5 CO 1104/2021-455 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně v plném rozsahu zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému č. 2) k vyklizení pozemků v [katastrální uzemí], blíže specifikovaných v žalobě a následně i ve výroku rozsudku a jejich předání žalobcům, eventuálně zaplacení náhrady za nevydané pozemky a zaplacení částky [částka] jako náhrady škody, která jim vznikla špatným hospodařením žalovaného č. 2 na těchto nemovitých věcech, včetně vydání plodů a užitků a vůči oběma žalovaným určení, že žalobci jsou spoluvlastníky zmíněných pozemků dle podílů vymezených žalobou, a to žalobce a) spoluvlastnickým podílem o velikosti [číslo], žalobce b) spoluvlastnickým podílem o velikosti [číslo], žalobkyně c) spoluvlastnickým podílem o velikosti [číslo], žalobce d) spoluvlastnickým podílem o velikosti [číslo], žalobce e) spoluvlastnickým podílem o velikosti [číslo] a uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit jim náhradu ve výši [částka], stanovenou podle zák. č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový, ke dni vydání rozsudku a v odstavci III. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své pravomoci a příslušnosti k rozhodování ve věci, kterou dovodil z ust. § 6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen ZMPS), které zakládá pravomoc českých soudů tam, kde je podle procesních předpisů pro řízení dána místní příslušnost soudů na území České republiky, nevyplývá-li z ustanovení tohoto zákona něco jiného. Pro řízení týkající se nemovité věci nacházející se na území České republiky je podle § 74 odst. 2 zákona dána pravomoc českých soudů výlučná, místní příslušnost je pak dovozena z ust. § 88b o.s.ř. soudu, v jehož obvodu se nemovitost nachází. Rozhodné právo je upraveno § 69 odst. 1 ZMPS a je jím právní řád místa, v němž se nemovitost nachází. K otázce vyklizení po provedeném dokazování a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 335/2010 a starší judikaturu (sp. zn. 22 Cdo 3499/2010, 20 Cdo 1897/98 a další) uzavřel, že žalobci jsou právními nástupci původní vlastnice předmětných nemovitostí ve spoluvlastnických podílech, jak jsou popsány výše, avšak k tomu, aby mohli nabýt k těmto nemovitým věcem vlastnické právo děděním, je nezbytné, aby tyto nemovitosti byly projednány v dědickém řízení po zůstavitelce [jméno] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [příjmení]. Vlastnické právo dědice z pozůstalosti nelze určit, pokud neproběhlo dědické řízení. Předmětné nemovitosti nebyly a ani nemohly být projednány rakouskými soudy s odkazem na zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle jehož § 5 se věcná práva k nemovitostem řídí právem místa, kde věc je a podle § 45 odst. 1 písm. c) československý soud projedná dědictví po cizinci, které je v ČSSR vždy také, jde-li o nemovitost ležící na jejím území. Aktivní legitimaci by žalobci k této žalobě získali tedy po úspěšně proběhlém dědickém řízení. Ve věci nároku žalobců na určení, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí ve výroku jeho rozsudku specifikovaných spoluvlastnických podílech, event. povinnosti žalovaných společně a nerozdílně žalobcům zaplatit finanční náhradu [částka] za převzaté nemovitosti, se zprvu zaobíral otázkou naléhavého právního zájmu jako předpokladu věcného projednání určovací žaloby podle § 80 o.s.ř. V této souvislosti za nejpodstatnější označil skutečnost, že předmětné nemovitosti nebyly projednány v rámci dědického řízení po zůstavitelce, žalobcům nemohlo být potvrzeno nabytí dědictví. Odkázal zde na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3499/2010 a 22 Cdo 1826/2004, 22 Cdo 335/2010), podle nichž ani jediný dědic (tím spíše jeden z možných dědiců) se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80c určení, že je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Navíc je ve věci nutno aplikovat též závěry nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005 sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05, podle něhož tvrzení vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna funkce žaloby podle § 80c o.s.ř. a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Smyslem a účelem restitučního zákonodárství je snaha zmírnit alespoň některé majetkové křivdy, vzniklé v rozhodném období a nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před [datum] a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy. Toto stanovisko je podle názoru prvoinstančního soudu aplikovatelné i pro období po [datum], jelikož zobecňuje aplikaci norem civilního práva ve vztahu ke zvláštním předpisům restitučního zákonodárství (mimo jiné zákon č. 87/1991 Sb., 229/1992 Sb., 403/1992 Sb. a další) s tím, že zakotvení restitučních předpisů bylo beneficiem státu, přesně vymezeným z hlediska časového a věcného, přičemž jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového. Soud podrobně rozebral závěry tohoto nálezu Ústavního soudu, z něhož podstatné pasáže citoval a dovodil, že žalobci nemohou mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle § 80 o.s.ř. Co se týká peněžité náhrady – reparace za nemovitosti zabrané státem bez vyplacení náhrady, provedl dokazování listinami, které se týkaly odnětí jiného majetku [jméno] [příjmení] – [příjmení], z nichž bylo možno vyvodit obecný postup při tehdejším přebírání nemovitostí státem. Na listu vlastnictví, kde byly zapsány předmětné nemovitosti, není uveden titul převzetí tohoto vlastnického práva, je zaznamenáno až souhlasné prohlášení o vzniku práva ze zákona podle § 48 odst. 2 zák. č. 254/2001 Sb. Soud vyšel v tomto směru z nesporných tvrzení účastníků, že československý stát předmětné nemovitosti odňal v dubnu 1948 právní předchůdkyni žalobců na základě zák. č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, bez vyplacení náhrady. Nárok na tuto náhradu plyne z ust. § 7 odst. 1 citovaného zákona, způsob stanovení této náhrady upravuje § 41 až § 52 zákona. Soud prvního stupně přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou stranou a na základě tehdy platného občanského zákoníku zák. č. 946/1811 Sb., ve znění účinném do 30.4.1948, konkrétně jeho § 1451, § 1501 a § 1478, uzavřel, že se uplatní obecná promlčecí doba třicetiletá, která, jelikož nárok na vyplacení náhrady podle § 7 revizního zákona mohl být uplatněn nejpozději do 30 let a zákon běh této lhůty konkrétně neupravuje a také s přihlédnutím k převzetí nemovitostí státem v dubnu 1948, začala běžet dnem 1.5.1948 a uplynula dnem 30.4.1978. Z důvodu promlčení tak nemohl nárok přiznat, navíc též neshledal aktivní legitimaci žalobců k jeho uplatnění, neboť nemovitosti nebyly předmětem pozůstalostního řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl za použití § 150 o.s.ř. a zvláštní důvody pro jeho užití shledal ve skutkové i právní složitosti věci, byť by právo na náhradu nákladů řízení náleželo zcela úspěšným žalovaným. 2. Proti tomuto rozsudku v plném rozsahu se včas odvolali žalobci a včasným odvoláním napadli odstavec III. jeho výroku, o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, také oba žalovaní. 3. Žalobci namítali, chybné posouzení jejich aktivní legitimace k podání žaloby o vyklizení i o eventuálním nároku s odůvodněním, že v řízení předložili listinné důkazy dokládající jejich vlastnickou a dědickou posloupnost po zůstavitelce, jejímiž jsou právoplatnými univerzálními právními nástupci a nositeli vlastnických práv, jakož i veškerých právních nároků, což s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1586/99 nebo 22 Cdo 2501/98 či 33 Cdo 774/2009, zakládá jejich právo uplatnit vyklizovací nárok i bez projednání nemovitostí v dědickém řízení po zůstavitelce v České republice. Judikatura citovaná soudem je na projednávaný případ vyklizení nepřípadná (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 335/2010, pozn. odvolacího soudu) a týká se výlučně žalob na určení vlastnictví, není jasné, jak by se mohla vztahovat i na žalobu o vyklizení a rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný. Je dána aktivní legitimace žalobců též k podání určovacího nároku, neboť celá pozůstalost po zůstavitelce včetně vlastnictví k předmětným nemovitostem a veškerý její další majetek či nároky k němu přešly na žalobce pořadem [název] [anonymizována dvě slova], což bylo potvrzeno v dědickém řízení u Okresního soudu v Deutschlandsb České soudy nemají pravomoc přezkoumávat statusové, resp. dědické otázky podle [název] [anonymizováno], dané rozhodnutí musí převzít a plně je akceptovat jako rozhodnutí cizího státu v souladu se ZMPS (§ 76 a násl.). Shledává-li soud nedostatek aktivní legitimace žalobců ve sporu o určení vlastnického práva v tom, že nejsou v