5 CO 1272/2021-402 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením soud prvního stupně v odstavci I. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 490 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 3. 5. 2019 do zaplacení, v odstavci II. výroku zamítl žalobu co do částky 93 524,95 Kč s úrokem z prodlení od 3. 5. 2019, v odstavci III. výroku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 63 948,50 Kč. Šlo v pořadí o druhý prvoinstanční rozsudek vydaný poté, co odvolací soud svým usnesením ze dne 15. 1. 2021, č. j. 5 Co 1012/2020-223, částečně potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 10. 6. 2020, č. j. 17 C 135/2019-185 do částky 58 322,76 Kč s úrokem z prodlení, zamítl rozsudek do částky 1 159 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 5. 2019 do zaplacení a ve zbývající části jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak nadále zůstal nárok na náhradu škody představované žalobci ušlým ziskem v důsledku jeho účasti při úkonech trestního řízení za léta 2012 až 2018 v částce 83 517,90 Kč, nárok na náhradu škody na zdraví vzniklé v důsledku trestního stíhání žalobce 10 000 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy v částce 490 000 Kč, vše s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení. Soud po provedeném dokazování poté co žalobce ani přes jeho poučení nedoplnil tvrzení, jakých výběrových řízení na veřejné zakázky se nemohl účastnit, o jaké konkrétní zakázky a v jaké hodnotě přišel, jaké konkrétní smluvní vztahy měl pro rozhodnou dobu sjednány a jaký výnos by v nich měl, jakož i jaké výdaje by bylo nutno na jejich realizaci vynaložit, kdy a jaké informace unikly o jeho případu ze strany orgánů činných v trestním řízení (v tomto smyslu byl prvoinstanční soud vázán předchozím zrušovacím rozsudkem odvolacího soudu) dospěl k závěru, že žalobcova skutková tvrzení k tomuto uplatněnému nároku nejsou prokázána, neboť ušlým ziskem nemůže být čas trávený na úkonech orgánů činných v trestním řízení násobený průměrným hodinovým výnosem z podnikatelské činnosti. Nárok na náhradu ušlého zisku byl tak zamítnut jako neprokázaný. Žalobce byl stíhán pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákona, za což mu hrozil trest odnětí svobody v délce 5 až 10 let. Jeho trestní stíhání započalo dne 10. 5. 2013 a skončilo pravomocně ke dni 9. 5. 2018. Proti usnesení odvolacího Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 To 13/2018-3958, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch žalobce dovolání, které bylo odmítnuto, přičemž usnesení o odmítnutí bylo právnímu zástupci žalobce doručeno dne 23. 9. 2018. Ještě před zahájením trestního stíhání usnesením Policie ČR žalobce podal ve věci vysvětlení dne 1. 8. 2012 Trestní stíhání žalobce bylo medializováno, proto veřejnost na něj začala pohlížet skrze prsty, což se projevovalo různými narážkami. Po obvinění Policií ČR přestal s manželkou chodit do společnosti, zrušili dovolené a jejich rodinné vztahy byly poznamenány stresem z trestního stíhání, v jehož důsledku došlo k rozpadu manželství žalobce. Od roku 2013 došlo ke zvýraznění obtíží žalobce s atopickým ekzémem. Soud dospěl k závěru, že je splněna podmínka nezákonnosti soudního rozhodnutí, jestliže žalobce byl zproštěn obžaloby, čímž je dán předpoklad odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním podle zákona č. 82/1998 Sb. a odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu státní veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdškZ), které se nelze zprostit. Nárok na újmu na zdraví byl zamítnut proto, že žalobce neprokázal jednoznačnou příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a zhoršením jeho projevů atopického ekzému, když podle výpovědi žalobcovy ošetřující lékařky může být spouštěčů onemocnění celá řada, přičemž konkrétní spouštěcí faktor je obtížné najít. U náhrady nemajetkové újmy vyšel prvoinstanční soud z porovnání skutkových okolností a výše přiznaného zadostiučinění v rozsudcích jiných soudů v porovnání se skutkovými okolnostmi posuzované věci. Dospěl k závěru, že obecně se výše odškodnění značně liší a pohybuje se v rozmezí od 15 000 Kč za rok (41 Kč/den) až 400 Kč den (věc Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 11 C 9/2011). Nejbližším srovnávaným případem byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 27 C 17/2017, kde bylo přiznáno odškodnění v částce 300 000 Kč za 4 roky trvání trestního stíhání (205 Kč/den), přičemž žalobce požadoval v přepočtu 210 Kč/den (trestní řízení trvající od 10. 5. 2013 do 23. 9. 2019). Oba případy byly medializovány, hrozila v nich stíhaným osobám vysoká náhrada škody a uložení trestu odnětí svobody až 10, resp. 12 let, přičemž šlo o osoby v obou případech do té doby bezúhonné, došlo u nich ke společenskému odsouzení, žalobci se navíc rozpadlo důsledkem trestního řízení manželství. Byl během trestního řízení nucen snášet odsuzující názory veřejnosti, nedůvěru rodinný příslušníků, velmi omezil společenský život a soustředil se na svou obhajobu. Trestní řízení mělo dopad i do výkonu profese architekta, neboť část času, který by mohl věnovat výkonu povolání, byl nucen vyhradit myšlenkám a činnostem k očištění své osoby od stigmatu podvodníka. Dopad do osobní sféry žalobce byl o to intenzivnější, že žije a podniká v relativně malém městě, a přestože jeho trestní stíhání bylo zahájeno až v květnu 2013, již od roku 2012 věděl, že orgány činné v trestním řízení prověřují jeho činnost architekta, a tedy již od té doby byl nucen vynakládat čas a úsilí, aby shromáždil fakta a doklady na svou obhajobu. Částku 490 000 Kč tak soud prvního stupně shledal adekvátní a přiznal ji včetně úroku z prodlení od 3. 5. 2019, tj. ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíční lhůty k uplatnění nároku u žalované. Soud zdůraznil rovněž hlediska, z nichž vycházel při rozhodování o výši nemajetkové újmy, tj. povahu trestní věci, zejména závažnost trestného činu kladeného žalobci za vinu, která většinou přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozená osoba konkrétní trestní řízení vnímá, přihlédl k délce hrozícího trestního postihu, k délce trestního řízení, tj. době trvání zásahu do osobní sféry žalobce, následkům způsobeným trestním řízením v osobnostní sféře žalobce (negativní dopady do sféry profesní, soukromé či rodinné), a jelikož šlo o stíhání do té doby bezúhonné osoby žijící a pracující na malém městě, požívající tam určité všeobecné známosti a vážnosti, vykonávající náročné duševní povolání považoval za přiléhavější výši odškodnění kolem částky 200 Kč/den, nežli částku nižší, přiznávanou jinými srovnávacími rozsudky. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle principu úspěchu ve věci, když zcela úspěšný byl žalobce co do nároku na náhradu nemajetkové újmy (za kterou mu soud přiznal plné právo na náhradu nákladů řízení), převážně neúspěšný však byl v ostatních nárocích, za které mu tedy právo na náhradu soud nepřiznal. 2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolali žalobce i žalovaná. Žalobce svým odvoláním napadl pouze zamítavý výrok (odstavec II. ve spojení s opravným usnesením), jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku. Právní názor prvoinstančního soudu na tuto otázku, byť byl veden právním názorem odvolacího soudu, nepovažoval za správný. Soud prvního stupně neuvedl, proč neaplikoval na projednávanou věc ustanovení § 28 OdškZ ve spojení s § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 116/1998 Sb., které žalobce považoval za přiléhavé k prokazování ušlého zisku u své osoby. Poukázal současně na ustanovení § 136 o. s. ř. použitelné v případech, kdy výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi či ji nelze zjistit vůbec, je třeba ji určit úvahou soudu, přičemž poměrně jednoznačným vodítkem mohou být daňová přiznání žalobce. Požadavky vytýčené prvostupňovým soudem ohledně skutkových tvrzení o účasti na konkrétních výběrových řízeních či veřejných zakázkách resp. zakázkách, o které přišel v souvislosti s trestním řízením, považoval za neúměrné a absurdní, neboť nemůže vědět, zda by je vyhrál, když neznal naplnění hodnotících kritérií ostatními soutěžícími subjekty. Překážka jeho účasti ve výběrových řízeních byla obecná a spočívala mimo jiné i v jeho podnikatelské odpovědnosti nehlásit se do často dlouhou dobu realizačně trvajících výběrových řízení či veřejných zakázek, neboť právě pro trvající trestní stíhání a zejména možné hrozící odsouzení k nepodmíněnému trestu by je nemusel být schopen dokončit. Míra jeho ušlého zisku je nejlépe odvoditelná od jeho standardní a až do zahájení trestního řízení konstantní podnikatelské činnosti, která tak mohla pokračovat i v dalších letech nebýt negativních dopadů trestního stíhání žalobce. Navrhoval proto, aby rozhodnutí v této části bylo změněno tak, že odvolací soud v této otázce žalobě zcela vyhoví. K nároku na náhradu škody na zdraví nesouhlasil se závěrem prvostupňového soudu a své tvrzení považoval za prokázané lékařskými zprávami a výslechem svědkyně [titul] [příjmení]. Prvostupňový soud požadavkem prokázání příčinné souvislosti bez pochybnosti u