8 Co 1031/2021-221 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud ve , obec, (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované povinnosti vyúčtovat jí skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby spojené s užíváním jednotky č. , číslo, v budově , adresa, stojící na pozemku parc. , číslo, v k. ú. a obci , obec, , a to za období kalendářního roku 2014, 2015, 2016 a 2017, a toto vyúčtování žalobkyni doručit a dále zamítl žalobu, jíž se domáhala zaplacení , částka, (výrok I.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Žalobkyně se nároku na vydání vyúčtování za uvedené roky a zaplacení pokuty ve výši , částka, domáhala s tvrzením, že žalovaná vůči ní nesplnila povinnost doručit jí požadovaná vyúčtování v zákonem stanovené lhůtě, a proto vedle poskytnutí vyúčtování účtuje pokutu (jež je podrobně specifikována v žalobě a v jejích doplněních). Povinnost žalované vyplývá z toho, že je pronajímatelkou předmětné jednotky, kterou od , datum, na základě nájemní smlouvy užívá žalobkyně, jež po žalované vyúčtování za léta 2014 – 2017 požadovala nejprve ústně a posléze písemně v situaci, kdy byla obeslána úřadem práce o zahájení správního řízení k doložení shora uvedených skutečností a dokladu pro nárok v souvislosti se změnou zákona o pomoci v hmotné nouzi a poskytování příslušné dávky. Žalovaná žalobkyni doručila vyúčtování služeb spojených s nájmem bytu za rok 2017, které ovšem žalobkyně reklamovala, reklamace vyřízená žalovanou nebyla. Výzvou z , datum, byla vyzvána k předložení vyúčtování za léta 2014, 2015 a 2016 a k vypořádání reklamace vyúčtování za rok 2017 a zároveň k úhradě smluvní pokuty.3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uváděla, že vyúčtování za léta 2014, 2015 a 2016 žalobkyni předkládala vždy při osobním setkání, společně ústně provedly vyúčtování nedoplatku a přeplatku a finanční vypořádání, s ohledem na tehdejší přátelské vztahy mezi účastnicemi nedocházelo k písemnému vyúčtování. Vyúčtování za rok 2017 žalovaná žalobkyni zaslala a na námitky reagovala písemně. Žalovaná v současné době žádné doklady potřebné ke zpětnému provedení vyúčtování nemá, žalobkyně jí dosud navíc dluží nájemné za třetí čtvrtletí roku 2017 a prosinec téhož roku. Žalovaná potvrdila, že byla ze strany úřadu práce kontaktována, a to pouze ohledně otázky, zda soudní řízení probíhá, nikoliv z důvodu tvrzených žalobkyní. Nová právní úprava směřovala pouze k tomu, aby mezi smluvními stranami nebylo sporné, co na základě vyúčtování jedna druhé dluží. Ve vztahu k pokutě za nepředložení vyúčtování za rok 2014 namítla promlčení. Nároku.4. Pokud jde o nalézací řízení před soudem prvního stupně, odkazuje odvolací soud pro stručnost na body 5. – 14. napadeného rozsudku, kde nalézací soud vyčerpávajícím způsobem rekapituluje provedené dokazování. Ze zjištění tam i v dalších částech napadeného rozsudku učiněných také odvolací soud bez dalšího vychází.5. Soud prvního stupně správně ve věci aplikoval § 7 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb. a dále přihlédl k ustanovením § 609, § 610 odst. 1, § 619 odst. 1 a § 629 odst. 1 o. z., když se nejprve zabýval námitkou promlčení. Uvedl, že v situaci, kdy žaloba byla podaná , datum, a promlčení ohledně předložení vyúčtování k předmětnému bytu za rok 2014 začalo běžet , datum, uplynula dnem , datum, promlčecí lhůta, a proto nárok žalobkyně na předložení vyúčtování za rok 2014, jak je uveden ve výroku I., co do částky , částka, je promlčený a i z tohoto důvodu v tomto rozsahu žalobu zamítnul.6. Ve vztahu k nároku na předložení vyúčtování a na zaplacení pokuty za léta 2015 a 2016 ve výši , částka, soud uvedl, že nelze ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 67/2013 Sb. vykládat tak široce jak činí žalobkyně, neboť z něj vyplývá skutečnost, že písemnou formu musí mít veškerá„ jednání“ a nikoliv všechny právní skutečnosti a nelze proto ustanovení vztahovat na povinnost žalobkyně předložit vyúčtování podle § 7 v písemné formě, nýbrž postačí je provést ústní formě. Soud uvěřil verzi žalované o tom, že v ústní formě probíhalo vyúčtování od počátku vztahu mezi účastnicemi, poprvé v roce 2011, a žalobkyně až do roku 2017 vyúčtování nezpochybňovala. Soud však dále uzavřel, že žalovaná byla v souvislosti s ústním charakterem vyúčtování, jež žalobkyně popírá, v důkazní nouzi a nebyla schopna prokázat jednotlivá konkrétní vyúčtování za léta 2015 a 2016. V případě těchto vyúčtování je žalovaná v prodlení se splněním své povinnosti, a proto žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu podle § 13 odst. 1 citovaného zákona ve výši v celkové výši , částka, (viz specifikace v bodě 22.).7. V případě vyúčtování za rok 2017 soud dospěl k závěru (viz bod 23.), že žalovaná nesplnila řádně povinnosti spojené s vypořádáním se s námitkami, zejména pokud jde o výši nájemného v roce 2017, a proto ve vztahu k tomuto vyúčtování dluží , částka, a , částka, , celkem tedy její nepromlčený dluh na pokutě je , částka, , avšak tento nárok nelze přiznat s ohledem na dikci ustanovení § 2 odst. 3 o. z. a s přihlédnutím k účelu přijetí zákona , číslo, jež má provádět komplexní a spravedlivé úpravy služeb spojených s užíváním bytu a stanovení obecných pravidel a lhůt pro zúčtování, aby nájemci neplatili víc, než po nich chce spravedlivě požadovat. Podle soudu žalobkyně zjevně zneužívá své právo, a proto nemůže její jednání podle § 8 o. z. požívat právní ochrany. Soud zdůraznil, že žalovaná poskytla žalobkyni byt za velmi výhodných podmínek za nízké nájemné, vědoma si malé platební schopnosti žalobkyně, navíc byla nápomocna při získání příspěvku na bydlení. Situace se změnila, když se žalobkyně dozvěděla, že žalovaná bude chtít byt pro svou neteř. Sama žalobkyně dala žalované výpověď, kterou ovšem následně sama zpochybňovala. Spor o vyklizení skončil uznáním neplatnosti výpovědi žalobkyně, která v tomto sporu požadovala pouze vyúčtování za rok 2017 a žádné další. Za popřené považuje tvrzení žalobkyně o tom, že již v rámci sporu o vyklizení měla požadovat i vyúčtování za zbylá období a nevěří jí ani ohledně tvrzení, že žalobkyně po žalované požadovala vyúčtování v souvislosti s uplatněním nároku na příspěvek na bydlení. Soud měl dále za prokázané, že žalovaná umožnila žalobkyni levné bydlení ve svém bytě, pomáhala jí při získání příspěvku na bydlení, nevymáhala po ní neuhrazené dlužné nájemné za 4 měsíce roku 2017, zohlednil, že žalobkyně nepravdivě tvrdila, že potřebuje vyúčtování pro potřeby úřadu práce, nepravdivě tvrdila, že řádně hradila vždy nájemné a zálohy za služby a nepravdivě záměrně informovala v průběhu řízení o vyklizení bytu ve vztahu k autorství výpovědi a požadavku na žalovanou ohledně vyúčtování za jednotlivé roky. Žalobkyně fakticky zneužila ustanovení zák. č. 67/2013 Sb. k podání této žaloby a k požadavku na předložení jednotlivých vyúčtování a zejména zaplacení pokuty , částka, . Soud s odkazem na § 2 odst. 3 a § 8 o. z. žalobu zamítnul i nad rámec promlčené části nároku, neboť nárok byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy, jednalo se o zjevné zneužití práva a rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že na straně žalobkyně s ohledem na její majetkovou situaci shledal okolnosti zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o.s.ř. a nepřiznání práva žalované na náhradu nákladů řízení.8. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalobkyně (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), která s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2778/2019 a sp. zn. 26 Cdo 1528/2020) zdůraznila, že poskytovatel služeb splní svou povinnost provést vyúčtování jen tehdy, pokud zálohy za služby vyúčtuje řádně, a pokud tak neučiní, je v prodlení a je povinen bez dalšího zaplatit příjemci služeb pokutu podle § 13 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. Není významné, zda služby nevyúčtoval vůbec nebo je nevyúčtoval řádně. Soud proto musí zkoumat, zda vyúčtování bylo řádné a není povinností nájemce bytu žádat pronajímatele o provedení vyúčtování, nýbrž je povinností pronajímatele vyúčtování provést. K závěru o oprávněnosti nároku na poskytnutí vyúčtování dospěl i soud prvního stupně a ze skutečnosti, že vyúčtování nebylo v minulosti žalobkyní výslovně požadováno, nelze bez dalšího vyvodit závěr, že povinnost k předložení vyúčtování byla v minulosti splněna. Žalobkyně si také neumí představit povinnost předložit vyúčtování v jiné než v písemné formě, neboť pojem„ ujednání“ nelze vykládat restriktivním způsobem, jak činí soud prvního stupně. Žalobkyni není zřejmé, proč by měl být v rozporu s dobrými mravy legální a legitimní požadavek na předložení vyúčtování opírající se o zákon č. 67/2013 Sb., zvlášť pokud v průběhu řízení nakonec žalovaná uvedla, že vyúčtování k dispozici má. Nelze také pominout, že na straně žalobkyně přetrvává nejistota, zda nedošlo ke vzniku přeplatku za jednotlivé služby spojené a užíváním bytu. Žalobkyně požaduje pouze to, na co má nárok každý uživatel bytu a postupem prvoinstančního soudu je zbavována žalovaná zákonné povinnosti a ž