mechanismem či postupem žalobkyně tato poškození nastala. Žalovaná byla proto ze strany odvolacího soudu poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k prokázání jednotlivých předpokladů vzniku nároku na náhradu škody, tj. jakou povinnost žalobkyně porušila, jaká škoda a v jaké výši jí vznikla a v čem spočívá příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti ze strany žalobkyně. Žalovaná po poučení soudu sdělila, že není schopna této výzvě vyhovět, a odkázala pouze na listiny, které jsou již obsahem spisu a byly jako důkaz provedeny soudem prvního stupně. Za této procesní situace nutno konstatovat, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní k prokázání skutečnosti vedoucí k závěru, že jí vznikla pohledávka vůči žalobkyni jako nárok z titulu odpovědnosti za škodu a že tato pohledávka byla způsobilá k započtení ve smyslu § 1987 o. z.15. Na základě všech výše uvedených skutečností odvolací soud uzavírá, že rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno, je věcně správné, a jako takové bylo odvolacím soudem potvrzeno (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla zcela procesně úspěšná žalobkyně, které však žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.