8 CO 727/2022-1212 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně zamítl zčásti návrh žalobců, aby uložil žalované povinnost uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, a to pozemku parc. [číslo] oba v k. ú. [obec], pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizováno], pozemků parc. [číslo] v k. ú. [obec] a dále pozemku [číslo] v k. ú. [obec]. V odůvodnění pak podrobně vysvětlil, z jakého důvodu považuje tyto pozemky k převodu za nevhodné. V této části nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním a je proto pravomocný. 2. Ve výroku II. pak soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku tak, že žalované uložil k uspokojení nároku žalobců na náhradu za pozemky v restituci nevydané bezúplatně převést pozemky a jejich části: v k. ú. [katastrální území] [obec], [obec] pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] oddělený geometrickým plánem [číslo], pozemky v k. ú. [obec] parc. [číslo] část pozemku parc. [číslo] oddělenou geometrickým plánem [číslo] [rok], pozemek v k. ú. [obec] parc. [číslo] pozemek v k. ú. [obec] – [část obce] parc. [číslo] oddělený geometrickým plánem [číslo] [rok], pozemek v k. ú. [obec] parc. [číslo] pozemky v k. ú. [obec] parc. [číslo]. V této části byl pak rozsudek soudu prvního stupně korigován opravným usnesením č. j. 6 C 33/2020-1176 ze dne 30. září 2022, kterým byla, pokud jde parcelu [číslo] v k. ú. [katastrální území] [obec], [obec], vypuštěna slova„ oddělený geometrickým plánem [číslo]“. O náhradě nákladů rozhodl tak, že je žalované straně s odkazem na aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. nepřiznal. Vyšel z rozhodnutí Ústavního soudu ČR z [datum], sp. zn. II. ÚS 3790/19. Považoval tedy za neúčelně vynaložené náklady za právní zastoupení, pokud vznikly právně zastoupenému státnímu orgánu. 3. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, v níž žalobci tvrdili, že jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., právními nástupci paní [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jejichž nemovitosti v katastrálním území Smíchov a [část obce] přešly na stát zákonem předpokládaným způsobem a ve správním řízení nebyly určeny spoluvlastníky v rozhodnutí specifikovaných pozemků. Žalobci odkázali na celkem 10 rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu a 11 rozhodnutí Ministerstva zemědělství, která byla vydána v letech 1997 až 2009. Tvrdili, že žalovaná k jejich nároku přistupovala liknavě, svévolně a diskriminačně, což vedlo k marné snaze žalobců domoci se uspokojení restitučního nároku a tím alespoň částečné nápravy křivd, které byly na právních předchůdcích žalobců spáchány minulým režimem. Žalobci upozornili, že žalovaná nesprávně ocenila restituční nárok, správný způsob ocenění nároku tajila a odmítla přecenit nárok i po té, co si žalobci na vlastní náklady nechali ocenit odňaté pozemky na základě dohledané dokumentace. Tím způsobila nemožnost žalobců uspokojit svůj nárok ve veřejných nabídkách, když jejich účast odmítala právě pro špatné ocenění restitučního nároku. Žalované předložili znalecký posudek zpracovaný [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul], pod [číslo] o ceně nemovitostí – nevydaných pozemků vedených v pozemkových knihách v k. ú. [část obce] a [část obce], jehož správnost žalovaná rozporovala. 4. Žalovaná se žalobě bránila, rozporovala jednak závěry znaleckého posudku ohledně určení hodnoty restitučního nároku, jednak charakter odňatých pozemků, které neměly být pozemky stavebními. V řízení prezentovala vypracování oponentního znaleckého posudku k postupu znalkyně, ale po celé řízení před soudem prvního stupně (ani v odvolacím řízení) jej nepředložila. Žalobci se od roku 2006 hlásili do veřejných nabídek žalované a až v roce 2019 začali uplatňovat nárok na jeho přecenění. Žalovaná tedy argumentovala tím, že jí správně vypočtený nárok byl ze strany žalobců uspokojen. Z„ opatrnosti“ žalovaná namítla promlčení nároku žalobců s poukazem na datum vydání rozhodnutí ve správním řízení a uplatnění žádosti o přecenění nevydaných pozemků v roce 2019. Současně pak u konkrétních pozemků namítla důvody, které brání jejich převodu (viz dále). 5. Soud prvního stupně nejprve dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobců k podání žaloby, kterou ostatně žalovaná, která jejich nároky (v jí uznané výši) v minulosti uhradila, nerozporovala. Soud prvního stupně proto odkázal na konkrétní rozhodnutí vydaná ve správním řízení označená žalobci, když řešené nemovitosti přešly na stát darovacím prohlášením ze dne [datum] a [datum], které bylo přijato rozhodnutím FO ONV [obec a číslo] ze dne 1. 12. 1965 pod č. j. F 3 DAR 837/63. Soud prvního stupně dále odmítl vznesenou námitku promlčení nároku odkázaje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4137/2017 (C 17098). Vysvětlil, že požadavek na tzv. přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné vydán za účelem určení výše restitučního nároku, nepředstavuje samostatné majetkové právo, které by podléhalo promlčení (NS sp. zn. 28 Cdo 2285/2019). 6. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou ocenění nevydané části pozemků v k. ú. [část obce] a [část obce]. Za tímto účelem pak provedl důkaz znaleckým posudkem znalkyně [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul]. včetně výslechu této. Žalovaná přitom brojila proti znaleckému posudku poukazem na stavební povolení a kolaudační rozhodnutí na výstavbu rodinných domů v této oblasti v 70. letech minulého stolení. Těmito doklady chtěla prokazovat, že výstavba na odňatých pozemcích probíhala až o několik let po jejich odnětí. Tvrdila také, že pozemky žalobců se nacházejí v jiných plochách, než vyplývá ze znaleckého posudku, k čemuž ovšem nedoložila žádnou konkrétní argumentaci, ani důkazy. Žalovaná taktéž nepředložila žádné důkazy svědčící pro aplikaci srážek. Současně upozorňovala, že znalecký posudek vychází pouze ze směrného územního plánu, že chybí objektivně způsobilá dokumentace k určení definice stavebního pozemku. Přes opakovaná avíza nepředložila žalovaná strana oponentní znalecký posudek. V posledním vyjádření určenému soudu prvního stupně pak žalovaná připustila přecenění restitučního nároku, když uznala ve vztahu k části pozemku [číslo] v k. ú. [část obce] ocenění tohoto pozemku jako stavebního na základě územního rozhodnutí vydaného 15. 11. 1960, které bylo k dispozici již po podání žaloby, neboť je s tímto rozhodnutím pracováno ve znaleckém posudku znalkyně [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul]. Na základě tohoto uznání žalovaná soudu sdělila, že přecenila restituční nárok u žalobců tak, že u každého eviduje nárok ve výši 73 755,12 Kč, celkově tedy 295 020,38 Kč. Žalobci soudu doložili dvě výzvy k řádnému ocenění restitučního nároku podávané prostřednictvím advokátní kanceláře, jedna z 27. 6. 2019, druhá ze 4. 9. 2019 a negativní odpovědi žalované na tyto žádosti. Z předložených přihlášek do veřejných nabídek považoval soud prvního stupně za prokázané, že žalobci měli zájem uspokojit restituční nárok prostřednictvím veřejných nabídek a byli žalovanou odmítnuti s odůvodněním, že výše restitučních nároků nebyla potvrzena (zpráva z 30. 7. 2019) a že evidovaný nárok je již vypořádán. 7. Soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 11, § 14 odst. 1 věta druhá a § 17 odst. 3 písm. b) zákona o půdě. Dovodil, že žalobci mají právo na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům, a to náhradou za pozemky nevydané v restituci z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě. Pokud jde o ocenění odňatých pozemků, odkázal soud prvního stupně na § 11a odst. 14 zákona o půdě ve spojení s vyhláškou č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Ocenění mělo být provedeno podle vyhlášky tak, že 1 m2 pozemku určení k zastavení měl být oceněn částkou 250 Kč a pozemky, které nebyly podle směrného plánu určený k zastavění, měly být oceněny jako zemědělská půda částkou 3 Kč za 1 m2 při využití průměrné ceny pozemku orné půdy podle přílohy k vyhlášce ministerstva zemědělství č. 613/1992 Sb. Podíl jednotlivého žalobce tedy činí z celkové částky 2 669 444 Kč. Žalovaná takto pozemky neocenila, neboť odmítala jejich stavební charakter (respektive připustila jej v průběhu řízení jen částečně – viz výše). Soud prvního stupně odkázal na nálezy Ústavního soudu III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 a III. ÚS 495/05 ze dne 30. 10. 2007 stejně jako na judikáty Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, resp. 28 Cdo 1082/2008), z nichž vyplývá, že osoby, kterým podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se mohou žalobou domáhat, aby byla žalované uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních pozemků. Přestože ve smyslu zákona nemají právo na výběr pozemků, které mají být poskytnuty jako náhrady, tak v případě, že žalovaná neplní své povinnosti udržovat nabídku náhradních pozemků majících takové kvalitativní a kvantitativní parametry