Krajský soud v Brně 28 Co 211/2025-110 – Náklady řízení

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 589 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 40 732,56 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 89 577,19 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení a s 13,92% úrokem ročně z částky 78 866,19 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 49 589 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení a do souvisejícího III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Uvedla, že nenapadá právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy, namítla však, že soud pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnuté jistiny. Povinnost vrátit tuto jistinu žalované vznikla na základě výzvy žalobkyně v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2024, které bylo žalované odesláno dne 3. 12. 2024. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované, i k lhůtě ke splnění dluhu, stanovené v této výzvě, se dne 17. 12. 2024 žalovaná dostala do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Zdůraznila, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně netvrdila ani neprokazovala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž žalovaná jako spotřebitel nese břemeno tvrzení a důkazní o svých možnostech jistinu spotřebitelského úvěru vrátit. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadenou část II. výroku změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15% úrok z prodlení ročně z částky 49 589 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení.3. Žalovaná se k podanému odvolání, které jí bylo doručeno dne 20. 10. 2025, nevyjádřila.4. Podle § 207 odst. 2 o. s. ř., dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Vzal-li někdo odvolání zpět, nemůže je podat znovu.5. Žalobkyně na jednání odvolacího soudu dne 18. 8. 2026 vzala zpět odvolání týkající se části II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 15 % ročně z částky 49 589 Kč od 17. 12. 2024 do 20. 3. 2025 a úrok z prodlení 3 % ročně z částky 49 589 Kč od 21. 3. 2025 do zaplacení. Jelikož odvolání bylo vzato částečně zpět dříve, než o něm odvolací soud rozhodl, bylo odvolací řízení podle citovaného ustanovení občanského soudního řádu v rozsahu zpětvzetí odvolání zastaveno, jak vyplývá z II. výroku tohoto rozsudku. Předmětem odvolacího řízení tak zůstal nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení 12 % ročně z částky 49 589 Kč od 21. 3. 2025 do zaplacení.6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl soudu doručen dne 16. 4. 2025, domáhala po žalované zaplacení částky 90 321,56 Kč, 15% úroku z prodlení ročně z částky 89 577,19 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení a 13,92% úroku ročně z částky 78 866,19 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o úvěru č. 33741928 uzavřené dne 14. 7. 2021 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr za účelem koupě motorového vozidla ve výši 107 900 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit spolu s dohodnutými úroky a poplatky v 60 měsíčních splátkách po 2 507 Kč. Žalovaná neplnila své smluvní povinnosti, nehradila sjednané splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně s účinností ke dni 31. 10. 2023 od smlouvy odstoupila a opakovaně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky podle zaslaného vyúčtování. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou ze dne 18. 11. 2024 s účinností ke dni 20. 11. 2024 postoupena žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Na svůj dluh žalovaná dosud uhradila částku 58 311 Kč. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a po celou dobu řízení před soudem prvního stupně byla nečinná.8. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovanou jako spotřebitelem řádně neprověřila její úvěruschopnost. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, jaké měla žalovaná skutečné příjmy, výdaje a jaká byla míra jejího zadlužení. Z uvedeného důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 zákona č. 89/012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“) a poskytnutím finančního plnění z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalované, které je povinna vydat (§ 2993 o. z.). Žalované byla poskytnuta částka 107 900 Kč, dosud vrátila 58 311 Kč a zbývá jí tak uhradit žalobkyni 49 589 Kč ve lhůtě odpovídající možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo určena soudem. Mezi účastníky k takové dohodě nedošlo. S ohledem na nezjištěné aktuální poměry žalované soud uložil žalované podle § 160 o. s. ř. povinnost zaplatit dlužnou jistinu do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že nárok na případný úrok z prodlení by žalobkyni vznikl až v případě prodlení žalované s úhradou dluhu v takto stanovené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu stran v tomto sporu vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.9. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením této smlouvy řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Žalobkyně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila.10. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2024 a výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 5. 3. 2026 s podacím lístkem z téhož dne, z nichž vyplynulo, že žalovaná byla v oznámení o postoupení pohledávky informována o novém věřiteli, kterým se stala žalobkyně. Výzvou k plnění ze dne 5. 3. 2026, která byla téhož dne podána k poštovní přepravě, byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy, vyčísleného částkou v celkové výši 123 620,55 Kč, nejpozději do 20. 3. 2025. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je namístě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., který je ustanovením speciálním k obecné úpravě bezdůvodného obohacení v § 2991 a násl. o. z. Postihem věřitele, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost věřitele, v důsledku čehož je smlouva o úvěru absolutně neplatná, je ve smyslu § 87 shora citovaného zákona ztráta zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi částkou 107 900 Kč, která byla žalované z neplatné smlouvy o úvěru poskytnuta, a částkou 58 311 Kč, kterou žalovaná žalobkyni dosud vrátila. Z citovaného ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak vyplývá povinnost dlužníka vrátit zbytek dlužné jistiny úvěru 49 589 Kč v době přiměřené jejím možnostem.13. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není, přitom je třeba při posuzování této otázky respektovat princip rovnosti stran před soudem a kontradiktornosti řízení. Na pojem „spor“ je nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalované „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci žalovaná v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení tento spor o přiměřenou dobu plnění nenastolila, neboť byla po celou jeho dobu zcela nečinná. Návrh na určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 2 citovaného zákona mohou u soudu vnést obě strany, věřitel i spotřebitel. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení získané na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, však prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Je to tedy spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit tento dluh, a k těmto tvrzením navrhnout důkazní prostředky. Taková skutková tvrzení vycházejí ze subjektivních poměrů, jež jsou známy spotřebiteli, avšak věřitel je zpravidla nezná. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu nebo v delším čase určeném věřitelem, musí vyplývat z výsledků dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo a není na soudu, aby bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek (v podrobnostech viz JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti předmětný dluh splácet. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím „spor“ vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaná nesdělila žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byla žalobkyní vyzván k plnění; žádné skutečnosti v tomto směru netvrdila ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl.14. V kontextu shora uvedených skutečností se proto odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení s plněním svého dluhu a že žalobkyni z tohoto důvodu nenáleží nárok na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny. Absentuje-li spor mezi účastníky o přiměřenou dobu plnění podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka a na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci s ohledem odvolací návrh žalobkyně, který nadále uplatňovala po částečném zpětvzetí odvolání, považovat předžalobní výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 5. 3. 2025, podanou téhož dne poště k přepravě; při úvaze, že tato listina jako jednostranné hmotněprávní jednání se mohla do tří pracovních dnů ode dne jejího odeslání dostat do sféry dispozice adresáta, pak s ohledem na žalobkyní požadovanou úhradu dluhu do 20. 3. 2025 byla žalovaná od data 21. 3. 2025 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. právo požadovat po žalované vedle plnění i úrok z prodlení, jehož výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.15. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 12 % ročně z částky 49 589 Kč od 21. 3. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.16. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanoveni § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (20. 8. 2025) a dospěl k závěru, že žalobkyně byla ve sporu úspěšná z 38,8 % a neúspěšná z 61,2 %. Vzájemným poměřením procesního úspěchu a neúspěchu je to žalovaná, která by měla nárok na náhradu 22,4 % svých nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.17. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Vyšel z hodnoty žalované pohledávky ve výši 12 431,21 Kč, představující odvoláním žalobkyně požadovaný úrok z prodlení kapitalizovaný k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (18. 8. 2026). Z této částky bylo žalobkyni přiznáno 8 412,46 Kč, což odpovídá 67,7 % celkového odvoláním požadovaného nároku. Vzájemným poměřením jejího procesního úspěchu a 32,3% neúspěchu tak žalobkyni přísluší náhrada 35,4 % jejích nákladů řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 1 865 Kč a zastoupením advokátem, tj. mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 2 620 Kč podle § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), určená podle § 8 odst. 2 a. t. z tarifní hodnoty 37 191,75 Kč coby pětinásobku hodnoty ročního plnění, neboť předmětem odvolacího řízení bylo opětující se plnění na dobu neurčitou (podání odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 18. 8. 2026), náhrada hotových výdajů za dva tyto úkony po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve výši 1 289,40 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představují částku 9 294,40 Kč, z níž jí přísluší náhrada v rozsahu 35,4 %, tj. částka 3 290,20 Kč.